Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Boldy James & The Alchemist – The Price of Tea in China

Boldy James & The Alchemist - The Price of Tea in China

Země: USA
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 7.2.2020
Label: ALC

Tracklist:
01. Carruth
02. Giant Slide
03. Surf & Turf (feat. Vince Staples)
04. Run-ins
05. Scrape The Bowl (feat. Benny the Butcher)
06. Pinto
07. Slow Roll
08. S.N.O.R.T. (feat. Freddie Gibbs)
09. Grey October (feat. Evidence)
10. Mustard
11. Speed Demon Freestyle
12. Phone Bill

Hrací doba: 38:44

Odkazy:

Rapová trajektorie Boldyho Jamese obsahuje roztodivné zatáčky. Rapper z Detroitu započal kariéru v duchu svého rodiště – tvrdě, nekompromisně, špinavě – podobně jako třeba Esham, Danny Brown nebo Royce Da 5’9. Následně však propadl trap-rapovému trendu a ksicht tvarovaný motorovým městem přearanžoval do uhlazené a bezpohlavní křeče.

Z trendových okovů Boldyho Jamese nyní osvobozuje The Alchemist, jemuž není cizí spolupracovat s detroitskými rappery. Mezi jména, pro něž producent dělal beaty, spadá dokonce i Eminem. Ten ale sdílí s Boldy Jamesem jen adresu. Na rozdíl od nejslavnějšího rappera si James nepotrpí na hašteřivou lyriku nebo neposlouchatelný double-time. Rovněž nemá vysoko položený hlas a nesnaží se s ním o otravný polo-zpěv. Boldy James raději volí pomalou flow, která se hodí k jeho níže posazenému hlasu a rezervovanému přednesu. Vše dohromady dává vytříbený, snadno poslouchatelný rap, jenž skvěle funguje v kontrastu s přednastavenou detroitskou špínou.

Na „The Price of Tea in China“ The Alchemist zásobuje Boldyho Jamese beaty, které oscilují na podobných pólech jako rap samotný. Jsou dostatečně rafinované na to, aby projev nepřebíjely. Zároveň ale akorát špinavé, aby křivily posluchači držku. Produkce jako taková je vyloženě luxusní. Jednotlivé beaty se prolínají, tracky za pomocí nejrůznějších samplů a zvuků západních měst na sebe téměř bez povšimnutí navazují. Nejlépe v tomto ohledu dělají vizitku po sobě jdoucí věci „Run-ins“ a „Scrape the Bowl“Bennym the Butcherem na featuringu. První track buduje na samplu ze soulového songu, který opakuje frázi „Run-in“. Boldy James kolem ní staví celý text a špikuje ho různými variacemi na slovo „Run“. Instrumentál je minimalistický, bez vibrujícího kopáku. Spíše spoléhá na rytmický snare a rapperovu dikci. Track „Scrape the Bowl“, který se z „Run-ins“ skvěle transformuje, má boom-bappovější jádro, stále ale zní dostatečně ladně na to, aby nestrhával pozornost a nechal vyniknout střídání rapperů mezi řádky.

Podobně je vystavěna celá deska. I přes obecně ležérní náturu si po většinu času zachovává momentum. Sází na temnější odstín rapu. Míchá se zde atmosféra nočního chátrajícího Detroitu s typickým gangsta rapem. K tomu ostatně přispívá i témata volená Boldym Jamesem. V tomto ohledu „The Price of Tea in China“ nepředstavuje nic originálního, a některé tak může nudit. Ostatním zase nemusí sednout stoický styl rapu Boldyho Jamese, který po dobu desky nevypadává z nastavené trajektorie. Zmíněnou ležérnost dobře rozbíjejí featuringy, které, když je to potřeba, vdechují desce unikátní energii. Výjimkou je track „Grey Octorber“, kde hostující Evidence s identicky laděnou flow jako ústřední postava projektu posílá track do totální letargie.

„The Price of Tea in China“ staví na žánrových klišé a nic nového světu vlastně nepředstavuje. Deska je však zpracovaná natolik originálně a samotné řemeslo je odvedeno tak dobře, že se průměru snadno vymyká. Její kvality nejsou explicitní. Jde spíše o atmosféru a sofistikovanou hru s hip-hopem, nejen z pohledu rapu, ale i produkce.


The Wraith – Gloom Ballet

The Wraith - Gloom Ballet

Země: USA
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 29.11.2019
Label: Southern Lord Records

Hrací doba: 39:02

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

The Wraith tvrdě jedou v takové té ověřené směsce post-punku a gothic rocku občas přepadávající ke své obskurnější odnoži, která se častuje přízviskem „death“. Kapela buduje na základě, který v osmdesátkách představili třeba Killing Joke nebo The Sound. Materiál tedy staví na svižných a strohých bicích, živelné base a tenkém metalickém kytarovém tónu. Temnější atmosféra poté připomíná skupiny jako Christian Death a Samhain.

Na „Gloom Ballet“ jsem se těšil hlavně proto, že The Wraith na předchozím EP „Shadow Flag“ hráli tenhle ověřený a vlastně už trochu otřepaný mix skoro až s crust/punkovým drivem, který ho z potenciální fádnosti vyzdvihával. „Gloom Ballet“ ale bohužel podobným tahem na bránu nedisponuje. Ozvěny náboje EP tady jsou. Stejná síla je však rozprostřena v dlouhohrajícím formátu, a z toho důvodu desku skoro vůbec netáhne. Celý materiál proto padá do totální šedi.

The Wraith se přitom nedá upřít, že hrát umí. Zmíněného žánru využívají naplno – hrají si s rytmikou, náladami i kytarovými aranžemi. Syntezátory jsou voleny vhodně a hlavní linku zbytečně nepřebíjejí. Vokál rovněž ctí nastolená žánrová pravidla. Sem tam se ozve nějaké to úplně debilní ženské sténání, ale s ohledem k goth-rockové apriorní patetičnosti se to dá skousnout (horší už to je při zbytečném smyččovo-pianovém „Interlude“). Problém spíše tkví v tom, že z kapely jako takové tu není vlastně vůbec nic. Žádná přidaná hodnota. Proto „Gloom Ballet“ v závěru vyznívá zpátečnicky. Dokonce do takové míry, že zásadní kapely, které na konci sedmdesátých let žánr formovaly, působí nápaditěji; jak dnes, tak i ve svých začátcích.

