Musím se naprosto otevřeně přiznat k tomu, že jsem docela dlouho neměl tu čest s nahrávkou tak, dejme tomu, svéráznou, jako je čtyřskladbové ípko “La musique de Plaisir Vallée” od francouzské kapely takřka stejného jména – Plaisir Vallée. Že nepůjde o nic úplně ortodoxního, napovídá už obálka, na níž se potkává doutník pokuřující žlutý zajíc v královském plášti s modrým slonem a modrým krocanem v cylindrech – to vše v popředí zářivě růžové krajinky. Děsná zkouřenost, to vám povím.
Hudebně to (naštěstí nebo bohužel?) není až zase takové wtf, ale svérázné je to pořád, a to docela dost. Poprvé jsem si říkal, že mi to asi nejvíce přípomíná situaci, jako by pár let starý britský pop objev Mika přesedlal na sluníčkový a řádně stylizovaný rock. Proč zrovna Mika? Protože zpěvák (a kytarista) Adrien Balency rovněž zpívá fakt hodně vysoko a také proto, že melodika Plaisir Vallée je tomu zlomku Mikovy tvorby, který znám, dost příbuzná – snad i proto, že oba interpreti sdílejí určitý retro feeling.
A jaké to je? Rozhodně nemůžu říct, že by to bylo špatné. Když se člověk probere z prvotního šoku, který může nastat, poslouchá se to vlastně docela příjemně a “La musique de Plaisir Vallée” posluchače dost možná přiměje i k pohvizdování nějaké té melodie nebo podupání do rytmu. Žádný zázrak to sice není ani omylem, ale určitě si dovedu představit, že se to někomu strefí do vkusu. Akorát trochu zamrzí, že první skladba “Duel au soleil couchant” – ač sama naprosto v pohodě – do celkové nálady EP úplně nezapadá a dělá dojem, že by jí to mnohem víc slušelo uprostřed trochu většího celku. I tak je ale “La musique de Plaisir Vallée” docela sympatická jednohubka, která dovede zpestřit den.
Země: Finsko Žánr: rock Datum vydání: 15.8.2014 Label: Secret Entertainment
Tracklist:
01. Place of Fear
02. Thunderbrigade
03. Pain that Gains
04. Black Sky
05. Plenty of Reasons
06. Till the End of Time
07. When We Were Young
08. Perfect Dream
09. Lonely as I Am
10. All of Your Illusions
Já vím, že to je zbytečné, protože je to víc než patrné už z titulku článku, ale přesto je nutné to říct i oficiálně. “All of Your Illusions” je, světe div se, sólovým albem týpka jménem Henric Blomqvist, s jehož finální podobou mu pomáhaly další osobnosti rockové scény, takže z toho plyne zařazení alba pod hlavičku Henric Blomqvist & Friends. Tak, a tajemství je venku. Teď už jen stačí si říct, kdo že to vlastně je Henric Blomqvist, protože ani kdybyste mě mučili, tak před tím, než nám tohle album do redakce k recenzi přišlo, jsem neměl ani nejmenší páru, odkud bych tohle jméno měl znát, nebo kam jej zařadit.
A upřímně řečeno, o moc chytřejší nejsem ani nyní, protože Henrica si nelze spojit s nějakým větším jménem rockové scény. Tento kytarista se narodil před 44 lety ve finském Pietarsaari, kde rovněž žije. O jeho profesionálních hudebních zkušenostech se mi toho moc zjistit nepodařilo, a když už jsem našel nějakou zmínku o účinkování či hostování v té či oné kapele, tak se jednalo o tak neznámá jména, že bych vám jen zatěžoval mysl spoustou neznámých názvů, které beztak ještě před dočtením recenze zapomenete. Ale nevěřím, že všichni jsou v hudebních končinách severského hard rocku tak neznalí jako já, tak si dovolím jen tak pro úplnost vypíchnout jisté Tinderbox, v jejich řadách se ohříval několik let. Vidíte, já říkal, že to jsou neznámá jména.
No, ale pojďme do současnosti. Henric dostal před lety nápad dát dohromady něco se svými známými – vokalisty, mezi něž patří i Doogie White, kterému kryl s kytarou v ruce záda při dvou koncertech v domovském Finsku. To se psal rok 2009 a jistým způsobem tak byly položeny základy “All of Your Illusions”, protože je to i bývalý vokalista Rainbow (aktuálně zpívá ve WAMI), který se jako jeden ze zpěváků schovává za oním označením & Friends. Spolu s několika dalšími členy Henricových bývalých působišť a pěveckými jmény, o kterých ještě bude řeč, se skladatelsky spolupodílel na tvorbě jednotlivých písní a vzhledem k tomu, že jak Henric, tak ostatní členové jeho doprovodné kapely, jež dávala jeho debutové album dohromady, se hlásí k odkazu starých hard rockových klasik, jako jsou Deep Purple, nebo právě Rainbow, tak je nad slunce jasné, co očekávat od “All of Your Illusions” po hudební stránce.
Správně, je to onen zmíněný hard rock. Přesněji řečeno hard rock staré školy. Skladby jsou téměř všechny jednoduché, tedy přesně tak, jak tomu bývalo kdysi. Žádné vyložené kejkle se nekonají, snad jen s výjimkou kytarových sól ústředního instrumentalisty a několika výletů černobílých klapek, za nimiž sedí jistý Sven Wannas. Ten dostal poměrně dost prostoru se svými klávesy a hammondy, takže umocňuje místy až retro vyznění celé desky, jež má možná moderní zvuk, ale kompozičně jako by se na ní skladby rozkutálely ze starých gramodesek. Což ovšem nechápejte jako výtku, jen poukázání na to, že komu tahle hudba příliš nevoní ani v podání těch největších jmen žánru, tak nemá cenu “All of Your Illusions” vůbec poslouchat. Já vím, že to nezní jako zrovna lákavá pozvánka k albu, kterému jsem v závěru napálil nadprůměrné hodnocení, ale takhle to prostě je.
