Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

You Better Watch Out (1980)

You Better Watch Out (1980)

Země: USA
Rok vydání: 1980
Žánr: christmas slasher

Originální název: You Better Watch Out
Český název: Vánoční zlo

Režie: Lewis Jackson
Hrají: Brandon Maggart, Jeffrey DeMunn

Hrací doba: 100 min

(Budou velké spoilery.)

To jsem vám měl takhle jednou náladu si zase pustit nějaký oldschoolový slasher. Ukecal jsem svoji drahou polovičku, že by si to chtělo opět vpálit nějaký horor, a vyhlídnul jsem si letitý kousek „You Better Watch Out“, který je možná ještě o něco známější pod jménem „Christmas Evil“.

Vyvraždovačka s vánoční tématikou ze zlatého období slasheru? Tohle vypadalo jako sázka na jistotu. „You Better Watch Out“ sice bývá hodnoceno docela rozporuplně, ale to u mě spíš vzbuzuje zvědavost než obavy. Náladu jsem měl každopádně vyladěnou na slasher klasického střihu, a proto mě výsledek trochu překvapil.

„You Better Watch Out“ má totiž vyšší ambice než být jenom tupým slasherem ve standardní pojetí „chodí a vraždí“. A kdo by to v tom chtělo přece jenom vidět, rozhodně se dočká víc té chůze než toho vraždění. Výkonnost zabijáckého Santa Clause totiž není nijak závratná, a jestli mě paměť nešálí, za celý snímek odpraví jenom čtyři oběti, což je samozřejmě slabota, přestože jsou vraždy, přinejmenším optikou roku vzniku, provedeny a natočeny dost obstojně (nůž v oku, dvakrát sekerka v hlavě a hrdlo proříznuté hvězdičkou z vánočního stromečku). „You Better Watch Out“ nicméně v tomhle ohledu trochu omlouvá, že je dost evidentní, že nějaký mord-fest nebyl účelem ani snahou. Snímek se pokouší spíš o psychologickou sondu do myšlení člověka, jemuž trochu jebe a postupem času mu začne jebat hodně.

Ústřední postavou filmu je rozený naivka Harry Stadling. Miluje Vánoce a všechno s nimi spojené, doma se převléká do kostýmu Santa Clause, nonstop si brouká koledy a pracuje v továrně na hračky. Zároveň stalkuje děti z vedlejšího baráku a zapisuje, kdo byl hodný a kdo zlobil. Z dětství odnesl menší traumičku, když věřil na existenci Santy a pak jednoho viděl, jak mu chce ohoblovat matku (ve skutečnosti byl oním Santou převlečený táta, že jo). Přestože jej v práci nedávno povýšili a namísto linky pracuje v kanceláři, jeho kolegové z něj pořád mají prdel a zneužívají jeho dobroty. Navíc rychle zjistí, že jeho noví parťáci s bílými límečky jsou také pěkní šmejdi. Jeho brácha si o něm myslí, že Harry je patetický lůzr (což teda není daleko od pravdy).

Jednoho dne toho na Harryho začne být už trochu moc, tak se rozhodne, že všem ukáže, o čem je ten pravý duch Vánoc a jak má vypadat správný Santa Claus. Na Štědrý den nahodí červený mundúr a falešné fousy, vykrade hračky z továrny a rozdá je dětem v nemocnici (a taky dětem z vedlejšího baráku) a potom si vyřídí příkoří s těmi, kdo si to podle něj zaslouží. K tomu mu dopomůže už zmiňovaná sekerka a spol.

Hodně zajímavé je finále filmu. Po konfrontaci s bratrem Philipem (jenž setkání přežije) Harry utíká a ujíždí před rozhořčeným davem ze sousedství, který chce Santu kvůli těm pár vraždičkám zlynčovat. Když vtom se jeho dodávka vznese a odletí stejně jako Santa Claus se soby. Prostě totální „what the kurva fuck“. „You Better Watch Out“ nic nevysvětluje a nechává diváka, aby si sám domyslel, zdali se z Harryho stal opravdu Santa, anebo se mu to jen zdálo, vyboural se a zařval…

You Better Watch Out (1980)

Druhá polovina filmu je díky těm pár vraždám a blížícímu se rozuzlení o něco zábavnější, ale ta první se bohužel trochu táhne a je nepříjemně pomalá. Základní myšlenka psychologického rozkladu vypadá na papíře rozumně, ale nakonec jsem měl pocit, že by „You Better Watch Out“ slušelo, kdyby se víc přitlačilo na pilu, přibylo vražd a hlavně byl film ještě o něco obskurnější. Například linka se sledováním dětí ze sousedství trochu vyšumí do ztracena… kdyby byl Santa trochu pedo anebo se alespoň pokusil zavraždit i zlobivce, přišlo by mi to zajímavější, ale smrt dětí je v hororu tabu, přes nějž se odváží jen málokterý počin. Případ „You Better Watch Out“ to není. Ačkoliv tady to souvisí s tím, že hlavní postava byla pojata jako dětina a v základě (až moc) hodný člověk, nikoliv perverzní úchylák. Ta druhá možnost by se mi asi líbila víc.

Celkově mám z „You Better Watch Out“ takové trochu rozporuplné dojmy. Mám pocit, že při troše snahy a při ostřejším podání by to mohla být dost zajímavá kultovní divnost. Potenciál na to byl, takže v tom cítím promarněnou šanci. Stejně tak je evidentní, že první část filmu působí zbytečně ospale. Na druhé straně ale nemůžu popřít, že se mi „You Better Watch Out“ něčím do paměti zapsalo a určité scény si z toho pamatuju. Za jedno podívání to každopádně asi stojí.

You Better Watch Out (1980)


Lamp of Murmuur – Heir of Ecliptical Romanticism

Lamp of Murmuur - Heir of Ecliptical Romanticism

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 2.10.2020
Label: Death Kvlt Productions

Tracklist:
01. Of Infernal Passion and Aberrations
02. Bathing in Cascades of Caustic Hypnotism
03. Gazing Towards the Hallways of a Peaceless Mind
04. The Scent of Torture, Conquering All
05. Chalice of Oniric Perversions
06. Heir of Ecliptical Romanticism
07. The Stars Caress Me As My Flesh Becomes One with the Eternal Night
08. In the Wake of Adversity (Dead Can Dance cover)

Hrací doba: 47:29

Odkazy:
bandcamp

Tradice hnusného black metalu nelze Spojeným státům upírat. Ze dna US lo-fi škatule lze vyštrachat na kost ohlodanou primitivitu Von, luciferiánské Black Funeral nebo ortodoxnější Judas Iscariot. S příchodem milénia převzali štafetu Xasthur a Leviathan. Zejména zvuk z dem a raných dlouhohrajících desek Wresta rezonuje napříč nosiči cizích kapel až dodnes. Jen pár ale na vystavěném základě vytváří materiál s větší výpovědní hodnotou.

