Britská rocková scéna vyprodukovala už celou řadu hvězd TheBeatles počínaje a kdovíkým konče, takže se dá očekávat, že když už tak činí nějakých sedmdesát let, tak s tím jen tak nepřestane. A vskutku – prorazit z ostrovů se snaží další a další kapely a Seneron jsou jednou z nich.
EP “Order Restored”, jímž se Seneron v současnosti prezentují, obsahuje čtyři skladby, které se nesou v duchu těch nejklasištějších rockových postupů obehraných tak moc, že to až hezké není. Chraplavý vokál, zkreslené kytary, šlapavé riffy, svižné tempo – tohle Seneron nabízejí a ničeho dalšího se od nich nedočkáte. Ono to ovšem nemusí být nutně na škodu, pokud je to provedené kvalitně, a “Order Restored” určitou kvalitou rozhodně oplývá.
Vlastně ani nevím, čím to je, protože tohle EP je fakt klišé až na půdu, ale kdykoli ho poslouchám, tak se u něj celkem bavím, poklepu nohou do rytmu a dokonce mi to občas i zvedne náladu. Zejména skladby “Dead Stare” a “Just a Kid” jsou hodně na pohodu, chytlavé a dovedou spolehlivě zabavit a ani zbylá dvojice není žádný vyložený průser a poslechnout se dá, takže se navzdory fatální neoriginalitě žádný průser vskutku nekoná a “Order Restored” je vlastně docela sympatický počin.
Ano, sympatický počin – nic víc, nic míň. A protože si tahle hudba neklade vyšší cíle než poskytnout pár minut obstojné zábavy, nevidím jediný důvod, proč ji strhat proti nějakým nemístným nárokům, neboť se jí daří tento cíl víceméně naplnit. Jasně, nic chytrého to není a zázračného už vůbec ne, ale jako pohodová rocková čtvrthodinka to fungovat umí a člověk od toho neodchází otrávený, takže do Británie posílám pozdravy a pohodovou šestku navrch.
Hello to France! Let’s start right away with a question – this one won’t be much original but how would you introduce the band to someone who has never heard about you before? Let’s say someone like this reads this interview… how would you convince him that Duck Explosion is the band he should listen to?
Thanks to you and thanks for the great review! We really like it! My name is Wil and I’m the cofounder of the band and I play guitar. Duck Explosion was created by me and my friends and roommates Jey Bridge. A common passion leads us: ROCK!! 70’s rock for one for one and more alternative rock for the other. We create the alchemy, which gives its foundations to the band. Charly Poppins, a singer with heavy metal influences who marks the songs by his hoarse and energetic voice, then joined us. Later we were joined on the bass by Saraswati Inthesky, who is an arranger and a composer of harmonious tones, and finally by drummer Luca who quickly learned to hammer the rhythms of Duck Explosion.
Why listen Duck Explosion? Really hard question but with 5 members with 5 different influences Duck Explosion is a mixture of all these influences and i think you can ear on each song every influence.
I have to say that I really like the band’s name. Why did you decide to name yourself Duck Explosion? I’ve noticed you even have an exploding rubber duck at your live shows… does it mean that there is something more behind the name?
Well, for my roommate’s birthday in August 2010, I bought a gift and it was a plastic duck that used to light up when you slapped it. He decided to put this duck in our rehearsal room, and when we played very loud the duck used to make some lighting and I think this thing then began to become our emblem so we want a name with duck! The ‘Explosion’ part of the name came from the band Jon Spencer Blues Explosion as all the members are huge fans of Jon Spencer so we decide to put ‘Duck’ and ‘Explosion’ together. And at the end of every show it’s true we explode a rubber duck! Just for the fun ;)
On the other hand, your first EP is called “Zebra Pilot”. Is there any connection between an exploding duck and a zebra which pilots a plane? Or do you just like animals?
We called our first EP “Zebra Pilot” for two reason. “Zebra” because we like Black and white really often we dressed like this in gigs, photo or video like “The Inside”.
“Pilot” because is our first record just like the series first episode it’s a Pilot.
And we like animals too except spider, snake …etc
I’ve noticed that the plane on the cover of “Zebra Pilot” EP has “DE-1” written on its side. What does this stand for? Is it “Duck Explosion 1”? If so, do you plan to have another plane (or any other machine) named “DE-2” on the cover of your next release? That would be a cool tradition to do this on every record (laughs)…
Yes it’s for “Duck Explosion 1″, the plane it’s a P51 Mustang famous plane of WW2 and if you looking some photos of world war two you can see the same kind of inscription on the plane. We start recording a second part of this EP because some of people think the first record it’s too short and the futur cover can reserve some surprise. ;)
You’re from France but the names of the band members don’t sound much French to me. Are they just nicknames, or some of the members really don’t come from France?
France is not a rock country, so we try more and more to play outside our own country like playing in Germany and all of the United Kingdom but it’s a big thing to organise. So it’s hard to do something with this type of music in France. Fortunately some people like Christophe Sousa from Dooweet help the band a lot. But we came from france and all members are french.
For me, your music seems to be full of energy and energetic music usually kicks ass pretty hard when played live. Do you see yourself more as a live band, or do you prefer recording in a studio?
For me it’s clearly two differents works, but for our type of music the live really sound better, and clearly more excited for me, because the atmosphere, the crowd, the noise make me feel music better.
I have to confess that I feel a lot of influences of oldschool rock’n’roll from 70’s and 80’s on “Zebra Pilot”… do you like that kind of music? If you had to name a few bands which influenced you (not necessarily from that era of course), which ones would it be?
For me it’s clearly The Strokes who are my influence for everything, my songs and the sound of my guitar! Charly is a huge metal fan, Jey is really more a 70’s rock fan like Kiss, Led Zeppelin, and Saraswati likes the alternative stuff like Sonic Youth, Dinosaur Jr etc. Our drummer Luca listens to Nine Inch Nails everywhere and all the time, I think at this point it’s actually a disease (just joking!).
I like that you have your own official website which is nice because most bands nowadays just make a profile on Facebook and that’s all. I like it because you have to put some effort in it, it’s not like you just do a few clicks and have profile. Do you think that official websites are still important when most of the people gain information just from their Facebook walls?
It’s a world of communication and i think everything is important Facebook, official website, twitter … But a website it(s more personnel so i think it’s better way to introduce the spirit of the band by a website, but it’s a lot work take lot of time but it’s clearly important.
The very first question wasn’t much original and this one won’t be as well… what are your plans for the nearest future?
We start recording six track EP for 2014 and certainly an full length album in 2015. We currently have 15 songs in the planning and quickly 20.
And a lot more gigs are coming quickly. We have our song ‘In the Inside’ on the “War Machine” compilation Dooweet since february, and we’re planning to shoot some videos, so stay tuned.
Okay, let’s do the very last question and I have to say that I’m very curious about this one… How can a zebra pilot a plane when it has hooves (laughs)? Thank you very much for the interview and good luck in your future endeavour!
