Země: USA Žánr: experimental black metal Datum vydání: 21.8.2020 Label: Crown and Throne Ltd.
Tracklist:
01. To Love Nothing but Loss of One’s Enemy
02. Pummeled flesh in the Mouth of the Virgin
03. Forced Genuflection on Adoring Gored Knees
04. Lunar Intrusion of the Crown Chakra (Castration of Inferior Aura)
05. And I Will Come to Thee an Iron Wolf
Unholy Vampyric Slaughter Sect patří přesně k tomu druhu kapel, od nichž už jen podle jména čekáte jen to nejhorší. Mám jen hrubou představu, jak je na tom tenhle jednočlenný projekt z Massachusetts na starších počinech, protože jsem nikdy nenašel odvahu si je pouštět jakkoliv zevrubněji, ale i od letošního alba „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ jsem čekal raw-black-wampyric retardovanost. K poslechu jsem se tentokrát odhodlal z jediného důvodu, který nepotřebuju zastírat – chtěl jsem se něčemu od plic zasmát.
„The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ mě svým zvukem trochu překvapilo, protože o syrovou bezmyšlenkovitou primitivnost se určitě nejedná. Nemyslete si ale, že mě muzika Unholy Vampyric Slaughter Sect překvapila v pozitivním slova smyslu, protože to teda ani náhodou. Řekněme, že to jenom není píčovina, nýbrž kundovina.
Můžete si říkat, že jsem zaujatý, ale doufám a věřím, že kdyby „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ bylo dobré, dokázal bych to poznat i navzdory očekáváním. Tady jsem ale nepoznal nic jiného než brutálně špatné riffy. Ty mě na albu točí snad nejvíc. Třeba uvřískaný vokál je taky špatný až běda, ale ty riffy… ty mi občas přijdou fakt tragické. Hlavně se mi zdá, že na mnoha místech ani nejde o styl, jenž by se hodil do black metalu. Což o to, nepatřím k puritánům, ale občas ty motivy znějí jak vykradené z podprůměrného deathcoru. A to poslouchat fakt nechci.
Na celé nahrávce dává nějaký smysl snad jen jediná věc, a sice občasné pokusy o industrial. I ty sice mají festovně daleko do ideálu, ale v porovnání s jalovostí metalové stránky se skoro jedná o balzám pro uši. Skoro.
Co si tak matně vzpomínám, jak znělo minulé album „The Power of Unordained Light“, tak mám pocit, že Nesvatá vampýrská masakrální sekta (haha, to zní ale debilně) se rozhodla na „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ experimentovat. A tenhle pokus dopadl dost zoufale. Jako jednu krásnou ukázku toho, o jaké vyprázdněné hovadině se tu celou dobu bavíme, bych doporučil střed čtvrtého songu „Lunar Intrusion of the Crown Shaktra (Castration of the Inferior Aura)“. Asi se mělo jednat o nějakou jakože hustodémonsky krutopřísnou industriálně ambientní vsuvku, ale to cinkání zní jako něco přesně na půli cesty mezi dětskou ukolébavkou a koledou.
Mrzké antikvality alba hodlám plně demonstrovat na dalších dvou sděleních:
Za prvé, „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ je tak špatné, až se mi skoro začalo stýskat po nijaké primitivnosti z „The Power of Unordained Light“. A to je sakra co říct.
Za druhé, „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ je tak špatné, že výsledek nijak nedokáže zachránit ani hrací doba stanovená na pouhých 24 minut a nějaké drobáky navrch. I když se třeba nějaká nahrávka občas nepovede, díky krátké stopáži třeba nevyzní tak hrozně. Tohle není ten případ. I lehce přes dvacet minut bohatě stačí k tomu, aby mě to začalo prudce srát.
V raw black metalu i experimental black metalu bývá hranice mezi výbornou muzikou a sračkou dost tenká. V tomhle případě je nicméně ona mez jasně vytyčena a Unholy Vampyric Slaughter Sect ji má ze své hnědé strany v nedohlednu. „The World Trapped in Vampyric Sway (Darker and Darker)“ mi přijde naprosto ubohé a aspiruje na titul shitu roku.
Sacred Bones se honosí jedním z nejzajímavějších hudebních katalogů poslední doby. Po boku zastřešování umělců napříč žánry (namátkově lze vybrat jména jako Zola Jesus, John Carpenter či Molchat Doma) má vydavatelství na svědomí nepředvídatelné kolaborační desky. Doteď se pod nálepkou labelu spojily tvůrčí proudy kapel jako Uniform a The Body či umělců jako Marissa Nadler a Stephen Brodsky z Mutoid Man.
Obdobné experimenty nejdou proti srsti Thou. Sludge/alt-metalová šestice si v minulosti střihla desku se Salome, Ragana nebo se zmíněnými The Body. V mezičase kapela odpuzuje vším možným, jen ne hudbou. Pokud člověk překousne hipsterské výrazivo, non-binární gendery, militantní veganství a cover bezmála 80minutové „Magus“, dostane se mu zajímavých sonických kladiv, což platí pro vlastní tvorbu i předělávky. Jen za rok 2020 stihli Thou vydat dvě coverové kompilace – „Blessings of the Highest Order“, na které filtrují sludgovou nuzností Nirvanu, a „A Primer of Holy Words“ obsahující cover verze ostatních kapel.
V říjnu přišel na řadu duel s Emmou Ruth Rundle jménem „May Our Chambers Be Full“ – papírově dosud nejpodivnější hudební kombinace. Emma Ruth Rundle si totiž jede převážně po singer-songwriter dráze, skrz kterou probíjí sentiment Alanis Morissette, ale i přístup podobný Chelsea Wolfe. Písničkářská poloha se tak často snoubí s avantgardnějším i robustnějším hudebním vyzněním. Obojí lze slyšet na posledních deskách „Marked for Death“ a „On Dark Horses“. Za zmínku stojí i Emmino působení v post-rockově shoegazových Marriages.
Zběžnější rešerše tak odér bizarnosti okolo spolupráce mírní. Důkazem je výsledný produkt. „May Our Chambers Be Full“ je vybalancovaná, časově nenáročná a budující na žánrovém kontrastu. Oba hudební přístupy se navzájem podporují, nedochází k přebíjení ani k dojmu, že jedna z polovin hraje druhé housle. Thou / Rundle fungují v momentech, kdy je kladen důraz na jednu část, ale i když se obě poloviny spojují. Během prolínání připomíná kombinace tvrdší, pochmurnější a nasranější verzi The Cranberries.
Vyrovnaný umělecký vklad představuje prostřední „Ancestral Recall“, kterou Emma Ruth Rundle započíná ležérnější linkou. Klidnější pasáž následně překlápí Thou do metalového bahna jako od Eyehategod za pomocí UEGH z hrdla Bryana Funcka. Zbytek tracku rozumně přepíná mezi oběma polohami až do konce, kde se linky spojují. Stejný a stejně funkční přístup nabízí „Out of Existence“ nebo „Into Being“, ovšem vždy s trochu jiným cítěním.
„May Our Chambers Be Full“ zároveň nabídne skladby budující na trademarkovém zvuku jen jedné z přítomných stran. První „Killing Floor“ vede primárně Rundle, druhou „Monolith“ poté korigují Thou drivem i hlavní vokální linkou, kterou přebírá KC Stafford, kytaristka kapely. Nejlépe v tomto ohledu funguje finální „The Valley“ – opět vystavěná na hudebních základech Emmy Ruth Rundle. Thou se zde starají o posílení build-upu, díky němuž lze finále desky označit za jednu z nejlépe napsaných hudebních pasáží roku.