Onen raritní potenciál vykazují Lamp of Murmuur. Za své dva aktivní roky se kapela o pozornost přihlásila jedním EP, splitem a několika demy, z nichž poslední „The Burning Spears of Crimson Agony“ bylo nejkompetentnější a zafungovalo jako slibný nástin nadcházejícího.

Dlouhohrající „Heir of Ecliptical Romanticism“ následovalo bezmála půl roku po nejnovějším demu. Z desky je kontinuita patrná, rovněž lze zaznamenat i lehký posun. Lamp of Murmuur stále zavánějí staršími Leviathan, zvuk je ale pořád více uzpůsobován vlastnímu vyznění. „Heir of Ecliptical Romanticism“ větší měrou probíjí vlastním charakterem. Deska osciluje mezi blackmetalovou agresí a melancholickým splínem. První cítění je patrnější na začátku a postupně se překlápí do druhého.

Co do kvality je pak „Heir of Ecliptical Romanticism“ vyvážené. Hned první skladba představuje vše, v čem Lamp of Murmuur trumfují – úvodní riff prokazuje, že kapela umí psát v nastavených žánrových mantinelech. Funguje i postupné prolínání kytar syntezátorovými podkresy, které nepřeřvávají, pouze dobarvují. Po minutě dochází k břitké změně – riff nabývá úsečné, téměř hardcorové formy bez toho, aby nabourával nadhozenou auru tracku. Jde o jeden z trademarků, který staví Lamp of Murmuur nad hromadu ostatních lo-fi projektů – schopnost originálně psát bez toho, aby primární špína utrpěla. Obdobný, ale vždy trochu jinak podchycený přístup, lze slyšet i na několika následujících tracích.

Až s pátou „Chalice of Oniric Perversions“ se deska začíná točit k melancholičtějšímu vyznění, které vrcholí v „Heir of Ecliptical Romanticism“ prostřednictvím kombinace úvodní, téměř upbeatové pasáže a následující ležérnější polohy. Titulní věc představuje největší odklon, skladba je pod nejsilnějším vlivem dungeonsynthové tvorby skupiny a svou lehkou podvratností album oživuje. Vše uzavírá velmi dobře uchopený cover Dead Can Dance, který dotváří nastolenou atmosféru, a proto nepůsobí jako vata.

Lamp of Murmuur baví každou chvilkou (včetně ambientních meziher). „Heir of Ecliptical Romanticism“ dokazuje, že kapela v rámci surového black metalu pokrývá všechny využívané atributy – hudba tne do živého, oplývá rozmanitou atmosférou, mrazí hnusným vokálem a má riffů jak zmrd. V tomto ranku nic lepšího letos nečekám.


Follow Me (2020)

Follow Me (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: torture horror / escape room

Originální název: Follow Me

Režie: Will Wernick
Hrají: Keegan Allen, Holland Roden, Denzel Whitaker

Hrací doba: 91 min

(Budou velké spoilery.)

Technologický pokrok reálného světa nejlépe a nejrychleji reflektují dva kinematografické žánry – horor a porno. Druhé zmiňované odvětví to zvládá pravděpodobně nejlépe a často se stává nenápadným tahounem technologických novinek. Jakmile se něco jeden den představí, druhý den už víme, že na tom půjde sledovat i péčko.

Horor je oproti pornografii přece jenom o něco konvenčnější žánr, ale s výdobytky moderní doby také dokáže pracovat poměrně hbitě. Konkurovat mu mohou snad jen nezávislé artovky. Schválně si zkuste uvědomit, jak málo novodobých hračiček vidíme ve velkofilmech a jak líně se do blockbusterů implementují. Horor jde nicméně s dobou, což s sebou sice nese i jistá úskalí třeba v podobě instantních módních počinů pro mladé publikum, ale obecně vzato lze vnímat pozitivně, že žánr neustrnul na místě a dokáže reflektovat krok doby. A to říkám jako někdo, kdo nedá dopustit na staromilskou ruční práci s nožem, sekerou, mačetou, pilou, harpunou, krumpáčem, klidně i vidlema pro mě za mě.

Důkazů můžeme najít dostatek. V posledních letech se vyrojila hromada horůrků, v nichž nějakou roli hraje internet, chytrá mobilní zařízení, sociální sítě, aplikace atd. Určitě sami vymyslíte víc příkladů než já, protože já k odborníkům nepatřím… jako mobil používám aligátora a nějaké aplikace mám v piči. Ale to sem teď asi nepatří.

Ve „Follow Me“, někdy známému též jako „No Escape“, hrají velkou roli sociální sítě. Film se točí okolo hvězdičky, která pro větší počet followerů, větší sledovanost a víc lajků udělá cokoliv. Jezdí po světě a vyvádí hromadu blbostí. Jednu takovou další má teď se svojí partou v plánu v Moskvě. Kámoš zná místního boháče a ten jim zde domluvil účast ve speciální strašidelné únikové hře. Ta je jen pro pozvané a pokaždé vypadá jinak – vždy ušitá na míru konkrétnímu zákazníkovi. No, jak asi tušíte, speciální a strašidelné to má být jakože hodně.

Úvod „Follow Me“ je dle očekávání strašná rakovina. První třetinu sledujeme blbečka, jak natáčí videa na mobil, přijíždí od Ruska a se svojí partou retardů si užívá místního luxusu. Čistá zoufalost; místy čekání na to, až se film rozjede do hororové části, docela bolí. To se dalo tušit.

Posléze se konečně přesuneme do samotné únikové hry. Nikoho samozřejmě nepřekvapí, že to celé jakože není jen jako a fakt má jít o kejhák. Že u toho ale nikdo nezdechne, to mě fakt nasralo. Na první dobrou jsem si myslel, že docela trapas, ale hned mi došlo, jestli v tom nebude nějaký háček. Rádoby šokující pointu, z níž se „Follow Me“ snaží hodně těžit, lze tedy odtušit už dlouho dopředu.