Hmmm that thequestion on this interview (laughs). It’s half human half zebra so he have two hands and two legs, it’s just a head problem (laughs).
But it’s a really good driver you can discover that on the next cover.
Thanks for this interview and sorry for all my english mistake but never forget i’m just a duck ;)
Francouzská rocková kapela se zajímavým jménem Duck Explosion vydala v loňském roce své první EP s taktéž zajímavým názvem – “Zebra Pilot”. Díky tomu by nemělo být překvapení, že explodující kachničky a zebra pilotující letadlo byly jedněmi z témat, o nichž jsme se bavili. Odpovědi poskytl kytarista Wil Castle…
Zdravíme do Francie! Pojďme ihned začít s otázkou – tahle nebude příliš originální, ale jak byste představili svou kapelu někomu, kdo o vás nikdy dříve neslyšel? Řekněme, že někdo takový čte tento rozhovor… jak byste jej přesvědčili, že zrovna Duck Explosion je ta kapela, kterou by měl poslouchat?
Díky tobě a díky za skvělou recenzi! Vážně se nám líbí! Moje jméno je Wil a jsem spoluzakladatel kapely a hraju na kytaru. Duck Explosion jsem stvořil já a můj kamarád a spolubydlící Jey Bridge. Vedla nás společná vášeň: ROCK!! Pro jednoho sedmdesátkový rock, pro druhého alternativní rock. Stvořili jsme chemii, která skupině položila základy. Poté se k nám přidal Charly Poppins, zpěvák s heavy metalovými vlivy, který songy poznamenal svým chraplavým a energickým hlasem. Později nás doplnili Saraswati Inthesky na base, což je aranžér a skladatel harmonickým tónů, a konečně bubeník Luca, který se rychle naučil třískat do rytmu Duck Explosion.
Proč poslouchat Duck Explosion? Opravdu těžká otázka, ale s pěti členy s pěti různými vlivy jsou Duck Explosion kombinací těchto vlivů, řekl bych, že každý ten vliv můžete slyšet v každé písničce.
Musím se přiznat, že se mi vážně líbí jméno kapely. Proč jste se rozhodli se pojmenovat Duck Explosion? Všimnul jsem si, že na svých živých vystoupeních máte vybuchující gumovou kačenku… znamená to, že je za vaším názvem něco víc?
No, k narozeninám svého spolubydlícího v srpnu 2010 jsem mu jako dárek koupil plastovou kachničku, která se rozsvítila, když do ní někdo plácnul. Rozhodnul se dát tuhle kachnu do naší zkušebny, a když jsme hráli hodně nahlas, kachnička se vždycky rozsvítila. Řekl bych, že se tohle začalo stávat naším poznávacím znamením, takže jsme chtěli i jméno s kachnou! Slovo “Explosion” ve jméně pochází od kapely Jon Spencer Blues Explosion, všichni členové jsou velcí fandové Jona Spencera, takže jsme se rozhodli dát k sobě “Duck” a “Explosion”. A je pravda, že na konci každé show odpálíme gumovou kachničku! Jen pro zábavu :)
Na druhou stranu, vaše první EP se jmenuje “Zebra Pilot”. Je nějaká spojitost mezi explodující kachničkou a zebrou, která pilotuje letadlo? Nebo máte jenom rádi zvířátka?
Naše první EP jsme pojmenovali “Zebra Pilot” ze dvou důvodů. “Zebra”, protože máme rádi černou a bílou a často se tak oblékáme na koncerty, focení nebo ve videích jako “The Inside”.
“Pilot” proto, že je to naše první nahrávka, stejně jako se v seriálech první epizodě říká pilot.
A taky máme zvířata, teda kromě pavouků, hadů atd.
Všimnul jsem si, že letadlo na obálce EP “Zebra Pilot” má na straně napsáno “DE-1”. Co to znamená? Je to “Duck Explosion 1”? Pokud ano, neplánujete dát na obal svého dalšího počinu další letadlo (nebo jiný stroj) s názvem “DE-2”? Byla by to super tradice dělat něco takového na každé nahrávce (smích)…
Ano, je to “Duck Explosion 1″. Letadlo je P51 Mustang, slavný letoun 2. světové války, a když se podíváte na fotky z 2. druhé světové války, můžete na letadlech vidět stejný druh nápisů. Začali jsme už natáčet druhou část tohoto EP, protože někteří lidé si myslí, že je první nahrávka moc krátká, budoucí obálka může schovávat nějaká překvapení :)
Jste z Francie, ale jména členů kapely mi moc francouzsky neznějí. Jsou to jen přezdívky, nebo někteří členové opravdu nepocházejí z Francie?
Francie není moc rocková země, takže se snažíme hrát víc a víc mimo naši zemi jako třeba v Německu a celém Spojeném království, ale je těžké to zorganizovat. Takže je těžké dokázat něco s tímhle druhem hudby ve Francii. Naštěstí kapele hodně pomáhají někteří lidé jako Christophe Sousa z Dooweet [promo agentura skupiny – pozn. redakce]. Jinak ale pocházíme z Francie a všichni členové jsou Francouzi.
Vaše muzika se mi zdá plná energie, přičemž energická hudba mívá většinou živě vážně koule. Vidíte sami sebe spíš jako živou kapelu, nebo dáváte přednost nahrávání ve studiu?
Pro mě to jsou dvě naprosto odlišné záležitosti, ale u našeho typu hudby to živě vážně zní lépe a pro mě je to zřejmě více vzrušující kvůli atmosféře, publiku, díky tomu hluku si muziku víc užívám.
Musím se přiznat, že na “Zebra Pilot” cítím spoustu vlivů oldschool rock’n’rollu ze 70. a 80. let… máte tenhle druh hudby rádi? Pokud byste měli jmenovat pár kapel, které vás ovlivnily (samozřejmě ne nutně z této doby), které by to byly?
Pro mě to jsou jednoznačně The Strokes, kteří jsou mým vlivem ve všem, pro moje songy i pro sound mojí kytary! Charly je velký metalový fanda, Jey je opravdu fanoušek spíš rocku ze 70. let jako Kiss nebo Led Zeppelin a Saraswati má rád alternativní záležitosti jako Sonic Youth, Dinosaur Jr atd. Náš bubeník Luca zase pořád a všude poslouchá Nine Inch Nails, řekl bych, že v téhle fázi je to už pomalu nemoc (jen vtip!).
Líbí se mi, že máte vlastní oficiální stránku, což je pěkné, protože většina současných kapel si jen udělá profil na Facebooku a to je všechno. Líbí se mi to, protože do toho člověk musí vložit nějaké úsilí, není to jen že udělá pár kliků a má profil. Myslíte, že jsou oficiální stránky pořád důležité, když většina lidí vstřebává informace jen ze svých Facebookových zdí?
Žijeme ve světě komunikací, myslím si, že všechno je důležité – Facebook, oficiální web, Twitter… Stránka je ale osobnější, takže bych řekl, že je to lepší způsob, jak představit ducha skupiny, je to spousta práce, která zabere spoustu času, ale rozhodně je to důležité.
