Datum: 16.10.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Hellocaustor, Nifelheim, Vulcano, War-Head

Když do Prahy v loňském roce přijeli Nifelheim na svůj první koncert v České republice vůbec, upřímně mě opravdu sralo, že jsem tenkrát nemohl jet. Zvlášť když společně s nimi jeli brazilští veteráni Vulcano, kteří patří mezi nejstarší extrémně metalové smečky Jižní Ameriky, a dost luxusní support v podobě srbských The Stone a domácího kultu Maniac Butcher. Dost mě mrzelo, že jsem takovou akci tenkrát prošvihnul, zvlášť vzhledem k tomu, že jsem nečekal, že by se sem snad Nifelheim mohli někdy v blízké budoucnosti vrátit.

O to větší ovšem bylo překvapení, když měla švédská black/thrashová kultovka po roce a půl přijet znovu, a aby toho nebylo málo, opětovně v doprovodu Vulcano. Další předkapely tentokrát tak zajímavé nebyly, ale čert to vem, protože hlavním předmětem zájmu bylo přece jenom chodící železářství známé pod krycím názvem Nifelheim.

Zatímco loni večer otvírali Maniac Butcher, letos se této role ujala thrash metalová úderka Hellocaustor, v níž ovšem nepůsobí nikdo jiný než Vlad Blasphemer známý právě jako jedna polovina ústředního dua “Šíleného řezníka”. Hellocaustor už jsem viděl docela dostkrát, a i když to bylo snad pokaždé v trochu jiné sestavě, žádné velké rozdíly tam nikdy nebyly (s výjimkou jedné mocné akce v Děčíně, kde byli snad všichni členové totálně na plech a vyváděli takové píčoviny, že už to nikdy nepřekonají), takže člověk už prostě ví, co by měl čekat – a ani tentokrát se žádné velké překvapení nekonalo. Zpěvák Diktator zavelel “Hellocaustor, píčo!!!” a rozjela se nasraná thrash metalová bruska, jakou tahle kapela určitě umí. Jasně, není to nic moc originálního, ale rozhodně se Hellocaustor nedá upřít, že jim to na koncertech šlape opravdu zodpovědně, je to zábavné a hlavně tomu nechybí energie. Na tom nic nezměnil ani baskytarista Soulreaper, který mezi mocně pařícím kytaristou Onslaughterem a Diktatorem vypadal trochu zakřiknutě. Zbytek kapely to ovšem svým nasazením bezpečně vynahrazoval, takže se jednalo o povedený výstup, který mě bavil.

Po Hellocaustor se pokračuje v thrash metalovém duchu, tentokrát ovšem v podání Chorvatů War-Head, pro něž to byl první koncert v naší zemi. Hudebně vlastně nešlo o vyloženě nezajímavou záležet – dost často vystrkovaly růžky death metalové vlivy, jinde se zase objevily povedené vyhrávky na kytaru, což sice ani v jednom případě není nějaký vyslovený trhák, který byste ještě nikdy v životě neviděli a neslyšeli, ale nakonec proč ne. Na druhou stranu, bavilo mě to hlavně ze začátku, protože čím dále set War-Head postupoval, tím více mi to celé splývalo a přestávalo mě to bavit – jediné štěstí pro skupinu bylo, že nehrála zas až tak dlouho, takže to nestačilo překročit únosnou mez. Nějaká velká show to taky nebyla, jelikož ta největší akce, jakou Chorvati předvedli, bylo třepání palicí. Navíc kapelu trochu zbrzdily i technické problémy, když se hned po prvním songu muselo vystoupení na chvíli přerušit kvůli potížím s kytarou. Netvrdím, že to bylo vyloženě marné, ale jestli někdy War-Head přijedou znova, určitě se nebudu hnát, abych se na ně podíval znova… ledaže by tu zas hráli před někým zajímavějším. Abych to totiž řekl upřímně, asi nejvíc jsem se bavil nad faktem, že zpěvák a baskytarista Dario Turčan vypadal jako absolutní dvojník Romana Izaiáše z české Dogy, což mi přišlo docela vtipné.

Večer se přehoupl do své druhé poloviny a slova se ujímají brazilští veteráni Vulcano. Nemůžu tvrdit, že bych jejich tvorbu vyloženě miloval, ani jsem popravdě řečeno netušil, co bych měl od nich živě očekávat, ale byl jsem docela zvědavý, jaké to bude. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že brazilské kvarteto předvede takhle kulervoucí nářez. Tohle byl jednoduše Metal s velkým M, kapela v obrovské formě – všechno, co jste kdy na tomhle žánru mohli mít rádi, Vulcano ten večer měli. Všichni členové si vystoupení vyloženě užívali a třeba ksichty baskytaristy Ivana Pellicciottiho neměly chybu, největší hvězdou kapely byl ovšem bubeník Arthur Von Barbarian, který si koncert vysloveně vychutnával, a bylo na něm vidět, že ho to ohromně baví. Vlastně i zpoza bicích působil tak trochu jako druhý frontman, protože lidi pořád hecoval a předváděl různé vtípky, jako bylo například hraní ve stoje nebo odbubnování kusu posledního songu s lahvemi od piva namísto paliček.

