Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Mr. Bungle – The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Mr. Bungle - The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo

Země: USA
Žánr: crossover / thrash metal
Datum vydání: 30.10.2020
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Grizzly Adams
02. Anarchy Up Your Anus
03. Raping Your Mind
04. Hypocrites / Habla español o muere (S.O.D. cover)
05. Bungle Grind
06. Methematics
07. Eracist
08. Spreading the Thighs of Death
09. Loss for Words (Corrosion of Conformity cover)
10. Glutton for Punishment
11. Sudden Death

Hrací doba: 56:27

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Založit svůj návrat na scénu na více jak třicet let starém demu, které nikdo nezná, nikoho nezajímá a se stylem, který kapelu později proslavil, nemá nic společného, to je asi ta nejvíc bunglovská věc, s jakou mohli Mr. Bungle přijít. Samozřejmě, hudební nadšenci dost možná při bádání v historických análech na kazetu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ narazili, ale řekl bych, že většina fanoušků kapely Mr. Bungle je obeznámena (logicky) až s pozdější tvorbou zaznamenanou na klasických řadových deskách.

Upřímně, demo „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ je zajímavé především z historického důvodu. Pochází z roku 1986, tedy času, kdy se extrémní metal formoval a na svět přicházela jedna budoucí legendární nahrávka za druhou. Mr. Bungle, tehdy stále ještě středoškolská kapela, se zhlédli v právě rašícím thrash metalu, death metalu a hardcore punku. Brzy je ale tenhle styl začal srát – zjistili že chtějí dělat něco kreativnějšího. Nenapadlo je nic lepšího než začít na koncertech mezi thrashové výplachy vsouvat skáčko, čímž začali srát také svoje publikum. Důležité ovšem je, že právě to byl počátek jejich pozdějšího avantgardního zvuku a experimentálního blouznění, s nímž se nakonec v devadesátých letech prosadili.

Aktuální deska Mr. Bungle se ale vrací k absolutním kořenům a v tomhle případě to opravdu nejsou jenom promo kecy, ale holý fakt. Ze sestavy, která původní demo nahrála, jsou nyní v Mr. Bungle ti nejzásadnější, tedy Trevor Dunn, Trey Spruance a Mike Patton. Bubeník Jed Watts skončil neznámo kde. Že ten nynější návrat myslí Mr. Bungle vážně, je jasné na každém kroku. Už jenom to doplnění sestavy. Když se řekne osmdesátkový thrash metal, kdo se vám vybaví na postu bubeníka? Hádám, že odpověď drtivé většiny je Dave Lombardo. Ano, není to vzhledem k dlouholetému přátelství a spolupráci mezi Dunnem, Pattonem a právě Lombardem žádné překvapení, ale je tu. Asi jako každá dobrá thrashová kapela, i Mr. Bungle potřebovali druhou kytaru, takže stejná otázka i pro tento post. Thrash, osmdesátá léta a nějaký kytarista. Scott Ian určitě patřil mezi ty přední a taky nejlepší.

Personální složení má tak nyní „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ daleko lepší, než by snad kdy doufalo. Samotný materiál tohoto dema totiž není ničím převratným. Možná, že existuje úplně prostý důvod, proč je tohle demo tenkrát nevystřelilo mezi všechny ty Cryptic Slaughter, Cro-Mags, Exodus, Possessed nebo Slaughter. „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ zkrátka není žádným „Bonded by Blood“ ani „Seven Churches“ a Ian to může opakovat, kolikrát chce. Jak ale zvukově přívětivější nová verze ukázala, materiál to není vůbec špatný. Navíc tomu nelze upřít, že to bylo do jisté míry také inovativní. Skladby jsou na tehdejší dobu a žánr dost dlouhé, riffy neobvyklé a navíc to obsahuje i funkovou věc „Evil Satan“. Její vyřazení z aktuální verze jenom ukazuje, že Mr. Bungle prostě chtěli natočit čistě metalovou desku.

Samozřejmě, že po produkční stránce je novinka „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ úplně někde jinde. Sice to tím ztrácí ono kouzlo zapadlého dema a rovněž ten deathmetalový zápach vyšuměl do ztracena, ale i tak to zní dobře. Dokonce se tu povedlo i dost věcí vylepšit. Třeba intro „Grizzly Adams“ mě na původním demu nikdy nezaujalo. Tady z něj ale udělali atmosférickou lahůdku po vzoru soundtracků z kultovních hororů. Konečně je taky možné ocenit, co že to tam Spruance tenkrát vymyslel a co Patton tak šíleně vyřvává. Crossoverové riffy z „Anarchy Up Your Anus“ nebo „Sudden Death“ uvíznou v hlavě a jsou jednoduše parádní. Stejně tak mě baví i nové přírůstky, které rozšiřují původní seznam stop z osmi na jedenáct – předlouhá „Methematics“ (s přidaným riffem z legendární „Love Is a Fist“), alternativní, skoro až do konceptu alba nezapadající „Eracist“ a předělávka „Loss for Words“ od Corrosion of Conformity.

Mr. Bungle

Nevýhodou některých zdejších skladeb hlavně je, že se občas točí v kruhu a začínají v určitých pasážích nudit. Neuškodilo by je pořádně prostříhat, ne je naopak ještě protahovat, jako se děje třeba v „Hypocrites / Habla español o muere“. Některé zase nemají proporce nabídnout něco víc než klasický žánrový průměr. Přesto mi ale „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ přijde daleko lepší než to, co nyní tvoří devadesát procent nových thrashmetalových kapel. Novinka Mr. Bungle v sobě má kupodivu dost energie, ty mladické nápady jsou odvážné a povšechně je tohle pokouknutí po starých časech prostě sympatické. Lze vidět, že to dělaly zkušené páky, které to mají v ruce a umí to podat s takovým citem, aby se z toho nestal kýč a parodie sebe sama.

Z návratu Mr. Bungle je jednoduše znát upřímná radost pro věc a chuť si zahrát, ostatně kdo viděl záznamy z koncertů, měl by mi dát za pravdu. Plakáty jako když vypadly z dob minulých, hrály se nejen věci z prvního dema, ale rovněž klasiky od Circle Jerks, Crumbsuckers, Siege, Stormtroopers of Death nebo Slayer a předkapely tvořily jména jako Full of Hell, Victims Family, Intestinal Disgorge, Hirax či Possessed. Prostě totální oddanost a pocta podzemní scéně, z níž Patton a spol. vzešli. A jako poctu a oslavu žánru vnímám celé „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“.

Vydání desky „The Raging Wrath of the Easter Bunny Demo“ rozhodně není senzací roku ani nepředstavuje žádný opomenutý klenot poloviny osmdesátých let. Její vznik a všechny souvislosti, které ji provází, mě však baví a jsem za ni rád. Sice se demu „The Raging Wrath of the Easter Bunny“ asi dostává většího luxusu, než by si reálně zasloužilo, ale to už jsou prostě Mr. Bungle. Nicméně se ho povedlo předělat vkusně a myslím, že to mělo celé smysl.


