Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Sssssss (1973)

Sssssss (1973)

Země: USA
Rok vydání: 1973
Žánr: natural horror

Originální název: Sssssss
Český název: Sssssss

Režie: Bernard L. Kowalski
Hrají: Strother Martin, Dirk Benedict, Heather Menzies-Urich

Hrací doba: 95 min

(Budou ssssssspoilery.)

Na „Sssssss“ okamžitě zaujme jedna věc. Sssssssnad ani nemusssssssím říkat jaká, protože věřím, že jsssssste si toho hned všimli. Abychom sssssssi ale byli jisssssssti, že máme na mysssssssli to sssssssamé, tak prozradím, že jsssssssem sssssssamozřejmě mířil na název. Nebudeme sssssssi nic nalhávat – „Sssssss“ je pěkně debilní jméno pro film. Nicméně právě díky němu sssssssi sssssssnímek vybudoval až ssssssskoro kultovní ssssssstatusssssss. Když ssssssse totiž něco jmenuje takhle krásssssssně blbě, tak kdo by to sssssssakra nechtěl vidět?

Jissssssstě nikoho z vásssssss nepřekvapí, že film ssssssse točí okolo hadů. Prakticky celý ssssssse odehrává v domě doktora Carla Ssssssstonera, jenž ssssssse zabývá ssssssstudiem hadů, jichž má také ve sssssssvé laboratoři úctyhodnou sssssssbírku. Včetně několika prudce jedovatých. Kromě vědátora a hromady plazů v domě žije ještě vědátorova dcera Krissssssstina. A nově k nim přibude také ssssssstudentík ze školy v nedalekém městě, jehož sssssssi doktor vymodlí ssssssspolečně sssssss grantem jako pomocníka. Jeho předešlý asssssssissssssstent totiž zničehonic zmizel, prý odjel kvůli nemocnému členovi rodiny.

Jen totální lobotom by sssssssi mohl myssssssslet, že předešlý ssssssstudent ssssssse jen tak zvedl a bez ssssssslova odjel kvůli rodince. Obzvlášť když vám důvod jeho zmizení vykecá sssssssamotný film už ve sssssssvém intru. A kdybyssssssste náhodou pussssssstili film a teprve pak šli nafarmit občerssssssstvení do kuchyně, takže jssssssste prvních pár minut prošvihli, tak vám to pro jissssssstotu vykecá také průvodní text dissssssstributora nebo jakýkoliv popisssssss děje na internetu. Takže vám to klidně vykecám taky.

Doktor sssssssvým asssssssissssssstentům píchá injekce, údajně pro posssssssílení imunity vůči hadím kousssssssnutím, což zdánlivě dává sssssssmysssssssl, ale ve ssssssskutečnosssssssti jim dává nějaké sssssssračky, protože právě oni jsssssssou jeho největším experimentem. Vědátor ssssssse totiž sssssssnaží vytvořit dokonalého tvora – hada sssssss lidssssssským intelektem. První pokusssssss ssssssse příliš nevydařil a ssssssskončil tak na půl cesssssssty, takže jej prodal do cirkusssssssu, kde nyní chudák tráví časssssss jako exponát v panoptiku. Ale podruhé už ssssssse to zaručeně povede!

Překvapující je nicméně jedna věc. Jakkoliv název vypadá tak béčkově, že víc to ssssssssnad ani nejde, ve ssssssskutečnosssssssti ssssssse „Sssssss“ sssssssnaží být docela ssssssseriózním sssssssnímkem. Jedná ssssssse o pomalejší kousssssssek, jenž ssssssstaví na possssssstupném sssssssměřování k nevyhnutelnému cíli, jímž je přeměna našeho ssssssstudentíka v plaza. Pokud tedy čekáte nějakou ssssssstandardní natural horror jízdu ssssssse zmutovanými hady, možná budete překvapeni, ne-li dokonce zklamáni – sssssssstejně jako já, když jsssssssem „Sssssss“ kdysssssssi viděl poprvé. Ssssssstačí ale přenassssssstavit mindssssssset a pak ssssssse ukáže, že „Sssssss“ je vlassssssstně docela ssssssssolidní záležitossssssst. Netvrdím, že ssssssse jedná o nějaké veledílo, ale za jedno podívání to určitě ssssssstojí, máte-li náladu na oldssssssschoolový pomalý horor sssssss poměrně zajímavou ússssssstřední myšlenkou.

Sssssss (1973)

Ocenit lze také to, že ssssssse sssssssnímek nebál pracovat sssssss reálnými plazy. Všichni hadi ve filmu jsssssssou ssssssskuteční, a dokonce ani neměli vylámané zuby nebo tak něco, tudíž byli ssssssschopni ušktnout sssssss plným jedem. A na výsssssssledku je znát, že nebyly použity nějaké levné napodobeniny. Maketa ssssssse prý objevila pouze v jediném záběru v celém filmu. I to zvyšuje uvěřitelnossssssst a přidává kredit.


Boogeyman 3 (2008)

Boogeyman 3 (2008)

Země: USA
Rok vydání: 2008
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman 3
Český název: Boogeyman 3

Režie: Gary Jones
Hrají: Erin Cahill, Charles Hittinger, Mimi Michaels

Hrací doba: 94 min

(Budou spoilery.)

„Boogeyman“ je strašně debilní série. Ale fakt strašně moc. U jedničky jsem málem zdechnul nudou, ta se pro mě stala etalonem filmařské impotence a jasnou ukázkou toho, jak by se neměly dělat horory. Jasně, duchařské horory nikdy nepatřily k mým oblíbeným kratochvílím, ale první díl „Boogeymana“ mi přišel tragický i na poměry subžánru. A to je kurva co říct. Doteď nechápu, jak takový hnůj vůbec mohl zplodit nějaká pokračování.

Dvojka byla trochu snesitelnější, ale pořád nic moc. Hlavně se ale klidně mohlo jednat o úplně nesouvisející snímek, protože návaznost na jedničku byla maximálně formální a taky trochu umělá, ani nemluvě o tom, že „Boogeyman 2“ i na férovku změnil žánr, neboť ze supernatural hororu skočil do slasheru. Jako hloupoučká neinvenční vyvražďovačka, na niž během pár dnů zapomenete, se to při velmi nízkých nárocích a vypnutém mozku dalo jakž takž odtolerovat. K něčemu, co by se dalo nazývat dobrým filmem, ale měla i dvojka dost daleko.

Na „Boogeyman 3“ jsem po popisovaných zkušenostech neměl zrovna kdovíjakou náladu. Ale říkal jsem, že když už jsem přetrpěl ty dvě předešlé sračky, nebudu vyměklá moč a ze studijních důvodů dorazím i ten poslední díl, abych teda viděl jakože celou „trilogii“. Uvozovky jsem zvolil záměrně, protože také trojka by klidně mohla být úplně samostatný bubácký biják. Sice se odkazuje zejména na události dvojky a v jednu chvíli tuším padne i jméno hrdiny z jedničky, ale věřte tomu, že kdybyste první dva díly neviděli, zážitek z trojky by to vám to nijak nezkazilo. Ne snad, že by tam na vás nějaký zážitek čekal. Leda tak ten negativní.

