Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

The Raven (1963)

The Raven (1963)

Země: USA
Rok vydání: 1963
Žánr: fantasy / horror comedy / gothic horror

Originální název: The Raven
Český název: Havran

Režie: Roger Corman
Hrají: Vincent Price, Peter Lorre, Boris Karloff, Hazel Court, Olive Sturgess, Jack Nicholson

Hrací doba: 86 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

„The Raven“ z roku 1963 jsem si pouštěl v domnění, že dostanu další staromilský gotický horor. Vždyť se přece jedná o další dílek plodné spolupráce trojúhelníku Roger Corman na režii, Vincent Price v hlavní roli a Edgar Allan Poe, jehož dílo posloužilo jako základ volné adaptaci. Tentokrát i za účasti dalších velikánů klasického hororu jako Boris Karloff a Hazel Court nebo s mladým Jackem Nicholsonem ve vedlejší roli, jenž měl v téhle době hvězdnou kariéru ještě před sebou. U „The Raven“ jsem se nicméně trochu přepočítal, protože ten se z typických poeovských Cormanovek trochu vymyká, což jsem ale zjistil až posléze. Ale to už trochu předbíhám, nejprve něco k příběhu…

Podobně jako u dalších snímků z téhle vlny, i o „The Raven“ platí, že se jedná jen o velmi volnou adaptaci. Tak volnou, až to prakticky není adaptace, ale pouze vzdálená inspirace. Film si z Poeovy básně prakticky půjčuje jen název a jeden motiv, s nímž ale pracuje jen v jediné scéně. Poté si jde svou vlastní cestou. U „The Raven“ je tento odkaz na původní dílo hned na začátku. Snímek začne citací z básně, po níž se přesouváme do pokoje, kde čaroděj doktor Erasmus Craven (Vincent Price) truchlí nad ztrátou své milované Lenory (Hazel Court), když vtom jej vyruší klepání na okno. Havrana pustí dovnitř a tady už podobnosti vesměs končí…

Havran zde totiž nezakráká žádné „nevermore“, namísto toho si řekne o sklenici vína. Jak se vzápětí ukáže, havran je ve skutečnosti zakletý kouzelník doktor Adolphus Bedlo (Peter Lorre), jenž Cravena přesvědčí, aby mu pomocí lektvaru pomohl vrátit se do lidské podoby. Bedla se nechá slyšet, že jej do zvířecí podoby proměnil doktor Scarabus (Boris Carloff), předseda bratrstva kouzelníků, jemuž dříve šéfoval Cravenův otec, a také z něj vypadne, že na Scarabově hradu zahlédl Cravenovu údajně zesnulou manželku. Což hlavního hrdinu samozřejmě donutí, aby zvednul prdel ze svého sídla a jel navštívit Scaraba.

Jestli se vám to celé zdá vystřižené jak z nějaké magické taškařice, nejste daleko od pravdy. Mnohem víc než horor je totiž „The Raven“ komedií, která se nebere stoprocentně vážně dost velkou část stopáže. Právě v tom tkví ten rozdíl oproti ostatním Cormanovkám podle Poea. Ze začátku jsem očekával další seriózněji laděný snímek a určitou míru infantilnosti jsem připisoval spíš staří snímku. Když ale Peter Lorre neustále třeští oči, jak kdyby si je chtěl vytlačit z důlků, při souboji sází naprosto náhodné latinské slinty a kouzelníci tam metají zelené paprsky z prstů, člověku dojde, že tohle je moc imbecilní i na šedesátá léta, aby se to dalo brát vážně. Když už tedy dojde na finální duel Craven versus Scarabus, kde oba létají na židlích a házejí po sobě hromady kouzel s roztomilými šedesátkovými triky, je to fakt prdel.

The Raven (1963)

Když člověk nebere „The Raven“ vážně, tak to vlastně není špatný biják. Jako taková neškodná srandička to má právo na existenci. Přesto nemohu zastírat, že jsem odcházel lehce zklamaný, protože jsem čekal trochu něco jiného a doufal jsem v serióznější ladění. Hororová atmosféra mi tu dost chyběla, růžky vystrkovala jen výjimečně a nesměle. Především z tohoto důvodu vnímám „The Raven“ jako jednu z těch nejslabších Cormanových adaptací PoeaVincentem Pricem (bez jeho charisma a bez výstřihů Hazel Court by na tom film byl o dost hůře) v hlavní roli.


Creature (1998)

Creature (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: thriller / natural horror

Originální název: Creature
Český název: Netvor

Režie: Stuart Gillard
Hrají: Craig T. Nelson, Kim Cattrall, Cress Williams

Hrací doba: 180 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Peter Benchley se ve své spisovatelské kariéře věnoval především vodě, která v jeho tvorbě představuje nebezpečí, zejména co se vodních tvorů týká (nad čímž jen tak mimochodem později vyjádřil lítost). I kdybyste o něm doposud neslyšeli, jsem si jistý tím, že znáte minimálně jeho nejslavnější knihu respektive film, jenž na jejím základě vznikl. Právě z Benchleyho hlavy totiž pochází „Jaws“, k jejichž převodu na stříbrné plátno ostatně psal i scénář.

Zdaleka se ovšem nejedná o jediný případ, kdy byla Benchleyho kniha převedena do snímku. Podobný osud mimo jiné potkal i novelu „White Shark“ z roku 1994, kterou o čtyři roky později adaptovala televizní minisérie s názvem „Creature“ (u nás jako „Netvor“). Při této příležitosti byla původní kniha vydána znovu pod novým názvem „Creature“ shodným s adaptací.

Bílý žralok z původního názvu zde není skutečným bílým žralokem (což je ostatně druhý důvod, proč při druhém vydání došlo ke změně jména), nýbrž – alespoň ve filmovém podání – hybridem mezi žralokem a člověkem vzešlým z vládního experimentu. Ten se ovšem, jak už tomu zkrátka ve filmech bývá, trochu vymkne kontrole. Zmutovaný podvodní obluďák se utrhne ze řetězu, sežere svého stvořitele a vydá se vstříc svobodě. V tom je mu ale zábraněno a žralokodlak (haha) skončí uvězněn ve velké bedně na dně moře.

