Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Monstrous (2020)

Monstrous (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: rádoby bigfoot horror

Originální název: Monstrous

Režie: Bruce Wemple
Hrají: Anna Shields, Rachel Finninger

Hrací doba: 86 min

(Budou velké spoilery.)

Horory s bigfootem / sasquatchem mě baví. Obecně mám rád monstr bijáky a horory s obludami – čím větší a ohavnější, tím lépe. Třeba si tím kompenzuju svoje malý péro nebo tak něco. Ale to sem teď nepatří. Chtěl jsem spíš říct, že bigfoot k pořádným příšerám nepochybně patří a na malé péro s největší pravděpodobností netrpí.

Najít nicméně dobrý horor s bigfootem je poměrně těžké. Většinou to jsou strašné kraviny bigfootoviny, a to má ještě člověk kliku, když se jedná o zábavně špatný trash. Třeba předloňské „Primal Rage: The Legend of Oh-Mah“ na poměry nepříliš dobrých bigfoot hororů ještě docela ušlo, i když k označení dobrý film to pořád mělo ještě docela daleko. Minimálně z produkčního hlediska se ale jednalo o řemeslně kvalitně udělaný projekt, což tak nějak dokazuje, že má smysl to občas zkoušet (nový pokus se objeví skoro každý rok) a doufat, že by se něco rozumného v tomhle ranku mohlo urodit.

Letošní bigfoot úrodu představuje kousek „Monstrous“. Od něj jsem už dopředu nečekal nic moc kvalitního, protože se na první pohled (plakát, trailer) jedná spíš o lacinější záležitost – lacinější především obsahově. V podobných záležitostech se rád mýlím, ale můžu vám okamžitě prozradit, že tady jsem zmýlil. Akorát na opačnou stranu, než to podle téhle věty může vypadat. „Monstrous“ je ještě mnohem horší, než jsem předpokládal.

Hodlám v následujících řádcích vykecat největší a vlastně i jediný plot twist „Monstrous“, takže na to radši upozorňuji dopředu, aby někdo nebyl nasraný, kdyby se na to chtěl podívat. Přijde mi totiž, že to nemůžu dostatečně vydissovat a ukázat vám, proč je to taková mrdka, aniž bych tohle vyzradil. Mám ale i jednu dobrou zpravu – „Monstrous“ je tak špatné, že vám ten film pravděpodobně nezkurvím ani tak. Tady se totiž toho moc zkurvit nedá. Tak jdeme na věc!

„Monstrous“ mě mimořádně nasralo tím, že jde vlastně o klamavou reklamu. Bigfoot se tu sice objeví, ale vůbec to není o něm, ačkoliv se tak snímek na první pohled prezentuje. Ve skutečnosti z toho totiž vyleze lesbická vražedkyně, která si zve do baráku holky, aby je tu ve sklepě zabila a natočila si u toho snuff. Ideálně potom, co se s nimi ještě trochu polesbuje. Není nad to někomu vylízat pekáč a pak mu rozmrdat palici kladivem, že jo.

Hlavní hrdince Sylvii (jejíž představitelka Anna Shields k téhle perle mimochodem vysrala i scénář) se takhle ztratila nejlepší kamarádka. Odpověděla na inzerát o spolujízdě a pak už se nikdy neobjevila. Když se tedy nyní objevil podobný inzerát, Sylvia odpoví a s brunetkou odjede někam na samotu na její chatku. Film prezentuje, že to je těžká divočina a že tam pak oběti bloudí po lese, ale při příjezdu lze opodál zahlédnout hlavní silnici, haha. No, Sylvia má sice traumičku z dětství (sestra díky ní uhořela) a další problémy, ale vymletá piča to jakože není, takže svoji novou kámošku Alex prohlédne a najde i její sklepní doupě, v němž aktuálně ještě čeká na popravu předešlá oběť.

Monstrous (2020)

Teď vás možná napadla dost zásadní otázka – jak do toho kurva spadá ten bigfoot? Hele, to je jednoduché. Ten žije a pobíhá v divokých lesích (to měl být vtip, vzpomeňte si na tu silnici) okolo chaty a od baráku jej drží jenom zvukový systém na odhánění divoké zvěře.

V reálu to vypadá asi tak, že ten bigfoot se tam prakticky ani neobjevuje. Asi dvakrát v průběhu filmu se zlehka ukáže, ale jen tak cudně, aby tam náhodou nebylo něco vidět. V překladu: silueta chlupů ve tmě, anebo něco rozmazaného v pozadí. V celé kráse se objeví až v poslední scéně a i tady pro jistotu jen na chvilku a v detailech, aby nešlo moc poznat, že ta maska vypadá hrozně směšně. Stejně to nepomohlo a vypadala směšně. A co je ještě horší, z bigfoota nakonec udělali klaďase, jenž hrdince ještě pomůže sejmout tu hnusnou vraždící žábu. Zkurvená zrada na diváka.

Monstrous (2020)

Když čumím na bigfoot horor, tak chci, aby tam bigfoot rozjebával palice buranům a unášel ječící svlečené blondýny do svého brlohu a tam jim ukázal, zač je toho jeho gigantické bigfootí péro. Ne tuhle nedomrlou břečku o jakože vražedkyni, kde vlastně ani není nic pořádně vidět. Dvě buchty tam tři čtvrtiny filmu kecají v chatě a občas si dají líbačku. A když už dojde na nějakou konfrontaci, tak se ještě chovají úplně dementně a vždycky poslušně čekají, než jim protivnice ránu vrátí, namísto toho aby ji dojebaly, zatímco se válí po zemi. No, a víc tam toho vlastně není. A ani jedny ukázané cecky mě tentokrát neobměkčí.

Nevím, jestli to měl být pokus o inovaci nebo snaha udělat něco rádoby chytrého a překvapivého. Víš jak, člověk se jde podívat na monstr horor a má si sednout na prdel z toho, že monstrum je vlastně někdo úplně jiný, než měl čekat. Aby ale takový pokus zafungoval, nemůže se u toho divák vrtat v nose nudou, což se přesně stalo mně. Stručně řečeno, jedná se o strašnou kokotinu, s níž byste neměli ztrácet čas.

Monstrous (2020)

Abychom to měli kompletní, zbývá mi už jenom zandat nějaký otřepaný fór s názvem bijáku, tak tedy: monstrózní výsledek určitě je, ale jedině tak monstrózní mrdka.


Altered Species (2001)

Altered Species (2001)

Země: USA
Rok vydání: 2001
Žánr: natural horror

Originální název: Altered Species
Český název: Krysy

Režie: Miles Feldman
Hrají: Allen Lee Haff, Leah Rowan

Hrací doba: 91 min

(Budou spoilery.)

Jestli naši filmovou rubriku, do níž přispívám primárně jen já, trochu sledujete, asi už jste pochopili, že sračkové horory a vlastně i sračkové filmy obecně mi vůbec nejsou cizí. A protože hovadin, které se svou kvalitou pohybují někde mezi céčkem a zetkem, není nikdy dost, pojďme se podívat na další takovou perličku!

