Zámořská zpěvačka Taylor Swift na sklonku právě skončeného roku představila svůj nový videoklip „Out of the Woods“, což je již šestý singl z její poslední nahrávky „1989“ (2014). Výsledek sledujte na YouTube.
Archiv štítku: Taylor Swift
Taylor Swift: nový videoklip
Taylor Swift zveřejnila další videoklip na podporu svého aktuálního alba „1989“, jež vyšlo v říjnu loňského roku. Video „Wildest Dreams“ sledujte na YouTube.
Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)
Kaša: |
| Top5 2014: 1. Triptykon – Melana Chasmata 2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar 3. Ne Obliviscaris – Citadel 4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry 5. Opeth – Pale Communion CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.
3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel” z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.
5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.
CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.
2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.
Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.
Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.
Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.
Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!
Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.
Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.
Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.
Zhodnocení roku:
Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!
Taylor Swift – 1989
 |
| Země: USA Žánr: pop Datum vydání: 27.10.2014 Label: Big Machine Tracklist: Hodnocení: 5,5/10 Odkazy:
|
Možná si při pohledu na titulek článku říkáte, jak jen je to možné. Jak je možné, že se na našem blogu, který nese přízvisko “rock and metal blog”, objevuje recenze popového cukrkandlu v podobě novinky zpěvačky, jejíž jediný kontakt s rockovou hudbou proběhl prostřednictvím pořadu CMT Crossroads, kde byla jedna epizoda věnována společné kolaboraci s Def Leppard, s kterými si na pódiu ve zlatých šatičkách střihla jejich klasické kousky jako “Hysteria” či “Pour Some Sugar on Me”. Inu, nemalou roli v tom hrají osobní preference, protože hudbu Taylor Swift poslouchám relativně často a rád a navíc nejsme úzkoprsí a nebojíme se i jiných hudebních zákoutí, takže proč ignorovat událost, která v letošních prodejních žebříčcích boduje na plné čáře (pro rýpaly dodávám, že tím neříkám, že to je známka kvality), i když k tomu se ještě dostaneme.
Protože nepředpokládám, že by se naši stálí čtenáři této rodačce z Pensylvánie posluchačsky nějak pravidelně věnovali, tak je vhodné říct si, o koho jde. Taylor Swift před lety, v pouhých sedmnácti letech, prorazila svým debutovým albem “Taylor Swift” s naivní verzí moderního amerického country, což není nic jiného než moderní popová hudba, jen v trochu jiné podobě, než jak ji předvádí Selena Gomez či Miley Cyrus. Od té doby se Taylor stala obrovskou mašinérií, která až do alba “Speak Now” z roku 2010 sklízela největší úspěch ve Spojených státech, což změnilo teprve předloňské album “Red”, jež představilo částečný odklon od country popových písní směrem k čistokrevnému elektronickému popu a úspěch v evropských žebříčcích. Ačkoli se jednalo pouze o letmé výlety v náznacích, tak přerod v dnešní podobu, jakou Taylor prezentuje na “1989”, započal právě na “Red”. O to víc bylo “1989” očekáváno, protože už v předstihu bylo prezentováno jakožto zpěvaččino první opravdu popové album.
A prodejní výsledky předčily očekávání. “1989” se po svém vydání stalo v prvním týdnu nejlépe prodávaným albem v zámoří od dob Eminemova “The Eminem Show” z roku 2002. “1989” se usadilo do čela celkem neochvějně a v průběhu prvního týdne si našlo svou cestu k téměř 1,3 milionům posluchačům, čímž se Taylor Swift stala od roku 1991, kdy jsou prodeje sledovány systémem Nielsen SoundScan, prvním interpretem, kterému se něco takového povedlo (prodat v prvním týdnu více než 1 milion kopií) už potřetí, protože podobných čísel dosahovaly i předešlé “Speak Now” a “Red”. Teď se však nabízí otázka, jestli je “1989” opravdu tak dobré, aby si takový úspěch, o němž se většině umělců může jenom zdát, zasloužilo. Nebudu to dramatizovat, ale není. Na “1989” se nachází několik opravdu slabých písní, které mu nedovolí navázat na hodně dobrého předchůdce. Oproti starším albům je však novinka jiná v tom, že působí mnohem sebevědoměji. Jak jsem čekal, že bude znát nejistota spolu s novým vyzněním její tvorby, tak uznávám, že i přes ponechání nemalé porce textařské naivity, je páté album této zpěvačky zřetelně dospělejším.
Skladby na “1989” by se daly rozdělit do takových tří skupin, které částečně odráží jejich hudební kvality, ačkoli to je tvrzení založené čistě na mých osobních preferencí v tom, jakou popovou hudbu mám rád. První skupinou jsou písně pomalé a poklidné, kam patří “Wildest Dreams”, “This Love” a “Clean”. Tím, že jsou všechny umístěny v druhé polovině desky, tak ta působí zejména oproti silnému středu desky poměrně nezáživně. Nejsou to totiž ničím výjimečné kousky, jež by strhly, ačkoli hlavní melodie ve “Wildest Dreams” není špatná a zasněná atmosféra posouvá tuto píseň někam k dream popu Lany Del Rey. Zbylé dvě písně pak už ničím nepřekvapí a stojí vyloženě na zpěvu Taylor, jejíž hlas se dobře poslouchá, ale v těchto momentech měl zakročit producent a volně plynoucí skladby nějak usměrnit a oživit.