Tohle odtržení jednotlivých dílů, přestože trojka události dvojky zmiňuje poměrně často, způsobuje mimo jiné sám titulní strašák. Velké hororové série stojí hlavně na skvělém a zapamatovatelném záporákovi. Kdo z vás dokáže vyjmenovat hrdiny z jednotlivých části „Friday the 13th“? Já tedy ne. Jestli si ale pamatuju, jak Jason Voorhees vypadal v kterém díle, kde si připsal spacákovou vraždu a kde přeseknul kebuli vozíčkářovi? Jasná páka, vole, to ví přece každej!

Boogeyman je nicméně strašně necharismatické a neosobní monstrum. Obyčejný bubák bez jakýchkoliv jasných poznávacích znamení, trademarků, kultovních mordů nebo pořádného příběhového pozadí. Samotný strašák je stejně rozblemcané nic jako jeho filmy. Navíc v každém díle vypadá jinak a chová se jinak. V jedničce se vlastně skoro ani neobjevil a v těch pár záběrech jej suploval digitální blivajz. Ve dvojce se vlastně neobjevil vůbec, protože tam vraždil nějaký náhodný kuřbuřt s traumičkou z dětství.

Boogeyman 3 (2008)

Ve trojce už se konečně objeví, ale snad by lépe udělal, kdyby se na to vysral. V některých záběrech se opět jedná o digitální maglajz, avšak kromě nich už se tvůrci odhodlali i k namaskovanému chlápkovi. Výsledek je ovšem zoufalý jak sexuální život poustevníka v celibátu. Boogeyman tu vypadá jak retardovaný brácha Sadako„Ringu“.

Navíc jsem za ty tři díky pořád nepochopil, kde, jak a proč se bubák zjevuje. Myslel jsem, že se objevuje v šatnících. Tady se ale neštítí vyskočit i zpod postele, ze spíže v kuchyni nebo zaútočit ve větrací šachtě. „Boogeyman 3“ se sice snaží divákovi vnutit nějakou rádoby mytologii o tom, že strašák je skutečný, jen když tomu člověk věří, ale zdá se mi, že tahle teorie dost podkopává některá zabití z prvního dílu.

Boogeyman 3 (2008)

S vraždami se Boogeyman ve trojce taky dvakrát nepředvede. Nějaké by tu sice byly, viz probodnutí ksichtu střepy od bongu nebo narvání buzíka do kufru. Dokonce i pokusy o krev by se našly. Nicméně vzhledem k tomu, že celý film a vlastně i celá série vypadá tak hrozně lacině (a tím myslím jak obsah, tak formu), i ta elementární snaha se míjí účinkem. Naneštěstí se pak najdou i nechtěně vtipné momenty jako třeba zabití kluka hlavní hrdinky. Ten šulin v masce bubáka teda přehrává jak debil konstantně, ale jeho skok ze zálohy v tomhle případě mě fakt uzemnil. V tom špatném slova smyslu. Kromě vražd se objeví i pár pokusů o lekačky, ale s výjimkou jedné stojí i tohle za vyližprdel.

„Boogeyman 3“ mi určitě přijde slabší než dvojka. I ta je sice jalová, ale srala mě nejméně ze všech. Navzdory všem negativům si ale myslím, že trojka dopadla lépe než naprosto katastrofální jednička. Což je podle mě velký paradox, protože myslím, že nenajdete moc sérií, kde jednička představuje to naprosto nejhorší a navíc s takovým přehledem. Ve trojce aspoň hrají docela pohledné roštěnky a některé z nich ukážou i cecíky, takže už jen na tohle „Boogeyman 3“ nad jedničkou vítězí.

Boogeyman 3 (2008)

Ale jasně, už trochu začínám vařit z vody. Ani všechny kozy světa totiž nic nezmění na tom, že „Boogeyman 3“ je pořád strašná mrdka. Zlatej Jim Wynorski, ta jeho zetka jsou aspoň zábavná. „Boogeyman“ je sterilní kus hovna, jenž za sledování určitě nestojí. To si radši objeďte bradavky šmirgl papírem. Bolet to bude cca stejně, chytré to taky bude nastejno a zabere to méně času.


Cirith Ungol – Forever Black

Cirith Ungol - Forever Black

Země: USA
Žánr: doom / heavy metal
Datum vydání: 24.4.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Call
02. Legions Arise
03. The Frost Monstreme
04. The Fire Divine
05. Stormbringer
06. Fractus Promissum
07. Nightmare
08. Before Tomorrow
09. Forever Black

Hrací doba: 39:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Každý, kdo má načteného Tolkiena, ví, že jedna ze dvou možných cest do Mordoru vede skrze průsmyk Cirith Ungol, v němž se ukrývá pavoučice Odula. Já ho načteného nemám, takže jsem dosud vůbec netušil, že se ono místo jmenuje právě takhle, ale zato moc dobře vím, že Cirith Ungol je také legendární heavymetalová kapela z Los Angeles. Podobně jako Manilla Road nebo Pagan Altar to do první ligy nikdy nedotáhli, ale pro hrst svých oddaných fanoušků jsou nesporným kultem. Ono přijít s hraním epického heavy / doom metalu na začátku osmdesátých let právě v Los Angeles chtělo bezpochyby kuráž. Ve Městě andělů v té době akorát začínala glamová horečka, do které Cirith Ungol zrovna dvakrát nezapadali. O to cennější je, že vydrželi a své příznivce si našli. O jejich zásadním historickém postavení mohou svědčit také slova Thomase G. Warriora, podle nichž je dvouslovný název Celtic Frost poctou právě pro Cirith Ungol.

Cirith Ungol sice začali být studiově aktivní až z kraje osmdesátých let, ale jejich historie se datuje až do roku 1972. To ještě hráli progresivní hard rock a k temné a těžké podobě pravěkého heavy metalu se dostávali téměř deset let, kdy konečně vydali prvotinu nazvanou „Frost and Fire“. Na toto dílo navázali ještě proslulejším „King of the Death“, které je považováno za vrchol jejich tvorby. Následovaly desky „One Foot in Hell“ a „Paradise Lost“ a pak na dlouhou dobu nic. V roce 1992 se Cirith Ungol rozpadli, navíc pár roků poté zemřel jeden ze zakládajících členů, kytarista Jerry Fogle, čímž se případný návrat zdál ještě méně pravděpodobný. Naděje živil Greg Lindstrom, který se svou dočasnou kapelou Falcon přehrával i skladby Cirith Ungol.