Tenhle démant světové kinematografie nese v českém distribučním překladu hrdý název „Krysy“. To říká prakticky vše, o čem tu necelou hodinu a půl půjde. Tenhle kousek pochází z roku 2001 a téhož názvu a z téže doby existují ještě další dva bijáky (2002 a 2003). Tenhle konkrétní se nicméně v originále jmenuje „Altered Species“ a někdy je znám též jako „Rodentz“. Pokaždé se nicméně jedná o tu samou haldu s hromadou krys, jimž na konci dodá korunu sám zmutovaný krysodlak. Ale to už trochu předbíháme…

Obyčejné krysy nepatří k úplně nejroztomilejším zvířátkům, ale normálně nemají potřebu skákat po lidech a žrát je. Z toho vyplývá, že bychom si měli zodpovědět důležitou otázku každého zvířecího hororu – co se stane, že se z krys stanou krvežíznivé bestie? Pozor, půjde o veliké překvapení: na vině je experiment! Tentokrát za to může vědec a jeho pokusy. Krysa napíchaná nějakým zeleným svinstvem zmutuje a zbytky vylité do odpadu zase zachutnají krysí kolonii ve sklepení.

A teď bacha. Laboratoř se nachází v opuštěném komplexu. Kromě vědátora a jeho asistenta tam sice nikdo není, ale za asistentem přijedou na návštěvu zakalit jeho kámoši. Oběti bychom tedy měli. Odsud dál už si to určitě umíte představit. Odnese to kočka, uklízeč, vědátor i nějaká ta omladina.

Pár věcí za zmínku stojí. V případě jde o digitální triky. Těch se sice v „Altered Species“ neobjevuje moc, ale když už, tak to kurva stojí za to. „Altered Species“ v tomhle ohledu stoprocentně naplňuje parametry filmové žumpy, k níž roztomile tragická triková stránka neodmyslitelně patří. V tomhle ohledu se biják předvede zejména při vraždě kočky. Už detail na epickou animovanou krysu pobaví. Když ale zpoza rohu začnou létat digitální 2D chlupy a krev, tak jsem šel fakt do kolen smíchem. Prostě rychta.

O nic lepší (horší?) není ani již zmiňovaný zmutovaný krysodlak velký jako člověk. Tady už si ale „Altered Species“ nepomáhá digitálními triky. Jde o regulérního plyšáka a závěrečný souboj s ním platí za jednoznačný vrchol celého filmu. Škoda, že to tvůrci mysleli docela seriózně a krysáka radši moc neukazují. Přesto dojde třeba na krysodlačí krasojízdu na střeše dodávky. To chceš.

Altered Species (2001)

Všechno mezi zmiňovanou vraždou kočky a touhle finální bitkou za moc nestojí, snad jedině s výjimkou vraždy blbé blondýny, v níž se krysodlak pořádně ukáže poprvé, doplněná o následnou prču, kdy frajer čeká kuřbu, ale blondýna už má rozežranou palici od mega krysáka. Jasně, už to slyším, jak někdo namítá, že podobné bijáky stojí za hovno kompletně, tak proč se divím, že to není moc kvalitní. Jasně, máte recht, ale myslel jsem, že to za moc nestojí ani optikou filmového hnoje. Něčemu takovému se typicky chcete vysmát, ale „Altered Species“ bohužel neobsahuje zas tolik momentů, které by měly potenciál trhat bránice příznivcům filmové žumpy.

Řekl bych tedy, že „Altered Species“ dopadlo tak nějak napůl. Objektivně je to sračka, jak když krysím ocáskem mrská, o tom žádná, ale není to zas taková mrdka, aby u toho člověk zkapal nudou. Normální divák to samozřejmě nevydýchá, ale labužník zocelený hodinami zetkových hororů bude naprosto v pohodě. Těch ultimátně směšných momentů se ale najde jen pár, takže do titulu „tak špatné, až je to dobré“, má „Altered Species“ naneštěstí dost daleko. Všehovšudy jde tedy v rámci podobného hnoje o průměr… jestli tedy něco takového jako hnojní průměr vůbec existuje.

Altered Species (2001)


Batman and Robin (1949)

Batman and Robin (1949)

Země: USA
Rok vydání: 1949
Žánr: action

Originální název: Batman and Robin

Režie: Spencer Gordon Bennet
Hrají: Robert Lowery, Johnny Duncan, Jane Adams

Hrací doba: 263 min

(Budou spoilery.)

První hrané zpracování Batmana z roku 1943 byla strašná bejkárna, a to i na poměry svojí doby. U diváků nicméně ohlas měla, a tak studio Columbia Pictures odklepalo pokračování. Mezi „The Batman“ a „Batman and Robin“ přesto uběhlo celých šest let, během nichž došlo ke kompletnímu přeobsazení.

Pokud jsem něco nepřehlédl, z prvního seriálu se nevrací vůbec nikdo, což se týká i hlavních postav. Například takový Robin se ani vrátit nemohl, poněvadž jeho původní představitel Douglas Croft v mezičase seknul s herectvím. Svůj poslední film natočil roku 1947. Na jeho místo přišel Johnny Duncan, který byl ve svých 26 letech o celou dekádu starší Croft, když hrál Robina. Hlavní role Batmana se pak po Lewisu Wilsonovi ujal Robert Lowery.

Vedle toho od prvního seriálu skončila druhá světová válka. Díky tomu již nebylo nutno uměle pozvedávat nacionální cítění diváků tím, že za hlavního záporáka dosadíte slizkého a podlého japonského špióna a navrch přisypete několik rasistických urážek na Japonce jako pomstu za Pearl Harbor. Tentokrát BatmanRobinem čelí antagonistovi z komiksů jménem The Wizard.

The Wizard toho ale se svojí předlohou nemá příliš společného. Jak už jeho jméno napovídá, v komiksech vládne magickou silou. V „Batman and Robin“ se jedná o normálního šulina v kukle, jenž užívá vědy a techniky, aby páchal kvalitní neplechu na městě Gotham.

The Wizard šlohne přístroj vymyšlený místním vědcem profesorem Hammilem. Aparát dokáže na dálku ovládat jakékoliv vozidlo. Později se sice podaří vyvinout další přístroj, jenž dokáže neutralizovat účinek toho prvního, ale The Wizard dokáže ztopit i tenhle a kombinací účinku obou se potom stane neviditelný. Ale žádné strachy, BatmanRobinem na něj zvládnou vyzrát i tak. Hlavně teda Batman. Robin mi v tomhle přišel spíš jako taková ta blbá blondýna z teleshopingu, jehož role spočívá v tom, aby měl Batman komu vykládat svoje geniální dedukce dalšího postupu zlosynů.

„Batman and Robin“ každopádně ani o píď nehnul s formátem a pojetím. Opět se tedy jedná o patnáctidílný seriál, kde jednotlivé epizody trvají přibližně čtvrt hodinky s čestnou výjimkou v podobě první „Batman Takes Over“, jež se pyšní půlhodinovou stopáží. Celkově na vás tedy čekají čtyři hodiny naivní černobílé zábavy.

Batman and Robin (1949)

Kromě formátu „Batman and Robin“ bohužel zachoval i množství logických lapsů, očividnou lacinost (formy i obsahu) a ne úplně prvotřídní kvalitu. Všehovšudy se tedy člověk musí i na pokračování dívat s velkou dávkou rezervovanosti, a to nejen z důvodu stáří.

Pokusím se dát jeden příklad za všechny, jenž zároveň může posloužit i jako důkaz toho, že se „Batman and Robin“ v mnohém vůbec neobtěžoval poučit se z chyb „The Batman“. Titulní duo opět nedisponuje batmobilem a po městě v pohodě jezdí ve stejném fáru jako svoje vlastní civilní identity Bruce Wayne a Dick Grayson. Opět to nikoho moc nesere. Tvůrci si nicméně zjevně byli vědomi toho, o jakou logickou botu se jedná, pročež tuto sebereflexi reflektovali skrze vtípky poukazující na tuhle blbost.