Lze namítat, že se The Wraith o žádnou inovativnost nesnaží a že to ani nikde netvrdí. Takový argument by se dal nejspíše uznat. Neospravedlní však fakt, že „Gloom Ballet“ prostě nebaví. Kapelu lze v tomto ohledu porovnat například s Grave Pleasures (tehdejší Beastmilk), kteří rovněž o aktualizaci žánru neusilují, ale díky téměř hmatatelnému drivu dokážou zacloumat i náročnějšími posluchači.

„Gloom Ballet“ je prostě nuda. Takhle nějak by nejspíše zněla goth-rocková deska, kdyby ji nahráli Coldplay. Není tady žádná stopa ksichtu nebo koulí. Ortodoxnímu gotickému puristovi deska možná na chvíli učaruje. Po pár rotacích ale nejspíš přepne na některé z řady svéráznějších žánrových kolegů jako jsou Deth Crux, Nox Novacula nebo třeba Devil Master.


The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Země: USA
Rok vydání: 1957
Žánr: fantasy / adventure

Originální název: The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent

Režie: Roger Corman
Hrají: Abby Dalton, Susan Cabot, Brad Jackson, June Kenney, Richard Devon

Hrací doba: 66 min

(Budou spoilery.)

Rogera Cormana si dnes asi většina z nás bude pamatovat především díky jeho známým gotickým hororům ze šedesátých let dle předloh Edgara Allana Poea a ve většině případů s Vincentem Pricem v hlavní roli. A tak je to nejspíš správně, protože tyhle bijáky mají i v dnešní době svoje nepopiratelné kouzlo a charisma, byť už jen těžko mohou někoho vyděsit. O to zajímavější ale možná bude v našem filmovém koutku zabrousit také do Cormanovy starší tvorby, která už je nyní v mnohých případech trochu zapomenutá. Nejspíš na ulici nepotkáte mnoho lidí, kteří by tyhle bijáky znali, ale věřím, že v některých případech se bude jednat o tuze zábavné naivní škváry, nad nimiž si fajnšmekři mohou ukájet své choutky nad špatnou kinematografií. Sám mám ještě co prozkoumávat, ale co už jsem viděl, to tomuhle popisu odpovídalo docela přesně. Jako třeba dnešní film.

Tahle fantasy z konce roku 1957 je známá pod dvěma názvy. Ten umírněnější zní „Viking Women and the Sea Serpent“. Kdyby vám to ale nestačilo, tak to můžete najít i pod epickým titulem „The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent“. Což vlastně přesně vystihuje, o co v téhle stařičké hodinové perličce půjde.

Svým způsobem se jedná o docela pokrokový snímek, protože jeho základní dějová osa je ryze feministická, haha. Hlavními hrdinkami filmu jsou vikinské ženy, které doma čekají na návrat svých chotí ze zámořské plavby. Protože jim to ale trvá moc dlouho, demokraticky (!) hlasují, jestli čekat dál, anebo se je vydat hledat. Asi není třeba dodávat, že padne volba na tu druhou možnost, protože jinak by to asi nemělo o čem být. Jestli vás právě napadlo, jak je chtějí hledat, když asi jen těžko mohou vědět, kam přesně se přes moře doplavili, tak věřte, že mě to napadlo taky. Scénáristu ale asi ne, protože ženské sednou na loď, vydají se náhodným směrem a své milé najdou.

Takhle jednoduché to však samozřejmě nebude. Jak název napovídá, budou muset proplout vodami velké mořské potvory, což se jim úplně nevyplatí. Ztroskotají na ostrově ovládaném barbarským kmenem, a jak později zjistí, právě zde jsou drženi jako otroci i jejich vikingové. V jen trochu reálném filmu by se barbaři na sličné seveřanky vrhli a všechny je okamžitě pojebali na jedné velké hromadě, ale bavíme se tu o naivní fantasy z padesátých let, takže se nic takového nestane. Holky se pokusí o záchranu svých mužů, ale – pozor, zvrat – nepovede se to!

Vikingské buchty jsou totiž stejně levé jako vikinští gerojové, takže nakonec jim musí pomoct Thor (ne ten od Marvela), bez něhož by byli úplně v hajzlu. A to Thor jenom spustí déšť, před nímž všichni barbaři utečou (!), aby vikingové mohli osvobodit svého vůdce a jeho holku před popravou a vydat se pryč.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

To ale pořád není všechno. Syn vůdce barbarů při tom zdechne, protože do něj uhodí blesk, za což se chce vůdce pomstít. Překvapivě nikoliv mrakům, nýbrž vikingům, tudíž následuje ještě vtipná naháněčka. A jako perlička na závěr se konečně objeví i titulní velký mořský had, kterého vikingové vyřídí tak, že po něm hodí meč, jak kdyby házeli šipky. Prostě totální halda. Bitka s mořskou potvorou netrvá snad ani minutu, ale jednoznačně jde o vrcholný moment bijáku, a to i vše předtím je fakt vtipné.

Jako fakt je na tom vidět, že jde o tak stařičký film. Logika nikde, všichni drží zbraně jak panna ocas, jakákoliv bitka je směšná a s nějakou historickou akurátností kostýmů se nikdo už vůbec nesral. Všechny seveřanky jsou navíc za všech okolností stále upravené, učesané a namalované. Občas by mě docela zajímalo, jestli dobové publikum takovéto počiny bralo seriózně, anebo jestli se tomu ti lidé chlámali už tenkrát.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

Jak je ale „Viking Women and the Sea Serpent“ napřed v otázce feminismu, za rasovou stránku věci by film dneska všichni vylískali. Všichni seveřané jsou árijci jak poleno a ta jediná ženština, co má tmavé vlasy, své družky zradí. Naopak všichni barbaři vypadají jak totální retardi s čestnou výjimkou v podobě hlavního záporáka, jenž jako jediný působí trochu rozumně, a jeho syna, což je zase totální homoděj. Vlastně mi tohle přišlo strašně vtipné a jsem si stoprocentně jistý, že takhle by to už dneska nikdo neobsadil (určitě by se našel alespoň jeden černý viking!) a že dneska by byl takový film považován za krutě rasistický. Což neberte ani jako výtku, ani jako klad, spíš jen takovou zábavnou myšlenku.