Screamers: The Hunting (2009)

Screamers: The Hunting (2009)

Země: USA / Kanada
Rok vydání: 2009
Žánr: action sci-fi

Originální název: Screamers: The Hunting
Český název: Screamers: Hon na člověka

Režie: Sheldon Wilson
Hrají: Gina Holden, Greg Bryk, Jana Pallaske

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Už v recenzi na první „Screamers“ jsem zmiňoval, že snímek ve své době docela propadl, finančně prodělal a kritika jej odepsala. Svoje fanoušky si získal až s odstupem času, nakonec se stal trochu kultovní záležitostí (jakkoliv si o zaslouženosti takového statusu myslím svoje, protože to zprasené finále, které pro mě zničilo celý biják, mě žere doteď) a docenění se nakonec dočkal. Snad i tohle vysvětluje, proč k natočení pokračování došlo až po takové době. Sequel s názvem „Screamers: The Hunting“ se totiž mezi lidi dostal až celých čtrnáct let po svém předchůdci…

První „Screamers“ mělo svoje kvality a kladné stránky, obzvlášť odmyslíme-li si závěrečných dvacet minut plných nelogických twistů, ale v jádru se pořád jednalo o poctivé sci-fi béčko, přestože mu předlohou byla povídka od Philipa K. Dick, jehož dílo asi máme všichni z hlediska filmových adaptací spojené spíš s áčkovou produkcí („Blade Runner“, „Minority Report“). Tím pádem nepřekvapí, že v typicky přepáleném béčkovém duchu pokračuje také „Screamers: The Hunting“. Pokud by od toho kdokoliv čekal cokoliv jiného než brakovou přestřelku z budoucnosti, neodnese si ze sledování nic jiného než zklamání. Dokonce i ty náznaky serióznějšího science fiction, s nimiž tu a tam první „Screamers“ pracovalo, docela vymizely.

Jedna věc mě ale trochu překvapila. „Screamers“ skončilo s docela otevřeným koncem, jenž si přímo říkal o dvojku. Velitel Joe Hendricksson odletěl z planety Sirius 6B v záchranném modulu a vydal se k Zemi, ale jak se ukázalo s posledním záběrem, na palubě s ním byl vřískoun (já vím, zní to hrozně, ale přijde mi trapné psát v českých větách o „screamerech“). Dvojka by tedy mohla nakrásně pokračovat invazí hnusáckých zabijáckých robotů na naši planetu. Ale to se nestalo.

Ve dvojce se dozvíme, že Hendricksson spáchal sebevraždu, když záchranný modul odpálil při průchodu do atmosféry (máte si domyslet, že to udělal, aby se vřískouni nedostali na Zem… ale kdybyste si to náhodou nedomysleli, tak jedna z postav posléze tuto teorii pro jistotu ještě nadnese). „Screamers: The Hunting“ se odehrává třináct let po této události. Podaří se zachytit SOS z planety Sirius 6B, načež je vyslán tým vojáků, aby se zde poohlédli po přeživších a eventuálně je přivezli nazpátek. A co armáda vraždících robotů? Tým má ve výbavě náramky, které by je měly ochránit, a navíc se stejně předpokládá, že všichni vřískouni přepnuli do módu nečinnosti.

Asi správně tušíte, že mise vůbec nepůjde hladce. Většina robotů sice skutečně nečinně spinká, ale našim vojáčkům se podaří je zase vzbudit (jeden z nich začne ze spícího vřískouna stahovat data, aby měl po návratu co zpeněžit). Na přeživší se sice podaří narazit, ale ti zrovna nemají náladu se nechat zachraňovat, a protože jeden z vojáků při pokusu o záchranu zařve (v hlavní roli pískání a železo vyskakující zpod země), zavelí velitel, že na všechny místní lidi se můžou akorát tak vysrat a jedou domů. Při návratu k lodi ale zjistí, že jejich zdroje energie mezitím vysáli vřískouni, takže hurá hledat nový zdroj. Dál už to vesměs nemá cenu rozebírat – pořád někdo někam jde respektive utíká před hromadou vražedného železa.

Screamers: The Hunting (2009)

Vzato kolem a kolem je „Screamers: The Hunting“ samozřejmě strašná hovadina, a to z vícera stránek. Děj snad ani nemusím zmiňovat, ten jsem snad dostatečně diskutoval výše. Stejně tak to platí i o postavách, které se mnohdy chovají jak strašní idioti, nebo o provedení. Moc nechápu, jak se něco takového mohlo povést, ale digitální triky vypadají snad ještě hůře než v původním, o čtrnáct let starším filmu. Jednoduše se jako vždy potvrzuje, že praktické triky jednoduše vždycky dopadají lépe a přesvědčivěji než ty digitální. Srovnejte třeba jízdu vřískounů pod zemí. Ve „Screamers“ vypadala uvěřitelně. Tady se valí digitální prach a vypadá to děsně.

Nemůžu ale „Screamers: The Hunting“ upřít, že jde o docela zábavnou hovadinu. Je to tupé jak motyka, ale ty vole, nenudil jsem, byla to dost sranda. Sice to vymetá všechna klišé akční scifíček, ale bavilo mě to. Musím taky pochválit, že se tu na poměry akčního filmu objevuje docela dobré gore. Useknuté hnáty byly už v jedničce, ale „Screamers: The Hunting“ jde v tomhle ohledu ještě dál. Ale tak to má být – když přece ze země skáčou nasraní roboti s hromadou čepelí, tak nějaký kečup kápnout prostě musí. Taky se mi líbily míchanice člověka a robota (vřískouni se pustili do upgradu), které – na rozdíl od digitálního bordelu v jiných záběrech – vypadaly fakt dobře. Osobně mám tyhle biomechanické hnusy ve filmech dost rád a tady si jich užijete dost, tudíž za mě cajk.

Screamers: The Hunting (2009)

Tím chci říct, že „Screamers: The Hunting“ určitě není odpad. Od podobného pokračování, natočeného navíc po takové době, člověk typicky čeká to nejhorší, ale tahle dvojka – i navzdory své nepopiratelné tuposti – úplnou ostudu nedělá a jakožto nenáročný brak funguje obstojně.

Myslím si nicméně, že samotní vřískouni jsou hodně zajímavý záporáci s velkým potenciálem, jejž ani jednička, ani dvojka dostatečně nenaplnily. Což je docela škoda. Nejen z tohohle důvodu bych si klidně nechal líbit i trojku (tím dalším je samozřejmě to, že mě to vlastně docela baví i takhle). Obzvlášť když i „Screamers: The Hunting“ po sobě nechalo dost otevřený konec, jenž si říká o to samé vyústění – invaze na Zemi. Teď jsem vám sice vykecal závěrečný zvrat, ale upřímně – kdo by ten twist netušil už čtyřicet minut dopředu jako já, tak si to vykecání snad i zaslouží, zvlášť když jde o to samé jako v jedničce: „nebudeš tomu věřit, ale celou dobu jsem byl robot“. I tady to sice trochu podkopává předešlé chování dané postavy, ale ani zdaleka mě to nenasralo jako u jedničky. Což pravděpodobně bude dáno i tím, že „Screamers: The Hunting“ je obecně mnohem větší škvár, tudíž je člověk tolerantnější k takovým kravinám.


