Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Pathology (2008)

Pathology (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: thriller

Originální název: Pathology
Český název: Patologie

Režie: Marc Schölermann
Hrají: Milo Ventimiglia, Michael Weston, Alyssa Milano

Hrací doba: 95 min

(Budou velké spoilery.)

„Pathology“ je film, do jehož sledování se mi zrovna dvakrát nechtělo. Při pohledu zdálky to na mě vůbec nepůsobilo lákavě. Horor z prostředí patologie sice obecně vzato nevypadá jako něco, čím by měl člověk automaticky a už dopředu pohrdat, ale snímek ve mně prostě důvěru nevzbuzoval. Obsazení plné mladých hezkých lidí na mě s trochou nadsázky působilo jako nemocniční „Twilight“, což samozřejmě ani omylem není něco pro mě. „Pathology“ nicméně trochu klame, protože do podobné píčovinky má výsledek docela daleko.

Ústřední postavou příběhu je Ted Grey – mladý a nadějný doktor, konkrétně tedy patolog. Před sebou má nalinkovanou kariéru i dobrý život po boku bohaté sexy roštěnky, jejíž fotřík nemá problém použít svoje konexe a zajistit Tedovi nějaké exkluzivní místečko. Prostě všechno totálně v cajku.

Aktuálně na našeho malého patologa čeká tříměsíční stáž v nemocnici, kde se připojí k týmu podobných mladých a nadějných doktorů, jejichž specializací je vrtat se v mrtvolách. Noví kolegové nicméně Teda nemají vůbec v lásce a jdou mu trochu po krku. Jak se po čase ukáže, nestojí za tím jen konkurenční rivalita.

Tahle partička má totiž dost nevšední koníček. Mají potřebu svoje profesní znalosti neuplatňovat pouze v práci, ale i ve volném čase. Když si uvědomíte, že jejich profese se točí okolo pitvání mrtvol a určování příčin smrti, asi začnete tušit, kam to bude směřovat. Provozování takového hobby se totiž dost dobře neobejde bez mrtvol. Stručně řečeno, jeden doktůrek ze skupiny vždycky zabije člověka a ostatní pak hádají, jakým způsobem to udělal. K tomu nějaký chlast a drogy a pořádný mejdan je na světě.

I přes počáteční nevraživost nakonec ostatní přiberou Teda do party a tomu se i přes počáteční pocity viny začne nová zábava zamlouvat. V invenci a kreativitě vynikne takovým způsobem, až začne šlapat na paty i doposud vrchnímu machrovi. Rozjede se každopádně jízda plná alkoholu, hulení, sexu, zabíjení a pitvání.

Do idylky nicméně hodí vidle Tedova holka, která svému milému oznámí radostnou novinku, že se k němu nastěhuje. Se slušnou snoubenkou na bytě se jen těžko chodí na noční tahy plné ilegálních látek a ilegálních aktivit. Když jste ale v partě, jejíž zábavou je zabíjet lidi, tak se z toho dá jen těžko vycouvat. Leda tak radikálním způsobem, jenž se ostatním ani zdaleka nebude líbit.

Několik věcí se snímku určitě musí nechat. Svým vývojem a zvraty sice nepřekvapí, ale určitá pozitiva určitě má. Patří k nim to, že je ve skutečnosti chytřejší a taky divnější, než se na první pohled může zdát. Nejde sice o nějaké veledílo, ale výsledku pomáhá to pozitivní překvapení, když člověk zjistí, že to zdaleka není taková hovadina, jakou dopředu čekal.

Pathology (2008)

Dále lze „Pathology“ přičíst k dobru, že se nebojí krve. Jasně, mohli byste říct, že kdyby ve filmu z prostředí patologie nebyly žádné mrtvoly a vnitřnosti, tak by to byl docela trapas – a měli byste pravdu. I tak ale docela potěšilo. Musím nicméně dodat, že navzdory krvi a vnitřnostem se nejedná o horor. Ve skutečnosti je snímek spíš temnějším thrillerem, ale vyloženě hororového na něm není prakticky nic. Což samozřejmě není špatně, jen říkám, že byste případně neměli čekat nějakou vyvražďovačku.

Filmu také sluší určitá amorálnost a dekadence. Nakonec žádná postava tu není kladná; ta hlavní působí kladněji jen díky tomu, že je snímek vyprávěn z jejího úhlu pohledu, ale i ona je ve skutečnosti hajzlík, co má na svědomí nějaký ten život. „Pathology“ mi i díky tématu vzdáleně připomnělo třeba známější „Flatliners“, akorát vyhnané do větší divnosti.

Pathology (2008)

Nakonec se tedy jedná o koukatelný kousek, jejž do průměru sráží hlavně předvídatelnost. Taky bych si dokázal představit ještě větší odvahu a víc obskurnosti (co takhle trochu nekrofilie?), protože i navzdory řečenému je to ve finále pořád film stravitelný i pro průměrného diváka. Což je škoda, protože kdyby se přitvrdilo, mohl by z toho v určitých kruzích vzniknout kult. Ale na kdyby se nehraje. Takhle se jedná o solidní biják, který asi nepotřebujete vidět a není nutné se po něm cíleně shánět, ale když na něj náhodou narazíte, tak nezklame a na jedno podívání poslouží.


Android – Chapter 001

Android - Chapter 001

Země: USA
Žánr: hardcore punk
Datum vydání: 12.1.2020
Label: selfrelease

Hrací doba: 08:29

Odkazy:
bandcamp

O floridské kapele Android toho moc nevím. Netuším, jak dlouho existuje, kdo jsou její členové, ani jestli hrají koncerty. Vím však to nejdůležitější. V lednu Android načali svoji cestu první kapitolou, EPčkem „Chapter 001“, a to mě kurva baví.

Android je v podstatě naprosto tradiční hardcore punk. Má však jednu velice výraznou přidanou hodnotu, kterou je kyberpunkový a post-apokalyptický nádech. Tento koncept funguje dokonale, logem počínaje, hudbou konče. Celé to vypadá a zní, jako když se snažíte pospojovat dohromady stavebnici Merkur s Elektronikem, ale támhle to zajiskří, tady zaskřípe a jde to do kopru. Na první nahrávku, která se navíc tváří jako demo, je to cenné oživení a znak, díky kterému si Android jen tak lehce nezaměníte s jinou podobně orientovanou kapelou.

Atmosféra zničeného světa na posluchače dýchne už s úvodním intrem. To má dvě minuty, což je v kontextu ostatního materiálu sakra hodně. Tenhle industrial, jenž by mohl z fleku pasovat do některého ze sedmdesátkových sci-fi snímků, sem ale sedí skvěle. Plynule se přenese do další stopy „W.W.VI“, kde už je ke slyšení klasická punková tvorba Android. Tedy syrový, zanešený hardcore punk, vystřelující svoje rytmy ze silného d-beatového základu. Hoví si ve středním tempu, ale rád se urve i k našláplejším partům, třeba jako v chaotické „Evolution Letdown“ nebo ničivé „Future“. Nejvýraznější je však závěrečná „First Kill“, která osloví na první dobrou svým silným riffem, jenž skladbu rovnou nadvakrát nakopne.

