Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Cult of Chucky (2017)

Cult of Chucky (2017)

Země: USA
Rok vydání: 2017
Žánr: slasher

Originální název: Cult of Chucky
Český název: Chuckyho kult

Režie: Don Mancini
Hrají: Fiona Dourif, Brad Dourif, Michael Therriault, Adam Hurtig

Hrací doba: 91 min

(Budou velké spoilery.)

Od šestých a sedmých dílů dlouhých hororových sérií už divák žádné velké zázraky neočekává. A většinou je také nedostává. Jsou tu ovšem výjimky. Pro mě je třeba nejlepším dílem „Friday the 13th“ právě šestka. A dost mě překvapilo, že další takovou výjimkou je rovněž „Child’s Play“. Obzvlášť po docela slabé šestce „Curse of Chucky“ jsem toho od sedmičky moc nečekal, a proto mě (příjemně!) překvapilo, v jaké formě se vraždící panák vrátil ve svém sedmém dobrodružství „Cult of Chucky“

A přitom se sedmička zpočátku netváří zrovna slibně, spíš naopak. Vrací se vozíčkářka Nica ze šestky. Té samozřejmě (klasicky) nikdo nevěřil, že všechny vraždy z minulého dílu má na svědomí dětská hračka posednutá duchem sériového vraha, takže skončila v blázinci. Prostředí blázince pro horor není nijak zvlášť originální a tenhle vypadá obzvlášť levně. Film se navíc stejně jako v případě „Curse of Chucky“ rozjíždí pomaleji, ale na rozdíl od šestky to není taková nuda.

Ta pravá sranda ale klasicky nastane až v momentě, kdy se na scénu dostaví Chucky, jenž začne s gustem redukovat psychicky narušené postavičky. Tentokrát s lepšími hláškami a leckdy i důmyslnějšími způsoby, ačkoliv je evidentní, že ta nejoriginálnější smrt se sklem nápadně připomene skleněný strop z „Bride of Chucky“.

V „Cult of Chucky“ je nicméně sranda ještě znásobená tím, že Chucky tu tentokrát není jen jeden, protože si skutečně vytvořil svůj kult a hobluje zduplikovaný hned v několika panenkách. Momenty, kdy víc panenek sype vtipné pindy přes sebe, jsou fakt zábavné a stojí za to kvůli nim už posedmé přežít obligátní „vraždí ta panenka a nikdo mi to nevěří“. Ale díky docela zajímavému a příjemně zamotanému ději a několika zajímavých zvratům to i tak v pohodě ubíhá. Atmosféra i zábava houstnou s přibývajícími minutami a hlavně přibývajícím počtem Chuckyho inkarnací. Oproti minulému dílu citelně přibylo černého humoru, což je velké plus, a gore je jednoznačně nejhustější z celé série.

Hlavně je ale na „Cult of Chucky“ hodně vidět, že celou sérii dělá jeden člověk, který si hlídá konzistenci a návaznost, ale také se ke svému životnímu dílu chová s úctou a má nějakou vizi, jakým směrem značku vést. Což u hororových sérií rozhodně nebývá zvykem. Sedmička svým vývojem zpětně konečně dala smysl i šestce (byť ta mi stále připadá spíš jako takové celovečerní intro do něčeho, co má zjevně být novou érou „Child’s Play“) a také novější díly plně propojila s těmi nejstaršími (Andy Barclay, hrdina prvních tří dílů, se opět stává plnohodnotnou postavou) i s těmi prostředními komediálními (větší prostor také pro Tiffany, která se sice neukáže na dlouho, ale díky jejímu přičinění se děj hýbe kupředu).

Cult of Chucky (2017)

Navíc Don Mancini přihazuje další hrst servisu pro zapalené diváky. Zatímco v „Curse of Chucky“ se ve finální respektive potitulkové scéně vrátila Tiffany a Andy, v „Cult of Chucky“ scéna po titulcích vytáhne eso v podobě další staré známé postavy, opět i s její původní představitelkou. Vrátí se totiž Kyle„Child’s Play 2“ a byla by velká škoda, kdyby v dalších dílech nedostala víc prostoru, stejně jako se v sedmičce plnohodnotně vrátil i Andy Barclay.

Kromě toho si ale sedmička připravila půdu také na to, aby série mohla zdravě a důstojně pokračovat i po další roky. Chucky patří k těm postavám, které jsou neodmyslitelně spjaty s jedním hercem, v tomto případě Bradem Dourifem. Ten má už ale svůj věk a je jasné, že Chuckyho nebude moct hrát věčně. „Child’s Play“ to vyřešilo hodně chytře, když štafetu převzala Dourifova dcera Fiona respektive tedy v rámci příběhu její postava Nica. Proti takovému řešení nemůže mít námitky snad nikdo a rozhodně jde o citlivější pokračování než obyčejné přeobsazení.

Cult of Chucky (2017)

Všehovšudy sedmička hodně potěšila, protože po komediálních dílech a slabší šestce se konečně jedná o návrat v plné parádě. Nakonec vůbec nevadí, že se už „Child’s Play“ muselo stáhnout na televizní obrazovky, protože potenciál má tahle série pořád velký. Chucky se aktuálně nachází v mnohem zdravější kondici než jakýkoliv další z legendárních slasherových harcovníků jako Jason Voorhees, Freddy Krueger nebo Leatherface… snad jen ten Michael Myers má aktuálně před sebou nějakou šťastnější vyhlídku na nejbližší budoucnost, ale na rozdíl od Chuckyho se musel vykoupit (už několikátým) tvrdým rebootem, zatímco hláškující zrzavý prcek stále jede v původní a jediné dějové linii. Sedmička hlavně nechala dveře dokořán (šestka a sedmička konečně pochopily, že není košer furt zabíjet nejdůležitější postavu, když se chce pokračovat dál) do budoucna. Já osobně se teda na další Chuckyho eskapády těším. Podle všeho na ně nebudeme čekat dlouho.


