Archiv štítku: SWE

Švédsko

Dark Tranquillity – Construct

Dark Tranquillity - Construct
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.5.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. For Broken Words
02. The Science of Noise
03. Uniformity
04. The Silence in Between
05. Apathetic
06. What Only You Know
07. Endtime Hearts
08. State of Trust
09. Weight of the End
10. None Becoming

Hodnocení:
Onotius – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

První pohled (Onotius):

“Copak to dáváš do toho přehrávače, kamaráde, teplá ti tu pivo,” povídá jeden upocený mladík na srazu anonymních fanoušků metalové hudby a usmívá se od ucha k uchu, přičemž pokukuje po tmavé krabičce, z níž jeho druh vytahuje disk. “To jsou noví Dark Tranquillity, jsem celkem zvědav, co z toho vyleze, má to být něco ve stylu tý fajn desky z roku 99. Jmenovalo se to jako nějaká promítačka…” “Myslíš ‘Projector’?” zbystří další mladý muž sedící opodál a odkládá knihu, kterou ještě před několika vteřinami hltal jako pirát odcizený grog. “Jo to bude ono,” souhlasí chlápek třímající pevně digipackovou verzi a záhy tiskne knoflík play. Pro námět na večerní diskusi je uděláno…

Fanoušci museli být značně natěšeni (či v případě skeptičtějších jedinců alespoň překvapeni), když po internetu začaly kolovat novinky o nastávajícím albu švédských matadorů melodické death metalové scény, jimiž kapela dávala najevo svou spokojenost s novým materiálem a hovořila o aktuální desce jako o nejoriginálnější a nejexperimentálnější desce od zářezu “Projector” z roku 1999. Tato deska, ač svého času pravděpodobně nedoceněna, se nyní považuje za jeden ze základních milníků (vedle klasické “The Gallery” či “Damage Done”) tvorby těchto sympatických seveřanů. A není divu, “Projector” totiž představuje ideální hranici mezi tvrdostí, melodií a melancholií, kterou reprezentují zejména čisté vokály (které dále v jejich tvorbě nebyly rozvíjeny), navíc kloubí lehkou progresi s přirozenou chytlavostí.

Jenomže návrat čistého zpěvu ještě nemusel nutně znamenat návrat formy z dob již zmiňovaného díla, ani kapela koneckonců netvrdila, že se bude jednat o pokračování, pouze jméno “Projector” využila k nalákání fanoušků, řekněme to upřímně a bez undergroundové nechutě – zkrátka k reklamě. V čem tedy bude spočívat progrese novinky nazvané “Construct” (vážně konstruktivní název, že)? Vymaní se snad švédská melodická úderka ze svých tradičních postupů? Nabídne například obsazení neobvyklých nástrojů? Sklouzne do instrumentální ekvilibristiky, nebo vše podřídí dusivé temné atmosféře v duchu Blut aus Nord, ke které nabádá neobvyklý artwork?

Dark Tranquillity se rozhodli zahrát na notu vetší temnoty a melancholie, což v jistých ohledech nabízí mnohem větší svobodu vyjádření. Bereme-li tuto atmosféru za stěžejní náladový atribut, je možno i v na první poslech monotónní mozaice naleznout netušené rozměry, o čemž nás může přesvědčit již zmiňovaný francouzský black metalový projekt. Jenomže Dark Tranquillity jsou stále primárně melodickým death metalem, stylem založeným na kombinaci tvrdosti a explicitnější melodiky, což v temném hávu může znít všelijak. Nebudu tedy déle napínat a spekulovat nad teoriemi a začnu mluvit již k samotné desce, která v tomto ohledu nemůže popřít stálý vliv jejich zarytého rukopisu.

Album tedy představuje jakousi expedici do již objevených končin, jiný způsob jak vyjádřit stejnou myšlenku. Zásadní změnou, která placku tedy nejvíce odlišuje od předchůdců, je zde pochopitelně zvuk. Pozdržel bych se raději expresivního označení “nahráno přes mokrý hadr”, jež jsem zaznamenal v nějaké internetové diskusi, mám přeci jen úctu k záměrům zvukařů, leč zvuk může být lehkým terčem kritiky už jen proto, že nebýt jeho, dost možná bychom měli co do činění s “úplně klasickými Dark Tranquillity“. Samozřejmě trochu přeháním, několik skladeb bych si netroufal zařadit do skupinky “standardní kompoziční šablona” (což v žádném případě neberte jako urážku – jejich klasické postupy často fungují bezvadně), přesto se ovšem celek alba opět ztrácí ve vyjetých kolejích. Pokud jde o instrumentální vyžití hráčů, povětšinou zůstává na stejné úrovni, na níž jsme byli zvyklí. Onen zmiňovaný prvek čistých Mikaelových vokálních poloh zde ovšem dodává jistý pocit výjimečnosti.

První kompozicí na albu je stopa nesoucí název “For Broken Words”, která dost jasně reprezentuje emoční smýšlení desky, tedy větší zahloubanost a melancholii, a je jednou z nejneobvyklejších. Byla vypuštěna jako první ukázka z alba, ovšem sklidila spíše negativní ohlasy, a ač při poslechu mám stále pocity spíše rozpačité, podle mne představuje něco, co by v budoucnu mohlo pohnout kormidlem k novým obzorům. Táhnoucí se melodie může dost odrazovat posluchače libující si v zběsilejším riffování, leč od desky s takovými preferencemi se toto dá celkem očekávat. Hluboké tóny klavíru dokreslují ponurou dramatičnost, melancholická mezihra sice změkčí druhý refrén, přesto ke skladbě neodmyslitelně patří, pohlcuje. Při poslechu dvojky “The Science of Noise”, která je více věrná klasickému žánrovému zařazení, člověka může zklamat zjištění, že na úkor větší melodičnosti a zapamatovatelnosti se zde stěžejním motivem stává v podstatě banální postup (mimochodem odvařený z předchozí tvorby). Co je ovšem více zarážející, že to vlastně celkem funguje.

Avizovaných čistých vokálů se ovšem dočkáme až v singlu “Uniformity”, který představuje ideální rovinu tohoto alba a zároveň se nápadově neobrací k nejklasičtějším postupům. Za zástupce klasického melodického death metalu přichází “The Silence in Between” či zejména z úvodního riffu čerpající “Apathetic”. Nástup následujícího songu mi trochu připomíná jednu skladbu z debutového alba krajanů (a zároveň i žánrových spřízněnců) In Mourning, ovšem jinak toto střídání baladické sloky s klasickým melo-death refrénem nabízí příjemné pokračování a čisté vokály opět v člověku vyvolávají nostalgii “Projector”. Asi největší hitovkou je pak “Endtime Hearts”, jejíž chytlavá a nápaditá melodie by se ani na “Damage Done” nemusela ztratit, díky čemuž má potenciál stát se koncertní jistotou. A pokud se někomu třeba opět začalo stýskat po čistých vokálních linkách, v atmosféru zpestřující “State of Trust” si jistě najde přítele. Zpět k žánrovému navrácení poslouží “Weight of the End”, která je schopna celkem precizně kloubit melo-death elementy s atmosférou, za využití modifikované kolovrátkové melodie. Závěrečná “None Becoming” uzavírá album v příjemném duchu kloubícím pro toto album stěžejní komponenty.

Dark Tranquillity nám tímto albem představili celkem spolehlivý způsob vytvoření experimentu z ingrediencí vesměs tradičních, zabalených ovšem do pláště nekonkrétnějšího zvuku, temnější atmosféry a specificky designově vyřešené krabičky. Máte-li rádi přelomový “Projector”, vyjadřovacími prostředky, které nejlépe reprezentují již mnohokrát vyzdvihované vokální linky, se vám jistě skupina zavděčí. Co ovšem řeknete na samotné nápady, to už raději ponechám na vaší individualitě…

“Prosimtě, vždyť taková ‘The Science of Noise’ je jako doprovodné midi vytažené z Holopainenova Korgu…”
“Náhodou, je to výborně temné.”
“Vždyť je to prostě jen další album Dark Tranquillity, tak už to neřešte!”


Druhý pohled (Kaša):

Dark Tranquillity jsou pro mě už léta zárukou kvalitních alb severské melodicko-death metalové scény a “Construct” není výjimkou. Není to nic objevného, ale tahle zasloužilá parta moc dobře ví, co jí jde nejlíp, a na nějaké experimenty kašle. Pro někoho by se Dark Tranquillity mohli postupem času stát takovou tou uniformní sázkou na jistotu, která nepřekvapí, ale “Construct” si několik silných chvilek připravilo. Úvodní “For Broken Words” se možná rozjíždí pomalu, ale i tak je to pro mě jedna z nejlepších skladeb alba, ale ani nad hodně melodickou “Uniformity” bych nelámal hůl, protože refrén je sakra povedený.