První otázka nebyla příliš originální a tahle také nebude… jaké jsou vaše plány pro nejbližší budoucnost?
Začínáme nahrávat šestiskladbové EP pro rok 2014 a v roce 2015 určitě dlouhohrající album. Aktuálně máme naplánovaných 15 songů a rychle jich budeme mít 20.
Hodně rychle se také objevují nové koncerty. Naší písničku “In the Inside” máme od února na Dooweet kompilaci “War Machine” a také plánujeme natočit nějaká videa, takže se těšte.
Dobrá, pojďme na úplně poslední otázku, přičemž musím, že na tuhle jsem vážně zvědavý… Jak může zebra pilotovat letadlo, když má kopyta (smích)? Díky moc za rozhovor a hodně štěstí ve vašem budoucím snažení!
Hmmm, tak tohle je otázka rozhovoru (smích). Je to napůl člověk, napůl zebra, takže má dvě ruce a dvě nohy, je to jen problém hlavy (smích).
Je to ale hodně dobrý řidič, jak uvidíte na dalším obalu.
Díky za tenhle rozhovor a omlouvám se za chyby ve svojí angličtině, ale nezapomeňte, že jsem přece jenom kachna ;)
Možná si říkáte, že tenhle stařík, který už má šedesátku za sebou, nemá v rukávu nic, čím by mohl překvapit, protože to vypadá, že se svou doprovodnou kapelou The E Street Band dal dohromady dvanáctku klasických songů a vypustil je prostřednictvím osmnácté řadovky do světa. Samozřejmě, že vše je trošku jinak.
Tak zaprvé, Bruce Springsteen je ve skvělé skladatelské formě, takže skáče od gospelové “High Hopes”, přes rozmáchlou baladu “American Skin (41 Shots)” až k folkové “This Is Your Sword” o něco přesvědčivěji než minule a jeho hlas je jedním z důkazů, že stářím někteří lidé zrají jako víno. Zadruhé, album zní skvěle, plně a barvitě, což jde samozřejmě na vrub skvělé doprovodné kapele. Už tohle jsou standardní ingredience, díky nimž je v případě správné kombinace na úspěch zaděláno.
Avšak je tady jedno velké ZATŘETÍ. Tom Morello. Kytarista, s nímž se spolupráce na minulém “The Wrecking Ball”, kde se mihnul ve dvou skladbách, zřejmě tak osvědčila, že na novince už je jeho vklad nepřeslechnutelný a v několika skladbách se stává nečekaně hlavním hrdinou (“The Ghost of Tom Joad”, kde si dokonce zazpíval, je příklad za všechny). Jeho neotřelý zvuk kytary se do Bossových skladeb hodí mnohem líp, než bych si kdy myslel. Jakmile spustil v titulní “High Hopes” to svoje “waka-waka” sólo, tak mi bylo jasné, že tahle deska bude jiná. Nemyslete si však, že bez něj to stojí za zlámanou grešli, protože věci jako “Frankie Fell in Love” či teskná “The Wall” jsou skvělými příklady, že The Boss utáhne celou skladbu jen na svém charisma.
“High Hopes” stojí za poslech už jen kvůli dříve nemyslitelné kolaboraci mezi zmíněnou dvojici Springsteen–Morello. Uznávám, že v případě Springsteena nedokážu být tak úplně objektivní, protože jeho tvorbu prostě žeru, takže střízlivý posluchač si jistě nějaký ten bod ubere, ale za mě je “High Hopes” povedeným pokračováním skvělých alb, která od svého famózního návratu v roce 2000 předkládá s železnou pravidelností.
Začínající středoškolská kapela, která mezi své fanoušky vrhla první EP “The Choice Is Yours” – tak jednoduše a řekl bych, že i výstižně, by se Unrated dali charakterizovat. Aniž bych chtěl přistupovat k mostecké čtveřici s nějakými předsudky, tak proč tajit, že podvědomě jsem neočekával žádný zázrak. Spíš naopak. Nebudu vám mazat med kolem huby, že se stal zázrak a z této party se vyklubalo neuvěřitelné překvapení, ale s klidným srdcem můžu říct, že nejsou špatní.
Šestiskladbové EP (pokud nebudu počítat úvodní intro “Fylé”) se sice hudebně nijak nevymyká z běžných žánrových stereotypů rock-metalové tvorby, ale i přesto se tak nějak dobře poslouchá, až jsem byl příjemně překvapený, jak jsem si po čase začal pobrukovat refrén úvodní povedené hitovky “Face to the Hell” s crossoverovými kytarami. V podstatě to samé platí pro “Whore”, jež se mi rovněž velmi zalíbila. Škoda, že se náznak vokálních harmonií v podobě ozvěn druhého vokálu nepovedlo roztáhnout do rozmáchlejší podoby. Vkusným ozvláštněním jinak statické formy budiž závěrečná “Fucking Fate”, která oproti zbytku dýchá skoro až nu-metalovým životem. Sice to je zásluha “rapové” sloky a jejího střídání s melodickým refrénem, protože samotný hudební podklad není zas tak odlišný od zbytku songů, což mě ale až tak nemrzí, protože když už se mladíci o něco takové pokusí (“Awareness”), tak to nedopadá úplně nejlíp. Z “Awareness” se tak vlastně stala pomalá, na kytarovém brnkání postavená skoro-balada a krom slušného zpěvného refrénu mi vůbec nic neříká.
Jak jsem řekl, žádný zázrak, ale pokud jen tak v paměti zapátrám mezi podobnými kapelami, s nimiž jsem se na různých studentských akcích setkal, tak nejsou Unrated žádná ořezávatka a vzhledem k jejich věku, který nepřesahuje věk průměrného maturanta, to mohlo dopadnout daleko, daleko hůř. Jestli si “The Choice Is Yours” ještě pustím, netuším, s největší pravděpodobností ne, ale pro potřeby hodnocení jsem při jeho poslechu vůbec netrpěl a pár songů mě hodně bavilo, takže asi tak.
Země: Francie Žánr: rock / trip-hop / electro / pop Datum vydání: 23.11.2013 Label: Dooweet
Tracklist:
01. Straight On
02. Light for People
03. King in Love
04. Neon Life
05. Miracle
06. Keep Silent
07. 80’s Child
08. In the Name of
09. Trying to Fly
Jednou jsi dole, jednou jsi zase nahoře. Jednou tě nějaké album zklame, podruhé tě zase jiné hodně mile překvapí. Jednou recenzuješ sračku, podruhé ti na stole přistane počin, od něhož nečekáš zhola nic, ale vyklube se z něj tak příjemná záležitost, až člověk pomalu nevěří, že měl tak šťastnou ruku a nenechal to některému kolegovi z redakce. A přitom ten důvod, proč jsem si debutovou nahrávku francouzské skupiny Mils nechal pro sebe, je vlastně docela vtipný. Když jsem totiž viděl žánrovou škatulku rock / trip-hop / industrial / new wave, tak jsem si pomyslel něco jako: “Ty vole, tohle stejně nikdo z nich nebude chtít, tak s tím ani nebudu prudit a vezmu si to rovnou.” A tak jsem to vzal, pustil, neskutečně si to užil a řekl si, že jsem udělal fakt dobře. “Man Is a Lonely Soldier”, jak se onen debutový počin jmenuje, je totiž přesně ta záležitost, u níž je člověk “nahoře”.
