Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

The Curse of La Llorona (2019)

The Curse of La Llorona (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: supernatural horror

Originální název: The Curse of La Llorona
Český název: La Llorona: Prokletá žena

Režie: Michael Chaves
Hrají: Linda Cardellini, Roman Christou, Jaynee-Lynne Kinchen

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

Když bylo „The Curse of La Llorona“ čerstvým počinem, docela mě překvapil zvolený marketingový přístup. Film patří do „The Conjuring“ univerza, o jehož úspěchu vám předpokládám nemusím moc vykládat, protože se o téhle záležitosti poslední roky mluví často a nahlas. Ostatně, tahle série – aktuálně čítající sedm snímků – v současné době drží titul nejvýdělečnější hororové značky všech dob (pokud tedy do hororu nepočítáte i „Godzillu“ jako někdo, pak by „The Conjuring“ bylo druhé, ale i to se dá myslím považovat za pěkné umístění).

Když má někdo v rukou takhle úspěšnou značku, z komerčního hlediska dává smysl, že ji bude dojit a že s každým novým snímkem bude všem divákům horem dolem cpát informaci, že tohle do jejich oblíbeného univerza také patří, takže by na to rozhodně měli jít. V případě „The Curse of La Llorona“ se tak ale nestalo. V pořadí šestý přírůstek do duchařské rodiny „The Conjuring“ byl celou dobu prezentován jako samostatný film. Až s premiérou v březnu 2019 se provalilo, že tohle ke známé sérii náleží taktéž.

Jistě, náznaky se objevovaly už předtím. „The Curse of La Llorona“ sice jako první stojí trochu mimo hlavní dění, poněvadž jde o první část univerza, která není pokračováním hlavního „The Conjuring“, ani není přímým spin offem – myšleno tak, že ústřední bubák se na rozdíl od „Annabelle“, „The Nun“ nebo nadcházejícího „The Crooked Man“ neobjevil neobjevil v hlavní sérii. Svou náladou a pojetím nicméně se zbytkem dost ladí a podobný feeling šlo cítit už ze samotných upoutávek. Velkou nápovědou určitě dala účast i Tonyho Amendoly (opět k vidění už v traileru), jenž se objevil i v „Annabelle“ z roku 2014. Jeho postava pak o zkušenosti s prokletou panenkou v „The Curse of La Llorona“ přímo hovoří.

La llorona neboli kvílející žena je vlastně taková hispánská polednice a v Americe jde o rozšířenou lidovou legendu. U nás tahle postava moc známá není, protože máme vlastní polednici. Princip každopádně mají obě ženštiny společný – kradou děti. Zatímco ta naše úřaduje v poledne a bere děti těm, kdo skrze tuto magickou hodinu pracují namísto odpočinku, la llorona se zase může chlubit historkou o tom, jak utopila své dvě děti a sebe, když načapala svého starého při nevěře. V nebíčku ji samozřejmě poslali do hajzlu, protože tohle se nedělá, a ona tak putuje po zemi, krade děti, a jakmile zjistí, že to nejsou ty její (což zjistí asi vždycky), tak ty fakany utopí.

Pro nadpřirozený horor se každopádně jedná o docela rozumného ducha, což se také odráží v jeho využití na plátně a obrazce. „The Curse of La Llorona“ zdaleka není jediné svého druhu. První film s názvem „La Llorona“ pochází již ze třicátých let, další počiny vznikly třeba v šedesátých letech a v poslední desetiletce se jich vyrojilo dost. Vedle dnes recenzované si nejvíce pozornosti uzmul asi guatemalsko-francouzský kousek „La Llorona“, jenž si odbyl premiéru také v roce 2019 a čerstvě jej uvedla služba Shudder.

The Curse of La Llorona (2019)

Co „The Curse of La Llorona“ týká, tak je to celé vlastně docela jednoduché. Už jsem se zmínil, že snímek pracuje se stejným feelingem a výrazovými prostředky jako ostatní kusy z „The Conjuring“ univerza. „The Curse of La Llorona“ tím pádem přejímá i všechny jejich zápory, jichž po mém soudu není úplně málo (netajím se tím, že nepatřím k fandům značky). Navíc i v rámci univerza se jedná spíš o jeden z těch slabších počinů.

Potenciálně zajímavému tématu strašně podráží nohy právě tahle očividná sázka na jistotu. „The Curse of La Llorona“ je strašně nepřekvapivý, obyčejně působící a ve všech ohledech předvídatelný film. Najde se tu všechno, co byste tak nějak očekávali od moderního supernatural hororu à la „The Conjuring“ (haha), a to v naprosto průměrném, standardním a neinvenčním podání. Ani chlup navíc. Jen odvedené řemeslo bez jakéhokoliv vlastního vkladu nebo ksichtu.

The Curse of La Llorona (2019)

Nejvíc na tohle dle očekávání trpí hororová složka – jako kdyby se tu snad ani žádná nenacházela, jak je „The Curse of La Llorona“ neškodné. Atmosféra na bodu mrazu, ta prakticky neexistuje. To považuji za fatální nedostatek, protože právě na ní by horor (a horor tohoto druhu obzvlášť) měl stavět. Tady se jen klouže po povrchu.

Strašení pak „The Curse of La Llorona“ trapně supluje morem soudobého supernatural hororu – lekačkami. Zcela laciný nástroj, jenž se trpělivě budované hutné náladě nemůže nikdy vyrovnat. Něco rychle přeběhne před kamerou, něco se rychle objeví v zrcadle, do toho film spustí decibely, však to sami znáte. Půda pro každou lekačku se navíc připravuje už na minuty dopředu (všechno se ztiší, aby to prásknutí zvuku mělo dvojnásobný účinek), takže vždycky víte, že to přijde, a tudíž se ani neleknete. Za mě naprostá demence tohle vydávat za horor nebo strašení. Osobně tenhle přístup nesnáším a „The Curse of La Llorona“ staví jenom a pouze na něm.

The Curse of La Llorona (2019)

Všehovšudy se tedy jedná o spotřební hororové zboží, jehož existence je zbytečná. Jestli jste viděli aspoň dva podobné filmy, pak jste viděli i tohle, a to i když jste to ještě neviděli. A to v žádném případě není lichotivá vizitka.


Human Impact – Human Impact

Human Impact - Human Impact

Země: USA
Žánr: noise rock
Datum vydání: 13.3.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. November
02. E605
03. Protester
04. Portrait
05. Respirator
06. Cause
07. Consequences
08. Relax
09. Unstable
10. This Dead Sea

Hrací doba: 41:41

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Označení superkapela se používá v případech, kdy se více slavných lidí spojí v utvoření jednoho nového projektu nebo rovnou kapely. V mezích noise rocku by se tímto termínem dala jistě označit také čerstvě vzniklá formace Human Impact. V ní se setkávají Chris Spencer (Unsane), Jim Coleman (Cop Shoot Cop), Chris Pravdica (Swans) a Phil Puleo (Cop Shoot Cop, Swans). Za mě slušná sestava. Cop Shoot Cop byli kultovka z devadesátek, no a zbylá dvě jména snad netřeba představovat. Přátelství SpenceraColemanem sahá už hluboko do let devadesátých. Po ukončení činnosti Unsane minulého roku, tak zřejmě konečně vznikla vhodná příležitost na to něco spolu udělat. No a nepřidalo se k nim nic míň než rytmická sekce Swans.

Hudební vlivy jsou myslím zcela evidentní už z výčtu originálních působišť jednotlivých členů. Kromě Unsane nebo Cop Shoot Cop lze však také slyšet třeba ozvěny osmdesátkových Killing Joke nebo nevypočítatelnost stájových kolegů Tomahawk. „Human Impact“ je samozřejmě noiserocková nahrávka. Z této jasné definice ji mohou vychylovat jedině různé industriální podtóny. Na noise rock není ani kdovíjak agresivní. Převažuje rozvážné tempo, které za skřípavých kytar, pevných basových linek a deklamujícího vokálu Spencera sděluje posluchači svůj pohled na současný svět. Jsem přesvědčen, že si leckdo pod touto sestavou představoval řekněme náročnější hudbu než celkem přímý noise rock s jasnou strukturou skladeb, ale mně to takhle vyhovuje. V tomto ohledu se „Human Impact“ pohybuje v mezích Unsane, a ne Swans.

Atmosféra je tu skvělá. Deska zní i přes dávné vlivy moderně, i díky různým efektům a nepříjemným klávesám si udržuje jisté napětí a má dostatek zajímavých nápadů. Vše dále podtrhují texty zabývající se problémy dneška, ať už je to neudržitelný růst obyvatel planety, manipulování s daty nebo převládající chamtivost ve společnosti. Vtipně prorocký je pak titul s názvem „Respirator“, vezmeme-li v potaz, že píseň vznikla ještě před úplným vypuknutím nového koronaviru. Přímo na Covid-19 pak reaguje až později vydaný singl „Contact“. Jak je z témat patrné, jedná se o různé apokalyptické vize, které však mohou vyústit v reálný problém. Do jisté míry se tak jedná o soundtrack k současnému dění. Lehce konspirační, ale zároveň i noirově tajemný obsah navíc vhodně doplňují videoklipy, jichž Human Impact vychrlili už kupu.