Pokud bych srovnával jen s novějšími alby, protože s těmi klasickými kousky se srovnávat nedá, tak zas taková pecka, jako byly svého času “Fiction” a “Character”, aktuální zásek v diskografii bohužel není. Zprvu jsem měl z desky dokonce tak dobrý dojem, že jsem počítal s hodnocením o bod vyšším, ale několik nedávných poslechů mi ukázalo, že konec alba mírně ztrácí dech a můj úsudek se trošku srovnal, takže poté, co opadlo počáteční nadšení, to vidím na slušnou sedmičku.


Ghost – Infestissumam

Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal / hard rock
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Tracklist:
01. Infestissumam
02. Per aspera ad inferi
03. Secular Haze
04. Jigolo Har Megiddo
05. Ghuleh / Zombie Queen
06. Year Zero
07. Body and Blood
08. Idolatrine
09. Depth of Satan’s Eyes
10. Monstrance Clock

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10
nK_! – 9,5/10
Stick – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Docela živě si pamatuji, že když se Ghost před třemi lety zničehonic objevili se svým debutem “Opus Eponymous”, byl to zpočátku jen trochu obskurní rokenrol pro pár obskurních posluchačů. Album vyšlo bez nějaké větší pozornosti u neméně obskurního Lee DorianaCathedral na jeho firmě Rise Above Records spíše jako záležitost pro fajnšmekry. Tehdy jsem se k Ghost dostal i já a podobně jako řádku dalších lidí mě jejich muzika hodně zaujala a poměrně brzy jsem si tutové hitovky jako “Elizabeth” nebo “Stand by Him” oblíbil. Nicméně poměrně záhy se okolo Ghost začalo dít něco, co bych si u takové kapely rozhodně netipnul, ale stalo se… okolo maskované pětice bezejmenných ghúlů a jejich vůdce, mrtvolného papeže známého jako Papa Emeritus, se totiž strhlo cosi, pro co má angličtina naprosto výstižné slovíčko “hype”, a z oblasti trochu obskurního rokenrolu si to Ghost namířili svisle vzhůru mezi prvoligové kapely, začali hrát na velkých pódiích, v televizi, sympatie jim začali vyjadřovat světoznámí hudebníci… jednoduše se Ghost postupem času dostali na takovou úroveň, že jejich druhá deska byla v naprosto odlišné pozici než debut – zatímco “Opus Eponymous” vycházel poměrně potichu, na “Infestissumam” se už netrpělivě čekalo a třásly se na něj tisíce lidí…

“Infestissumam” ovšem nebylo očekávané pouze v tom smyslu, že by se na něj čekalo, ale i v tom, že se od desky i hodně očekávalo – jednoduše z toho důvodu, že “Opus Eponymous” byla prostě excelentní nahrávka s dost svojskou atmosférou a poměrně i slušnou dávkou originality, přestože Ghost vlastně do jisté míry neudělali nic jiného, než že se hudebně otočili směrem hluboko do minulosti, což bylo všechno navíc korunováno parádní stylizací a image, která sice – podobně jako samotná retro hudba – je na první pohled klišovitá, nicméně natolik dotažená ad absurdum, až se to jen tak nevidí a svým způsobem to ojedinělé je. Pokud se ale budeme bavit čistě o muzice, tak ta byla prostě skvělá, takže samozřejmě vyvstala otázka, jestli a jak se na takový majstrštyk bude dát navázat, jestli se Ghost stanou kapelou jednoho alba, nebo jestli potvrdí, že “Opus Eponymous” nebyla náhoda. Já osobně jsem v tomto poměrně schizofrenik a nemohl jsem se rozhodnout, co od “Infestissumam” vlastně chtít – na jednu stranu jsem se hodně těšil, na tu druhou jsem byl ale docela skeptický; nechtěl jsem mít přehnaná očekávání, ale zároveň jsem švédskému nemrtvému komandu i věřil, jelikož “Opus Eponymous” bylo tak skvělé, že se člověku opravdu nechtělo věřit, že by mohlo jít jen o náhodu.

Oběma prvním singlům “Secular Haze” a “Year Zero” se povedlo přesně to, k čemu jsou singly určené – parádně navnadit na samotnou desku. Když pak konečně přišel první poslech celé nahrávky, veškeré předchozí pochybnosti byly rázem zapomenuty – mě osobně si totiž “Infestissumam” obmotalo kolem prstu naprosto hravě a hned na první pokus. Deska totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít bude – teatrální, ale chytlavý rock ‘n’ roll plný výtečných momentů a nápadů, to vše zabalené do neodolatelné blasfemicky okultní aury, aniž by docházelo ke kopírování toho, co přinesl “Opus Eponymous”. Na jednu stranu vlastně docela jednoduchá muzika, která však dokáže bavit, i když již za sebou máte nějaké ty desítky poslechů. Zjednodušeně řečeno – Ghost opět dokázali složit neuvěřitelně silné skladby.

Intro “Infestissumam” se nese přesně v duchu Ghost – teatrální a se silným religiózním nádechem, s mohutnými sbory, rockovou rytmikou a výbornou sólovou kytaru trochu v pozadí. První regulérní song “Per aspera ad inferi” hned vzápětí ukazuje další obrovskou zbraň v arzenálu Ghost – je jí Papa Emeritus (nyní už vlastně Papa Emeritus II) a jeho fantastický čistý vokál, který je posazen docela vysoko, ale pořád z něho běhá mráz po zádech víc než z většiny křiklounů a chrličů. Samotná skladba, jež boduje zejména refrénovým recitováním názvu, je velice dobrá, nicméně jak se zanedlouho ukáže, pouze předzvěstí toho, co bude následovat.

Hned následující “Secular Haze” totiž patří mezi jeden z vrcholů desky. Obskurní klávesy a úžasný pěvecký výkon ve slokách tenhle song jednoznačně řadí k tomu nejlepšímu z “Infestissumam”. “Jigolo Har Megiddo” je jednoduše retro jak noha, ještě víc než zbytek alba, jenže přesně tohle Ghost sluší. Opravdové bomby však přicházejí s následující dvojicí skladeb – bylo jen otázkou času, kdy se Ghost pustí i do nějaké balady, a přesně tou je rozmáchlá “Ghuleh / Zombie Queen”, byť jen ve své první části. Rozjíždí se poměrně poklidně, až plíživě a postupně posluchače kolébá příjemnými melodiemi, až se po třech minutách zlomí, zrychlí a pomalu vygraduje do úžasného refrénu, který je jeden z vrcholných momentů nahrávky. To samé se dá prohlásit i o další “Year Zero”, jež od začátku do konce jednoduše nemá chybu – ať už se jedná opět o skvělý majestátní refrén, klidnější sloky nebo působivé vyvolávání pekelných mocností.

Po výtečné dvojici “Ghuleh / Zombie Queen” a “Year Zero” ovšem trošku ztrácí následující “Body and Blood”, ačkoliv i její refrén má rozhodně něco do sebe. “Idolatrine” je dalším vyloženým retrem, podobně jako “Jigolo Har Megiddo”, a s přimhouřením očí mi trochu připomíná takové Slade s pentagramem na čele. Další excelentní kus se skrývá na předposlední pozici a musím se přiznat, že jsem si jej zpočátku úplně nevšiml, ale postupem času se “Depth of Satan’s Eyes” stala možná mým nejoblíbenějším kusem “Infestissumam”, zejména kvůli působivému refrénu. Stejně tak je výborná i závěrečná litanie “Monstrance Clock”, v jejímž rámci Ghost nabízí další várku velice silných nápadů, jež člověka jen tak bavit nepřestanou.

Výše byla mimo jiné položena polootázka, jestli se Ghost po vydání “Infestissumam” nestanou kapelou jedné desky, jíž budou všechny následující počiny jen koukat na záda. Je ale zřejmé, že se tak nestalo, ba právě naopak. Pokud bych měl dokonce nyní volit mezi “Infestissumam” a “Opus Eponymous”, asi bych volil novinku, ale hlavně proto, že ji aktuálně poslouchám mnohem víc, takže na takovéhle soudy je ještě čas, až se “Infestissumam” trochu víc usadí. S jistotou však mohu tvrdit už teď, že Ghost naprosto jednoznačně ukázali, že debut pouhou náhodou rozhodně nebyl. Osobně mám ke skupinám, které za tak krátkou dobu vyletí s popularitou tak nahoru, od přírody jistou averzi, jenže v případě Ghost to prostě nejde, jelikož ta kapela je jednoduše výtečná. Švédové našli díru na trhu a fakt, že se jim to povedlo s tak skvělou muzikou, je jenom šlechtí. Vážně netuším, jaké je skóre v souboji Bůh vs. Satan ve skutečnosti, nicméně na hudebním poli vede díky kapelám jako Ghost jednoznačně mistr pekelník.