Thou / Rundle vytvořili podvratnou, temnou desku, která se i navzdory příkrému kontrastu poslouchá snadno, a zároveň se neohrává. Na „May Our Chambers Be Full“ jde najít jen pár kiksů – celkový pozitivní dojem kazí několik nepovedených vokálních harmonií mezi melodickou Rundle a vyřvaným Funckem. Pospolitý zvuk narušuje zmíněný třetí vokál na „Monolith“. Deska však ve většině případů funguje, nevyznívá jako paskvil a naplno těží z obou zúčastněných.
Když jsem se vydlabal na sepsání povídání o „Tenet“ v době, kdy byl snímek k vidění v kinech, tak už jsem to považoval za promarněnou šanci, neměl jsem v plánu se k němu vracet a chtěl jsem se k němu vyjádřit pouze krátce v rámci našeho ročního eintopfu, kam jej aktuálně plánuji umístit (sorry za spoiler žebříčku). Zjistil jsem ale, že bych se jen těžko vešel do předepsaného formátu pár vět, a tak jsem se nakonec přece jenom rozhodl věnovat „Tenet“ péči velkého článku, jakou si zaslouží.
Předně se pokusím vysvětlit, proč má být „Tenet“ jedním z nejlepších filmů roku 2020, přestože jej provází velké stigma nesplněných očekávání. Tahle volba je samozřejmě výrazně zatížena spoustou odkladů a zrušených premiér. Přesto jsem přesvědčen, že by „Tenet“ i v plné konkurenci aspiroval na nejlepší počin v mainstreamové produkci. Což ale není zas také těžké, protože ta typicky příliš inteligence ani invence nepobrala. V posledních letech ji navíc tvoří primárně komiksové bijáky a to bývá hrůza – to málo, co v roce 2020 stihlo vyjít, to jednoznačně potvrzuje.
Pandemie nicméně zařízla i spoustu filmových festivalů, na nichž dochází k premiérám zajímavých artovek, které to u mě zpravidla vyhrávají. A právě jejich absence uvolnila prostor pro triumf „Tenet“, protože jsem byl jinak odkázán převážně na béčkovou produkci, v níž nevidím takovou uměleckou hodnotu (čímž rozhodně neříkám, že by hodnotu neměla, jen že tkví v něčem jiném).
Nakousl jsem nesplněná očekávání a vy nejspíš tušíte, co tím mám na mysli. Jedná se o dvě věci. V první řadě jde o kvalitu samotného snímku. Režíroval to Christopher Nolan, jeden z posledních mohykánů prakticky vymřelého druhu aspoň trochu osobitých hollywoodských režisérů, kteří si mohou dovolit točit, co chtějí a za prakticky jakékoliv prachy. Od jeho počinů se vždycky čeká hodně, ale „Tenet“ ne všechny uspokojil, například kvůli domnělé složitosti.
S tímhle já osobně nesouhlasím, protože „Tenet“ mi zdaleka nepřijde jako tak složitá a nestravitelná podívaná, jak se o něm občas vykládá. Když se podíváme do filmografie samotného Nolana, tak třeba „Memento“ mi na pochytání všech souvislostí přišlo o dost těžší. „Tenet“ je v hloubi duše jednoduše přepálená Bondovka na serióznější notě a sci-fi patinou a vlastně se za to ani nijak nestydí a nesnaží se tohle ladění skrývat. Ze sci-fi žánru si navíc půjčuje hlavně to „fiction“, „science“ už moc ne, protože těch pár krátkých pokusů o nějaké vysvětlení typicky dopadá prohlášením typu „stejně bys to nepochopil, tak ani nebudu pokračovat“.
Přesto mi „Tenet“ přišel dost zábavný a ty dvě a půl hodiny jsem si vlastně dost užil (hned mě napadá čerstvé srovnání s „Wonder Woman 1984“, kde jsem dvě a půl hodiny trpěl jak zvíře), přestože mám ke snímku také svoje výhrady. Třeba mě trochu točilo, že protagonista se místy víc zajímá o osud ženské než osud světa, což považuji za takovou klasickou úlitbu průměrnému divákovi, aby hrdina vypadal jako hrdina, ne jako parchant, co si dovoluje chovat se logicky. Taky bych upřednostnil, kdyby hlavní figura nakonec nebyla až tak důležitá a byl to spíš pěšák – to odhalení v závěru se mi zdálo zbytečně umělé a ničemu ani nepomohlo.
V konečném důsledku se ovšem jedná o detaily, protože jinak je „Tenet“ dost zábavná podívaná s vymazlenou a nevšední akční stránkou. Hrátky s obráceným časem, kdy jeden člověk jede popředu a druhý pozadu a zároveň se spolu perou, vypadají fakt cool a hlavně působí dost svěže. Právě v nich tkví největší kouzlo „Tenet“. Okolo těchto scén film vystavil vlastně standardní historku o záchraně světa, jen podanou méně polopatickým způsobem, než bývá u velkofilmů zvykem. Nemyslím si ale, že by si díky tomu „Tenet“ zasloužil pověst složité a nepochopitelné podívané. Nepochopené možná do určité míry ano.
Mně ale tenhle stav vyhovuje. Když to dám všechno dohromady, vychází mi z toho hravý akčňák s ambicí, který ze mě nedělá debila. A to myslím v dobrém. Už jen proto, že taková kombinace je dost vzácná – s takovým produkčním zázemím dvojnásob.
Na závěr se vrátím o pár odstavců dřív, kde jsem hovořil o dvou ohledech, v nichž „Tenet“ zklamal, ale ten druhý jsem doposud nediskutoval. Šlo o první áčkový velkofilm v kinech po vypuknutí pandemie koronaviru. Snímek sám sebe pasoval do role experimentu, který vyzkouší situaci, i do role mesiáše, který se pokusí vzkřísit chřadnoucí kinoprůmysl. Situaci sice vyzkoušel, ale to vzkříšení se příliš nepovedlo a „Tenet“ hořce prodělal. Což je na jednu stranu velká škoda, protože „krabicově-kancelářskou bombu“ si fakt nezasloužil, ale na druhou stranu je zrovna tohle mně osobně dost jedno.
Země: USA Rok vydání: 2020 Žánr: satanic / supernatural horror
Originální název: The Dark and the Wicked
Režie: Bryan Bertino Hrají: Marin Ireland, Michael Abbott Jr.
Hrací doba: 95 min
(Budou spoilery.)
První pohled (Dantez):
Nedlouho poté, co horrorová streamovací služba Shudder zveřejnila čtvrtý zásek Bryana Bertina„The Dark and the Wicked“, začal snímek sbírat vesměs pozitivní ohlasy. Nenápadný horror s rurálním zasazením a krvavým obráceným křížem na plakátě si na Rotten Tomatoes vysloužil okolo úctyhodných 80 % a i kritici chválou nešetřili – mnozí z nich film svou atmosférou a přístupem přirovnávají k novodobým triumfům jako „Hereditary“ nebo „The Lodge“.