Je třeba uznat, že „Human Impact“ asi není tím nejlepším, co členové této kapely kdy vytvořili, ale o povedenou hudbu se dozajista jedná i tak. Baví mě zejména začátek a prostředek alba. Skladby „November“ a „E605“ nastolí ponurou náladu, avšak daří se jim ji protínat chytlavými party a hodně dělá také přednes Spencera. Pozornost připoutá i souhra piána a basy v „Respirator“, po níž už následuje dle mě vrchol této nahrávky, „Cause“. Silná, přitom jednoduchá věc. Ta její intenzita a naléhavost, která je jinak přítomna napříč celým albem, je prostě super. Odpíchlou „Consequences“ ale dobré rozpoložení končí.

Předěl v podobě krátké „Relax“ jako když utne za tím lepším z Human Impact. Ne, že by „Unstable“ a „This Dead Sea“ byly škvár, ale moc mě neberou. Předchozí dění však spolehlivé zajišťuje to, že „Human Impact“ je vyvedenou záležitostí a tuhle kapelu se bude vyplácet sledovat. Dovolím si tvrdit, že je to lepší než poslední desky domovských kapel členů, tedy UnsaneSwans, což snad také o něčem svědčí, protože třeba Unsane sračky nevydávali.

Prvotinu Human Impact tak mohu doporučit. Jedná se o dobře poskládaný noise rock, který pesimisticky hledí na to, co se kolem nás všechno děje. Spencer je stále výborný, takže mu to všechno žerete z ruky. Stejně tak hudebně se borci představili s hrstí povedených nápadů. Doufám, že ještě nějaké mají v rukávu a přijde pokračování, protože Human Impact by si zasloužili být něčím víc než jen pouhou jednorázovkou. Jestli má ale tohle být nástupce Unsane, pak to beru všemi deseti.


The Texas Chainsaw Massacre (2003)

The Texas Chainsaw Massacre (2003)

Země: USA
Rok vydání: 2003
Žánr: hixploitation

Originální název: The Texas Chainsaw Massacre
Český název: Texaský masakr motorovou pilou

Režie: Marcus Nispel
Hrají: Jessica Biel, Jonathan Tucker, Andrew Bryniarski, R. Lee Ermey

Hrací doba: 98 min

(Budou spoilery.)

Devadesátá léta byla pro Koženoksichta dost krušná. Kvalitou se potácel v průměru („Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“) až nefalšované břečcce („Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“). Komerčně texaské masakrování také vesměs paběrkovalo. Když se všechno sere, sere se to pořádně. Leatherface o tom ví díky devadesátkám svoje.

Hovádku s motorovkou v prackách podal pomocnou ruku ten nejméně pravděpodobný člověk. Michael Bay, známý režisér komerčních výplachů, jenž proslul svým fetišem na výbuchy slowmo nájezdy kamer, v roce 2001 společně se dvěma dalšími šuliny založil produkční společnost Platinum Dunes. Ta se měla zaměřit na levnější, převážně hororové bijáky, z nichž by se dal vytřískat nějaký tvrdý cash. Rozhodně v tom tedy nehledejte lásku k žánru, nýbrž prachobyčejný mamon.

„The Texas Chainsaw Massacre“ byl první vlaštovkou v nastíněné strategii. I když předešlou dekádu značka paběrkovala, remake kultovního hororu se zdál skoro jako sázka na jistotu – nalezou na to jak století staroušci, jimž tohle jméno něco říká, tak omladina, která se nechá nalákat na cool název. A sukces to byl parádní. Leatherface se svou motorovkou z peněženek vyříznul víc jak desetinásobek svého rozpočtu a také se velkou měrou přičinil o následnou vlnu předělávek dalších hororových kultů. K níž sama společnost Platinum Dunes ostatně také notně přispěla kusy jako „The Amityville Horror“, „Friday the 13th“, „A Nightmare on Elm Street“ nebo „The Hitcher“.

Nová verze inovuje především v postavách a stylu, ale základní osa, ne náhodou totožná s charakteristickou dějovou linií hixploitation hororu, zůstala zachována. Parta mladých lidí z civilizace se přimotá do zapadákova, zdálky zahučí řetěz motorové pily a dál už to znáte. Nejpozději během prvních pěti minut vám bude jasné, kdo na konci přežije.

Výletníků přijede stejně jako v roce 1974, ale to je beztak šumák, protože jde jen o nezajímavé maso na porážku. Film se sice dle standardního hororového klišé zpočátku snaží o nějaké seznámení s postavami, aby vám jich pak mohlo být líto, ale stejně není, protože jde jen o náhodné cucáky. Zásadnějších změn tedy dostala kanibalská famílie, v níž zbyl jedině Leatherface. Žádný kuchař, žádný děda, žádný stopař. Namísto toho přichází hodně divný šerif, beznohý strejda a pár divných vidláckých babek.

Na rozdíl od pokusů v devadesátkách ale tvůrci naštěstí pochopili, že hlavní hvězdou musí být sám Leatherface. Samotná postava Koženoksichta v podání kulturisty Andrewa Bryniarskiho patří k největším kladům „The Texas Chainsaw Massacre“, protože tady (a skoro by se chtělo dodat: konečně) budí opravdový respekt. Lze věřit, že jde o tupé, nemyslící, ale kurevsky nebezpečné hovado, jehož jediným smyslem života je své oběti rozřezat, stáhnout z kůže a sežrat.

The Texas Chainsaw Massacre (2003)

S ostatními inovacemi už to zas tak slavné není. Filmu se sice do určité míry daří reprodukovat atmosféru upoceného hnusu, ale o moc víc z hlediska stylu chválit nejde. Originál bodoval ohavnou syrovou aurou zapříčiněnou dokumentaristickým stylem, díky němuž „The Texas Chain Saw Massacre“ získávalo na autentičnosti. Remake je modernější, uřvanější, doslovnější a explicitnější, ale ve finále má násobně menší, jestli vůbec nějaký dopad. Prostě se jen odehraje, aniž by po sobě něco zanechal. Není vyloženě nudný a pořád naštěstí řeže víc masa než ostudy, ale kvalitám své předlohy se nepřibližuje ani na dohled.

Kapitolou sama pro sebe budiž násilí. Jak už padlo, remake je explicitnější a krvavější než originál, nikoliv však skutečně explicitní a krvavý. Upřímně moc nerozumím tomu, kde „The Texas Chainsaw Massacre“ získalo svou pověst krutého a brutálního snímku, protože kamera se v násilných záběrech rozhodně nevyžívá. Vždy když dojde do nějaké říznutí do masa, radši srabsky uhne a nic zásadního neukáže. Původně se tam prý něco hnusnějšího nacházelo, ale kvůli ratingu to zůstalo na podlaze střižny. V tomhle ohledu předělávka trochu připomene trojku, kde se taky stříhalo a stříhalo, až tam toho moc nezbylo.

The Texas Chainsaw Massacre (2003)

Na „The Texas Chainsaw Massacre“ se určitě dá koukat a nijak zásadně to člověka neurazí, pokud film nechce odsoudit čistě z principu jako kacířství. Není ale ničím víc než povrchní zábavou moderního střihu. Oproti originálu schází dusivá atmosféra, jejíž absence by mohla být vyvážena voyeuristickou prasárnou, ale na ni toho snímek ukáže příliš málo, i když o trochu tvrdší než neškodné teenage slashery je. Ve finále tedy víc průměr než novodobá klasika, ale mohlo to dopadnout i mnohem hůř…


Elder – Omens

Elder – Omens

Země: USA
Žánr: psychedelic / progressive rock
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Armageddon Label

Tracklist:
01. Omens
02. In Procession
03. Halcyon
04. Embers
05. One Light Retreating

Hrací doba: 55:34

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K Elder jsem se naplno dostal až s minulým řadovým albem „Reflections of a Floating World“, byť jsem je poprvé poslouchal už při příležitosti vydání „Lore“. Elder však budili pozornost už daleko dříve. Ceněnou deskou je zejména „Dead Roots Stirring“, ale postupem času jsem si ještě více oblíbil prvotinu nazvanou prostě „Elder“. Kořeny kapely jsou jednoznačně v metalu, konkrétněji doom a stoner metalu. Tvrdým zářezům jako „Hexe“ nebo „Riddle of Steel“ ale dávno odzvonilo. Překvapivé je, že to vůbec nevadí.

Ono co si budeme povídat, hudba Elder na prvních dvou deskách, potažmo i EPčku „Spires Burn / Release“ nebyla nijak zvlášť originální. Podle škatulky stoner / doom si asi každý dokáže lehce představit, jaké kapely z minulosti tito rodáci z Massachusetts uctívali. Koule to ale mělo, takže to stálo rozhodně za to. Přeci jenom udělat opravdu dobrou variaci na již notně ohrané téma je také těžká disciplína. „Lore“ však ukázalo Elder ve zcela novém světle. Barvitější hudba a komplexnější kompozice sice znamenaly celkem výrazný žánrový odklon od dřívějšího temného směřování, ale vykoupením bylo najití svébytnější polohy a nakonec i zajímavějšího vyznění.

