Archiv štítku: SWE

Švédsko

Diabolical – Neogenesis

Diabolical - Neogenesis
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: ViciSolum Productions

Tracklist:
01. Into Oblivion
02. Metamorphosis
03. Oracle
04. Ex
05. World in Silence
06. Reincarnation of the Damned
07. Fields of Nihil
08. Dialogue with the Dead
09. Wolves’ Choir
10. The Age to Come
11. Humanitas

Hodnocení:
Stick – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Diabolical jsou další kapelou, ve které působí Sverker “Widda” Widgren a kterou jsem dostal tento měsíc na pitvu. Byť služebně starší, mají Diabolical na svém kontě teprve čtvrté album “Neogenesis”, které přichází pět let po předchozím “The Gallery of Bleeding Art”. Vydání desky provázely všelijaké průtahy, a tak se z původně plánovaného dubna letošního roku stalo září. Proč se vydání tak táhlo, těžko říct, přestože jsem sháněl vysvětlení všude možně, nějak se mi jej nepodařilo vypátrat. Každopádně, kapela přišla s ambiciózním projektem a jsem zvědav, jak se na jejich snažení bude metalová veřejnost dívat. Je docela problém v tom, že dle tvrzení protagonistů lze album plně vychutnat až společně s četbou knihy, která je s deskou propojena a byla napsána kytaristou Carlem Stjärnlövem. Je pravdou, že koupě alba společně s knihou je docela lákavá a mohlo by to natáhnout lidi, ale na druhou stranu, všichni víme, jak se to v současné době má s prodejem CD…

O co tedy jde? “Neogenesis” v knize popisuje příběh o konci světa a o tom, co následuje po něm. Každá kapitola knihy je zároveň jedna skladba na albu. A že Carlovy vize nejsou zrovna nejpozitivnější, je nabíledni. Kolekce jedenácti skladeb (poslední krásná orchestrálka “Humanitas” slouží jako outro) nabízí tedy pochmurný death metal, který nepatří zrovna mezi ty nejpřímočařejší. Společným jmenovatelem je teda především temná atmosféra, temné melodie a jistá “rozvláčnost”. Většina skladeb totiž valí v drtivém středním tempu, nabízí různé variace pasáží a přichází se jí na chuť pomalu, je to hodně plíživá záležitost. I přes to, co jsem napsal výše, to ze začátku nevypadá, úvodní “Into Oblivion”, nastartovaná orchestrální pasáží se pak rozjede ve slušný sekec. Avšak již druhá “Metamorphosis” nikam neuhání, jen rozplétá nitě zkázy. Zvuk švédského studia Necromorbus je šťavnatý a plný, přesto ve správné míře brutální a sešlapává posluchače do země.

V průběhu poslechu si všimnete toho, že skladby nejsou stavěné podle klasických postupů a jsou stejně jako příběh spíše rozvíjením motivů a jejich kladením přes sebe. I zpěv/vokál je tu jen jakýmsi doprovodem celkové atmosféře. Jakmile však nastoupí až soundtracková a temná “Ex”, tak přichází ten pravý úpadek a zkáza. Tempo se zpomaluje ještě razantněji, ale já v podstatě zjišťuji, že s tím nemám nejmenší problém a album baví až do úplného konce. Je to asi tím, že přístup Diabolical není úplně staromilský, a i přesto, že má své základy v death metalu, nějak nedokážu přijít na to, k čemu bych to mohl přirovnat. Vychází mi z toho, že “Neogenesis” není zrovna jednoduchá záležitost na poslech a je to v podstatě dost originální záležitost, která se šplhá v mých sympatiích skutečně vysoko.

Album končí ještě chmurněji, než začalo. Uzavírkou je totiž podmanivá tryzna s názvem “The Age to Come”. Chropot Widgrena je zvěstovatelem postapokalyptického světa, v němž není pro radost příliš mnoho místa. Podmanivé melodie kytar vás zanesou na scénu, o které doufáte, že se jí v realitě nikdy nedožijete. Z epické chmurnosti se po výborném lahůdkovém sóle hostujícího Ralpha Santolly skladba zlomí do solidního death/thrashového nářezu, který ale nabízí mnohá zákoutí. Finále, jak má být.

Album patří z death metalu poslední dobu k jednomu z nejlepších materiálů, přestože jsem toho od něj příliš nečekal, tak si odnáším opravdu nevšední zážitek. Je to skoro jako poslouchat hodinový hudební film a nechávat se unášet obrazy, které evokuje. Tomuto albu se nestydím napařit relativně vysoké hodnocení, protože je to hodně ambiciozní projekt a rozhodně se nedá říct, že by nedošlo k naplnění potenciálu. Švédská smečka se za svůj výkon určitě nemusí stydět a přál bych si, aby se zas co nejdříve objevila v České republice, protože tohle bych si naživo poslechl velmi rád. Jsem rád, že se kapely dnes nebojí svou tvorbu nějak ozvláštnit a ne jen suše drhnout riffy a skladby jak na běžícím pásu. Diabolical přišli nejspíš s nejsilnějším albem své kariéry. Teď už mi ke štěstí chybí si vážně přečíst samotný příběh.


Další názory:

Rovněž i v názoru na “Neogenesis” se s kolegou shoduji. Zatímco Demonical znamenají zpátečku na cestě časem a vsázejí na staroškolské pojetí, Diabolical naopak ukazují, že stále jsou i cesty, jak pořád zůstat na poli čistokrevného death metalu a zároveň znít svojsky, zajímavě a svým způsobem do jisté míry vlastně i originálně – stačí mít “jen” vizi a otevřenou hlavu. A zjevně přesně tím Diabolical při skládání “Neogenesis” disponovali v dostatečné míře. Jejich deska se v porovnání s “Darkness Unbound” vydává v podstatě na opačnou stranu, je mnohem pestřejší, není sice tak nekompromisní, ale zase je promyšlenější a jejím hlavním poznávacím znamením je hezky zkažená a hlavně povedená atmosféra – a zdůrazňuji, že stále v rámci death metalu a použití jeho klasických postupů. Výborná věc.
H.


Civil War – The Killer Angels

Civil War - The Killer Angels
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Despotz Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Švédové Sabaton dlouhodobě rostou do pozice opravdu velké kapely, vlastně už do ní možná i vyrostli, jenže v loňském roce, přibližně dva měsíce před vydáním nového alba “Carolus Rex”, to v rozjetém vlaku začalo skřípat a za doposud ne úplně vyjasněných okolností Sabaton opustili hned čtyři členové ze šesti. Osiřelá dvojice si sehnala nové kumpány a vydala se intenzivně koncertovat, vyhození čtyři členové se pak dali dohromady s novým zpěvákem a baskytaristou a vytvořili novou skupinu Civil War, s níž nedávno vydali velký debut “The Killer Angels”.

Upřímně ani nevím, proč jsem si to vlastně pouštěl, nic jsem od toho nečekal. Sabaton jsou kapela, kterou diplomaticky řečeno nemám moc rád, takže od nové formace čtyř bývalých členů se nedalo očekávat, že by se mi to nějak zvlášť líbilo. A také na první poslech mi to přišlo nic moc, ale postupem času se tak nějak stalo, že mě “The Killer Angels” opravdu chytlo a to album mě prostě baví, jakkoliv je to i pro mě samotného překvapivé.