V roce 2015 však jakýsi Jarvis Leatherby zorganizoval zkoušku téměř kompletní nejslavnější sestavy Cirith Ungol ve složení Greg Lindstrom, Robert Garven, Tim Baker a Jim Barraza, přičemž sám Leatherby se nakonec ujmul basy a návrat byl na světě. Jeho stvrzením je kromě koncertů také právě vydané nové studiové album „Forever Black“.

Dvacet devět let je dlouhá doba, ale mohu rovnou prohlásit, že „Forever Black“ jasně ukazuje, že Cirith Ungol rozhodně nic ze svého umění nezapomněli. Novinka asi nezpůsobí žádný poprask napříč metalovou komunitou, ale to jenom z toho důvodu, jak uzavřenému žánru se věnují. „Forever Black“ je jednoduše kvalita a jestliže patříte k vyznavačům Cirith Ungol, nevěřím tomu, že byste mohli být zklamaní. Už jen pohled na obálku, jak jinak než z dílny Michaela Whelana, který se postaral i o všechny předchozí, musí velice potěšit. S hudbou je to vlastně úplně stejné. Jsou to Cirith Ungol se vším všudy – archaický heavy metal s nenapodobitelným Bakerovým ječákem, v němž se to meči a magií jenom hemží.

Cirith Ungol

Úplně nejvíce jsem si oblíbil závěrečnou trojici „Nightmare“, „Before Tomorrow“ a titulní „Forever Black“. Tady mám fakt chuť obléct brnění, zatnout svaly, vzít do ruky meč a jít na zteč proti hordě skřetů. Co chtít od epického heavy metalu víc? A to nepatřím ke kdovíjakým vyznavačům fantasy a skřítkování. Závěr „Forever Black“ je ale vpravdě extra silný. Zbytek desky mu sice nestačí, ale to neznamená, že by rovněž nestál za poslech. Úvodní intro s následující „Legions Arise“ dokáže pečlivě vtáhnout do atmosféry alba, a přestože následující „The Frost Monstreme“ lehce pokulhává, má stejně jako zbylé „The Fire Divine“, „Stormbringer“ a „Fractus Promissum“ i povedené momenty, kvůli nimž se vyplatí tuto cestu na okřídlených ořích absolvovat celou.

Vůbec bych se nebál „Forever Black“ srovnávat s „Frost and Fire“ nebo „King of the Death“. Tohle je prostě poctivá práce a návrat, na nějž mohou být Cirith Ungol právem hrdí. Žánrový mladíci jako Crypt Sermon, Eternal Champion nebo Sumerlands dostali tvrdý úder. Jestli vám hudba Cirith Ungol dosud nic neříkala, „Forever Black“ na tom nic nezmění. Jestli se vám líbila, „Forever Black“ se vám bude líbit také. Novinka je takový dárek jak pro kapelu samotnou, tak pro všechny jejich oddané, kteří na ně celé ty roky čekali. Já mezi ně sice nepatřím, ale „Forever Black“ mě zasáhlo daleko více, než jsem sám čekal. Jak se praví v textu: Legions arise – false metal will fall! Takže vzhůru do boje!


Warp Chamber – Implements of Excruciation

Warp Chamber - Implements of Excruciation

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 27.3.2020
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Abdication of the Mind
02. Shadows of Long Forgotten Terror
03. Harvesting the Life Force of a Crumbling Orb
04. Exultant in Chthonic Blasphemy

Hrací doba: 30:06

Odkazy:
bandcamp

Deathmetalová demíčka se už zase vyplácí sledovat. V poslední době jich vychází spousta a některá získávají i fyzickou podobu, kdy se dostanou, stejně jako za starých časů, na pásky kazet. Příjemné je zjištění, když to některá z takovýchto smeček doklepe až ke stvoření dlouhohrajícího počinu. Takový příběh potkal i americké Warp Chamber. Dva roky staré zapáchající demo „Abdication of the Mind“ bylo pravděpodobně dost silné na to, aby si je vytáhli Profound Lore Records a dali jim možnost ukázat ještě více ze svého hnusného kumštu.

Může překvapit, že prvotina Warp Chamber nazvaná „Implements of Excruciation“ byla natočena ve stejném roce jako ono demo. Na vydání tedy čekala dva roky. O nahrání se postaral Greg Wilkinson a mastering si vzal na starosti Dan Lowndes, takže zaměření je předem jasné, když se kolem těchto dvou jmen točily kapely jako Mortiferum, Necrot, Undergang nebo Vastum. I Warp Chamber lze bezpečně zařadit mezi nové deathmetalové vylomenosti čerpající z energií let osmdesátých a devadesátých. Finsko, Švédsko, Amerika, všechny tyhle školy daly jejich zvuku něco.

Co se tedy ukrývá pod tou krásnou obálkou, kterou se mi dosud nepodařilo rozluštit? Vzhledem ke spoustě kabelů a přístrojů na ní, se dá vytušit, že se témata budou točit kolem science fiction. To ostatně potvrzuje i příslušná kolonka na metalovém archívu. Jestli je to v textech ale opravdu obsaženo, a o co konkrétněji vlastně jde, není vůbec jasné. A zřejmě nejenom mně. Právě to je totiž dost možná nejčastěji probíraným tématem okolo „Implements of Excruciation“ – jeho zpěv. Ten totiž ze všeho nejvíce připomíná chroptícího mutanta, z jehož projevu není zřetelné ale vůbec nic. Jestli tu nějaké texty jsou, tak jsou dokonale ukryty pod vokálním výrazivem. Myslím si, že nějaké náměty písně mají, ale naživo musí být stejně úplně jedno, jestli se do mikrofonu zvrací nějaká slova nebo ne. Jiné je to však studiově. S koukáním do případných textů by to asi bylo snadnější. Ostatně s touto pomůckou se pak už daří rozluštit i třeba takové Demilich.

Je trochu škoda, že právě vokál na sebe poutá tolik pozornosti, jelikož pro mě jsou Warp Chamber hlavně o hudbě. Upřímně jsem si říkal, jestli by to všechno nebylo lepší pouze instrumentálně. Jasný, je to kurva death metal a nikdo tu nečeká zrovna Pavarottiho, ale s postupem času mi začal zpěv připadat svou monotónností a neohrabaností spíše nechtěně vtipný. Každopádně, na „Implements of Excruciation“ si říkají o hlavní slovo riffy, protože těch je tu jak nasráno. To ovšem neznamená, že všechny lámou kosti. Warp Chamber na ně ale hodně sázejí. Přestože se nejedná o progresivní hudbu, změny temp potkávají každou skladbu hned několikrát a k přemosťování dochází právě díky kytarám. Někdy to lepí moc příjemně, jindy to nehezky skřípe.

Warp Chamber

Výraznost určitých partů je totiž dána zejména průměrností jiných, a tato průměrnost s přibývajícími poslechy začne být čím dál více nápadná. Tradiční podzemní zvrácenosti se tu mísí s až nečekanou chytlavostí, což dokáže trhat prdel na kusy, ale přijde mi, že je toho všeho prostě trochu moc najednou. Hlavně se tyto momenty nacházejí mezi kupou docela všedních postupů. Dost tím trpí také atmosféra desky, která v podstatě neexistuje a výsledný dojem je tak poměrně vlažný.

