Archiv štítku: USA

Spojené státy americké

Undeath – Lesions of a Different Kind

Undeath - Lesions of a Different Kind

Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 23.10.2020
Label: Prosthetic Records

Tracklist:
01. Suitably Hacked to Gore
02. Shackles of Sanity
03. Lesions of a Different Kind
04. Entranced by the Pendulum
05. Acidic Twilight Visions
06. Lord of the Grave
07. Kicked in the Protruding Guts
08. Phantasmal Festering
09. Chained to a Reeking Rotted Body
10. Archfiend Coercion Methods

Hrací doba: 35:32

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp / instagram

Death metalu se v roce 2019 vedlo dobře. A to nejenom kvůli velkým albům Blood Incantation nebo Tomb Mold. Vyšla totiž také celá řada povedených demonahrávek, což jen poukazuje na to, jak rozsáhlou záležitostí probíhající deathmetalové obrození v posledních letech je. Na kazetách se představily spolky jako třeba Frozen Soul, Malignant Altar, Ossuary, Phobophilic, Sanguisugabogg nebo Sněť. Hned několik z nich se letos vytasí s dlouhohrající prvotinou, avšak newyorská kapela Undeath, která v onom roce 2019 nahrála rovnou dvě demíčka, si svůj studiový debut stihla odbýt ještě na podzim minulého roku.

Z vyjmenovaných skupin to byli právě Undeath, kteří budili největší pozornost. Jejich stylové zaměření si stejně jako u ostatních bere hodně z dávných předobrazů od klasiků. V případě Undeath se ale tak trochu netypicky nejedná o zhoubný mix death/doom metalu, jenž patří mezi novici ve smrtícím žánru asi k nejoblíbenější kratochvíli. Undeath se věnují naprosto přímému death metalu bez jakýchkoliv přívlastků, a navíc ho zvládají opatřovat až hitovým potenciálem. Undeath jsou patřičně hnusní a temní, ale jejich podoba metalu smrti se pohybuje v kolejích vytyčených Cannibal Corpse, Malevolent Creation či Monstrosity, tedy v kapelách, které se nějaké chytlavosti nikdy neštítily.

Asi nejvíce se Undeath budou skloňovat právě s Cannibal Corpse. Jejich hudba je podobně rytmicky založená, vokál je rovněž hodně hluboký a nelítostný, ale co hlavně, skladby v sobě mají nejrůznější háčky, jichž se dá hned od počátečních poslechů chytit a díky nimž leze „Lesions of a Different Kind“, stejně jako předešlá dema „Demo ’19“ a „Sentient Autolysis“, do hlavy úplně samo. Undeath na receptu z kazet nic nezměnili. Některé ze skladeb se dokonce dostaly i na aktuální desku. Komu tedy byla předešlá tvorba Undeath po chuti, ten s „Lesions of a Different Kind“ nemůže být zklamán. Dokonce bych řekl, že se jim různé drobnosti povedlo ještě vypilovat, takže novinka ukazuje Undeath v dosud nejlepší formě.

„Lesions of a Different Kind“ má hrst momentů, jež ustrnou v paměti. Mohou to být riffy, rytmické přechody, murmur Alexe Josepha, vlastně cokoliv. Za nejvýraznější bych označil zemitý drtikol „Shackles of Sanity“, kytarový riff titulní „Lesions of a Different Kind“, monolitický úvod a konec „Acidic Twilight Visions“, refrén nejvýraznějšího hitu „Lord of the Grave“, vyhrávky v „Phantasmal Festering“ a tak dále a tak dále. Někdy to na „Lesions of a Different Kind“ samozřejmě i trochu pokulhává, jsou tu i slabší písně, ale jako celek to stále funguje spolehlivě. Jejich styl je především zábava. Mají smysl pro groove, nesnaží se vymýšlet kokotiny a k tomu dostali perfektní zvukovou produkci, takže to ještě celé adekvátně krásně zní.

Na rovinu přiznávám, že tohle rozpoložení v death metalu nepatří k mým nejoblíbenějším a moc často si ho nedávám, ale tato půlhodinka s Undeath je prostě pohoda, která baví. Dělají to vkusně, nepodbízivě a už vůbec ne hloupě. Taky mají super logo a vlastně i obal, který jenom podtrhuje jejich neandrtálské zaměření. Logo bohužel na barevném obalu moc nevynikne, když samo o sobě vypadá jako celá kresba a nejenom písmena, ale stojí za to si ho rovněž prohlédnout. A za pozornost stojí i texty. Hned úvod alba je kurevsky roztomilý:

„Here’s my fucking axe
I put it in your head
Instantly you’re dead.

Adrenaline.“
(Suitably Hacked to Gore)

Tolik asi k „Lesions of a Different Kind“. Jestli máte smysl pro odlehčenější formu death metalu, která jede na přímo, nic nevymýšlí, ale stále má dost nápadů, památných chvilek a hlavně zábavnosti, pak je prvotina Undeath tím pravým. „Lesions of a Different Kind“ se poslouchá snadno a tuším, že se k němu tu a tam budu ještě rád vracet.


A Nightmare on Elm Street (1984)

A Nightmare on Elm Street (1984)

Země: USA
Rok vydání: 1984
Žánr: slasher

Originální název: A Nightmare on Elm Street
Český název: Noční můra v Elm Street

Režie: Wes Craven
Hrají: John Saxon, Ronee Blakley, Heather Langenkamp

Hrací doba: 91 min

(Budou spoilery.)

