Liberecká skupina V.A.R. vznikla již na konci 80. let, a z této pozice je tak možné považovat ji za jednoho z pionýrů tvrdého metalu v našich končinách, když ještě za minulého režimu prezentovala fanouškům přesně to, po čem byl hlad. Přestože se tato parta se zkratkovitým jménem, který v plném znění znamená “Vratislavický alkoholický rachot”, nikdy nedostala na stejnou úroveň jako třeba souputníci Törr či Debustrol, tak to nutně neznamená, že by jejich hudba byla méně kvalitní. Od debutového alba “Personal Destruction” z roku 1992 uplynula dlouhá doba, a přestože kapela v mezidobí fungovala, tak o sobě příliš nahlas vědět nedávala a nebýt loňského počinu “Level 6”, tak jsem vlastně neměl o její existenci ani zdání.
Novinka je věnována památce jednoho ze zakladatelů V.A.R. a kytaristy Jana “Sznega” Brtky, jenž loni zemřel, ačkoli se na tvorbě “Level 6” podílel a zúčastnil se i nahrávání. Stejně jako předchozí alba by se i následník “Za pět minut po smrti”, jež vyšlo v roce 2007, dal zařadit do thrash metalové škatulky, ačkoli toho thrashe s přibývajícími léty ubývá a v podání V.A.R. nepopírá vliv domácího bigbítu ohlodaného na kost. Žádné příkrasy (pokud pominu letmé využití kláves) a dodělávky; “Level 6” je album agresivní, explozivní a na nic si nehrající, což je na něm velmi sympatické. Přičtěte k tomu vcelku povedené texty plné agrese a skvělý zvuk z domácího studia Hacienda Miloše “Doda” Doležala a máme na stole album, které by papírově mělo zabíjet. A taky, že ano! Jednou z hlavních devíz V.A.R. je nabroušený vokál Beruna, jenž zní sebejistě jak v nižších polohách, které sluší hutným kytarovým spodkům, tak při výše položeném řevu, k němuž zase skvěle pasují řezavé kytary, jako to V.A.R. předvádějí ve “Vránami rozklován”.
Abychom si odbyli věci nepříjemné, tak hned z fleku můžu říct, že jediné, čeho se “Levelu 6” nedostává, je celková vyrovnanost. Na albu lze najít několik skvělých válů, které masakrují na míle daleko, přičemž těchto skladeb převládá, nicméně při délce 40 minut jsem měl album nejednou problém doposlouchat na jeden zátah. Skladby “Nesahej na nás”, “Jednou mě zabiješ” a částečně i “Budou cvakat železa” s překvapivými klávesami v pozadí nejsou vyloženě špatné, ale postrádají spád a při jejich poslechu jsem postrádal energii, jíž jiné skladby nešetří.
Pojďme ale k příjemnějším položkám tracklistu, mezi něž bych zařadil zabijáckou dvojici “Černej had” a “Samota Waldhaus”. Ty jsou totiž spolu se zmíněnou “Vránami rozklován” nejlepšími vály na “Levelu 6”. Zatímco “Černej had” reprezentuje pomalejší a hutnější kompoziční stránku “Levelu 6”, “Samota Waldhaus” je klasická rychlovka, v níž hrají stejnou roli jak robustní kytarové riffy umocňované hřměním baskytary, tak rychlé bicí Jenyho, který hraje úsporně, leč efektně. Fanoušky, kteří kapelu už nějaký čas sledují, nezaskočí položka “Hvězda Lucifer”, již V.A.R. prezentovali na DVD “Thrash and Drink Till Death!!! – 20 Years Alive!” z roku 2010. V této skladbě se objeví i klávesy, které čas od času vystrčí růžky zpoza kytarové hradby, a jak jsem jim prvních pár poslechů nemohl přijít na jméno, protože narušovaly špinavou a syrovou atmosféru, tak uznávám, že mají leckdy své opodstatnění a třeba ve “Hvězdě Lucifer” zvedají atmosféru o třídu výš.
V.A.R. nenatočili v žádném případě špatnou desku. Ačkoli obsahuje několik slabších písní, tak když si vezmu, že ještě před pár měsíci jsem o existenci této party vlastně ani neměl tušení, tak je to počin, který má kvality na to, aby posluchačům ukázal, že i po všech těch letech může tato sebranka vztyčit vlajku v podobě slušného alba, které se na scéně mezi ostatními matadory tuzemské scény neztratí. Přestože “Level 6” reprezentuje V.A.R. v roce 2014 jako kapelu, jež se svým kořenům nevzdálila příliš daleko, a jedná se o desku lehce retrospektivní, což podtrhuje rovněž staromilský a hodně špinavý sound, tak má co říct i mladším příznivcům tvrdé hudby na domácí scéně.
Země: Česká republika Žánr: progressive thrash metal Datum vydání: 12.12.2014 Label: Magick Disk Musick
Tracklist:
01. Bolero, Op. 937
02. Já, David Kleiner
03. Lovec a oběti
04. Corpus beasti
05. Noc krále Davida
06. V zemi nikoho: Hic sunt scorpius
07. Beze stopy
08. Černý vítr
09. Tanec s mrtvou labutí
10. Pohled do propasti
11. Oko za oko
12. Chrám bolesti
13. O myších a hadech
14. Dar vzkříšení
Když skupina vydává nové album po dlouhých osmi letech, jsou očekávání a požadavky na výsledný materiál daleko přísnější, než když se daná kapela nachází v pravidelném rytmu album/turné. A platí to dvojnásob, jedná-li se o jednu z legend českého thrash metalu, Asmodeus, kteří na následovníka “Řetězu kritických událostí” z roku 2006 nechali čekat právě oněch osm let. Od posledního alba nezůstal v sestavě této party, jejíž vznik je datován k roku 1986, kámen na kameni a její hlavní pilíř Miloš Bešta se v posledních letech musel nejednou rozhodnout, jestli má cenu tuhle káru táhnout dál, nicméně vydání loňského opusu s podivným názvem “Past na Davida Kleinera” je jasným znamením, že to smysl mělo, protože Asmodeus model 2014 znějí zatraceně silně a přesvědčivě.
Nemůžu o sobě tvrdit, že bych měl dosavadní tvorbu této party nastudovanou do poslední minuty a považovat se tak za znalce předešlých alb, ovšem jakési obecné povědomí mám a před prvním poslechem jsem tak byl zvědavý, kam se Asmodeus vydali. Základ zůstal neměnný, takže základní ingrediencí “Pasti na Davida Kleinera” je technický thrash metal, jenž je ředěn progresivně metalovými prvky, heavy metalovými melodiemi a v odlehčených momentech je cítit odér klasické rockové hudby. Přesto je výsledek dostatečně semknutý a v dobrém smyslu barvitý. Svůj podíl na tom má jistě i silný koncept, který album drží pohromadě a díky němuž jsem měl nejednou pocit, že poslouchám rockový muzikál (“Tanec s mrtvou labutí”, “Dar vzkříšení”).