Nový zvuk vylepšili na „Reflections of a Floating World“ takřka k dokonalosti, jen škoda toho zaváhání ke konci desky. Novinka „Omens“ tak měla na co navazovat a také co vylepšovat. Zároveň se však Elder nechtějí opakovat, což důrazně stvrdili s rok starým EP „The Gold & Silver Sessions“, které je ryze instrumentální a hudebně opět trochu v jiné poloze. Jaké tedy bude „Omens“, bylo vlastně nejisté.

„Omens“ tak nějak logicky navazuje na předchozí dění. Elder se neustále rozevírají a absorbují do svého stylu více a více z jiných žánrů. Jejich stěžejním bodem je psychedelie nejrůznějšího druhu. Provází je od ryze stonermetalových začátků až po progresivně psychedelickou současnost. Začínali jako zkouření čarodějové a přes romantické fantaskní obrazy se přehoupli až do nekončících abstrakcí a spirálu očních klamů. „Omens“ je dosud jejich nejrockovějším a také nejjemnějším albem. Znatelné jsou ozvěny „The Gold & Silver Sessions“, z jehož výpravnosti a atmosféry se zde vychází ve velkém. Na „Omens“ sice není žádná instrumentálka, ale slovy tu zpěvák, kytarista a vrchní skladatel Nick DiSalvo taky zrovna neplýtvá.

Odchod spoluzakládajícího bubeníka Matthewa Coutoa se na nové tvorbě Elder nijak neprojevil. Georg Edert ho nahradil velice přesvědčivě. Stejně tu má v rukou všechno DiSalvo. Skladby jsou opět dlouhé, předlouhé, ale Elder s více jak desetiminutovými délkami vždycky uměli pracovat a snad se v tom i vyžívají. „Omens“ má hodinu času a čítá pět písní. Jak už jsem zmínil výše, „Reflections of a Floating World“ je super, ale na konci ztrácí. Ta poslední čtvrthodinka už nemá takovou sílu. „Omens“ je na tom bohužel dost podobně, vlastně ještě hůře.

Elder

Začátek alba je ve znamení vyčkávání. Titulní skladbě trochu trvá, než začne vyzařovat skutečně povedené momenty, ale po představení nejrůznějších náladotvorných efektů a načrtnutí odlehčených melodií na tvrdém základu se ozvou první nápěvy, čímž se kruh uzavře a všechny důležité body Elder z poslední doby jsou pokupě a fungují. Po kratší odmlce začne být stopa opět zajímavá ve chvíli, kdy nabídne i rychlejší tempo s chytlavým riffem, to ale moc dlouho nevydrží a zabředne do už závěrečné, nemastné-neslané pasáže. Tím je začátek trochu rozpačitý, avšak brzy jsou veškeré výtky zapomenuty, protože přicházejí na řadu „In Procession“ a „Halcyon“. Tady se konečně Elder dostávají s jistotou na svůj vysoký standard srovnatelný s nejlepšími momenty předchozích dvou nahrávek.

Obě skladby mají výstavní melodie, opojnou atmosféru a navrch povznášející vokály. Přesně takovéto kusy mě vždy ujišťují o správnosti rozhodnutí Elder zanechat jednotvárné tvrdosti a otevřít hlavy dokořán pro podobná putování. „In Procession“ navíc začíná takovým vtípkem, jako když začne hrát stará ohraná deska, ale vše se po chvíli vyčistí do současné krystalicky čisté produkce. Něco podobného už Elder předvedli v samém úvodu alba „Dead Roots Stirring“, která začíná cvaknutím podobnému spouštění gramofonu. Tyhle detaily se však rovněž projevují i v hudbě, kde rozhodně není nouze o objevování něčeho nového. Jednou si všimnete nenápadné kytarové linky, podruhé třeba mellotronu. Každý další poslech nabízí něco dosud nezpozorovaného.

„Halcyon“ jde ve výpravnosti ještě dále. Díky její vrstevnatosti a neustálému vývoji dokáže představivost makat naplno. V případě těchto dvou titulů tedy převládá až na drobnosti takřka naprostá spokojenost. Problém nastává s následující „Embers“. Ta začíná v klasickém střihu, avšak její ústřední vokály prostě nedávám, a to do takové míry, že se mi tím znechutila celá. S tou melodičností je to tady za hranou. Zpěv tahá za uši, působí to přehnaně, nuceně, nepřirozeně, prostě ne. Navíc hudební podklad není ani zdaleka tak zajímavý jako v případě předchozích třech písní. Závěrečná „One Light Retreating“ je na tom už podstatně lépe, ale na tu nejvyšší úroveň nemá. Posledních dvacet minut je tak spíše hořkosladkou tečkou.

„Omens“ hlavní nedostatek „Reflections of a Floating World“ nevylepšilo, ba naopak, ještě ho prohloubilo. Dá se říci, že půlka alba je výborná, a ta druhá se pohybuje v průměru až vyloženě podprůměru. Je to škoda, protože Elder rozhodně mají na to složit opravdu strhující nahrávku. „Omens“ jí není, ale v dílčích momentech ji připomíná. Ostatně stejně jako „Reflections of a Floating World“ nebo ještě dřívější alba Elder. Na druhou stranu, díky několika povedeným okamžikům, a zejména pak dvojici „In Procession“ a „Halcyon“ se o „Omens“ dá stále v klidu mluvit jako o slušné desce, kterou si tu a tam určitě pustím i v budoucnu.


Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

Země: USA
Rok vydání: 1994
Žánr: hixploitation / slasher

Originální název: Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation / The Return of the Texas Chainsaw Massacre
Český název: Masakr v Texasu

Režie: Kim Henkel
Hrají: Renée Zellweger, Matthew McConaughey, Robert Jacks

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Jak už jsme diskutovali minule, „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ zdaleka nenaplnilo komerční očekávání do něj vkládaná. Namísto nastartování řetězu navazujících bijáků a úspěšné značky se jednalo o zklamání, načež se New Line Cinema práv na značku „The Texas Chainsaw Massacre“ promptně zbavili a od té doby už s ní nikdy neměli nic společného.

Texaské dobrodrůžo nasáklé potem, krví a rachocením motorové pily chvíli leželo ladem, než si jej vzal do parády Kim Henkel. Ten se u původního „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 1974 podílel společně s Tobem Hooperem na scénáři (a později ještě spoluprodukoval „The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“ z roku 2006), takže by se na první pohled mohlo zdát, že Leatherface a jeho famílie padla do povolaných rukou. Henkel ke čtyřce „The Return of the Texas Chainsaw Massacre“ nejen napsal scénář, ale také produkoval a režíroval.

Pokud máte o „The Texas Chainsaw Massacre“ alespoň nějaké povědomí, tak jistě víte, jak do celé dopadlo, protože absurdní antikvality tohohle bijáky se staly legendou. Spousta velkých a dlouhých hororových sérií má na kontě nějaký fakt echt debilní díl, z něhož má jedna půlka fandů nepokrytou prdel, zatímco druhá se nezmůže ani na ten výsměch a hluboce jím pohrdá. „Halloween“ má svoji osmičku s kung-fu černochem, „Friday the 13th“ má nesmyslnou devítku. „The Texas Chainsaw Massacre“ si svou největší ostudu odbyl už na čtvrtý pokus. Ve světle výsledného ultimátního failu mi přijde dvojnásob humorné dobové prohlášení producentů, kteří se během výroby nechali slyšet, že se s dalším dílem hodlají vrátit ke kořenům a navázat na kultovní první část.

Snímek byl dokončen už v roce 1994 a na jaře 1995 si odbyl premiéru na festivalu. Prvotní ohlasy údajně byly kladné, což mi přijde dost obskurní. Biják každopádně koupili Columbia Pictures a v září téhož roku jej poslali do kin pod názvem „The Return of The Texas Chainsaw Massacre“. Moc dlouho se ale v kinosálech neohřál a také moc nevydělal. Další dvě sezony o něm nebylo slyšet, ale poté, co se jeho hlavní herci později proslavili, rozhodlo se studio svézt se na jejich jméně ještě jednou. Nechali čtyřku prostříhat (zmizelo sedm minut materiálu) a poslali ji znovu do kin v roce 1997 jako „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“.

V sérii začínala spousta budoucích známých herců. V „The Texas Chainsaw Massacre 2“ si svou první zásadní roli odkroutila hororová stálice Bill Moseley. V „Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III“ můžete vidět mladého Viggo Mortensena, jenž o deset později mlátil skřety po kebulích jako Aragorn„The Lord of the Rings“. I v pozdějších dílech po roce 2000 před řvoucí řetězovkou utíkaly později známé herečky jako Jessica Biel („The Texas Chainsaw Massacre“, 2003), Jordana Brewster („The Texas Chainsaw Massacre: The Beginning“) a Alexandra Daddario („Texas Chainsaw 3D“).

Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

Ta pravděpodobně největší jména se nicméně paradoxně objevila v tom úplně nejhorším dílu. Těmi herci, na jejichž slávě se později studio pokusilo parazitovat, jsou totiž Renée Zellweger a Matthew McConaughey. Jejich agentura (v té době byli shodou náhod pod tou samou) dokonce vyhrožovala žalobou, pokud „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ vyjde znova, protože by jim tím mohl poškodit kariéru.