„The Dark and the Wicked“ mě proto zaujalo, s nadšením jsem ovšem zachovával skepsi. Filmů, které se derou do škatule takzvaných „grief horrorů“ – často s religiózním či okultním přesahem – kvapem přibývá a jejich kvalita začíná klesat. Dodnes se zotavuji třeba z tristního „Girl on the Third Floor“, které se snažilo pojmout vypořádávání se se smrtí z pohledu sociopatického zmrda.
Během ohlédnutí za skromnou filmografií Bertina pocit nedůvěryhodnosti roste. Tvůrcovo portfolio vyvolává dojem, že se režisér rád chytá hororových trendů a na jejich základě vaří něco, co se sveze na vlně popularity. Smradlavým přístupem zavání už debutový „The Strangers“ (2008) stavějící na tématice home invasion, která byla před rokem 2010 na vzestupu.
„The Strangers“ zabodoval. Díky hvězdné Liv Tyler si film získal fanoušky i mimo hororovou škatuli a z hlediska filmařiny nejde tvrdit, že by šlo o průser. Následující „Mockingbird“ na tom byl podstatně hůře – béčko se snahou profitovat na popularitě found footage filmů, klaunské estetice, zato bez kýžené star-power, absolutně propadl. Výrazně se nezadařilo i „The Monster“ z roku 2016 – horroru se Zoe Kazan v hlavní roli, který staví na subžánru zřejmého z názvu.
Nevyvážené režisérské kvality a krysí kontinuitu potvrzuje i „The Dark and The Wicked“. Film pojednává o sourozencích, kteří se vracejí do rodného Texasu, kde jejich matka udržuje při životě umírajícího manžela. Podle matky ovšem fotr nepodstupuje přirozený skon – dětem se snaží sdělit, že barák ověnčují zlé síly, které nechtějí zabít pouze jeho, ale každého, kdo se okolo domu motá příliš dlouho. Sourozenecké duo postupně nadpřirozené jevy dosvědčuje a pokouší se jim čelit.
Toť zhruba vše. Film sice občas zabrnká na křesťanskou strunu, lehce si pohraje se symbolikou, nikdy ne však natolik, aby divákovi umožnil hlubší ponor. „The Dark and the Wicked“ nedrží pohromadě žádná vyšší myšlenka jako v „Hereditary“ a nezaujme ani zajímavým settingem, jímž bodoval „The Lodge“ či „The Wind“. Zároveň nezkoumá téma zármutku tak zevrubně jako třeba „Babadook“. Navzdory patrné plytkosti je však jasné, že „The Dark and the Wicked“ tyto filmy vykrádá. V jistých děsivých scénách kopírování celkem bije do očí – ať už jde o přilepené lidi na strop nebo creepy naháče.
Přes zjevný kalkul „The Dark and the Wicked“ nabízí i pár kvalit. Bertino umí pracovat s napětím a atmosférou. Většina scén, při nichž má divákovi zatrnout, funguje i včetně pomalých build-upů. Na ploše necelých devadesáti minut navíc filmu neubližuje ani pomalejší tempo, byť v závěru film ničím zásadní neodmění. „The Dark and the Wicked“ sluší i zažloutlý, lehce zrnitý vizuál, který souzní se zasazením do amerického venkova.
Převážná chvála, již „The Dark and the Wicked“ sklízí, mi ale přijde přehnaná. Jde sice o jeden z lepších hororů, který lze v období pandemického sucha vidět. Z širšího pohledu však Bertino stvořil průměrný slow-burn bez přesahu, kterému na kvalitě ubírají patrné sklony k parazitování.
Druhý pohled (H.):
Přijde mi, že ohledně filmů se s Dantezem dost často neshodneme. Obzvlášť u (samozvaně?) uměleckých hororů. No, v případě „The Dark and the Wicked“ to konečně vidíme podobně. Hodlám nicméně klasicky hrát toho většího burana, takže použiju méně vzletné formulace a ostřejší slovník. Pičo.
Nebudu se zabývat příběhem, protože to bezdějové málo, o co se „The Dark and the Wicked“ pokouší, už kolega sesumíroval. Já stran tohohle konstantního nicnedělání dodám jen jednu věc:
Chápu, oč tvůrcům šlo. Pomalý horor postavený na husté atmosféře a plíživém nepříjemném pocitu. Takové pojetí vypadá na papíře fajn, ale realita tomu nemusí odpovídat a také neodpovídá. Ačkoliv je autorský záměr patrný, neznamená to, že se jej podařilo dotáhnout do konce. Jinými slovy, „The Dark and the Wicked“ možná vykročilo správným směrem, ale do cíle rozhodně nedorazilo.
Oukej, taky jsem teď trochu vzlet(n)ěl a zbytečně jsem okecal zjevný fakt: „The Dark and the Wicked“ je po většinu času dost nudná jebka, která se snaží brnkat na náladové struny a navodit hustnou atmošku, ale zůstává leda tak u té snahy. Od půlky jsem začal sledovat časomíru a poslední půlhodinu jsem jen netrpělivě vyčkával titulky. Rádoby zdrcující události nebo úmrtí jsem přecházel bez většího zájmu, protože už jsem pomalu začínal vymýšlet vtipy do recenze. Priority musí být, víš jak.
Asi nejvíc mě ale na bijáku točily jiné věci. Snímek se snaží působit dojmem něčeho chytrého, ale ani hovno, ve skutečnosti se jedná o dost přímočarou záležitost bez jakékoliv hlubší mytologie a hlavně – bez zajímavosti. Snaží se hrát si na umění, a přitom sebevědomě předkládá žánrová klišé jako světlo, co se samo rozsvěcuje. To nechceš. Když tam jebneš smyčcovou muziku a strááášně dlooouuuhééé a statickééé záááběry kamery, tak to ještě neznamená umění. Ale někomu to zjevně ke štěstí stačí, protože jak už zmiňoval kolega, intelektuální publikum u toho onanuje, až ejakulát oblečený ve flanelce létá vzduchem.
Jasně, teď už si z toho dělám prdel, ve skutečnosti „The Dark and the Wicked“ není až takový průser (rozhodně však nehodlám tvrdit, že jde o jeden z lepších hororů, co jsme letos měli možnost vidět, protože podle mě nejde). Základní pojetí mělo potenciál a místy to i ujde, ale přijde mi, že zde jednoduše chyběly schopnosti na dotáhnutí ideje do zdárného konce a občas to není pomalé, nýbrž utahané.
Ústřední herecká dvojice mi sice byla vcelku sympatická, ale nic nezachrání, protože scénář jim po většinu času káže jen sedět v kuchyni, sedět v ložnici, ležet v ložnici a občas se jít projít do stodoly, kde se zaklepou podkovy na řetězu. A toho se máš bát. Bububu, zaklepal se řetěz. Mně to teda přijde dost málo, a proto dávám palec dolů.
Američtí Shaidar Logoth letoškem završují první dekádu funkce, kdy do světa vyslali dva počiny. V roce 2011 se duo A.C. (Skeletonwitch), S.H. ohlásilo nahrávkou „The Peddler“ s předponou „Chapter I“. Kapitolovou posloupností po čtyřech letech navázalo „The Ritualist“, které ve všech směrech vykázalo kapelní posun.