Freddy Krueger je poslední ze svaté slasherové trojice, jemuž se u nás prozatím nedostalo podrobného seriálu o všech jeho eskapádách. Michael a Jason už se svého prostoru dočkali. Borec v červeno-zeleném svetru a omšelém klobouku, od něhož byste se rozhodně neměli chtít nechat vyprstit, si jej samozřejmě zaslouží také. A kde jinde začít než na úplném začátku? Freddy Krueger, v téhle době ještě jenom jako Fred Krueger (známější podobu jména získal až s „A Nightmare on Elm Street 3: Dream Warriors“ z roku 1987), začal o pár let později než výše jmenovaní kolegové, ale věhlasem jim nezůstal nic dlužen.

Ostatně k tomu měl nejlepší předpoklady, protože od svého fotra dostal jen ty nejvytříbenější vlastnosti. Wes Craven věděl jak vybudovat dobrý hororový svět, takže ne náhodou za svůj život zvládnul stvořit hned několik hororových legend. Už v době, kdy vznikala první „A Nightmare on Elm Street“, měl za sebou kulty jako „The Last House on the Left“ a „The Hills Have Eyes“, k nimž později přidal ještě „Scream“. Myslím si ale, že právě Freddy Krueger se stal Cravenovým největším dílem, jehož prostřednictvím sám sobě vytesal pomník a zajistil si nesmrtelnost v hororovém žánru.

Paradoxně mi ale první „A Nightmare on Elm Street“ přijde lehce přeceňovaná (stejně jako celá série, ale k tomu se postupně dostaneme). Nechápejte mě špatně, je to bezesporu klasika a optikou svojí doby se samozřejmě jedná o kvalitní počin. Jednička se nicméně na rozdíl od pozdějších dílů, jejichž pevnou součástí se stal také černý humor, snaží hrát čistě na hororovou notu, přitom už ale dnes nemá šanci nikým zacloumat, napnout nebo snad dokonce vystrašit.

Můžete namítat, že něco takového se dá tvrdit o všech takhle starých hororech, ale osobně s tím nesouhlasím. Vezměte si kupříkladu mnohem starší kusy jako první „Halloween“ nebo „Black Christmas“ – to jsou podle mě uspokojivé napínáky i v dnešní době. U některých pozdějších dílů se ty nůžky otevřely o něco méně vzhledem k jejich odlehčenějšímu tónu, navíc se v nich lecky objevují i originálnější mordy. Zde se Freddy drží ještě relativně při zemi.

Ničím z toho ale nechci říct, že „A Nightmare on Elm Street“ považuju za shit. Zasloužený punc klasiky se tomu odpárat prostě nedá, a když nic jiného, pořád se jedná o start jedné z největších žánrových legend, a to se taky počítá. Jen říkám, že čas se na tomhle kousku trochu podepsal. Což ovšem neznamená, že by „A Nightmare on Elm Street“ nemělo vedle debutu Johnnyho Deppa co nabídnout. Pořád se tu najde řada povedených momentů (obě postelové a také příjemně krvavé vraždy) nebo známých hororových výjevů (Freddy si seká prsty, Freddy vylézá ze zdi, lepidlové schody, chodba školy, břity ve vaně). O samotném vrchním záporákovi v podání Roberta Englunda ani nemluvě. Takže ne, že by se nebylo na co koukat.

A Nightmare on Elm Street (1984)

Napadá mě nicméně, že jsem povídání o „A Nightmare on Elm Street“ možná vzal trochu moc zhurta, protože jsem jaksi předpokládal, že ten film všichni viděli a že všichni mají nějaké povědomí o tom, kdo to je Freddy Krueger. Občas mě však překvapuje, jaké klasiky jsou někdy lidé schopní neznat, a to ne nutně jenom mladší ročníky. Třeba u mě v práci ani jeden z kolegů nikdy neslyšel o tom, že existoval nějaký Vincent Price, haha. Své k vlastnímu filmu už jsem si vesměs řekl, ale možná bych ještě mohl představit samotného Kruegera, přinejmenším z formálních důvodů.

Freddy Krueger je nadpřirozenou postavou již od první části. Za svého života býval znám jako The Springwood Slasher a tuhle přezdívku si nevysloužil jen tak pro nic za nic. Dle původních nápadů se mělo jednat o pedofila, ale nakonec se to Craven rozhodl změnit „jenom“ na zabijáka dětí, aby se film vyhnul kontroverzím, protože v téže době v USA probíhaly hodně medializované případy sexuálního obtěžování dětí (viz).

A Nightmare on Elm Street (1984)

Krueger si každopádně dětičky vodil do kotelny, kde si je upravil k obrazu svému pomocí podomácku vyrobené rukavice s břity (jeho trademarková zbraň). Když se mu podařilo se vyhnout vězení díky byrokratické chybě, místní komunita vzala spravedlnost do svých rukou a Kruegera upálila zaživa. Freddy se nicméně vrátil jako zprudka ožehnutý parchant a začal terorizovat náctiletá dítka svých vrahů ve snech. Akorát s jednou malou komplikací, že když někoho zabije ve snu, tento zemře i ve skutečnosti. To z Freddyho dělá pořádného, prakticky nezničitelného zmetka. Zajímavá je rovněž jeho nápadná podobnost se zápornou postavou z Cravenova staršího snímku „The Last House on the Left“, jež se asi ne náhodou jmenuje Krug.

„A Nightmare on Elm Street“ tuhle origin story nastiňuje (pozdější díly ji následně ještě prohlubují) a také poprvé ukazuje, jak Krueger masakruje mládež na Elm Street. Svým pojetím a hrdiny v mladistvém věku první díl naplňuje typické žánrové charakteristicky teenage slasheru. Prostředím americké čtvrti střední třídy nechá vzpomenout na „Halloween“ a podobnosti lze jistě nalézt i s dalšími, například díky účasti Johna Saxona v roli policisty s také už zmiňovaným „Black Christmas“.