Batman and Robin (1949)

Výsledkem je obskurní situace, kdy BatmanRobinem jedou překazit další plány zloduchů a v závěsu je sleduje Vicki Vale, novinářka a holka Bruce Waynea. Hrdinové novinářku zastaví, aby jim nepřekážela a proběhne následující rozhovor, jejž si dovolím ocitovat:

Vicki Vale: „Does Bruce Wayne know that you’re driving his car?“
Batman: „Of course.“
Vicki Vale: „You know, if I didn’t know Bruce Wayne so well, I’d almost think that you and he were the same man.“
Batman: „That’s absurd.“

Batman and Robin (1949)

Dojde i k momentům, kdy někdo spatří, jak společně v autě jede Bruce Wayne v civilu a Robin v převleku. Zatímco Daka v předešlém seriálu hinty smetl ze stolu s tím, že je to naprostá pičovina, aby byl Bruce Wayne Batmanem, Wizarda šlechtí alespoň to, že se rozhodl Waynovu spojitost s Batmanem prošetřit. Není mu to však nic platné, protože na Batmana si jen tak nikdo nepřijde. Bruce se nechá zajmout a za okny se poskokům ukáže sluha Alfred v obleku Batmana. Anonymita zůstala zachována.

Ještě si dovolím vytáhnout další vtipnou story, tentokrát s profesorem Hammilem. Ten se nachází na vozíčku a BatmanRobinem se celý seriál přou, jestli právě on nemůže být oním tajemným Wizardem. Robin věčně argumentuje jeho indispozicí, zatímco Batman tvrdí, že pořád může být mozkem sil zla. V předposlední epizodě se oba hrdinové dostanou do Hammilovy rezidence a profesor zde normálně před zraky všech chodí. A nikomu to vůbec, ale vůbec nepřijde divné, nikdo se o tom ani slůvkem nezmíní.

Batman and Robin (1949)

Přesto se „Batman and Robin“ oproti svému předchůdci obecně trochu zlepšil. Záporák je jednoznačně lepší. Příběh se mi zdál o malinko propracovanější, ačkoliv pořád platí, že jeho natažení na čtyři hodiny těžce neodpovídá skutečnému potenciálu zápletky. U celovečerního filmu by to vydalo na slabých devadesát minut. Některé epizody jsou z hlediska příběhu naprosto zbytečné a jejich vyhozením by výsledek o nic zásadního nepřišel.

O trochu snesitelnější mi přišly bitky, přestože zrovna ty jsou pořád jalové jak prdel. Stále se nedočkáte ničeho lepšího než nejprimitivnější fackované. BatmanRobinem prostě nepoužívají zbraně. Radši vůbec nepřemýšlejte o tom, že reálně by je odstřelil první gangster s bambitkou.

Batman and Robin (1949)

„Batman and Robin“ také opakuje recept staršího seriálu v tom, že Batman na konci dílu vždycky domněle umírá, aby se na začátku dalšího dílu naprosto překvapivě a nečekaně ukázalo, že Temný rytíř bídně nezařval, ale nějakým způsobem se z toho dostal. Třeba že ta skála, z níž spadnul, nakonec nebyla tak vysoká a zachytil se o strom. Anebo že z vybuchujícího letadla stačil zdrhnout. Anebo že ve vybuchujícím baráku byla tajná podzemní místnost, kam se stačil schovat. Anebo že z toho okna namísto něj vypadnul někdo úplně jiný v převleku Batmana. Z toho docela jasně vyplývá, že BatmanRobinem jsou opět docela lamy, co furt dostávají po hubě. Přesto jim to nějakým záhadným způsobem vždycky vyjde a nakonec se jim podaří dostihnout i toho Wizarda, jehož identita se odhalí v nečekaném (bez ironie) deus ex machina zvratu.

Řekl bych, že „Batman and Robin“ o malinko zvedl laťku oproti „The Batman“, a to díky určitým dílčím aspektům jako o malinko spletitější děj, lepší antagonista a rozumnější akční scény. Což ale nic nemění na tom, že to je pořád strašná hovadina, jejíž filmové kvality jsou vlastně dost mrzké. Dneska je to vhodné jen pro lovce archivních blbostí nebo lidi, kteří si dali výzvu zhlédnout kompletní Batmanova dobrodružství. Pořád ale platí: chcete-li opravdu zábavný Batmanův biják, musíte si počkat do roku 1966; chcete-li opravdu dobrý Batmanův biják, musíte si počkat až do roku 1989.

Batman and Robin (1949)


Official Friday the 13th Parody (2010)

Official Friday the 13th Parody (2010)

Země: USA
Rok vydání: 2010
Žánr: porn / slasher

Originální název: Official Friday the 13th Parody

Režie: Gary Dean Orona
Hrají: Sarah Vandella, Asa Akira, Kris Slater

Hrací doba: 104 min

(Budou spoilery.)

Správný hororový matador ke zkompletování své kariéry nutně potřebuje porno parodii. Bez ní to prostě a jednoduše nejde, jeho život by nebyl kompletní. Jak ale známo, Jason Voorhees není žádný cucák, právě naopak! Jason Voorhees je klasik, velikán slasheru a žánrová legenda. A také pěkně činorodý zmetek. Pověst hororového boha se ostatně nezískává jen tak ze vzduchoprázdna a zrovna Jason si tu svou rozhodně zaslouží. S úctyhodným počtem obětí někde okolo 150 kousků totiž s dost slušným náskokem vévodí tabulkám nejvýkonnějších hororových zabijáků ve filmu. Jason je jednoduše král a jako královi mu porno parodie v repertoáru samozřejmě nesmí chybět a také nechybí.

I králové ovšem mívají své slabší chvilky a některé Jasonovy bijáky nejsou žádná velká sláva. Včetně jeho pornografické odbočky. Počin s hrdým názvem „Official Friday the 13th Parody“ totiž nedělá značce, již se snaží pornoparodovat, stoprocentní čest.

Ze všech dílů „Friday the 13th“ se parodie dějově nejvíc podobá na jedničku z roku 1980. Ke Crystal Lake dorazí banda mladých lidiček, aby připravila zdejší ubikace na příjezd nových hostů. Akorát namísto tábora pro děti jde o nuda pláž. A nevraždí zde Jasonova mamča, nýbrž Jason osobně, a značné úpravy se dočkala i jeho origin story.

Aby totiž všechno pasovalo do specifického porno světa, tak okolo Crystal Lake koluje legenda o zabijákovi na dně jezera, který má monstrózní penis a ejakuluje kyselinové sperma. Správně tušíte, že všichni současní obyvatelé kempu se o pravdivosti téhle historky zanedlouho přesvědčí. Protože se ale jedná o péčko, tak si před tímhle zjištěním vždycky stihnou ještě zapíchat. Aspoň že tak. Pořád je lepší si před smrtí zašukat než si před smrtí nezašukat. Jason osobně sice svůj mamutí klacek vytáhne, ale nikoho s ním neosoulouží, jen svoje oběti obdaří výronem smrtícího semena. Beztak jeho péro hraje umělák, takže dámy se nemusí těšit na nějakého borce s koňským ocasem.