Za nejlepší kousky považuji ten první a poslední. „Abdication of the Mind“ je dobře známa už z prvotního dema stejně jako „Harvesting the Life Force of a Crumbling Orb“. Nové jsou tak de facto pouze zbylé dvě skladby „Shadows of Long Forgotten Terror“ a „Exultant in Chthonic Blasphemy“. Kromě vylepšeného zvuku se oproti původním demoverzím nezměnilo takřka nic. Všechny tituly jsou dost dlouhé a na to také doplácejí. Jejich rozmáchlost mi prostě ke stylu Warp Chamber nesedí. Sice jsou jenom čtyři, takže celková stopáž je v příjemné půlhodince, ale u žádné ze skladeb opravdu necítím tu nutnost ji takto natahovat. Právě kvůli tomu pak celý materiál zní tak kostrbatě poskládán dohromady. Někdy je dobré vědět, kdy skončit. Nápady tu jsou, dokonce i naprosto smrtící a chytré, ale myslím, že s nimi mohlo být naloženo podstatně lépe.

„Implements of Excruciation“ bych tak shrnul jako slušnou, ale rychle ohranou nahrávku. I když jsem si ji pustil spoustukrát, stále nemám ucelený názor na to, jestli ji vlastně vůbec brát vážně. Sice to zní oddaně, avšak náladově to na mě díky lehce úsměvnému vokálu a podivně poskládané struktuře skladeb působí dost nejistě a neuzrále. Na druhou stranu, některé party se mi zaryly tak hluboko do hlavy, že tak nějak tuším, že si to čas od času pustím. Prvotina Warp Chamber je zkrátka rozporuplná a nejlepší bude, když si na ni každý udělá svůj vlastní názor. Koneckonců tak jako vždy.


Miscarriage – Fucking Disgusting

Miscarriage - Fucking Disgusting

Země: USA / Švédsko
Žánr: noisegrind
Datum vydání: 14.2.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
odmítám vypisovat

Hrací doba: 61:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

Mezinárodní binec Miscarriage před více jak rokem vyprasil do světa chrchel s názvem „Imminent Horror“. Pro mě osobně se jednalo o první setkání s touhle formací a považoval bych to za „příjemné“ setkání, pokud se v souvislosti s takhle odpornou hudbou vůbec dá mluvit o něčem příjemném. Miscarriage tu drhli ukrutné bahno, které nemělo jiný záměr než svého posluchače zdeptat. Nic jiného na „Imminent Horror“ nebylo třeba hledat, protože nic jiného se v tom ani najít nedalo. Prostě a jednoduše šlo o ortodoxní pomalý marast, jenž se bez smilování i bez slitování sunul kupředu a udivoval svou oddaností ohavnosti.

Nemyslím si nicméně, že by „Imminent Horror“ bylo skutečně skvělou deskou. Na navození opravdu velkého dojmu toho nabízela přece jenom málo a z dlouhodobého hlediska tak neobstála. Svým vzýváním ošklivosti, tělesných deformací, psychické deprivace a obecně vší zvrhlosti však na nějaký čas dokázala posloužit naprosto bezproblémově, a to dost silně na to, aby po sobě zanechala vzpomínku. Sice jsem si později „Imminent Horror“ koupil i na gramofonové desce, ale potřebu poslouchat už jsem po ukončení povinného vstřebávání na recenzi nikdy nenašel. Nevylučuji sice, že se to někdy stane, ale přílišná jednotvárnost přece jenom zabraňuje tomu, aby se „Imminent Horror“ mohlo zařadit do seznamu alb vhodných k pravidelnější rotaci v přehrávači.

Chuť poslouchat další nahrávky samotných Miscarriage jsem ovšem měl. A to i navzdory tomu, že skupina již dopředu hlásila, že další počin „Fucking Disgusting“ přinese výrazné změny oproti „Imminent Horror“. Co se slíbilo, to se také vyplnilo…

„Fucking Disgusting“ je na první pohled něco značně odlišného než minule, a to jak hudebně, tak dramaturgicky. Zatímco „Imminent Horror“ nabízelo sedm skladeb delšího rázu a pomalou ohavnost, „Fucking Disgusting“ do posluchače hustí ve zběsilém tempu zvěrstvo rozsekané na sto (!) krátkých stop. Nejdelší z nich je, pokud se nemýlím, track číslo 76 s názvem „U“. Trvá celou minutu a 32 vteřin.

Názvy songů jsou nakonec také zábavné. Každý z nich dostal od Miscarriage jen jedno písmenko. Tituly písniček (dá-li se to tak nazývat) pak dávají dohromady slova, přičemž vás asi nepřekvapí, že jde o – „FUCKING DISGUSTING“. V některých částech tracklistu navíc pozpátku. Asi pro osvěžení.

Miscarriage

Všehovšudy, „Fucking Disgusting“ je primárně prudce agresivní a nepříčetný noisegrind. Víc vlastně o albu vědět nepotřebujete. Beztak ani nejde dost dobře poznat, kde jeden song končí a druhý začíná, ale o tady vůbec nejde. Desku byste si měli pustit v případě, že prahnete po přívalu impulzivní zloby. Tu a tam se stane, že Miscarriage povolí uzdu a třeba zajebou pasáž (spíš asi track) s lehkou obměnou, například někde mezi sedmdesátou a osmdesátou položkou tracklistu se nachází hned několik podobných kusů. Na výsledný dojem to nemá žádný vliv.

Může se tedy zdát, že „Fucking Disgusting“ zní jako nahrávka úplně jiné kapely, ale není to pravda, protože jisté společné jmenovatele mezi oběma počiny určitě lze najít. Opět kolážová obálka se sice tentokrát vydala trochu perverznějším směrem, ale obě desky nepochybně spojuje zalíbení v ohavnosti.

Ve skutečnosti pak od sebe nejsou oba počiny tak vzdálené ani hudebně. Důraz na ošklivost má vlastně obdobný dopad a paralely lze slyšet také v koketování s noisem a dronem ve spodních sférách. Miscarriage jsou evidentně milovníci extrémů, a to nejen těch hudebních, ale i co se přístupu týče. Základní myšlenka hudby totiž zůstala, jen ji tentokrát skupina podala v opačném rychlostním spektru. „Fucking Disgusting“ by tedy svým způsobem bylo možno chápat jako nadopovanou a zběsile vyhrocenou verzi „Imminent Horror“.

„Fucking Disgusting“ je každopádně (opět) do extrému vyhnaná magořina, kde přístup znamená víc než hudebnost. Vyhraněnost odsuzuje Miscarriage na okraj jen pro pár vyvolených. I to má ale jisté kouzlo. Osobně se určitě vracet nebudu, ale celé je mi to sympatické a za pár poslechů mi to stálo.


