Pomalu, pomalu, dámy a pánové – než budete číst dál, vraťte se ještě jednou o kousek nahoru a přečtěte si znovu a pořádně tu žánrovou škatulku, kterou jste napoprvé jen letmo přelétli očima. Alternative indie lo-fi rock / pop… máte to? Super, protože nic dalšího vlastně ani vědět nepotřebujete – Švédové Dog, Paper, Submarine totiž znějí přesně tak, jak říká jejich šílené stylové zařazení. Jakkoliv se to totiž může zdát jako samoúčelné honění co nejpošukanější hudební škatulky, ve skutečnosti to tu muziku vystihuje poměrně přesně.
Pojďme to ovšem vzít podrobněji. Alternativa je jasná – prostě to nezní jako úplně zaběhnutý standard a v komerčním rádiu na podobný sound asi jen tak nenarazíte. U slovíčka indie taktéž není co řešit – ten rokec v podání Dog, Paper, Submarine opravdu zní nezávisle (a opět bych mohl zopakovat to o tom rádiu z předchozí věty). Lo-fi snad rovněž nemusíme vysvětlovat – zvuk je syrový, hodně jednoduchý, žádné dodělávky nebo chemie, naopak tu je jen úplný základ, jenom kapela a její nástroje, nic víc, nic míň.
A co tam dělá ten pop? Inu… ačkoliv jsou Dog, Paper, Submarine především rokenrol, úplně v pohodě si sem tam střihnou nějaký motiv, díky němuž se ten pop do oné škatulky vyplatí narvat, viz třeba až vlezlý refrén “Oxygen”. Nehledě na fakt, že jsem si během poslechu “Dog! Paper! Submarine!” úplně beze srandy sem tam vzpomněl třeba na The Beatles (ostatně, celý počin zní trochu retro, jako by spíše vznikl v jejich době). Ale ne vždy, protože třeba “Be Afraid of the Man in the Moon!” se nese v duchu elektroniky, u níž se člověk nemůže rozhodnout, jestli mu to evokuje vesmír, drogy, staré sci-fi komiksy z Ábíčka nebo Nintendo.
K tomu všemu pak přidejte zábavnou a pěkně slyšitelnou baskytaru, některé dost povedené momenty (hlavně “Giant Crow”, “Shine”), občasný ostřejší závan (úvodní “Anglerfish”, střed “Giant Crow”) a vyjde vám… ano, vlastně dost povedený počin.
Jak známo, domácí podhoubí přetéká přemírou kapel, které tu a tam vystrčí růžky s nějakou deskou, když se snaží prorazit do podvědomí širší veřejnosti. Do téhle poměrně široké škatule by se dala zařadit i kapela Selfish Son, kteří letos vydali svoji prvotinu – EP “Bed Dancer”, respektive pět songů o celkové délce šestnácti minut.
Kapela se snaží zařadit kamsi do vod indie rocku, nicméně oné nezávislosti na mainstreamu nenaleznete zdaleka tolik. Skladby jsou laděny spíš do poprockové polohy – což ale ještě nemusí být špatně, jen posluchač by mohl od pohledu očekávat trochu jinou muziku. Hudba, kterou Selfish Son nabízejí, však vůbec není špatná – příjemný, melodický rock ubíhá snad až příliš rychle na to, aby se člověk mohl do tvorby plzeňské čtveřice alespoň trochu zaposlouchat. Pětice skladeb tak působí spíš jako lehké letní pohlazení, které za chvíli odezní, jakkoliv by člověk uvítal přinejmenším dvojnásobný nášup.
“Bed Dancer” mísí do rockových poloh občas až minimalistickou práci kytary a klavírní melodie, které jsou střídány synťákovými party. Je trochu škoda, že Selfish Son nemají i druhou kytaru, která by mohla hlouběji prokreslit jednotlivé skladby a zároveň trochu upozadit bicí, jejichž hra je zdaleka nejpestřejší a nejzajímavější. Bubeník Václav Touš si svou soupravou škopků vyhrál, nejsem si ale jistý, jestli bicí mají být tou nejvýraznější devizou indie/poprockové hudby. Klavírní melodie linoucí se zpod rukou Pavla Kutka jsou příjemným doplňkem kytary Petra Boháče, trochu bohatosti by jim ale rozhodně prospělo – propracovanější linky by skladbám rozhodně prospěly. Nebo více syntetizátorů, které zaslechnete jen ve skladbě “Dashboard”.
Nestává se mi ale příliš často, že bych narazil na kapelu, která svého výraziva dokáže využít tak obratně, jako to dělají Selfish Son. Ačkoliv bych našel několik nedostatků, čtveřice muzikantů je většinou dokáže zakrýt. Jediné, co tak vyloženě bije do očí, je vokál. Sám o sobě je na můj vkus až příliš nevýrazný, mnohem víc mi ale vadí angličtina zpívaná se silným českým přízvukem. Sborové pasáže jsou parádní, ale jakmile dojde na samotný vokál, je to vcelku nic moc a dojem z alba to docela sráží.
Pokud bych tedy měl “Bed Dancer” nějak shrnout, na jedné straně jde o velmi povedenou prvotinu, na druhé straně však trpí několika dětskými nemocemi s vokálem v čele. Zejména klavír a syntetizátory by mohly být propracovanější a druhá kytara by se rozhodně také neztratila – i když Petr Boháč se svojí šestistrunkou v rámci žánru umí skoro čarovat, místy mi naopak přijde dost nevýrazný. Selfish Son i přesto ale mají potenciál k tomu, aby pustili do světa delší materiál než jen čtvrthodinové ípko. Nadprůměrné hodnocení je tak nanejvýš zasloužené.
Khaøs nejsou žádní veteráni. Jedná se o partu čtyř chlapů, kteří pocházejí z Curychu a New Yorku a dva roky nazpět se rozhodli, že spolu chtějí hrát rock. Jejich diskografie od té doby stihla nabobtnat na velikost celé jedné položky, kterou je EP “Rising” z podzimu téhož roku, a singl “After the Silence” je příslibem řadového debutu, který si najde cestu k lidem snad někdy v dohledné době. Máme se na co těšit?
Upřímně, poté, co jsem ve společnosti skladby “After the Silence” strávil nějaký čas, asi nepoběžím do obchodu hned, co plánovaná řadovka vyjde. Bude to ale spíš tím, že co se vesměs klasického rocku týče, raději vsadím na osvědčená jména, a ani ne tak vlastní kvalitou songu, protože ta rozhodně není nijak zavrženíhodná. Khaøs totiž sice nepřicházejí s ničím novým, ale způsob, jakým ten svůj rock uchopili, je velmi uspokojivý.
Ta písnička je vlastně dost obstojná. Vyloženě dobrá je sloka, jejíž melodie je příjemně rafinovaná, působí snad až lehce alternativně a dává tušit, že v refrénu by mohlo dojít na poměrně velké věci. Ty sice nepřicházejí a refrén trochu trpí na přílišnou generičnost, ale nakonec se rozvine do další pěkné melodie a celkový dobrý dojem nijak zvlášť nenarušuje – obzvlášť když je v závěru skladby nahrazen mnohem povedenější variací. Pěkné sólíčko v duchu parádní melodie sloky, které se nachází na pomezí druhé a třetí třetiny skladby, jen vkusně ilustruje velmi solidní instrumentální úroveň Khaøs a to vše zastřešuje čistý vokál, který je ve své podstatě sice úplně prostý, ale funguje na výbornou a je ozdobou celého songu.
