 |
| Země: Česká republika Žánr: thrash metal Datum vydání: 6.4.2013 Label: selfrelease Tracklist: Hodnocení: 8/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Byť jsem s pražskými Unborn začal držet krok až někdy v loňském roce, kdy předvedli v Brně solidní výkon na Dark Valentine Party a měli venku album “Six Ways of Suffering”, jejich historie sahá do druhé poloviny 90. let. Do dob, které někomu můžou připadat více než vzdálené. Přestože už mají na kontě kromě zmiňované ještě jednu dlouhohrající desku “Voice of Death” z roku 2007, přichází teď (pro mě) s o dost plnokrevnější nahrávkou s názvem “Awaken to Reality”. A že je to sakra probuzení již od první minuty.
Kapelou po celou dobu existence zmítaly personální změny, ale vždy z toho dokázala nějak vybruslit. Nutno podotknout, že jediným členem původní sestavy, který se účastnil nahrávání desky, byl kytarista Radek Dvořák. Ten ale pak také ukončil své působení společně s bubeníkem Radkem Laňkou. Na albu se v několika skladbách blýskne nový kytarista David Viktorin. Podle všeho Unborn nesáhli vedle. Bubeník je podle posledních informací stále v nedohlednu. Věřím však, že to slušně našlápnutou mašinu nezastaví. Ba co víc, doufám, že změny zase přidají tvůrčí energii.
Desku prvotřídním moderním, ale přesto ne zbytečně přepáleným zvukem opatřil veterán Honza Kapák, známý především svým působením v českých Avenger. Ten už je pro kapelu zaběhlým spolupracovníkem, jelikož u něj vznikala i předchozí nahrávka. Živelné kytary svými riffy drápou pod kůži a trhají na cáry, přitom ale dokážou příjemně melodicky pohladit, aniž by narušily agresivní slupku, která je základem všech skladeb. Pokud tady mluvím o mimokapelních přínosech, skvělou práci odvedl i Martin Rytych na obálce alba. Perfektní kresba na frontu, decentní ale nepřeplácaný vnitřek. Na první pohled umně odvedená práce.
Ale jak je to s muzikou v drážkách? Netřeba se bát. 35 minut s Unborn uteče jako voda, na nudu není čas. Jen bych si odpustil zbytečné “Intro”, protože “Burn Inside” nastoupí tak razantně, že na dvě předchozí minuty rázně zapomenete. Tohle by působilo jako neskutečný kopanec do ksichtu, pokud by se to rozjelo hned bez kompromisů. Když se pak ještě ozve agresivní štěkot v podání Saši Sembera, máte jasno, že nejde o žádné měkoty. Jak dovedou kytary a celý ansábl valit v prudkém tempu dopředu, dovedou i zvolnit, což dokazují v “Chemotherapy of Government”, kde se v jinak agresivním vylévání vzteku vůči vládě objeví hezké melodické sólo a (vzhledem k zpěvu trochu s nadsázkou) melodický refrén. Protože jsou všichni zúčastnění vyhraní muzikanti, najdou si i čas na drobné muzikantské hračičky, jako jsou rytmické záseky uprostřed “Walls of Madness”, nebo štěkavě střídavé odpovídání kytar v úvodu “Part of Machinery”. Dojde dokonce i na baladický moment v “Trapped Between Two Worlds”. Takže pozor, máme tu co do činění s moderně nazvučeným thrash metalem s plnobarevnou škálou výrazů.
Velkým plusem je určitě silný vokál, jak už jsem zmiňoval. Vyřvávání všech možných psychických a “běžných” společenských situací mu fakt žeru. Nebojí se z hlubokých vod vydrápat i do štěkavých jekotů, ale ječáků à la Tom Araya se tu nedočkáte. Ono by se to k téhle hudbě ani nehodilo. Instrumentální složka nemůže zklamat, kytaristi nepostrádají cit pro silný riff či slušně znějící harmonii a dokáží vypálit slušné sólo či melodickou vyhrávku nepostrádající hlavu ani patu. Basa tu tak nějak tvrdí muziku bez nějakých výraznějších výjezdů, což ale ostatně taky příliš nevadí. Přeslechnout se ale nedá. Poslední lahůdkou jsou špičkové bicí, účelové, přesto znějí svým způsobem zajímavě exhibicionisticky, že vás jejich poslech jednoduše upoutá a jen tak vás nepustí. Nechybí dost napínavých momentů, kdy přesně nevíte, co čekat.
V dnešní době boomu osmdesátkových revivalů (nic proti ovšem) je pěkné slyšet thrash metal, který se nebojí tak nějak držet krok s dobou, ale přitom nezabíhat do nějakých metalcorových vod. U Unborn si dokonce ani kolikrát nemůžu říct, jestli mi to vlastně připomíná nějakou z velkých thrash metalových kapel, jak je tomu jinak u mladších soudruhů “dobrým” zvykem. Díky hutnému nazvučení na mě občas dýchnou Exodus, v melodičtějších kusech zase Kreator poslední doby. Zase se nenechte mýlit, ono to zas nějak bůhvíjak žánrotvorné a hranicoborné není, ale přesto to tak nějak nepostrádá vlastní výraz, čehož si hrozně cením a hrozně mě to na tomhle albu baví.