Zábavné to celé každopádně určitě je. Snímek má pouhých šedesát minut a vesměs se tam pořád něco děje, takže nuda se nedostavuje. Obzvlášť když se velkou část vyhrazené doby smějete, jako třeba když upalování lidí na hranici trvá několik minut, aby bylo dost času na to si všechno vyříkat, vyřešit morální dilema a ještě dotyčné zachránit. „Viking Women and the Sea Serpent“ pak exceluje ještě v jedné věci, kterou jsem doposud naplno nezmínil, a tohle myslím fakt vážně a bez ironie – všechny seveřanky jsou nádherné, nosí kraťoučké sukně a působí mnohem víc sexy, než byste od filmu z padesátých let čekali. Nakonec i díky tomuhle se na to kouká opravdu příjemně.

The Saga of the Viking Women and Their Voyage to the Waters of the Great Sea Serpent (1957)

„Viking Women and the Sea Serpent“ samozřejmě není záležitost, na kterou by dneska mohl koukat každý. Kdo se ale vyžívá v této staré filmové naivitě a baví ho kinematografické vykopávky, na toho čeká prímová nenáročná hodinová a krásně braková zábava. No nezní to lákavě?


Child’s Play (2019)

Child's Play (2019)

Země: USA
Rok vydání: 2019
Žánr: slasher

Originální název: Child’s Play
Český název: Dětská hra

Režie: Lars Klevberg
Hrají: Gabriel Bateman, Aubrey Plaza, Mark Hamill

Hrací doba: 90 min

(Budou spoilery.)

Nikdy jsem nebyl příznivcem různých remaků a rebootů, spíš naopak, a s největší pravděpodobností už ani nikdy nebudu. Mohl bych se sice rozepsat o nějakých hlubších důvodech, proč k takovým počinům chovám averzi, ale schovám si to až na jindy, třeba i do samostatného článku. V krátkosti jen řekněme, že mi to povětšinou připadá jako zbytečnost.

Přesto ještě svým způsobem chápu pokusy znovu nakopnout nějakou značku, která už je dávno mrtvá a skončila před mnoha lety. Pokud jsou ty bijáky dobré, pořád jde podle mě o zbytečnost, ale dejme tomu, že v tom lze nalézt nějaký rozumný záměr. Nicméně remake jako „Child’s Play“ absolutně nedává smysl, ať se na to podívám z jakéhokoliv hlediska.

„Child’s Play“ totiž není mrtvá série, na níž by už roky jen sedal prach a žila pouze ve vzpomínkách hororových fandů. Chuckymu se daří docela dobře, i když už nemá potenciál na plnění kinosálů a přesunul se do televize. Don Mancini jakožto duchovní otec série ale dál pokračuje v původní dějové linii a podle všeho ještě nějakou dobu pokračovat bude. Sedmý díl „Cult of Chucky“ vyšel poměrně nedávno (2017), v roce 2020 by měl přijít seriál a výhledově se do budoucna chystají i další celovečeráky. Proč by se za takové konstelace měl předělávat původní snímek z roku 1988, když jeho příběh a odkaz dál žije? A obzvlášť když šestka a sedmička začaly do hry vracet i staré postavy z prvních dílů, čímž i ty letité bijáky stále mají v rámci Chuckyho univerza své opodstatnění.

Jen těžko se tedy dá na remake „Child’s Play“ pohlížet jinak než jako na laciný pokus studia jak zajebat prachy, protože jde prostě o známé jméno. Dědci, co jsou tak staří, aby si ještě pamatovali dřívější díly, na to půjdou ze zvědavosti, a omladině se to prodá jako cool horor, protože ty teďka frčí. Prostě sázka na jistotu. Možná to jsou předsudky, ale téhle pachuti jsem se při sledování nové verze „Child’s Play“ prostě nedokázal zbavit. Obzvlášť když předělávka udělala některé hodně diskutabilní změny.

Tohle je samozřejmě problém všech remaků. Když je předělávka doslovná, všichni budou pindat, že to sprostě okopírovali; když se udělají nějaké změny, všichni budou pindat, že se něco změnilo. Což ale nic nemění na tom, že nový design Chuckyho je fakt tak nepovedený, až je prostě extrémně debilní. O něco větší smysl už dává, že remake úplně vyškrtnul voodoo (už nejsou osmdesátky, na koho by tohle dneska fungovalo?) a tím pádem i postavu Charlese Lee Raye. Chucky je nyní skutečně jen obyčejná hračka, která se akorát ukrutně porouchala. Respektive ne náhodou, jak se dozvíme v intru, protože zoufalý Ind v továrně na hračky odstranil všechny bezpečnostní protokoly.

Child's Play (2019)

Snaha o modernizaci zas tak nevadí, ale je škoda, že film úplně nevyždímal potenciál toho, že se Chucky umí připojit a ovládat všechna zařízení od téže společnosti, jimiž je prošpikovaná skoro každá domácnost. Pořádně toho využije až v poslední scéně v supermarketu, jinak prakticky jen zapíná a vypíná televizi nebo světla. Co mi ale vadilo ještě víc – díky oné změně původu tady Chuckymu prostě schází charisma. V původních filmech to nebyla jen hračka, nýbrž psychopatický cynický dobytek, a právě to vždy patřilo k největším přednostem „Child’s Play“. Nyní je to jenom kus rozbitého plastu, což jednoduše nemá patřičný dopad.

Film samotný není úplný pacifista. Nějaká krev se najde a minimálně dvě vraždy jsou i poměrně zajímavé (sekačka + vánoční světélka, která ale byla vidět už v traileru, a pila), přesto to působí poměrně cudně a největší maso předvedou scény z „The Texas Chainsaw Massacre 2“, na nějž se postavy v jednu chvílí dívají v televizi.

Child's Play (2019)

Možná to bude dáno celkovým tónem snímku, který chce být chvíli hororem, za chvíli zase zbytečné vtípky pro odlehčení, ale žádný hustý černý humor jako ve starších částech „Child’s Play“. Přijde mi, že takhle se ty horory poslední dobou z nějakého důvodu točí… prostě tam musí být nějaké vtípky a zlehčení situace, aby se děcka v kinech náhodou opravdu nebála. Dokonce i když se hlavní hrdina Andy snaží zbavit lidské hlavy, již dostal od Chuckyho jako dárek, nejde o žádnou bizarní scénku a spíš to bylo jako z nějaké debilní komedie, jejíž humor stojí na tom, že se nějaká postava cítí trapně.

