Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Minirecenze

White Nights – Into the Lap of the Ancient Mother

Napsat komentář
White Nights - Into the Lap of the Ancient Mother

Země: USA
Žánr: psychedelic black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Iron Bonehead Productions

Hrací doba: 16:47

Odkazy: –

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Když se podívám na logo White Nights a na obálku jejich debutového ípka „Into the Lap of the Ancient Mother“, očekával bych od toho retro psychedelic rock. Dokázal bych si představit i příměs occult rocku. Kdybyste mi ale řekli, že tahle možnost není správně, tak bych tipoval nějaký stoner a myslel bych si, že tentokrát už se nemohu mýlit. Myslel bych si blbě.

Jediným správným předpokladem ze všech výše zmíněných je psychedelie. White Nights na ni ovšem nahlížejí blackmetalovou optikou. Jak ale pestrobarevný houbičkový obal napovídá, nepůjde o hutnou sugestivní podobu psychedelického black metalu à la Oranssi Pazuzu. Produkce White Nights je taková víc „hippie“ a lze v ní bezproblémově slyšet návaznosti dekády, v nichž se klasickému psychedelickému rocku dařilo jak lysohlávkám po dešti. Když to řeknu hodně zkratkovitě, tak „Into the Lap of the Ancient Mother“ má svou atmosférou blíž k Black Magick SS než ke zmiňovaným Oranssi Pazuzu, přestože o příslušnosti White Nights k metalu nemůže být pochyb.

Nastavený koncept se tváří dost zajímavě, protože podobných formací všude okolo zas tolik neběhá, ačkoliv spojení black metalu a atmosféry retro psychedelic rocku působí přirozeně a obě věci se podle mého názoru dají skloubit do funkčního a lákavého celku. Řešení White Nights ovšem není úplně prvotřídní a k dokonalosti mu hodně schází.

„Into the Lap of the Ancient Mother“ se podle mě nedá považovat za nepovedenou nahrávku, jež nestojí ani za odplivnutí. Muzika vyloženě špatná není a zvuk kapely se mi zdá zajímavý. Na druhou stranu to ale není ani nějak zásadně dobré a výsledek mě nechává mnohem chladnějším, než bych od nastíněné kombinace očekával a chtěl.

Celé je to jenom takové ok, v pohodě, proč ne, ale nic víc. Materiál se navíc velmi rychle ohrává a vyčerpává, takže po pár pokusech klesá chuť věnovat „Into the Lap of the Ancient Mother“ více času prakticky na nulu. To všechno dělá z debutového materiálu White Nights maximálně průměrnou nahrávku, s níž není nutné ztrácet čas. Doufal jsem v něco zajímavějšího.

Filmový koutek

Ava (2020)

Napsat komentář
Ava (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: action / drama

Originální název: Ava
Český název: Ava: Bez soucitu

Režie: Tate Taylor
Hrají: Jessica Chastain, Colin Farrell, John Malkovich

Hrací doba: 98 min

Zdroj fotek: OutNow.ch

(Budou spoilery).

Dalo by se říct, že „Ava“ je prvním relativně větším snímkem v českých kinech od doby, co filmový průmysl sežehla pandemie koronaviru. Jistě, nejde o skutečný velkofilm a blockbuster, jenž by cloumal žebříčky návštěvnosti i za standardní situace. Za standardní situace by šlo spíš o takový ten nenápadný akčňák s pár známými ksichty, jenž se masové pozornosti nedočká, ale nějakým způsobem si na sebe plus, mínus vydělá.

Těžko říct, zdali si na sebe „Ava“ dokáže vydělat v téhle době a za aktuálních podmínek. O dost lépe se bude hovořit na o tom, jak se výsledek povedl z hlediska kvality. Žádný velký zázrak to zrovna není…

Přijde mi, že v posledních jednotkách let se docela rozmohly akční filmy, v nichž nehraje hlavní roli akční hrdina, nýbrž akční hrdinka. Ne snad, že by mi to vadilo. Arnold a Sly jsou sice bohové, ale v konečném důsledku – i když v dnešní útlocitné době je skoro hrdelní zločin se k něčemu takovému přiznávat – jsem pořád heterosexuální chlap, takže když to tam samopalem kosí pohledná roštěnka, rozhodně si to líbit nechám. Jessica Chastain možná není typická sexbomba, ale ošklivá není ani v nejmenším a vlastně patřila k těm nejhezčím věcem, na něž se v tomhle filmu dalo koukat.

Určitě vás okamžitě napadlo, že kromě herečky by se v akčním filmu mělo dát koukat i na nějakou tu akci. Dobrý předpoklad, ale v případě „Avy“ realita vypadá trochu jinak. Akce se tu nachází vlastně dost málo, je velice krátká a hlavně i kurevsky nepřehledná. Když už konečně dojde na nějakou bitku nebo přestřelku, tak to typicky dosere zběsilá klipová kamera a raketový střih. No, snad ještěže se tam těch akční scén neobjevuje tolik, nebo by z toho jeden dostal epileptický záchvat, haha. Jasně, najdou se i videoklipovější divočiny. Třeba nedávno jsem koukal na „Domino“ od Tonyho Scotta, shodou náhod taky přibližně akční film s ženskou v hlavní roli, a tam samozřejmě střih jel násobně větší bomby. Ale bylo to v rámci stylu a nějaké vize, jak by měl výsledek vypadat. „Ava“ takový styl ani vizi nemá. Občas jsem měl spíš pocit, že zběsilý střih trochu maskuje neschopnost vymyslet dobrou akci. Rozklepaná kamera a rychlé střihy v akčním filmu jsou často jako decibelové lekačky v hororu – laciná a pohodlná náhražka kvality.

Jistě by mi někdo mohl oponovat, že „Ava“ ani nemá být klasickým akčním bijákem. Keců se tu najde hromada a na vztahovou / příběhovou linku se klade takový důraz, až to snímek částečně posouvá i do dalších škatulek. To by samo osobně nemuselo vadit a nakonec to i odpovídá současným žánrovým tendencím, kdy už nonstop akční řežba nepostačuje a filmy se snaží dát všem těm bitkám i nějaké pozadí a prokreslenější charaktery. Mnohdy ale zůstává jen u té snahy, což se týká i „Avy“. Ani dramatická linka nijak zvlášť nefunguje.

Ava (2020)

Výsledek tím pádem stojí někde na pomezí akčního filmu a dramatu, ale ani jednu věc nedělá pořádně ani dobře. Spíš než akce / drama to tedy je soft akce / soft drama. Což mi přijde trochu jako provar, když se do snímku nechali naverbovat nesporně talentovaní a výrazní herci, kteří rozhodně umí hrát. Kromě samotné Chastain se objevují i borci jako Colin Farrell nebo John Malkovich. Přesto i s takovou sestavou finální produkt působí mdle. I na vcelku obehrané historce nájemného zabijáka, proti němuž se obrátí jeho dosavadní zaměstnavatel, se dalo vystavět něco lepšího.