Možná jste se lekli docela šíleného žánrového zařazení… jestli ano, pak bych vám asi neměl říkat, že to ještě ani náhodou úplně přesně nevystihuje to, co Mils hrají. Nebál bych se tam dodat třeba ještě pop rock… a kdybych se hodně snažil (vlastně ani ne tak hodně), ještě bych tam mohl doplácat alespoň dalších pět stylů – pořád si ale nejsem jistý, jestli by to pak vážně odpovídalo tomu, co je na “Man Is a Lonely Soldier” ke slyšení. Ve výsledku je to ovšem úplně šumák, že vám to album nedokážu přesně popsat stylovými škatulkami, jelikož jsem si naprosto jistý jednou věcí, která je ve skutečnosti mnohem podstatnější – ať je to, co je to, je to nádherná muzika.
Nemůžu si pomoct, ale jakmile se rozezněly první vteřiny úvodní skladby “Straight On”, Mils mě okamžitě měli na své straně. Nevím proč, ale najednou jsem z nějakého důvodu ihned věděl, že se mi to strašně líbí a že se strašně těším na to, co bude dál – a Mils vcelku záhy ukázali, že ten můj pocit rozhodně nebyl neopodstatněný. Záhy myšleno ještě v rámci “Straight On”… spousta fantastických nápadů, neskutečně příjemná, ale nevtíravá hudba, pěkné melodie, nádherný zpěv, výborná sloka, výborný refrén, výborné sólo, všechno na svém místě, všechno do sebe zapadá, všechno tam má svůj smysl a všechno funguje.
Dobrá, řeknete si, Mils hned na začátek přišli s příjemnou písničkou, ale co bude dál? Mě napadlo úplně to stejné, už jen proto, že “Straight On” byla pověšena na Soundcloud k poslechu předem, takže jsem si říkal, že možná dali ten nejlepší song na propagaci a zbytek nemusí být tak dobrý. Ale jakmile se rozezní druhá “Light for People”, zjistíte, že je to také moc příjemný kousek… a kdo o tom pochybuje ještě na začátku skladby, nejpozději s nástupem zpěvu už vás Mils zase mají. Ve své podstatě je to vlastně tak jednoduché, ale přitom tak funkční a tak výborné. Dobrá, tak se jim tedy povedlo přijít na začátek se dvěma příjemnými písničkami… ale pak zjistíte, že ta další je taky taková, i ta po ní a ta další jakbysmet… a vlastně úplně všechny až do konce alba. A je úplně jedno, jestli ty songy berete samostatně nebo všechny dohromady jako desku, v obou případech “Man Is a Lonely Soldier” obstojí na jedničku s hvězdičkou. Ta nahrávka je vyloženě písničková, ale přesto má smysl jako celek a neskutečně baví tak jako tak.
Jistě jste si všimli, že jsem už mnohokrát použil slovíčko “příjemný”, ale přesně takhle na mě “Man Is a Lonely Soldier” působí po všech směrech. Všechny ty melodie tam jsou vyloženě krásné, to album je opravdu hodně líbivé, ale v tomhle případě to myslím v tom nejlepším slova smyslu. Zároveň je ovšem nevtíravé… někdy sice Mils přijdou až s doslova popovým motivem, ale nikdy to není něco na způsob věcí, jaké vám pouštějí v rádiu, tedy ten laciný pop, co se vám vetře do hlavy, i když vůbec nechcete, a spíš vás tam obtěžuje. “Man Is a Lonely Soldier” je sice líbivé, ale spíš tím stylem, že vám nabídne ruku, a je jen na vás, jestli za ni vezmete a půjdete se na 37 minut a 28 vteřin projít jednou excelentní nahrávkou.
S tím vším se pojí i několik dalších věcí. Je tam ten rock, je tam i ten trip-hop, je tam ten pop, pop rock, industrial, new wave a kdoví, co všechno ještě, ale dohromady je to celé vyloženě přirozené, provzdušněné, pasuje to k sobě, je to prostě… takové lehké, ale ne v tom smyslu, že je to myšlenkově triviální, protože ve skutečnosti je “Man Is a Lonely Soldier” hodně inteligentní nahrávka. V té muzice je tolik malých, ale extrémně povedených nápadů, nuancí a různých šibalských mrknutí po posluchači, že vás ani náhodou nenapadne, že by u skládání tohohle materiálu někdo nepřemýšlel. Je to lehké v tom smyslu, že… “Man Is a Lonely Soldier” je jako fenomenální zeleninový salát se spoustou jemných a zajímavých chutí, kterého se nikdy nepřejíte. Pořád jíte a pořád vám to neuvěřitelně chutná a pořád nemůžete přestat jíst. A také vás moc nezajímá, co všechno za suroviny (žánry) do toho ten kuchař dal, jen si užíváte ten celkový výsledek.
Tím ovšem výčet toho, co všechno je na “Man Is a Lonely Soldier” parádní, ještě nekončí. Naprosto skvělý je už jen ten zvuk sám o sobě… nemám teď tedy na mysli přímo zvuk alba, i když i ten je samozřejmě velice povedený, ale sound samotných Mils. Všechno ale souvisí se vším, takže tohle už nepřímo plyne z onoho žánrového mišmaše a z tohohle zase nepřímo plyne (vlastně možná i přímo), proč mě osobně Mils dokázali zaujmout hned během prvních vteřin, kdy jsem si jejich muziku pustil poprvé v životě. Sice je to debut, ale ta skupina je prostě vyhraná a dohromady to tvoří album, na něž mohou závistivě koukat i mnohonásobně zavedenější formace. Nádherné jsou vokály, které tvoří jednu z nejúžasnějších věcí na nahrávce, ale instrumentální sekce v ničem nezaostává… klávesy i kytara jsou stejně perfektní jako všechno ostatní a platí to i o rytmice. Každá jedna složka je sama o sobě parádní a všechny dohromady snad ještě víc…
No, a pak je tu ještě jedna věc, která je ve výsledku vlastně to úplně nejdůležitější. Už jsem zmiňoval, že “Man Is a Lonely Soldier” je písničkové album, takže tím mám na mysli samozřejmě samotné písničky. Ačkoliv se může zdát, že už to trochu začínám přehánět, ale opravdu si nemůžu pomoct – všech devět skladeb je naprosto výtečných a drtivá většina z nich obsahuje vysloveně fantastické momenty… no, vlastně všechny. Já osobně jsem si ohromně oblíbil především “Neon Life” s klidnými slokami, jež se následně lámou do chytlavějšího refrénu, nebo po všech stránkách excelentní “Miracle” (ten refrén!), ale to vlastně říkám jen proto, aby tu zazněly nějaké konkrétní názvy, protože se mi líbí všechny songy do jednoho.
