Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Ghosts of War (2020)

Ghosts of War (2020)

Země: Velká Británie
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural / war horror

Originální název: Ghosts of War

Režie: Eric Bress
Hrají: Brenton Thwaites, Kyle Gallner, Alan Ritchson

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

O své nelibosti k duchařinám jsem zde hovořil již několikrát. Mohlo by se tedy zdát, že jejich vědomým sledováním si buď ukájím masochistické choutky, anebo jen trpím neodbytnou potřebou si na něco z plna hrdla zanadávat. Ani jedna možnost ale není správná.

Ve skutečnosti se sledování duchařských hororů snažím vyhýbat – právě proto, že vím, že nejde o subžánr pro mě, protože mě to prostě většinou nebaví. Když do něčeho takového jdu, má to svůj důvod. Film musí něčím zaujmout a vypadat, že by mohl být něčím zajímavý. Doufání v to, že půjde o opravdu dobrou záležitost, už jsem pro jistotu opustil, ale tím spíš mě pak výsledek může překvapit, že jo. A přesto typicky překvapen nebývám a zpravidla odcházím s pocitem, že jsem zabil další hodinu a půl života u bezcenné blbosti plné klišé.

Bohužel ani „Ghosts of War“ tohle prokletí neláme.

Určitě vás bude zajímat, proč jsem si vybral ke sledování právě tenhle kousek mezi tím množstvím duchařských hororů, které se pořád točí (netvařme se, že tenhle subžánr aktuálně není populární). Odpověď je jednoduchá: tvůrci se rozhodli zasadit děj do 2. světové války. Jistě, nejde o nejoriginálnější nápad všech dob; válečné horory existují už nějakou dobu a tenhle subsubžánr už světu dal i pár vcelku slušných snímků. Vzpomenout mohu třeba „Deathwatch“ z 1. světové války. Pořád se však jedná o docela atraktivní záležitost, přinejmenším tedy pro mě, a právě proto jsem se rozhodl dát „Ghosts of War“ šanci.

Nějaké úvodní kraviny klidně přeskočíme. Gró „Ghosts of War“ vězí v dějství, kdy se naše sledovaná pětice hrdinných vojáků dostane do zámečku, jejž má ohlídat. Předešlá hlídka svoje pozice vyklidí podezřele rychle, což dává něco tušit, ale kdyby odjeli pomalu jak šneci, stejně by divák tušil, co se bude dít, protože není debil a ví, že si pustil duchařinu, že jo.

No, nadpřirození obyvatelé nemovitosti na sebe nenechají dlouho čekat a hned první noci se pustí do díla. Jak asi tušíte, zpočátku se chovají docela cudně, ale postupně začnou bafat jakože intenzivněji. Z „Ghosts of War“ se v téhle části naneštěstí stává přesně to, co vždycky doufám, že se nestane, čili standardní mysteriózní bububu, jakých člověk viděl už hromady.

Když si odmyslíte, že postavy na sobě mají uniformy, tak se jede těžký standard. Klišé, laciné lekačky, které zpravidla nefungují, tajemné náznaky pokřivené historie místa / původních obyvatel a další vyloženě lajdácké pokusy o strašení (lidi z fotky zmizí, vidiny, obrys ducha v pozadí). Počáteční skepse hrdinů, poté neochotné připuštění, že tady fakt straší, a nakonec se hledá řešení, jak by se dalo duchům (kteří mimochodem vypadají dost lacině) pomoct. Krátkým vysvobozením je snad jen příjezd nácků a přestřelka, tedy jediný náznak válečného žánru v celém filmu. Velkoryse pominu, že náglové jsou tupí jak motyky a střílejí snad ještě hůře než stormtroopeři ve „Star Wars“. Duchařská část jako celek je každopádně zoufalost.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ má ovšem v rukávu ještě jednu věc, jejíž přijetí se ve velké míře podepíše na tom, co si o filmu budete myslet. Dost těžko se o tom mluví, aniž bych pointu propálil na plnou hubu, ale prostě na konci přijde zvrat, jenž veškeré dosavadní dění filmu kompletně obrátí naruby. Svým způsobem se jedná o poměrně odvážné rozuzlení a osobně jsem nečekal, že by se „Ghosts of War“ mohlo zvrhnout tímhle směrem, protože předešlé minuty se nesly v tak neinvenčním a obyčejném stylu, až z toho člověk pomalu začne klimbat.

Věřím, že někoho tenhle obrat nasere. Dokážu si ale představit i scénář, že to pro někoho film zachrání. U mě ale nastala třetí možnost – bylo mi to úplně jedno. Překvapilo mě to, ano, ale ze všechno předtím jsem se dostal do takové letargie, že zlepšit dojem nemohlo absolutně nic. A navíc si vůbec nejsem jistý, jestli tenhle konec mohl cokoliv vylepšit, protože je nečekaný, ale ne nutně dobrý.

Ghosts of War (2020)

„Ghosts of War“ tím pádem považuji za hluboce podprůměrný počin. Hororová složka je jalová jak prase a diskutovaný zvrat rozpačitý… a i kdyby rozpačitý pro někoho nebyl, dosavadní mizérii zachránit nedokáže. Snaha byla, o tom se nehádám, ale snaha sama o sobě nic neznamená. Všehovšudy tedy ke koukání jednoznačně nedoporučuji.


Big Freaking Rat (2020)

Big Freaking Rat (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: natural horror

Originální název: Big Freaking Rat

Režie: Thomas J. Churchill
Hrají: Scott C. Roe, Dave Sheridan, Caleb Thomas

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Humorných zvířecích hororů se směšnými monstry je k mání vždycky hromada, což je jenom dobře, protože podobných zvrhlostí není nikdy dost. Svou troškou do letošního mlýnku vraždící fauny přispěl také americký kousek se všeříkajícím názvem – „Big Freaking Rat“. Všechno, co jste o tomhle bijáku nechtěli ani nepotřebovali vědět, prozrazuje už tenhle epický titul.

„Big Freaking Rat“ ovšem tuhle názornost dotahuje ještě dál. Aby se film nemusel zdržovat s vysvětlovat proč, kdo a jak, původ mutace titulní krysy objasní již úvodní titulky. Ty s roztomile příšernou animací ukážou, jak nějaký dobytek vylil chemikálii do vody, ta se odsud dostala do tunelů, kde se radioaktivní louže nalemtala naše krysa. A abyste to jakože fakt pochopili, takže ještě během titulků – pořád ve zvrhle ohavné animaci – zabije jelena.

Ve filmu jde jinak asi tak o následující (ale připravte se na to, že to bude velice prosté): park / rekreační oblast se chystá na pořádné otevření a přijíždějí první turisté. Začne řádit krysa. Hrdinní zaměstnanci se jí budou muset postavit a zneškodnit ji. Do toho se ještě zamíchá místní pobočka italské mafie a deratizátor. Snad jediným „překvapením“ budiž standardní vtípek se smrtí hlavní postavy, o níž si máte celou dobu myslet, že problém vyřeší.