O 25 járů později (neptejte se mě, jak mohl žralokodlak takhle dlouho přežít v bedně na dně moře – taky jsem si nad tím lámal hlavu), kdy někdejší vojenskou základnu využívá doktor Simon Chase studující žraloky, se kříženec náhodou dostane na svobodu a samozřejmě nemá nic lepšího na práci než začít požírat obyvatele přilehlého ostrova, kteří jsou natolik drzí, aby si skočili do moře na koupačku. A tohle byla jedna věta na celý odstavec, uff…

Doktor je samozřejmě frajer jak noha, takže mu hodně rychle dojde, že tady něco nesedí a že nepůjde o obyčejného žraloka-zabijáka. Klasicky mu ale nikdo nevěří a místní se pustí do honu na velkého bílého. Ale nebojte, oni na to za nějaký čas a o nějakou tu mrtvolu později přijdou, takže hlavní hrdina, jemuž v mezičase přijela na ostrov bývalá stará (taky doktorka) a synátor, nakonec bude moct vítězoslavně poskakovat kolem a řvát, že on to říkal. Anebo se pokusit se s hrozbou vypořádat. Anebo tak něco.

„Creature“ rozhodně není žádná nervy-drásající podívaná. Snímek trpí standardními neduhy televizních horůrků, tudíž se připravte na to, že jde spíše konverzační záležitost a že nějaké krvavé lázně se v žádném případě nedočkáte. Na druhou stranu, televizní záležitosti si na rozdíl od kino-filmů mohou dovolit trochu delší stopáž. Což je leckdy na škodu, ale někdy to vůbec nevadí, což je naštěstí případ „Creature“. Snímek nabobtnal na tři hodiny (v české televizi šel rozdělený na dvě části dlouhé hodinu a půl každá), ale k jeho cti slouží, že se nejedná o nic nesnesitelného, vlastně to ubíhá docela příjemně. Na dlouhé nudné odpoledne tím pádem „Creature“ dokáže posloužit, ačkoliv se nemůže chlubit nějakou výraznou atmosférou nebo osobitostí. Jako důstojný standard ovšem obstojí úplně v pohodě a na jedno podívání tudíž funguje.

Creature (1998)

Největším plusem „Creature“ je sám titulní netvor – žralokodlak totiž vypadá až nečekaně dobře a na televizní poměry je rozhodně nadprůměrné povedený. Nejde o žádnou digitální píčovinu, ale kvalitně udělanou latexovou masku. Což ale nepřekvapí, když člověk zjistí, že tohohle žraloka má na svědomí Stan Winston, legenda ve svém oboru, jejíž práci jste mohli vidět i ve velkých bijácích jako „Jurassic Park“, „Terminator 2: Judgement Day“ nebo „Aliens“.

Přiznám se, že k tomuhle snímku možná cítím větší sympatie, než by si asi zasloužil, protože v jeho prospěch hraje nostalgie. Poprvé jsem jej totiž viděl v dost nízkém věku a zůstala mi z něj vzpomínka na fakt hustého žraloka. Na druhou stranu, u sledování spousty filmů, které se mi kdysi líbily, si nyní připadám trochu trapně, ale zrovna „Creature“ bylo i dnes v pohodě. Na jedno podívání se to rozhodně vleze.

Creature (1998)


Way of the Vampire (2005)

Way of the Vampire (2005)

Země: USA
Rok vydání: 2005
Žánr: trapas

Originální název: Way of the Vampire
Český název: Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula

Režie: Sarah Nean Bruce, Eduardo Durão
Hrají: Rhett Giles, Andreas Beckett, Denise Boutte, Brent Falco

Hrací doba: 82 min

Zdroj fotek: WIPFilms.net

(Budou spoilery.)

Možná už jste si za tu dobu, co funguje místní filmový koutek, všimli, že jeho smyslem není pouze adorovat kultovní filmy nebo filozofovat nad zajímavostí nějakých netradičních snímků. Čas od času sem patří i nějaká vymletá sračka, nad níž může člověk ukojit svůj ostrovtip jako pomstu za to, že na takovou ohavnost koukal. Dnes je právě takový případ.

„Way of the Vampire“ – v české distribuci překřtěný na ještě debilnější „Cesta upírů: Van Helsing vs. Dracula“ – je totiž ukázková filmová mrdka. Jedná se o takový ten druh bijáku, pro nějž je pojmenování céčko ještě příliš milosrdné, protože jeho úroveň si chrochtá v kvalitativní žumpě ryze amatérských srágor. Čili naprostý standard pro nechvalně proslulou produkční společnost The Asylum, která stojí i za tímhle odpadem.

Skrze útrpných osmdesát minut vás budou provázet ochotničtí neherci, jejichž dramatické výkony by bez potíží přehrála i gumová kačenka. Přejetá buldozerem. A ani tak by se nemusela moc snažit. Stejně jako před kamerou, ani za kamerou se neukrývá byť i jen špetka talentu nebo jakékoliv invence. Nakonec ani po technické stránce se o „Way of the Vampire“ nedá mluvit v nějakém pozitivnějším duchu, jelikož i v tomto ohledu vše vypadá totálně amatérsky. Jeden a první příklad za všechny dostanete hned na začátku, kdy je noc (anebo minulost?) reprezentována odpudivým modrým filtrem, z něhož by mrdlo i největšímu fandovi „Avatara“.

Každopádně, jestli byste se dle českého názvu alespoň na vyvrcholení v podobě nějaké epicky vtipné bitky mezi nejslavnějším upírem a nejslavnějším lovcem upírů, tak vězte, že ani toho se nedočkáte. Dracula se totiž objeví jen na začátku, asi na dvě minuty, během nichž bídně zdechne, a po zbytek filmu tam Van Helsing (chudák je postižen nesmrtelností, která z něj bude sejmuta, jakmile odpraví všechny upírské prince) loví jen nějaké druhořadé kretény, mezi něž se může směle zařadit i onen poslední princ.

Prdel je, že ten zbytek upírů má z Van Helsinga takové bobky, že radši vůbec nepijou krev, aby si jich nevšimnul, takže si jen lebedí jak banda gotických feťáků bez dávky v nějakém skladišti (kde jinde). Pak ale jeden z nich je trochu retard, tak si šlohne z nemocnice, v níž čistou náhodou hákuje i Van Helsing jako doktor, sáček s krví. Chytne ho ale uvědomělá černá upírka, jež sáček donese poslednímu zbývajícímu princátku, které díky tomu opět chytne chuť na kečup, takže se to konečně rozjede. Teda nerozjede, protože v tom filmu se navzdory náznaku příběhu, jakkoliv dementního, děje úplné hovno.