Civil War jsou oproti Sabaton mnohem rockovější, jsou i uvěřitelnější a z mého pohledu tím pádem i zábavnější. Pořád je to vlastně docela klišé, ale v tomhle případě moc příjemné klišé, které prostě skvěle šlape a opravdu se mi líbí. Refrény jsou doslova skvělé a některé písničky jsem si vysloveně oblíbil (namátkou třeba “King of the Sun”, “First to Fight”, “Rome Is Falling” nebo “Brother Judas”). Svou roli v tom hraje i to, že vokalista Nils Patrik Johansson na rozdíl od Joakima Brodéna ze Sabaton opravdu umí zpívat a pracovat se svým hlasem. Byť má hodně specifickou barvu, která asi ne každému sedne, mně se to líbí. Stejně tak mě překvapily i klávesy, které oproti Sabaton nehrají nonstop cirkusácké halekačky, ale Civil War je opravdu využívají ke gradaci songů, což se jim daří skvěle.

Pro mě osobně je “The Killer Angels” opravdu velké překvapení, protože namísto agrárního power metalu, jaký jsem očekával, mi Civil War naservírovali album plné parádního heavy / hard rocku a skvělých písniček.


Watain – The Wild Hunt

Watain - The Wild Hunt
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Night Vision
02. De profundis
03. Black Flames March
04. All That May Bleed
05. The Child Must Die
06. They Rode On
07. Sleepless Evil
08. The Wild Hunt
09. Outlaw
10. Ignem veni mittere
11. Holocaust Dawn

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Watain byli svého času kapelou, kterou jsem vážně hltal a poslouchal ji téměř denně. To bylo především v období okolo vydání (z dnešního pohledu evidentně přelomové v kariéře kapely) desky “Sworn to the Dark”, jež nabídla excelentní black metalovou jízdu, která v mém osobním žebříčku nakonec vystoupala na jednu z nejvyšších pozic v roce 2007. Dodnes tu desku sem tam s obrovskou chutí protočím a pořád to má koule – skvělá atmosféra, výtečné nápady, chytře napsané skladby. Po hudební stránce byla pro švédské pekelníky přelomová v tom, že Watain se na ní mírně odpoutali od svého dřívějšího vyloženě undergroundového výraziva a nabídli black metal stravitelnější i širšímu publiku. Stačí si pustit kupříkladu pustit debut “Rabid Death’s Curse” a po zvukové i kompoziční stránce jasně uslyšíte, co mám na mysli. Watain to ovšem udělali chytře, neztratili svou tvář, stále šlo poznat, že jde o tu stejnou skupinu, a sotvakdo z black metalové scény je mohl považovat za zaprodance – jednoduše opravdu přirozený a uvěřitelný vývoj, který nakonec přinesl své ovoce. Se silnou a na svůj žánr relativně stravitelnou nahrávkou v zádech a s podporou vydatného koncertování jméno Watain narostlo…

“Now hear me, son of man;
I too have shed tears for thy suffering.
Yet tears of pity, they were not!
They were tears of joy!”
(All That May Bleed)

…a následující počin “Lawless Darkness” byl už bez přehánění očekávaný. Zpočátku jsem jej sice drtil s velkým zanícením, nicméně postupně se ukázalo, že tohle album zdaleka není tak silné jako “Sworn to the Dark” a zdaleka zkoušku časem neobstálo s takovou ctí jako jeho předchůdce. Ano, některé songy jako “Malfeitor”, “Reaping Death”, “Total Funeral” a hlavně kolosální “Waters of Ain” byly parádní, ale celku cosi chybělo. Přesto Watain vyrostli ještě výše, ještě rozšířili svou fanouškovskou základnu a s nadsázkou se stali velkou kapelou. Jenže díky ne moc záživné nahrávce a otravnému hypu, který se kolem nich vytvořil, mě Watain postupem času přestali tak moc bavit. Ne, že bych na jejich muziku úplně zanevřel, ale trochu jsem z ní vystřízlivěl, už jsem ji nežral tolik a začal se na ni dívat s trochu větším odstupem, byť vše od “Sworn to the Dark” dozadu pořád považuji za kvalitní věci. Od nové desky “The Wild Hunt” už jsem toho ovšem moc neočekával…

Tak nějak jsem čekal, že “The Wild Hunt” se ponese ve stejném duchu jako “Lawless Darkness”, čili že více či méně bude jen stavět na základech, které Watain položili se “Sworn to the Dark”. S tímhle jsem k poslechu přistupoval, první zveřejněné skladby “All That May Bleed” a “The Child Must Die” tuto tezi jen podpořily, a když už jsem samotnou desku konečně pustil, její začátek také. Jak se ovšem ukázalo záhy, ne všechno je takové, jak se na první pohled zdá. Každopádně rozjezd “The Wild Hunt” se nese ve víceméně klasickém duchu, na jaký jsme od Watain v posledních pár letech zvyklí. Výjimkou je pouze první instrumentální skladba “Night Vision”, jež staví na rozvážnější atmosféře a postupně graduje až do skvělé kytarové práce plné výtečných melodií… ale není to nic, kvůli čemu by člověk hned šílel, vždyť by se to taky mohlo brát “pouze” jako rozmáchlejší intro, byť hodně povedené. Následující “De profundis”, “Black Flames March”, “All That May Bleed” a “The Child Must Die” už však jedou podle zajetého mustru, jak již bylo zmíněno, čili povětšinou docela chytlavý black metal s parádně pekelnou atmosférou. Ale na druhou stranu, musí se nechat, že pořád to funguje lépe než většina těch “klasických” válů na “Lawless Darkness”, spíš jako by se ty písničky svou kvalitou obracely za “Sworn to the Dark”, což je dozajista pozitivní věc. Sem tam se sice i v nich ozve hodně zajímavá kytarová melodie, ale člověka znalého předchozí tvorby tohle nijak zvlášť nerozhází, jelikož zrovna melodiku Watain vždy uměli vkusně využívat a jejich sóla jsou prostě úžasná. Zde to v tomto ohledu dokazuje hlavně “All That May Bleed” ve své druhé polovině s pár moc pěknýmu detaily, byť to zdaleka není to jediné, co song nabízí.

Přibližně v téhle době, po nějakých 25 minutách hrací doby, jsem už byl přesvědčen, že “The Wild Hunt” bude tím, co jsem očekával, ale o to větší byl šok, když dohrála “The Child Must Die” a Švédové spustili “They Rode On”, s níž mi doslova zavřeli hubu a ukázali, že rozhodně ve své tvorbě ještě neřekli vše a že ještě pořád umí posluchače setsakra překvapit. “They Rode On” je totiž regulérní rocková balada – a jakkoliv by takové spojení mohlo u skupiny jako Watain znít na první pohled jako něco nepředstavitelného nebo dokonce nepatřičného, realita je na tom přesně opačně. Ta skladba je jednoduše fantastická, má neuvěřitelnou atmosféru, je nádherně vygradovaná (finále je vážně skoro až na mrazení v zádech) a procítěná, ale ani na jedinou vteřinku nesklouzává ke kýči, ba naopak je uvěřitelná, přirozená a funguje jak v rámci alba, tak i v rámci celé estetiky Watain, jako by k té kapele baladické vyznění, čistý vokál a dokonce ženský zpěv (!) v pozadí pasovaly odjakživa. Pro mě osobně naprosto jednoznačný vrchol “The Wild Hunt”.

“Say goodbye to the light.
Come twilight, come dark night.”
(They Rode On)

Přestože s následující “Sleepless Evil” Watain opět spustí black metal – a dokonce rovnou s jednou z nejagresivnějších písní na celé nahrávce – ještě není všem překvapením konec. Další totiž přichází hned vzápětí s titulní “The Wild Hunt”. Ačkoliv zde se už nejedná o takovou stylovou odbočku jako v případě “They Rode On” a song se dá bezesporu nacpat do black metalového šuplíku, i tak nabízí prvky a atmosféru, které byly kapele na předcházejících albech cizí. Především je skladba mnohem epičtější, než je člověk od Watain zvyklý, objevují se zde sbory a opět také čistší vokál, s nímž Erik Danielsson dokazuje, že v hrdle zdaleka nemá jenom svůj charakteristický jedovatý štěkot. A právě tyto zpívané pasáže jsou opětovně fenomenální, Watain zase skvěle pracují s gradací a co do tempa pomalou píseň trpělivě budují do další výborné kompozice. Rozhodně bych se přimlouval za to, aby se na další desce Watain nebáli použití čistého vokálu ještě o kousek rozšířit… ne o moc, aby neztratili svou tvář, přece jenom je to spíše koření, ale vpravdě úžasné a jak “They Rode On” a “The Wild Hunt” ukazují, i tudy vede cesta, kudy lze uniknout tvůrčímu stereotypu, jenž sužoval “Lawless Darkness”.