Boogeyman 2 (2007)

Boogeyman 2 (2007)

Země: USA
Rok vydání: 2007
Žánr: slasher

Originální název: Boogeyman 2
Český název: Boogeyman 2

Režie: Jeff Betancourt
Hrají: Danielle Savre, Matt Cohen, Chrissy Calhoun

Hrací doba: 89 min

(Budou velké spoilery.)

U některých filmů občas nechápu, jak je možné, že k takové sračce vznikne pokračování a leckdy ani ne jedno. „Boogeyman“ k takovým případům jednoznačně patří. Jednička mi připadala příšerná (musím dodat, že provedením a kvalitou, nikoliv obsahem, což by u hororu naopak mělo být žádoucí) a stala se pro mě takovým etalonem nudy, filmového vakua a tvůrčí bezradnosti. Takhle sterilní blitka se jednoduše hned tak nevidí. Vůbec nerozumím tomu, jak to taková píčovina mohla dopracovat na trilogii, když i jeden biják byl víc, než si nebozí diváci zasloužili.

Ve své obskurní zálibě dokončovat rozdělané série jsem to po vylízané jedničce nevzdal a vrhnul se i na „Boogeyman 2“. Mindset jsem samozřejmě vyladil na velký špatný, protože se mi zdálo mimořádně naivní doufat, že by se to snad dalo sledovat, aniž by u toho člověk zdechal nudou.

K mému překvapení to ale nakonec tak hrozné nebylo. Těžko se tomu věří, ale „Boogeyman 2“ je výrazně stravitelnější a zábavnější snímek než jeho předchůdce. V žádném případě netvrdím, že by snad dvojka dala považovat za nějaký skutečně dobrý film. Pouze říkám, že je to lepší než jednička, na což mi sice můžete oponovat tím, že horší mrdka než jednička se asi točí dost těžko, v čemž byste samozřejmě měli pravdu. Pořád mi však přijde příjemnější dostat obyčejný, leč neurážející podprůměr než takovou zoufalost jako posledně.

Předně si musíme vyjasnit jednu věc – „Boogeyman 2“ je výrazně odlišná záležitost než jednička. S prvním „Boogeymanem“ má dvojka společný prakticky jen název a tu nejzákladnější premisu v podobě strachu z jakési strašidelné entity schovávající se ve tmě. Zatímco v prvním díle šlo o skutečného, ohavně digitálního bubáka, ve dvojce se jedná o iracionální strach, jenž vyústí v touhu vraždit. Psychologický oblouk je samozřejmě diskutabilní, protože se odehraje na ose: a) bojím se strašáka jako svině; b) v rámci terapie mě zavřou do šatníku, abych se strachu postavil; c) postavil jsem se mu tak, že jsem se sám stal strašákem a kuchám na potkání.

Kromě již zmiňovaného už se ve dvojce objeví jen malá návaznost na předešlý díl, v níž se dovysvětlí osud hlavní postavy z jedničky. Přišlo mi nicméně, že se jedná o takovou uměle naroubovanou spojitost, která klidně mohla chybět, a nic by se nestalo. Dvojka by pak potom v pohodě mohla stát jako samotné dílko a neparazitovat na už etablovaném jménu (jakkoliv mně osobně přijde představa snahy o parazitování na průjmu jako „Boogeyman“ mimořádně vtipná). Zvlášť když došlo i k zásadnímu subžánrovému odklonu.

Boogeyman 2 (2007)

Z dříve nastíněného jste asi mohli vytušit, že „Boogeyman 2“ není standardním duchařským hororem jako první díl. Pokračování se posunulo k čistému slasheru. Což mi přijde fajn. Rozhodně se mi zdá zábavnější sledovat vraždícího mongola než podruhé čumět na tak slaboduchý pokus o duchařinu.

Provedení samozřejmě není ideální, vlastně má k takovému stavu sakra daleko. Klišé se tu najde hromada. Však si vezměte už jenom to, že se snímek odehrává v prostředí psychiatrické léčebny. To je originální cca stejně jako starý strašidelný barák (ten se zase objevil v jedničce, takže všechno v pořádku). Tipnutí vraha taky určitě zvládnete, pokud si jako nenastavíte mozek do lobotomického módu, abyste zapomněli, že nějaká taková postava ve filmu byla.

Boogeyman 2 (2007)

Úroveň zábavy drží nad vodou překvapivě schopné gore. Vražd sice není mnoho, ale krev jim nechybí a některé z nich jsou dokonce nečekaně nestandardní. Vedle obligátních vyhřezlých střev se najde třeba rozpůlení člověka výtahem, masožraví červi a následně rozřezání rukou, napuštění holky nějakou sračkou, dokud nepraskne (ta holka, ne ta sračka), pití kyseliny anebo otevření hrudního koše zaživa a následné vyrvání srdce. Dál už stojí za zmínku jen jedny kozy. Všechno mezi tím je nezajímavý balast, protože dále už zaujme snad jedině účast Tobina Bella známého jako Jigsawa ze série „Saw“.

Přesto i takhle obyčejný, standardní a po všech směrech průměrný slasher oproti absolutně jalové jedničce potěšil. To ovšem neimplikuje, že by snad „Boogeyman 2“ měl být dobrý film. Pouze to dokazuje, jak tragická byla jednička.

Boogeyman 2 (2007)


Boogeyman (2005)

Boogeyman (2005)

Země: USA / Nový Zéland / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: supernatural horror

Originální název: Boogeyman
Český název: Boogeyman

Režie: Stephen Kay
Hrají: Barry Watson, Emily Deschanel, Skye McCole Bartusiak

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Chápu, že někomu už může připadat otravné, jak zde pořád opakuji, že duchařské horory jsou strašná nuda a společně s found footage amatéřinami patří k tomu nejblbějšímu, co hororový žánr nabízí. Nemůžu si ale pomoct, prostě to tak cítím. Radši si dám stou zombie břečku než jednu sterilní duchařinu. A filmy jako „Boogeyman“ mi poskytují dost pádné argumenty na to, abych o tomhle subžánru smýšlel v tom nejhorším.

Na počinech jako „Boogeyman“ nemá smysl hledat jakákoliv pozitiva – žádná byste stejně nenašli. Na téhle břečce není správně vůbec nic. Výsledek je dokonce tak tragický, že se člověku skoro až stýská po současných moderních duchařinách, které se hromadně promítají teenagerům v kinosálech (znáte to, všechny ty blbosti z produkce Blumhousu a podobné), a to už je kurva co říct. „Boogeyman“ s nimi mnohé sdílí a v základě vlastně sází na podobný přístup, akorát dokazuje, že to jde ještě hůř a že dno může být hlouběji, než by si jeden myslel.

