Archiv štítku: thrash metal

Recenze

Mean Messiah – Hell

Napsat komentář
Mean Messiah - Hell
Země: Česká republika
Žánr: industrial death / thrash metal
Datum vydání: 22.7.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Temple of Hell
02. King Pathetic
03. Spiritual Resolution
04. The Death Song
05. The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)
06. The Game
07. Saltatio Mortis
08. The End (I’m Your Light, Pt. 2)

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7,5/10
Stick – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Mean Messiah

Přestože je “Hell” první albem jednočlenného projektu Mean Messiah, nemusí to nutně znamenat, že máme co do činění s deskou, na níž ze všech stran číší nedostatek zkušeností. Hlavní mozek a multiinstrumentalista Dan Friml má za sebou účinkování v kapelách Sebastian a Apostasy a své dosavadní zkušenosti zúročil snad na všech frontách. Album samotné údajně vznikalo přes sedm let a Dan si nahrával všechny nástroje sám a navíc se postaral o závěrečný mix a mastering. A protože je instrumentální a technická stránka na opravdu vysoké úrovni, smekám před jeho schopnostmi, protože “Hell” netrpí takovým tím českým zvukem, ale zní jako zahraniční produkce extrémní metalové kapely.

K albu samotnému snad jen jednu výtku, kterou si odbudeme hned takhle zkraje. Takový mix industriálně progresivního death/thrash metalu, jak jej namíchali Mean Messiah, bude určitě ze všech stran přirovnáván ke skladatelským postupům Devina Townsenda, zejména pak k albu “City” nepřekonatelných Strapping Young Lad. Už se objevila spousta následovníků a ctitelů tohoto geniálního koktejlu, ale inspirace na “Hell” je opravdu nepřeslechnutelná. Netvrdím, že se jedná o bezmezné kopírování, ale je pravda, že některé pasáže mi přijdou velmi podobné s “All Hail the New Flesh” či “Oh My Fucking God” ze zmíněného opusu Townsendovy party. Toto by však nemělo mít vliv na fakt, že deska jako taková je velmi kvalitní a její poslech není pouze příležitostí pro nostalgické vzpomínání na tyto velikány, ale disponuje prostorem pro představení vlastní hudební tváře Mean Messiah. Čtyřicet minut, sedm klasických písní, jedna kraťoučká instrumentálka a téměř po celou dobu se nesleví z tlaku, kterým album zaútočí. Strojově přesná rytmika, která mi nejednou připomněla Fear Factory a masivní kytarová hradba s industriálními prvky, přes níž nic nepronikne. To jsou poznávací znamení tohoto projektu. Jako vokalista není Dan taky vůbec špatný, disponuje sice takovým townsendovským agresivním vokálem, jenž není tak variabilní jako originál, ale že by se držel v jedné poloze, to taky ne. S hudbou prostě funguje a to je hlavní.

Nebudu nyní rozebírat jednu skladbu po druhé, poněvadž by to působilo spíš kontraproduktivně, když základní poznávací znamení v podobě rychlého tempa, strojové přesnosti kytar, kterou občas nabourá nějaký ten zvrat či mezihra, nesou takřka všechny. Říkal jsem si, že vyberu tři nejreprezentativnější kousky, které “Hell” s přehledem charakterizují i na ploše nějakých těch tří písní. Určitě bych neměl vynechat hned úvodní vál “Temple of Hell”. Za zvuku zvonů a industrálního intra se přechází k sekanému riffu, který ovšem nepředznamenává to, co teprve přijde, protože po minutě a půl se spustí ten pravý masakr, jejž utne jen klávesami podbarvený refrén. Přestože má skladba samotná téměř sedm minut a ke konci se dočkáme dokonce akustické kytary, jež uvede závěrečnou bouři, nemějte strach, že byste se v poslechu začali ztrácet. Ač může hudba Mean Messiah působit jako bordel bez nějakého řádu, věřte, že má svou pevně stanovenou organizaci, v níž není zas takový problém se orientovat.

Druhou skladbou, kterou bych vypíchl, je třetí “Spiritual Resolution”, jíž odstartuje nelidský řev, a jak agresivně se začne, tak píseň spěje až do svého finále. Zřejmě nejbrutálnější píseň celého alba (spolu s “The Death Song”) je právě tím momentem, který jsem výše přirovnával k “Oh My Fucking God” od Strapping Young Lad. Nejen kytarovou linkou, ale hlavně vyřvávaným “Oh my god” v refrénu se tomuto srovnání prostě nelze nevyhnout. Nakonec jsem si nechal “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)”, která mě odrovnala vzletným melodickým nápěvem ve stylu Burtona C. Bella z Fear Factory. Upřímně se divím, že to nepřišlo dřív, ale až v páté skladbě, protože přesně tento typ vokálu se k takovému chladnému thrash/death metalu skvěle hodí a čas od času by mohl rozčísnout industriálně temnou oblohu. Nějaké náznaky se sice zjevily už v “King Pathetic” nebo “The Death Song”, ale teprve v “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)” melodie propukly naplno, nicméně, pořád lepší pozdě, nežli vůbec.

Skvělá deska. Nevím, co víc dodat. Vlastně mě ani nenapadá tuzemské album, které mě letos bavilo víc. Možná je to tím, že pro Devina Townsenda mám neuvěřitelnou slabost a žeru vše, čeho se dotkl, takže i proto jsou mi Mean Messiah hodně blízko. “Hell” představuje velmi vyrovnanou, chytře agresivní desku, kterou všichni fanoušci industriálně laděného metalu musí slyšet. Já jsem nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem byl připravený desku odepsat za nevkusnou kopii výše zmíněného Kanaďana, ale s postupem času jsem toto ignoroval a vychutnával si album, jež má ambice zaujmout i mimo hranice naší malé zemičky. Moc dobrá práce, na kterou může být hlavní mozek náležitě pyšný.