Volahn – El Tigre del sur

Volahn - El Tigre del sur

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 19.10.2019
Label: Nuclear War Now! Productions

Hrací doba: 14:09

Odkazy:

Děje se to asi každému každý rok. Pár dní po sesumírování žebříčků loňského roku zjišťujeme, že nám těsně pod prdelí utekla nahrávka, která by seznamem zamíchala. Věřím, že podobných případů mi vletí do ksichtu ještě několik. Doposud největším osobním zachrápáním bylo jednoskladbové EP „El Tigre del sur“ od Volahn. Proto si alespoň malé, leč pozdní ohlédnutí, zaslouží.

To, že Volahn tahají inspiraci z poměrně – alespoň na black metal – neotřelých zdrojů, není nic nového. Desky a splity jsou často tematicky i hudebně ovlivněny aztéckou a mayskou mytologií. Na „El Tigre del sur“ je tomu trochu jinak, stále však velice originálně. 14minutová skladba vzdává hold Emilianovi Zapata – vůdci dělnického odboje v mexické revoluci, která se táhla první polovinou 20. století.

Originalita tématiky je přímo úměrná hudebnímu zpracování. Skladba se dělí do dvou polovin. Ta první je věnována black metalu, který Volahn prokládají občasnými „tribal“ prvky (zejména divošské povyky a bojové pokřiky), ale hlavně autentickým feelingem divokého západu. Ortodoxní, rychlé blackmetalové jádro je obohaceno o aranže a melodie, které znějí, jako by je Volahn vybrali ze soundtracků Ennia Morricone, které složil pro Leoneho nejvytříbenější westerny. Největší devizou prvního partu je pro westernový žánr typický kytarový tón, který na výbornou evokuje smrad střelného prachu, sluncem spařenou krev a onošené kožené boty.

Po sedmi minutách se skladba až s neobyčejnou lehkostí překlápí do folkové polohy, kterou nese tamburína a akustická kytara. Nahozenou linku doplňuje i občasné vyhrávání elektrické kytary z předešlé části a vítr (pravděpodobně) mexických planin. Volahn si odfrkává od předešlého ryku a westernovou baladu doplňuje zastřeným zpěvem. Je až zarážející, jak klidná a stejně dlouhá pasáž po předešlé blackmetalové zběsilosti funguje. Vlastně až tak moc, že bych si dokázal představit celou desku v podobném duchu. Nebránil bych se tomu, kdyby Volahn využili nápad od Panopticon a vydali double album, jehož jeden disk by byl věnován black metalu, zatímco druhý by obsahoval westernový folk. Kapele jde totiž obojí na výbornou. Bezpochyby jeden z nejoriginálnějších a nejzábavnějších neřadových počinů roku 2019. Viva Zapata!


Midnight – Rebirth by Blasphemy

Midnight - Rebirth by Blasphemy

Země: USA
Žánr: black / speed metal / punk
Datum vydání: 24.1.2020
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Fucking Speed and Darkness
02. Rebirth by Blasphemy
03. Escape the Grave
04. Devil’s Excrement
05. Rising Scum
06. Warning from the Reaper
07. Cursed Possessions
08. Raw Attack
09. The Sounds of Hell
10. You Can Drag Me Through Fire

Hrací doba: 33:49

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / instagram

Athenar je pravděpodobně nejzdatnějším proponentem v ranku oživovatelů soundu starých kultů, které na speedmetalové jádro pokládali tehdy ještě nevyšlechtěné kameny black metalu. Přispívá k tomu i fakt, že to byli právě Midnight, kteří se pozdní rezurekce naplno ujali mezi prvními. Podobně laděných kapel dnes existuje po kokot. Téměř všechny se ale – byť své kvality mají – stále krčí ve stínu dvou kos a zvonu.

Midnight to prostě hrají od podlahy. Se ctí ke staré škole, s kutnami, křiváky, nábojnicovými pásy, ohněm na base i pěstech a bez zbytečných chujovin kolem. Hrstka talentu se mísí s úměrnou dávkou punkové apatie. Pomocí této kombinace Athenar tvoří zábavné fláky, které balancují na hraně nablblého humpoláctví a regulérního hráčského umu. Jasně, Midnight občas přepadnou na první zmíněnou stranu. A vlastně to ani tak moc nevadí. V opačném případě je to už horší, jak ostatně naznačila deska „Sweet Death and Ecstasy“, na které pokusy o delší skladby a začleňování nekonvenčnějších rytmů tolik nefungovaly.

„Rebirth of Blasphemy“ se naštěstí vrací zpátky. Novinka by se dala jak zvukem, tak songwritingem zařadit mezi „Satanic Royalty“ a „No Mercy for Mayhem“. Zasazuje téměř každým coulem direkt na bradu. Nevydává se do neprobádaných vod. A je to vlastně jen dobře. Tracky mají jasně vytyčený cíl a jdou za ním až do poslední vteřiny. Otvírák „Fucking Speed and Darkness“ hudebně i názvem prozrazuje, co je možno čekat téměř po celou dobu desky. Výjimkou je možná o poznání slabší „Rising Scum“, která se snaží stavět na přiblblém arena-rockovém vybubnovávání a finální, sofistikovanější „You Can Drag Me Through Fire“ s tradičnější heavymetalovější příchutí.