Pocity jsou každopádně hodně rozporuplné, protože remake není tak strašný, aby se na něj nedalo jednou podívat a aby jej člověk mohl nemilosrdně pojebat. Zároveň jsem však na něm nenašel prakticky nic, co by mě vyloženě potěšilo a kvůli čemu bych si jej potřeboval pamatovat. Celkově tedy čistý průměr, který sice asi není nejhorším dílem „Child’s Play“ vůbec, ale zcela určitě je tím nejzbytečnějším, protože zápach nepotřebnosti a příliš očividná snaha lehce vydělat z toho táhnou na hony.

Child's Play (2019)


Fantasy Island (2020)

Fantasy Island (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: thriller / adventure / horror

Originální název: Fantasy Island
Český název: Fantasy Island

Režie: Jeff Wadlow
Hrají: Michael Peña, Maggie Q, Lucy Hale

Hrací doba: 109 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Přijde mi trochu smutné, že jediné, co v poslední době dokáže v kinech pravidelně vydělávat, jsou komiksové blockbustery, animáky pro malé špunty a levné horory. Jeden by řekl, že alespoň ten třetí zmiňovaných druh filmů drží nějakou úroveň, ale není to tak úplně pravda. Většinou se totiž jedná jen o takové neškodné kvazi-horory cílící na mladistvé publikum, nikoliv na skutečné hororové fans. Expertem na tenhle druh je produkční společnost Blumhouse, která podobné hovadiny posílá do kinosálů pravidelně a obecně vzato s nimi slaví úspěch, ačkoliv najít v jejich produkci nějaký opravdu dobrý počin není zrovna snadné (osobně se mi z hlavy vybavuje pouze jeden – „Upgrade“, což je pro ně navíc poněkud atypický projekt).

„Fantasy Island“ je další rychlokvaškou z produkce Blumhousu, který nádherně ukazuje, v čem tkví strategie téhle společnosti – zajebat hloupý biják za náklady tak minimální, že to prakticky ani nemůže prodělat, a doufat, že to vysype třeba sto míčů, jak už se ostatně několikrát stalo. U „Fantasy Island“ to naštěstí na takový úspěch nevypadá, ale nějaký výdělek tam bude, to je prakticky jisté. A přitom jde o takový kus hovna, až se z toho chce člověku zvracet…

Smutné na tom je, že samotný ústřední nápad by nemusel být zas až tak debilní a pod režisérským dohledem nějakého řezníka by se mohlo jednat o docela krutou naháněčku. „Fantasy Island“ si bere koncept stejnojmenného seriálu ze sedmdesátých let o ostrově, kde se lidem plní přání, akorát se jej snaží naservírovat v hororovém (že mi huba neupadne…) podání. Což v překladu znamení, že fantazie každého člověka se nakonec zvrtne trochu jiným způsobem, než si tento původně představoval.

Výsledek je nicméně příšerný. Už nějakou dobu jsem v kině neviděl takhle sterilní, povrchní, plytký a prostoduchý snímek jako „Fantasy Island“. Vcelku ucházející nápad se nepodařilo přetavit v nic lepšího než nezajímavou rutinu, jíž chybí jakékoliv napětí, natožpak nějaká krev nebo snad dokonce gore. Mluvit v souvislosti s „Fantasy Island“ o hororu je skoro výsměch, protože hororového na tom není zhola nic. Blíž to má spíš k dobrodružnému thrilleru, kde dobrodružný dává smysl jenom kvůli tomu, že se to celé odehrává na tropickém ostrově, a thriller by měl být chápán pouze jako formální označení. „Fantasy Island“ je prostě takové filmové placebo úplně bez koulí, bez nápadů i bez jakéhokoliv hmatatelného konceptu.

Zarážející mi přišel také vývoj filmu. V první polovině se jedná jen o zbytečnou nudu. Jakmile se ale „Fantasy Island“ trochu rozjíždět, což by teoreticky mělo pomoct, ve skutečnosti se film začne propadat do ještě větších sraček. Začnou se vršit logické kiksy (trochu mi přišlo, že v pravidlech, jak ono plnění fantazií funguje, neměl úplně jasno ani jeden z trojice scénáristů) i trapné zvraty vrcholící ve směšné závěrečné pointě, kterou nemohl odhadnout snad jen ten, kdo… viděl pouze horory od Blumhousu, haha. Vrcholem zmaru jsou nicméně srdceryvné patetické scény, jichž se ve filmu nachází o mnoho víc, než bylo třeba (potřeba jich totiž bylo přesně nula). U těch jsem fakt reálně přemýšlel, že se zvednu a odejdu z kina směrem do piče, a to si dovolím tvrdit, že jsem co se sledování ubohých filmových sraček týká docela drsňák. Jako nakonec jsem to vydržel, ale byl to hell asi jako poslech českého rapu.

Fantasy Island (2020)

Snad jediné, na co se dá ve „Fantasy Island“ dívat, je Lucy Hale (můžete znát třeba z další mrdky od Blumhousu „Truth or Dare“), protože to je docela pěkná kundička, i když hrát teda moc neumí a její postava je otravná úplně stejně jako všechny ostatní. Oukej, úplně stejně ne, protože Michael Peña a jeho směšná variace na tajemného bosse, milfka plná komplexů toužící po rodině nebo srábek, co si chce hrát na vojáčky, mě srali ještě víc.

„Fantasy Island“ je každopádně fakt echtovní kokotina, která za váš čas rozhodně nestojí, o vašich penězích ani nemluvě. A co mi přišlo nejsmutnější – ani to není smešné. Je to jenom nudné lobotomické vakuum pro konzumenty bez jakéhokoliv vkusu a nároků. Kdo má v palici aspoň dvouciferný počet IQ bodů, musí si nad tímhle odpadem jen zhnuseně odplivnout. Tfuj!