A Nightmare on Elm Street (1984)

Navzdory jistým poznámkám, které jsem výše měl, se samozřejmě nedá popírat, že „A Nightmare on Elm Street“ je velký a pro svůj žánr důležitý film. Vidět jej patří k povinnostem každého fandy hororu a snad i filmového fanouška obecně. Osobně jsem si z něj do trenclí nikdy neucvrknul a třeba Michael Myers svou kariéru podle mě rozjel v mnohem větším stylu. Možná to tedy bude znít trochu tvrdě, ale za mě jde jen o oukej starý horor. Přesto jde v celé sérii o jeden z nejlepších dílů…


Bone Awl – An Obelisk Marks the Line

Bone Awl - An Obelisk Marks the Line

Země: USA
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 9.7.2020
Label: Klaxon Records

Tracklist:
01. Chaos Underneath
02. In All Directions at Once
03. Fraternal
04. Bow & Arrow
05. Lunar Locks
06. Bluestone (Branded Into Skin)
07. Ice Runner
08. When the Lower Forms Swarm In
09. Without an Opposite
10. Again & Again
11. Osmazome
12. Middle God
13. Sky Voices

Hrací doba: 33:46

Odkazy: –

Ten, který skřípe zuby a Ten, který drtí zuby. To jsou Bone Awl, hnusná primitivnost z Kalifornie, jejíž kořeny sahají do roku 2002. Do povědomí se dostali o pět let později, kdy vydali svoji studiovou prvotinu „Meaningless Leaning Mess“. Té předcházela záplava demíček či splitů nejrůznější kvality, ať už té hudební, nebo zvukové. Bone Awl jsou samozřejmě po všech stánkách totální špína, kterou tvoří xeroxovým black metalem stojícím na hardcorovém podstavci.

„Meaningless Leaning Mess“ se povedlo obdivuhodným způsobem zachovat estetiku demo kazet a zároveň udělat ten pomyslný krok o stupínek výše, a obstát také jako regulérní studiová řadová nahrávka. I proto byla tak ceněna a chválena. Svištící činely a noisový přepal vůbec nevadil, naopak produkce prostě plně odpovídala materiálu. Ono oprášit tuhle pavučinu, za niž svou hudbu skrývají, by mohlo mít fatální důsledky, protože právě zvuk je u podobné hudby důležitým faktorem. Co se ovšem nestalo, na novince „An Obelisk Marks the Line“, na kterou se čekalo dlouhých třináct let, se odhodlali z tohohle nekompromisního výraziva trochu slevit a poodkrýt tak svoje umění o něco více.

Zvukově mají Bone Awl na svém druhém albu blízko k nakřáplé a praskající produkci posledních Darkthrone, přičemž samozřejmě navrch stále přidávají onu punková jízlivost, takže je to stále uřvané a syrové. Už ale nemusí být takovým problémem představit Bone Awl třeba někomu, kdo si úplně nelibuje v absolutním kanálu. „An Obelisk Marks the Line“ je zkrátka stravitelnější, avšak tvář ortodoxního black metal punku si i přesto drží. Musel jsem si na to dost zvykat a stále si nejsem jistý, jestli to byl krok dobrým směrem, protože možná právě z tohoto důvodu mi přijde předešlé „Meaningless Leaning Mess“ lepší. Stejný případ jako loňští ACxDC.

Stylově se nemění takřka nic. Kdo by taky mohl něco takového čekat. Že tato dvojice divochů dokáže spíchnout kurvakurevský riff, se ví a i na „An Obelisk Marks the Line“ v tom zdatně pokračují. Bone Awl jsou stále prostí jakýchkoliv náročnějších praktik nebo snad dokonce trendů. Důraz je kladen pouze na rytmus, agresivitu, repetitivnost a šíření nenávisti. Na celém albu si vlastně vystačí se dvěma tempy – triviální blackmetalovou vřavou s lehkou mrazivostí a občasným zvolněním do punkové nakládačky a pak s klasickým pomalejším lomozem postaveném na silném riffu. Tyto dvě polohy se vlastně na „An Obelisk Marks the Line“ pravidelně střídají skladbu po skladbě. Některé se povedly více, některé méně, tedy obdobně jako tomu bylo v minulosti.

Plusem celé nahrávky určitě je, že se pohybuje okolo půlhodiny hrací doby, což je na takovýto výmaz tak akorát, možná bych se to klidně nebál ještě přistřihnout. Tím je mi novinka Bone Awl rozhodně sympatičtější než poslední deska od spřízněných Raspberry Bulbs, která právě na tohle dojíždí. „An Obelisk Marks the Line“ navíc obsahuje i pár momentů, které si při pohledu na obal hned vybavím, ať už je to násilnost úvodní „Chaos Underneath“, nářezové kytary v „Fraternal“ či zasekávání ve „When the Lower Forms Swarm In“. Povšechně ale „An Obelisk Marks the Line“ funguje zejména jako jednolitá valící se hmota.

„An Obelisk Marks the Line“ si svoji stopáž dokáže uhájit a na několik poslechů umí bez problémů zabavit. Svojí náplní splňuje všechny náležitosti alba Bone Awl, tady se nic nemění. Pár dobrých riffů, zahrození rukou a omlácená palice. Jedinou překážkou tak může být produkce desky, protože takhle čisté Bone Awl asi nečekal nikdo. I proto je dojem z předchozího „Meaningless Leaning Mess“ silnější. To prostě ničí. Kdyby někomu právě tohle překáželo v poslechu, mohu doporučit „The Grobian Fall“ od Utzalu, kde je svět ještě v pořádku.


Annihilation (2018)

Annihilation (2018)

Země: Velká Británie / USA
Rok vydání: 2018
Žánr: sci-fi

Originální název: Annihilation

Režie: Alex Garland
Hrají: Natalie Portman, Oscar Isaac, Jennifer Jason Leigh, Gina Rodriguez, Tuva Novotny, Tessa Thompson,

Hrací doba: 115 min

Zdroj fotek: IMDb.com

(Budou spoilery.)