Zvukově a skladatelsky jsou teda Midnight zpátky. Otázkou je, zda i kvalitativně. Vlastně ano i ne. Songů, které mají tendence se stát ověřenými koncertními hitovkami, je zde méně. Místy to trochu zní, že se Athenar honí za nábojem pecek jako „You Can’t Stop Steel“ nebo „Black Rock n’ Roll“ a ne vždy se to daří. Nedá se však tvrdit, že „Rebirth of Blasphemy“ nebaví. První trojice tracků se energií i památností blíží dnes již ověřeným, výše zmíněným věcem. S nabývající stopáží v začátku nahozená konzistence lehce kolísá. S výjimkou pomalejší „Rising Scum“ o vyložené průsery ale nejde.

„Rebirth of Blasphemy“ opět představujte Midnight ve formě a stylu, který posluchači očekávají. Kultovnosti prvních desek dosaženo úplně není. Athenar se jí ale přibližuje dost blízko, a už proto stojí za to desku otočit. Nejde o to nejlepší, co kapela kdy vydala. K tomu, aby Midnight stvrdili svou vrcholnou pozici na pomyslném black-speed-revival-metalovém žebříčku, to ale stačí.


The Cave (2005)

The Cave (2005)

Země: USA / Německo / Rumunsko
Rok vydání: 2005
Žánr: cave horror

Originální název: The Cave
Český název: Jeskyně

Režie: Bruce Hunt
Hrají: Cole Hauser, Eddie Cibrian, Morris Chestnut, Lena Headey, Piper Perabo

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Když se film jmenuje „The Cave“, asi nikoho nepřekvapí, že se odehrává… v jeskyni. Na moment překvapení to tedy tenhle biják asi hrát nebude. Jeskynních hororů sice není až tolik (což mi možná přijde trochu škoda), ale prakticky všechny se odehrávají dle jasně nalinkovaného scénáře. Ani tahle „The Cave“ v tomto ohledu není výjimkou. Jde jen o to, jak hutnou atmosféru se podaří ze stísněných a tmavých kamenných prostor vytřískat a jak nechutně a odpudivě bude místní nebezpečí vypadat. Nyní si popovídáme o tom, jak se to daří právě tomuhle kousku z roku 2005.

Mě osobně ty jeskynní horory vlastně dost lákají. Přijde mi, že jde o výborné prostory pro atmosférickou krvavou naháněčku, v níž člověk není predátor, nýbrž kořist. Jsem ochoten tolerovat i onu neoriginalitu, když to režisér dokáže naservírovat pěkně na drsňáka. V téhle „Jeskyni“ jsem nicméně divácké uspokojení úplně nenašel. Rovnou říkám, že se jedná o docela standardní a (pod)průměrnou kravinu, na niž se sice dá podívat, ale rozhodně byste od ní neměli očekávat zázraky.

Takže – máme tu ruiny nějakého starého kláštera v Rumunsku, pod jehož základy je objeven rozlehlý izolovaný jeskynní systém, který doposud nebyl prozkoumán. Hned ve vstupním dómu začíná obrovská řeka, tudíž je jasné, že se bude muset jít pod vodu. Místní vědci si na pomoc pozvou profi potápěčský tým a může se jít na věc.

Co by to ale bylo za jeskynní horor, kdyby borci jen prozkoumali dutou skálu, pak si na oslavu dali swingers party a všichni jeli domů. Samozřejmě to takhle jednoduché nebude a brzy se vyskytnou problémy. Ten první patří k základům všech jeskynních bijáků – cesta, kudy sem vlezli, se propadne a nelze ji použít k návratu. To je nicméně ještě ten nejmenší problém, poněvadž jeskyně už své obyvatele má. Naše partička dobrodruhů totiž nejsou první návštěvníci. Už v intru se dozvíme, že sem kdysi kdosi vlezl, a za ty roky se v izolovaném ekosystému původní lidé vyvinuli ve vražedná netopýří monstra, která si svůj omezený jídelníček jistě ráda zpestří nějakým tím lidským masíčkem. A koho náhodou škrábnou a má takovou kliku, že to přežije, začne se pomalu měnit také. Což ale má i svoje výhody, protože pak se s takovým protivníkem lépe bojuje.

„The Cave“ opisuje veškerá klišé jeskynních hororů se stejnou invencí, jak moc invenční je i název samotného filmu. Takže žádná sláva. První setkání s příšerkami, hledání nové cesty ven, hádky v týmu, rozdělení, sem tam bitka s obludou, na konci se někdo musí hrdinně obětovat, aby se ostatní přeživší dostali ven, a hotovo. Na závěr už jenom stačí přihodit náznak pro případnou dvojku (jeden z přeživších je infikovaný parazitem a dostal se ven), ale na tu už nikdy nedošlo (a prakticky jistě ani nedojde), protože snímek v kinech celosvětově horko těžko poskládal svůj třicetimilionový rozpočet.

The Cave (2005)

„The Cave“ je přesně ten druh filmu, jehož sledování vás nebolí, nijak to člověka neurazí, ale ani to nenabídne nic navíc než jen slaboduchou zábavu, která je ovšem zábavná jen tak nesměle. Co mi však na tom přijde nejhorší – „The Cave“ evidentně mělo nějaké ambice, tudíž se to bere neskutečně seriózně a všichni se tam tváří, že jde o fakt hustý film. A ono prd. Tohle prostě nefunguje, když vaše monstra vypadají takhle nevěrohodně a uměle. Kdyby v tom byl nějaký nadhled a film by se nestyděl za to, čím ve skutečnosti je, mohlo by se jednat o docela zábavné béčko pro lidi, jimž se ty blbé bijáky vlastně líbí a rádi se jim (ne s nimi) zasmějí.