“All of Your Illusions” je tradicionalistický, možná by se slušelo říct až konzervativní počin, kterému nechybí duše a nebýt několika slabších písní v polovině hrací doby, tak bych neměl v podstatě vůbec žádných výtek, ale přesto je desítka skladeb při téměř hodinové stopáži poměrně dost. Ono to tak nepřijde v průběhu takových těch vyložených hitů, které se okamžitě staly nosnými pilíři celé desky. Jmenovitě můžu vypíchnout “Place of Fear”, “Thunderbrigade”, “Till the End of Time” nebo “Lonely as I Am” a “Perfect Dream”. Ty všechny mají takovou tu pověstnou magii, díky které dokáží upoutat hned na první poslech. Zvlášť dobrá je v tomto ohledu dvojice “Place of Fear” a “Perfect Dream”, již bych z fleku pasoval na nejlepší kousky desetiskladbové kolekce.
Pak tady máme několik písní, které vyloženě nenadchnou, ale do špatných záležitostí mají taky hezky daleko. Příkladně “Pain That Gains”. Jedná se o pomalejší skladbu na baladickém základu a s tesknou vokální linkou Jukky Nummiho, který podtrhuje neveselé ladění kláves, jež oproti svěží kytaře staví barikádu z bolesti a bezmoci. “Black Sky” je velmi přímočarý song, který bych si dokázal představit i s obrazovým ztvárněním, protože všechny předpoklady pro obmotání si posluchače už po prvním poslechu má. A to včetně nezbytného melodického refrénu a chytlavé struktury, ale v kontextu ostatních songů, které toho v sobě skrývají víc než jen líbivou atmosféru a melodie směle zanikne.
Pokud to až doposud vyznělo tak, že Doogie White je tím hlavním zpěvákem “All of Your Illusions”, protože ostatní jsem tak nějak opomíjel, tak se omlouvám a vězte, že svůj vokál propůjčil pouze skvělé “Lonely as I Am”. Zbylé kompozice si mezi sebou rozdělili Henricovi krajané Jarai Tiura, Johan Mattjus a Jukka Nummi. Ani jeden z nich neoplývá vznešeným rockovým rodokmenem, ale vokalisté jsou to dobří. Uvěřitelní a hlavně žádná ořezávatka, protože třeba Tiura se do toho v “Thunderbrigade” umí pěkně opřít. Pokud se bojíte, že díky čtyřem různým vokálům bude album znít spíš jako nějaká kompilace, tak jste na omylu. Všichni zúčastnění disponují podobnou barvou hlasu, že je až škoda, když se při jejich výběru nehledělo na větší variabilitu, ale budiž. Když už nic, tak zní album o to víc semknutě.
Tak trochu stranou stojí dvojice instrumentálních kusů “Plenty of Reasons” a “All of Your Illusions”, kdy obě reprezentují jinou stránku Blomqvistovy kytarové zručnosti. Prvně jmenovaná je velmi pomalá, táhlá skladba s melancholickou atmosférou, kterou mistr šesti strun ze svého nástroje loudí, jako by se nechumelilo. Pravda, zastřihnutí křídel by v tomto případě neuškodilo, ale zase nelze říct, že by se poslech nedal vydržet. To závěrečná titulní píseň je jejím opakem. Rychlejší, proměnlivější struktura a hlavně velmi překvapivé zapojení orientálních melodií, jež skladbu pomalu, ale jistě rozjíždí. Přičtěte k tomu až etnické bicí, které spolu s kytarou splynuly v jeden celek a na závěr snad nelze zařadit lepší píseň.
Musím říct, že k mému vlastnímu překvapení je “All of Your Illusions” svěží deska plné poctivých hard rockových písní s pořádnou dávkou dobrých momentů. Skladby baví, jsou barvité a hlavně nepůsobí jako laciná kopie starých kousků, které utvářely historii. Mně osobně by nevadilo album o pár minut zkrátit, ovšem na druhou strunu se mi docela těžce vybírají skladby, které bych v celé délce bez problémů oželel. I to značí o tom, že Henric Blomqvist & Friends vystřihl prostřednictvím svého sólového debutu “All of Your Illusions” razantní pozdrav všem příznivcům takto laděné hudby. A já mu za to děkuji.
“Lime Veins Bleed Rust” je dozajista zajímavé album. Sice vlastně dost divné, ale pořád zajímavé. A to dokonce takovým způsobem, že si stále ještě nejsem stoprocentně jistý, co přesně si o něm myslím – navzdory tomu, že jsem tomuhle počinu věnoval docela nadstandardní počet poslechů, o dost víc, než kolikrát v průměru desky na recenze poslouchám, a to se to vážně snažím neflákat. Maximálně jsem si tak stačil ujasnit, že se mi “Lime Veins Bleed Rust” líbí, ale ještě jsem se tak úplně nerozhodl jak moc…
Jsem si vědom toho, že to byl pro většinu z vás nejspíš dost zmatený úvod, tak to pojďme zkusit ještě jednou a nudněji, zato však srozumitelněji – historickým okénkem. Karst vznikli v roce 2005 v severomaďarském městě Miskolc (nebo také hezky česky Miškovec) pod názvem Nebulosus Fatum. Vydali jeden demosnímek a EP a po čtyřech letech fungování se přejmenovali na Karst – a v roce 2011 to dopracovali k dlouhohrajícímu debutu “Cleaning a Cave”. Poté jako velká voda utekla další tři léta a najednou tu byl květen 2014, jenž hlavní hrdiny našeho minipříběhu zastihl v době vydání jejich druhé desky, jíž je – světe div se – právě “Lime Veins Bleed Rust”.
Výše jsem řekl, že “Lime Veins Bleed Rust” je vlastně divnou nahrávkou – to platí a platí to vlastně po všech stránkách, nosič, na němž počin vychází, nevyjímaje. Karst se totiž o vydání postarali sami a své dílko do světa vypustili pouze na audiokazetě v limitaci jednoho sta kousků. Za pár let se to asi na eBay za tisíce dolarů prodávat nebude, ale i tak je to docela hezká raritka do sbírky, když na to přijde, protože… kdo všechno o sobě může tvrdit, že má doma stokusovou kazetu od progresivní black metalové smečky z Maďarska?