Follow Me (2020)

Čekal jsem každopádně od „Follow Me“ klasickou únikovku à la „Escape Room“, „Escape Room“ nebo „Escape Room“ (nedělám si prdel, jsou to tři úplně odlišné filmy!), proto mě trochu překvapilo, když se z únikové hry za chvíli vylezlo a film se překlopil do další polohy, která má o něco blíž třeba k sérii „Hostel“. V části s únikovkou také nejde nevidět inspiraci u „Saw“.

Vše každopádně postupně směřuje k finálnímu twistu, jenž měl asi diváka usadit na prdel, ale přinejmenším v mém případě se to kurevsky minulo účinkem, a to ze dvou důvodů. Za prvé, jak už jsem naznačil, nějaký podobný zvrat se dal uhádnout už dlouho dopředu, a za druhé jsem viděl „The Game“ Davida Finchera, odkud „Follow Me“ svůj závěr sprostě vykrádá. Jenže zatímco devadesátková kultovka s Michaelem Douglasem je dodnes napínák jak čuně, skvěle natočený a excelentně vygradovaný, tady se bavíme jen o plytké napodobenině, při jejíž výrobě chyběl talent a vize.

Follow Me (2020)

No, a vzhledem k tomu, že pointu jsem tušil dlouho dopředu, nezůstalo pro mě ve filmu prakticky nic zajímavého. Nahánečka po zavšivených chodbách s ruskými mučiteli mě nijak nevzrušovala, o postavy jsem nebál (beztak to všechno byli nesympatičtí zmetci a přál jsem jim zhebnout), twist mě nepřekvapil a krve se v tom nachází minimum. Obrat do dosavadního průběhu snímku spíš nasází hromadu logických nedostatků a také přinese pocit, že spousta věcí se odehrála příliš náhodně.

Vyložená tragédie „Follow Me“ není. Bohužel jsem zabil hodinu a půl svého života i u mnohem větších výmrdků laděných do podobného stylu. Rozhodně ale nejde o nic víc než plytký spotřební průměrák bez jakékoliv hodnoty. Sežvejkat se to dá, ale pak to člověk vyplivne a za chvíli si ani nevzpomene. Podobných pokusů o cool horory vzniká každý rok hromada a „Follow Me“ mezi nimi nijak nevyčnívá.

Follow Me (2020)


Afterbirth – Four Dimensional Flesh

Afterbirth - Four Dimensional Flesh

Země: USA
Žánr: technical / brutal death metal
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Unique Leader Records

Tracklist:
01. Beheading the Buddha
02. Spiritually Transmitted Disease
03. Girl in Landscape
04. Everything in Its Path
05. Never Ending Teeth
06. Minimum Safe Distance
07. Rooms to Nowhere
08. Swallowing Spiders
09. Dreaming Astral Body
10. Black Hole Kaleidoscope
11. Four Dimensional Flesh

Hrací doba: 35:27

Odkazy:
facebook / bandcamp

Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem zjistil, že američtí řezníci Afterbirth jsou už poměrně starou kapelou. Vlastně byli bezprostředními účastníky formování brutal death metalu, a to přímo v jeho semeništi, Long Islandu v New Yorku. Afterbirth tak stáli na začátku devadesátých let po boku Internal Bleeding, Pyrexia a samozřejmě také čelních představitelů Suffocation, když zkoušeli zostra měnit tempa, mučit výhradně vrchní struny kytar, vokály položit minimálně do hloubky basy a navíc tomu dát nějakou úroveň. Na rozdíl od svých kolegů to ovšem nedotáhli dál než na demo pásky. Jejich posledním svědectvím tehdejší doby je čtyřpísňové demo „Psychopathic Embryotomy“ z roku 1994, rok na to ukončili Afterbirth činnost.

Co nestihli tenkrát, si však vynahrazují teď, a to takřka v původní sestavě. Basák David Case (působící také v Helmet – ano, těch alternativcích), bubeník Keith Harris a kytarista Cody Drasser k sobě vzali po úmrtí zpěváka Matta Duncana Willa Smithe (ne toho Willa Smithe, ale toho co bublá také třeba v Artificial Brain). Škoda, že se toho pocitu ze studiové nahrávky Duncan nedočkal, nicméně s novým vokalistou vystřihli před třemi lety konečně svoji první dlouhohrající nahrávku „The Time Traveler’s Dilemma“ a právě v této době jsem je také prvně zaregistroval. Až do letošního „Four Dimensional Flesh“ jsem byl však mylně přesvědčen, že Afterbirth jsou na poli death metalu čerstvou krví.

„The Time Traveler’s Dilemma“ kolem mne ještě jen tak prošumělo, ale „Four Dimensional Flesh“ už jsem neunikl. Nutno uznat, že své zásluhy na tom má také vkusná obálka od jakéhosi Kishora. Afterbirth logicky navázaly na své kořeny, takže i na návratových deskách drhnou brutální death metal. Oproti svým začátkům však přihodili také notnou porci technického umu. Jejich zvuk dostal hned zajímavější kontury a v rámci svého žánru se tak snadno vymkli z utažených okovů. Ještě víc než o technice je to možná o progresivním přístupu k vlivům odjinud. Afterbirth nezní jako Dying Fetus ani jako Defeated Sanity. V jejich hudbě se totiž nachází více prostoru pro odlehčení a melodii.

Nejvíce mi Afterbirth na „Four Dimensional Flesh“ připomínají Lykathea Aflame. Právě legendární „Elvenefris“ dokázalo světu ukázat, jak se dá skloubit brutalita a ekvilibristika s jemností. „Four Dimensional Flesh“ postupuje obdobně, byť poněkud skromněji. A daří se mu to. Zprvu jsem se bál, aby se nejednalo o další uchcanost jako poslední desky Rivers of Nihil nebo Slugdge, ale Afterbirth jsou snad i díky svým surovým kořenům v tom propojování náročnějšího death metalu s progresivními prvky někde jinde. Nečekejte tak žádné příjemně znějící popěvky ani jiné ústupky (i přestože jsou zde v dílčích momentech zakomponované klávesy!). V tomto ohledu jedou Afterbirth pořád striktní smrt.

Afterbirth využívají melodií ve velkém. Nacházejí se tu totiž rovnou celé skladby, které fungují jako mezihry a nesou se právě v klidných polohách se zasněnými kytarami. Mohlo by se to zdát jako jasný faul na posluchače, ale věřte, že to sem sedí výborně. Takovéto kusy se zde nachází celkem čtyři a jsou chytře rozprostřeny mezi ten ostatní nepořádek. Písně Afterbirth jsou psány chytře, takže ani občasné slamování, jež k žánru nepokrytě patří, v jejich případě nepůsobí debilně. Vědí, jak všechny techniky death metalu vystřídat tak, aby to člověka nezačalo nudit. Slabší chvilka se sice nachází vprostřed alba, která mezi úvodní palbou ukončenou krásnou přestávkou „Girl in Landscape“ a koncovkou počínaje atakem „Swallowing Spiders“ postrádá podobně výborných momentů, ale všehovšudy se jedná o tři takovéto zářezy. Zbytek „Four Dimensional Flesh“ se mi fakt líbí.