Nicméně za stávající situace není „The Cave“ ničím jiným než nevýraznou sterilní hovadinou bez atmosféry, bez napětí, bez krve, dokonce i bez těch pořádných oblud. Dokonce to není až tak dementní, aby vás to alespoň nasralo. Nebolí se na to podívat, ale není sebemenší důvod, proč byste to měli dělat. A když už to náhodou uděláte, stejně na „The Cave“ do týdne zapomenete.

The Cave (2005)


Curse of Chucky (2013)

Curse of Chucky (2013)

Země: USA
Rok vydání: 2013
Žánr: slasher

Originální název: Curse of Chucky
Český název: Chuckyho kletba

Režie: Don Mancini
Hrají: Fiona Dourif, Danielle Bisutti, Brennan Elliott, Maitland McConnell, Brad Dourif

Hrací doba: 97 min

(Budou spoilery.)

Ačkoliv Chuckyho komediální díly nepatří k tomu nejoblíbenějšímu v sérii „Child’s Play“ (což obzvláště platí o „Seed of Chucky“, protože „Bride of Chucky“ se mi ještě zdá fanouškovskou základnou docela tolerované), osobně si myslím, že jich bylo třeba, aby postava neupadla do rutiny, kterou šlo třeba v „Child’s Play 3“ už nepříjemně cítit. Poté, co vraždící panák dvakrát pobavil a rozesmál, se mohl v šestém díle „Curse of Chucky“ v pohodě vrátit k hororovějšímu ladění a serióznějšímu tónu.

Proč ne, srandy už bylo dost a „Child’s Play“ je nakonec pořád hororová série, nikoliv komediální. Nutno ale dodat, že „Curse of Chucky“ ten návrat k vážnějšímu pojetí vzalo opravdu vážně. Už několikrát jsem zde v článcích o minulých dílech psal, že Chucky nikdy nevynechal příležitost si zanadávat nebo něco vtipného zahlásit. V „Curse of Chucky“ ovšem rezignoval i na tohle a zahlásí si vesměs jen jednou a ještě k tomu docela slabě.

Jinak se Chucky věnuje spíš mordování, ale ani v tomhle případě se zas až tolik nepředvede. „Child’s Play“ není zrovna hororová série, která by se vyznačovala nějak zásadně vysokým počtem mordů, od toho tu jsou přece jenom jiní střelci, takže nepřekvapí, že bodycount není v „Curse of Chucky“ nějak zásadně vysoký, v tomhle ohledu šestka vesměs udržuje průměr.

Když už dojde na samotné vraždy, je to oukej, ty docela ujdou. Dekapitace auto-plechy, nůž v oku nebo odseknutí spodní čelisti sekerou jsou v pohodě. Ale trvá to kurva dlouho, než se film trochu rozjede, a když už se rozjede, zas taková jízda to není. „Curse of Chucky“ dost dlouhou našlapuje okolo, jen naznačuje a snaží se hrát na atmosféru, díky čemuž má asi nejblíže k pojetí jedničky. Schází tomu ale nějaký větší šmrnc a na rozdíl od jedničky rovněž taková ta osmdesátková patina a naivita, jež mnohé nedostatky překryje nostalgií.

„Curse of Chucky“ zpočátku na předešlé části zdánlivě nenavazuje. Sledujeme matku a dceru Nicu na vozíčku (právě ona bude nadále hrát zásadní roli) ve velkém domě, jimž někdo (a nějak si nevzpomínám, že by film explicitně vysvětlil kdo a jak, ale dá se to vytušit) pošle panenku Good Guy, a samozřejmě je to přesně ta panenka. Matka zkape hodně rychle a na místo přijíždí její druhá dcera se svým manželem, dcerkou a chůvou. Asi tušíte, co bude následovat…

Trochu diskutabilním krokem je pro mě způsob, jakým se šestka začala vrtat v hluboké minulosti a trochu posunula osud Charlese Lee Raye, když ještě býval člověkem, a důvod, proč se nakonec převtělil do dětské hračky. Trochu to zavání tím, že Don Mancini už nevěděl, jak „Child’s Play“ posunout dál bez podobné berličky, tak se vrátil do minulosti a přidělal tam něco navrch, aby série mohla pokračovat. Mimoto jde prakticky o jedinou věc zajišťující návaznost na starší díly, protože až do tohoto odhalení stojí „Curse of Chucky“ docela odděleně od ostatních a dlouho se tváří spíš jako rodinné drama, v němž náhodou vraždí nějaká hračka.

Curse of Chucky (2013)

O hlubší propojení s událostmi předešlých částí se nakonec postará úplné finále, které je čistým fanservisem. Nejprve se v poslední scéně filmu vrátí Tifanny a ještě větší bonbónek přijde ve skryté potitulkové scéně, kdy do série opět naskočí Andy Barclay, tedy kluk z prvních tří dílů, jehož si navíc zahrál ten samý herec jako v jedničce a dvojce, Alex Vincent, nyní samozřejmě o 25 let starší. Na tomhle místě se možná sluší zmínit i další perličku, a sice že hlavní roli v „Curse of Chucky“ hraje Fiona Dourif, tedy skutečná dcera Brada Dourifa, jenž mluví Chuckyho (a hraje Charlese Lee Raye v těch několik málo scénách v sérii).

