Švédové Valkyrja mají v rámci black metalového podzemí již vcelku slušné jméno, které si vydobyli dvojicí desek, ale i přesto, že se jim dostává relativně hodně dobrých kritik, třeba předchozí “Contamination” z roku 2010 jsem docela protáčel jen v době krátce po jejím vydání, ale později jsem si ten počin snad už nepustil a dnes si z něj z hlavy nevybavím téměř nic s výjimkou toho, že vím, jaký zvuk ta kapela měla. Nejnovější a celkově třetí fošna “The Antagonist’s Fire” je opět vlastně dost dobrou nahrávkou, jež člověku na pěkných pár protočení stačí, aktuálně mě docela baví, ale obávám se, že i přes množství hodně povedených momentů to s ní nakonec dopadne stejně jako s “Contamination”. Avšak i tak můžu hned prozradit, že navzdory tomu, co právě padlo, si Valkyrja stále zaslouží hodně pěknou známku, protože je to pořád kvalitní záležitost…
Valkyrja produkují takový “moderní” střih čistokrevného black metalu, čímž na mysli, že je to stále black metal, o jehož žánrové příslušnosti si nikdo ani v nejmenším nedovolí pochybovat, ale i přesto se ta hudba nebojí čitelnosti, melodií nebo chytlavých pasáží a rovněž i kvalitního zvuku, který má sice stále daleko do bezpohlavní naleštěnosti a nechybí mu lehká zašpiněnost, přesto je stále poslouchatelný i pro běžného smrtelníka, nejenom pro zaryté fandy garážového undergroundu.
Pokud bych měl muziku Valkyrja k někomu přirovnat, takřka okamžitě by mě napadlo jméno krajanů Watain z období “Sworn to the Dark” a pozdějších alb. Obě kapely si mohou svým vyzněním vcelku bez problémů podat ruce, aniž by jedna zněla jako kopírka druhé a naopak. Pokud vám tedy přijde, že je okolo Watain na váš vkus až příliš velký “hype”, mimo jiné právě Valkyrja by pro vás mohla být více než vhodnou alternativou…
Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”…
Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.
Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.
Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.
“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.
“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.
Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic“. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!
Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.
Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…
Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.
Švédští Entrails jsou nezvyklý úkaz na severské death metalové scéně. Kapela, která vznikla v roce 1990, fungovala osm let, ovšem nezmohla se na jediné album, protože údajně nebyla spokojena se svou tvorbou, se po desetileté pauze vrátila na scénu, aby v aktuální dekádě začala sekat jednu skvělou desku za druhou. “Raging Death” navazuje na své úspěšné předchůdce a přináší poctivou tři čtvrtě hodinku chrastivého death metalu, jak jej kdysi zprofanovali At the Gates či Grave.
Za klasickou morbidní obálkou se skrývá ještě klasičtější chorobný death metal, ve kterém se mísí jeho severská dravost a rock’n’rollová přímočarost. Vzletných vyhrávek a melodií zde moc nenajdete, protože tady je hlavní náplní poctivá kytarová práce dvojice Jimmy Lundqvist a Mathias Nilsson. Ty doplňuje dvojice “nováčků”, kteří se přidali až po znovuzrození Entrails, přesněji řečeno basák/zpěvák Jocke Svensson a bubeník Adde Mitroulis, jenž jej ve vokálních partech tu a tam doplňuje. “Raging Death” je nadupaná, ortodoxní deska, na níž se jede od začátku do konce v rychlém tempu, v němž hrubý projev kapely získá na ještě větší intenzitě. Je škoda, že se nepodařilo uhlídat stopáž, protože takto jednostranně zaměřené album, i přes svůj neuvěřitelný tah na branku a drajv, mohlo skončit o pár minut dřív. Těžko se vybírají nejsilnější skladby, když všechny mají tu správnou dřevní atmosféru a zní jako od opravdových mistrů žánru, ale mě nejvíc zaujaly “Carved to the Bone”, kde je chroptič Jocke Svensson k nezastavení, a kraťoučká “Defleshed” s pravým oldschool nábojem.
Říká se, že třetí album je tím, na němž se ukáže skutečný potenciál kapely. Pokud je tomu skutečně tak, tak Entrails toto potvrzují, protože “Raging Death” je jejich nejvyspělejším dílem, jež se dotahuje na skvostný debut “Tales from the Morque”, jemuž hraje do karet prvek překvapení, který už další počiny mít nebudou, ale to neznamená, že by to bylo album horší. Další pořádná porce chrasticích kytar a smrtící rytmiky, takže není co řešit. Tohle album za osmičku stojí.