Malus Votum – Tradition

Malus Votum - Tradition

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: léto 2020
Label: Red Door Records / Livor Mortis / Lunar Apparitions

Tracklist:
01. The Feast on the Mountain
02. Prince of the Culling Tide
03. Ritual of Cessation of Forms
04. Wolf Age

Hrací doba: 33:08

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Nebular Carcoma Records

Malus Votum je dvoučlenná blackmetalová smečka ze Spojených států amerických, která se rozhodla přispět do žánrových archivů deskou „Tradition“. Hádám, že už samotný název jejího debutu jasně naznačuje, o co se bude kapela snažit. Jistě správně tušíte, že s největší pravděpodobností nepůjde o žádné inovace, experimenty, avantgardu, vizionářství nebo jakoukoliv jinou podobnou hovadinu. Malus Votum hoblují čistokrevnou žánrovku bez příkras, dle nastavených stylových mantinelů a absenci originality se snaží dohnat nasazením a skladatelstvím. Pojďme si popovídat o tom, zdali a případně nakolik se jim to podařilo.

„Tradition“ obsahuje jen čtyři skladby a přesahuje půlhodinu hrací doby, tudíž si asi zvládnete dopočítat, že půjde o delší songy. Taková konstelace slibuje nějaký vývoj a třeba i zajímavější přístup ke kompozici. O něco podobného se Malus Votum určitě snaží a hned s prvními dvěma stopami „The Feast on the Mountain“ a „Prince of the Culling Tide“ se pohybují okolo deseti minut, během nichž se pokoušejí o stvoření ortodoxních blackmetalových opusů, jimž nechybí gradace stejně jako schopnost Satanovi radost nějakou tou hustou sypačkou.

Ve své podstatě se nejedná o marný pokus ani špatně zvolenou cestu. Rozhodně ale nemůžu tvrdit, že by Malus Votum podle daného receptu uvařili svůj black metal bezchybně a bez výhrad. Na jednu stranu mi přijde, že „Tradition“ je relativně dobře udělaná deska, z níž lze cítit zkušenosti a poměrně vyzrálý přístup (ještě jsem o tom nemluvil, ale jeden člen dále hraje v Panzergod a druhý hrával tamtéž, plus se angažuje ještě v Death Fetishist). Stejně tak nemůžu nijak popírat, že se na nahrávce nechají nalézt i poměrně povedené momenty, a to ve všech čtyřech písních.

Přesto se nemůžu do „Tradition“ pořádně zažrat a na albu mi pořád cosi schází k tomu, aby mě dokázalo skutečně zabavit. I navzdory objektivním kvalitám a několika povedeným pasážím, které mě vcelku baví, to prostě z nějakého důvodu není z celkové hlediska ono.

Vezměme si kupříkladu dva už zmiňované tracky „The Feast on the Mountain“ a „Prince of the Culling Tide“. Oba se mohou pochlubit dobře vystavěným poutavým finále. V těchto závěrečných chvílích je jasně vidět, že Malus Votum dokážou napsat dobrý kus muziky. Jsou nicméně tyhle skladby jako celek dostatečně kvalitní na to, aby si dokázaly obhájit deset minut? No, podle mě ne. Obě totiž obsahují i dlouhé minuty, které sice nijak neurazí, ale zároveň nenabídnou ani nic zvláštního, kvůli čemu by tam musely být. Ve finále to tedy vypadá asi tak, že mě tyhle kusy bohužel trochu uspávají a z letargie mě probere až nějaká ta diskutovaná opravdu povedená pasáž.

Malus Votum

Druhé dvě stopy „Ritual of Cessation of Forms“ a „Wolf Age“ jsou o něco kratší, a snad i proto podle mě fungují o něco lépe a konzistentněji. Třeba první jmenovaná, která je na „Tradition“ nejkratší a také nejintenzivnější, se vcelku povedla a ukazuje, že v jednoduchosti může být síla. Také „Wolf Age“ se nese v podobném duchu, ale přidává k tomu i vygradovaný závěr po vzoru prvních dvou písniček.

„Tradition“ považuji za slušné album – nijak výjimečné, ale slušné a poctivé. Rozhodně nelze nevidět jeho chyby, které nejsou zanedbatelné, ale v zásadě jde o ok záležitost s pár momenty. Fandy žánru tedy potěšit může, nebudou-li očekávat zázraky, ale když jej vynecháte, o nic nepřijdete.


Screamers (1995)

Screamers (1995)

Země: Kanada / USA / Japonsko
Rok vydání: 1995
Žánr: sci-fi

Originální název: Screamers
Český název: Screamers – Hlasy z podzemí / Vřískouni

Režie: Christian Duguay
Hrají: Peter Weller, Roy Dupuis, Jennifer Rubin

Hrací doba: 112 min

(Budou velké spoilery.)

Hned na začátek se můžu přiznat, že jsem od „Screamers“ čekal něco trochu jiného, než jsem nakonec dostal. Dle svého nejlepšího (zlo?)zvyku jsem si dopředu o filmu nezjišťoval prakticky nic. Proč bych se na to pak měl dívat, když si dopředu nechám vykecat něco zásadního, že jo? Uznávám, že to od mě může znít trochu humorně vzhledem k tomu, že občas v recenzích s klidem vykecám i pointu, haha.

Když jsem každopádně vkládal DVD do přehrávače, těšil jsem se na sci-fi horor a neměl jsem sebemenší tušení o tom, že „Screamers“ vzniklo na motivy povídky „Second Variety“ od Philipa K. Dicka, jehož dílo bylo základem pro mnoho dalších filmových sci-fi klasik jako třeba „Blade Runner“, „Total Recall“ nebo „Minority Report“. „Screamers“ mě přesto nezklamalo ani neznechutilo, ačkoliv jsem hodně rychle zjistil, že víc než sci-fi horor to bude sci-fi béčko, které navíc oproti předloze přináší dost zásadní změny.

Děj se odehrává v roce 2078 na planetě Sirius 6B, kde zuří válka mezi dvěma znepřátelenými frakcemi (povídka se odehrává na Zemi zpustošené nukleární válkou mezi USA a Sovětským svazem). Na planetě se kdysi těžil důležitý zdroj (tohle mi trochu připomnělo „Dune“), ale při těžbě se začaly uvolňovat radioaktivní plyny. Jakmile nebezpečí vyšlo najevo, dělníci a vědci začali stávkovat, přičemž právě z nich se posléze zformovala Aliance. Na druhé straně stojí těžařská společnost NEB s najatými žoldáky. Konflikt vyeskaloval do pětiletého boje, v jehož důsledku se z planety stala toxická pustina nasáklá krví.

