Archiv štítku: Moonspell

Brutal Assault 17 (sobota)

19.8.2012 Ježura Komentáře: 9

Datum: 11.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus

Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.

Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.

Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.

Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.

Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!

Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.

S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.

Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.

Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.

Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.

Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).

Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!

Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.

Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.

A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…

Zhodnocení:

Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.

Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.

Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.

Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.

Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…

Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.

Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.

Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.

Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!

Recenze

Moonspell – Alpha Noir / Ómega White

5.6.2012 H. Komentáře: 2

Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Axis mundi
02. Lickanthrope
03. Versus
04. Alpha Noir
05. En nome do medo
06. Opera Carne
07. Love Is Blasphemy
08. Grandstand
09. Sine missione

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 8,8/10

Odkazy:
facebook / twitter

Alpha Noir [H.]

Co se dá vlastně od Moonspell v roce 2012 očekávat? Kapela již jako bezesporu to největší, co kdy z portugalského metalu vzešlo, nemusí nikomu nic dokazovat; myslím, že rozhodně ani nikdo z nás nebude očekávat nějaké obrovské stylové skoky a hledání nových cest tak, jak se o to Moonspell pokoušeli v 90. letech. S deskou “The Antidote” z roku 2003 si totiž jejich muzika definitivně “sedla” a portugalští vlkodlaci našli ten svůj pravý zvuk, který od té doby jen postupně pilují a obrušují. Nicméně, nutno dodat, jde jim to opravdu skvěle, alespoň dle mého názoru, jelikož následné nahrávky “Memorial” a “Night Eternal” považuji za to nejlepší, co Moonspell dokázali vytvořit od svého geniálního debutu “Wolfheart”. Očekávání od novinky “Alpha Noir” do této konstelace spadají vcelku jednoduše – jediné, co jsem od ní já osobně chtěl a očekával, bylo potvrzení vysoké formy skupiny v posledních letech. Pokud by tohle Moonspell dokázali, byl bych nadmíru spokojen. A hned na začátek bude stát za zmínku fakt, že se to vskutku povedlo, dokonce na výbornou…

“Alpha Noir” sice skutečně více či méně pokračuje v duchu svých dvou předchůdců, ale ke cti (a také ke cti jejích autorů) jí slouží to, že tato formule stále baví a ani se netváří, že by s tím někdy měla přestat. Do jisté míry to jistě bude dáno tím, že se nejedná o prachsprostý obšleh toho, co již bylo, ale že Moonspell dokázali každé své album z posledních let zabalit do sice podobné, ale vždy malinko rozdílné nálady, čímž se desky mezi sebou neslévají v jednu, ale jsou snadno odlišitelné, což také znatelně přispívá tomu, že i “Alpha Noir” stále posluchače baví, protože toto platí i o ní. Osobně mi vždy seděla více ta tvrdší forma muziky Moonspell, v porovnání s tou řekněme rockovou, a právě v tom “Alpha Noir” vyniká. Tentokrát totiž kapela tyto své dvě polohy zcela zřetelně oddělila tlustou čárou – tu rockovější představila na bonusovém “Ómega White” (viz kolegův text níže) a na “Alpha Noir” se tak dostaly jen ty rychlejší a agresivnější kusy s temnější atmosférou.

S touto pocitovou povahou desky se samozřejmě pojí i celkové hudební pojetí. Moonspell se na “Alpha Noir” ženou kupředu a místa pro zvolnění jsou minimální. Ne, že by se jednalo o vyloženě rychlou muziku, Moonspell však vždy velice umně dokázali vytvořit opravdu intenzivní tlak – a právě to je tou největší devízou “Alpha Noir”. Atmosféra by se na ní dala doslova krájet. Zpěvák Fernando Ribeiro se téměř po celou dobu pohybuje výhradně v agresivnějších polohách, ale přesto pokaždé, když spustí, zcela jasně dává najevo, proč je tak uznávaným zpěvákem. Jeho vokál, ten řvaný nevyjímaje, je prostě nezaměnitelný a po vteřině jasně identifikovatelný – a kdo o sobě tohle může říct? Nedá se však tvrdit, že by za ním ostatní členové jakkoliv zaostávali. Jak již bylo řečeno, zvuk Moonspell je dnes již pevně daný, ale tak snadno rozpoznatelný a charakteristický, že měnit jej by bylo spíše kontraproduktivní.

Za jeden z největších kladů “Alpha Noir” považuji to, že celá kolekce devíti skladeb je až podivuhodně vyrovnaná. Ačkoliv to možná bude znít jako klišé, na desce opravdu není jediná slabší píseň. Když jsem uvažoval, jaké kusy vyzdvihnout jako názornou ukázku toho nejlepšího, v podstatě jsem si nedokázal vybrat, což rozhodně o něčem vypovídá. Nejlepší je na tom ovšem fakt, že stejně jako jsou nezaměnitelná jednotlivá alba Moonspell mezi sebou, jak jsme o tom již hovořili výše, nezaměnitelné jsou i jednotlivé songy na každém z těchto alb. Vůbec nevadí, že “Alpha Noir” představuje pouze tu tvrdší polohu Moonspell, že tempo relativně stejné, už po nějakém druhém nebo třetím poslechu nebudete mít sebemenší problém skladby mezi sebou rozlišit. V každé se objevuje něco, díky čemu si ji zapamatujete – ať už je to odpalující riff, skvělý refrén, kytarové melodie (které záměrně nejsou vytažené úplně nahoru nad ostatní nástroje, což také přispívá tvrdšímu vyznění nahrávky), výborná vokální linka nebo cokoliv jiného. Jak ale člověk zjistí po dalších posleších, “Alpha Noir” zdaleka není tak triviální, aby stavěla “pouze” na výborných riffech a melodiích, jak by se možná mohlo někomu zdát, postupně totiž člověk začne odhalovat i spoustu malých detailů, které byly v závěrečném mixu strčeny jakoby do pozadí tak, že je posluchač primárně nevnímá, ale podvědomě tam cítit jsou a velice výrazně se podílí na oné nezaměnitelné atmosféře, jíž byli Moonspell vždy pověstní. Většinou to jsou klávesy, ale někdy dokonce i cello, které je naaranžované tak šikovně, že zvládne suplovat pomalu celý orchestr, ale stejnak ho člověk explicitně neslyší, jenže i tak dokáže dodat několika málo vteřinám, kde se objeví, doslova monumentální ráz.