Ale jasně, kvůli ději se na tyhle hovadiny beztak nikdo nekouká. Dobré zvířecí zetko udělají vždycky dvě věci: a) tupé a příšerně zahrané postavy s ohavně napsanými dialogy; b) mega vtipně udělané zvíře. Snad nemusím dodávat, že druhý zmiňovaný aspekt má výrazně vyšší prioritu.

„Big Freaking Rat“ obě podmínky zdánlivě studuje. Scénáře je děravější než oběti titulního krysáka, herci nejsou herci, nýbrž parodie na herce, a z huby jim padají sračky o velikosti bobků titulního krysáka. Asi jste podle názvu pochopili, že krysa je fakt velká, takže si pravděpodobně zvládnete domyslet, že nejspíš kadí big freaking bobky.

Problém nicméně tkví v tom, že „Big Freaking Rat“ působí trochu nuceně. Nejde o takovou tu roztomilou blbost, kdy se někdo snažil natočit film, ale neměl soudnost, takže mu z toho vylezla strašná sračka. Někdy se ale poštěstí a z téhle sračky vzniká trashové zlato. Tyhle případy jsou nejlepší. U „Big Freaking Rat“ lze jasně poznat, že tvůrci točili hnůj záměrně a chtěli udělat zábavně směšné zvěrstvo.

I to je legitimní přístup, nicméně i točení zetek se musí umět, aby výsledek skutečně bavil. V případě „Big Freaking Rat“ si zřejmě někdo maloval, že postačí, když to celé bude jen strašně špatné. Stačí to k tomu, aby se příznivci zvířecích odpadů mohli na výsledek v klidu podívat a občas se zasmát. Do trashového zlata má ale „Big Freaking Rat“ hodně daleko – a nejen proto, že výsledek vypadá, jako kdyby snad měl i nějaký (byť miniaturní) rozpočet a produkční zázemí.

Big Freaking Rat (2020)

Co mě ale namíchlo nejvíc – „Big Freaking Rat“ bohužel příliš nezachraňuje ani titulní krysí zmetek. Nechápejte mě špatně, krysa je udělaná fakt příšerně nevěrohodně, což beru jako velké plus, protože přesně takhle to máme rádi. Jenže film obludu odmítá pořádně ukázat. Za mě dost špatný přístup u počinu, který se jmenuje „Big Freaking Rat“. Chápete? Už svým titulem se biják snaží nalákat na obrovskou špatně udělanou krysu, ale pak vám ji odmítne ukázat v celé její kráse.

Tohle mi připadá, jako kdybyste šli sexovat s top modelkou, ale ona vás nechala jen párkrát štrejchnout a pak utekla, než se stačíte udělat (čtenářky a homosexuální čtenáři si jistě zvládnou vymyslet analogický příklad). Stejně tak „Big Freaking Rat“ jen sem tam ukáže detail oka, detail držky, krysí pařát, kus ocasu, prostě dá jen ochutnávku, ale celou krysu nikoliv. Toho se dočkáte až v úplném závěru a jen na pár prašivých vteřin. Za mě velké zklamání, protože jde o fest legračního plyšáka, tudíž jeho nepochopitelné schovávání považuji za promarněnou příležitost.

Big Freaking Rat (2020)

Díky tomu všemu patří „Big Freaking Rat“ spíš k zetkovému průměru. Sledování nebolelo, ale aby byl faktor guilty pleasure zábavy vyšší, chtělo by to méně křeče v lidské rovině a víc krysy v krysí rovině. Takhle jde o záležitost hodnou pozornosti jen pro fanatiky do špatných zvířecích hororů; pro vás ostatní to bude jen ztráta času.


Gulch – Impenetrable Cerebral Fortress

Gulch - Impenetrable Cerebral Fortress

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 24.7.2020
Label: Closked Casket Activities

Tracklist:
01. Impenetrable Cerebral Fortress
02. Cries of Pleasure, Heavenly Pain
03. Self-Inflicted Mental Terror
04. Lie, Deny, Sanctify
05. Fucking Towards Salvation
06. All Fall Down the Well
07. Shallow Reflective Pools of Guilt
08. Sin in My Heart

Hrací doba: 15:48

Odkazy:
bandcamp

Když se řekne metalcore, asi se většině vybaví všechny ty navoněné kapely z počátku tohoto století, které tenkrát nabraly takovou popularitu, že je šlo zaslechnout úplně všude, od sportovních videoher až po pořady typu Eso. Přítulné riffy, vtíravé melodie, nezbytné breakdowny a puberťácky naštvané sloky křížící se se zamilovanými refrény. No prostě jedna z nejhorších věcí, co se kdy metalu přihodila. Přesněji řečeno TA nejhorší. I tohle však mělo nějaký odůvodnitelný základ, jenž vycházel z té původní podstaty metalu (v tomto případě i punku) a nesnažil se jenom za každou cenu zalíbit patnáctkám a zlobit jen tak akorát, hlavně aby se ještě vešel do hlavního proudu.

Pakliže vynecháme crossoverthrashové kapely z osmdesátek, tedy pionýry míchání hardcoru a metalu, a podíváme se rovnou na metalický hardcore, o kterém v případě Gulch a jejich „Impenetrable Cerebral Fortress“ bude řeč, tak se dostaneme na začátek let devadesátých a k uskupením jako Earth Crisis, Integrity nebo kultovním Merauder s tím nejpřísnějším songem všech dob – „Master Killer“. To ještě asi tito tvrdí hoši netušili, do jakých vyměklých sraček se jejich domovský žánr jednou dostane.

Gulch zatápí pod kotlem přesně v tomto duchu tradičního metalcoru. V jejich případě je tento styl silně postaven na deathmetalovém podhoubí, které je nejvíce znatelné v riffech, stejně tak dokáží svou mrazivostí a temnotou občas zabrousit k black metalu a zpěv je pak do nejextrémnějších otáček vyhnaný hardcorový řev. Pojetí žánru může teď působit bohatě, ale přestože v tom lítají do všech směrů, Gulch nehrají nijak náročnou hudbu. Jsou schopni zandat naprosto debilní hoblovačku stejně jako nečekaný blastbeat a vyšlápnou si i na goticky alternativní pasáže. Občas to šlape výborně, jindy nehezky klopýtají. I přes ty veškeré výkyvy a občasné kroucení hlavou, co všechno jim projde, je to ale neskutečná jízda a zábava.