Alianci se podařilo získat převahu díky vynálezu robotů s názvem Autonomous Mobile Swords (AMS). Ti se pohybují pod zemí a napadají všechno, u čeho detekují srdeční tep (vojáci Aliance nosí speciální náramky, s jejichž pomocí vyruší detekci tepu). Robotům se přezdívá „screamers“ (v českých titulcích „vřískouni“) díky vysokému pisklavému zvuku, jejž vydávají při útoku.

Relativně stabilizovanou situaci, kdy už půl roku neproběhl žádný konflikt, naruší u základny Aliance voják NEB, jenž se pokusí doručit zprávu s návrhem o vyjednávání o příměří. Vřískouni jej sice rozsekají na cucky, ale zpráva se dostane na místo určení. Velitel základny Joe Hendricksson (Peter „Robocop“ Weller) kontaktuje nadřízené na zemi a skutečně dostane pokyn pro mírová jednání. Na planetě ztroskotá nicméně ztroskotá spřátelená loď, jejíž jediný přeživší sdělí nepříjemné novinky – kontaktovaný nadřízený je už dlouho po smrti a onen vzácný zdroj byl objeven na jiné planetě. Hendrickssonovi dojde, že obě strany se na své lidi na planetě Sirius 6B trochu vykašlaly a hodlají je tam nechat shnít.

Hendricksson se tedy vydává vyjednat příměří na planetě a teď konečně začne to zásadní. Při své cestě totiž zjistí, že vřískouni se sami vyvinuli, začali stavět důmyslnější stroje a hodlají zničit všechno, co dýchá. Namísto nepřátelské armády, s níž by mohl vyjednávat, najde jen jatka, takže sebere hrstku přeživších a vydává se zpátky na domovskou základnu. Jen aby zjistil, že roboti prakticky nerozeznatelní od člověka už udeřili i zde.

Screamers (1995)

A někde tady měl snímek podle mě skončit. Až sem se totiž vlastně jedná o překvapivě dobrou podívanou. „Screamers“ sice mají určitou béčkovou patinu, ale to nemyslím zle, protože béčkovost může být do určité míry i sympatická, což je přesně tenhle případ. Samotný svět je zajímavý, post-apokalyptická atmosféra hodně dobrá a celkově to maká fakt dobře. Příběh příjemný, nechybí tomu napětí a celkově mě zajímalo, jak to dopadne. Zatím vlastně super.

V čem je tedy problém? Odpověď nemůže být jednodušší: v závěrečných dvaceti minutách, které do té doby překvapivě dobrý biják naprosto dokurví. Nedokážu úplně posoudit, kolik z toho má na svědomí vlastní vklad snímku a nakolik finále „Screamers“ reflektuje svou předlohu, kde je to eventuálně lépe podané, ale jen takhle ve filmu to vypadá, jako kdyby scénárista při psaní dostal pocit, že závěr musí přinést co nejvíc zvratů, tak to tam začal jebat pod tlakem.

Screamers (1995)

Postava za postavou odhaluje, že ve skutečnosti taky byla celou dobu robot, ačkoliv pak její chování v celém dosavadním průběhu děje nedává smysl. Ale vůbec. Prostě střelba do vlastních robotických řad nebo neútočení na lidi, přestože se jich ty kusy plechu mohly v klidu zbavit. A když se poslední přeživší po epické bitvě vydají do pustiny k záchrannému modulu, zničehonic na ně pořád vyskakují další nepřátelé. A po trapné bitce – jeb ho, další postava byla celou dobu robotem.

Upřímně si to moc nedokážu vysvětlit a docela mě to mrzí, co se v posledních dvaceti minutách dělo, poněvadž všechno předtím se mi dost líbilo a jednalo se o nečekaně kvalitní podívanou. Skoro se mi zdá, jako kdyby někdo u poslední stránek scénáře vypnul mozek a chtěl tam na sílu namrdat co nejvíc překvápek. Anebo si někdo řekl, že se snad na ten film bude dát i koukat, tak je nutné to na konci nějak doprasit? Netuším. Vím ale jistě, že finále celkovému dojmu zásadně uškodilo.

Screamers (1995)

Moje dojmy jsou tedy příliš rozporuplné na to, abych chápal, proč se ze „Screamers“ postupem času stala trošku kultovní záležitost. Ve své době snímek v kinech krutě prodělal a kritika jej zprcala, ale zpětně se svého docenění dočkal a o mnoho let později mu dokonce přibylo i pokračování „Screamers: The Hunting“. Ale zase je pravda, že dneska se za kult považuje pomalu každá druhá pičovina. Pro mě osobně je „Screamers“ promarněná šance na skvělé béčkové sci-fi, které si kultovní status mohlo zasloužit, ale za aktuálního stavu zanechává hořkou pachuť. Za půlhodiny bych vymyslel hned několik lepších konců než ten sranec, který byl ve skutečnosti natočen.


Stormkeep – Galdrum

Stormkeep - Galdrum

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2020
Label: Ván Records / Order of the Divine Light

Tracklist:
01. Glass Caverns of Dragon Kings
02. Lightning Frost
03. Of Lore…
04. Lost in Mystic Woods and Cursed Hollows

Hrací doba: 32:38

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Stormkeep by spoustu lidí mohli zajímat díky sestavě. Velkou část nástrojů a vokály má totiž na starosti Isaac Faulk, jehož můžete znát například ze Stoic Dissection, Wayfarer a hlavně Blood Incantation, jejichž aktuální album „Hidden History of the Human Race“ udělalo docela velký rozruch. Vedle něj se tu objevuje ještě Shane McCarthy, tedy další člen Wayfarer. Oba doplňují ještě kytarista a také klávesista.

Čtveřice se pustila do podání black metalu, jež mám já osobně spojené spíš s evropskými interprety. Za oceánem se tomuto stylu nikdy zásadně neholdovalo, ale to Stormkeep evidentně netrápí. Oč se tedy jedná?

Těšit se můžete na klávesový black metal vymodelovaný dle předlohy devadesátých let. Nechybí středověký nádech ani obdobně zaměřené texty. To je poměrně zajímavá, byť nepochybně poměrně zpátečnická disciplína, přesto si myslím, že tenhle druh black metal pořád má svoje kouzlo. Ačkoliv nemám úplně potřebu jej poslouchat nějak často, snad jedině s výjimkou těch největších klasik.

Každopádně, návazností a podobně znějících skupin lze v případě Stormkeep nalézt poměrně dost. Na mysli určitě vytanou Abigor devadesátých let (obal „Galdrum“ ostatně nápadně připomíná artwork „Channeling the Quintessence of Satan“), raní Satyricon, ale také Covenant na prvním albu, některé starší věci Old Man’s Child a určitě bych si dokázal představit, že v tom někdo uslyší i kousek Summoning. A teoreticky bych mohl vytáhnout i nějaké říšské kýče, ale myslím si, že to si Stormkeep úplně nezaslouží, protože se jim daří poměrně umně vybalancovat hranici dobrého vkusu a tuto hranici naštěstí nepřekračují.