A ještě jedno překvapení – i když už menší – přichází s “Outlaw”. Většina písně se nese opět v klasickém duchu, avšak náznakem v začátku a pořádně v závěru songu Watain vytasí jakousi rituální šamanskou pasáž s výraznými bicími – a opět se jedná o moc dobré ozvláštnění. Srandu nezkazí ani druhá instrumentálka “Ignem veni mittere”, jež se svým výrazem – hlavně v první polovině – asi nejvíce blíží “They Rode On”, ačkoliv je metalovější a – jak již bylo řečeno – instrumentální. Každopádně mi přijde malinko škoda, že v téhle chvíli “The Wild Hunt” nekončí, protože by “Ignem veni mittere” byla perfektním finále. Namísto toho však přijde ještě jeden kus “Holocaust Dawn”, který je rozhodně dobrý, až na klidnou vsuvku ve své střední části je to zase již známá tvář Watain, určitě se mi ten song líbí, ale osobně bych jej asi radši umístil na předposlední pozici. I když možná to byl záměr, aby “The Wild Hunt” skončilo rychlým black metalem, který se v samotném závěru po zmiňovaném vyklidněném intermezzu opět ujme slova.

Jestli lze “The Wild Hunt” popsat jedním jednoduchým slovem, pak je to zcela jistě – překvapení. A hodně příjemné. Zatímco od “Lawless Darkness” jsem svého času čekal až moc a po opadnutí prvotního nadšení to album neobstálo, od “The Wild Hunt” jsem zase nečekal skoro nic a deska mi mírně pošramocenou důvěru ve Watain zase vrátila. Rozhodně bych netvrdil, že skupina nějak výrazně otočila stylovým kormidlem a hnula se do úplně jiných vod, vždyť velká část nahrávky nabízí přesně to, na co jsme od Watain posledních pár let byli zvyklí, jenže je to tentokrát na lepší úrovni než posledně (obecně co se celku týče, jisté jednotlivé dílky “Lawless Darkess” jsou jinak samy o sobě rovněž výborné) a Švédové to navíc dokázali velmi šikovně okořenit poměrně nepředvídatelným způsobem. Ačkoliv z celkového pohledu ta překvapení zabírají menší prostor než typické black metalové výrazivo Watain, i tak tím kapela dokázala výrazně změnit a obohatit celkový ráz alba natolik, aby šlo o nahrávku bezesporu vynikající.


Månegarm – Legions of the North

Månegarm – Legions of the North
Země: Švédsko
Žánr: viking / folk / black metal
Datum vydání: 26.6.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Arise
02. Legions of the North
03. Eternity Awaits
04. Helvegr
05. Hordes of Hel
06. Tor hjälpe
07. Vigverk
08. Sons of War
09. Echoes from the Past
10. Fallen
11. Forged in Fire
12. Raadh

Hodnocení:
Atreides – 3,5/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook

Představte si, že jste kapelou fungující na viking metalové scéně dobře osmnáct let, přičemž za tu dobu nastřádáte na své konto šest vysoce hodnocených řadovek a vývoj začínající u řízného black metalu a končící až u vyzrálé směsky melodického blacku s folkem, jenž navrch vlastní v rámci žánru těžko zaměnitelnou tvář. A teď si představte, že to celé vezmete, překroutíte na ruby, vykradete a jedním velmi nepovedeným albem pošlete do kytek.

Přesně to se Månegarm povedlo v případě sedmého dlouhohrajícího alba nesoucího název “Legions of the North”. Už když krátce po vydání předchozího alba “Nattväsen” kapelu opustil jeden ze zakládajících členů kapely, basák Pierre Wilhelmsson, říkal jsem si, že je něco tak nějak špatně. Obzvlášť, když okolnosti jeho odchodu jsou značně nejasné, podle všeho byl prostě vyhozen a navrch za jeho osobu kapela ani nenašla náhradu, instrumentu se prostě chopil zpěvák Erik Grawsiö.

Po dobrovolném odchodu houslisty Janneho Liljeqvista, podle všeho z důvodu ztráty zápalu a motivace, už bylo další směřování kapely opravdu na pováženou. Oznámení nového alba, jehož název i všechny texty jsou výhradně v angličtině (o texty ve švédštině se nestaral nikdo jiný než Pierre), pro mě byl díky změně jazyka tak trochu rozčarováním a další přiživení nedůvěry v konečný výsledek. Bohůmžel, kapela moje obavy vyplnila na výbornou.

Kýčovité, rádoby atmosférické intro by se ještě překousnout dalo, ale už následující titulka “Legions of the North” je i přes slušné tempo naprostá nuda – a to pořád není tou nejhorší skladbou, jakou na albu najdete. Naprostá většina skladeb nefunguje, ať už vinou naprostého nedostatku nosných nápadů, nebo proto, že většinu těch, které jakž takž fungují, jste už slyšeli na předchozích třech albech. Co třech, dokonce jen dvou, protože veškerý posun, který se udál na poslední fošně “Nattväsen”, vzal za své a současní Månegarm nedělají nic jiného, než že prachsprostě vykrádají “Vredens Tid” a “Vargstenen”. Horko těžko bych hledal pasáž nebo alespoň riff či melodii, která by mi utkvěla v hlavě. “Legions of the North” je jakási zkriplovatělá, beztvará hmota, která vleze jedním uchem tam a kvapíkem tím druhým vyskáče ven, protože vaše hlava má až příliš dobře naposlouchanou předchozí tvorbu, před kterou novinka nemůže zdaleka obstát. Album je navíc vystříháno všech folkových prvků, zbývá jakýs takýs feeling, který je však blíž spíše tuctovkám typu Ensiferum než předešlým počinům. Jediná vzpomínka na folkové prvky je kratičká fidlovačka “Helvegr” a jen o ždibec delší vydrnkávačka “Vigverk”. Abych nekřivdil, neměl bych zapomenout ani na závěr “Echoes from the Past” a na poslední akustickou baladu “Raadh”, která je díky přítomnosti ženského zpěvu snad nejlepším kusem na albu.

Z “Legions of the North” je na sto honů cítit, jak moc personální změny kapele ublížily. Ať už je to angličtina, která v kontrastu s předchozí tvorbou, jež je výhradně ve švédštině, působí jako pěst na ucho, ať už je to skladatelská bezpohlavnost a neschopnost nebo ať už je to již zmíněná absence naprosté většiny folkových prvků a citlivosti, s jakou předchozí sestava míchala v pomyslném rituálním kotli svůj jedinečný zvuk a gezicht. To všechno jsou věci, kterými mě novinka neskutečně otravuje a které ji činí nedoposlouchatelnou, obzvlášť první půl hodina je jedna velká, nesmyslná spatlanina. A zbytek z celkových čtyřiapadesáti minut na tom není o moc líp.

Sečteno a podtrženo, tohle album by možná bylo za šest z deseti, kdyby to byla debutovka nějaké začínající kapely. Ale protože “Legions of the North” je již sedmým řadovým albem kapely, která v minulosti předvedla v minulosti mnohem lepší výkony, tohle hodnocení si Månegarm rozhodně za rámeček nedají.