I když… ono to pojmenování progresivní black metal není zas až tak jednoznačné. Sice je to svým způsobem správně, ale… třeba samotní Karst sami sebe nazývají extrémním rockem, což je vlastně také správně a po poslechu “Lime Veins Bleed Rust” se proti tomuto označení nedá vlastně nic moc namítnout. Ve skutečnosti však výsledek zní jako něco, co si můžete představit jako srážku dvou právě vyřčených škatulek. Kdybyste tomu ovšem říkali třeba progresivní black’n’roll, tak by se taky nic moc nestalo a do jisté míry byste měli pravdu.
Tak či onak, samotnou hudbu si můžete představit jako black metal s rockovým feelingem, avšak s kytarami naladěnými na hraní rock’n’rollu, nikoliv black metalu. Čistě black metalový je ovšem zpěv a zčásti vlastně i bicí, které mnohdy dokážou velice zodpovědně “zasypat”, čemuž napomáhá i fakt, že hlavně v rychlejších momentech znějí dost plechově a undergroundově. Je to všechno? Ne, není – za zmínku jistě stojí velmi pěkně slyšitelná baskytara, tu a tam pocit, že si Karst občas poslechnou třeba i jazz (byť s ním jejich hudba nic společného přímo nemá). Navrch pak nezapomeňte přidat pár velice podařených “vtípků”, jako je třeba velice překvapivá, nicméně skvělá flétna v páté “Norák és lidércek”.
Nevím, jak to máte nastavené, ale já bych si to po tomhle popisu už asi běžel shánět, protože bych to prostě chtěl slyšet. Jestli takové nutkání máte, klidně běžte, protože ať v téhle recenzi padne ještě cokoliv, za slyšení “Lime Veins Bleed Rust” rozhodně stojí. Možná se vám to album líbit nebude, ale zkoušku si ta deska bezesporu zaslouží. Jenže jakkoliv to všechno může znít strašně slibně, nakonec to není tak žhavé.
Karst jsou velice zajímají, mají vlastní ksicht a podle všeho mají i vlastní hudební vizi, kterou se řídí (možná i nevědomky). To je všechno super a cením si toho. Když jsem se pustil do poslechu, “Lime Veins Bleed Rust” mě takřka okamžitě zaujalo a začalo mě bavit. 50 minut uteklo jak nic a já si odnesl pocit, že jsem slyšel vážně dobrou nahrávku. Problém je ovšem v tom, že “Lime Veins Bleed Rust” funguje nejlépe právě tímhle způsobem, když jakoby jen jezdíte po povrchu a necháváte na sebe působit celkovou náladu materiálu. Tímhle způsobem není problém si hudbu Karst doslova užívat.
Háček je v tom, že tohle je přesně ten typ muziky, kdy vám něco takového nestačí a velice rychle se pokusíte se do desky trochu zahloubat, proniknout dál, objevovat, hledat a najít v tom ono pověstné “cosi”, co odděluje výjimečná alba od těch “jen” dobrých a co doufáte, že tam bude. Ale ono to tam jaksi… no, není. Jakmile se pokusíte dostat hlouběji a začnete “Lime Veins Bleed Rust” vnímat podrobněji, deska pomalu začne ztrácet dech.
Některé skladby jsou zde skvělé a bez větších problémů obstojí i při podrobnější analýze. Hned úvodní “Halogató” člověka okamžitě dostane výtečnou a neskutečně návykovou a chytlavou kytarovou linkou, která je vlastně tak dobrá, že se do “Lime Veins Bleed Rust” klidně můžete předčasně zamilovat už teď. Druhá “Szagodakvusz” už však ukazuje, že ne ve všech případech jsou Karst stoprocentní. Především v rychlých (dejme tomu, že black metalových) momentech jsou Maďaři možná až příliš chaotičtí a neuspořádání, jako kdyby se mezi sebou jednotliví instrumentalisté nedokázali úplně dohodnout. Jakmile však kapela zvolní a svou muziku zjednoduší, ihned je to zábavnější – a to i v rámci samotné “Szagodakvusz”. V neposlední řadě pak tahle písnička ukáže ještě jednu věc, a sice že jsou Karst schopní přijít i s výbornými nápady, z nichž pak plynou výborné momenty – důkazem budiž pomalá pasáž začínají cca ve 3:20, jež o půl minuty později vygraduje do nádherného kytarového motivu.
Velice dobře funguje třeba ještě “Fajkísérlet (Prelude to Halomra)” nebo již jmenovaná “Norák és lidércek”, kterou jen ta samotná flétna skoro automaticky pasuje do role jedné z nezajímavějších písniček. Velmi se mi líbí ještě “Kistérségi”, jež dokáže přijít s podobně silnou kytarou jako úvodní “Halogató”. Další parádní kus se nachází ještě v závěru “Lime Veins Bleed Rust” – “Van egy malom”. Právě tohle všechno jsou skladby, které desku drží nad vodou a právě ony jsou tím důvodem, proč album jako celek nakonec funguje – protože na sebe dokážou strhnout pozornost a “schovat” ty slabší kolegyně.
Když ale začnete s podrobnějším posloucháním a budete se snažit vnímat i detaily, zjistíte, že jsou tu i songy, bez nichž by se “Lime Veins Bleed Rust” klidně obešlo. Mezi takové patří třeba nepříliš záživná fofrovačka “Eszmélve” nebo téměř osmiminutová “Halomra”, jež si svou délku (na rozdíl třeba od jen o něco málo kratší “Norák és lidércek”) nezaslouží. Abychom už měli výčet kompletní, zbývá nám ještě dvojice “Savós” a “Footprints of Harrison Crabfeathers”, které obě mají blíže spíš ke druhé pomyslné kategorii, ale jsou o něco málo lepší.
Při pohledu na tracklist to tedy vypadá, že své největší trumfy Karst vysázejí v první půli a po “Kistérségi” už toho s výjimkou závěrečného vzepětí “Van egy malom” nemají moc co nabídnout. Jenže ani to není až tak úplně jednoznačné, protože i ty slabší kusy sem tam nějaký osvěžující nápad obsahují (například posledních pár vteřin “Footprints of Harrison Crabfeathers”). A hlavně “Lime Veins Bleed Rust” pořád zvládne fungovat jako celek a už jenom díky svému neotřelému soundu vás u reproduktorů či sluchátek dokáže udržet až do samotného konce.