Příběhem diváka provází Tim. Na začátku sledujeme scénu z jeho dětství. Mrňous se bojí bubáka ve svém pokoji, načež přijde statečný fotr, aby špuntovi politicky vysvětlil, že bubáci nejsou, a to ani pod postelí, ani ve skříni. V tom se ale fotr sakra mýlí. Ve šatníku totiž zrovna jeden straši-zmrd byl a fotříka přímo před zraky jeho ratolesti zmasil až do mrtva. Tim si ze svého setkání s příšerkou odnesl kvalitní traumičku, jíž si dosyta užívá i v dospělosti.

No, a řešení traumičky zabírá drtivou většinu snímku. Tim má furt schízu. Jakmile vidí skříň, tak se sesype. Doma nemá žádné dveře, dvířka, ani šuplíky, dokonce i ledničku má průhlednou. Přesto všechno se mu nějakým zázrakem podařilo si najít holku, ale ani ona, ani žádná jiná stejně kozy neukáže, takže tragédie i v tomhle ohledu. Nudu občas pročísne podobně nudný flashback z dětství, prostě hrůza. Obzvlášť když stěžejní postavu, jež prakticky celý biják nesleze z obrazovky, hraje takhle zoufalý kořen. Barry Watson v hlavní roli je hrozný, tak obyčejného a necharismatického týpka abyste pohledali. Jasně, takhle sterilní snímek by nejspíš dostatečně nepozvedl ani Vincent Price ve své nejlepší formě, ale tahle casting kór zatlouká další hřebíček do rakve.

Pak Timovi zkape matka, takže se vydá na pohřeb a rovnou se rozhodně vrátit do starého domu, kde v dětství bydlel, aby se tu jakože postavil svému strachu. Kdyby se na to vysral a rovnou si hodil mašli už v pubertě, bylo by to lepší pro něj i pro diváka. Každopičopádně, v baráku se samozřejmě potká se starým známým běsem, ale je to pořádně suchý reunion. Titulní boogeyman má totiž Tima tak trochu v piči a z nějakého důvodu radši začne požírat jeho známé. Nejdřív strejdu. Pak Timovu holku, ale to hlavního hrdinu vlastně ani moc nerozhází. Nějaký trapný pokus o její záchranu sice proběhne, ale je to podobná zoufalost jako kvalita celého „Boogeymana“. Jakmile se ale strašák pokusí sáhnout i na jeho dětskou bijač, s níž se Timánek po návratu na rodnou hroudu opětovně shledal, tak se teprve nasere a konečně se pokusí o konfrontaci s bubákem, o čemž do té doby jen kecal. Nejčastěji to vykládal duchovi mrtvé holky, o němž ani nevěděl, že to je duch.

Boogeyman (2005)

Beznadějný pokus o intenzivní finále ovšem nevylepší vůbec nic. Celou dobu jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby se tam ten boogeyman aspoň ukázal. Když už se ukázal, tak jsem z toho málem dostal AIDS, protože takhle šílený animovaný vejblitek se obvykle vidí jen v zetkové produkci od The Asylum, skvostech od Jima Wynorskiho a video monstr bijácích à la „mega-něco-dlak versus giga-něco-zilla“. Akorát že „Boogeyman“ se vás celou dobu snaží krmit představou, že se jedná o seriózní snímek. Haha, ani piču! Tohle je taková zoufalost, že ta digitální rakovina ani není vtipná.

Ale zpátky ke zmiňovanému finále, na němž lze krásně vidět, jak je celý „Boogeyman“ ve skutečnosti úplně o hovně a jak se u tvorby téhle mrdky nikdo nenamáhal jakkoliv přemýšlet. Tim se ve svém dětském pokojíku příšerákovi konečně postaví, a to za doprovodu videoklipové kamery, která okolo skáče a lítá jak banda sedmiletých zmrdů na nafukovacím hradě, takže vidět není ani kokot. Tim začne rozbíjet svoje dávné hračky, které se okolo něj z nějakého důvodu začnou objevovat, načež si bubák řekne, že na takhle ostrého hocha, jenž dokáže rozlomit plastovou figurku vejpůl, si teda troufat nebude a radši odtáhne do piče. Hlavní borec zahlásí, že je konečně po všem, a pak konečně začnou rolovat titulky. Bohužel ani ty nepřinášejí úlevu, protože u nich hraje příšerná komerční pop-rocková kytarovka, které v téhle době letěly na MTV jako sviňa.

Boogeyman (2005)

Hele, „Boogeyman“ je fakt brutální odpad. Trvá to lehce přes osmdesát minut, ale pocitově to jsou tak tři hodiny. Nic se tam neděje, a když se něco dít začne, je to trapas. Vůbec nechápu, proč někdo takovou pičovinu točí a evidentně si myslí, že ten výsledek za něco stojí. To už mám větší pochopení pro ta zmiňovaná zetka, protože ty jsou aspoň prdel. Taky nechápu, jak se takový kus výkalu mohl dočkat dvou pokračování, když i ta jednička bolí jak anální sex s koněm bez lubrikantu. A už vůbec nechápu, proč by se na tohle měl chtít kdokoliv koukat. A tentokrát to platí i pro fandy špatné kinematografie. Jistě, „Boogeyman“ je špatný až do pekla, ale ne ve smyslu béčkovosti, nevkusu nebo roztomilé lacinosti. „Boogeyman“ je tak špatný, protože neskutečně, ale fakt kurva neskutečně nudí, což je ta vůbec nejhorší možnost.


Ka – Descendants of Cain

Ka - Descendants of Cain

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 1.5.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Every Now and Then
02. Unto the Dust
03. Patron Saints
04. My Brother’s Keeper
05. Solitude of Enoch
06. The Eye of a Needle
07. P.R.A.Y.
08. Land of Nod
09. Sins of the Father (feat. Roc Marciano)
10. Old Justice
11. I Love (Mimi, Moms, Kev)

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
webfacebook / twitter / instagram

The style Ka utter
is highbrow gutter

V recenzi „Anima Mysterium“ od Yugen Blakrok zmiňuji člověka, který hloubkou a žánrem rapperku silně připomíná. Šlo o Ka. Pod útlou přezdívkou se ukrývá Kaseem Ryan, zálibou rapper, povoláním hasič, z brooklynské čtvrti Brownsville.

Styl Ka je nekompromisní svým minimalismem. Zádumčivý tón a stoická dikce se nemění po celou dobu projektu. Těžkotonážní lyriku plnou dvoj- až trojsmyslů, metafor a analogií doplňuje produkce téměř exkluzivně bez bicích. Ve vzácných případech tempo tracků koriguje tichá hajtka. Ve většině případů tracky nesou pouze souljazzové a filmové samply obohacené boom-bapovou basou. Vše dohromady navozuje noirovou auru, která nemá daleko od ambientnějších pasáží Badalamentiho soundtracku pro „Twin Peaks“. V jádru ale jde slyšet vliv producentů amerického východního pobřeží, nejvíce pak ozvěny RZA a jeho beatů z prvních desek Wu-Tang Clanu.