Vzhledem k tomu, že už mi pomalinku začíná docházet zásoba superlativů a opakovat pořád to samé dokola se mi už nechce, nemám toho moc, co bych ještě dodal. Jednoduše řečeno, Mils natočili po všech stránkách krásné album, které si mě doslova podmanilo a postaralo se o jedno z největších a nejpříjemnějších překvapení loňského roku. Super, super, super a budu se těšit na pokračování!
Další názory:
Přiznám se, že bych o Mils nezavadil, nebýt této recenze, kterou jsem dostal za úkol zbavit případných chyb. A jakkoli se mi většinou nestává, že by mě nějaká recenze navnadila tolik, abych si dotyčnou desku prakticky okamžitě sehnal, v tomto případě se tak stalo a já vůbec nelituji. Mils totiž skutečně nahráli takřka fenomenální album, které je zářným příkladem toho, že i formálně mainstreamová hudba může zprostředkovat bez přehánění skvostné posluchačské zážitky. “Man Is a Lonely Soldier” je velice propracovaná, ale přitom přívětivá a na poslech jednoduchá deska, nechybí jí opravdová síla, ale přitom hladí, snoubí v sobě optimismus s melancholií tak nenuceným způsobem, s jakým se ztotožní snad každý, protože to sám dobře zná z vlastní zkušenosti… Nemá smysl zde opakovat, jaké žánry Mils na své desce obratně kombinují, že je “Man Is a Lonely Soldier” skvostná i po vokální stránce, že doslova přetéká výtečnými nápady a že z ní vyloženě sálá zkušeně uchopená a precizně zpracovaná hudební vize. Postačí, když řeknu, že tohle je jedna z mála desek, která si člověka podmaní s prvním poslechem, ale přitom je natolik zdařilá a přes svou lehkost závažná, že když po sedmatřiceti minutách dohraje, jste nadšeni a chcete si ji pustit znova, aniž by s dalšími a dalšími poslechy ztrácela cokoli ze své nevtíravé, avšak silné přitažlivosti. Mám rád odlehčenou, leč stále inteligentní hudbu, a co jsem objevil “Man Is a Lonely Soldier”, nemohu se zbavit dojmu, že právě tohle je ideální průsečík všeho, co si od podobné hudby žádám. A k tomu už asi není třeba nic dodávat… Ježura
No, tak tomu říkám překvapení. Debutové album “Man Is a Lonely Soldier” je přesně jeden z těch bezejmených počinů, od kterého se předem snad ani nedá nic čekat, a přesto se z Mils vyklubala parta, která umí nenásilně spojit všechny styly, jež už v hlavní recenzi byly vyřčeny, takže je nebudu opakovat. Je to příjemné, melodické, uvolněné, ale přesto chytré a zábavné. Přiznávám, že na první poslech mi Mils přišli až příliš jednotvátní a že ke konci jsem se už začínal mírně nudit, ale jakmile se mi podařilo proniknout do jejich tvorby a přistoupit na jejich hru atmosfericky dokonalého pop rocku (tohle mi přijde jako nejjednodušší škatulka, přestože plně nevystihuje hudební obsah “Man Is a Lonely Soldier”), tak jsem si začal desku velmi užívat. Ze subjektivního pohledu bych samozřejmě mohl vypíchnout nějaké ty nejoblíbenější, nebo naopak ty nejslabší skladby, ale nevidím v tom důvod, když album jako dokonale vyvážený celek s podmanivou atmosférou funguje velmi dobře. Příjemná oddychovka s nápadem, jak ji předkládají Mils, se nerodí každý den, takže s chutí do toho! Kaša
“Man Is a Lonely Soldier” je jedno z těch alb, od kterých nečekáte prakticky nic, a o to více jste pak potěšeni skutečností. Kdesi na pomezí chytlavého rocku a popu je možné nalézt místečko, v němž je hudba energická, nápaditá a zároveň od prvního poslechu chytlavá. Právě tam se svým debutem trefili Mils, a výsledek jejich snažení tak rozhodně stojí za poslech. Ať už mluvíme o skladbách zaměřených zejména na kytaru (úvodní “Straight On” s excelentním sólem) či posluchačsky nejpřívětivějších písních (“Neon Life” s nezapomenutelným refrénem), kvalita všech skladeb víceméně vyrovnaná. Míchání klasické rockové sestavy s elektronikou a občas i orchestrem je výjimečně povedené, vše navíc podbarvuje bezvadná kytara, ve které lze snadno identifikovat vliv tak rozdílných kytaristů, jakými jsou David Gilmour či Matthew Bellamy. “Man Is a Lonely Soldier” je asi nejlepší popové album, jaké jsem v poslední době slyšel. Zajus
Rocková smečka o čtyřech hrdlech ze stověžaté Prahy, fungující zhruba od roku 2007 – tak by se ve stručnosti dali popsat Stormess, kteří letos vypustili do světa svojí druhou studiovku “Stovky tváří“. Tři roky starou debutovku “Sny” jsem neslyšel, to ale může být v dnešní recenzi svým způsobem výhoda, jak se můžete dočíst níže. Myslím, že není nač otálet a můžeme začít… třeba od prvních dojmů.
Album vás uvítá (skoro) černobílou obálkou znázorňující ženská (alespoň doufám) záda, na nichž spočívají čtyři ruce, každá s jinak obarvenými nehty. Otočíte-li jewelcase, v němž je CD uloženo, uzříte hrudník se zakrytými ňadry a nahlédnete-li do bookletu, nejspíš vás čeká menší překvapení. Čtyři ruce s obarvenými nehty nepatří totiž nikomu jinému, než čtyřem členům kapely, což pro některé posluchače může být dejme tomu nevšední. Trochu mi v něm chybí texty, ale chápu, že náklady obnášející vydání desky nejsou nejmenší, a pokud je kapela hradí z vlastní kapsy, je lepší booklet se slušně zpracovanými fotkami, než vůbec žádný. Navíc jsou všechny texty v češtině a dobře srozumitelné z poslechu alba.
Po vložení do přehrávače deska zlehka začne písní “Dlouhý roky“, klasickou rockovou skladbou, která na začátek sice nijak zvlášť nenavnadí k dalšímu poslechu, taky vás ale ničím neurazí. Když nic jiného, alespoň příjemně plyne a člověk si občas podupe nohou do rytmu v refrénech, kdy kytara příjemně zabere. V podobném duchu po řadě následuje typicky nespokojená “Česká“, nemastný neslaný “Dům” i svižná titulka “Stovky tváří“, která je na poslech opravdu příjemná. Pro zbytek alba lze použít zhruba stejný mustr. Není totiž nic víc, ani nic míň než rockový standard toliko charakteristický pro domácí scénu, na jaký se dá vcelku úspěšně použít Gaussova křivka. Dobrých skladeb, u kterých se člověk občas přistihne, že si v duchu pobrukuje texty, je zhruba stejně jako těch špatných, které vyloženě lákají k přeskočení, v počtu však dominují průměrnější kusy. Mezi výběr těch lepších spadají právě svižnější věci, z nichž je cítit energie, drajv, prostě tah na branku, nebo alespoň snaha o něj – patří do něj právě “Stovky tváří” nebo “Princezna“, slušná je i útočnější “Poznamenanej“. Opakem pak jsou skladby jako závěrečná “S Tebou” nebo vyloženě plonková “Temná chvíle” “obohacená” o kýčovitý vokál Michaely Zemanové, který mi v písni přijde zbytečný. Mám za to, že zpěvák Luke dokáže vokály zastat vcelku obstojně, a ač chápu, že kapela chtěla vnést ženským zpěvem do skladby jemnější, baladický prvek, výsledek mohl dopadnout lépe.