“Alpha Noir” je ve své podstatě typická deska Moonspell posledních let – ale už jen to rozhodně není málo. Byť “Memorial” zůstává nepokořen (bavíme-li se o těch novějších počinech) a u “Night Eternal” si ještě nejsem úplně jistý, jak si v porovnání s novinkou stojí, nic to nemění na tom, že ani “Alpha Noir” se v už tak silné diskografii Moonspell neztratí ani náhodou. A přesně jak jsem prohlásil v úvodním odstavci, už jen tohle mi stačí k naprosté spokojenosti. Parádní matroš!

Další názory:

Moonspell jsem dlouhé roky naprosto opomíjel a pak mě jednoho krásného dne totálně rozložili předposledním opusem “Night Eternal”. A čím více se blížilo vydání novinky, tím více mnou mlátily smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si nepřipouštěl, že by tvůrci takového díla mohli natočit špatné album, na stranu druhou jsem se ale bál, jestli se jim podaří na “Night Eternal” navázat, aniž by se snížili k vykrádání sebe sama. Jenže album “Alpha Noir” se opět neskutečně vydařilo a přitom je od předchůdce jasně odlišitelné. V celé své čtyřicetiminutové délce jde o prvotřídní materiál, kde jedna silná skladba střídá druhou. Pokud mám nějaké vypíchnout, nesmí mezi nimi chybět neuvěřitelně majestátní “Opera Carne”, po úrovních vystavěná “Versus” a takhle bych mohl pokračovat na celé ploše setlistu, protože se tu opravdu urodilo. Jakkoli se ale od sebe jednotlivé skladby zřetelně liší, tak mají společného jmenovatele – je to výbušná energie, která srší z každého riffu a verše a která desku tak odlišuje od neméně skvělé “Night Eternal”. Je neuvěřitelné, jak je na soundu desky poznat skladatelská pohoda, která její vznik údajně doprovázela…
Ježura

Novinka “Alpha Noir” potvrzuje, v jak úžasné formě Moonspell posledních pár let jsou. Kvalitativně se na posledních albech dostali někam ke svým legendárním opusům. Z ohlášení nového alba mne však při pohledu na tracklist (počítaje bonusový disk) na chvíli přepadla lehká skepse. Nikdy jsem nebyl příznivcem dvojalb, protože jsem vždy, dříve nebo později, usoudil, že dobrá polovina skladeb působí vatovitě a spojením těch zbylých by vzniklo o několik tříd lepší album (viz poslední Avantasia). Moonspell však dokázali, že výjimka potvrzuje pravidlo a svou novinkou mě posadili na prdel. Začněme tedy logicky s “Alpha Noir”, které je prezentováno jako to hlavní, nové řadové album. Zastupuje agresivnější tvář současných Moonspell a nezní vůbec špatně. Portugalci okolo charismatického Fernanda Ribeira sází jeden skvělý riff za druhým. Fernando nám na celé ploše alba představuje výhradně svůj drsnější projev. Mohlo by se zdát, že oproti předchozím deskám, které byly přece jen trošku rozmanitější, musí působit při svém zaměření “Alpha Noir” poněkud nudným dojmem, ale není tomu tak. Garantuju vám, že od úvodní “Axis mundi”, přes singlovou “Lickanthrope” (k té vznikl mimochodem dost stupidní klip), vynikající portugalskou jízdu “En nome do medo”, až po závěrečnou instrumentálku “Sine missione” se nebudete nudit. Zcela určitě bych “Alpha Noir” označil za druhé nejlepší album v diskografii kapely, protože mne opravdu nenapadá nic, co bych vytknul…
Kaša

Země: Portugalsko
Žánr: dark / gothic metal
Datum vydání: 27.4.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. White Omega
02. White Skies
03. Fireseason
04. New Tears Eve
05. Herodisiac
06. Incantatrix
07. Sacrificial
08. A Greater Darkness

Hodnocení:
Ježura – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,3/10

Ómega White [Ježura]

Když vyšla na světlo světa zpráva, že s sebou album “Alpha Noir” přinese i dvojvaječné dvojče v podobě desky “Ómega White”, lidé očekávali leccos, jen ne druhé plnohodnotné album, protože, co si budeme povídat, tahle 2/2 alba jsou většinou pouhopouhou sbírkou toho, co nebylo pro základní desku dost dobré. Jenže jsou kapely a Kapely. A po zkušenosti, kterou ve mně zanechal poslech tohoto “druhořadého” alba, mohu naplno říci, že v mém soukromém žebříčku Moonspell zamířili do vybrané společnosti Kapel…