Way of the Vampire (2005)

Což o to, totálně špatné filmy jsou občas fajn, protože se jim člověk může vysmát až do pekla. Tohle je nicméně jeden z těch případů, kdy je to celé tak mocně vykunděné, až divák ani nemá náladu se třískat nad tou snůškou absolutně vymaštěných dialogů pronášených ve vší serióznosti. Ne snad, že bych se tomu ani jednou během celé té doby nezasmál, to jsem se zachechtal, ale hodně rychle mě přešlo i to. „Way of the Vampire“ je totiž především a nade všechno trapná záležitost, při jejímž sledování se stydíte za všechny, kdo se na takovém paskvilu podíleli, a zároveň jste tak trochu znechucení sami nad sebou za to, že s něčím takovým vůbec ztrácíte čas. Jednoduše píčovina, že tomu není rovno.


Black Curse – Endless Wound

Black Curse - Endless Wound

Země: USA
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 2.4.2020
Label: Sepulchral Voice Records

Tracklist:
01. Charnel Rift
02. Crowned in (Floral) Vice
03. Enraptured by Decay
04. Seared Eyes
05. Lifeless Sanctum
06. Endless Wound
07. Finality I Behold

Hrací doba: 38:20

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (Dantez):

Dobře si pamatuji, jak mi demo amerických Black Curse hned po prvním poslechu ustřelilo prdel. „Endless Wound“ (demo sdílí jméno s debutem) totiž lechtá onen pověstný sladký bod každého, kdo si hoví v nejzanesenějším hudebním kanálu. Daří se mu to, protože si půjčuje elementy z těch nejzhnisanějších metalových útrob a pojí je do jednoho nestabilního, tlejícího, ale funkčního šlemu.

O tom, že Black Curse nevyrábí chaotickou mrdku bez hlavy a paty, není pochyb již poté, co jeden odhalí soupisku kapely. Celý projekt je vlastně takovým milostným dopisem členů Blood Incantation, Primitive Man, Spectral VoiceVasaeleth adresovaný dřevnímu / zčernalému metalu smrti. Nic víc, nic míň. A je to vlastně naprosto v pořádku. Více zde totiž ani není potřeba.

„Endless Wound“ staví na odiv jak doomovou, tak striktně deathmetalovou hnilobu à la Incantation a primitivní agresi po vzoru Beherit. Ze současných svinstev mi působení desky připomíná třeba novější Pissgrave. V pomalejších pasážích jsem si vzpomněl i na nesvatost Void Meditation Cult, čemuž navíc dopomáhá místy začleněný šepot.

Ladění Black Curse je však od zmíněných novodobých těles jiné. Raději než na ortodoxní uctívání smrti nebo forenzní fascinaci nejprohnilejšími místy činu se kapela raději soustředí na black/deathmetalový trest. Nečiní tak nicméně pomocí prvoplánové blastbeatové drtičky. „Endless Wound“ vleče posluchače skrz pevně uchopený bordel do doomové žluče přes důmyslné, ale nijak nepřehoněné můstky. Nejintenzivněji se deska po sluchovodech prochází právě v momentech, když se ony dva póly přemosťují. Ukázkovým příkladem toho je třeba hammer blast středního tempa ke konci titulní „Endless Wound“, na němž se veze přímo úměrně zdrcující riff. Obdobnými momenty je prošpikovaná celá deska. Stejně laděná je i celá mezihra „Lifeless Sanctum“, která díky špičkovému provedení nepůsobí jako vata.

Po většinu času Black Curse však operují s dobře známými formulemi. Inspirace je však přiznaná a odvedená tak dobře, že vlastně vůbec neuráží. Již v úvodní „Charnel Rift“ se během první chaotické pasáže vybaví black/deathmetalové kulty. Ještě znatelněji působí finále poslední „Finality I Behold“, kde pomalejší tempo, zvolený riff a zakomponovaný kostelní zvon připomene Archgoat.

Z odstavců výše je zjevné, že by se kapele dala vytknout absence rukopisu. Kapel, které se snaží o podobné „worship“ nahrávky, je tuna. Popřít však, že by Black Curse z oné masy nevystávali, by byla prostě pičovina. Je vlastně dost možné, že přehnaná snaha o inovaci by z desky místy udělala narcistní samohanu bez vyvrcholení, takže proč si raději neužít zaběhlé.

Black Curse

„Endless Wound“ není nijak inovativní, ale přesto kurevsky zábavná a trestající jízda. Navzdory faktu, že spoléhá na ověřené, dokáže napříč celou stopáží překvapovat. Se všemi vybranými prvky totiž pracuje s rozvahou a na výbornou. Hodí se vyzdvihnout i pro ono svinstvo skvěle vyvážený zvuk. Jistý adept na nejlepší hudební chlív roku 2020.


Druhý pohled (Cnuk):

„Endless Wound“ je bezpochyby výbornou nahrávkou. Při poslechu Black Curse vystřelují na mysl nejrůznější jména, jak již ale bylo zmíněno výše, tento fakt desku nikterak neponižuje. Podobných receptů užívají také Concrete Winds nebo Teitanblood. Na rozdíl od prvně jmenovaných ale nepůsobí tvorba Black Curse tak barbarsky, v porovnání s druhými zase tak majestátním tónem. Black Curse nepotřebují věnovat svůj čas několika ambientním pasážím, ani se nemilosrdnou atmosféru nesnaží dohnat neustávající hovadskou intenzitou. Black Curse jednoduše hrají svůj utrejch a dosahují tím stejných výsledků.

Black Curse

Na jejich prvotině se podařilo dát dohromady sedm obdivuhodných skladeb, z nichž každá má svoje. Určité aspekty se na desce opakují, to ale vůbec nevadí, když mezi takové patří kupříkladu všechny ty zoufalé výkřiky, z nichž první se ozve už krátce po spuštění placky. Právě v tento moment si mne okamžitě získali. To je prostě smrt smrti!

Black/deathmetalové zlo je na „Endless Wound“ zvládnuto na té nejvyšší úrovni. Kroutí se jak dávná čertova děvka, přitom nepostrádá nápady. Ta necelá čtyřicetiminutovka je jimi napěchovaná po okraj. Nic nechybí, nic nepřebývá, tak by to mělo být. Také z produkčního hlediska je všechno zvládnuto naprosto adekvátně k hudbě. Skladby jsou oživovány různými vsuvkami, ozvěnami, mrouskáním koček. U Black Curse není o čem. Povinnost.