Když už jsem nakousnul onen koncept, který je z mého pohledu tím hlavním lákadlem desky, tak se u něj na chvíli pozastavím. Už dlouho (pokud vůbec) jsem totiž neviděl na české rockové scéně tolik propracovanou tématickou stránku, jež je prostoupena skvělými texty a hodně zajímavým grafickým zpracováním bookletu. Kromě textů totiž obsahuje scénař, který je rozdělen dle počtu skladeb na čtrnáct obrazů a který kapela nazvala jakožto podpůrnou vizualizaci, jež přibližuje cestu Davida Kleinera, mafiána a bezcharakterní postavy, životem až po jeho skon. Téma je to velmi současné a musím říct, že i přes mé prvotní obavy po přečtení úvodu do příběhu, taky zajímavě a poutavě zpracované. O inspiraci a výsledné podobě příběhu, kdy kapela zmiňuje jména jako Krejčíř, Mrázek, Rath a spol., nebudu zbytečně spoilerovat, nicméně i drobná narážka na posledního jmenovaného v textu jedenácté “Oka za oko” (“s tou krabicí od vína chtěl jsem se bohům přiblížit”) mě hodně baví. Asmodeus se při vzniku “Pasti na Davida Kleinera” spojili s Janem Petričkem, jenž původní námět Miloše Bešty přetvořil do výsledné podoby. A odvedl fantastickou práci.
Jak už jsem nadhodil, “Past na Davida Kleinera” obsahuje čtrnáct kompozic, z nichž čtyři kousky jsou krátká instrumentální preludia, nebo chcete-li mezihry, jež oddělují zhudebněný příběh Davida Kleinera do několika kapitol popisujících jeho vzestup i pád. Přestože převládají thrashově laděné vály plné energie, tak musím říct, že mně se ve výsledku nejvíc líbí sofistikovanější kusy, které jsou laděné spíše do klasicky rockové polohy. Mluvím teď hlavně o dvojici “Tanec s mrtvou labutí” a závěrečná bomba jménem “Dar vzkříšení”. Prvně uvedená by se dala nazvat jedinou klasickou baladou na desce, ale i když Miloš Bešta pěje hezky melodicky, instrumentální podklad je obohacen smyčcovými nástroji a na kytarové riffy se nedostane, tak píseň nesklouzává do vod kýčovitých melodií a nechutného patosu a tuhle záležitost pasuji do role vrcholu celé desky. “Dar vzkříšení” mě odzbrojila skvělou melodií v majestátním refrénu, který je oproti zbylým písním překvapivě pozitivní a plný neděje, a tato poloha, v níž Asmodeus thrashový mustr opustili na míle daleko, jim velmi sluší.
Tím nechci říct, že by razantní pecky plné tvrdých kytarových riffů a ostrého vokálu Miloše Bešty byly slabší nebo že by hrály druhou ligu. Kdepak. Úvodní “Já, David Kleiner” je jednou z nejlepších písní, jíž velí hlavně skvělá kytarová linka, která skladbu táhne kupředu. Její druhá polovina už je však volnější a oproti natlakované jízdě v úvodu se točí kolem silného refrénu, z něhož je vzdáleně cítit nádech orientálních melodií. Následující “Lovec a oběti” je hitovka jako blázen a její vokální linku variabilního Bešty, který plynule přechází od přirozeně agresivního k melodickému zpěvu, z hlavy jen tak nedostanete. I v rychlejších skladbách jako “Beze stopy”, “Černý vítr” nebo “O myších a hadech” je však vždy něco navíc, co nutí k opakovanému poslechu. Zatímco v prvních dvou je to hlavně skvělý výkon Miloše Bešty, jenž je hlavní hvězdou alba a odvádí vážně skvělou práci, tak v “O myších a hadech” je to častá změna temp a třeba i mandolína v jejím úvodu. A takhle bych ve výčtu povedených momentů mohl pokračovat ještě dlouho, protože snad kromě nevýrazného “Chrámu bolesti”, který to s tou agresivitou a jednoduchostí trochu přepískl, jsem na albu vyloženě slabých momentů nenašel.
Ať se na “Past na Davida Kleinera” podívám jak z hudebního, tak doplňujícího koncepčního hlediska, tak se jedná o opravdu silnou nahrávku, na které je příjemný fakt, že se nejedná o typickou sázku na jistotu, již by člověk po takové době čekal, ale nebojí se tvář Asmodeus ukázat v lehce jiném světle. Osobně mě mrzí jen jedno jediné, a sice že jsem se k albu nedostal dříve už v loňském roce, kdy vyšlo, protože jsem tak klatovské partě uzmul titul tuzemského alba roku, který by jí za “Past na Davida Kleinera” po právu patřil, protože takové dílo se nerodí každý den.
Je zábavné, jak vám u některých kapel stačí vidět jen napsaný jejich název a žánr, který hrají, a už víte naprosto přesně, jak bude výsledek znít. Zároveň je to však i první a taky poslední věc, která je u takových nahrávek zábavná, protože když už jste si předem jistí, co při poslechu dostanete, a výsledek tak skutečně zní, tak je to prostě situace o ničem a člověka to nebaví. Tedy, nevím, jak to máte nastavené třeba vy, ale mě to nebaví určitě…
Schválně si to pojďme zkusit. Kapela se jmenuje Obsessör (už jen to přehlasované ö!) a hraje black/thrash metal. Představili jste si nějakou rychlou blackovou špínu na styl Nifelheim nebo Desaster? Bingo, protože přesně takhle “Assassins of the Pentagram”, druhá deska Obsessör, zní!
Je pravda, že doby, kdy jsem metalové zlo smrtelně vážně uctíval, jsou dávno pryč a dneska si s oblibou rochním i v diametrálně odlišných žánrech. Pro oldschool metalové hoblovačky však mám stále slabost a asi navždycky mít budu – ostatně, třeba zmiňované Nifelheim nebo Desaster mám hodně rád. Jenže i s přimhouřením očí, uší a všech dalších myslitelných tělesných otvorů jsou prostě Obsessör nudní. I když pominu to, že jsem už předem tušil, jak bude “Assassins of the Pentagram” znít, a že tak také skutečně znělo, tahle placka je prostě podprůměrná i na poměry takhle neobjevného a zastydlého subžánru, jakým black/thrash prostě je. A ani fakt, že se tu tam objeví pasáž, z níž je cítit, že muzikanti nejspíš mají v oblibě klasický heavy metal (třeba fistule na styl Kinga Diamonda – nekecám, fakt to tam je!), na tom nezmění zhola nic.
Poslouchat se to ve skutečnosti dá, ale není k tomu důvod. Jak jste za život slyšeli aspoň jednu podobnou žánrovou desku, tak jste vlastně automaticky slyšeli i “Assassins of the Pentagram”, což je prostě špatně. Což o to, zoufalá neoriginalita vlastně nemusí být překážkou, nicméně to, že Obsessör postrádají cokoliv, co by posluchače alespoň trochu bavilo (tah na bránu, atmosféru, energii, dobrá sóla, to je jedno!), už na překážku je. Ale hlavně, že nechybí nábojové pásy…
Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 31.10.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Babylonian Pandemonium
02. Banzai Kamikazi
03. Scum
04. I, Barbarian
05. Cramunhão
06. Apex Predator
07. Insurrection
08. Not Losing the Edge
09. Father of Hate
10. The Crucible
11. Deus Ex Machina [bonus]
12. Porra [bonus]
Trochu škarohlídsky by se dalo říct, co že by to bylo za rok, kdyby se na pultech obchodů neobjevilo album, pod jehož vznikem je podepsán Max Cavalera. Tato legenda tvrdě metalové scény, která kdysi řádila v řadách Sepultury, se po svém odchodu na dlouhá léta zaměřila pouze na novou domovinu Soulfly, již následně doplnili Cavalera Conspiracy. Letos pak řady Cavalerových dítek rozšířili ještě Killer Be Killed, kde však Max netřímal hlavní skladatelské otěže, a na jeho obranu musím říct, že výsledkem byl příjemný a svěží eponymní debut. Nicméně, pokud se zaměříme pouze na Soulfly a Cavalera Conspiracy, tak si fanoušci můžou být jistí, že v pravidelných cyklech dostanou alba dvou formací, která jsou si vzhledem k omezenému kompozičnímu potenciálu hlavní persóny značně podobná a která se s růstem kvantity potýkají s nemalým poklesem kvalitativní úrovně.