Jak se jim to povedlo? Tak předně hrají vynikající muziku, ale to není žádná novinka. Novinkou je naopak dvojalbum “Alpha Noir / Ómega White”, respektive vzájemný vztah obou stran téže mince. Přiznám se, že jsem se na výsledek omegy začal opravdu těšit v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že by se mohlo jednat o něco znatelně odlišného od alfy. A jak se podobné věštby obyčejně ukážou být spíš marketingovým balastem, tak v tomhle případě se stalo realitou úplně všechno, o čem na tohle téma Moonspell kdy promluvili. A čím déle oba počiny poslouchám, tím více mi dochází, jak trefnými tituly je muzikanti obdařili. “Alpha Noir” je poměrně přímočaré a energické album (tj. Alpha), ale je z něj cítit nezpochybnitelná agrese a trocha špíny (tj. Noir). Naproti tomu stojí značně potemnělý a gotikou prostoupený počin (tj. Ómega), který ale ve výsledku svým pozitivním zabarvením hladí na duši a dává zapomenout na chmurné zítřky (tj, White). Vážně magie, to vám povídám…

Tím se celkem elegantně dostáváme k jádru pudla, tedy co je “Ómega White” vlastně zač a jak zní. Pokud to mám vyjádřit co nejstručněji, je to gothic rock jak noha, který se ke skutečnému metalu blíží jen zřídka, a to ještě nikterak ochotně. Ortodoxní true metalisté teď určitě přestávají číst a jdou si spravit chuť jedinými pravými Manowar, ale kdo setrvává, dělá dobře. Dozví se totiž, že právě tahle nemetalovost tvoří stěžejní pilíř “Ómega White” a je jeho hlavním plusem. Člověka sice nejímá nutkání páchat zuřivý headbanging při každé skladbě, ale namísto toho si může nalít sklenku červeného, usadit se do pohodlného křesla a nechat se unášet hudební poetikou, která v sobě nese všechny typické poznávací znaky Moonspell, ale přitom jde úplně jinou cestou, než na jakou je fanoušek Moonspell zvyklý. Jde cestou, kterou před nějakými 25 lety vytyčili pionýři gotického rocku, kapely jako The Sisters of Mercy, Type O Negative nebo The Fields of the Nephilim.

Je tedy nasnadě, že zde nemůžeme čekat záplavu masivních riffů. Pravda, pár se jich tu také objeví a nejsou vůbec špatné, ale prim tu hrají jemné, zdánlivě jednoduché, ale přitom nesmírně působivé kytarové kompozice, které vytvářejí komorní, v některých případech až intimní atmosféru, která je pro celé album příznačná. Delikatesou jsou potom různé specialitky, které celek velice příjemně ozvláštňují. Mluvím třeba o jiskřivém zvuku, který otevírá celé album potažmo titulní skladbu “White Omega”, o decentním klavíru v závěrečné “A Greater Darkness” a našlo by se toho ještě hodně. Korunu tomu pak nasazuje pěvec, Fernado Ribeiro osobně. Na “Ómega White” nechává v plné šíři vyniknout svůj čistý a sametově jemný vokál, který spolu se zdařilým hudebním základem zásadním způsobem přispívá k celkové podobě mimořádně charismatického díla.

Do jmenování nejlepších skladeb se zde pouštět nechci, protože na osmatřiceti minutách stopáže “Ómega White” není jediná, která by za ostatními jakkoli zaostávala. Největší vztah jsem si však za tu dobu, co album poslouchám, vybudoval k “New Tears Eve”, “Herodisiac”, “Sacrificial” nebo “A Greater Darkness” a za ty dám ruku do ohně, protože jde o skutečné skvosty.

Jak to tak vypadá, Moonspell se podařil opravdový husarský kousek – natočit dvojalbum, kde ani jeden z nosičů nepůsobí méněcenným dojmem, a co víc – oba jsou mimořádně vydařené. Co se týče konkrétně “Ómega White”, v mých očích vystoupalo ještě o nepatrný stupínek výše než její sourozenec “Alpha Noir” a může za to jeho atmosféra zvláštně povznesené nálady, doprovázené postupným střízlivěním v nočním podniku okolo čtvrté ranní. Kdo to někdy zažil, asi mi dá za pravdu…

Další názory:

Zatímco z “Alpha Noir” jsem stejně z jako předchozích alb Moonspell opětovně nadšený, ohledně “Ómega White” už jsou mé pocity poněkud rozporuplnější. Na jednu stranu je to určitě dobrá věc, to jednoznačně, na druhou stranu na mě částečně působí spíše jen jako reakce kapely na neustálé volání starých fanoušků po “něčem jako ‘Irreligious’“, což ale může být jen můj osobní pocit. Nicméně i tak… pomineme-li samozřejmě stylovou rozdílnost, která byla jasně dána a avizována předem, vidím hlavní rozdíl mezi “Alpha Noir” a “Ómega White” v jedné věci – zatímco první jmenovaná dokáže v tom jednom svém agresivnějším mustru neskutečně bavit po celou dobu, “Ómega White” v tomhle trochu selhává, a i když by se mohlo zdát, že právě ona je tím rozmanitějším z obou disků (což technicky vzato opravdu je), výsledek je až příliš rozvláčný a málo dynamický, jestli mi rozumíte. Nechci zase vzbudit dojem, že “Ómega White” je špatné, to rozhodně ne, poslouchá se dobře, ale ani náhodou není podle mě na takové úrovni, aby si zasloužila tak nadšené reakce, jakými ji příznivci Moonspell častují… Ale vzhledem k tomu, že je od počátku avizována jakožto bonusový disk, asi je zbytečné remcat (smích).
H.

