Datum: 25.11.2014 Místo: Pardubice, ČEZ Arena Účinkující: Daniel Landa
Českých rockových interpertů, na jejichž vystoupení se vyplatí jezdit hlavně proto, že jich není moc nebo se nekonají vůbec, je poměrně málo. Patří mezi ně bezesporu i Daniel Landa, který vyrazil na pětizastávkové Žito Tour, aby představil a osvětlil své alter ego Žita 44 a zahrál některé z nových písniček. 46letý zpěvák sice před dvěma lety prohlásil, že už nikdy nebude koncertovat ani nahrávat nová alba, ale z blíže nespecifikovaných důvodů slib nedoržel. Což není na škodu minimálně pro mě, protože jsem jej živě ještě nikdy neviděl a do Pardubic jsem si tak vyrazil doplnit vzdělání.
K pardubické ČEZ Areně se dostáváme někdy kolem půl osmé a dovnitř už se hrne dav lidí. Kontrola u vchodu prostřednictvím security agentury probíhá bezproblémově a nic nám nebrání stoupnout si co nejblíže k pódiu. Akce není dnes zcela vyprodaná a v hale se tak během ní dá alespoň normálně dýchat a hýbat. Jeviště je postavené do tvaru Landovy symbolické runy a je umístěno doprostřed prostoru, který se normálně používá jako lední hokejová plocha, takže se stojí a sedí okolo. To je pro mě (a myslím, že nejsem jediný) příjemná změna oproti všem těm koncertům, kdy lze na interprety koukat jen nudně (s rezervou) zepředu.
Krátce po osmé hodině show začíná rovnou bez předkapelních průtahů a nastupuje sám mistr Landa. Tedy sám – jak se to vezme. Na pódiu mu zpěvem sekunduje host Václav “Noid” Bárta a stará se o tu část pódia, na které se Landa právě nepohybuje. Doprovodné vokály obstarávají také dvě zpěvačky, ale jména po mně nechtějte, ta jsem nikde nepochytil. Sestava doprovodných hudebníků je dnes skutečně hvězdná – kytara Tomáš Vartecký (Wanastowi vjecy), bicí Miloš Meier (Dymytry), klávesy Karel Mařík a baskytara Jakub Antl (Nightwork).
Set začíná mystickou skladbou “Uruz” a ihned následuje “Šmouha”. Obě na běžných nosičích zatím nevydané. Nezní špatně, ale osobně se více těším na starší věci. A dočkám se. Postupně je odehráno hned šest skladeb z prvního alba “Valčík” a publikum složené z větší části ze starších návštěvníků vypadá nadšeně. Dojde i na několik novějších kousků, ale k vzteku mladších fanoušků jich není moc. Z desek “Konec”, “Smrtihlav” nebo “Nigredo” nezazní vůbec nic. Z “Neofolku” pouze “Protestsong” a trochu rozporuplný “Táta”. Trochu zamrzí, že si Dan raději nevybral například “Blanické” nebo “Bílou horu”. Ke konci představí Landa novou vypalovačku “Masakr”, jejíž hudbu má na svědomí Noid.
Některé starší písně jsou nově upravené a doprovázené klávesami (např. “Pozdrav z fronty” nebo “Ona”) a místy mám zpočátku problém poznat, o který song jde. Nápad s předěláním starších věcí do aktuálnějšího kabátku není špatný, ale osobně dávám raději přednost klasickému střihu a skladbě. Až na drobná zaškobrtnutí je Landův hlasový projev mimořádný a nejvíce se projevuje při klasice “Kdož jste boží bojovníci”, kterou zpívá zcela sám bez doprovodu nástrojů a publikum uznale přizvukuje. Téměř dvouhodinové vystoupení končí trochu netradičně zopakováním úvodní písně “Uruz” a slibem velkolepého koncertu pro sto tisíc lidí příští rok v září.
Ještě se na chvíli zastavím u Danových “mezikeců”, tedy promluv mezi písničkami. Musím se přiznat, že ho pořád asi úplně nechápu. Nejdříve před námi stál na pódiu imaginární Žito 44, po chvíli zase s velkou slávou Daniel Landa s tím, že Žita posílá “do prdele”. Pak že se prý za nějaký čas uvidí, jak to s tím šaškem Žitem vlastně dopadne. Osobně je mi jedno, co Landa dělá a co si myslí, jenom mám za to, že když se celé republice představíte s kohoutem v ruce jako někdo jiný a vlastně to nedokážete nijak rozumně odůvodnit, je asi něco maličko jinak, než jste původně zamýšleli. A chyba nebude na straně vašich posluchačů.
Francouzská pětice Wyld patří mezi služebně mladé kapely, protože na hudební mapě je k nalezení teprve od roku 2011, nicméně to jí nebrání vydat hned na svém debutovém počinu materiál, který je vyspělý a ideově ucelený. Žádné hloupé experimenty se nekonají, a na “Stoned” se tak sešla čtveřice písní, jejichž základ je až na jednu výjimku položen v americké kytarové tvorbě špinavějšího ražení. Nemá cenu řešit, jestli je to víc stoner nebo metalizovaný rock, protože ty songy jsou tak pohodové, že se poslouchají bez škobrtnutí a i opakovaně baví. A to mi od no-name party z Francie ke spokojenosti úplně stačí.
Pokud pominu závěrečnou instrumentálku “Crossroads”, která zní jako kříženec amerického blues a country, tak jsou Wyld zaměření na hutné kytarové riffy, špinavý, avšak dle potřeby lehce zapamatovatelné vokální linky a celkově takovou až hospodskou atmosféru. Jednotlivé songy stojí na jednom kytarovém nápadu, jenž se dále rozvíjí na úrovni klasické čtyřminutové hrací doby, takže na nějaké experimenty opouštějící klasický písničkový mustr zapomeňte.
Popisovat jednotlivé songy je i přes nízký počet tří kousků zbytečné, protože ta základní charakteristika padla již výše, nicméně i tak jsou od sebe písně jednoduše odlišitelné a ku prospěchu věci se rychle dostávají pod kůži. Mně osobně třeba nejvíc okouzlil hutný titulní vál, jehož hlavní riff je jako ukradený ze zkušebny Black Sabbath. Za vypíchnutí stojí z individuálních výkonů hlavně zpěvák Raphael M., který zní trošku jako melodičtější verze Phila Anselma, ovšem bez té agrese. Neříkám, že bych si nedokázal představit lepšího vokalistu, který by skladby ještě trošku zhutnil, ale svou funkci zvládá, což je hlavní.
Nevím, co víc dodat. “Stoned” se dobře poslouchá, skladby jsou vyrovnané a díky krátké hrací době necelých 15 minut vám vrásky na čele určitě nezpůsobí. Ale jestli to znamená, že se k Wyld ještě někdy dobrovolně vrátím? To asi ne. Přeci jen, až se budu nudit, tak radši sáhnu po osvědčených jménech.
Vybavíte si pod názvem Warpaint do černa oděnou a make-upem pomatlanou black metalovou chásku? Jestli ano, nejste sami. O to větší je pak překvapení, když máte co dočinění s ryze dívčím kvartetem, u kterého podobnost s černým kovem končí u samotného názvu. Warpaint totiž hrají něco, co by se dalo popsat jako melancholický psychedelií načichlý dream pop. K poslechu letošní eponymní nahrávky, tedy “Warpaint”, jsem se dostal po cestě, která je v mých nemetalových toulkách poměrně zajetá – přes obal. Na něm se skví dívka v jakémsi psychedelickém oparu a sluší se dodat, že tato volba, byla vzhledem k celkové atmosféře desky volbou navýsost výbornou.