Vznik Cavalera ConspiracyMaxovi samozřejmě nikdo nemůže zazlívat, protože už jen z toho důvodu, že tím byl zažehnán dlouholetý spor mezi ním a bratrem Igorem, se do této party vkládaly nemalé naděje v oživení starých dobrých časů a chemie, která mezi oběma bratry panovala v minulosti. Zatímco debut “Inflikted” byla svého času ještě obstojná nahrávka, kterou o nutný kus zvedala přítomnost Joe Duplantiera z Gojiry, tak následující “Blunt Force Trauma” už bylo stejné jako poslední alba Soulfly. Přímočará kytarová hudba, kde by člověk překvapivých momentů našel velmi málo a která poněkolikáté netáhne zdaleka tak dobře jako poprvé. O neuvěřitelné předvídatelnosti ani nemluvě.
Z výše uvedeného důvodu jsem toho od “Pandemonium”, tedy třetího alba bratrů Cavalerovic, které v sestavě opět doplňuje Marc Rizzo a nově baskytarista Nate Newton (Converge), příliš nečekal. Zvlášť po zveřejnění informace, že novinka bude ještě tvrdší, rychlejší a bude se dotýkat grindu, který Max tolik miluje. Jako kdyby tím přiznal, že navždy zanevřel na nějaký vývoj a spokojil se s klasickou porcí jednoduchých odrhovaček, na něž jsem z jeho pera už trošku alergický, protože poslední alba znějí jedno jako druhé a vyloženě pamětihodných chvil moc neobsahují (no dobře, uznávám, že “Enslaved” bylo oukej). A to říkám jako oddaný fanoušek starších alb Sepultury a Soulfly, které jsem několik let poslouchal denně. “Pandemonium” je bohužel pouze dalším hřebíčkem do umělecké rakve Maxe Cavalery, který už je pro mne pouhým stínem svého dřívějšího já, kdy ještě dokázal nadrtit opravdu skvělé album (“Dark Ages”).
Papírově to nezní vyloženě špatně, to jen aby nebylo mýlky. Písničky jsou rychlé, agresivní, Maxův hlas je v některých momentech tak hluboký, že si lze vzpomenout na staré alba Sepultury, ale tady veškerá pozitiva končí. “Pandemonium” obsahuje spoustu vaty a nudných momentů bez živelné energie, díky nimž si tyto prvky nelze užít v plné míře a jak bývá obvykle údernost kladem, tak v případě Cavalera Conspiracy jen podtrhuje předvídatelnost a nezáživnost nového materiálu. Snad jediným světlým bodem je kytarová práce Marca Rizza, který sice hraje stejně jak pod hlavičkou Soulfly, tak u Cavalera Conpiracy, ale jeho sóla a vyhrávky jsou mnohdy vrcholem dané skladby. Stačí si pustit nezáživné kousky jako “Apex Predator”, “Father of Hate”, nebo “Not Losing the Edge”, která je krásnou přehlídkou jeho zručnosti.
Jediné songy, které se mi jeví jako povedené (a v rámci možností i překvapivé), jsou v té hordě unylých válů poslední “The Crucible”, úvodní “Babylonian Pandemonium” a dvojice bonusů, o nichž ještě padne zmínka. “The Crucible” zachraňuje basák Nate Newton, jenž se zde projevil i vokálně. “Babylonian Pandemonium” pak překvapí hlasovými kreacemi Maxe Cavalery, který zní opravdu nebezpečně, a přestože nevěřím, že to zvládne v živém provedení, tak tato skladba je spolu s “Cramunhão” výjimkou, jež ukazuje, že i ten klasický “Cavalera-metal” může pořád dost dobře šlapat. Při této příležitosti si však nemůžu odpustit výtku na adresu výkonu Igora Cavalery, jehož hra je stejně nezáživná a průhledná jako kompoziční forma jeho bratra. Chápu, že v rychlých skladbách toho moc nevymyslí a Max ho prý nutil hrát co nejrychleji a nejjednodušeji, ale bohužel podtrhuje až kolovrátkové vyznění alba jako celku.
Nyní k těm bonusům, u nichž nějak nechápu, proč se dvě nejzajímavější skladby (“Deus Ex Machina” a “Porra”) nedostaly na základní verzi alba a musely skončit jen jako přidaná hodnota rozšířené edice “Pandemonium”. “Porra” dokazuje, že latinskoamerické rytmy a prvky v Maxově krvi stále ještě proudí a tato píseň svou etnickou palčivostí hrozně baví. Já vím, že něco podobného už v minulosti na albech Soulfly proběhlo, ale přeci jen se tyto nevšední skladby poslouchají daleko lépe než desítka identických vypalovaček s minimem emocí, což je případ standardní edice “Pandemonium”, které i přes svou příjemnou hrací dobu nebaví tak, jak by mělo. Něco podobného platí i pro druhý bonus v podobě “Deus Ex Machina”. Ta sice obsahuje klasické thrash/groove pózy, na jaké jsme od Cavalery zvyklí, ale pomalé a atmosférické momenty dodávají trošku epického nádechu, díky čemuž tato věc opravdu baví. A to i navzdory stopáži, jež se zastavila za šestou minutou.
Nebudu to protahovat, protože už bych pouze omýlal několikrát vyřčené. “Pandemonium” je prostě špatná deska, která kdyby nevycházela pod záštitou legendárního příjmení ústřední bratrské dvojice, tak by po ní neštěkl ani pes. Přestože jsem si našel několik písní, které mi nijak nevadí a které se mi vlastně i líbí (skvělé bonusy), tak jako celek je album ještě o něco málo slabší, než bylo svého času “Blunt Force Trauma”, což není zrovna lichotka vzhledem k jeho kvalitě. Skladby se slévají do jedné koule a nebýt několika málo světlých momentů, z nichž většinu má svědomí Marc Rizzo, tak desku stěží doposlouchám. Nezbývá mi než na závěr vyřknout své klasické přání, aby si Max Cavalera vzal několik let pauzu a vrátil se na scénu plný síly a energie, která jeho posledním albům, mezi něž patří bohužel i “Pandemonium”, značně chybí.