Tady bych se vrátil k názvu kapely. Stormess by mohlo ve volném, silně fantasijním překladu znamenat něco jako “bouřný bordel”. Třeba. Osobně bych byl rád za to, kdybych mohl o hudbě pražského kvarteta říci, že to je alespoň “bordel” (neplést s nevěstinci). Že tak žhavé to vážně není, to je snad patrné z předchozího odstavce. Nevím, jak kapela zněla na předchozí desce a popravdě je to možná tak trochu jedno, protože od té doby prodělala několik odchodů a příchodů, až z původní sestavy nakonec zbyl jen bubeník David. Na “Stovkách tváří” se tak podíleli docela jiní lidé, než tomu bylo v případě debutu, proto se zaměřím pouze na novinku a pominu případné změny. Jak jsem napsal v předchozím odstavci, Stormess na mě působí dojmem standardní rockové kapely, o jaké by člověk mohl bez větších skrupulí říct, že podobných se v české kotlině nemalé množství. Nehrají nic převratného, drží se zajetých žánrových kolejí a srdce fanynek se snaží dobývat spíše nasazením, zápalem pro hudbu než nekonečnými sóly a podobnou kytarovou onanií. O nějakém bordelu ale rozhodně nemůže být řeč, sázka na jistotu je čitelná prostě odevšad. Na jednu stranu to možná je trochu málo i na žánrové klišé, na druhou stranu by bylo nefér nepřiznat, že hudbu, kterou kluci hrají, dělají poctivě, což je rovněž důležité. Vzhledem ke kotrmelcům v soupisce členů, kdy kapela začínala v podstatě od začátku, je něco takového i docela dobře pochopitelné, na něčem se prostě stavět musí a asi ani neznám kapelu, která začínala víceméně s holým zadkem a byla přes noc slavná (tím spíš, že většina kapely jsou mladí kluci a ne světem protřelí harcovníci), pokud jim k tomu nedopomohl zásah vyšší moci.
V zásadě mám pouze tři výtky. První směřuje ke kytaře. Filipova hra na šest strun je přinejmenším dobrá, to což o to, občas mi ale přijde, že i to je prostě málo a druhá kytara hudbě Stormess chybí jako voda člověku v poušti. Namísto toho musí Filip zastat práci kytary sólové i doprovodné, která je tak trochu suplována hutnější basou. Pavlovy basové linky jsou díky tomu sice pěkně výrazné a dobře čitelné, zejména v konci už ale albu chybí tolik potřebná šťáva a kromě toho se kluci občas nevyhnou dojmu přílišné jednoduchosti, zejména ve slokách. Tím se dostávám k druhé výtce, která směřuje k textům. Obvykle nejde o nic jiného než o žánrové klišé inspirované běžným životem nebo aktuální situací, to by se ale dalo ještě zkousnout. Vzhledem k tomu, pro jaké publikum kapela hraje, by byla blbost očekávat vzletnou lyriku. Když se mi ale v uších příčil jeden verš za druhým, třeba z již zmiňované “Temné chvíle“, říkal jsem si, jestli by to vážně nešlo napsat i lépe, méně krkolomně nebo kýčovitě, protože Luke zpívá dost dobře, má příjemnou barvu hlasu a nebojí se ani drsnějšího projevu, čímž vyznění skladeb mnohdy příjemně okoření. Poslední výtka tak trochu souvisí s první a týká se repetetivnosti kompozic. Po několikerém poslechu mi sloužily k odlišení některých skladeb jen texty, ocenil bych tedy větší nápaditost jednotlivých skladeb. Zejména druhá polovina alba tím docela trpí a ztrácí dech, který si ta první docela solidně drží – a to i při délce pouhých čtyřiceti minut.
Kolem a kolem? Nebudu tu nikomu nalhávat, kdovíjak je “Stovky tváří” dokonalá a skvělá deska. Není. Zároveň nejde o kdovíjaký průser, výsledek je prostě někde mezi. Doslova. Kapela má rozhodně co zlepšovat a na čem pracovat, rozhodně má ale i na čem stavět a z čeho vycházet. Kdo má rád rockovou hudbu v její nejčistší podobě, nejspíše nešlápne vedle, pokud budete chtít navrch podpořit mladou kapelu, platí to dvojnásob, ostatně myslím, že Stormess si více užijete na koncertu než v pohodlí domova. Nejde totiž o album, které by vás posadilo na prdel, pokud ale budete chtít kus pohodové muziky pro líné nedělní odpoledne, “Stovky tváří” by mohlo být jedno z vhodných kandidátů.
Země: Francie Žánr: rock Datum vydání: 23.9.2013 Label: Send the Wood Music
Tracklist:
01. John “Mad Dog” Ringsdale
02. Fast as Lightning
03. Searching for a Good Radio Station
04. Screaming Out
05. The Road
06. Mad Dog on the Phone
07. Tears and Scars
08. Where’s My Damn Car?
09. Where’s My Damn Car? [live acoustic]
10. Fast as Lighting [live acoustic]
11. Tears and Scars [live acoustic]
12. The Road [live acoustic]
13. Hell of a Ride [live acoustic]
14. Screaming Out [live acoustic]
15. Holding Back the Years [live acoustic]
Francouzská pětice Hell of a Ride sama sebe popisuje jako partu, která se hudebně pohybuje na moderně rockovém ledě, což není daleko od pravdy, ovšem při pohledu na propagační fotky s americkými bouráky nebo ještě líp na přebal jejich EP “Fast as Lightning” to vypadá na pořádnou porci texaského metalu plného těžkých riffů a splašených rytmů. Pravda je někde uprostřed, ale tak jako tak je jejich hudba zámořskou velmocí nasáklá tak moc, že bych bez předchozího upozornění vlastně ani nepoznal, že jejich kořeny jsou zapuštěny v Paříži.