Již “Intro”, které začíná evidentní chybou, napovídá, že půjde o nahrávku nesmírně pokornou, skromnou a v neposlední řadě výtečnou. Když začíná hrát “Love Is to Die”, člověk pomalu začíná zjišťovat, že tahle deska bude mít sílu. Výtečné vokály, úžasná atmosféra. No, a tak to platí od samotného začátku až do konce. Méně hitové, ale o to atmosféričtější jsou následující “Hi” nebo “Biggy”, které si hrají s trip-hopovými rytmy a opět vynikajícími vokály. Nejminimalističtější skladbou je “Teese” a “Go In”, jež směřují až někam k downtempu, přičemž druhá jmenovaná mi jede ze všech skladeb nejmíň. Atmosféru může zdánlivě narušit až hitovější “Disco/Very”, která se však díky svému naturelu své místo opět má. A vlastně to samé by se dalo říct i o “Feeling Right”, jež se pro mě stala samotným vrcholem desky.
Nemá cenu se tvářit, že Warpaint nahrály album zcela bezchybné, protože tak to rozhodně není. Za sebou mám přes deset poslechů a je jasné, že prověrkou času několik skladeb neprošlo s takovou ctí jako při prvních seznamováních. Je pravda, že teď už mě “Warpaint” jako celek nebaví jako před týdny, ale i tak jde stále o nesmírně fajnové poslechy, už už se člověk ptá, co přijde příště. Letos to jsou tři excelentní písně, spousta výtečných a k tomu všemu navrch ještě kotel sympatie. A to na osmičku stačí, ne?
Když vydává jubilejní desáté sólové album jeden z největších hlasů rockové historie, tak člověk očekává přeci jen něco jiného než v případě “obyčejných” desek, které každoročně zaplavují regály hudebních obchodů. Zvlášť, když je oním hlasem Robert Plant, pěvec Led Zeppelin, jenž má v posledních letech na krku nejedno skvělé album (“Band of Joy” nebo kolaboraci s Alison Krauss, “Raising Sand”). Nechci tím říct, že by měl Plant automaticky přisouzeno nadprůměrné hodnocení, ale na druhou stranu není vynikající výsledek velké překvapení.
“Lullaby and… The Ceaseless Roar” je albem, které oficiálně vychází pod hlavičkou Roberta Planta, ovšem záda mu kryje nová kapela The Sensational Space Shifters, jejíž nástrojové obsazení je natolik rozmanité, že bez problémů dokáže zhmotnit žánrovou neuchopitelnost, s níž Plant již nejednou překvapil. A překvapuje i nyní. Album pojí dohromady prvky anglického folku, africké a východní hudby, rocku a špetky blues s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Netvrdím, že jsem vyložený znalec Plantovy sólové tvorby, ale pokud mě paměť nešálí, tak tahle rozmanité album ještě nevydal.
Samozřejmě, že s pokročilejším věkem už není Plant takový divočák a zpívá spíš v poklidnějších rovinách, což je určitě dáno místy až meditační atmosférou “Lullaby and… The Ceaseless Roar”, které zní jako taková malá cesta kolem světa, ale to vůbec nevadí. Na albu nevidím jedinou slabší skladbu, všechny do sebe zapadají i přes stylovou různorodost jako kousky puzzle a svůj smysl tak mají jak “hitovější” věci “Rainbow” a “Pocketful of Golden”, tak folkové a experimentálnější písně typu “Poor Howard”, “House of Love” a “Little Maggie”. Vybírat jen několik z nich ale není fér, protože tohle je jeden z těch případů, kdy se k desce musí přistupovat jako k celku a dát jí svůj čas, než začne sklízet ovoce.
Za mě je “Lullaby and… The Ceaseless Roar” jedno z nejlepších alb, které jsem letos slyšel, ne-li vůbec to nejlepší. Fantastická záležitost stále vitálního zpěváka, který hudebně nestárne.
Země: Irsko Žánr: rock Datum vydání: 9.9.2014 Label: Island Records / Interscope
Tracklist:
01. The Miracle (of Joey Ramone)
02. Every Breaking Wave
03. California (There Is No End to Love)
04. Song for Someone
05. Iris (Hold Me Close)
06. Volcano
07. Raised by Wolves
08. Cedarwood Road
09. Sleep Like a Baby Tonight
10. This Is Where You Can Reach Me Now
11. The Troubles
Způsobů, jakým lze v mainstreamových hudebních kruzích (bez ohledu na žánr) vydat nové album, je mnoho, nicméně pokud se budeme bavit pouze o takových těch extrémech, tak nám vychází dva až tři základní. Najdou se tací, kteří na album pravidelně upozorňují ještě před tím, než vůbec ví, jak se bude jmenovat, kdy mě vždycky napadnou Nightwish se svými bombastickými kampaněmi. Někdo to zase pojme originálně a na album připravuje fanoušky prostřednictvím “nechtěně” zapomenutých flash disků s novou hudbou v šatnách po koncertech, jako to dělali Nine Inch Nails s “Year Zero”. No, a takovým extrémem na druhou stranu je vydání alba bez jakéhokoli proma a reklamní kampaně takřka ze dne na den, aniž by o tom široká veřejnost vůbec něco tušila. V minulosti už něco podobného udělali Radiohead, v nedávné době pak Beyoncé a nyní rockoví velikáni U2 se svou novou řadovkou “Songs of Innocence”.
Když 13. října Tim Cook z pozice ředitele Applu uváděl na trh nový iPhone, bylo celkem šokem, že v souvislosti s novými produkty nabídl zdarma taky nové album U2, o jehož přípravách se sice vědělo, nicméně datum vydání ani singly k dispozici nebyly. Jen pro pořádek dodám, že se nejedná o první spolupráci těchto dvou “institucí”, když už před lety se “Vertigo” z “How to Dismantle an Atomic Bomb” stala reklamní znělkou iPodu a U2 se dočkali speciální verze tohoto hudebního přehrávače s nahranou diskografií uvnitř. Svým způsobem nelze U2 zazlívat, že se dali opět dohromady s tímto technologickým gigantem, protože ať už si o Applu jako takovém myslíte, co chcete, tak takřka přes noc se “Songs of Innocence” dostalo zdarma k dispozici pěti stům miliónům uživatelů iTunes (jasně, včetně těch, kteří o U2 nemají zájem) a během prvního týdne si k němu cestu našlo údajně 33 milionů uživatelů, což je velmi slušné číslo. O tom, že za tuto kampaň museli irští rockeři zinkasovat tučnou částku, ani nemluvím. Jako by chtěli Bono a The Edge říct, že než aby si jejich fanoušci album stáhli zadarmo na torrentech, tak ať tak učiní přes iTunes, kde za to alespoň dostali zaplaceno. Ale oukej, o způsob vydání nejde, to je jen takový pokus o zajímavý úvod. Hlavní je, jací U2 na svém novém albu jsou.