Novinka Afterbirth stojí za poslech. To, jak borci dokáží do tvrdé hudby vkládat i jemnější prvky, je třeba ocenit, protože právě na tomhle většina kapel selže a snadno se promění v plytkou sračku. „Four Dimensional Flesh“ se valí nekompromisně kupředu, ale dovoluje vám dýchat. Má dostatek zajímavých nápadů a dokáže ze sebe vyždímat i nějakou atmosféru. Poslouchá se snadno, přitom je tu stále co objevovat. Schválně na kolikátý pokus si vy všimnete ramonesovského one-two-three-four!


Caustic Wound – Death Posture

Caustic Wound - Death Posture

Země: USA
Žánr: deathgrind
Datum vydání: 10.4.2020
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Death Posture
02. Cemetery Planet
03. Visions of Torture
04. Black Bag Asphyxiation
05. Terror Bomber
06. Blast Casualty
07. Ritual Trappings
08. Uranium Decay
09. Cabal
10. Acid Attack
12. Invisible Cell
13. Guillotine
14. Autonomous Weapons Systems
15. Cataclysmic Gigaton

Hrací doba: 26:19

Odkazy:

Personální složení deathgrindové mlátičky Caustic Wound je pozoruhodné. Jsou tu kytaristi a basák z Mortiferum (Chase Slaker, Max Bowman a Tony Wolfe), zpěvák působící v Celebral Rot nebo Fetid (Clyle Lindstrom) a aby z toho nebyl jenom další staroškolský death metal, všechno to zezadu popohání pro potřeby grindcoru mazák z Magrudergrind (Casey Moore). To není špatná sestava. Jejich první nahrávka „Death Posture“ však není tak zajímavá, jak by se papírově mohlo zdát.

Caustic Wound nepředstavují na „Death Posture“ nic, co by již dříve nebylo slyšeno. Borci moc dobře vědí už ze svých domovských kapel jak zahrát solidní death metal a grindcore a na desce to je znát. Prudké změny rychlostí, kytarové riffy, zahuhlaný vokál, všechno tu je, ale nic z toho nezvedá ze židle. To se potvrdilo už po několika málo přetočeních, kdy mi bylo jasné, že tady nebude nic k objevování a že „Death Posture“ je jen slušnou variací na dobře známé téma. Ne, že bych tu čekal nějaké inovace, ale třeba demíčko „Grinding Terror“, na kterém se nacházejí i skladby z „Death Posture“, mě baví víc.

Jsou chvíle, kdy si „Death Posture“ užívám a ta necelá půlhodinka mi přijde fajn. Jindy se ale stane (a je to docela často), že desku pustím a namísto toho, aby mě poslech nějak oslovoval, jenom tak prošumí a já vůbec netuším, co že jsem to slyšel. To by se určitě dít nemělo, grindcore by mě měl spíš zadupat hluboko do země. Na nějaké památné momenty je prvotina Caustic Wound taky poměrně chudá. Vybavím si titulní „Death Posture“, „Ritual Trappings“ nebo „Cabal“, ale jinak se jedná o grindcorový standard, který sice není špatný, ale lze ho slyšet i na dalších desítkách placek. Myslím, že každý moc dobře zná rané Carcass, Terorrizer nebo novější Insect Warfare. Caustic Wound to dělají podobně, ale těmto jménům se nepřibližují.

Své dělá i zvuk celé nahrávky. Na onom dva roky starém demu to byl přeci jenom větší hnůj, a to se mi zdá k hudbě Caustic Wound adekvátní. Přišlo mi násilnější, naléhavější, odpornější, prostě lákavější. Tahle řádná studiová placka sice také nezní zrovna uhlazeně, ale nejspíš jsem od ní čekal něco podobného a toho se mi nedostalo. „Death Posture“ je syrové, avšak skutečně nemocná atmosféra se tu nekoná. Podle mě je to krok směrem dolů a je to škoda, protože na nějaké pořádné grindcorové nebo deathgrindové album stále v posledních letech čekám a právě do Caustic Wound jsem vkládal naděje. Naposledy mě v těchto žánrech rozsekali Infernal Coil, to už je ale dva roky.

Caustic Wound patří v rámci novinek stále k tomu lepšímu v žánru. Na to, abych „Death Posture“ mohl obecně řadit mezi povedená alba, mu ale chybí nějaký osobitější ksicht. Stačilo by málo, třeba přitlačit v té produkci, udělat to opravdu hnusným a nebát se to nechat posluchači rozsekat hlavu jako tomu nebožákovy na obalu. Takhle mi pouze párkrát posloužilo jako kulisa a jeho hlavním pozitivním výsledkem bylo to, že jsem dostal chuť na něco ověřenějšího v těchto vodách. Poslední poslechy pak byly vyloženě z nutnosti si album připomenout.

Přese všechny výtky si myslím, že minimálně pro vyznavače deathgrindu je „Death Posture“ záležitostí hodnou poslechu. Rozhodně neurazí, ale já se k němu vracet už nejspíš nebudu. Času s ním stráveným nelituji. Vlastně by mě zajímalo i případné studiové pokračování. V budoucnu si však raději pustím Mortiferum, jejichž loňská prvotina „Disgorged from Psychotic Depths“ mi připadá lepší.


It Came from Beneath the Sea (1955)

It Came from Beneath the Sea (1955)

Země: USA
Rok vydání: 1955
Žánr: kaiju

Originální název: It Came from Beneath the Sea

Režie: Robert Gordon
Hrají: Kenneth Tobey, Faith Domergue, Donald Curtis

Hrací doba: 79 min

(Budou spoilery.)

Zlatým věkem brakového sci-fi / monster hororu byla jednoznačně padesátá léta. V téhle době se podobných věcí točily mraky, takže jestli máte náladu na nějaký naivní monstr biják (a nejen ten, ale tohle se mi zrovna dneska hodí) a nechcete zrovna čumět na moderní digitální bordel, tak právě padesátá léta jsou období, kde se prakticky nedá sáhnout vedle.