Další názory:

Po skvělém “Opus Eponymous” jsem čekal velké věci, ale že bude “Infestissumam” taková bomba, to jsem opravdu nečekal. Tajemná parta snad ve všech ohledech zastínila své debutové album a mně se hlavně výběrem producenta trefila přímo do černého, protože výsledná podoba novinky je dokonalá a spousta zajímavých nápadů a chytrých aranží nechávají svého předchůdce daleko za sebou. Každá ze skladeb nového alba je potenciální hit a některé z nich (“Year Zero” a “Body and Blood”) bych si dokázal představit i v rádiovém éteru zaměřeném pro širší posluchačstvo. Oproti zjevné přístupnosti (přiznejme si, že hudba Ghost není nikterak složitá) však stojí dlouhá životnost skladeb, takže i po desítkách poslechů stále nemám problém s tím, že by mě deska začala nudit, a to ani na moment. Je fakt, že mám pro retro kapely slabost, ale Ghost dotáhli do dokonalosti vše od své pódiové prezentace až po chytrý mix hudební reminiscence Mercyful Fate a Blue Öyster Cult. Na novince dokazují, že se nejedná o kapelu jednoho alba, na které nelze navázat. Dlouho jsem přemýšlel nad nejlepšími skladbami a ze všech vyzdvihnu dvojici “Year Zero” a “Ghuleh / Zombie Queen”, které si mě získaly víc než všechny ostatní. Myslím, že výsledné hodnocení mluví za vše a nemusím se dál pokoušet vysvětlit, jak moc mě Ghost potěšili. Mám před sebou kandidáta na album roku.
Kaša

Přiznám se, že k novodobému fenoménu jménem Ghost jsem se dostal právě až s aktuální fošnou “Infestissumam” a zatím nemůžu úplně srovnávat s předchůdcem “Opus Eponymous”, poněvadž jej nemám ani zdaleka tak dobře naposlouchaný. Každopádně mě Ghost na novince totálně dostali. Oni vlastně nepřišli vůbec s ničím novým a ani s ničím, co by se nedalo zaslechnout jinde, ale obsah zde brutálně převyšuje formu. Epické úvody do písní, heavymetalové kytarové vyhrávky, satanistacká témata, sloužení mší… nic nového pod sluncem, ale v podání Ghost naprosto fenomenální. Vše perfektně odsýpá, písně na správných místech pěkně gradují a frontmanův projev je jednoduše řečeno geniální. Za live představení a kostými také palec nahoru. Pro mě zatím největší překvapení letoška a určitě aspirant na album roku. Za nejlepší kusy osobně považuji “Per aspera ad inferi”, klipovky “Secular Haze” a “Year Zero” a závěr “Monstrance Clock”.
nK_!

Ghost, pracující se zvláštní elektrizující atmosférou 70. let a okultními tématy (s ironickým nadhledem), jsou zpět s novou deskou. Předchozí “Opus Eponymous” mě smetla silou uragánu, tak jsem ani nevěděl, jestli mám od nového alba očekávat ještě větší pecku, nebo se držet zpátky. Kapela se drží svého mustru, složila úderné chytlavé rockové skladby s hitovým potenciálem. Většina refrénů se do hlavy zařeže již po prvním poslechu a nevyženete je ani za týden. Přesto se nemůžu přidat k euforii ostatních redaktorů. Nechápejte mě špatně, deska je to fakt kvalitní a s dobrými skladbami (především “Year Zero”, “Ghuleh / Zombie Queen” nebo úvodní “Per aspera ad inferi”), přesto nějak postrádám něco, čím by album dokázalo překonat desku minulou. Tudíž moje hodnocení bude trochu slabší, ale v rámci celkového pohledu dosti nadprůměrné.
Stick


Fire! Orchestra – Exit!

Fire! Orchestra - Exit!
Země: Švédsko
Žánr: experimental big band
Datum vydání: 11.1.2013
Label: Rune Grammofon

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web

Některá alba si kladou za cíl sofistikovanost, jemnost a eleganci. Jiná ho mají zcela jiný – ničit. “Exit!” je kombinace obojího, ovšem oné druhé složky na něm naleznete mnohem více. Kdo by však čekal, že mluvím o nějakém promyšleném nihilistickém black metalu, bude zklamán. Fire! Orchestra jsou big band, hrají tedy odnož jazzu, jejíž kořeny sahají až do dvacátých let minulého století. Jenže jak již přídomek “experimental” napovídá, rozhodně nejde o čajíček hodný našich prapradědů. Fire! Orchestra tvoří tři členové kapely Fire! a dalších dvacet čtyři hudebníků, mezi kterými najdeme množství bubeníků, basáků, kytaristů, saxofonistů, trumpetistů, i hráče na trombon či tubu. Hlavně však také pět vokalistek, které činí některé momenty alba “Exit!” vysloveným peklem.

První ze dvojice skladeb je se stopáží okolo 20 minut kratší a také mnohem přístupnější polovinou alba. Prvních pár minut jako by kapela posluchače testovala, nechtěla ho vyděsit hned z počátku. Jednoduchý rytmus, příjemný zpěv, žádné drama. Pak však vše začne gradovat a s úderem čtvrté minuty již nastoupí první mučení. Rytmus zůstává, kapela na něj však vrství sólo za sólem, mnoho různých nástrojů se střídá i hraje zároveň. Do všeho zmatku nastoupí i vokalistky a rázem tak máte nějakých deset víceméně různých melodií, které je třeba sledovat zároveň. Tento stav trvá až do zlomu přibližně v polovině, po kterém přijde další jednoduchý motiv, silný (ale krásný) zpěv a jedna z mála opravdu chytlavých částí alba.

Skladba druhá se na první pohled nese v duchu své předchůdkyně, a tak přeskočím až k deseti minutám v jejím závěru, které tvoří převážně různé hlasové kreace zpěvaček, občasně doprovázeny šílenými výjevy saxofonů a dalších nástrojů. Pokud jsem někdy vysloveně bojoval s touhou hudbu vypnout a zároveň si ji náramně užíval, tak je to právě zde. Fire! Orchestra váš úmyslně mučí, hrají si s vámi a odpírají vám právo na chytlavost. Přesto (nebo právě proto) je jejich deska jedním z nejlepších alb, které jsem letos slyšel. Pro někoho nesnesitelné utrpení, pro mě peklo a hudební extáze v jednom.


Hypocrisy – End of Disclosure

Hypocrisy - End of Disclosure
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. End of Disclosure
02. Tales of Thy Spineless
03. The Eye
04. United We Fall
05. 44 Double Zero
06. Hell Is Where I Stay
07. Soldier of Fortune
08. When Death Calls
09. The Return

Hodnocení:
Kaša – 8/10
Stick – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro Petera Tägtgrena mám slabost hned z několika důvodů. Tím hlavním je, že napříč celou svou kariérou si celkem s přehledem udržuje vysoký standard desek, pod nimiž je podepsán, a přestože (nebo snad právě protože?) stále hraje ten svůj hymnický death, neplatí na něj univerzální formulka, která tvrdí, že všeho se člověk časem přejí a alespoň pro mě jsou jeho studiové desky napjatě očekávány. Řada alb jeho domovské kapely jsou stavebními kameny severského melodického death metalu a dodnes z nich citují zástupy následovatelů, takže mu člověk odpustí i to, že čas od času některými postupy vykrádá sám sebe. Takhle by se totiž dalo nahlížet na kterékoli z alb Hypocrisy, která chronologicky spadají za eponymní opus z roku 1999, včetně aktuálního “End of Disclosure”, na které jsme si opět museli počkat dlouhé čtyři roky.

Když se nad tím člověk zamyslí, tak čtyři roky nejsou zas tak dlouhá doba, ale při pohledu na kadenci s jakou Hypocrisy sázeli alba v devadesátých letech, je tato pauza přeci jen trnem v oku pro ty méně trpělivé. Nakonec si ale říkám, že i díky této delší pauze se mě nezmocňuje myšlenka opakování sebe sama, jak by tomu s velkou pravděpodobností bylo v případě, že by tahle parta s neúnavným workoholikem v čele, sázela placky jako na výrobní lince. Dvanáctá kapitola na téma melodický death metal vznikla opět ve studiu The Abyss a protože se Tägtgren klasicky posadil rovněž za mixážní pult svého proslulého studia, je po technické stránce album špičkou ve svém oboru. Na druhou stranu je pravda, že za nadupanou produkcí mi tak trochu schází taková ta nepopsatelná atmosféra ze starších desek, kdy se nad spletencem hutných kytar a severské rytmiky vznášelo tajemno a mystično, které nádherně okořenily zmíněný majstrštyk “Hypocrisy” nebo “Abducted”, jež považuji za nepřekonatelné, takže minimálně v tomto ohledu se ukazuje, že méně je někdy více. Sice by mě nenapadlo, že zrovna v Tägtgrenově produkci budu hledat nějaké mouchy, ale nemůžu si pomoct.