Už mnohokráte se ukázalo, že vysoká očekávání bývají předzvěstí velkého zklamání, přesto je člověk nepoučitelný a pořád se na něco těší a doufá, že daný film, album nebo cokoliv jiného naplní jeho představy, které jsou buď moc vysoké anebo moc jinde. Jistě ten pocit všichni znáte, takže asi víte, o čem hovořím. Pro mě osobně se takovým zklamáním stal i snímek „Annihilation“.

„Annihilation“ patří k těm filmům, které vznikly na základě knižní předlohy – tu v tomto případě sepsal Jeff VanderMeer. Osobně jsem ji nečetl, přesto jsem byl na filmové zpracování dost zvědavý a těšil jsem se na zajímavé science fiction. Na sci-fi, které namísto epických soubojů s lasery a cestování vesmírem na roztodivné planety nabídne chytrý scénář a nějakou hloubku. „Annihilation“ se sice snaží být přesně takové, ale nemohu se zbavit dojmu, že zůstalo jen u té snahy.

Základní dějová osa „Annihilation“ se tváří slibně. Ostatně to byla právě ona, kdo může za má očekávání. Na pobřeží spadl neznámý objekt a utvořil okolo sebe zvláštní světelnou stěnu. Do jejího nitra bylo vysláno už několik výprav – lidé, zvířata, stroje – ale nikdo a nic se doposud nevrátilo.

Hlavní postavou filmu je Lena, vysokoškolská přednášející a bývalá vojačka, jejíž manžel Kane, také voják, před rokem odešel na misi (hádejte kam) a od té doby je nezvěstný. Zničehonic se ovšem vrátí domů, ale chová se trochu divně a Lena z něj nedokáže vyrazit sebemenší vysvětlení toho, kde byl poslední rok a co dělal. Než bys řekl švec, manželovi se přitíží, jenže než dojedou do nemocnice, po cestě sanitku přepadne komando.

Lena se probírá až v komplexu na okraji záře, jejíž existence zůstává držena pod pokličkou, takže veřejnost o ní neví. Zde se dozví, že Kane je doposud jediný, kdo se vrátil. Jakožto bioložka s vojenským výcvikem se přidá k (teď už) pětičlenné výpravě vědkyň, která jako další směřuje dovnitř, aby se pokusila přijít na to, co je tento fenomén vlastně zač.

Scény uvnitř samotné záře jsou vlastně hodně fajn. Místní prostředí je snově nasvícené a má tím pádem zvláštní atmosféru. Objevování nového světa uvnitř, v němž se pomalu mění DNA všech organických věcí, mě bavilo. Osobně bych si sice nechal líbit ještě víc momentů s hororovým nádechem, ačkoliv přinejmenším k prvnímu útoku zmutovaného medvěda by šlo mít nějaké výhrady. Bohužel jde jen o část filmu, protože průzkum vnitřku záře je prokládán množstvím otravných vztahových flashbacků, u nichž jsem se málem ukousal nudou.

Stejně tak by se mi líbilo, kdyby se jednotlivé účastnice výpravy chovaly trochu chytřeji, protože se z nich dost brzo stane houf vyklepaných slepic, které odmítají používat mozek. Aby toho nebylo málo, nakonec se dozvíme, že prakticky žádná z nich, s výjimkou hlavní hrdinky, vlastně ani nemá motivaci nebo důvod se vrátit do „normálního“ světa, takže tu vlastně chtějí chcípnout. Když nějakou sežere zmiňovaný zmutovaný medvěd, tak to beru, ale když další zajde za roh a prostě zmizí nebo se z ní stane strom nebo co, tak už to začíná trochu zavánět.

Annihilation (2018)

Postupnou vylučovací metodou nakonec zbude pouze jedna – samozřejmě nemusím říkat jaká, jelikož sám film vám to prozradí prakticky hned v prvních vteřinách – a konečně má dojít na očekávané finále a rozuzlení. Ale to mi nakonec přišlo až vtipně triviální a značně neuspokojivé. Což nakonec vystihuje i celý snímek, jenž se snaží působit strašně chytře, promyšleně a hluboce, ale ve své podstatě je vlastně – obyčejný a nijaký.

Nevím, jak moc v tomto ohledu pomohla či nepomohla knižní předloha, ale když budu brát čistě samotný film, připadá mi jako promarněná příležitost. Z něčeho, co mělo být omračující sci-fi, se nakonec vyklubala jednoduchá jednohubka o výletě pěti buchet do světélkujícího lesíka. Nepochybně existují i mnohem horší filmy, ale „Annihilation“ velmi škodí pachuť velkého zklamání.

Annihilation (2018)


King Cobra (1999)

King Cobra (1999)

Země: USA
Rok vydání: 1999
Žánr: natural horror

Originální název: King Cobra
Český název: Královská kobra

Režie: David Hillenbrand, Scott Hillenbrand
Hrají: Scott Brandon, Kasey Fallo, Pat Morita

Hrací doba: 93 min

(Budou spoilery.)

A máme tady další monstr-ekohoror! Tentokráte v hlavní roli s jednou z nejběžnějších potvor, jaké se v tomhle druhu bijáků používají – hadem. Čímž nejspíš neříkám nic, co byste nemohli uhádnout už ze samotného názvu filmu. Tahle „Královská kobra“ však rozhodně nepatří ke královským počinů svého žánru a její titulní kobra navíc není tak úplně kobra. Ale ty vole, logika a jí podobné zhůvěřilosti nikdy nepatřily k přednostem zvířecích céčkových škvárů, tak čemu se divíte?

