Jo, tihle Repulsed, mladí floutci z Prahy, si hoví v ostrých metalových vodách. Nejstaršímu členovi je 24 let a tomu nejmladšímu pro změnu 16, což je docela slušné rozpětí. Ve svém věku brilantně všichni ovládají své nástroje, takže by mě velice zajímalo, kam se mohou dále vyvinout. EP “Patterns” je už druhým počinem, nicméně jde o záležitost dostatečně vyzrálou na to, aby si mohli troufnout na dlouhohrající fošnu.
Jak už jsem zmiňoval, “Patterns” rozhodně nahrávali velice zruční muzikanti, kteří pokud zůstanou stejně nadšení jako doposud, můžou své herní možnosti dotáhnout ještě dál, a to se pak panečku budou dít věci. Kompozičně jde o tak košaté věci, že se upřímně nemůžu ztotožnit se zprofanovanou škatulkou metalcore, kterou si na Bandzone kapela přilepila. Navíc je pro mě i s podivem, že při svém mládí dokážou své skladby takto promyšleně rozvíjet. Tohle EP hranice dnes už poněkud vyčpělého žánru vcelku hravě překračuje a míří spíše k moderním metalovým kapelám s kořeny ve Skandinávii. Ovšem nějaké záblesky i těch zámořských vlivů se objevují, ale jsou organicky zapracované, že jakákoliv podobnost s nějakou trendy metalcorovou kapelou se sladkými zpěvy naprosto mizí. Když už jsem mluvil o kompozicích, na EP najdeme celkem tři, z nichž dvě přesahují stopáž šesti minut, což už hovoří vcelku samo o sobě. Skladbám vévodí chytlavé pasáže, jež se ale příliš často neopakují, takže se nedostavuje žádný pocit nudy, spíše očekávání věcí příštích.
Tohle se u mladých kapel vidí opravdu málo, vložení jakéhosi napětí a pnutí do své tvorby, většinou se opisují mustry od oblíbených kapel. Tyhle chytlavé pasáže, o kterých píšu, ale nejsou žádnými popovými popěvky, zpěvák Martin Halma to totiž hrne pěkně od podlahy, kytary hutně riffují i vzletně sólují. Vůbec zpěv tu není jakýmsi tuctovým doplněním hudby, ale plnohodnotným nástrojem, přenášejícím myšlenky i pocity. Není to sice nejoriginálnější druh vokálu, ale svým jakýmsi skrytým charismatem a nasazením strčí do kapsy i mnoho zahraničních zpěváků. A ukazuje, že své hlasivky ovládá opravdu skvěle.
Celému EP výrazně pomáhá i povedený zvuk. Je šťavnatý, moderní ale přitom mi nepřijde vyloženě nepřirozený. Především bicí se dobře poslouchají, a to vzhledem k výbornému nazvučení i schopnostem Pavla Chotěbora. Mimoto si ale vychutnáte všechny zvuky, neuniknou vám ani basové linky, které se tak rády schovávají. V pražských Faust Records zřejmě moc dobře vědí, jak na to. Jak tak na to koukám, tak tu pořád nešetřím superlativy, ale mně se fakt líbí způsob, jakým si Repulsed zpracovali vlastní vizitku světu tvrdé hudby. Tohle je české EP skutečně na úrovni a tihle kluci mají určitě na to trochu prorazit. Chtělo by to v brzké době udělat plnohodnotné album a dokázat, že jsou schopni svým materiálem bavit i delší dobu než necelých dvacet minut.
V rámci žánru opravdu těžce nadprůměrná práce, jež by měla všechny přesvědčit o tom, že má cenu kapelu Repulsed podporovat. Nemůžu dát plný počet bodů, protože věřím tomu, že potenciál této bandy ještě není plně vyčerpán a věřím tomu, že až se s nimi potkám příště, ukážou ještě více svou progresivnější a vyzrálejší tvář v dalších promyšlených kompozicích v plnohodnotné stopáži dlouhohrající desky. Rozhodně si myslím, že na to mají.
Metalcorové kapely u nás v posledních letech rostou jako houby po dešti a kvalita jejich produkce bývá bohužel obvykle poněkud nevalná. Přetlak podobných uskupení způsobil, že se běžný posluchač prostě neubrání srovnání – proč by měl věnovat pozornost deseti naprosto totožným způsobům provedení, když by měl raději dva nebo tři, ale zato krásně diferencované a zajímavé? Tím pádem téměř každá nově se objevivší kapela nemá vůbec jednoduché začátky, protože také téměř každá nově se objevivší kapela nepřichází s ničím novým nebo alespoň ne tolik oposlouchaným. Dnes se podíváme na mladou smečku z Valašského Meziřící, která se přesto nezalekla a snaží se nám svým novým albem dokázat, že právě oni by měli být ti, komu je třeba věnovat patřičný zájem. Povede se jim to?
První věcí, která mě na novince “Resurrection” okamžitě zaujala a musím ji ihned vypíchnout, je od začátku do konce parádní zvuk. Nemám informace, ale řekl bych, že si kluci (mimochodem samí mladíci, které v hudební branži čeká ještě určitě zářná budoucnost) placku vydávali sami a v tom případě tedy smekám až na zem, protože tohle si sluchové ústrojí vychutná jen zřídka. Téměř profesionální práce. Veškeré nástrojové obsazení je krásně čitelné a nerve uši, jak to v mnoha případech vlastnoruční produkce bývá. Ve skutečnosti se jiné prvotiny nedají místy ani trochu poslouchat a člověk má pocit, že je právě nechtěným svědkem něčeho, co připomíná motorovou pilu razící si svou cestu někam skrz beton.
U nástrojové části desky ještě chviličku zůstaneme a řekneme si, jak to vlastně chlapcům dohromady šlape, protože čistý sound je celkem k ničemu, když do těch škopků neumíte pořádně mlátit. Naštěstí i tady je vše v pořádku a žádné patrné boty nebo sandály jsem nezaznamenal. Ve skutečnosti jsou například některé riffy provedené poměrně na úrovni, a i když se nejedná o žádný majstrštyk a pořád se bavíme o začínající kapele, je radost “Resurrection” poslouchat. Každá píseň má svou jedinečnou melodii a liší se nějakým způsobem od zbytku nahrávky, takže pocit repetitivnosti se nedostavuje. Kdo tohle dneska nabídne? Vokál je asi takový, jaký byste od metalcoru mohli čekat – tady se štěká, tuhle křičí a nakonec si i trochu čistě zazpíváme. Ačkoliv má frontman k dvacítce ještě nějaký ten měsíc, na rozdíl od některých svých stejně starých kolegů si k mikrofonu rozhodně umí stoupnout. Opět – která prvotvorba s tímhle dnes přijde? Díky vydařeným aranžím není na albu snad jediné hluché místo a například zapojení kláves v úvodu “The Vision” nebo během “Messiah” dodává celé nahrávce další, byť ne úplně stěžejní rozměr. Je hezké vědět, že si někdo dal tu práci a album prostě jen tak nespatlal dohromady, aby bylo co nejdříve hotové a připravené k vydání.
Nyní již k rozboru samotného materiálu. Úvodní “Destruction” dává tušit, na co se asi můžeme po celý zbytek více než třicetiminutové stopáže těšit. S ničím se nepáře a pálí do nás takovou tu metalcorovou klasiku, na které mě nejvíce zaujala práce bicích (hlavně díky již zmiňovanému kvalitnímu ozvučení). Následuje “Circles”, jež se vydává cestou o něco umírněnějšího úvodu a exceluje hlavně v primární kytarové lince a během refrénu. “Declining Fortunes” si drží podobné tempo a opět zde vyniká hlavní kytarová část. Tyto dvě skladby mi trochu připomněly starší tvorbu slovutných In Flames. Ne, že by vykrádaly, ale berou si jako inspiraci to nejlepší od mistrů oboru. Melodická “The Vision” oplývá již zmíněným klávesovým úvodem a čistým vokálem během refrénu. “Vize” ke konci velice zvolní a snaží se dostat až na jakousi snovou (nejsem si jist, jak bych tento jev lépe popsal) úroveň. Bravo!