Další názory:

Říkám to opravdu nerad, ale tohle je prostě obrovské zklamání. Månegarm vždy platili za velmi dobrou kapelu, jejich muzika měla nesporné kvality a dost mě bavila. Předchozí deska “Nattväsen” Švédy zastihla ve velice dobré formě a některé songy z ní bych se nebál označit za doslova perfektní, třeba hned klipovou pecku “Vetrarmergin”. Nebyl tedy sebemenší důvod se na “Legions of the North” netěšit a neočekávat další přinejmenším povedenou nahrávku, hned s prvním poslechem však přišla hodně nepříjemná sprcha. Formálně je na novince všechno v pořádku a Månegarm objektivě opět umně míchají vikinský black metal s mírnou příměsí folku, nicméně to tentokrát z nějakého jen těžko vysvětlitelného důvodu prostě nefunguje, nic to s člověkem nedělá, nijak to nepůsobí. Poslouchal jsem to myslím dostkrát, ale vždycky to jen tak prosviští kolem, nic mi to neřekne, nezapamatuji si žádný motiv, vůbec nic. Nejpozději po prvním intermezzu “Helvegr” prostě ztratím pojem o tom, co to vlastně hraje, a proberu se až na konci… i když tak daleko se vlastně mnohdy ani nedostanu, protože jsem nejednou to album střihnul už někde v polovině, jelikož mě to strašně nebavilo. V tom hraje roli i dost přestřelená délka. Ačkoliv bych to od Månegarm nečekal, tohle prostě není nic jiného než sotva průměr, který si vyšší známku nezaslouží. Velká škoda.
H.


Svartsyn – Black Testament

Svartsyn - Black Testament
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.5.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Intro
02. Revelation in the Waters
03. Venom of the Underworld
04. Demoness with Seven Names
05. Carving a Temple
06. Eyes of the Earth
07. Rising Beast
08. Black Testament

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

28. května se po dvou letech od vydání předchozího alba “Wrath Upon the Earth” opět přihlásilo švédské jednočlenné těleso, jež na scéně černého kovu pobírá více či méně kultovního statusu – Svartsyn. Hned na úvod se přiznám, že “Black Testament” je první dlouhohrající deskou z Orniasovy dílny, kterou jsem vyslechl, od začátku do konce a předešlou tvorbu znám jen velice sporadicky. Po “Black Testament” jsem sáhl především pro rozšíření obzorů na poli black metalu, neboť moje povědomí o undergroundové scéně dostává poslední dobou poměrně závažné trhliny, které je třeba zacelit. Nutno podotknout, že ačkoliv jsem vybíral víceméně na základu jména (rovná se z kapel, o kterých jsem slyšel, v ideálním případě na ně slyšel i kladné ohlasy, ale nikdy se nedokopal k tomu, abych si je pustil), nevybral jsem špatně.

Hned na první poslech mě docela mile překvapilo, že se nejedná o tak moc přímočarou rubanici a nekonečný vodopád sypaček, jaký jsem tak nějak očekával – což pro posluchače znalé předchozí tvorby hadám jistě nebude žádnou novinkou. Třeba se však najdou i tací, kteří jsou hudbou Svartsyn dosud nepolíbeni, tak jako jsem byl donedávna já. Pro ně je třeba říct, že v případě “Black Testament” nejde ani o žádné technické orgie nebo avantgardní kotrmelce – na to je niterná esence černého kovu je v hudbě pořád dostatečně cítit a Ornias se k ní hrdě hlásí. Přesto mi celá nahrávka přijde na black metal docela uhlazená, za což může nejspíše čistý a dospělý zvuk, kterému sice nechybí agresivita, místy však v kontrastu s blackovou mrazivou temnotou působí dojmem sterilně bílé protézy, takže zhruba jako pěst na ucho. Trocha zahulenosti a niterné zloby bublající v pozadí by na úkor dospělosti rozhodně prospěla a přidala skladbám na hutnosti i atmosféře. Dalšími základními kameny jsou pro black metal naprosto charakteristicky řezavé kytary, střední a rychlejší tempa, stejně jako docela časté střídání riffů, což vytváří dojem, že se pořád něco děje. Dlouhé repetetivní plochy tak nenajdete, ostatně zrovna v tomhle případě by hádám spíše uškodily, než aby byly ku prospěchu věci. Občas se najde nějaká klidnější pasáž (v rámci black metalu), Ornias ale podobně šetří i lavinami sypajících se bicích, což budí dojem jakés takés vyváženosti.

Nevýhoda podobných one man shows je, že dotyčný je na většinu věcí sám (kromě bicích, pod nimiž je podepsán Hammerman, kterého můžete znát třeba z belgických Fractured Insanity). Na tom v mých očích nejvíc tratí vokál, který sice není špatný, ale je to prostě black metalový skřehot, nic víc. Myslím, že by hudbě Svartsyn slušel trochu temněji zastřený vokál, přinejmenším na tomto albu, a to klidně i z hrdla někoho jiného. Největší průser “Black Testament” ale vidím jinde, a totiž v repetetivnosti. Občas jsem měl z poslechu dojem, že tohle jsem už někde slyšel – čemuž se v zavedeném žánru prostě nevyhnete, pokud nespácháte nějakou naprostou avantgardu nebo si nenajdete svůj originální, nezaměnitelný ksicht, což se podaří jen zlomku kapel – a do něj Svartsyn rozhodně nespadá. V případě “Demoness with Seven Names” jsem došel až k tomu, že něco podobného mi alespoň částečně před chvíli hrálo v rámci stejného alba, což považuji za mnohem horší. Obecně mi skladby hodně splývají v jeden celek a občas je nedokáži dostatečně dobře odlišit od sebe. Nevím, jestli je to chyba na straně autora, nebo na straně mojí (ačkoliv si myslím, že nahrávce jsem věnoval během poslechu dostatek pozornosti a jen málokdy hrála roli pouhé kulisy), nicméně se tomu tak děje a mám za to, že to není tak úplně košer.

Když k tomu připočítám, že jsem na albu nenašel nic, z čeho bych šel vyloženě do kolen nebo sral maggi v kostkách, myslím, že šest a půl bodu je adekvátní hodnocení. Nevím, jak deska obstojí v porovnání s předešlou tvorbou, ostatně mám z alba tak trochu pocit, že je spíš sázkou na jistotu, než aby posunulo kapelu zas o krok dál, to jej ale v mých očích nijak nesráží, na rozdíl od toho, co jsem napsal i odstavec výše. I přes všechny nedostatky je však “Black Testament” velmi dobrým albem, což dokazuje slušná řada dobrých a občas i vyloženě silných momentů, v rámci black metalu se tu bavíme o jasném nadprůměru.


Další názory:

Ve své podstatě není “Black Testament” vůbec špatné. Vlastně musím říct, že když jsem desku poprvé doposlouchal, tak jsem si odnesl pocit, že se mi to dost líbilo a že i když mi to z voleje nic moc nedalo, cítím v tom velký potenciál proto, aby ta nahrávka postupně vyrostla, odkryla, co v ní je, a stala hodně působivým poslechem. A s tímhle na mysli jsem se pustil do dalšího vstřebávání… jenže ono nakonec vůbec nic nepřišlo. Ať jsem novinku Svartsyn poslouchal sebevíc, křížem krážem, tam a zpátky a pomalu i pozpátku, nic jsem v ní nenašel a pořád zůstává úplně stejná jako na začátku… jakože dobré, jenže by to chtělo něco trochu navíc… ale ono to tam určitě je, jen to najít. Ačkoliv si cením toho, když album nevysází všechny trumfy hned na prvním rande, “Black Testament” už jsem slyšel tolikrát a nedokázal v něm nic najít, že jsem již prostě přestal věřit, že tenhle black metal v sobě něco hlubšího má. Z mého pohledu se tedy jedná o ne úplně špatný, ale zbytečně jednotvárný a nepříliš uchvacující poslech. V jádru je to v pohodě muzika a určitě si to svoje fanoušky najde, o tom nepochybuji, ale mě osobně “Black Testament” příliš neoslovilo – jednoduše jsem od Svartsyn čekal o dost víc. Hodně slabá 6,5. Jako nejzajímavější song mi přijde “Demoness with Seven Names” s několika slušnými melodickými postupy.
H.