V intru „King Cobra“ se toho moc o původu zvířátka nedozvíme. Laboratorní předehra začne dávat trochu smysl až zpětně někdy v půlce filmu. Každopádně tu máme nějaké laboranty, jimž velí postarší páprda. Když si jde páprda přečíst email, jeho poddaní jej zamknou v kanceláři, protože se rozhodli dát experimentům trochu koule. Což se jim sice povede, ale asi o něco víc, než sami chtěli. Jinými slovy – bouchne to, všichni (kromě páprdy) zdechnou… a co je nejdůležitější, uteče jim laboratorní miláček, což byla extra agresivní kříženec kobry královské a chřestýše.

Střih, o dva roky později. Co náš desetimetrový plaz během těch dvou let dělal, to se neví a ani to nikoho nezajímá. Teď jsme ale na maloměstě, kde se chystá pivní festival, na němž se očekává hodně lidí. Vtom se odněkud objeví náš známý had a začne mordovat, co mu přijde do cesty. A vlastně i to, co mu do cesty nepřijde, protože když mu do cesty nic nechodí, tak projeví vlastní iniciativu a něco k zakousnutí si najde sám. Není to žádný debil, prostě mazanej plaz!

Zpočátku se film ještě snaží hrát to jakoby kvazi-chytřeji, že plaza neukazuje v celé jeho „kráse“ (uvozovky tu nejsou proto, že by snad hadi byli tak nechutní… za chvíli pochopíte), spíš to má být rádoby napínavé. Už tady je ale hodně znát, že „King Cobra“ patří do ranku píčovin. Klidně i můžu velkoryse pominout, že to celé vypadá televizně a poloamatérsky. Ale že má had deset metrů a jeho kousance vypadají jak od malé zmije? To neberu. Že desetimetrovou hadici žádná oběť nikdy nevidí ani neslyší? To se mi vážně nezdá.

K tomu přidejte hromadu klišé i v „nehadích“ scénách – ty jsou někdy obzvlášť dementní. Jako třeba tklivá pasáž mezi šerifkou a doktorem, protože doktor chce kvůli kariéře odejít do velkoměsta, zatímco jeho milá šerifová nikoliv – samozřejmě ale zůstane, aby pomohl s hadem, a po odstranění plazí hrozby zůstane napořád. Že byste čekali někoho, kdo hlavním hrdinům nebude věřit, jak je situace vážná? Co vás nemá, jasně že starosta nechce festival zrušit a ohrožení bagatelizuje. Všechny ty standardní příběhové oblouky (haha!) v „King Cobra“ samozřejmě nechybí.

King Cobra (1999)

Hele, nebudeme si nic nalhávat. Tenhle biják je sračka jak bič. A co je nehorší – není to ani vtipná sračka, nýbrž jenom sračka. S čestnou výjimkou v podobě závěrečné akční scény, kdy úroveň demence konečně vystoupá od nadprůměrných výšin a člověk se konečně může začít smát tomu, jak je to neskutečně imbecilní. Že si nakonec milovník trashe přece jenom přijde na své, začíná věštit už příchod hadího experta, jehož nehraje nikdo menší než Pat Morita, který proslul jako kung-fu dědeček ze série „Karate Kid“. Už tohle by mělo rozsvítit výstražnou kontrolku.

Nicméně pojďme na závěrečnou scénu. Už krátce před ní se konečně had začne ukazovat přímo na kameru, takže konečně pořádně vynikne, jak strašně uměle a debilně vypadá. V epickém finále pak kung-fu dědeček hadí expert vymyslí skvělý plán, že plaza naženou do velké trubky a zplynují ho (Hitler-style). Samozřejmě to nepůjde tak lehce, takže dojde na pár fakt vtipných věcí, jako třeba když doktor musí na hada nasadit kung-fu kopy, aby mu nezakousnul holku. Fakt si nedělám prdel! Když jsem viděl, jak doktor letí vzduchem a napere hadovi kopačky do hlavy, tak jsem fakt lehnul smíchem. Už jenom kvůli tomuhle stálo za to tenhle shit vidět.

King Cobra (1999)

S výjimkou téhle závěrečné nechtěně komické scénky ale nemá „Královská kobra“ moc co nabídnout, a to dokonce ani těm z vás, kdo si na podobných žumpách ujíždíte. Všehovšudy tedy doporučuju jen masochistům, kteří netuší co dělat se svým životem.


Frightmare (1983)

Frightmare (1983)

Země: USA
Rok vydání: 1983
Žánr: slasher / supernatural / gothic horror

Originální název: Frightmare
Český název: Frightmare: Legenda hororů

Režie: Norman Thaddeus Vane
Hrají: Ferdy Mayne, Luca Bercovici, Nita Talbot

Hrací doba: 86 min

(Budou spoilery.)

Na „Frightmare“ jsem se z nějakého prapodivného důvodu docela těšil. Asi víc, než jsem se těšit měl. Čekal jsem od toho staré, trochu zapadlé zábavné béčko, které by se mi díky všem právě zmíněným vlastnostem mohlo strefit do vkusu…

Což o to, staré to nepochybně je. Dokonce ještě o trochu starší než 1983, kdy film vyšel, protože byl natočen již v roce 1981. Zapadlé to je myslím taky – neřekl bych, že „Frightmare“ patří k nějakým známým flákům, spíš naopak. Béčkovost se taky daří plnit, protože výsledku nechybí ten pověstný omšelý vizuál a v jistém slova smyslu také naivita a lacinost (což nutně nemusí znamenat negativa). Akorát ta zábavnost… s tou je to tentokrát mnohem horší.