Zajímavý je také vokál. Ten mi jistým způsobem evokuje Petera Steela v dobách Carnivore, ať už svou hloubkou nebo lehce nadřazeným a diktujícím tónem. Texty jsou samozřejmé plné násilí, destrukce a úpadku. V tomhle světě se dá přežít jenom díky základním pudům a je jedno, jestli jste jeden z přeživších nebo máte na rameni štítek s výrobním číslem. Mad Max se tu potkává s Terminátorem, punk s industrialem. Trvá to pouze osm a půl minuty, ale upoutat pozornost a vtáhnout to dokáže i za takhle krátkou chvíli.

„Chapter 001“ se dá s klidem doporučit všem zájemcům o hlučný a agresivní hardcore s nedokonalou produkcí, ale zato dokonalou atmosférou. Tuhle jednohubku mohu poslouchat klidně pětkrát za sebou, prostě to neomrzí. A stále tomu tak je, už půl roku. Tyhle přímočaré hardcorové hnoje by se měly šířit. Android navíc mají, i přes zjevnou inspiraci u dávných kapel, co říci i z vlastních hlav a rukou, takže u nich to platí dvojnásob.


Sightless Pit – Grave of a Dog

Sightless Pit - Grave of a Dog

Země: USA
Žánr: industrial
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Thrill Jockey Records

Tracklist:
01. Kingscorpse
02. Immersion Dispersal
03. The Ocean of Mercy
04. Violent Rain
05. Drunk on Marrow
06. Miles of Chain
07. Whom the Devil Long Sought to Strangle
08. Love Is Dead, All Love Is Dead

Hrací doba: 38:40

Odkazy:
bandcamp

První pohled (H.):

Budeme-li pod pojmem superkapely chápat spojení hvězdných hudebníků, ve světle jejichž spolupráce by se měla podlamovat kolena narvaným stadionům, pak tento pojem nezvládne naplnit ani jeden projekt na extrémní / undergroundové scéně. Ať by se mělo jednat o metal, industrial, gotiku nebo jakoukoliv podobnou obecnou škatulku. V těchto vodách lze s pojmem superkapela operovat snad jedině v tom případě, pokud si pod ním představíme kooperaci hudebníků různých již zavedených kapel, které si už v relativním měřítku svého oboru vydobyly nějaké renomé.

Za takových okolností pak lze za superkapelu nepochybně považovat také americký projekt Sightless Pit, v němž se potkává trojice zajímavých muzikantů. Formaci tvoří Lee BufordThe Body, Dylan WalkerFull of Hell a Kristin HayterLingua Ignota. Ve všech případech se jedná o jména, která na poli alternativní muziky mají zvuk. U The Body snad není co řešit, protože o jejich chuti experimentovat a žánrovém rozptylu už se toho popsaly stohy. Buford se svým kolegou Chip Kingem jsou ostatně v posledních letech hodně aktivní, takže těch příležitostí o nich psát se najde dost. Full of Hell se etablovali jako vycházející hvězda grindcoru, člověk by snad musel žít v jeskyni, aby o jejich posledních deskách nezachytil aspoň zmínku. Lingua Ignota toho má za sebou formálně asi nejméně, ale o to razantněji si řekla o slovo s loňskou deskou „Caligula“, která zamíchala hromadou žebříčků o nejlepší alba roku 2019.

Všichni tři se už navíc v minulosti na různých nahrávkách potkali prostřednictvím hostovaček. Hayter hostovala na „Weeping Choir“ od Full of Hell a „I Have Fought Against It, But I Can’t Any Longer“ od The Body. Walker přispěl na „No One Deserves Happiness“ od The Body a Buford hostování oplatil na „Trumpeting Ecstasy“ od Full of Hell. Propojení všech zúčastněných je tedy jasné. Lze předpokládat, že zřejmě právě díky těmto dřívějších setkáním všichni zúčastnění nalezli společnou hudební řeč, která vyústila právě ve vznik Sightless Pit respektive desky „Grave of a Dog“.

Osobně se mi zdá, že ze tří domovských kapel má „Grave of a Dog“ nejblíže asi k Lingua Ignota, akorát s poznámkou, že Sightless Pit prozkoumávají primárně tu industriální a nihilistickou stránku, aniž by se výrazněji otírali o neoklasické elementy nebo teatrálnost, respektive se tak děje jen výjimečně jako třeba v „The Ocean of Mercy“ nebo „Violent Rain“, a i zde to bude v nemalé míře dané hlasem Kristin Hayter. Paralely s Full of Hell a The Body se v tom nejspíš také dají najít, chcete-li je tam slyšet, protože jejich muzika přece jenom není standardní grindcore nebo standardní sludge, ale nemusejí být na první poslech tak evidentní.

Sightless Pit

Přestože Full of HellThe Body jsou navzdory své otevřenosti pořád kytarové kapely a Lingua Ignota si v „open-minded“ částech téhle scény také našla své příznivce, Sightless Pit o kytary ani nezavadí. „Grave of a Dog“ užívá primárně industriálního soundu. Skladby typicky stojí na jednom až dvou motivech, což je tak akorát, když se většina stop pohybuje okolo čtyř minut.

Songy by se daly hrubě rozdělit do dvou kategorií. Tou méně početnou jsou subtilnější věci, kam kromě již jmenovaných „The Ocean of Mercy“ a „Violent Rain“ spadá ještě závěrečná „Love Is Dead, All Love Is Dead“, která se svými devíti minutami platí za suverénně nejdelší track na „Grave of a Dog“. Většina písní ale staví na tvrdším projevu, jenž buď hraje prim („Kingscorpse“, začátek „Miles of Chain“), anebo se nad tím ještě vznáší atmosféričtější motivy („Immersion Dispersal“, „Drunk on Marrow“). Výjimečně se zajde až na hranici noisu jako třeba ve „Whom the Devil Long Sought to Strangle“.

Jako celek „Grave of a Dog“ funguje výborně, protože umí zatlačit do kouta opresivním vyzněním, ale zároveň jde o dostatečně variabilní album (po stránce hudební i pěvecké), aby dávalo smysl se mu věnovat opakovaně. Osobně se mi hrozně oposlouchala úvodní „Kingscorpse“, ale jinak materiál prozatím nevykazuje nějaké výraznější známky únavy. Za mě tedy cajk a myslím si, že za slyšení deska stojí.