Hodnotit číselně počin, který nemá ani pět a půl minuty, je možná trochu o ničem, nicméně já to výjimečně udělám, protože singl “After the Silence” mě potěšil, a tak mi přijde fér na oplátku potěšit kapelu. Tahle sedmička sice není moc silná v kramflecích, ale zasloužená asi bude, když si říkám, že až ta deska vyjde, nakonec ji asi stejně proženu ušima…
Země: Finsko Žánr: rock Datum vydání: 7.2.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Animal
02. Cenobite
03. Cum Out and Play
04. Cuntciller
05. Drunken Easy Night
06. Dusty Forms
07. Land of the Cloudycators
08. Pennywize
09. Wandering
10. When Rain Comes Down
Jsou kapely, které nemusíte znát, abyste dovedli celkem přesně říct, jakou muziku tvoří – ostatně už jen na těchto stránkách se jich objevilo tolik, že se to fakt blbě počítá. Jenže občas je to zkrátka děsná loterie, protože prostě netušíte, co od dotyčné skvadry můžete čekat. Finští The Cloudycators jsou přesně ten případ, a kdykoli přeběhnu očima jejich název, vyskočí na mě pocit, že se za takovým názvem musí skrývat nějaká pošahaná variace na padesátkový surf rock a zástupy kapel, které začínaly určitým členem a končily vyjádřením plurálu. Jenže jak už to tak bývá, realita je samozřejmě někde úplně jinde…
Tahle partička z finského Tampere proti všem předpokladům drhne cosi, co se pohybuje na hranicích rocku a metalu, a aby těch překvápek nebylo málo, ještě to navíc vůbec, ale vůbec nezní finsky. Abych pravdu řekl, dokud jsem se trochu neinformoval, byl jsem přesvědčený, že mám co dočinění s další plus mínus moderní a drsně se tvářící americkou rockovkou, protože muzika, jaká se sešla na letošní desce “Land of the Cloudycators” skutečně zní, jako by se narodila za mořem, a hned potom ji zabalily do státní vlajky. Jestli vám z toho ale vychází, že jde o další arogantní sranec typu Five Finger Death Punch, tak to zase prrr. “Land of the Cloudycators” totiž rozhodně není špatné album.
Vzhledem k tomu, co zde už zaznělo, je možná trochu bezpředmětné rozebírat, s jakou muzikou jdou The Cloudycators na trh. Je to v podstatě obyčejný rock amerického střihu, který však přiostřují hutné a masité metalové riffy. Deska na hranici těchto dvou obecných žánrů balancuje velmi zdatně, a i když se čas od času nakloní víc na jednu nebo druhou stranu, její výraz nikdy nesklouzne ani sem, ani tam. Žánrová nevyhraněnost je ale naprosto podružná, a to zejména díky tomu, že ať už to, co hraje, nazveme rockem, metalem nebo třeba symfonickým noisem, nedá se tomu upřít úroveň. Instrumentální a kompoziční stránka “The Land of Cloudycators” je totiž překvapivě solidní. Nejde přeslechnout, že The Cloudycators vědí, co chtějí hrát, a také to umí zahrát. Tvrzení, že jde o neotřelou nebo nápaditou hudbu, by sice bylo dost mimo, ale to nic nemění na tom, že ta muzika dává smysl, je v rámci možností pestrá a zábavná a vzato kolem a kolem prostě funguje. Navíc je zřejmé, že jsou The Cloudycators poměrně zruční hráči, což celkové uvěřitelnosti nahrávky samozřejmě přidává.
Jestli ale instrumentální složka desky do značné míry určuje její náturu a výraz, nemenší podíl na tom má i vokál. Ačkoli to tak zejména v začátku úvodní klipovky “Animal” nevypadá, Juha-Matti Kiiskinen je opravdu nadaný zpěvák a jeho hlas odvádí vážně hodně práce. Rockový chraplák, kterým provází sloky, případně něco mezi tímhle chraplákem a regulérním growlem, je oukej, ale když v nějakém refrénu spustí parádně klenutý čistý zpěv, je to vážně radost poslouchat. Není tedy divu, že právě refrény na sebe v rámci “Land of the Cloudycators” poutají suverénně nejvíc pozornosti.
Co se vlastní kvality skladeb týče, “Land of the Cloudycators” je poměrně rozhádaný počin. Je tu řada takových proč ne songů, které sice k životu slyšet ani omylem nepotřebujete, ale v zásadě jim až na jistou bezvýraznost nejde vytknout nic konkrétního. Pak je tu pár takových, které prostě a jednoduše nebaví. Navzdory zřetelné snaze o změnu proti zbytku tím mám na mysli třeba trojku “Cum Out and Play”, ale ani “Cuntkiller” (ten název je vážně cool) nebo titulní “Land of the Cloudycators” na mě moc velký dojem neudělaly. Na druhou stranu jsou tu ale kousky “Drunken Easy Night”, “Pennywize” nebo “Wandering”, ve kterých The Cloudycators jasně dokazují potenciál svůj i své muziky. Tyhle songy jsou jasnými vrcholy celé desky, naprosto bez nadsázky baví a být celé album na jejich kvalitativní úrovni, pak se tu pohybujeme rozhodně na sedmičkové úrovni.
I když se tak kvůli zmíněné nevyrovnanosti neděje, “Land of the Cloudycators” je pořád slušná práce. I když bych to od podobně střižené muziky sotva kdy čekal, v podání The Cloudycators se v ní skrývá něco sympatického, díky čemu jsem se do jejího poslechu nemusel vůbec přemlouvat. Asi to bude zjevným nadšením pro věc, které je z toho všeho jasně cítit, a také nadhledem, jímž je kapela podle všeho vyzbrojena a který v podobných případech umí zvrátit vyvážené misky vah ve prospěch kapely… Pokud si “Land of the Cloudycators” necháte ujít, nemusíte toho nijak zvlášť litovat, ale pokud mu dáte šanci, jsem si dost jistý, že rozhodně nebudete pohoršeni, protože je to nakonec vlastně docela pohodová muzika, která umí i dost příjemně potěšit.
Země: Itálie Žánr: rock / melodic metal Datum vydání: 31.3.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Nothing Stands in Our Way
02. Zombies
03. Hostage to the Light
04. Victims
05. Die & Rise
06. I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)
07. Cybersleep
08. Infection
09. I Burn in You
10. In the End I Feel Alive
11. One Cold Day
Když by se měl sestavit pomyslný žebříček nejvěhlasnějších italských kapel rock/metalového ražení, Lacuna Coil by se dost určitě umístili na stupních vítězů. A ono také není divu, když – započítáme-li do toho i roky existence pod jinými názvy – to spolu táhnou už dvacet let a za tu dobu si stihli vybudovat jméno, jaké jim může závidět vskutku kde kdo. Od gothic metalu, se kterým sbírali úspěchy na přelomu tisíciletí, se Lacuna Coil postupně přesunuli do vod celkem neškodného, ale svérázného a hlavně pořád přitažlivého rock/metalu, s nímž to na lidi zkouší přibližně od alba “The Shallow Life” a podle všeho jim to tak naprosto vyhovuje. Od vydání předchozí desky “Dark Adrenaline” letos uplynuly dva roky, Lacuna Coil se hlásí s albem novým a vás určitě zajímá, jak se jim novinka “Broken Crown Halo” podařila…
Z úvodu to možná trochu vyplývá, ale i kdyby náhodou ne, je skutečností, že Lacuna Coil jsou vesměs rutinéři, od kterých se nějakého překvapení asi už nedočkáme – na druhou stranu však lze celkem spolehlivě očekávat, že co napíšou, to také půjde poslouchat, když si od toho člověk nebude moc slibovat. Pokud si dobře vzpomínám, právě z předcházející “Dark Adrenaline” se vyklubala sice nikterak převratná ale pořád veskrze sympatická nahrávka, takže je otázka, jestli se na ní podařilo “Broken Crown Halo” navázat.
