 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 70:23 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Asi se budu trochu opakovat s tím, co jsem psal vloni v malé recenzi na singl „Grå hest“, ale přijde mi, že v případech jako Osi and the Jupiter má smysl o takových věcech diskutovat. Myslím si totiž, že u projektu, jehož tvorba se točí okolo nějaké místně specifické tématiky, ale ve skutečnosti pochází úplně odjinud, vždycky vyskočí otazník, nakolik je jeho tvorba autentická.
Osi and the Jupiter hrají typický severský folk a i tématicky se jejich muzika zaobírá nordickou mytologií. Na čemž by v zásadě nemuselo být nic špatného, kdyby tu nebyl jeden malý detail, a sice že formace pochází z amerického státu Ohio, což působí přinejmenším zvláštně. Nebudu lhát, napadlo mě, jestli jde skutečně o upřímnou uměleckou výpověď, anebo se tu někdo pokusil naskočit na vlak popularity. Protože co si budeme nalhávat, podobná muzika už pěkných pár let dost frčí.
Samozřejmě se ale najdou i argumenty z druhé strany. Mohli byste namítat, že v současném globalizovaném světě se tahle místní příslušnost může smazávat. Taky by třeba někdo oponoval, že vím hovno o tom, jestli Sean Kratz, hlavní postava Osi and the Jupiter, nemá předky v severní Evropě. Jistě – nevím. Jeho rodokmen jsem fakt nestudoval a ani to nemám v plánu, takže teoreticky to může být košer. Ale trochu o tom pochybuju, protože i v přiložených promo pindech se píše, že původ Osi and the Jupiter může být překvapující vzhledem k soundu.
Nebo je tu také možnost, že si Sean Kratz na nordické vlně zafičel, našel se v tom a jedná se o věc, o niž se jednoduše do hloubky zajímá. Proti takovému scénáři toho vlastně zas tolik namítat nelze. Navíc je pravda, Kratz tuhle oblast prozkoumával i v některých svých metalových projektech jako třeba v doomových Lucian the Wolfbearer. Název jeho pravděpodobně nejznámější metalové kapely Ulven taky nezní zrovna anglicky.
Nakonec to tedy asi můžeme obligátně zahrát do autu prohlášením, že hlavní slovo má vlastní hudba a že primárně s ní by si Osi and the Jupiter měli obhájit právo na svou existenci. Řekl bych to asi tak, že i když má muzika nějaké mouchy, k nimž se níže dostaneme, zní asi lépe, než byste nejspíš čekali od projektu, jejž někdo pojmenoval po svých psech. Má to ale chyták – psi se nejmenují Osi a Jupiter, nýbrž Osiris a Jupiter. Osiris and the Jupiter asi bylo moc dlouhé a Osi and the Jupi asi znělo moc debilně.
Ale dost srandy i spekulací, pojďme se konečně podívat na album „Nordlige rúnaskog“, kvůli němuž jsme se zde sešli. Jedná se o třetí řadovku Osi and the Jupiter, takže se dá předpokládat, že přinejmenším nějaká elementární kvalita tu bude. To platí. „Nordlige rúnaskog“ je samozřejmě udělané „dobře“ – v tom smyslu, že je zahrané na úrovni, nejde o žádnou retardovanou blbost a celkově by jen hluchý neslyšel, že autor v zásadě ví, co chce a jak toho docílit. Tyhle věci samy o sobě nezaručují, že výsledek bude skutečně kvalitní a pamětihodný, ale máme se od čeho odpíchnout.
Můj celkový dojem z „Nordlige rúnaskog“ nicméně asi nejlépe vystihuje následující slovo: nevyrovnanost. V některých částech se opravdu jedná o povedený folk, jenž dokáže navodit příjemnou náladu a dejme tomu, že má jistou hloubku. Dostatečnou na to, aby měl člověk důvod si to poslechnout. Bavíme se ovšem jen o konkrétních skladbách, i když naštěstí jde o nezanedbatelnou část nahrávky. „Lœraðr“, „Dødelig fartoy“, „Ettr storman“, singlová „Grå hest“ nebo „Det hører til skogen“ mě baví a vlastně ne úplně málo. Takhle by to za mě docela šlo.
„Nordlige rúnaskog“ ale bohužel nabízí i vyloženě nudné písně a i v tomto případě jde o nezanedbatelnou část hrací doby. Nudí mě především ty minimalističtější cajdáky. Na hraně a v určitých pasážích ještě docela snesitelné jsou první „Fjörgyn“ a poslední „The White Elk“, i když druhá jmenovaná teda deset minut opravdu nepotřebovala a výhrady bych měl k oběma. Osmiminutová „Nordlige eik tre“ už je ale regulérní nuda. Já vím, měla to být tklivá melancholická atmosféra, ale mě to fakt nebere. Stejně tak bych si odpustil baladickou „Much Wisdom Is Such Grief“ a hlavně „Galdraföðr“, v níž dojde na povinné šamanské zaříkávání a porci „hu-ha“. Tohle má snad každá folková kapela a já osobně už jsem na to kurva alergický. Ještěže se to na „Nordlige rúnaskog“ objevuje jen tady. Ale sere mě to i tak.
Největší nuda ovšem nastupuje v bonusových písních. Standardní digitální verze končí po 55 minutách. Deluxe digitální verze, CD i LP (tudíž všechny fyzicky vydané nosiče) přinášejí další čtvrthodinu a tři songy navíc. „Fylgja I (Blood of Yew)“ a „Fylgja II (To Tread the Path of Fire)“ jsou regulérní uspávání hadů, to už se fakt nedá poslouchat, a první jmenovaná jednoznačně dokazuje, že Osi and the Jupiter by se v ideálním případě měli držet primárně instrumentální tvorby. Ten zpěv mi přijde fakt hrozný. „Ymir“ je z větší část vykrádačka ambientní tvorby Burzum doplněná o další porci vokálů, u nichž by snad bylo lepší, kdyby tam nebyly.
Nejlepší písničky na „Nordlige rúnaskog“ ukazují, že Osi and the Jupiter umí udělat dobrou hudbu. Ty nejhorší ale dojem výrazně sráží a z hrací doby navíc ukrajují tu větší část, což není dobré. Dokud jsem album poslouchal jako kulisu, tak znělo fajn, ale soustředěné poslechy bohužel ukázaly, že „Nordlige rúnaskog“ není až tak zajímavé. Některé songy jsou jednoduše profesionálně udělané nic, které se tváří hluboce a snaží se posluchače opít rohlíkem, ale na mě to tedy nezabralo. A čím víc jsem nahrávku poslouchal, tím spíš mi docházelo, že toho kvalitního tam zas tolik není a to málo nemá šanci výsledek zachránit. Celkově tím pádem nic moc.