Země: Švédsko Žánr: progressive melodic death metal Datum vydání: 24.1.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Confined by Evil
02. The Rancorous Paradigm
03. In Hours of Despair
04. Severance
05. Wither
06. Diabolic
07. From Grace to Grave
08. Sundown
Pamatuju si to úplně přesně. Člověk překládá tiskovku, která hovoří o nějaké zázračné prog deathové kapele, jejíž nové album má své tvůrce vystřelit rovnou do první ligy, a říká si, jakou mají ti vydavatelé fantazii a že takových zázraků tu už bylo… Ta tiskovka se týkala švédské kapely Descend a jejich chystaného druhého desky jménem “Wither” a nebýt toho, že mi přesně tohle album nakonec přistálo na stole s žádostí o recenzi, asi bych na milé Švédy dočista zapomněl. Jenže osud tomu chtěl jinak, takže teď máme příležitost zjistit, jestli label jako obvykle přeháněl, nebo jestli na tom všem vyzdvihování do nebes přeci jen není kousek pravdy.
Když nic jiného, tak se Descend musí nechat jedna věc – rozhodně mají jasnou představu o tom, co chtějí hrát, jak to chtějí hrát a jak by měl výsledek jejich snažení znít. Ačkoli jde teprve o druhou řadovku kapely (která v současné sestavě funguje od roku 2008), “Wither” zní promyšleně a dospěle, a to jak po stránce kompozice, tak stran produkce. Další faktor, který jim hraje do not, je skutečnost, že proklamovaná progrese není jen reklamním heslem, ale je na desce skutečně přítomna. Milovníci extrémně progresivních spolků typu Gorguts se teď asi pobaveně uchechtnou, co že to tu blábolím za nesmysly o progresivním death metalu, ale skutečnost je taková, že i když se zde nejedná o nějaké über náročné technické orgie, přístup, jakým Descend uchopili death metalový základ, se za progresivní rozhodně považovat dá a muzika přítomná na “Wither” o tom přesvědčuje prakticky neustále. Sice se občas přikročí k poměrně ostré hoblovačce, ale i tak mě nenapadá jediná skladba, která by strukturou riffů a dynamickým využitím hráčských technik i zvukových přístupů nějak zásadně slevila z nároků, které s sebou pojem “progresivní death metal” přináší.
Když bych chtěl nějak stručně přiblížit, jak to celé zní, asi bych se neubránil přirovnání k proslulejším krajanům Opeth, i když musím jedním dechem dodat, že Descend se dost úspěšně snaží o vlastní zvuk, takže Opeth ani nikoho jiného v žádném případě nevykrádají. Některé kompoziční postupy mi ale zkrátka připadají podobné právě těm, které používali Opeth někdy v éře “Blackwater Park”, takže jistou inspiraci zde asi popřít nelze. Z toho ale na druhou stranu plyne jedno zásadní plus – instrumentální stránka “Wither” je postavena nápaditě, je dost členitá a nenudí. Kytarové pasáže většinou staví na poměrně technickém riffování, ale nejednou se v nich projeví závan oldschoolového death metalu; drtivou většinu vokálu zastává growling, ale když se jednou ozve čistý vokál, je to skvělé. Zmiňované dynamiky v rámci skladeb je dále dosahováno užitím jemnějších brnkaných přechodů, nezřídka kdy se dostane ke slovu i vyloženě atmosférická pasáž, jindy zase zběsilé sólo nebo akustická vložka. Relativně dlouhé songy tedy v žádném případě nesvazuje struktura sloka-refrén-sloka, což je super. Co je ale ze všeho nejvíc super? Všechno to k sobě totiž naprosto přirozeně pasuje. To se děje zejména díky dvěma faktorům – prvním je temná atmosféra, která hudbu jednotí po pocitové stránce, ať už muzikanti zrovna hrají jakýmkoli způsobem. No a pak jsou tu bicí. Bubeník si zaslouží opravdu velkou poklonu, protože výkon, jaký na “Wither” odvádí, skutečně nesnese výtek. Jeho hra je technická, ohromně nápaditá a nejednou jsem se přistihl při tom, že poslouchám právě bicí, ke kterým zbytek hraje trochu druhé housle. Jak se říká, že kvalitní bubeník je motorem kapely, tak toto je naprosto ukázkový případ, kde to platí do puntíku.