Ze všeho nejvíc mě ale točila jiná věc. I když se „Ava“ snaží tvářit jako relativně chytrý snímek (přinejmenším tedy na poměry – dejme tomu, že – akčního žánru), titulní hrdinka se občas chová jako strašná kráva. To mi u počinu, jenž takovým způsobem sází na dramatickou složku, přijde jako docela přešlap.

Ava (2020)

Když už holka oficiálně zjistí, že po ní jdou, tak jako první věc jde za snoubencem svojí ségry, s nímž kdysi sama chodila, a zkusí ho ukecat, aby ségru nechal a odjel s ní. Fakt dobrý nápad si vyjet na líbanky se svým ex, když na vás může každou chvíli vyskočit profesionální nájemný vrah. A co Ava udělá, když ji kořen odmítne? Vybrakuje minibar na hotelovém pokoji a začne do sebe klopit chlast, přestože je to bývalá alkoholička a feťačka a ví, že se od všeho na tenhle způsob musí držet dál. Taky super nápad se vykalit, když na vás může každou chvíli vyskočit profesionální nájemný vrah. Po pár panácích taky vyskočí. Rovněž se mi zdálo trochu divné, že ona má být největší hitman z celé firmy, ale celé se to točí o tom, že není schopna se chovat profesionálně a filozofuje s obětmi, přestože ji zaměstnavatel nejednou upozornil, že takhle by to teda nešlo. V tomhle ohledu působí dvojnásob vtipně český distribuční název, protože Ava není bez soucitu. Právě naopak má toho soucitu až moc.

Ava (2020)

Prozatím tu jedu těžkou kritiku, takže by to mohlo vypadat, že „Ava“ je nesnesitelná sračka. Tak šíleně špatné to nicméně není a jednou se to strávit dá. Zůstane ale pachuť promarněné šance na něco lepšího, kdyby se věnovala péče některým detailům a kdyby se film tak strašně nestyděl za to, že v jádru by měl být primárně akčním bijákem. Takhle to není vyložená píčovina, ale nemůžu najít nic, co by se dalo vyloženě pochválit. Asi si dokážete domyslet, že tím pádem se jedná jen o nezajímavý spotřební průměr.

Recenze

Jaye Jayle – Prisyn

Komentáře: 4
Jaye Jayle - Prisyn

Země: USA
Žánr: electronica
Datum vydání: 7.8.2020
Label: Sargent House

Tracklist:
01. A Cold Wind
02. Don’t Blame the Rain
03. Synthetic Prison
04. The River Spree
05. Making Friends
06. Guntime
07. Blueberries
08. I Need You
09. The Last Drive
10. From Louisville

Hrací doba: 38:36

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Když jsem si v roce 2018 pouštěl desku „No Trail and Other Unholy Paths“, Jaye Jayle jsem neznal. Hodně rychle jsem ale zjistil, že se jedná o hudbu, kterou stojí za to poslouchat. Zejména skladba „No Trail (Path Two)“ je naprosto fenomenální a doteď si vzpomínám, jak automaticky naskočila husí kůže hned při prvním poslechu. Úvodní dvojsong sice nadcházející stopy chvíli převyšoval, ale zanedlouho se ukázalo, že ani v dalším průběhu album nijak neselhává. I další písničky jako „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ jsou nádherné a rád si je čas od času připomenu. Stejně jako celé „No Trail and Other Unholy Paths“.

Abych ukázal, jak moc se mi deska strefila do vkusu, zkusím připomenout ještě jinou věc – naše tradiční speciály redakčních eintopfů, v jejichž rámci pravidelně leden co leden sumarizujeme, co nás za právě uplynulý rok zaujalo nejvíce. Ve vydání s kódovým označením 2018 jsem „No Trail and Other Unholy Paths“ zvolil za čtvrtou nejlepší desku. Dneska bych možná volil jinak, poněvadž sestavování podobných žebříčků se vždycky ve velké míře odvíjí i od aktuálního rozpoložení, což je přirozená věc, ale snad to ilustruje, že Jaye Jayle na své druhé řadovce hráli skutečně podmanivě. Ostatně, dostali se do speciálu i za rok 2019, kdy si za svůj výkon ve strahovském klubu 007 pro změnu odnesli první místo mezi mými nejlepšími koncerty.

Na novou desku jsem se tedy těšil opravdu mocně. Obzvlášť poté, co Jaye Jayle v létě 2019 ukrátili čekání na novinku nealbovým singlem „Soline“, který byl rovněž okouzlující a dařilo se rozvibrovat spodní proudy stejně jako „No Trail and Other Unholy Paths“. Nepochyboval jsem tedy o tom, že „Prisyn“ dopadne skvěle a že nabídne jeden z nejvýživnějších letních hudebních zážitků.

O to víc mě mrzí, že se tak nestalo. Papírově vzato „Prisyn“ není hloupé, zároveň však o něm nemůžu mluvit jinak než jako o zklamání. Ne snad, že by se na nahrávce nenašel žádný zajímavý moment, ale… Obecně vzato, kouzlo „No Trail and Other Unholy Paths“ je fuč. Nevadí mi, že „Prisyn“ zní úplně jinak. Hodně mi ovšem vadí, že nedokáže zanechat dojem, jenž by se mohl byť i jen na dálku přiblížit zaujetí předešlým albem.

Příliš mě nezaujala už „Guntime“, první píseň vypuštěná do éteru před vlastní deskou. Tehdy jsem si nezdar pořád ještě nechtěl připouštět a myslel jsem si, že v rámci celku si to sedne. Nestalo se a může za to docela jednoduchá věc. Nevadí, že Jaye Jayle na „Prisyn“ opustili hájemství lehce psychedelického country rocku. Vadí, že se tu prostě nachází hodně songů, které se nedají považovat za nijak zvlášť dobré.

„The River Spree“ je prostě sprostá kopírka Nicka Cavea, jíž nijak nepomůže ani šest noisových vteřin, které se znenadání objeví ve třech čtvrtinách. „Making Friends“ a „I Need You“ se podle mě vyloženě nepovedly, o „Guntime“ už jsem hovořil a nijak zvlášť nezaujme ani intermezzo „Synthetic Prison“. Jsme na polovině alba, přičemž ani ta druhá není stoprocentní.