Díky tomuhle všemu mi nakonec „Curse of Chucky“ připadá spíš jako celovečerní příprava půdy na další díl a obecně novou éru Chuckyho. Kromě tohohle totiž šestka nic moc nenabízí, Chuckyho nový design je hnusný (ne v tom dobrém slova smyslu) a celkově mi to přijde takové zapomenutelné. Pár nápadů to sice má, přesto film působí trochu laciněji a je na něm vidět, že se jedná o odvar rovnou pro video. Ale stejně jako u komediálních dílů i tady platí, že Chucky zdaleka není jediný slasherový maniak, jehož tenhle ústup ze slávy potkal. Pro mě osobně se každopádně společně s „Child’s Play 3“ jedná o nejslabší díl.

Curse of Chucky (2013)


Gatecreeper – Deserted

Gatecreeper - Deserted

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 4.10.2019
Label: Relapse Records

Tracklist:
01. Deserted
02. Puncture Wounds
03. From the Ashes
04. Ruthless
05. Everlasting
06. Barbaric Pleasures
07. Sweltering Madness
08. Boiled Over
09. In Chains
10. Absence of Light
11. Anxiety

Hrací doba: 43:51

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Typický švédský deathmetalový zvuk už dávno není doménou pouze této severské země. Stačí koupit HM-2 pedal, pečlivě nastudovat povinnou četbu od žánrových legend a může se jít na věc. Své o tom ví také arizonská úderka Gatecreeper. I ti patří k vyznavačům řinčivě bzučících kytar. Právě s poslední řadovkou „Deserted“ toto směřování více než důrazně potvrdili a z původního hardcorového podhoubí se začínají etablovat jakožto čistokrevná deathmetalová mlátička.

Původ Gatecreeper může sám o sobě říci o jejich stylu hodně. Oblíbené vmíchávání hardcoru do tradičních metalových stylů se rádo praktikuje právě v této oblasti Ameriky, tedy ve státech Arizona nebo Texas. Gatecreeper vždycky dozajista byli deathmetalovou kapelou, avšak jak ukázala už jejich čtyři roky stará prvotina „Sonoran Depravation“, pro nějakou tu hardcorovou údernost nejdou daleko. A není to jen o hudbě, ale i o vokálu Chase ‘Hellahammera’ Masona. Ten vždycky zněl jako kombinace Johna TardyhoFreddym Criciem, a to lze považovat za stále platný aspekt i na placce „Deserted“, přestože jeho hlas mírně zhrubl. O ostatních hardcorových vlivech se to už říci naplno nedá.

„Deserted“ si bere předlohu právě ze švédského death metalu, nejvýrazněji asi Dismember, čímž se prostor po tvrdých zvratech hardcoru zaplnil něčím novým. Pomalejší pasáže se nyní nesou na umrlčí vlně death/doomu, kterého je tu až až. Gatecreeper do těchto plíživějších temp už nevstupují s takovým záklonem, pouze se pozvolna proplétají melancholickými náladami za další pasáží. Tím kolikrát zachází až k Asphyx, v těch dřevnějších polohách k Bolt Thrower, ale základem je typická ocel Dismember.

Ve velkém se tu možná až překvapivě rozlezly melodické kytarové vyhrávky, jež lze najít snad v každé stopě. Není to na škodu, například v mé oblíbené dvojce „Puncture Wounds“, která patří k těm nakoplejším, se podobně znějící kytara krátce ozve a sedí to tam skvěle. V jiných případech však podobné nálady trochu překrývají jinak agresivní a syrové vyznění, což v určitých pasážích ubírá nahrávce na energii.

Gatecreeper si vždy nejvíce hověli ve středním zatěžkaném tempu, na čemž se nic nemění. Je pravdou, že právě v této poloze jim to sluší nejvíce, důkazem budiž riffařiny „From the Ashes“, „Barbaric Pleasures“ nebo „Boiled Over“. Přesto bych uvítal, kdyby se v příštím materiálu nebáli sešlápnout plyn o něco častěji, tak jako třeba v „Ruthless“. Musím totiž bohužel konstatovat, že občas má „Deserted“ lehce uspávací tendence. Nejcitelněji je to znát ke konci desky, kde už jako by nebylo co říct. Na druhou stranu, podobně jsem to měl i s minulou „Sonoran Depravation“, čímž se dostávám k tomu, že obě řadovky vnímám z hlediska zalíbení dost podobně. Obě se mi líbí, ale zároveň je tu stále dost věcí ke zlepšování.

Abych to nějak shrnul. To, že se Gatecreeper ještě více přiblížil k dobře známému death metalu, mi nijak nevadí; myslím, že to dělají dobře a baví mě to. Na druhou stranu, styl „Sonoran Depravation“ byl osobitější a to okouzlení Švédskem nebylo tak na ráně. Skladby na „Deserted“ mi ale přijdou o něco lepší. Jak už jsem poznamenal výše, „Deserted“ mě baví zhruba stejně jako předešlé album. Je dobré, má slušné nápady, ale i nudnější místa. Jednoduše mohlo být lepší. S postupem času se k němu vracím stále méně. Zájemcům o podobné ražení mohu doporučit kapelu Fuming Mouth, která do toho šlape téměř až na úroveň deathcoru, ale přijde mi to o něco lepší. Třeba se nabraný směr Gatecreeper podaří naplno zužitkovat na další fošně. V rukách to rozhodně mají.


Seed of Chucky (2004)

Seed of Chucky (2004)

Země: USA
Rok vydání: 2004
Žánr: horror comedy / slasher

Originální název: Seed of Chucky
Český název: Chuckyho sémě

Režie: Don Mancini
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Billy Boyd, Redman

Hrací doba: 87 min

(Budou spoilery.)