Stručně řečeno, „Frightmare“ rozhodně není žádný zázrak. Jedná se o neškodné a nezajímavé béčko, jehož sledování sice nijak zásadně nebolí, ale nakonec nedokáže nabídnout nic, kvůli čemu byste si jej měli zapamatovat. Gore je na nule, ale to bych tak nějak očekával, poněvadž nastavené směřování nahrávalo spíš víc atmosférické podívané. Nicméně i větší krvavost bych si dokázal představit, protože vraždy tu jsou. Akorát strašně cudné. Rozhodně bych si na absenci násilí nestěžoval, pokud by to „Frightmare“ dokázalo vyvážit tou atmosférou, jenže ani to nepodařilo. Jde o takovou unavenou hodinku a půl bez jakýchkoliv zásadnějších výkyvů směrem ke kvalitě.

Na „Frightmare“ se mi zdá nejzajímavější základní nápad. Hlavní postavou je vysloužilý hororový herec a někdejší hvězda Conrad Radzoff (Ferdinand Mayne). Jako správný umělec je pořádně ješitný, takže se neštítí shodit z balkónu a zabít mladého režisérského hejska, jenž si na něj dovolí otvírat hubu. Svou ješitnost pak projeví i po smrti, kdy se po okázalém pohřbu nechá vystavit ve speciálně vybudované kryptě plné rekvizit.

Mohlo by se zdát, že právě takhle skončila někdejší hororová legenda, ale Conradova cesta ještě bude pokračovat. Tělo z krypty totiž ukradne banda výrostků a odnese si jej do nějakého baráku (v němž – ne náhodou – Conrad za svého života natáčel), protože jedině kalba s mrtvolou je to pravé vzrůšo. Ještě než zemřelého stihnou vrátit na místo jeho původního odpočinku, krádež se rozkřikne a nasraná Conradova stará společně se spiritistkou vyvolají hercova ducha a nechají jej na dálku obživnout. Dál už následuje přímočarý vývoj – Conrad vstane z rakve a začne postupně mordovat holomky, kteří šlohli jeho mrtvolu.

Osobně si – snad ne naivně – myslím, že z takového krásně béčkového námětu šlo vytřískat mnohem víc než tuhle uspávačku, která se prostě jenom odehraje, aniž by nabídla jakýkoliv pamětihodný moment. A přitom Mayne v hlavní roli má svoje charisma; ani mě zásadně nemrzelo, že si part nestřihl Christopher Lee, jenž byl původně zamýšlen a jehož nepříliš známý kousek „Tempi duri per i vampiri“ se ve „Frightmare“ objevuje jakožto krátká ukázka Conradovy slavné tvorby. Ani omladina zralá na porážku není jalová – dvě holky jsou hezké a příjemně se na ně dívá, jednoho z teenagerů hraje Jeffrey Combs („Re-Animator“) ve své hororovém debutu. Také potenciálně zajímavá subžánrová kombinace slasheru, gotického hororu a supernatural hororu nakonec nemá valného dopadu a výsledku nijak zvlášť nepomáhá.

Frightmare (1983)

Věřím, že kdyby „Frightmare“ dostal na starost nějaký talentovanější režisér, jenž by dokázal z temných scén na půdě nebo ve sklepě vytřískat atmosféru a jenž by se nebál trochu přitvrdit při vraždách, které nyní působí zbytečně neškodně, mohlo by se jednat o povedený kousek. Na kdyby se ale samozřejmě nehraje. „Frightmare“ mi bohužel přijde jako promrhaný potenciál, horší průměr až podprůměr a právem polozapomenutá záležitost, jejíž plakáty jsou nakonec lepší než film sám.


Utzalu – The Grobian Fall

Utzalu - The Grobian Fall

Země: USA
Žánr: black metal / hardcore punk
Datum vydání: 10.6.2020
Label: Vrasubatlat

Tracklist:
01. To Know How It Is Seen
02. Onward To…
03. Ruptured by Incest
04. Colorful Flagellation
05. In Treble with Phalanges
06. Avarice
07. Separation Trajectory
08. They Know Their Place
09. Yellow and Alone
10. …The Grobian Fall

Hrací doba: 31:11

Rory Flay, známý také jako Adzalaan, Ad Infinitum, nebo jednoduše R, působí v tolika kapelách, že už si na to musel založit vlastní vydavatelství. Jeho portlandská stáj Vrasubatlat pod sebou má mimo jiné například Serum Dreg, Triumvir Foul nebo Uškumgallu. Dále R hraje třeba v Ash Borer, což je pravděpodobně jeho nejznámější destinace. Myslím tedy, že se rozhodně nenudí. Nejnovější přírůstkem do jeho diskografie je nová deska Utzalu nazvaná „The Grobian Fall“.

Utzalu fungují od roku 2015 a věnují se stylu velice podobnému Bone Awl, Ildjarn nebo Ritual Knife, takže můžeme mluvit o značně zaneseném black metalu, který brousí do hardcore punku. Jedná se už o jejich třetí nahrávku, čili kdo má naposloucháné předchozí „The Loins of Repentance“ a „Idiot Hell“, ví moc dobře co čekat, protože na „The Grobian Fall“ se Utzalu nepokouší o nic nového.

Změnou může být vymizení výhradně noisových pasáží, na něž na minulých dvou řadovkách tu a tam dochází. „The Grobian Fall“ jako celek zní ale přesto daleko hlučněji než jeho předchůdci. Své dělá neurvalá produkce, která jejich strohou a rádo se opakující hudbu opatřuje pořádným virválem. Skladby jsou uváděny zpětnou vazbou, bicí se s tím vůbec nemazlí, všechno přeřvávají a zvukař Andrew Oswald se s nimi snad ani nesnažil něco dělat, a zpěvy nad touto zvukovou koulí chroptí a doufají, že je taky bude slyšet. Dohromady je však tenhle mix hodně působivý a dokáže utvořit až hypnotickou náladu, kdy se každý úder a monotónní riff pomalu s každou další stopou znovu a znovu zahloubá do hlavy.