“Fast as Lightning” je prvním počinem skupiny, a i když se jedná “pouze” o EP, stopáž mluví jinak. Celých 50 minut hudby je porce opravdu nadstandardní. K její samotné náplni se samozřejmě ještě dostanu, takže si pojďme trošku přiblížit, jak je to s Hell of a Ride obecně. Pokud se zaměřím pouze na nové, plnohodnotné skladby, které se na tomto počinu objevily, tak máme co dočinění s kytarovou hudbou, jež se úplně nejjednodušeji popisuje jako moderní metal. Dvojblok hutných kytarových riffů, rockových bicích a plný melodický vokál, který se nebojí tu a tam přejít do hrubšího řevu – to jsou hlavní prvky hudby. Právě zpěvák Furious Djej je asi největším kladem kapely, protože ač není nikterak originální, tak jeho přírodní, velmi pohodový zpěv se mi vážně zalíbil a do podobně šlapavé hudby padne jako žádný jiný.
Toto EP se vlastně skládá ze dvou na sobě nezávislých částí. Tou první je úvodní osmička skladeb, které jsou regulérními studiovými nahrávkami plné všeho, co bylo popsáno výše. Úvodní intro “John ‘Mad Dog’ Ringsdale” toho moc hudebně nenapoví vzhledem k tomu, že se jedná o mluvené slovo nad kytarovým vybrnkáváním. Zajímavostí je, že se John “Mad Dog” Ringsdale byl nějaký pobuda, který v jednom baru kapelu celou noc bavil příhodami ze své kaskadérské kariéry, až se pánové rozhodli změnit po této noci své jméno právě na Hell of a Ride a svému nenadálému příteli, kterého už víckrát neviděli, album věnovat jako dík. Ale zpět k hudbě. Šlapavá titulka “Fast as Lightning” je pravou esencí metalu s rock’n’rollovým základem. Pod kapotou má stádo koní a jednak díky rychlejšímu tempu, tak i díky klipu, který k ní vznikl, si dokážu živě představit, jak skvěle se hodí pro rychlou jízdu. Skvělý refrén zapříčinil, že jsem si ji oblíbil z celého alba nejvíc. Po krátkém intru přichází “Screaming Out”, která zaujme přesným riffováním a poklidnou pasáží v její půli, ale nemůžu si pomoct, chybí jí nějaký živný moment, který by z ní udělal něco víc než průměrnou rádiovou odrhovačku, v níž se refrénem přerodí. Zbylé “The Road” a “Tears and Scars” už jsou na tom o něco líp. Přestože se titulnímu kousku nevyrovnají, jsou to slušné rock/metalové kousky s chytrými melodickými motivy. Druhá jmenovaná mi dokonce připomněla vzdálenou variaci na Creed, ovšem bez hromady patosu, takže v mnohem civilnější a zemitější podobě. Country-westernová “Where’s My Damn Car?” už posluchače pouze připravuje na to, co přijde za chvíli, protože tahle jízda ještě nekončí.
První část “Fast as Lightning” máme za sebou a před námi je ještě živý záznam akustického koncertu Hell of a Ride, na kterém zazní některé skladby z první části tohoto EP v nové, přepracované verzi, ale také dvě úplně nové písně, přesněji řečeno dvojice “Hell of a Ride” a “Holding Back the Years”. Samozřejmě se nabízí otázka, která z obou podob kapele sluší víc, což není až tak jednoduché rozhodování, jak jsem původně předpokládal, protože se obecně nepovažuji za fanouška akustických předělávek již známých skladeb. V některých případech si cením více té kytarové podoby, jindy zase akustické. Ovšem na obranu kapely nutno dodat, že se nejedná o úplně doslovné podoby původních písní, takže třeba opěvovanou titulku bych si s akustickou verzí spojil jen na základě textu, hudebně se pořádně zpomalilo a atmosféra závodní jízdy, která “originálu” nechyběla, je najednou tu tam. Naopak zatracovaná “Screaming Out” se v komornější podobě přerodila ve vkusnou baladu s tklivou atmosférou a procítěným zpěvem, takže palec nahoru. Ne, že by zbylé kusy nestály za řeč, nejsou špatné, ale v základu se od těchto dvou neliší, takže není potřeba je nějak přibližovat. Jen okrajově dodám, že z nových akustických skladeb se mi zalíbila jen “Hell of a Ride”, která překypuje barovou komorní náladou a kapela při ní zní velmi uvolněně, což sice platí i pro zbytek setu, ale právě tady mi to přišlo nejmarkantnější.
Přestože je druhá polovina EP “Fast as Lightning” pouze bonusovou, dodatečnou částí, tak uznávám, že bez ní by bylo album pouze poloviční. Nemůžu zaručit, že si od Hell of a Ride v budoucnu ještě někdy něco pustím, ale rozhodně můžu říct, že se neuvedli úplně beznadějně. Studiově to má jiskru a náboj, a pokud pominu (pro mě) zbytečná kraťoučká intra a slabší “Screaming Out”, tak nemám větších výhrad, protože to docela baví. Živě akusticky zase pětice působí velmi přirozeně, jako by jí tato podoba nebyla cizí a akustický rock hrála na denním pořádku. Slušné album, na němž se odlišné podoby téže hudby dokázaly spojit v jeden celek, jenž dává smysl, takže proč Hell of a Ride nedoporučit…
Po nešťastných Lunar Explosion tu máme další explozi – tentokrát okřídlenou, opeřenou, ukdákanou, zkrátka a dobře kachní. Duck Explosion je parta mladých sympaťáků odkudsi z francouzského Carpentras, města ležícího pár kilometrů od Avignonu, města toliko proslaveného otravnou lidovkou. Pětičlenná skvadra funguje zhruba od roku 2010 a dnes recenzované EPko “Zebra Pilot” je jejím vůbec prvním zářezem do pomyslné pažby.
Člověka, který je zvyklý na EP o rozsahu alespoň dvaceti minut (natož “EP” “Tulimyrsky” z dílny Moonsorrow, jehož stopáž je delší než kdejaká řadovka nebo týden před výplatou), délka téhle prvotiny nejspíš zarazí. Bezmála dvanáct minut mi přijde vážně málo. Ale nakonec, proč ne, někdy je méně nakonec více, i když zrovna u Duck Explosion to podle mého neplatí. Čtveřice skladeb je dost energická a doslova utíká jako voda. Možná ještě o něco rychleji. Několikrát se mi stalo, že jsem si “Zebra Pilot” pustil k práci, a než jsem se nadál, v přehrávači se už protáčela další deska v pořadí a z kratičkého počinu jsem tak nepochytil téměř nic. Když jsem se však na poslech zaměřil, dostal jsem příjemný, živý rock, který sice je dost přímočarý, na druhou stranu si na nic nehraje. Na rozdíl od hromady pokryteckých kapel, které o sobě hlásají první poslední a nakonec skutek utek, mi jsou Duck Explosion svým humorným přístupem, velmi sympatičtí.