Když jsem si na internetu doplňoval vzdělání v oblasti historie pro mne naprosto neznámé party Bloodshot Dawn, tak jsem v počátcích nezjistil vlastně nic zajímavého nebo překvapivého. Tahle čtveřice z anglického Portsmouthu vznikla v roce 2003 a na svém kontě má dvě studiová alba, demo “Coalition of Terror” z roku 2007 a EP “Slaves to the Lie”. Pozastavím se samozřejmě u těch regulérních alb, protože o jednom z nich, konkrétně o “Demons”, které navazuje na dva roky starého předchůdce “Bloodshot Dawn”, si budeme povídat. Zpět ale k počátku. Při procházení informací o této partě jsem narazil na nemálo nadšených recenzí a ohlasů na jejich debutový zářez, a novinka tak ve mně začala vzbuzovat naděje, že bych se mohl dočkat něčeho jiného než jen další průměrné no-name death metalové party, jak jsem na Bloodshot Dawn zprvu nahlížel.
A stalo se. Nebyla to sice láska na první pohled, nicméně s přibývajícími poslechy se mi “Demons” zarývalo pod kůži stále mocněji, takže dnes, po několika týdnech, co album s chutí polouchám, už se nebojím hovořit o nadšení, které mi jeho poslech přináší. Ona sice hudební náplň není kdovíjak originální, protože Bloodshot Dawn kombinují moderní thrashing s melodickým death metalem lehce technického ražení, nicméně jejich songy mají obrovskou porci energie, která veškerou absenci neoriginality neguje. Hned na první poslech mě mile překvapil moderní, krystalicky čistý zvuk, který snese srovnání i s takovými veličinami, jako jsou Job for a Cowboy nebo třeba Scar Symmetry, k jejichž tvorbě mají Bloodshot Dawn docela blízko. I když s jedním rozdílem. Když jsem zmínil melodický death metal, tak jsem měl dodat, že tím mám na mysli hutnější a modernější podobu klasických death metalových sypaček, které čas od času rozčísne kytarová melodie Bena Ellise. Zpěvák Josh McMorran se na rozdíl od zmíněných Scar Symmetry nepouští do žádný melodických nápěvů a po celou dobu svým agresivním projevem zatlouká posluchače do křesla. “Demons” jako celek tím nijak netrpí, a pokud zastáváte názor, že právě ony melodické refrény ve stylu Soilwork stojí za zábavností a rozmanitostí nahrávky, tak Bloodshot Dawn by vás mohli vyvést z omylu, protože po celých 40 minut, co tihle Britové buší do svých nástrojů, není o dostatek zábavy nouze.
Celkem osmička skladeb je velmi vyrovnanou kolekcí a nebudu se tedy pouštět do zbytečného rozboru každé jedné z nich, nicméně jako takovou ochutnávku vyberu dva kousky, které si dovolím trošku blíže představit. Z přímočarých skladeb, které na desce převládají, se obtížně volí zástupce, jenž by ostatní nějak převyšoval, ovšem čistě subjektivně je mi nejblíže úvodní šleha “Smoke and Mirrors”. Ta se stejně jako zbytek desky nese v rychlejším tempu, jemuž velí bicí Janneho Jalomy. Je škoda, že se ve výsledném mixu nedostalo i na baskytaru, kterou lze místy jen tušit, protože za hradbou kytar ústřední dvojice McMorran a Ellis se dost často ztrácí. Skladba samotná je i navzdory pěti minutám hrací doby hodně šlapavá a nebýt lehce přibrzděné pasáže ve čtvrté minutě, tak jí netipnu víc jak tři minuty. Každopádně, abych to nějak uzavřel, tak na úvod je to skvělý vál, jenž jistě splní to hlavní, což je nabudit posluchače na zbytek alba, kde se nijak neslevuje a Bloodshot Dawn drtí kosti vesele dál.
Ve většině kompozic (“Smoke and Mirrors” nevyjímaje) jsou ke slyšení jak přímočaré death metalové party, tak melodicky orientované pasáže, jichž není málo a poslech tak může (i za přispění opravdu vyšperkovaného soundu) navodit dojem poslechu Arch Enemy. Prolínaní těchto prvků se u Bloodshot Dawn děje naprosto přirozeně a nepůsobí to jako neforemná a nefungující směsice toho, co aktuálně v tvrdé hudbě frčí a kapely to do své hudby serou jen proto, aby to tam měly.
Druhou písní, která stojí za zmínku, je třetí “Unified”. Svým způsobem nijak nevystupuje z kolejí, které načrtly úvodní dva kusy, ovšem na rozdíl od většiny alba není tak jednoznačně zaměřená. Pánové při ní šikovně přechází od technických death metalových pasáží plných zběsilých, až deathcorových momentů k přímočařejšímu riffování, které se dotkne thrashové minulosti Bloodshot Dawn. No a samozřejmě zbude dostatek prostoru i pro kytarové kudrlinky. A kupodivu to funguje opravdu dobře. Vzhledem k tomu, že se takto “Unified” během sedmi minut promění několikrát, tak o ní nelze hovořit jako o čistokrevné hitovce jako třeba o “Inadequancy” nebo závěrečné “Demons”, ovšem skladba je to parádní.
Z doposud sepsaného je asi jasné, že s “Demons” se mi Bloodshot Dawn trefili do noty, a závěrečné hodnocení tak proběhne v kladném rozpoložení. Je pravda, že prvních pár poslechů jsem o nahrávce smýšlel docela jinak, ale to nebrání tomu, abych uznal, že tahle britská čtveřice nahrála album silné a vyrovnané. Album, které hrdě hlásá, že i navzdory krátké studiové činnosti, již Bloodshot Dawn za sebou mají, mají jasno, co chtějí hrát a dělají to vskutku dobře. Asi takhle, nestává se často, abych si u promáčů, jež nám do redakce přichází, říkal, že danou partu budu po poslechu její novinky sledovat cíleně, ale Bloodshot Dawn jsou výjimkou, na kterou určitě jen tak nezapomenu. Opravdu skvělá desky pro všechny milovníky moderněji laděného death metalu.
Země: Itálie Žánr: progressive death / thrash metal Datum vydání: 4.11.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Collateral
02. State of Persistence
03. The Giant and the Cow
04. Timelapse
05. Liar’s Paradox
06. The Burning of Methuselah
07. Redemption
08. The Furnace Creek
09. Ayahuasca
A je tu čas na další italskou partičku spadající pod vydavatelství Scarlet Records, jež nás poslední dobou hudbou ze země ve tvaru boty zásobuje opravdu vydatně. Jenže, kvantita není kvalita, a tak při pohledu na kapely pod tuto firmu patřící nalézám jen minimum takových, na jejichž hudbu bych měl dobré vzpomínky. Dobrou zprávou je, že tentokrát se to Scarlet Records podařilo a s “Timelapse” vydali album, které jednoznačně stojí za to poslouchat.
Adimiron svou hudební pouť začali těsně před koncem 20. století a na svém debutu z roku 2004 se prezentovali nikterak zajímavým melodickým death metalem. Ne snad, že bych byl takovým znalcem, ale poté, co mi “Timelapse” poměrně učarovalo, jsem se vydal zkoumat historii kapely podrobněji, a tak nyní mohu upřímně prohlásit, že do poslechu jejích starších počinů (mezi debutem a letošním “Timelapse” si kapela střihla další dvě alba) se nemusíte nijak zvlášť hrnout. Rozhodně ne dříve, než prozkoumáte album letošní, a i pak vás možná odradí velký vývoj, kterým kapela prošla a který směrem pozpátku není příliš lichotivý.