Tolik k zajímavostem, pojďme na samotný biják. Ten stejně jako trojka sere na nějakou konzistenci s předešlými částmi a opět spíš působí jako napůl pokračování, napůl reboot jedničky. Dvojku a trojku zmiňuje jen tak mimoděk v úvodním textu jako „two minor, yet apparently related incidents“.

Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

„Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ vysílá do texaského marastu čtveřici středoškoláků, kteří se po maturitním plese vydají na projížďku autem a shodou náhod se vybourají v té nejnevhodnější možné lokaci – v působišti Leatherface a jeho rodinky, jejíž osazenstvo se opět proměnilo. Stejně jako sám Leatherface. Kladní hrdinové jsou každopádně otravní ufňukaní dementi, kteří se chovají tak debilně, až má člověk pocit, že při nástupu retardovaného Koženoskichtu na scénu musí prudce stoupnout průměrné IQ. Snad ani nemusím zmiňovat, že se člověk musí těšit na to, až se rozhučí motorovka a Leatherface ty kretény konečně rozpárá jak podsvinčata…

Jenže ono se to vlastně ani moc nestane. Leatherface je v sérii obecně často prezentován jako tupé zvíře, jímž manipuluje někdo jiný v rodině, ale v „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ to dosáhlo extrému. Z ikonického vraha se stal zoufalec, jenž na své oběti ječí pomalu víc než ony na něj, převléká se za transku a vypadá uboze. Při pokusu o novou verzi scény večeře jej původní oběť v klidu okřikne, ať si sedne na prdel a dá pokoj, a on poslechne. To mě fakt poser.

Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

Skutečným hlavním záporákem „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ je psychopat Vilmer v podání Matthewa McConaugheyho. Jeho zběsilé přehrávání ze začátku vypadá jako jedna z minima zábavných věcí, ale postupem času začne otravovat i jeho postava. Postupně vás tam prostě začne srát úplně všechno, protože celý biják je fakt tragický.

Jestli jste si ale mysleli, že nemůže být nic horšího než transsexuální Leatherface, jenž se pomalu nechá šikanovat i od svých obětí, tak se kurva mýlíte. Ve finále se například objeví moment, kdy si Jenny (Zellweger) a Vilmer střihnou souboj na dálkové ovladače ovládající kovou konstrukci na Vilmerově noze. Aby toho nebylo málo, nakonec se ukáže, že celá Leatherfacova famílie jsou ve skutečnosti poskoci tajné iluminátské organizace, od níž dostali za úkol zprostředkovávat lidem transcendentní zážitek skrze teror a torturu. Čo ti jebe…

Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation (1994)

„Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ je samozřejmě neskutečná slátanina, kde nic nedává smysl a všechno stojí za vyližprdel. Vypadá to jako nepovedený vyhulený experiment, jehož autor si při tvorbě dal kvalitní drogy, ale celé to zamýšlel jako seriózní film. Ve finále jde tedy o zvrhlou zábavu jen pro ty nejortodoxnější masochisty. Sledovat „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ totiž skutečně není nic jiného než sebemrskačství. I když se někteří pokoušeli všechny ty blbosti nějak interpretovat a hledat v tom například sofistikovanou alegorii celého hororového žánru nebo sebeuvědomělou parodii, já osobně si myslím, že to je prostě strašná sračka a nic víc.

„Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“ všechny ostatní části motorové série překonává pouze v jedné věci – jde o první a na dlouhou dobu také o jediný díl, kde nějaká coura ukázala kozy. Na další texaské cecky si budete muset počkat až do roku 2018 na biják „Leatherface“.


The Batman (1943)

The Batman (1943)

Země: USA
Rok vydání: 1943
Žánr: action

Originální název: The Batman

Režie: Lambert Hillyer
Hrají: Lewis Wilson, Douglas Croft, J. Carrol Naish, Shirley Patterson

Hrací doba: 260 min

(Budou spoilery.)

V současné době by diskuze o nejznámějších a nejoblíbenějších komiksových superhrdinech byla asi hodně jiná než třeba před patnácti, dvaceti lety, protože v mezičase vyrostl filmový Marvel Cinematic Universe do obskurních rozměrů popularity a hodil do téhle debaty nové a dost zásadní argumenty. Přesto lze myslím pořád v pohodě prohlásit, že k těm největším a nejtradičnějším jménům patří Batman od konkurenčního studia DC.

Netopýří muž a potírač zločinu ve městě Gotham se v komiksech poprvé objevil již v roce 1939 v sešitu „Detective Comics“ číslo 27. Bohatou tradici má nicméně i na stříbrném plátně a v televizi, a to jak v hrané podobě, tak v té animované. První hrané zpracování Batmana se objevilo již v roce 1943, tedy pouhé čtyři roky poté, co si maskovaný hrdina odkroutil svůj debut na stránkách komiksu. Přišlo mi, že by se mohlo jednat o docela humornou podívanou. Spousta starých bijáků bývá dneska nechtěně vtipná, kór jestli se jedná o béčka jak řemen i na poměry své doby, což tenhle kousek s úderným názvem „The Batman“ rozhodně splňuje. Tak hurá na věc!

„The Batman“ byl natočeno jako patnáctidílný seriál uváděný v kinech. Jednotlivé epizody mají přibližně patnáct minut s výjimkou té první, „The Electric Brain“, a té poslední, „The Doom of Rising Sun“, které si sáhnou na stopáž dvaceti minut. Přijde mi docela zábavná představa, že lidé tehdy chodili do kina na takovou patnáctiminutovou kravinu a pak museli týden čekat na další čtvrthodinový díl, jehož podstatnou část navíc zabírá opáčko předešlé části a na konci ještě krátký teaser na tu příští. Ale kdyby tohle byla ta nejvíc vtipná věc, šlo by ještě o docela seriózní záležitost.

Nutno ale dodat, že přinejmenším z historického hlediska „The Batman“ svůj význam má, jelikož některé elementy seriálu byly posléze převzaty i do samotného komiksu a přidaly se k charakteristickým rysům postavy. Například právě tady vznikla Batcave neboli Batmanova jeskyně. Také seriálový vzhled Alfreda, tedy sluhy boháče Bruce Waynea, jehož je Batman alter egem, byl přebrán do komiksu a stal se kanonickým.

Na druhé straně, jiné typické prvky v seriálu chybí. Z finančních důvodů se tu třeba neobjeví žádný Batmobil, což vede k dost humorným situacím, na nichž se už začíná projevovat vysoká naivita a brakovost seriálu. Batman a jeho poskok Robin totiž jezdí po městě v úplně stejném autě jako Bruce Wayne a jeho poskok Dick Grayson. V obou případech jim šoféra dělá Alfred. A nikomu to nepřijde divné. Nejednou se stane, že na místo dorazí Bruce a Dick, Alfred zajede za roh a po chvíli vyjede auťák s Batmanem a Robinem. A nikoho za celou dobu nenapadne, kdo by asi tak mohl být Batman. Naprosto nepochopitelně se oběma borečkům daří celý seriál zůstat v anonymitě.

The Batman (1943)

Skrývání Batmanovy identity jde ale ještě dál. Hned několikrát dostane Batman na budku, takže záporáci mají možnost mu strhnout masku a konečně zjistit, kdo jim to celou dobu hatí plány. A hádejte co. Za celých patnáct dílů to udělají jen jednou jedinkrát, ale zrovna se trefí do momentu, kdy i pod maskou Batmana je Bruce Wayne namaskovaný jako někdo jiný, takže to stejně nezjistí.

Snad ale nejvíc legrační je, jak Bruce Wayne / Batman skrývá svou dvojí identitu před svou snoubenkou Lindou Page. Holka je sice na dobu vzniku vcelku hezká (taky vám přijde, že ženské v takhle starých bijácích nejsou moc sexy?), ale blbá je jak vrata. Jakmile se dostane do nesnází – což se děje dost často – rychle se objeví Batman a vysvobodí ji. Dokonce se najdou tak absurdní momenty, že na místo někde v pustině přijedou Bruce, Dick a Linda. Hoši jdou po svých a na Lindu narazí banda zloduchů. Zpoza rohu vyskočí BatmanRobinem, situaci zachrání a odejdou. Pak se vrátí BruceDickem a Linda se jich ptá, kde celou dobu byli. A oni jí jak králové řeknou, že se vyspali tamhle na poli. A ty vole, jí to ani nenapadne! Ani záporáky to nikdy nenapadne, i když těch nápověd mají hromadu. A když už to jednoho napadne, ostatní ho vypičujou, že tenhle bohatý retard přece nemůže být Batman.