..pojďme dál. Přestože je “Ómega White” předkládán fandům jako bonusový disk deluxe edice, vůbec bych se nebál označit jej jako samostatné album, protože obsahuje osm původních skladeb, navíc působících jako protipól k agresivnímu “Alpa Noir”. Na “Ómega White” se dočkáme zvolnění a od drsného temného dark metalu jsme se šikovně dostali ke gotickému rock/metalu, plnému ponuré nálady s vynikajícím hlubokým, ale dostatečně melodickým vokálem. Po prvním poslechu jsem byl mírně zklamán, protože mi album přišlo nudné a ne tak zajímavé jako jeho temnější bratr. Ale dal jsem tomu šanci a dobře jsem udělal, protože po pár dalších posleších si mě “Ómega White” naprosto získalo a v současnosti jej točím snad ještě častěji než první disk. Jako vrchol bych označil “Incantatrix”, opravu krásná skladba, ve které si užijeme skvělé kytarové vyhrávky doplněné o ženský doprovodný vokál. Nejsem si jistý, komu ženský hlas patří, ale vždy když se vynoří, posouvá hudbu Moonspell o něco výš. Kapela se pro mě s tímto albem (teď mluvím jak o “Alpha Noir”, tak i “Ómega White”) definitivně vrátila mezi špičku tvrdě metalové scény. Vše, co mám na Moonspell rád, bylo dotaženo takřka do dokonalosti. Bez ztráty kvalitativní laťky dokázali přijít s 80 minutami tak skvělého materiálu, že tomu nemůžu ještě pořád uvěřit.
Kaša

Redakční eintopf

Redakční eintopf #36 – duben 2012

1.4.2012 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White

H.:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Ježura:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

Kaša:
Moonspell – Alpha Noir / Ómega White
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 8/10

Zajus:
In Mourning – The Weight of Oceans
Index očekávání: 8/10

Ellrohir:
Dragonforce – The Power Within
Index očekávání: 5/10

Madeleine Ailyn:
Accept – Stalingrad
Index očekávání: 7/10

Dubnový eintopf suverénně ovládly dvě desky. Ta, na kterou se redakce Sicmaggot těší nejvíce, se jmenuje “Alpha Noir” (+ její sestrička “Ómega White”) a natočili ji portugalští Moonspell. Hned tři redaktoři do nahrávky vkládají tolik nadějí, že takto vysoký index se neobjevil hodně dlouho. To druhé album, jež hýbe redakčním očekáváním, je “Stalingrad” od Accept. Jejich comebackový počin “Blood of the Nations” svého času položil na kolena takřka celou scénu, takže není divu, že se toho od jeho pokračování čeká nemálo. Jako další si svou zmínku v eintopfu vysloužili ještě Švédové In Mourning s nahrávkou “The Weight of Oceans” a britští (mezinárodní?) rychlíci DragonForce a jejich “The Power Within”.

H.:

Přestože se duben na první pohled tváří jako další měsíc po okraj napěchovaný skvělými očekávanými deskami, při bližším průzkumu jsem zjistil, že tam vlastně není nic, co by mne vyloženě rajcovalo – s jedinou výjimkou. Nebylo tedy nic lehčího, než ve svém eintopfu najít útočiště právě u ní. Opakuji to při každé vhodné příležitosti a s klidem to zopakuji i nyní – Moonspell za poslední roky chytili druhý dech a po slabší druhé půli devadesátek (a přelomu nového tisíciletí) opětovně tvoří nahrávky, které posluchače srážejí do kolen a které mají dost síly na to, aby se mohly beze strachu srovnávat s nepřekonatelným debutem “Wolfheart” z roku 1995. Myslím, že čtyři, resp. šest let už je dostatečně dlouhá doba na to, aby bylo jisté, že alba “Night Eternal” a “Memorial” (a v o něco menší míře i “The Antidote” z roku 2003) prošla zkouškou časem na výbornou – a vše nasvědčuje tomu, že ani novinka “Alpha Noir” nebude chtít zůstat pozadu. Prozatím nemám sebemenší důvod nevěřit tomu, že by Moonspell nenahráli další majstrštyk. Třešničkou na dortu budiž fakt, že si portugalští vlkodlaci tentokrát nachystali hned dvojnásobnou porci muziky, počítáme-li (a jakože to za započtení podle mého stát bude) i druhý disk s názvem “Ómega White”. Co dodat… ať už je to venku!

Ježura:

Když bych se měl orientovat výhradně podle toho, co hlásí pořadník alb, která mají v dubnu vyjít, nebylo by moje rozhodování vůbec složité. U data 23. 4. totiž trůní zatím nepojmenované Ihsahnovo album, a kdyby mělo vážně vyjít, byla by to desítka jak vyšitá. Jenže ono to ale vypadá, že je tohle datum bohapustý kec, takže si Ihsahna nechám v záloze a tentokrát se budu muset poohlédnout po někom jiném. Bohudík, ani to není nijak náročné, neboť se s každým dnem blíží datum vydání “Alpha Noir / Ómega White” od portugalských Moonspell. A když už jsem těmhle mistrům konečně přišel na chuť, přihodím je i do eintopfu, protože mám takové vlezlé tušení, že to bude řádně ostrá šleha…

Kaša:

Vůbec poprvé se mám rozhodnout o nejočekávanějším albu nadcházejícího měsíce a jak si tak procházím seznam alb na duben, nemohla být má první volba o moc jednodušší. Přestože vychází novinky mých oblíbenců jako Saint Vitus, Jeff Loomis, Anathema či In Mourning, které mě určitě udrží celý měsíc v pozoru, tak nad všemi alby celkem jednoznačně stanula novinka Portugalců Moonspell, “Alpha Noir / Ómega White”. Po minulém, velice povedeném “Night Eternal” jsem se rozhodl dát Moonspell druhou šanci. Po slabším období reprezentovaném alby “The Butterfly Effect” a “Darkness and Hope”, které za moc nestály, chytili Moonspell druhý dech a od “Memorial” servírují silná alba, která mě baví i po letech. Podle první uvolněné ukázky z “Alpha Noir / Ómega White” od plánovaného dvojalba očekávám, že se kvalitativně poslednímu albu minimálně vyrovná, a věřím, že si získá své místo v mém žebříčku nejpovedenějších alb roku 2012.

nK_!:

Mark Tornillo svým projevem šíleně pozvedl novodobou tvorbu Accept a já si na nové album dělám zálusk již od posledka, protože “Blood of the Nations” bylo naprosto velkolepé a živá vystoupení, na kterých jsem měl tu čest se ukázat, stejně tak. Nic naplat, klukům to šlape nejlépe za poslední roky a já věřím, že nás obnovené obléhání Stalingradu opět posadí na zadky a ukáže, jak se teď hraje v Německu.