Druhou půli rozetíná “The Burden You Carry”, která opět hraje na tvrdší notičku, a mám pocit, že zažít pogo v kotli na tohle peklo se rovná sebevraždě. Místy thrashově velice rychlé a přímočaré, leč pořád se držící v nadprůměrných vodách tuzemské produkce. Dále nastupuje psychedelický “Messiah”, který měl možná aranžně navázat na “The Vision”. Nejedná se ani tak o právoplatnou skladbu jako spíše o takové intermezzo slibující případný umělecký posun na vyšší úroveň bytí, kterého bychom se snad mohli dočkat na další nahrávce (?). Uvidíme. “Lobotomy” vlastně desku svým způsobem uzavírá, protože finální “Circles (Acoustic version)” je potom jen pomalejší (překvapivě akustická a řekl bych spíše bonusová) předělávka skladby číslo dvě.
Co říci na závěr? Valašské Meziřící ukázalo, jak se má v české kotlince hrát tvrdě a zároveň zábavně. “Resurrection” je produkčně vysoko nad průměrem, nenudí a nesklouzává do podoby podbízivých klišé – razí si svou cestu a mám pocit, že o Under the Surface ještě v budoucnu něco uslyšíme. Přikláním se k obligátní sedmičce a ještě přidávám půl bodíku navrch, protože ač se jedná o prvotinu, povedla se setsakramentsky dobře. Jen tak dál!
Kapela Last Presence byla založena v loňském roce a ve velmi krátké době čtveřice vypustila do světa dvouskladbové demo “Obsessed with Blood”. To by mělo nastínit hudební řeč uskupení. Nahrané svépomocí ve zkušebně samozřejmě neoplývá nijak perfektním zvukem, nicméně i tak se dá říct, že je kvalita ucházející natolik, aby se to dalo bez problémů poslouchat víc jak jednou. Jak to tedy souboru šlape?
Na jejich profilu na serveru Bandzone se dozvíme, že hrají metal/crossover, což není zas tak daleko od pravdy. Jejich muzika je opravdu totiž kombinací hardcoru, metalcoru a čistě metalových ozvěn. Lepším dojmem na mě působí první ze skladeb, pojemenovaná stejně jako demo samotné. Po výpravnějším úvodu to totiž Last Presence napálí v plném tempu, nelení ani jeden z členů ansámblu. Na tomto místě musím pochválit pohotové změny tempa, které se tu střídá opravdu často, aniž by docházelo k pocit násilného lámání přes koleno. Na druhém místě nemohu nezmínit nápaditou a přitom technickou (ale ne na úkor skladby) hru kytary – té se totiž daří vyplňovat prostor trefnými riffy, vyhrávkami a po zlomu skladbu opepřit skvělým sólem.
V podobném duchu se lze vyjádřit i o druhé skladbě “Life Eternal”, která v úvodu zabíhá do trochu techničtějších vod. Ve výsledku ale bohužel neoplývá takovou zajímavostí jako skladba titulní. Bohužel ji v mých uších dost potápí části s čistým zpěvem, které na mě působí vyloženě otravně. Bohužel musím říct, že zpěv považuju za největší slabinu dema. Snaha tam určitě je, proti štěkotu vlastně vůbec nic nemám, i když postrádá osobitost. Ale jak zaběhne zpěv do čistých poloh, tak to mi přes uši neleze ani trochu. Tahle unylá střední poloha mě nikdy moc nebrala a dle mého to výsledek dost sráží. Určitě jsem schopen chápat jistou nejistotu, tak je potom třeba na tom čistém zpěvu máknout, nebo si ty polohy vymyslet jinak. Ještě mám někdy dojem, že ta anglická výslovnost také není úplně perfektní (především část “…Tear down the walls…”). Hudební složce toho nemám moc co vytknout.
Pokud na sobě budou Last Presence neustále makat a pravidelně koncertovat (koncertní debut proběhl 23. března), můžeme se na dalších nahrávek dočkat ohromného zlepšení a vycizelování projevu. Na mě totiž jejich hudební projev působí vcelku originálně, protože jsem si během poslechu vyloženě nedokázal vybavit, jestli mi to vůbec připomíná nějakou konkrétní kapelu. Uvidíme, co bude dál, do budoucna určitě příslib navzdory vadám na kráse.
Datum: 30.11.2012 Místo: Praha, MeetFactory Účinkující: Parkway Drive, Emmure, The Word Alive, Structures
Jelikož jsem dlouho na žádné “tvrdší” akci nebyl, začalo mi to trošku chybět, a když se kamarád ozval s nabídkou, zda nechci jít na Parkway Drive, ani chvíli jsem neváhal. Jejich poslední deska “Atlas” mě poměrně bavila a nebyl důvod, proč se na Australany nepodívat.
Koncert se konal v pražském MeetFactory, kde jsem byl naposledy také na coru, ovšem na mých oblíbencích Bring Me the Horizon. Parkway Drive si s sebou přivezli tři předkapely, a to Structures, The World Alive a Emmure. Ani o jednom jsem neslyšel a nic mi to neříkalo, doufal jsem pouze v to, že něco z toho nebude další metalcore, protože přece jen slyšet třikrát metalcorovou kapelu a jako navrch si dát Parkway Drive nebude asi úplně ideální. Mé nejhorší představy se vyplnily, a tak jsem si před vrcholem večera musel vyslechnout tyto kapely.
Začalo se se Structures. Celkem v pohodě show, nic výjimečného ani špatného. Líbil se mi frontman kapely, který mi přišel jako sympaťák. Po zhruba půlhodině Structures odchází a stage se připravuje pro The Word Alive. V duchu jsem si říkal, že by mohli do své hudby přidat nějakou elektroniku, ať neposloucháme furt to samé. Zezačátku to tak vypadalo, ovšem v průběhu vystoupení se z toho stala klasika, žadná inovace. The Word Alive však zahráli skvěle a byli o stupeň lepší než jejich předchůdci. Byli lepší i než následovníci Emmure – ti také měli solidní rozjezd s elektronikou, ale opět jsem se nedočkal… Emmure mě moc nebavili a už jsem si přál, aby se objevily hlavní hvězdy večera.
Setlist Parkway Drive:
01. Sparks
02. Old Ghost / New Regrets
03. Sleepwalker
04. Karma
05. Wild Eyes
06. Boneyards
07. Romance Is Dead
08. Deliver Me
09. Dark Days
10. Gimme a D
11. Idols and Anchors
12. Blue and the Grey
– – – – –
13. Home Is for the Heartless
14. Carrion
Představení Parkway Drive začíná intrem “Sparks” z posledního alba, po něm hned song “Old Ghosts / New Regrets” z téže desky. Nástup je více než solidní, show nabírá na velkých obrátkách a vypadá to, že by se mohlo schylovat k pekelné noci. Frontman vypadá z publika velmi překvapený a koncert si neskutečně užívá. Překvapený jsem byl i já, lidé věděli, co od Parkway Drive čekat a jak se zachovat, texty znal každý a byla to téměř ukázková spolupráce kapela-publikum. Zejména neuvěřitelná byla pasáž v “Idols and Anchors”, kde publikum vyzpívává refrén. Návštěvníci koncertu mi vážně udělali radost, sešla se skvělá parta a skoro celý klub byl neustále v pohybu. Jedna z nejlepších návstěv, kterou jsem asi zažil. Kapela to také náležite ocěnovala, bylo vidět, že ji to baví, a vydala ze sebe své maximum. Vrchol pro mě přichází se songem “Dark Days”, také z alba “Atlas”; “Dark Days” je pro mě jeden z top songů v repertoáru Parkway Drive. Jako přídavek přicházi “Carrion”, ten jsem slyšel však spíše z povzdáli, protože kvůli velké návštěvě jsem si musel vyzvednout věci ze šatny dříve, abych se netlačil v davu lidí.