Nechoďme kolem horké kaše… nástupce rozporuplně přijatého “No Line on the Horizon” je překvapivě nepřekvapivý. Experimentálněji laděný předchůdce se nesetkal s patřičným nadšením a úspěchem, takže se U2 vrací k tomu, co umí nejlépe. Stadiónově písně s velkými refrény, troškou teskné atmosféry a hlavně spousta melodií, takže není pochyb, že v živém provedení na nadcházejícím turné, které naváže na mega-úspěšné U2 360°, se budou vyjímat mezi léty prověřenými hity a budou se roznášet široko daleko. Ono, co si budeme nalhávat, nic jiného už dnes od U2 ani čekat nelze. Doba, kdy posunovali hranice, je dávno pryč, a protože je Bono a jeho parta už několik let skladatelsky za zenitem, tak je lepší se držet svého kopyta, na němž to lze poznat míň, než se pouštět do neprobádaných území a narazit si držku, jako se to “povedlo” před pěti lety.
Hodilo by se říct, že album je tak opatrné, až působí doslova zpátečnicky. Klasický zvuk, jemuž vládne Edgeova zvonivá kytara ve slokách i refrénech, se jen občas odváže k lehčí kytarové bouři, což mi na posledních albech schází a další vypalovačka ve stylu “Vertigo” chybí, ale jen díky absenci podobného válu se nedá “Songs of Innocence” označit za desku vyloženě nudnou. Bono je Bono a jeho charakteristický vokál v kombinaci s Edgeovými doprovodnými vokály je stále největší ozdobou hudby U2, zatímco nenápadná dvojice v pozadí ve složení Adam Clayton a Larry Mullen odvádí standardně dobrou práci, ačkoli stojí ve stínu svých dvou kolegů. Snad jediným songem, kde získávají trošku navrch (pokud se to tak dá říct), je rytmicky výrazná “Volcano” s post-rockovým nádechem a drnčivou basou ve slokách. Jinak je album U2 přesně takové, jaké si skalní fanoušci musí přát. Obsahuje několik hitů, několik balad a v každé vteřině jasné, jakého interpreta posloucháte.
Mně osobně se více zalíbila první polovina nahrávky, která možná není tak hudebně rozmanitá jako ta druhá, kde se toho z uměleckého hlediska děje asi o trochu víc, ale dá se to vysvětlit přístupem a očekáváními. Já měl na U2 vždy nejradši jejich klasické a líbivé songy, kdežto experimenty šly tak nějak mimo mě, takže zejména proto vždycky uslyším víc na “Every Breaking Wave” než na “This Is Where You Can Reach Me Now”, v níž se spojuje klasický zvuk U2 s elektronickým rytmem. Neříkám, že ta skladba je špatná, protože spojení je to jistě zajímavé, ale hitovka “Every Breaking Wave” s krásně zvonivou kytarou je jiná káva a má všechny předpoklady k tomu, aby se stala takovou tou poznávací písní, při jejímž poslechu si řeknete, že to jsou U2 z roku 2014. Nicméně, ani ten zbytek úplně marný, takže si pojďme dát krátkou okružní jízdu po třináctém albu této čtveřice.
Úvod “Songs of Innocence” obstarává stadiónová “The Miracle (of Joey Ramone)”, v níž se Bono textově vypovídá o momentu, kdy poprvé slyšel The Ramones. Kdo ví, jak by se Joey Ramone na takovouhle poctu tvářil, ale skladba je to zatraceně silná. Už od úvodního sborového halekání je jasné, že tahle píseň si svou cestu na koncertní setlist určitě najde. The Edge tahá z rukávu drsnější (v porovnání s nevinným zbytkem “Písní nevinnosti”) kytarový riff, jenž neustoupí ani Bonově zvučnému hlasu v refrénu. “Califonia (There Is No End to Love)” je dalším přímočarým hitem, který oproti lehce posmutnělé “Every Breaking Wave” přináší o poznání pozitivnější atmosféru. Sice si u ní najdu podobnost s nějakými skladbami z alb minulých, ale upřímně říkám, že mi to není na obtíž. Takhle zpěvná píseň je asi nejzářivější ukázkou toho, že i když už dnes U2 na své klasické počiny ani zdaleka nestačí, tak stále dokáží napsat šikovně vystavěný kousek, který může zaujmout davy. Posledními opravdu povedenými skladbami jsou pak slušně vygradovaná “Raised by Wolves”, “Iris (Hold Me Close)”, v níž The Edge rozpoutá emoční kytarovou hru na 80. léta ve stylu “The Joshua Tree”, a již zmíněná “Volcano” s pevnou rytmikou.
Písně, které jsem doposud nezmínil, mě z nějakého důvodu nebaví. “Song for Someone”, “The Troubles” a “Sleep Like a Baby Tonight” jsou ve své podstatě “obyčejné” U2 balady, které tahle kapela umí, ale v tomto případě mi přijdou poměrně nezáživné, což platí zejména pro posledně jmenovanou. Přestože těmto skladbám nelze vytýkat nedostatek procítěnosti (Bono má na ty teskné melodie talent od Boha) a v případě závěrečné “The Troubles” i nápaditosti, o čemž svědčí použití ženských doprovodných vokálů, tak díky nim mi závěr “Songs of Innocence” přišel slabší než povedený úvod. Jasně, je to o preferencích toho, co se komu na hudbě U2 líbí, takže proto výčet oblíbených a naopak neoblíbených skladeb berte s rezervou jako povídání posluchače, který dává přednost rádiově vlezlým hitům s prvoplánovými refrény.
Přestože jsem slabší polovinu stopáže “Songs of Innocence” označil za slabší, tak nevidím důvod, proč bych si album nemohl pustit i někdy v budoucnu. Ačkoli v druhé polovině ta míra zábavnosti nového materiálu klesá, tak je novinka U2 o poznání lepší vizitkou než poslední “No Line on the Horizon”. Bavit se tady o porovnání s klasickými počiny je zbytečné, protože i když chovám k Bonovi a jeho třem parťákům obrovskou úctu za to, co ve své kariéře dokázali a kam se dostali, tak je vidět, že už nemají na to, aby dokázali utáhnout celou desku do vítězného konce. Tentokrát si té výplně nachystali menší množství, ale budeme-li se bavit o tomto tisíciletí, tak si pořád radši pustím “All That You Can’t Leave Behind” a “How to Dismantle an Atomic Bomb”, čímž nechci kvalitu novinku jakožto osobní výpovědi legendární kapely nějak snižovat, jen si myslím, že U2 i nedávno ukázali, že mají na víc. Na poměry kapely mi z novinky vychází jen lehký nadprůměr.
Pokud Sicmaggot čtete opravdu poctivě, pak si jistě pamatujete, že v rubrice minirecenzí před časem proběhlo EP “Order Restored” od britské kapely Seneron… Ne, kecám, samozřejmě nečekám, že by si to kdokoli pamatoval, když jsem se musel dlouze rozvzpomínat i já sám, a to jsem to tehdy psal, nicméně faktem zůstává, že tehdejší premiéra Seneron na našich stránkách má nyní pokračování. Kapele totiž vyšlo debutové album “Parasites and Poets” a právě o něm si dnes trochu popovídáme.
Ještě než se do toho pustíme, bych se s dovolením na chvíli vrátil ke jmenovanému ípku. Pokud si dobře vzpomínám (dobře, znovu jsem si to po sobě přečetl), Seneron na mě s “Order Restored” žádný velký dojem neudělali, ale přesto z toho nakonec vyšli s relativně čistým štítem, protože čtvrthodinová jednohubka i přes nulovou originalitu nabídla pár sympatických motivů, které stačily k tomu, abych se při poslechu jakž takž zabavil. Pokud se ale už tehdy vyloženě nenabídla vlezlá otázka, jak by to fungovalo na plnohodnotném formátu, tentokrát už se jí nevyhneme, ani kdybychom chtěli, a odpověď není vůbec překvapivá.