Pojďme pomalu k samotné novince. “End of Dislosure” je po okraj napěchováno silnými skladbami, mezi kterými bych jen těžko hledal nějakého odpadlíka, jenž by zbytku stáda nestačil, přestože po zhlédnutí videoklipu k titulnímu otvíráku jsem mluvil jinak. Skladba to není špatná, ale docela rychle se mi díky své jednodušší a přímočařejší struktuře oposlouchala a jako otvírák mi vůbec nedávala smysl. Vůbec nešlapala a vzpomínal jsem na starší desky, kde se i předchozí “A Taste of Extreme Divinity” díky “Valley of the Damned” rozjela bez zaváhání. Nicméně, po mnoha a mnoha posleších jsem jí přišel na chuť, nebo jsem si na ni jen zvykl, a považuji ji za velice slušnou melodickou hymnu, přestože dramaturgicky by líp sedla za druhou “Tales of Thy Spineless”. To je vypalovačka jedna báseň a svým tahem na branku mě naprosto uzemnila. Po rychlém a agresivním úvodu se trošku zvolní v melodickém refrénu, které k téhle kapele prostě patří. Tägtgren platí za jednoho z nejvýraznějších vokalistů na scéně a jeho vokál, který umně kmitá mezi hlubokým chropotem a výše položeným jekotem, je toho jasným důkazem. Jdeme ale dál, protože za dveřmi netrpělivě přešlapuje chytlavá “The Eye”, ve které jsem si vychutnal dunící basu Mikaela Hedlunda. Ústřední kytarový riff možná není z říše snů, protože svou jednoduchostí mi pasuje spíš k Pain, ale kytarovými vyhrávkami v refrénu se dostáváme opět do formy. To “United We Fall” se zpočátku tváří jako oddychovka, ale po chvíli se utrhne z řetězů a jasně frázující Tägtgren celou death metalovou zběsilost tlačí dopředu. Za mě jedna z nejsilnějších písní desky.

Druhá půlka naštěstí nijak nezaostává a hned “44 Double Zero” mě baví. Kompozičně se mi hodí do vedlejšáku Pain, kde by s jinými aranžemi mohla fungovat ještě líp, ale nic proti ní, pořád je to nadstandard, který nemůže urazit i díky bicím Reidara Horghagena, jehož prostor je možná na letmý poslech celkem nevýrazný, ale jede jako mašina a druhá půle posledně jmenované skladby patří právě jemu. Valivá “Hell Is Where I Stay” možná neoplývá tolika melodickými nápady jako zbylé skladby, ale svou hutnou atmosférou je zpestřením druhé poloviny desky, protože “When Death Calls” a “Soldier of Fortune” jsou si v jednom ohledu docela podobné, i když vedle sebe stojí jako noc a den. V obou případech mluvíme o koncertních tutovkách s melodickými kytarami a silnou vokální linkou. Druhá z této dvojice je výrazně pomalejší, ale pořád úderná hymna vznášející se na křídlech severské kytarové melodiky, zatímco “When Death Calls” šlape vstříc svému agresivnímu závěru. Závěrečná, velmi pomalá “The Return” je důstojným zakončením desky, která ve mně díky své vyrovnanosti zanechala především pozitivní dojmy.

“End of Disclosure” vůbec nějaké chyby? Když si člověk nebude snažit přiřadit dané momenty, nebo celé skladby k některým z předchozích alb, která za sebou Hypocrisy zanechali, tak vlastně ani ne. Ve všech ohledech se jedná o skvělou desku, která přesně splňuje to, co od aktuální podoby této legendy očekávám. Kolekce písní, které těží ze své minulosti, ale zase ne tolik, aby deska nebyla schopna žít svým vlastním životem. Zhruba tři čtvrtě hodinka nového materiálu odsýpá velice plynule, bez jakéhokoli zaváhání, takže nemám důvod být nespokojený a za čtyři roky snad zase ve stejné formě na slyšenou.


Další názory:

Tägtgrenovic bandička už patří k takovým stálicím scény. Začali na hrubém death metalu se satanistickými náměty (to ještě pěl Masse Broberg, dnes známý jako Emperor Magus CaligulaDark Funeral, ve kterých už ale taky nepůsobí). Poté však otěže plně převzal právě Peter Tägtgren, který se začal věnovat svým oblíbeným tématům, a tomu podřídil i hudební složku, která postupně dostávala melodičtější háv. Od té doby nás pravidelně zásobuje tu zábavnějšími, tu nudnějšími deskami, od kterých minimálně od alba “The Arrival” víte, co čekat. Nové album je přesně případ alba, které neurazí, ani nenadchne. Zvukově vyšperkované, kompozičně potvrzující letitou hypokrysí formu. Je mi sympatické, že sami přiznávají, že se nesnaží svůj vývoj někam hnát. Přesto je tahle deska plná až moc očekávaných melodií a postupů. Poslechnul jsem si ji několikrát, našel si pár oblíbených momentů, ale když se k ní už nevrátím, nic se taky nestane. Plus za parádní vokální práci a vypalovačku “Tales of Thy Spineless”.
Stick


Amaranthe – The Nexus

Amaranthe - The Nexus
Země: Švédsko
Žánr: metal / pop / electro
Datum vydání: 13.3.2013
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity

Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”

Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.

Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.

Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.

Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.

Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.


Další názory:

Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost…
H.

Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad.
Skvrn


Hypocrisy, Essence

Hypocrisy, Essence
Datum: 11.4.2013
Místo: Praha, Retro Music Hall
Účinkující: Hypocrisy, Essence

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Na peněženky českých fanoušků hyperaktivního Petera Tägtgrena dolehly v posledních letech pěkně krušné časy. Co si pamatuji, pan Tägtgren se v našich končinách poslední dobou objevuje s některou ze svých kapel poměrně často a pokaždé dovede přitáhnout pěkný zástup lidí. Po dvojici koncertů Pain nyní přišel čas na jeho starší a o poznání ostřejší smečku známou pod jménem Hypocrisy, kterou měli do Prahy doprovodit kapely Hate z Polska a Essence z Dánska. Hate však pár dní před koncertem za dobře známých tragických okolnosti svoji účast na turné zrušili, takže HypocrisyEssence na lineupu večera osiřeli. I přes tuto nemilou skutečnost ale očekávání zůstávala relativně vysoko, neboť mi zkušenost z loňského Metalfestu napovídala, že pokud se podaří dobře nazvučit, mohl by to být skutečně solidní zážitek.

V době mého příchodu do klubu Retro Music Hall, který je na pražské scéně proslulý spíše diskotékami, už bylo uvnitř poměrně živo. Rozhodně nejživěji pak bylo naproti stánku s dost předraženým merchandisem, kde v improvizovaných podmínkách probíhala autogramiáda hlavních hvězd večera. Samotná plocha však až do samého začátku produkce takřka zela prázdnotou, tedy pochopitelně s výjimkou asi dvou nebo tří řad nadšených fans, kteří si hodlali užít kapely z první ruky. Na place se to trochu zahustilo až se ztlumením světel a nástupem mladých Dánů Essence. Tato mně a dost určitě nejen mně zcela neznámá parta přišla odprezentovat set, který se zpočátku nesl na vlnách zvláštního mixu thrashe, meldického death metalu a rock’n’rollu, ale čím více se blížil konec, tím čistší thrash se z mikrofonů linul. Vystoupení to bylo vcelku solidní a muzika po počátečním rozčarování z hodně utopených kytar obstojná, i když bylo místy trochu znát, že toho pánové za sebou zase až tolik nemají. Čeho však měli hodně, to byla energie a nadšení, kterými hýřil sympatický frontman Lasse Skov, strhávajíce tak na sebe většinu pozornosti. Jediné, co mi na tom všem moc nesedělo, byl jeho vokál, ale když jsem si tenhle nešvar odmyslel, mohl jsem se docela bez ostychu bavit a po konci vystoupení Essence jsem usoudil, že to byl vlastně velice dobrý, ne-li rovnou skvělý otvírák večera.

Následující dlouhá pauza před druhým a posledním vystoupením večera notně zhořkla při pomyšlení, že tou dobou měli z pódia dštít oheň a síru Hate, a tato rozmrzelost asi způsobila, že jsem začínající a bouřlivým jásotem doprovázené Hypocrisy přijal poměrně laxně. Nicméně netrvalo dlouho a musel jsem uznat, že Tägtgrenova parta zkrátka umí. Hrálo se prakticky bez proslovů (Peter se omezil jen na pár povinných slov díků), ale zato se strojovou precizností a naprosto zřetelnou profesionalitou. Bohužel, po dlouhém rozmýšlení jsem došel k názoru, že je to na můj vkus možná až moc strojové a profesionální. Po formální stránce by výkon kapely totiž sice prošel bez ztráty kytičky, ale trochu mi tam chyběl větší zápal a nějaký ten život, kteréžto faktory dovedou “pouze” dobré vystoupení nakopnout do nevídaných výšin. Přesto však nemohu říct, že bych se nudil, a pozornost jsem bez většího vynaloženého úsilí zvládl udržet i přes velice dlouhý setlist a opět možná trochu nedokonalý zvuk, kde jsem měl alespoň zpočátku krapet problém zachytit melodii rytmické kytary. Ale třeba zvukaři křivdím a mám v uších nasráno, kdo ví.