V celkovém shrnutí musím ještě jednou vyzvednout atmosféru – málokdy naše publikum chválím, tentokrát si to však opravdu zaslouží. Ke skvělé atmosféře přidejte ve formě hrající Parkway Drive, neustále hýbající se prostor před pódiem a vyjde vám skvělý koncert. Ani mě tolik nemrzelo, že jsem před metalcorem slyšel ještě třikrát metalcore. Nikdy bych nevěřil, že by mohli lidé mít na kapelu takový vliv. Zpestřením pro mě byla obsluha na baru, která se rozhodla do lidí házet kelímky vody. Celý večer snad neměl jedinou chybu, výborně zvládnutá organizace a žadné dlouhé prodlevy mezi kapelami celkový dojem nekazí, a já jsem velmi rád, že jsem byl přítomen.
Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 25.9.2012 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Cauterize
02. A Greater Foundation
03. Resilience
04. Wasted Words
05. Whispering Silence
06. Overcome
07. No Lungs to Breathe
08. Defender
09. Washed Away
10. My Only Home
11. Tear Out My Eyes
Nejsem žádný bláhový fantasta, abych očekával, že mě As I Lay Dying překvapí a na svém šestém studiovém albu “Awakened” se alespoň náznakem posunou ve své tvorbě směrem vpřed a pokusí se tak vymanit z metalcorové škatulky, u jejíhož zrodu kdysi sami stáli. K tomu samozřejmě nedošlo, ale na druhou stranu musím hned na úvod přiznat, že to není zas tak zlé. As I Lay Dying mě teprve na albu “An Ocean Between Us” přesvědčili, že nejsou zas až tak špatní a bylo celkem nespravedlivé házet je do pytle s hudební spodinou, která ještě před několika lety mocně hýbala metalovým posluchačstvem. Cestu jsem si k nim tedy hledal o něco déle. Nicméně, pořád před sebou mají dlouhou cestu, aby se oprostili od projevu, který je od nich obecně vyžadován, a přidali víc ze svého vlastního hudebního výrazu, čímž bychom se od nich dočkali velkých věcí.
“Awakened” by po vydání kompilace “Decas” mohlo být klidně považováno jako nový začátek kapely, jako mezník, který ji přenese do další dekády své existence, a otázkou, která tak vyvstávala, bylo, zda se na novém albu As I Lay Dying podaří překonat své dosavadní počiny a přinést něco víc než jen prvotřídní metalovou řežbu, které se sice technicky nedá nic vytknout, ale na druhou stranu jí chybí nějaká hlubší myšlenka, díky které by bylo možno “Awakened” povýšit nad úroveň alba, které se nejvíc hodí jako koláž k jiné činnosti (u mě osobně nejvíc funguje při řízení auta). Na zmíněnou otázku se sice nedá odpovědět kladně, ale i přesto mě “Awakened” docela baví a zejména alba před “An Ocean Between Us” strčí hravě do kapsy. Co mne okamžitě zaujalo, je prvotřídní zvuk, který mi naprosto sedl a přesně takhle si představuju moderní metalovou produkci, kde jsou všechny nástroje skvěle vyvážené.
Desítka regulérních skladeb, která se na konečnou verzi alba dostala, dost dobře odsýpá a všechno jede doslova jako promazaný stroj. Toto přirovnaní však platí pouze pro jeden aspekt tvorby As I Lay Dying a to v případě, že bych si vzal na paškál pouze agresivnější pasáže, ve kterých dřímá otěže koňského spřežení vokalista Tim Lambesis. V tu chvíli bych neměl nic závažného k vytknutí, ukončil bych to osmi body, byl bych nadšený a bylo by hotovo. Bohužel, tyto momenty jsou, stejně jako v minulosti, až příliš často stahovány ke dnu melodickými vokálními výpady baskytaristy Joshe Gilberta (o jeho předchůdci Clintu Norrisovi radši pomlčet, protože jeho kňourání na “Shadows Are Security” mě vyloženě iritovalo). Neříkám, že je to špatný zpěvák, ale ve většině momentů, kdy se k hlavnímu slovu dostává on, jako by kapela zahodila všechny dobré nápady, které se jí do té doby v dané skladbě podařilo rozpravovat, a přejela na vedlejší kolej, na které už jí to tolik nešlape. Problém tak není ani v jeho hlasu, ale spíš v pasážích, ve kterých se dostává ke slovu a které jsou impotentní až běda. Za všechny případy bych zmínil čtvrtou skladbu v pořadí, “Wasted Words”. Povedený kytarový riff to odpálí a mohutná rytmika s pomocí Lambedisova agresivního řvaného vokálu ženou skladbu pěkně kupředu, když v tom, z čista jasna, se po minutě stopáže ozve Gilbert, kapela ubere na intenzitě, chvilku se snaží vyvolat dojem epického vyvrcholení skladby a po půl minutě se pokračuje dál, jako by se nechumelilo. A takhle se dramaturgicky skladba ještě dvakrát otočí.
Nemám nic proti melodickým vokálům v tvrdě metalové hudbě, ale musí to alespoň trochu působit organicky, plynule a ne tak násilně jako na “Awakened”. Vyzdvihoval jsem předešlou “The Powerless Rise”, která sice jela dle stejného vzoru, ale refrény mě bavily a přestože skladby neposouvaly nikam dál, tak je alespoň nebrzdily. Vzhledem k tomu, že z novinky tento pocit nemám a zmíněný mustr se opakuje v každé skladbě, začnou As I Lay Dying chtě nechtě lézt časem na nervy. Jinými slovy, méně je někdy více. Najdou se i výjimky v podobě písní, kde to naopak funguje a které mne bavily i po několika posleších. Kupříkladu klipová “A Greater Foundation” nebo “Whispering Silence”, která se hlavně díky kytarovým vyhrávkám nese v odlehčeném duchu po celou dobu svého trvání a kvůli tomu nepůsobí proklínané zvolnění nijak škrobeně. Ostatní skladby jsou takový lehký nadprůměr, ke kterému nemá cenu se vyjadřovat, protože mně na patře zůstává nepříjemná pachuť melodických vokálů, takže v tomto ohledu bych se ani nepovažoval za kdovíjak objektivního soudce.
Neurazí ani nenadchne. Asi tak na mě “Awakened” působí. Nebýt tolika nudných a hluchých míst, byl bych spokojen, takto však nemůžu sáhnout po vyšším než průměrném hodnocení. Pokud s výše uvedenými výtkami nemáte žádný problém, pak je album stvořené přesně pro vás. Já si radši i nadále novinku pětice z Kalifornie zanechám v přihrádce palubní desky a při nějaké delší cestě po ní určitě sáhnu. Doma ji ale mí sousedé nejspíš už víckrát neuslyší.
Další názory:
To já to mám přesně naopak než kolega. Mně se “Awakened” dost líbí, až mě překvapuje, jak moc mě As I Lay Dying po velice slabém “The Powerless Rise” dokázali zaujmout. Násilně roubované melodické refrény s čistým vokálem, které pro mně vždy byly Achillovou patou metalcorového žánru, jsou zde provedeny s lehkostí a nevtíravě, díky čemuž mě vůbec nerozčilují, naopak mě v některých momentech i hodně baví; agresivní tváři As I Lay Dying rovněž není moc co vytýkat – jak vidno, tahle kapela není ve svém oboru považována za špičku nadarmo. Já jsem s “Awakened” opravdu spokojen. Pokud bych měl zvolit jeden vrchol desky, volba by padla na song “Resilience”. H.
Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 14.8.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Rise with Me
02. Blood
03. Adrenalize
04. Whore
05. You’re Gonna’ Listen
06. It Is Written
07. Burn
08. Scarlet
09. Aries
10. From the Ashes
11. Beast Within
12. Comanche
13. The Blood Legion
14. 11:11
Když tak o tom přemýšlím, vlastně nevidím důvod, proč to otevřeně nepřiznat hned na začátek, aby v tom bylo jasno – recenzi na In This Moment jsem si vzal s tím vědomím, že to bude špatné a že jejich novou nahrávku “Blood” nepochválím. Důvody, které mne k tomu vedly, jsou v rámci naší recenze samozřejmě naprosto bezpředmětné, pročež se jimi zabývat nebudu, neboť nám zcela postačí fakt, že minimálně v tomto ohledu kapela očekávání naplnila naprosto dokonale. Co se ale dá čekat od skupiny, o níž se i samotní žánroví fanoušci s oblibou vyjadřují jako o póvlu, což?
Pokud bych měl pro ty z vás, kteří nemají představu o tom, jaký druh hudby In This Moment produkují, popsat, co od téhle kapely očekávat, byl by to úkol veskrze lehoučký – metalcore. To je vše. Představte si ten nejobyčejnější, nejohranější a nejprůměrnější metalcore, jaký si představit dokážete, a dostanete In This Moment. Takových podobných kapel dnes po světě běhají stovky – riffy, rytmika, zpěv a většinou i image jako přes kopírák. Snad jediné, čím In This Moment vybočují, je postava zpěvačky Marii Bink, protože ženská za mikrofonem v tomto stylu úplně běžným úkazem není. Kdo by se ovšem těšil na to, že když už se to skoro nedá poslouchat, bude se na to alespoň příjemně koukat, toho asi budu muset zklamat, neboť Maria zas tolik krásy nepobrala a vypadá jak nepříliš sympatická plastiková barbína… což se ale snaží dohnat aspoň tím, že téměř na žádné fotce nezapomene strčit přímo před objektiv svůj výstřih. Inu, na něco ty fanoušky nalákat prostě musíte…
V této chvíli už je vlastně napsáno vše podstatné a jediné co zbývá, je spláchnout celé In This Moment i jejich nejnovější majstrštyk hluboko do toaletní mísy… kdyby tu ovšem nebyl jeden malinký háček. Kapela se totiž rozhodla, že se na “Blood”, která je celkově její čtvrtou nahrávkou, pokusí vymanit se ze žánrových mantinelů metalcoru a trochu experimentovat. Dokážu si představit, že nejednomu člověku při této představě, že někdo začne experimentovat se žánrem jako metalcore, naskočí osypky, ale já říkám – s chutí do toho, jen houšť! Snahu posunout někam jinam (nejlépe do nějakých nápaditějších vod) styl, který začal nudit pomalu už po roce své existence, jenom vítám, podobných skupin je minimum a ty, s nimiž jsem měl tu čest, vůbec nebyly špatné… nicméně v případě In This Moment to zas až tak žhavé není. Z “Blood” samozřejmě je cítit, že se skupina snažila ze sebe setřást tu metalcorovou deku (což je ostatně jeden z největších kladů alba), nebála se přidat zejména na různých elektronických pazvucích, které bublají pod samotnou metalovou složkou, ale… výsledná podoba “Blood” jaksi ukazuje, že tudy bohužel cesta pro In This Moment nevede. Formace se pohnula stylově, nikoliv však kvalitativně, tudíž i nadále zůstává skupinou přinejlepším průměrnou. Experimentování samozřejmě vítám, opravdu ano, ale musí být provedeno tak, aby to ve finále za něco stálo. A to se In This Moment nepovedlo.
Paradoxem však zůstává, že začátek alba se relativně povedl, a kdyby se i zbytek nahrávky nesl v podobném duchu (co do kvality), bylo by to hned o něčem jiném a já bych tu mohl vyskládat minimálně celých sedm bodů. Úvodní “Rise with Me”, jež má asi plnit funkci intra, je sice úplný blábol, který stojí akorát tak za přeskočení, ale následující tři songy nejsou vůbec zlé. Titulní klipovka “Blood” je úplně v pohodě; neříkám, že je to nějaký ultimátní opus, nic extra inteligentního to také není, kytarové sólo je tam s prominutím mimo, ale pořád se té písničce nedá upřít, že po většinu svého času funguje a minimálně její refrén vám utkví v mozkovně hned na první dobrou. Další “Adrenalize” bych bez váhání označil jako nejlepší položku tracklistu. Kromě nemastných-neslaných prvních třiceti vteřin a ještě jedné další půlminutky ve třech čtvrtinách (ale není to nic, co by se nedalo vydržet) skladba výborně šlape jak ve slokách, tak v refrénu, především Maria Bink svým hlasem “Adrenalize” koření opravdu skvěle. “Whore” už je o malinko horší, ale pořád ještě solidní, chvílemi zní jako nu-metal s klávesami, ale především opět refrén má něco do sebe a už jen díky němu je tenhle vál jedním z nejlepších na “Blood”.
A tím album vlastně končí. In This Moment v těchto třech písničkách v podstatě vystříleli svůj kompletní arzenál a zbylé minuty už jen ubíhají bez jakéhokoliv zábavnějšího momentu. Začíná to již s rádoby odpichovou “You’re Gonna’ Listen”, která je nezáživná a nenabízí nic, co jste už tisíckrát neslyšeli, pokračuje absolutními hovadinami jako “It Is Written” nebo “Aries”, jejichž smysl jsem věru nepochopil… snad jen aby seznam songů vypadal delší… Zbylé písně jsou buď naprosto nezáživné a jen plní úlohu sice neurážející, ale pořád nepříliš zábavné vaty, nebo vyloženě otravují – a výhra tedy není ani jedno. Snad jen agresivnější “Commanche” nabízí něco trochu poslouchatelnějšího, ale to je stálo dost málo. Pokud by “Blood” vyšlo v podobě třískladbového EP, na němž by se nacházely “Blood”, “Adrenalize” a “Whore”, prohlásil bych, že jsem se v In This Moment zmýlil, že v nich nějaký potenciál opravdu je a že jsem zvědavý, s čím přijdou na případném dalším albu, jenže “Blood” vyšlo tak, jak vyšlo, a ve světle toho, že minimálně deset songů ze čtrnácti je obrovská nuda bez nápadu, nemám jinou možnost, než to celé do oné výše zmiňované toaletní mísy opravdu poslat a následně spláchnout. Třeba na konci potrubní pošty bude čekat někdo, komu se to bude líbit, ale podle mě stojí většina desky za to, co se do záchodu splachuje normálně…
Další názory:
Já jsem sice k “Blood” nepřistupoval s takovým despektem jako kolega, ale nic to nemění na tom, že výsledný dojem, který ve mně In This Moment se svou novinkou zanechali, je totožný. Je to škoda, protože ač nejsou In This Moment žádní novátoři a prostě si hrají ten svůj těžce nepůvodní metalcore, tak mě tento jejich výraz, zejména na minulém “A Star-Crossed Wasteland”, bavil. Já vím, že vypadám jak debil, ale fakt jsem si to album užíval a i po nějaké době jsem se k němu dokonce i vracel. Takový pohodový metalcore s nu-metalovými vlivy na pomezí Mudvayne či Otep slušně odsýpal a neměl jsem s tím výraznější problém. Je fakt, že se na “Blood” snažila kapela trošku posunout, hlavně té elektroniky přibylo, ale pořád se nejedná o nic závratného a spíše než k celkové plastice bych to přirovnal jen k drobným korekturám v oblasti očí, asi tak. Takže i když je všechno na první poslech při starém, nějak to nefunguje. I přes povedený úvod najednou začne kvalita skladeb těžce upadat a ke konci už člověk přemýšlí, kdy bude konečně konec. Baví mě titulní “Blood”, baví mě “Adrenalize”, kde musím souhlasit s H. s jejím pasováním na nejlepší položku alba, a úplně špatná mi nepřišla ani “You’re Gonna’ Listen”, toť vše. Zbytek nestojí ani za zlámanou grešli. Jestli si In This Moment v roce 2012 zaslouží trochu té pozornosti? Neřekl bych, ačkoli jsem slyšel už daleko horší alba, zařadí se “Blood” mezi ta, kterým se v budoucnu budu vyhýbat hodně širokým obloukem, a všem, na nichž mi alespoň trochu záleží, doporučím totéž. Kaša
Země: Kanada Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 1.6.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. You’re Coming with Me
02. The Escape
03. Predator and Prayer
04. Anxious Darwinians
05. Panophobia
06. Ideomotor
07. Lonely Solipsist
08. Dead Ocean
09. The Mass of the Earth
10. Everybody Wants You (Dead)
11. Revenge of the Dadaists
The Agonist jsou jedna z mála kapel, které mají co do činění s metalcorem (byť v tomto případě ne úplně čistokrevným) a které mám zároveň opravdu upřímně rád. Nebudu zastírat fakt, že velkou měrou v tom má prsy, tedy, ehm, prsty (a možná i další části těla, ale to sem teď nepatří) nádherná zpěvačka, ale ani to nic nemění na faktu, že předchozí deska “Lullabies for the Dormant Mind” byla vážně skvělá a dodnes mne baví. Na další pokračování jsem se tedy – vcelku pochopitelně – těšil, nicméně dvouskladbové EP “The Escape”, které vyšlo v loňském roce jako ochutnávka, mě nechalo poměrně chladným a ani jedna z přítomných písniček – tedy “Lonely Solipsist” a titulní “The Escape”, jež se obě nacházejí i na plnohodnotném počinu “Prisoners” – mě příliš nezaujala.