“Parasites and Poets” je na řadovou desku vyloženě kratičká, a když nic jiného tak její 28minutová stopáž svědčí o zdravém rozumu trojice muzikantů, kteří asi správně vytušili, že jejich muzika není nic, co by sneslo natahování na 40 minut nebo i více. Za to patří Seneron moje upřímná poklona, jenže vemte si, že už čtvrthodinové “Order Restored” balancovalo nad propastí nudy, takže dvojnásobně dlouhá řadovka by musela přinést něco, co by udělalo záživnou i tu čtvrthodinu nad rámec. A “Parasites and Poets” bohužel nic takového nepřináší.
Seneron zkrátka a jednoduše natočili desku podle nemlich stejného receptu jako EP, jenže se nezmohli ani na to, aby zachovali poměr nudného a celkem fajn materiálu, a “Parasites and Poets” tak působí, jako by někdo vzal “Order Restored”, natáhl jej na dvojnásobnou délku a vzniklý prostor vyplnil jen poměrně jalovým rockem, ze kterého je sice cítit mírný vliv grunge, ale platné je to jako mrtvému zimník.
Protože nejsem nelida, a když nic jiného, tak kapele dlužím alespoň férový přístup, musí zde padnout několik prohlášení. Ano, Seneron si evidentně nedělají nároky na nějaké umění a v tomto kontextu je technická úroveň “Parasites and Poets” zcela dostačující. Na své nástroje pánové celkem hrát umí, vokály jsou také v pohodě a nakonec lze na desce najít i několik vcelku sympatických momentů, které by sice s opravdovou kvalitou nebylo radno zaměňovat, ale člověk si u nich alespoň na chvíli poklepe nohou. Skladba “Don’t Cave In” je relativně zábavná a bez výraznějších negativ, “Outbound” má zase pěkný refrén, a i když ten zbytek (tedy naprostá většina desky) opravdu nenabízí vůbec nic, co by stálo za ohlédnutí, opravdový odpad to také není a přes veškerou nezajímavost to pořád jde poslouchat. Jenže – a to ať se na mě nikdo nezlobí – mě přes to všechno zkrátka nenapadá jediný důvod, proč by to kdokoli poslouchat měl.
Já vám nevím, “Parasites and Poets” opravdu není v žádném ohledu dobrá deska a těch pár momentů a jeden a půl skladby na tom nic nemění. Přesto je mi ale počínání Seneron tak nějak sympatické. Parta chlapů se zkrátka rozhodla hrát rock, tak to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dělají a evidentně je to baví. Nic proti tomu, nakonec když je to baví, tak můžou mít názor nějakého kritika úplně na salámu. Pokud ale sháníte nějakou fajn rockovou nahrávku, věřte mi a “Parasites and Poets” asi vaše nároky moc neuspokojí. Navzdory tomu, že poslouchat jde, je to totiž pořád dost velká nuda a na poslouchání nudných desek je život moc krátký.
Země: Lucembursko Žánr: rock / pop / electro Datum vydání: 13.9.2014 Label: Secret Entertainment
Tracklist:
01. Crimson Ground
02. Lost
03. Waiting in the Wings
04. Crystal Ball
05. Bad Love
06. Beautiful Mistake
07. Silence
08. Free Fall
09. Pathways
10. Broken Mirror
11. Born in Fire
12. Mute
13. Intoxicated
Není žádným tajemstvím, že oblast Beneluxu je nesmírně bohatá na rock/metalové kapely se zpěvačkou za mikrofonem. Ne, že by se tradičnějším metalovým destinacím v tomto odvětví nedařilo kvalitativně sekundovat, ale co se týče kvantity, tady Benelux v čele s Nizozemím kraluje. A jak už úvod naznačuje, opět se do západní Evropy podíváme, tentokrát do méně provařeného Lucemburska. Mé znalosti v tomto hudebním žánru jsou dosti omezené, ale i tak mi něco dávají tušit, že bandy s dívkou v čele jdou i tady na dračku. Z lucemburského velkovévodství znám už jen jednu další kapelu, význačné neofolk/martial industrialisty Rome. Jenže ti zřejmě ve velkém nejedou.
Jak už můžete pochopit z úvodní omáčky, My Own Ghost pochází právě z Lucemburska, hrají muziku na pomezí popu, rocku a metalu s příměsí elektroniky. Činí tak teprve od roku 2013 a není tedy ničím překvapivým, že dnes recenzovaná novinka je deskou debutovou. Už samotné jméno kapely teda není žádné terno a název novinkové desky onu vizitku originality příliš nevylepšuje. Uznejte sami – koho dnes vytrhne název jako “Love Kills”? Fajn, úvodní prezentace tedy na hodně triviální a neoriginální úrovni, co ale samotná muzika?
Když jsem prohlásil, že My Own Ghost se hudebně pohybují na pomezí popu, rocku a metalu a elektronického oblizu, nerozepisoval jsem to tak dopodrobna pro nic za nic. Každá z těchto složek má na “Love Kills” svou podstatnou roli. Z popu si My Own Ghost berou zpěvnost a jednoduchost, tu tedy především, rock a metal obstarává již poměrně tradičně kytarové linky. Elektronické příměsi vyskakují téměř v každém songu a opět obstarávají důležitou složku hudby My Own Ghost. To vše zní poměrně nadějně a nezavání vyloženým průserem, nicméně pravda je poněkud jiná.
To, že je muzika jednodušší mi vůbec nevadí, koneckonců na sousloví, že v jednoduchosti má být prý krása, něco i bude. Ne však v tomto případě. Hudba My Own Ghost je nejen jednoduchá, ale často dost vtírává, překombinovaná a to jen kvůli tomu, aby prvoplánově zabavila. “Love Kills” se tedy skládá nejen z instrumentálně, ale i – to především – skladatelsky triviální a nepříliš dobré muziky. Kapela se však alespoň snaží tento nedostatek schovat. Většina skladeb je podmazána nenápadnými i nápadnějšími elektronickými vlivy, které ale My Own Ghost z podprůměru nevytahují, ba je častokrát ještě více potápějí. Elektronická složka zní opět velmi neoriginálně, křečovitě, a i když nejsem žádný znalec na obdobnou muziku, neustále si říkám, že takhle jsem to slyšel už několikrát vymyšlené i zrecyklované.
Zvuk také nezaslouží žádné velké glorifikace, je to takové ploché, unylé nic, kde hlavní slovo má zpěvačka Julie Rodesch, která sice patří k silnějším stránkám desky, ale opět jen na úrovni kopírování. Zbytek kapely hraje jakoby v závěsu, což vzhledem k zvukové bohatosti a instrumentální vyspělosti není příliš překvapivé.