Odpověď na tuhle otázku zní jasně – nepodařilo. Ne, že by “Broken Crown Halo” bylo špatné album, ale “Dark Adrenaline” je zkrátka o level výš. Je docela paradoxní, že k takovému výsledku došlo i přesto nebo snad právě proto, že je novinka trochu tvrdší a kytarovější než její předchůdce, přičemž právě po metalovějším vyznění mnozí fans volají už pěkných pár let. Spolu s mírným nárůstem tvrdosti totiž naopak poklesla úroveň chytlavosti materiálu, a jelikož právě chytlavost byla pro Lacuna Coil zejména v posledních letech devízou číslo jedna a zcela zásadním stavebním kamenem každé jednotlivé skladby, je poměrně nasnadě, že právě v tomhle tkví problém “Broken Crown Halo”. Chybějící chytlavost se totiž jaksi nepodařilo nahradit ničím, co by její úbytek vyvážilo.
Není asi třeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že se jedná o album čistě písničkové, takže celková atraktivita nahrávky plyne přímo z toho, jak zábavné songy dala kapela dohromady, a na nějakou dramaturgii nebo vnitřní struktury nahrávky se zde příliš nehraje. Z výše uvedeného je zřejmé, že to asi žádná velká sláva nebude, ale to ještě neznamená, že by se tu nenašly dobré věci. Absolutním vrcholem jsou pro mě skladby “I Forgive (But I Won’t Forget Your Name)” a “Burn in You”, z nichž první je neuvěřitelně chytlavá hitovka a druhá si mě získala opravdu parádním refrénem. Za zmínku stojí rovněž také otvírák “Nothing Stand in Our Way”, sedmička “Cybersleep” a osmička “Infection”, což jsou takové úplně pohodové songy a slušný standard kapely, který se zalíbí, i když člověk nechce. A zbytek? Místy lepší, místy horší, ale pořád tak trochu vata. Je fakt, že na vatu je to vlastně pořád dost slušné, najdou se v ní i dobré stejně tak jako dost suché nebo vyloženě divné momenty (viz například takřka rapová pasáž ve “Victims”) a k protočení desky se člověk nemusí nijak zvlášť přemlouvat, ale že by si z toho odnesl nějaké výjimečné zážitky, to opravdu ne.
Ať už je ale výsledek jakýkoli, klasické přednosti Lacuna Coil jsou pořád na svém místě. Pěveckému duu Cristina Scabbia – Andrea Ferro to šlape pořád stejně výborně, trademarková kombinace kytar a kláves ani tentokrát nenechává nikoho na pochybách, kdo že to hraje, a vzato kolem a kolem je to prostě pořád ta osvědčená Lacuna Coil – akorát si tentokrát prostě vybrala slabší chvilku. “Broken Crown Halo” si přes všechny výhrady drží úroveň, jak se na jméno velikosti Lacuna Coil sluší, poslouchat to jde bez jakéhokoli sebezapření a nikdo nepopírá, že to své momenty má. Přesto mě ale nenapadá jediný důvod, proč bych při probíráním se diskografií kapely měl na úkor nějaké jiné desky sáhnout právě po “Broken Crown Halo”, a to na ní zanechává nepříjemný odér zbytečnosti.
Další názory:
Upřímně tak úplně nevím, jak se mám k Lacuna Coil postavit… ta hudba mi sice přijde úplně v pohodě a nijak mi nevadí, její poslech mě vůbec neobtěžuje, ale zároveň mě to prostě a jednoduše nebaví. A to neplatí jen o kapele obecně, ale i o jejím nejnovějším počinu “Broken Crown Halo”. Je to oukej album, nemám problém to poslouchat, ale vůbec to nevnímám, nic moc to se mnou nedělá… sem tam trochu chytlavější refrén (“Nothing Stands in Our Way”, “Victims”, “Die & Rise”) to moc nezachrání. Když to řeknu jinak, na můj zvrácený vkus je to jednoduše moc hodné a nekonfliktní, prostě takový čajíček… což o to, někomu to třeba sedět může, ostatně jak už jsem řekl, nic proti tomu nemám, jen je to prostě něco, co osobně nechci poslouchat. Jasně, Cristina Scabbia je pořád kočka tak na 10/10, ale když jsem to naposledy kontroloval, pořád jsme byli stránka o hudbě, nikoliv módní magazín, takže album za 5,5… H.
O americkém triu Pontiak jsem slyšel již dříve – k jeho tvorbě jsem se však trestuhodně dostal až s poslední (a vynikající) deskou “Innocence”. Směska správně nahuleného stoner rocku a bluesu, navrch zabalená do stoprocentního amerického venkova, kterému čouhá sláma z bot a vůbec se na to nestydí. Od koncertu jsem očekával přinejmenším kvalitní zážitek – a ten jsem také dostal.
Do Sedmičky jsem dorazil akorát na open door, takže do první kapely zbývala ještě dobrá půlhodinka. Při pohledu na merch jsem okouknul trika, mnohem více mě ale zaujala nabídka desek – která k mé smůle v té době obsahovala jen vinyl “Innocence” a nikoliv mnou očekávané CD (vzhledem k tomu, že vinyl nemám kde přehrát). Půlhodina utekla docela svižně díky pokecu nad pivem, když se na pódiu ukázala první (a poslední) předkapela Kurac. O téhle partě výrostků jsem neslyšel zhola nic, krom ponaučení, že slovíčko “kurac” pocházející odkudsi z oblasti Balkánu, znamená v našem jazyce “čurák”. Očekával jsem tak nanejvýš žánrovou spřízněnost, na kterou mají kluci a holky ze Silver Rocket docela čuch (za což jim patří dík) a snad vždycky dokážou dát dohromady tematicky laděný line-up, který má alespoň něco společného.
Bohužel, žánrová spřízněnost byla víceméně to první a poslední, co mě na Kurac potěšilo. Hudebně docela slušný, správně nařvaný stoner/sludge. Hutná basa, kytara se šňůrama na prádlo, úderné bicí, prostě všechno. Zato mě ale nebetyčně sral zpěvákův projev. Když řval, tak to ještě šlo, ale když už spustil čistě, byl nejen ukrutně falešný, ale navrch mu bylo rozumět. A že ani ten řev nebyl nic moc. Nad texty jsem se kolikrát spíš kroutil hlavou a v duchu se je snažil omlouvat tím, že to je vytrženo z kontextu, který jsem (naštěstí?) nepostřehl. Bohužel se to příliš nedařilo. Stačily dva songy, abych si začal říkat, kdy už to skončí, protože Kurac, ač hudebně docela dobří a správně hrubí (i zvuk byl výborný), na mě jako celek působili spíš jako omyl, minimálně v kontextu večera. Nadšený jsem z nich zdaleka nebyl. Nebo jsem holt rýpal co nemá vkus na čuráky.