Několik prvních poslechů “Prisoners” na mne působilo vesměs stejně jako vzpomínka na výše zmiňovaný kraťas – jako trochu chudší příbuzný předchozích počinů, který sice má zdánlivě vše, co jsem od něj očekával, ale jednoduše už to nemá takové kouzlo, jako mělo zejména “Lullabies for the Dormant Mind”. S tímto vědomím a pocitem jsem také “Prisoners” na chvíli uložil k ledu a nechal jej být.
Posuňme se v našem napínavém příběhu o kus kupředu na časové ose. Prázdné místo v naší story jsem trávil povětšinou činnostmi, jimiž se člověk na slušné internetové stránce prezentovat nebude, nechce-li si nenávratně pošramotit svou pečlivě budovanou image, nicméně se nejednalo o nic, co by jakkoliv mělo změnit můj postoj k “Prisoners”. Povážlivě se však začalo blížit datum, kdy měla být zveřejněna jedna nejmenovaná recenze, pročež nastal čas vypnout soundtrack z německých pornografických filmů a opět prohnat ušním ústrojím novinku The Agonist. Nějakým záhadným způsobem ovšem nastal naprosto nečekaný zvrat. Těžko říct, zdali se Jupiter se Saturnem konečně dostaly do odpovídající konstelace, nebo “Prisoners” prostě a jednoduše jen dozrálo, ale zničehonic mne deska, jež se zpočátku tvářila jako zklamání, začala neskutečně bavit. Znáte ten pocit, kdy si řeknete něco ve stylu: “Vždyť je to super, proč jsem to tam já debil dřív neslyšel”? Tak přesně tohle je pro mě případ “Prisoners”…
Možným – dokonce bych řekl, že tím nejpravděpodobnějším – důvodem, proč mi trvalo tak dlouho si na “Prisoners” zvyknout, je směr, jakým se na tomto albu The Agonist vydali. Ten základní recept – tedy kombinace metalcoru a melodic death metalu, jejímž nejvýraznějším prvkem je výborný a rozmanitý zpěv slečny zpěvačky (tedy alespoň doufám, že slečny, muhehe… oukej, tohle už nebyl zrovna inteligentní humor) – zůstává samozřejmě stejný, na druhou stranu je ovšem zcela jasně slyšitelné, že se The Agonist nebáli malinko zaexperimentovat a do některých skladeb přidali mírně progresivnější prvky (samozřejmě progresivnější na poměry The Agonist, takoví Dream Theater by se tomu asi pěkně vysmáli). Jistě, nechybí ani sem tam nějaká pořádná hoblovačka, ale ta ozvláštnění, do nichž se The Agonist tentokrát pustili, mají za následek fakt, že “Prisoners” opravdu baví po celou svou hrací dobu (dokonce i ony dvě již na začátku zmiňované skladby fungují v rámci celku lépe než samostatně), na rozdíl třeba od “Lullabies for the Dormant Mind”, které sice bylo hodně dobré, o tom není sporu, ale posledních deset minut mu pomalinku docházel dech.
Úvodní “You’re Coming with Me” má klidnější začátek (což se obdobně zopakuje i v závěru alba například v “Everybody Wants You (Dead)”, akorát ještě v o něco větší míře), ale jinak se jedná o klasickou vypalovačku na začátek alba, která rozhodně neurazí. Druhá “The Escape” je stará známá z onoho inkriminovaného ípka, a jak jsem již dříve naznačil, z nějakého zvláštního důvodu mi zde přijde o poznání lepší. Především se v ní naplno ukazuje hlavní zbraň The Agonist – zpěvačka Alissa White-Gluz, jejíž čistý vokál song nakopává o level výše. V “Predator and Prayer” se ozve menší sbor, který působí velmi zajímavě, a je podle mě trochu škoda, že nebyl využit více než jen v samotném úvodu a závěru písně.
“Anxious Darwinians” kraluje výtečným čistě odzpívaným refrénem, což je možná trochu paradoxní, že jej vyzdvihuji, jelikož to jsou povětšinou právě sladké melodické refrény, které mi na metalcoru vadí, tohle ovšem není ten případ, na čemž má lví podíl opět Alissa White-Gluz. Ačkoliv to teď už možná začíná vypadat, že jsem se na stará kolena zamiloval, pravda je taková, že ona opravdu zpívá tak dobře, což se ostatně potvrzuje i v následující “Panophobia”, jež se zpočátku tváří jako obyčejný náklep, ale opět to jsou zpěvaččiny čisté party (zejména ve výborném závěru songu), které z tohohle songu dělají jeden z mých nejoblíbenějších kousků na “Prisoners”.
Na trochu delší stopáž si kapela troufla s “Ideomotor”, díky čemuž se jedná nejspíš asi o nejrozmanitější písničku alba. První polovina se nese v jakž takž klasickém duchu, ale po odlehčenějším středu, který působí spíš jako takové outro první části, se “Ideomotor” zlomí v několikaminutový instrumentální závěr plný sólující kytary, což bych třeba já osobně v takové míře zrovna od The Agonist rozhodně nečekal. Nicméně to funguje a navíc je to vážně dobré, takže proč ne. Starou známou “Lonely Solipsist”, která se taktéž objevila na EP “The Escape” a která patří mezi nepřímočařejší kusy “Prisoners”, přeskočme a pojďme rovnou na další “Dead Ocean”, jež rovněž patří mezi to nejzajímavější, co deska nabízí, především díky hodně povedenému rozjezdu.
“The Mass of the Earth” už víceméně nic nového nepřináší a nejzajímavější jsou na ní prvky, které se objevily už v některé z předchozích písní, ale pořád to je hodně dobré věc, která posluchače určitě bude bavit. Závěrečná dvojice “Everybody Wants You (Dead)” a “Revenge of the Dadaists” se pak může pyšnit asi nejvíce progresivními prvky na albu.