„The Peddler“ se na nevyznačovalo ničím speciálním, představilo black metal po vzoru Ameriky, ze kterého jde vycítit třeba Judas Iscariot. Vyzrálejší „The Ritualist“ nabídlo více než 40 minut neotřepaného songwritingu balancujícím mezi rozvážnými build-upy a přepady do typické žánrové zběsilosti. V určitých momentech Shaidar Logoth dokonce natahují tak moc, že hudba působí až post-rockově. Pomocí této kombinace kapela vytváří nálady na pomezí deprese a agrese. Dva navzájem doplňující se póly umocňuje promakaný zvuk – hnusný přesně do míry, aby hudbě neubral na břitkosti a spádu, ale i tak dokázal posílit zvrácenou náturu materiálu.
Prvních deset let funkce Shaidar Logoth uzavírají třetí kapitolou s přízviskem „The Void God“, která představuje dalších bezmála 50 minut nového materiálu. Fakt, že tracklist čítá jen pět skladeb, napoví, že Shaidar Logoth nezanevřeli na skladatelskou rozlehlost a posluchačskou trpělivost. Zásadní změny se přesto udávají.
„The Void God“ více upouští od tradičního zvuku a přechází k modernějšímu, ortodoxnějšímu vyznění, které Shaidar Logoth prokládají zmíněné depresivní – zde občas až melancholicky působící – pasáže. Kontrast lze slyšet hned v prvním, více než čtvrthodinovém kolosu „Nest of Pigs“, který konejší spoře vybrnkávaným úvodem jen proto, aby posluchači následně dal přes hubu břitkými blackmetalovými linkami. Díky náhlým hudební explozím dokáže track, ale i deska překvapit i po více posleších.
„Anguish Cradle“ pracuje na stejném základu, byť v užších mantinelech. Pomalý track dokáže i na pěti minutách budovat smysluplně a s rozvahou. Intro s klidnou deklamací, která připomíná Anselma na heráku, si ovšem krade celou skladbu pro sebe. „Consume Pieces of God“ stojí s předešlým v ostrém kontrastu. Jde o nejpřímočařejší track alba, který z hlediska kytarové práce kopíruje zaběhlou švédskou ortodoxii a techničtější žánrový přístup, celkovou strukturovaností však za zbytkem tolik nezaostává. Poslední „Withered on the Vine“ se vrací k ověřenému rozlehlému rukopisu – melancholicky-depresivní náboj však zde skladbu nejen otevírá, ale i uzavírá a finální kytarový motiv i přes roztáhlé opakování neztrácí na síle ani při fade-outu.
Ze skladatelského hlediska toho Shaidar Logoth moc vytknout nejde. Dojem z desky tak kazí přespřílišná zvuková čistota. Dá se sice namítnout, že při volené produkci lze pochytit prvky, které by při špinavějším pojetí zanikly. „The Void God“ ale působí až sterilně, ke hrané hudbě úplně nesedí, a navíc kapelu okrádá o ksicht. Tento dojem navíc posiluje vyváženě vyprodukovaný předchůdce.
Modernější hudební pojetí Shaidar Logoth neubližuje, nedá se to však říct o stejně zhotoveném zvuku, který nutí si postesknout po hnusnějších a uhrančivějších momentech z „The Ritualist“. „The Void God“ ale nabízí plno silných skladatelských motivů a precizně zvládnutou gradaci. Kapelní autorství tak zachraňuje to, co produkce potápí, a proto jde poslech doporučit.
Režie: Patrick Rea Hrají: Kristen Vaganos, Jennifer Seward, Manon Halliburton, Carmen Anello
Hrací doba: 92 min
(Budou spoilery.)
Dřív jsem do filmového koutku psal primárně vykopávky a měl jsem to úplně na salámu. Taková také byla moje původní idea. Postupem času mě ale přece jenom začalo trochu dráždit, že se tu objeví jen samé staroby, tak jsem se rozhodl zapracovat na aktuálních bijácích, mimo jiné i proto, abych měl lepší přehled, až budu na konci roku vybírat nejlepší filmy. Nicméně protože pech je můj věrný kámoš, tohle rozhodnutí přišlo v roce koronky, která výběr nových snímků neblaze ovlivnila. Což o to, vyvoněné blockbustery v kinech mi zas tak nechybí, ale odklady se dotknuly i menších festivalových záležitostí. A jejich ztráta už bolí víc. Abych tedy naplnil letošní kvóty, které jsem sám na sebe uvalil, nutně mě to vede ke sledování sraček jako „I Am Lisa“.
Dobře, uznávám, že trochu kecám, abych si tu přítomnost podobně zbytečných bijáků obhájil. Ve skutečnosti bych na ně s největší pravděpodobností koukal tak jako tak a stejně tak bych o nich také psal. „I Am Lisa“ každopádně splnilo má očekávání, protože jsem předpokládal, že se bude jednat o pěknou cypovinu. Výsledek v žádném případě nezklamal. Ačkoliv v tomhle případě by zklamání bylo tím přívětivějším výsledkem, protože to by znamenalo, že se na „I Am Lisa“ dá koukat.
Stručně řečeno dnes přidáváme do sbírky další vlkodlačí podprůměr. Jak už jste asi uhodli z názvu, hlavní hrdinou je Lisa. Ta vystudovala v zahraničí a teď se vrátila do rodného města, kde převzala antikvariát. Osobně teda nechápu, jak se takhle velká budova plná starých knížek uživí na malém městě a ještě vydělá tolik, aby si Lisa mohla dovolit vlastní barák, ale nevadí.
Mnohem víc vadí, jak moc vykonstruovaný a umělý ústřední konflikt je. Do krámu přijdou tři žáby a jedna z nich Lise čórne knížku. Druhý den se vrátí na místo činu, knihu poslušně vrátí a zkusí se s Lisou polesbit. Asi ji inspirovalo její jméno, protože by si mohly navzájem vylisat, víš jak. Každopádně, naše hrdinka nabídku na homosexuální erotickou zkušenost odmítne, což pokérovanou lesbičku Jessicu zásadně namíchne a naprosto na drsňáka – a teď se podržte – jí plivne do ksichtu! Nářez, có?!
Naše Lisa si ale nějaké kemry na tlamě nenechá líbit, takže jde kvůli takové pičovině na policii. Akorát má pech, poněvadž Jessica je dcera místní šerifky a zároveň sestra jejího zástupce (zkurvená protekce). No, co vám budu povídat – Lisu si tam na stanici podají, zmlátí ji do polomrtva, pohodí v lese, znásilní a nechají zdechnout. Akorát že v lese běhá vlkodlak. Naštěstí pro Lisu je tenhle vlkodlak takové vemeno, že si nechá dát od polomrtvé holky šutrem po hlavě, takže slečna přežije, stane se z ní vlkodlak a začne se mstít.
Tohle ale nastane v momentě, kdy už vám bude osud Lisy i všech okolo naprosto volný. A pokud jste to v téhle době nudou ještě nevypnuli případně pokud jste si nezpůsobili otřes mozku od konstantních facepalmů, tak ani to mstění nezlepší náladu, protože prostě a jednoduše stojí za vyližprdel.