Onou poznámkou o tom, jak bicí místy přebírají otěže posluchačské přitažlivosti, jsem se ale dostal k tématu, které tu také musí zaznít a které má za následek, že “Wither” nakonec není vyloženě geniální dílo. Připadá mi totiž, že ačkoli jsou Descend více než schopní vytvořit silný tlak a omotat si posluchače okolo prstu, bohužel se tak neděje úplně pořád. Přestože jsou všichni členové kapely bezesporu velmi kompetentními muzikanty, místy mi připadá, že je ta která pasáž nebo kytarová linka maličko odfláklá nebo nedotažená, což trochu zamrzí. Neberte to ale zase hůř, než jak to ve skutečnosti je. Ono se totiž dá bez uzardění říct, že na “Wither” vlastně není jediná minuta špatně, ale někdy to zkrátka není ve srovnání s řadou perfektních momentů alba až taková sláva a je to holt znát. A ono není divu, protože když Descend vytáhnou nějaké to eso z rukávu, je to velká paráda a člověk si tyhle momenty vyloženě užívá. A užívá si je tolik, že mu ani nepřijde, že jedno přehrání “Wither” zabere takřka hodinu. A to je prosím pro Descend opravdu vynikající vizitka, protože nahrát hodinové album, které neztrácí dech ani v závěru, nedovede ani zdaleka každý, a mnohé zavedenější formace by o tom mohly dlouze povyprávět.
Kdy to teď po sobě čtu, říkám se, že jsem prakticky v samém závěru trošku zchladil velice slibná očekávání, která jsem se snažil větší část recenze budovat. Tak či onak ale zůstává neoddiskutovatelným faktem, že Descend si s “Wither” připisují na konto počin, který pro ně skutečně může být odrazovým můstkem do hodně vysokých sfér. Mám totiž dojem, že ta troška negativ, která sráží jinak výtečný dojem z celé desky, je dílem doznívající nevyzrálosti zejména kytarové sekce, a je jen otázkou času, kdy Descend vytvoří album, kterému opravdu nepůjde co vytknout. Když si vezmu, jak kvalitní materiál Descend nabízí už nyní, zdá se mi takřka nevyhnutelné, že třetí deska téhle nesmírně nadějné kapely už bude drtit v celé své délce a bez pardonu. Vážně bych si moc přál, aby mi tahle věštba vyšla.
Švédové Candlemass patří k nejstarším doom metalovým kapelám a bez nějakých větších debat se dají zařadit mezi ty, kteří sehráli významnou roli v pokládání základních stavebních kamenů svého žánru v jeho čistokrevné podobě. Na podzim roku 2011 ovšem Candlemass ohlásili, že tehdy chystaná deska bude jejich posledním dlouhohrajícím počinem vůbec – a tato deska už z dnešního pohledu dávno vyšla – v červnu 2012 pod názvem “Psalms for the Dead”. Skupina sice nekončí nadobro a nadále bude pokračovat v nárazovém živém hraní, ale nebude již natáčet další alba.
Na druhou stranu se asi dalo docela očekávat, že Leif Edling, baskytarista a hlavní skladatel Candlemass, nejspíš nebude jen tak sedět se založenýma rukama, nic nedělat a nic netvořit, což se nakonec opravdu nestalo. Vcelku logicky to vedlo k založení zbrusu nového projektu, jenž dostal jméno Avatarium a v němž vedle Leifa působí také i další zajímaví muzikanti. Kytary se ujal Marcus Jidell, někdejší člen Royal Hunt a Evergrey, jenž se shodou náhod v roce 2012 mihnul i jako záskok v koncertní sestavě Candlemass. Bicí si vzal na starost Lars Sköld z Tiamat, který svého času také nabubnoval sólovou desku Leifa Edlinga, “Songs of Torment, Songs of Joy” z roku 2008. Nejvíce spolupráce si však hlavní protagonista užil s klávesákem Carlem Westholmem – ten se totiž objevil na zmiňované sólovce, s Edlingem se sešel v kapelách Krux a Jupiter Society, podílel se i na projektu Abstrakt Algebra, který Leif Edling založil v roce 1994 po prvním rozpadu Candlemass, a v neposlední řadě se Westholm svého času krátce zjevil i v sestavě samotných Candlemass a jako host svými klávesami přispěl na relativně dost jejich alb. Jak vidno, baskytarista se v nové skupině obklopil starými známými, s nimiž už nějakou tu muziku v minulosti udělal. Prozatím jediným členem Avatarium, jehož jsme doposud nezmínili, je ten, kterého jsme vlastně měli zmínit na začátku, protože dámy mají přednost – za mikrofon se totiž postavila jistá Jennie-Ann Smith, jejíž vokál tvoří jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších elementů stejnojmenné debutové desky “Avatarium”… ale o tom až v následujících odstavcích…
Vzhledem k tomu, že za Avatarium stojí především Leif Edling, asi pro nikoho, kdo si už “Avatarium” pustil, nebylo velkým překvapením, že mezi novou kapelou a starými dobrými Candlemass rozhodně nějaké paralely jsou, zejména se to týká těch momentů, kdy Avatarium spustí tvrdší doom metalové riffy – v některých takovýchto pasážích na mě opravdu dýchnul znatelný závan Candlemass. Rozhodně to ale podle mě není nic, co by mělo vadit, tím spíš, když jsem to vlastně očekával. I z tohoto důvodu se dá říct, že pokud vás stejně jako mě mrzí ukončení studiové činnosti Candlemass, právě Avatarium nastupují jakožto vhodná, důstojná a snad i kvalitativně srovnatelná alternativa.