Další názory:

Upřímně se přiznám, že jsem k Mean Messiah zpočátku neměl příliš velkou důvěru, ale pod nátlakem kolegy Sticka, který do mě hustil, že je to vážně dobré a že bych se na to měl taky podívat, jsem se nakonec do poslechu “Hell” pustil a nakonec musím pokorně uznat, že rozhodně není čeho litovat, tudíž mohu jenom potvrdit slova svých kolegů, dokonce i číselně. Ve výsledku to sice není úplně záležitost, z níž bych si vyloženě sednul na zadek a zíral na to s otevřenou hudbou, což se ovšem snad ani nedalo čekat, jelikož takhle na lopatky mě obecně pokládají trochu jiné žánry, nicméně i přesto nemohu o “Hell” hovořit jinak než jako o velice kvalitním počinu, který má po všech stránkách vysokou úroveň a evidentně byl nahrán s jasnou vizí, jak by měl výsledek znít, což se na kvalitě vždy projeví. Po technické stránce je vše v nejlepším pořádku, ale to nejdůležitější, tedy kompoziční stránka, také nijak nezaostává, díky čemuž je “Hell” zajímavé album, jež dokáže být stejně agresivní jako barvité. Věčně omílaný Devin Townsend jak v sólové podobě, tak i ještě za časů Strapping Young Lad, z toho sice je místy cítit opravdu mocně, ale kupodivu to nakonec vůbec ničemu nevadí. Jednoduše řečeno – sakra dobrá věc. Vrcholem celé kolekce je pro mě výtečná “The Last Ride”.
H.

Český projekt Mean Messiah Dana Frimla mě opravdu hodně pozitivně překvapil. Takhle namíchaný agresivní koktejl se špičkovým zvukem bych od české kapely/projektu nečekal. Kvalitní provedení, skvěle odehrané a odzpívané. Fakt je, že tomu možná trochu schází originalita díky velkému vlivu Devina Townsenda, což mně osobně však příliš nepřekáží. Na druhou stranu, také ne každý dokáže s takovým potenciálem pracovat. Snad se Danovi podaří brzy sestavit kapelu a obrážet s deskou “Hell” pódia. Naživo by to mohl být rozhodně zážitek.
Stick

Recenze

InfiNight – The Vision

Napsat komentář
InfiNight - The Vision
Země: Německo
Žánr: power / thrash metal
Datum vydání: 5.7.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Hideaway
02. The Passage
03. A Loss of Love
04. Transformation
05. The Vision

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Německá pětice slyšící na jméno InfiNight je typickým příkladem mladé, ambiciózní kapely, které (soudě na základě aktuálního EP) možná nechybí nasazení a snaha, nicméně jedné zásadní věci se jí nedostalo. Výjimečnosti. Stejně průměrné a ničím nevyčnívající, jako je jméno kapely, je i hudební směřování, které vydavatelství i sama kapela popisují jako power/thrash metal amerického ražení. Třináctiminutové “The Vision”, tedy druhé EP v dvanáctileté kariéře této party, bohužel nepřináší zhola nic zajímavého, díky čemuž bych měl potřebu si od InfiNight shánět jedno z jejich dvou regulérních studiových alb, protože jen podle tohoto počinu tuším, že se jedná o ukrutnou nudu.

Pokud se budeme oklikou bavit o power/thrash metalu, tak si myslím, že by měla kapela čerpat a v jejich hudbě by měly být zastoupeny minimálně power a thrash metal. Na tom se snad shodneme. Což o to, power metalové postupy jsou slyšitelné. Líbí se mi riffy podladěných kytar, které občas sklouznou k líbivému, hard rockovému zvuku, proti čemuž nic nemám, ale pořád mi tam někde chybí ten thrash. Závěrečná skladba “The Vision” se možná nese v rychlejším tempu a kytarový riff má tah na branku, ač působí až moc jednoduše, ale o thrash metalových postupech můžeme mluvit jen vzdáleně a ještě s velkou rezervou. Ale neřešme škatulku, ta nic nezmění na faktu, že “The Vision” prostě nestojí za nic. Z pětice skladeb jsou dva kousky jakási intra, která ale neuvádí skladby následující, ani nebudují atmosféru, takže jejich účel nechápu, protože jsou to v obou případech minutové pokusy na instrumentální mezihry, kdy ta první působí až strojově chladně a ta druhá díky piánu a klávesám jako soundtrack ke špatnému německému filmu.

Ze zbylé trojice skladeb je mi nejblíže už zmíněná “The Vision”, protože když už nic, tak je z ní cítit jakési nadšení a energie. S hudebními nápady to už tak slavné není a to mluvím i o dalších kouscích skrývající se pod tituly “Hideaway” a “A Loss of Love”. Prvně jmenovaná je mi sympatická díky melodickému refrénu, který nezní zle a závěrečné salvě bicích, jež se na půl minutku vymaní z klasického bum-bác schématu, jenž provází zbylé skladby. Celkově to však nedrží pohromadě, takže po metalových slokách přijdou rockové refrény a hrdinské kytarové sólo, které má do zajímavého velmi daleko.

“A Loss of Love” je tentýž případ, jen v bledě modrém, protože sloky jsou poklidné a baladické, kdežto v refrénu se nadechneme power metalových melodií. Přesto se nejedná o nic, kvůli čemu bych vstával ze židle. Pěvec Martin Klein je průměrný až běda, a protože se po většinu času drží ve vyšších polohách, bylo mi místy vyloženě nepříjemné jej poslouchat. Pokud by se zaměřil na zemitější projev, jako se tomu děje v titulní písni, tak bychom se mohli začít bavit o něčem poslouchatelném.

Je velmi těžké hodnotit neřadový počin, když dvě z pěti skladeb vlastně nejsou regulérní písně a další dvě jsou vyloženě podprůměrné a ani těch několik záblesků slušné skladatelské formy je nezachrání, protože se jedná o takové kapky v moři, že je pořádně ani nezaregistrujete. Kdybychom se pohybovali na standardní hudební stupnici, tak tři body by byly adekvátní hudebnímu “zážitku”, které z “The Vision” mám. Protože se ale jedná pouze o EP, tak budu hodný a raději se zdržím standardního hodnocení a na nějaké InfiNight rychle zapomenu, protože tady není nač vzpomínat.

Recenze

Death Mechanism – Twenty-First Century

Napsat komentář
Death Mechanism - Twenty-First Century
Země: Itálie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 30.7.2013
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Monitored Procreation
02. Earthly Immortality
03. Human Limits
04. Evolutive Deviation
05. Tipping in Front
06. Obsolete Cults
07. Hidden Legacy
08. Centuries of Lies
09. Exotropy
10. Collapse 2000 A.D.

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Třetí album italských thrasherů Death Mechanism se s tím nijak nemazlí a bez zbytečných okolků na všechny strany hrdě hlásá, že osmdesátá léta jsou věčná. Pominu-li s hudebním směřováním desky nekorespondující titul, je vše okolo této tříhlavé bestie podřizováno snaze nebýt novátorský, nýbrž se poohlédnout po inspiraci na časové ose pěkně dozadu, protože takový oldschool, jaký předvádí na “Twenty-First Century”, se jen tak nevidí. A nezní to vůbec špatně, to mi věřte.