Jízda a zábava je to taky proto, že „Impenetrable Cerebral Fortress“ tak rychle utíká. Jednak má album pořádnou porci energie a dostatek chytlavých nápadů, ovšem velkou roli hraje také fakt, že to celé trvá jen 15 minut. To je první z vtipných poznatků o této nahrávce. Gulch vysílají do éteru svá díla už od roku 2016. Dosud vydali jedno EPčko a jedno demo. Mluvit v jejich případě však o krátkohrajících nahrávkách a těch dlouhohrajících trochu postrádá význam, protože třeba ono „krátké“ EP „Burning Desire to Draw Last Breath“ je pouze o necelé dvě minuty kratší než „dlouhá“ prvotina „Impenetrable Cerebral Fortress“. Takže sice ano, o fous to zvládli, ale jenom díky tomu, že na konec dali více jak tříminutovou předělávku (skvělou) od Siouxsie and the Banshees.

Za další je docela sranda to, jak novinka zní. Já Gulch objevil minulý rok díky promo nahrávce (nebo chcete-li demu), která čítala dvě skladby, „Cries of Pleasure, Heavenly Pain“ a „Self-Inflicted Mental Terror“, mimochodem jejich dva nejlepší výplachy, které jsou přítomny i zde. Dvoupísňové promo mělo produkci, za niž by se nemusel stydět ani kdejaký výtvor z řad velkých vydavatelství. „Impenetrable Cerebral Fortress“ je však oproti tomu naprostý hnůj. Snad i amatérsky nahraný živák „Live on Axe to Grind“ zní lépe, o předchozím EP a demáči nemluvě. Zvuk „Impenetrable Cerebral Fortress“ je prostě originál. Ze zdejších přebasovaných kopáků nadskakují repráky a nelidsky přepálený zpěv dokáže vyrývat hlubokou rýhu do lebky. Kdo jim to poradil, nevím (asi teda producent Jack Shirley), ale po pár protočeních jsem si to oblíbil.

Gulch

Ocenit se musí také výtvarná stránka „Impenetrable Cerebral Fortress“. Gulch opět spojili síly s kanadským tatérem říkajícím si Boone Naka. Ten se zaskvěl už na „Burning Desire to Draw Last Breath“, avšak „Impenetrable Cerebral Fortress“ se mi líbí ještě víc. Je vidět, že na věcech okolo kapely si dávají záležet. Trika a ostatní zboží tiskne sám hlavní direktor kapely, kytarista Cole Kakimoto, všeho vychází málo, takřka v limitovaných edicích a od jisté doby vystupují všichni zásadně pouze v černých džínách a bez trik. Zdá se, že jim to funguje, protože slyšet je o nich čím dál více.

V případě, že vás Gulch a jejich „Impenetrable Cerebral Fortress“ zaujalo, můžete si pustit také letošní „California Cursed“ od spřízněných Drain. Tam bubeník Gulch, Sam Ciaramitaro, zpívá a naplno tam vyniká bydliště všech těchto borců, tedy kalifornská oblast Santa Cruz. „Impenetrable Cerebral Fortress“ mě však baví daleko víc. Prosluněná pláž, vlny, surfy a pohodička, to u Gulch nedostanete. Ale vyhrocený, syrový a nesmírně zábavný metalcore ano. Velice povedená deska.


The Invisible Man (2020)

The Invisible Man (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror

Originální název: The Invisible Man
Český název: Neviditelný

Režie: Leigh Whannell
Hrají: Elisabeth Moss, Oliver Jackson-Cohen, Aldis Hodge, Storm Reid

Hrací doba: 124 min

(Budou velké spoilery.)

Australan Leigh Whannell se pomalu začíná profilovat jako vysoce zajímavý tvůrce. Což o to, dobré filmy jej provázejí už dlouho. Zásluhy za vznik úspěšných hororových sérií „Saw“ a „Insidious“ typicky sbírá James Wan, ale Whannella lze také považovat jako zásadní figuru obou značek. Například první díl „Saw“ z roku 2004 se stal takovým kultem nejen pro svou hutnou atmosféru, ale také pro mimořádně chytrý scénář, o nějž se postaral právě Whannell; ani nemluvě o tom, že ztvárnil jednu z hlavních rolí.

V posledních letech však Whannell vyjma psaní scénářů a hraní začal také režírovat. Poprvé si to nacvičil u třetího dílu „Insidious“. Hned s dalším počinem ale udělal nadstandardně skvělou podívanou – sci-fi „Upgrade“ jsem v roce 2018 mezi tři nejlepší filmy sezóny a pořád si za touhle volbou stojím. Letos Leigh Whannell přišel s dalším bijákem, k němuž vedle režie opět napsal i scénář, a znovu ukazuje, že prostě umí a že jeho tvorbu se vyplatí sledovat. Obzvlášť v letošním chudém roce, kde kvůli koronce není taková konkurence, si „The Invisible Man“ docela s přehledem kráčí do vybrané společnosti nejzajímavějších hororů roku.

V případě „The Invisible Man“ se to nicméně má ještě o něco složitěji. V jádru se totiž jedná o volný remake klasického stejnojmenného hororu z roku 1933. Jak známo, studio plánovalo dát klasickým Universalovským monstrům (kromě Neviditelného ještě Dracula, Frankenstein, Mumie, Vlčí muž a další) moderní podobu ve velkém propojeném universu. „Dracula Untold“ (2014) byla prvotní vlaštovka, která k celku mohla, ale nemusela být zpětně přilepena. O skutečný start se pokusilo „The Mummy“ (2017 s Tomem Cruisem v hlavní roli… a nešlo o zrovna povedený rozjezd. Tomáš Křižník i s mumií v kinech brutálně pohořeli a udělali sekeru skoro sto míčů.

Po tomhle fiasku se studio rozhodlo změnit přístup k látce a jít cestou menších, levnějších, neprovázaných a kreativněji pojatých remaků. Právě „The Invisible Man“ to zkusil jako první a ukázal, že tudy cesta vede. Přestože se snímek zdržel kvůli tehdy začínající koronakrizi v kinech jen krátce, dokázal vydělat slušný balík. Hlavně se ale jedná o dobrý biják, který si svůj úspěch zaslouží.

„The Invisible Man“ si z původního románu od H. G. Wellse i snímku ze třicátých let bere jenom ústředního motiv někoho neviditelného, ale jinak si jde kompletně svou vlastní cestou a chytře inovuje. Zároveň letošní verze slouží jako důkaz, že když se chce, tak skutečně lze známou látku důstojně posunout do moderní podoby.

Zde tedy sledujeme Cecilii. Ta utekla z toxického vztahu s manželem, jenž ji psychicky týral. To prostě nevykompenzuje ani jeho naditá peněženka a honosná vila. Obzvlášť když z té vily holka bez svolení svého chotě nikam nemůže. Krátce po jejím odchodu manžel zdánlivě umírá. Háček tkví v tom, že frajer fušoval do technologií a i po své domnělé smrti našel způsob, jak svojí bývalce otravovat život i nadále. Ta je samozřejmě v hajzlu, protože kdo by věřil povídačkám, že ji terorizuje mrtvý manžel…

The Invisible Man (2020)

Docela se mi líbilo, že se „The Invisible Man“ nesnaží tahat diváka za fusekli rádoby mystériem, jestli titulní neviditelný muž skutečně existuje, anebo hlavní postavě prostě a jednoduše jenom jebe. Beztak by všem bylo jasné, že neviditelňák se tam někde schovává, protože podobný trolling by si nikdo u takhle široce distribuovaného filmu nedovolil. Namísto se „The Invisible Man“ soustředí na vykreslení pocitu beznaděje a bezvýchodnosti, který roste úměrně s tím, jak se stupňuje teror neviditelného agresora.