Druhý pohled (Dantez):

„Grave of a Dog“ nepůsobí jako plnohodnotná deska, spíše jako sampler obsahující stopy, na kterých tři poměrně vzdálené, ale zvráceným způsobem propojené mozky zkoušejí kloubit svérázné nápady. Jednotlivé prvky do sebe sem tam zapadnou a skladby působí vyváženě – děje se tak třeba na „Immersion Dispersal“ a „Drunk on Marrow“. Oba tracky pracují s agresivní elektronickou páteří Buforda, power elektronikou Walkera a trýznivými vokály Hayter (druhá jmenovaná má navíc skvělou klávesovou progresi à la Nine Inch Nails). Svou invencí zarezonuje i „The Ocean of Misery“, která kombinuje šamanistický sampl, liturgické varhany, noise a dramatický zpěv.

V jiných případech však buď jeden z elementů přehlušuje ostatní, jindy trio nevyužívá ve svůj prospěch ani jeden. Materiál tak má občas tendenci spadat k fádnosti, což je znát na dvou nejdelších skladbách. „Violent Rain“ a „Love Is Dead, All Love Is Dead“ působí jako rozpracované nástřely projektu Lingua Ignota. Nijak nepřekvapí ani „Miles of Chain“, která vyznívá jako lacinější hlukový pokus od Prurient. „Grave of a Dog“ předestírá potenciál a má dostatek světlých, řádně zneklidňujících momentů. Potřebovala by ale silnější zvukové jádro a tématiku, která by desku držela pohromadě. Použité, často umírněné elektronické podkresy k tomu úplně nestačí.


May (2002)

May (2002)

Země: USA
Rok vydání: 2002
Žánr: drama / horror

Originální název: May
Český název: May

Režie: Lucky McKee
Hrají: Angela Bettis, Jeremy Sisto, Anna Faris

Hrací doba: 93 min

(Budou velké spoilery.)

„May“ mi přijde jako trochu přehlížený a nedoceněný snímek. Myslím si, že je to velká škoda. V jistém slova smyslu bych snad řekl, že je možná i trochu nepochopený, když čtu určité reakce na různých portálech s databázemi filmů. Nehodlám sice tvrdit, že se jedná o nějaké skutečné veledílo, z něhož byste se měli blahem pokálet, ale stojím si za tím, že jde o zajímavé a v určitém ohledu i nevšední dílko.

„May“ ale bohužel patří k filmům, o nichž se nedá moc hovořit, aniž by člověk vyzradil něco zásadního. Zároveň je ale lepší, když toho před sledováním budete vědět co nejméně, ideálně prakticky nic. Proto doporučuji nekoukat na trailer, který toho vykecává víc, než by měl, už vůbec nečíst oficiální text českého distributora, který pro jistotu vykecává úplně všechno, a z tohohle článku přečíst už jen následující dva odstavce, kde to ještě zkusím v obecnosti bez zbytečného prozrazování.

Asi nejvíc mi na „May“ sedí slovo – divné. Snímek vypráví o divné hlavní postavě. Většina vedlejších postav se za divné považuje, ale jen do doby, než se setkají s tou hlavní a poznají, jak vypadá skutečná divnost. A vzhledem k tomu, že titulní hrdinka (?) prakticky nesleze z plátna, tahle podivnost se na obsahu filmu výrazně podepisuje.

To samé lze nicméně říct i o formě. Vlastně se tam toho moc neděje, místy „May“ zabrousí až do bezdějových mělčin anebo dokonce jakéhosi bizarno-trapna způsobeného asociálností hlavní postavy. Celé je to takové pomalé a komorní, trochu výstřední, trochu morbidní, ale ne extravagantní nebo snad avantgardní. Na tyhle věci se musíte před sledováním připravit. Možná právě z toho pramení zklamání mnohých, protože „May“ se na první pohled tváří (a na spoustě místech se tak prezentuje) jako krvavý horor. Ve skutečnosti je „May“ spíš morbidním dramatem. Které se ale na druhé straně neobtěžuje s prokreslováním charakterů nebo hlubší psychologizací, což mu zase bude ubírat u příznivců seriózních dramatických snímků. Ve finále si „May“ jen těžko hledá diváka.

V tom lze ale vidět zajímavou paralelu s tím, jak těžko si samotná May ve filmu hledá kamaráda. O tohle vlastně v celém příběhu jde. May je podivná a uzavřená holka, která žije sama, baví ji vyšívání, pro zábavu si čte o amputacích, pracuje na veterinární klinice a touží po porozumění a přijetí. Jedinou její kamarádkou je křehká panenka uzavřená ve skleněné krabici a zájem o ni jeví jedině lesbická kolegyně.

Kromě toho všeho má May ještě jeden problém. Hledání perfektního kamaráda jí dost ztěžuje skutečnost, že nikdo jí nepřijde perfektní. Lidé mají nějakou dokonalou část, ale nikdo není dokonalý jako celek. Nyní už asi tušíte, kam to bude směřovat. U takových filmů se jistě dá očekávat nějaké vyhrocenější a krvavější rozuzlení, u „May“ vzhledem k jejímu hororovému řazení dvojnásob.

May (2002)

May se nakonec rozhodne posbírat od konkrétních lidí jejich dokonalé části a svého ideálního kamaráda si sama vyrobit. Šití přece patří k jejím koníčkům. Třeba automechanik, s nímž jí nevyšel pokus o romantický vztah, měl fakt krásné ruce. Lesbická kolegyně měla zase dokonalý krk a její milenka nohy. Náhodný pankáč zase dodá paže. Nakonec i sama May sešité kreatuře dodá svůj kousek – své líné oko. Jak jinak by ji její nový kamarád mohl vidět?

Sbírání tělesných částí a jejich spájení do obludného přítele se ovšem děje až v závěru. Většinu filmu sledujeme May, jak se snaží navázat vztah. Každý jí tvrdí, že má rád divnost, ale když se May otevře, vždy skončí nepochopena a odmítnuta, protože dotyčný zjistí, že až na takovou divnost nemá koule. Divák s ní může soucítit, může cítit znechucení či nepochopení, na určité scény lze reagovat i smíchem, ale na každý pád si v sobě film nese určitou nekomfortnost, což se cení.

May (2002)

Celý snímek na svých bedrech nese především Angela Bettis jako titulní May, která se pro role podobných neobvyklých existencí snad narodila. Všimnul jsem si jí už ve více filmech (mohli jste ji vidět třeba v remacích „The Toolbox Murders“ a „Carrie“), ale tady jede v životní formě. Z vedlejších postav nejvíc zaujme Anna Faris, již si pravděpodobně budete pamatovat z parodické série „Scary Movie“ nebo nějakých podobných pičovin, takže překvapí, že má na kontě i takový snímek, v němž navíc hraje strašně tupou lesbičku.

„May“ asi nepatří k věcem, na něž by bylo nutné se dívat víckrát. Za jedno podívání ale určitě stojí, obzvlášť jestli máte rádi morbidnější „artovky“, a to zejména díky specifické náladě i specifickému přístupu. Nikdo ale neručí za to, že se výsledek bude líbit.