Tříčlenné thrashové kapely v sobě mají už jen z principu jisté nepopsatelné kouzlo jednoduchosti a přímočarosti, čehož jsou Death Mechanism jasným důkazem. Žádné kudrlinky nečekejte, spíš se připravte na neurvalou jízdu plnou klasických thrashových postupů agresivnějšího ražení bez chvilky oddechu, jak je známe od legendárních Slayer či Kreator. Taková ta bezstarostná agresivita je ovšem dvojsečnou zbraní, takže jak se jednomu může zdát hudba na “Twenty-First Century” neuvěřitelně přímočará a agresivní, může druhému připadat primitivní a chaotická, jako by snad postrádala řád a jednalo se o bezhlavé riffování bez jakéhokoli momentu zamyšlení. Oba názory mají samozřejmě něco do sebe a v obou jsem při poslechu novinky trojice z Verony našel kousek pravdy, ale nakonec jsem si v sobě ponechal veskrze pozitivní dojmy, které však kazí lehce přemrštěná stopáž, protože na takový druh hudby je i přijatelných čtyřicet minut relativně dost. Ubrat jednu, dvě slabší skladby, jdu s hodnocením ještě výš, ale co se dá dělat, takhle je “Twenty-First Century” “jen” nadprůměrným albem.

Stejně nekompromisně, jako startuje úvodní pecka “Monitored Procreation”, působí po celou dobu zpěvák/kytarista Pozza, který je jasně největším tahounem celé party. Jeho vokál, jenž vznikl naklonováním Milleho Petrozzy a Chucka Schuldinera, nemá chybu, a přestože není nikterak originální, je ostrý jako břitva, takže svůj účel vzhledem k hudebnímu doprovodu skvěle plní. Těžko popisovat jednotlivé skladby, protože aniž bych to myslel negativně, zas tak odlišné od sebe nejsou a takřka všechny jsou škatulkovatelné jako oldschool thrash metal v rychlejším tempu. Několik nejsilnějších momentů ale nemůžu nezmínit. Rozhodně mě zaujala “Human Limits”, v níž se sází na promyšlenější strukturu riffu a celkově chytlavější přístup. Oproti prvním dvěma písním, které jedou na plný plyn, se jedná o první výrazný kus alba. Kytarové sólo Pozzy jako by si střihl sám Kerry King ze Slayer, protože mu nechybí taková ta chaotičnost, jež je pro Kerryho sólové výstupy typická. Mojí největší oblíbenkyní se však stala “Tipping in Front” s velmi chytlavými riffy, které celou skladbu provází. Zvláště ten, který vládne po dobu první půlminuty, co se skladba rozjede, je fantastický. Abych jen bezhlavě nechválil hlavní mozek kapely, který se krom hudební složky stará taky o veškeré texty, tak přidám pár obligátních slov o nepostradatelnosti bubeníka Manu a basáka Pedra. Oběma to totiž hraje skvěle a díky (na neznámou kapelu) nezvykle povedenému zvuku jsou jejich nástroje znatelné. Hlavně baskytara, kterou opravdu slyšíte, nejen tušíte, má grády a taková “Evolutive Deviation” či techničtější “Exotropy” jsou díky ní o třídu zajímavějším posluchačským zážitkem.

Stejně rychle, jako “Twenty-First Century” končí, dovolím si i já utnout své povídání o této velmi příjemné variaci na agresivnější odnož thrash metalu s evropskými kořeny. Pravda, originality zde moc nehledejte, ale pokud máte thrash metal rádi a nevadí vám velká porce zpátečnického přístupu, pak by tady Death Mechanism mohli být právě pro vás. Nejedna velká kapela by s podobným albem mohla být určitě spokojena, a pokud vezmu v úvahu nepřeslechnutelnou skladatelskou inspiraci u výše zmíněných kolegů, postrádá “Twenty-First Century” vyloženě hluchá místa. Palec nahoru za takhle přesvědčivou desku.

Minirecenze

Terminal Prospect – Redefine Existence

Napsat komentář
Terminal Prospect - Redefine Existence
Země: Švédsko
Žánr: thrash / death metal
Datum vydání: 5.4.2013
Label: Gravity Entertainment

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Stejně jako v případě drtivé většiny promáčů, jež mi díky našemu blogu prošly pod rukou, ani od Terminal Prospect jsem nečekal žádné zázraky. Prostě další z mnoha spolků, které se po vzoru úspěchu Legion of the Damned zaměřily na kombinaci thrash a death metalu, což je samo o sobě natolik limitující spojení, že jediným faktorem, který oddělí špatnou a povedenou desku, je energie, která na posluchače udeří. A v tomto ohledu na tom Terminal Prospect s druhou řadovkou “Redefine Existence” nejsou vůbec špatně, protože přesně tohle je aspekt, který jejich novince nechybí.

Abych vás ale neuvedl v omyl. Nejedná se o úplně bezhlavou rubanici bez špetky zamyšlení. Terminal Prospect ctí své severské kořeny, což v jejich případě znamená, že krom thrash/deathového nářezu se připravte taky na kytarové momenty, které místy zabloudí až k melo-deathovému výrazu. Zpěvák Kristian Norelius je správně řízný někde na půli cesty mezi Millem Petrozzou a Peterem Tägtgrenem, přičemž druhé jméno berte s notnou rezervou, protože mám na mysli především podobnost ve frázování a vyšších hlasových polohách. Jak se u takového alba sluší a patří, jde se zhurta na věc. Úderné a škrkané kytary, pronikavé bicí a pod nánosem tuny riffů zahrabaná basa, přesně o tohle tu jde. První dvě pecky jsou sice ukázkově zběsilé a bez respektu vás roztrhají na kusy, ale mě víc zaujala taková “The Edge of Confusion”, v níž se ubere na rychlosti a agresivitě, díky čemuž si na své si přijdou milovníci sólové kytary. Škoda, že takových skladeb na albu není víc, protože by pak poslech dostal nový rozměr. Na druhou stranu, ani oldschoolová “Resurrection” nehraje druhé housle.

Díky krátké stopáži se “Redefine Existence” stala takovou chuťovkou, jíž jsem si však dopřával tak často, až jsem si ji oblíbil. Neříkám, že je to kdovíjaké umění, ale při poslechu aktuálního počinu tohoto kvarteta jsem se slušně bavil a přestože nemůžu zaručit, že i po roce se k tomuto albu vrátím, nemohu jinak, než sáhnout po nadprůměrném hodnocení.