Přestože jsem po prvním poslechu očekával, že “Prisoners” udělím asi tak o dva body méně, než kolik ve výsledku dávám, ale vzhledem k faktu, jak moc deska postupem času vyrostla, bylo nutné stanovisko poněkud přehodnotit. Musím nakonec uznat, že “Prisoners” je nahrávka opravdu výtečná a hlavně – mnohem chytřejší, než bych si býval tipnul. The Agonist pro mě osobně představují jednu z nejlepších kapel moderněji laděného metalu, což svou třetí deskou nadobro zpečetili. Jak již bylo řečeno, velkou měrou se na tom podílí i skvělá zpěvačka, která svým hlasem dělá z věci, jež mi u podobné muziky povětšinou nejvíce vadí, naopak jednu z největších předností The Agonist, ale jak vidno minimálně z “Prisoners”, tihle Kanaďané mají rozhodně víc co nabídnout, než jen pěkný pohled na sličnou děvu s mikrofonem, jelikož ani po hudební stránce není co vytknout. A pak že to nejde!
Další názory:
Opravdu hodně jsem se bál, že The Agonist nahrají desku, která bude znít akorát jako vývar skvělé “Lullabies for the Dormant Mind”, a pokud jste se báli o to samé, mohu vás uklidnit. “Prisoners” je totiž při zachování typického výraziva The Agonist opět posunem a je to posun znatelný a hlavně správným směrem. S odstupem musím uznat, že ty zvěsti členů kapely o zatím nejdospělejším albu The Agonist mluvily pravdu. Je to sice pořád velký nářez, ale tentokrát působí mnohem promyšleněji než kdy dřív. The Agonist neupustili od metalcorového základu, který v jejich péči zní nějakým zázračným způsobem opravdu dobře, ovšem vrchem k tomu přidali koňskou dávku nejrůznějších vlivů, zdánlivě cizorodých inspirací a drobných, leč významných experimentů. Výsledkem je deska, která krom skvostné práce všech muzikantů láká na neuvěřitelnou pestrost, jakou jsem opravdu nečekal. Každá skladba je originál a každá nabízí spoustu a spoustu momentů, které dovedou jak okamžitě strhnout pozornost, tak bavit neustále, a to i z dlouhodobého hlediska. Ať už mluvím o nápady oplývající kytarové sekci, hlasově variabilní a skvostně zpívající Alisse nebo dalších složkách, je to výborné na všech frontách. Zkrátka a jednoduše, The Agonist se podařilo nahrát opravdu vynikající desku, která opět posouvá hranice toho, co se ještě dá nazývat metalcorem. Vynikající práce a ode mě hluboká poklona – The Agonist v mých očích definitivně zaujali místo jistoty, na kterou se lze bezvýhradně spolehnout… Ježura
Země: Velká Británie Žánr: metalcore Datum vydání: 28.5.2012 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The Bitter End
02. Alpha Omega
03. These Colours Don’t Run
04. Daybreak
05. Truth, Be Told
06. Even If You Win, You’re Still a Rat
07. Outside Heart
08. Behind the Throne
09. Devil’s Land
10. Feather of Lead
11. Unbeliever
Hádám, že nejste zvědaví na ty nekonečné řeči, jak nemám rád metalcore, tak si je protentokrát odpustím a vezmu to z jiného konce. Případ Francouzů Eths mě přesvědčil, že opravdu není radno generalizovat, a když jsem tedy dostal příležitost dát do těla novince britských Architects, na které přísahají i lidé, od kterých bych to nečekal, rozhodování mi netrvalo dlouho. Koneckonců, Architects hrají všechno, jenom ne klasický metalcore, a co si budeme povídat – ty všechny možné post vlivy mají občas něco do sebe…
Architects jsou živým důkazem obou výše uvedených tvrzení. Jejich muzika, nebo alespoň ta, kterou přinášejí na novince “Daybreaker”, zní už na první poslech řádově hodnotněji než drtivá většina coru příbuzných děl. Čím to je? Tohle album má totiž atmosféru, která mi poněkud uzemnila čelist – nejen svojí přítomností, se kterou jsem vážně nepočítal, ale hlavně tím, jak je nenápadná a všudypřítomná zároveň. Je zcela jasným dílem autorů s vlastním rukopisem, tvoří naprosto zásadní prvek alba a jako taková funguje naprosto bezchybně. Bylo by však mimořádně trapné, kdyby se kapele nepodařilo takovému stěžejnímu prvku celé desky dodat alespoň nějakou kvalitu. Zde naštěstí Architects nezaváhali a atmosféra opravdu boduje – dovedu si představit, že ve správném duševním rozpoložením ještě mnohem více. Je přiměřeně melancholická, nenápadná a přitom rozmáchlá a mezi tím probleskují výbuchy vzteku a odporu. Zajímavý, leč dokonale funkční a pořádně silný mix…
Není bez zajímavosti, že tam, kde atmosféra opravdu dominuje, posluchač ani moc neregistruje, co hrají jednotlivé nástroje. Ty se tak nějak samy od sebe přihlásí o pozornost snad jen v přímočařejších skladbách – teď mě napadá třeba předposlední “Feather of Lead”. Je to docela škoda, protože instrumentální stránku “Daybreaker” Architects také neodflákli. Zde podle očekávání dominují kytary, ale domněnka, že si tam kytaristé prostě něco hoblují a z toho jen tak mimochodem vyleze skvělá atmosféra, je zkrátka mylná. Ano, ostré riffovačky a metalcorové vyhrávky jsou samozřejmě přítomny, a to v nikterak zanedbané míře, ovšem ani zdaleka nejsou tím jediným, co figuruje na partituře alba. Instrumentální celek tak doplňuje spousta dalších drobností – nejrůznější samply, tu a tam příspěvek nějakého v rámci žánru netradičního nástroje… Vrcholem téhle rozmanitosti jsou okamžiky, kdy se kytary odmlčí prakticky úplně a dá prostor vyniknout osamocené basové lince nebo vokálu. To všechno je vyváženo skutečně na jedničku a na jedničku to také funguje. A mimochodem – jsem jediný, komu občas zvonivě znějící kytara připomněla smyčcový orchestr až do té míry, že jsem nějakou dobu smrtelně vážně přemýšlel, jestli Architects nesáhli po službě nějakých těch symfoniků…?