Například první půlka „A Cold Wind“ mě nepokrytě nudí, ale aspoň se může pochlubit zajímavější druhou půlí. Obecně „Prisyn“ tahají nahoru stopy, v nichž se Jaye Jayle nechali znatelněji ovlivnit industrialem. Nejen díky nim se dát tvrdit, že novinka se orientuje po elektronice, nikoliv po rocku – logicky, když vyjma zpěvu se na nahrávce objevují jen syntetické zvuky. Nicméně i v tomhle ranku se dají najít slabší kusy, třeba závěrečná „From Louisville“ se mi zdá zbytečně utahaná. Tvrdší a temnější „Don’t Blame the Rain“ je naopak jednoznačným vrcholem „Prisyn“. Poměrně slušně mi zní také instrumentálka „Last Drive“, což jen podtrhuje slabou úroveň desky, protože tohle by podle mě měl být vkusný doplněk, nikoliv jedna z nejzajímavějších stop. „Blueberries“ dopadla tak napůl. Objevuje se v ní zvláštní motiv a opět industriálnější spodky, ale některé pasáže mi zase vyloženě nesedí.

Všehovšudy se tedy na „Prisyn“ nachází pouze jediná (!!!) opravdu povedená píseň. To nemohu nazvat jinak než jako naprosto tristní výsledek. Ve světle kvalit předešlého alba to platí dvojnásob. Formálně je příjemné, že se Jaye Jayle někam posunuli a experimentují, ale reálně mě jejich počínání na „Prisyn“ minulo obrovským obloukem a deska se mi vůbec nelíbí. Říkám to nerad, ale z tohohle se vyklubalo naprosto gigantické zklamání. Velký smutník :(

Filmový koutek

Extraction (2020)

Napsat komentář
Extraction (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: action

Originální název: Extraction
Český název: Vyproštění

Režie: Sam Hargrave
Hrají: Chris Hemsworth, Rudhraksh Jaiswal, Randeep Hooda

Hrací doba: 117 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Koronavirus paralyzoval prakticky celý svět jako snad žádná jiná událost za poslední roky a jeho přítomnost pocítila většina z nás. Někdo méně (třeba pro mě to vesměs znamená jen dlouhodobou práci na home office, haha), někdo více. Není ovšem sporu o tom, že krize zasáhla všechna odvětví lidské činnosti a některá z nich těžce.

Své by o tom jistě mohl vyprávět také filmový průmysl. A jistě byste i našli někoho s lepším vhledem na danou problematiku, než jsem já. Pravděpodobně všichni jsme nicméně v posledních měsících četli o tom, jak kina zůstávají zavřená, ruší a překládají se premiéry filmů a tradiční filmová studia počítají ztráty tak vysoké, že většina z nás tolik peněz v životě ani neviděla.

Jenže zatímco jeden si zoufá, druhý se směje. Ze situace, kdy všichni sedí doma a kina jsou zavřená, přirozeně profitují streamovací služby. Netflix zažívá žně a vidět to lze i na tom, že nové akčňáky míchají se seznamem jeho nejúspěšnějších snímků vůbec. Na úplný vrchol vystoupalo „Extraction“, jemuž se podařilo využít situace a vydojit si pro sebe obrovský sukces.

Osobně si myslím, že by „Extraction“ mělo nějaký úspěch i za normálních okolností. Však pošéfované to měl film slušně. Jako největší tahák se v hlavní roli představuje Chris Hemsworth, jedna z hlavních tváří extrémně populárního MCU. Na filmu se dále podíleli bratři Russoové, kteří se proslavili tamtéž a kteří můžou v hospodě na svoje kámoše machrovat s tím, že natočili nejvýdělečnější biják všech dob. „Extraction“ se navíc odehrává v prostředí jižní Asie s velkým tržním potenciálem kvůli místním a zároveň pořádnou exotikou pro západní publikum. Přidejte k tomu „boost“, jejž snímek dostal díky celosvětové situaci, a na hit je zaděláno. „Extraction“ se prostě objevilo ve správný čas na správném místě a vytěžilo z toho maximum. Jak se to ale má se samotnou kvalitou?

Máme tu největšího drogového bosse v Bangladéši a největšího drogového bosse v Indii. Nemají se zrovna rádi. První druhému tedy šlohne synátora, takže ten druhý dá pojeb svému poskokovi, že synka špatně hlídal, a pověří jej jeho záchranou. Poskok si najme žoldáky, aby caparta vysvobodili, ale už jim neřekne, že nemá prachy na zaplacení (boss se nachází ve vězení a má zmrazené účty) a že plánuje nechat je odvést špinavou práci a pak jim hocha šlohnout sám. Stručně řečeno, všechno se dosere a žoldák s ksichtem Hemswortha uvízne s klukem v divoké městské džungli, kde mu jdou po krku všichni, poněvadž okradeného bosse krádež nasrala a poslal na něj všechno, co má, což znamená prakticky všechno, co v městě zvládne držet zbraň.

Není to nic zásadně originálního a třeba podobnost s „Man on Fire“ od Tonyho Scotta je dost velká, ale pro potřeby akčního filmu to dejme tomu postačuje. Některých elementů se „Extraction“ nicméně vyvarovat mohlo. Trauma hlavní postavy kvůli zdechlému děcku je klišé jako prase a scénárista jej tam připlácnul zřejmě jen kvůli tomu, aby nějak ospravedlnil, že se profesionální žoldák zachová naprosto neprofesionálně a nelogicky, tj. že se i navzdory přímému rozkazu pokusí kluka zachránit, ačkoliv nepřišla platba. Určitě bych si odpustil také pár srdceryvných výlevů a laciných ždímaček citečků (za největší utrpení jednoznačně považuju filozofickou debatu mezi žoldákem a klukem… mě poser).

Extraction (2020)

Na chuť jsem nepřišel ani lince s místním klackem, co se právě vydal na dráhu zločince. Hlavně tedy když se tenhle jouda zničehonic vyloupnul ve finále na mostě a musel to být právě on, kdo sejmul našeho hrdinu. Za mě zbytečně vykonstruované a náhodné. Smrt Hemsworthovy postavy by navíc byla fajn, kdyby poslední záběr alibisticky nenaznačil, že přece jenom mohla přežít, aby zůstala otevřená vrátka do dvojky. Která samozřejmě přijde, když „Extraction“ zajebalo takový úspěch.

Naštěstí ale ty otravné prvky nezabírají až tolik prostoru, aby to člověka nasralo na víc než únosnou míru. „Extraction“ si pak navíc spravuje reputaci solidní akcí. Té samozřejmě vévodí hojně diskutovaná dlouhá scéna na jeden záběr uprostřed snímku, jež skutečně platí za předčasný vrchol. Bitka v baráku při osvobozování klučiny mi taky přišla fajn. Obě tyhle pasáže překonávají zamýšlené mostní finále, i když ani to není vyložený průser navzdory několika diskutabilním detailům (sniper kosí headshoty běžícím cílům jak král, ale jak má odstřelit hlavní postavu, tak váhá a pak se trefí jen do ruky).

Extraction (2020)

Celkově vzato se pak „Extraction“ může pochlubit ucházejícím tempem (kecy zdržují tolerovatelně dlouho a nijak zásadně jsem se u toho nenudil) a vlastně i solidní režií, což může překvapit, když Sam Hargrave si zde odkroutil svůj režijní debut. Na jedno nenáročné podívání tedy snímek poslouží a vlastně si říkám, že kdyby si současné áčkové akčňáky držely tuto úroveň, byl bych vcelku spokojen. „Extraction“ se pořád může pochlubit poměrně dobrou kontaktní akcí, nabídne i trochu krve a obecně se jedná o sympatičtější záležitost než přepálený digitální bordel.