Třetí pohled (Metacyclosynchrotron):

„Endless Wound“ za poslech stopro stojí, o tom žádná, ale jelikož mám kozelnatý metal smrti naposlouchaný až do zblbnutí, tak mi zdejší absence ksichtu vadí víc, než bych čekal. Dát si tu prácičku, dokázal bych album rozebrat riff po riffu a identifikovat, co konkrétně mi připomínají a proč. To by možná nebyl až takový problém, kdyby ve mně album probouzelo zvíře nebo mi přivodilo mráz, jenže k tomu překvapivě vůbec nedochází, a to jsem se mu oddal opravdu poctivě.

Jasné, při kopírování starých Beherit se mi na ksichtě rozlévá spokojený výraz, všudypřítomné kanadské pickslajdy taky cult eternal; je fajn, že čtvrtý song připomene bubeníkovu starou kapelu Vasaeleth a v doomově-psychedelických pasážích se zase evokuje „Lunarterial“ finských Swallowed (jichž je frontman Eli fanouškem). Ale s přibývajícími poslechy mám jasno, že tenhle románek nevydrží dlouho. Vzhledem k sestavě, labelu a tomu, s jakými proudy metalové hudby se tu operuje, bych čekal větší pomatení smyslů, ale toho se mi prostě nedostává. Proto se nemůžu zbavit pocitu, že tohle je sice špičkově zahrané, odeřvané (!), zkompované a vyprodukované album, avšak ne zcela prvotřídního obsahu a přesahu. Nevylučuji ovšem možnost, že jsem jenom rozežraná zaujatá kurva.

Black Curse


Čtvrtý pohled (H.):

Já to nehodlám moc natahovat, protože už takhle je článek dlouhý jak koňský kokot, tudíž to zkusím vzít hodně stručně.

Vlastně tu chci říct jen dvě věci. Za prvé teda potřebuju světu sdělit, že i já můžu „Endless Wound“ doporučit k poslechu, protože to prostě hrne jak zmrd a hniloba z toho táhne taky jak zmrd. Za druhé si myslím, že vedle všech výše zmiňovaných asociací (a že jich tu už padlo!) by se slušelo zmínit, že muzika Black Curse by měla chutnat i příznivcům chorobných deathmetalových sviňáren jako Antediluvian, Mitochondrion, Triumvir Foul, Malthusian atd.


Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony

Lamp of Murmuur - The Burning Spears of Crimson Agony

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 26.3.2020
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part I)
02. Meditating in the Poisonmists
03. A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)
04. Eternally Banished to Agony

Hrací doba: 24:21

Odkazy:
bandcamp

Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny.

Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu. Z black metalu jde slyšet například raný Leviathan a hnusnější Judas Iscariot. Z ambientu pak smrdí pásky z katalogu Les légions noires nebo třeba nemetalové předehry od Demoncy.

Demo „The Burning Spears of Crimson Agony“ představí obě hudební spektra. Více se však věnuje black metalu, který navzdory špinavému zvuku a zpátečnickému přístupu není vůbec pitomý. Lamp of Murmuur i navzdory oddanosti fundamentální absurditě žánru tvoří dlouhé a rozmanité kompozice, které dokážou překvapit změnami v rytmech, riffy i vokálem. Dvě poslední zmíněné složky táhnou hudbu nejvíce. Riffy jsou místy atmosférické. Vzápětí se však chytře překlápí do dřevitých poloh. Vokál nejčastěji sází na tradičně zastřený blackmetalový ryk. Místy jej však obmění modernější ztrápené halekačky nebo attilovské nápěvy.

Díky kvalitně odvedeným dílčím aspektům tak „The Burning Spears of Crimson Agony“ dokáže i navzdory šablonovitosti zapůsobit. Památných momentů je zde dost. Lze zmínit třeba druhá polovina „A Burning Spear to the Heart of Dawn (Part II)“, ve které se zničehonic utne chaotická sypačka, skladba se překlopí do primitivní polky a na tu vzápětí naváže ambientní kytarová vyhrávka doprovázená sklíčeným polo-zpěvem. Plusem je i vyvážený zvuk – dostatečně čitelný, ale dost hnusný na to, aby posluchače obestřel správně hnusnou aurou.

První a druhou část „A Burning Spear to the Heart of Dawn“ od sebe dělí ambientní mezihry, které sice nezapůsobí stejnou silou jako dlouhé skladby. Nedá se však říct, že zde své opodstatnění nemají. Lamp of Murmuur to s ambientem umí. Dokazují to třeba počinem „Cursed Deambulations of the Nocturnal Entities“, na kterém pomocí syntezátorů přetváří svůj předchozí materiál do umírněnější polohy. Skladby „Meditating in the Poisonmists“ a „Eternally Banished to Agony“ působí spíše jako ochutnávky, a v tomto ohledu fungují dobře. První zmíněná připomene synthy ze soundtracků herní série „Blood Omen“; druhá zakončuje demo kolísavou melodií chátrajícího piana.

Projektů podobných Lamp of Murmuur je po kokot. Jen málo se jich pro tristní nedostatek hudebního charakteru ale vyplatí sledovat. Lamp of Murmuur do té trochy patří a „The Burning Spears of Crimson Agony“ slouží jako krátký, ale úderný úvod do kapelního katalogu.


Monster in the Closet (1986)

Monster in the Closet (1986)

Země: USA
Rok vydání: 1986
Žánr: monster horror / horror comedy

Originální název: Monster in the Closet
Český název: Příšera z šatníku

Režie: Bob Dahlin
Hrají: Donald Grant, Denise DuBarry, Claude Akins

Hrací doba: 90 min

(Budou velké spoilery.)

V portfoliu Troma Entertainment se dají najít mnohé perličky, které by měly potěšit každého milovníka filmového braku, a to ani nemusíte jít po těch nejznámějších kusech, díky nimž se studio ve světě nevkusné kinematografie proslavilo. Dnes si představíme béčko jako řemen, které je ale ve vší svojí demenci a lacinosti strašně zábavné. Tedy za předpokladu, že chápete, že i špatné bijáky mohou být vlastně dobré, kde špatnost představuje úhel pohledu mainstreamového diváka a dobrost zábavu pro skutečně požitkáře.

Na „Monster in the Closet“, které bylo natočeno už v roce 1983, ale vyšlo až roku 1986, se toho dá najít tolik zajímavého, až ani nevím, odkud bych měl začít… zkusme to třeba s dějem. Film je přesně o tom, co napovídá už jeho název – o příšeře v šatníku.