Z “Timelapse” čiší hned několik inspirací a všechny jsou na hony vzdálené melodicky death metalovým počátkům kapely. Adimiron se zhlédli v chaotických polyrytmech, ovšem více než na současnou djentovou školu si při poslechu “Timelapse” vzpomenete na její zakladatele Meshuggah, kteří ve svém přístupu stále zůstávají nedostižní. Ačkoli Italové se místy blíží intenzitě svých učitelů, většinu času zůstávají umírněnější, čehož dosahují i díky inspiraci u další metalové veličiny, francouzské Gojiry.
Nyní nastává chvíle pro nepříjemné okénko upřímnosti. Současný djent byl vždycky kompletně mimo můj zájem, Gojiru jsem si ani přes množství pokusů snad u všech alb nikdy nedokázal oblíbit a Meshuggah můžu snad jen výjimečně a po malých dávkách. Zdá se tedy, že není jediný důvod, proč bych měl zrovna já “Timelapse” chválit, jenže možná Adimiron něco dělají jinak, možná mi jejich přístup prostě jen sedl. “Timelapse” je první žánrový počin, který si dokáži užít od začátku do konce, a to klidně opakovaně.
Nejsnadnější obraz o jeho kvalitách si uděláte poslechem klipové “State of Persistence”. Těžko skousnutelný riff (i po mnohých posleších mi riffy Alessandra Castelliho přijdou lehce nepříjemné) táhne skladbu, na jejímž pozadí kouzlí svou magii bubeník Federico Maragoni. Právě bicí ve velkém “Timelapse” formují, neboť neustále přecházejí z šlapajících technických sekcí do bezhlavé blastbeatové jízdy, a dokážou tak změnit “povahu” daného momentu, aniž by práce dalších nástrojů doznala jakýchkoli výrazných změn. Dalším dílkem do skládačky je zpěvák Andrea Spinelli. Jeho hlas je, jak se dalo tušit, v každém momentě potažen vrstvou elektronických pomocníků, kteří jej zastírají. To je znát nejen ve chvílích řevu, který Spinelli zvládá bravurně, ale zejména v momentech čistého zpěvu. Možná i díky pomoci elektroniky tak vůbec nemáte dojem, že právě posloucháte čistý zpěv, a hudba, alespoň zdánlivě, zůstává nekompromisní i v refrénech.
Při volbě “State of Persistence” jakožto reprezentanta alba kapela nesáhla vedle, protože skladba je to opravdu povedená, přesto mi přijde, že mírně deformuje pravou tvář desky. Většina písní je totiž alespoň o stupeň přístupnější, kdy z vřavy polyrytmických sól vystupují klidnější momenty či povedená kytarová sóla. Tak například v úvodu “Collateral” nepřeslechneme jak ohromně výraznou basu (která je naštěstí slyšet vždy, jen je místy méně čitelná), tak klidný nápěv, který evokuje Cynic. “Collateral” také patří mezi ty písně, jejichž jasně zřetelná struktura dovolí sledovat postupný rozjezd až do úplného vrcholu, z kterého hudebníci jemně kloužou zpět k úvodní klidnější poloze – to vše v situaci, kdy i ty nejklidnější momenty působí stále dost ostrým a agresivním dojmem. “The Giant and the Cow” je opačným pólem rozsahu Adimiron, neboť jde o nezastavitelný parní válec, který posluchači nedá chvíli oddechu.
I mezi těmito póly má “Timelapse” co nabídnout a tak prakticky v každé skladbě najdeme nějaký prvek, který je pro ni unikátní. Nejvýraznější je třeba indickou hudbou nasáklá kytara v druhé polovině “Redemption”, deathcorem oslazený závěr “The Burning of Methuselah”, precizní souhra sólové kytary s baskytarou v “Liar’s Paradox”, táhlé melodické sólo na popředí intenzivní bicí vřavy v titulní skladbě “Timelapse” či třeba netradičně pomalý a repetetivní riff závěrečné “Ayahuasca”.
Výtky? Téměř nic mě nenapadá. “Timelapse” vyžadovalo hodně času a i poté, co jsem se seznámil téměř s každou jeho notou, mi jeho poslech nepřijde nikterak příjemný. Přesto se do něj pouštím s radostí znovu a znovu, což je jedna z největších poct, jaké se může hudbě dostat. Pravda, zvuk by mohl být alespoň o stupínek čitelnější, ale ona lehká zahuhlanost jen podporuje těžkopádnost, s jakou se přes vás “Timelapse” převalí. Nečekaně silný počin kapely, o které, troufnu si věštit, ještě uslyšíme.
Neúnavná trojice Čad pravidelně zásobuje svou početnou fanouškovskou základnu silnými deskami a v tomto duchu se nese taky novinka “Čertova kovadlina”. Prosté jako facka a hned je jasné, že Pišta a spol. nadrtili další porci zničujícího materiálu, ve kterém se mísí až punk/crustová intenzita s thrash metalovou energičností. Pro fanouška nového by se mohla “Čertova kovadlina” zdát na první poslech jako deska až zbytečně jednoduchá a nedlouho trvanlivá, ale Čad mají patent na to, jak i zdánlivě primitivní řežbu učinit zajímavou na více poslechů.
Stejně jako minule na “Ťažký kov” se konečné zvukové kontury ladily na Floridě ve studiu Mana, což je opět zárukou perfektně hutného soundu, jemuž se na slovenské poměry nedá nic vytknout. Stačí si poslechnout úvodní titulní pumelici, která je jako úder pěstí. Metalově přesná rytmika v pekelném tempu s ostrými kytarami, které si s sebou nesou špetku punkové neučesanosti a nad tím vším skvělý Pišta s povedenými texty (“Vyvrhel” je v tomto ohledu pecka). Oproti poslednímu albu přibylo pomalejších momentů a je jasné, že cílem “Čertovy kovadliny” není jen bezhlavě ničit, ale třeba v “Démon samoty” se hudba příjemně odlehčí a zpomalí, nicméně hned následující “Demolačná čata” dostává svému titulu a rychle vás hodí do neurvalé směsice výše uvedených stylů.
Při pohledu na seznam skladeb si jistě všimnete čtveřice bonusů, jejichž význam nechápu už jen z toho hlediska, že jsou ošetřeny jiným zvukem a třeba poslední “Tourbus Terror” je záznamem ze zkušebny. Pokud se však zaměřím na jádro nahrávky, které tvoří desítka regulérních skladeb (plus jedno kratší intro “Vyhňa pekiel”), tak se opět ukazuje, že Čad patří ke špičce na poli česko-slovenské metalové scény, protože při poslechu “Čertovy kovadliny” si člověk říká, že takových desek není nikdy dost. Skvělá placka, jíž vévodí titulní hitovka spolu s dvojicí “Vyvrheľ” a “V krku krv”.
Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: září 2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Intro
02. H.I.M.Y.M.
03. Public Execution
04. Pump Your Cock
05. Wish You the Be(a)st
06. City Paranioa
07. Assembly State
08. Stab Wound
09. Tell Me
Čtyřhlavá bestie Dying Behind vznikla v Praze v roce 2009 a na svém kontě má jedno demo “Demo 2012”, debutové album “Surprise from Inside”, které vyšlo loni, a nyní se představuje svým druhým regulérním albem s titulem “How I Met Your Murderer”. Takhle to možná ještě nemá žádnou vypovídací hodnotu a titul letošního zářezu tak představuje pouze úsměvnou variaci na název populárního seriálu “How I Met Your Mother”, nicméně když řeknu, že tato parta se hudebně pohybuje na území, které okupuje thrash metalová rychlost a death metalová hutnost, tak je jasné, kdo že by měl zbystřit a na Dying Behind si posvítit.