Recenze

Suicidal Tendencies – 13

1 komentář
Suicidal Tendencies - 13
Země: USA
Žánr: crossover thrash metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Suicidal Records

Tracklist:
01. Shake It Out
02. Smash It!
03. This Ain’t a Celebration
04. God Only Know Who I Am
05. Make Your Stand
06. Who’s Afraid?
07. Show Some Love… Tear It Down
08. Cyco Style
09. Slam City
10. Till My Last Breath
11. Living the Fight
12. Life… (Can’t Live with It, Can’t Live Without It)
13. This World

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože o sobě nemůžu tvrdit, že bych byl kdovíjaký znalec veškeré tvorby funk metalových Suicidal Tendencies, jejich klasické počiny z první poloviny devadesátých let znám jako své boty, a protože jsem této kapele dlouhá léta nic neslyšel, byl jsem celkem překvapený z ohlášení nového alba, které se pyšní jednoduchým titulem “13”. I když by se to přímo nabízelo, nejedná se o třináctou desku, nýbrž o devátou, která ale vychází po dlouhých třinácti letech od posledního řadového alba “Free Your Soul and Save My Mind”, jež považuji za vůbec nejslabší v historii kapely, protože všechno, co do té doby s neuvěřitelnou lehkostí a uvěřitelností fungovalo, se najednou ukázalo jako nemastné a neslané.

“13” tak před sebou mělo dost těžkou pozici, protože očekávání po takové době jsou vždy veliká a naplnit je není vůbec jednoduché, zvláště u kapely, jejíž klasická alba můžeme s jistotou označit za stylotvorná. Nemá smysl z toho dělat nějaké drama, takže vyzradím pointu, že Mike Muir a jeho kolegové jsou po tak dlouhé tvůrčí pauze pěkně z formy. Uznávám, že to není tak špatné jako zmíněný předchůdce, ale “13” si bohužel se svou kvalitou nemůže troufnout ani na takový průměr jako “Freedumb” z devětadevadesátého, a to už je na pováženou, protože se jedná o album, které je na jeden zátah poslouchatelné jen opravdu těžce. A totéž lze říct i o novince. Důvody, proč to ani tentokrát nevyšlo na jedničku, jsou poměrně tradiční a za aktuálním neúspěchem lze hledat zcela určitě přestřelenou stopáž, která při současné skladatelské formě na celou hodinu prostě nezabaví. Tím druhým a hlavním důvodem je nevyrovnanost, takže zatímco vedle sebe stojí šťavnaté funk metalové pecky s HC vlivy, jsou na albu hojně obsaženy taky nezáživné kousky, kterým chybí drive a které tak vlastně jen zpomalují tu trošku skutečně energických skladeb. Možná by se o nich dalo říct, že se jedná o snahu experimentovat a posunout výraz kapely trošku dál, ale bohužel se to nevyvedlo tak, jak bych si sám představoval.

Přitom se začíná docela nadějně, protože úvodní chytlavá rádiovka “Shake It Out”, na které se jako na jedné z mála ještě podílel bývalý kytaristy Mike Clark, jenž loni kapelu po dlouhých letech opustil, je velice chytlavá a šlapavá vypalovačka, která nakopne. “Smash It!” jsou pro mě typičtí Suicidal Tendencies, které jsem si kdysi oblíbil. Výrazná basa, thrashová kytara a sborové vokály, které kryjí záda ne vždy úplně jistému Muirovi, o němž ještě bude řeč. Hodně mě potěšila ještě čvrtá “God Only Knows Who I Am” s příjemným refrénem a melodickým hudebním doprovodem, který sice nikam nespěchá, ale rozhodně se nedá říct, že by byl utahaný. Tím pro mě ale na delší dobu opravdu silné písně skončily a musel jsem tak čekat až na oldschoolovou “Cyco Style”, která svou přímočarostí dává vzpomenout na klasický počin “The Art of Rebellion”. Právě u “Cyco Style” jsem si všiml, že je ošetřena jiným zvukem než zbytek desky a nejsem si tak jistý, zda deska vznikala na jeden zátah, nebo byly použity nahrávky z posledních třinácti let, k čemuž bych se přiklonil, protože takových zvukových odchylek jsem napočítal víc a ještě víc narušují strukturu už tak nejednotného alba. Další slušnou skladbou je “Living the Fight”, ve které si kytarista Dean Pleasants slušně zasóluje, a šlapavá rytmika jí sluší. Bohužel je těch několik slibných a vlastně i povedených písní negováno kravinami typu “Make Your Stand”, “Who’s Afraid?” nebo “Till My Last Breath”. Nedokážu si představit, že by jakákoli z těchto písní vynikla jako bonus na singlu, natož ji zařadit na řadovou desku, kde vyloženě překáží.

Zvláštní kategorií je samotný Mike Muir, jehož vokál sedne ne úplně každému. Navíc, zase se mi zdá, že je v některých momentech mimo a nedělá mu problém zabrousit do falešných poloh, jenže tohle k němu tak nějak patří a na “13” se nedá říct, že by se oproti minulosti nějak změnil, prostě je to on se všemi svými klady i zápory, které mi ale na každém dalším počinu lezou čím dál víc na nervy.

Shrnutí, že mě Suicidal Tendencies nedokázali zaujmout a jejich novou desku považuji za jednu z nejslabších v diskografii, asi překvapí jen málokoho. Ačkoli je jejich návrat příjemným překvapením, se kterým jsem už ani nepočítal, tak si myslím, že měl být pečetěn povedenějším albem, než je “13”. Zaregistroval jsem značně protichůdné názory, kde si někdo album cení jako nejlepší počin od “The Art of Rebellion”, někdo na něj zase kydá hnůj, kudy chodí. Já bych viděl pravdu někde uprostřed s přikloněním se k té druhé skupině, takže lepší čtyřka možná není nic, co by si kapela dala na nástěnku, ale v současné podobě to na víc není.