Snímek „It Came from Beneath the Sea“ z roku 1955 mezi nimi není ničím výjimečný. Nehledejte v tom nic jiného než obyčejnou náhodou, že právě tenhle si v našem filmovém koutku z daného období a žánru představíme jako první. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o zábavnou podívanou, která důstojně poslouží, chce-li si člověk užít trochu srandy u naivního letitého škváru.

Na podobných bijácích jsou samozřejmě nejdůležitější a nejlákavější ta monstra. Všechno okolo je jen obligátní omáčka, kteroužto musíte protrpět, abyste si posléze mohli užít epické finále s útokem gigantické příšery. Když máte kliku a šťastnou ruku, dostanete film, kde se obluda mihne už někdy dříve. K takovým případům patří také „It Came from Beneath the Sea“.

V průběhu snímku jde ale jenom o krátké štěky, většinu času sledujeme onu povinnou omáčku. V centru dění se nachází dvojice mořských biologů Lesley Joyce (Faith Domergue) a John Carter (Donald Curtis) a vojenský důstojník Pete Matthews (Kenneth Tobey). První dva se pokoušejí vykoumat, na co třetí jmenovaný narazil se svou nukleární ponorkou při plavbě Pacifikem. K dispozici mají kus tkáně, jenž na ponorce uvízl. Po nějaké době bádání přijdou na to, že půjde o obrovskou chobotnici přežívající na dně oceánu, a dle jejich názoru tvora vyhnaly na povrch jaderné pokusy v oblasti, díky nimž se stal radioaktivní.

Armádní představitelé teorii o gigantické chobotnici samozřejmě zpočátku nevěří, ale postupně přibývá ztracených lodí a objeví se očití svědci, takže nakonec svolí k honu na obludu. Hromada pindů okolo pro nás není důležitá, takže to všechno přeskočíme, a to včetně milostného jiskření mezi hlavními postavami. Jen si neodpustím poznámku, že postava profesorky asi měla být ve své době produktem emancipačních tendencí, ale myslím, že kdyby to takhle někdo točil dneska, dostal by vyplísněno za sexismus, když se vědkyně nechá od velitele takhle lehce sbalit a dělá vedle něj trochu blbku, i když jinak je schopná komandovat akci na konečné vyřešení chapadlové otázky.

Dost ale bylo zbytečných keců okolo, pojďme konečně k obludě, která na svou dobu vypadá perfektně. Však ji také stvořil Ray Harryhausen, tedy legenda ve svém oboru, jehož filmové triky svého času posunuly kinematografii směrem kupředu. „It Came from Beneath the Sea“ sice patří k jeho ranějším a určitě ne těm nejznámějším kusům, ale už tady jasně ukázal, že prostě umí. Když se obří chobotnice v závěru konečně ukáže v celé své kráse a začne se plazit po Golden Gate Bridge, tak je to prostě kurva paráda a srdce každého milovníka béčka musí zaplesat radostí.

It Came from Beneath the Sea (1955)

Čekání na příchod monstra se navíc vyplatí, protože nakonec si chobotnice užijete dost dlouho. Na triky údajně nezbylo moc peněz, takže má model hlavonožce o dvě chapadla méně a výsledek byl sestříhán, aby to nešlo poznat, ale sekvence s příšerou jsou krásně dlouhé. Demolice města trvá celé minuty, dojde i na plamenomety a nakonec podvodní souboj, kdy radioaktivní zvířátko lidské kurvy odpraví jakousi atomovou zbraní.

„It Came from Beneath the Sea“ tedy splňuje veškeré nároky, jaké divák může mít na kaiju z klasického období žánru. Příběhové pindy okolo s lidskými postavami se dají snést a občas jsou i trochu úsměvné. Samotné monstrum je pak libové a jeho finální útok na město zanechá skvělý dojem. A vzhledem k tomu, že právě kvůli těm příšerám se na monstr bijáky koukáme, spokojenost je na místě, protože v téhle nejdůležitější složce „It Came from Beneath the Sea“ exceluje. Milovníci velkých oblud by tomuhle i navzdory stáří měli dát šanci.

It Came from Beneath the Sea (1955)


Becky (2020)

Becky (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: home invasion

Originální název: Becky

Režie: Jonathan Milott, Cary Murnion
Hrají: Lulu Wilson, Kevin James, Joel McHale

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Asi neřeknu nic úplně nového nebo objevného, ale myslím, že k dnešnímu snímku se takové moudro docela hodí: u některých filmů prostě a jednoduše musíte přistoupit na jejich pravidla, abyste je mohli (d)ocenit a jakkoliv si je užít. Kousek s názvem „Becky“ k takovým podle mého názoru určitě patří. Pokusím se vysvětlit proč.

„Becky“ je totiž v jádru strašná blbost. Natočené je to celé jakože realisticky, ale asi všem musí být jasné, že v realitě by se taková premisa s největší pravděpodobností odvíjela úplně jinak. Pokud vám tohle vadí, pak se pro vás „Becky“ okamžitě stane trapnou hovadinou. Když ale pravidla přijmete a budete s filmem hrát tu hru, že by malá třináctiletá holka mohla sama skutečně pozabíjet bandu uprchlých nacistických muklů zocelených svou vírou, vězeňskou posilovnou a vězeňskou sodomií ve sprchách, pak si můžete užít zábavnou béčkou zabijačku s pěknými krvavými efekty. Rozhodnutí je na vás.

Věc se má asi následovně: Becky je náctiletý hajzlík, co se chová nesnesitelně a nejradši byste ji sami sejmuli. Sice si takhle vybíjí frustraci z toho, že jí umřela mamča, ale i tak se chová způsobem, že by jí normální člověk nejradši vlepil facku, že by dostala druhou o zeď a třetí o dno rakve. Její tatík nicméně podobné výchovné lepáky nerozdává. Namísto toho si to začal rozdávat s novou ženskou, což se Becky moc nelíbí. Táta s dcerkou každopádně jedou na víkend na chatu, kam na pozvání dorazí i tátova nová matrace se svým synem (oba jsou černoši – to v tomhle případě ještě bude důležité), o čemž Becky dopředu neví. Docela ji to nasere, tak sebere psa a uraženě odkráčí do lesa.

No, a zatímco trucuje v lese, do chaty dorazí čtveřice uprchlých trestanců vyznávajících filozofii, že bílá rasa je ta nejlepší a že Hitler byl sympatickej frajer. V chajdě si jejich kápo schoval jakýsi tajemný klíč (nikdy se nedozvíme od čeho), jenž mu má pomoct v jeho úkolu očistit rasu. Nebo tak něco. Klíč nicméně našla Becky. A protože jí muklové sejmou taťku, tak se namíchne a začne postupně kuchat ona je.