Setlist Hypocrisy:
01. End of Disclosure
02. Tales of Thy Spineless
03. Fractured Millennium
04. Left to Rot
05. The Eye
06. The Abyss
07. Fire in the Sky
08. Necronomicon
09. Buried
10. Fearless
11. United We Fall
12. 44 Double Zero
13. Elastic Inverted Visions
14. Warpath
– – – – –
15. Roswell 47
16. Adjusting the Sun
17. Eraser

Narvaný sál Retra však moje strasti evidentně nesdílel a po překvapivě hlučné odezvě, jaké se dostalo Essence, lidé dávali jasně a zatraceně nahlas najevo, že jsou Hypocrisy opravdu velká a populární kapela. První a poslední skladba se dokonce dočkaly ze strany publika sborového zpěvu a pokud si dobře pamatuji, někdy ke konci se na rukou davu objevila i nějaká odvážná dívčina. V souvislosti s davem mě pak napadá ještě jedna věc – docela dobře nechápu, proč dvojice sekuriťáků v průběhu koncertu stojící po stranách pódia několikrát vystartovala ze svých stanovišť a minimálně v jednom případě to vypadalo, že si to jeden z nich dost ostře vyříkává s jedním z fanoušků. Ač jsem měl ze svého postavení docela dobrý výhled, nikoho jsem lézt na pódium neviděl, tak nevím. Stín kauzy Randyho Blytha se nad českými pořadateli asi vznáší dost výhružně…

Celkové dojmy z akce jsou tedy pozitivní. Sice rozhodně nemohu tvrdit, že bych neviděl o dva levely lepší koncerty (a že jich nebylo vůbec málo), ale zážitek, který Hypocrisy a koneckonců i Essence pražskému publiku zprostředkovali, mohu v odpovědi na napůl vyřčenou otázku z prvního odstavce skutečně označit za solidní, protože v žádném případě neurazil a naopak celkem potěšil. Pořadatelům potom patří dík za příjemné zpestření jejich tradičního repertoáru a jen čekám, kdy se po této dobré zkušenosti Hypocrisy objeví na soupisce některé větší akce z dílny Pragokoncertu. Mým osobním tipem jsou Winter Masters of Rock, tak se nechme překvapit.


Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Pain of Salvation
Datum: 5.4.2013
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Pain of Salvation, Anneke van Giersbergen, Árstíðir

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Kdo má alespoň rámcový přehled o promotérských aktivitách společnosti Pragokoncert, ten byl asi stejně jako já příjemně překvapen, jakou sestavu se tentokrát tomuto významnému hráči české metalové scény podařilo přilákat do Prahy. Už samotní Pain of Salvation by na v dobrém smyslu pozdvižené obočí určitě vystačili, ale jejich doprovod v podobě nizozemské divy Anneke van Giersbergen a islandských Árstíðir tyto pocity jen umocnil. V neposlední řadě pak do éteru pronikla zpráva, že by se mělo jednat o výhradně akustický koncert, takže příjemné překvapení vyrostlo do podoby potenciálně jedinečného zážitku. A to už je, uznejte sami, opravdu pádný důvod k návštěvě.

A že to je pádný důvod pro opravdu hodně lidí se ukázalo už u vstupu. V polovině schodiště začínající fronta na orazítkování totiž plynule přecházela ve frontu na šatnu a ačkoli jsem na Nové Chmelnici relativně pravidelným návštěvníkem, marně v paměti hledám koncert, kde bych byl svědkem něčeho podobného. Po nějaké té době strávené obhlížením výzdoby chodby však i moje svršky nakonec pokojně spočinuly v útrobách šatny a jsa dosavadním stavem věcí značně vyšťaven jsem zamířil k baru. Rovněž velmi vydatná fronta žíznivých příchozích mi však sebrala další spoustu času, takže jsem z jejích útrob bohužel nerozuměl prakticky ničemu, co k publiku pronesl z backstage vypluvší Daniel Gildenlöw, který tímto celý večer uvedl, a poblíž pódiu jsem se dostal až nějakou dobu poté, co jej vystřídala Anneke van Giersbergen a večer opravdu začal. Anneke, ač v posledních letech vystupuje s kapelou, s sebou tentokrát nepřivezla nikoho dalšího a společnost jí dělala jen a pouze elektroakustická kytara. A kdo má alespoň přibližné povědomí, jakou hudbu Anneke s kapelou po svém odchodu z The Gathering nahrává, ten asi snadno odtuší, že ničím nerušená kombinace kytary a vokálu měla na vyznění samotné hudby poměrně zásadní vliv. Bylo to velmi prosté, rozhodně o poznání intimnější než z desky a v žádném případě se nedá mluvit o čistokrevné reprodukci studiového materiálu. Někoho to mohlo sice trochu zklamat, ale na druhou stranu tahle konstelace okolností vytáhla do popředí samotný vokál, kterým Anneke sebrala srdce milionům fanoušků po celém světě, to moje nevyjímaje. A i tentokrát se ukázalo, že když tahle půvabná a sympatická dáma začne zpívat, jde stranou úplně všechno. Zpívala totiž zcela strhujícím způsobem a s každou další skladbou dávala svým fanouškům další a další důvody, proč jejich vztah k její osobě dále pěstovat a upevňovat. Přitom ale nešlo o kdovíjak seriózní výstup a atmosféra, která v sále panovala byla vyloženě uvolněná a přátelská. Anneke ji vytvářela přívětivým humorem a úsměvy, které posílala na všechny strany a bylo to opravdu potěšení jak pro uši, tak pro oči.

V průběhu nezazněly jen skladby z repertoáru samotné Anneke, respektive Agua de Annique, ale po jednom došlo i na covery The Gathering, Cyndi Lauper a dokonce Anathemy. A právě skladba od Anathemy (pokud mě paměť neklame, byla to “Everwake”) posloužila jako přechod mezi vystoupením Anneke van Giersbergen a islandskými Árstíðir, které program večera umístil na druhou pozici. Byl to přechod velmi elegantní a promyšlený a šestice mužů spíše rozvinula dosavadní náladu do trochu jiných poloh, než aby ji nějak narušili odlišnou hudbou. Ta jejich mi byla předem zcela neznámá, ale netrvalo dlouho a pánové si mě doslova podmanili. Spustili v duchu poměrně melancholické akustické hudby někde na půl cesty mezi folkem a jemným progresivním rockem a znělo to velice dobře. Když ale všichni účinkující postupně předvedli, že jsou obdařeni mimořádnými hlasy, od té chvíle se z velmi dobrého zážitku začal nenápadně stávat zážitek jedinečný. Skvostné harmonie a krásné melodie jak nástrojů (vedle kytar se hrálo i na klávesy, housle a cello), tak všech šesti vokálů působily trochu jako z jiného světa a Árstíðir v jejich přednesu nepolevili ani na chvíli a od začátku do samého konce drželi a udrželi vysoký standard, který jsem předem v žádném případě nečekal. Celé vystoupení bylo poměrně minimalistického ražení, ale přesto hudebně bohaté a nebylo vůbec nic divného, když jsem se čas od času nechal skutečně unést a realita se trochu vzdálila. Bylo to sice poprvé, kdy jsem se s Árstíðir setkal, ale upřímně doufám, že to nebylo naposledy, protože jejich hudba je zcela ojedinělá a v pravém slova smyslu krásná, což toho večera na Chmelnici dokázali více než přesvědčivě.

Přese všechnu tu nádheru, která v uplynulé době zazněla, přišla vhod poměrně dlouhá přestávka, jaké se do té doby neúnavně aktivní publikum dočkalo před samotnými Pain of Salvation. A když už mělo dojít na hvězdu večera, iniciativy se toho večera již potřetí ujal frontman Daniel Gildenlöw (svojí druhou premiéru večera si odbyl během setu Árstíðir, kteří s ním odehráli skladbu “Road Salt”). A začal velmi dlouhým povídáním o konceptu celého turné, důvodech, proč je pódium zařízené ve stylu obývacího pokoje konce sedmdesátých let, a další věcech, které vyústily v konečnou podobu koncertu. Škoda jen, že mu nebylo moc rozumět, protože podle toho, co jsem pochytil, to bylo rozhodně povídání zajímavé. Každopádně když už to vypadalo, že s tím žvanění prostě nepřestane (smích), na pódiu se konečně objevili i ostatní muzikanti a začalo se hrát. Slibně odstartovaný set bohužel záhy narušili nějací retardovaní jedinci, kterým asi přišlo naprosto košer pustit se do sebe v předních řadách a uprostřed první skladby. Léo Margaritovi nemám zastavení setu vůbec za zlé, ale atmosféra šla do kopru a alespoň v mém případě jí zabralo hodně času, než se zase vrátila. Každopádně Pain of Salvation hráli dlouho, takže se to poměrně brzo alespoň srovnalo a mohl jsem tedy věnovat tomu opravdu důležitému. Přiznám se, že nejsem žádným znalcem tvorby Pain of Salvation, takže nevím, jak akustické verze skladeb působily v porovnání s originály, ale z pohledu nezaujatého pozorovatele to znělo velmi dobře a vůbec nebylo znát, že tyto skladby byly původně napsané dost odlišně. Mělo to dostatek technické finesy, snad žádná hluchá místa a absence zkreslených nástrojů v kombinaci s překopanými aranžemi vnesla do prostorů nové Chmelnice poměrně pestrou paletu rozličných nálad, které všechny k sobě poutal lehký sedmdesátkový feeling, jehož dosažení bylo podle všeho cílem.