Navíc se snímku daří dobře tvořit napětí a pracovat s pocitem nejistoty, jestli v tom tmavém koutě skutečně stojí někdo neviditelný, anebo tam nic není. Tohle nepřetržité nahlodávání hlavní postavy i diváka patří k největším přednostem „The Invisible Man“ a je dost silné na to, aby se na tom daly utáhnout celé dvě hodiny. Výraznou oporu má film také ve výkonu Elisabeth Moss v hlavní roli, protože ta prakticky nesleze z obrazovky. Za sebe nakonec přihodím ještě jeden plus – oceňuji, že se „The Invisible Man“ obešel bez nadpřirozené složky!

The Invisible Man (2020)

Každopádně, jak jste asi pochopili, tenhle kousek se mi strefil do noty. Podle mě se jedná o výbornou záležitost a určitě ji doporučuji ke zhlédnutí. Jak už jsem řekl výše, v letošním chudém ruce jde o jeden z nejvýraznějších hororů.


The Wolf of Snow Hollow (2020)

The Wolf of Snow Hollow (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: werewolf horror

Originální název: The Wolf of Snow Hollow

Režie: Jim Cummings
Hrají: Jim Cummings, Riki Lindhome, Robert Forster

Hrací doba: 83 min

(Budou velké spoilery.)

Vlkodlak patří ke klasickým hororovým motivům už odnepaměti, a to i ve filmovém světě. Ne náhodou patří Vlčí muž k pilířům slavné éry Universalovského klasického hororu. Najít však mezi novějšímu počiny nějaký vlkodlačí biják, který by skutečně stál za to, je sakra těžký úkol. O dobrý snímek s vlkodlakem se snaží také letošní počin „The Wolf of Snow Hollow“ a vlastně na to jde z určitého úhlu pohledu docela dobře. Neznamená to však, že by se tím pádem jednalo o dobrý film. „The Wolf of Snow Hollow“ má pár dobrých nápadů, povedených momentů i sympatických řešení, zároveň ale trpí na zásadní problémy, které mu nekompromisně brání v tom, aby se dostal do vyšší třídy.

„The Wolf of Snow Hollow“ se odehrává v prostředí, jež je pro řádění pořádně vlkodlačí potvory jako stvořené. Film začíná záběry krásnými záběry na zasněžené majestátní hory a lesy. Někde mezi nimi se v údolí nachází městečko Snow Hollow. Za mě v pořádku, tohle se vcelku povedlo, kulisy dobré.

Také samotné řádění vlkodlaka je natočeno poměrně zručně. První vražda vypadá ještě trochu komorněji, ale v těch dalších už se chlupáč předvede v celé kráse a vypadá docela fajnově. Mordům by nepochybně slušelo víc krve, ale dá se to. Spíš mi vadilo, že těch smrtí je tam… vlastně strašně málo.

Poměrně pozitivně lze hodnotit také závěrečné rozuzlení, to se mi docela líbilo. I tady ovšem najdeme problém. Pointa do filmu spadne jako by ze vzduchoprázdna, strašně náhodně, zčistajasna. Přesto nebo možná právě proto nezapůsobí tak šokantním dojmem, jak asi měla. Obojí je škoda, protože se jedná o poměrně svěží zakončení vlkodlačího snímku.

Jak tedy vidno, „The Wolf of Snow Hollow“ má svoje nedostatky a určitě by se na něčem dalo zapracovat. Zmiňované problémy nicméně výsledek nepotápí, protože je všechny vysoce převyšuje ještě větší problém. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy viděl, aby celý biják takhle extrémně pohřbívala hlavní postava.

Zástupce šerifa, okolo něhož se to celé točí, je naprosto nesnesitelný, hysterický a afektovaný kretén a s přibývajícími minutami mě sral čím dál tím víc a víc. Hrůza. Postupem času navíc zjistíte, že „The Wolf of Snow Hollow“ je ve skutečnosti právě o něm. Vraždy, vlkodlak a dokonce i vyšetřování se přesunou do role sekundárních zápletek a většinu času sledujeme právě tohohle uřvaného vola, jenž se v každé situaci zachová naprosto nepochopitelně. Jediná potenciálně zajímavá linka v podobě vztahu s umírajícím otcem a zároveň šerifem navíc zůstane nevyužita a vyšumí do ztracena asi tak stejně rychle, jak rychle do filmu na konci spadne už diskutovaná pointa. Naopak příšerné lince o randící náctileté dceři se věnuje víc času, než by si zasloužila.

The Wolf of Snow Hollow (2020)

Odkud tenhle problém plyne, je evidentní. Zástupce šerifa totiž hraje Jim Cummings (jméno jak do porna), jenž se zároveň postaral i o režii a scénář. Z „The Wolf of Snow Hollow“ si Jim udělal vlastní one man show. Titul slibuje vlkodlaka, ale ve skutečnosti je to film o tomhle idiotovi. Z nějakého důvodu se borec rozhodnul, že napíše šíleně otravnou hlavní postavu a sám se jejího ztvárnění ujme zběsilým přehráváním.

„The Wolf of Snow Hollow“ podle mělo potenciál a mohlo se jednat o výbornou žánrovku. Námět by se však musel soustředit na to, co mělo být zajímavé, a vybodnout se na to, co ve vlkodlačím filmu beztak nikoho nezajímá. Mělo se přitlačit na pilu v hororové složce a větší důraz na vyšetřování by to také sneslo. Především měl ale slibnou látku dostat do pařátů někdo, kdo nemá potřebu se takhle předvádět, a když už, tak neměl dostat volnou ruku, což Jim Cummings evidentně dostal. Kdyby se toho ujal nějaký úchyl, dopadlo by „The Wolf of Snow Hollow“ podle mě mnohem lépe, a to by se ani nemusel opouštět nastavený tón, kde nechybí prostor i pro nějaký ten humor. Takhle se ale bohužel jedná o promarněnou příležitost. A to svým způsobem zamrzí víc než regulérní sračka.