Recenze

Maserati – Enter the Mirror

Komentáře: 2
Beautality - Einfallen

Země: USA
Žánr: psychedelic rock
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Temporary Residence Ltd.

Tracklist:
01. 2020
02. A Warning in the Dark
03. Killing Time
04. Der Honig
05. Welcome to the Other Side
06. Empty
07. Wallwalker

Hrací doba: 38:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Americká psychedelická stálice Maserati sdílející jméno s italskou značkou luxusních aut si se svou novou deskou dala docela na čas. Minulé album „Rehumanizer“ vyšlo už před pěti roky, ale nejdelší pauza mezi dlouhohrajícími nahrávkami v historii Maserati nebyla jediným důvodem, proč se měl člověk na „Enter the Mirror“ těšit.

Za prvé, Maserati jsou prostě super kapela. Nevím jak vás, ale mě to fest baví a podobnou muziku stojící na přísném rytmickém diktátu chovám ve velké oblibě. Maserati tuhle formuli umí jak páni a tepou psychedelický rock vytuněný o výraznou elektronickou složku ve vysoké kvalitě. Za druhé, „Rehumanizer“ byla prostě super deska, která se fest povedla a navrch přihodila asi nejhezčí obálku z celé diskografie skupiny. Podobné kosmické pičoviny jednoduše žeru.

Oproti tomu obálka „Enter the Mirror“ mi přijde o dost obyčejnější a chudší. A vzato kolem a kolem, také z hudebního hlediska mi „Rehumanizer“ sedělo o něco lépe. Minulá fošna se vyladila víc do space rocku a hvězdné atmosféry, což mému subjektivnímu vkusu vyhovovalo. Novinka má spíš náladu klasičtěji střiženého psychedelic rocku.

V žádném případě to ovšem neznamená, že by „Enter the Mirror“ mělo stát za hovno. Pořád se jedná o výbornou nahrávku, jež svým autorům a jejich reputaci ostudu rozhodně neudělá. Může to znít jako klišé, ale dovolím si tvrdit, že letošní novinka toho pořád nabízí dost na to, aby to stávajícího fandu Maserati nejenže nezklamala, ale dokonce i uspokojila. A co se nových posluchačů týče, tak ani těm „Enter the Mirror“ určitě nevystaví stopku, pokud právě tohle bude ta deska, s níž muziku Maserati poprvé zkusí.

Nejslabší chvilku si „Enter the Mirror“ odbude hned na svém začátku. Postupně narůstající intro „2020“ zní slibně, obzvlášť když skončí v subtilním techno beatu, který se posléze plynule překlene do „A Warning in the Dark“. Ta sice není špatná, ale postrádá drajv následujících stop, plus kytarové melodie v páté minutě jsou asi nejslabší pasáží celé kolekce.

Dál už ale album jede bez výraznějšího zaváhání. „Killing Time“ hned na začátku nasadí splašenou striktní rytmiku, již sice následně zjemní kytary, takže pořád nejde o nějakou tvrdou palbu, ale tah na bránu to rozhodně má. Navíc mě extrémně baví plynulý zlom do „Der Honig“, která vytáhne jeden z nejlepších beatů na celém „Enter the Mirror“. Pro mě osobně první vrchol alba.

Za druhý vrchol pak samozřejmě považuji závěrečnou osmiminutovku „Wallwalker“ s nejsilnější kosmickou aurou na celém albu, navíc krásně vygradovanou. Poslední dvě nezmíněné písničky jsou rovněž cool. „Empty“ nabízí další odpichovou hitovku podobnou jako „Killing Time“ a „Welcome to the Other Side“ pracuje s podobnou recepturou jako „A Warning in the Dark“, akorát v trochu lepším podání.

Celkově vzato „Enter the Mirror“ podle mě obstálo a nemá se za co stydět. Sem tam slabší motiv se sice objeví, ale z obecného hlediska deska dopadla dobře a za nějaký ten poslech stojí. Pokud tedy máte v oblibě psychedelický rock a ještě jste s „Enter the Mirror“ neměli tu čest, nemusíte se toho bát a klidně si album vpalte.

Filmový koutek

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

1 komentář
The Texas Chain Saw Massacre (1974)

Země: USA
Rok vydání: 1974
Žánr: hixploitation

Originální název: The Texas Chain Saw Massacre
Český název: Texaský masakr motorovou pilou

Režie: Tobe Hooper
Hrají: Marilyn Burns, Allen Danziger, Paul A. Partain, William Vail, Teri McMinn

Hrací doba: 83 min

(Budou spoilery.)

Psát dnes o „The Texas Chain Saw Massacre“ samozřejmě není žádná objevitelská činnost. Může se stát, že mladší ročníky tenhle kultovní flák z roku 1974 znát nebudou a spíš budou obeznámeni s jeho předělávkou z roku 2003, případně že ti ještě mladší už neznají ani tu (přece jenom od remaku uběhlo již celých sedmnáct let), ale pořád jde o legendární, stylotvorný a vlivný snímek, jenž posunul horor kupředu a výrazně se podepsal na jeho dalším směřování.

Přesto – psát dnes o „The Texas Chain Saw Massacre“ je něco jako nosit nové mrtvoly do sklepního brlohu nekrofilního kanibala: nikdy toho není dost. Asi jen těžko přijdete s nějakým novým náhledem. Takhle slavný a rovněž kontroverzní počin byl již mnohokrát po minutě rozebrán a analyzován. Nemám nicméně ambice nabídnout nějaký svěží pohled. Vždyť svěžest se k tomuhle upocenému hnusu ani nehodí. Rozhodně si však kladu ambice metat hromadu superlativ, poněvadž nic jiného si „The Texas Chain Saw Massacre“ nezaslouží.

Nehodlám s tím šetřit a začnu hned zprudka: „The Texas Chain Saw Massacre“ je jedním z nejlepších hororových filmů všech dob. Silné tvrzení? Nepochybně ano. „The Texas Chain Saw Massacre“ má ovšem všechno, co jen od hororu můžete chtít, a dávkuje to s ohromnou intenzitou i přesvědčivostí. Jde o jeden z těch vzácných případů, kdy úplně všechny dílky zapadly na své místo a utvořily mistrovské dílo, které veškeré své zdánlivé nevýhody přetavuje do svých předností, a v konečném důsledku tak nabízí extrémně silný zážitek.