Asi jste z mého pisálkování vyrozuměli, že “Love Kills” prostě není žádná sláva. I tak se zde naštěstí objevují lepší kousky ve stylu skladeb “Bad Love” a “Silence”, což tedy taky není nic světoborného, ale člověk si alespoň řekne, že tak to mohlo znít celé. Opět se sice jede na osvědčeném střídání slok, refrénu a nějaké té finální variaci, ale v případě “Bad Love” a “Silence” to nezní tak hloupě. Tady už bychom se k tomu průměru možná dostali. Osmá “Free Fall” taky nezní úplně špatně, jenže po minutě zajímavějšího materiálu opět dospěje do fáze kolovrátkovitého opakování. Na tomto principu ostatně fungují také “Lost”, “Crystal Ball” a spousta dalších. To vše navíc ještě dehonestuje přemrštěná stopáž, která již tak malé množství ucházejících melodií naprosto zabíjí. Uznejte sami, 54 minut dnes často neutáhnou ani ostřílení mazáci, natožpak aby se s nimi se ctí vypořádala jeden rok hrající kapela, která ještě před nedávnem hledala zbrusu nové osazenstvo. Nechápu.
Sečteno podtrženo, nulová atmosféra, nemastný neslaný zvuk a mizerné hráčské i skladatelské výkony. Několik solidnějších kousků se sice na “Love Kills” objeví, ale pár desítek sekund není pro celkový podprůměrný pocit samospásných. Nuda, šeď a vata totiž vyskakuje kam jen se člověk podívá a on tedy nemá důvod tvorbu My Own Ghost nadále sledovat nebo ji někomu doporučovat.
Total Heels tu hráli už loni a už tehdy jsem se na ně chtěl jít podívat, akorát mi to tenkrát bohužel nějak nevyšlo. Tak jako tak, na jejich loňský koncert prý dorazilo pouhých 19 platících diváků, což – co si budeme povídat – je docela málo, zvlášť na takhle zábavnou kapelu. Nicméně i přes takovouhle návštěvnost sem Total Heels po roce přijeli znova, opět pod pořadatelskou záštitou Silver Rocket a opět na strahovskou Sedmičku. No, a vzhledem k tomu, že za ten rok se pár věcí změnilo a Sedmičku už nemám 100 kilometrů daleko, ale coby kamenem dohodil (a to v podstatě doslova!), nebyl už sebemenší důvod nejít…
Nemá cenu se tvářit, že to tak není – přišel jsem hlavně kvůli Total Heels. O existenci jejich dvou předkapel, tedy Američanů Canadian Rifle a domácích Palahniuk, jsem ponětí měl, ale že bych měl nějaký zevrubný přehled o tom, co jejich tvorba obnáší, to bohužel tvrdit nemohu. To samozřejmě má svoje nevýhody, o tom žádná, ale když nic jiného, alespoň je nějaký prostor pro překvapení.
Jako první do akce nastupují Palahniuk, jejichž přístup není žádná věda… kytara, basa, bicí a zpěv dávají dohromady přímočarý rokenrol s lehkým odérem punku. I když… jen na první poslech, protože jak se ukázalo, ono to s tou přímočarostí nebylo až zas tak žhavé. Ačkoliv to šlapalo a nechyběla tomu energie, rozhodně se nedá tvrdit, že by šlo o nějakou triviálnost nebo že by v tom snad nebyla myšlenka. Jakmile se řekne, že to je prostě rokenrol, asi většina z nás si představí, že to bude hodně jednoduché, ale Palahniuk se rozhodně nebáli do muziky naroubovat i nejednu zajímavou vyhrávku nebo melodii, což se mi líbilo. A jak jsem pak zjistil zpětným poslechem letošního sedmipalce, studiově to všechno vynikne ještě lépe a je to ještě zábavnější než živě, což bych zrovna u tohoto druhu muziky nečekal. Nicméně zpátky ke koncertu, protože se rozhodně sluší zmínit, že kratičkému setu vévodil především zpěvák Fuego, jenž svůj výkon neustále doprovázel množstvím grimas a “tanečků”, tudíž bylo nejen co poslouchat, ale i se na co dívat. Kratičký set (pouhých 25 minut) tak utekl jako voda.
Netrvalo dlouho a na pódiu už stáli Canadian Rifle, kteří i přes svůj název nepocházejí z Kanady, nýbrž z Chicaga. Jestli šlo v případě Palahniuk o přímočarosti trochu polemizovat, tak v případě Canadian Rifle už rozhodně ne, protože to byl špinavý syrový punk rock, který je snad přímo dělaný do malých klubů jako Sedmička. Trojice fousatých kořenů nepředváděla žádnou perfektně secvičenou a promyšlenou show, prostě “jenom” hráli, ale právě to se mi na podobných formacích líbí – jenom tam tak stojí a mastí na kytary, ale stejně je to opravdu zábavné, protože z toho čiší obrovská upřímnost, bezprostřednost a jakási pohoda, nikdo si na nic nehraje. A právě v tomhle tkví největší síla podobné hudby. Upřímně říkám, že to, co Canadian Rifle hrají, není ten typ muziky, u níž bych měl potřebu si to cíleně pouštět doma, ale živě to rozhodně mělo svoje kouzlo, o tom žádná.
Palahniuk i Canadian Rifle mě bavili, to ano, ale že bych z toho šel do kolen, to zase ne. Ale Total Heels… to byla jiná, protože tam už k tomu daleko nebylo. Total Heels jsou vlastně zase jenom rokenrol (ostatně právě o něm byl celý večer), ale jsou prostě skvělí, a to nejenom kvůli lehce atypickému zvuku, který má na svědomí přítomnost kláves. Především z té kapely sálá obrovská energie, ale ne taková ta prvoplánovitá, aby prostě byla nějaká show nebo protože se “to tak dělá”. Total Heels spíš svou muziku zkrátka prožívají, na koncertě jedou na sto procent o podobně jako u předchozích kolegů je to maximálně upřímné a uvěřitelné – až takhle jednoduchý ten recept je. Aniž bych chtěl snižovat výkony všech ostatních muzikantů, protože i oni byli samozřejmě skvělí, vyzdvihnout musím obzvláště zpěváka Jasona Orloviche, jenž dával školu, jak to má vypadat, když se do toho frontman pořádně opře. Neustále se hýbal do rytmu, tleskal, ale ne takovým tím způsobem, že by snad chtěl roztleskávat publikum – prostě jen tak sám pro sebe, jak si tu muziku užíval. A do toho samozřejmě také skvěle zpíval, a jestli si říkáte, že k perfektnímu výkonu už by stačilo přidat jen dávku charisma, tak si můžete být jistí, že ani to mu nechybělo. Total Heels byli stručně řečeno naprosto výteční. Bylo to strašně krátké (40 minut? víc ani náhodou, možná spíš o trochu méně) a klidně bych se nezlobil, kdyby to mělo být i dvakrát tak dlouhé, ale po celou tu dobu jsem se bavil opravdu neskutečně. Nechci znít moc pateticky, ale až tu Total Heels budou někdy znova, rozhodně neváhejte a běžte, protože tahle skupina je živě tak parádní, že si to musí užít i ortodoxní death metalista…
Země: USA Žánr: instrumental rock / country / flamenco Datum vydání: 12.8.2014 Label: 60 Cycle Hum
Tracklist:
01. We Need to Have a Talk About John
02. This Is My Rifle
03. Flight of the Vulcan Kelly
04. Jerry’s Breakdown
05. Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell
06. Portrait of Sidney Sloan
07. Jiffy Jam
08. Villisca
09. El Cucuy
10. The Dream Slayer
“Musíme si promluvit o Johnovi.” To je název první skladby novinky kytaristy Johna5 i moje nešťastné provolání k započetí recenze. Je to mírně přes dva roky ode dne, kdy jsem nesmírně vychválil Johnův předchozí počin “God Told Me To”, a zatímco většina alb po dvou letech již nemá posluchači co říci, právě tohle toho má dodnes na srdci víc než dost. A tak jsem na novinku Johna 5 byl zvědavý, byť ne natěšený, jelikož album poslední se mi dosud nepodařilo oposlouchat. Abych nebyl zbytečně zklamaný, očekával jsem od “Careful with That Axe” (název, po jehož přečtení si vždy doplním tiché “Eugene”) o něco méně než jsem dostal posledně. Ani omylem jsem však nečekal, že dostanu o tolik méně.