Recenze

Megadeth – Super Collider

1 komentář
Megadeth - Super Collider
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 4.6.2013
Label: Tradecraft

Tracklist:
01. Kingmaker
02. Super Collider
03. Burn!
04. Built for War
05. Off the Edge
06. Dance in the Rain
07. Beginning of Sorrow
08. The Blackest Crow
09. Forget to Remember
10. Don’t Turn Your Back…
11. Cold Sweat [Thin Lizzy cover]

Hodnocení:
Kaša – 4/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

S železnou pravidelností dvou až tříletého odstupu se Dave Mustaine a jeho Megadeth vrací s novým studiovým albem, se kterým by mohli napravit velice vlažně přijaté “Th1rt3en”, které v mém osobním žebříčku kapelní diskografie zaujalo místo někde vedle nudného “Risk” a zbytečného “The World Needs a Hero”, což samo o sobě svědčí o faktu, že se mi pánové kolem zrzavého lídra opět netrefili do noty, přestože po slušném “Endgame” jsem očekával něco víc než kolekci písní, které by dříve kvalitativně nestačily ani B-strany singlů. Nerad to říkám, ale “Super Collider” je až příliš logickým následovníkem posledních pěti alb, které po svém znovuzrození v roce 2004 Megadeth stihli vyprodukovat. A protože ani jedno (krom “Endgame”) nepovažuji za nic víc než totální průměr, je jasné, že ani tentokrát moc chválit nebudu.

V souvislosti se zmíněnou produktivitou, kdy Megadeth pravidelně sází nové placky jako na běžícím páse (myšleno v porovnání s ostatními zástupci Velké čtyřky), se dostali do takové té kolovrátkové situace, kdy prostě něco musí vyjít ven, aby se mohlo zase vyrazit na turné se starými šlágry, protože přesně tak to na mne působí. Ruku v ruce s tímto jde bohužel nízká kvalita, která se Mustaina poslední roky drží jako klíště. Typické album Megadeth třetího tisíciletí tak obsahuje dvě až tři pecky, dvě, tři slušné písně a zbytek absolutní vata, na kterou si po týdnu ani nevzpomenu. I když jsem doposud mluvil tak nějak obecně, je každé slovo přímo aplikovatelné i na “Super Collider”, na němž je nakonec nejzajímavější věcí netypický obal, který mi, pravda, na první pohled přišel naprosto otřesný, ale oproti všem předešlým je naprosto jedinečný, takže proč ne. Technická stránka samozřejmě nemá žádné mouchy, instrumentální výkony jsou špičkové, zvuk a produkce Johnnyho K nemlich to samé, jen s tím hudebním obsahem se čtveřice Mustaine, Broderick, Ellefson a Drover zrovna nevytáhla.

Začněme pozitivně, takže samozřejmě těmi nejlepšími kousky, mezi které bezesporu patří úvodní “Kingmaker”, což je klasická Mustainovka v rychlejším tempu, tedy přesně takový typ písně, jež se na úvod hodí nejvíc a na který se taky každý těší. Slušně šlape, a i když mám pocit, že nosný riff jsem už někdy slyšel, má v sobě dostatečnou porci energie a díky chytlavému refrénu je velice lehce stravitelná. Ještě dál jde v ohledu chytlavosti “Forget to Remember”, kterou v osobním žebříčku stavím hodně vysoko. Její stavba je hodně jednoduchá, řekněme až hard rocková, jak známe Megadeth z doby “Youthanasia” a “Cryptic Writings”. Takhle zapamatovatelný refrén se Mustainovi ale už dlouho nepovedl, napadá mě snad až “Die Dead Enough” z “The System Has Failed”, což je pěkně dlouho. Já sám jej z hlavy nemůžu dostat už nějaký ten pátek, co jsem “Super Collider” slyšel poprvé, takže nemám co řešit a s klidem ji považuji za top moment celé desky. Posledním zástupcem opravdu povedených písní, se kterými mi Megadeth udělali radost, je “Built for War” s velice řezavou kytarou a prostřední pasáží s (na poměry kapely) netypickým sólem a hlavně sborovým halekáním, které je jako stvořené pro rozehřátí publika při živých vystoupeních.

Tímto jsem ale vyčerpal ty nejsilnější skladby a ten zbytek už tolik nekope, přesto se ještě o několika z nich dá říct, že neurazí. Třeba titulní “Super Collider”, kterou jsem po prvním poslechu nesnášel. Stupidní odrhovačka bez kloudného nápadu, říkal jsem si. Což o to, ono to na ni platí stále, ale teprve poté, co jsem k ní shlédl hloupé video, jsem jí jaksi přišel na chuť a aniž bych to dokázal vysvětlit, tu a tam si videoklip pustím. K němu snad jen připomínku, že ke kapele se vůbec nehodí, a kdyby mi jej někdo pustil beze zvuku, tak vsadím boty na to, že bylo stvořeno k písni Katy Perry nebo Taylor Swift. Hodně se toho v souvislosti s novinkou namluvilo o úloze Davida Drainmana, který se měl snad i podílet na skládání, ale nakonec jsem jej zaregistroval pouze v rámci hostovačky v našlapané závěrečné části jinak průměrné “Dance in the Rain”. Ta její poslední minuta pod tíhou Drainmanova pěveckého charisma má fakt grády a stojí za to, aby člověk vytrpěl tu nudu před ní. Překvapení se skrývá v závěru alba, a sice v podobě “The Blackest Crow” s country nádechem, který se nenápadně táhne celou písní a vůbec nepůsobí nepatřičně. Vážně dobrá práce. Se zbylými skladbami, které jsem doposud nejmenoval, to mám asi tak, že mi nestojí ani za tu námahu, abych se do nich v recenzi pouštěl, protože bych se pořád pohyboval kolem výrazů těžký podprůměr, kravina a zbytečnost. Vzhledem k tomu, že takovýchto záseků jsem na albu napočítal dobrou polovinu, nemůže být pochyb o tom, že “Super Collider” je z mého pohledu špatná deska.

Závěrem snad už jen vyřknu nahlas své přání, aby si Mustaine vzal delší dovolenou a podíval se na své kolegy Slayer, Anthrax a Metallica, kteří studiovou aktivitou zrovna nehýří a na jejich albech je to znát. Rozdíl v redukci hluchých míst je oproti zrzkovově bandě znatelný. Radši jedno album za pět let, ale pořádné, ke kterému se nebudu po chvíli točit nemilosrdně zády. Ruku na srdce, kdyby “Super Collider” nemělo na obalu onu legendární značku Megadeth, tak bych jej stěží doposlouchal do konce, což je trošku smutné, ale bohužel je to tak a máme tak co dočinění s jedním z nejhorších alb v diskografii této legendy.