Fantasy Island (2020)


Nyogthaeblisz – Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation

Nyogthaeblisz - Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation

Země: USA
Žánr: black metal / noise
Datum vydání: 27.12.2019
Label: Hells Headbangers Records

Tracklist:
01. Abrahamic Godhead Manifested by Adversarial Usurpation
02. Sinistral Qlipho[tech] Mechanolatry / Exterminate the Tetragrammaton
03. Ordnance for Adamic Holocaust and Cosmocidal Entropy
04. Diabological Mutagenesis Eradicating the Magian Bloodlines
05. Qabalistic Matrix Parasitism by Extra[daemon]sional Omnimalevolence
06. Nihiliferian Theophagism / Dysefirotic Atrocities Cull the Demiurge’s Progeny
07. Cryptomagickal Esoterrorism Targeting All Archontic Deifications
08. Khao-Psionic Merkabah Fragmentation and Godhead Simulation Decay

Hrací doba: 36:44

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hells Headbangers Records

Co říct na začátek k Nyogthaeblisz? Zrovna u téhle kapely se těch možností nabízí tolik, že člověk ani nevím, o čem bych měl napsat dřív. Třebaže si Američané svou nekompromisní tvorbou vysloužili prakticky kultovní status, aniž by vydali jedinou řadovku, a na jejich dlouhohrající prvotinu „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ čekali příznivci zvířecího metalového extrému jak malý fakan na dárky pod vánočním stromečkem. Což je jen tak mimochodem srovnání, které docela vtipně sedí vzhledem k tomu, že „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ nakonec vyšlo 27. prosince, takže si to nějaký srandista klidně mohl nadělit v rámci nejlepších komerčně-křesťanských tradic.

Klidně bych mohl pokračovat vtipy o tom, jak zkurveně nezapamatovatelné jméno kapela má, ale když už jsem zmínil ten metalový extrém, možná by bylo lepší začít psát o tom, jakou prasárnu Nyogthaeblisz hrají. Američané produkují naprosto bestiální nenávistný black metal prasený hlukovými výpady. Nyogthaeblisz točí agresi do kurva vysokých obrátek, a to aniž by se potřebovali uchylovat k grindovým vlivům a lezl jim z toho war metal, jejž lze považovat za jeden z nejagresivnějších a nejnasranějších metalových subžánrů. Nyogthaeblisz mohou posloužit jako jasný důkaz toho, že lze srovnatelné nenávisti dosáhnout i prostřednictvím „čistokrevného“ black metalu (uvozovky jsou přece jenom na místě, neboť vlivy noisu jsou v tvorbě skupiny nepopiratelné).

„Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je určitě deska, o níž můžeme hrdě tvrdit, že skutečně naplňuje význam označení extrémní metal nikoliv jen formálně, jako se tomu děje u většiny takzvaně extrémně metalových kapel (řekněte si upřímně, kolik z nich to valí opravdu tak ohavně, až to jde ke hranici snesitelnosti / poslouchatelnosti), nýbrž v opravdovém rozsahu těchto slov. A to i navzdory tomu, že „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je de facto stravitelnější než dřívější věci. Tomu kurva říkám paradox! Srovnáme-li nicméně novinku třeba s minialbem „Apocryphal Precursor to the Great Tribulation“ (2008), ten rozdíl je jasně patrný. Dřív to bylo ještě noisovější a víc anti-hudební zvěrstvo.

Na „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ je naproti tomu jasně hmatatelná rytmika, což vždycky platí za krok směrem k větší poslouchatelnosti (protože rytmická muzika se obecně tráví lépe než proud zvuku bez rytmu, jehož by se posluchač mohl chytit). Dokonce se dá bez větších problémů rozeznat, kde končí a začínají jednotlivé stopy, a obecně „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ působí víc muzikálně, jakkoliv takové prohlášení může necvičenému uchu připadat jako z jiné planety (empiricky vyzkoušeno – pouštěl jsem novou fošnu borcům v práci a všichni do jednoho se z toho rozbrečeli, že se to nedá poslouchat). A přesto si současní Nyogthaeblisz co do úrovně extrému mohou s většinou metalových chcípáků v klidu vytřít svojí zakuklenou prdel.

Netvrdím, že je takový posun dobrý nebo špatný krok. Osobně mi sedí oba přístupy. Věřím ovšem, že mnozí tímto progresem vezmou zavděk, jelikož na rozdíl od starších nahrávek můžete na „Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ slyšet i nějaké kytarové riffy. Hlukový podmaz se navíc a naštěstí nevytratil a poctivě přikládá pod kotel v pozadí, aby si tu a tam vzal i hlavní slovo a patřičně si zaprasil a poškádlil nervy všech, kdo to ještě nestačili vypnout. Jinými slovy, stále se jedná o zodpovědný akustický terorismus, jak se na formaci pověsti Nyogthaeblisz sluší a patří.

„Abrahamic Godhead Besieged by Adversarial Usurpation“ míří za vyhraněným publikem a poměrně úzkým okruhem posluchačů. Pokud k vyvoleným patříte, první řadovka Nyogthaeblisz vás pravděpodobně nezklame. Prahnete-li po zběsilosti po okraj napěchované nenávistí, pak ani vy byste desku neměli minout.


Lurker of Chalice – Tellurian Slaked Furnace

Lurker of Chalice - Tellurian Slaked Furnace

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 1.3.2020
Label: Nuclear War Now! Productions

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII
09. IX
10. X
11. XI
12. XII

Hrací doba: 68:55

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Nuclear War Now! Productions

Pokud bych dával dohromady osobní top desítku blackmetalových desek, stejnojmenný debut od Lurker of Chalice by se tam rozhodně objevil. Wrestova jednorázovka nabízí – i navzdory rozsáhlému a kvalitnímu katalogu Leviathan – nejosobitější a nejoriginálnější materiál, co kdy vydal. Troufám si dokonce říct, že i nejzajímavější momenty z tvorby Leviathan jsou ty, které si ze skladatelského arzenálu Lurker of Chalice půjčují. Zejména nejambicióznější „Scar Sighted“ (a do velké míry i dvě předešlé desky) je podobnými motivy a využitou instrumentací protkaná skrz naskrz.

„Lurker of Chalice“ nezdravě nelpí na oddanosti čistému blackmetalovému řemeslu. Raději se oddává nespoutanější experimentaci. Lurker of Chalice se nebojí půjčovat si aspekty ze vzdálenějších žánrů. Často upozaďuje riffy, začleňuje téměř post-rockově znějící vyhrávky a sází na táhlé ambientní pasáže. Debut nabízí skvělou hudbu, ale hlavně nenapodobitelnou atmosféru, která často táhne desku více než skladatelství samotné. Stačí si poslechnout „Piercing Where They Might“ stavějící na zasmyčkovaném kytarovém motivu, který zní jako spletitou jeskyní pozohýbaný průvan. Stejně chladný, izolovaný, ale odlišně prezentovaný náboj prostupuje celým debutem.