Na druhou stranu, toto je jen jedna složka hudby Avatarium, protože jestli nová kapela něčím určitě není, tak je to kopírka Candlemass s jiným jménem a jinou sestavou. Pánové a dáma totiž přišli s nahrávkou, jež rozhodně nemá zapotřebí kohokoliv kopírovat – veškerá ta podobnost se známějším uskupením Leifa Edlinga totiž pramení hlavně z jeho charakteristického skladatelského rukopisu, jinak totiž Avatarium sázejí na stůl své vlastní trumfy. Především se mi zdá, že jsou v porovnání s hudbou Candlemass méně doomovější, jsou spíš rockovější, ta hudba je taková víc provzdušněná a méně zatěžkaná. Také se mi zdá do jisté míry variabilnější – zatímco podstatná část skladeb Candlemass je více či méně postavena na jednom motivu, riffu a tak dále, přechody v písních Avatarium jsou mnohem kontrastnější. Neříkám lepší nebo horší, jednoduše jen trochu jiný přístup, akorát v obou kapelách to fungovalo, resp. funguje na jedničku.
Ovšem to nejmarkantnější, v čem se Avatarium liší, je samozřejmě vokál. Upřímně nemám sebemenší páru, kde a jestli vůbec někde Jennie-Ann Smith zpívala dříve, ale ten její přednes je jednoduše famózní a hned na první seznámení mě obrovsky zaujal… vlastně na několik prvních poslechů jsem poslouchal především ji a bližší detaily v instrumentální rovině jsem začal vnímat až mnohem později. Ta ženská prostě umí, dokáže svým hlasem posluchače zaujmout a okamžitě si jej získat na svou stranu, střídá různé polohy (žádné dvojsmysly, vy chlíváci!) a ve všech je skvělá. Nutno ale zdůraznit, že Jennie-Ann v žádném případě není nějakou načančanou princeznou a má daleko do toho, co se zdá být dnešním prototypem metalové zpěvačky, tedy holkou, u níž jde víc o poprsí napasované v těsném korzetu než o hlas a která hýká pseudo-operním zpěvem, jenž spíš zní, jak kdyby ji někdo tahal za ochlupení na bembeřici. Vokalistka Avatarium zpívá hodně přirozeně, uvěřitelně a nenuceně, místy skoro až rockově, má zajímavou barvu hlasu a hlavně do zpěvu dokáže vložit obrovskou porci emocí. Já obecně nejsem příliš velkým zastáncem zpěvaček v metalu (ne, že bych byl nějaký sexista, to ani omylem, je to spíš kvůli onomu nudnému panenkovskému modelu, do něhož podstatná část, ne-li většina vokalistek spadá), ale v tomto konkrétním případě je to prostě bomba. Jestli je hudební stránka Avatarium plná trumfů, tak Jennie-Ann Smith je se svým hlasem žolíkem navrch.