Debutové minialbum „Galdrum“ tedy v daném stylu nabízí půlhodinu rozdělenou do čtyř stop, přičemž ve dvou případech si troufne jít nad deset minut. Zpočátku se nahrávka tváří dost fajn. Na prdel jsem si z toho nesedl, ale měl jsem pocit, že prvotina Stormkeep za další poslechy stojí a že až materiál budu znát o něco lépe, tak by dojmy mohly klidně vyrůst.

Bohužel se ale ukázalo, že „Galdrum“ tyhle vlhké představy naplnit úplně nedokáže a „fajn“ je asi tak nejvíc, co se mi z EP podařilo vymámit. Obtíž tkví totiž v tom, že se počin začne relativně rychle zajídat a postupem času nejvíc baví momenty, v nichž Stormkeep alespoň na chviličku opustí svou základní škatulku a něčím tu letargii ozvláštní. Když bych měl dát příklad třeba v první stopě „Glass Caverns of Dragon Kings“, tak mám na mysli třeba atmo intermezzo v páté minutě, krátkou pochodovou pasáž ve dvou třetinách anebo hezké melodické sólo. Všehovšudy to ale dohromady dá tak dvě minuty z více jak deseti.

Stormkeep

Toho skutečně zajímavého nakonec „Galdrum“ rozhodně nenabízí tolik, aby to desku udrželo nad vodou po nějaký uspokojivý počet poslechů. Postupně začíná zaujetí a tím pádem i chuť poslouchat rychle upadat, až za chvíli upadne do stavu, kdy nedává smysl se „Galdrum“ dále zabývat. Jistě, můžete namítat, že takový osud čeká prakticky na každé album, ale jde o to, jak rychle se tohle stane. U prvotiny Stormkeep tento stav nadešel mnohem rychleji, než bych potřeboval k pochvale.

Jinými slovy, „Galdrum“ vnímám jako slušně udělanou záležitost, již jsem si párkrát pustil a neurážela mě. Z dlouhodobého hlediska se ovšem nejedná o nic, co by kdokoliv z nás potřeboval slyšet, a za chvíli už si ani nevzpomenu.


Ulthar – Providence

Ulthar - Providence

Země: USA
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 12.6.2020
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. Churn
02. Undying Spear
03. Providence
04. Through Downward Dynasties
05. Cudgel
06. Furnace Hibernation
07. Narcissus Drowning
08. Humanoid Knot

Hrací doba: 36:33

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Je trochu zvláštní, že i já jsem se poměrně těšil na nové album Ulthar. Jejich první dlouhohrající nahrávka „Cosmovore“ mě totiž před dvěma lety zrovna nesestřelila, takže jsem byl smířený s tím, že tahle kapela a jejich případný další počin už půjde s velkou pravděpodobností mimo mě. Jenže pak vylezl ven obal novinky „Providence“. Nevím jak vy, ale já na tohle fakt pořád dám. Teď teda nemyslím konkrétně ty falusy všude tam, ale prostě dobře udělaný a zajímavý námět. Když nevíš jak s nějakou deskou naložit, tak právě obal může rozhodování dost usnadnit. V případě novinky Ulthar to bylo rozhodně směrem k poslechu.

Už na „Cosmovore“ se mi kresba Iana Millera dost líbí. Je originální, ať už svým vyobrazením nebo barvami. Chladně modrá v kontrastu s oranžovou funguje a hlavně přesně vystihuje hudební směs prvotiny Ulthar, tedy studený black metal v kombinaci s rozehřátým death metalem. Práce Millera na „Providence“ je vlastně dost podobná. Rovněž můžeme vidět hrůzou prorostlou dřevinu. Nyní jsou však barvy ještě chladnější a mezi jinými deathmetalovými přebaly opět ojedinělé. I to leccos správně naznačuje. Z tohoto hlediska si tak Ulthar jednoznačně vedou výborně.

Důležitá je ale samozřejmě hlavně hudba. Ulthar patří do současné vlny obroditelů death metalu. Všichni tři členové jsou zběhlí už z řady jiných kapel, ale dovolím si tvrdit, že právě Ulthar jsou pro Steva Peacocka, Justina Ennise a Shelbyho Lerma dosud tou nejvýraznější zastávkou. Při detailnějším pohledu na všechny ty ostatní formace lze zjistit, že drtivá většina z nich je zaměřena na black metal. Ta nejčerstvější, Spirit Possession, letos vydala svoji první studiovou nahrávku. Tento aspekt, tedy záliba v černém stylu, je dost znatelná i v Ulthar. Častým úskalím všech těch současných staroškolských death metalů bývá, že nemají v dostatečné míře podchycený svůj vlastní rukopis a namísto toho se předem dobrovolně pohřbívají ve všech těch pitvách, morbidních andělech a nekrolozích. To rozhodně není případ Ulthar, za což mají další plus.

Jejich styl založený na prolínání black metalu a death metalu je neotřelý. Když vezmu jejich desky jako celky, nikde z toho na první dobrou nečouhají vlivy od ostatních, prostě mají svůj zvuk. Je ale škoda, že mi to přijde tak moc nezábavné. Navíc to kolikrát vypadá, že si sobě ty dva styly vzájemně překážejí. Blackmetalových postupů je tu na můj vkus moc a v těch deathmetalových Ulthar zrovna nekralují. Na „Cosmovore“ bylo jakýmsi pojítkem obou stylů něco z punkové neurvalosti. To už se na „Providence“ nenachází. Namísto toho se rozmohlo riffování ve stylu Immortal z období „At the Heart of Winter“ a posun tímto směrem je znatelný také ve zpěvech. Ideálním příkladem budiž druhá stopa „Undying Spear“. Neříkám, že je to hned špatně, ale tenhle mix mi tu ne vždy sedí. Daleko raději bych byl, kdyby Ulthar častěji ničili svými riffy, kdyby nějaké opravdu smrtící riffy měli v nabídce.

Co celému „Providence“ prospívá, je jeho ideální délka něco přes půl hodinu, takže poslechnout se to v pohodě dá, i když k tomu má člověk nějaké připomínky. Po produkční stránce se album také předvedlo s plným a velkým zvukem. Ani to mi ale nepomůže, když mi připadá třeba titulní vál „Providence“ jako velká nuda. Táhlejší tempa a následné fujavice v „Narcissus Drowning“ jakbysmet. Najdou se tu i povedené části, třeba v „Cudgel“, ovšem i tady platí, že ty blackové riffy jsou často spíš otravné než dobré. A když dojde konečně na něco brutálnějšího, tak se to vzápětí přehluší něčím jiným. Podobně jsem to měl i s „Cosmovore“, takže mě nic z toho nepřekvapuje. Ulthar očividně nejsou úplně pro mě.