Můžeme se pitvat v detailech, ale nade všechno bych vyzdvihl především jeden aspekt – „The Texas Chain Saw Massacre“ má sílu navodit nepříjemné pocity, diskomfort a znepokojení. Přesně tohle by měl dobrý horor umět. Upřímně se zeptejte se sami sebe, kolik žánrových filmů něco takového opravdu dokáže. Osobně si myslím, že takových není mnoho, ale tenhle k nim rozhodně patří.

Dokážu si představit, co si teď asi myslí člověk, jenž „The Texas Chain Saw Massacre“ doposud neviděl: že přeháním. V pořádku, to je asi přirozená myšlenka, a vlastně se ani na sledování nemůžete připravit lépe než tak, že budete čekat letitý neškodný horor s nevěrohodnou krví a takovou tou starou naivitou. Já jsem to tak měl stejně, když jsem si jej kdysi v patnácti nebo šestnácti pouštěl prvně. Tím spíš ale mohu potvrdit, že o to nemilosrdněji vás pak sejme brutalita a krutost, s jakou se „The Texas Chain Saw Massacre“ chová nejen ke svým postavám, ale i ke svým divákům. Napoprvé jsem měl dost problém film dodívat, což samozřejmě můžete svést na to, že jsem se o to pokoušel v poměrně nízkém věku, ale už tehdy jsem byl zvyklý se koukat na hororové masakry.

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

Výsledku paradoxně obrovsky pomáhá, že se natáčelo s nuzným rozpočtem. Omšelý a levný vzhled výrazně napomáhá syrovosti a autentičnosti. Nelidské vedro sálá z obrazu, pot, smrad… a to ještě než se rozezní drásavý zvuk řetězu motorové pily, která utne nervozitu první poloviny a začne druhou polovinu intenzivní hrůzy.

Už znepokojivé atmosférické intro filmu a epizoda s divným stopařem napoví, že tohle nebude žádná sranda. Druhá část „The Texas Chain Saw Massacre“ to jedině potvrzuje. Nelítostný nástup Leatherface na scénu. Kladivem na dobytek bez váhání rube hlavy. Věšení na hák. Místnost plná peří a kostí. Výbava domu vyrobená z části lidských těl. Řev motorové pily. Film vrství jednu krutost za druhou, aby nakonec vygradoval do nechvalně proslulé scény večere s mučením posledním oběti, kde teror atakuje nejvyšší hodnoty. Právě tady se v plné míře ukazuje, jak moc pomáhá strohý a úsporný styl. Konstantní nervy drásající ječení, psychedelické detaily na oko oběti se střídají s prohlížením výzdoby z lidských ostatků a divadlem maniakální rodiny. Esence hnusu, která celý tenhle makabrózní zážitek vygraduje.

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

O tom, jak dobré „The Texas Chain Saw Massacre“ je, svědčí i skutečnost, že se film – svému názvu navzdory – prakticky obejde bez gore a laciného lpění na krvavé lázni. Těžko se věří tomu, že režisér Tobe Hooper tento přístup zvolil se záměrem dosažení PG ratingu. Povedl se mu pravý opak, protože tím, že všechno explicitní schoval mimo záběry kamery a nechal pracovat fantazii, činí ze snímku ještě tíživější záležitost. Nepřekvapí, že „The Texas Chain Saw Massacre“ si nejenže neodneslo rating PG, ale ještě má za sebou bohatou historii zákazů a cenzurování. Navzdory absenci krvavých záběrů totiž „The Texas Chain Saw Massacre“ působí násilněji než mnohé jiné horory, v nichž létají vnitřnosti vzduchem.

Opomenout nelze ani zvukovou stránku, protože ta se na celkovém dojmu rovněž výrazně podepisuje. Už padly zmínky o dlouhých minutách plných jekotu nebo rachotu motorové pily. K nim si ještě přidejte extrémně nepříjemný experimentální soundtrack. Ten by měl zaujmout všechny posluchače těch nejzvrácenějších zákoutí industrialu, ambientu a power electronics.

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

Obskurní obsah filmu je snad zčásti dílem také obskurními podmínkami při natáčení. Třeba popisovanou večeři obcházejí historky o tom, jak John Dugan (děda) odmítl podstupovat maskování víckrát, takže se scéna natočila na jeden zápřah. Téměř třicet hodin v kuse, zatímco venku panovalo odporné texaské vedro 40 °C. V místnosti plné hnijícího masa tvořícího rekvizity. Pak člověk lehce věří povídání o tom, že herci museli chodit mezi záběry zvracet ven, aby byli schopni natáčet, a stejně jednoduše lze chápat slova Edwina Neala (stopař), jenž prohlásil, že natáčení téhle scény pro něj byl horší zážitek než válka ve Vietnamu.

Těch zajímavých historek okolo „The Texas Chain Saw Massacre“ se ale najde víc. Obzvlášť se mi vždycky líbila ta, jak Tobe Hooper dostal prvotní nápad na film. Nacházel se prý v přeplněném obchoďáku a potřeboval se dostat na vzduch. Opodál si všimnul sekce motorových pil a napadlo jej se davem prořezat. Notoricky známá je rovněž inspirace snímku u Eda Geina, jenž sice nebyl výkonným vrahem (dokázaly se mu jen dvě vraždy), ale doháněl to svou zálibou ve vykopávání mrtvol na místním hřbitově a výrobě domácích potřeb z jejich částí.

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

Celkově by se dalo říct, že celý „The Texas Chain Saw Massacre“ vlastně odpovídá charakteru samotného Leatherface, nejslavnějšího člena zvrácené texaské rodinky skrytého pod maskou z lidské kůže. Leatherface je nemyslící, mentálně zaostalá hora vraždící bezmyšlenkovitě. Podobně ani samotný „The Texas Chain Saw Massacre“ nemá žádnou hlubokou myšlenku, ale ve své primitivnosti a přímočarosti je maximálně účinný.

„The Texas Chain Saw Massacre“ je nepochybně milník, jenž posunul možnosti svého žánru. Stačí si jen uvědomit, kolik dalších klasik a známých žánrových filmů z jeho odkazu čerpá. Návaznost na texaskou motorovou odyseu lze vidět v dalších velkých sériích jako „The Hills Have Eyes“, „Wrong Turn“ nebo „Wolf Creek“, další filmech jako „House of 1000 Corpses“, ani nemluvě o vyložených kopírkách à la „Escape from Cannibal Farm“. Dokonce se zde údajně inspiroval i sám Ridley Scott s „Alien“.

The Texas Chain Saw Massacre (1974)

Každopádně je evidentní, že v případě „The Texas Chain Saw Massacre“ se bavíme o významném počinu, jehož kultovní status neponižuje ani následné rozmělňování v hromadě pokračování leckdy pochybných kvalit. Povinnost vidět a uctívat pro každého žánrového fandu.