Jak tedy vypadá finální resumé? Karst jsou sice trochu divná, ale dozajista velice zajímavá skupina, v níž dřímá obrovský potenciál. Docela by však Maďarům prospělo, kdyby omezili ostřejší výjezdy a spíš se soustředili na to, v čem jsou nejsilnější, což jsou momenty, kdy se pustí do rockovějších vod. I v co do formy jednodušších momentech dokážou být obsahově netriviální, což jim sluší – a hlavně to posluchače baví. V těch rychlejších pasážích se sice nedá tvrdit, že by to nemělo hlavu a patu, přesto v této podobě Karst zaostávájí.
V celkovém součtu však na mě tato maďarská pětice udělala velice pozitivní dojem a rozhodně se zařadila mezi skupiny, jejichž další kroky jsem ochoten sledovat a jejichž další desku si pustím s chutí a s velkou zvědavostí. Kdyby se totiž podařilo vystříhat ten balast, klidně se může zrodit fantastický počin. Nicméně jak už jsem kdesi výše zmínil, za poslech to bez jakýchkoliv debat stojí už nyní, takže s chutí do toho…
Další názory:
Black metal v podání Karst je docela zajímavou záležitostí, která však ve výsledku působí dosti rozporuplným dojmem. Na jednu stranu má “Lime Veins Bleed Rust” v rukávu množství hodně pěkných chvil a nápadů, na stranu druhou jsou tyto nápady obvykle obklopeny méně kvalitním materiálem. Ty nejlepší okamžiky z mého pohledu nastávají, když se Karst poddají progresivnějším vlnám či zvolní tempo. Hezkým příkladem je “Szagodakvusz”, která několikrát mění tvar a povedená je díky tomu v celém svém rozsahu (i když oddychový závěr s mírným dotykem elektroniky si užívám nejvíc). V podstatě to samé platí pro “Norák és lidércek”. Tu výrazně prosvětlí flétna, jež se klene mezi dvěma black metalovými vrcholy na obou koncích písně. Když se však kapela drží jednoduššího black’n’rollového schématu, funguje to spíše méně než více. Úvodní “Halogató” je velice zábavná, stejně jako obdobná “Kistérségi”. Jiné písně kolem mě naopak spíše proplují, aniž by mě čímkoli zaujaly. Možná rozhodující roli pak hraje hodně ostrý vokál ještě více zdůrazňující pocit, že posloucháte spíše jakýsi do extrému dotažený rock’n’roll. Musím však přidat bod za výborně zvonivou basu, která sice mnohdy nehraje nic výtečného, ale už to, že je takto pěkně slyšet, mě značně potěšilo. Jako celek je tedy “Lime Veins Bleed Rust” nad průměrem, ale ne o moc. Zajus
Je téměř výjimkou, aby kapela byla ve svých promo materiálech téměř naprosto upřímná a neslibovala hory doly. Zpravidla platí, že čím velkohubější kecy, tím větší bullshit vám nakonec naservíruje, čímž si chtě nechtě sere do úst. Mladá francouzská parta Fred & the Living Deads je však ke své cti k posluchači nebývale pravdomluvná a svoji muziku vystihuje naprosto střízlivě – a z velké části naprosto pravdivě. A jaký že materiál tahle čtveřice Francouzů na svém eponymním debutu vlastně představuje?
V zásadě “jen” klasickou, vcelku jednoduchou, chtělo by se říct až obyčejnou rockovou muziku. Což rozhodně není špatně, protože i když je “Fred & the Living Deads” teprve prvotinou, rozhodně má co nabídnout. Kapela se na první poslech vykašlala na nějaké hrátky se žánrem a místy možná až příliš okatě sází na jistotu. Kytary, basa, bicí, vokál a sem tam nějaký synťák je všechno, s čím si po celých 25 minut hrací plochy vystačí. Stejně tak se dá mluvit o výrazivu – nic, co by kohokoliv překvapilo. V rámci žánrových mantinelů se namísto toho snaží o vytvoření chytlavých melodií a silných refrénů, což se jim daří.
Třeba hned druhá “Strawberry Joe” nebo “Shelter” jsou postavené na vynikajících sborových refrénech, neztratí se i “Live My Life”, která je okořeněná snad nejpovedenější melodií na albu. Těžko ale vybírat nejlepší kus, který by zbylou pětici skladeb válcoval na všech frontách. Jednotlivé písně jsou velmi vyrovnané a každá nabízí něco trochu jiného. Nejlepší na tom je, že “Fred & the Living Deads” není ani instrumentálně a skladatelsky blbý počin, jakkoliv to není hlavní stavební kámen tohoto ípka. Práce kytar je na poměry žánru a velice dobrá. Najdou se ostřejší riffy, jako je tomu v již zmiňované “Strawberry Joe”, vedle nich ale i jemnější vyhrávky v čele s “Infection”, z níž je nejvíce cítit melancholická nálada. Povedená je i rytmické sekce, která žene skladby kupředu v docela svižných tempech, hlavně rytmika bicích potěší propracovaností.
Když půjdu čistě po pocitech, je z “Fred & the Living Deads” cítit zápal a nadšení pro věc. Deska, sic není inovativní, má energie na rozdávání a upřímně mě baví. Živelnost se sem tam snoubí s trochou melancholie pro měkčí srdce, z čehož vznikají pro mě nejlepší momenty celého alba. Pro mladé rockové bandy z Francie (alespoň ty, které se dostanou k mým uším – a v poslední době jich nebylo zrovna málo) je to vůbec jakési poznávací znamení. V zajetých kolejích dokáží vytvářet nahrávky na velmi dobré úrovni, kterým člověk věří, že jdou zkrátka od srdce a nejen díky tomu se jen tak neoposlouchají. A když se k tomu přidá dobrá instrumentální stránka a třebas i dobrý vokál, což hlavní persóna alba, Fred Labudka, rozhodně splňuje.