Přestože mě „Providence“ nebaví, je samozřejmě dost možné, že někomu jinému se ten jejich black / death metal bude pozdávat o mnoho více. Já si v tomhle případě raději dopřeju pořádný death metal nebo pořádný black metal. Ulthar působí dojmem, že obojí předkládají jen tak na půl, a to není dobře.


Books of Blood (2020)

Books of Blood (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: horror anthology / supernatural horror

Originální název: Books of Blood

Režie: Brannon Braga
Hrají: Britt Robertson, Anna Friel, Rafi Gavron, Yul Vazquez

Hrací doba: 107 min

(Budou spoilery.)

Narazit v loňském roce na nějaký seriózní horor byl docela problém – a tím na mysli takový, který by byl seriózně zamýšlený a zároveň se i dal brát seriózně. Anebo třeba jen blbě hledám. Anebo třeba už nedokážu brát tolik bijáků seriózně. Uznávám a přiznávám se, že poslední dobou na spoustu hororů koukám spíš jako na komedie.

Každopádně, „Books of Blood“ se snaží působit jako jeden z těch hororů, u nichž se divák smát nemá, a dokonce ani jeho úroveň není nechtěně blbá, aby se tomu člověk i přesto vysmál. Jak už název napovídá, film si bere inspiraci ze stejnojmenné známé antologie od britského spisovatele Clivea Barkera. Povídkový formát dodržuje i samotný snímek a předkládá tři příběhy. Každý nese název podle své hlavní postavy. Jen dva z nich jsou ovšem založeny na Barkerově práci, navíc ještě volně. Třetí vznikla přímo pro film, ale sám Barker na to dohlížel, takže se dá chrabře předpokládat, že mu snad ani ta ostudu neudělá.

„Books of Blood“ otvírá krátké intro, které nasměruje postavu ze třetího příběhu na cestu, a pak se rozjede první story Jenna. Sledujeme holku, jež si prožila ve škole nějaké trauma (zatím nevíme jaké, ale nebojte, do konce bijáku se to dozvíte) a nyní kvůli tomu trpí jakousi poruchou, kdy nesnese žádné zvuky. Když se dozví, že zazobaná matka ji chce poslat zpátky do nějakého sanatoria, udělá tu jedinou logickou věc, jakou jetá holka v náctiletém věku může udělat – vybrakuje mamče peněženku a zdrhne z rodinné haciendy do širého světa. Doputuje do nějakého baráku, kde postarší dvojce manželů pronajímá pokoje. Akorát že manželé jsou až podezřele přívětiví a hodní.

Jenna a její příběh se rozjíždí dost pomalu. Nebo spíš takhle – ze začátku to ještě jde, protože čekáte, co z toho vyleze, ale postupně tahle povídka upadá do letargie. Naštěstí ale v momentě, kdy už fakt pomalu začíná nudit, se konečně něco začne dít. Ačkoliv jde o jedinou třetinu „Books of Blood“, u níž jsem se chvíli vrtal z nudy v zadku (neberte doslova), nakonec mi přijde nejlepší. Nápad se mi zdál fajn a to pomalé ukolébání diváka nakonec tady mělo svoje opodstatnění. Hlavně se mi ale líbilo, že Jenna se jako jediná obejde bez nadpřirozena a celá se nese v duchu, že tohle by se teoreticky fakt mohlo stát.

Druhá povídka se jmenuje Miles, ale její titulní postava zde slouží spíš jako katalyzátor událostí než jako skutečný protagonista. Miles je sedmiletý chlapec, jenž zemře na leukémii. Příběh se věnuje víc jeho matce Mary, univerzitní profesorce. Ta ráda nachytává všechny podvodníky, kteří o sobě tvrdí, že mají nadpřirozené schopnosti. Její racionální přístup podkope Simon, jenž o sobě tvrdí, že umí komunikovat s mrtvými, což se hned následně pokusí dokázat předáváním zpráv od Milese. No, a Mary jakožto správný zástupce vědy po podání důkazů začne přehodnocovat svůj pohled. Samozřejmě v tom nakonec bude háček, ale zas vám nechci vykecat všechno, že jo…

Books of Blood (2020)

Bennett z poslední třetiny se vydává hledat takzvanou Knihu krve, o jejíž existenci jej spravil zadlužený knihovník v intru, než jej Bennett odpravil. Zatímco u Milese byla aspoň nějaká pointa a rozuzlení, Bennett bohužel klesá ještě o kousek níž a má nejblíž k duchařině. Víc než jako plnohodnotná povídka poslední příběh slouží jako lepidlo pro spojení všech tří dílků do jednoho celku. Samostatně ovšem neobstojí a ze všech tří je výrazně nejhorší. S Bennettem ale „Books of Blood“ ještě nekončí, protože následuje outro, v němž se film vrací na začátek a dotahuje do konce nevyřešené věci z úvodní třetiny.

Sestupná tendence „Books of Blood“ samozřejmě škodí. Kouzlo filmu se opírá primárně o náměty a nápady – ty jsou poměrně fajn. Jejich zpracování nicméně občas lehce pokulhává a hlavně v případě Bennetta už kulhá dost. Bez výhrad se ovšem neobešel ani jeden příběh. Z toho všeho mi vyplývá, že „Books of Blood“ mělo navíc a nedokázalo stoprocentně naplnit svůj potenciál. Možná, že kdyby to dostal do ruky zkušenější režisér, vypadalo by to jinak, protože pro Brannona Bragu jde o celovečerní debut, jinak je to především scénárista a do té doby režíroval jen pár dílů nějakých seriálů.

Books of Blood (2020)

Na jedno podívání se „Books of Blood“ přesto strávit dá a fandové hororu to klidně mohou zkusit. Ohromen ale bude jen ten, kdo nemá nijak vysoké nároky, protože o víc jak neurážející a ve finále spíš průměrnou jednohubku prostě nejde. Škoda.


Akhlys – Melinoë

Akhlys - Melinoë

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 14.12.2020
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Somniloquy
02. Pnigalion
03. Succubare
04. Ephialtes
05. Incubatio

Hrací doba: 46:22

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Akhlys lze z určitého pohledu označit za nejosobnější projekt ze seznamu kapel okolo Nightbringer. Nezabředává sice tolik do nábožensko-filosofických postojů členů. Přesto jde daleko – nejen na rovinu osobní, ale i za práh vědomí. Doslova.

Naas Alcameth se prostřednictvím Akhlys dělí o své zkušenosti s nočními děsy, paralýzami a snovými výjevy podpořenými množstvím stimulantů. V začátcích projekt přenášel skličující auru pomocí temného ambientu. Po jednotrackovém debutu do Akhlys začaly prosakovat vlivy spřízněných kapel. „The Dreaming I“ ambient neopustilo, páteří se však stal black metal vycházející z Nightbringer.