Desolator – Unearthly Monument

Desolator - Unearthly Monument
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.6.2013
Label: Hellthrasher Productions

Tracklist:
01. Thy Flesh Consumed
02. Desolated
03. Gravefeast
04. Mass Human Pyre
05. Infernal Gathering
06. Feeding Frenzy
07. The Triumph of Death
08. Bludgeoned, Beaten and Berated
09. Second Killing of Christ
10. Impaled
11. Age of Annihilation
12. Antimortem Autopsy

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Švédský oldschool death metal je kapitola sama pro sebe. Právě ze Švédska totiž pochází řada kapel, které se řadí k těm nejzásadnějším žánrovým spolkům vůbec a které vedle původu pojí i svérázný sound, takže lze s trochou nadhledu hovořit o vesměs vyhraněné scéně uvnitř scény. To, o čem tu hovořím, má ale kořeny zapuštěné hluboko do devadesátých let a v dnešní době už mladým kapelám vyznávajícím právě tuhle starou školu pšenka moc nekvete. Nebo ano? Jak se to vezme. Každopádně mladí bijci Desolator se pokoušejí prosadit svým prvním řadovým albem “Unearthly Monument” právě v tomhle ranku.

Co si budeme povídat, když se vám dostane do ruky oldschool death metalové album od mladé nebo naprosto neznámé kapely, bylo by naivní očekávat cokoli jiného než variace na dvacet let staré klasiky nebo snad nějaký vlastní ksicht (případným výjimkám se omlouvám, ale zatím jsem na takovou nenarazil). Kdepak, píše se rok 2013 a troufám si tvrdit, že v oldschool death metalu bylo objeveno asi vše, co objeveno být mohlo. Přesto ale i takové současné nahrávky mohou žánrového příznivce oslovit a v takovém případě záleží výhradně na tom, jak zručnými řemeslníky jejich autoři jsou a jak dobře zvládají stavět podle cizích plánů. A troufám si tvrdit, že ačkoli toho Desolator, respektive členové kapely zatím moc nenahráli (a to ani v ostatních spolcích, kde jsou či byli aktivní), “Unearthly Monument” rozhodně patří k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co jsem v posledních letech z produkce podobných kapel slyšel.

Nevím, jak je to možné, ale muzikanti, kteří v různých kapelách nefigurují déle než čtyři roky, nahráli album, které má to, co drtivé většině obdobných počinů tak zoufale chybí – solidní kompoziční úroveň. To, co Desolator na “Unearthly Monument” předvádějí, bych čekal od podstatně vyhranějších muzikantů, než jakými Desolator podle všeho jsou, nicméně se zadařilo a “Unearthly Monument” je v hranicích žánru vesměs vyspělý počin, který nabízí řadu slušně provedených nápadů, jež jsou k sobě pospojovány způsobem, jaký je nezatlouká do země, ale naopak je nechává v klidu fungovat. Ta muzika zkrátka plynule ubíhá, všechno působí celkem přirozeně, nikde nic zásadního nepřekáží a hlavně to nepůsobí křečovitě, což bývá v podobných případech ten nejzásadnější problém.

Další potěšující skutečností je, že ačkoli Desolator opravdu nepřicházejí s ničím novým (kolikrát to ještě budu opakovat?), osvědčené a léty prověřené postupy dovedou zpracovat velmi zručně, takže když člověk zrovna nepřemýšlí o tom, že to tu už několikrát bylo, může se bez okolků bavit. Instrumentální stránka alba je na úrovni – riffy jsou variabilní, poměrně vymakané a s celkem fungují naprosto organicky, stejně jako sóla. Typicky švédské melodické vyhrávky sice nijak převratné nejsou, ale přesto celek příjemně prosvětlují a jako takové fungují dostatečně. Bicí… popravdě, vymyslet bicí party pro “Unearthly Monument” nějaký opravdu dobrý bubeník, mohlo by to celou desku posunout o nezanedbatelný kus výš, ale i to, co zde předvádí benjamínek sestavy, bubeník Victor Parri, není úplně k zahození a svou roli to jakž takž plní. Zdařilým se nakonec ukázal být i zvuk nahrávky. Slyšet je prakticky všechno, co by slyšet být mělo (dobře, kopáky je tam třeba trochu hledat, ale ne, že by to nešlo), v žádném případě to nezní, jako by to Desolator nahráli na marshmallow, a přitom je to příjemně staromilsky špinavé a lehounce zahuhlané. Srdce starého pardála poskočí radostí…

Trochu sporným momentem je délka alba. Osmačtyřicet minut mi na album podobného ražení přijde opravdu zbytečně mnoho. Na druhou stranu je ale fakt, že ani v závěru “Unearthly Monument” nijak zvlášť nenudí a zachovává si podobnou opatrnou atraktivitu jako po celou svou délku. Jako ideální se mi osvědčilo poslouchat album jako podklad k nějaké jiné činnosti. Člověk si u toho spokojeně poklepává nohou, díky přirozené plynulosti materiálu ho nic neruší, a když se vyskytne nějaký opravdu slušný moment nebo rovnou celá skladba, dá o sobě vědět. A takové momenty i skladby tam určitě jsou.

Desolator svojí řadovou prvotinou poměrně příjemně překvapili. Jak už zde mnohokrát padlo, v žádném případě se nejedná o jakkoli extra vyčnívající žánrový počin a proti současné tvorbě death metalových stálic mu zoufale chybí nějaký vlastní výraz, na jehož vytvoření měly tyto léty prověřené kapely dostatek času. Každopádně, kdo za každou cenu neprahne po originalitě a vezme zavděk obyčejnou poctivou nahrávku, která vznikla z evidentní lásky k žánru, ten v případě “Unearthly Monument” nemůže být zklamáni. Vzniknout tohle album před dvaceti lety, dnes by se na něj asi nahlíželo jako na velkou klasiku. Takhle se holt musí spokojit s titulem obyčejného, ale pořád nadprůměru. Ale já jsem s ním spokojený.


Twins Crew – The Northern Crusade

Twins Crew - The Northern Crusade
Země: Švédsko
Žánr: power / heavy metal
Datum vydání: 30.7.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Last Crusader
02. Blade
03. Unholy Grail
04. Dr. Dream
05. Loud and Proud
06. Under the Morning Star
07. Kings of Yesterday
08. Heaven Awaits
09. Take This Life
10. Angels Fall

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Švédští power metalisté Twins Crew jsou pro mě jedním z těch devíti miliard božích jmen, které mě do současné chvíle úspěšně míjelo. Důvody, proč se tak dělo, jsou všeho všudy dva. Za prvé, hrají power metal. Za druhé, v té vší záplavě power metalu chybí hudbě Twins Crew buď dobrý nápad a nebo dostatek reklamy ze strany vydavatelství. Případně obojí. “The Northern Crusade” totiž není nic jiného než další power metalové album z mnoha.