„Tellurian Slaked Furnace“ nabízí přes hodinu dlouhý poslech čítající zejména instrumentální nápady, které se na „Lurker of Chalice“ nevešly, nebo se na desce objevují v upravené, dokonalejší podobě. Zdá se, že se Wrest s vydáváním re-edic a kompilací v poslední době obzvláště posral. Asi to sype. Příležitost vyrýžovat i něco na zbytcích z Lurker of Chalice se proto jeví velice lukrativně. Nabízí se proto otázka, zda jde v tomto případě pouze o kalkul.

Kompliace čítá dvanáct nepojmenovaných stop a hned první dobře předestírá, co lze od zbytku „Tellurian Slaked Furnace“ očekávat. Nevyužitý materiál staví zejména na akustických vybrnkávačkách (nemálo podobných té z intra „Piercing Where They Might“), syntetických perkusích a ambientních podmazech. Na riffy dochází opravdu výjimečně. Na vyklikané blackmetalové sypačky už vůbec. Ucelené kompozice se na kompilaci objevují jen občas. Podobu celistvých songů mají hlavně záseky, které se v lepším provedení objevily na debutu (konkrétně stopy „II“ a „VIII“). Nejkoherentněji poté působí „III“, „VI“ a „IX“. Momenty, které by pro svou chytlavost nebo sofistikovanost nemohly opustit hlavu, se ale i tak na „Tellurian Slaked Furnace“ hledají stěží.

Kompilaci je proto záhodno poslouchat spíše pro její atmosféru, která je po téměř celou dobu srovnatelná s tou z debutu. „Tellurian Slaked Furnace“ prostupují šumy, dungeon-synthové perkuse a charakteristický kytarový tón. Kombinace výše zmíněného dokáže posluchače snadno poslat na známé chladné a temné dno.

Lidé přežraní „Lurker of Chalice“ kompilaci bezpochyby ocení. Nenabízí sice mnoho památných momentů a je možná až zbytečně dlouhá (absence polotovarů z debutu by jí pomohla). Dokáže ale pořád vtáhnout, znepokojit a na chvíli nepustit. Jedinečná, pro projekt typická atmosféra totiž stále působí. „Tellurian Slaked Furnace“ nedosahuje monumentality plnohodnotné desky projektu. Jako ambientní výplň večerů ale uctívačům debutu určitě dobře poslouží.


Obsequiae – The Palms of Sorrowed Kings

Obsequiae - The Palms of Sorrowed Kings

Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. L’autrier m’en aloie
02. Ceres in Emerald Streams
03. In the Garden of Hyacinths
04. Palästinalied
05. The Palms of Sorrowed Kings
06. Morrígan
07. Per tropo fede
08. Lone Isle
09. Asleep in the Bracken
10. Quant voi la flor novele
11. Emanations Before the Pythia
12. In hoc anni circulo

Hrací doba: 49:32

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Když jsem byl kdysi ještě ve fázi objevování a poznávání black metalu, ale už jsem měl jasno o tom, že právě tenhle žánr je pro mě tím pravým, tvrdíval jsem, že se mi líbí všechny formy a subžánry. Až postupem času, kdy jsem si ještě více ujasnil, co vlastně od hudby chci a očekávám, jsem si uvědomil, že to není pravda a že jisté odnože black metalu mě vlastně nijak nezajímají. Jednou z takových je melodic black metal.

Byly i doby, kdy jsem si myslel, že melodie je pomalu sprosté slovo. I dnes je pro mě důležitější zvuk a aura nežli silné ústřední motivy a písničkovost, k níž melodická hudba obecně spíš tíhne. Je-li ovšem melodie dobrá a vkusně zakomponovaná, rád ji (d)ocením. Vyloženě melodickou muziku nicméně nevyhledávám a moc mě neoslovuje, což ostatně bude i důvodem toho, proč jsem nepřišel na chuť právě melodic black metalu. Stále čekám na nějakou skupinu anebo alespoň desku z tohoto subžánru, která by mě skutečně zaujala v plném slova smysl. Již bych si poslechnul a řekl si, že tohle je kurva ono. Třeba v nepříliš vzdáleném symphonic black metalu jsem nějakou takovou objevil (Anorexia Nervosa nebo italští Nazgûl). Z melodic black metalu mě však nic takhle jasného nenapadá. Snad jedině nějaké staré věci od Cradle of Filth nebo Old Man’s Child jsou vcelku dobré, jestli to někdo uzná…

Obsequiae ze Spojených států amerických jsem měl v hledáčku už nějakou dobu, protože jsem doufal, že právě oni by mě konečně mohli přesvědčit, že i melodic black metal má něco do sebe, umí-li jej někdo podat v patřičné kvalitě a bez zbytečného kýče. Vzpomínám si, že jejich druhé album „Aria of Vernal Tombs“ udělalo v roce 2015 docela slušný ohlas, ale sám jsem neměl příliš vůle se mu věnovat. Slyšel jsem to asi jednou z rychlíku a poté jsem dal od té všudypřítomné zvonivé kytary ruce pryč.

Třetí dlouhohrající desce „The Palms of Sorrowed Kings“ jsem se nakonec rozhodl věnovat větší píli, přestože i tady jsem měl sto chutí s tím po prvním poslechu seknout. Ta trylkující kytara jednoduše není moc pro mě, a jak na to člověk není zvyklý, tak to fakt vysírá. Nakonec jsem ale novince Obsequiae nějaký prostor přece jenom věnoval.

Jakmile jsem si zvyknul a začal ten sound tolerovat, tak se ukázalo, že občas to fakt není úplně blbé a některé konkrétní písně / momenty mi přijdou docela povedené. Zajímavým zpestřením je také zvuk harfy, který vynikne v mezihrách „L’autrier m’en aloie“, „Palästinalied“, „Per tropo fede“, „Quant voi la flor novele“ a „In hoc anni circulo“. Fanda ze mě ale nikdy nebude, tím jsem si docela jistý. I po nemalém počtu pokusů mám problém dát těch padesát minut v kuse, protože neustálý příval kytarových melodií mě prostě po čase začne prudit. Obzvlášť když občas mi některé z nich přijdou za hranou míry kýče, jakou jsem ještě ochoten skousnout.