Recenze

Ayr – The Dark

Napsat komentář
Ayr - The Dark

Země: USA
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 24.7.2020
Label: Wolves of Hades Records

Tracklist:
01. Origins in Descent
02. Where All Light Dies
03. Worship the Dark
04. Swallowed
05. Return to the Void
06. Sever the Golden Chain

Hrací doba: 37:39

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Anubi Press

Ayr je blackmetalová kapela ze Spojených států amerických, v jejíchž řadách nenajdeme žádné známější muzikanty. Za zmínku snad stojí jen účast borce z Worsen, jehož doplňuje ještě člen koncertní sestavy též skupiny.

Historie se Ayr začala psát před nějakou dekádou, kdy formace postupně vydala tři minialba „Circling“, „Eternal Sustain“ a „Nothing Left to Give“. Poté se však na několik rozpadla. I bez nápovědy vám nejspíš došlo, že tohle rozpadnutí netrvalo věčně, protože jinak bychom tu dnes o Ayr asi nepsali. Kapela se opět dala dohromady a připravila svou dlouhohrající prvotinu, jejíž nahrávání prý probíhalo průběžně celých pět let, a to i v období nečinnosti (neptejte se, taky mi to přijde divné). Tak či onak, deska nese majestátní název „The Dark“ a její přebal zdobí neméně majestátní zasněžené vrcholky hor.

Nijak zásadně „dark“ ale muzika Ayr není. Skupina produkuje atmospheric black metal, což jste pravděpodobně odhadli už jen podle toho obalu. Výsledek není úplně hloupý a rozhodně se nejedná o vyloženě špatnou nebo snad dokonce tragickou záležitost, ale nemlich stejně to lze otočit a z druhého konce říct, že výsledek není ani nijak zásadně dobrý nebo snad dokonce úžasný. Jinými slovy, Američané hrají důstojně udělaný průměr, jenž sice nepostrádá pár pozitivní prvků, ale nemá sílu na to, aby se dokázal dostat pod kůži a zanechat v posluchačích hlubší dojmy.

„The Dark“ je z dramaturgického hlediska poměrně jednoduché. Každou lichou stopu přichází minimalistická ambientní („Worship the Dark“, „Return to the Void“) nebo akustická „Origins in Descent“) mezihra. Ani v jednom případě se nejedná o nic zvláštního. Intermezza mě sice neiritovala, ale ani mě nijak zásadně nebaví a v podstatě jen natahují celkovou hrací dobu disku o jedenáct minut. Kromě toho, že „Worship the Dark“ zdálky připomene některé ambientní polohy Burzum, si z toho nepamatuju vlastně lautr nic. Za mě osobně by tam tedy tohle ani nemuselo být.

To důležitější se tím pádem odehrává v sudých stopách, které jsou delšího rázu a nabízejí již zmiňovaný atmospheric black metal. Recept Ayr není nijak originální a vesměs jsem měl dojem, že poslouchám něco, co už jsem slyšel dřív a jinde. Ne nutně to ale musí znamenat něco špatného a některé pasáže „The Dark“ toho ostatně mohou být důkazem.

Jestli Američané v něčem vynikají, jsou to zejména ty nejrychlejší momenty, kde se sype a muzika stojí na obligátním chladném riffování. Nejde o nic zvláštního, ale určité kouzlo to nepostrádá a Ayr se občas daří hustit náladu takovým způsobem, až by se skoro dalo mluvit o intenzivním přednesu. Skoro. Bohužel se tak ale děje jen v lokálních momentech. Naopak za nejslabší části považuji ty melodičtější, kdy se do toho začíná vkrádat melancholie.

Příkladem všeho může být hned první „pořádná“ a také nejdelší skladba „Where All Light Dies“. První tři a půl minuty, kdy se jede rychle a přímočaře, mě poměrně baví. Naopak povinné zjemnění v podobě tiché mezihry v osmé a deváté minutě mi přijde zbytečné a melodie v poslední půlminutě, s nimiž měla píseň pravděpodobně vyvrcholit, patří k jejím největším slabinám.

Vzato kolem a kolem se „The Dark“ určitě dá poslouchat a neznechutí, protože skutečné přešlapy se tu nenacházejí. Což ale nic nemění na tom, že se jedná jen o obyčejný průměr, jehož eventuální životnost nepřesahuje menší jednotky poslechů.

Filmový koutek

The Other Lamb (2019)

Komentáře: 4
The Other Lamb (2019)

Země: Irsko / Belgie / USA
Rok vydání: 2019
Žánr: drama

Originální název: The Other Lamb
Český název: Další jehňátko

Režie: Malgorzata Szumowska
Hrají: Raffey Cassidy, Michiel Huisman

Hrací doba: 97 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou velké spoilery.)

Umělecký horor je taková docela zvláštní a zajímavá disciplína. Řekl bych, že se jedná o druh filmů, které by mi měly papírově sedět a bavit mě. Ostatně, horory jsou moje parketa a k artovkám obecně mám také poměrně vřelý vztah. Spojení obojího mi tedy dává velký smysl.

Papírové předpoklady a realita se nicméně mohou lišit a také se dost často liší. Artové horory, obzvlášť ty z poslední doby, mě zas tak moc neoslovují a občas si říkám, zdali těch pár kvalitních kusů à la „The Lighthouse“ nejsou spíš výjimkami potvrzujícími pravidla. Častěji mám pocit, že se u artových hororů spíš nudím a přijde mi to jako vyprázděné vakuum, které se jen snaží tvářit hluboce, aniž by mělo skutečně co říct. Sdělení pak zpravidla supluje nějakým jednoduchým rádoby poselstvím. Až mě napadlo, jestli jsem skutečně ten správný divák pro podobné záležitosti a jestli bych neměl zůstat u bohapustých primitivních řezničin, kde létají střeva vzduchem a na myšlenkové pozadí se okázale sere.

Pochybovati je lidské a přirozené, tudíž takové nápady nepokládám za nic zásadního. Když se nicméně nad danou problematikou zamyslím racionálněji, troufnu si tvrdit, že nepatřím k divákům, pro něž kinematografie znamená jen konzumní zábavu a těžší filmy odmítají. Ostatně už jsem řekl, že artovky obecně mi cizí nejsou. Možná právě to, že od takzvaně chytrých snímků očekávám chytrost, mnohým z nich podráží nohy, protože vnitřně nejsou ničím jiným než právě oním vyprázděným vakuem, jen zabaleným do atraktivní a zdánlivě hloubavé formy. Přesně tyhle parametry bohužel naplňuje rovněž „The Other Lamb“.

Forma „The Other Lamb“ je skutečně bravurní a přídomek „hloubavá“ k ní sedí jak máloco. Skvělá výprava, nádherná kamera snímající krásnou krajinu, působivá hudba – nic z toho „The Other Lamb“ nepostrádá. Vše se odehrává v pomalém tempu, každému záběru se dává dostatek prostoru, mluví se málo. Ve všech těchto ohledech se na výsledek kouká opravdu dobře. Obsahově už ale film výrazně pokulhává.