To ovšem nic nemění na tom, že stejně jako kterékoliv jiné album si zaslouží pořádnou recenzi se vším všudy. Bylo by značně nefér, kdybych článek utnul po prvním odstavci a všechny důvody svého hodnocení prachsprostě vypustil. A když už jsem svůj verdikt tak nějak nakouskl na úvod, i zbytek recenze vezmu račím způsobem pozpátku. Fakt, že “The Northern Crusade” je jen dalším power metalovým albem, jakých ročně vychází spoustu a jakých už vyšlo opravdu nepřeberné množství ještě neznamená, že by nešlo o neposlouchatelnou hudbu nebo vyložený propadák. Když nic jiného, pánové umí za své nástroje vzít jak se patří a jejich hudba je dosti šlapavá a místy i docela chytlavá na to, aby z ní byla velmi příjemná letní jednohubka. Aby ne, oba kytaristé Dennis a David Janglövovi (dvojčata, odtud také pochází název kapely) absolvovali Guitar Institute of Technology v americkém Hollywoodu a technické stránce jejich hry se nedá vytknout vůbec nic. Naopak, pokud bych měl něco vyzdvihnout, jsou to právě sóla, která ční nad moře místy nezajímavého a kolovrátkového power metalu. Jako u většiny materiálu na albu nejde o nic vyloženě prvotřídního, ale pořád jsou o několik levelů výš než zbytek obsahu, který na “The Northern Crusade” naleznete.

Nemůžu ani říct, že by na albu bylo něco vyloženě špatně, kromě toho, že je od začátku do konce jedno velké klišé klasického heavy/power metalu. To je první a poslední věc, která mi nevoní. Najdete tu všechno, co ke klasice žánru patří. Hutné riffy, rychlá sóla, melodické vyhrávky, klávesový podmaz, uječený vokál stejně jako sborový zpěv. Rychlé, odsýpající songy, šlapavé hymny i pár pomalejších, klidnějších kousků. Ale nic víc, všechno se točí v rámci žánru, čistá esence metalu, který se hraje už x let a ještě se x let hrát bude (přinejmenším dokud tu budou kapely jako Twins Crew), což je na můj vkus prostě příliš málo a od současné kapely čekám něco trochu jiného než recyklaci něčeho, co tu už nespočetněkrát bylo. Neříkám, že jsem si občas nepodupával nohou do rytmu nebo že bych si nepamatoval, co to vlastně hrálo (jak se mi stává u většiny kapel v žánru), ale není tu nic co by mě nutilo se k nahrávce později vrátit a pustit si ji znovu, neb na odreagování znám věci mému uchu i srdci milejší. Jak jsem již řekl, po technické stránce není albu co vytknout, zvuk je na vynikající úrovni, nástroje jsou vyvážené. Navíc nejen dvojčata, ale i členové kapely za ně umí řádně vzít, a tak žádný nezaostává, jejich výkon rozhodně zaslouží pochvalu. Zpěv bych také zařadil mezi ty lepší, a když Andreasi Larssonovi pomáhá kapela sborovým zpěvem, jsou z toho nejlepší pasáže na albu, ze kterých bych tak před šesti, sedmi lety, kdy jsem metalové vody objevoval, měl slušné mrazení v zátylku. Jenže co bylo včera už dnes fungovat nemusí a to je v mém případě přesně to, na co “The Northern Crusade” dojíždí. Bohužel pro Twins Crew. Kapele nutno přiznat alespoň fakt, že svoji hudbu nebere nijak vážně a spíše s nadhledem, než aby ze sebe dělala nějaké true metalisty.

Nevím, jestli je sen téhle relativně mladé party kluků ze švédského Stockholmu jednou zastoupit světoznámá jména power metalu, nebo být jednou z mnoha kapel. Aby toho ale dosáhli toho prvého, museli by přidat trochu koření navrch, protože zatím jsou pouze tím druhým. “The Northern Crusade” je sice docela dobrou nahrávkou – ale pořád jen dobrou a aby z toho bylo něco víc než pět bodů z deseti, musela by dvojčata Janglövovi dát do své hudby něco víc než jen dobře odvedenou práci.


Terminal Prospect – Redefine Existence

Terminal Prospect - Redefine Existence
Země: Švédsko
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 5.4.2013
Label: Gravity Entertainment

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Stejně jako v případě drtivé většiny promáčů, jež mi díky našemu blogu prošly pod rukou, ani od Terminal Prospect jsem nečekal žádné zázraky. Prostě další z mnoha spolků, které se po vzoru úspěchu Legion of the Damned zaměřily na kombinaci thrash a death metalu, což je samo o sobě natolik limitující spojení, že jediným faktorem, který oddělí špatnou a povedenou desku, je energie, která na posluchače udeří. A v tomto ohledu na tom Terminal Prospect s druhou řadovkou “Redefine Existence” nejsou vůbec špatně, protože přesně tohle je aspekt, který jejich novince nechybí.

Abych vás ale neuvedl v omyl. Nejedná se o úplně bezhlavou rubanici bez špetky zamyšlení. Terminal Prospect ctí své severské kořeny, což v jejich případě znamená, že krom thrash/deathového nářezu se připravte taky na kytarové momenty, které místy zabloudí až k melo-deathovému výrazu. Zpěvák Kristian Norelius je správně řízný někde na půli cesty mezi Millem Petrozzou a Peterem Tägtgrenem, přičemž druhé jméno berte s notnou rezervou, protože mám na mysli především podobnost ve frázování a vyšších hlasových polohách. Jak se u takového alba sluší a patří, jde se zhurta na věc. Úderné a škrkané kytary, pronikavé bicí a pod nánosem tuny riffů zahrabaná basa, přesně o tohle tu jde. První dvě pecky jsou sice ukázkově zběsilé a bez respektu vás roztrhají na kusy, ale mě víc zaujala taková “The Edge of Confusion”, v níž se ubere na rychlosti a agresivitě, díky čemuž si na své si přijdou milovníci sólové kytary. Škoda, že takových skladeb na albu není víc, protože by pak poslech dostal nový rozměr. Na druhou stranu, ani oldschoolová “Resurrection” nehraje druhé housle.

Díky krátké stopáži se “Redefine Existence” stala takovou chuťovkou, jíž jsem si však dopřával tak často, až jsem si ji oblíbil. Neříkám, že je to kdovíjaké umění, ale při poslechu aktuálního počinu tohoto kvarteta jsem se slušně bavil a přestože nemůžu zaručit, že i po roce se k tomuto albu vrátím, nemohu jinak, než sáhnout po nadprůměrném hodnocení.


Amon Amarth – Deceiver of the Gods

Amon Amarth - Deceiver of the Gods
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.6.2013
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Deceiver of the Gods
02. As Loke Falls
03. Father of the Wolf
04. Shape Shifter
05. Under Siege
06. Blood Eagle
07. We Shall Destroy
08. Hel
09. Coming of the Tide
10. Warriors of the North

Hodnocení:
Atreides – 4/10
H. – 5/10
Kaša – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Víte, psát recenzi na Amon Amarth je věc vskutku pekelná. Nejde o to, že by člověk nevěděl, co na něj vybafne a čím se bude muset prokousat, protože Amon Amarth už pěknou řádku let nevybočili ze stanoveného kurzu, kterým se ubírají. Je totiž jedno, který kousek si od nich zrovna pustíte, pokud se vejdete do časového horizontu nějakých deseti let, je to pořád stejný kolovrátek tvrdšího heavy metalu obohaceného přinejmenším tuctovým growlem. S tím by nebyl problém, naopak z tohoto pohledu je to věc zatraceně snadná – ale zkuste si psát recenzi o rozsahu cirka jedné strany na něco, co by se dalo shrnout do tří vět (psát to na papír, člověk by aspoň šetřil naše hvozdy), protože natahovat to na delší formát je bohapusté mlácení prázdné slámy. Svým způsobem mi to připomíná hlášku z nejmenovaného britského sitcomu, kterážto zní zhruba takhle: “A jak to chceš, v dlouhé, či v krátké verzi?” Ale protože šéfredaktor by mě za krátkou verzi nejspíš zabil, tak tady to máte v té dlouhé…