I tentokrát došlo vedle vlastního repertoáru i na covery a zazněly tak mimo jiné kultovní fláky jako “Holy Diver” nebo “Dust in the Wind” (rovněž akusticky). V závěrečné “1979” si Pain of Salvation na pódium přizvali do té doby s lidmi ochotně debatující Anneke i (snad) kompletní Árstíðir, čímž vzájemnost a provázanost jednotlivých vystoupení došly vrcholu. A byl to závěr opravdu povedený. Přibližně od tří čtvrtin setu mohu už i já hovořit o opravdu skvělém zážitku, který nedovedl pokazit ani druhý pokus již zmíněných idiotů dát si přes hubu. Lidé byli nadšení, Daniel postupně zpřetrhal E struny hned na dvou kytarách a nálada v klubu byla zkrátka ve všech směrech vynikající. Společná úklona všech muzikantů pak udělala formální tečku za koncertem, za který patří Pain of Salvation a nejen jim dík z mnoha důvodů. Když pominu samotné výkony na pódiu, asi největším z nich je přátelská, neformální a velmi netradiční atmosféra, na které si všichni vystupující dali záležet jak na pódiu, tak mimo něj, a která dodala celému koncertu naprosto ojedinělý ráz, díky němuž lze o pražské zastávce turné Pain of Salvation hovořit jako o události hodné zapamatování…


Thyrfing – De ödeslösa

Thyrfing - De ödeslösa
Země: Švédsko
Žánr: viking / black metal
Datum vydání: 1.3.2013
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Mot helgrind
02. Fordom
03. Veners förfall
04. Illvilja
05. Kamp
06. Relik
07. Vindöga
08. De ödeslösa

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 7,5/10
Skvrn – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stockholmská viking metalová formace Thyrfing pro mě vždy byla vždy kapelou, jejíž starší tvorbě jsem i přes poctivě odkroucená léta prostě nedokázal přijít na chuť, a to ani v době, kdy pagan metalová škatule tvořila většinu mého playlistu – snad kvůli tomu, že mi staršími počiny v mnohém až přespříliš připomínaly mé žánrové oblíbence Moonsorrow. Tvorba šestice seveřanů mne poprvé výrazněji oslovila až s objevem posledního počinu “Hels vite“, na kterém kapela došla do polohy mě poměrně příjemné, především díky změnám oproti předchozím albům. O tom, zda se Thyrfing povedlo nastolený standard zachovat i na aktuálním albu “De ödeslösa“, bych se rád rozepsal níže.

Úvodní píseň alba “Mot helgrind” začíná krátkým klávesovým intrem, je tedy jasné, že jeden z typických prvků hudby Thyrfing rozhodně nezmizel. Příjemné uvítání připravil i zvuk, který se na první poslech kvalitativně posunul opět o něco dále, je uhlazenější, čistší a čitelnější než v případě svého předchůdce, za což vděčí především práci Jense Bogrena, přesto však neztrácí na ostrosti, správné míře dravosti, i typický sound kapely zůstal zachován v plném rozsahu. Netřeba snad podotýkat, že deska působí čistě profesionálním dojmem a technicky je zahrána na výbornou, hráči se do svých instrumentů rozhodně nebojí opřít. Kytary pánů Lindgrena a Hernborga se tak hladce zařezávají do uší pod správným úhlem a neméně se to daří i agresivnímu vokálu Jense Rydéna, jenž je čas od času prokládán či doplňován čistým zpěvem ze stejného hrdla. I basové linky JoakimaJockeKristenssona, kterého minulý rok za škopky vystřídal Dennis Ekdahl, lze často zaregistrovat, jak si brumlají své melodie tu více, tu méně, přesto však pod vrstvami ostatních nástrojů a až na povrch se téměř nedostanou.

Věrnost vikinským kořenům novinka rozhodně rozhodně nezapře a během poslechu nám je neustále připomíná jak akustickými pasážemi, tak chladným vyzněním kláves v podání Petera Löfa, které mají na výsledné severské atmosféře nemalý podíl. Vikinský feeling tak stále přetrvává v míře nemalé, byť možná přecijen o něco menší než na předchozím počinu. To nic nemění na tom, že Thyrfing se rozhodli vsadit spíše na jistotu a žádné skladatelské přemety se ani zdaleka nekonají. To je na jednu stranu dobře, kapela rozhodně ví, co dělá, a uvědomuje si své silné stránky a dokáže se žánrovým výrazivem pracovat na výbornou. Na stranu druhou je možná škoda, že se na “De ödeslösa” od pagan metalové škatule přecijen nevzdálili o něco více na úkor progresivních prvků. Ty se na albu vyskytují spíše sporadicky a většinou fungují především coby koření běžného výrazu kapely. To sice albu dává zajímavý nádech, přesto si myslím, že by sneslo větší podíl inovativních prvků, aniž by se museli Thyrfing pouštět na tenký led neznáma nebo dokonce dávat všanc svůj rukopis. To ovšem nic nemění na tom, že album obsahuje pár skvělých a slušnou řádku dobrých momentů a riffů, které zalichotí posluchačovým uším.

V tomto ohledu je nejvýraznější pátá skladba “Kamp“, obzvláště pak úvod, v němž je akustická kytara naprosto skvěle skloubena s pro Thyrfing atypickými bicími a čistým zpěvem. Zbytek skladby se pak již nese ve víceméně tradičním duchu a sic ústřední riff doplněný o harfové vyhrávky je podle mého názoru nejsilnějším na albu, rozhodně bych se nezlobil, kdyby se celá skladba nesla v úvodním duchu. Zbylých sedm skladeb už mírně zaostává, a ač například úvodní “Mot helgrind” nebo “Relik” jsou opravdu parádní, kvalit prve jmenované nemají šanci dosáhnout. Největší slabinou alba je paradoxně (a nepřekvapivě) lpění na pagan metalové škatuli. Přestože jsem prve napsal, že pánové umí s nosnými prvky žánru pracovat po stránce řemeslné na vysoké úrovni, kapele dělá problém vymyslet cokoliv, nosný riff, melodii, natožpak skladbu, která by mě dostala do kolen. Namísto toho se jí daří přicházet s dalšími a dalšími variacemi na vyčerpaný žánr, které ve většině případů fungují podle velice podobného mustru, ve kterém nechybí growl, zkreslené kytary hrající rozmáchlé, pomalejší riffy, rytmy nesoucí se ve středním tempu, občasné akustické vložky a klávesový podmaz. Přitom nejsilnější je projev kapely právě tam, kde se ubere na klávesách a prostor jim vyhrazený se předá kytarovým vyhrávkám, které pak působí jako osvěžující vánek. Zamrzí i monotónost Jensova growlu, který se sice příjemně poslouchá, ale dříve či později začne trochu nudit. Je škoda, že Jens více neužívá čistého zpěvu, jeho unikátní barvu hlasu si těžko zpletete s kýmkoliv jiným a album by hned získalo zajímavější nádech, pokud by se na něm objevila skladba odzpívaná jen a pouze čistými vokály.

To by zhruba byly hlavní důvody, proč na nahrávce postrádám více inovativních prvků, které by ji popostrčily někam dál z jinak mrtvých vod žánru, obzvláště když Thyrfing v případě intra “Kamp” ukázali, že mají i na víc, než jen užívání “konvenčního” výraziva. Přecijen, po osmnácti letech na pohanské scéně bych očekával trochu znatelnější vývoj. V kontrastu s tím potom může příznivě vyznívat kratší hrací doba alba. Poslech osmi skladeb vám zabere jen něco málo přes pětačtyřicet minut, každá skladba má pak v průměru kolem šesti minut. To se může zdát ve srovnání s jinými kapelami z žánru na pohanský epos docela málo, ale pro mě je tento fakt příjemným kladem a je jen dobře, že se kapela nepouští do rozmáchlejších kompozic, které by už pravděpdobně neměla jak a čím smysluplně vyplnit. Teď si nejspíš říkáte, že ten Atreides o tom ví kulový, vždyť je to přece dobré album a on jen zbytečně ryje a kritizuje a tak dále. Nenechte se zmást, “De ödeslösa” je rozhodně sázkou na jistotu, a pokud hledáte kvalitní pagan metalovou nahrávku, která je stále o několik tříd výše než většina scény, určitě nepochybíte. Nicméně kapelu, která je na scéně veteránem, je také třeba jako veterána posuzovat a v tomto ohledu mi zde stále něco chybí – co, to jsem snad dostatečně podrobně popsal výše. Thyrfing přesto ukázali, že své řemeslo stále umí a jejich sedmé řadové album je kusem poctivě odvedené práce. Bohužel, pro mne ale není ani ničím víc, myslím ale, že fanoušci kapely nemají důvod být s novinkou nespokojeni.