Z dějového hlediska toho „Official Friday the 13th Parody“ příliš nenabízí. V minulém odstavci jsem vlastně odvyprávěl všechno vyjma rozuzlení. Poslední zbylé dvojici se totiž podaří Jasonovi přivřít péro do dveří a následně mu jej useknou sekerou (to už mimo záběr kamery). Pak to jdou samozřejmě oslavit sexem. Poslední záběr před titulky nicméně ukáže, že Jason je jako vždy nesmrtelný a navzdory nedávno přivřené klobáse si jde pro ně.

Official Friday the 13th Parody (2010)

Vtípků směrem k originálnímu filmu nebo celé sérii se moc nenajde. Vlastně jde jenom o vraždu druhé souložící dvojice, která zhruba paroduje dvě vraždy z jedničky „Friday the 13th“. Nejprve jde o propich harpunou borce ležícího na posteli… akorát že tady se souložilo na matraci přímo na zemi, takže to Jason asi vzal ze sklepa a skrz zeď. Každopádně si tady užijete snad jediný digitální trik v celém bijáku. Trvá asi tak vteřinu, tak se snažte nemrkat. Holku, co se v mezičase odešla vysprchovat, poté Jason dostihne v koupelně. Nic tam ale není vidět – jen záběr na trochu červené barvy ve vaně.

Z hlediska samotného sexu „Official Friday the 13th Parody“ také nenabídne nic zajímavého. Jedná se o tuctové americké péčko s obřezanými kokoty a plastovými blondýnami. První dvojice předvede i anál a trapný pokus o nějaký fetiš, ale ta ženská má tak škaredé silikony, že vám to beztak bude jedno, pokud zrovna nemáte v oblibě fotbalové míče. Ostatní holky už docela ujdou, ale jde o standardní porno-pipky s čestnou výjimkou v podobě legendární Asy Akiry, jež se předvede hned jako druhá, aby posléze bídně zdechla ve zmiňované koupelně. V jednom případě se ještě film humorně pokusí o flashback (!) do sedmdesátých (na dobové reálie nicméně zapomeňte) a ukáže jednu krátkou FFM trojku, v níž sice ani jedna coura výjimečně nemá umělé cecky, ale nijaké jsou taky. Jinak za zmínku nestojí nic.

Official Friday the 13th Parody (2010)

„Official Friday the 13th Parody“ je tedy všední péčko, které by neerektovalo ani za zbla pozornosti, pokud by neparazitovalo na legendárním hororovém jméně. Ve finále tedy vhodné jen pro kompletáře a „Friday the 13th“ ultras, kteří potřebují vidět všechno, kde se Jason Voorhees jen mihne. Pokud si chcete úplně obyčejně zamasturbovat, na první stránce Pornhubu najdete tunu vhodnějších videí, jejichž obsah vám k dané činnosti poslouží lépe.


Leatherface (2017)

Leatherface (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: horror

Originální název: Leatherface
Český název: Leatherface – zrození

Režie: Alexandre Bustillo, Julien Maury
Hrají: Stephen Dorff, Lili Taylor, Sam Strike, Vanessa Grasse

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Když velkoryse pominu, že jde už o osmý film v sérii „The Texas Chainsaw Massacre“, skoro by se chtělo říct, že „Leatherface“ je ve všem ten druhý. Jedná se už o druhý díl tohoto názvu – po „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ z roku 1990 – a také o druhý prequel – po „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ z roku 2006.

Všichni ale víme, že „Leatherface“ nemá s „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ ani s „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ mnoho společného, poněvadž se všechny ty filmy odehrávají v odlišných kontinuitách a dějově na sebe nijak nenavazují. „Leatherface“ z roku 2018 (jednoznačně nejúspornější název ze všech texaských masakrů!) totiž pokračuje v časové linii nastolené prostřednictvím „The Texas Chain Saw Massacre“ (1974) a „Texas Chainsaw 3D“ (2013). Chronologicky se jako správný prequel odehrává před oběma a ukazuje, jak celé to texaské masakrování motorovou pilou začalo respektive jak se rozjela kariéra Jedidiaha Sawyera neboli titulního Leatherface.

Otázkou do pranice je, jestli to vlastně má smysl a jestli bychom se měli chtít na Leatherfacův zrod koukat. V recenzi na „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ jsem se trochu smál, že se původ vyřešil během pěti minut a dál se jelo v zajetých kolejích, ale ve skutečnosti mě to nijak zásadně neobtěžovalo. „Leatherface“ na vzestup Koženoksichta nahlíží mnohem podrobněji a detailněji. Chceme však něco takového vůbec vidět?

Jedním z důvodů, proč Leatherface v původním „The Texas Chain Saw Massacre“ tak zafungoval, bylo podle mě to, že jsme o něm nevěděli prakticky. Otevřely se dveře, objevilo se hovado s maskou z lidské kůže na ksichtě a nemilosrdně udeřilo kladivem. Zčistajasna a bez varování. Právě ona nevědomost a neznalost mu přidávala na atraktivnosti. „Leatherface“ tento aspekt zcela boří a veškerou mýtickou tajemnost okolo Kožené tváře maže. Jasně vysvětluje kde, kdy, proč a jak, a to do takových podrobností, až jsem si uvědomil, že jsem vlastně nic z toho nepotřeboval a možná ani nechtěl vědět.

Jistě, snímku lze přičíst k dobru, že se alespoň pokouší o nějaké osvěžení a o posun v rámci značky. „Leatherface“ neprobíhá jako žádný předešlý díl, z nichž valná většina vypadala trochu na jedno brdo. Stejně tak ovšem může někdo protiargumentovat tím, že „Leatherface“ se odklonil tak zásadním způsobem, až se zbavil všeho, co dělalo texaský masakr texaským masakrem. Nějaký takový pocit jsem z toho měl já.

Leatherface (2017)

„Leatherface“ sám o sobě úplně špatný není, spíš takový nijaký a průměrný. Francouzské režijní duo Bustillo / Maury stojící za horory jako „À l’intérieur“ nebo „Aux yeux des vivants“ sice má pár slušných nápadů (asi nejvíc překvapila nekrofilní epizodka) a také se nebojí krve, ale výsledku citelně schází ona charakteristická dusivá upocená atmosféra, jež dle mého k „The Texas Chainsaw Massacre“ patří. Bez ní to prostě a jednoduše není ono. Můžeme diskutovat, zdali za to může ladění snímku / neodpovídající pojetí, neschopnost anebo skutečnost, že Texas zde supluje Bulharsko.

Osobně mě úplně nenadchla ani báchorka, s níž „Leatherface“ vyrukoval. Titulní postavu představuje jako normálního hocha, za jehož zaostalost nakonec může zranění a za jehož lásku k porcování lidí může úchylná rodinka. Celé je to o tom, že kluka jako malého odebrali rodině, protože jsou to úchylové, a umístili do děcáku. Nastane hromadný úprk z děcáku (zapříčiní jej mamča Sawyerová, protože chce vidět svého malého Jeda), za naší partou se vydává hovadský šerif (mimochodem fotr starosty z „Texas Chainsaw 3D“), jenž má na klan Sawyerů pifku. Za zmínku stojí snad jedině vtípek, že Jedidiah je celou dobu jiná postava, než si pravděpodobně budete myslet. Film zde diváka nachytává na znalosti postavy Leatherface ze starších dílů. Jinak ale nic zajímavého.