Další názory:

Upřímně se klidně přiznám k tomu, že zrovna Megadeth jsem nikdy neměl příliš v lásce a jejich muzika mě prostě nedokázala dost dobře oslovit, rozhodně bych si ale nedovolil tvrdit, že je to sračka – alespoň tedy o tom, co jsem doposud slyšel, protože jsem nikdy neměl potřebu podrobně studovat kompletní diskografii kapely (což je vcelku logické, když mě to nebaví). Jenže v případě “Super Collider” nejde jinak, protože to album je prostě hodně moc zlé, až by se chtělo říct, že je na něm úplně všechno špatně; rozhodně se ani náznakem nejedná o desku, která by měla být hodna jedné z největších legend svého žánru. Ta muzika je k uzoufání nudná, nezáživná, unylá a utahaná, jako by se Megadeth vůbec nechtělo hrát – a to je neskutečně blbé, když to takhle působí, tím spíš, jedná-li se o jméno velikosti Megadeth. Korunu tomu nasazuje vrchní principál Dave Mustaine, jehož vokál zní snad ještě znuděněji než instrumentální stránka, působí to na mě, jako by se mu snad vůbec nechtělo zpívat, což se teoreticky dá pochopit a odpustit na jednom konkrétním koncertě, protože stát se může cokoliv, ale když takhle zní i studiová podoba, tak to už zavání opravdovým průserem. A přesně tím “Super Collider” bohužel je. Nemůžu si pomoct, ale tohle album je jednoduše špatné a jeho poslech mě vyloženě obtěžuje. Víc k tomu nemám co říct…
H.

Minirecenze

Evile – Skull

1 komentář
Evile - Skull
Země: Velká Británie
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Earache Records

Hodnocení:
Stick – 4/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
facebook / twitter

Když britští Evile vydali debutovou fošnu “Enter the Grave”, byl jsem nadšením celkem vedle. Mezi mladými thrash metalovými kapelami, oživujícími odkaz titánů tohoto stylu, patřili totiž mezi nejnadějnější a nejpoctivější dřiče, tedy aspoň v mých očích. S dalšími alby však moje nadšení sláblo a musím rovnou na úvod říct, že s poslední “Skull” můj zájem o další počiny této bandy asi skončil definitivně. Místo aby zráli jako víno, spíš hnijou jak podzimní listí. Kvalitativní tendence nestoupá, nýbrž prudce klesá.

Z Evile se totiž stávají pomalu ale jistě takoví Bullet for My Valentine thrash metalu, i přes jistou úpornost, kterou se do skladeb snaží narvat, působí dost unaveně a tu agresivitu jim nějak nelze věřit. Skladby jsou většinou svižné a splňují nároky, které by měly thrashové pecky splňovat. Zběsilé sloky střídají ukřičené refrény, i sóla jsou jak podle nejzákladnější učebnice stylu. Dalo by se říct, že po řemeslné stránce je vše v nejlepším pořádku, ale ta praktická stránka věci těžce pokulhává.

Problém je, že už od začátku mě vlastně nezajímá, jak skladby budou vlastně pokračovat, nemám pocit, že by někam směřovaly a gradovaly. Písničky začínají a končí, proplují hlavou a nezanechávají téměř žádný dojem a nevzbuzují ve mně jako posluchači žádné dojmy. Jak album postupuje, horko těžko hledám záchytné body. Paradoxně se nejzajímavějšími momenty stávají ty chvíle, kdy se ubere na tempu a buduje se atmosféra. Pak to začíná být zajímavé. Především v epické “Tomb”. Jenže jedna skladba dobré album nedělá. Ani dobrý zvuk, kterým jsou skladby ověnčené.

Je docela všeobecným trendem, že zpočátku thrashové divoké kapely začnou do své tvorby implantovat progresivnější prvky, divokost ustoupí větší promyšlenosti. Někdy to funguje opravdu dobře a výrazně to ozvláštní diskografii kapel. V tom případě je všechno v pořádku. Tady ale v podstatě není žádná snaha o posun či progresi. Koleje zůstávají položené pořád stejně, ale výrazně zrezivěly. Otázkou zůstává, zda se povede někdejší kvalitu obnovit, či bude tvorba nadále upadat do čím dál větší plytkosti a bezvědomí. Je smutné, když se u mladé nadějné kapely dostaví stagnace a únava. Pochopím to u starých veteránů, kterým již nezbývá dostatek mladického nadšení a divokosti k tomu, aby dokázali trhat svými drápy na cucky. U mladíků, jakými jsou Evile, to ale nedokážu akceptovat a chápat.

Jak jsem dříve jejich tvorbu velice oceňoval, u aktuální desky bohužel musím konstatovat, že je to vážně slabé. Vedle posledních Megadeth asi největší zklamání, kterého jsem se letos od thrash metalové kapely dočkal. Pokud můžete, doporučuji se poslechu této desky vyhnout, a pustit si jejich debut, či nějaký výživnější materiál. Posledními Kreator či Exodus nic nezkazíte. Tohle je za slabé čtyři bodíky, bohužel.

Další názory:

Od svého druhého alba “Infected Nations” Evile už jen brousí svou verzi klasického Bay Area thrash metalu, který oni sami vidí jako kombinaci staré Metallicy a Testament. Zpěvák a kytarista Matt Drake má svým projevem k Hetfieldovi za mlada docela blízko, a přestože není tak charismatický a drží svůj projev v jedné rovině, tak nemůžu tvrdit, že by byl špatný zpěvák. Na tvorbě Evile a jim podobným kapelám je důležité, jak člověk na jejich snažení nahlíží. Jako na kopírování, nebo vzdávání jakési úcty svým modlám? V případě Evile tíhnu k druhému pohledu, a i když je mi jasné, že se jedná o omílání tisíckrát slyšeného, dělá to tahle parta s ledovým klidem a takovou sebejistotou, až je mi to vlastně sympatické. Některé písně jsou na můj vkus trošku roztahané a sloužilo by jim zkrácení stopáže, ale jako celek nemá album výraznějších slabin a bez problémů se to dá sjet od začátku do konce. Kdyby některé staré kapely hrály s takovým nadšením a vydávaly takhle vyrovnaná alba, tak bych se vůbec nezlobil (teď mluvím třeba o Schmierovi a jeho Destruction). Takové “Underworld” a “Words of the Dead” jsou našlapané vypalovačky, kterých není nikdy málo, takže opět uznávám, že Evile umí. Sice jinak, ale umí.
Kaša

Minirecenze

Anthrax – Anthems

Napsat komentář
Anthrax - Anthems
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 19.3.2013
Label: Megaforce Records

Hodnocení:
Kaša – bez hodnocení
nK_! – 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Kaša):

Legendární thrash metalisté Anthrax se v roce 2011 s velkou pompou vrátili na scénu, když vydali ceněné album “Worship Music”, a protože je nutné železo kout, dokud je pěkně žhavé, tak si pro své příznivce přichystali neřadový počin “Anthems”, který, jak už název okatě napovídá, obsahuje samé hymny. Ovšem ne ty původní, pod nimiž by byli podepsáni Scott Ian a jeho parta, ale jedná se o soubor převzatých verzí nesmrtelných klasik z let sedmdesátých a osmdesátých, takže řekněme písní, na kterých borci vyrostli.