Věc se má totiž asi tak, že v „I Am Lisa“ se prakticky nic neděje a po většinu času panuje jakési vakuum, kdy se jenom zbytečně kecá. Jakákoliv akce nebo zabití se odehraje v mžiku oka, kamera nic neukáže a jde se dál. Trochu gore scéna (prokousnutý krk) se objeví jen jedna a ani ta toho moc nepředvede, natožpak aby mohla jakkoliv vylepšit dojem. Když ale budete odvážní a vydržíte až do samotného konce, tak se konečně (!) dočkáte i proměny na vlkodlaka. A jestli vás něco na tomhle hororu (haha) bude strašit, tak jedině nekvalita téhle masky.
Vlastně ani nevím, co víc bych měl o „I Am Lisa“ psát, protože se prostě jedná o hluboce podprůměrnou záležitost, o níž talent nezavadil ani zlehka. Zároveň měl ale film zjevně nějaké produkční zázemí a vypadá poměrně profesionálně, tudíž nemůže zabodovat ani guilty pleasure faktorem typicky plynoucím z evidentní lacinosti. Všehovšudy se na tom celém dá pořádně koukat jen na jednu věc, kvůli níž jsem to taky zvládl dojet až do konce – Kristen Vaganos v hlavní roli to docela sluší. Akorát hereckého talentu zas tolik nepobrala, takže propříště bych pro dobro světa doporučil natáčet spíš porno.
Každopádně, abych to dál neprodlužoval: sledováním „I Am Lisa“ svůj čas splachujete do hajzlu. Já jsem se obětoval a prubnul jsem to, abyste vy nemuseli, takže aspoň buďte od té dobroty a nečumte na to, abych sám sebe mohl přesvědčovat o tom, že moje oběť nebyla zbytečná. Kdyby šlo o nějakou zoufalou špatnost, tak bych se nezdráhal to pro zasmání doporučit, ale „I Am Lisa“ patří mezi filmy naprosto nijaké, plytké, bezobsažné… a to je vlastně to nejhorší.
Pohled na obal „Mortal“, druhou řadovou desku od kalifornských Necrot, mě jenom usvědčuje v tom, že všechny ty staroškolské kapely v death metalu (a že jich je opravdu hodně) mají smysl. Vždyť co můžete chtít víc než partu z kůže stažených maníků, kteří se srpy v rukou odhazují svoji kůži ze skály. Death metal, jak jen to jde. Možná se jedná o nějakou formu obětování se, čímž by kresba navazovala na vyobrazení na minulé nahrávce „Blood Offerings“. Je to možné, protože i hudebně toho mají obě alba společného nepřekvapivě hodně.
Jak známo už z „Blood Offerings“, Necrot si libují v tradičním death metalu. Nesnaží se o žádné objevování něčeho nového. Vystačí si s tím, co už dali světu ti před nimi. Jejich pojetí žánru představuje úplný základ – vzít dobrý riff a postavit na něm celou skladbu. Necrot si opravdu nic nekomplikují a hrnou kupředu přímý, ale nikoliv hloupý death metal. Zemitost materiálu odkazuje k Autopsy, Grave a především Bolt Thrower, takže je na místě čekat spíše ponuřejší, střednětempou hudbu než nějaké prudké výpady a hromadu změn ve strukturách skladeb. Složené mají všechny stopy velice přesvědčivě, kdy obsahují veškeré potřebné náležitosti. Na druhou stranu, a to je důležitá poznámka, nějaká osobitost by Necrot rozhodně neuškodila.
Na rozdíl od personálně spřízněných Vastum mi tvorba Necrot přijde opravdu lehce zaměnitelná a v podstatě bez vlastní tváře. Skladby jsou sice v pohodě, ale celkově na zvuku Necrot není vůbec nic jedinečného, čím by se třeba výrazněji odlišovali od svých nynějších souputníků, kteří rovněž velice hojně přicházejí s novými deskami. Většinu z těch nových kapel, co za něco stojí, dokážete něčím rozpoznat, nebo si je alespoň s něčím asociujete. A to i přestože také víceméně pouze opakují to, co už udělaly legendy death metalu kdysi dávno. U Necrot jsem tento prvek zatím neobjevil. Tím jak „Mortal“ produkčně skvěle zní, se trochu paradoxně stává ještě uniformnějším a ta všednost Necrot je tak více na ráně. „Mortal“ by se klidně mohlo pouštět jako prototyp tohoto plíživějšího death metalu. Jako jeho stěžejní kostra. Šablona byla dobře obkreslena, ale další tahy už nepřicházejí.
Jak už jsem naznačil, po zvukové stránce se Necrot posunuli za čistším a honosnějším zvukem. Zašpiněnost a neučesanost „Blood Offerings“ je pryč. S postupem času jsem zjistil, že tohle mi ani tak nechybí. Při zpětném poslechu „Blood Offerings“ jsem si uvědomil, že takhle placka má prostě a jednoduše lepší materiál. Je divočejší, její riffy se příjemně zařezávají, bicí víc nakládají. Myslím, že prozatímní top album Necrot by bylo „Blood Offerings“ se zvukem „Mortal“. Z tohoto pohledu je tedy novinka trochu zklamáním, protože i prvotina měla své mouchy, takže bych spíše očekával, že se je nyní podaří vychytat. Bohužel se to úplně nesešlo. I tak se tu ale samozřejmě najdou party, co jsou dost povedené, třeba v úvodní „Your Hell“ nebo „Sinister Will“ to rezonuje moc pěkně. „Mortal“ tedy stále stojí za pár poslechů, na „Blood Offerings“ se Necrot však předvedli v lepší formě.
„Mortal“ tak v rámci death metalu není ničím zásadním. To samé ostatně platilo už o předešlém „Blood Offerings“, byť tahle variace na dobře známé téma dopadla lépe. Necrot mají ve svém arzenálu všechny potřebné zbraně a umějí je vhodně používat. Kovaného příznivce metalu smrti z toho už ale nic nepřekvapí a je tedy jasné, komu jsou Necrot a jejich „Mortal“ určeni. Pakliže nemáte dost death metalu v podání Bolt Thrower a jim podobných, pak jsou tu pro vás k dispozici všemožné mladší bandy, které se tomuto řemeslu zdatně věnují. A mezi takové dozajista patří i Necrot. „Mortal“ je fajn album, ale v té současné vlně smrtícího obrozenectví mám favority někde jinde.
Režie: Johnny Martin Hrají: Tyler Posey, Summer Spiro, Donald Sutherland
Hrací doba: 92 min
(Budou velké spoilery.)
Před nedávnem jsem se tu bavili o korejském zombie bijáku „#Saraitda“ a už tehdy jsem hovořil o tom, že se nejedná o jediný počin s tímhle tématem. Na vině je scénář s podpisem Matta Naylora, jejž se podařilo adaptovat hned dvakrát. O něco známější se mi zdá právě ta korejská verze, protože tu ve své distribuci uvedl i Netflix. Od původní podoby scénáře se ovšem liší, protože zde námět společně s jeho původním autorem adaptoval Cho Il-hyung, jenž se se postaral i o režii „#Saraitda“.
(Předpokládám, že) původní podobu scénáře představuje americká verze s názvem „Alone“. Její základní linie vypadá stejně, což se určitě dalo předpokládat. Myslete tedy na zombie apokalypsu podanou komornějším pohledem jednoho konkrétního člověka zavřeného u sebe v bytě. Snímek nemá ambice představit akční řežbu ve stylu „28 Days Later“ nebo remaku „Dawn of the Dead“, natožpak aby se snažil o nějakou hlubší metaforickou kritiku, jíž se proslavila Romerova série.