Co se týče jednotlivých písniček, na “Avatarium” by se bez sebemenších problémů dala vztáhnout kouzelná recenzentská formulka, že jsou všechny skvělé a všechny stojí za slyšení, tudíž nemá cenu nějaké z nich vyzdvihovat nad ostatní. Jistě je to pravda, protože Avatarium opravdu dali dohromady kolekci sedmi velice vyrovnaných skladeb, z nichž ani jedna mi nepřijde špatná, zbytečná nebo navíc, naopak mě všechny baví od začátku do konce, i samotná deska jako celek nemá šanci nudit díky docela střízlivé délce 50 minut, která je naprosto odpovídající k tomu, aby se člověk nasytil a pochutnal si, ale nepřejedl se. Pokud bych ale přece jenom musel vybrat, asi bych rozhodně neopomenul zmínit “Tides of Telepathy”, jejíž první polovina je čirou náhodou jedním z těch momentů, které mají asi nejblíže k tomu, co Edling a Westholm předváděli v Candlemass; druhou polovinu ovšem naprosto excelentní finále patřící k mým nejoblíbenějším pasážím na albu. Strašně mě baví rovněž trochu rockovější a melodičtější “Boneflower”, k níž vznikl taktéž videoklip. Jako poslední bych zmínil ještě “Pandora’s Egg”, která je nádherným příkladem výše zmiňovaných kontrastů – pomalé a melancholické pasáže s procítěným zpěvem se zde totiž střídají s výjezdy ostrých riffů přímo ukázkovým způsobem, ale všechno drží pohromadě, nic není násilné, naopak i takovýhle zlom zní v podání Avatarium naprosto přirozeně.
Přiznávám se, že Candlemass vždycky patřili mezi mé hodně oblíbené kapely, takže Leif Edling tím pádem vcelku logicky vždy patřil mezi mé oblíbené muzikanty, díky čemuž jsem i od Avatarium očekával kvalitu – a tu jsem naštěstí také dostal. Ta nahrávka mě vyloženě chytla, poslouchám ji s obrovskou chutí a ohromně mě baví. Jednoduše je to poctivá, uvěřitelná a povedená deska se spoustou výtečných momentů a pěknou atmosférou. Ne, určitě to není album roku, ale to nic nemění na faktu, že mně osobně “Avatarium” udělalo vážně radost.
Další názory:
I s mírným odstupem času si pořád stojím za názorem, že ukončení studiové kariéry legendárních doom metalistů Candlemass je velká škoda. Zvlášť s přihlédnutím ke kvalitě jejich ponávratových alb, kdy se eponymním “Candlemass” nadechli k působivé formě, jež jim vydržela až do posledního opusu “Psalms for the Dead”. Avatarium sice nejsou úplně přímým následovníkem, ale postava Leifa Edlinga je dostatečnou zárukou kvality a pojítkem, které obě kapely pojí nejen hudebním obsahem. Obklopil se partou skvělých muzikantů a neznámou zpěvačkou Jennie-Ann Smith, která je pro mě skutečnou hvězdou jejich debutového alba. Doomové riffy na sabbatovském základu tvrdí nahrávku do patřičných hlubin, ovšem pomalé, rockové momenty, v nichž naplno vynikne pronikavý a podmanivý hlas Jennie-Ann, jsou jasnými vrcholy jednotlivých skladeb. Jak už zmínil kolega v hlavní recenzi, jsou všechny skvělé a není důvod nějakou z nich vyzdvihovat nad ostatní, ale mým favoritem se stala úvodní “Moonhorse”, kde akustická pasáž, v níž se ke kytaře přidá pouze Jennie-Ann, získá takřka folkovou atmosféru. Přestože všechny písně staví na střídání kytarových a uvolněných ploch, nelze říct, že by “Avatarium” bylo albem průhledným a hned při prvním poslechu předvídatelným. Zajímavými momenty se v tomto případě nešetří, takže se deska hned tak neoposlouchala a věřím, že ještě nějaký pátek ji budu pravidelně točit. Ne, že by očekávání byla na bodě mrazu, ale i tak lze o Avatarium hovořit jako o velmi příjemném překvapení a jako o kapele, která klasický heavy metalově laděný doom metal posunula do jiných sfér. Přičtěte si k tomu parádní atmosféru a prvotřídní muzikantské výkony (kytarová sóla Marcuse Jidella jsou lahůdkou) a je nad slunce jasné, že tohle album za to stojí. Kaša
Švédové Pest byli na své poslední desce “Rest in Morbid Darkness” z roku 2008 pěkně vzteklá bestie. Severské tehdy ještě duo (nyní již trio) tam předvedlo totálně kulervoucí špinavý agresivní a kurevsky nasraný black metal, který byl naprosto úžasným způsobem operlený doslova heavy metalovými sóly a vyhrávkami. Kombinace na první pohled možná trochu divná, ale když vezmete v potaz, že black metal (přinejmenším ten v podání Pest) i heavy metal jsou žánry ze staré školy, svou logiku to má, zvláště když to funguje tak náramně.