May (2002)

Na závěr ještě můžu dodat, že „May“ má i cosi jako „dvojku“. Jestli jsem to správně pochopil, „Roman“ není klasickým pokračováním, nýbrž stylově a myšlenkově spřízněným počinem, v němž si hlavní herečka a režisér prohodili úlohy, tedy Angela Bettis režíruje a Lucky McKee hraje. Osobně se mi ale „Romana“ nikde nepodařilo sehnat, takže na něj recenzi nečekejte.


Chat Pile – This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Chat Pile - This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please

Země: USA
Žánr: noise rock / industrial / sludge metal
Datum vydání: 9.2.2020
Label: Reptilian Records

Tracklist:
This Dungeon Earth
01. Face
02. Rainbow Meat
03. Rat Boy
04. Crawlspace

Remove Your Skin Please
01. Dallas Beltway
02. Mask
03. Davis
04. Garbage Man

Hrací doba: 28:28

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

„This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ je sice jenom kompilačka, ale je to také vhodná příležitost, jak si představit kapelu Chat Pile a nevypadat přitom jako diletant, který chce psát o více jak rok staré nahrávce. Jak už je z názvu nosiče zřejmé, tvoří jej dvě desky, respektive EPčka – loňského května vydané „This Dungeon Earth“ a listopadové „Remove Your Skin Please“. K oběma jsem se dostal nedlouho před Vánocemi a povím vám, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsem z minulého roku slyšel.

Při prvotním pohledu na obal a zejména logo Chat Pile by se mohlo zdát, že jde o další black metal. Jen místo Nidaroského dómu v Trondheimu je tu kýčovitě vypadající budova zřejmě z Oklahoma City, z nějž Chat Pile pocházejí. Tedy ze státu Oklahoma, kde se po první světové válce začala těžit taková kvanta olova a zinku, až se z toxického prachu přezdívaného také jako chat vytvořily mohutné kopce o rozloze 28 km2. Tento kontaminovaný bordel se navíc dostal i do vodovodů a samozřejmě byl běžně přítomný ve vzduchu, což vedlo ke vzniku tzv. měst duchů, jakým je třeba kdysi prosperující město Picher. Bohatství za cenu zdraví. Právě z tohoto prostředí pochází čtveřice Chat Pile. Takže žádný black, ale pořádně hlučný, jedovatý a špinavý noise rock s industriálně sludgovým základem.

Členové kapely Raygun Busch (zpěv), Luther Manhole (kytara), Stin (basa) a Cap’N Ron (bicí) už za sebou pár formací mají (Baby Trees, Found Footage, The Purple Church…), zpěvák Busch dokonce pod jménem Randy Rulz vydal i tři sólovky, avšak o nic z toho jsem dříve nezavadil. Až Chat Pile upoutali mou pozornost. V noiserockovém žánru se v posledních letech opět dějí věci a Chat Pile do tohoto trendu plně zapadají. Ať už to byly se svými opusy z uplynulé dekády Swans, zjevení jménem black midi, návrat Daughters, těžko uchopitelní Tropical Fuck Storm nebo klidně i Death Grips, v tomto zdánlivě polozapomenutém stylu se toho nyní děje až až. Chat Pile mají z vyjmenovaných nejblíže k Daughters. Pro konkrétnější přiblížení je však nutné zajít trochu hlouběji, až k dobám nekompromisních Godflesh, ujetých The Jesus Lizard, přímějších HelmetUnsane a ve vyhrocenějších polohách možná až k Acid Bath. Chat Pile berou od těch nejlepších a sypají na to svůj oklahomský marast.

Rozdíl mezi oběma EPčkami je znatelný. Starší „This Dungeon Earth“ je uzavřenější a hůře prostupné. Stejně působí také po produkční stránce. „Remove Your Skin Please“ nabízí už o něco větší rozhled, písně se od sebe znatelněji odlišují, jsou výraznější a do jejich stylu se dostává i více z metalu, konkrétněji industriálního metalu. Z těchto všech důvodů mě právě to pozdější „Remove Your Skin Please“ baví o kousek více, ale o skvělé muzice se bavíme v případě obou nahrávek. Obě pak spojuje také jejich uspořádání, kdy jsou tvořeny čtyřmi skladbami, které se dohromady vejdou do čtvrthodiny.

Chat Pile

Okamžitě jsem si oblíbil úvodní dvě písně „Remove Your Skin Please“. Strojovému mašírovacímu tempu s dubovou ozvěnou, které rozjede „Dallas Beltway“ prostě nejde odolat. Působivou koláž dotvářejí hypnoticky se zařezávající riff a samozřejmě manický vokální projev, jenž všechny ty temné nálady podtrhuje. Skladby Chat Pile drží pohromadě právě zpěv Busche a jeho texty. I když je hudba méně přísná jako třeba v následující „Mask“, kvůli skličujícím textům se posluchač cítí naprosto stejně, jako třeba při valivé extrémní stěně v „Davis“. Busch nemusí jenom řvát, vlastně většinu doby spíše jen tiše a zmateně vypráví, ale zní to tak přirozeně. Právě v „Davis“ přechází od mluveného slova až k výkřikům plných zoufalosti, přitom text tvoří pouze pár slov.

Textová stránka je snad jen s výjimkou „Crawlspace“ silně zaměřená na co možná nejstručnější popsání situace. Je tvořena snadno zapamatovatelnými slogany. Ať už je to o humusákovi, který se chystá na vaše děti („Garbage Man“), o nespokojenosti se sebou samým („Face“, ale vlastně i všechno ostatní) nebo o zpovědi policisty a jeho temných myšlenkách pocházejících z dětství („Crawlspace“), vždy se tu něco na těch pár řádcích najde. A může to zacházet až do černohumorných výjevů, jako třeba když se v „Rainbow Meat“ autor nenávidí tak moc, až by se nejraději nechal naporcovat na plátky v řetězci rychlého občerstvení. Když se tato témata protkají s podmanivým vokálním projevem a stlačující rytmikou, vzniká z toho skutečně návyková a pohlcující záležitost. Nepříjemný strojový dusot, odporné skřípání, vařící se krev v žilách a znechucení nad veškerým bytím. Chat Pile vcucnou, zničí a odhodí pryč. Jestli vás něco podobného láká, Chat Pile to mají.

Z dostupných záznamů na YouTube je zřejmé, že skladeb mají složených více. Možná tak v blízké době dojde na další EPčko, možná rovnou na první dlouhohrající desku. Vypadá to, že Chat Pile skládání nové tvorby zatím nedělá moc problémy, když dokázali za pouhý rok existence vydat dvě takto silné, byť krátké, placky. V této souhrnné verzi „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ se daly nahrávky pořídit mimo kazet také na gramofonové desce u Reptilian Records, buďto v růžovém nebo zeleném provedení. Vše je momentálně vyprodané, ale prý se chystá dotisk.