Malé univerzitní městečko Chestnut Hills v Kalifornii začne sužovat série prapodivných vražd, které mají jednu věc společnou – všechny se odehrály v šatníku. Na místo přijíždí novinář Richard Clark, aby o tom něco sesmolil. Setkává se zde s místním panoptikem figurek: neschopný šerif, jenž si pořád musí odflusávat, malý génius, jeho upjatá „hot milf“ matka a starý génius s vizáží Alberta Einsteina. Další vražda na sebe nenechá dlouho čekat a krátce nato se celému městečku ukáže i sám pachatel. Tehdy i ignorantský šerif pochopí, že nejde o nějakého obyčejného magora, ale skutečnou obludu. Která vypadá jak kříženec gorily a kusu hovna s vetřelčí hubou, přičemž to hovno má výrazně navrch.

Odhalení monstra na veřejnosti má za následek velkou paniku, takže na místo přijíždí národní garda, aby se o monstrum postarala. Jak se ale záhy ukáže, nebude to tak jednoduché. Armáda na monstrum vytáhne hutný palebný arzenál, šije do něj samopaly i tankem, ale s naší milou příšerou to ani nehne. Pokusy o komunikaci ze strany starého génia taktéž odignoruje. Po téhle epizodě z nějakého důvodu během jedné minuty situace přeroste z ohrožení jednoho městečka na celosvětovou paniku a blížící se konec civilizace. Než si ale povíme, jak to celé dopadlo, musím zmínit jeden z výrazných prvků filmu…

„Monster in the Closet“ je určitě vtipné, ale v tomhle případě ne stoprocentně jen nechtěně. Snímek byl dost jasně od pořádku zamýšlen jako hororová komedie. To se projevuje víc v nadhledu, než aby film sypal gagy. Nějaké velké vtipy tam sice nejsou, zato se ale „Monster in the Closet“ může pochlubit parodováním jiných bijáků. Jedna scéna ve sprše například jasně paroduje Hitchcockovo „Psycho“. Vedle toho ale napříč celým snímkem běží jakási subtilní parodie na Supermana, a to skrze hlavní postavu novináře. Nejenže se jmenuje Richard Clark (jasný odkaz na Clarka Kenta) a pracuje v redakci novin, ale dokonce i vypadá jako Superman. A když sundá brýle, zmiňovaná „hot milf“ mamča (uvozovky jsou na místě, zas tak hot ta buchta není) začne být úplně zhypnotizovaná.

Monster in the Closet (1986)

No, a úplně to samé se přihodí naší příšeře z šatníku, když se chystá sežrat trojici hrdinů při jejich zoufalém pokusu o poslední zničení hrozby. Novinářovi spadnou brýle, monstrum se do něj zakouká, vezme redaktora do náruče a odejde s ním do zapadajícího sluníčka. Nedělám si z vás prdel! Mamina mezitím vymyslí další skvělý plán, a sice zničit všechny šatníky na zeměkouli, protože právě v nich obluda odpočívá. Lidstvo vyvine asi největší součinnost ve svých dějinách a začne hromadně páchat genocidu všech šatníků.

To nejlepší ale ještě přijde. Většina filmu je takové milé sympatické béčko, ale ten konec tomu fakt kurva nasadil korunu. Na jeden šatník v nějaké firmě se totiž zapomene, takže příšera – stále s novinářem v náručí – k němu znavená zamíří. Když k němu ale dojde, nemůže projít dveřmi, protože jí překáží novinář v náručí. A tak se vydá na další cestu a zakrátko zdechne vysílením. Fakt halda.

Monster in the Closet (1986)

Nicméně i navzdory takhle krásně pošukanému závěru, několika parodiím a dalším vtípkům zůstává hlavní hvězdou filmu samotná titulní příšera. Jen ta sama o sobě je fakt ultra-humorná a už jenom díky ní „Monster in the Closet“ za vidění stojí.

Jinak aby těch divností na celém tomhle braku nebylo náhodou málo, tak si zde svůj filmový debut odkroutily hned dvě pozdější áčkové hvězdy showbyznysu – herec Paul Walker (znáte ze série „Fast and Furious“) a zpěvačka Fergie (The Black Eyed Peas). Walker tu hraje onoho malého génia, čili docela velkou roli. Fergie hraje malou holčičku, již příšera zabije v poslední ze tří intro scének (jsou hned tři, asi abyste pochopili, že monstrum opravdu vraždí v šatníku… kdyby vám to náhodou nebylo zřejmé už z názvu).

Monster in the Closet (1986)

„Monster in the Closet“ každopádně pobavilo. Jedná se o přepálený osmdesátkový škvár, na němž formálně není správně vůbec nic, přesto je ohromně zábavný. Tenhle byl navíc už od začátku dělaný s nadhledem a jako oddechová vtipná podívaná. Nejlepší je design monstra, ten mě opravdu rozštípal, ale sranda je to typicky i ve scénách bez obludy. K dokonalosti mi schází jenom nějaké gore, protože v celém filmu nekápne ani kapka krve, což se mi zdá jako velká škoda. Kdyby kromě oblečení z šatníků létaly i střeva, byl bych osobně ještě spokojenější. Přesto fajnový archivní kousek, u něhož by milovníci pořádného béčka neměli váhat.


Testament – Titans of Creation

Testament - Titans of Creation

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 3.4.2020
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Children of the Next Level
02. WWIII
03. Dream Deceiver
04. Night of the Witch
05. City of Angels
06. Ishtar’s Gate
07. Symptoms
08. False Prophet
09. The Healers
10. Code of Hammurabi
11. Curse of Osiris
12. Catacombs

Hrací doba: 58:34

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

Určitě je vždycky plusem, když si kapela najde svůj vlastní ksicht. Testament ho bezesporu měli už od samého začátku svého počínání. Desky „The Legacy“ a „The New Order“ patří mezi klenoty thrashmetalového žánru. Daří se jim snoubit tradiční prudkou agresi s technickým fortelem a potřebným hráčským charismatem. O to víc překvapilo pozdější směřování party kolem Chucka Billyho a Erica Petersona, kdy namísto čechrání svých předností ustoupili, a zřejmě pod nátlakem vydavatelství Megaforce se začali hnát za slávou na MTV. Podobně jako ostatní začali podkuřovat stále populárnější Metallice vkládáním melodických postupů do dříve zuřivého thrashe. I toto období je z dnešního pohledu považováno za klasické, však také „Practice What You Preach“ není žádný škvár. V letech následujících je ovšem neminulo opětovné hledání sebe sama a novinka „Titans of Creation“ je důkazem toho, že se jim to povedlo.