Kolekce předělávek obecně není vůbec špatný nápad, ale způsob, jakým se k tomu postavili Anthrax, je z říše těch zbytečných pokusů. Výběr není zlý, ba naopak, hodně dobrý a originály klasik z dílny Rush, AC/DC či Journey mám hodně rád. Bohužel, verze od Anthrax znějí s malými rozdíly takřka stejně, a kdybych zavřel oči, tak třeba v případě “Smokin'” od Boston nebo “Keep on Runnin'” od Journey bych rozdíl (samozřejmě s výjimkou moderního zvuku) hledal horko těžko. Anthrax tak trochu rezignovali a rozhodli se, že nějaká vlastní vsuvka či posun skladby do svého hudebního stylu je zbytečný. Výsledek tak ale bohužel působí, jako kdyby své oblíbené skladby přehrál nějaký tuctový cover band, přičemž jeho největší tahák je zpěvák, v tomto případě Joey Belladona, který dokazuje, že hranice thrash metalu jsou mu malé a vůbec by se neztratil v nějaké glam rockové partičce. Výsledný dojem pak nenapraví ani “Crawl” z poslední desky, která se na “Anthems” objevila jak v originální, tak upravené verzi.

Těžko pro takové album hledám nějaké opodstatnění, takže snad pochopíte, že pro mě představuje zbytečný počin, který nemá trvanlivost delší než jednoho poslechu. Radši si počkám na novou studiovku, na níž by pánově měli obhájit znovuzískané pozice, jinak o mé dosavadní loajalitě můžou začít pochybovat.

Druhý pohled (nK_!):

Anthrax si volný čas mezi vydáváním studiových desek vždy rádi krátili natáčením všelikých épéček a nejinak je tomu i rok a půl od vydání zatím poslední řadovky “Worship Music”. Tentokrát došlo na rekonstrukci několika prastarých rockových hitů, o které se postaraly kapely, na kterých jednotliví členové současného Anthrax vyrůstali (a že je to už nějaký ten čásek). Bylo na co se těšit?

Abychom si vše hnedka ze začátku ujasnili – Anthrax nepřevedli nic do nově střiženého nebo snad originálně pojatého kabátku. Vůbec ne. Prostě vzali přelomové klasiky, do puntíku je replikovali a doplnili o mohutný vokál Joeyho Belladonny, který má u mě odedneška vyhrazenu speciální škatulku “flexibilní zpěvák”, protože dokazuje, že nevyniká pouze v thrashových vypalovačkách, ale klidně by si mohl z fleku střihnout i účinkování v některé heavíkové kapele. Většina coverů je tedy od originálu k nerozeznání, ale podle mého tady není vůbec nic na škodu. Vypiplaný moderní zvuk a precizní přepracování legendám docela sluší a nějak takhle bych si je dokázal představit, kdyby neměly poprvé vycházet před těmi dvaceti nebo třiceti lety, ale až letos. Především “Anthem” od veleznámých Rush nebo “Smokin'” původně od Boston stojí za to. “T.N.T.” nemůže samozřejmě chybět a ani zklamat. Kolekci doplňuje původní Anthrax song “Crawl”, který známe již z “Worship Music” a který se vyskytuje hned ve dvou kusech – klasika a remix. Bez toho bych se klidně obešel, protože mezi oběma verzemi je prachminimální rozdíl.

Jak tedy s “Anthems” naložit? Máte-li rádi prehistorickou klasiku a toužíte opět zavzpomínat na staré dobré časy, není co řešit a můžete mazat do obchodu. Někomu by mohla trochu vadit minimální inovativnost a spíše obyčejníčkové pojetí, ale mám pocit, že Anthrax se na novém EP vyřádili a vy se budete při poslechu bavit minimálně stejně dobře jako oni při nahrávání.

Minirecenze

Extrema – The Seed of Foolishness

Napsat komentář
Extrema - The Seed of Foolishness
Země: Itálie
Žánr: thrash / heavy metal
Datum vydání: 21.5.2013
Label: Scarlet Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Italové z Milána kolem energického kytaristy Tommy Massaryho jsou na scéně aktivní více jak 25 let. Nemůžeme znát všechno, pro mě byl poslech jejich novinky prvním seznámením s kapelou a nezbývá než přiznat, že jsem byl šokován.

Skvělá muzika, skvělý zvuk. Z této kombinace vám nemůže vzejít nic jiného než dobrý výsledek. V tomto případě výsledek na úrovni světových kapel. Extrema svěřila svůj materiál do dobrých rukou a “The Seed of Foolishness” je průkazným materiálem.

Deska “The Seed of Foolishness” vás svým zvukem přizdí už na první poslech a její obsah mi přes uši pokaždé přihrává slušnou porci energie. Parta odstřelí album setsakra svižně a v první polovině vám Extrema nedává skoro žádnou šanci na odpočinek. Chce se mi vstát z gauče a začít něco dělat. Drtí mě poctivá thrashová bouře a začínám mít pocit, že budu muset přibít nohavice k palubě. Zklidnění přichází v pravý okamžik až v nádherném závěru “Ending Prophecies”. Pasáž akustických kytar s pochodovým bubnem podbarvená povedeně vytvořeným smyčcovým orchestrem působí, jako kdybyste po šílené bouři dopluli k rajskému ostrovu. Konečně máte čas si trochu oddechnout. Následuje parádní relaxační “Bones”. V “Sick and Tired” zpěvák jasně ukazuje, že nemá problém střihnout death metalovou polohu a po ní hned nasadit na melodický refrén. Vokalista je to výborný. Album uzavírá ploužákový “A Moment of Truth” a příjemný pocit ve mně přetrvává ještě dlouho po tomto závěru.

Ani se nechce věřit, že poslouchám evropskou kapelu. To však nejen kvůli tomu, že Extrema je znatelně ovlivněná americkými kapelami, ale hlavně jak nadstardně to umí podat. Kytarista Tommy Massara na sebe prozrazuje svůj vztah k Pantera, jako například ve skladbě “Pyre of Fire”, ale ve výsledku mu to s radostí odpouštím. Ostatně všem, kteří Panteru mají rádi, doporučuji, aby si tuhle desku minimálně poslechli.