Na další pokračování se muselo čekat pět let a jak vidno, během těch pěti let nastalo víc změn než jen přijetí třetího regulérního člena. Na prvních počinech Pest předváděli agresivní raw black metal, na třetí řadovce “Rest in Morbid Darkness” jej, jak už bylo řečeno, nadupali heavy metalovými sóly, ale novinka “The Crowning Horror”… no, to už je s nadsázkou řečeno pomalu spíš heavy metal. Nebo lépe řečeno, pořád to je black/thrash metal jako noha, minimálně svým zvukem ano, ale když to člověk poslouchá, vyznívá to spíš jako rychlejší hard rock s ostřejším vokálem. Například taková “Devil’s Mark” je vyloženě rockový song a nebýt vokálu, rozhodně byste si netipnuli, že jde o tu samou kapelu, která kdysi nahrávala zla jako “Lífit es dauðafærð”. Docela paradoxně je ovšem “Devil’s Mark” asi nejlepším válem na “The Crowning Horror”.
Nechci ovšem tvrdit, že je “The Crowning Horror” sračka, v podstatě je to vlastně dobré album, suprově to šlape, v rychlejších písničkách to má švih a příjemně staroškolsky to řeže, ozdobou nahrávky jsou opět fantastická sóla, na něž mají Pest dar od samotného rohatého. Všechno bych to nadšením zbaštil… být to jiná kapela. Uznávám, že je to možná trochu nefér, vývoj skupin většinou jsem schopen nějakým způsobem přijmout, ale tady mi to nesedlo úplně na sto procent, jednoduše jsem od Pest chtěl a čekal odporný špinavý black metal, ne špinavý heavy metal s black metalovým zvukem…
Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema
Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…
Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.
V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.
První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.
Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.
Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!
Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.
I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!
Ereb Altor, kteří jsou formálně vlastně jen vedlejším projektem několika členů doom metalových Isole (ačkoliv třeba já osobně mám radši hudbu Ereb Altor než Isole), se nikdy netajili tím, že prvotním podnětem ke vzniku téhle kapely bylo vzdát hold nesmrtelnému odkazu legendárních titánů Bathory. Pánové tak ale nechtěli učinit hraním coverů, nýbrž svou vlastní tvorbou, jež se ponese v duchu vikinského období Bathory. Stalo se a výsledkem byly dvě desky “By Honour” (2008) a “The End” (2010), z nichž zejména ta první jmenovaná je opravdu hodně povedená a osobně ji považuji za jeden z nejlepších tributů Bathory.
Následně si ovšem Ereb Altor sami (a zcela správně) uvědomili, že na tom nelze stavět donekonečna a se třetí deskou “Gastrike” se v loňském roce pohnuli spíše do black metalovějších vod, přestože onen viking metal zde byl stále patrný. Nicméně se ukázalo, že i v této poloze to Švédům slušelo a rozhodně to má smysl. Aktuální novinka “Fire Meets Ice” mi přijde, jako by se snažila propojit obě dosavadní tváře Ereb Altor. Rozhodně mi připadá o poznání méně agresivní a méně black metalová než “Gastrike”, jako by se svým vyzněním otáčela zpátky za odkazem Bathory, přesto tak nečiní natolik znatelným způsobem, jako tomu bylo na prvních dvou nahrávkách.
Přesto se ten duch Bathory – nebo lépe řečeno viking metalových desek z období raných 90. let – prolíná takřka celým “Fire Meets Ice” a u mnohých riffů si na Quorthonovu tvorbu nelze nevzpomenout, byť to zde samozřejmě není ani zdaleka v tak geniální podobě. Jen tu a tam vykouknou trochu black metalovější růžky, ale jak vidno, vůbec to není na škodu.
Pokud jste na tom stejně jako já a stále vás mrzí, že Bathory už je jen minulost, pak právě alba jako “Fire Meets Ice” jsou přesně pro vás a rozhodně byste si tento počin a muziku Ereb Altor obecně neměli nechat uniknout. Stejně tak je “Fire Meets Ice” deska jak dělaná pro ty, kteří mají po krk trendového viking metalu a chtějí hudbu, jíž lze věřit nos mezi očima.