Bylo by značně nefér zde vyzvedávat jen práci kytar a samplů a stranou nechat konečně taky jednou slyšitelnou basu a bicí. Obzvlášť bubeníkovo snažení kvituji s povděkem a hlubokým respektem, protože jeho party jsou všechno jen ne nudné a snadno zastupitelné. Abych pravdu řekl, takhle nějak si představuji skvostné bicí, které by mi snad nedělalo problém poslouchat i jako samostatnou stopu. No, a abych nezůstal nic dlužen žádnému z muzikantů, musím chtě nechtě dodat, že ani páně Carterův vokál nesnese větších výtek. V ostrých pasážích zní mimořádně kompaktně, možná i trochu zkresleně, a když na to přijde, melodický scream zvládne bez zaváhání. Co se čistých zpěvů týče, občas sice nepatrně sklouzává k výrazu, který balancuje na pomezí originální a přiteplený, ale většinou to zní velmi dobře…
Všechny indicie tedy napovídají, že se jedná o skutečně výborný materiál, a když se podívám na jednotlivé skladby, musím přitakat. Skvělá instrumentální práce zabalená do neméně skvělé atmosféry dávají vzniknout jedenácti skladbám, které si všechny do jedné drží vysoký standard, přičemž některé přímo excelují. Album “Daybreaker” tedy mohu s čistým svědomím nazvat velmi zdařilým počinem, který mi opět potvrdil, že snad každý žánr může nabídnou opravdu dobrou muziku. To, co Architects hrají – ať už je to, co je to – sice pořád není vypovídajícím vzorkem mého vkusu, ale po absolvování několika týdnů ve společnosti “Daybreaker” si troufám prohlásil, že jsem si tuhle desku ušima neprohnal naposledy a je dost pravděpodobné, že díky dobrému dojmu, který na mně zanechala, podrobím průzkumu i starší počiny Architects. Jestli jsou alespoň stejně dobré jako “Daybreaker”, tak snad ani nemohu být zklamán…
Další názory:
Přiznám se, že na předchozí tvorbu Architects nejsem žádný odborník, novinka “Daybreaker” je vlastně prvním albem kapely, které jsem se uráčil si pustit, nicméně mám stále v živé paměti, jak svého času bývalý kolega Seda, jenž podobnou muziku tehdy žral, krutě odstřelil předchozí album “The Here and Now” – hlavně i díky tomu jsem k “Daybreaker” přistupoval poněkud skepticky a s nepříliš přehnanými očekáváními, avšak samotný poslech nakonec ukázal, že jde o vcelku příjemnou svěží desku, jež ve svém žánru rozhodně patří mezi to lepší. Některé momenty, případně celé skladby jsou opravdu skvělé, jsou zde ovšem dvě záležitosti, které mi poněkud sráží dojem – tou první je fakt, že závěr “Daybreaker” už mi přijde trochu nezáživný (malinko zkrátit by neškodilo); tou druhou jsou jakési oplodňováky, či co to má být, reprezentované položkami “Behind the Throne” a poslední “Unbeliever”. To jsou snad jediné výtky, které bych k “Daybreaker” měl, jinak jako celek je album bezesporu povedenou záležitostí. H.
Země: USA Žánr: metalcore Datum vydání: 15.5.2012 Label: Razor & Tie
Tracklist:
01. The Unknown
02. Divide and Conquer
03. Weight of the World
04. Nothing Remains
05. Fire from the Sky
06. Save Your Soul
07. Blind Faith
08. Lost Within
09. Walk the Edge
10. The Wasteland
Metalcore není mým šálkem kávy, tohle bych bez mučení přiznal každému na potkání, přesto se však najde několik světlých výjimek a mám v merku pár skupin, jejichž kariéru se zájmem sleduji. Ono je dost těžké (obzvláště v tomhle žánru) oddělit spolky, které mají dostatečné kvality a schopnost něčím oslovit, od vyloženě podprůměrných kapel, které se chtějí svézt na módní vlně, protože za poslední dekádu se s metalcorovými kapelami roztrhl tak velký pytel, že jsem si v sobě vypracoval averzi vůči většině těchto spolků. Jak je asi jasné, když už jsem si novinku Shadows Falls vybral k recenzování, tak tahle pětice patří k těm několika výjimkám a na jejich album jsem se celkem těšil. Důvod je víceméně prostý. Vždycky jsem měl Shadows Fall zařazené jako partu, která svým vyzněním sice spadá do škatulky metalcoru, ale ve své podstatě je to kapela, která má vyšší kvality než většina jejich stylových souputníků. A na “Fire from the Sky” tuto mou domněnku potvrzují.
Shadows Fall mají ve svých základech více thrashových a death metalových prvků, než je na podobnou skupinu běžné; je fakt, že refrény jsou pořád dost podbízivé, ale nejsou natolik vykalkulovaně a do kompozice násilně šroubované, že by to působilo rušivým dojmem. Svého vrcholu, dle mého názoru, Shadows Fall dosáhli na třetí desce “The Art of Balance”, od té doby kvalitativní křivka nebezpečně klesala až se naštěstí na minulé “Retribution” z roku 2009 nadechli k lepším výkonům, ve kterých pokračují i na novinkovém, v pořadí již sedmém albu “Fire from the Sky”. Na této desce se jako producent představil kytarista spřízněných Killswitch Engage, Adam Dutkiewicz. Ten v posledních letech dokazuje, že kdyby kytaru pověsil na hřebík, tak by neměl problém se jako producent uživit, protože zvuk, kterým obohatil mnoho nahrávek svých kolegů, nemá chybu.
Oproti poslednímu studiovému záseku se toho mnoho nového neděje. Snad největším překvapením je pro mě osobně výkon zpěváka Briana Faira, který sice zpívá pořád to svoje, ale zdá se mi, že se svým vokálem o něco víc pracuje a jeho projev tak nevyznívá (především v druhé půlce alba) úplně jednotvárně, jako tomu na většině předchozích alb bylo. Opravdu, první tři až čtyři skladby jsem byl většinou nadšený a postupně mě začal nudit, protože se pohyboval ve dvou rovinách – agresivní řev a sem tam melodický nápěv. Tohohle se rychle přejíte. Na “Fire from the Sky” si užijeme trošku více death metalového chropotu, se kterým mu vydatně pomáhá kytarista Matt Bachand, a thrashově agresivního řevu. Příkladem prvně jmenovaného budiž titulní skladba, která byla uvolněna jako ochutnávka a první singl zároveň a po jejímž poslechu jsem byl nadšený, i když v sobě zanechala dojem, že album bude tvrdší, takže po prvním poslechu celého alba ve mně zavládlo mírné zklamání. Kytarově mi tato píseň dost připomněla Behemoth, což rozhodně není na škodu.
Rád bych vyzdvihl ještě další dvě skladby, které si mě získaly na první poslech a které bych doporučil jako takové ideální ochutnávky pro člověka, který je tvorbou Shadows Fall dosud nepolíbený. Prvně nelze nezmínit úvodní thrashovou jízdu “The Unknown”, což je otvírák jak řemen. Kromě Brianova thrashového vokálu a občasných doprovodných HC sborů musí na první poslech zaujmout kytarová práce Matta Bachanda a Jonathana Donaise, kteří s každým albem rostou výš a výš. Úvodní riff je zabijácký, kytarové sólo jakbysmet. Jako druhou (a zároveň jako jeden z vrcholů alba) nemůžu vynechat “Blind Faith”. Ta má sice něco přes šest minut, takže k nějaké úderné vypalovačce, kterou by leckdo očekával, má daleko, ale píseň skvěle graduje od úvodního akustického vybrnkávání, přes ostřejší střední pasáž, až k melodickému závěru, kde hraje prim sólová kytara. Nechci teď působit dojmem, že ostatní skladby nestojí za řeč, to ne, jen nechám jejich “odhalení” na vás samotných.
Deska ve své podstatě neobsahuje žádnou výrazně slabší skladbu. “Fire from the Sky” má ten správný drive a musím říct, že jsem se nenudil. Z mého pohledu je všechno v pořádku; je fakt, že jsem neměl žádná přehnaná očekávání a Shadows Fall mě tak mohli pouze překvapit, a přesně to se jim povedlo. Jednotlivé skladby působí kompaktně, svěže a rozhodně nepostrádají skladatelskou nápaditost. Na zmíněný majstrštyk v podobě “The Art of Balance” se “Fire from the Sky” dívá sice pěkně zespoda, ale model Shadows Fall v roce 2012 mě prostě baví.
Metalcore je velmi populární žánr, a jak už to tak bývá, co je populární, toho je moc a podstatné procento tvoří pěkná lejna, což zvlášť zde platí na každý pád. A přesně tohle je důvod, proč jsem svoji averzi k metalcoru nikdy neskrýval. Jenže jak známo, výjimky potvrzují pravidlo a Francouzi Eths jsou právě tou pověstnou výjimkou.