Pánové nemají potřebu experimentovat se žánrem, “Zebra Pilot” je jasnou předváděčkou aktuálního materiálu a zvuku kapely – a ten je na začínající partu velmi obstojný. Přelom sedmdesátek a osmdesátek funguje a myslím, že by bez problému deska snesla i dvojnásobnou stopáž, aniž by přestala bavit. Žádný z muzikantů se nefláká, z kapely je cítit ryzí nadšení, které do nahrávání materiálu dala. Je to super, když v dnešním trendu začínajících kapel, které se snaží působit rádoby profesionálně ve snaze zaujmout velká vydavatelství, se příliš nevidí tací, kteří se za svůj ksicht nestydí – a i na promo fotkách nebo fotkách z koncertů působí uvolněně, nenuceně. Skladby jsou dlouhé tak akorát, dvojice kytar v podání Jeye Bridge a Wila Castela odvádí slušnou práci, stejně jako rytmická sekce basa-bicí. Absence chyb poukazuje na vyhranost kapely, rozhodně nejde o partu amatérů. Nakřáplý vokál Charlyho Poppinse sedí do hudby Duck Explosion jako prdel na hrnec a nemám mu co vytknout. O nějakém kdákání nemůže být řeč a je jedině dobře, že se Charly neštítí sem tam do mikrofonu pořádně zařvat. Přeslechnout nelze ani dobrý zvuk. Je někde na půl cesty mezi garážovou zahuleností a sterilní čistotou, ale právě mírná “špinavost” dává nahrávce punc dob dobře dvacet, třicet let minulých a podtrhuje živelnost alba, aniž by nástroje ztrácely na čitelnosti nebo vyváženosti.
Upřímně doufám, že o Duck Explosion v případě nějaké další a pokud možno i delší nahrávky ještě uslyším, neboť jednohubka v podobě “Zebra Pilot” je sice fajnový poslech, ale čtyři skladby o dvanácti minutách se při krátkosti materiálu přeci jen oposlouchají rychleji než řadovka pohybující se mezi půl až tři čtvrtě hodinou. Stejně tak by se pánové nemuseli bát trochu delších kompozic, když skladby pod čtyři minuty jim jdou od ruky dobře. I přesto jde o velmi dobrou ukázku toho, co v kapele je, a je třeba k tomu tak i přistupovat, nehledě na to, že hudba Duck Explosion je určena především pro koncerty, než pro klidný domácí poslech. Můžeme sice polemizovat, jestli je zpátečnické hrát hudbu, která zní, jako by z oka vypadla létům dávno minulým, dokud ji ale budou hrát Duck Explosion s takovou energií a nadšením, jako to ukázali na “Zebra Pilot”, myslím, že si svých sedm bodů zaslouží.
Dnešní recenze bude patřit mezi nejkratší, protože i recenzované album není zrovna dvouhodinová hudební orgie. “Mutuo perpetuo” je prvním počinem italské partičky La colpa a patří mezi velice krátká EP. Celkových šestnáct minut hracího času je takřka rovnoměrně rozděleno mezi pětici skladeb, které se tak délkou pohybují lehce nad hranicí tří minut. Nejen jejich rozsah, ale i obsah je poněkud uniformní. Několikrát jsem se ve spojitosti s “Mutuo perpetuo” setkal s označením post-metalcore, ovšem skutečnost je mnohem jednodušší. Pětice skladeb funguje na velice dobře vyzkoušeném punk-rockovém principu. To by snadno mohlo vyznít, jako bych kapelu předem zatracoval, a já bych to tak ostatně povětšinou i udělal, tentokrát je ale situace jiná.
Zvuku dominuje hlavně velice výrazná baskytara, ovšem protože se o pozornost perou jen tři nástroje a zpěvák, dostane dostatek prostoru každý z nich. Skladatelsky potěší, že kapela alespoň netrvá na primitivním střídání sloky a refrénu bez jakýchkoliv obměn, a tak i když je refrén vždy klíčovou částí skladby, nezní pětice písní úplně monotónně. Hned v úvodní (a zároveň titulní) skladbě zaútočí La colpa hodně tvrdým riffem a naznačí, že ani zbytek nahrávky nebude rádiově měkký. Nejdůležitějším prvkem v “Mutuo perpetuo” je určitě zpěv. Když zpěvák v refrénu zkouší překřičet hlučící nástroje, zní to živě a skutečně, jako by opravdu křičel ze všech sil. Je vidět, že zvuk nahrávky není zbytečně dokonalý a i přes solidní čitelnost albu tedy zůstává garážový nádech, což vzhledem k danému žánru vůbec nevadí.
Co mě zaráží, je vyrovnanost skladeb. O každé bych mohl napsat, že právě ona je moje nejoblíbenější, což by poněkud ztrácelo smysl. Každopádně pokud nějaká píseň přeci jen vystupuje z řady, je to klipová “La dittatura degli anestesisti”. S lehce skřípající kytarou a pomalejším tempem bicích je její nástup o třídu klidnější než v případě skladby první, o to více však nabírá na variabilitě. Její refrén je hodně návykový, což by se ale dalo říci o celém albu. V “Il nosso pastro” potěší gradace v druhé polovině, kdy píseň z poklidného zpěvu vyústí v příjemně odsýpající závěr. Po celém albu se táhnou zajímavé kytarové motivy. Zatímco basa brumlá poměrně pravidelně velice podobné rytmy stále dokola, kytara je mnohem nápaditější a nejvíce je to znát v “Piano biblico di salvezza”, kterou prosvětluje velice hravý riff. Dalším zajímavým prvkem je provázanost alba, kdy melodie objevující se v druhé půli “Piano biblico di salvezza” otevírá závěrečnou “L’impero”. Ta je od prvních tónů velice chytlavá a jako v jedné z mála z ní padne větší část pozornosti na nástroje než na zpěv. Zamrzí ovšem dosti unáhlený závěr, který zní, jako by byl násilně ustřižený a více by tak albu slušelo, kdyby závěrečná píseň plynule dozněla.
Jak už jistě tušíte, všechny texty jsou v italštině, tudíž vám o jejich obsahu mnoho nepovím. Jak názvy, které jsem s trochou dobré vůle přelouskal, tak i videoklip k “La dittatura degli anestesisti” napovídají, že nepůjde o žádné pozitivní zpívánky. Nevypovídá to sice mnohé o jejich kvalitě, ale už volba témat (politika, finanční krize) je mi sympatická, je to přeci jen lepší, než kdyby zpěvák La colpa v textech básnil o svých nových botách. Každopádně je italština osvěžující a nepochopení textů mi nezabránilo si s kapelou při jízdách autem občas radostně zazpívat.
Zhodnotit takto krátkou nahrávku není úplně jednoduché. Na jednu stranu nemám moc co vytýkat, na stranu druhou si La colpa rozhodně neukousli příliš velké sousto a nesnažili se objevovat cokoliv nového. I tak ale dokázali složit pětici velice dobrých skladeb v žánru, kde je velmi jednoduché spadnout k jednotvárné nudě. Nebýt trošku stupidního obalu a skutečnosti, že “Mutuo perpetuo” nejspíše nevyšlo fyzicky (informace se poněkud těžko dohledávají, proto v textu chybí i jména hudebníků), nestyděl bych se ho mít doma na poličce. Víc než jindy však platí, že zde mluvíme o hudbě, která by nejlépe zněla na koncertě. I tak ale, dobrá práce.