The Batman (1943)

„The Batman“ je každopádně zajímavý ještě v tom, že zde úplně absentují Batmanovi charakterističtí záporáci. Původně se měl netopýřímu muži postavit Joker, ale vzhledem k tomu, že seriál vznikl během druhé světové války, kdy bylo nutné trochu podpořit patriotismus a národní hrdost, tak se z hlavního antagonisty stal podlý japonský špión Dr. Daka. Mimoto se v sérii tu a tam objevují i rasistické urážky Japonců. Jedna postava na Daku kupříkladu zahlásí, že tahle odpověď ladí k barvě jeho kůže. Narážek se ale napříč patnácti epizodami najde víc. I sám Batman, když prvně spatří hlavního zloducha, okamžitě zahlásí: „Ha, Japončík!“ Jako zábavnou perličku mohu dodat, že ve video verzi vydané na konci osmdesátých let byly tyhle rasistické hlody vystříhány, jelikož práva tehdy držela společnost Columbia vlastně japonskou společností Sony. Ale možná jde o náhodu, víš jak.

Nejedná se ale o jedinou věc, skrze niž se na „The Batman“ projevuje doba vzniku. Dobovým cenzorům se příliš nelíbila představa hrdiny, jenž bere zákon do vlastních rukou a funguje nezávisle od úřadů. Z toho důvodu se zde z titulního hrdiny stal tajný agent americké vlády.

The Batman (1943)

Dr. Daka má každopádně stejně jako Batman svojí jeskyni, akorát pod zábavním parkem, a odsud spřádá plány na výrobu ničivé zbraně. K jejímu sestavení nicméně nutně potřebuje chemický prvkem radium. Ten z nějakého důvodu město Gotham skladuje kdesi na úřadě anebo pravidelně přijímá jeho dodávky. Daka se pak pravidelně pokouší získávat tyto zásoby pro sebe, ale vždycky se o tom Batman a Robin nějak dozvědí a včas zasáhnou. Tenhle scénář se opakuje mnohokrát, zejména v první polovině seriálu. Dočkáme se tedy pokusu o krádež zásob z úřadu, o krádež z přijíždějícího vlaku, o krádež z objeveného dolu nebo pokusu o přebrání zásilky shozené z letadla. Batman vždy dorazí na místo včas, ale pozor – ne vždy se mu podaří zabránit tomu, aby zlosynové vzácný artikl získali.

Druhá polovina seriálu už není tak zběsile repetitivní jako ta první, postupně se přidávají krimi prvky, jak se Batman pomalu sune k odhalení totožnosti hlavního bídáka a místa jeho základny. Jednu věc ovšem poctivě dodržuje prakticky každý díl, a sice že závěr se nese v duchu epického pěstního souboje, při němž Batman zdánlivě umírá. Dobový divák pak musel týden čekat, aby nakonec v šokujícím odhalení na začátku dalšího dílu zjistil, že Batman ve skutečnosti nezařval, na poslední chvíli se nějak trapně zachránil a dál je připraven bojovat se zlem.

The Batman (1943)

Batman a Robin jsou tu obecně strašní zoufalci. A to ani nemusím mluvit o tom, že v těch kostýmech vypadají fakt arciretardovaně. Batman nosí něco na půl cesty mezi tepláky a látkovým pytlem na odpadky, přes který si natáhl nasrávačkové slipy. Pásek nahodí skoro pod kozy a v tomhle outfitu vyráží potírat zločin. Ani se nedivím, že při pohledu na tohle se ho kriminálníci bojí, haha! Robin na tom není o moc lépe a i jeho slipy mají kurva grády. Robin mi navíc přišel jako trapák i v civilu. Batmanovský oblek sice vypadá hrozně, ale Lewis Wilson jako Bruce Wayne je docela ok a vlastně bych si ani netipl, že jde o nejmladšího herce vůbec, jenž kdy postavu hrál. V době natáčení měl jen 23 let.

Nicméně zpátky k tomu, jací jsou tihle dva šulini neskuteční matláci. Jejich souboje typicky probíhají tak, že hrdinně vpadnou na místo, kde se nachází čtyři až šest záporáků. Jejich oblíbený příchod je skrze okno, jímž během seriálu proskočí ani nevím kolikrát. Vlastně skoro vždycky kromě případů, kdy byste nikde v okruhu kilometru nenašli jediné okno. Poté započne legrační pěstní souboj. Nikoho nenapadne na Batmana vytáhnout bambitku a prostě do něj narvat olovo, vždycky se tam fackují jak banda vocasů. Taky nečekejte žádné bat-vychytávky jako v kultovním seriáu ze šedesátých let s Adamem Westem.

The Batman (1943)

A vždycky to dopadne tak, že BatmanRobinem dostanou na držku. Mají ale velké štěstí v tom, že zloduchové tu jsou taky jelita až za roh, takže polomrtvého Batmana, jenž se zrovna válí po zemi, nikdy nedojebou, ale nechají ho tam s tím, že zaručeně chcípne. Jindy Batman někam padá nebo tak něco. Tak či onak, v momentě jeho zdánlivého skonu díl končí. V momentě, kdy hlavní hrdina padá ze střechy, padá z výšky, padá v autě ze srázu (tohle dokonce dvakrát), leží v bezvědomí v hořícím domě, hořícím skladě s rozlitou chemikálií, pod hydraulickým lisem, pod padajícími schody nebo jej právě mají slisovat přibližující se zdi. Až v příštím dílu se dozvíte, že dopadl na lešení, stihl se chytit lana, stihl z auta vyskočit, stihl se zvednout a odkutálet se do bezpečí nebo jej v poslední chvíli zachránil Robin, jenž se z nakládačky dokázal probrat o chvíli dřív. A to se děje v každé jedné epizodě. Bez výjimky.

Pořád ještě nekončíme, těch vtipností by se tam našlo i víc. Například jsem vám ještě neřekl, že Dr. Daka má své sluji také frankensteinovskou laboratoř, v níž z lidí vyrábí zombie, jimž pak dává rozkazy pomocí speciálního mikrofonu. Proti tomu je bazének s lidožravými krokodýly úplná normálka.

The Batman (1943)

I přesto – všem těm kravinám, absurditám, homoerotickému napětí mezi Batmanem a Robinem, jalovému ději nebo pěstním taškařicím navzdory – musím říct, že jsem doufal, že mi „The Batman“ potrhá bránici ještě víc. Ze začátku je to samozřejmě halda jako svině. Souboje taky vesměs nezklamou a většinou pobaví. Celkově to ale nebyla až taková prdel, jak jsem očekával, přestože škvár a béčko z toho čiší všude a pořád. Viním z toho především monotónnost. Velká část epizod omílá to samé furt dokola, jejich průběh se mění jen v detailech, jinak často sledujeme jen variaci toho, co jsme sledovali už minule. A jak známo, opakovaný vtip už moc vtipný nebývá.

Sledovatelné to nicméně určitě je, obzvlášť obrníte-li se patřičnou dávkou shovívavosti. Mně osobně nečinilo problém to sjet celé, ačkoliv podle mě nelze moc polemizovat o tom, že by tomu víc slušel tak poloviční počet dílů. Za stávající podoby „The Batman“ místy působí zbytečně natahovaně. Pořád však jde o vcelku poučnou exkurzi do úplně jiné filmové doby a vlastně bylo docela zajímavé ji podstoupit. Podruhé už to ale vidět nepotřebuji a ani nechci.

The Batman (1943)


The Old Guard (2020)

The Old Guard (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: action

Originální název: The Old Guard
Český název: Old Guard: Nesmrtelní

Režie: Gina Prince-Bythewood
Hrají: Charlize Theron, KiKi Layne, Matthias Schoenaerts

Hrací doba: 125 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Zatímco kinaři a klasická filmová studia během koronavirové krize pláčou, streamovací služby si užívají, protože pro ně to vzhledem k jejich obchodnímu modelu znamená víc diváků. Lidé zřejmě pořád chtějí vidět akční filmy, a když jejich přísun v kinech vyschl, obracejí se na nabídku streamovacích služeb. Netflix, lídr v této disciplíny, musel v posledních měsících míchat seznamem svých nejúspěšnějších snímků hned několikrát. Nejprve zabodoval prostřednictvím „Extraction“, které se stalo dokonce jeho nejsledovanějším počinem vůbec, a relativně čerstvě přihodil další hit „The Old Guard“.

Samozřejmě je otázkou, zdali by zmiňované filmy dokázaly udělat takové výsledky, kdyby šly do éteru za standardních podmínek, kdy se kinosály prohánějí hrdinové od Marvela. Já osobně si myslím, že možná by úspěšné byly i tak, ale ne v takové míře a s takovou parádou. Jde ale jen o dohad, jehož pravdivost nebudeme moct nikdy ověřit. Rád vám ale řeknu, co mě k takovému tvrzení vedlo:

Je to vlastně dost jednoduché. Ve skutečně totiž nejde o žádný zázrak. „The Old Guard“ vyšlo 10. července a už o týden později Netflix hlásil, že jej zhlédlo 72 miliónů domácností. Sice do toho čísla počítá všechna přehrání, která trvala alespoň dvě minuty, ale pořád to není málo. Výsledek každopádně není ani zdaleka tak dobrý, aby si podobnou pozornost zasloužil.

„The Old Guard“ vzniklo na základě komiksu, který třeba může být dobrý – nevím, nečetl jsem. Základní myšlenka příběhu ovšem potenciál rozhodně má. Story o nesmrtelných bojovnících přežívajících napříč staletími sice trochu vypadá, jako kdyby někoho úplnou náhodou napadla v momentě, kdy šel zrovna v televizi „Highlander“, ale s tím by se asi dalo žít. Zásadní problémy filmu vidím v něčem jiném.