K Amon Amarth jsem prvně přičuchnul někdy před nějakými pěti lety v době, kdy vyšla deska “Twilight of the Thunder God“, která mě tehdy bavila dobrých pár týdnů, alespoň než jsem přičichnul ke starší tvorbě. Ani u ní jsem nevydržel příliš dlouho, a ačkoliv na “Fate of Norns” a “Versus the World” nemám úplně nejhorší vzpomínky, většina diskografie letěla do imaginárního koše s nálepkou “bohapustý škvár” a už se nikdá nevrátila. Našemu nevalnému vztahu nepřispělo ani protlačování kapely všemi možnými i nemožnými mediálními kanály a se stoupajícím zprofanováním úměrně stoupaly i moje antipatie, jakkoliv v tom mohli být kluci z Amon Amarth nevinně. Ne, vážně nemám nikomu za zlé, že je úspěšný v tom, co dělá, a nemyslím si, že by v případě Amon Amarth byl úspěch vyloženě nezasloužený. Současnou podobu kapely ovšem bez pardonu považuji za dojnou krávu Metal Blade Records a o cirkusovém uchopení vikinské mytologie, které dokolečka omílá ta nejklišovitější témata, jakých se vám v jejím rámci může nabídnout, se tu snad raději ani vyjadřovat nebudu.

Předchozí fošnu “Surtur Rising” jsem si poslechl spíš abych si udržoval přehled, než že by mě skutečně zajímala, protože šla (a pořád jde, stejně jako zbytek tvorby) naprosto mimo můj hudební vkus (a zdravý rozum) s tím, že oproti zavedenému standardu, který se drží proklatě nízko u země, se nezměnilo zhola nic. Aktuální “Deceiver of the Gods” na tom podle všeho také nehodlá měnit zhola nic a je to nemlich to samé zboží co posledně, možná ještě o fous horší a omšelejší. Popravdě nepamatuji si kapelu, která by se byla schopna recyklovat nápady během jednoho alba. S trochou snahy možná poslední fošna švýcarských Eluveitie. Amon Amarth to ale zvládají tak mistrně, že by se od nich mohlo učit kdejaké ministerstvo životního prostředí.

Tohle album mi zní od začátku do konce naprosto stejně, žádných skladatelských překvapení se nedočkáte. Naprostá většina skladeb se mi během poslechu slévala v jeden nepřehledný balast, ze kterého občas vyskočil nadějně vyhlížející riff nebo melodie, ale nikdy nic, co by stálo za řeč. Jediným zpestřením je přítomnost hostujícího zpěváka Messiaha Marcolina ve skladbě “Hel“, jehož čistý vokál dává songu něco navíc oproti ostatním kouskům. To něco, na co Amon Amarth sami o sobě zdaleka nemají, pročež výsledek album od alba vypadá zhruba tak, že si koupíte flašku minerálky, vyžahnete ji na ex, zjistíte, že nestojí za nic, sešlapete a vyhodíte. Za dva roky máte v regále tu samou minerálku naprosto identické chuti, jen v lahvi lehce upraveného designu a etiketou, která se honosí pyšným, rádoby ekologickým nápisem ve stylu “o 20 % méně plastu”. Všechno je tak pěkně sluníčkové, že se šetří příroda zas o dvacet procent víc, i když je to všechno pořád stejná sračka. Jupí!

Jenže to je taky tak všechno. Nemám pořádně, co bych albu vychválil a co by mě nějakým způsobem zaujalo, jedině snad, že jsem jej doposlouchal ve zdraví až do konce, což lichotka vážně není. Přeměřeno tam a zpátky kolem pupku Johana Hegga, “Deceiver of the Gods” je stále tatáž identická blbost, jakou Amon Amarth pod různým názvem vydávají už poněkolikáté. Na názvech v tomhle případě vůbec nezáleží, klidně by se to mohlo jmenovat “Surtur Rising vol. 2” nebo “Twilight of the Gods 3.0”, pořád je to jedno a totéž znovuvydání několik let starého čísla nudného časopisu o háčkování. Jen na čím dál horším papíře.


Druhý pohled (H.):

Amon Amarth mají z pohledu recenzenta jednou obrovskou výhodu – ani to album nemusíte slyšet, abyste naprosto PŘESNĚ věděli, jak to bude znít, takže s tím není moc velká práce, ale to je asi tak to největší pozitivum, které jsem na “Deceiver of the Gods” našel. Že vám to nezní jako moc velká pochvala? Inu, ono to tak ani není myšleno…

Víte, já přímo proti Amon Amarth nemám vůbec nic, ba naopak, dřív jsem té kapele vlastně docela dost fandil. Přece jenom se jedná o skupinu, která si svou pozici vydobyla dlouholetou a poctivou prací, což je něco, čeho si já osobně na hudební kapele umím cenit, ale prostě… jak jen to říct… všeho moc škodí. Amon Amarth dle mého názoru na svůj hudební vrchol vystoupali s deskami “Fate of Norns” a “With Oden on Our Side”, které se mi dodnes líbí, avšak poté už to šlo obrovským sešupem dolů. Amon Amarth se prostě naučili složit a zahrát jeden jediný song, jehož desetkrát x-tou variaci už nyní nabízejí snad šestou desku. Ve skutečném životě je možná recyklace dobrá věc, ale v hudbě je to naopak vražda.

Kapela se dostala do bodu, kdy už její třetí album v řadě absolutně nudí… pokud bych si měl vybavit nějaké momenty z “Twilight of the Thunder God” a “Surtur Rising”, nevzpomenu si ani na jediný. A opravdu pochybuju, že u “Deceiver of the Gods” tomu bude jinak, protože si z desky nevybavím vůbec nic pět minut po tom, co mi dohraje. A ne, za sklerotika se vážně nepovažuji, na vině je ta hudba, která už zní deset roků úplně stejně, přičemž – jak se ukazuje – Amon Amarth rozhodně nejsou skupina, jíž by to fungovalo.

Sem tam se objeví nějaká trochu chytlavější pasáž, u které si podupu nohou do rytmu, neříkám, že ne, ale je to trochu málo – tím spíš, že se vám ten motiv stejně hned po svém konci vypaří z hlavy. Jediným pozitivním překvapením je pouze skladba “Hel”, v níž se neobjeví nikdo jiný než Messiah Marcolin, bývalý člen mocných Candlemass, jenž díky svému klenutému čistému vokálu působí vedle nudného Johana Hegga opravdu jak mesiáš pro posluchačovy uši… Hegg totiž umí jenom jednu jedinou vokální polohu, kterou předvádí už 20 roků, a stejně jako samotná muzika to už spíš leze krkem, než aby to bavilo.

Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale Amon Amarth se v té své melodicko-death metalové řece s vikinskými vlnami koupou už minimálně pošesté a navíc si ani jednou nepřevlíknuli plavky, takže už je to fakt nuda je při tom pozorovat. Myšleno čistě metaforicky samozřejmě, protože sledovat partu pěti kořenů v plavkách při koupání bych jinak nemusel ani jednou, takový labužník věru nejsem…


Třetí pohled (Kaša):

Vlastně mi nezbývá nic jiného než souhlasit se svými kolegy, kteří to v podstatě řekli za mě. “Deceiver of the Gods” je další variací na téma “With Oden on Our Side”, což je taky jediné album, které mě v diskografii Amon Amarth vážně baví a k němuž se s pravidelností rád vracím. Něco do sebe mělo ještě “Twilight of the Gods”, což už byl slabší odvar, ale některé skladby jsou doteď poslouchatelné. Na posledních dvou albech už se ale musím opravdu snažit, abych je vůbec doposlouchal do konce, protože nejpozději u třetí skladby se začnu ukrutně nudit.