Zajus:

Mezi dubnovými deskami jsem měl jasného favorita, jenže jeho vydání bylo odsunuto až na květen. Jeho jméno si tak nechám ještě měsíc pro sebe. Ze zbývajících desek mě zaujaly plánované řadovky Killing Joke, Accept, Dragonforce (možná…) a s trochou dobré vůle i další počin Marilyna Mansona. Na dvě další alba se však těším zvlášť hodně a rozhodnutí, ke kterému se v tomto eintopfu přikloním, není jednoduché. Prvním z nich je plánovaná deska Anathema (“Weather Systems”). Jejich dva roky starý počin “We’re Here Because We’re Here” mě srazil do kolen a já tak vůbec nepochybuji, že novinka bude stejně kvalitní. Druhou (a nakonec vítěznou) volbou jsou In Mourning a jejich třetí deska “The Weight of Oceans”. Jejich kariéru sleduji již od famózního debutu “Shrouding Divine” a ačkoliv mě jeho nástupce “Monolith” ve své době moc nepotěšil, zpětně musím přiznat, že chyba byla na mé straně a druhé album si mě časem také získalo (byť debut zůstal nepřekonán). Obě alba však spojoval skvělý zpěv, hned tři kytary a melancholická nálada. S “The Weight of Oceans” se tak In Mourning mohou definitivně zařadit do progresivně death metalové smetánky. Pevně věřím, že této příležitosti využijí.

Ellrohir:

Tohle vydání eintopfu si zahraju na pesimistu měsíce a možná i roku, ale zrovna Dragonforce jsou k tomu jako stvoření. Já je mám celkem rád, kdysi jsem je “žral” neomezeně, dodnes nedám dopustit na první album a pár vcelku oblíbených songů mám i na obou následujících. I když něco se tam už pokazilo a z kapely se stal kolovrátek žijící z image “nejrychlejší” power metalové kapely. To vše podtrhla poslední deska “Ultra Beatdown” (pro mě “Ultra Letdown”). Zároveň s tím ovšem přišla celosvětová popularita, headlinování na festivalech… A ve finále vám puberťák bude tvrdit, jak je Herman Li nejlepší kytarista na světě. To bylo 2008. Mezitím se událo pár novinek, jako třeba výměna “tváře” kapely, hlavního zpěváka ZP Thearta, což je pravděpodobně hlavní důvod toho, že album, o kterém se mluví už nejméně dva roky (soudě dle mého vlastního příspěvku na jedné diskusi, datovaného k 24. dubnu 2010), vychází až teď. Zatím mě nová sestava moc nepřesvědčila – jeden song, co hráli na živo, zněl zrovna jako splácanina asi pěti kousků od Sabaton, druhá uvolněná novinka je zase přesně ten “kolovrátek”, akorát s trochu jiným vokálem. No uvidíme, třeba se pesimistické obavy nakonec ukážou jako liché a já v recenzi nebudu šetřit chválou. Dozvíme se v polovině dubna…

Madeleine Ailyn:

Těžko říct, jestli existuje na duben nějaké album, na které bych se vyloženě těšila. Z těch, která mi přelétla přes nos, jmenuji Accept. A to jen kvůli tomu, že mi předchozí “Blood of the Nations” docela sedlo. Takže by se možná dalo očekávat, že z toho zase něco slušného vzejde. Jo, nebudu to komplikovat. Prostě by to mohlo být slušné, ne-li více.

Reporty

Masters of Rock 2011 (čtvrtek)

23.7.2011 H. 1 komentář

Datum: 14.7.2011
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Alestorm, Amorphis, Bonfire, Fleret, HammerFall, Moonspell, Pagan Alliance (Eluveitie + Finntroll), Virgin Steele

H.: Program Masters of Rock 2011 zahájili místní folkaři Fleret, jejichž vystoupení na festivalu, jak jsem se později dozvěděl, mnozí považují za jakousi tradici. Osobně nemám nic proti ozvláštnění soupisky něčím nemetalovým a už vůbec nic nemám proti samotným Fleret, ale radši bych je viděl někde v prostředku celé akce na odpočinek od riffových masáží, nikoliv na její zahájení. To je ovšem spíše taková hnidopišská poznámka, aby report nezačínal trapně na pozitivní vlně (smích). Jinak to ovšem nebylo špatné, byť v daném žánru dávám přednost jiným uskupením. Každopádně začátek, nezačátek, písničky jako “Zafúkané” pěla takřka celá plocha.

Ježura: Když jsem po Masters of Rock 2009 zaslechl historky o tom, jak přišel Jarmilce Šulákové na pódium předat květinu sám Victor Smolski (Rage), rozhodl jsem se, že až budu mít tu příležitost, Fleret si ujít nenechám. Letos se mi to podařilo splnit jenom částečně, ale i ta slabá polovina vystoupení, které jsem se účastnil, mi vyčarovala úsměv na tváři, byť Jarmilka tentokrát chyběla. Mocná odezva davu mě jen ujistila v tom, že tahle kapela na Masters of Rock proti všem předpokladům patří!