Na povrchu strohých instrumentálních linek působí Ka jako poetický pozorovatel chaosu. Sleduje nejen na hnus zbídačené čtvrti okolo něj, ale i do svého nitra. Retrospektiva, odkazy na kulturu a kontemplace nad každodenním životem, který je v crackem nasáklé Brownsville na hovno, to vše tvoří obsah rapperových textů.

If the Lord offered, would you learn how, or take the fish?
No dandelions, I got handed irons to make a wish
Lived to hate, to the state was just another ape to frisk
Was begotten and forgotten, the covenant was rotten

První desky Ka byly spíše volnějšími kolekcemi tracků, jež spojoval podobně laděný tón a tématika. Na předposlední „Orpheus and the Sirens“ si Ka naložil více – lyriku ucelil odkazy na řeckou mytologii. Z názvu „Descendents of Cain“ i z coveru je patrné, kudy se nový přírůstek ubírá. Mustr je stejný, celek však nyní pohromadě drží biblické reference.

Ka na každé desce zachází dále, ale pořád vlastní cestou. Zatímco lyrika nabírá na hutnosti, produkce je stále více ohlodaná. Ka takto testuje nejen své lyrické limity, ale i trpělivost posluchače, kterého, kromě pochmurné atmosféry, nemá na první, druhý, třetí poslech tolik co chytit. Byla by však blbost si myslet, že „Descendants of Cain“ nemá co nabídnout. I navzdory hudebnímu minimalismu hudba posléze začíná odměňovat – pomalu začínají lézt ven rapová schémata – sofistikované způsoby, jakými Ka tvoří texty, jak rýmuje, jak si hraje se slabikami.

Defined by most strenuous times, now told effortless
If urged for more proverbs, check my old testaments
I like to write righteous, even though it’s secular
Birthed from the dirt like Adam, the pattern’s in my molecular

Ka

První čtyři tracky si dávají na čas a nastolují tón celé desky. Nechávají zakusit opatrnou práci s produkcí: pečlivě vybírané samply a hloubavé basové linky. Odzkoušené postupy připomínají i starší záseky, zejména pak druhá „Unto the Dust“ svým temným poklusem hezky navazuje na starší „Our Father“. Poklidné plynutí desky je lehce, ale efektivně narušeno od skladby „Suicide of Enoch“, která je změnou samplu chytře rozdělena na dvě části. Zajetou rovnici posléze ještě obmění featuring Roca Marciana„Sins of the Father“, který je jediným hostem na všech deskách Ka. A dává to smysl. Oba rappeři holdují stejnému stylu a pocházejí ze stejného města, což se podepisuje na chemii, díky níž featuring nepůsobí jako berlička.

Deska se až k téměř úplnému konci poslouchá skvěle. Komu tento specifický styl a vibe sedne, tomu nemůže vadit téměř nic. Jen možná finální „I Love“ se až příliš odklání od potemnělého zbytku desky a tone v přestřelené melancholii. Ka sice občas má tendence kvůli zažité introspekci vyznívat moc pateticky, z přílišné dojímavosti ho však vytahuje chmurná produkce. Na „I Love“ se to neděje.

„Descendants of Cain“ vyžaduje trpělivost a respekt k fanatické oddanosti rapu jako takovému. Trvá to trochu déle, ale poté, co deska klikne, nemá problém nelítostně unášet. Lze si ji užít dvěma způsoby – zahloubáním se do stoické kontemplativní atmosféry nebo analyzováním jednotlivých řádků. Spojení těchto dvou způsobů dělá z „Descendants of Cain“ hip-hopovou raritu, která by neměla být opomíjena.


Gretel & Hansel (2020)

Gretel and Hansel (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: fantasy / witch horror

Originální název: Gretel & Hansel

Režie: Oz Perkins
Hrají: Sophia Lillis, Samuel Leakey, Alice Krige

Hrací doba: 87 min

První pohled (Dantez):

Oz Perkins, mimo jiné dítě Anthonyho Perkinse (čti: Normana Batese), si na poli kinematografie vydobyl rozporuplný post. Reflektují to i procentuální hodnocení napříč internety. Perkins přitom nevyrábí fádní mrdku, jen nejde mainstreamovému divákovi naproti. Režisér se už od své prvotiny vyžívá se v nekonvenčním vypravěčství, slow-burnu a nepříjemných vizuálních výjevech, žádné dementní lekačky, průhledná storyline nebo první mrtvý černoch. Nejlépe to dosud dokazuje debut „The Blackcoat’s Daughter“, který pomalu buduje okultnem a slasherem říznuté nelineární peklo.

V „Gretel & Hansel“ se nic nemění. Nevadí ani fakt, že si Perkins poprvé nepsal scénář. Příběh je totiž přímočarý a moc neuhýbá od jádra grimmovské pohádky, spíše je vykládán nepřímým stylem moderního indie horroru, zejména po vzoru Roberta Eggerse a Ariho Astera. Premisa Jeníčka a Mařenky každopádně stačí k tomu, aby po dobu osmdesáti minut udržela film pohromadě.

„Gretel & Hansel“ by ale neměl být pouštěn s očekáváním precizního převyprávění. Perkins příběhovou linku využívá spíše jako páteř, kterou balí do stylového a působivého vizuálu. Více, než dialogy a monology film poutá spíše obrazem. Perkins volí čtvercové plátno a rozjíždí hru silně inspirovanou geometrickým fetišismem Kubricka, klasickým filmovým expresionismem a post-modernou. Hra s temnými siluetami a černými kostýmy připomíná „Nosferatu, eine Symphonie des Grauens“, okultně laděná symbolika a bizarní výjevy smrdí surrealistickými snímky Jodorowskyho a Lynche.  Dohromady vzniká snová vizuální meditace v podzimních barvách, která se opatrně zabývá tématem archetypu čarodějnice, ženství a dospívání hlavní hrdinky. Možná i proto titul zaměňuje pořadí jmen, nejenom kvůli feministické agitce a lepšímu vyhledávání v Googlu. Gretel je totiž od začátku jasným středobodem filmu.

Problém „Gretel & Hansel“ tkví v relativní plytkosti, film mohl jít ve všech ohledech o něco hlouběji. Dívá se na něj hezky, ke konci ale začíná být jasné, že Perkins ždímá hrstku kompozic a působivost začíná vyprchávat. Stejně naráží i hra se symbolikou a nevědomím – když na okultně laděné vizuální propriety dochází, je to vlastně fajn, ale nestačí to. Film jen uvnitř mysli nehlodá příliš silně, spíše tam zanechá pár hezkých obrázků.

Limity Perkinsových schopností naštěstí koriguje střídmá stopáž. Díky ní „Gretel & Hansel“ nepůsobí jako neuvědomělá samohana točená jen pro režiséra samotného. Diváka hovícího soudobé multiplexové produkce asi ubije. Fanouška nezávislého horroru neurazí – v opojném vizuálu se totiž na tu chvíli snadno ztratí a během filmu mu ani nebude vadit, že tento nemá větší přesah.