Pozitivní dojem z desky nakonec podtrhuje i velmi dobrá úroveň produkce. V zásadě nemůžu albu moc co vytknout. Skladby fungují, baví a neoposlouchají se na prvních pár poslechů. I po intenzivním poslechu mi pořád mají co nabídnout, což se mi u rockové muziky zas tak často nestává. Fred & the Living Deads skutečně nelžou, když tvrdí, že jejich hudba je chytlavá a úderná. Vzhledem k tomu, že jde o debut je možná hodnocení trochu nadsazené, ale “Fred & the Living Deads” splňuje všechno, co od rocku očekávám, a ještě přidává něco navrch. Rozhodně by neškodilo, kdyby se k ípku přidali ještě dvě, tři skladby, aby z toho byla plnohodnotná deska, protože šest písní vážně uteče jako voda, ale to snad nelze brát ani jako výtku. Zasloužených sedm a půl bodu.
Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.
Země: Velká Británie Žánr: indie lo-fi folk / rock Datum vydání: 31.5.2014 Label: Small Bear Records
Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.
Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.
To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.
Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.
Země: Velká Británie Žánr: indie lo-fi folk / rock Datum vydání: 31.5.2014 Label: Small Bear Records
Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.
Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.
Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.
Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.
I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.
Britská rocková čtveřice z Anglie nám do redakce poslala hned dva počiny, na základě kterých je velmi jednoduché udělat si představu o tom, co pánové hrají a jaký posun během dvou let, dělících starší EP a plnohodnotný debut, učinili. Logicky budeme postupovat chronologicky, takže jako první si vezmu na paškál čtyři roky staré EP pojmenované “Diaspora”.
Hned v první písni je jasná orientace směrem k zámořským vzorům, protože sound je veskrze americký, místy až příliš ovlivněný System of a Down, což není vliv pouze co do zvuku, ale i při skládání se touto slavnou partou nechali pánové lehce ovlivnit. Stačí si poslechnout závěrečnou minutu v úvodní “The Inmates Have Taken Over the Assylum”. Kytarové postupy a skoro až experimentální nálada jsou všechno trademarky zmíněných Američanů. Samozřejmě, že zpěvák Ryan Niemandt za svým protějškem silně zaostává a je to spíš klasický rockový zpěvák, který se v davu snadno ztratí, ale pro danou hudbu se hodí. Je uvěřitelný, občas umí přejít až do growlového řevu, což je příklad právě úvodní písně. V pozdějších skladbách už ten vliv tak patrný není a Kamikaze Test Pilots se začínají obracet směrem ke klasičtějšímu rock/metalu.
Na svém EP se totiž Kamikaze Test Pilots zjevně snažili ukázat, jak rozmanitá kapela jsou, takže “Kenny Rogers (with a Shotgun)” začíná skoro jako americké country, aby se v zápětí změnilo v kytarovou taškařici s ne úplně dotaženým textem (pokřiky “ho hoo” a farmářským halékáním “íí hááá” se to jenom hemží). Takovým dozvukem country nálady je pak závěrečná akustická vybrnkávačka “Betterway”, jež sice není nic omračující, ale na závěr, jakožto takové odlehčení… proč ne.
Protože ne všechny písně jsou alespoň uspokojivé, tak jsem tohle EP celkem rychle odložil a vůbec se mi po něm nestýskalo. Nudné kusy jako “Chikken” a “The Journey” mě fakt nebaví. Postrádají něco, co bych si v nich našel jako nosný bod a ani po několika posleších jsem si z nich v hlavě nic neodnesl. Nicméně, to hlavní z pohledu Kamikaze Test Pilots je jejich debutové album nazvané…
Země: Velká Británie Žánr: rock / metal Datum vydání: 11.12.2012 Label: selfrelease
…“Kamikaze Test Pilots”. Okamžitě je vidět posun k lepšímu zvuku a hlavně vyrovnanějším písním. Album sice nemá žádné vyložené vrcholy, které by mě smetly, ale nebýt nové verze už dříve odstřelené “Chikken”, tak bych řekl, že ani vyložené propady. I když, na tomto albu tato skladba tak nějak zapadne, protože přeci jen, mezi jedenáctkou písní se ztratí a nelezla mi tak moc na nervy jako v při poslechu “Dispora”.
Pokud jsem u “Diaspora” kapelu obviňoval z inspirace u System of a Down, tak na “Kamikaze Test Pilots” jdou borci ještě dál a musím říct, že to není vůbec špatné. Některé skladby znějí skoro jako zbytek z některého z minulých počinů neustále omílaných Američanů (“Happyslapper”), ale když ono to jinak nejde, protože na tomto albu vám to jméno vyskočí na jazyk i několikrát během jedné skladby. Díky hravosti a dost slušné variabilitě skladeb pak poslech dost dobře odsýpá.
První polovina je vážně dobrá, od úsečné “Dinosaur”, přes hutnou “Patrick” až po folkovými melodiemi nasáklou “Kumusha” se mi to poslouchá fakt dobře. Druhá půle pak vyloženě nezaostává, ale díky rozmanitější náladě písní není tak prvoplánová a energická. “Perseverence” je country rocková párty píseň, “Shoeshine” a předposlední “Turnpike” jsou zase načichlé punkovou neurvalostí, kterou umocňuje odsekávané frázování ve slokách. O “Betterway” už padla zmínka v rámci “Diaspora” a závěrečná “Basop” je plná etnických bubínků a experimentální nálady. Pořád nevím, kam skladbu zařadit, jestli někam směrem do Afriky nebo Jižní Ameriky, ale o to nejde, protože jsem se na ni vždy těšil.
Přestože “Kamikaze Test Pilots” obsahuje větší porci muziky, tak mě jeho poslech bavil ještě víc než EP, které by správně mělo být údernější a na poslech příjemnější. Ovšem je tomu přesně naopak. Ačkoli si nemyslím, že se ke Kamikaze Test Pilots budu pravidelně vracet v budoucnu, tak minimálně pro lidi, kteří mají rádi System of a Down a nebojí se experimentálně laděného metalu amerického střihu, má tohle album smysl.