H.: Punkové Konflikt jsem s prominutím vynechal a dostavil se až na Alestorm. Dodnes mám živě v paměti jejich vystoupení na Masters of Rock před třemi lety, kdy Skotové předvedli totální mizérii korunovanou technickými problémy (fakt, že to tenkrát bylo tak dojebané, až to bavilo, už je věc druhá). Letos to bylo výrazně lepší, ale stále si myslím, že by si pánové měli trošku lépe secvičit sbory, než je začnou předvádět živě. Pokud pominu tento fakt, nebylo to zlé. I když ze studia mi to nic neříká, v koncertním provedení z písniček Alestorm (kapela jen tak mimochodem zodpovědně provětrala paluby všech tří doposud vydaných alb) nechytám střevní potíže ani já, což bych se vzhledem k mému vkusu nebál považovat za pochvalu. Slušné.

Ježura: Alestorm byli první kapelou festivalu, na kterou jsem se těšil. Proti klubovému vystoupení v Praze mi to přišlo o něco slabší, ale i když byli pánové podezřele střízliví (což show možná trochu uškodilo), užil jsem si vystoupení naplno a soudě dle velmi solidní odezvy jsem nebyl vůbec sám.

H.: Na Virgin Steele jsem se celkem dost těšil, ale bylo to jakési… podivné. Nekompletní sestavou počínaje, ne zrovna povedeným zvukem konče. Zpěvák David DeFeis byl slyšet jen v momentech, kdy se mu skřípnul pytlík do zipu od upnutých kaťat (rozuměj ve výškách), ale normálně ne, o lehce přihřátém vystupování ani nemluvě. Jako zas tak úplný průser, z něhož by člověk vyhodil obsah snídaně na betonovou plochu likérky, bych koncert Virgin Steele nepovažoval, ale bez ostychu přiznávám, že když jsem se dostatečně nasmál image à la Máňo Vař, klidil jsem se pryč na škopek piva. Zrovna od nich jsem toho tedy čekal o dost více.

H.: Následující Bonfire jsem sledoval jen tak po očku z dálky na obrazovce a znělo mi to jako dobře odvedený a dobře odehraný oldschool hard rock. Ohlas od publika měli hodně dobrý, ale mám-li mluvit čistě za sebe, pořád to nebylo nic, z čeho by se mi rolovaly trenýrky, pořád ještě žádná velká bomba. To se však mělo brzo změnit…

H.: Set jako víno předvedli Finové Amorphis. Musím říct, že jejich studiové tvorbě jsem i přes mnohé pokusy nikdy nepřišel nějak moc na chuť, ale co se týče živého hraní, tak to bylo opravdu skvělé. Čistě z toho důvodu, že je moc nevyhledávám, jsem Amorphis viděl poprvé a vážně se mi to líbilo. Možná díky tomu, že na koncertě zněly riffy mnohem nabroušeněji, typické melodie a čistý zpěv ještě melancholičtěji a brutální chropot ještě brutálněji. Králem pódia se stal jednoznačně zpěvák Tomi Joutsen, který svými extrémně dlouhými dredy točil jako o život. Na rozdíl od kolegy mě nijak nerozčiloval ani výběr skladeb – čistě z toho důvodu, že to nemám zrovna naposlouchané.

Ježura: S Amorphis jsem měl tu čest podruhé. Co se však týče velkého pódia, byla to premiéra. Proti listopadovému vystoupení v Plzni jsem s potěšením kvitoval rozhodně aktivnější pódiovou prezentaci. Ani ta ovšem v mých očích kapelu nezbavila nálepky statického tělesa. K hudebnímu projevu nemám výhrad a tradičně smekám před malým velkým Tomim Joutsenem, jehož hlasový potenciál a čtrnáct let rostoucí dredy mě nepřestávají udivovat. Jediným, pro mě však docela výrazným mínusem tak zůstává docela nešťastně poskládaný set. Že se hrály věci z nového alba chápu, proč to ale byly většinou ty slabé, to už tak úplně ne. Stejně tak mě zamrzela absence kultovního songu “Black Winter Day”, krom singlu “Silver Bride” čehokoli z výborného alba “Skyforger” a v neposlední řadě také umístění mojí srdcovky “My Kantele” někam do první poloviny setlistu. To už je ale hodně o vkusu, a když to pominu, Amorphis odehráli výborné vystoupení!

H.: Dosti očekávané bylo společné vystoupení Finntroll a Eluveitie pod hlavičkou projektu Pagan Alliance. Nemám tušení, co se tam dělo první půlhodinku, protože jsem se zdržel na autogramiádě Moonspell, ale když jsem dorazil, švýcarská formace zrovna rozjížděla pecku “Omnos” ze své akustické desky. Když dohráli, tak ještě než jsem se stačil rozkoukat, stáli už na pódiu Finntroll a spustili to svoje. Podobně se přibližně po dvou skladbách obě kapely střídaly až do konce (a čím víc se blížily ke konci, tím byly opilejší, tudíž nebylo moc těžké odhadnout, co v mezičase muzikanti dělali; zejména někteří členové Finntroll se v závěru zdáli být už hodně společensky unavenými), sem tam si i vzájemně vypomohli, i když se mi zdálo, že většinou členové Eluveitie hrají v písničkách Finntroll, ale Finntroll ve skladbách Švýcarů se moc neobjevovali. Každopádně mi ale Pagan Alliance bezezbytku potvrdilo to, že Eluveitie z alb sice nemusím, ale naživo naprosto zabíjejí, zatímco Finntroll mám z desek hodně rád, ale živě mi prostě nepřijdou ani z desetiny tak dobří, takže větší mrazení v zádech určitě probíhalo u mohutné “Inis Mona” než u odrhovačky “Trollhammaren” (což je jen tak mezi námi jeden z nejhorších songů Finntroll a ještě pořád jsem nepochopil, proč ho všichni mají tak rádi).