Devadesátky nepřály v thrash metalu nikomu, Testament nevyjímaje. Zajímavostí ale je, že namísto toho, aby zvolnili a začali hrát více na rockovou strunu, jak bylo v této situaci běžné, rozhodli se naopak přitvrdit. Brzy vzali za svůj právě se rozjíždějící groove metal a v řadách s deathmetalovým nestorem Jamesem Murphym notně zhustili svůj zvuk. Výsledkem byla tři alba. To první, „Low“ je slušné, do dnešního dne asi nejodvážnější nahrávka Testament. S „Demonic“ už to však trochu přepískli. Snad to bylo tou chybějící Murphyho kytarou, každopádně ani angažování Genea Hoglana nezabránilo zabřednutí do sraček, tedy rádoby tvrdého groove-death-thrashe. Jak se ale říká, do třetice všeho dobrého. Poslední album Testament tohoto desetiletí, „The Gathering“, je dost možná tou nejdůležitější deskou v historii kapely.

Hoglan sice odešel, ale byl nahrazen Davem Lombardem. Na basu se zde poprvé představil Steve DiGiorgio a vrátil se také Murphy. V této sestavě se podařilo stvořit moderně znějící thrashmetalovou nahrávku, která položila základy současným Testament. Album oplývá tvrdostí předchozích počinů, přičemž se o onu brutalitu nesnaží tak samoúčelně. Přetrvává také nabraný groove, ale je podáván v přesných dávkách a vkusně. Náčelník Billy i nadále využívá hloubky svého hlasu, avšak nezapomíná ani na melodie, které s ním dokázal v minulosti vykouzlit. Tyto charakteristiky „The Gathering“ se dají použít i na návratové „The Formation of Damnation“ a také všechny následující studiovky včetně „Titans of Creation“.

Testament prodělali ještě několik personálních změn, ale důvod proč jsem vypsal ty výše je ten, že i v nynější sestavě působí Hoglan a DiGiorgio, kteří v minulosti sehráli svoji roli ve formování současného zvuku. Možná ještě důležitějším je návrat Alexe Skolnicka, i když jak známo, do skládání se už Petersonovi příliš nemotá, což je dle mého škoda. Jeho přítomnost je však i přesto znatelná a Testament má k původní tvorbě o něco blíže než v dobách „The Gathering“, přičemž na „Titans of Creation“ je tento posun nejvýraznější.

Začátek „Titans of Creation“ je učebnicový. První tři skladby jsou neuvěřitelné masakry patřící k tomu nejlepšímu z novodobé historie Testament. Zaujme především cválající rytmika a samozřejmě zpěv Billyho, na němž se věk evidentně nepodepisuje. Naopak, na „Titans of Creation“ mě baví jak už dlouho ne. Úderné refrény tam sází jeden za druhým, a když má zařvat z plna hrdla, není to o nic horší. Kombinace staré školy a moderního vyznění se zde protkla skvěle. Prostě jim to šlape jako kráva. K dalším povedeným momentům patří například výpravná „Ishtars Gate“, mohutná „The Healers“ nebo závěrečná klepačka „Curse of Osiris“. Formy úvodních válu ale nedosahují, čemuž se ani nedivím.

„Titans of Creation“ má však i slabší stránky. Ty nastávají zejména v případech, kdy se začne projevovat ono přílišné tlačení na pilu a snaha o implementování nových prvků, kterými jsou v poslední době blackmetalové vlivy Petersonovy druhé kapely Dragonlord. To znamená, že tu občas dojde na nějaké mrazivější polohy či Petersonovo skřehotání. K hudbě Testament mi to moc nesedí a vlastně mě to dost otravuje. Naštěstí se tak neděje příliš často, ale třeba „Night of the Witch“ jsem se naučil přeskakovat. Další výtku bych viděl v nestřídmé délce některých ze skladeb, kdy šestiminutová stopáž opravdu není zapotřebí. Příkladem může být jinak dobrá „City of Angels“. S tím ostatně souvisí celková délka nahrávky, která atakuje jednu hodinu. Vyházet nějakou tu vatu, poslech by byl příjemnější. Třeba zařazení instrumentálky „Catacombs“ na konec alba vůbec nechápu. Poslední slabinou je malé zapojení Skolnicka, ale do toho těžko někdo z nás vidí. Skolnick se po svém návratu výrazněji podílel pouze na „Dark Roots of Earth“, jinak většinou přispěje jedním, dvěma tituly, stejně jako v případě „Titans of Creation“.

Testament

Nic z výše zmíněného mi ale poslech nekazí natolik, abych nemohl mluvit o zdařilé desce. V porovnání s minulým „Brotherhood of the Snake“ novinka jednoznačně vítězí. Na jejím předchůdci jsem si toho moc neoblíbil a prakticky se k němu nevracím. S odstupem času lze mluvit o solidním, ale příliš průměrném albu. „Titans of Creation“ také občas sklouzne do méně atraktivních pasáží, ale ty povedené rozhodně převažují, a co hlavně, hned několik z nich má opravdu obrovskou sílu a baví pořád dokola. Právě díky tomu bych zařadil „Titans of Creation“ i před „Dark Roots of Earth“, přestože tahle placka působila pospolitějším dojmem, což novince schází.

Testament tak opět ukázali, že stále umí. Když se porozhlédnu po ostatních žánrových legendách a souputnících, nynější tvorba Testamentu mě baví nejvíce. „Titans of Creation“ je skvělou ukázkou toho, jak se dá hrát moderně znějící thrash metal, což se zdá být v dnešním světě velkým problémem. Zní to svěže, má to nápady a nezapomíná to ani na kořeny kapely. I přes zmiňované výtky (hlavně tu délku) parádní deska.


Shitfucker – Sex with Dead Body

Shitfucker - Sex with Dead Body

Země: USA
Žánr: black / speed metal
Datum vydání: 20.4.2020
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Naked Came the Strangler
02. Stab the Head
03. Ricky’s Dead
04. Sex with Dead Bodies
05. Leather Lady Lover
06. Serial Killer
07. Skitzoid
08. Divinating Death
09. Splatter Master
10. Touch Me I’ll Scream
11. Relgnarts Eht Emac Dekan

Hrací doba: 36:57

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Nejen název, ale celková stylizace detroitského tria Shitfucker může snadno svádět k myšlence, že jde o další hašteřivou porngrindovou kokotinu. Po bližším prozkoumání však lze zjistit, že tato hovada mají daleko blíže k GG Allinovi než k pokleslému hrození hajzlštětkou – jak hudebním laděním, tak prováděním všemožných lumpáren.