Uvidíme, jaká budoucnost Chat Pile čeká, ale nyní pro mě znamenají dost možná nejžhavější jméno v noise rocku a industrial / sludge metalu. Doporučení je snad jasné, tohle by nemělo nikoho vyznávajícího podobnou hudbu minout. A v případě, že k vyznavačům nepatříte, dost možná vás „This Dungeon Earth / Remove Your Skin Please“ dokáže zlákat na druhý břeh.


Myrkur – Folkesange

Myrkur - Folkesange

Země: USA
Žánr: folk
Datum vydání: 20.3.2020
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Ella
02. Fager som en ros
03. Leaves of Yggdrasil
04. Ramund
05. Tor i Helheim
06. Svea
07. Harpens kraft
08. Gammelkäring
09. House Carpenter
10. Reiar
11. Gudernes vilje
12. Vinter

Hrací doba: 46:53

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Oukej, řeknu vám to hned na rovinu úplně na začátku, ať všichni máme představu, na čem jsme. „M“ a „Mareridt“, předešlé dvě řadovky samozvaně éterické rádoby divy Myrkur, byly pičoviny až za roh. Pokud tedy věříte, že holka dělá fakt hluboké umění, svým pohlavím způsobuje blackmetalovou revoluci a že její fotky s mimískem na Instragramu jsou fakt boží, tak dál nemusíte ztrácet čas čtením a čekat na argumenty, které vás stejně nebudou zajímat. Rovnou si můžete myslet, že jsem čůrák, a napsat do diskuze nějakou udivenou otázku, jako třeba proč se takovou muzikou zabývám a ztrácím s ní čas, když se mi to nelíbí.

Jenže ono není nutné recenzovat jen to, z čeho má člověk prudce nahoníno. Má-li recenzent co říct a má-li na něco utvořený názor, přijde mi to jako dostatečný důvod tento názor prezentovat. Zvlášť když názor na Myrkur si skoro snad ani nešlo neutvořit, když okolo vydání „Mareridt“ byl ten její ksichtík skoro všude.

Přišlo mi, že do pozice revolucionářky ženství v black metalu Myrkur dotlačila spíš média, takže to bych jí o hlavu úplně nemlátil. Nicméně evidentní snaha působit dojmem, že veškeré počínání okolo kapely je hluboké a umělecké jak díra do prdele, otravná byla a sama Myrkur na téhle image usilovně pracuje. V kombinaci s plytkou blackmetalovou složkou a obecně spíš průměrnými kvalitami, notabene pro mě nepochopitelně na spoustě míst vychvalovanými a přechvalovanými, nebyl problém si k Amálce a jejímu strojenému pódiovému divadélku vytvořit odpor. Takovou averzi nemohu nikomu vyčítat, protože ji vlastně sám cítím. I přes všechny blbosti okolo si ale myslím, že ten největší problém tkví v tom, co by u hudebních skupin mělo být na prvním místě – v hudbě.

Oproti humbuku okolo „Mareridt“ mi přijde, že letošní deska „Folkesange“ přišla na svět s menší pompou, což trochu koresponduje s jejím introvertnějším zaměřením. Doposud jsem mluvil hlavně o black metalu, ale samozřejmě by byla hloupost se tvářit, že hudbou Myrkur neprostupuje také záliba ve folku. A právě ona vrcholí v novém počinu „Folkesange“, což je také důvod, proč jsem se rozhodl album zkusit. Právě ta folková složka mi u Myrkur vždy přišla snesitelnější než chabé pokusy o black metal s afektovaným vřískáním (ta ženská řvát fakt neumí a zní to hrozně).

Po všem, co jsem doposud napsal, budu chápat, když mi tohle nebudete věřit, ale „Folkesange“ jsem si nepouštěl s tím, že půjde o sranec a já si budu moct v recenzi zanadávat. Ve skutečnosti jsem si nahrávku pouštěl spíš s neutrálním postojem. A na první poslech to vlastně i docela šlo a neměl jsem s „Folkesange“ nějaký větší problém. Nesednul jsem si na ánus, ale představa dalších pokusů mě nijak nestrašila, což lze vlastně považovat za pozitivní posun, když si vzpomenu, jak jsem se svého času musel nutit do „Mareridt“, jen abych ze sebe mohl vyzvracet recenzi.

To všechno říkám, abyste si nemysleli, že za můj názor na „Folkesange“ mohou předsudky. Vlastně si myslím, že s ohledem na dřívější zkušenosti s muzikou Myrkur, jsem k novince přistupoval možná až nezaslouženě smířlivě. Nicméně i navzdory tomu všemu nakonec nemohu o „Folkesange“ hovořit v pozitivním smyslu.

Folkový sound obecně mám hodně rád a klidně se přiznám, že se mi líbí zvuk folklórních nástrojů sám o sobě, v čemž mají podobná alba výhodu. Snad i proto zpočátku „Folkesange“ znělo ok a první dojmy byly příjemné. Podrobnější poslech ovšem odhalil, že Myrkur se ani tady nedokázala zbavit určité povrchnosti a mělkosti. Pod líbivou slupkou mi to jednoduše přijde prázdné a nezajímavé, po ne úplně dlouhé době až vyloženě nudné a ohrané.

Myrkur

S tím se trochu pojí dvě myšlenky, které mě v souvislosti s „Folkesange“ napadají. Pomalu se mi zdá, že čisté folkové album je ze strany Myrkur splněná povinnost. Ty elementy se tam vždycky nacházely a příchod celé desky v takovém duchu na mě působí strašně očekávaně a nepřekvapivě. Stejně jako je nepřekvapivá i vlastní náplň. Za druhé podle mě „Folkesange“ odhaluje, že nakonec ani ta folková poloha Myrkur není nijak zvlášť dobrá, jen ten black metal je v jejím podání natolik zoufalý, že ony folkové elementy vedle něj působily mnohem lépe, než ve skutečnosti jsou.

Dle standardních zvyklostí folkových alb podobných interpretů (chápejte v hodně širokém slova smyslu) pak stopáž ani není vyplněna výhradně vlastním materiálem. Klasicky se krade z tradiční a folklórní tvorby, což prostě a jednoduše bylo zpracováno už tolikrát (a mnohdy i lépe než zde), že to snad nemůže překvapit, natožpak oslnit nikoho. „Folkesange“ je tedy plné povědomých motivů a melodií, což jen prohlubuje dojem obyčejnosti a nezáživnosti.

„Folkesange“ není deskou, která by mě vyloženě otravovala. Jen se z toho strašně rychle stane hrozná nuda. Ve výsledku se tím tedy nemá smysl zabývat, na základě čehož se dá říct, že Myrkur si i zde udržela svůj kvalitativní standard. Což nemyslím jako pochvalu.