Druhou skupinou jsou popové skladby postavené čistě na jednoduchém rytmickém prvku, nad nímž se vznáší příjemný vokál Taylor Swift. Asi nejukázkovějšími představiteli jsou úvodní “Welcome to New York” a osmá “Bad Blood”. Prvně jmenovaná je možná upřímnou výpovědí o inspiraci, které zpěvačce dal New York poté, co se do něj přestěhovala, ovšem hudebním jádrem je jednoduchý synthpopový rytmus a až příliš předvídatelná struktura, kdy se celá píseň točí kolem výmluvného refrénu, jenž je tvořen názvem songu. Jak jsem na “Red” proti popovějším písním nic neměl a líbila se mi jejich aranžérská barvitost spojená s citem pro vkusnou melodii, tak “1989” je v tomto ohledu ve svém úvodu zklamáním. Po “Welcome to New York” totiž následuje klipová “Blank Space”, již částečně zachraňuje skvělý refrén, ale to už se nedá říct o “Bad Blood”, která ve středu desky mírně zaostává a započíná tak slabší závěr, z něhož vybočují jen zmíněná “Wildest Dreams” a skvělá “How You Get the Girl”, která si jako jedna z mála ponechává akustickou kytaru z dřívějších alb a skladba je to hodně chytlavá.
Pokud jsem doposud slovy chvály šetřil, tak se zbylými skladbami nemám žádný problém a pětice, která započíná s třetí “Style” a končí sedmou “I Wish You Would”, je silným jádrem nahrávky, jež představuje popovou Taylor Swift přesně tak, jak jsem očekával. Asi nejlepší písnička celé nahrávky se skrývá pod titulem “Out of the Woods”, a pokud bych měl vybrat aspiranta na třetí klipovku, tak to bude určitě tahle záležitost, která má k jednoduchému popu ve stylu “Welcome to New York” hodně daleko. Košatě vystavěný refrén táhne tuhle věc s evropským vyzněním vzhůru do společnosti toho nejlepšího, pod čím je Taylor za svou kariéru autorsky podepsána. “Style” a “I Wish You Would” stojí hlavně na skvělých melodiích, k čemuž druhá v pořadí přidává chytlavou a líbivou strukturu, což z ní činí jeden z vrcholů alba. “All You Had to Do Was Stay” připomíná vzdáleně “We Are Never Ever Getting Back Together” z poslední placky a díky kombinování country popu a tanečního rytmu je jakýmsi pomyslným mostem mezi starší a novější tvorbou.
Záměrně jsem si trochu stranou nechal první uvolněnou skladbu v podobě klipové “Shake It Off”, která se stala do posledního písmenka tím, čím má první singl být. Na album upozornila takřka ukázkovým způsobem a mezi písněmi se stala okamžitě jednou z nejhranějších záležitostí. Já si ji okamžitě oblíbil a skvělé video, jež na její propagaci vzniklo, jsem v době vydání sledoval i několikrát denně, což může vypadat jako trapas, ale přiznávám, že mě už dlouho žádná popová hitovka takhle silně nestrhla. Však to znáte, každý má nějakou tu guilty pleasure záležitost… Od zbytku alba se “Shake It Off” poměrně výrazně odlišuje a vymyká se díky vtíravému instrumentálnímu podkladu, jenž v tanečním rytmu doplňují dechové nástroje. Sama o sobě je to písnička hodně jednoduchá, ale je to právě její hravost a odlehčenost, které z ní činí jeden z nejsilnějších momentů “1989” a moje výsledné hodnocení zvedá o ten poslední půlbodík.
Přiznám, že jsem od “1989” čekal po skvělém “Red” mnohem lepší výsledek, ovšem s přihlédnutím k tomu, že to je první album daného vyznění, které Taylor Swift vydala, tak je výsledek pořád ještě hodně solidní. Je škoda, že i přes kratší stopáž, jež se konečně vměstnala pod slušných 50 minut, se na “1989” nachází hned několik slabších skladeb, kdy dobré dva kousky by se daly označit vyloženě za nudnou výplň. Nemůžu album hodnotit na poměry popového žánru jako takového, protože až několik málo výjimek jako Lana Del Rey, Adele nebo Amy Macdonald téhle hudbě neholduji, nicméně čistě v kontextu jejích vlastních desek se v minulosti Taylor Swift ukázala jako silnější interpretka. Jako interpretka, jíž image country popové písničkářky slušela hudebně o něco víc než obraz sebevědomé mladé ženy, která si dělá hudbu po svém a nebojí se vývoje (berte s nadsázkou, protože bych se vůbec nedivil, kdyby za změnou hudby stálo vydavatelství), což je sice chvályhodné, ale díky nevyrovnanému materiálu to nemusí stačit. A “1989” je právě ten případ.