Přestože Akhlys pracují s ambientem, komplexním songwritingem a dlouhými stopážemi, jeví se oproti zmíněným příměji, svým způsobem agresivněji, a díky tomu jsou ve srovnání s Nightbringer na poslech snazší. Přístup vyplývá ze samotného záměru projektu. Hudba navozuje pocit intenzivního nátlaku z nitra – nátlaku, před nímž nejde utéct, který se jeví, že trvá věčnost. Konečně při jeho ústupu narůstá pocit katarze z konfrontace stínu a přiblížení se k pravému já.

Charakter Akhlys dotváří údernější lyrika. Alcameth sděluje vlastní zkušenosti a na papíře jde po smyslech a emocích. Okultní a mytologické odkazy neubývají, texty ale navíc spoléhají na jednoduché deklamace, které jdou na kost. Vyřvané fráze jako „Rise Up, Bow Down“, „I exhale thee“ nebo prosté „Awaken“ mluví samy za sebe.

Příchod nových Akhlys jsem vyhlížel, navzdory kvalitám předešlých nosičů a talentu Naase Alcametha, s trochou skepse. Poslední deska Nightbringer ve srovnání s opusem „Ego dominus tuus“ totiž zanikla. Stejně tak nově vzniklí Aoratos nabídli desku, jež působila jako recyklát materiálu spřízněných kapel. Výrazněji tak zatrnulo naposledy u „Holókauston“ od Bestia Arcana z roku 2017, která díky mohutné produkci a preciznímu psaní působí jako soundtrack k promíchávání pekelného kotle.

„Melinoë“ má naštěstí právě k „Holókauston“ nejblíže. Dá se říct, že Akhlys stvořili svůj dosud nejkompletnější počin. Tématiku nočních děsů zastřešuje produkce (vyzněním nejpodobnější k posledním Bestia Arcana) navozující pocity zažívané při spánkové paralýze. Zvuk obemyká, dusí a jen zřídka polevuje od nátlaku. „Melinoë“ se poslouchá jako permanentní útok na nevědomí z několika úhlů – když neohrožuje bodavými riffy, topí posluchače ve zlověstném ambientu. Pokud neutlačuje bicíma, děsí šepotem a rykem. Ve srovnání se zvukem „The Dreaming I“ působí novinka vrstevnatěji a velkolepěji. Nastolené téma navíc uceluje cover desky a celkový vizuál (promo fotky stojí rovněž za zhlédnutí, volené masky jsou totiž podle Alcametha další klíčovou proprietou Akhlys). Zkrabatělý ksicht z obalu sice doprovází Akhlys od počátků, zdá se však, že až nyní dostává jméno: Melinoë, které běžně připadá řecké bohyni nočních můr.

Akhlys

Zlověstnou atmosféru doprovází množství úderných hudebních motivů. Každá kytarová skladba nabídne alespoň jeden riff, na němž se následně buduje. Ve zmíněném ohledu nejvíc vyvstává úvodní bodavá sekvence „Ephialtes“, pozadu není ani gradující začátek desky nebo vyhrávka uprostřed „Pnigalion“ připomínající nejryzejší momenty Nightbringer. Velmi dobře taky funguje ambientní „Succubare“, která pracuje s vrstvením šumů, syntetických poryvů a metalických šelestů. Všeobecně se ví, že je Alcameth jedním z mála tvůrců ambientu, které posluchač nechce přeskakovat, jak tomu bývá u většiny blackmetalových desek. „Succubare“ tak nepůsobí jako vata, ale jako podstatný moment na albu.

„Melinoë“ je prostá větších nedostatků, snad jen finální „Incubatio“ mohla být časově útlejší. Ve srovnání se zbytkem desky totiž není narvaná tolika silnými nápady a lépe by zafungovala jako kratší outro. Zkracovat by se možná dalo i jinde, ale co už. „Melinoë“ nakonec chce nastolit pocit prožití dlouhé, zdánlivě nekonečné noční můry, která skrývá vyšší pravdu. A přesně tak funguje – hudbou, námětem i vizuálem.


Diabolic Oath – Profane Death Exodus

Diabolic Oath - Profane Death Exodus

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.6.2020
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Towards Exalted Coronation
02. Immaculate Conjuration of Infernal Recrudescence
03. Morbid Ekstasis
04. Emundationem Flammae
05. Apocryphal Manifestations
06. Opening the Gates to Blasphemic Domination
07. Chalice of Conquering Blood

Hrací doba: 38:49

Odkazy:
facebook / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Americká smečka Diabolic Oath je stále poměrně mladou kapelou. Však také aktuální deska „Profane Death Exodus“ je úplnou prvotinou této trojice. Předešlá dvě dema jsem neslyšel, ale zaujal mě námět obalu, na němž je vprostřed skála ve tvaru majáku, kolem níž krouží v jeho záři ryby (?), zatímco kolem mořské vlny převalují mrtvá lidská těla. A zaujaly mě taky ukázky na Bandcampu. Rovněž vydavatelství Sentient Ruin Laboratories tu a tam nabízí zajímavé tituly, zkrátka „Profane Death Exodus“ působí na první pohled dobře.

Diabolic Oath se věnují death metalu. Základem jejich stylu se zdají býti legendy typu Immolation nebo Morbid Angel, a to zejména v těch hutnějších, plíživě zatěžkaných pasážích, kterých se tu najde dost. Především druhá polovina „Profane Death Exodus“ se odehrává právě v tomto rozpoložení, kdy se dá mluvit až o death / doom metalu. Ostatně struktura alba je sama o sobě zajímavá. Začátek desky je totiž naopak v dost bryskním tempu, takže má člověk zprvu pocit, že tahle nahrávka se ponese převážně v bestiálnějším duchu. Jména jako Aosoth nebo Teitanblood se pro srovnání nabízejí. S ubývajícím počtem násilností však vyjde najevo, že Diabolic Oath si připravili přeci jenom něco trochu jiného.

Přesto mi při poslechu „Profane Death Exodus“ nejčastěji na mysl přistávalo „Amongst the Flames of a Burning God“, loňský výtvor Diocletian. Ne ani tak protože by to bylo nemlich podobné hudebně, ale spíš proto, že je to asi tak stejná nuda. Diabolic Oath sice hrají nápaditější hudbu a snaží skladby průběžně nějak oživovat, ovšem není jim to moc platné. Dle mého soudu tu nepředvádí vůbec nic zapamatování hodného. Nedá se o tom ani napsat, že by to byla přímo sračka, protože to určitě není. Je to prostě jenom nuda. Jistá úroveň žánrového průměru tu je, ale co se nápadů nebo nějakých povedených momentů týče, nemá „Profane Death Exodus“ co nabídnout.