Protože kapela nabízí na svém Bandzone profilu k náslechu vlastně celé své první album, tak je možno udělat si představu, jak dlouhou cestu během toho roku ušli. A musím říct, že ačkoli v jádru je hudba na obou počinech takřka stejná, čímž myslím hlavně s ohledem na její škatulkovou příslušnost, tak “How I Met Your Murderer” je ve všech ohledech dospělejším, profesionálnějším a hlavně zábavnějším výtvorem. Mohutnější zvukový kabát jedině kvituji, proti tomu nelze nic namítat, ale skladby už nejsou tak zbytečně přímočaré, jako mi přišly na “Surprise from Inside”, ale Dying Behind vyrostli jak po instrumentální, tak po kompoziční stránce. Letmý závan technicky death metalových momentů ve “Wish You the Be(a)st” a několika dalších válech tuto desku posouvá směrem k posluchačské náročnosti a nejedná se tak o záležitost jednoho poslechu, kterou má protřelý posluchač prohlídnutou skrz naskrz již po dvou písních.
Pojďme ke skladbám. Úvod “How I Met Your Murderer” je opravdu povedený. Pokud pominu nakopávající “Intro”, tak se na albu nachází osmička regulérních songů, z nichž hned dvojice úvodních válů “H.I.M.Y.M.” a “Public Execution” patří k těm zdaleka nejlepším. Prvně jmenovaná mě složila obrovským tahem na branku a ničivostí ústředního kytarového riffu, jenž spolu s valivou rytmikou funguje zatraceně dobře. V následující “Public Execution” se ubere na množství tlaku, jenž na posluchače působí, nicméně nakopávající refrén, v němž se zpěvák Peterson opře o melodii (berte prosím s hodně velikou rezervou) z této položky činí jasnou hitovku, která na albu v tomto směru suverénně vyčnívá.
Následuje poněkud zvláštní “Pump Your Cock”, která znamená návrat k předchozímu počinu. Jednoduchý pochodový rytmus a nezáživná struktura, kdy mě ze židle nadzvedlo snad jen vkusné kytarové sólo, ale jinak nic, o čem bych se musel nějak šířit. Zpěvák Peterson (pokud ve skladbě nemá prsty nějaký host) navíc nasadí přirozenější hlasový projev, kdy ustupuje od hutného řevu a najednou ztrácí na jistotě. Naštěstí pořádek sjednává následující pecka “Wish You the Be(a)st”. Ta představuje jakýsi pomyslný vrchol celé desky, k němuž se v první polovině stoupá a v té druhé se z něj zase kvalitativně slézá. Nejen svou hrací dobou, ale i stavbou, kdy se celkem přirozeně přechází od akustického úvodu, přes pomalou kytarovou pasáž až ke šlapavé riffové smršti, v níž se oproti prvním dvěma skladbám ubralo na rychlosti, ale neznamená to, že by se táhla. Naopak. I díky několika zvratům se jedná o nejzajímavější položku na “How I Met Your Murderer”. Dobrá práce.
Následující dvojice “City Paranioa” a “Assembly State” jsou poctivé thrashové pecky, nicméně ani jedna z nich není natolik zajímavá, aby dokázala v kvalitativním měřítku trumfnout doposud jmenované kusy (s výjimkou “Pump Your Cock”). Na “Assembly State” je nejzajímavější špatný melodický vokál ve třetí minutě, který bych radil borcům pro příště odbourat, protože se vážně nedá poslouchat. Z druhé půle se mi vyloženě líbí “Stab Wound”, jejíž rychlá první půle je po třech minutách zničehonic zklidněna kytarově exhibiční vsuvkou, na níž se začnou nabalovat ostatní nástroje, ovšem energie z první půle už se nedočkáme, protože jednoduchý riff pomalu odeznívá v dáli a vítá poklidnou “Tell Me”. Ta je asi nejrozporuplnější písní na “How I Met Your Murderer”. Nemám nic proti melancholické atmosféře a absenci kytarových riffů, ale výsledný dojem kazí zasmutnělý vokál, jemuž jsem prostě nepřišel na chuť. Navíc v něm vyplouvá na povrch taková ta učená angličtina, která je v agresivním řevu Petersona skryta a netahá za uši.
Já myslím, že to je jasné. “How I Met Your Murderer” má několik much, které z něj žádnou pecku neudělají, avšak na druhou stranu si myslím, že vzhledem k tomu, že se jedná teprve o druhý počin Dying Behind, tak není třeba házet flintu do žita. Pokud si borci uvědomí, v čem jsou nejsilnější, což je v jejich případě tou energií napěchovaný nářez, tak se můžeme příště dočkat daleko silnějšího materiálu. Ten je totiž aktuálně negován těmi několika neduhy, jež jsem uvedl výše, a když si jednoduchou matematikou spočítám, že z devíti položek se mi opravdu líbí pět kusů, tak mi vychází celkem spravedlivé hodnocení značící lehký nadprůměr. Na víc to v současné době ještě není.
Země: USA Žánr: groove / thrash metal Datum vydání: 7.11.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Now We Die
02. Killers & Kings
03. Ghosts Will Haunt My Bones
04. Night of Long Knives
05. Sail into the Black
06. Eyes of the Dead
07. Beneath the Silt
08. In Comes the Flood
09. Damage Inside
10. Game Over
11. Imaginal Cells
12. Take Me Through the Fire
Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to kapela provedla na následném “Unto the Locust” a nahrála tak nejlepší desku své kariéry. Sedm skladeb napuštěných perfektně dávkovanou agresí jako by ztělesňovalo způsob, jakým může metal zůstat věrný původním hodnotám a zároveň nezastrašujícím pro nové, neotrkané posluchače. Ať už jste příznivcem kteréhokoli období kapely, jedno je jisté: Machine Head mají se svým sedmým počinem na co navazovat.
První dojem však album nevyzařuje nijak zázračný. Už samotný název na mě nepůsobí nijak pozitivním dojmem (ostatně při výběru názvů desek neměli tito Američané nikdy vyloženě šťastnou ruku), a tak alespoň obal vracející se do období “The Blackening” nevyvolává podobně rozpačité pohledy, jako činil obal počinu předchozího. Co mě však zarazilo, to byl tracklist: Machine Head v průběhu let postupným prodlužováním skladeb jeho délku zredukovali až na sedm položek minulého alba, na novince je jich však rázem dvanáct. Průměrná délka songů sice o něco málo klesla, i tak ale razantně vzrostla délka desky. Ze zkušenosti však moc dobře vím, že jen málo kapel dokáže utáhnout téměř hodinu a čtvrt hudby. Machine Head k nim bohužel nepatří.