Země: Francie Žánr: folk / rock Datum vydání: 22.4.2014 Label: #14 Records
Tracklist:
01. Running on My Own
02. The Dark Horse
03. Lady Belle
04. Let There Be Light
05. Walk It Down
06. Pistols and Guns
07. On My Mind
08. Sister Beware
09. Hard Times to Come
Grand March by klidně mohl být dost parádní název pro nějakou vykrádačku švédského black metalového komanda Marduk, ve skutečnosti však tato skupina nemá s nějakým metalem společného zhola nic. Tihle Američané totiž… počkat, vážně jsem řekl Američané? Pardon, to bylo nedopatřením. Grand March jsou totiž Francouzi, konkrétně sídlící ve Štrasburku. Kdyby vám ale jejich hudbu někdo pustil jen tak, aniž by vám o ní cokoliv řekl, s velkou pravděpodobností byste si tipnuli, že opravdu pochází ze zámoří.
Grand March na své nové desce “One Crowded Hour…” produkují velice lehký a provzdušněný rock, nebo spíše ještě lépe řečeno folk rock (plus nejeden další vliv), jímž opravdu prostupuje takový mírně americký feeling. Tedy alespoň zpočátku během prvních poslechů mi to tak přišlo, později už tolik ne, což však bude nejspíš dáno tím, že jsem si na tu hudbu prostě a jednoduše zvyknul. Možná na tom třeba budete podobně, možná to tam nebudete cítit vůbec, možná vás ten pocit neopustí jako mě, ale rozhodně byste prohloupili, kdybyste alespoň nezkusili, do jakého z těchto tří možností spadnete, protože ať už Grand March hrají cokoliv, zcela nepochybně je to hodně moc super.
Je velice příjemné, že ve své podstatě se na “One Crowded Hour…” nenachází vůbec nic složitého, ať už co do žánru, jeho pojetí nebo přístupu, naopak je to vlastně velmi jednoduché, možná až prosté. Grand March se totiž soustředili na ten úplně nejtriviálnější způsob, jakým dělat hudbu – soustředili prostě na písničky. Nejsou to žádné dvacetiminutové monolity plné uhrančivé gradace a zvukové masy, jsou to prostě jenom moc příjemné jednoduché písničky a “One Crowded Hour…” není nic jiného než příjemné jednoduché písničkové album.
Nemám sebemenších pochyb o tom, že když se to řekne takhle, nejspíš si řeknete, že to asi nic moc zvláštního nebude. Jenže jakkoliv jsem mluvil o jednoduchosti, Grand March vám hravě ukážou, že to se nijak nevylučuje s tím, aby šlo pořád o inteligentní záležitost, která má co říct; že jednoduše se automaticky nerovná hloupě – a právě v tom je ten vtip, ono pověstné jádro pudla, třešnička na dortu, gró a dalších tisíc pojmenování, jaké si jen vymyslíte pro to, co je stěžejní. A to už by mohlo znít trochu zajímavěji, no ne?
Především, muzika Grand March se sice na první pohled opravdu tváří jednoduše a přívětivě (protože taková je), zároveň však ukrývá velké množství velmi chytrých detailů a právě (ovšem nejen) díky nim se to tak hezky poslouchá… tak hezky a tak dlouho. Asi na tom budeme stejně, že když se o něčem řekne, že je to písničková deska, tak si zrovna nepředstavíme něco, co by nám vydrželo na nějaký dvojciferný počet poslechů, ale opět chyba lávky – přinejmenším u mě “One Crowded Hour…” vážně funguje již dlouhou dobu a v žádném případě to nevypadá, že by to mělo nějak brzo přestat. A popravdě řečeno, poslední dobou nevychází zas tolik alb, o nichž bych mohl tohle tvrdit. Nějaká vyložená genialita to sice stále není, ale to vůbec nevadí, když to takhle parádním způsobem funguje i ve stávající podobě.
Přejděme už však ke konkrétním skladbám, nezmíním však každou do jedné, abyste neřekli, že vám vykecám úplně všechno. Nicméně pojďme na věc a začněme třeba hned s úvodním kouskem “Running on My Own”. Ten je sice velmi dobrý, ale nedá vám úplně přesnou představu o tom, co se bude dít v následující půlhodince, jelikož jde asi o nejrockovější song celé kolekce. Na druhou stranu se tu ale hned ve skvělém světle ukáže zpěvačka Hélène Braeuner, jejíž vokál patří mezi další ozdoby “One Crowded Hour…”. Sice to možná není nejoriginálnější hlas, jaký jste kdy slyšeli, ale do samotné muziky pasuje přímo výtečně a stejně jako u všeho dalšího na desce – i zde je radost to poslouchat.
To o té chytré muzice a chytrých detailech Grand March poprvé v plné síle předvedou ve druhé “The Dark Horse”. Klidnou kytaru, umírněnou rytmiku a opět výtečnou Hélène zde totiž v pozadí doplňují fantastické klávesy, díky nimž si možná vzdáleně vzpomenete na psychedelii ze 60. let nebo na nějakou krautrockovou zkouřenost (které tento odkaz udržují dodnes) v mnohem stravitelnějším a jednodušším podání… ostatně, rozhodně to není naposled, co hudba Grand March působí trochu vintage dojmem. Ale funguje to úžasně a pro mě osobně se jedná o jeden z vrcholů “One Crowded Hour…”. Podobnými klávesami se na chvilinku blýskne třeba i “Let There Be Light”, ale zde už opravdu hrají roli pouhého doplňku, protože mnohem větší pozornost na sebe poutá třeba povedená pasáž s harmonikou těsně před polovinou písně nebo gradace do zajímavého kytarového sóla s trochu bluesovým feelingem.
Začíná vám připadat, že to až tak jednoduché nebude a že to naopak začíná znít jako splácanina kdovíčeho? Nerad vám to říkám, ale opět špatně… jednak všechny tyhle vlivy nijak nenarušují onu lehkost a písničkovou formu, jednak je zde vše zapracováno tak přirozeným a nenásilným způsobem, že kdybych vám to takhle explicitně neřekl, tak byste si toho možná ani sami nevšimli… ostatně já sám jsem to tam také neobjevoval na první nebo druhý poslech. Co jsem však na první poslech rozhodně objevil, to byl chytlavý country song “Sister Beware”, v němž dostává spoustu prostoru banjo.