Další názory:

Kolega v recenzi má jistě pravdu, že Thyrfing se o nějaké ozvláštňování svého žánru příliš nesnaží, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, jaké nebetyčné kraviny jsou dnes kolikrát považovány za viking metal (Ensiferum a další hopsající vocasové by mohli vyprávět), si já osobně s chutí vychutnám nahrávku, která ctí kořeny a daří se jí to dobře – přesně takové “De ödeslösa” je. Thyrfing k budování oné vikinské atmosféry používají spíše black metalový aparát, místy si pro lepší efekt vypomůžou klávesovým podkladem za kytarovou hradbou, ale ve výsledku na mě ta deska funguje. Samozřejmě, nejedná se o nic, z čeho by si člověk úžasem sednul na prdel, přesto jde o pořádný kus příjemně poctivé muziky, která si na nic nehraje. Mně se to líbí.
H.

Thyrfing se v rámci pagan metalu řadí, řekněme, k těm vážnějším a sdílí stejnou škatulku viking/blacku s uznávanými Moonsorrow. Na scéně se pohybují již přes deset let, ale jelikož je folk metalová scéna mediálně popoháněna pompéznějšími a rozjuchanějšími kapelami, Švédům se v otázce popularity na světlé zítřky příliš neblýská. A tento stav zřemě zůstane neměnný i po vydání “De ödeslösa”. Na albu oproti předchůdcům ubyly některé folkové prvky a přibyly naopak blackové. Při užívání temně laděného growlu s občasným “blackovým zavytím” Jense Rydéna, který dominuje po celé minutáži, se občas dostavuje pocit rutiny. Že Jens umí zapojit i čistý vokál, naznačil ve skladbě “Kamp”, a u něj mi sedne mnohem lépe než třeba vokál na novém albu konkurentů Wolfchant. Klávesové navozování ledové atmosféry mi v případě Thyrfing nevadí a mrazivé prostředí jim věřím možná i kvůli tomu, že se tak neděje přes celé délky skladeb. Tempo je občas až nepříjemně uspávavé, o to příjemnější je poslouchat nějakou změnu, jako například úvod předposlední “Vindöga”. Sečteno a podtrženo, “De ödeslösa” neznamená nic jiného než jen lehoulince nadprůměrné viking metalové album s blackovými prvky a další zářez na pažbě Thyrfing.
Skvrn


Death Wolf – II: Black Armoured Death

Death Wolf - II: Black Armoured Death
Země: Švédsko
Žánr: heavy / doom metal / punk
Datum vydání: 18.2.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Noche de brujas
02. World Serpent
03. Lords of Putrefaction
04. Darkness of Hel
05. Sudden Bloodletter
06. Malice Striker
07. Night Stalker
08. Luciferian Blood Covenant
09. Black Armoured Death
10. Death Wolf March
11. Little Black Angel
12. Snake Mountain
13. Rothenburg

Hodnocení:
H. – 6/10
Stick – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Ačkoliv by se občas mohlo zdát, že uvozování recenze nějakou tou omáčkou v podobě obecných informací je jen poměrně nenásilný způsob, jak si pohodlně prodloužit článek, aby to na první pohled vypadalo lépe, v některých případech, mezi něž se řadí právě i Death Wolf, se jedná o záležitosti natolik zajímavé, popřípadě i natolik zásadní, že ve výsledku mohou pomoct v chápání samotné nahrávky. Oč jde, budeme-li mluvit konkrétně o švédské kapele Death Wolf? O sestavu… přesněji řečeno tedy o jednoho jejího člena, kterýmžto je jistý Patrick Niclas Morgan Steinmeyer Håkansson, známější spíše prostě jen jako Morgan, kytarista a hlavní mozek švédské black metalové stálice Marduk. Není žádným tajemstvím, že mimo MardukMorgan několik vedlejších projektů, z nichž jedním kdysi bývalo black/noisové peklo Abruptum, druhým jsou pak právě Death Wolf, pohybující se někde na pomezí heavy metalu, doom metalu a punku. Aby bylo všem informativním okolnostem učiněno definitivně zadost, dodejme ještě, že Death Wolf, přestože aktuálně vydávají formálně druhou desku, nejsou úplně novou akvizicí, jelikož dříve fungovali pod jménem Devils Whorehouse, pod nímž vyšla dvě další alba. Jako poslední perličku pak dodejme, že v případě Death Wolf Morgan neobsluhuje kytaru, jak jsme u něj zvyklí v Marduk, nýbrž její basovou sestru…

Když jsem v předchozím odstavci zmiňoval, že se Death Wolf pohybují někde na hranici mezi heavy metalem, doom metalem a punkem, nebyla to technicky vzato pravda, protože hudba, jakou na “II: Black Armoured Death” najdete, rozhodně nezní jako kombinace těchto tří žánrů – ve skutečnosti totiž kapela hraje buď jeden, nebo druhý, nebo třetí. Doomová a heavy metalová složka se ještě vzájemně relativně proplétají, nejedná se ovšem o kombinaci dříve neviděnou či neslyšnou; punk se pak projevuje v samostatných kratších vypalovačkách, které jsou sice oproti základní podobě svého žánru vybaveny poměrně hutným metalizovaným zvukem, nicméně při nich musí být každému jasné, odkud vítr vane.

Na základě tohoto tvrzení asi nebude žádným překvapení, když dále prohlásím, že tím pádem lze skladby z “II: Black Armoured Death” rozdělit do dvou relativně odlišných kategorií. Tou první je právě heavy metal, který se tu a tam, ne však úplně zřídka, olizuje o doom metalové hájemství. Osobně mi právě tento druh písní na albu sedne nejvíce a jejich atmosféra je místy vskutku parádní. Obrovskou pochvalu si zaslouží vokalista Maelstrom, který odvádí skvělou práci a se svým hlasem patří k tomu nejzajímavějšímu, co “II: Black Armoured Death” nabízí. Jeho hlas je poměrně nezvyklý, stále se zcela jistě jedna o čistý zpěv, ale Maelstrom s ním jakoby řve, aniž by tím ztrácel na melodičnosti. Výsledkem je velmi naléhavý projev, který mě osobně opravdu baví. Pro pořádnou ukázku ani nemusíme chodit nijak daleko, protože ji v plné míře nabízí hned úvodní skladba “Noche de brujas”, jež je zároveň jedním z nejlepších kusů, jaké pod sebou obal se smrtkou ukrývá. Druhou sortou jsou pak vcelku logicky punkové vypalovačky jako “World Serpent”, “Sudden Bloodletter” nebo “Black Armoured Death”. S nimi už mám trochu problém – ne z toho důvodu, že by byly nějak špatné, ale jednoduše proto, že se do kontextu oné první kategorie pranic nehodí, jako by na tu desku vůbec nepatřily.

Tato stylová roztříštěnost má vcelku jednoznačný důsledek, a sice že “II: Black Armoured Death” jako deska pohromadě příliš nedrží. Jednou Death Wolf posluchače vykoupou ve výtečném doomovém bahně, vzápětí mu naservírují až heavy metalový song (nutno ovšem dodat, že se stále jedná o heavy metal, u něhož jasně slyšíte, že jej hraje člověk, jenž má za sebou více jak dvacítku roků na black metalovém kolbišti), aby do něj následně kopli neurvalou rychlovku. Teoreticky by z toho mohla vypadnout zajímavá rozmanitá nahrávka, ale bohužel se tak nestalo, tedy alespoň z mého pohledu ne. Nemohu si jednoduše pomoct, ale když se ponořím do atmosféry, následující dvouminutová punková zběsilost mi ji prostě zničí a “II: Black Armoured Death” tak v člověku zanechá až nepříjemně rozporuplné pocity. A přitom kdyby všechny ty punkovky šly pryč (třeba na samostatné EP – bylo by to mnohem logičtější) a byly ponechány pouze ty pomalejší kusy, šlo by dle mého názoru o mnohem zajímavější záležitost. Nemám nic proti variabilitě, ale když už se do ní chce někdo pouštět, ať je to stylem výtečného předlouhého melodického sóla v písničce “Little Black Angel”.