Byť jsem to řekl již v dost nápadných náznacích, cítím potřebu prohlásit to jasně a zřetelně ještě jednou: “Careful with That Axe” považuji za průser, a to velkolepý. Pokud bych předloňské a letošní album bývalého kytaristy Marilyna Mansona (a současného kytaristy Roba Zombieho) postavil proti sobě, musel bych použít profláknuté rčení, že je jednoduše nejde poměřovat, neboť patří do úplně jiné ligy.
Je mi jasné, že hodnotit bych měl pokud možno bez ohledu na jiná alba, ale dnes budu paralely k “God Told Me To” nacházet všude. Tato alba jsou totiž jako den a noc a já jednoduše nesvedu skrýt zklamání z toho, jak moc rozdílná jsou. Nestává se často, že bych si dokázal užit sólová alba velkých kytaristů, a není to proto, že bych kytary neměl rád. Problém je v sebezahleděnosti umělců, kteří se bez kontroly kapely jednoduše neuhlídají a přílišným důrazem na svůj nástroj zničí vše, co na něm mám tak rád. Proto bych svá oblíbená alba sólových kytaristů dokázal spočítat na jedné ruce a ještě by mi zbylo dost prstů na vulkánský pozdrav. “God Told Me To” bylo jiné, John 5 na něm dokázal výtečně vybalancovat všechny potřebné ingredience a výsledkem byla jednoduše skvělá muzika. Z tohoto pohledu je svou kytarovou přebujelostí a ignorancí všeho ostatního “Careful with That Axe” vlastně tradičnější.
Dost však obecných keců: co konkrétně mi vadí? Tak začněme už minutu a čtvrt dlouhým intrem sestaveným z útržků zpravodajství (spojující téma nastolí již název alba). Při prvním přehrání si se zájmem poslechnete, co je obsahem, při druhém intro ještě tolerujete a od třetího ho máte tendenci přeskakovat. Jenže přeskakovat kam? Ke druhé skladbě? To si o moc nepomůžete. “This Is My Rifle” začne naprosto stupidním “kulometným” riffem, k němuž se vrátí ještě dvakrát. Vše mezi je proložené prostým sólování, naskládaným bez ladu a skladu tak, jak by to možná udělal Paul Gilbert, kdyby po utrpění mozkového úrazu zkoušel napodobit svůj vlastní styl. O něco lepší je druhá polovina písně, která se ale v tom nejlepším zlomí zpět ve zmíněný “kulometný” riff a je po zábavě. “Flight of the Vulcan Kelly” je až na agresivnější přístup a o trochu lepší základní riff (místo “stupidní” bych použil spíše slovo “primitivní”) vlastně v podstatě stejná. Jenže jestli máte dojem, že už to horší být nemůže, musím vás opravit: může a bude. Opět se vrátím ke “God Told Me To”, na kterém John 5 prokládal skladby s elektrickou kytarou jakýmsi elegantním flamencem, které patřilo k vrcholům alba. Podobnou vychytávku nalezneme i tentokrát, jenže použitým žánrem není flamenco, nýbrž country. “Jerry’s Breakdown” je hloupá odrhovačka, která sice poslouchat jde, příjemné to však není. Mnohem horší je pak podobně laděná “Jiffy Jam”, při jejímž poslechu jejího autora pokaždé posílám do pekel horoucích. Možná ale jen nejsem naladěn na správné vlně.
Zmíněné písně (zákeřně koncentrované v první polovině alba) jsou naprosté dno a od něj se dá dostat jen nahoru a přesně to John 5 v ostatních písních dělá. “Six Hundred and Sixty Six Pickers in Hell” sice kopíruje strukturu výše zmíněných “This Is My Rifle” a “Flight of the Vulcan Kelly”, dělá to však lépe a poslouchatelněji. Johnovo sólo ve třetí minutě má například dokonce jakousi zvláštní atmosféru. “Portrait of Sidney Sloan” je ještě o krok dál nebo spíše zpět, protože hodně připomíná styl předchozí desky smíchaný s tím nejlepším z desky nové. Právě zde vynikne i baskytara, která je dobře slyšitelná a docela zábavná všude (vidíte, nakonec jsem to s tou sebezahleděností možná přeháněl), zde však dostane dokonce hezký sólový part. “Villisca” zaujme hlavně fanoušky Rage Against the Machine, neboť některý její části jméno Toma Morella vyloženě křičí. “El Cucuy” je z mého pohledu vrchol alba, neboť se jako jediná vrací k dříve navštívenému flamencu a nabízí několik opravdu krásných pasáží. Závěrečná “The Dream Slayer” pak destiluje to lepší z tvrdších skladeb alba, tím pádem není vůbec špatná, ovšem k dokonalosti zdaleka nesahá.
Nevím, jak si tak razantní změnu v kvalitě Johnovy tvorby vysvětlit. Zatímco o “God Told Me To” jsem v úvodu prohlásil, že nezastárla ani po dvou letech, z novinky mám dojem diametrálně odlišný. Již po prvním poslechu jsem v diskuzi s redakčním kolegou prohlásil, že je to tak trochu píčovina, a ani čas na tomto názoru nic nezměnil. Některé z lepších skladeb špatné nejsou, ale to jsou výjimky a navíc ani v jejich případě nemluvíme zrovna o bezchybné hudbě. Ty, které špatné jsou, však jsou špatné se vším všudy, tak špatné jak jen to od zkušeného muzikanta, jakým John 5 je, může být. Zklamání je na místě. Rozhořčení si nechám na příště.