The Wolf of Snow Hollow (2020)


Protomartyr – Ultimate Success Today

Protomartyr - Ultimate Success Today

Země: USA
Žánr: art / proto-punk
Datum vydání: 17.7.2020
Label: Domino Recording Company

Tracklist:
01. Day Without End
02. Processed By the Boys
03. I Am You Now
04. The Aphorist
05. June 21
06. Michigan Hammers
07. Tranquilizer
08. Modern Business Hymns
09. Bridge & Crown
10. Worm in Heaven

Hrací doba: 40:07

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Když jsem tu před časem psal povídání o EP „Consolation“, tehdy posledním studiovém počinu Protomartyr, zmiňoval jsem na konci něco o tom, že tohle krátké dílko by mohlo být odrazovým můstkem ke skutečně velkému albu. K němu ostatně Protomartyr svými výkony už dlouhodobě směřují, jelikož ty kroky kupředu jsou znát s každou novou nahrávkou. Dva roky na to zde máme nový zářez s vtipně ambiciózním titulem „Ultimate Success Today“ a očekávání jsou nemalá. Dosáhli s ním tedy Protomartyr už na příčky nejvyšší?

„Ultimate Success Today“ je pátou řadovou deskou této deset let fungující detroitské party a sestava Joe Casey (zpěv), Greg Ahee (kytara), Alex Leonard (bicí) a Scott Davidson (basa) zůstává po celou dobu neměnná. Za ty roky stihli ujít úctyhodnou cestu. Jak je zvěčněno na prvotině „No Passion All Technique“, začínali jako vcelku klasická garage/punková kapela, avšak už tady byl znatelný přesah jejich hudby, který se naplno projevil na albech následujících. Takže ano, hlasitý garážový rachot ztrácející se v alkoholickém oparu, ale také nesourodé post-punkové rytmy, potemnělá atmosféra a citelné vlivy The Fall nebo Pere Ubu.

To vše jim zůstalo dodnes, avšak povedlo se jim to povznést na přeci jenom propracovanější úroveň, což ostatně dokazuje i „Ultimate Success Today“. Na nahrávce lze zaslechnout kromě klasického rockového obsazení také klarinet, flétnu, violoncello a především saxofon Jemeela Moondoca. S noisovými výbuchy kytar jdou tyto freejazzové nálady skutečně skvěle dohromady a tvoří tak ucelený zvuk, který Protomartyr sedí. Přidání nových elementů rozhodně prospělo. Právě nějaké podobné oživení je dost možná tím, co scházelo předchozím deskám, především pak dvojici „Under Color of Official Right“ a „The Agent Intellect“. K nim jsem si cestu nikdy úplně nenašel a myslím, že tu změnu stylu po vydání „No Passion All Technique“ si plně osvojili až na minulém „Relatives in Descent“. Bohatší aranže „Ultimate Success Today“ však nejenom dobře zní, ale také pomáhají nahlédnout na tvorbu Protomartyr zase z trochu jiného úhlu a představují tak další pomyslný krok směrem nahoru.

Joe Casey se na „Ultimate Success Today“ ohlíží za dosavadní dráhou Protomartyr a opět skrze texty reflektuje své chmurné pocity z dění kolem, což ostatně vždycky bylo jednou z hlavních předností tohoto tělesa. Nyní se v tématech odrazila ve velkém krize středního věku. Ta Caseyho dostihla, když si uvědomil, že už to spolu borci táhnou jednu dekádu, a jak to všechno rychle uteklo. Tak jako na minulých nahrávkách, i nyní je to trefné a hudbu Protomartyr výtečně doplňující. Někomu mohou pro bližší přiblížení skladeb pomoci videoklipy. Ty jsou dostupné už ke všem písním, takže s doprovodným visuálem lze iniciovat kompletní poslech „Ultimate Success Today“.

Po EP „Consolation“ se mohlo zdát, že Protomartyr s nadcházející tvorbou možná přitvrdí, ale to se na „Ultimate Success Today“ neděje. Agresivní kousek, jakým byl třeba „Wheel of Fortune“, se tu nenachází. To ale nevadí, jsou tu jiné přednosti. Novinka se obecně pohybuje ve stejných kolejích jako její předchůdci a změnu lze zaznamenat především s oním větším žánrovým záběrem. Protomartyr jsou stále stejně nepředvídatelní a stejně depresivní jako kdy předtím. Jen to zde dokáží vyjádřit i novými způsoby, třeba kvílením saxofonu.

Hudba Protomartyr nikdy nebyla úplně přímočará. A stále není. Písně se sice točí kolem jednoho ústředního motivu, ten však zpravidla bývá doplňován vedlejšími odbočkami, které mohou stěžovat hledání záchytných bodů. Navíc onen stěžejní nápad bývá často dost podivný. I v případě „Ultimate Success Today“ platí, že je to o jistém prokousávání se. Zprvu se mi singly „Processed by the Boys“, „Worm in Heaven“ a „Michigan Hammers“ moc nepozdávaly, vlastně si vzpomínám, že prvně jmenovanou jsem na první zátah ani nedoposlouchal. Jak už to tak ale někdy bývá, nyní je vše jinak.

Právě „Processed By the Boys“ patří na novince Protomartyr k mým favoritům. Výborné už je jenom to, jak útočným dojmem působí po nepříjemně sílícím úvodu „Day Without End“. Když její dusající rytmiku začne narušovat neklidný saxofon a přidá se hlučící kytara, Protomartyr se ocitají na vrcholu svých sil. Tyto vzteklé pasáže, zpravidla se objevující na místech, kde by člověk normálně čekal kytarové sólo, se vhodně prolínají s těmi klidnými. Ty však kolikrát vyznívají ještě více skličujícím dojmem. V tomhle ranku si asi nejlépe vedou mučivá „The Aphorist“ a hořkosladká „June 21“, doplněna i o ženský zpěv Nandi Rose. Absolutním vrcholem „Ultimate Success Today“ je pak „Michigan Hammers“ postavená na netypických, ale sakra účinných bicích, které jako když někam spěchají, ale namísto toho jsou ve výtečném předělu překonány basou a saxofonem. Určitě jedna z nejpovedenějších skladeb Protomartyr, stejně tak jako silné rozloučení (doslova poslední) „Worm in Heaven“.

Celkově se na „Ultimate Success Today“ nenacházejí vyloženě slabá místa. I když jsem si pár skladeb oblíbil o něco méně, stále se jedná o dobré a zajímavé kusy, které sled událostí na albu nijak nenarušují a plně zapadají do konceptu a atmosféry nahrávky. K těm patří „I Am You Now“ a „Tranquilizer“. Možná i z toho důvodu mám stále pocit, že „Ultimate Success Today“ nemusí být tou nejvyšší metou Protomartyr. Dlouhou dobu jsem se nemohl rozhodnout, jestli se mi více líbí „Relatives in Descent“ nebo „Ultimate Success Today“, ale nakonec se přikláním k novince, takže ano, „Ultimate Success Today“ je dosavadním nejlepším albem Protomartyr, a to především díky větší sounáležitost materiálu, kdy má každá z písní co říct, což doposavad na jejich deskách trochu scházelo.