Dog Soldiers (2002)

Dog Soldiers (2002)

Země: Velká Británie / Lucembursko / USA
Rok vydání: 2002
Žánr: action / werewolf horror

Originální název: Dog Soldiers
Český název: Psí vojáci

Režie: Neil Marshall
Hrají: Sean Pertwee, Kevin McKidd, Emma Cleasby, Liam Cunningham

Hrací doba: 105 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Vzpomínám si, že když jsem byl na základce, o „Dog Soldiers“ kolovaly doslova legendy. Že je to ultra drsná podívaná, kde běhají hustí vlkodlaci, trhají lidi na kusy a týpkovi tam vypadnou střeva. Kdo měl to neskonalé štěstí, že se mu tuhle perlu podařilo navzdory zákazu rodičů zhlédnout, ten byl za největšího husťáka na celé chodbě a všem ostatním vyprávěl, jak to bylo zkurveně kruté a jak se u toho vůbec nebál. Ale v noci si určitě pochcával peřiny ještě měsíc. Akorát s tím už se samozřejmě nikomu nechlubil.

Já osobně jsem k těm několika málo vyvoleným nepatřil a na první zhlédnutí „Dog Soldiers“ jsem si musel počkat ještě pár let, když jsem byl na střední škole a moje máma už se tak trochu smířila s tím, že čumím na horory, kde lidem vypadávají střeva. Ale možná dobře, alespoň jsem si nemusel pochcávat peřiny. „Dog Soldiers“ se mi napoprvé každopádně dost líbilo a po následující roky jsem si to pamatoval jako mocně zábavný akčně hororový výplach. Dost často se sice stává, že film, jejž si člověk nostalgicky pamatuje jako povedený, jej při zhlédnutí po letech spíš zklame. Tohle ovšem naštěstí není případ „Dog Soldiers“. Nedávno jsem si jej kvůli tomuhle psaní připomněl a můžu směle prohlásit, že to pořád byla prdel.

Jistě, není nutné z „Dog Soldiers“ dělat nějaké velké umění, protože ničím takovým tenhle biják není a hlavně ani nemá ambice být. „Dog Soldiers“ je béčko jak noha a zároveň je to film, jenž se za svou béčkovost vůbec nestydí, a dokonce z ní dělá i jednu ze svých největších předností. Filmy Neila Marshalla se ostatně vždy vyznačovaly nepříliš velkou myšlenkovou hloubkou, zato jim ale nechyběla velká stylovost a pořádné koule. Stejně tak umí svoje počiny natáčet tak, aby vypadaly mnohem lépe, než na kolik skutečně přišly. Už na jeho vlkodlačím debutu lze tohle všechno vidět dost jasně, ačkoliv u „Dog Soldiers“ ten nepříliš vysoký rozpočet trochu poznat jde. Ale nakonec i vzhledem k tématu a ladění nijak nevadí, že se většina snímku odehrává ve tmě.

S příběhem se nemá cenu úplně zdržovat, protože, ruku na srdce, ten hraje u filmů jako „Dog Soldiers“ druhořadou roli, a kdoví jestli ne ještě menší. Můžeme to shrnout asi tak, že ve skotské vysočině máme vojenskou jednotku na cvičení, ale to cvičení bude o dost ostřejší, než si asi představovali, a to včetně borce, co si furt stěžuje, že mu zrovna utíká důležitý fotbalový zápas. V místních lesích se totiž prohání banda vlkodlaků, takže je jasné, že o rušnou noc bude postaráno.

„Dog Soldiers“ do toho nebuší do plných hned od začátku, nějakou dobu se buduje očekávání a chvíli to trvá, než naše jednotka narazí na prvního agresivního chlupáče. Ale ani tahle část filmu není nudná a dobře připraví půdu pro to hlavní. Jakmile nastoupí vlkodlaci na scénu, tak už se to řeže hlava nehlava až do úplného konce a moc času na odpočinek není. Ačkoliv se prakticky všechno odehrává v jednom baráku a okolních lesích, tempo je celou dobu vysoké a pro nudu vesměs není prostor. Samá přestřelka, každou chvíli někdo zařve anebo mu, jak už padlo výše, alespoň vypadají vnitřnosti z pupku, aby si je posléze posbíral, kolega mu ránu zalepil lepidlem a hobluje se dál.

Dog Soldiers (2002)

Už jen z téhle momentky je asi jasné, že byste u „Dog Soldiers“ neměli nějak zaníceně přemýšlet. Pokud ale toužíte po zběsilém akčním hororu s povedenou atmosférou skotských hlubokých lesů (i když se natáčelo v Lucembursku, haha) a dobře udělanými maskami vlkodlaků (žádný CGI shit), ještě rozhodně na správné adrese.

„Dog Soldiers“ samozřejmě není žádný skutečný majstrštyk, ale má svoje kouzlo a dovolím si tvrdit, že se nejedná o náhodu, že si tenhle biják dodnes mnozí z nás pamatují a že má stále fanoušky, kteří touží po pokračování. O něm se poměrně dlouhou dobu mluvilo a probíhaly přípravy, mělo se jmenovat „Dog Soldiers: Fresh Meat“. Také se v průběhu let objevily zvěsti o možném prequelu anebo dotáhnutí „Dog Soldiers“ rovnou na trilogii. Dokonce padlo i několik dat možného vydání sequelu. Projekt byl nicméně pokaždé odložen, až postupně zdechnul úplně. Což mi přijde škoda, protože další nášup téhle vlčí krasojízdy bych si já osobně klidně nechal líbit. Vypadá to ovšem, že toho už se nikdy nedočkáme.

Dog Soldiers (2002)


ACxDC – Satan Is King

ACxDC - Satan Is King

Země: USA
Žánr: powerviolence / grindcore
Datum vydání: 15.5.2020
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Singe
02. Mouth Breather
03. Gorged
04. Satan Is King
05. Turncoat
06. Matapacos
07. Copsucker
08. Propaganda of the Deed
09. Exercise in Futility
10. Urban Blight
11. Come Out Fighting
12. Revenge
13. Ashes to Ashes
14. Back in Black Bloc
15. Maggot Museum

Hrací doba: 23:06

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Dosavadní dráha ACxDC je stejně divoká jako jejich hudba samotná. V ranku powerviolence si za těch sedmnáct let existence stihli vydobýt pevné místo a mezi vyznavači tohoto žánru asi není nikdo, kdo by je neznal. Vyhledávanou atrakcí se stali už s vydáním svého prvního počinu, EPčka „He Had It Coming“ z roku 2005. A vlastně díky výbušným koncertům možná už i předtím, alespoň tedy v okolí domoviny Los Angeles. Právě krátkohrající nosiče jsou jejich hlavní doménou. Mají jich kopec, zejména díky splitkům s podobně smýšlejícími spolky. Přestože je nemám všechny najeté, musím přiznat, že tahle podoba, tedy stručně a jasně, mě na ACxDC baví nejvíce.