Přesto tak nějak cítím, že ve svém ranku Obsequiae patří k tomu lepšímu. Neznamená to, že se mi „The Palms of Sorrowed Kings“ opravu líbí, ale už jen skutečnost, že mi to celé nepřijde jako jedná obrovská patetická mrdka a byl jsem ochoten to po relativně delší dobu tolerovat, leccos napovídá a lze ji považovat za částečný úspěch. Řekl bych každopádně, že nemám ani tak problém s kvalitou Obsequiae v rámci jejich stylu, jako spíš se samotným stylem a pojetím obecně.


The Prowler (1981)

The Prowler (1981)

Země: USA
Rok vydání: 1981
Žánr: slasher

Originální název: The Prowler
Český název: Vrah Rosemary

Režie: Joseph Zito
Hrají: Vicky Dawson, Christopher Goutman, Lawrence Tierney, Farley Granger

Hrací doba: 89 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Jmenovat nejslavnější slashery osmdesátých let nemá valného smyslu, protože jde o dlouholeté legendární série, jejichž ústřední zabijáci překročili hranice hororového žánru a stali se popkulturními ikonami. Správný hororový divák nicméně ví, že osmdesátky nebyly zlatým věkem slasheru jen díky mocnému úspěchu sérií jako „Friday the 13th“, „Halloween“ nebo „A Nightmare on Elm Street“. Těch bijáků tu vzniklo mnohem víc a mnohé z nich stojí za vzpomínku, i když se jim třeba nedostalo takového věhlasu jako zmiňovaným těžkým vahám. A osobně mi přijde, že „The Prowler“ z roku 1981 patří mezi znalci k těm nejuznávanějším. Docela i chápu proč.

Originální název tohohle snímku zní skutečně „The Prowler“, ale nalézt jej můžete i pod jinými alternativní tituly jako „Rosemary’s Killer“, „The Graduation“ nebo „Pitchfork Massacre“, a to ani nemusíme mluvit o místních distribučních mutacích, které automaticky vynechávám. Každý z těchto názvů nicméně svým způsobem smysl dává a tak trochu říká, o čem to celé bude.

V roce 1945 je v den maturitního plesu v nedalekém altánku zavražděna milenecká dvojice. Oba zřejmě tušili, že si zapíchají, ale asi nečekali, že se k nim do trojky připojí vidle. Když řeknu, že dívka se jmenovala Rosemary, už v tom můžete vidět všechny tři alternativní názvy, s trochou fantazie i ten čtvrtý originální. Vrah každopádně nebyl nikdy dopaden.

Posouváme se o 35 let dopředu do roku 1980, kdy se v městečku odehrává další maturitní ples pro místní omladinu. Šerif si zrovna odjede rybařit a uhlídání pořádku ponechá na svém zástupci, ale na dovolenou si nevybral zrovna nejlepší čas, protože okolo zase začne procházet maskovaný vrah ve vojenském mundúru (hlavní postava jej v jednom dialogu nazve tulákem, v angličtině „prowler“, takže tady máme ten čtvrtý název jak vyšitý), který s gustem vykuchá všechno, co vykuchat zvládne.

Nezní to nějak závratně, co? Originalita zrovna není devízou „The Prowler“, protože film opisuje standardní slasherový oblouk „chodí a vraždí“. Ani propojení s maturiťákem není nic výjimečného, vždyť stačí jen vzpomenout na další bijáky ze stejné doby jako „Prom Night“ (1980) nebo „Graduation Day“ (1981), z nichž ten pravděpodobně nejznámější je „Prom Night“, kde hrála i Jamie Lee Curtis (v té době těsně po prvním „Halloweenu“ žhavé hororové zboží) a který vyprodukoval tři pokračování i remake.

Kvůli čemu je tedy „The Prowler“ dodnes tak ceněný? Odpověď patří k těm prozaicky jednoduchým: díky tomu, oč jde ve slasherech především. Body count sice není vysoký, ale všechny mordy jsou udělané fakt parádně. Žádné uhýbání kamerou, aby nebylo nic vidět, ať už kvůli stravitelnosti nebo kvůli zakrytí laciných triků. Všechno přímo do kamery a detailně. Praktické triky jsou zde na vysoké úrovni a i vzhledem k roku vzniku je nelze nepochválit. Také za nimi nestojí nikdo jiný než mistr v oboru Tom Savini, jenž se dokonce nechal slyšet, že právě „The Prowler“ považuje za svou nejlepší  práci, což asi hovoří samo za sebe.

The Prowler (1981)

Vedle toho se „The Prowler“ může pochlubit i dalšími klady. Zabiják ve vojenském ohozu vypadá dost dobře a nebezpečně a patří k těm zapamatovatelnějším vrahounům. Hlavní hrdinka je hezká a také se nechová jak totálně vylízaná píča, kterou by divák nejradši sejmul sám. Hlavně ale celý film drží dobře pohromadě díky režijnímu umu Josepha Zita. Tenhle týpek je sice považován za béčkaře, ale dobrý slasher natočit uměl a rozhodně není náhoda, že o tři roky později (a mimo jiné právě na základě práce odvedené na „The Prowler“) dostal na starost samotného Jasona Voorheese v jednom z nejoblíbenějších dílů série, „Friday the 13th: The Final Chapter“. Docela škoda, že jde o jediné dvě vyvražďovačky, které Zito udělal. Poté se přesunul k akčnímu žánru a natočil dva bijáky s Chuckem Norrisem („Invasion U.S.A.“, „Missing in Action“) a jeden s Dolphem Lundgrenem („Red Scorpion“)… a dál už nic z jeho tvorby nestojí za řeč.

The Prowler (1981)

„The Prowler“ nicméně zůstává kvalitně udělaným slasherem, jenž hraje přesně podle stanovených stylových pravidel a klišé, ale vzhledem k jeho stáří i jistotě, s jakou tak činí, mu to lze odpustit. I dnes funguje a dokáže pobavit, a to i navzdory zmiňovaným nedostatkům a nakonec i těm ještě nezmíněným (třeba průhledná pointa… zabiják je samozřejmě ten úplně jediný člověk, který dává smysl, jiná možnost tam prostě nebyla). Dojmy tedy výborné a vlastně je mi to i sympatické tím, že se jedná o samostatný počin, který nebyl rozředěn v dlouhé sérii a doposud uniká i remaku. Snad to tak i zůstane, aby šlo i nadále o kultovní perličku pro znalce.


Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Blood Incantation - Hidden History of the Human Race

Země: USA
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: Dark Descent Records / Century Media Records

Tracklist:
01. Slave Species of the Gods
02. The Giza Power Plant
03. Inner Paths (to Outer Space)
04. Awakening from the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)

Hrací doba: 36:20

Odkazy:
facebook / bandcamp

Častým nešvarem progresivního a technického death metalu poslední doby je to, že kromě precizní herní zručnosti už nemá dále co nabídnout. Takovýchto vyumělkovaných samohonek vyšlo v posledním desetiletí dost. Zachytit nějakou atmosféru se naopak daří staroškolským kapelám, jejichž zvuk je skutečně blízko těm nejvýraznějším žánrovým jménům, ale zase jim shází osobitější pohled na věc. Průsečík těchto dvou křivek se podařilo najít Blood Incantation, rodákům z Denveru v Coloradu.

Asi jen málokdo v roce 2016 nezavadil o jejich prvotinu „Starspawn“. Jedna z nejvýraznějších desek podzemního death metalu onoho roku dostatečně ukázala, že s Blood Incantation se do příštích let prostě musí počítat. Ba co víc, rok nato takřka totožná sestava, pouze pod hlavičkou Spectral Voice, natočila další výborné album „Eroded Corridors of Unbeing“. Sestava Paul Riedl, Morris Kolontyrsky, Jeff Barrett a v případě Blood Incantation také Isaac Faulk se výrazně zapisuje do současného dění. Ne snad, že by udávali nějaký trend, ale to co dělají, dělají sakra dobře.

Nová deska „Hidden History of the Human Race“ nabízí zase trochu jiný pohled na tvorbu Blood Incantation. Na rozdíl od „Starspawn“ působí vzdušnějším dojmem, kdy se pouze nebrodí v temnotě a nepůsobí tak uzavřeně. „Hidden History of the Human Race“ předkládá před posluchače ambiciózní dílo, ať už z hlediska hudebního či koncepčního. Nastoluje otázky existenciální – z nitra sebe sama se snaží pochopit náš původ a důvod našeho bytí. Pod pojetím kosmu si představuje především vědomí člověka, u kterého by měl každý začít, chce-li objevovat záhadnost světelných roků. Tím se témata a zaměření Blood Incantation nedají jednoduše označit za sci-fi, přestože jeho představivost rádi využívají, což je zjevné už z obálky od ilustrátora sedmdesátkových novel Bruce Penningtona. Zajímavostí je, že tento obraz už byl jednou (ne-li víckrát) pro hudební desku použit, roku 1996 pro „Hypermodern Jazz 2000.5“ od Aleca Empira.

Po hudební stránce se Blood Incantation drží rukopisu „Starspawn“, avšak daří se jim ho posouvat dál. Jejich zaměření je nyní už tak obšírné, že takřka představuje vše dostupné z deathmetalového žánru. Putují od ambientních pasáží, přes ty doomové až po tvrdé a agresivní zlo. „Hidden History of the Human Race“ už je díky tomu plně progresivní deskou. Od dob „Starspawn“ ubylo přímočařejších pasáží, namísto toho se rozmohly technické vyhrávky a ještě pilnější cvičení s tempy. Nelze opomenout ani klasické postupy progresivně rockových kapel. Obrovskou výhodou „Hidden History of the Human Race“ je, že i přes větší preciznost a produkční poodhalení ohavné opony stále zní uvěřitelně a živelně, nikoliv konvenčně a vyčpěle. Atmosféra desky je trochu jiná než v případě prvotiny, ale stále činí z poslechu zážitek a je nedílnou součástí nahrávky.

Blood Incantation

„Hidden History of the Human Race“ je takřka dokonale poskládaná věc. Její jedinou malou vadou na kráse je pouze to, že se při jejím poslechu zkrátka nelze oprostit od pomyšlení na žánrové klasiky. Blood Incantation to dělají výborně, v dnešní době to jen málokdo svede lépe, ale tu a tam je zcela zjevně slyšet inspirace Atheist, Death, Immolation, Morbid Angel, Nile, Timeghoul, Suffocation a tak dále a tak dále. Je ale potřeba dodat, že mi to výsledný dojem nijak nekazí, desku si i tak užívám dosyta a baví mě; jenom si myslím, že by tohle mělo zaznít, protože Blood Incantation, přestože jsou originální a dělají to po svém, i jejich originalita má zjevné hranice, které jsou dány právě výše zmíněnými kapelami. Gró Blood Incantation tkví v tom, že umí jejich rozdílný zvuk nakombinovat do jednoho – toho svého, a i to oceňuji vysoce, protože to prostě funguje skvěle.

K jednotlivým písním není třeba nic rozepisovat. Mám tu spoustu oblíbených momentů, snad jen bych vypíchl instrumentálku „Inner Paths (to Outer Space)“, která, jak jsem si všiml, bývá neprávem trochu upozaďována, přitom pro mě představuje stěžejní kus „Hidden History of the Human Race“, kdy ho vystihuje v celé své podstatě. Zdaleka největší pozornost na sebe poutá závěrečný, osmnáctiminutový opus „Awakening From the Dream of Existence to the Multidimensional Nature of Our Reality (Mirror of the Soul)“. Není divu. Přestože nejsem zrovna fanouškem předlouhých skladeb, zde to má svoje opodstatnění a koncepčně to „Hidden History of the Human Race“ jenom podtrhuje.

Blood Incantation sklízí pozitivní ohlas za „Hidden History of the Human Race“ zcela zaslouženě. Za mě je to jedno z nejlepších alb za uplynulý rok a Blood Incantation s ním stvrdili pozici přední deathmetalové kapely. Snad nemusím dodávat, že pro fanoušky žánru je tohle absolutní povinnost. Teď už jenom zbývá, slyšet to naživo. Budou na Brutal Assaultu, kde jsem je ostatně před dvěma lety viděl, ale raději bych si dal nějakou klubovku, protože určitě znovu schytají zadní stan, kde je zvuk celkem loterie.