Kurac se odebrali do backstage po zhruba půl hodině, kdy přišla ke slovu další lahvovaná Plzeň a kromě jiného i koupě vymodleného kompaktního disku s posledním albem. Náramně pěkný digipack, to vám povím. Pontiak spustili kolem deváté. Rychle jsem se procpal do prvních řad, což byla vzhledem k zaplněnosti docela výzva, a čekal, co přijde. Tři bráchové přišli na pódium s panákem whisky (alespoň myslím, usuzoval jsem dle barvy), který do sebe kopli a pěkně zostra otevřeli set riffovačkou “Ghosts”. Tak zostra, že Vanovi praskla struna. Co se dobře pamatuji, zazněla většina nové desky i řada starších věcí, které k mé smůle doposud neznám (protože jsem pořád “udělanej” z “Innocence”). Všichni tři, Van, Jennings i Lain Carneyovi, řádili jak černé ruky a bylo na nich vidět, že si to náramně užívají. Občas zvolnili tempo, namátkou třeba s hymnickou klipovkou “Wildfires” nebo výbornou melancholií “Darkness Is Coming”, jinak ale do publika sypali svižné rytmy horem dolem. “Luck Lustre Rush” nebo skočná “Shining” toho budiž důkazem. Přirozenost a lidskost se tu srazila s poctivou, hutně vařenou psychedelií. A když se snažili po cirka tři čtvrtě hodině skončit, nešetřili slovy díků a podávali si ruce s fanoušky.
Což zopakovali ještě dvakrát, protože publiku jeden přídavek prostě nestačil a zhruba osm desítek fanoušků tleskalo a vyvolávalo kapelu tak dlouho, dokud se na pódium nevrátila ještě potřetí. To už se ale nebezpečně blížila policejní desátá, která je v Sedmičce limitem, a tak zhruba pět minut před desátou se Pontiak s nadšeným publikem rozloučili naposledy. Což vlastně taky není tak docela přesně, protože když jsem pak posedával pod zvukařovým svatostánkem, bujně konverzoval a přemítal, jaké to vlastně bylo, všichni tři postupně přišli mezi lidi a ještě dlouhou dobu podepisovali desky (čehož jsem samozřejmě využil), plakáty a povídali si s fanoušky. Jen párkrát jsem zažil, aby z kapely sálala tak nakažlivá energie, přátelský duch a láska k hudbě a k životu vůbec tak jako z bratří Carneyů, kteří jinak žijí a farmaří kdesi ve Virginii. Zkrátka frajeři.
Takže i když mi předkapela kulantně řečeno nesedla, Pontiak celý večer dokázali spolehlivě vrátit do správných kolejí a dotáhnout jej do úspěšného konce. Všechny mně známé skladby zněly přinejmenším stejně, ve většině případů ale ještě o něco lépe než na albu, za což patří velký dík i zvukaři, který ten večer odváděl excelentní práci. Hádám, že takhle dobrého propojení hudby a bezkonfliktního vystupování kapely se mi zase delší dobu nedostane, a jsem vážně rád, že jsem si tenhle koncert nenechal ujít. Americký venkov v nejlepší formě.
Země: international Žánr: progressive metal / rock Datum vydání: 10.3.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. I Live With Your Ghost
02. Painted Rust
03. Multiple Clarity
04. To the Marrow
05. I Won’t See the Sun
06. Drowning In Density
07. Positron
08. Everything and Nothing
09. Within Context
10. Malicious Code
11. Impact Velocity
12. Seamless Integration
Povídání o Menace nelze nezačít povídáním o hlavním mozku tohoto projektu, Mitchu Harrisovi. Abych pravdu řekl, tak bych se zas tak moc nedivil, kdyby toto jméno posluchačům, kteří se příliš nepohybují v grindových vodách, doposud ještě neslyšeli, protože pokud pominu heavy metalové Absolute Power, kde se Mitch mihnul coby kytarista na debutovém eponymním albu, tak je jeho hudební tvorba už od počátků zakořeněná v hloubi death/grindu, přičemž jeho nejslavnějším působištěm jsou legendární Napalm Death. V jejich řadách už pětadvacet let šíří brutální riffy a občas zpěvákovi Barneymu vypomůže se svým doprovodným vokálem, jímž není nic víc než pekelně vysoko položený zmučený nelidský jekot. Krom Napalm Death stojí z jeho dosavadního portfolia za zmínku ještě parta Defecation, kterou založil s Mickem Harrisem, a třeba brutálně neurvalí Righteous Pigs, v nichž působil ještě před svým nástupem do současného domovského působiště. Možná si říkáte, proč jsem vás vzal na menší projížďku po historii působení tohoto kytaristy, že ano? Mířím tím k hlavní otázce, na níž se nemůžu nezeptat…
…napadlo by někoho z vás, že by se ve svém bočním projektu, jenž lze z určitého pohledu považovat za první sólové album, vydal směrem melodického rock/metalu s progresivními prvky a přesahem někam k modernímu metalu, protože tohle album je všechno, jen ne staromódní? Podpořím své vlastní udivení faktem, že Mitchovi s nahráváním “Impact Velocity” pomáhali a sestavu Menace tvoří bubeník Derek Roddy (Serpents Rise, ex-Hate Eternal,ex-Malevolent Creation) a basák Shane Embury (Napalm Death, Lock Up a asi tisíc dalších kapel). Za normálních okolností by totiž tahle sestava měla dohromady tvořit death/grindovou chumelenici s materiálem jako bič. Pro úplnost ještě dodám, že krom této trojice tvoří sestavu Menace druhý basák Frédéric Lecrecq z Dragonforce a jistý Nicola Manzan, jenž v rukou střídá housle, violu a cello. Snad jedinou indicií, která napovídala, že Menace budou o ničem jiném, než na co jsme od Mitche zvyklí, bylo prohlášení, že od nahrávky máme čekat “výsledek jeho celoživotní práce”, což tak trochu značí, že je zbytečné čekat dvacet dvouminutových šlupek rychlých a brutálních tak moc, že by se i Napalm Death mohli začervenat.
Úvodních keců už ale bylo dost, takže si pojďme “Impact Velocity” představit konkrétně. Už od prvního singlu, jímž se stala úvodní věc “I Live with Your Ghost”, bylo jasné, že Menace nebudou ani tak o tvrdých kytarových riffech, i když zrovna tady je kytarová linky dosti výrazná, jako spíš o náladotvorné rockové tvorbě, kde samozřejmě kytara nechybí, ale krom několika výjimek netvoří jádro jednotlivých písní, protože díky vrstvení několika struktur se toho v písních hned na první poslech děje víc, než aby se o nich dalo mluvit jako o běžných moderně melodických rockových kouscích. Strašně mě překvapil melodický vokál Mitche, jenž i za použití všemožných krabiček a efektů zní jako počítačová kopie Burtona C. Bella z Fear Factory a Paula Masvidala ze Cynic (hlavně díky robotickému vokálu, jenž se tu a tam objeví). Oni třeba ti Fear Factory nejsou úplně od věci i po hudební stránce. Žádné škrkající kytary a strojové bicí na přetřes nepřijdou, ale přesto je na albu taková ta jejich nezaměnitelná industrální atmosféra přítomná; jen s tím rozdílem, že zatímco u Fear Factory je ta přesnost důsledkem chladné, tovární atmosféry, tak Menace jsou daleko vřelejší a barvitější. Jak to jen říct… není to pop, ale jsou tam popové melodie s melancholickým nádechem, protože i když je “Impact Velocity” albem postaveným na melodiích, tak vyloženě optimistické momenty aby posluchač hledal lupou.