Jestli se Robb Flynn a spol. něco naučili velmi dobře, tak je to jak správně otevřít a uzavřít album. “Imperium”, “Clenching the Fists of Dissent” i “I Am Hell (Sonata in C#)” byly všechno excelentní otvíráky. Zejména čirá agrese vtělená do poslední zmíněné písně ve mně do dneška při každém poslechu vyvolává pocity hrůzy. Proti těmto skladbám je “Now We Die” trošku moc “běžná”. Vyjma velice vkusného užití smyčců nemá vlastně nic, co bychom od Machine Head neslyšeli již mnohokrát. I tak ale patří mezi to nejlepší z “Bloodstone & Diamonds”. Je nesmírně dynamická, oplývá nezapomenutelným refrénem a i na koncentrovanou agresi v její polovině dojde. To nejlepší ale přijde po sólu, když Robb Flynn měkkým a zlomeným hlasem do nastalého ticha zpívá text o povstání poražených a znovu vstání zapomenutých, a s jeho hlasem gradují i smyčce za jeho zády. Je to možná obrovský kýč, ale zato jeden z nejlepších, jaké jsem letos slyšel. Přesto však: specifičnost otvíráků předchozích alb “Now We Die” prostě nemá, je to jen dobře napsaná skladba umístěná na začátek desky.
“Killers & Kings” je písničkou ještě běžnější a spolu s následnou “Ghosts Will Haunt My Bones” ukazuje zajímavý trend. Kapela totiž zjevně trošku inspirace hledala i u svých starších desek. Na obou písních je to cítit ve vokálech a stavbě, nejvíce však v riffech druhé zmíněné. Na tom není v principu nic špatného, pokud je to provedeno dobře, a Machine Head si naštěstí dali záležet, aby to v těchto dvou případech provedeno dobře bylo.
Když jsem poprvé slyšel “Darkness Within”, pseudo-baladu z minulého alba kapely, uvědomil jsem si, o kolik lepším zpěvákem se Robb Flynn během posledního desetiletí stal. Pokud je někde na novince slyšet pokračování tohoto postupu, není to ani tak při čistém zpěvu (ten má ostatně zvládnutý hodně dobře), ale při řevu. To mě napadlo při poslechu čtvrté “Night of Long Knives”, v níž Flynn neustále balancuje na tenké hraně čistého zpěvu a řevu. Hudba Machine Head je čím dál tím více právě o jeho zpěvu a nikde to není znát tolik jako v této skladbě, která vyvrcholí v perfektně melodický, přitom však agresivní refrén.
Až při poslechu “Sail into the Black” poprvé nastává moment, kdy mohu zcela upřímně říci: tohle je nový prvek, který jsem nikdy neslyšel. Osm a půl minuty dlouhá skladba začne velice jemně, s pianem a akustickou kytarou a překvapivě dlouho v této formě zůstane. Až v druhé polovině přichází první známky přitvrzení, je to však přitvrzení pro kapelu netradiční. Žádné kytarové kejkle, žádné složité přechody bicích. Jedna nota a jeden rytmus je téměř vše, s čím si Machine Head i při nejtvrdších momentech vystačí. O to více působivé je, když se minutu před koncem konečně odnikud vynoří sólo. Kdyby měl Robb Flynn koule, dal by právě “Sail into the Black” na začátek alba, kde by zněla naprosto dokonale.
U “Eyes of the Dead” mám při poslechu “Bloodstone & Diamonds” poprvé jisté pochybnosti, ovšem ty jsou rychle vyvráceny znovunalezenou brutalitou, která by v historii kapely našla obdobu snad až kdesi na debutu. To až “Beneath the Silt” je prvním trackem, který se zdá vyloženě slabší a klidně bych si bez něj desku dovedl představit, neboť zejména její ústřední riff je prostě nezajímavý a těch pár dobrých sekund okolo zvolnění to nezachrání.
To už ale přichází další ze zajímavých bodů nahrávky. “In Comes the Flood” nejvíce připomíná úvodní “Now We Die” díky dobře zapracovaným smyčcům. Její kytarový motiv je bezchybný, poprvé v ní výrazněji zaslechneme baskytaru Jareda MacEacherna, nového člena kapely. I vokály Phila Demmela poprvé dostanou vedle Flynna trošku prostoru. Nechybí ani jemná vybrnkávaná sekce před výtečným závěrečným sólem a dvojhlas čistě křičícího Demmela a řvoucího Flynna. To vše je krásné, je zde však háček. Flynn nikdy nebyl přehnaně dobrým textařem, ale vždycky se mu tak nějak důstojně dařilo psát i o závažných společenských tématech. V “In Comes the Flood” šly veškeré narážky stranou a nastoupila brutální názorová otevřenost, ke které se dá říct jen jediné: levicový antisystémový idealismus je možná u hudebníků oblíbený, ale ono typické zpívání o nenasytných bankéřích a vtělování se do chudších občanů prostě nemůže fungovat, pokud jste ohromně úspěšný muzikant, kterému se v žádném případě nežije špatně. Nefunguje to u Mustaiena, Tankiana či Jourgensena a nebude to fungovat ani u Flynna. Nepůsobí to upřímně, spíše naopak. Zpívat navíc věci jako “we’re fighting for the scraps” v zemi, kde opravdová chudoba prakticky neexistuje, je stupidní. “I want to burn down Wall Street, baby” by pak bylo stupidní úplně všude. Jinak povedenou skladbu to vyloženě nekazí, jen je to tak trošku škoda.
“Damage Inside” je krátká akustická píseň postavená jen na MacEachernově kytarovém motivu (je pěkné, že kapela umožnila skládat i nováčkovi ve svých řadách) (jak upozornil v komentářích Giant, skladbu napsal McClain a MacEachern za ni nenese žádné zásluhy) a Flynnově zpěvu. Jakkoli to zní dobře, výsledek je dost nezáživný a můžu vám zaručit, že z vaší paměti rychle zmizí. Podobně klidný úvod k “Sail into the Black” je o pár řádů lepší. V “Game Over” kapela předvádí další ze svých návratů k historii. Přímočará, agresivní a extrémně zábavná – taková je jedna z posledních písní alba. Je navíc okořeněna naprosto dokonalým refrénem, který zní, jako by ho napsala nějaká pop punková kapela na speedu.
Už v tuhle chvíli je placka příliš dlouhá. Bohužel nejslabší moment teprve nastává, a to prostřednictvím “Imaginal Cells”, která prezentuje jakési generické riffování na pozadí sestříhaného záznamu knihy “Spontaneous Evolution”, což bude, hrubým odhadem, typická mozky vymývající pavěda. Bohužel, zabité tři minuty vám nevrátí ani závěrečná “Take Me Through the Fire”, která navíc padá kamsi do průměru alba a hlavně: nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala dobrý konec desky. Když dohrála poslední tři desky Machine Head, zanechalo to ve mně jakýsi specifický pocit smutku. Když dohraje “Take Me Through the Fire”, je mi to popravdě jedno. Po hodině a čtvrt mám dost a potřeboval bych sakra silný závěr, abych si ono čekání ospravedlnil. Jenže ten prostě nepřijde.
Na posledních dvou albech se Robb Flynn a Phil Demmel ukázali jako výborní kytaristé. Z poměrně nezajímavých riffů prvních desek se dostali až k úžasným kouskům, jako byl například ten v “Locust”, a ke všemu navíc přihodili dokonalá sóla a souboje dvou kytar. Riffy na “Bloodstone & Diamonds” bohužel nedrží vysoko stanovanou hladinu, rozhodně ne všechny, a je nutno je posuzovat skladbu od skladby. U sól je tomu trochu jinak. Kapela si zjevně uvědomila, jak důležitá pro její fanoušky sóla jsou, a tak je sází všude – často právě ve formě dvou souběžně hrajících kytar. Jenže i když jsou řemeslně stále bezchybná, jen málokdy z nich na novince mám podobně silný dojem, jaká na mně zanechala při poslechu posledních dvou desek. Místy jsem si dokonce říkal, že byť je to instrumentálně výborné, mohli by to klidně napsat Trivium, kteří jsou podobně dobrými kytaristy, jen jsou jejich sóla jakási prázdná. Sestoupit ještě o stupeň níže, dostali by se Machine Head na úroveň aktuálních Avenged Sevenfold, kterým se ostatně několikrát sami vysmívali. Sice to neplatí pro každé sólo, ale varování je to myslím dostatečné.