Putrified je kapela, u níž hned na první pohled přesně víte, co byste měli očekávat… obal, logo, vlastně už jen samotný název skupiny doslova křičí, že tady se bude hrát oldschool jako svině. Napínat vás nijak nebudu – žádné překvapení se nekoná a opravdu tomu tak je. Nicméně to však neznamená, že by to bylo automaticky špatně, tedy alespoň z mého pohledu ne. Sice mám progresi v muzice hodně rád a fandím avantgardě a experimentům, zároveň ale – navzdory tomu, že to může na první pohled vypadat schizofrenně – pořád říkám, že jsem i tak trochu nostalgik a staromilec a hnilobou a starobou prorostlé nahrávky, které jako by vypadly z minulého tisíciletí, si dokážu fakt užít – pokud jsou dobré, samozřejmě. Je to i případ Putrified?
Projekt Putrified funguje od roku 2010 a jeho jediným členem a tím pádem i (vcelku logicky) hlavním mozkem je jistý A. Death, jenž pod jménem Casket působí taktéž v black metalových Infuneral. Nejdříve vydal dva neřadové kousky (demáč a ípko) a následně už došlo na dvě dlouhohrající fošny “Spawn of the Dead” (2011) a “Neurotic Necrotic” (2012). V letošním roce A. Death přichází s další nahrávkou, tentokrát opět menší, konkrétně s minialbem “Sacrilegious Purification”… i když, je docela otázkou, nakolik je ten počin vlastně menší, když při svých 22 minutách trvá jen o 11 minut kratší dobu než minulá řadovka “Neurotic Necrotic”. Ale takhle se to v podobných žánrech prostě hraje a svým způsobem je to vlastně i dobře, protože na podobné dřevní klepanice je ta +/- půl hodinka naprosto adekvátním hracím časem.
Jak je to tedy se samotnou muzikou na “Sacrilegious Purification”? Tvorba Putrified by se klidně dala přirovnat k takovým Necrophobic, byť svými skladatelskými kvalitami A. Death nedosahuje síly party okolo Joakima Sternera. Stylově se však svým kultovním krajanům dost blíží. Jedná se o podobný staroškolský metal někde na pomezí subžánrů death a black, který by se na první pohled mohl tvářit jako obyčejná rubačka, ale ve skutečnosti je mezi dřevními riffy a špinavějším zvukem ukryto dost kvalitních nápadů, zajímavých melodií nebo výtečných baskytarových vyhrávek. K tomu přidejte ještě správně “vychlastaný” řev a máte jasno, oč tu půjde. Důkazem budiž hned první titulní vál “Sacrilegious Purification”, v němž Putrified hned po klavírním intru nasadí plné obrázky, ale třeba zmiňovaná pěkná basa se vyklube hned záhy, o kytarových melodiích ani nemluvě.
Prvních pět kousků se na EP nese ve více méně stejném duchu, ale vzhledem k oné délce to nijak nevadí, je to pořád zábavné, každý song dokáže nabídnout parádní momenty nebo chytlavé a lehce zapamatovatelné pasáže. Mně osobně se líbí hlavně třetí fofrovačka “Sacrificial Death Salvation” s “hitovým” refrénem a výbornou pomalejší a melodičtější vsuvkou ve třetině písničky. Taková “This Poisoned Chalice” mi zase přijde o něco víc načichnutá death metalem než zbylé kolegyně. “Evocatio” pak s trochou nadsázky působivě téměř rockově, místy skoro jako ošklivější a extrémnější bratránek Motörhead.
Největším vybočením z kontextu celého “Sacrilegious Purification” je závěrečná “Sacred Putrefaction”, jež se jako jediná nenese v rychlejším duchu, ale naopak nasazuje střední až pomalejší tempo. V některých částech bych se skladbu nebál nazvat až epickou, především díky melodii v refrénu, která je jednoduše skvělá. Neočekávejte ovšem jakoukoliv podbízivost, stále se to nese v intencích staré školy. Každopádně, pro mě osobně asi vrchol nahrávky.
“Sacrilegious Purification” zcela jistě není počinem, bez jehož poslechu byste nemohli žít, ale rozhodně se jedná o kus poctivého oldschoolového metalu, který mě osobně dost potěšil. Není to nic výjimečného, to ne, ale stejně jsem to EP poslouchal s náramnou chutí a opravdu mě bavilo… někdy takovýhle zpátečnický přístup člověku jednoduše sedne. Pokud máte v oblibě skupiny jako třeba výše zmiňované Necrophobic, klidně si tenhle kousek sežeňte, protože si myslím, že by vás hudba Putrified mohla dost bavit.