Ještě chvíli zůstanu u těch singlů, které vydání “Impact Velocity” předcházely, protože jak “I Live with Your Ghost”, tak “Painted Rust”, k nimž rovněž vznikly videoklipy, charakterizují album samotné nejlíp, jak jen to jde. Prvně jmenovaná je přímočarejší, řekl bych až rádiově jednoduchá rock/metalová hitovka s tanečním rytmem v refrénu, kterému vládne skvělý Mitch, jehož civilní zpěv jsem si velmi oblíbil. Tato skladba je jedním z těch případů, kdy jsou u Menace kytary jedním z hlavních nástrojů, ačkoli v druhé polovině to Nicola osvěží smyčci a hostující zpěvačka Sequoia Harris-O’Reilly s doprovodným vokálem, který je i přes nevelkou plochu velmi příjemnou záležitostí. Druhá klipovka “Painted Rust” naproti tomu zastupuje pomalejší, uvolněnější a melancholičtější část “Impact Velocity”. Část, která je uhrančivá díky své zasněné atmosféře, jíž podbarvují všudypřímné smyčce, které zní místy jako klávesy, ovšem pokud booklet (ten mimochodem velmi pěkně spojuje éterickou a industriální atmosféru – vážně hezké práce) nelže, tak jsou to všechno na sebe navrstvené linky nahrané samotným Nicolou.
Značně si teď díky představení dvou klipovek (vynechal jsem ještě “To the Marrow”, ale ta není vyloženě zapotřebí, protože i videem vlastně jen pokračuje v cestě “Painted Rust”) ulehčím práci, protože tyto písně celkem rovnoměrně rozdělují desku na dvě poloviny. Úplně nejjednodušeji bych je popsal jako kytarově vypjatější a naopak relaxačně poklidnější. Je to sice hodně subjektivní, takže si dokážu představit, že některé zářezy by si jiný posluchač v daných skupinách promíchal, ale za sebe můžu vybírat následovně. Z té první kategorie mě (krom singlovky) strašně baví “I Won’t See the Sun”, která v úvodu vyrukuje s kytarovým riffem, jenž jsem od Mitche na “Impact Velocity” očekával v daleko větší míře. To, že se jedná o několikavteřinovou pasáž a že ve zbytku písně už se kytary vrátí zpět do neurčitějších ploch, však vůbec nevadí, protože skladba samotná stojí hlavně na vypjatém refrénu s dynamickými smyčci v pozadí. Hodně povedená je “Everything and Nothing”, v níž velí vokální linka, která v dramatické střední pasáži láme píseň na dvě poloviny. A na závěr jsem si nechal titulku “Impact Velocity”, která asi jako jediná nějakým vzdáleným způsobem připomíná tvorbu domovských Napalm Death. Není to grind, to jen abych to uvedl včas na pravou míru, ale bicí se dotknout blastbeatů, kytary jsou o něco chaotičtější a Mitch se taky nebojí zařvat, což je oproti dosavadnímu relativně poklidnému toku desky poměrně překvapivé (no dobře, ve “Within Context” je to jeho řev ještě brutálnější, ale je to jen kapka v moři melodií).
Možná se to už zdá zbytečné mluvit o druhé skupině, protože si určitě říkáte, že to budou obyčejné utahané kousky, které nemají čím překvapit, ale opak je pravdou. Je pravda, že hudebně nejde o nic vyloženě dechberoucího, ale ve skladbách, jako jsou “Painted Rust”, “Multiple Clarity”, “Drowning in Density” a “To the Marrow” nejde o hudební výkony, nýbrž o atmosféru, kterou tyto písně dýchají. Neslouží jako demonstrace instrumentálních výkonů, takže i taková esa jako Derek Roddy se po celou dobu drží zpátky a hraje podřízeně pro potřeby celku. Mně osobně se nejvíc zalíbila “Painted Rust” a “Drowning in Density”. Druhou bych dokonce označil za úplně nejlepší věcí na albu. Místy hutný kytarový riff ve spojení s Harrisem, který si dokonale pohrál s vokálními melodiemi, jdou skvěle dohromady. Upřímně mě mrzí, že hlavně v těchto kouscích nedostala pořádný prostor hostující vokalistka Sequoia, protože kontrast mezi ženským a robotickým zpěvem, by mohl posunout tyto kompozice ještě o malý stupínek výš, ale to už jen hádám. Ve skutečnosti vlastně ani není důvod k nespokojenosti, takže jako kdybych nic neřekl.
Přestože jsem tady mluvil o jednotlivých skladbách rozdělených do dvou skupin, tak to berte jako mou berličku pro recenzi. Neznamená to, že by album působilo jako slepenec dvou různých nálad, kdy se pravidelným střídáním přechází od jedné ke druhé a “Impact Velocity” by díky tomu mělo být nevyrovnané nebo dokonce nekompaktní. To v žádném případě. Menace se na svém debutu podařilo vyrukovat s uceleným albem, které se nedrží pouze v jedné jediné rovině, a připravili tak posluchačům materiál zábavný a barvitý. Materiál, který i přes delší stopáž (50 minut se mi po prvním poslechu zdálo docela dost) baví od začátku do konce. Přestože jsou kompozice ve většině případů díky vkusným melodiím posluchačsky přívětivě orientované, tak jedním dechem dodávám, že se tak neděje na úkor záživnosti a trvanlivosti “Impact Velocity”. No, prostě abych to shrnul… Mitch Harris překvapil. Nejen, že dal dohromady materiál, jenž bych od něj v žádném případě ještě před pár týdny nečekal, ale hlavně ukázal, že je to velmi dobrý a rozmanitý skladatel, jenž umí i mimo své dosavadní hudební mantinely dát dohromady album, které baví. A to jak rozložené na kousky, tak hlavně jako celek. A protože jsem celkem nenáročný posluchač, kterému tohle všechno ke spokojenosti stačí, tak Menace za jejich debut chválím a doufám, že nezůstane jen u něj.
Další názory:
Napalm Death je skupina, která rozhodně má můj velký respekt, ale i přesto tak nějak nemám potřebu si ji doma pouštět a poslouchat. Projekt Menace pod vedením kytaristy Mitche Harrise je na tom ovšem přesně naopak, protože debutová deska “Impact Velocity” mě ohromně chytla. Sice se mi na tom albu líbí opravdu spousta věcí, ale nade všemi stojí především fakt, že je to celé takové příjemně zvláštní, což mě na tom neskutečně baví. Právě specifická industriálně zasněná atmosféra, která je neobvyklá a zároveň pěkná, je pro mě na “Impact Velocity” tím, co tenhle počin dělá tak zajímavou záležitostí. Osobně se mi možná o malinký kousek více zamlouvají ty pomalejší a o trochu zahloubanější kusy jako “Painted Rust”, “To the Marrow” nebo “Drowning in Density”, ale nemám nic ani proti těm hybnějším skladbám, protože i ty mě baví fakt hodně. Možná speciální zmínku bych pak ještě věnoval dvojici “I Won’t See the Sun” a “Positron”, jež pro mě představují možná úplný vrchol “Impact Velocity” a některé linky v nich nemají chybu. Tak jako tak, prostě skvělá deska, která zcela jistě stojí za slyšení. H.