Určitě to znáte, metalcorových kapel jsou čtyři pytle, povětšinou se v nich realizují ulízaní hošíci v úzkých džínečkách, kteří ze sebe dostávají rozličné hrdelní zvuky, a když zapějí čistě, jednomu by zaplála čepice, jak je to teplé. Krom toho to zní povětšinou naprosto stejně, a ať dumám sebevíc, nenabízí to nic, co by stálo za ohlédnutí, neřku-li za poslech. Eths na to jdou jinak. V nekonečné záplavě dokonale zaměnitelných kapel totiž krutě bodují vlastní tváří, která na tomhle poli působí jako živá voda. A jak toho dosáhli? Tak především s mikrofonem operuje slečna, která v hrdle skrývá nejen totální growlové inferno, ale také hlásek, který balancuje na pomezí přívlastků andělsky nevinný a lascivně přitažlivý. A že je na ni velmi příjemný pohled, to je jen takový milý bonus navrch. Jenže originalitu neudělá jenom pohledná holčina za mikrofonem, i kdyby jí to zpívalo sebelépe. Candice Clot se totiž o zásluhy na jedinečné tváři kapely dělí rovným dílem s celkovým soundem, který je velmi temný, uvěřitelný a dovedu si živě představit, že je pro některé strastmi života pronásledované jedince zhudebněním jejich trápení. Platilo to i o předchozích počinech a novinka s názvem “III” to nejenže potvrzuje, ale posouvá ještě o kousek dál…
Jak vypadá gró alba, to jde odhadnout bez větší námahy. Hluboko posazené metalcorové kytary se vším typickým žánrovým výrazivem, nad kterými probíhá vokální bouře zmiňované frontwoman, kterou místy doplní kytarista Stéphane, aby si mohla odpočinout, nebo oblažit posluchačovo ucho nějakým tím čistým partem. Vedle těchto nezbytností ale album oplývá spoustou atypických detailů, které jej posílají ke hvězdám. Tak řekněte, koho by napadlo ozvláštnit metalcorovou skladbu sice klávesovým, ale jinak veskrze klasicky působícím finále? Nu-metalový a takřka rapovaný řev na pozadí refrénu “Inanis Venter” je také velmi osvěžující, industriální finiš “Hercolubus” jakbysmet a mohl bych pokračovat. Jsou to drobnosti, ale když se poskládají dohromady se základem, je to skvělé, obzvlášť když i ten základ stojí za to. Oba kytaristé na desku při zachování metalcorového charakteru nasázeli nejen výborné riffy, které člověka nutí vstát a začít pařit, ale i monotónní kytarové pasáže, jež působí skvělým dojmem. Ani basák s bubeníkem nezaháleli a rytmy přichystali velmi pařbotvorné… Všechno to prostě šlape jako švýcarské hodinky a má to vážně náboj. Jak to ti lidé dělají, to opravdu netuším, každopádně jim to žeru i s navijákem.
Hlubší rozbor si rozhodně zaslouží i projev dámy za mikrofonem, sličné Candice. Jak už jsem říkal, tak pokud jde o growling, dovede z hlasivek vyloudit velice vydařené zvuky. To ale dovede kdekdo, takže trochu zajímavější je v tomto případě její čistý vokál. Candice totiž jeho prostřednictvím zvládá v mžiku oka pozvednout posluchače nad ten kytarový a growlovaný marast bez přeháněním krásným, chytlavým, ale přesto neokoukaným a nápaditým refrénem nebo atypickým závěrem (viz “Hercolubus”). Krom toho si také osvojila umění velmi sugestivním způsobem posílit atmosféru celé skladby respektive alba třeba emotivním mluveným slovem, dramaticky zrychleným dechem a dalšími drobnostmi, které sype z rukávu napříč celým albem, a to je jedině dobře, protože právě takovéhle vkusně a efektivně zakomponované drobnosti pomáhají přetvořit dobrý základ na umělecké dílo.
Jak to tedy funguje dohromady? Nač to protahovat, funguje to skvěle. A to dokonce tak skvěle, že mi z celkových deseti skladeb nejsou úplně po chuti pouhopouhé dvě, přičemž zbylých osm tenhle menší a dost možná zcela subjektivní nedostatek více než vyvažuje a v záplavě ostatních pozitiv už se jeví jako zcela marginální. Jedním takovým veskrze pozitivním prvkem, o kterém jsem zatím mlčel, je jazyk, ve kterém jsou psané texty. Bohudík padla volba na rodnou francouzštinu, a i když je možné album sehnat i v částečně poangličtělé verzi, rozhodně upřednostňuji tu komplet francouzskou. Francouzština totiž nejenže přidáváEthsna originalitě, ale v jejich podání zní naprosto fantasticky, což ovšem není žádné překvapení pro nikoho, kdo s tímhle jazykem kdy přišel trochu blíže do styku. Už sama o sobě má totiž nezaměnitelný drive, který se k podobně rytmické hudbě perfektně hodí, a právě“III”je toho dalším důkazem. A co víc, francouzština dodává albu na celistvosti a pospolitosti, která je tak výrazná, že to skoro vypadá, jako by se skrze“III”proplétal nějaký koncept. Tady bohužel nemohu sloužit, protože francouzsky už jsem dávno zapomněl a internet mi moc nepomohl, každopádně celková stylizace, grafika alba, náplň klipu k songu“Adonaï”a další aspekty… všechno to k sobě tak nějak pasuje, takže bych byl docela překvapený, kdyby to byla jen shoda náhod.
Jak to tak vypadá, nejnovějším počinu Eths není prakticky co vytknout. Že se mi nezalíbily dvě skladby, to je vedlejší, protože v tom přívalu pozitiv tohle negativum bledne až do ztracena. “III” je mimořádně silné album, které jen potvrzuje, že vzniklo v dílně vynikajících muzikantů. Je plné nápadů, přetéká nezaměnitelnou atmosférou, je návykové a posluchače prostě baví – jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu. Sice to neznamená, že Eths nemají co vylepšovat, ale myslím to smrtelně vážně, když říkám, že pokud na nějakém dalším počinu tenhle prostor pro zlepšení využijí, bude to nehorázná bomba a dost možná album, na které budou přísahat další generace. Proč taky ne, když už “III” strká do kapsy 90 % veškeré žánrové konkurence. Poučení na závěr? Jestli jste alespoň trochu metalcore-pozitvní, zvedněte se, upalujte do nejbližšího obchodu s muzikou a “III” si kupte. A pokud k metalcoru chováte obdobné antipatie jako donedávna já, třeba zjistíte, že i v hnoji se dají najít drahokamy…
Další názory:
Pokud čtete Sicmaggot pravidelněji a máte slušnou paměť, možná si vzpomenete, že jsem se tu už nejednou vyjadřoval poněkud nelichotivě o žánru metalcore, protože drtivá většina kapel v něm zní naprosto neosobně, takřka totožně, vlastní ksicht žádný… ale vždy jsem dodával větičku ve smyslu: čest výjimkám! Člověk už by si mohl začít myslet, že ty výjimky jsou spíš jakési neexistují mýty, ale chyba lávky! Tady máte jasný důkaz toho, že existuje metalcore, který se mi nejen “pouze” líbí, ale který považuji za naprosto excelentní – Eths. Tito Francouzi totiž mají přesně to, co naprosté většině žánrových skupin chybí – vlastní zvuk (ten je zčásti jistě daný i sympatickou zpěvačkou Candice, jejíž hlas obecně patří k tomu nejzajímavějšímu na “III”), ojedinělou náladu a nevšední atmosféru (kdo by to byl do tohohle stylu řekl!), výborné a variabilní nápady, díky nimž vás deska nepřestane bavit čtyřech, pěti písničkách. Vsadil bych svoje boty na to, že v tom má částečně prsty i jejich původ, protože mnoho francouzských kapel disponuje specifickým soundem, ale to už jen spekulace. Hlavní je fakt, že “III” je výtečná deska, jež nemá jedinou slabší píseň a která baví i po několika desítkách poslechů. A pak že to nejde! H.