Tento měsíc se mi shodou okolností sešly k recenzi dvě desky, na kterých se podílí stejný zpěvák. Je jím Sverker “Widda” Widgren, obsluhující vokály u švédských death metalistů Diabolical, kterým vychází ambiciózní počin “Neogenesis”. Nyní je však řeč o kapele Demonical, postavené na základech bývalých drtičů Centinex, drhnoucí klasický švédský death metal s brutálním chřestivým zvukem, který fandové stylu zbožňují už více než dvacet let. Jejich nejnovější počin nese název “Darkness Unbound” a přichází s pravidelným dvouletým intervalem, který si smečka drží od první desky, tedy dva roky od “Death Infernal”.
Nahrávka byla spáchána ve studiu Necromorbus ve Stockholmu, jehož spoluvlastníkem je právě zpěvák Widgren. Tohle studio se může pyšnit tím, že vytvářelo či vytváří výtečný zvuk takovým smečkám, jakými jsou Ondskapt, Watain či Merrimack. Pro našince není bez zajímavosti, že v tomto studiu spáchali svůj nejnovější počin “Omniabsence Filled by His Greatness” čeští black metalisté Inferno. Podle všeho je studio schopno velké zvukové variability. Hned po titulním intru se z reproduktorů vyvalí palba “The Order”, obsahující veškeré ingredience potřebné k posluchačské spokojenosti. Podladěné chrastivé kytary, nekompromisní tempo, agrese a vzteklý štěkavý vokál. Ale přestože se může zdát, že jde jen o hluché tlučení do vrat, najednou se v refrénu vyvalí chytlavá kytarová melodie a na první hit desky je zaděláno.
Ani zbylých osm válů s vámi nebude hrát zbytečnou hru na schovávanou. Kdo by čekal něco jiného než tempově většinou dosti nekompromisní death metal s příchutí crustu i decentním starobně doom metalovým popraškem, evokujícím staré nahrávky britské školy (především Paradise Lost). Tak se děje především ve finále s názvem “The Great Praise”. Po poslechu nakonec zjistíte, že jediné, co vás napadá je “kurva, chci ještě znova”. Vír riffů, vycházejících z death a thrash metalových základ, je sem tam líznutý ostřím black metalové vichřice. To celé je pak sem tam pročísnuto jasným světlem melodických vyhrávek či sól. Avšak nečekejte modernu ověnčenou primitivními riffy a téměř popovými melodiemi, pro takové věci tu není místo. Navíc hrdelní projev Wingrena dává jasně na srozuměnou, že tady se do MTV nikdo dostat nesnaží.
Na závěr alba byly zařazeny dvě bonusovky, tou první je předělávka letitého masakru “World Beyond” od německých titánů Kreator, jehož riffy jsou však krapet nečitelné díky “švédskému” zvuku, Na druhou stranu má ale pořádný odpich a její stopáž byla zkrouhnuta na necelé dvě minuty! Druhým bonusem je přehrávka “Burned Alive”, převzatá z debutové fošny.
S touhle deskou asi kapela díru do světa neudělá, ale i tak má velkou šanci oslovit fanoušky chřestivého metalu. Toto album by se neměl nechat ujít žádný posluchač kapel Grave, Dismember a podobných smeček. Poslechem Demonical jednoduše neprohloupíte, sice je vám od začátku jasné, co dostanete, ale faktem je, že tahle práce je kvalitně odvedená.
Další názory:
Víceméně můžu s kolegou v hodnocení “Darkness Unbound” souhlasit. Death metal v podání Demonical je jasně daná věc, kapela na to hned po intru nekompromisně vlítne a v podstatě až do posledního tónu desky to poctivě drhne pěkně od podlahy. Hniloba staré školy z toho páchne na sto honů a člověk by až mohl říct, že něco podobného už slyšel snad v tisícovce variací, což je zcela jistě pravda, jenže to, co se může zdát jako hlavní neduh “Darkness Unbound”, je zároveň i jeho hlavní předností. Ve své jednoduchosti a přímočarosti se totiž jedná o nahrávku uvěřitelnou a upřímnou. Je v tom cítit zápal a cit Demonical pro švédský oldschool death metal, což je u podobného druhu muziky svým způsobem jedno z hlavních kritérií. Jasně, samozřejmě ne vždy jsou alba postavená na zápalu a ctění starých pořádků zábavná, ale zrovna tady to prostě funguje. Za mě spokojenost. H.