Právě ve vytvoření tohoto pocitu tkví hlavní přednost „The Grobian Fall“ – dokáže s posluchačem něco udělat. Ono na písních samotných není nic zvlášť extra, avšak v podání Utzalu to zní moc dobře. „The Grobian Fall“ dokonce vypráví příběh. Jak název napovídá, můžeme sledovat úpadek jednoho hrubiána, jenž žije v iluzi, který ho potápí do stále většího zoufalství a zmatku. Nevím jak textově, protože nerozumím ani slovo a texty jsem nenašel, ale minimálně hudebně se tenhle příběh myslím vystihnout povedlo. A v ničem nezaostává ani obal od Timothyho Grieca, jenž rovněž dokáže zmatek a zoufalství zobrazit zajímavě a přesvědčivě.

Hudební výraz Utzalu je zvláštní v tom, že se takřka vůbec neuchyluje ke klasickým blackmetalovým sypačkám, ale raději si všechno odmlátí ve středním tempu nebo rychlejších hardcorových kvaltech. Základem je mít riff a kolem něj se už něco z těchto dvou možností vždycky vybere. Tím znějí Utzalu možná ještě punkověji, než třeba Black Awl. Když to navíc opatří adekvátní produkcí, která tomu přidá na atmosféře, není co řešit. Takhle by to v tomto stylu rozhodně šlo.

Novou desku Utzalu tak mohu doporučit. Zejména tedy těm, kterým nevadí jistá dávka zpátečnictví, ne-invence a opakování sebe sama, ba naopak si libují v hlučných a nepříliš učesaných zaostalostech, které znějí, jako by je někdo vylovil ze septiku a vložil do kazeťáku ještě se zbytky hoven. Na skladatelském umu Utzalu není vcelku moc co obdivovat, ale „The Grobian Fall“ je důkazem toho, že i z toho mála, jímž disponují, dokáží připravit povedenou desku, která stojí za pozornost a ukazuje, že tupost blackmetalového punku má svůj existenční smysl.


Larva (2005)

Larva (2005)

Země: USA / Německo
Rok vydání: 2005
Žánr: natural horror

Originální název: Larva
Český název: Larva

Režie: Abram Cox
Hrají: Vincent Ventresca, William Forsythe, Rachel Hunter

Hrací doba: 96 min

(Budou spoilery.)

Vždycky když koukám na nějakou exkluzivní filmovou sračku, ptám se, co se při natáčení honilo hlavou lidem na place. Jestli si fakt někdo myslel, že tam vzniká opravdu dobrý biják, anebo si všichni byli plně vědomi toho, že natáčejí echtovní mrdku, nad níž si pohoňkají leda tak milovníci toho nejblbějšího škváru. Co si myslel třeba takový William Forsythe, když kývnul na to, že bude hrát v kravině jako „Larva“ (i když je pravda, že zrovna jemu hraní v béčkové až céčkové produkci velké problémy nedělá, protože podobných perel má na triku víc)? A hlavně – co si kurva myslel člověk, jenž celou tuhle srandu zatáhnul? To je jedna z věcí, jaká mě na takových počinech skutečně fascinuje – že to prostě někdo zafinancuje. Tohle mi fakt vrtá hlavou.

Abych ale hrál fér, musím se přiznat, že jsem za svou diváckou kariéru zhlédl i mnohem tragičtější záležitosti než zrovna „Larva“. Nechápejte mě špatně, na tomhle bijáku není dobré vůbec, ale vůbec nic. Naopak je tu prakticky všechno špatně. Z nějakého důvodu se ovšem nejedná o až takové utrpení a za určité konstelace (chci vidět pekelnou sračku a zplna hrdla se jí vysmát do ksichtu) se nejenže dá sjet, ale dokonce se u toho dá i docela bavit. Některé věci tu totiž jsou dost směšné. Tohle zase musím „Larvě“ přičíst k dobru, poněvadž zetko toho nejtvrdšího kalibru přece jenom vypadá ještě jinak a jeho sledování je mnohem větším utrpením.

„Larva“ každopádně vymetá všechna myslitelná příběhová klišé. Máme tu nepovolený a ne úplně legální experiment, jejž ale tentokrát nemá na svědomí vláda, nýbrž chamtivá soukromá společnost. Hlavní hrdina (ideálně nějaký vědátor) hrozbu prohlédne jako první, ale nikdo mu samozřejmě nevěří, a když se na problém snaží upozornit, všichni se mu akorát vysmějí do ksichtu (nebo tak něco, tady si nejsem úplně jistý, protože cca v téhle době jsme s přítelkyní z nudy začali souložit). Jediný, kdo mu věří, je místní paranoický podivín s hromadným palebným arzenálem ve stodole. Všem ostatním závažnost situace dojde až v momentě, kdy je pozdě. Naštěstí ale za rohem na svou příležitost pořád čeká hlavní hrdina, jenž vymyslí geniální plán a nakonec všechno společně s podivínem zachrání. Hlavního šmejda, který stál za nepovolenými experimenty, sežere jeho vlastní výtvor. Na závěr už jen stačí dochutit náznakem otevřeného konce (hrozba nakonec přece jenom přežila) a voilà – sračková podívaná je na světě!

Všechno je to jasné jak facka. Zbývá objasnit jenom dvě věci – jaký přesně je hlavní hrdina vědátor a co přesně představuje tu hrozbu. Jak si tušíte dle názvu, onen experiment bude mít v tomhle případě nějakou spojitost s larvami. Celé městečko Host, kde se děj odehrává, se živí prodejem hovězího masa. Svoje krávy místní farmáři ládují žrádlem od výše zmiňované firmy. Ta se pokouší o lepší výnosy, takže si se žrádlem trochu pohraje. Výsledkem je nakažený dobytek s larvami, které chuděrku kravičku vždycky rozežerou zevnitř a vyskočí ven ve zmutované podobě a připravené vraždit cokoliv. Jo, a ten hlavní jouda je nečekaně veterinář.