To se nám ten nenápadný chlapík, který drtí struny u Napalm Death a vedle dua Greenway–Embury tak trochu zaniká, pěkně vybarvil! Byl jsem fakt náramně zvědavý, co se z jeho nového projektu Menace vyklube, ale deska “Impact Velocity” není ničím menším než potvrzením, že Mitch Harris je opravdu všestranný a nesmírně nadaný hudebník. “Impact Velocity” je deska mnoha tváří, ale přesto jednotné nátury a posluchači nabízí celou škálu zážitků od šlapavé hitovky “I Live with Your Ghost” přes zamyšlené atmosférické kusy “Painted Rust” nebo “I Won’t See the Sun” a punkově neurvalou “Insult to Injury” po titulní eklektickou schýzu “Impact Velocity” a pak množství dalších skladeb, které tyto atributy navzájem kombinují a přidávají k nim ještě další. To vše ale provázejí originální, působivé a ani trochu triviální melodie a pak unikátním zvukem umocňovaná atmosféra, která mi připomíná zhudebněné myšlenky nějaké biotechnologické umělé inteligence. Nepopisuje se to snadno, ale věřte mi, že jsem nic podobného zatím neslyšel a že je to skvělé. Touhle deskou Mitch Harris učinil opravdu významné umělecké prohlášení a já mu to žeru i s navijákem… Ježura
Upřímně mám strašně rád situaci, když nám někdo pošle na recenzi singl o jedné nebo dvou písničkách. A ještě více mě fascinuje fakt, že jsme vážně takoví blbci, že podobné párminutové štěky opravdu recenzujeme. V tomhle případě se jedná o tu příjemnější variantu z těch dvou výše zmíněných, tedy rovnou celé dva songy, které nám servíruje mladá finská formace My Reflection.
V čele kapely stojí vizuálně docela sympatická zpěvačka Jenni Räikkönen a pak nějací další čtyři kořeni, kteří ovšem vedle takové kočky stejně nikoho nezajímají, takže je to asi jedno. Uvědomují si to i samotní My Reflection, takže na aktuální fotce je hezky vepředu pěkně vyprsená Jenni a až někde v dálce za ní rozmazaný zbytek. Nehodnotíme tu ovšem vzhled zpěvaček (ačkoliv sem tam by to za to stálo, to zas ne, že ne), ale muziku, tak na ní pojďme…
My Reflection nehrají žádný zázrak, ale z té hudby je cítit, že jim o nic takového ani nejde a že cílem podle všeho bylo stvořit takovou příjemnou nenáročnou poslechovku. Nic proti tomu, zvlášť když ten výsledek není špatný, což je naštěstí případ tohoto singlu. Finové se pohybují někde na pomezí rocku a melodického metálku… vlastně je to záležitost, která by klidně mohla profrčet rádiem a nikoho by to nijak zvlášť neurazilo. Rozhodně se tomu nedá upřít jistá poměrně slušná chytlavost, nenáročnost, zároveň to však není nic vyloženě vtíravého nebo otravného, tudíž za mě v pohodě.
U obou přítomných písniček jsou hlavními zbraněmi refrény, které jsou patřičně chytlavé, zapamatovatelné a člověk se na ně může chytnout hned. Jako celek mi ovšem více sednul titulní kousek “This World Belongs to Us (Tonight)”, k němuž vznikl i videoklip, protože u “Walk” (což naštěstí není cover od Pantery (smích)) mi některé momenty přijdou trochu slabší, třeba předrefrénová pasáž.
Nedělejme si však iluze, My Reflection rozhodně nehrají nic výjimečného nebo trvanlivého. Ale je to poměrně příjemná pohodovka, jež se poslouchá sama a zároveň z vás na rozdíl od jiných expertů nedělá kreténa.
Země: Česká republika Žánr: metal / rock Datum vydání: 24.3.2014 Label: Alfedus Music
Tracklist:
01. Plameňáci
02. Baskerville
03. Čas nezastavíš
04. Ztracená generace
05. Zlatí hoši
06. Homodlak
07. Nora
08. Země zaslíbená
09. Občas pocit mám
10. Přichází noc!
11. Zase mi lhali
12. Arabia II
13. Eurokozomut
Jestli bych měl ukázat na nějakou domácí metalovou kapelu, která v posledních letech na našem lokálním písečku vystoupala strmou cestou zatraceně vysoko, budou to jednoznačně Dymytry. Fanoušků mají mraky, ti jsou z nich patřičně hotoví a mezi lidem se stále dál šíří zvěst o jediné české kapele, která může konkurovat světové produkci. Že to absolutně není pravda už jen z toho důvodu, že takových kapel tu máme celou řadu, jen o nich asi dotyční myslitelé ještě asi neslyšeli, ale teď nechme stranou. Aureolu kapely, na kterou by podle některých měl být český národ být hrdý pomalu ze zákona, totiž kapku narušuje nemalý zástup takových, kteří tvorbu Dymytry naopak považují za vidláckou blbost, která se může zalíbit zase jenom vidlákovi. Že se tihle – jak se dnes s oblibou říká – haters většinou rekrutují z řad posluchačů s obecně vzato sofistikovanšjším hudebním vkusem, to je ale jen takový námět k zamyšlení. Mnohem důležitější je, že právě Dymytry se svou třetí deskou nazvanou “Homodlak” se stali námětem dnešního povídání, které si klade nikterak nízký cíl – v rámci možností objektivně zhodnotit, jak si na tom Dymytry v provedení 2014 stojí.
Vzhledem k tomu, jak polarizovaná je metalová obec, když přijde na Dymytry, ještě než se pustím do vlastního hodnocení, zkusím uvést na pravou míru můj osobní postoj k téhle kapele. Stručně řečeno patřím k těm, kteří Dymytry fakt rádi nemají, jejich hudba mi nijak neimponuje a celý ten hype okolo nich mi přijde stejně neopodstatněný, jako třeba ten okolo Sabaton – což nakonec dává celkem smysl vzhledem k tomu, že množiny fans těchto dvou kapel se v našich zeměpisných šířkách z podstatné části překrývají. Těm paralelám ale ještě není konec. I když k oběma kapelám chovám v zásadě negativní emoce, je to z větší části kvůli tomu, jak o nich davy lidí básní, i když moc o čem básnit není, a když na to přijde, vlastní muzika mi nijak zvlášť nevadí. Přítomný čas je však minimálně v případě Dymytry trochu mimo. Platilo to totiž v dobách, kdy měli na kontě akorát řadový debut “Neser”, a protože mě jeho nástupce “Neonarcis” úplně minul, popravdě jsem vůbec netušil, jak na mě “Homodlak” zapůsobí, a byl jsem ochoten připustit si kdejakou možnost. Teď už to ale vím a vizitka to není moc reprezentativní.
Dymytry na své třetí desce bohužel z velké části potvrzují, že skeptici mají opět pravdu a žádná sláva se zde nekoná – vlastně naopak. “Homodlak” je navzdory maskám a všudypřítomným řečem o výjimečnosti vlastně jen další z řady agrárního rocku/metalu, na který je česká scéna tak bohatá; jen je to navlečeno do šatů s cedulkou psy-core a servírováno jako něco nevídaného. Dobře polovinu alba tvoří prvoplánové vidlácké odrhovačky, další část se skládá z materiálu vyloženě dementního a ten zbytek, který se pohybuje mezi přívlastky “poslouchatelný” a “vlastně docela dobrý”, to zachránit ani moc nemůže. Vezměme to ale trochu detailněji.