Přesto „Alone“ evidentně nechce být levným béčkem bez myšlenky. Na mnohokrát zpracované téma zombie epidemie se pokouší nahlížet z psychologického hlediska, jak to asi může vypadat, když se v takové situaci ocitne člověk, jenž na ni není připraven, ale musí si poradit, jinak jej čeká smrt.
Oproti korejskému pokusu však „Alone“ prakticky ve všem zaostává. Ani „#Saraitda“ se nedá považovat za bezchybnou perlu, ale nešlo filmu upřít nějakou úroveň, důraz na roli moderních technologií při zombie apokalypse a poměrně slušné zpracování toho, jak hlavní postava v samotě čtyř stěn propadá zoufalství – úměrně s tím, jak postupně přestává fungovat elektřina, téct voda, docházejí zásoby…
„Alone“ chce něco podobného, akorát korejskou bytovku vystřídala americká a namísto obarveného streamera koukáme na pokérovaného floutka Aidana. On teda ani hrdina „#Saraitda“ mi nepřišel zrovna sympatický, ale tenhle cápek mě vyloženě sral, a to nejen kvůli jeho neodbytné potřebě se svléknout do půl těla při sebemenší příležitosti. Hlavní události zůstaly: hned na začátku mu do bytu vtrhne nakažený soused; hrdina zachytí hlasovou zprávu od rodičů, z níž se dozví, že s největší pravděpodobností zemřeli; pokusí se oběsit; podnikne výlet k sousedům; naproti přes ulici se skamarádí s další přeživší; zažije nemilou epizodu s plesnivým dědkem, jenž se snaží nakrmit svou zombie starou.
„Alone“ však ve všem jen klouže po povrchu a očekávané události odškrtává ze seznamu kvapně a bez většího opodstatnění. Například linka s rodinou jen mimoděk proběhne a nemá význam. Nějaký postupný propad se nekoná – Aidan je strašná pusinka a brečet s flaškou v ruce začne hned první den (!) epidemie. Ani jeho korejský kolega Oh Joon-woo nepatřil ke kovaným pěstitelům survival technik, ale na rozdíl od tohohle borce nedělal vyložené píčoviny. Například: Aidan dokáže sousedce naproti hodit míček, ale když jí chce hodit vysílačku, tak sleze ze svého balkónu na ulici plnou nemrtvých, hodí jej z ulice a pak vyšplhá zpátky. Proč?! A nebudu polemizovat o tom, že z té ulice nahoru na balkon to házel na stejnou, ne-li delší vzdálenost než rovnou ze svého balkonu.
Podobných detailů se v „Alone“ najde dost. Zatímco korejská verze dokázala mezi řádky vysvětlit, proč si Oh Joon-woo polepil všechna okna v bytě novinami, v americkém podání se to prostě stane, aniž by se film jakkoliv zabýval důvodem. Úplně nejvíc mě ale pobavil závěr, v němž si Aidan myslí, že jej kousnuli, takže se chystá spáchat sebevraždu, a protože trpí už zmiňovaným exhibicionismem, tak se na to svlékne. A až po svlečení zjistí, že jej nikdo nekousl… to fakt nepozná, jestli jej lidožravé hovado raflo do pupku?
No, a když už jsme u toho kousání, tak ani těch zombie si v „Alone“ příliš neužijete. Vlastně tam o ně ani moc nejde, jde spíš o one man show hlavního hrdinu, ale jeho představitel Tyler Posey na utáhnutí celého bijáku nemá. Když už se nemrtví objeví, tak to nejsou jenom sprinteři, ale i horolezci, a dokonce i trochu mluví. A vypadají tak nějak nijace.
Snad jediná o něco lépe zvládnutá věc oproti „#Saraitda“ je podle mě závěr. Ten se sice i tady vyladil pozitivněji, ale nepůsobí tak šroubovaně. Anebo to bude tím, že korejský pokus byl jako celek lepší a konec mu neudělal čest, zatímco u Američanů to stojí za prd celé, takže finále nemělo co pokazit.
„Alone“ je každopádně slabota a asi jste už pochopili, že jestli něco, tak byste měli dát jednoznačně přednost „#Saraitda“. Ani korejský počin nepatří k vyloženým perlám, ale je fajn a rozhodně se na něj dá podívat. „Alone“ předvádí prakticky to samé, což lze vzhledem k okolnostem pochopit, tudíž to filmu nevyčítám. Vše ale dělá hůř, nesmyslněji a nudněji, což rozhodně vyčítám. Je zajímavé, jak rozdílně mohou vypadat dva snímky s totožným dějem i délkou. U Korejců to byla příjemná, zručně udělaná a poměrně svěží zombie podívaná. Američané natočili nevyčnívající podprůměr bez jakékoliv přidané hodnoty.
Země: USA Žánr: avantgarde / technical death metal Datum vydání: 31.7.2020 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Rotted Futures
02. Excelsior
03. City Swine
04. Atomic Age
05. Transmission to Mercury
06. Alphaville
07. The Greater Good
08. Experiment (Voivod cover)
09. Happy Home (The Residents cover)
Naposlouchání desky „Alphaville“ od Imperial Triumphant vyžaduje spoustu času. To asi není nijak překvapivé tvrzení. Pomineme-li úplné začátky těchto Newyorčanů, kdy se ještě ve velkém soustředili na čirý black metal po vzoru Immortal, tak každá jejich nahrávka, dlouhohrající prvotinou „Abominamentvm“ počínaje, představovala určitou výzvu. A ta výzva se neustále zvětšovala. Zlomovým se zdá být EP „Goliath“ z roku 2013, na němž se začínal projevovat i vlastní rukopis, který byl pak pevně stvrzen na druhém řadovém albu „Abyssal Gods“. Už to nebyla jenom další z variací na Deathspell Omega či Gorguts. Imperial Triumphant se v tomto období konečně podařilo do hudby vtěsnat také inspiraci svým domovským New York City. Může se to zdát být jenom pouhou drobností a kosmetickou úpravou, ale právě koncept a snaha o zasazení do toho města je pro vyznění Imperial Triumphant klíčové.
Vše vykrystalizovalo s následující nahrávkou „Vile Luxury“. Přestože nebyla zdaleka každým velebena, já ji vnímám po vydání „Abyssal Gods“ jako nezbytný krok správným směrem, kdy to do sebe konečně všechno zapadlo. Ubylo přímého black / death metalu a slovo převzala avantgarda, a to jak ta metalová, tak i jazzová. To, čeho bylo na „Abyssal Gods“ ještě poskromnu, se na „Vile Luxury“ nacházelo kvanta. New York na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století se podařilo vystihnout jako ono město, které nikdy nespí. Éra modernistických tendencí stylu art deco je právě v rozpuku. Nastává obklopování se luxusem, zbohatlíci pořádají nikdy nekončící šílené večírky jak z „Velkého Gatsbyho“, nasazují zlaté masky, aby zakryli všudypřítomnou přetvářku a faleš, ale společenský úpadek a antiutopie ve stylu snímku „Metropolis“ se už nevyhnutelně blíží ke svému naplnění. Takové bylo „Vile Luxury“ a přesně tak působí také novinka „Alphaville“.