Leatherface (2017)

Strávit se to samozřejmě dá a určitě se výsledku nedá upřít řemeslná kvalita a vlastně i elementární obsahová kvalita, což u direct-to-video bijáků nemusí být samozřejmostí. Mě osobně ale tenhle pokus o svěží náhled na sérii úplně neoslovil a způsob, jakým Leatherface dostal do pracek motorovku a poprvé ji pořádně roztúroval, mě vlastně nijak zvlášť nezajímal, takže bych se bez téhle origin story v klidu obešel. Klasické pojetí by mi asi sedělo víc. „The Texas Chainsaw Massacre“ potřebuje hnusnou intenzivní atmosféru a gore vyhnané do co největšího maxima. Bude to fungovat. Podobné experimenty za mě nejsou nutné.


Texas Chainsaw 3D (2013)

Texas Chainsaw 3D (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: slasher / hixploitation

Originální název: Texas Chainsaw 3D
Český název: Texaský masakr motorovou pilou 3D

Režie: John Luessenhop
Hrají: Alexandra Daddario, Dan Yeager

Hrací doba: 92 min

(Budou velké spoilery.)

V předešlém povídání o sérii „The Texas Chainsaw Massacre“ jsem se rozepisoval o tom, že remake z roku 2003 ukázal, že Leatherface stále může být finančně vitální. Díky čemuž také dostal pokračování (respektive prequel) „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“, které už ale komerční očekávání nenaplnilo. Film si sice na sebe vydělal, ale v kinech z diváků vytáhnul polovinu toho, co zvládnul jeho předchůdce. Společnost Platinum Dunes se tedy značky po dvou bijácích zbavila a pustila ji k vodě jako nepotřebnou.

S novým studiem ve hře došlo i na novou, v celé sérii již třetí kontinuitu (ponechme nyní stranou, že čtveřice snímků z takzvané původní kontinuity na sebe také navazuje dost pochybně). „Texas Chainsaw 3D“ – uvedené v prďáckém 3D, jak už název napovídá – přímo navazuje na původní „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 1974 a ignoruje všechny později natočené části série.

Svou návaznost na originál dává „Texas Chainsaw 3D“ hrdě najevo hned od počátku. Úvodní titulky se skládají z prostřihů z „The Texas Chain Saw Massacre“, na něž plynule naváže nový děj začínající okamžitě poté, co Sally v původním snímku unikla řádění kanibalské rodiny. Dle očekávání si události oné hrůzné noci nenechá pro sebe, takže příjezd policie k domu na sebe nenechá dlouho čekat. Doma se zatím sešel kompletní klan Sawyerů.

Na úvodní scéně je vidět velká snaha o fan service znalcům série. Svoje štěky si zde střihnou Gunnar Hansen (Leatherface v původním filmu, zde boss rodiny), John Dugan (děda Sawyer v originále i zde) nebo Bill Moseley (Chop Top z druhého dílu z roku 1986, zde jako Drayton Sawyer). Později sbírku hostovaček rozšíří i Marilyn Burns, představitelka Sally z originálu. Mnohem lépe by ale tvůrci udělali, kdyby radši věnovali větší péči scénáři a konzistenci s událostmi snímku, na nějž se rozhodli navazovat…

Na místo kromě šerifa dorazí i místní buranská smetánka, která vezme spravedlnost do svých rukou, dům Sawyerů zapálí a všechny rozstřílí na cucky. Unikne pouze Leatherface, jehož se ujme rodinná babička, a batole, jejž si za zády ostatních přisvojí jeden z buranů.

Posuneme o dlouhé roky kupředu a těžko říct kam přesně. Úvodní scéna se musí odehrávat roku 1973, ale vlastní děj „Texas Chainsaw 3D“ je poplatný době svého natočení, odehrává se v moderním období, postavy mají mobily a tak. Že by tedy 40 let? Jenže z batolete není čtyřicetiletá mamina, nýbrž sexy roštěnka krátce po dvacítce (Alexandra Daddario měla v době natáčení 25 let). Ostatní postavy taky o moc nezestárly. A sám Leatherface, jemuž by teoreticky mělo být dost přes 60 let, bezproblémově zvládá sprintovat s motorovkou. Dobrá forma na takový věk i na někoho, kdo měl žít desítky let schovaný ve sklepě, kde o něm nikdo nevěděl.

Texas Chainsaw 3D (2013)

Dejme tomu, že tohle nechcete řešit a máte náladu jen na tupý krvavý výplach. Přesuňme se tedy k ději. Teď už dospělá sexy roštěnka Heather zdědí po bábě haciendu, takže si ji jede s partičkou kámošů převzít. Akorát neví, že s barákem podědila i svého zaostalého bratrance Koženoksichta ve sklepě. Asi tušíte, co bude následovat: Leatherface si na návštěvnících smlsne a kvalitně jim odjebe dekel, jak se na pořádného Leatherface sluší a patří. Tahle pasáž, v níž legendární vrahoun koná své dílo, je nejzajímavější a nejpovedenější částí „Texas Chainsaw 3D“.

Jenže ono se to ještě celé zamotá. Heather unikne a Leatherface ji pronásleduje na pouť, takže jeho existence přestane být tajemstvím. Místní starosta, jenž kdysi vedl lynč na klan Sawyerů, tohle samozřejmě neslyší rád, sesbírá staré kumpány a bude chtít dodělat to, co před čtyřiceti (nebo kolika ty vole) lety začal.

Texas Chainsaw 3D (2013)

Naprosto zásadní problém „Texas Chainsaw 3D“ ale netkví ani tak v samotné myšlence, nýbrž v donebevolající scénáristické impotenci. O časových nesrovnalostech už jsme hovořili, ale s nimi to teprve začíná, zdaleka nekončí. Snímek vrší jednu píčovinu za druhou a sám sobě si pod sebou řeže větev. Jestli jsem třeba o některých minulých dílech prohlásil, že jsou prostoduché, tak sedmý přírůstek do série tenhle pojem dotahuje ještě mnohem dál. Vůbec nerozumím tomu, jak někdo mohl podobný scénář odklepnout s tím, že tohle vypadá slibně, tak pojďme točit.

Kromě časových chyb jsou zde ještě tři velké problémy. Prvním jsou regulérní plot holes. Na rodinu Sawyerů proběhne lynč, při němž burani upálí a zastřelí spoustu lidí, ale nikdo za to nenese zodpovědnost, přestože šerif stojí hned vedle. Vůdce rozvášněného davu se navíc stane starostou. A jestli má starosta takovou pifku na celou rodinu Sawyerů (nikdo přece nechce, aby se tahle historie vynesla na světlo… co na tom, že všechno bylo i v novinách včetně fotky všech lynčujících hrdinů), tak proč mu za všechny ty roky nevadila ona babička, v jejímž sklepě náhodou Leatherface přežíval. O Koženoksichtovi se navíc dozvěděl i notář spravující dědictví babky… proč neměl problém s tím, že jeho klientka má ve sklepě sériového vraha, a neřešil to? Ani nemluvím o postavách, které beze slova a bez vysvětlení zmizí z děje, protože už jich pro další scény není třeba (policista / syn starosty).

Texas Chainsaw 3D (2013)

Za druhý velký kiks považuji nekonzistence s původním „The Texas Chain Saw Massacre“ – podle mě zásadní nedostatek, když si snímek zdánlivě tak hrdě stojí za svou návazností na letitou klasiku. Vezměte si například postavu Draytona Sawyera. V originále to byl starší bratr Leatherface, kdežto tady z něj udělali jeho otce. Dcerou Draytona je také matka Heather, což znamená, že sklepní Jedidiah Sawyer je jejím strýcem, nikoliv bratrancem, jak ve filmu nejednou zazní. Policie navíc na začátku filmu požaduje jen vydání samotného motorového bouráka, ale Sally, jež jedničku přežila, přece musela všem říct i o tom, že se na jejím trýznění podílel také Drayton a že o všem věděl. A zbytku široké rodiny nevadilo, že se v tom baráku nacházejí lidské ostatky, dekorace z kostí a podobné laskominy? Možná v tom jeli všichni, ale na tom začátku se tváří, že je to nijak netankuje, víš jak.