Další názory:
Musím říct, že na kolegovu recenzi jsem byl hodně zvědavý. Ne snad, že bych chtěl opisovat, ale když jsem tak poslouchal novinku Johna 5, tak jsem měl úplně stejné pocity a nevěděl jsem, jestli si mám myslet, že opravdu vypustil do světa takovou sračku, nebo jsem já takový ignorant, že v tom nevidím tu skrytou genialitu. Tím spíš, když si vzpomenu, že John 5 umí a třeba “Songs for Sanity” je oproti novince majstrštyk, jenž je hodný bezmezného uctívání. Vlastně i “God Told Me To” je velmi povedená placka, kde se to skvělými momenty jenom hemží, takže nechápu, co se s tímhle borcem stalo, když nechal fabriku vylisovat takový shit. “Careful with That Axe” je až prapodivně primitivní a nudná, že se mi tomu nechtělo věřit. Pod vše, co Zajus ve své recenzi uvedl, bych se podepsal vlastní krví, protože to album je vážně špatné. “This Is My Rifle”, “Flight of the Vulcan Kelly” a “Villisca” jsou jedna vedle druhé píčoviny jak mraky. Vyloženě povedenou skladbu, s níž v celé své délce nemám problém, mám na novince jen jednu, a sice “Portait of Sidney Sloan”, jejíž melodické nápady mě fakt baví. I country “Jerry’s Breakdown” nebo španělská “El Cucuy” nejsou špatné, ale takové pecky, abych měl nutkání si je pouštět i v budoucnu, to nejsou. Bohužel, John 5 šlápl s “Careful with That Axe” totálně vedle a budiž mu za to ostudná trojka odměnou. Kaša
Je třeba vnést do hodnocení trochu kontroverze. Je to tak, že John 5 je jedním z mých nejoblíbenějších kytaristů (vedle Joea Satrianiho a absolutního boha Toma Morella) pro nápaditost jeho skladeb, proto se nemůžu s čistým svědomím zařadit vedle kolegů, kteří dali “Careful with That Axe” tak nízké hodnocení. Uznávám, že můžu být jistým způsobem ovlivněn tím, že právě Johna 5 poslouchám spolu s Animals as Leaders takřka dokola při učení, jakože se tam nezpívá, možná můžu být ovlivněn tím, že dělám v pasáži obchodního centra a celé dny poslouchám v práci ve smyčkách podbízivé shoppingové jingly… pravdou ale je, že se mi “Careful with That Axe” vážně celkem líbí. Fajn, třeba track “Flight of the Vulcan Kelly” mi díky debilní basové lince a kreténskému riffu přijde fakt jako s prominutím totální kokotina, ale to je podle mě asi tak jediný fakt závažný přešlap na albu. Jak jsem říkal, při učení točím Johna 5 celkem fest a mám jeho desky celkem najeté, takže mě jeho country / flamenco experimenty nijak neuráží, již jsem si jaksi zvykl. Co mě naopak hodně baví, je třeba “Portrait of Sidney Sloan”, kde John používá Boss SL-20, což je moje oblíbená kytarová hračka, nebo napříkld zavírák “The Dream Slayer”. Asi žádná z písní se nedá srovnat se songem “Werewolf of Westeria” z “The Devil Knows My Name”, kde Johnovi hostuje právě Satriani, a “Careful with That Axe” se nemůže rovnat s mojí nejoblíbenější nabitou “Requiem” z roku 2008, ale určitě to je deska, kterou rád zařadím do učícího playlistu, takže žádná trojka nebo čtyřka, za mě rovnou šest a půl. Prostě jako kytarista žeru Johnův styl. Tečka. Thy Mirra
Eponymní, první a doposud i jediné album projektu Scars on Broadway se tu na Sicmaggot již kdysi dávno recenzovalo, přesto jsem se k němu v rámci našich retro recenzí rozhodl ještě jednou vrátit (i když, tohle zas až tak velké retro není), a sice ze dvou důvodů. Tím prvním je ten, že ona původní recenze vyšla pravěkých dobách naší skromné stránky, kdy ještě nikdo ze současné redakce na Sicmaggot nepůsobil (to jste nevěděli, že už tu není nikdo ze zakládající sestavy?). Tím druhým (a vlastně i důležitějším) důvodem je pak to, že mám “Scars on Broadway” prostě rád a i po šesti letech od vydání mě to album neskutečným způsobem baví. Inu, pojďme na věc…
Předpokládám, že snad všichni z vás vědí, kdo Scars on Broadway jsou a odkud se tahle skupina vzala, nicméně z jistých formálních důvodů nesmí obligátní úvodní slovo o bližších okolnostech chybět. Tato kapela je silně provázána s proslulými System of a Down, jejichž kariéra začala stoupat strmě vzhůru ve druhé půli 90. let. System of a Down tenkrát přesně vystihli tu dobu, kdy tehdy nastupující generace posluchačů měla hlad po rockové hudbě, ale nechtěla poslouchat tvrdou muziku svých taťků. Tento hlad vyplodil také moderní vlny jako nu-metal nebo rap metal (které se sice samozřejmě zrodily již dříve, ale bavíme se o masovější popularitě). System of a Down však byli výjimeční v tom, že ani k jednomu z těchto tehdy moderních proudů nepatřili a naopak utvořili svůj vlastní, jehož součástí byli v podstatě jenom oni sami. Řečeno jinými slovy, byli jiní, byli sví a měli vlastní ksicht.
Postupem času System of a Down přestali být tak ostří jako ve svých začátcích, přičemž úměrně k postupnému zpřístupňování tvorby rostla i jejich popularita. Přesto jsem u nich nikdy necítil nějakou snahu o podbízení se a onen vývoj mi opravdu přišel spíš jako hudební dospívání (ačkoliv třeba rádiovou baladu “Lonely Day” si svého času odpustit mohli). I přes enormní úspěch provázaných desek “Mezmerize” a “Hypnotize” (obě 2005) se skupina na jaře 2006 uložila ke spánku na dobu neurčitou a jednotliví členové se rozutekli do dalších vlastních projektů. Baskytarista Shavo Odadjian se společně s RZA z Wu-Tang Clan pustil do hip-hopové skupiny Achozen. Zpěvák Serj Tankian se vydal na sólovou dráhu, v jejímž rámci k dnešnímu dni vyplodil tři rockové nahrávky, jednu orchestrální a jednu jazzovou. No, a nakonec kytarista Daron Malakian spustil nový projekt, jímž jsou právě Scars on Broadway, a mimo jiné se k němu připojil i poslední zbývající člen System of a Down, bubeník John Dolmayan. 29. července 2008 pak vyšel eponymní debut “Scars on Broadway”.
JIZVY NA BROADWAYI
Možná si někdo z vás bude ťukat na čelo, protože přece Serj Tankian vole, ale pro mě osobně byl vždy hlavní postavou System of a Down právě Daron Malakian. On je většinovým autorem hudby na všech deskách skupiny a postupem času rostl i jeho podíl na textové stránce, takže zatímco na debutu “System of a Down” z roku 1998 psal slova pouze Tankian, na “Mezmerize” a “Hypnotize” měl už i v nich převahu Malakian. Ostatně to, kdo byl tím hlavním v System of a Down, potvrzují i kvality “po-systémovských” projektů. “Scars on Broadway” se totiž s čímkoliv z diskografie System of a Down může bez sebemenších obav rovnat, zatímco Tankianovy sólovky jsou pro mě osobně (a jak si tak všímám, nejen pro mě) velice rozporuplnou a hlavně nudnou záležitostí. První “Elect the Dead” ještě nebylo špatné, ale na dalších “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” (bavíme-li se jen o rockových počinech, ty další dva jsem si nechal s klidným srdcem ujít) bylo znát, že Tankian pro svůj specifický hlas potřebuje opravdu silného skladatele (jímž byl právě Malakian), jinak zabředává v nezáživnosti co do muziky a až otravné politické agitaci a angažovanosti co do textů.
Na Scars on Broadway si velice cením jedné věci. Ačkoliv za tím projektem stojí hlavní postava System of a Down, hudba na “Scars on Broadway” rozhodně není System of a Down verze 2 s jiným vokálem. Je pravda, že vzhledem ke směřování tvorby System of a Down bych si klidně dokázal představit, že by “Scars on Broadway” vyšlo i pod jejich hlavičkou, pokud by se tehdy nerozpadli (ostatně, třeba skladba “Enemies” obsahuje motivy jedné nevydané písně System of a Down, jejíž pasáže občas Malakian hrává živě mezi jednotlivými songy). Nicméně si myslím, že je to vlastně dobře, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože Malakian není jen výborný skladatel (a kytarista), ale taktéž skvělý zpěvák, jenž nemá sebemenší problém celé album utáhnout (ostatně, i na posledním dvojalbu System of a Down se s Tankianem o vokály dělil takřka napůl), a vlastně si ani neumím představit, jak by “Scars on Broadway” znělo, kdyby to měl snad nazpívat čím dál tím více mečící Tankian.