Vesměs jde jenom o jednoduchou historku o sektě, v níž jeden pastýř vymývá mozek svému stádu ženských oveček, dokud jedna z nich konečně feministicky nezapne mozek, nedojde jí, že pastýř nebude mesiáš, nýbrž hajzl, a společně s ostatními se nevzepře jeho šovinistickému patriarchálnímu útlaku. O filmu jsem si dopředu nepřečetl lautr nic, takže když jsem si sedal na lavičku v letním kině, neměl jsem sebemenší ponětí, o čem to má být. Přesto jsem už po pěti (nepřeháním!) minutách přesně věděl, jak to bude pokračovat a jak to nakonec dopadne, a další hodinu a půl jsem jenom čekal, až se tak stane. Špatně se hledá hloubka v něčem, co je takhle průhledné a předvídatelné. Nepřišlo jediné překvapení, nic zvláštního… jen to v rozvleklém tempu doplynulo do očekávaného konce.

The Other Lamb (2019)

Právě tohle mě na „The Other Lamb“ prudilo ze všeho nejvíc. Ne to, že ve skutečnosti vůbec nejde o horor. Nálepkovat snímek tímhle termínem nelze považovat za nic jiného než klamavou reklamu a pár kraťoučkých záběrů na mrtvoly na tom nezmění zhola nic. „The Other Lamb“ mě minulo zejména díky tomu, že jde o sebestřednou a do sebe zahleděnou nudu, která se snaží hrát si na umění. Trpělivé záběry na přírodu a málo slov však samy o sobě umění neudělají.

Když to řeknu s trochou nadsázky, tak „The Other Lamb“ je v jádru dokument o menstruaci s velkolepou stopáží a vylepšený (?) o trochu feministického cukru. Možná v tom někdo onu hloubku a myšlenky uvidí. Já viděl jen nahoněnou kravinu jehňátkovinu, kvůli níž mě zbytečně hodinu a půl bolela prdel na dřevěné lavičce.

The Other Lamb (2019)

Recenze

Herxheim – Incised Arrival

Komentáře: 6
Herxheim - Incised Arrival

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: červenec 2020
Label: I, Voidhanger Records / Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. Wanton of Idols
02. Lesson Crescent
03. Branded by Pentagram
04. Chateaux Delirium
05. Eve’s Rampike
06. Warrior Master Lore

Hrací doba: 36:47

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Zámořské duo Howls of Ebb jsem svého času označil za jednu z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let. A vlastně si za tím pořád stojím, ačkoliv „poslední léta“ se v mezičase staly trochu zavádějícím pojmem a asi by se hodilo to časové období zkorigovat na dobu, kdy byli Howls of Ebb aktivní. Kapela to totiž v roce 2017 zabalila a v jejím případě to obzvlášť zamrzelo. Howls of Ebb sice po sobě nezanechali velké množství nahrávek, ale všechny jejich počiny jsou výrazné a zELeVthaND / RoTn’kbLisK si na nich vypracovali zvláštní, neotřelý a jasně rozpoznatelný sound, jehož prostřednictvím na deathmetalový žánr nahlíželi svěžím způsobem. Takových skupin je vždycky škoda.

Hlavní mozek Howls of Ebb však naštěstí s muzikou neseknul. Patrick Brown neboli zELeVthaND, nyní vystupující jako Brungard, se v loňském roce jako bubeník podílel na mezinárodním projektu Golgot respektive na jeho prvním demosnímku „Estrangement I: Floodline“. I to se snažilo o podivnější přístup k black metalu a nebylo úplně bez zajímavosti, ale mně osobně úplně neučarovalo. Především ale Brungard představil svou novou skupinu Herxheim, s níž pustil do světa demo „Cultivating Throne of Fur“, které bylo v tom nejlepším slova smyslu divné a ukázalo, že borec ani pod novým jménem nezapomněl, jak udělat nevšední death metal s příměsí black metalu, jenž se neotáčí za zavedenými standardy a snaží se jít si svou vlastní cestou.

Na „Cultivating Throne of Fur“ letos navázala také první dlouhohrající deska „Incised Arrival“, která pokračuje v nastoleném trendu divného black / death metalu. Hovořím nicméně pouze o obecném směru, poněvadž řadový debut zní v mnoha ohledech odlišně než „Cultivating Throne of Fur“.

Na „Incised Arrival“ například vymizely atmosférické mezihry, které se na demu objevovaly na každé liché stopě. Určitou návaznost lze v tomto ohledu slyšet kupříkladu v intru „Branded by Pentagram“, přesto je evidentní, že tento aspekt zvuku Herxheim zůstal na „Incised Arrival“ opomenut. Chcete-li však, můžete to brát pouze jako dramaturgickou záležitost.

Dle očekávání se výrazně proměnil také zvuk. Metalové a hoblovací pasáže na „Incised Arrival“ sice pořád znějí hrubě, ale ne tak „humpolácky“ jako na „Cultivating Throne of Fur“. Naopak sóla, melodie, zvraty a atmo prvky již na desce nevyznívají tak obskurně jako demu.

Herxheim

Všechen tenhle posun může na papíře fandovi podivného metalu znít spíš jako krok zpátky, ale nakonec nic z řečeného není ke škodě věci. „Incised Arrival“ se totiž pořád může pochlubit osobitým zvukem, charismatem a výbornou skladatelskou stránkou. Poslechněte třeba „Warrior Master Lore“ a zkuste mi říct, že to je normálka a že v tom nejsou některé fakt kruté riffy. Herxheim nehraje jednoduše a nabízí hromadu pokřivených motivů a podivných nápadů, ale jde cestou neobvyklých struktur a svojské umělecké vize, nikoliv obligátního rozhození chaotických chapadel a spoléhání se na samotný zvuk.

Navíc lze pochválit i skutečnost, že Brungard nestojí na místě ani v rámci vlastní tvorby, což je obdivuhodné, vezmeme-li v potaz, jak osobitě zněla jeho muzika už v minulosti. Ostatně posun mezi „Incised Arrival“ a „Cultivating Throne of Fur“ jsme již diskutovali. Stejně tak ale mohu poukázat i na posun mezi Herxheim obecně a Howls of Ebb (už jen třeba nárůst podílu black metalu…), byť návaznosti samozřejmě uslyšíte.

Z řečeného asi vyplývá, že „Incised Arrival“ není album lehké na strávení, člověk si musí chvilku zvyknout, aby ten přístup Herxheim plně ocenil a objevil v něm to kouzlo. Pozornost si však tahle fošna zaslouží.

Filmový koutek

Southern Comfort (1981)

Komentáře: 2
Southern Comfort (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: hixploitation

Originální název: Southern Comfort
Český název: Jižanská pohostinnost

Režie: Walter Hill
Hrají: Keith Carradine, Powers Boothe

Hrací doba: 106 min

(Budou spoilery.)