Paradoxem je, že největší průser desky “Homodlak” spočívá v tom, na čem si Dymytry tak zakládají a čím se okázale chlubí na všechny strany – české texty a jejich náměty, se kterými se může ztotožnit každý. Nechápejte mě špatně, já mám rád, když kapely zpívají v rodném jazyce, češtinu nevyjímaje, jenže ono se to musí umět. Texty na “Homodlak” jsou až na pár výjimek poměrně hloupé, a některé skvosty jsou tak stupidní, až je z toho člověku trapně. Jejich náměty pak naprosto prvoplánově cílí asi na frustrované jedince bez fantazie, kteří samozřejmě uznale pokývou, že se konečně našel někdo, kdo se nebojí vytmavit to těm zbohatlickejm šmejdům (jasně, zlatou mládež taky nemusím, ale “Zlatí hoši” je prostě kokotina, že to svět neviděl), nenažranejm politikům (v jádru můžu jen těžko víc souhlasit, ale když protestsongy, tak od Daniela Landy – možná mu hrabe, ale texty fakt umí) nebo rozpínavejm Arabům (dobře, v případě “Arabia II” je to vlastně docela na pohodu) a tak dále. Při způsobu, jakým jsou zde tahle témata podána, je to prostě hudební populismus par excellence…
Texty respektive zpěv jsou u Dymytry rozhodně první na ráně a mně připadá vyloženě smutné, že díky jejich bídné úrovni dost často zaniká o poznání přívětivější fakt, a totiž že jsou Dymytry přese všechno dost dobří hráči, což je na albu znát. Některé instrumentální pasáže jsou vážně podařené a třeba u takové “Přichází noc!” si pokaždé říkám, že kdyby tenhle song měl aspoň vzdáleně normální text, mohla by to být docela pecka a ne totálně retardovaná vyjebanost jako v současné podobě.
Abych byl fér, musím uznat, že tu jsou také songy, které jsou přijatelné nebo rovnou dobré, a to jak hudebně, tak textově, takže ono to jde a ne, že ne. Dvojka “Baskerville” je fakt solidní a nestydím se přiznat, že mě baví. Stejně jako kolegové níže jsem si i já relativně oblíbil už vzpomenutou “Arabia II”, která celkem příjemně vybočuje z pevně nalajnovaných kolejí alba, a koneckonců si vždycky docela užil poslech i takové “Občas pocit mám”, což je sice úplně obyčejná a tisíckrát slyšná ukázka, že i tvrdý chlapi mají srdce, ale v tomhle případě je to provedené vesměs zdařile a kapele to věřím.
Na opačné straně kvalitativního spektra stojí již zmiňovaná dvojice totálních srágor “Zlatí hoši” a “Přichází noc!” (podobnost s kultovní hláškou z modly primitivního humoru – snímku “RRRrrrr!!!” – není náhodná, ale originál byl tak pitomý, až to bylo vtipné, zatímco tohle je spíš k pláči) a dále třeba krapet autoerotická “Čas nezastavíš” nebo otvírák “Plameňáci”, které slouží ke cti maximálně tak to, že to má být pocta hasičům. Rozhodně se nehádám, jen málokdo si zaslouží složit poklonu tolik jako hasiči, ale být na jejich místě, takovou poklonou bych se rozhodně nechlubil. Mezi těmito extrémy se sem tam sice urodí nějaký slušný moment nebo pěkný refrén, ale vzato kolem a kolem je to pořád agro jak bič.
A to je konec pohádky, vážení. Čekali jste šťastný konec? Obávám se, že nemůžu sloužit, protože “Homodlak” prostě není materiál, který by v celkovém hodnocení měl nárok třeba jen na průměr. Určité kvality to má, to ano. Nějaká ta slušná skladba se taky najde, o tom žádná. Obého je ale tak málo, že to skoro hodinovou desku nemá nejmenší šanci vytáhnout nad hladinu. Je mi naprosto jasné, že pokud se tyhle řádky dostanou k očím některého člena DM3 rodiny (neplést prosím s Beliebers, to je něco úplně jiného), asi se jednou místo domů vrátím k doutnajícím troskám, ale za svým hodnocením si naprosto stojím. A když se dívám, jak tomu naložili kolegové níže, říkám si, že jsem vlastně ještě ten hodný…
Další názory:
Jedna věc se Dymytry musí nechat – když si člověk pomalu začne myslet, že hůř už to nejde, oni vydají další album, které tu laťku posune ještě níž. “Homodlak” je totiž tak špatná nahrávka, že i předcházející “Neonarcis” v jejím světle zpětně vypadá jako dost povedená placka. Tady je totiž… tohle je prostě špatně. Na celé desce, která čítá 13 songů o 55 minutách, jsem všehovšudy našel pouze tři poslouchatelné kusy, jmenovitě druhou “Baskerville”, jež snad jako jediná trochu slušněji šlape, titulní “Homodlak”, která je sice sama o sobě blbá, ale zachraňuje ji poměrně povedený refrén, a nakonec “Arabia II”, jež se dá pohodově strávit i přes šestiminutovou délku, některé pásáže poměrně odsýpají a příjemně mě v ní překvapila kraťoučká citace “Territory” od Sepultury, což bych od Dymytry nečekal. Zbytek je ale vážně totální hovadina plná vidláckých halekaček s místy fakt hodně debilními texty. Upřímně musím říct, že některé momenty (“Plameňáci”, “Zlatí hoši”, “Přichází noc!”) mi připadají doslova trapné a sám sebe se u nich ptám, jestli mám vážně potřebu tohle poslouchat i jenom kvůli tomu hodnocení. Je úplně jedno, že instrumentálně je na tom kapela třeba dobře, když na ty instrumenty hraje takové blbosti. Za mě fakt ne… H.
Nebudu chodit kolem horké kaše, protože “Homodlak” se s tím taky nemaže a od první minuty hrdě do světa křičí, jaký podprůměr že to je. Nečekal jsem samozřejmě žádnou osvětu a myslel jsem si, že po minulém “Neonarcis”, které bylo už tak dost špatné, to horší být nemůže, ale “Homodlakem” mě Dymytry velmi rychle vyvedli z omylu. Začnu texty, které jsou přehlídkou toho, proč nemám rád českou rockovou scénu. Kapela může znít nabroušeně jako prase, ale dokud budou texty podávány formou bezduchých hlášek, jež jsou poskládané tak, aby se to aspoň trochu rýmovalo (titulní “Homodlak” je píčovina jak mraky), tak si radši pustím partu Maďarů, kterým nerozumím ani slovo. Když si tak procházím tracklist, tak ať počítám, jak počítám, tak jsem si našel celé tři skladby, které se mi líbí, což je na třináctku kousků sakramentsky málo. Jmenovitě mám na mysli “Plameňáky”, kteří dobře šlapou a melodicky na tom taky nejsou špatně, dále “Arabia II”, jež má snahu posunout Dymytry od zajetého stereotypu krátkých odrhovaček, a “Ztracená generace” vyčnívající svým hitovým potenciálem. Ten zbytek prostě není nic jiného než klasická hospodská vidlácká zábavovka, která se snaží tvářít moderně a světácky, ale v jádru je to úplně stejné hovno, jaké dnes produkují tucty domácích kapel. Dymytry měli akorát to “štěstí”, že to dělají veřejně. Říkal jsme si to už po “Neonarcis”, ale tentotkrát to myslím vážně – Dymytry už nikdy více, protože “Homodlak” je velká nafouknutá bublina ničeho. Kaša
Nutně očekávané se stalo skutečností a “Homodlak” je první, ale o to více výrazný přešlap pražských Dymytry. Upřímně, po velmi povedeném předchůdci jsem takový průser doopravdy nečekal. Snad jediné, co se mi na tomhle albu líbí, je hudba, která je zahrána s precizností Dymytry vlastní a jíž vévodí bicí Miloše Meiera. Ale písničky jako takové jsem si oblíbil tak dvě nebo tři. A pouze proto, že jsou jen menším zlem oproti pitomému zbytku. Proč? Protože otextování většího procenta nového materiálu stojí (a teď sahám po hodně velkém eufemismu) za vysušený exkrement, o který by neměl zájem ani hovnivál-bezdomovec. Jako nezlobte se na mě, ale co to má všechno znamenat? Vždyť ty texty často vůbec nedávají absolutně žádný smysl! Vrcholem všeho je parodická “Přichází noc!”, která neobstojí ani jako vtipné odlehčení, a to jednoduše kvůli tomu, že z ní mám pocit, jako by se někdo brutálně nafetoval a snažil se napodobit Vypsanou fixu, které však podobné úlety zcela nepochopitelně procházejí. Průvodní text je prostě zcela mimo a hlášky z jinak poměrně vtipného filmu “RRRrrrr!!!” jsou zde úplně náhodně pospojovány do souvislého projevu. Titulní “Homodlak” je také šílenost. Někde na internetech jsem se dočetl, že má ten song text tak imbecilní, až je geniální. Osobně bych se přiklonil k tomu hezkému výrazu “imbecilní” a zbytek odpískal. Vůbec nechápu to absurdní haló na sociálních sítích, kde o “Homodlakovi” (albu) mluví všichni v superlativech. Buď je každý hluchý nebo minimálně dost nadržuje své oblíbené skupině, protože tahle deska je prachsprostý shit, který svým předchůdcům nesahá ani po chlupatá kolena. Celkem se bojím, že budou už všechny následující fošny Dymytry vypadat takto. V tom případě pá-pá, panáčci. Stojí trochu za poslech: “Čas nezastavíš”, “Ztracená generace”, “Arabia II” a maximálně ještě fajn oddychovka “Eurokozomut”. nK_!