Kluci ze Shitfucker se nebojí stavět na odiv své skupinové hrátky s genitálem nebo exhumovanými ostatky. Rovněž jim nedělá problém pokoušet hranice únosnosti v politickém kontextu. Důkazem budiž přetvoření svastiky do kapelní sigily, která zdobila obal předešlé desky, teda alespoň do té doby, než se Hells Headbangers rozhodli vizuál vyměnit.

Hudební paralela s Jesusem Christem Allinem pak tkví zejména ve stavění skladeb na základech tradičního rocku a punku. Shitfucker ale inklinují i ke speed metalu. Proto místy připomenou třeba Midnight nebo Hellripper. Zhovadilost ve srovnání se zmíněnými nicméně posouvají o kus dále, a to nejen obsahem, ale i produkcí. Zvuk samotný, který se neliší od soundu desek Acid Witch, jež je výplodem stejné skvadry, smrdí rzí a zatuchlinou – taková ta tradiční zanesená, ale dostatečně průbojná lo-fi forma. Textová náplň je úměrně absurdně-profánní, o čem ostatně svědčí tracklist samotný. A vlastně i název kapely. A vlastně celá její stylizace.

Na přepálenou vtipnost, která často hraničí se směšností a přes mrtvoly jdoucí snahu pohoršit, Shitfucker občas dojíždějí. Někdy se totiž snaží tolik, že se ocitají na hranici „comedy“ hudby, což materiál sráží. Na předchozí „Sucks Cocks in Hell“ byla hra kapely s groteskností korigována o trochu lépe. Na nové „Sex with Dead Body“ jsou tyto inklinace zjevnější. Nejvíce to lze slyšet na „Leather Lady Lover“, kde je klišovité utahování si z glam rocku omšelé natolik, že trochu připomíná vykopanou mrtvolu Steel Panther. Podobně špatně působí afektovaný refrén na „Splatter Master“. Shitfucker se v tomto ohledu nemohou rovnat třeba s tuzemskými Malignant Tumour, jejichž crust’n’rollové pomrkávání po klasikách lze vnímat spíše jako pomyslné smeknutí klobouku než jako špatný vtip.

Shitfucker proto zaujmou spíše v momentech, kdy humor korigují a soustředí se na rock’n’rollovou palbu. Hudba je místy dost zábavná i bez vytažených pér a explicitního komického dloubání loktem. I přes produkční špínu se tu dá chytit solidní riff, dobře odmlácený punkový námrd nebo ve vší své debilitě funkční nápad. Skočná, po intru následující „Stab the Head“ to jasně dokazuje. Skvěle ohrožuje ostrými riffy a primitivním rytmem. Z pozvolnějších hitovějších věcí, které bezhlavě nedrží nohu na plynu, zajmou „Serial Killer“ s perfektně vyjetým skřekem na refrénu a „Touch Me I’ll Scream“ s nakažlivým úvodním kytarovým motivem. Zbytek desky působí vlažněji, místy až příliš prvoplánově. Lze to slyšet zejména u absolutně vymašťěných, nagrindovatělých „Skitzoid“ a „Splatter Master“, které, nejspíše záměrně, zní z produkčního hlediska ještě hůře než zbytek v desky. V závěru ale díky ničemu jinému nevyvstávají.

Těm, kdo se se Shitfucker setkávají poprvé, bych doporučil začít u „Sucks Cocks in Hell“ – je vyváženější, lépe podchycená i nahraná. Na „Sex with Dead Body“ se toho z formálního hlediska moc nemění. Jen nápaditost se místy zaměňuje za polovtipné úšklebky a shock factor. Obojí ale ne vždy zafunguje.


Yaldabaoth – That Which Whets the Saccharine Palate

Yaldabaoth - That Which Whets the Saccharine Palate

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.2.2020
Label: Aesthetic Death

Tracklist:
01. Fecund Godhead Deconstruction
02. Megas Archon 365
03. Gomorrahan Grave of the Sodomite
04. To Neither Rot Nor Decay
05. That Which Whets the Saccharine Palate
06. Mock Divine Fury

Hrací doba: 44:50

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Grand Sounds PR

Yaldabaoth pravděpodobně zaujmou svým původem. Což o to, metalových kapel ze Spojených států amerických jsou hromady, ale Spojené státy americké jsou docela široký pojem a dost záleží, o jaký americký stát konkrétně jde. Domovinou Yaldabaoth je totiž Aljaška. Nevím jak vy, ale já osobně moc skupin z Aljašky neznám, takže už jen proto mi přijde docela zajímavé si pustit nějaké blackmetalové zlo právě odsud.

O dost méně už ale Yaldabaoth zaujmou svým zaměřením na okultismus a esoterismus. To rozhodně není ničím, z čeho by se měl posluchač posadit na prdel, poněvadž za poslední dekádu a něco se tohle pojetí black metalu neskutečně rozmohlo a z okultního náhledu na černý metal se stal trend. O originalitě ostatně dost řekne i to, že v Brazílii existuje skupina téhož názvu i podobné textové tématiky (ačkoliv hudebně zní dost jinak).

Abych řekl pravdu, ukázky z debutového alba Yaldabaoth mě na zadek úplně neposadily. Úplně špatné mi sice nepřipadaly, ale ani žádný zázrak. Přesto jsem z nějakého důvodu dostal dojem, že by stálo za to zde formaci představit, takže jsem dal nahrávce „That Which Whets the Saccharine Palate“ větší šanci a podrobil ji důkladnějšímu poslechu.

Vlastně můžu říct, že první dojmy v případě „That Which Whets the Saccharine Palate“ neklamaly. I po zevrubnější analýze obsahu alba bych totiž mohl své finální pocity shrnout asi tak, že produkce Yaldabaoth je vlastně docela slušná, v jistém slova smyslu vlastně i dobrá, ale nikterak výjimečná nebo zvláštní. Hádám však, že tohle úplně neuspokojí vaše čtenářské choutky, tak se to pokusíme trochu rozebrat.

Yaldabaoth hrají „náročnější“ a vlastně i poměrně technický black metal, jenž nechá vzpomenout třeba na kanadské Thantifaxath. Musím ale dodat, že Yaldabaoth se na rozdíl od téhle sorty skupin neuchylují k chaotickým pasážím.

Nejvíc suchý je pro mě hned začátek alba. „Fecund Godhead Deconstruction“ nahrávku trochu paradoxně začne s jednou z nejvíc melodických chvilek na celé desce. Ve svém dalším průběhu už song trochu přitopí pod kotlem a vlastně docela úspěšně představí sound Yaldabaoth, ale i přes několik slušných kytarových motivů tomu něco schází. Následující, téměř desetiminutová „Megas Archon 365“ je na tom obdobně. Sem tam se objeví slušný motiv, ale jedná se spíš o detaily a z celkového hlediska skladba nijak zvlášť nezaujme, byť nějaké zásadní nedostatky asi nevykazuje.