Deska je vcelku nekompromisně odpálena „Towards Exalted Coronation“. Ozývá se dusot, nelidský hlas (určitě plný zloby a popisu okultních praktik) neurvale vrčí, kytary zaskřípou a pak je konec. Podobně zaklepou i další dvě skladby. Ty už začínají díky větší vrstevnatosti pomalu ukazovat i pomalejší vyznění příštích stop, avšak kytarová práce je stále o ničem. Druhá z nich, „Morbid Ekstasis“, má dokonce i klávesový podkres, ten ji ale také zrovna nepřidává. Ve zdařilejším světle se předvede až čtvrtá „Emundationem Flammae“. Konečně tu začíná alespoň trochu působit nějaká atmosféra, což je na takto laděnou kapelu docela tristní výsledek. Následující „Apocryphal Manifestations“ ale zase všechno pošle do háje. Jako nejlepší skladbu vidím „Opening the Gates to Blasphemic Domination“. Ta jediná mě dokázala něčím zaujmout. Desetiminutový závěr „Chalice of Conquering Blood“ rovněž není úplně špatný, ovšem ani tenhle táhlý kus nedokáže překvapit a vytáhnout první studiovou nahrávku Diabolic Oath z průměru.

„Profane Death Exodus“ je tak jedním z těch případů, kdy je obal desky daleko lepší než její samotná náplň. Diabolic Oath si mě se svoji prvotinou ničím nezískali a jsem si celkem jistý, že se k tomuto albu už nebudu v budoucnu vracet. Koneckonců, věnoval jsem mu daleko více času, než si ve skutečnosti zasloužilo. Dokážu si představit, že někoho to bavit bude, ale přesto si myslím, že v žánru se nachází dost zajímavějších jmen, takže v případě vynechání se nic hrozného nestane.


The Clearing (2020)

The Clearing (2020)

Země: USA
Rok vydání: 2020
Žánr: zombie horror

Originální název: The Clearing

Režie: David Matalon
Hrají: Liam McIntyre, Aundrea Smith

Hrací doba: 88 min

(Budou velké spoilery.)

K loňské zombie úrodě se mimo jiné rozhodl přispět svou nemrtvou troškou do mlýna také biják s názvem „The Clearing“. Kdybych chtěl brát titul snímku doslovně (cosi jako „Vyčištění“), očekával bych nějaký krvavý masakr, kde se budou štípat lebky oživlých mrtvol o sto péro, mozky budou létat vzduchem a všechny tyhle další blbosti, které si určitě dokážete domyslet sami.

Naštěstí jsem ale název „The Clearing“ doslova nebral, takže jsem ani nebyl zklamaný z toho, že jde spíš o komorní počin, jenž se prakticky celý odehrává na jednom místě a stojí primárně na jednom herci. Žádný velký masakr se tam neobjevuje… bitky se zombies se sice najdou, ale nesou se spíš v cudnějším podání.

Docela oukej mi přišel způsob, jímž „The Clearing“ řeší vzhled nemrtvých, jimž z držek a ran lezou nějací červíci nebo podobný fujtajbl. Bohužel si jich člověk zas tolik neužije, protože masky stejně jako tu decentní trošku krve skryje rozklepaná kamera. Prostě klasika, kdy kameraman při každé akčnější scéně chytne takového parkinsona, že kdyby s tím šel na hajzl, tak se třikrát udělá, než se jednou vychčije. Tím pádem se z hlediska gore nejedná o žádný zázrak, přestože film hned na začátku nabídne rozprsknutý hrudník. Užijte si to, protože lepší už to do konce nebude.

Uznávám, že jsem vás do toho trochu hodil, ale úplně stejně hodí i „The Clearing“ diváka do dění. To se mi vlastně zdálo fajn, aspoň nemusím čekat, než se biják rozjede a vyběhnou zombies. No, záhy se ukáže, že šlo ze strany tvůrců trochu o alibismus, protože po akčním intru se vracíme o kus dopředu a začne se vyprávět příběh předtím až do bodu úvodní scény, takže dvaceti minutám povinných pindů se beztak nevyhnete.

Každopádně, ve středu dění je taťka běloch, co to má rád tmavé, takže si nabrknul černošku, která jej donutí vzít jejich multikulturní dceru na víkend na kempovačku. Na výletě je dle očekávání postihne zombie apokalypsa a karty se rozdají následovně: fotr zůstane uvězněný v karavanu, zatímco holka někam zdrhne.

Celý film pak sledujeme zoufalého tatíka, jak se snaží vymyslet, jakým způsobem by zachránil milovanou dcerušku běhající někde venku mezi lidožravými dobytky, případně jak se utápí v depce. Rutinu marných pokusů a sledovačky ze střechy karavanu mu ozvláštní jen jedna epizoda s jiným přeživším, jenž dorazí autem.

I navzdory komornímu podání se nejedná o nějakou zásadní nudu, o což se ve velké míře přičinil Liam McIntyre (můžete znát ze seriálu „Spartacus“) v hlavní roli. Na jednu stranu mi přišlo ok i to, že se frajer snaží něco vymyslet a že když se něco začne srát, zvládne reagovat vesměs hbitě a rozumně. Teda jen do doby, než si vzpomene na dceru, pak se začne chovat jak dement.

The Clearing (2020)

Jenže všechny klady, co jsem zmínil, bohužel platí jen za dílčí klady, které krutě a nekompromisně bijí mnohem větší problémy. Vynalézavost a štěstí hlavního hrdiny postupem času dosahuje absurdních rozměrů. Několikrát za biják se stane, že se týpeček ocitne v obklopení zombies, kteří na něm visí jak ozdoby na vánočním stromečku, přesto jej za celou dobu ani jeden zmetek ani jednou nekousne. Nejvíc obskurně to vypadá na konci, kdy hrdina odpálí plynovou bombu. Výbuch zabije všechny nemrtvé široko daleko, ale on jediný se zvedne a bez sebemenšího škrábnutí pokračuje v hledání dcery. Nechápu, že tohle nikomu při tom natáčení nepřišlo divné a pustili to takhle ven, poněvadž je to nebetyčná píčovina, jejímž prostřednictvím „The Clearing“ dělá z diváků voly.

Nespokojenost z podobných hovadin, jichž se postupem času kupí víc a víc, a také znechucení z kreténských rodinných flashbacků podtrhne závěr na sílu dotlačený do přeslazeného happyendu. Nejenže ten jouda dokáže přežít všechno, jak už jsem zmiňoval výše, ale i jeho ratolest (holce může být tak… dvanáct?) přežije venku bez prostředků, bez pomoci a bez jídla mezi armádou zombies, aniž by ji kdokoliv kousnul. Na konci se pak oba shledají a padnou si do náruče. Ach jo.

The Clearing (2020)

Na „The Clearing“ jde samozřejmě hodně poznat, že se jedná o malou produkci bez většího finančního zázemí. To mi ale nutně nevadilo, protože i přesto výsledek mohl být fajn, kdyby si David Matalon, scénárista a režisér v jedné osobě, odpustil pár fakt strašných bot, kdyby byl snímek v některých ohledech uvěřitelnější (tj. hrdina a jeho dcera neměli takovou z prdele kliku vždycky a všude) a kdyby se to netlačilo do tak odporného happyendu. Na kdyby se ale nehraje, takže ve výsledku je „The Clearing“ podprůměrný a lehce zapomenutelný počin, o jehož zhlédnutí by měli seriózně uvažovat jen ti největší příznivci zombie subžánru.