Ježura: Co se Pagan Alliance týče, moc neposloužím. S kumpány jsme v areálu vydrželi tak tři písničky. Důvod? Dost přehulený zvuk a celková apatie vůči dění na pódiu. Ne, že bych měl něco proti Eluveitie nebo Finntroll, ale asi bych si od nich měl dát tak rok – dva pauzu, pak si to třeba zase užiju. V paměti mi tak zůstaly jediné dva vjemy – pochyby nad smyslem celého projektu Pagan Alliance (pořád nechápu, jakou přidanou hodnotu to má přinášet) a také zjištění, že si Vreth (frontman Finntroll) nechal narůst plnovous. Ohol se, nesluší ti to…

H.: Největší hvězdou úvodního dne byli HammerFall. Ti odvedli do jisté míry standardní, řemeslný a ne zrovna výjimečný, ale stále ještě hodně dobrý a zábavný set. Sice se mi na ně v dešti opravdu čekat nechtělo, ale nakonec jsem se pro čtenáře Sicmaggot obětoval a vystál si solidní flek, abych mohl řádně zhodnotit (smích). Kapele hraje do karet hlavně to, že už ve svém repertoáru mají nepřeberné množství opravdových hitovek, takže když o jedenácté večerní spustili, až do půl jedné se z reprobeden valila pecka za peckou. V konkurenci prověřených fláků se osvědčily i kousky z novinkového alba “Infected” (konkrétně byly čtyři – “Patient Zero”, “Bang Your Head”, “One More Time” a “Let’s Get It On”). Jako staromilce mě samozřejmě potěšily vykopávky z prvních dvou nahrávek (“HammerFall” z debutu a “Heading the Call” a samozřejmě povinná “Let the Hammer Fall” z “Legacy of Kings”), ale jinak tuším došlo na nějakou ukázku ze všech dlouhohrajících placek. Takže nakonec, i když Joacim Cans neměl zrovna nejlepší den, výšky úplně nedotahoval a některé těžší pěvecké linky si lehounce pozměnil, popř. vynechal, se mi to celkově dost líbilo. Ale například frajer z naší kumpanie, který je hardcore fanda HammerFall, znechuceně odešel po třech skladbách s tím, že horší koncert od nich ještě neviděl.

Ježura: HammerFall, kapela mého mládí a jedna z mála takových, které jsem ještě neviděl. Nostalgie a přítelkyně mě tedy přemluvily a nehledě na déšť (žlutá igelitová pláštěnka RULEZZ) jsem se procpal celkem dopředu. A světe div se, i když jsem přicházel plný skepse, na odchodu jsem si pobrukoval a skoro mi bylo líto, že vyklízím pozice půl hodiny před koncem. A co mě dostalo nejvíc? Naprosto suverénní vystupování a soužití s pódiem. Joacim Cans je skutečně skvělý frontman a zbytek kapely v čele s Oscarem Dronjakem mu směle šlape na paty.

H.: Moonspell vydali poslední desku “Night Eternal” před třemi lety a skladby z chystaného počinu evidentně ještě prezentovat nechtěli, takže zvolili vcelku zajímavý přístup – zahráli vzpomínkový set, v jehož rámci zazněl pouze materiál z prvních dvou nahrávek “Wolfheart” a “Irreligious” – po šesti, resp. pěti písních z každé. Publikum samozřejmě nepřišlo o tutovky, které Moonspell prezentují na každém koncertě, například “Opium” nebo kultovní “Alma Mater”, ale zároveň díky tomu došlo i na kousky, které se už dnes v setlistech skupiny objevují spíše sporadicky, například démonická “Mephisto”, pouťová “Herr Spiegelmann” nebo naprosto geniální “Trebaruna” (to jsem si vážně nemyslel, že tenhle song ještě někdy uslyším živě). Vystupování Moonspell bylo tentokrát spíše střídmé, kapela nechala promlouvat samotnou muziku, a když se odhodlala k nějaké “show” (například zrcadélka v rukách Fernanda Riberia při “Herr Spiegelmann”), nešlo o nic efektního, přesto to působilo. S odstupem času a čistou hlavu uděluji portugalským vlkům titul nejlepší kapely letošního Masters of Rock! Famózní výstup!

Ježura: Moonspell pro mě byli tahákem numero uno i přesto, že jsem od nich před festivalem znal sotva čtyři skladby. Svěřenou noční hodinu ale využili takovým způsobem, že mi nezbylo než kapitulovat a jen se oddaně kymácet v totálním rauši. Portugalci vytvořili atmosféru, která se jen stěží popisuje a dokázali, že i z minimalismu se dá vytřískat hodně – viz Fernandovy hrátky se zrcátky. Smekám, tleskám a ujišťuji, že až se u nás staví, jak Fernando slíbil, tak tam budu taky. Pro mě jasný vrchol festivalu!