Přesto dodávám, že i na „Ultimate Success Today“ vidím prostor pro zlepšení. Možná jsem na Protomartyr moc přísný. Oni už takhle a už několik let dozajista patří k tomu nejlepšímu ze současného post-punku, „Ultimate Success Today“ je parádní nahrávka a jsem s ní spokojený, ale nemám pocit, že by to nedokázali udělat ještě lépe. Nicméně, Protomartyr jsou v laufu a novinka to jasně ukazuje. Ať už se jim v budoucnu povede to ještě vyšperkovat nebo ne, stále se bude na co těšit, protože kvalitu obstarají určitě.


Vampirska – Torturous Omens of Blood and Candlewax

Vampirska - Torturous Omens of Blood and Candlewax

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 11.9.2020
Label: Crown and Throne Ltd.

Hrací doba: 43:33

Odkazy:
bandcamp

Stačí jeden letmý pohled a každému dojde, že anonymní uskupení Vampirska nehodlá dělat převraty. Desku není třeba ani slyšet a zvuk si lze snadno domyslet – napomůže název s logem, které ať už vědomě či podprahově vykrádá bosenský hnus Obskuritatem. Klišovitý název desky následuje vzor vampýrsko-lykantropních kapel jako Satanic Warmaster, Drowning the Light nebo Mütiilation. Cover s vykukujícím kandelábrem a zmalovaným ksichtem z temnoty asi není třeba tolik rozebírat.

Vizuál je muzice skutečně přímo úměrný. Zvukově i hudebně jdou Vampirska ve šlépějích výše zmiňovaných – „Torturous Omens of Blood and Candlewax“ je protnuto melancholickým vibem a narváno ponurými melodickými riffy, polka rytmy, sypačkami i primitivními ambientními přechody jako z nahrávek Les légions noires – to vše ve zvuku, který lze zařadit někde mezi „Transilvanian Hunger“ a „Carelian Satanist Madness“. Debut Vampriska je zkrátka téměř ve všech ohledech tradicionalistický. Z absolutního stereotypu jej vytahují jen zkreslené a přepálené vokály, které svou nepříjemností a nesrozumitelností navozují hnus, který běžně opřádá desky kolektivu Black Plague Circle.

„Torturous Omens of Blood and Candlewax“ je jednou z těch desek, která si z perspektivy charakteru pozornost nezaslouží, vyšlapanou cestu však následuje precizně natolik, že kompletní absence osobitosti nevadí. Vampirska navozují ozkoušenou melancholickou atmosféru, ve vytyčených limitech píšou solidní riffy. Díky tomu baví a evokují auru starých demopásek na výbornou. Stačí si zapnout prvních pár vteřin ze skladeb „Hateful Spirits Emerge Bleeding from Open Wounds“ a „A Nocturnal Incantation of Undying“, v nichž úvodní riffy navodí feeling tradiční „vampyric“ pokleslosti.

V očích některých debut dojede na neoriginalitu a autorskou šablonovitost, fanouškům této odnože black metalu ale bude vadit spíše poněkud nešťastná strukturovanost. Delší tracky se po polovině točí v kruhu, protože stavějí jen na dvou silnějších motivech, které zprvu vyzní slibně. S přehnaným opakováním se ale síla vytrácí. Deska je proto nejzdařilejší uprostřed, kde se nacházejí nejkratší skladby (třetí z nich je navíc zbytečně prodloužená groteskní akustickou vybrnkávačkou).

Debut Vampirska vykazuje nekonzistenci, i tak je záhodno jej poslechnout pro fajn riffy, tradiční atmosféru a pádně nepříjemný vokál, který se občas nebojí přehlušit instrumentální stránku. „Torturous Omens of Blood and Candlewax“ scénou nezamává, ve svém ranku se jí však kvality upřít nedají.


Death of Me (2020)

Death of Me (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: Death of Me

Režie: Darren Lynn Bousman
Hrají: Maggie Q, Luke Hemsworth

Hrací doba: 94 min

(Budou velké spoilery.)

Tušil jsem už v předstihu, že „Death of Me“ bude strašná hovadina, ale vždycky se u takových očekávání rád zmýlím. No, v případě „Death of Me“ jsem se tedy nemýlil ani za mák. Bohužel.

Jak už tomu často bývá, základní premisa nezní zas tak špatně. Manželský pár si užívá dovolenou na tropickém ostrově u Thajska. Jednoho večera proběhne kvalitní mejdlo v místní knajpě, kde si oba dají do nosu nějakou domorodou samohonkou. U staré dobré něcovice z Moravy se vám stane, že prostě a jednoduše oslepnete, jak se na rozumný alkohol sluší a patří. Ne tak u téhle pálenky, kde se kromě ovoce destiluje i primitivní magie.

Stručně řečeno, Christine (Maggie Q) a Neil (Luke Hemsworth) se probudí druhý den u sebe v pokoji a víc než kocovina je trápí skutečnost, že si ani jeden z nich nemůže ani za boha vzpomenout, co se to včera večer sakra událo. Což o to, tohle není zas až tak výjimečný důsledek nezřízeného chlastání. Kdo z nás si někdy během noci neodjebal dekel jak kokot a druhý den neměl okno, ať hodí ledvinovým kamenem. Naše manželská dvojice má ovšem ten problém, že na své kameře najde záznam z noční jízdy, na němž kromě domácího porna uvidí i to, jak Neil svou choť uškrtí a zahrabe na zahradě. No, alespoň už si holka dokáže vysvětlit, proč má na krku takové podlitiny.

Hele, tohle by vlastně nemuselo být špatné, protože se podle mého jedná o relativně slibně rozehranou zápletku. Akorát, že to je špatné fest. Christine hned vzápětí začne zvracet trávu, na krku má nějaký dementní talisman a neví, kde ho vzala, a jakmile si ho sundá, udělá se jí brutálně špatně, vytáhne si z huby hada a tak podobně.

Jistě už správně tušíte, že se „Death of Me“ zvrhne v nadpřirozenou blbost – skeptičtí zápaďáci versus domorodá víra. Tohle už žádný objevný koncept není, to už jsme viděli tolikrát, že to snad ani nespočítáš. O onen relativně svěží nápad se smrtí natočenou na kameru, tam nakonec vlastně ani moc nejde.

Což o to, i když se „Death of Me“ vydalo tímhle směrem, pořád z toho nemusel vylézt průser. Jenže to by se putování Christine a Neila po pravdě nesmělo odehrávat v tak šablonovitém a plytkém podání, v jakém se odehrává. Dvojice se tak nějak bezcílně potuluje po ostrově. Chvíli jsou v baráku, pak jdou k doktorovi, pak jdou do krámu u pokérované rajdy, pak jdou do hospody, pak jsou zase v baráku, kde se Neil zabije (jediná jakž takž gore scénka ve filmu – výsledek však rozhodně nezachrání), takže Christine si dá opět kolečko doktor, krám u tetované roštěnky, hospoda, barák. Průběžně u toho občas omdlí a probere se o kus jinde a po posledním omdlení konečně skončí na domorodém rituálu.