Do třetice pak musím pohejtit chování postav, jejichž demence jde daleko za obligátní a tolerovatelné hloupé chování v hororech. Leatherface například krutě zmasakruje všechny kámoše Heather, ale ona přesto nakonec nemá problém se se svým bratrancem (strejdou?) skamarádit, jako kdyby úplně zapomněla na to, že jí frajer sejmul přítele, kámošku a další lidi z party. Podobně nepochopitelné mi přišlo i smýšlení šerifa. Na začátku se před jeho očima odehraje veřejný lynč a nikdo ze zúčastněných nenese následky. Na konci se přímo před jeho očima odehrávají vraždy a on nad tím mávne rukou nechá pachatele odejít domů. To snad i šerif z remakové kontinuity dokázal lépe plnit svoji funkci.

Texas Chainsaw 3D (2013)

Jistě, série „The Texas Chainsaw Massacre“ a vyvražďovačky obecně nejsou záležitostmi, od nichž by měl divák očekávat podněty pro dlouhé hodiny přemýšlení. Když to trochu přeženu, děj nebo snad i náznaky nějaké myšlenky v takových případech slouží jako lepidlo mezi tím, o čem by měl horor primárně být (strach, napětí, gore… vyberte si). Jenže i to lepidlo musí dávat nějaký základní smysl, respektive nesmí být tak debilní, aby to člověka sralo natolik, aby i přes vypnutý mozek nevnímal nic jiného. „Texas Chainsaw 3D“ v tomto ohledu krutě selhává.

Celé to zamrzí o to víc, že v těch hororových momentech „Texas Chainsaw 3D“ není skrz naskrz jalové a mohlo by fungovat, kdybych mezi neustálými facepalmy stíhal ten biják sledovat. I po krvavé stránce snímek docela ujde, byť některé efekty jsou nechutně digitální (úvodní táborák v domě Sawyerů, smrt starosty), a stárnoucí Leatherface v podání Dana Yeagera mi taky přišel v pořádku. Dokud si ale tvůrci nedokážou pohlídat naprosto elementární záležitosti a předpokládají, že divák nemá vyšší IQ než sám Leatherface, nedá se svítit…


Cultus Profano – Accursed Possession

Cultus Profano - Accursed Possession

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 28.8.2020
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Cursed in Sin, Op. 25
02. Devoted to the Black Horns, Op. 16
03. Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24
04. Towards the Temple of Darkened Fates, Op. 19
05. Within a Coven of Shadows, Op. 21
06. Tenebris Venit, Op. 23
07. Crown of Hellfire, Op. 11

Hrací doba: 46:35

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions / Carcosa PR

Cultus Profano jsou poměrně novým jménem na poli black metalu. Dvojice Strzyga a Advorsus zvěstují své rouhání z mrazivých dálav jižní Kalifornie od roku 2016, kdy se představili prostřednictvím dema „Sacramentum Obscurus“. Tři skladby z něj se později objevily na stejnojmenné prvotině.

Debut nabídl k poslechu tuctový materiál po vzoru finské školy. Styl produkce, songwriting i vokály navazují na stálice jako Behexen nebo Horna. A i když je „Sacramentum Obscurus“ dobře zvládnutým řemeslem s několika vyvedenými riffy, po pár rotacích k dalším návratům neláká.

Kytarová práce na nové „Accursed Possession“ pořád zavání Finskem, v ostatních ohledech jde však deska jinudy, pořád ale vyšlapanou cestou. Novinka se spíše drží základů norské druhé blackmetalové vlny, nijak neinovuje, přebírá know-how od stálic, jako jsou Darkthrone a Satyricon, zvukem pak následuje „De mysteriis dom Sathanas“.

„Accursed Possession“ je hodně tradicionalistická, velmi opatrná, ne však tak nudná. Styl volený na novince totiž sedí Cultus Profano o dost lépe než mustr z debutu. Riffy vyvstávají, napříč skladbami se střídá dostatek temp a rytmů. Stejně tak alternování vokálů obou členů hudbu oživuje, byť většinu prostoru dostává skřehot Strzygy. Atmosférou deska také připomíná zmíněný opus od Mayhem, místy zasmrdí i esence kultivovaná na čistších počinech Sargeist. „Accursed Possession“ ale i tak z pohledu atmosféry stavět na roveň se zmíněnými nelze. Fluidu nepomáhá ani krystalicky čistá produkce. Na druhou stranu je třeba ocenit, že si Cultus Profano nepomáhají lo-fi berličkami.

Autorsky jsou na tom Cultus Profano o něco lépe. Silné riffy servírují od začátku desky. První „Cursed in Sin, Op. 25“ si probíjí cestu ve středním tempu konzistentním tremolem, skladba zároveň představuje rovnici, na níž je vystavěno celé album. „Accursed Possession“ střídá mezi sypačkami a mid-tempy, občas zajetou dualitu rozčeří táhlejší polohou, například hned v úvodu druhé „Devoted to the Black Horns, Op. 16“. Kapele se přitom daří vysekávat působivé kytarové motivy v každé formě. Vyloženě odbytě působí pouze třetí „Upon a Tomb of Sacrilege, Op. 24“. Více než rukopisem se tak Cultus Profano sabotují volbou neuměřených délek skladeb. Objevují se zde záseky, které jdou i za 8 minut, což je pro volenou formu zbytečně moc. Dokazují to i ostatní skladby z desky, které si vystačí s pěti minutami.

Hlavním vrubem nadále zůstává nedostatek originality. „Accursed Possession“ sice baví více než debut, vykazuje lepší kapelní formu a ohrává se pomaleji. Vše, co Cultus Profano vytvářejí, ale mohlo být slyšeno i viděno (taky vám promo fotky až moc připomínají vizuál Inquisition?), často v uhrančivější podobě, jinde.


The Silencing (2020)

The Silencing (2020)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller

Originální název: The Silencing

Režie: Robin Pront
Hrají: Nikolaj Coster-Waldau, Annabelle Wallis

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Osobně děti nemám, aktuálně na nich nepracuju, ani je neplánuju a nemyslím, že by se na tomhle stavu někdy v budoucnu mělo cokoliv měnit. Jasně, někdo by mi mohl tvrdit, že změním názor, až budu starší, ale klidně si to můžete nechat od cesty. K tomuhle přesvědčení jsem došel už v době, kdy jsem zjistil, že ta blbost mezi nohama není jen na čůrání a že se s ní dají dělat i další hodně zajímavé věci. Od té doby jsem zmíněné moudro o změně názoru s věkem slyšel už mnohokrát, přesto pořád nemám potřebu rozsévat své sémě.

Tohle můžete brát jako dobrou zprávu, protože to taky znamená, že pravděpodobně budu mít pořád čas poslouchat ohavné sračky a čumět na retardované braky a psát o nich recenze. Pokud tedy zrovna nemám psát recenzi na biják, v němž se hlavní postava velkou část filmu vyrovnává se ztrátou svého dítěte, protože něco takového díky nastíněné situaci nejspíš úplně nedocením. Samozřejmě chápu, že ztratit sviště asi nepotěší. Člověk si to musí pracně vysouložit, pak devět měsíců čekat na výsledek a potom se o to ještě starat. Mě osobně by nasralo ztratit i klíče, natožpak něco, s čím si musíte dát takovou práci.