Odezvu měli Vulcano také skvělou a takřka po každém songu následovalo mohutné skandování jména skupiny, na což Brazilci odpovídali jednou hitovkou vedle druhé. V setlistu nechyběly pecky jako “Prisoner from Beyond”, “Bloody Vengeance”, “Death Metal” nebo “The Evil Always Returns”, vrcholem koncertu ovšem byla skladba “Witche’s Sabbath”, při níž na pódiu naběhli bratři Gustavssonové z Nifelheim (Erik ostatně během celého setu Brazilců poctivě třepal palicí v publiku… Per možná taky, ale toho jsem osobně nezahlédl) a střihli si u Vulcano hostovačku. Zcela upřímně říkám, že takovouhle jízdu jsem nečekal ani náhodou.

Vulcano byli tak dobří, že i kdyby už po nich nikdo nehrál, odcházel bych spokojený, ve skutečnosti však samozřejmě byli na řadě ještě samotní Nifelheim. Ti v loňském roce docela znatelně obměnili sestavu, takže v ní víceméně zbyla už jenom dvojčata Erik a Per Gustavssonova alias Tyrant (baskytara) a Hellbutcher (vokál), ale na výsledku to nebylo nijak znát a švédská kultovka se po brazilských kolezích nenechala nijak zahanbit. Jasně, celý koncert byl především o Gustavssonech a jejich rouhání v kožených hadrech s 50 kily železa dělal zbytek sestavy skoro jen křoví, ale to nebylo vyloženě špatně a i tak ostatní hráči odvedli svou práci dobře. Hellbutcher byl trochu indisponován, protože měl ruku (asi zápěstí?) v sádře (nebo obvaz?), přes kterou si sice na koncert “nenápadně” přetáhnul černou látku, protože bílý fáč asi není moc metal, ale nakonec jej to nijak zvlášť nebrzdilo… pomineme-li tedy, že se mu evidentně špatně drželo pivo.

Nesměla samozřejmě chybět ani pořádná výzdoba pódia… to bylo plné lebek, kostí, svícnů (napíchaných ve flaškách od Birellu, hehe), jedné rakve, nějakých těch obrácených křížů, řetězů, oprátek (přilepených izolepou na zesilovačích) a po obou stranách pódia se navíc nacházely velké pavučiny. Sice je to všechno klišé jak prase, ostatně jako všechny ty kožené hadry, hřeby, pyramidy a další výstřelky metalové módy, ale k Nifelheim to prostě patří a bez toho by to nebyly oni.

Švédové svůj set odpálili válem “Sacrifice to the Lord of Darkness” se skvělým refrénem, který byl živě ještě drtivější než z placky “Servants of Darkness”, kde se song původně objevil. Tím ovšem přísun kvalitních pecek samozřejmě zdaleka nebyl vyčerpán a i další skladby zabíjely více než zodpovědně. Kdybych měl říct, jaké konkrétní písničky se líbily nejvíce mně osobně, rozhodně bych jmenoval nářezy jako “The Final Slaughter”, “The Bestial Avenger” a hlavně smrtící dvojici “Sodomizer” a “Storm of the Reaper” v polovině koncertu. Nifelheim mimo jiné zahráli i několik nových kusů, jež by se měly objevit na chystaném EP, které je údajně (jak prohlásil Hellbutcher během koncertu) již natočené. Jedna obrovská pecka se pak nacházela ještě v přídavku – v současné koncertní sestavě Nifelheim totiž působí Tamás Buday, někdejší člen Tormentor, a právě od téhle maďarské black metalové kultovky zazněl cover “Tormentor”.

Ačkoliv Vulcano byli rozhodně skvělí, a když dohráli, pomalu jsem ani nedoufal, že by je Nifelheim mohli trumfnout, nakonec to Švédové přece jenom vyhráli. Nicméně obě kapely byly naprosto parádní a obě předvedly kurevsky špinavý oldschool metal, jak se na taková jména sluší a patří. War-Head byli spíš do počtu, a i když se na jejich výstup také dalo dívat, žádný zázrak to nebyl a domácí Hellocaustor byli jasně lepší než Chorvati. Tak jako tak šlo o hodně povedený večer, který byl především v režii Vulcano a Nifelheim – ti první mě obrovsky překvapili, a jestli budu mít někdy možnost, opravdu rád se na ně podívám znovu; ti druzí pak naplnili očekávání a ve výsledku o nich platí to samé, tedy že bych se šel klidně z fleku podívat ještě jednou. Zvuk byl také v pohodě a ani u jedné ze skupin jsem s ním problém neměl, takže jediným opravdovým mínusem večera bylo pivo, které bylo hnusné jak chcánky, což je ale na Chmelnici bohužel standard.