Předně je trochu klamavé, že se „The Old Guard“ prezentuje jako nabušený akční biják. Pár akčních scén se v něm samozřejmě najde, ale jsou příliš rozmělněny a roztahány napříč přepálenou dvouhodinovou stopáží. Samotná akce není vyloženě tragická, spíš jen průměrná a strašně z ní hodně smrdí snaha vypadat za každou cenu strašně cool a esteticky. Dalo se čekat, že po úspěchu „Johna Wicka“ se o něco podobného bude snažit víc filmů, ale „The Old Guard“ zůstává oproti zmiňované jízdě s Keanu Reevesem dost pozadu. Aby toho nebylo málo, většinu bitek a přestřelek dosírá nepasující písničkový soundtrack, fuj.

Horší je, že větší část vyhrazeného času vyplňuje plytké kvazi filozofování okolo táboráku o tom, jak je to vlastně hrozně na hovno být prakticky nesmrtelný a žít dlouho. Určitě si umíte představit ty kecy, že všichni milovaní kolem vás umírají a podobné sračky. Opět nejde o nic, co by nebylo už v méně otravné a méně polopatické formě diskutované v „Highlanderovi“, ani o nic, co by mělo překvapit kohokoliv, kdo ví, že existuje něco jako „Věc Makropulos“. Kdyby to aspoň neznělo tak hloupě, ty vole! „The Old Guard“ se zebe snaží dělat hlubokomyslnou záležitost tím, že tam životní moudra rozdává i prodavačka s vizáží umírněné gotičky v lékárně (fakt). Takhle to dopadá, když se někdo snaží dělat akční film s přesahem, ale někde po cestě zapomene na tu akci a ten přesah mu moc taky nejde.

The Old Guard (2020)

K tomu přidejte krutou předvídatelnost v příběhové stránce. Jak to bude pokračovat a všechny zvraty lze odhadnout dlouhé minuty dopředu. I to zdárně nabourává evidentní snahu o jakousi hloubku a nevyhnutelně vede k nudě. Ambice „The Old Guard“ nechyběly, ale potřeba něco sdělit výrazně převýšila to, kolik toho snímek skutečně měl ke sdělení. Ale co by člověk čekal, když víc než příběhu se péče evidentně věnovala tomu, aby své zastoupení v obsazení měly všechny rasy, pohlaví i sexuální orientace.

V neposlední řadě mě trochu štvala ještě jedna věc, jíž si všímám u vícera filmů posledních let. Víc než snaha udělat dobrý biják, který zafunguje sám o sobě, je z toho cítit snaha vybudovat svět a položit základ pro další pokračování, v ideálním případě celou velkou sérii. Namísto dobrého snímku se točí jen reklama na další díly a pilot seriálu o celovečerních dílech. Z čehož bohužel plyne určitá nedomrlost, protože se rovnou počítá s tím, že se chce natáčet dál a udělat ještě něco výpravnějšího. Trochu smutné, že se to některým filmům skutečně daří, protože u „The Old Guard“ se už teď mluví se rovnou o trilogii.

The Old Guard (2020)

„The Old Guard“ se snaží tvářit jako velká pecka, ale ve skutečnosti je to docela pičovina. Snímek vyloženě neurazí, ale rozhodně jde maximálně o průměrnou záležitost, protože výsledek má příliš mnoho zásadních problémů na to, aby se dalo chválit. Na jedno podívání se „The Old Guard“ strávit dá, ale jde o spotřební zboží, po jehož konzumaci to právem poletí do koše.


Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

Země: USA
Rok vydání: 1990
Žánr: hixploitation

Originální název: Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III
Český název: Kožená tvář

Režie: Jeff Burr
Hrají: Kate Hodge, Ken Foree, R.A. Mihailoff

Hrací doba: 85 min

(Budou velké spoilery.)

Bzzzzzzz bzzzzzzz bzzzzzzz bzzzzzzz“
Leatherface

Citátem nehynoucího klasika jsem se rozhodl otevřít povídání o třetí kapitole texaského masakrovaní motorovou pilou. Koženoksicht si svou trademarkovou hlášku samozřejmě neodpustí ani tentokrát, čímž jsem vlastně zároveň prozradil, že se neopomene pomazlit se svojí řetězovou kamarádkou. A ještě aby ne, když u trojky se vypracoval i do titulu celého bijáku. Na diplomaticky řečeno pomalejšího prosťáčka z texaského zapadákova nesporně slušný výkon!

Práva na značku „The Texas Chainsaw Massacre“ na konci osmdesátých let zakoupili New Line Cinema. Jejich kravaťáci doufali, že Leatherface převezme štafetu po Freddy Kruegerovi, jehož „A Nightmare on Elm Street“ se pomalu chýlila k naplánovanému konci, a potáhne kupředu další úspěšnou hororovou sérii. Plány byly neskromné a rovnou se počítalo i s pokračováním. Pro „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ se dokonce naplánovala scéna s odmaskováním Leatherface, kde se mělo ukázat, že škrabošky z lidské kůže nenosí jen tak náhodou, protože pod nimi skrývá ohavnou postiženou držku. Poté se ale rozhodlo, že se Koženoksicht odhalí až v dalším díle, na nějž nakonec nedošlo, takže odmaskování se nakonec uskutečnilo až v remaku „The Texas Chainsaw Massacre“ z roku 2003.

Důvod byl jednoduchý – smělé plány nevyšly a „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ si z amerických kin vymasakrovalo nuzných necelých šest míčů, na základě čehož se New Line Cinema práv zbavili, a nepřímo tak přispěli ke vzniku následujícího odpadu. Ale to už je samozřejmě jiný příběh, na nějž se dostane někdy příště. Dnes jsme se tu sešli, abychom si pověděli, zdali si trojka skutečně zasloužila takto propadnout…

Svým způsobem ano, poněvadž „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ – přestože se ještě nejedná o opravdu špatný film – skutečně představuje určitý propad a krok špatným směrem. „The Texas Chain Saw Massacre“ z roku 1974 i jeho pokračování „The Texas Chainsaw Massacre 2“ měly charakter. S tím snad budete souhlasit, ať už si o dvojce a její změně stylu myslíte cokoliv. Trojka takový charakter postrádá.

Na „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ se výrazně podepisuje doba vzniku. V druhé poloviny osmdesátých let až do devadesátých let se z hororu začala vytrácet syrovost a explicitnost. Žánr se obecně vzato pod palbou cenzury stával uhlazenější a jemnější. Ani tento film danému trendu neunikl. Původní scénář prý obsahoval výrazně více gore a násilí. Studio si vyžádalo zásadní škrty a přepisy. I přesto si „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ odneslo od ratingové komise nejtvrdší hodnocení X – pro zajímavost jako úplně poslední snímek vůbec, protože poté se toto označení přejmenovalo na NC-17. Film následně absolvoval celkem 11 výletů k ratingové komisy, než se dostal na hodnocení R, a není těžké si domyslet, že během každého tohoto výletu se stříhaly další a další krvavé záběry. Některé z nich jsou navždy ztraceny.

Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

Na „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ je tohle stříhání a ubírání násilí strašně znát. Ta základní myšlenka a snaha se tam v jádru pořád ukrývá, ale o to víc chybí ona drsnost, která dle mého k sérii prostě patří. Snímek se tím pádem dostává na úroveň bezkrevných (leckdy i doslovně) umírněnějších vyvražďovaček typických pro přelom osmdesátých a devadesátých let a do určité míry vlastně i celá devadesátá léta. Čest výjimkám.

Lehce diskutabilní je i postava samotného Leatherface. Už ve dvojce byl trochu za otloukánka rodiny, ale co do pozornosti hrál s Chop-Topem pořád vyrovnanou partii. Ve trojce – přestože se jeho jméno nachází i názvu – se občas dostává do stínu jiných záporáků, hlavně Texe v podání mladého Viggo Mortensena. Tenhle motiv, že Leatherface je v rámci rodiny spíš taková tupá pracovní síla řízená jiným členem, se ovšem napříč sérií opakuje vícekrát a zrovna tady ještě Koženoksicht naštěstí není takovou karikaturou jako o pár let později v „Texas Chainsaw Massacre: The Next Generation“.

Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

What the fuck is wrong with you people? Why don’t you leave us alone?“
We’re hungry.“
You never heard of pizza?“

Přestože „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ stále patří do originální série, ve skutečnosti působí spíš jako reboot anebo spíš další „dvojka“ navazující přímo na jedničku a ignorující „The Texas Chainsaw Massacre 2“. Film se odehrává v jiném prostředí, složení rodiny je úplně jiné, přibyly noví členové, z dřívějška se vrací prakticky jen Leatherface a v nepodstatné roličce také dědeček.

Z dějového hlediska se nicméně jedná o klasiku: Texasem projíždí nevinní lidé, kteří se dostanou spárů kanibalské famílie, zahučí motorová pila a dál už si to asi dokážete představit. Výletníky tentokrát tvoří jen mladý pár a později se k tomu přimotá militantní kořen Benny v podání hororového matadora Kena Foreeho („Dawn of the Dead“). Asi si dokážete dopočítat, že se rodinka tentokrát moc nepředvede a vlastně tu umře víc Sawyerů než výletníků!

Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

S Bennym je spojena ještě další záležitost, která mě na „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ točí snad ze všeho nejvíc. V závěrečné scéně se totiž začnou vracet postavy, které byly v předešlém průběhu jednoznačně zabity. Ne jedna, ne dvě, ale rovnou tři! Kupříkladu Benny měl dle původního záměru skutečně zemřít, ale na testovacích promítáních si jej publikum oblíbilo, pročež se ho rozhodli oživit a narychlo dotočit právě tuhle debilní finální scénu. Což mi přijde jako naprosto vymaštěný důvod. Vtipně tu scénu navíc natočili bez vědomí režiséra Jeffa Burra, jenž se o ní dozvěděl, až když si na svůj vlastní biják zašel do kina.

Navzdory nepochybným nedostatkům, několika špatným rozhodnutím a tvrdému zásahu střihačských nůžek ale „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ není zas až tak špatné a pořád si drží jistou úroveň, přestože pokles oproti předešlým dílům snad ani nelze rozporovat. Najdou se nicméně i klady. Prostředí lesa a bažin se mi líbilo a k motorovému řádění se hodilo. V určitou chvíli se povedlo docela dobře vykreslit šílenství klanu Sawyerů a tím spíš by určitě bylo zajímavé vidět původní podobu filmu. A také trojce musím přičíst k dobru jednu nezapomenutelnou hlášku – jednu z nejlepších v celé sérii.

Leatherface: Texas Chainsaw Massacre III (1990)

Všehovšudy se tedy „Leatherface: The Texas Chainsaw Massacre III“ těžce nechytá ani na originál, ani na groteskní Hooperovu dvojku – alespoň tedy v mých očích. Přesto třetí texaské eskapády pořád neurazí a jako pohodové hororové béčko průměrných kvalit, jemuž vévodí Leatherfacova exkluzivní nablýskaná pila s roztomilým nápisem „The Saw is Family“ a metalový soundtrack, se to strávit dá. Jak by řekli klasici: má jí motorovou! Že by to ale měl být „nejkontroverznější horor vůbec“, jak hlásí plakát? To ani ve snu…


Cro-Mags – In the Beginning

Cro-Mags - In the Beginning

Země: USA
Žánr: crossover thrash / hardcore punk
Datum vydání: 19.6.2020
Label: Mission Two Entertainment

Tracklist:
01. Don’t Give In
02. Drag You Under
03. No One’s Victim
04. From the Grave
05. No One’s Coming
06. PTSD
07. The Final Test
08. One Bad Decision
09. Two Hours
10. Don’t Talk About It
11. Between Wars
12. No Turning Back
13. There Was a Time

Hrací doba: 38:25

Odkazy:
web / facebook

Kdyby se někdy měla volit největší držka hardcorové scény, žhavým kandidátem by byl určitě Harley Flanagan. Pro dodatečné posouzení stačí ostatně méně jak úvodní minutka z videoklipu „We Gotta Know“. Tenhle klip se však proslavil něčím jiným než jeho ksichty. Díky poměrně četným rotacím na MTV se v roce 1986 dostalo široké veřejnosti na obdiv, jak že to vypadá na hardcorových koncertech. Díky videu k „We Gotta Know“ se tak lidé často vůbec poprvé dovídali o moshingu nebo stage divingu. Ještě důležitější je však hudba samotná. „We Gotta Know“ je otvírák první desky Cro-Mags, „The Age of Quarrel“, která výrazně pomohla definovat newyorskou odnož hardcoru, a právě tato úvodní skladba a zejména její intro je naprostým základem a určujícím momentem celého žánru. Jestli má thrash metal „Raining Blood“ a black metal „Freezing Moon“, pak má hardcore „We Gotta Know“.

Tím ale invence Cro-Mags nekončí. V tom samém roce spojili síly s Motörhead a vydali se na turné, čímž se stali přímými účastníky promíchávání metalu s punkem, což ostatně silně ovlivnilo i následující tvorbu Cro-Mags, která je daleko více metalová, a to nejenom z thrashového hlediska, ale i toho klasického, heavymetalového. Už od počátků se kolem nich začal šířit silný kult, jenž byl navíc ozvláštňován jejich krišnovským přesvědčením a praktikováním bojových umění. Vše se ovšem začalo v devadesátých letech bortit.

Ani Cro-Mags se nevyhnuly spory o jméno a práva na jeho užívání. Kapelu založil Flanagan ve velice útlém věku, hudebně aktivní je už od svých dvanácti let. Dá se říci, že k tomu měl všechny předpoklady – v sedmé třídě přestal chodit do školy, běžně se setkával s lidmi jako Joe Strummer, Debbie Harry nebo Andy Warhol (lze vygooglit i fotky, kde se opět tváří jako… Harley), a také psal poezii, která byla v jeho devíti letech i vydána a předmluvu mu napsal Allen Ginsberg. Zkrátka díky známostem své rodiny a New Yorku, v němž vyrůstal, žil tak trochu jiný život.

Základ v podobě dema pro „The Age of Quarrel“ měl připraven už v roce 1982, s Cro-Mags po vydání prvotiny natočil ještě další tři desky, ale poté se kapela rozpadla. Právě Flanaganovi zde věnuji takovou pozornost, protože to on Cro-Mags založil a jenom on je podepsaný pod všemi jejich deskami. Po návratu na konci tisíciletí a vydání alba „Revenge“ se Cro-Mags opět uložili k ledu. V roce 2008 však začal dřívější zpěvák John Joseph a bubeník Mackie Jayson znovu vystupovat pod tímto jménem, ale Flanagana jaksi vynechali. Následovalo praní špinavého prádla na veřejnosti, potyčka na nože v zákulisí klubu CBGB a předhánění se ve vydání dalšího alba Cro-Mags (to se nakonec povedlo Flanaganovi, jelikož právě takhle se jmenuje jeho sólovka z roku 2016). Flanagan dal celou věc k soudu a uspěl. Práva na jméno Cro-Mags má on, zatímco JosephMackiem ostrouhali a nyní musí vystupovat pouze pod názvem Cro-Mags JM.

Harley Flanagan neváhal. Ihned dal dohromady sestavu a začal vydávat novou tvorbu. V Cro-Mags tak nyní působí staří známí Gabby Abularach (kytary na „Alpha Omega“ a „Near Death Experience“) a Rocky George (ano, ten ze Suicidal Tendencies) s Garrym Sullivanem (kytary, respektive bicí na „Revenge“). Tedy sestava, která vzhledem k předchozím působením v kapele dává smysl. Už ale konečně k hudbě. Po dvou EPčkách „Don’t Give In“ a „From the Grave“ z roku 2019 letos došlo i na první dlouhohrající počin, který dostal jméno „In the Beginning“.

„In the Beginning“ rozhodně představuje klasické Cro-Mags, zejména tedy ty metalové Cro-Mags kolem desky „Best Wishes“. Je tu ale jedno velké ale. „In the Beginning“ se také dá popsat jednoslovně a tím slovem by bylo recyklát. To je také jeho největším mínusem. Neděje se tu vůbec, ale vůbec nic, co bychom už na minulých nahrávkách neslyšeli. Ta snaha o zachycení svého stylu je za hranou, protože tady se dají jednotlivé skladby na základě podobnosti konkrétně přiřadit ke skladbám z minulosti, což je poněkud úsměvné.

Nejvíce to řve už v samotném úvodu „Don’t Give In“. No co by to asi mohlo být… „We Gotta Know“, tyvole! To jako fakt? „The Final Test“ si zase bere z „The Paths of Perfection“ a vůbec snad každou z písní lze nazvat variací na „Death Camps“, „Down, But Not Out“ nebo „Age of Quarrel“ z desky „Best Wishes“. I zadumané kusy jako „Between Wars“ tu už byly, stejně jako uvolněnější a skákavější choutky „No Turning Back“, obě polohy známé především z alba „Alpha Omega“.

Cro-Mags

Převažující valivé tempo novinky „In the Beginning“ a zabejčený výraz Flanagana jsou samozřejmě pro Cro-Mags naprosto typické, ale s tou podobností se to trochu přehnalo. Jedním dechem však dodávám, že to ihned neznamená, že by „In the Beginning“ bylo špatným albem, protože na to se k němu vracím až moc často a jeho poslech mně vůbec nevadí. Naopak, písně jsou stručné, k věci, na nic moc si nehrají, prostě se jen hrnou kupředu a utíká to.

Oblíbence jsem našel brzy mezi „Drag You Under“, klipové „From the Grave“ (s hostujícím Philem Campbellem) či „One Bad Decision“. Celkově vzato je „In the Beginning“ určitě zdařilejší plackou než předchozí návratové „Revenge“. Zařadil bych ho asi na stejnou úroveň jako poslední desku z klasického období, „Near Death Experience“. Porovnání se staršími alby už „In the Beginning“ nesnese ze zřejmých důvodů. Možná by novince prospělo ji zkrátit opravdu na tu půlhodinu, protože i na samotném albu si tu jsou některé skladby až příliš podobné, a tím pádem působí i trochu zbytečně.