Death of Me (2020)

Čím déle „Death of Me“ běží, tím víc tohle bezcílné putování po třech, čtyřech stejných lokacích ubíjí. Rozumně vyhlížející premisa se rozmělní a začne z toho lézt brutální, ale fakt brutální a nemilosrdná nuda. Biják trvá hodinu a půl, ale pocitově je mnohem delší, protože se táhne tak zoufale, až to hezké není.

Což o to, samozřejmě, že ne vždycky je nutné mít na obrazovce vědra krve, vnitřností a usekaných končetin, ani není nutné, aby akce střídala akci. Když už to ale chci udělat pomalejší, musím to bezpodmínečně vyvážit nějakou atmosférou, tajemnou aurou, pocity nejistoty, prostě čímkoliv, co by diváka udrželo v pozoru a co by hlavně diváka donutilo k tomu, aby se o osud hlavní postavy alespoň trochu zajímal. Nic takového se v „Death of Me“ nedaří. Vzniká tedy jakési bezdějové vakuum. Člověk jen doufá, aby už domorodci tu blbku konečně chytili a vykuchali, aby mohly narolovat závěrečné titulky. Nakonec jsem se toho chycení dočkal (vykuchání bohužel nikoliv), ale bolelo to kurevsky.

Death of Me (2020)

Tady není co řešit. „Death of Me“ je prostě strašná slabota a podprůměrné spotřební zboží bez jakékoliv hodnoty. Rejža Darren Lynn Bousman, jenž stojí za třemi díly „Saw“, „Repo! The Genetic Opera“ nebo remakem „Mother’s Day“, se tentokrát moc nevytáhnul. Což se dá ostatně říct o všech zúčastněných. No, abych to zkrátil, prostě je to sračka a nekoukejte se na to.


VoidCeremony – Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel

VoidCeremony - Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Desiccated Whispers
02. Sacrosanct Delusions
03. Empty, Grand Majesty (Cyclical Descent of Causality)
04. Binded to Unusual Existence
05. Abandoned Reality
06. Solemn Reflections of the Void

Hrací doba: 32:27

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Příznivec technického death metalu si letos docela přichází na své. Přehlédnout nová alba Ulcerate nebo Imperial Triumphant asi nešlo. Není to ale zdaleka jenom o těchto dvou jménech. Pokusím se nastínit situaci na několika málo příkladech. Své novinky představili veteráni Afterbirth a Defeated Sanity, v nabídce jsou i úleťárny jako Pyrrhon či Xythlia, no a samozřejmě se urodilo také několik prvotin, s nimiž se hlásí třeba formace Cryptic Shift nebo VoidCeremony. A je toho určitě mnohem, mnohem víc, ale to jsem naneštěstí neslyšel.

Dnes jsem se rozhodl věnovat posledním jmenovaným, tedy VoidCeremony, rodákům z Kalifornie. Existují už od roku 2013, ovšem dosud se projevovali pouze skrze épéčka. Ty se jim za ty roky nastřádaly tři, takže zřejmě usoudili, že už je ten pravý čas na něco pořádného a reprezentativního – tím se stává „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“. Ze sestavy asi nejvíce pozornosti vzbudí bubeník Charles Koryn, který mimo jiné působí také v Ascended Dead, Funebrarum nebo znovu rozjetých Bloodsoaked. VoidCeremony ale založili kytaristé Garrett Johnson a Jon Reider, kteří k sobě později přizvali basáka Iana Manna (ten tu ale nehraje, viz níže) a právě Koryna.

Novinka „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ ukazuje, jak VoidCeremony od svého vzniku vyrostli. Samozřejmě se těžko srovnává demíčko s kanální produkcí (jimiž ta první dvě EPčka de facto jsou) a profi studiová práce, ale poslední vydané EP „Foul Origins of Humanity“ už znělo dobře a minimálně na jeho příkladu mohu říci, že se VoidCeremony na novince zlepšili, a to po všech stránkách. Zajímavé je, že první dvě krátké nahrávky vykazují také znaky black metalu, po těch se však slehla zem. Přitom dvě skladby z „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ pocházejí právě z „Cyclical Descent of Causality“, druhého EP VoidCeremony.

„Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ se dá z hlediska provedení označit za to klasičtější pojetí technického death metalu. Signifikantním momentem celého alba je bezpražcová basa, takže odkaz Atheist nebo Death se nad VoidCeremony vznáší výrazně. Na rozdíl od žánrových pionýrů jsou však VoidCeremony přeci jenom tvrdší, čímž mohou dát vzpomenout například na Immolation, Morbid Angel či australské StarGazer, kteří si s baskytarou taky užili své. Ostatně tu bezpražcovou baskytaru tady obsluhuje právě Damon Good, zakladatel StarGazer, který si tu na hostovačku uloupil ty nejzábavnější momenty pro sebe, haha. V hudbě VoidCeremony se tato technika vyjímá velice dobře a je fakt radost poslouchat každý moment, kdy o sobě dává Good svým nástrojem vědět – a že se tak děje často. Vzhledem k tomu, že tohle zas tolik kapel nepoužívá, se to jen tak neoposlouchá.

Dalším zásadním aspektem první desky VoidCeremony je její produkce. To je fakt žrádlo. Živočišná, zřetelná a zároveň těžká a v kombinaci s hudbou až surrealistická. I díky tomu si tady ta basa může tak příst. Prospívá to ale i ostatním nástrojům, zejména bicím, jejichž tvrdé údery si budete pamatovat. Zvukově se rovněž dá „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ přirovnávat ke sluncem prolitým deskám jako „Piece of Time“ nebo „Human“. Sci-fi estetika a zájem o okultismus však pomáhá VoidCeremony znít o něco temněji, a skladbám tak zdejší produkce výrazně pomáhá k dosažení zajímavé atmosféry.

VoidCeremony

VoidCeremony to zpravidla nejvíce sluší, když se ve skladbách něco děje. Kombinace zatěžkaných morbidních riffů a rychlých výpadů v úvodní „Desiccated Whispers“, melodické kytary a rozvolňující se tempo „Empty, Grand Majesty (Cyclical Descent of Causality)“ nebo vrstevnatost „Abandoned Reality“ patří ke skutečně skvělým momentům desky. Ony se dají nějaké najít po celé délce alba, a to z většiny nahrávky činí atraktivní poslech. Škoda ale, že „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ disponuje také méně oslnivými party.

Ty nastávají právě v případech, kdy píseň po delší dobu ustrne na jednom místě, třeba když bicí klepou „Sacrosanct Delusions“ kupředu, ovšem může to začínat už trochu nudit. Podobně hluchá místa tu prostě jsou. Nebo když je tatáž stopa ukončena bubenickým sólem, které působí jak zapomenutý fragment z nějaké zkoušky. To bych označil spíše za přešlap, nad nímž se dá přimhouřit oko, avšak poslech to vždy zbytečně naruší. Rovněž konec poslední skladby „Solemn Reflections of the Void“ působí dost líně. Samotný motiv je sice fajn, ale je podivně rychle useknutý. Tato místa tak výsledný dojem z prvotiny VoidCeremony bohužel srážejí, nicméně o kvalitní a povedenou nahrávku se jedná i tak.