Nějaký ten scenáristický balast se bohužel najde a dojde i na obligátní vylévání citečků, ale jedna věc se „Becky“ musí nechat. Jakmile titulní hajzlík začne konat svoje dílo, tak je to fakt docela sranda. Zabití mi přišla dobrá a hezky krvavá, takže škoda, že se jich neobjevilo ještě víc. Ubodání hajzla pastelkami a pravítkem byla halda, stejně jako rozjebání člověka motorem od člunu nebo sekačkou na trávu. Na první místo bych ale dal scénku se střiháním visícího oka tupými dětskými nůžkami, to se vážně povedlo.

Becky (2020)

O moc víc toho vlastně „Becky“ nemá co nabídnout, ale ono to vlastně stačí. Naháněčka s trestanci po lese odsýpá slušně, vraždy jsou fajn a i díky střízlivé hrací době se z toho nakonec vyklubala příjemná jednohubka. Jak už jsem ale zmiňoval výše, nesmíte moc přemýšlet nad tím, že drsné trestance tam masakruje malá holka.

Všimnul jsem si nicméně, že se v souvislosti s „Becky“ nejčastěji mluví o jiné věci. Vůdce nazi gangu s vytetovaným hákovým křížem na zátylku si střihnul nějaký Kevin James, což je komediální herec, pro něhož se jedná o první zápornou roli v kariéře. Původně měl mimochodem postavu hrát Simon Pegg, jehož určitě budete znát ze „Shaun of the Dead“. Mně tohle každopádně nijak zajímavé nepřišlo, protože na komedie nekoukám, takže jsem ani nepoznal, že jde o nějakého komika, a tudíž mi to bylo jedno. Upřímně, zajímavější mi přišel jeho poskok v podání Roberta Mailleta. Tenhle chlap je neskutečný hromotluk a přijde mi škoda, že ve filmech nedostává víc prostoru.

Becky (2020)

Tématem do pranice budiž žánrové zasazení „Becky“. Nic hororového tu nenajdete, trochu násilí ještě horor neudělá. Na akci to není moc akční, na drama nebo thriller moc nadsazené, ale na komedii moc seriózní. Bez debat jsou snad jedině elementy home invasion a revenge subžánrů. Vtipné je, že by mi na „Becky“ hodně sedělo označení „žánrovka“… prostě takový ten film, jejž ocení především fandové žánru, kteří si jej mohou i nefalšovaně užít. Akorát nevím jakého žánru. Příznivci hororu, jimž není cizí trochu nadhledu a zábavy, by na „Becky“ mohli ocenit dobře provedené násilné scény. V obecnosti bych ale snímek nejvíc doporučil fandům béčkové kinematografie.

Mně osobně se to vlastně vcelku líbilo. Výhrady bych rozhodně měl a některé momenty se podle mě daly řešit výrazně lépe, ale celkově vzato to vlastně bylo úplně oukej. Na jedno podívání – proč ne.

Becky (2020)


Dead End (2003)

Dead End (2003)

Země: Francie / USA
Rok vydání: 2003
Žánr: supernatural horror

Originální název: Dead End
Český název: Smrt přichází v bílém

Režie: Jean-Baptiste Andrea, Fabrice Canepa
Hrají: Ray Wise, Lin Shaye, Alexandra Holden, Mick Cain

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Kdysi jsem čítával časopis DVDMag, který, jak už jeho název napovídá, recenzoval filmy nově vycházející na DVD. Později se z něj celá redakce trhla a založila nový časák Filmag. To bylo všechno ještě předtím, než naběhla móda levných DVD v pošetkách, která dost změnila do té doby standardní prodej DVDček, zničila DVD půjčovny a vlastně zlomila vaz i podobným časopisům.

Svého času jsem tenhle časák dost žral a věřil jeho názorům. Když tam tedy kdysi vyšla nadšená recenze na horor „Dead End“, chtěl jsem ten biják hodně vidět. To se mi v dohledné době nepovedlo, ale nějak jsem si i po těch letech zachoval mindset, že to bude dobrá podívaná, a s tímhle očekáváním jsem se na „Dead End“ nyní šel dívat.

Slibně se ostatně tvářilo i vcelku solidní obsazení. V hlavní roli se představuje Ray Wise, jehož si můžete pamatovat díky kultovnímu seriálu „Twin Peaks“ nebo akční klasice „RoboCop“. Svoje má v hororech odehráno také Lin Shaye, již jste mohli vidět třeba v „Critters“, „2001 Maniacs“„Insidious“ a hromadě dalších.

Sám film se zpočátku skutečně tváří zajímavě. Vypraví o rodince – máma, táta, syn, dcera a přítel dcery – jedoucí na Štědrý den za babičkou na večeři. Po cestě se jim ale začnou dít dost divné věci. Nejdřív potkají holku celou v bílém a vezmou ji do auta i s jejím dítětem, protože vypadá, jako kdyby měla nějakou nehodu. Když se ale rodinka rozdělí a v autě zůstane jen nemluvná dívčina s oním přítelem, ukáže se, že děcko je ve skutečnosti mrtvé. Příště už rodina přítele uvidí uvězněného v podivném odjíždějícím autě a pak jej najde o kus dál na silnici rozsekaného na maděru.

Postupně za podobně zvláštních okolností odpadávají i další členové rodiny nebo jim střídavě začíná jebat, ani nemluvě o dalších nevysvětlitelných událostech jako zastavených hodinkách nebo nekončící cestě bez křižovatek, odboček či benzínových pump.

Zpočátku je „Dead End“ opravdu zábavné. Filmu se daří hezky skloubit mysteriózní tajemno a humor, dokonce i hlášky, aniž by se z toho stala vyložená komedie. Tenhle kontrast se mi líbil a přišlo mi dobré, že se jej podařilo odměřit s takovou lehkostí. Vůbec jsem nečekal, že bych se u toho takovým způsobem zasmál, a přitom tomu nechyběla atmosféra. Ani nemluvě o tom, že nějakou chvíli jsem byl opravdu zvědavý, co se z toho vyklube.

(A jestli nechcete vědět, co se z toho vyklube, přestaňte číst.)

Dead End (2003)

Problém nastává v tom, že jak minuty pomalu přibývají, pomalu vám začne docházet, že z toho nejspíš nic moc nevyleze. Když se pak stopáž začne nebezpečně krátit, z pocitu se stává prakticky jistota – buď z toho nevyleze nic, anebo přijde nějaká dementní pointa à la „někomu se to celé jenom zdálo“.