Ve svém čtvrtém filmu stylově pojmenovaném „Bride of Chucky“ dostal Chucky nevěstu a také nové ladění. Zrovna Chucky sice nikdy nešel pro suchou a/nebo sprostou hlášku daleko, ale až ve čtyřce skočil do komediálního ladění. Což je nakonec věc, k níž se v průběhu své vražedné kariéry uchýlil skoro každý známý slasherový zabiják. V případě série „Child’s Play“ se ovšem jednalo teprve rozcvičku a docela umírněnou zábavu, protože to byl až následující díl „Seed of Chucky“, který přišel s opravdu šílenou taškařicí. Ale co čekat od bijáku, který se jmenuje po semenu a semeno hraje hlavní roli hned v titulcích filmu.

A odkud se to semeno vzalo? Cynik by řekl, že docela určitě z Chuckyho penisu, ale tak jsem to úplně nemyslel. Jistě si vzpomenete, že v minulém díle si to Chucky se svojí láskou Tiffany rozdal. Výsledkem jejich dovádění bylo dítě, které se nakonec prvně objevilo už na konci „Bride of Chucky“. Právě jejich potomek, který se jaksi nedokáže rozhodnout, jestli je holka nebo kluk, se postará o vzkříšení svých rodičů, kteří mezitím znovu sestavení, nicméně bez života dělají rekvizity v právě natáčeném hororovém filmu.

Po oživení začíná klasická sháňka po nových tělech doprovázená dávkou nových mordů a Chuckyho vtipných keců, ale nejen to. Zatímco v „Bride of Chucky“ musel náš zabiják převtělený do dětské hračky řešit partnerský vztah a celý film chudák poslouchat pindy Tiffany o svatbě, v „Seed of Chucky“ na něj čekají rodinné a rodičovské povinnosti. Obzvlášť když chce svého potomka přivést k rodinné tradici vraždění, k čemuž se tento moc nemá. A nakonec ani léčba ze závislosti na zabíjení není žádná prdel. Nemusíte se ale ničeho bát, Chucky je pořád kanón a všechno nakonec zvládne… teda ne úplně, protože na konci dílu tradičně zdechne.

Svatba nebo rodičovské problémy možná znějí dost odpudivě, a to jak ve filmu, tak třeba pro mě i ve skutečnosti, ale nebojte, „Seed of Chucky“ je pořád kurevsky černá komedie, v níž dané téma slouží spíš pro hromadu sexuálních narážek nebo vtípků o spermatu. Humoru je v tomhle fakt hodně, vlastně mnohem víc než nějakých vražd, i když nějaká ta vypadlá střeva nebo kyselinou rozežraný ksicht se najdou. I to zabíjení je tu ovšem nadsazeně přepálené a úsměvné, což ze „Seed of Chucky“ skutečně dělá víc černou komedii než horor.

S minulým dílem pětku pojí četné odkazy na jiné bijáky. „Seed of Chucky“ stihne zparodovat třeba „Halloween“ (úvod z pohledu vraha), „Psycho“ (vražda ve sprše), „The Shining“ (dveře), ale i „Glen or Glenda“ od Eda Wooda. Navrch ale přihazuje také porci meta-humoru, především skrze postavu Jennifer Tilly, která v „Bride of Chucky“ hrála lidskou Tiffany a její hlas po převtělení do panenky, zatímco tady hraje herečku Jennifer Tilly, tedy sebe samu, právě do níž se chce Tiffany převtělit. Je sympatické, že si ze sebe dokáže udělat srandu, protože ve filmu je dost narážek na její váhu i její starší snímky, ale hlavní hvězdou „Seed of Chucky“ pořád zůstává sám Chucky, jenž hravě zastiňuje i svou rodinku.

Seed of Chucky (2004)

Obzvlášť se mi tu líbí jeden moment, kdy (teď už trio) panáků konečně může získat lidská těla, ale Chucky to nakonec odmítne s argumentem, že se stal legendou právě jako vraždící panenka a v téhle podobě má nakonec všechno, co potřebuje. To je velká pravda nejen ve světě samotného filmu, protože bez toho převtělení by byl Charles Lee Ray jen dalším obyčejným vrahem, ale právě jako dětská hračka s ostrým nožem, ostrými hláškami a vysokým vražedným apetitem se Chucky stal jedním z největších slasherových titánů hororové historie. Tohle sebeuvědomění hlavního tvůrce Dona Manciniho jasně ukazuje, že Chucky vlastně nikdy nemůže zpátky získat lidské tělo, přestože se o to většinu série snaží, protože by tím přišel o svou zajímavost.

Já osobně mám Chuckyho v jeho komediální éře rád a myslím, že „Bride of Chucky“„Seed of Chucky“ jsou zábavné bijáky. Evidentně jsem ale s tímhle názorem v menšině, poněvadž zrovna „Seed of Chucky“ patří k nejméně oblíbeným a nejhůře hodnoceným dílům celé série. Což moc nechápu, protože je to ukrutná prdel. Akorát už od toho člověk nesmí čekat horor.

Seed of Chucky (2004)


Mike Patton, Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Mike Patton, Jean-Claude Vannier - Corpse Flower

Země: USA / Franice
Žánr: alternative / chanson / pop
Datum vydání: 13.11.2019
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Ballade C.3.3.
02. Camion
03. Chansons d’amour
04. Cold Sun, Warm Beer
05. Browning
06. Hungry Ghost
07. Corpse Flower
08. Insolubles
09. On Top of the World
10. Yard Bull
11. A Schoolgirl’s Day
12. Pink and Bleue

Hrací doba: 41:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.

Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.

Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. VannierPattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.