Hixploitation patří k mým nejoblíbenějším explotačním subžánrům. Znáte to, prostě takové ty bijáky, v nichž se skupina vesměs civilizovaných lidí dostane do divočiny, kde narazí na místní obyvatele. Domorodci ovšem nemívají návštěvy příliš v lásce, tudíž následuje konfrontace – zpravidla násilná. Měšťáci typicky zpočátku dostanou po tlamě, než si uvědomí vážnost situace, poněvadž většinou nejedete na výlet s tím, že v lese potkáte burany, kteří vás znásilní, zabijou, sežerou a z vaší kůže si ušijou nové montérky. A ještě budete rádi, jestli se to odehraje v tomhle pořadí. Poté většinou následuje vystřízlivění, kdy si dosavadní přeživší uvědomí, že jsou vážně v hajzlu, a začnou se zběsile bránit.

Vlastně je mi docela jedno, zdali film tuhle premisu míchá v hororovém ladění, což je ta častější a snad i pohodlnější varianta, anebo jde spíš o thrillerovější či dramatičtější podání. Druhá jmenovaná možnost bývá vzácnější a většinou ji provázejí snahy o serióznější pojetí. Ale ne nutně vždy, poněvadž leckdy se i zde projevuje určitá pokleslost, ne-li rovnou béčkovost (pravidelný čtenář by už měl vědět, že béčko obecně neznamená nic pejorativního). A právě někam sem spadá i „Southern Comfort“.

Na „Southern Comfort“ jsem si brousil zuby už delší dobu. Jednak kvůli už diskutované oblibě žánru, jednak i kvůli tomu, že obecně bývá snímek dobře hodnocen a celkově se tváří dost slibně. Jako sázku na jistotu můžeme vnímat také post režiséra, na nějž se usadil Walter Hill. V jeho tvorbě není nouze o drsné chlapácké filmy (no homo bro), což mi přijde jako dost padnoucí pojetí k nastavenému konceptu.

„Southern Comfort“ lze považovat za zajímavé ve dvou ohledech. V hixploitation se typicky stávají lovnou zvěří obyčejní lidé zvyklí na civilizovaný luxus, kteří v sobě najdou schopnost se bránit až pod tíhou extrémní situace. „Southern Comfort“ ovšem do akce vysílá členy národní gardy, kteří jdou na cvičnou průzkumnou misi do louisianských bažin. Čímž se dostávám k druhému zajímavému ohledu, jímž mám na mysli prostředí. To bylo vybráno skvěle a k podobně laděnému snímku se výborně hodí. Výsledku navíc výrazně pomáhá i skutečnost, že snímek se nenatáčel ve studiových kulisách, ale pěkně na drsňáka přímo v bažinách uprostřed zimy.

Film o tom, jak se banda vojáků brodí marastem v „džungli“, kde je ze zálohy masakruje neviditelný nepřítel, mnozí vcelku logicky vnímali jako alegorii války ve Vietnamu. Což asi i vzhledem k době vzniku dává smysl, protože „Southern Comfort“ vyšlo jen šest let po ukončení války, kdy vzpomínky asi byly ještě docela živé. Ani nemluvě o tom, že základy scénáře vznikly už v roce 1976. Sám Walter Hill se nicméně nechal slyšet, že „Southern Comfort“ tímto způsobem nebylo zamýšleno a že se prostě jedná jenom o fiktivní příběh.

Southern Comfort (1981)

Proti jednotce národní gardy stojí obyvatelé místních bažin, příslušníci frankofonní etnické skupiny Cajunů, která v reálném světě čítá asi půl milionu lidí. „Southern Comfort“ je jedním z prvních hollywoodských filmů, v nichž se tahle specifická kultura objevuje. Jsou zde vykresleni jako prostí lidé uzavření ve svém vlastním malém světě, kteří nemají moc rádi, když se jim nějací šmejdi courají po jejich bažině a chovají se tu jak dobytci, provokují a kradou. Což se jim nejde úplně divit.

Čímž se pomalu dostávám k největší slabině „Southern Comfort“. Snímek sám o sobě mi přišel poměrně dobrý a určitě se může pochlubit spoustou kladných stránek. Atmosféra rychle zhoustne a funguje bravurně. Walter Hill je hodně dobrý režisér, který uměl vytvořit napětí. Podařilo se vykreslit i pocit bezvýchodné situace, kdy hrdinům pomalu dochází, že jsou ztraceni uprostřed nehostinného prostředí, jde jim o krk a smyčka se stahuje. Stejně tak se mi líbilo, že „Southern Comfort“ působí dostatečně tvrdě a nekompromisně, aniž by se film musel uchylovat k explicitnímu násilí nebo dokonce k ukázání záporáků. Finální scéna ve vesnici, kdy už to chvíli vypadá, že se poslední dvojice přeživších dostala z nejhoršího, jen aby zjistila, že ještě není konec a že o svůj život musí dál bojovat, je pak bez přehánění výtečná a fest napínavá.

Southern Comfort (1981)

Jak tedy vidíte, „Southern Comfort“ toho nabízí poměrně dost. O to větší škoda, že výsledku trochu podráží nohy scénář, jenž si občas vymýšlí tak neskutečně debilní chování postav, až jsem kroutil hlavou, chytal se za hlavu, házel facepalmy, případně prováděl libovolnou kombinaci těchto tří hlavo-činností. Vojáci jsou místy fakt neskuteční debilové, jejich myšlenkové pochody a řešení určitých situací mě nepřestávalo udivovat.

Ostatně celý ústřední konflikt vyprovokuje primárně sama jednotka, a to jen proto, že jeden z nich je prostě nemyslící hovado, co ze srandy začne střílet po místních samopalem. Cajunové samozřejmě nemůžou vědět, že tam má jen slepé náboje, takže se jim nedá divit, že palbu okamžitě opětují. Když předtím vojáci ukradli i loďky, vyhodí do vzduchu chajdu jednoho lokálního pytláka, jehož si ještě k tomu vezmou jako rukojmí, tak se snad ani těm vidlákům nejde divit nebo jim vyčítat, že na zelené mozky udělají hon, pošlou na ně psy a nastraží jim po lese pár libových pastiček, za něž by se nemusel stydět ani sám John Rambo.

Southern Comfort (1981)

Absolutně kreténsky napsané postavy podle mě kurví jinak výtečný snímek a osobně mi to přijde jako obrovská škoda, protože kdyby se scénáři v některých ohledech věnovala trochu větší péče, mohlo by se jednat o skutečně excelentní záležitost. Za současného stavu ale „Southern Comfort“ samozřejmě zůstává ve stínu klasik jako „Deliverance“ nebo „Straw Dogs“. To dobré se nicméně povedlo natolik, že ani kiksy výsledek nepotápějí dočista. Přestože to mírnou pachuť zanechalo, nakonec jsem z tohoto jižanského výletu zapamatoval spíš to lepší, takže nakonec si myslím, že za vidění snímek stojí. Ale mohlo být a mělo být i lépe.