Cro-Mags se tak sice vrátili na scénu s novým materiálem, ale svoji hodnotu mají zejména v minulosti. Dnes jim můžeme být vděčni kromě hned několika legendárních počinů i za všechny ty Enforcedy, Mindforcy, Power Tripy a další party, které si z nich berou inspiraci. S „In the Beginning“ nic zajímavého nepředvedli, ale deska na pár poslechů to i tak je, až mě to samotného překvapuje. Své dělá přítomnost Rockyho Georgeho, pro jehož kytaru mám slabost, a taky fakt, že podobně znějící crossover thrash nikdo dnes už moc nehraje a ten styl Cro-Mags je svým způsobem jedinečný. Hlavně ale snad bude nová nahrávka někdy v budoucnu důvodem, proč vyrazit na turné a při troše štěstí i k nám, protože minulý rok v říjnu jsem se na ně nedostal.


The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: The Texas Chainsaw Massacre 2
Český název: Texaský masakr motorovou pilou 2

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Dennis Hopper, Caroline Williams, Jim Siedow, Bill Moseley, Bill Johnson

Hrací doba: 101 min

(Budou spoilery.)

O významu „The Texas Chain Saw Massacre“ na žánr hororu se snad nemusíme přít a o kvalitách tohoto kultu snad také ne. Ostatně, už jsem k tomu řekl svoje v příslušné nedávné recenzi, kde jsem také mimo jiné prohlásil, že se jedná o jeden z nejlepších hororových filmů všech dob. Za tímhle tvrzením si stále stojím, protože mě prostě nenapadá příliš hororových snímků, které by svou intenzitou a dopadem na diváka mohly konkurovat „The Texas Chain Saw Massacre“.

Z řečeného je asi evidentní, že navazovat na takovou klasiku nebude úplně prdel. Série „The Texas Chainsaw Massacre“ o tom rozhodně ví svoje, protože navzdory hromadě filmu jsou další pokračování všelijaká, a přímou zkušenost s tím má i Tobe Hooper, režisér prvního „The Texas Chain Saw Massacre“, jenž se sám pokusil navázat jako první. Původně sice plánoval „The Texas Chainsaw Massacre 2“ jen produkovat, ale nakonec se ujal i režie, protože si díky nízkému rozpočtu nemohli dovolit najmout někoho jiného.

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ je samozřejmě filmem, jenž fanouškovskou obec rozděluje na dva nesmiřitelné tábory. Není těžké si domyslet proč. Tobe Hooper se s tím nesral a rozhodl se téma upocené kanibalské rodiny z Texasu pojmout dost odlišným způsobem, což mnozí diváci samozřejmě a vlastně i pochopitelně nesli a možná i dodnes nesou dost nelibě.

Věc se má jednoduše tak, že zatímco „The Texas Chain Saw Massacre“ byla beznadějná syrová špína, „The Texas Chainsaw Massacre 2“ se vydal cestou černě-humorné zvrhlosti v typicky přepáleném a nevkusném duchu osmdesátých let. Hooper prohlásil, že černý humor se nacházel už v „The Texas Chain Saw Massacre“, akorát jej všichni odmítají vidět kvůli celkovému ladění filmu a jeho násilné nátuře. No, já osobně teda v prvním filmu humor skutečně nenacházím.

Na druhé straně, „The Texas Chainsaw Massacre 2“ je mnohými milován a považován za kultovní právě kvůli své potrhlosti, ztřeštěnosti a přehnanosti. Osobně bych k tomu dodal, že určitý respekt si zaslouží právě i za tu odvahu nejít na jistotu, výrazně změnit pojetí a snahu to udělat po svém. Snad i díky tomu všemu patří dvojka pořád k tomu lepšímu, co celá texasky-motorově-masakrózní frančíza nabízí.

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ uvede do děje průvodním textem, v němž se dozvíme, že ačkoliv události prvního dílu přežila jedna dívka, nakonec se nepodařilo nalézt žádné důkazy, které by podporovaly její tvrzení, takže oficiálně se nic z toho nestalo. Rodinný klan Sawyerů totiž přesídlil a ve svém původním domově po sobě zahladil stopy, ale s krvavým řáděním nepřestal, ani chuť na lidské masíčko rodinku neopustila. Přesouváme se o třináct let dál.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Navzdory podivným vraždám po celém Texasu ale nikdo nevidí souvislost s výjimkou bývalého walker texas rangera Leftyho, strýčka Franklina a Sally (to je ta přeživší) z prvního dílu. Stal se posedlý dopadením kanibalské rodiny, ale nikdo mu nevěří a úřady jej mají za blázna. Chudák vůbec netuší, že rodinný kuchař Drayton vaří jak pán excelentní chilli a vyhrává místní kuchařské soutěže. Tajemství jeho dobroty, jak prozradí publiku, tkví samozřejmě v mase

Situace se otočí v momentě, kdy Stretch, moderátorka místního rádia, náhodou pořídí audio záznam, jak volajícího do studia někdo rozkuchá motorovou pilou. Lefty ji donutí záznam přehrát v rádiu, aby své protivníky vyprokoval. Podaří se. Namísto se dostaví Chop-Top (brácha stopaře z jedničky, jenž v mezičase zkapal) i sám Leatherface a začne pořádná motorová zábava, která se zanedlouho přesune do nového brlohu Sawyerů v bývalém zábavním parku. Lefty z toho nahánění kanibalů už také trochu zmagořil a rozhodne se vyrážet klín klínem. Nebo spíš motorovou pilu motorovou pilou.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Ono to na první pohled nemusí znít tak strašně ujetě, ale ve skutečnosti se ve filmu objevuje hromada wtf přehnaností. Některé momenty jsou vyloženě humorné, ze záporáků se staly obskurní figurky, celkový tón se vydal výrazně odlehčenějším směrem a obecně v tom je cítit i ten typický kýč osmdesátých let.

Což o to, najdou se i krvavé záběry. Najdou se i hororové chvilky nebo hororová atmosféra. Například odpravení zaměstnance rádia docela píše a některé pasáže v brlohu kanibalské rodiny taky fajn. Ani nemluvím o tom, že jejich zvrhlé sídlo vypadá fakt mega hustě. Není pochyb o tom, odkud Rob Zombie vykrádal, když vymýšlel, jak bude vypadat kobka Doktora Satana„House of 1000 Corpses“. Musím zmínit i lekačky. „The Texas Chainsaw Massacre 2“ nabídne dvě fakt luxusní. Při prvním vyskočení Leatherface bych si úlekem snad i cvrknul to spoďárů, kdybych v té době nebyl zrovna naostro. Všechny ty lamy, co v dnešních duchařinách diváky připravují na vybafnutí už minuty dopředu, by se na tohle měli podívat, jak se to má kurva dělat.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

Vedle toho se tam ale nachází taková hromada divností. Chop-Top je fakt mega přehnaná postavička a při každé příležitosti hlásí hlody o Vietnamu (zajímavost: herec hrající stopaře / bratra Chop-Topa v jedničce byl skutečný veterán z války ve Vietnamu). Leatherface, familiérně zvaný Bubba, se zamiluje a předvede názornou ukázku toho, že motorovou lze použít nejen jako nástroj k porcování nevinných obětí, nýbrž i jako nástroj k dosažení ženských srdcí… a klínů.

You got one choice, boy, sex or the saw. Sex is, well, nobody knows. But the saw… the saw is family.“

Samozřejmě nemůžu vynechat ani epické finále se soubojem na motorové pily, v nějž se zvrhne variace na scénu večeře z jedničky poté, co na místo vtrhne Lefty se svojí motorovou kámoškou. Jistě musím zmínit i to, že následně vytasí hned dvě menší motorovky a začne s nimi bojovat obouruč jak pán. Asi ne náhodou Dennis Hopper, představitel Leftyho, prohlásil, že „The Texas Chainsaw Massacre 2“ je nejhorším bijákem, v jakém se kdy objevil. Nakonec ale svoji kritiku musel zkorigovat, protože si zahrál i v „Super Mario Bros.“, haha.

The Texas Chainsaw Massacre 2 (1986)

„The Texas Chainsaw Massacre 2“ je každopádně solidní bizárek, který se nebere vážně, což lze ostatně poznat i z toho, že svým plakátem paroduje nějakou osmdesátkovou komedii „The Breakfast Club“, o níž jsem já osobně neslyšel. Tobe Hooper v sedmdesátých letech stvořil kult, nestárnoucí klasiku a exkluzivní hororovou podívanou. V osmdesátých letech se tento kult rozhodl vědomě zbořit a vrhul se do toho po hlavě. Jistě, „The Texas Chain Saw Massacre“ si takové zneuctění asi nezasloužil, protože dvojka je jakožto nástupce tak excelentního filmu čistou herezí. Nemůžete ale tvrdit, že by „The Texas Chainsaw Massacre 2“ nemělo styl a pořádně chlupaté koule. Možná lépe takhle než se pokoušet vstoupit podruhé do téže řeky a nabít si držku. Vzato kolem a kolem se tedy já osobně řadím spíš k příznivcům tohoto nesporně kontroverzního počinu.