A tak z poslechu alba, na které jsem se ohromně těšil, odcházím spíše rozladěný. Přitom kdyby kapela neblbla, omezila hrací dobu na 50 minut tak jako u minulé nahrávky a těchto 50 minut navíc pilovala na úkor skladeb, které by nikomu nechyběly, mohli jsme mít již třetí výtečnou desku v řadě. V nejlepších momentech Machine Head stále dosahují na svůj vrchol, jenže v nejslabších zůstali mnoho vrstevnic pod ním. Možná by Flynnově partě prospělo trošku hudebního půstu, třeba by jim splasklo ego a zamysleli by se nad potřebou vytvářet dlouhá alba a předávat posluchačům nějaká hlubší sociální poselství. To ať nechají jiným.
Další názory:
Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanatickým příznivcem Machine Head, jedna věc se jim však nechat musí – předchozí dva alba byla skutečně skvělá a osobně si myslím, že šlo o to nejlepší, co kdy parta okolo Robba Flynna vydala. “The Blackening” bylo jejich dosavadním vrcholem, ale na “Unto the Locust” se podařilo vybrousit i ty nejposlednější nedostatky a stvořit desku, u níž rozhodně není přehnané mluvit o jedné nejvíc zásadních nahrávek metalu 21. století. Bylo jasné, že navázat na něco podobného bude setsakra těžké, ale to vlastně bylo už po “The Blackening”… potřetí v řadě už však životní forma nevydržela a na “Bloodstone & Diamonds” šla laťka dolů takovým způsobem, že bych se nebál hovořit o zklamání. Samozřejmě, Machine Head jsou už dávno zkušení profíci a mají pohlídané, aby i jejich slabší album stále mělo slušnou úroveň, ale to nic nemění na faktu, že tentokrát to prostě není ono. Pár povedených songů se sice najde i zde, o tom žádná, ale většina “Bloodstone & Diamonds” je taková trochu… no, prázdná. Žádné kulervoucí hymny z předchozích dvou desek se nekonají, ty nejlepší tracky z novinky jsou někde na levelu “je to v poho”, zároveň je tu však i množství nezáživných a tím pádem i docela zbytečných písniček. To, že 71 minut je při takové skladatelské (ne)formě trochu vražedná záležitost, snad ani netřeba dodávat. Nevím, jak se do podoby nového materiálu mohla promítnout změna dlouhodobě stabilní sestavy, ale ani (nedobrovolný) odchod jednoho ze zakladatelů není a nemůže být omluvou. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si hned za sebou pustí “Bloodstone & Diamonds” a “Unto the Locust” a ten rozdíl několika tříd uslyší hned… H.
Přiznávám, že mám Machine Head rád, takže na “Bloodstone & Diamonds” jsem se těšil. Ne, že bych vyloženě nemohl dospat měsíce dopředu, ale protože první dva songy, které byly uvolněné v předstihu, mě hodně bavily, tak jsem nečekal, že by po trojici skvělých alb přišel s novinkou nějaký propastný kvalitativní rozdíl směrem dolů. A to se taky nestalo. Je fakt, že Robb Flynn si tentokrát ukousl sousto větší než minule, ale i 70 minut dlouhou desku ustál s dostatečně pevnou půdou pod nohama, abych mu to zbaštil i tentokrát. Pokud by si odpustil “sólové” záležitosti typu “Damage Inside”, první půli “Sail into the Black” a naprosto zbytečnou “Imaginal Cells”, tak bych neměl problém hodnotit ještě výš, protože “Bloodstone & Diamonds” obsahuje spoustu nadupaných skladeb, jež snesou laťku dlouhodobě vysoké normy, již si čtveřice udržuje od “Through the Ashes of Empires”. Úvodní natlakovaná “Now We Die”, pomalejší “Ghost Will Haunt My Bones” či “Game Over” patří k tomu nejlepšímu, co pod Flynnovou taktovkou vzešlo, a ten zbytek není vůbec špatný, takže celkově palec nahoru. Není to sice taková pecka, jako bylo svého času “The Blackening”, v což jsem tak nějak ani nedoufal, ale jinak se jedná o silný nadstandard, který v současném mainstreamovém metalu těžko hledá konkurenci. Za sebe můžu hovořit o spokojenosti, protože čím víc nové Machine Head poslouchám, tím víc se mi líbí. Jen škoda těch několika hluchých míst, protože jinak mohl být dopad “Bloodstone & Diamonds” ještě působivější. Kaša
Začněme toto malé povídání obligátním historickým okénkem. Bleeding Utopia fungují nějakých pět roků, během nichž stihli vydat jedno EP, debutové album a v dubnu letošního roku taktéž druhý řadový počin s názvem “Darkest Potency”. Ve skutečnosti ovšem tihle švédští týpkové vznikli už před dekádou, akorát pod jiným názvem. Tato původní inkarnace ovšem neměla dlouhého trvání, což v překladu znamená, že se po první změně názvu rozpadla. Bylo to právě až před těmi pěti roky, kdy byla činnost obnovena pod třetím – a zdá se, že finálním – jménem Bleeding Utopia.
Nahoře je sice napsáno death/thrash metal (klidně se přiznám, že tu škatulku jsem jednoduše opsal odjinud), nutno však dodat, že není tak úplně přesná. Ve skutečnosti totiž mají Bleeding Utopia nejblíže k typickému melodickému death metalu severské školy a moc toho thrashe v jejich muzice nenajdete. Zpočátku “Darkest Potency” působí trochu modernějším dojmem a zní to, že by to mohla být vcelku solidní, byť nenáročná zábava. Čím déle však deska hraje, tím více si člověk říká, že mu to něco připomíná, což pokračuje do té míry, až si posluchač uvědomí, že vlastně poslouchá muziku, jakou již v různých obměnách mnohokrát slyšel. Nějakou originalitu u Bleeding Utopia příliš nehledejte, protože jejich hudba skutečně nijak nemaskuje, že kapela evidentně má své vzory a jejich tvorbu má pečlivě nastudovanou. Není to kopírka vyloženě jedné konkrétní skupiny, ale spíš od každého něco, přičemž občas si člověk vzpomene i na věci, které by tak úplně nečekal. V některých momentech jsem si například říkal, že nejspíš poslouchám trochu méně melodické Amon Amarth…
Úměrně s přibývající hrací dobou však bohužel roste i nezáživnost. Zatímco zpočátku se “Darkest Potency” tváří docela hratelně, ke konci už mi to při každém poslechu připadalo jako kolovrátek. Songy mezi sebou docela splývají, a i když se Bleeding Utopia nedá upřít, že umí vzít za nástroje, výsledek je stále jen poslouchatelný průměr s nenaplněnou ambicí.