Bývalému pytlákovi a nyní spíš amatérskému správci parku / profesionálnímu alkoholikovi Rayburnovi se přesně tohle stalo. K chlastu měl vždycky blízko a nakonec i kvůli chlastu o dceru přišel. Zastavil u konzumu, šel si koupit lahev kořalky a čtrnáctiletou ratolest nechal sedět v autě. Když se vrátil, holka nikde.

To se stalo před pěti lety, během nichž ho opustila manželka. Rayburn svůj čas střídavě dělí mezi vyhánění pytláků ze svojí rezervace, vzpomínáním na dceru (pořád vylepuje plakáty „pohřešuje se“) a klopením alkoholu. Netřeba dodávat, že poslední zmíněné činnosti se věnuje zdaleka nejintenzivněji. Však si klidně dá do nosu, i když má domluvenou školní exkurzi na prohlídku parku.

Hořkou rutinu naboří až moment, kdy Rayburn na svých kamerách umístěných po lese uvidí maskovaného frajera. Myslí si, že jde o dalšího pytláka, ale parchant na něj zaútočí vrhačem kopí a zraní jej. Až potom, co se hrdina dobelhá zpátky do svojí chalupy, si na kamerovém systému všimne, že tohohle pytláka nezajímá vysoká, nýbrž mladé holky. Třeba to bude souviset s nedávno nalezenou mrtvolou. V našem hrdinovi se probudí morální cítění a vydá se do lesa lepé děvě pomoct.

Teď si nejspíš myslíte, že borec napochoduje s puškou do lesa, dá si sériovým vrahem férovku, zachrání dívčinu a hotovo, vymalováno. „The Silencing“ ale naštěstí takhle primitivní není a film se ještě poměrně důkladně zamotá – víc, než byste asi čekali od počinu se základní premisou „po lese běhá vrah a místní alkoholik si to s ním jde vyřídit“. Své si k tomu řekne i nová šerifka, její problémový fetující brácha a další figurky.

The Silencing (2020)

Ve snímku se objeví několik docela zajímavých zvratů (naštěstí ne násilných) a ne úplně očekávaných řešení určitých situací, což mě docela potěšilo. Nějakou dobu si dokonce ani nemůžete být pořádně jisti identitou vraha. Mně se to nakonec podařilo uhádnout nějakých patnáct, dvacet minut před jeho odhalením, protože jedna konfrontace pozornému divákovi poskytne dost velkou nápovědu, ale i tak mi to přišlo vcelku fajn. Netvrdím, že by „The Silencing“ mělo být etalonem toho, jak se dělá chytrý thriller, ale určitě se nejedná o triviální pičovinku a u psaní scénáře se snad i někdo zamyslel. Spousta nadhozených detailů nakonec bude mít svou důležitost a ve finále to do sebe hezky poměrně logicky zapadne.

Upřímně je to víc, než jsem od „The Silencing“ v předstihu očekával. Od podobných nenápadných bijáků typicky člověk nemívá tak vysoká očekávání, takže výsledek nakonec mile překvapil. Nejde sice o nějaký zběsilý napínák, ale příběh se nakonec vybarvil vcelku zajímavě, a i když finální rozuzlení je nakonec docela evidentní, cesta k němu rozhodně bavila.

The Silencing (2020)

„The Silencing“ není veledílo nebo majstrštyk, kvalitou se jedná spíš o lepší průměr, ale i tak se z toho vyklubala příjemná a povedená žánrovka, která za podívání doecela stojí. Obzvlášť při letošním filmovém suchu.


The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning (2006)

The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning (2006)

Země: USA
Rok vydání: 2006
Žánr: hixploitation

Originální název: The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning
Český název: Texaský masakr motorovou pilou: Počátek

Režie: Jonathan Liebesman
Hrají: Jordana Brewster, R. Lee Ermey, Andrew Bryniarski

Hrací doba: 91 min

(Budou spoilery.)

O remaku „The Texas Chainsaw Massacre“ si můžete myslet cokoliv, ale jednu věc mu asi nejde upírat. Když nic jiného, ukázal, že strejda Leatherface ještě nepatří do starého železa a jeho motorová kamarádka také ještě není zralá na šrot. Přinejmenším tedy z finančního hlediska.

Buďme upřímní: když šla předělávka do kin, Koženoksicht dokázal pořádně vydělat naposledy v sedmdesátých letech při svém debutu. A ať se nám to líbí nebo ne, o chechtáky jde ve filmovém průmyslu především. Osmdesátky možná ještě Leatherface horko těžko uhrál na nulu, ale v devadesátých letech už jeho série paběrkovala, a to i kvalitou. Byl to až restart v roce 2003, který dokázal, že Leatherface svoji řetězovku pořád dokáže túrovat způsobem, aby to lidi zajímalo. Co na tom, že kvůli tomu musel opustit své tradiční rodinné jméno Sawyer a přejmenovat se na Thomase Browna Hewitta a že pro úspěch na konci bijáku musel obětovat i svojí ruku. Showbyznys si nevybírá a člověk občas musí přinášet oběti.

Vzhledem k tomu, že se „The Texas Chainsaw Massacre“ v kinech osvědčilo, pokračování dostalo zelenou. Ostatně, právě pro prachy se to předělávalo. Nemá smysl si myslet cokoliv jiného, když v pozadí stál někdo jako Michael Bay. Sequel se ale vyrábí těžko, když hlavní záporák, na němž to celé stojí, přišel minule o ruku a zároveň nepatří k nadpřirozeným bijcům. Cesta ven vede samozřejmě prequelem. Což ostatně dostatečně jasně naznačuje název „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“.

Od prequelu by člověk čekal, že nabídne nějakou origin story a pořádně vysvětlí původ a důvod, proč se v Texasu děje to, co se tam děje, tedy proč se tam tak intenzivně masakruje motorovou pilou. „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ tuhle část ovšem dost odfláknul. Leatherfacův vznik odbude během prvních pěti minut (nepřeháním) a pak valí standardní historku o výletnících, kteří projíždějí Texasem a zůstanou v něm déle, než by si sami přáli – typicky do konce života. Za normálních okolností by tam napořád zůstala jen většina, ale protože jde o prequel, všem musí být dopředu jasné, že nemůže přežít nikdo, poněvadž jinak by předešlý (chronologicky následující) biják nedával smysl.

Potom už si „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ ve svém dalším průběhu jen odškrtává povinné drobnosti. Jako kdyby si tvůrci předem připravili seznam, co všechno se musí během té hodinky a půl ukázat. Uvidíme tedy Leatherfacovu první masku z lidské kůže, jak Leatherface poprvé rozvrčel svojí motorovku, jak šerif Hoyt přišel o zuby, jak strýček Monty přišel o nohy a tak dále. Jinak se valí vcelku klišé a najde se i pár obligátních nedomyšleností (boreček si skřípne nohu do pasti, ale ještě téže noci začne opět běhat jak kamzík).