No a nakonec se ukáže, že přesně tohle je ten případ. Když „Dead End“ dolezlo ke svému rozuzlení, tak už mě to nepřekvapilo a nechápal jsem, jak jsem mohl být tak naivní a čekat od toho cokoliv kreativnějšího a invenčnějšího. Nápověd ostatně snímek poskytl hned několik. Když se nad tím zamyslím, tak svým způsobem to „Dead End“ jasně naznačí hned na svém začátku, člověk jen nesmí ignorovat jeden zdánlivě bezvýznamný detail.

Dead End (2003)

Samozřejmě hodně záleží na tom, jak se k podobným pointám stavíte. Pokud vám nevadí, nebude vám vadit ani „Dead End“, poněvadž v tomhle ranku filmů, které na konci udělají obrat „a všechno je úplně jinak, nic z toho se reálně nedělo“, vlastně není špatné, minimálně první polovina mi přišla docela fajn.

Já osobně ale tenhle druh pointy nemá vůbec rád. Přijde mi to jako hrozné klišé a hlavně mi to přijde jako strašně lenivý a pohodlný způsob, jímž se dá vysvětlit prakticky cokoliv. Navíc se to objevilo už v tolika filmech, že mě spíš namíchne, když to vidím v nějakém dalším. To se bohužel týká i „Dead End“. Pro mě rozuzlení shodilo celý biják, protože jej nejsem úplně schopen docenit. Škoda. Asi nemusím dodávat, že tím pádem jsem si z „Dead End“ ani zdaleka neodnesl tak dobrý pocit, jak jsem v předstihu doufal.

Dead End (2003)


The Wretched (2019)

The Wretched (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Wretched
Český název: Démon zatracení

Režie: Brett Pierce, Drew T. Pierce
Hrají: John-Paul Howard, Piper Curda, Jamison Jones

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Na „The Wretched“ mi přijde mimořádně vtipná jedna věc. Sice se jedná o malý laciný a nízkorozpočtový horůrek (a ještě navíc nevalných kvalit, ale k tomu dostaneme později), přesto se mu podařila věc, jakou se může pochlubit jen málokterý film. Šest týdnů po sobě dokázal ovládnout návštěvnost amerických kin. Jedná se o první snímek od „Avatara“ (2009), jemuž se tohle povedlo.

Není ale úplně těžké si domyslet, jak se něco takového mohlo přihodit. „The Wretched“ si svou premiéru sice odbylo už v červenci 2019 na festivalu, ale do distribuce se film dostal až v květnu 2020, tedy uprostřed pandemie koronaviru. Většina kin ve Spojených státech amerických sice měla zavřeno, ale pořád fungovala autokina a vzhledem k tomu, že v té době se v oběhu nacházelo jen minimum snímků, cesta k nesmrtelnosti byla pro „The Wretched“ velmi jednoduchá. Jenže i když se tvůrci můžou chlubit takovým úspěchem, celkově jejich počin pořád nevydělal žádnou raketu. Na druhé straně, při rozpočtu pouhých 66 000 amerických dolarů se dají i ty tři míče považovat za docela úspěch.

Aby to celé bylo dvojnásobně legrační, tak „The Wretched“ je navíc strašná mrdka, která by si vzhledem ke svým (ne)kvalitám zasloužila spíš opovržení, nikoliv jakýkoliv úspěch.

Celé se to točí okolo náctiletého klacka Bena, jehož rodiče se zrovna rozvádějí a on přijíždí bydlet k tátovi na maloměsto. V sousedním baráku nicméně žije rodinka, jejíž mamču Abbie posedne hnusná čarodějnice pocházející z místního lesa. To má za to, že srazila srnce a ještě si jeho mrtvolu dovezla domů. Právě z téhle mrtvoly čarodějnice vyleze a začne páchat neplechu.

Tato neplecha tkví v tom, že bosorka žere malé děti. Má na to vymakanou strategii – nejdřív přiměje všechny z rodiny, aby na fakana zapomněli, a pak si ho odtáhne do svého brlohu v lese. Takhle si vyšlápne na oba sviště Abbie a nakonec i malou ségru Benovy nové kámošky. Ben nicméně není až takové jelito, začne tušit něco divného a pokusí se záhadě mizející omladiny přijít na kloub.

Problém tkví v tom, že jeho pátrání po pravdě dost nudí. Jde o takový ten klasický případ, kdy dlouhé minuty sledujete, než postava na plátně konečně přijde na to, co divák věděl už před půlhodinou. Na hororový žánr se tam navíc nachází žalostně málo hororových scén, a když už nějaká náhodou přijde, bývá krátká a typicky ještě nemastná neslaná. Takhle laciné pokusy o bafnutí snad nemůžou pořádně vylekat, natožpak vystrašit ani patnáctileté smrady, jejichž věkové kategorii jsou podobné rádoby horory pravděpodobně určeny.

Taky mi vadilo, že se tam spousta věcí děje strašně na náhodu. Dám jeden příklad. Táta si myslí, že Ben je na drogách, protože se chová divně (v sousedství má čarodějnici, víš jak) a napadl jeho novou partnerku (čarodějnice už se převtělila do ní, ale nikdo to neví). Bena odváží policie na stanici, ale bosorka něco zašeptá strážníkovi do ucha. A teď to přijde. Policajt nedojede na stanici, nýbrž k vodě, kde se pokusí Bena utopit. Zničehonic ale přiběhne zbloudilý pes a hlavního hrdinu zachrání. Policista se potom jen tak zastřelí. To všechno asi jen proto, aby hlavní cucák pro následný souboj s čarodějnicí dostal pistoli.

The Wretched (2019)

Nejvíc mě na „The Wretched“ vlastně bavila dvojice přiopilých týpků v kině, kteří u podobných kvazilekaček s úžasem řvali hlášky „ou shit“ nebo „no do prdele“. Vrcholem filmu pak bylo, když se jeden z nich šel vychcat, ale namísto záchodů si to namířil do křoví vedle plátna, takže se jeho vodopád rozléhal celým letním kinem. Tehdy jsem se docela zasmál, ale pro „The Wretched“ to moc dobrou vizitku neznamená. Zatímco jindy hlučné diváky v kině nenávidím, v tomto případě borci výsledku pomohli, jinak bych tam asi zkapal nudou.