Nemá cenu se snažit vyzdvihnout nějaký nosný moment nebo skladbu, protože mi všechny splynuly s nudnými pasážemi, jež výrazně převažují. Nemyslím si, že po týdnu od posledního poslechu si budu z “Deceiver of the Gods” pamatovat něco víc než “Hel” s hostujícím Messiahem Marcolinem, což je samozřejmě hrozně málo. Skalním fanouškům, kteří nad tvorbou kapely v uplynulých deseti letech slintají, se Amon Amarth jistě zavděčili, mě však přesvědčili o tom, že příště už se do poslechu novinky rozhodně nepohrnu a dost možná se na ni vykašlu úplně. Až budu chtít skvělé Amon Amarth, tak si pustím “With Oden on Our Side”. Novinku tak zřejmě navždy založím do šanonu s popiskem “zbytečné album”.


Arckanum – Fenris kindir

Arckanum - Fenris kindir
Země: Švédsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.5.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Fenris kindir grúa
02. Tungls tjúgari
03. Dólgrinn
04. Hatarnir
05. Hamrami
06. Fenris gangr
07. Vargøld
08. Angrboða
09. Úskepna
10. Spell
11. Sólbøls sigr

Hodnocení:
Stick – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (Stick):

Osmý řadový počin švédského jednočlenného projektu/kapely Arckanum je pro mě zároveň prvním setkáním s tvorbou filozoficky velmi zajímavě založeného člověka s přezdívkou Shamaatae (občanským jménem Johan S. Lahger). Proč zajímavě? Jeho tvorba a on sám se zaměřují na anti-kosmický satanismus (nebo chaos gnosticismus), sám napsal několik publikací na tato témata. Podle toho, co jsem pochopil z oficiálních stránek, se drží hlavně staroseverské mytologie, oblíbeného to tématu mnoha skandinávských kapel, aby umocnil atmosféru, používá také starou švédštinu. Má ale tvorba tohoto maníka po více než dvaceti letech stále co nabídnout? Odpověď není zcela jednoznačná.

Přestože se letošní deska (druhá u labelu Season of Mist) jmenuje “Fenris kindir”, tudíž poukazuje výrazně na mytologii (vzdává Fenrisovi hold, jak sám prozradil v jednom rozhovoru), nejde o žádný pohanský folk metal nebo podobnou kravinu. Tady se hraje hrubě, většinou bez zbytečného zkrášlování. Základem je black metal střihu 90. let s chrastivým zvukem a výrazným thrash metalovým ostřím, skladby tedy nepostrádají přímý tah na branku. Mihnou se vám tu staré black metalové smečky, i agresivnější polohy legendárních Bathory (což už je pro podobné kapely povinný základ), ale i thrashové záblesky. I když je nutno přiznat, že ani občasné folklórní motivy nejsou zapomenuty, především v mezihrách a závěrečné “Sólbøls sigr“. Skladby jsou relativně jednoduché, stavěné na jednoduchých schématech. Všechny nástroje má pod palcem samotný Shamaatae.

Než se propracuji k detailnějšímu rozboru, musím podotknout, že první poslech pro mě byl takřka utrpením. Nějak jsem tam nedokázal slyšet nic, co by stálo za zmínku či zvýšenou pozornost. Zdánlivá primitivita je zde chvílemi vyhnána ad absurdum, což mi působilo na první dojem docela problémy. A to mám jinak syrový, primitivní black metal rád. Při pátém poslechu už jsem ale objevil skrytá zákoutí muziky, skrývající se v drážkách tohoto počinu. Vše se otevírá instrumentálním intrem, po kterém nastupuje gradující nástup “Tungls tjúgari”, který se nakonec rozjede v thrashující black, nutící mávat palicí do posledního dechu. Tahle poloha evidentně Arckanum sluší a jde. Stejně jako v klasičtějších black metalovějších mantinelech pádící “Dólgrinn”, v níž se ozvou i pro žánr natolik typické blast beaty. Riffy se drží opravdu klasického střihu, nečekejte technické vyhrávky či ekvilibristická sóla. Pokud se na povrch dere melodie, je velmi umně zamaskovaná pod nános špíny. Zajímavý je ještě ženský “vokál” (on je to totiž spíš šílený skřehot) v “Angrboða”. Přes polovinu hracího času alba je vše v pořádku. Skladby mají koule a baví.

S podivnou “Vargøld” však začíná ta část alba, kdy Arckanum poněkud dochází dech. Především nevidím smysl v mezihře, trvající čtyři minuty, spočívající v prazvláštním blábolení, asi to mělo navodit atmosféru, ale spíš mě to nutí k jejímu přeskakování. A pak už to tempo album nedokáže nějak nabrat zpátky a moje pozornost upadá. Přitom nemám pocit, že by skladby, které se objevují v závěru, byly nějak výrazně slabší, jen už mi to pak začíná připadat příliš na jedno brdo a do konce alba už nějak nemám potřebu vkládat nějaký větší prožitek.

Album se jednoduše rozjíždí ve velkém stylu, s razantními riffy a rytmikou ženoucí vše dopředu. Jak ale skladby postupují, nedokážu nakonec pozornost udržet na 100%. V případě Arckanum a “Fenris kindir” není třeba hovořit o kardinálním průseru, ta deska je fakt dobrá, i když se k ní třebas nebudu mít potřebu víckrát vracet, nemůžu říct, že by mi její poslech vysloveně ubližoval. Nedokáže si jen udržet mou pozornost po celou dobu, protože mi materiál s tím, jak deska postupuje, připadá čím dál míň zajímavější.


Druhý pohled (H.):

Sice to říkám snad vždycky, když dojde na Arckanum řeč, a asi i navždycky budu, ale nemůžu si pomoct – tahle kapela je pro mě díky svým opusům z 90. let prostě obrovský kult a ať si říká kdo chce, co chce, “Kostogher” a “Kampen” jsou i dneska pořád fenomenální desky s nepřekonatelnou atmosférou a oním pověstným feelingem, který měl black metal jenom a pouze v 90. letech. S novou tvorbou, která přišla po velice dlouhé pauze je to už trochu rozporuplnější, protože Shamaatae, jediný člen Arckanum, pálí nové album téměř každý rok a kvalita je poměrně kolísává – od naprosto úžasných kusů jako “ÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞÞ” až po slabší “Helvítismyrkr”. Díky tomu už od každé nové desky čekám stále míň a míň, byť mě občas příjemně překvapí, je to jedno, jelikož ji stejně poslouchám jen nějaký čas a pak tam stejně zase radši šoupnu fenomenální a nepřekonatelný “Kostogher”.

“Fenris kindir” mě zpočátku vůbec nebavilo a už to vypadalo na ještě větší zklamání než “Helvítismyrkr”, ale se vzrůstajícím počtem poslechů se mi fošna začala nějakým způsobem dost líbit. Přijde mi, že tentokrát je zvuk ještě hrubší a špinavější, v kombinaci se samotnými skladbami zní “Fenris kindir” až animálně a primitivně, ale mně se to líbí. Už jen proto, že Shamaatae je jeden z mála posledních solitérů, kteří dokážou ten devadesátkový black metal stále živit novou hudbou a neznít při tom nějak směšně nebo parodicky, ani jako vyložená kopírka někoho známějšího (či v tomto případě i sebe sama). Ve výsledku to samozřejmě nic výjimečného není a snad až na občasný závan folklórních motivů “Fenris kindir” do tvorby Arckanum nic nového nepřináší, natožpak do samotného žánru, nicméně se pořád jedná o 40 minut nádherně staromilského black metalu, který mě tentokrát nakonec potěšil víc, než jsem čekal, ačkoliv to tak zpočátku nevypadalo.