Dál „That Which Whets the Saccharine Palate“ naštěstí začne být o trochu poutavější. Další dlouhá kompozice „Gomorrahan Grave of the Sodomite“ už nabídne několik kvalitních momentů – již delších než pouhá vyhrávka nebo kytarová klička. O něco kratší asi být mohla, ale dá se to přežít. Trochu klidnější „To Neither Rot Nor Decay“ působí lehce „meziherním“ dojmem, ale svou atmosféru má a patří k tomu nejlepšímu na albu. V titulní „That Which Whets the Saccharine Palate“ začnou Yaldabaoth dost citovat Deathspell Omega, což samozřejmě trochu ubírá na dojmu, ale ze skladatelského hlediska song hloupý není. Finální „Mock Divine Fury“ vnímám podobně jako „Gomorrahan Grave of the Sodomite“ – pár dobrých pasáží, ale asi by tomu slušela nějaká minuta dolů, protože se najdou i obyčejnější části.

Celkově je „That Which Whets the Saccharine Palate“ vcelku slušné album, ale zásadně mu schází větší osobitost a svébytnost. Navíc ani po kompoziční stránce nejde o takovou palbu, a přitom paradoxně chybí i výrazné momenty, protože to stojí víc na koherentním podání. Kdybych tedy chtěl být svině, řeknu, že Yaldabaoth nenabízejí nic lepšího než poctivě odehranou variaci na tvorbu jiných formací, jež vlastní vizi nepostrádají. Navzdory nepochybné průměrnosti se ovšem „That Which Whets the Saccharine Palate“ pořád poslouchá docela rozumně a pár seancí si obhájit zvládne. Na víc to ale asi nemá.


Raspberry Bulbs – Before the Age of Mirrors

Raspberry Bulbs - Before the Age of Mirrors

Země: USA
Žánr: garage / hardcore punk / noise rock
Datum vydání: 21.2.2020
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Spitting From on High
02. They’re After Me
03. Interlude I
04. Missing Teeth
05. Doggerel
06. Interlude II
07. Midnight Line
08. Reclaimed Church
09. Interlude III
10. Ultra Vires
11. Interlude IV
12. Given Over to History

Hrací doba: 37:56

Odkazy:
bandcamp

Narůžovělí pankáči Raspberry Bulbs nejsou žádní novici. Však nedávno vydané „Before the Age of Mirrors“ je už jejich čtvrtou řadovkou. Při ohlédnutí za dosavadní dráhou těchto Amíků lze zjistit, že se nikdy moc nikam neposouvali. První demáče vycházely stylem, co si sám neuděláš, to nemáš, a dlouhohrající nahrávky zaštiťovaly dvě podzemní vydavatelství, tedy noisový Hospital a později elektronický Blackest Ever Black. Nyní ale… nyní si je vzal pod svá křídla gigant extrémního metalu Relapse. Vzhledem k tomu, co tito kořeni hrají, mi k nim ten dřívější zapadlý styl fungování seděl lépe, hlavně jejich hudbu skvěle vystihoval, ale samozřejmě chápu, že s větším labelem, který je navíc takto zaměřený, se na kapelu upoutá také daleko větší pozornost, o což jim asi jde především.

V Relapse nejsou žádní kokoti, takže tvorbu Raspberry Bulbs tento přesun nijak nepoznamenal. Tady se stále drží svého zajetého mustru. Kdo je fanouškem, ten musí mít o „Before the Age of Mirrors“ jasno. Možná že nahrávka je trochu hlasitější, produkčně přívětivěji zpracována, méně lo-fi, ale ta neučesaná estetika a garážová zabedněnost je stále přítomna. Ani na čtvrtý zátah se nerozhodli pro nic jiného než primitivní, uřvaný a ve středním tempu stísněný hardcore, který jako když se před třiceti lety zastavil v čase. Jsou to prostě Raspberry Bulbs se všemi jejich plusy i mínusy.

Předobrazy lze najít velice snadno. Kytarové riffy jako Rudimentary Peni, touha po dělaní bordelu jako u Black Flag, gotický háv Christian Death a k tomu nepatrně přítomné proto-black-metalické napětí po vzoru Amebix. Problém je, že nic z toho nedělají tak dobře jako právě zmínění, a ani k tomu navrch nepřidávají nic nového. Koneckonců, to růžovění rovněž není v žánru ničím novým, příslušné tituly od Adrenalin O.D., Misfits nebo The Gun Club patří ke klasikám.

Tím nechci říci, že by Raspberry Bulbs vůbec nemělo cenu pouštět, ale třeba personálně spříznění Bone Awl dokáží podobný mix, přestože daleko více metalový, míchat osobitěji. Raspberry Bulbs se zatím ani na jedné desce nepodařilo plnohodnotně naplnit svůj styl. Novinka „Before the Age of Mirrors“ dokáže, stejně jako všechny předchozí věci, také s prvními poslechy zabavit, ovšem po čase se to oposlouchá.

Rád vypíchnu dobré momenty. Například skladby „Doggerel“ a „Midnight Line“ jsou vraždy. Předvádí to nejlepší, co v Raspberry Bulbs je, na každém z jejich alb se pár takovýchto pecek najde. Také nezbytné mezihry se na „Before the Age of Mirrors“ podařilo vyladit dobře, tedy lépe než na minulé řadovce „Privacy“. Ta ale v případě klasických písní tak často nesklouzávala do průměru, čímž pro mě i nadále zůstává s malým náskokem tím nejzdařilejším z tvorby Raspberry Bulbs. Přesto ale stále platí, že všechny jejich dosavadní nahrávky si jsou co do kvality velice podobné a těžko mezi nimi označovat lepší či horší.

I když to tak možná teď nemusí vypadat, beru „Before the Age of Mirrors“ za dobrou placku a nerad bych Raspberry Bulbs křivdil. Jak už se mi v minulosti několikrát potvrdilo, když na to přijde chuť, tak i na ten jejich svinčík dojde řada, avšak přednost dostanou třeba Devil Master nebo Halshug. Když má někdo rád britský anarcho-punk z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let, zřejmě si dokáže i v Raspberry Bulbs najít zalíbení. Hlavní smysl by pro mě ale měli naživo. Tam si dokážu představit, že to všechno maká naplno jak má, což mi na studiovkách prostě schází.