Minulost

Moonspell – Memorial (2006)

4.9.2009 H. Komentáře: 2

Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 21.4.2006
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Některé ne zrovna nejnovější desky si i přes svou “neaktuálnost” prostě zaslouží pozornost. Mezi ně bezesporu patří i tři roky staré dílo Portugalců Moonspell. “Memorial” je pro kapelu jedním ze vztyčných bodů jejich diskografie. Po sérii experimentů se začali plynule a přirozeně s deskami “Darkness and Hope” a “The Antidote” vracet ke svému původnímu zvuku. Jenže zatímco “The Antidote” je jen malý ohníček, “Memorial” je vybuchlá bomba, která Moonspell zastihla ve vrcholné formě. Společně s nastupujícím “Night Eternal” a samozřejmě i dávným debutem “Wolfheart” patří k tomu nejlepšímu, co kdy z jejich dílny vzešlo.

Po intru “In Memoriam” přichází na Moonspell až netypicky tvrdý otvírák “Finisterra”. To ale není vůbec na škodu, právě naopak. Tvrdé riffy Portugalcům sluší (a jak už dnes víme, na následujícím “Night Eternal” šli ještě dál) a je tomu tak z jediného důvodu – stále si totiž ponechali svojí jedinečnou temnou atmosféru a právě tohle přitvrzení ji ještě zahušťuje. Refrény, riffy, charismatický vokál Fernanda Ribeira, to vše je na svém místě.

Následující skladby rozhodně nejdou s kvalitou dolů. “Memento Mori” a “Blood Tells” zaujmou hlavně nahuštěnými vypjatými refrény, u první jmenované ještě umocněné zvukem houslí. Dalo by se říct, že je to takový opak chladné severské hudby. U Moonspell přímo cítíte tu horkokrevnost a temperament jižní Evropy. Ještě patrnější je to možná u další “Upon the Blood of Men”.

Našince určitě potěší píseň “At the Image of Pain”, ve které si malé cameo v roli hosta střihne i BigBoss z Root. Jeho nezaměnitelný hlas se v nepřeberném množství skvělých momentů v “Memorial” určitě neztratí. Jen škoda, že nedostal ještě více prostoru (jestli mám správné informace, tak to tenkrát zatrhla nahrávací firma). Pozornost věnujte určitě i songu “Sanguine”, kde se opět ozvou housle. Nevím, jestli je to tím, že mám tenhle nástroj prostě rád, ale tady to až skoro vyráží dech.

Jedinou slabinu alba vidím v písničce “Luna”, což je taková ne moc povedená gotická měkota, která v kontextu zbytku “Memorial” vyznívá docela nepatřičně. Vážně nechápu, proč zrovna na ni vzniknul jeden z videoklipů. Když ale pominu tuto jedinou kaňku, není co vytknout, a proto neváhám sáhnout po vysokém hodnocení, neboť Moonspell si jej zaslouží.

P.S. Pokud byste si náhodou chtěli album pořídit, doporučuji investovat nějakou tu korunu navíc a koupit si opravdu luxusní pětipanelový digipack s výbornou bonusovou písničkou “Atlantic”. Už jen ten samotný obal za to stojí.

Reporty

Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

26.8.2008 H. Napsat komentář

Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.

Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.

Minirecenze

Moonspell – Night Eternal

14.6.2008 H. Komentáře: 3

Země: Portugalsko
Žánr: gothic / dark metal
Datum vydání: 19.5.2008
Label: Steamhammer

Hodnocení: 8,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Robinson – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Jsou tomu již dva roky, kdy Moonspell vydali své poslední album “Memorial”. Loni sice kapela vydala počin “Under Satanae” se znovu nahranými staršími skladbami (z EP “Under the Moonspell” a dema “Anno Satanae”), na novou desku jsme si však museli počkat až do letošního května.

Stylový vývoj Moonspell je velice zajímavý. Ve svých začátcích produkovali atmosférický black / gothic metal. V této době nahráli úžasný debut “Wolfheart”(1995). O rok starší “Irreligious” už bylo o poznání slabší (album sráží především “měkká” produkce). Na dalších dvou deskách “Sin/Pecado” (1998) a “The Butterfly Effect” (1999) si Moonspell prošli svým experimentálním obdobím. Výrazné zlepšení přišlo v roce 2001 s albem “Darkness and Hope”. Následující nahrávka “The Antidote”(2003) už znamenala definitivní návrat k původnímu zvuku a poslednímu album album před letošním novinkou – “Memorial” – v něm pokračovalo. A “Night Eternal”? “Night Eternal” k mému velkému potěšení následuje a rozvíjí styl i vysokou kvalitu, jež byly nastoleny předchozími deskami.

Novinka začíná atmosférickým intrem, které je součástí první skladby “At Tragic Heights”. Otvírák je přesně takový, jak jsem si ho představoval. Má šťávu, hezky odsýpá, žádná hluchá místa, přesto to není žádný hudební extrém, prostě se to dobře poslouchá. Ve stejném duchu pokračují i další písně – “Night Eternal” a “Shadow Sun”. Mírné zklidnění přichází se čtvrtou skladbou “Scorpion Flower”, ve které si zazpívala i hostující Anneke van Giersbergen (bývalá zpěvačka The Gathering, v současnosti působí v Agua de Annique). Skvělá gradace a nádherný refrén. A navíc ten videoklip, to je něco…

I zbytek alba si drží stejně vysokou kvalitu jako první čtyři písně a nenudí ani minutu. Nejlepší na tom všem je pak projev zpěváka Fernanda Ribeira. Tenhle týpek zkrátka umí. Moonspell se svým “Night Eternal” u mě prostě zabodovali. I když mám radši trochu extrémnější skupiny, takovouto hudbu si nechám líbit vždycky. Pokud přemýšlíte, jestli jít na koncert Moonspell na letošním Masters of Rock, pak neváhejte, bude to stát za to. Já osobně tam jedu speciálně kvůli téhle kapele.

Od hudebních fandů pro hudební fandy