Francoužští rockeři Dope Out, kteří v roce 2010 povstali z pozůstatků tehdy zaniknuvších Politics for None, jsou jednou z part, které se zhlédly v zámořském hard rocku, jenž netrpí na nedostatek energičnosti, a podle toho taky debutové album “Bad Seeds” zní. Je pravda, že pojmenovat tvorbu této čtveřice jako hard rock, případně heavy rock, jak tvrdí sama kapela, není úplně do puntíku charakterzující označení, protože u Dope Out si přijde na své i milovník grunge, klasického rocku, punk-rocku, metalu a já nevím čeho všeho ještě. Ačkoli by se mohlo zdát, že to bude nějaká slátanina se snahou zavděčit se co nejširšímu posluchačskému okruhu, tak si buďte jistí, že přestože pánové svou práci dělaji pořádně melodicky a hitově, tak o stupidní pop-rockové rádiovce nepadne ani slovo.
“Bad Seeds” si bere to nejlepší z výše uvedených škatulek, výsledkem čehož je směsice rockových bicích, metalových kytar, punk-rockových refrénů, grungové nenačančanosti a hlavně kopa skvělých songů, které mají obrovskou porci drajvu. Přestože se Dope Out snaží jít na věc modernějším přístupem, tak se nemůžu zbavit pocitu, že album to je svým způsobem retroklasické. Možná je to celkovou atmosférou, která víc než jednadvacáté století připomíná devadesátá léta, možná tím, že spousta riffů zní jako kombinace starých The Offspring, Nirvany a z těch novějších part se mi nabízí Volbeat. Tak či onak, vyloženou modernu prostě nečekejte. Pořád nesmím opomenout dodat, že to nezní tak nesourodě, jak se z mého popisu zdá, takže desítka skladeb, jež tvoří vlastní náplň “Bad Seeds”, jsou obecně pohodové a tvrdší rockové vypalovačky, které ženou neúnavně kupředu a jen s výjimkou v podobě závěrečné “Die Alone”, z níž se nakonec vyklubala balada, mají pořádný tah na branku.
Ale pojďme na to, protože “Bad Seeds” se s tím nemaže a na nějaké úvahy není čas, protože než se nadějete, z repráků se na vás valí úvodní chumelenice “Death Before” s profláknutým, ovšem velmi chytlavým riffem, jenž tuhle pecku táhne vstříc metalovějším vodám. Když pak po chvíli zpěvák Stoner Sins odpálí skvělý refrén, je jasno, že tohle bude jeden z těch momentů, jenž se po skončení poslechu bude vracet na mysl nejčastěji. Je fakt, že hlas Stonera sice není kdovíjak originální a věřím, že zběhlejšímu posluchači se vybaví tucet podobných, ale já na něm oceňuji přirozenost a nenucenost projevu, kterou díky svému přírodně melodickému vokálu dává na odiv každou chvíli. S doprovodnými vokály mu navíc pomáhají kolegové Crash County a Deadly Doc, kteří spolu s bubeníkem Tequila Thrashem (což jsou všechno dost hloupé přezdívky, ale to jen tak mimochodem) uzavírají čtyřčlennou sestavu.
Po úvodní “Death Before” se trošku zklidní hormony v podobě “XS”, která si tvrdostí kytarového riffu a odlehčeností refrénu nic nezadá s velkými rockovými klasikami, ale přeci jen není natolik výrazná, aby na sebe upozornila tak jako jiné skladby z první poloviny “Bad Seeds”. Mluvím teď hlavně o následující dvojici “Give It Up” a “Blessed Revenge”. Prvně jmenovaná křičí do světa díky skvělému refrénu, jehož gró tvoří (nečekaně) vyřvávání názvu skladby. Určitě nezapadne už jen na základě své až primitivní stavby, díky níž je předurčena do role explozivní koncertní tutovky. “Blessed Revenge” je oproti zbylým skladbám melodičtější v tom smyslu, že kontrast mezi ostrými kytarovými riffy a hitovými refrény není tak propastný jako třeba v “XS”. Vybrnkávání jednoduché linky ve slokách a melodicky poletující kytary v refrénu podtrhují až rádiové vyznění této písně, v níž má nemalý prostor líbivá hostující zpěvačka. Skvělá skladba, na kterou jsem se při každém poslechu strašně těšil. Jako protiklad je pak hned nasazena punk-rocková hitovka “Revelation”, kde vrchol patří kvílívému kytarovému sólu z hmatníku Crash Countyho.
Z druhé poloviny, jež se oproti té první zdá přeci jen o něco slabší, vyčnívá “Bad Seeds” díky silnému grungovému feelingu, který je rozbourán až v klasicky rockovém refrénu. Za zmínku stojí určitě “Fate” a “Never Break Down”. Zatímco “Fate” je takovou tvrdší sestrou rychlejších Stone Temple Pilots a úderná sloka jen za doprovodu bicích a basy dává vyniknout spratkovitému vokálu Stonera Sinse, tak druhá jmenovaná sází na údernou strukturu. Jen škoda, že ve “Fate” chybí nějaký jiný motiv, jenž by ji odtrhnul od zajeté formulky střídání slok a refrénu, protože jestli jsem si někde toto uvědomil, tak je to právě “Fate”, kde je až “přerefrénováno”. “Never Break Down” je, jak už bylo naznačeno, přímočará rock’n’nrollová flákota, která bez nějakých příkras vnáší do závěru “Bad Seeds” pořádnou porci energie a navíc se v ní opět mihne ona hostující vokalistka, která už bohužel nemá takový prostor, ale i tak pomáhá udržet posluchačovu pozornost.
Mám rád rock’n’nroll, punk-rock a velké množství hudebně takto orientovaných spolků, takže se asi nelze divit, že jsem z Dope Out a jejich “Bad Seeds” ne úplně odvařený, ale přinejmenším velmi spokojený. Přeci jen, takových desek, ze kterých energie srší na všechny strany a vše je podáváno obrovskou upřímností, není nikdy dost, takže z tohoto důvodu se na “Bad Seeds” dívám trošku jinýma očima, než jak bych hleděl na běžnou moderně laděnou rockovou desku, která čerpá inspiraci v letech devadesátých. Má to spád, grády, skladby jsou hitové, v rámci mezí i kytarově neurvalé, takže jo, tohle mě vážně baví.