Gretel and Hansel (2020)


Druhý pohled (H.):

(Budou spoilery.)

Osobně si myslím, že kolega byl vůči „Gretel & Hansel“ příliš smířlivý. Já budu méně shovívavý. Nepřijde mi totiž, že by se jednalo o nějaký dobrý snímek.

„Gretel & Hansel“ jsem si odnesl především jeden dojem: že se tu někdo pokoušel udělat velké umění, aniž by měl světu co sdělit. Osobně mám artovky docela rád, ale musejí v sobě mít nějakou myšlenku. Ta klidně může být stěží uchopitelná nebo těžce pochopitelná, ale prostě to nemůže působit prázdně, protože to by šlo proti podstatě artového filmu, jak já jej chápu.

Gretel and Hansel (2020)

„Gretel & Hansel“ však přesně tímhle trpí. Film samozřejmě vypadá a zní krásně, ale víc už nenabízí ani prd. Z obsahového hlediska je to plytká a prázdná záležitost, do sebe zahleděná masturbace, která se topí v rozhazování nic neříkající symboliky (pentagram na stromě, so hardcore). „Gretel & Hansel“ si myslí, že malování pěkných obrázků a trochu feminismu stačí k tomu, aby si z toho každý sednul na prdel a básnil pohádky o hypnotické atmosféře.

Nicméně i v případě, že jste ochotni si užívat pohledy na lesík s mlhou ozářenou červeným neonem, nuda prostě přijde, protože se tam vlastně nic moc neděje. Což dá rozum, když je takové dějové vakuum roztažené na hodinu a půl. Mařka a Jenda dvacet minut bloudí lesem, pak dorazí k pervitinové chaloupce, kde hodinu zjišťují, že bába je ve skutečnosti čarodějnice, co žere malé děti. Všechno.

Gretel and Hansel (2020)

V případě „Gretel & Hansel“ forma zvítězila nad obsahem. A to dost jednoznačně, obsah tu od formy dostal prdel dost ukrutně. A nic na tom nezmění ani rajcovní čarodějka (samozřejmě mám na mysli tu mladou verzi, nejsem gerontofil). Zlatá béčka, kde umělá krev caká na kozy tupých blondýn masakrovaných gumovou příšerou. Lepší než tahle nahoněná nuda.


tētēma – Necroscape

tetema - Necroscape

Země: USA
Žánr: electroacoustic / experimental
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Necroscape
02. Cutlass Eye
03. Wait Till Mornin’
04. Haunted on the Uptake
05. All Signs Uncensored
06. Milked Out Million
07. Soliloquy
08. Flatliner’s Owl
09. Dead Still
10. Invertebrate
11. We’ll Talk Inside a Dream
12. Sun Undone
13. Funerale di un contadino [Ennio Morricone cover]

Hrací doba: 40:33

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a nařízené karantény.

Dneska už si může dělat doslova, co chce, a to bez jakýchkoliv skrupulí a ohlížení se. Má totiž svoje vlastní vydavatelství, tedy přesněji řečeno, má ho napůl s Gregem Werckmanem. Ipecac Recordings, které založili v roce 1999, má pod svými křídly dost známé kapely a samozřejmě se tu najde také místo pro vlastní tvorbu, jakou je třeba tētēma. Toto uskupení je jedním z jeho méně klasických projektů, avšak k úchylnosti výše zmiňované sólovky má pořád daleko. Tvoří ho on a australský skladatel, pianista a experimentátor Anthony Pateras. Původně se zdálo, že se jedná o jednorázovou záležitost, avšak jak ukazuje letošní nahrávka „Necroscape“, prvotina „Geocidal“ z roku 2014 se dočkala svého pokračování.

Na albu „Necroscape“ dvojici autorů doplnili Will Guthrie na bicí a Erkki Veltheim na housle a mandolínu. Jak už se dá vytušit z personálního obsazení tētēma, nejedná se o ryze rockový materiál, však tu také nejsou žádné kytary. Namísto toho čtyřicetiminutovou stopáž vyplňují syntetizátory, široká škála perkusí, prapodivné orchestrace, rozsah Pattonova vokálu a ztripované texty. Čekat lze naprosto všechno – kreativitě se tu meze rozhodně nekladou. Schizofrenní výjevy, hypnotické smyčky, i zneklidňující šeptání do ucha, příznivec experimentů si zkrátka s tētēma přijde na své. Otázkou je, jestli je to skutečně dobré a jestli to zabaví. Po třech měsících jsem došel k tomu, že to vlastně poslouchám spíš jako zajímavost než jako skutečně hudební potěšení, protože zajímavé to minimálně na první poslechy je. Nevěřím ale, že se k tomu budu častěji vracet.

Ze známějších Pattonových uskupení se tētēma nejvíce podobá Fantômas nebo Tomahawk, z jiných kapel pak mohou být cítit nálady německých Can. Prvně jmenovaní přichází na mysl při představě, že někdo přehrává nápady Fantômas, ale nejde o metal. Tomahawk pak slyším zejména v přítomných vlivech etnické hudby, ať už odkudkoliv. Možná z Balkánu? Každopádně své tu dělá hlavně Paterasova práce, jelikož to on je hlavním tvůrcem všeho. Patton mu posloužil „pouze“ jako další nástroj ke stvoření zamýšleného cíle.

tetema

Některé ze skladeb mají parametry klasické kompozice, třeba basou poháněná „Wait Till Mornin’“ nebo manická, ale do zpěvného refrénu mířící „Haunted on the Uptake“. Zaujme také industriálně-synthová „Cutlass Eye“ nebo všemi perkusemi vedená „All Signs Uncensored“. Závěr je pak opatřen lahůdkou v podobě předělávky Morriconeho „Funerale di un contadino“. U některých jiných skladeb se ale nemohu ubránit dojmu, jako by šlo o nevyužité nápady z přípravy jiných desek. Tyto ideje by třeba mohly ozvláštnit některou jinou píseň, ale nepřipadá mi zrovna šťastné je rozvíjet do vlastních, několikaminutových skladeb. „Necroscape“ tak kolikrát působí jako kolekce sesbíraných myšlenek postrádajících nějakou větší sounáležitost.

Jestliže chcete slyšet něco netradičního, pak mohu tētēma doporučit. Jestliže patříte k vyznavačům Mikea Pattona, tak si u tētēma také najdete svoje. Hudba, kterou tvoří spolu s Anthony Paterasem, zaujme jen úzký okruh posluchačů. Beru to jako zajímavost a rád jsem tomu věnoval svůj čas. Loňská nahrávka „Corpse Flower“, na níž Patton spolupracoval s Jeanem-Claudem Vannierem, mě ale zaujala daleko více a právě ta je tím albem, které budu rád poslouchat i v budoucnu.