The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning (2006)

Nemusí to znít dvakrát lákavě, přesto má „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ své kvality, a dokonce si myslím, že ze všech těch novějších dílů natočených po roce 2000 je tenhle tím nejlepším. Pokusím se vysvětlit proč:

Podobně jako v „The Texas Chainsaw Massacre“ se podařilo vytvořit upocenou špinavou atmosféru, která své značce ostudu nedělá. I tentokrát sice platí, že se nálada nemůže rovnat s intenzitou a syrovostí „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 1974, ale postačí to. Na rozdíl od svého předchůdce pak „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ přidává také slušnou dávku krve a gore, takže snad vůbec poprvé (!) značka naplňuje význam pojmu masakr.

The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning (2006)

Z nějakého důvodu se už o remaku často smýšlí jako o násilném filmu, ale mně osobně to přijde jako blbost, protože spousta krvavého materiálu zůstala kvůli ratingu na podlaze střižny. Starší bijáky se nějakým zásadním násilím také nemohly chlubit, ostatně třeba „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ si s prostřiháváním kvůli ratingu také užil svoje a „The Texas Chain Saw Massacre“ je svou absencí explicitního gore proslulý. „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ oproti tomu ždímá své eRko na nejzazší hranici a za to má palec nahoru.

V neposlední řadě má pak snímek velké plus v postavě šerifa Hoyta v podání Ronalda Lee Ermeyho, jenž si tenhle díl krade pro sebe a nevynechá jedinou příležitost k úchylné hlášce. Podle mě jde o nejvýraznější figuru „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“, jež zastiňuje i samotného Leatherface, byť i ten si s fazónou bývalého kulturisty Andrewa Bryniarskiho umí sjednat respekt. Zato kladní hrdinové tradičně platí za pouhé maso na porážku, ale když nic jiného, alespoň nejsou tak nesympatičtí jako ti z minulého dílu.

The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning (2006)

Jistě, „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ se dá vyčítat hromada věcí. Jako třeba že se odehrává v šedesátých letech, ale vypadá jako z moderní doby mínus mobilní telefony. Anebo byste si mohli kopnout do jeho prostoduchosti. Tahle série nicméně nikdy nebyla o hlubokomyslných myšlenkách, tudíž by bylo naivní chtít něco takového po jejím šestém filmu. Z „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ nevymlátíte víc než tupou sadistickou řezničinu, která utíká stejně rychle jako řetěz na motorové pile. Tenhle díl se nicméně nastaveného konceptu chopil v nejvyváženějším poměru mezi brutalitou a snesitelnou mírou jednoduchosti ze všech moderních dílů. A díky tomu určitě patří do horní tabulky žebříčku všech dílů texaské motorové frančízy.


The New Mutants (2020)

The New Mutants (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: supernatural horror

Originální název: The New Mutants
Český název: Noví mutanti

Režie: Josh Boone
Hrají: Maisie Williams, Anya Taylor-Joy, Charlie Heaton, Alice Braga, Blu Hunt, Henry Zaga

Hrací doba: 95 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Nebudu vás nijak lakovat – nejsem zrovna fanda moderních komiksovek. Mám rád ty starší, kdy se jednalo o braková béčka (ne-li ještě vzdálenější písmenka abecedy), protože filmový škvár do sebe můžu rvát horem dolem, ale ty novější jakože blockbustery moc nemusím. A platí to i o sérii „X-Men“, jejíž úspěch započatý před dvaceti lety vlastně vyšlapal cestu současnému komiksovému boomu.

Nabízí se jasná otázka – proč kurva lezu do kina na „The New Mutants“, když mě to vlastně nezajímá. Částečně kvůli dlouhotrvajícímu suchu v kinech, kdy není na co chodit, z ještě větší části ale kvůli tomu, že to chtěla vidět přítelkyně. To hádám vezmete jako dostatečný, haha. Každopádně, čekal jsem od toho sračku a sračku jsem taky dostal. A to neříkám jen proto, že nejde o můj oblíbený druh filmu. Říkám to kvůli tomu, že to sračka opravdu je.

Pomalu nejzajímavější na „The New Mutants“ je škodolibé zaujetí tím, jakou smůlu si snímek vyžral, než se konečně dostal do oběhu. Natáčení skončilo už v září 2017 a původně měl jít výsledek do kin už v dubnu 2018. Potom ale začalo několik koleček odsunů – nejdřív kvůli nespokojenosti studia, které si vyžádalo přetáčky (ty nakonec neproběhly). Potom se odsouvalo kvůli akvizici 20th Century Fox Disneym. Potom se „The New Mutants“ muselo klidit, aby nekolidovalo s vydáním „X-Men: Dark Phoenix“ (z něhož se nakonec vyklubal monstrózní finanční propadák). A když už to vypadalo, že film konečně vyjde v dubnu 2020, přišla koronka a odsouvalo se znovu.

Nakonec vydání proběhlo v srpnu 2020 a přišlo mi, že spíš kvůli tomu, aby se prokletého snímku konečně všichni zbavili (a hlavně nový majitel Disney, který mutanty hodlá kompletně resetovat a začlenit do svého MCU) – ze smluvních důvodů totiž „The New Mutants“ údajně muselo jít do kin. Kdyby tam ale nešlo, nikdo by o nic zásadního nepřišel.

„The New Mutants“ bylo od začátku zamýšleno jako boční story v rámci univerza mutantů a lákalo na odlišné pojetí komiksové látky. Zvolil se stejný přístup jako třeba v případě loňského „Brightburn“, tedy pokus o zasazení pravidel komiksového filmu do hororového rámce. Akorát že „The New Mutants“ je ještě méně horor než zmiňovaný „Brightburn“ (jenž jen tak mezi námi taky stál za hovno) a o žánr se olizuje leda tak papírově.

Nebo spíš takhle… formálně „The New Mutants“ parametry hororového snímku vesměs naplňuje a z definice má k tomuto žánru určitě nejblíže. Akorát že hororového na tom není prakticky nic. Film se nese v naprosto neškodném a nekonfliktním duchu, hororová složka je naprostý výsměch a zafungovat může leda tak na třináctiletá děcka, na jejichž věkovou kategorii „The New Mutants“ svým vyzněním a laděním ostatně předpokládám míří. O tom, že navzdory všem kecům a slibům se pořád v jádru jedná víc o komiksovou hovadinu, svědčí i obligátní přepálené finále plné digitálního bordelu.

The New Mutants (2020)

„The New Mutants“ se tedy vydává za horor, jímž ve skutečnosti není ani zdaleka, a z hlediska komiksových filmů zase nenabízí nic, kvůli čemu tenhle žánr diváci v posledních letech hltají po tunách. Výsledkem není nic jiného než plytká břečka bez jakékoliv výpovědní hodnoty, natožpak nějaké vize, o níž se v předstihu hovořilo (ne snad, že bych tomu já osobně někdy věřil).

Výsledek tedy vypadá asi tím způsobem, že tam banda nesympatických fakanů celou dobu řeší svoje mutantní traumičky za dozoru jedné doktorky. Pak se objeví banda naprosto příšerných (zpracováním) bubáků, kteří po chvíli zmizí, aby je nahradil jeden velký bubák v ohavném závěru. A co víc, i ty triky stojí za totální vyližprdel, všechno tam vypadá tak strašně uměle, nepřirozeně a levně. Dokonce i ze sochy andělíčka před nemocnicí bolí oči, jak nechutně z něj čpí pixely.

The New Mutants (2020)

Moje doporučení zní jednoduše: nesnažte se točit horor, když vlastně nechcete, aby byl výsledek hororový. „The New Mutants“ přesně tohle dělá a taky to podle toho dopadlo. Jedná se o nebetyčnou píčovinu, která by vám neměla stát ani za špinavé upirátění.