Rozdíl mezi „Alphaville“ a „Vile Luxury“ je alespoň pro mě v tom, že jsem se do něj musel ještě více prokousávat. Nebudu zakrývat, že zpočátku pro mě bylo nové album docela zklamáním. První singl „Rotted Futures“ mě překvapil tím, jak je na poměry Imperial Triumphant lehce stravitelný, ale bavil mě takřka ihned. Zbylé dvě ukázky „City Swine“ a „Atomic Age“ se u mě setkaly už s menším nadšením. Říkal jsem si, že si to stejně sedne, až to uslyším všechno hezky pohromadě, ale nestalo se. Jelikož jsem si Imperial Triumphant s minulými nahrávkami opravdu zalíbil, nehodlal jsem to přestat zkoušet a nakonec se zadařilo. I „Alphaville“ se mi tak podařilo rozklíčovat a objevit jeho kouzlo.
K hlavním přednostem „Alphaville“ určitě patří atmosféra. Ta je opět jedinečná a naprosto pohlcující. To, co se jim podařilo načrtnout už na „Abyssal Gods“, nyní opečovávají s bravurní jistotou. Zde asi není co vytýkat. Nelze opomenout ani skvostný obal od Zbigniewa Bielaka, kterému se náplň „Alphaville“ podařilo vystihnout do posledního detailu. Z hlediska produkce se pak jedná o ten doposavad nejlepší zvuk, jaký kdy Imperial Triumphant na nahrávce měli. Postaral se o něj Trey Spruance z Mr. Bungle. „Alphaville“ zní opravdu velkolepě, dynamicky a také čistě. Dokáže se rozprostřít, obejmout posluchače a vtáhnout ho do sebe. Pro hudbu Imperial Triumphant je tento aspekt dost možná zcela zásadní, protože dovoluje objevovat a ocenit, co že se to tu vlastně všechno děje. Navíc kapela zřejmě pochopila, že jejich hrané videoklipy byly fakt bída, takže konečně obstarali nějaké dostatečně reprezentativní. Zkrátka všechno, co samotnou hudbu nějak obklopuje, se tu povedlo.
Z hudebního hlediska je „Alphaville“ opět těžko uchopitelné. Dá se říci, že styl, který si osvojili na „Vile Luxury“ tu jen nadále prohlubují, než aby přímo přicházeli s něčím úplně novým. Rozhodně se neposunuli tak moc jako mezi každou z předchozích řadovek. Struktura skladeb je nevyzpytatelná – plná hypnotických riffů, podivně kroucených ne-rytmů, hrůzných sborů, kvílících trombonů i temného klavíru. Zprvu vše působí nesourodě a v hlavě akorát nadělá zmatek, ale postupně se jednotlivé vrstvy začnou vybarvovat a zapadat v celky. Posluchač trénovaný Gorguts má určitě výhodu. A ještě větší výhodu má ten, kdo tyto Kanaďany občas proloží i Charlesem Mingusem, což já teda zrovna nejsem.
Jak už jsem poznamenal výše, úvodní stopa „Rotted Futures“ je na poměry Imperial Triumphant nezvykle přímočará. Nesourodý rytmus a chaotické vyhrávky sice její ústřední motiv narušují, ale vždy se dá chytit opakující se pulzující kytary, která ji provází víceméně po celou dobu. Výborná je její přeměna v násilný dusot a tajemné sbory v druhé půli. Náročnějším kusem je hned následující „Excelsior“, kde utkví v hlavě zejména její sílící a pak zase slábnoucí riffy. Také má lehce blackmetalovější přístup, kdežto zbytek desky se pohybuje převážně v death metalu. Kolikrát to zde vypadá, že Imperial Triumphant předvedou i něco jednoduše chytlavého, ale stejně to vždy překurví něčím divným. Tak na mě působí hned několik pasáží z „Alphaville“ a líbí se mi to. V „Excelsior“ také nastane podobně silný okamžik jako v případě konce „Chernobyl Blues“ z předešlé desky, akorát v opačném gardu. Zrovna když skladba začne nepříjemně přidávat na intenzitě a zmatenosti, nastane absolutní ticho, do kterého začne promlouvat jenom nějaký nádražní tlampač. Ten pak zase přeruší hlasité, elektronikou popoháněné tlouknutí, prvek v hudbě Imperial Triumphant dosud neslyšený.
Jsou tu ale i momenty, které se mi úplně nezdají, nebo je nechápu. Takový je třeba v „City Swine“. Klidné, byť nekomfortní intro je moc fajn. Budovat skladbu se daří, avšak vyústění v sólo na bicí taiko, jejž zde předvádí Tomas Haake z Meshuggah, mi stále přijde mimo. Když se ale skladba vrátí k původnímu výrazivu, navíc za přispění klavíru, tak je to zase změť jak v hotelu Overlook z Kingova„The Shining“ – nádherné. Další věc, kterou úplně nemusím, a teď si možná budete tlouct na čelo, je příspěvek Yoshiko Ohara, která se po „Vile Luxury“ nachází i na „Alphaville“. Třeba „Chernobyl Blues“ sice je jednou z mých nejoblíbenějších písní Imperial Triumphant, ale určitě ne kvůli jejímu řevu. Na ten zde dojde poprvé v „Atomic Age“. Ta mimoto obsahuje také výtečné samply jako dobovou omšelou nahrávku, přelet letadel, blikající osvětlení a v závěru efekt na vokálech. Její úvodní trhaný rytmus se brzy uklidní a z následného partu se může zdát, že se celá skladba dočista rozpadá po rukama, ovšem pak přijde předěl a prostor pro Yoshiko. Já nevím, mně to přijde spíš vtipné a hlavně moc dlouhé. Moc se mi ale líbí, jak z toho Imperial Triumphant vybruslí do úplně odlišné, mírumilovně znějící nálady.
Vrchol celého „Alphaville“ vidím trochu paradoxně v „Transmission to Mercury“. Ta zde má podobnou úlohu jako „Mother Machine“ na „Vile Luxury“, tedy spíše jakési mezihry. Konečně zde dojde na žestě (mrzí mě, že nedostaly na ploše celé desky větší prostor) a ten trombon je zde v kombinaci s kytarami výborný. Jako zátiší pro jejich souhru slouží hluková stěna tvořena rytmickou sekcí a povznášejícími sbory, čili se zde trochu vybočí ze všech těch technických a disharmonických postupů, ale samozřejmě i toto skončí v rozladěném chaosu. Ve stejně silném rozpoložení pokračuje skladba „Alphaville“. Ta splňuje všechny náležitosti titulní věci a patří k tomu nejlepšímu na desce. Ať už jsou to její podivně uvadající riffy či nemocná proklamace názvu písně i celého alba, funguje to výtečně.
Dosud se mi tak všechny stopy i přes výtky líbily. O závěrečné „The Greater Good“ to bohužel nemohu takhle jednoduše říci. Všechny dosavadní skladby nabízí nějaké silné stěžejní momenty, liší se od sebe, mají co říci. „The Greater Good“ mi přijde taková nijaká a příliš průměrná, vůbec v porovnání s předchozím děním. Už nenabídne nic nového a vlastně používá všechno známé z dřívějška. Ukončení „Alphaville“ tak lehce pokulhává a je to veliká škoda.