Novinkové album „Satan Is King“ je teprve jejich druhou řadovkou. ACxDC se stihli za svou kariéru už i párkrát rozpadnout. Jeden takový návrat byl tehdy stvrzen, trochu překvapivě, právě vydáním první dlouhohrající desky, tedy „Antichrist Demoncore“ z roku 2014. Asi každá kapela chce vydat regulérní placku, ale po jedenácti letech už to asi není úplně očekávané. Skoro to vypadalo, že jim onen kratší formát plně vyhovuje. Ostatně vzhledem k jejich stylu není divu. Každopádně, jak jsem nyní zpětně zjistil, „Antichrist Demoncore“ je fajn, ale k titulům jako „Second Coming“ nebo „He Had It Coming“ se vracím raději.

Powerviolence byl definován kdysi kolem roku devadesát a ACxDC ho naplňují bezezbytku. Výbušná, za hranici thrashcoru hnaná tempa propletená hned několika umírněnějšími přechody do rytmu klasického hardcoru, a to vše vtěsnané do šibeničního limitu nejlépe jedné minuty. Když se takovýchto titulů sejde víc jak deset, už si to říká o dlouhou fošnu. Na „Satan Is King“ se jich sešlo patnáct, avšak oproti předchozí tvorbě jsou tu výrazně znatelné změny, jež bohužel nejsou úplně pozitivní.

Co zůstalo stejné, je provokace ACxDC vlastní. Je jasné, že například obálka „He Had It Coming“, která je koláží slavné fotky střílejícího vietnamského policisty a ukřižovaného Ježíše Krista, dost lidí nepotěšila. Stejně tak může někoho nadzvednout název Satan Is King, což je očividná parafráze „Jesus Is King“ od Kanyeho Westa. Zůstal také textový záběr na veganství straight edge a, jak rozepsané jméno kapely Antichrist Demoncore napovídá, satanismus. Samozřejmě, že hudební zaměření ACxDC je i na „Satan Is King“ podobné, ale tentokrát to zní všechno trochu jinak.

Při poslechu „Satan Is King“ ihned praští do uší jeho zvuk. Ten je nyní daleko více metalický. Ne, že by ACxDC začali hrát metal, ovšem ten punkový základ, který jejich stará EPčka a také „Antichrist Demoncore“ mají, je tu zastřen do poměrně fádního a pro současný grindcore zcela běžného výraziva. Kytary znějí jako regulérní bruska, ne příliš vzdálená od švédského death metalu, bicí jsou upozaděny dozadu a dříve občasný growling je stále častější. Po této stránce mi „Satan Is King“ připomíná například poslední řadovku Nails. Ostatně produkci obstaral Taylor Young, bubeník Nails.

ACxDC

Skladatelsky jsou ACxDC lehce rozpoznatelní, avšak zemitějších pasáží přibylo. Binec je to však stále řádný. Jasně, že je to kurevská zběsilost, ale snad právě díky tomu zvuku to na mě působí usedleji a tak nějak mě to nekope tak moc, jak bych si sám přál. Co na tom jejich virválu upřímně moc nemusím, je uštěkaný vokál Amalfitana, což je dáno tím, že podobně vysoký ryk nemám obecně moc v lásce. Na „Satan Is King“ mi však sedí o něco více, možná kvůli tomu, jak se vhodně doplňuje i s hlubší polohou. Hitově vyřvávající titulní skladba či druhá singlovka „Copsucker“ to náležité předvádějí. Silné riffy se tu také dají najít, ať už v „Gorged“, „Propaganda of the Deed“ nebo „Urban Blight“, to samé platí pro zajímavé a účinné přechody, avšak stejnou měrou jsou tu přítomné i pasáže, které vůbec ničím nevynikají. Výsledná intenzita „Satan Is King“ je tak citelná, ale ne trvalá. S přibývajícími poslechy navíc dále opadá, což je pro budoucí použití nahrávky fatální.

Z celkového hlediska se tu tak neděje nic moc zásadního ani památného. Je to prostě dobře odehraný a poslouchatelný standard s několika povedenými momenty, kdy ACxDC dělají to, co umí, avšak předvedli nám to už i lépe. Desku pro mě sráží dolů zejména její neosobní zvuk a v něm utopené bicí, které sice jedou na plné obrátky, ale nějak to na mě nedoléhá. Jako nárazový výplach „Satan Is King“ poslouží, ale postupem času už jsem musel hledat důvody, proč tuhle desku znova protočit. Přednost dám raději jejich starší tvorbě či jiným novým albům smeček jako francouzští Satan nebo Caustic Wound.


Golden Light – Sacred Colour of the Source of Light

Golden Light - Sacred Colour of the Source of Light

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Iron Bonehead Productions / First Spell Productions

Tracklist:
01. Sceptre of Solar Idolatry
02. The Western Gate
03. Dawn of History
04. Sacred Colour of the Source of Life

Hrací doba: 32:30

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Iron Bonehead Productions

Pod značkou Iron Bonehead Productions vychází hromada zaběhnutých kapel, které všichni dávno známe. Pravidelně se zde ale objevují i nová neokoukaná jména, z nichž některá bývají dost zajímavá a stojí za pozornost. Přesně do téhle kategorie spadá rovněž zámořský projekt Golden Light.

V případě Golden Light se ovšem nebavíme o úplně nové skupině v tom smyslu, že by snad ani její členové neměli žádné předchozí zkušenosti nebo jich měli jen minimum. Spíš naopak – oba muzikanti za Golden Light už mají na triku slušnou řádku dalších skupin. Vokálu se ujala Meghan Wood, jejíž další působiště já osobně neznám. Za zmínku ale podle všeho bude stát Crown of Asteria, protože se zřejmě jedná o její sólový projekt, jehož diskografie je už navíc relativně rozsáhlá. Druhým do party budiž Eric HendersonNjiqahdda (a hromady dalších kapel), které už lze dlouho považovat za zavedenou záležitost.

Pohovořit zlehka můžeme také o formátech, v nichž debutová deska „Sacred Colour of the Source of Light“ vyšla. Běžně prezentovaný obal na internetu přísluší jen digitální a CD edici. Vinyl nabízí alternativní artwork a ten cédéčkový / digitální zdobí přední stranu velkoformátového bookletu. Především jsem ale chtěl zmínit speciální edici alba, již limitovaně vydali First Spell Productions (jeden z labelů, jejichž vlastníkem je právě Eric Henderson).

Tato verze obsahuje CD a DVD s původními artworky (v bookletu LP edice od Iron Bonehead Productions se však objevují také). Na CD se nachází tzv. „Original Sound Version“ alba, což reálně znamená mix a master odlišný od běžně dostupných nosičů od IBP. Tato verze je k mání pouze zde. DVD pak obsahuje obrazovou vizualizaci hudby doplněnou o videoklip „Sceptre of Solar Idolatry“, jenž se objevil i online.

Pod lehce „biblickou“ grafikou se nachází prudce atmosférický monotónní black metal se syrovějším soundem, který by od boku mohl zachutnat lidem, které bavila například poslední deska Turia. Golden Light se daří vytvořit obklopující a pohltivý zvuk, díky němuž sice může „Sacred Colour of the Source of Light“ leckomu znít jednotvárně, ale mně osobně tenhle přístup naprosto vyhovuje. Myslím si totiž, že náladotvornost a schopnost navodit hypnotické stavy jsou pro daný druh black metal násobně důležitější než konkrétní motivy. Nahrávky jako „Sacred Colour of the Source of Light“ mi dávají za pravdu, protože výsledné dojmy jsou hodně silné.