„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.

Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.


Bride of Chucky (1998)

Bride of Chucky (1998)

Země: USA
Rok vydání: 1998
Žánr: slasher / horror comedy

Originální název: Bride of Chucky
Český název: Chuckyho nevěsta

Režie: Ronny Yu
Hrají: Brad Dourif, Jennifer Tilly, Katherine Heigl, Nick Stabile

Hrací doba: 89 min

(Budou spoilery.)

Člověk nemusí být zrovna protřelý filmový kritik, aby poznal, že třetí díl „Child’s Play“ nebyla zrovna perla. Jako obyčejné hovadské hororové béčko by se to možná dalo vzhledem k době vzniku snést, ale jako součást legendární žánrové série to žádná velká sláva není a je docela evidentní, že jde o jeden z nejslabších dílů Chuckyho dobrodružství. Když si tedy vraždící panák posléze dal na několik let oddech, bylo to jen ku prospěchu věci.

Chucky se nicméně i přesto zvládnul vrátit ještě v devadesátých letech. Nejste-li zrovna hororoví panicové a série „Child’s Play“ vám není cizí, pak vás zcela jistě nepřekvapí, o čem bude primárně řeč, protože čtvrtá část přinesla docela zásadní obrat…

Hned na první pohled upoutá název filmu. Málokdy se stává, aby nějaká série tahle citelně změnila konzistenci v pojmenovávání jednotlivých dílů (což dává smysl, poněvadž se chce, aby si diváci nový biják okamžitě spojili s již zavedenou značkou), ale Chucky do tohohle risku šel a svým způsobem i pochopitelně, když se nyní v názvech začalo objevovat jeho jméno. Po třech dílech „Child’s Play“ tedy přišlo „Bride of Chucky“ a všechny následné díly daný formát „[Něco] of Chucky“ dodržovaly. Tradici přetrhl až remake z roku 2019, o jehož příslušnosti k hlavní sérii ovšem můžeme diskutovat, ale to už patří do jiného článku, na nějž také někdy dojde.

Hlavně ale „Bride of Chucky“ přineslo výraznou změnu stylu a pojetí – ani ne tak samotné postavy Chuckyho jako spíš celého filmu. Což o to, Chucky vždycky uměl nejen zabít, ale také si solidně zahlásit, takže lze určitě tvrdit, že jistá míra černého humoru k „Child’s Play“ patřila odjakživa. „Bride of Chucky“ však tuhle složku dotahuje ještě dál, přidává velkou míru nadhledu a sérii posouvá do vod čisté komedie respektive hororové komedie. A jak víme, tohle ještě ani zdaleka není ta největší taškařice, jakou Chucky dokázal rozpoutat, poněvadž následující „Seed of Chucky“ je v tomhle ohledu mnohem šílenější. Ale to už trochu předbíháme, tak zpátky ke čtyřce.

V případech jako „Bride of Chucky“ hodně záleží na tom, s jakými očekáváními se na to člověk kouká. Názory na komediální stránku Chuckyho se hodně různí a je zřejmé, že kdo se na „Bride of Chucky“ půjde dívat s očekáváním slasheru, ten musí být nutně zklamán, a to i při vědomí, že ani předešlé díly nebyly zrovna skrz naskrz seriózní (což nakonec od hororu s vraždící panenkou snad ani nelze očekávat). Přijmete-li však nastavenou hru, dostane se vám výborné černohumorné zábavy.

Bride of Chucky (1998)

O tom, že se „Bride of Chucky“ nebude brát vážně, svědčí již první záběry, které pošlou pozdrav dalším hororovým matadorům. Nakrátko se tu objeví maska Jasona Voorheese („Friday the 13th“), motorová pila Leatherface („The Texas Chainsaw Massacre“), maska Michaela Myerse („Halloween“) a rukavice Freddyho Kruegera („A Nightmare on Elm Street“). A nejde o jediné odkazy na jiné hororové filmy, protože jedna postava se tu jmenuje Damien Baylock, což je evidentní pocta satanistické klasice „The Omen“, a další smrt zařídí hřebíky do ksichtu nápadně připomínající Pinheada ze série „Hellraiser“, což také Chucky nezapomene okomentovat, že tohle je mu nějaké povědomé.

Těch různých vtípků, hlášek a humorných momentů je nicméně mnohem víc, „Bride of Chucky“ je jimi dost prošpikované a rozhodně nejde jenom o odkazování na jiné filmy. Naštěstí se ale nezapomnělo ani na ty mordy, mezi nimiž vedou zmiňované hřebíky a také vodní postel, po níž následuje možná nejbizarnější scéna filmu, a sice sex mezi panenkami. Protože když si Chucky najde nevěstu (můžete hádat, kdo jej přitáhnul opět mezi živé), tak přece se vším všudy.

Bride of Chucky (1998)

Před koncem ještě ztratím pár slov o samotném příběhu, i když je asi zřejmé, že spletitý dějový oblouk nebude patřit k hlavním přednostem „Bride of Chucky“. Jak víme, Chucky neboli převtělený vrah Charles Lee Ray na konci minulého dílu standardně zařval. K jeho zbytkům se dostane jeho bývalá holka Tiffany, která za vydatné pomoci knihy „Voodoo for Dummies“ přivede vrahouna zpět k životu. Namísto očekávané svatby se jí ale Chucky vysměje do ksichtu a po nějaké té rozepři ji zabije, a protože je to cynický hajzlík, i její duši nechá převtělit do panenky. Dvojice gumových panduláků má posléze jediný cíl – získat nová těla. Netřeba dodávat, že se jim to nakonec nepovede, protože o čem by pak byly další díly, že jo.