Mimo hodnocení ještě zmíním bonusy. Těmi jsou „Experiment“ od Voivod a „Happy Home“ od The Residents, v obou případech myslím pochopitelné volby. Jedná se ale vlastně jenom prostoduché přehrání originálů, takže docela zklamání. Není tam znát žádná invence je trochu překopat k obrazu svému, což jsem očekával. U „Experiment“ navíc usekli dvě minuty, takže mě ještě nasrali, hehe. Jinak je přinejmenším zajímavé slyšet, jak by se Imperial Triumphant případně prali s klasickými refrény. Poslední „Happy Home“ je prostě úlet. Schizofrenní šílenost, k tomu asi netřeba nic dodávat. Předělávky jsou zahrané dobře, ale o nic extra se nejedná. Rozhodně by neměly být tím hlavním důvodem, proč si „Alphaville“ pustit.
„Alphaville“ je zprvu náročné, není bez chybičky, má dokonce i jednu slabší skladbu, která trochu kazí výsledný dojem, ale přese všechno je to skvělá nahrávka, jež velice dobře navázala na minulé „Vile Luxury“ a minimálně po zvukové stránce ho i přeskočila. Při vzájemném porovnávání by se na konto „Alphaville“ dalo uvést jako mínus, že vlastně celkově nepřináší pro Imperial Triumphant nic nového a jenom se snaží vylepšovat to, co už bylo představeno v minulosti. Mně osobně to nevadí, ale pravděpodobně i z tohoto důvodu vnímám „Vile Luxury“ jako nepatrně povedenější záležitost. S postupem času se to však může ještě změnit, protože „Alphaville“ dost možná neřeklo své poslední slovo.
Země: USA Žánr: horrorcore / hip-hop Datum vydání: 23.10.2020 Label: Sub Pop Records
Tracklist:
01. Intro
02. Say the Name
03. Wytchboard (Interlude)
04. ’96 Neve Campbell (feat. Cam and China)
05. Something Underneath
06. Make Them Dead
07. She Bad
08. Invocation (Interlude) (with Greg Stuart)
09. Pain Everyday (with Michael Esposito)
10. Check the Lock
11. Looking Like Meat (feat. Ho99o9)
12. Drove (Interlude)
13. Eaten Alive (with Jeff Parker & Ted Byrnes)
14. Body for the Pile (with Sickness)
15. Enlacing
16. Secret Piece
clipping. jsou po Dälek a Death Grips nejvýraznějším uskupením spojeným se směsně pojmenovanou škatulí „noise-hop“. Trio z L.A. se skládá ze dvojice producentů – William Hutson a Jonathan Snipes, kteří mají na svědomí všemožné hlukové experimenty a pár soundtracků, z nichž za zmínku stojí doprovod k hororu „Starry Eyes“. Mikrofonu se zhošťuje Daveed Diggs. Ten – když zrovna nerapuje v clipping. o rozřezávání kurev – hraje jednu z hlavních rolí v broadwayském megahitu „Hamilton“ nebo v netflixovském seriálu „Snowpiercer“.
Z hudebního hlediska se clipping. blíží více přístupu Dälek než Death Grips. Jádro je rozpoznatelně hip-hopové, za což je zodpovědný zejména Diggs, který se nesnaží hlukové instrumentály přeřvávat a raději se soustředí na rapovou preciznost, techniku a flow. Na rozdíl od Dälek jsou však clipping. v posledních letech koncepčnější. Zatímco první nahrávky zkoumaly způsoby jak nejbizarněji spojit hluk s rapovou ortodoxií, desky z posledních let navíc nabyly zvukové i tematické pospolitosti. Tuto etapu v roce 2016 započalo LP „Splendor & Misery“ se sci-fi příběhovou linkou a prvky afrofuturismu.
Následují „There Existed Addiction to Blood“ a „Visions of Bodies Being Burned“, které zkoumají horrorcore a hledají – zejména z produkčního hlediska – nové cesty, kterými sub-žánr podchytit. Hudba na posledních dvou deskách nehraje druhé housle, neposkytuje rapperovi beaty, které staví na dlouhých smyčkách samplů z horrorových soundtracků nebo darkwavových desek, jak bývá oblibou na české scéně. Instrumentály clipping. jsou sofistikovanější, pravděpodobně nejoriginálnější ve sféře hip-hopu za posledních pár let vůbec. Nejzářnějším důkazem z předchozí desky jsou věci jako „Nothing Is Safe“ s carpenterovským nádechem a geniálním build-upem, takřka čistě noiseová „Club Down“ a hlavně filmově působící „Run for Your Life“, v níž nahlas Diggs kontempluje na ulici a jeho rap se náhodně synchronizuje s rádii kolemjedoucích aut.
„Visions of Bodies Being Burned“ na předchůdce navazuje, zároveň ale posouvá laťku výše. Deska se více vzdává instrumentálního hip-hopového základu a do popředí cpe prvky ambientu, noisu, power electronics, field recordings a IDM. Duo Huston–Snipes zde sází na minimalismus – velký počet beatů tvoří šumy, vrstevnaté poryvy a perkuse, které více než bicí připomínají dopady plechů, kovů a neidentifikovatelných cingrlátek na zem. Clipping. rap ale i tak nezapírají – občas žánru vzdají poklonu zapracováním 808 drumkitu, vokálním samplem a hlavně rapem samotným, který je po okraj narvaný odkazy na hip-hopovou scénu. Mix všeho zmíněného nabídne hned druhá „Say the Name“ se samplem Geto Boys, syntetickýma bicíma, narvanou basovou linkou a kumulujícím outrem, které funguje jako perfektní pocta finále v „Closer“ od Nine Inch Nails.
Hned po přímočařejším začátku se deska stáčí k experimentálnějšímu pojetí. „’96 Neve Campbell“ buduje na atmosférickém, byť okleštěném perkusním základě. V podobném duchu pokračuje i „Something Underneath“, která však o dost více spoléhá na rapovou akapelu než na beat, a tak působí celkem prázdně. Po rytmicky umírněné, ale hlukem narvané „Make Them Dead“ následuje „She Bad“, která společně s „Check the Lock“ nejlépe balancuje instrumentální strohost s rapovou břitkostí – beaty táhne jen pár podivných zvukových prvků, s nimiž clipping. dokážou vytvořit mrazivý vibe. Diggs vše umocňuje variabilní flow a texty s horrorcorovou prvoplánovostí a aluzemi k zásadním literárním a filmovým žánrovým dílům.
V kontrastu s ambientní skromností stojí vrstevnatější tracky jako breakbeatově laděná „Pain Everyday“, konvenčněji pojatá „Enlacing“ a do demence vytočená „Looking Like Meat“ s hostujícími Ho99o9, kde se bicí postupně přetavují do nespoutaného zvukového bordelu. Hlukový a ambientní svět skvěle stmelí „Body for the Pile“, která na ohlodaný rytmický základ postupně vrství všemožné ruchy, a tak vrcholí v nepříjemném, powerelektronickém finále.
K docenění „Visions of Bodies Being Burned“ je potřeba více času než u běžnějších rapových alb. U několika skladeb totiž trvá déle, než vykážou strukturu. V některých případech je přitom jádro tak řídké, že není obtížné jej prohlédnout. Některé posluchače navíc může srát poměrně břitký kontrast mírného rapového projevu s řezavou produkcí. Přesto nejde clipping. upřít, že vytvořili jednu ze zvukově nejoriginálnějších desek za poslední dobu a nejzajímavější rapový počin roku.