“One Crowded Hour…” deskou roku asi nebude, ale přesto nijak nebudu zastírat fakt, že mě tenhle počin opravdu upřímně potěšil a že jsem si jeho poslech mezi tunami průměrného death a thrash metalu, který tu mám aktuálně na stole, vyloženě užíval. Možná vám bude připadat, že to s osmičkou přeháním, ale když si vezmu, že si mě nahrávka Grand March získala hned na první poslech, že mě pořád bavila i po deseti posleších, že mě dokonce pořád bavila i po dvaceti posleších a že mě vlastně baví pořád, tak by zase bylo nefér to neocenit výbornou známkou… Tím spíš, když “One Crowded Hour…” výborné prostě je…
Další názory:
“One Crowded Hour…” je jednou z těch desek, které jsou co do věhlasu svých tvůrců i charakteru své hudební náplně absolutně nenápadné, ale přesto jim nečiní žádný problém omotat si člověka okolo prstu. Je to formálně jednoduché, uvolněné a klidné album, které nikam nespěchá a nechává posluchače pochutnat si na nezaměnitelně bluesové náladě tohohle technicky vzato folk rocku, ale přitom není ani omylem triviální, a celou deskou včetně přímočařejších nebo, chcete-li, veselejších písniček se táhne jemně melancholická nit, která “One Crowded Hour…” dodává ohromné kouzlo. Jednoduchá, ale pestrá, barvitá a promyšlená kompozice v kombinaci s lehounce zastřeným a na každý pád krásným vokálem zpěvačky Hélène Braeuner funguje naprosto ukázkově, a když tuhle desku poslouchám, hřeje mě příjemný pocit, že je na ní naprosto všechno tak, jak by být mělo. Ačkoli mezi devítkou skladeb mám své favority, jmenovat je nebudu, protože každý song je opravdu výborný a Grand March ani na moment neslevují z vysoko nasazené kvalitativní laťky. “One Crowded Hour…” je prostě opravdu nesmírně povedená deska, pro mě osobně určitě jeden z objevů roku a nemám nejmenších pochyb, že se v mém playlistu zabydlí pohodlně a na dlouho. Potom tedy není divu, že jde hodnocení tak vysoko… Ježura
Příběh ruských rockerů Hollywood Heads vlastně není ničím zvláštní. Psát se začal v roce 2011, kdy se dali dohromady bubeník Dan Mark a basák Yeti. Tedy, ne, že by se hned zformovala kapela výše uvedeného jména s pevnou sestavou, ale takový ten pomyslný základ nutný pro věci nadcházející byl položen. Dva roky se pánové potýkali s personálními problémy a nestabilní sestavou, ovšem příchod kytaristy Foxe a zpěváka Gine Kinga to změnil a v loňském roce tak vzniklo uskupení pod jménem Hollywood Heads, které nám do redakce poslalo své debutové EP “Hollywood Heads”.
Víte, já mám rád rockovou hudbu a je mi jedno, jestli se jedná o kaskádovitě stavěný prog rock, nebo přímočarý stadiónový rock s velkými refrény. No dobře, kecám. Prog rock mám radši, ale když mě to baví, tak mě to prostě baví. Bez ohledu na to, do jaké škatulky hudba spadá. Totéž platí i pro “Hollywood Heads”, což je sice úplně obyčejný rock, který si s ničím neláme hlavu, ale upřímně řečeno, poslouchat se to dá úplně bez problému. Co však tohle EP místy solidně pohřbívá, je zpěvák Gine King, jehož hlas je mi v některých pasážích až vyloženě protivný. Netvrdím, že se nedá vydržet v celé délce trvání “Hollywood Heads”, protože v zemitějších pasážích “Game” je v pohodě a taková přirozená agresivita mu sluší, ale někde zase při poslechu zatínám pravačku a doufám, že se objeví na dostřel, protože tím svým odporným halekáním vyloženě kazí slušný song (“Aerogrill”).
Hned při prvním poslechu mě zarazilo, že ne všechny skladby jsou ošetřeny stejným zvukem, protože “Blood City” v tomhle ohledu vyloženě vyčnívá z řady, nicméně důvod se našel záhy. “Blood City” je úplně první píseň, kterou kapela loni natočila a jen tak pro jistotu ji nacpala i na své první třípoložkového EP. Ale o zvuk nejde. Když už nic, tak je vidět vývoj, který kapela za tu krátkou dobu ušla, protože zatímco “Blood City” je hutná a zemitá věc, které říz nechybí, tak ze zbylých tří skladeb v sobě mají dva kusy zakomponovány mnohem více melodií a působí tak nějak vyzráleji než právě “Blood City”, jež je taková ta klasická klubová vyřvávačka, na kterou se chytí i ten, co se na koncert Hollywood Heads připlete čistě náhodně.
Z oněch tří písní, které tvoří kostru “Hollywood Heads”, se mi nejvíc líbí přímočarý titulní song, který si v jednoduchosti nic nezadá s “Blood City”, ovšem hrdinské kytarové sólo, které přivádí kompozici do její druhé poloviny, zapříčinilo, že se mi tenhle vál líbí ještě o něco více. “Aerogrill” je ze všech čtyř písní nejhravější. Určitě za to můžou podivné “hu hu huu” sborové vokály v refrénu a už zmíněný odpudivý vokál Gine Kinga, jenž se asi snažil udělat píseň zábavnější nebo teatrálnější, ale výsledek se podle mě minul účinkem. Pokud bychom se bavili čistě o hudební stránce, tak nemám nic proti. Je to sice průhledný hevík úrovně krajské kapely z kdejakého zapadákova, ale i to se dá občas přežít a neklepat si při tom na čelo. Závěrečná “Game” je ze všech kousků rozhodně tím nejzajímavějším zářezem, který “Hollywood Heads” může nabídnout. Tempo se zklidní, kytarové vyhrávky se ve slokách vzájemně proplétají a výsledkem je nejlepší skladba, kterou zde lze slyšet. Ne, že by ty zbylé zněly jako vyložené párty songy, ale “Game” je hudebně nejpromyšlenější a možná proto jsem si ji nyní při psaní recenze, kdy jsem se k EP po nějakém týdnu vrátil, užíval nejvíc.