Myslím, že VoidCeremony se se svým prvním zářezem „Entropic Reflections Continuum: Dimensional Unravel“ představili v dobrém světle. V rámci žánru toho moc lepšího ke slyšení za poslední roky nebylo. Pod krásnou obálku napěchovali půlhodinku zajímavého materiálu, ke kterému se budu rád vracet. Do budoucna určitě mohou předvést ještě něco silnějšího, takže jakmile budou chystat další placku, určitě mě to bude zajímat.


Cry Havoc (2020)

Cry Havoc (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: slasher

Originální název: Cry Havoc

Režie: Rene Perez
Hrají: Robert Bronzi, Emily Sweet, J.D. Angstadt

Hrací doba: 85 min

(Budou spoilery.)

Nebudu chodit kolem horké kaše a vybalím to hned zkraje – „Cry Havoc“ je strašná bejkárna. Objektivně vzato se jedná o nehoráznou blbost. Jde nicméně o ten případ, kdy to myslím v dobrém, protože tahle sračka je prudce zábavná, krvavá a po všech směrech krásně béčková a debilní. Jistě – takový přístup neocení všichni, vlastně nás spíš bude menšina. Kdo nicméně chápe, že špatná zábava je taky zábava, mnohdy dokonce ta nejlepší možná, ten by si „Cry Havoc“ mohl užít.

Oukej, pojďme na věc. Za nitky tahá nechutně prachatý úchyl. Na svém soukromém pozemku nechává na kamery brutálně zabíjet nevinné holky, které sem láká pod příslibem natáčení reality show. To vlastně splní, ale asi si roštěnky představovaly, že to nebude obnášet kuchání jejich vnitřností. Úchyl si nicméně nešpiní ruce osobně. Na zabíjení někde vyhrabal agresivní nemluvné hovado v masce omotané ostnatým drátem zvané Havoc. Hovado se s tím nemaže, zabíjí na potkání a se slušnou dávkou fantazie. Řezání, krájení, vrtání a další laskominy – nic z v jeho repertoáru nechybí. A protože tenhle frajer evidentně ví, čeho si divák žádá, tak dívkám před jejich smrtí nezapomíná strhnout tričko. Kozy a hromada kečupu – toť osvědčená kombinace, s níž nemůžete zkazit nikdy nic!

Úchyl si nechává aspirující herečky / budoucí oběti proklepnout, aby neměly žádné otce ani manžele. V jednom případě se nicméně seknul a pustil do hry holku, jejíž fotr je detektiv. A jak už to tak bývá, jde přesně o ten druh detektiva, který nemá rád, když mu někdo unáší dceru a chce jí nechat vykuchat na kameru. A teď to začne být ještě víc srandovní, uvidíte…

Tenhle fotr totiž vypadá jako zapomenuté dvojče Charlese Bronsona – a ještě jej hraje borec, co se jmenuje Robert Bronzi. Oblečený ve šviháckém sedmdesátkovém ohozu se vydá do lesa a s ledovým klidem zde začne systematicky kosit úchylovu armádu hlídající pozemek. Žoldáci se kryjí za vším, co v lese můžete najít, a střílí samopaly. Detektiva nicméně ani jednou netrefí. On se naopak typicky postaví doprostřed otevřeného prostoru, s rozvahou zamíří svůj kolt a zloducha sejme na jednu, maximálně dvě rány. Aby se neřeklo, tak občas popoběhne. Že začne jít do tuhého, to poznáte naprosto spolehlivě – v momentě, kdy si detektiv sundá koženou bundu i košili a jen v tílku se vydá do pěstního souboje s Havocem. Boží!

Jak krásně laciné „Cry Havoc“ bude, byste si měli uvědomit již v úvodní scéně, do níž se tvůrci z nějakého důvodu rozhodli nacpat spoustu nepřirozeného digitálního ohně. Nastoupí Havoc do akce, oběť ukáže cecky. Takhle to má kurva vypadat.

Cry Havoc (2020)

Pochválit samozřejmě musíme i hutnou porci výživného gore. Sice je naprosto evidentní, že se jedná o latex a kečup a pro jistotu se krvavé záběry vždycky ukazují jen v detailu, aby to náhodou nedalo zbytečně moc práce trikařům, ale cením, že kamera nikam srabácky neuhýbá a nechá diváka, aby si užil podrobné záběry třeba na řezaní palce, vrtání do krku, pilování břicha, tahání vnitřností a další laskominy. Smrtí se tu navíc najde docela hodně, i když velká část z nich se odehraje ve flashbacích. Přesto za mě palec nahoru!

Líbil se mi i samotný Havoc. Jde o typ zabijáka à la Jason Voorhees – nemluvný a nezastavitelný dobytek. Co ztrácí na výřečnosti, to dohání na grácii, s níž porcuje své četné oběti. Povedená mi přišla i jeho maska. Všiml jsem si ovšem, že vrah s touto maskou se objevil už ve starších počinech režiséra Reneho Pereze, konkrétně „Playing with Dolls“ (2015) a pokračování „Playing with Dolls: Bloodlust“ (2016). Netuším, jestli je mezi nimi a „Cry Havoc“ nějaká návaznost, anebo se jen znovu využívají rekvizity ze starších bijáků. Tak či onak, hodlám to časem zjistit, protože filmografie tohohle borce vypadá dost lákavě!

Cry Havoc (2020)

„Cry Havoc“ samozřejmě má i svoje chyby. Tohle vás asi nepřekvapilo a možná si i říkáte, o čem to kurva melu, když se tu o chybách mluví celou dobu. To ale špatně chápete, až doteď jsem to všechno myslel v dobrém! Objektivně to může být špatné, ale celé je to béčkově zábavné, což beru jako plus.

Těmi chybami mám na mysli především to, že „Cry Havoc“ místy působí zbytečně natahovaně. Hlavně scény přestřelek mezi fejkovým Charlesem Bronsonem a armádou poskoků začnou po chvíli působit jednotvárně, protože je jich moc a všechny vypadají stejně. Někoho může srát i to, že obraz filmu je potažený divným barevným filtrem, ale to mně osobně zas tak nevadilo a bral jsem to jako záměrnou stylizaci.

Cry Havoc (2020)

Celkově vzato se mi však „Cry Havoc“ líbilo. Krutý vrah brutálně sejme hromadu obětí, jimiž jsou typické hezké holky, co ukážou kozy. Krve se najde dost, přestřelky ze začátku taky bavily a dějové omáčky se tu nachází jen to nejnutnější minimum. Sice tupé, ale většinu času prudce zábavné!