Mě osobně tohle humornější pojetí Chuckyho nijak neuráží a myslím si, že „Bride of Chucky“ je povedená sranda. Stačí se na to nekoukat jako na herezi vůči hororové značce a radši si to užít. Za mě se jedná o příjemné osvěžení série, jehož bylo po slabší trojce třeba.

Bride of Chucky (1998)


Nocturnus AD – Paradox

Nocturnus AD - Paradox

Země: USA
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 24.5.2019
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Seizing the Throne
02. The Bandar Sign
03. Paleolithic
04. Precession of the Equinoxes
05. The Antechamber
06. The Return of the Lost Key
07. Apotheosis
08. Aeon of the Ancient Ones
09. Number 9

Hrací doba: 52:09

Odkazy:
facebook

Album „The Key“ patří k těm nejvýraznějším v technicky deathmetalovém žánru. Z pohledu našeho, tedy českého, je významné i jakožto jedno z prvních západních, tvrdě rockových alb, které zde pod licencí po revoluci vyšly. „The Key“ konkrétně u Globusu. Leckterý pamětník by určitě s radostí zavzpomínal, jaké to muselo být si tehdy zajít do krámu a spatřit tam právě třeba Nocturnus. Ti v té době předvedli světu neotřelé, a dosud stále originální pojetí death metalu. Jejich styl se nezaměřoval na nespoutanou agresi, ani nevyprávěl o vyhřezlých střevech. Vcelku nečekaně, prim v jejich zvuku hrály klávesy. A samozřejmě také vesmír.

Nocturnus poté vydali ještě stejně vysoce uznávanou placku „Thresholds“, ale to byl také začátek jejich konce. Hlavní mozek kapely Mike Browning odešel / byl odejit, aby o pár let později založil kapelu After Death, z níž vznikli právě dnešní Nocturnus AD. Ano, jedná se o další z podobných případů, kdy se kvůli nejrůznějším sporům přidá k původnímu slavnému jménu AD či podobná zkratka a jede se dál. Na rozdíl od roku 1999, kdy rovněž chvilku hráli jako Nocturnus A.D., zde kromě Browninga není z originálních Nocturnus nikdo. další Největší pozornost budí jméno Daniel Tucker. Modří už vědí, že tento borec tvrdil muziku svou basou na „Slowly We Rot“Obituary.

Prvotina Nocturnus AD nazvaná „Paradox“ má zcela jasné úmysly – navodit atmosféru „The Key“ a pokusit se na něj obstojně navázat. Nabízí se jednoduchá otázka – a povedlo se to? Odpověď už ale tak snadná není.

Prvním poznatkem z poslechů bylo to, že to fakt zní jako „The Key“. A to tak, že opravdu hodně. Zvuk nahrávky se povedlo zachytit velice věrně, stejně jako je tomu v případě obálky alba, která rovněž nenechá nikoho na pochybách, že to s tím návratem ke svému nejslavnějšímu dílu myslí vážně. S tím se ovšem pojí také jistá nevýhoda tohoto kroku, a sice že se „Paradox“ takto napřímo vystavuje nevyhnutelnému porovnávání s „The Key“, což silně ovlivňuje výsledný dojem z desky, jelikož přestože je dobrá, možná až nad očekávání dobrá, stále máte vzadu v hlavě onu připomínku, že „The Key“ je o něco lepší a dělala to už před třiceti lety. A to nepatřím k vyznavačům starých Nocturnus, ani se nerozplývám blahem nad jejich legendární prvotinou.

Ze skladatelského hlediska se na „Paradox“ objevují všechny potřebné ingredience. Nocturnus AD stále brousí pomezní hranu death / thrashe, stejně tak vokál nepatří k těm nejhlubším, spíše naopak. Zručnost v souhře kytar a kláves je opět skvělá, což lze nejlépe slyšet ve čtvrté, dost možná nejlepší skladbě „Precession of the Equinoxes“. Stejně tak jsem si oblíbil „The Return of the Lost Key“, jež působí jako stěžejní vál celého opusu, či následující „Apotheosis“, v níž vraždí zejména druhá půlka. Jsou tu ale i momenty, kdy už je těch klávesových přesmyček a krkolomných sól přeci jenom trochu moc, a jde to na úkor zábavnosti. Silný střed alba je obklíčen až nevýraznými motivy, které mnohdy jdou jedním uchem tam a druhým uchem ven. Když se k tomu navíc přidá nutkání pustit si raději „The Key“, jde celý poslech do kopru, což je ostatně jeden z důvodů, proč tenhle článek přichází s takovým zpožděním.

Abych tedy odpověděl na výše položenou otázku, rozdělím ji na dvě části. Atmosféru se povedlo navodit takřka dokonale, od prvních tónů máte pocit, že se vracíte v čase, a to právě k „The Key“, takže tady je splněno bezezbytku. Zdali se na něj povedlo také adekvátně navázat, už se nedá s určitostí říci. Z hlediska stylovosti „Paradox“ navázalo, avšak z hlediska kvality zůstalo spíše u pokusu o přiblížení se. Pravda, velice slušného pokusu, jelikož zase o tolik horší není. Když na chvíli zapomenu na „The Key“, je „Paradox“ dobrým albem. Možná, že nejvíce vypovídající je fakt, že se do něho těžko vplouvá. Platí totiž pořád to samé: styl Nocturnus nemusí sedět každému, ať už death metal poslouchá či ne. Právě to svědčí o tom, že „Paradox“ rozhodně zní jako Nocturnus a myslím, že soudní fanoušci kapely budou spokojeni.