Recenze

Sodom – Epitome of Torture

Napsat komentář
Sodom - Epitome of Torture
Země: Německo
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 26.4.2013
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. My Final Bullet
02. S.O.D.O.M.
03. Epitome of Torture
04. Stigmatized
05. Cannibal
06. Shoot Today – Kill Tomorrow
07. Invocating the Demons
08. Katjuscha
09. Into the Skies of War
10. Tracing the Victim

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10
Stick – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Zůstat po dobu třicetileté kariéry v popředí zájmu fanoušků není zrovna jednoduchý úkol. Legendární Sodom, kteří tohoto milníku dosáhli před dvěma lety, by o tom mohli vyprávět své vlastní historky. S každým dalším albem to mají těžší, a i když stále mají zástupy pravověrných, tak ne všem je ten jejich thrash metal po chuti i po tolika deskách a tolika letech. Mně, ačkoli se považuji za milovníka thrash metalu, šla ještě před několika lety poslední alba německé trojice strašně proti srsti, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to klasická řezničina bez nápadu. Nevím, co se ve mně zlomilo, že minulé “In War and Pieces” mě neskutečně chytlo, ale můžu říct, že “Epitome of Torture” za ním nijak výrazně nepokulhává, přestože je to zase jen klasická řezničina.

Stejně jako Lemmy a jeho Mötorhead už nikdy nevybočí ze svého stylu, tak i Sodom už nikdy nevydají jiné album než to, které bude až po okraj nacpáno militantním thrash metalem se smrští kytar, kulometnou salvou bicích a drnčivé baskytary, kterou v prackách dřímá Thomas “Angelripper” Such, jenž cedí mezi zuby své nenávistné texty. Je potom hodně individuální, do jaké míry se s tím fanoušek dokáže srovnat, ale když budu mluvit za sebe, tak už jsem dospěl do takového stádia, že jsem rezignoval na jakákoli očekávání a smířil jsem se s tím, že jiní už Sodom prostě nebudou. “Epitome of Torture” není možná nijak výjimečný počin v bohaté diskografii zástupce velké trojky německého thrashe, ale zatímco za posledními počiny Kreator zaostává o koňskou délku, tak nedávné zářezy na pažbě velmi blízkých Destruction strčí do kapsy. V čem je rozdíl? Zatímco Destruction se vrací ke kořenům, ale jejich albům chybí ta správná atmosféra, tak od Sodom očekávejte oldschool toho nejhrubšího zrna s moderním zvukovým kabátkem. A že se to dobře poslouchá? To je třešnička na dortu.

K samotnému “Epitome of Torture” jen krátce, protože nemá cenu se snažit rozebrat a detailně popsat něco, co je průhledné jako sklo, takže jen vypíchnu pár nejsilnějších songů. Po krátké vybrnkávané pasáži startuje nesmlouvavá “My Final Bullet” a už jsme doma. Drtivá rytmika a přímočaré špinavé riffy nedají ani na moment vydechnout. Refrén úvodního fláku je velmi jednoduchý a bez zbytečného přehánění bych řekl, že až punkově úderný, takže se vám zaryje do hlavy jako ostrý hřebík. Totéž platí i o následující “S.O.D.O.M.”, ve které kytarista Bernemann vystřihl povedené sólo a stupidní refrén, ve kterém se hláskuje Sodom, má prostě koule. Skladba titulní je v porovnání se sousedními skladbami tak trochu moment na odpočinek, protože se nenese v úplně nejrychlejším tempu a v refrénu se zvolní ještě víc. Přímočará struktura a úderný refrén ji předurčují k vizuálnímu ztvárnění. To taková “Stigmatized” je vypuštěná bestie, kterou by někdo měl zkrotit. Asi nejtvrdší skladba novinky je až nebezpečně upřímná a nenajdete v ní žádné kudrlinky, které by ji brzdily. Oproti ní stojí na poměry kapely ne úplně typické “Cannibal” se sekaným riffem či závěrečná “Tracing the Victim”, v níž není vše podřízeno bezhlavé brutalitě, ale díky kytarovým výplním a vyhrávkám či chytlavé stavbě vokální linky bych si ji dokázal představit na albech Kreator, škoda jen, že je ukončena tak nějak z ničeho nic a bez upozornění.

Necelých 40 minut uteče jako voda a já mám chuť si “Epitome of Torture” pustit znovu, přičemž nemůžu říct, že bych chtěl, aby bylo delší, protože to albu jen uškodilo. Takhle na vás vlítne thrashová rubanice s válečným nábojem a po dobu deseti skladeb vás vezme na historickou vyjížďku těmi nejklasičtějšími postupy německých thrasherů. Deska, která hned po prvních tónech jasně křičí, že je určena pro milovníky staromilského thrash metalu, a tak jsem k ní taky přistupoval. Pokud nebudete mít přehnaná očekávání, zda si Angelripper a jeho parta tentokrát náhodou nepřichystala moment překvapení, tak byste měli být spokojeni minimálně do takové míry jako já.

Další názory:

Mně se to docela líbí. Jasně, není to žádný extrémní zázrak nebo úplně překvapivá deska, ale tak něco podobného by od kapely jako Sodom mohl už dnes čekat asi jen blázen. Starého psa novým kouskům nenaučíš a Sodom to dobře vědí, takže se drží více či méně jen drží svého thrash metalového kopyta, což jim ovšem jde i po těch letech stále parádně. Když si tohle člověk uvědomí, dostane v případě “Epitome of Torture” další moc povedený thrashový projektil z té nejlepší německé oceli. Sodom si s přehledem pořád udržují svůj charakteristický ksicht, dostatečnou kvalitu a také důstojnost, což se rozhodně nedá tvrdit o všech skupinách, které hrají stejně dlouho. Já osobně jsem s deskou spokojen. Nejlepší songy dle mého osobního názoru – titulní “Epitome of Torture”, zajímavá “Cannibal”, šlapavá “In the Skies of War” a závěrečný majstrštyk “Tracing the Victim”.
H.

Novinka Sodom u mě vzbuzuje podobné pocity jako poslední Destruction. Řemeslně dobře odvedená práce, zvukově vymazlený počin nepostrádající agresi a typický rukopis. Přitom ale deska plyne bez nějakých výraznějších momentů a ke konci už i mírně nudí. Německá thrashová scéna vždy platila za silnou velmoc, dnes však dech neztrácí (studiově) snad jen souputníci Kreator, kteří svou poslední deskou “Phantom Antichrist” nakopali prdel všemu kolem. Noví Sodom teda dobrý, ale unešen z toho taky vyloženě nejsem.
Stick