Podle všeho se ze strany Death Wolf jednalo o záměr znít tak, jak “II: Black Armoured Death” ve výsledku zní, dle mého názoru je to ovšem kontraproduktivní a výslednému albu, které bych co do té pomalejší složky jinak hodnotil minimálně 7,5 body, to hodně ubírá na atraktivitě, což je obrovská škoda, protože v jádru v žádném případě nejde o nic špatného, ba právě naopak, a pokud si sami poslechnete takřka libovolný kousek, líbit se vám bude. Dohromady už to ovšem nemusí fungovat tak jednoduše, jak se nyní bohužel ukázalo…


Další názory:

Hm, když to začalo hrát, tak to znělo docela dobře. Takové šlapavé tempo, dávný odkaz Bathory v kombinaci s thrash/punkovým odérem, občas smíchaným s black metalovým citem pro riffing. Jenže, je to celé jaksi průměrné a nezábavné. Po polovině desky moje pozornost pomalu upadala, až jsem si u poslední skladby otráveně podpíral bradu. Přes původní chytlavost se u mě dostavil pocit jisté kolovrátkovitosti a začínal jsem postrádat nějaké silné momenty. Řekl bych, že tahle věc nebude každému po chuti, ale svoje posluchače si určitě najde. Já si přece jen Morgana radši vychutnám v jeho domovských Marduk.
Stick


Terra Tenebrosa – The Purging

Terra Tenebrosa - The Purging
Země: Švédsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: Trust No One Recordings

Hodnocení:
Licee – 7/10
H. – 9/10
Stick – 8/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

Pamatuji si na první poslech Terra Tenebrosa zhruba před dvěma lety, kdy jsem nemohla odolat prohlubujícímu se nadšení svých kamarádů za občasného pronesení: “Už jsi slyšela tu Terru Tenebrosu? Je to výborné!” Dlouho jsem krčila rameny neposkrvněna její temnotou, než jsem přeci jen otevřela dvířka do světa alba “The Tunnels” a nechala se jím naprosto pohltit. Bylo to stejně rychlé, jako by se pod vámi najednou otevřela sama “Terra” a spolkla vás do svých útrob. Ani jste se nestačili nadechnout. Jenomže jak rychle vás album “The Tunnels” sevřelo, tak rychle vás “The Purging” vyplivlo zpět do vašeho pokoje a pouze naznačilo, jaké to “tam dole” bylo.

Začátek alba v otevírajících skladbách “The Redeeming Teratoma” a “The Compression Chamber” je ještě dosti specifický pro hutnou, strašidelnou atmosféru, kterou Terra Tenebrosa podávala na první desce. Už zde si lze ale povšimnout, že ubrala ze své dronovější vizáže a nahradila ji metalovějšími prvky, což se hodně projevilo i v následující “Black Pearl in a Crystalline Shell”. Skladba nasadila poměrně svižné tempo, ale zhruba v půlce se opět uklidnila a naservírovala nám to známé “děsivé”, po kterém jsme od začátku tolik dychtili. “House of Flesh” má oproti tomu sice pěkný a líbivý moment, ale jinak je prázdná. Jistý zájem určitě probudí až “The Nucleus Turbine”, neboť jak sám název napovídá, určitě se budete cítit, jako byste se v jedné zrovna točili a zachycovali tak zmatené ústřižky dějících se okamžiků. Víc vám ale skladba nedá, sama je totiž zmatená a chaotická ve stylu: “Let’s make some noise”.

A jsme u titulního songu “The Purging”, započatého hypnotickou modlitbou, o což větší důraz získává nástup kytar a bicích. Kytarová linka ji přitom dodává dosti naléhavé vyznění, které nakonec vygraduje v celkem silnou pasáž za doprovodu podmanivé klávesové plochy. Dokonalejší začátek má ovšem skladba “Terra Tenebrosa” v pořadí. I když začíná celkem nenápadně, z rázu se zvedá vítr přinášející hlasy podivného davu. A ten mi opravdu nahání husí kůži. Celá skladba ve mně evokuje jakýsi post vůdce již zmíněného davu, který se v něm prochází a kontroluje své ovečky. Bohužel má ale i ona jistou slabinu, a sice konec, neboť končí dřív, než čekáte a plně si stihnete všeho vychnutat. Naštěstí ale po “At the Foot of the Tree”, přichází “Disintegration”, to nejlepší na konec. Nebála bych se říct, že je to jedna z nejlepších skladeb, kterou kdy Terra Tenebrosa nahrála. Nádherný začátek, nádherně vygradovaný konec, zkrátka geniální prožitek. Přesně díky ní nás Terra Tenebrosa přeci jen stahuje zpět do svých útrob a zahlazuje tak veškeré nedostatky, které při této skladbě sami rádi zapomínáme. Plynule pak přechází v “The Reave”, tečku na závěr.

Jak jsem se zmínila již na začátku, album “The Purging” je slabším odvarem “The Tunnels”, ale na druhou stranu obsahuje i důkaz toho, že se Terra Tenebrosa stále řadí mezi nejlepší kapely dnešní scény podobného žánru. Proto je deska celkově pořád nadprůměrná a stojí za to si ji poslechnout.


Další názory:

Terra Tenebrosa před dvěma lety nadchla snad všechny příznivce black metalové alternativy svým fenomenálním debutem “The Tunnels”, který jak blesk z čistého nebe udeřil neskutečně hypnotickou hutnou atmosférou, jejíž hloubka opravdu až překvapovala. Není tedy divu, že se toho od pokračování “The Purging” čekalo opravdu mnoho, a ačkoliv si mnozí na novinku poměrně stěžují a nejde jim pod vousy, v mých očích obstála a dokázala na svého předchůdce navázat důstojně, byť trochu odlišným pojetím – a to je vzhledem k tomu, o jak moc působivou desku šlo, rozhodně nemalá pochvala. Přesto si nemyslím, že by se ono pojetí “The Purging” od “The Tunnels” vzdalo až tak moc, možná jen po formální stránce, avšak po stránce pocitové onen vývoj vnímám jako naprosto přirozený a nenásilný, už jen z toho důvodu, že ten základ zůstal zachován. Opět je to tedy jakási “posunutá” rytmika, až skoro nerytmika, která té hudbě dodává jakýsi chaotický feeling, s nímž se pojí to hlavní, a sice atmosféra, která je opět ohromně působivá. Možná je sice malinko škoda, že “The Purging” neobsahuje žádnou hypnotickou tryznu, jakou na “The Tunnels” byla takřka geniální “The Mourning Stars”, to je však “výtka” jen malinká a čistě osobní, jinak totiž “The Purging” nemám takřka co vytknout, neboť je pro mě osobně zosobněním toho, jak si představuji kvalitní hudbu. Terra Tenebrosa v mých očích potvrdila svou výjimečnost, což rozhodně není málo…
H.

Soubor se stal na scéně celkem zjevením, když před dvěma lety vyšla vysoce ceněná nahrávka “The Tunnels”. Někdo to miloval, někdo to nenáviděl, ale rozhodně by nešlo říct, že by jen tak prošuměla kolem. Na očekávané desce “The Purging” došlo tak trochu ke změně výraziva. Skladby se staly čitelnějšími a s větším tahem na branku. Zkrátka Terra Tenebrosa zmetalovatěli. Tam, kde se minule potáceli hlubokými mokřady černočerného bahna, vás tentokrát tlučou obrovským bucharem přímo do palice. Důkazem budiž “přímočaré” nářezy “Black Pearl in a Crystalline Shell” nebo titulka “The Purging”. Nejsilnější odkaz k minulému albu v sobě nese věc s názvem “The Nucleus Turbine”. Obecně vzato se mi letošní počin asi líbí víc po kratší době než poslední záležitost. Asi je tu na vině ta větší přístupnost, díky které si však na druhou stranu říkám, zda třeba za rok bude deska schopna působit stejnou silou jako nyní.
Stick

Terra Tenebrosa pro mě bylo do nedávna jménem, které jsem sice choval v obecném povědomí, nicméně nikdy jsem k němu blíže nepřičichl. Mé setkání s aktuální deskou “The Purging” je tedy i setkáním prvním. Dopředu jsem věděl pouze to, že se jedná o směsku industrialu s black metalem, jejíž prvotině se dostalo z řad mých přátel slušné a především kladné odezvy. Když k tomu připočítám mou zálibu v industriální hudbě, neočekával jsem album, které by mne alespoň trochu nezaujalo, což se s prvním poslechem bezezbytku potvrdilo. A co víc, “The Purging” u mě s jistotou vygradovalo mezi alba letošního roku. Proč? Album nabízí poctivou tři čtvrtě hodinu poctivé hudby, u jejíhož poslechu nezbývá než obdivovat genialitu mozku kapely, který se nechává přezdívat The Cuckoo, pro jeho skladatelský um a cit pro atmosféru. Každá skladba je pečlivě promyšlena do detailů. Se stejnou pečlivostí jsou rovněž seřazeny skladby na albu. Nahrávka je díky tomu přirozeně různorodá, přechody a zvraty nepůsobí křečovitě, a tak neustále poutá pozornost posluchače. Je tvrdá a přímočará tam, kde má být, je atmosférická tam, kde má být, a psychedelická… je naprosto všude. Těžko říci, kterou skladbu bych vyzdvihl oproti ostatním, protože ač je každá schopna obstát sama o sobě, jde o nahrávku kompaktní, celistvou. Pokud bych ale musel, byla by to ambiení “The Nucleus Turbine”, hned následující “The Purging”, jež je po předešlé srdeční arytmii skutečným očištěním, nebo eponymní sludgovku “Terra Tenebrosa”. Suma sumárum, “The Purging” je opravdu dobré album, jež mne překvapilo a potěšilo svou žánrovou rozmanitostí, hloubkou a opravdu dlouhou dobou trvanlivosti, u které se dá předpokládat, že jen tak nepropadne. A tak to má být.
Atreides