Právě jsem jinými slovy řekl, že Malakianův rukopis je jasně rozpoznatelný, přesto se Scars on Broadway nerovná System of a Down – jaký je tedy ten rozdíl? Vlastně dost jednoduchý – jak již padlo, System of a Down svou tvorbu postupem času zpřístupňovali, přičemž Malakian šel v rámci Scars on Broadway v tomto ohledu ještě dál a dokonce natolik, že ze žánrových škatulek můžeme v případě “Scars on Broadway” v podstatě úplně vypustit slovíčko “metal”. Jednoduše řečeno, “Scars on Broadway” je prostě rocková, písničková deska.
Když o něčem zaslechnu, že je to obyčejná písničková rocková deska, představím si album, jež mi vydrží třeba na pár příjemných poslechů, ale pak jej založím a už se k němu nejspíš nikdy nevrátím. Jak je tedy možné, že “Scars on Broadway” i po šesti letech stále funguje stejně dobře jako v době svého původního vydání a že i mě, tedy člověka, který se jinak dobrovolně pohybuje v diametrálně odlišných žánrech, baví takovým způsobem, že si to album pouštím s větší či menší pravidelností po celých těch šest let? Odpověď je zcela triviální – jsou to ty písničky.
Žádná atmosféra, feeling, technické orgie nebo cokoliv jiného, prostě jenom neskutečné silné songy. “Scars on Broadway” je od první do poslední vteřiny doslova přecpané naprosto skvělými skladbami, z nichž ani jedna není slabá či dokonce jen slabší. Malakian byl tehdy evidentně v obrovské skladatelské pohodě, protože na album dodal 15 výtečných písní, které jsou sice ve své podstatě docela jednoduché, ale pořád chytré, což navrch zasypal výtečným zpěvem – a bylo vyhráno. Ačkoliv jsem mluvil o relativní jednoduchosti, žádná primitivnost se nekoná – ta muzika má pořád nějakou duši, je inteligentní i chytlavá zároveň, album je pestré a dramaturgicky promyšlené. Takřka všechno, na co si jen vzpomenete, vše, co od rockové desky očekáváte, vyšlo na “Scars on Broadway” na jedničku.
Původně jsem přemýšlel o tom, že bych se pustil do postupného popisu skladbu po skladbě s tím, že vypíchnu jen ty nejzajímavější, ale hodně rychle mi došlo, že z oněch 15 kusů bych jich vyjmenoval přesně 15. Možná to zní jako největší recenzentské klišé, ale všechny ty songy jsou prostě super. Jsou tu chytlavější pecky jako úvodní “Serious”, “Exploding / Reloading”, “Stoner Hate” (jak skvěle může fungovat “lalala” v refrénu a krátká pasáž s “ohohoh”!), “World Long Gone” (i s “měkčím” refrénem), “Cute Machines” (dokonce se ozve až black metalový ryk, sypačka a ohulená baskytara) nebo závěrečný geniální hit “They Say”, který nedosahuje ani tří minut, ale snad nikdy neomrzí. Stejně tak tu jsou ale pomalé věci jako “Funny” (hned na druhé pozici – není problém!), “Insane”, úžasná “3005” nebo “Whoring Streets” (a pak, že ty balady nejdou!) a dobré jsou úplně stejně. Pak tu ale máme i skladby, které stojí někde na pomezí (“Kill Each Other / Live Forever” s výbornou kytarou v refrénu), písně, kde se rychlejší i klidnější momenty prolínají (“Universe”), nádhernou a hravou “Enemy”, propracovanější a vygradovanou “Babylon” nebo bezchybnou úchylnost “Chemicals”. A i tyhle fungují pořád stejně skvěle.
“Scars on Broadway” je pro mě osobně v podstatě prototypem dokonalé rockové nahrávky. Je rozmanitá a přesto drží pohromadě, je chytlavá a stravitelná a přesto chytrá, je jednoduchá a přesto má charisma a vlastní tvář. A právě proto dokáže fungovat i po mnoha let, zatímco většině ostatních rockových desek dochází dech po týdnu (a to ještě v tom lepším případě). Daron Malakian nejpozději právě se “Scars on Broadway” potvrdil svou pozici nesmírně talentovaného skladatele, který k sobě nepotřebuje žádného Tankiana nebo jakéhokoliv jiného silného zpěváka, protože když ho nemá, tak si to prostě nazpívá sám a je to pořád výtečné.
SYSTÉMOVSKÝ EPILOG
Koncem roku 2010 System of a Down oznámili tolik kýženou obnovu činnosti a v roce následujícím se pustili do koncertování. Snad všichni jsme očekávali, že odjedou nějaké to turné a pak přijde oznámení příprav šesté desky. Od té doby však uběhl už nějaký ten pátek a ono oznámení stále ještě nepřišlo. Serj Tankian stále v rozhovorech zarytě tvrdí, že se o tomto tématu ještě v kapele vůbec nebavili (čemuž já osobně nevěřím ani omylem) a že případné nové album přijde, až nastane pravý čas. Jak ovšem tu a tam ostatní členové (ať chtěně či nechtěně) naznačí, ono to s tím “nemluvili jsme o tom” nebude až tak žhavé.
John Dolmayan občas něco utrousí, ale většinou se drží v diplomatičtějších vodách, i když již několikrát prohlásil, že by další album System of a Down udělal rád a že se současnou situací v kapele není zrovna spokojený. Jaká však ta situace ve skutečnosti je, nejspíš nejpřesněji odráží to, co udělal baskytarista Shavo Odadjian v květnu loňského roku, kdy mu evidentně došla trpělivost a do světa bez servítek vyhlásil, že tři čtvrtiny System of a Down novou desku chtějí udělat a jediný, kdo celou věc zdržuje, je právě Serj Tankian. Dokonce také prohlásil, že on sám by neváhal udělat další album bez účasti Tankiana, a zeptal se fanoušků, jestli si myslí to samé. Vcelku rychle byl status z jeho Facebooku smazán a management System of a Down hned druhý den situaci hasil prohlášeními o tom, že to vůbec není pravda a že Odadjian vše napsal vlastně omylem, nicméně kdo má v hlavně aspoň kousek mozku, jistě si dokáže domyslet, proč skupina ještě nevydala nové album.
Daron Malakian během comebackového koncertování System of a Down ohlásil i obnovu Scars on Broadway (jejichž činnost byla roku 2009 po vydání debutu ukončena) a přípravu druhé desky projektu, jež měla vyjít v roce 2013. K tomu však nedošlo, postupně ze sestavy Scars on Broadway odešel jak John Dolmayan, tak i ostatní členové a v současné době je Malakian oficiálně jediným členem. Od té doby se neobjevily žádné nové zprávy a nastalo regulérní ticho po pěšině bez jediného vysvětlení. Těžko říct, jestli Malakian zlenivěl, nebo se rozhodl materiál hodit do koše anebo snad… se rozhodl uzavřít Scars on Broadway a složený materiál si ponechat v záloze, aby až se Serj Tankian rozhoupe k tomu svému “pravému času”, byla deska hotová a mohlo se rovnou nastoupit do studia a natočit další System of a Down? Kdo ví, ale snad se to časem ukáže…