Nějaký rádoby pokus o hororovou scénu objeví až na konci, kdy hlavní hrdinové vlezou do brlohu čarodějnice, aby vysvobodili svoje sourozence. Jenže ani tady se nejedná o nic extra záživného. Celé se to odehrává ve tmě, aby toho bylo ideálně co nejméně vidět, čarodějnice se jen tak mihne, aby nešlo poznat, že vypadá docela trapně (stejně to nepomůže). Skončí to happyendem (nakonec se ukáže, že všechna děcka, o něž jste se jakože měli bát, ve skutečnosti žijou; čarodějnice si je asi schovávala na horší časy), ale aby to bylo jakože strašně hustý, poslední záběr naznačí, že čarodějnice přežila, a vyústí to v otevřený konec. Jeho úroveň je ovšem stejná jako rádoby šokující zvrat před onou scénou v brlohu.

The Wretched (2019)

Abych to zkrátil, „The Wretched“ je prostě povrchní podprůměrné vakuum. Navíc to není ani tak debilní, aby se z toho stala zábavná roztomilá sračka, u níž se člověk může krásně zasmát. Tohle se prostě tváří, že se jedná o seriózní horor, ale jde jen o řemeslně zručně udělané hovno. Tvůrcům prostě chyběl talent i vize a výsledek podle toho vypadá.


Pearl Jam – Gigaton

Pearl Jam - Gigaton

Země: USA
Žánr: alternative rock / grunge
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Monkeywrench Records

Tracklist:
01. Who Ever Said
02. Superblood Wolfmoon
03. Dance of the Clairvoyants
04. Quick Escape
05. Alright
06. Seven O’Clock
07. Never Destination
08. Take the Long Way
09. Buckle Up
10. Comes Then Goes
11. Retrograde
12. River Cross

Hrací doba: 57:03

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Do hudby Pearl Jam jsem se dostával dlouho. Jejich žánrově spřízněné kolegy jsem měl dávno najeté odpředu dozadu, ale partu kolem Eddieho Veddera ne a ne dostat pod kůži. Přitom právě Pearl Jam, nebo lépe řečeno jejich členové, stáli u zrodu fenoménu grunge a dají se brát jako jeho průkopníci. Asi nikdo nebude rozporovat to, že Green River byli jednou z vůbec prvních grunge kapel. Bez většího úspěchu se rozpadli a přišli na řadu Mother Love Bone. Tam už to vypadalo velice nadějně, ale jejich zpěvák Andrew Wood jako když předpověděl pozdější události v rámci celého žánru a zemřel na předávkování heroinem. Vydání prvotiny „Apple“ se ani nedožil a Mother Love Bone to taky rozpustili.

Až s Pearl Jam se basákovi Jeffu Amentovi a kytaristovi Stoneu Gossardovi splnilo hrát v nějaké normálně fungující kapele, ba co víc, hned od vydání debutu „Ten“ také nesmírně úspěšné. Právě tahle deska mě k nim nakonec po předchozích nezdarech s novějšími alby před pár lety dostala. Jako první jsem od Pearl Jam slyšel v době vydání „Backspacer“ a moc poslechů z toho nebylo. Minulé „Lightning Bolt“ na tom pak bylo ještě hůře. Pár písní jsem si na obou sice dokázal najít, ale v žádném případě se nejednalo o nic, co bych si musel pouštět pořád dokola. Až s klasickými alby jako „Ten“, „Vs.“ nebo „Vitalogy“ jsem pochopil, co že to na těch Pearl Jam je. Jejich novou tvorbu tak nijak neadoruji a letos vydané „Gigaton“ na tom bohužel vůbec nic nemění.

Vlastně je ten problém pořád stejný a úplně prostý. Pearl Jam jednoduše už neskládají nijak zajímavou hudbu. Sice to zní jako oni, ale při poslechu vůbec nemáte pocit, že by se mělo jednat o něco výjimečného, nebo hodného takového jména. Od jisté doby, co se Pearl Jam začali politicky více angažovat, na koncertech používat masku George W. Bushe a později podporovat Baracka Obamu, hudební stránka jako když ustoupila té textařské. Něco na způsob U2 syndromu. Situaci nenapomohl ani Vedderův útěk do divočiny, kdy ke stejnojmennému filmu udělal soundtrack, i když ten byl oproti pozdějšímu albu na ukulele ještě zlatý…

Pearl Jam nepříjemně zfotrovatěli. Nyní dělají hudbu pro americké padesátníky, co nosí zmačkané flanelky a cowboyské klobouky, jezdí v ojetých Roverech a na cestu ladí místní rockovou stanici, kde dost možná zaslechnou i něco z „Gigaton“. Divokost devadesátek je pryč, touha po experimentech se zvukem jako na „Binaural“ taky. Přitom ústřední singl desky „Dance of the Clairvoyants“ naznačoval možnou změnu. Taneční, až novovlnný rytmus zní svěže, je tu znatelný vliv Talking Heads, ale to je z hlediska překvapení na „Gigaton“ vše.

Začátek „Gigaton“ alespoň příjemně odsýpá. „Superblood Wolfmoon“ je přesně tou jednoduchou rockovou vypalovačkou, jakou Pearl Jam dokázali vtěsnat na své album vždycky přinejmenším jednu. Stejně tak úderná „Quick Escape“ je fajn, ani ty politické narážky na Donalda Trumpa napříč celým albem nepůsobí křečovitě, a o zdařilé „Dance of the Clairvoyants“ už také byla řeč. Od páté písně „Alright“ však začnou dostávat prostor typické, Vedderem trýznivě zpívané balady, a to prostě není ničím, co bych chtěl poslouchat déle než nezbytně nutno. V tomto rozpoložení se však pohybuje více jak polovina „Gigaton“. „Comes Then Goes“ nebo „Seven O’Clock“ zkousnu, ale srance typu „Buckle Up“ a „River Cross“ už jsou moc. Pročísnout se to snaží dva kusy, „Never Destination“ a „Take the Long Way“, ale první zmiňovaná patří k tomu nejhoršímu na „Gigaton“ a druhá na solidní úvod alba už nedosahuje.

„Gigaton“ je vlastně takové, jaké jsem ho čekal. Jsou tu dvě, tři skladby, které se mi docela líbí, a zbytek mě moc nezajímá. Mívám problémy nahrávku vůbec doposlouchat, protože ten závěr je na koncentraci už dost náročný. Stejně tak to mám i s předchozími deskami, takže se neděje nic nečekaného a dá se říci, že si Pearl Jam drží svůj standard z posledních mnoha let – šedivý průměr. V dnešní době pro mě mají význam zejména jako poslední velikáni grunge a jednou bych je rád viděl naživo.