Golden Light

Golden Light daného stavu dosahují prostřednictvím standardních blackmetalových elementů, mezi nimiž nechybí například dlouhé minuty dutého monotónního sypání bicích. V kombinaci se zastřenými, skoro až „rozostřenými“ riffy a vokálem, jenž z celku nijak nevystupuje a plní spíš roli dalšího nástroje, to pak vytváří kýžený blackmetalový trans. Posledním výrazným, leč stále nepřekvapivým elementem alba jsou ambientní zvuky jemně vystupující nad základní zvukovou masu.

Samozřejmě, nastavený recept je nepochybně velice jednoduchý, ale „Sacred Colour of the Source of Light“ jasně ukazuje, že i takovou věc lze stále hrát poutavě, a to i pro posluchače, jenž má v žánru už něco naposloucháno. Vezměte si kupříkladu jednoduchý motiv, který se prolíná druhou polovinou dvanáctiminutové titulní skladby. Vlastně jde jen o několik málo triviálních tónů, ale funguje to báječně. Méně někdy znamená více a v black metalu tohle pořekadlo platí obzvlášť. Golden Light to evidentně chápou a se žánrovým minimalismem pracují maximálně účinně.

Nechci a nebudu tu tvrdit nic o nějakém veledíle nebo snad albu roku. Na to je „Sacred Colour of the Source of Light“ přece jenom málo svébytné. Nemůžu ale zastírat, že mě debut Golden Light i přesto hodně vzal a považuji jej za výbornou desku. Dostává se mi zde totiž přesně toho, co od black metalu očekávám, a to v koncentrované a strhující formě. Toho si nelze necenit.


Not My God – Not My God

Not My God - Not My God

Země: USA
Žánr: industrial / EBM
Datum vydání: 14.2.2020
Label: Cleopatra Records

Tracklist:
01. Fiction
02. Until the Pain Is Gone
03. Sowing Discord
04. Murder Suicide
05. Equalizer
06. Birthright
07. Decay, Decay
08. First Blood
09. Nevermore
10. Right Now
11. Persephone
12. Cold Black
13. 13

Hrací doba: 59:54

Odkazy:
facebook / bandcamp

Formace jako Not My God mají pro recenzenta tu výhodu, že se nemusí moc rozmýšlet, čím by měl svou kritiku začít. Řešení se totiž nabízí samo – stačí jen letmý pohled na sestavu. Tyhle informace před čtenářem jednoduše nelze zamlčet, takže jestli ještě nevíte, kdo za tímhle projektem stojí, připravte se na dva odstavce plné doučování.

Not My God spojuje dvě výrazné persony industrial(rockové) muziky. Tou první je původem švédský muzikant Tim Sköld, jenž má toho na triku fakt hromadu, takže nebudu vyjmenovávat úplně všechno. Co se těch nejznámějších věcí týče, tak určitě nelze vynechat glammetalové Shotgun Messiah, industriální kultovku KMFDM ani její jednorázové alter ego MDFMK, sólovou kariéru nebo několikaleté hraní u Marilyna Mansona. Slušné portfolio, do něhož od roku 2018 přibylo rovněž členství u Psyclon Nine

…čímž se dostáváme ke druhé polovině Not My God. Kapelu totiž doplňuje Nero Bellum právě z Psyclon Nine. Ten se sice nemůže chlubit takovou řádkou kapel, ale zase se může pochlubit pokokot silnými deskami v rámci svého hlavního projektu a také hromadou feťáckých eskapád. Každopádně to byl primárně on, kvůli komu jsem se o Not My God začal zajímat. Sköld mi sice nevadí, ale nemám potřebu jeho muziku nějak zvlášť vyhledávat. Zato Psyclon Nine mám moc rád, jejich pecky valím v přehrávači pravidelně a občas si s chutí poslechnu i celou placku v kuse.

Nevím, jak přesně měli hoši rozdělenou zodpovědnost co se týče komponování a instrumentální stránky, ale minimálně vokálně si bere výrazně víc prostoru Tim Sköld, jehož zpěv provází drtivou většinou bezejmenné nahrávky. Nero Bellum se svým charakteristickým zkresleným skřehotem spíš jen dělá křoví, ale občas se taky ozve, viz třeba „Decay, Decay“. Předpokládám tedy, že Bellum měl na starost víc muziky. Ostatně, smysl by to dávalo, poněvadž některé industriální plochy na desce nechají vzpomenout na Nerovy improvizované elektronické sólo sety, jejichž záznamy můžete na YouTube najít.

Přestože mají oba borci bohaté zkušenosti s mícháním elektronické a kytarové hudby, v rámci Not My God se na rockovou složku kompletně vydlabali a jedou čistě v industrial / EBM soundu. Kdo by se ale po tomhle sdělení začal těšit na nějakou divočinu třeba ve stylu raných desek Psyclon Nine, toho budu muset zklamat, jelikož Not My God se vydávají odlišnou cestou.

Směřování a pojetí alba vlastně nastavil již úvodní singl „Fiction“. Jede se spíš ve středním, trpělivě tepajícím rytmu, jejž doplňují atmosféricky zaměřené synťáky. Tím pádem vlastně dává smysl, že do toho zpívá především Sköld, protože Nerův jekot pasuje víc do agresivnější palby, jíž si ostatně užívá dost ve své domovské skupině.

Not My God

Zmiňovaný singl „Fiction“ se mi sice líbil, ale tak trochu jsem v předstihu doufal, že dojde i na nějaké svižnější songy. Což se, jak už padlo, nestalo, a proto jsem byl na první poslech trochu zklamán. U spousty elektronických alb se mi stává, že mě rychle omrzí, pokud celou dobu lpějí na jedné rychlosti. Rychle jsem ale zjistil, že ono zklamání nebylo na místě, neboť „Not My God“ na podobné neduhy netrpí. Skladby mezi sebou nesplývají a prakticky všechny dokážou nabídnout nějaký výrazný motiv, díky němuž si své místo na nahrávce obhájí.

Celé to funguje i z toho důvodu, že Not My God se nezabývají tanečností a sázejí víc na atmosférickou stránku a potemnělou náladu. A to se jim daří, aniž by se hudba uchylovala k nějaké ubrečenosti nebo „emo“ výlevům.

Přiznám se, že v předstihu jsem byl na debut Not My God zvědavý, ale trochu jsem se bál, že album nakonec nebude tak dobré. Šlo nicméně o zbytečné obavy, protože ve finále z toho vylezla příjemná záležitost, s níž jsem strávil uspokojivé množství času. Za mě tedy naprosto v pořádku.