Vzhledem k tomu, že jsem kapel, které znějí velmi podobně jako Hollywood Heads, slyšel už velké množství, tak asi nebudu mít v budoucnu nutkání sáhnout právě po tomto počinu a radši opráším nějaká léty osvědčená alba. Přeci jen, debutové EP “Hollywood Heads” není taková bomba, abych na něj nemohl zapomenout. Skladby jsou sice snadno zapamatovatelné a dostávají rychle se pod kůži, ale stejně rychle je z hlavy zase dostanete, protože nějaký prvek, který by Hollywood Heads vynesl nad hlavy zástupů jiných, zde mocně schází. Proto sahám po průměrné známce, protože přesně takoví Hollywood Heads zatím jsou… veskrze průměrní a ničím nezajímaví.
Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…
…Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.
Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki” s “Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.
Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.
Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.
“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.
Další názory:
Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend aChé Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend… H.
Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek. Zajus
Nizozemsko, to už zdaleka není jen země tulipánů, útočiště větrných mlýnů a s přibývajícím časem také stát, jehož části hrozí smutné časy pod mořským povrchem. Své slovo mají “oranžoví” nepopiratelně i na metalové scéně. Nizozemský death metal je i v rámci celého světa docela pojem, ovšem smrtícímu kovu se dnes na zoubek nepodívám. Řeč bude o mnohem melodičtější metalové odnoži s dámou za mikrofonem. Tohle odvětví je totiž v rámci (tvrdé) hudby jedním z nejžhavějších vývozních artiklů země a kapely, jako Within Temptation, After Forever (respektive nástupce ReVamp), Epica a Delain se vyhřívají na výsluní téhle populární scény. O své místo se nyní přichází poprat Beyond Violet, další z mnoha. Ti sice po světě (přesněji doposud jen po lokálních koncertech) běhají už šestým rokem, přesto je EP “Frozen Words” teprve jejich prvním zásekem.
Pakliže se podíváme do sestavy nebo na promo fotky kapely, zjistíme, že se za jménem Beyond Violet neskrývá jen jedna žena – front(wo)manka, ale hned dvě ženy. Po prvním poslechu však nebylo těžké odposlouchat, že za všechny vokály na “Frozen Words” dáma jedna. S čím si však už tak jistý nejsem je, kdože se oblékl do toho kostýmu zimní královny na obalu. A abych byl upřímný, vlastně se s tím moc netrápím, protože, nalijme si čistého vína, krásou dívky z Beyond Violet úplně neoplývají. Pokud by se dostalo jen hodnocení obalu, “Frozen Words” by nejspíš vyfasovalo nedostatečnou. Kýč. Ano, kýč je to slůvko, které mi vlezlo do dutiny ústní při prvním pohledu na obalu. A nezůstalo jen u prvního pohledu, ta obálka je fakt příšerná, naštěstí tady se hodnotí pořád primárně hudba, což je pro “Frozen Words” jednoznačná výhoda.
Hudební náplň totiž výtvarnou stránku semílá na plné čáře. Ne, že by bylo “Frozen Words” nějakým dechberoucím opusem, ale Beyond Violet se podařilo vytvořit to, v co jsem doufal – pohodovou nahrávku. Ono když člověk spatří další nizozemskou symphonic metalovou kapelu, automaticky mu tam naskakují slůvka jako kopírka, touha po popularitě a tak dále. Řekl jsem “symphonic”… S čistým symphonic metalem vlastně Beyond Violet nemají moc společného, spíš mi čím dál častěji připadá, že jak lidé vidí babu za mikrofonem, okamžitě jim tam naskakuje ono slůvko, ke kterému v tomhle kontextu necítím moc velkou přízeň. Štěstí, že “Frozen Words” je o něčem jiném. To se totiž nevydalo cestou pseudopompézních krávovinek, k čemuž naváděl právě ten nešťastný obal, ale mnohem písničkovější formou. Vše se nese v mnohem příjemnějším duchu, a to vše i na úkor složitosti. Beyond Violet sice hrají hodně jednoduše zapamatovatelnou muziku, ale neotravují tunou marasmového aranžé, což vítám. Něco podobného jako Delain, leč na trochu nižší úrovni.
Když už žena třímá mikrofon, kapela se z ní snaží vydřít maximum. Někdy to je jen o promu, častokrát je však ženský vokál i na desce hodně vytažený. Nejinak je tomu i na “Frozen Words”, na kterém má hlavní slovo jistá Debby. Ačkoliv její vokál sem tam připomíná dámy z Within Temptation (k nim vede už samotný název EP) a norské Sirenie, rozhodně je ta podobnost v rámci únosných mezí.
Na EPku nalezneme pět vyvážených písní, které se jako klíště vehementně drží čtyřminutové stopáže. Celým “Frozen Words” se proplétají chytlavé melodie, které tvoři primárně Debby. Těžko říct, jak instrumentální složku nazvat, neboť povětšinou tvoří jen takový podmaz zpěvačce. Občas probleskne power metalové sólo, někde vzadu neustále pobíhají klávesy, ale stále jen v únosných mezích, což maximálně kvituji. Těžké vyzdvihovat jednotlivé skladby, protože chytlavé refrény jsou rozmístěny rovnoměrně po celém minialbu, až si občas říkám, že je to na škodu. To, že je “Frozen Words” hned na první poslech hodně líbivé, už z toho vyplývá, že to nebude záležitost na víc než čtyři, pět poslechů. Člověk se za první dva poslechy naučí všechny melodie a popěvky, třetí a čtvrtý poslech ho vyloženě baví… no, a pak začne “Frozen Words” upadávat.
Pokud zrovna nevíte, co by vás na pár poslechů zabavilo jednoduchou a přesto docela ucházející hudbou, zkuste “Frozen Words”. Neříkám, že do budoucna budu hudbu Beyond Violet nějak fanaticky vyhledávat, protože mi je tenhle žánr docela cizí, ale i tak vynaložených poslechů nelituji. Pravděpodobněji se mi jeví varianta, že se s kapelou navždy rozcházíme. Ale ne jinak než v dobrém. Padne-li mi nějakou náhodou její další počin do rukou, štítit se ho rozhodně nebudu. A to je na začínající kapelu docela slušná vizitka.