Larva (2005)

Právě zmutované zabijácké cosi je zlatým hřebem „Larvy“. Design příšerek je hrozný. Vypadají jako kus černého hadru. Jejich animace už pak spadá do oblasti trikových katastrof. Pokud máte rádi špatně rozhýbané pixely, tak tady si určitě přijdete na své. Nic víc vás nemusí zajímat, protože jestli si něco z „Larvy“ budete pamatovat, budou to právě tyhle kusy anti-přirozeného hadru lezoucí po stěnách.

Naše hadry vraždí stylem, že obalí skoro celou oběť, která u toho patřičně ječí. Je tedy zjevné, že tím pádem tam reálně prakticky nic nebude vidět, tudíž se nemusíte těšit ani na žádné gore. V jedné scéně se objeví trochu cudné krve, ale jinak je to i z tohohle hlediska docela o hovně.

Larva (2005)

Jak už ale padlo dříve, z nějakého důvodu je zvrhle zábavné „Larvu“ sledovat, takže jednou se tomu dá úplně v klidu vysmát. Milovníci céčkových horůrků se zvířátky (ehm…) by to tedy do své sbírky viděných hovadin mohli přidat. Pokud k nim nepatříte, tak to asi za pozornost nestojí, protože až taková halda zase „Larva“ není. Osobně už to podruhé vidět nepotřebuju.


Inquisition – Black Mass for a Mass Grave

Inquisition - Black Mass for a Mass Grave

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 20.11.2020
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Spirit of the Black Star
02. Luciferian Rays
03. Necromancy Through a Buried Cosmos
04. Triumphant Cosmic Death
05. My Spirit Shall Join a Constellation of Swords
06. Ceremony for the Gathering of Death
07. Majesty of the Expanding Tomb
08. A Glorious Shadow from Fire and Ashes
09. Extinction of Darkness and Light
10. Hymn to the Absolute Majesty of Darkness and Fire
11. Beast of Creation and Master of Time
12. Black Mass for a Mass Grave

Hrací doba: 64:44

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Pokud se jen trochu zajímáte o black metal a poslední dva roky jste nestrávili v jeskyni, takřka jistě jste narazili na kauzu Inquisition, která se udála v mezičase od vydání předešlé řadovky „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ z roku 2016.

Stručně řečeno, hlavní roli v tom sehrál zpěvák / kytarista Dagon a slušná hromádka fotek a videí s dětmi, které byly oblečeny o něco méně, než by asi bylo vhodné. Tohle se nicméně událo před více jak deseti lety, proběhlo nějaké vyšetřování, ale ve finále z toho pro něj žádné zásadní důsledky nevyplynuly a na veřejném seznamu sexuálních delikventů neskončil.

V roce 2018 ovšem tuhle epizodku rozmázl metalový bulvár MetalSucks, na základě čehož se Inquisition pakovali z turné se Satyricon i ze soupisky francouzského labelu Season of Mist. Na nějakou chvíli se duo Dagon / Incubus stáhlo do ústraní, kde se evidentně začalo věnovat tvorbě nové desky. Kapely se ujala polská firma Agonia Records, pod jejímiž křídly vyšlo „Black Mass for a Mass Grave“ v prosinci 2019.

Pro mě osobně dosáhli Inquisition svého hudebního vrcholu na albech „Nefarious Dismal Orations“ (2007) a „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“ (2010), což jsou oboje řachy jak hovado. I dnes se k těmto nahrávkám rád vracím. Následující dvě řadovky „Obscure Verses for the Multiverse“ (2013) a „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ už mě tolik neoslovily. Inquisition si sice i na nich zachovali svůj charakteristický rukopis, ale ubylo strhujících pasáží a těch skutečně odzbrojujících nápadů. Poslouchat to šlo, ale… něco tomu jednoduše scházelo.

Nepředpokládal jsem, že by „Black Mass for a Mass Grave“ sestupnou tendenci zvrátilo, takže jsem se do poslechu alba nijak zásadně nehnal a pustil si jej spíš z povinnosti. Novinka ale příjemně překvapila, protože Inquisition jejím prostřednictvím opětovně nabírají rozumnější formu. Deska kapelu posouvá, aniž by se vytratil jasně rozpoznatelný sound skupiny, díky čemuž „Black Mass for a Mass Grave“ nebudí dojem točení se v kruhu jako „Obscure Verses for the Multiverse“ a „Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“. Zřejmě právě díky tomu působí sympatičněji, přestože z dlouhodobého hlediska na tom není o mnoho lépe.

Zároveň přibylo i povedených momentů, takže i z tohoto ohledu se jedná o dobrý posun. Navíc novinka ukazuje, že ani přístupnější produkce a větší melodičnosti nemusí nutně vadit, pokud si je autor dostatečně obhájí skladatelskou stránkou.

„Black Mass for a Mass Grave“ se tedy může zdát prakticky po všech směrech jako krok správným směrem, ale zas tak pozitivní to nebude; album se ne obešlo bez výhrad. Občas to Inquisition s tou melodičností na můj vkus až přehánějí a některé vyhrávky jsou jemňoučké jak dětské prdelky na Dagonově harddisku (pomlčme o tom, že disk v tomhle není jediná „hard“ věc u Dagonova počítače). Jako příklad můžu dát „Necromancy Through a Buried Cosmos“ nebo „Hymn to the Absolute Majesty of Darkness and Fire“ (tady mě to pidlikaní fakt sere).

Inquisition

Ve druhé řadě by „Black Mass for a Mass Grave“ slušelo nějaké zeštíhlení. Album se sice poslouchá docela fajn, ale dva nebo tři songy by se klidně vyhodit daly a o nic zásadního bychom nepřišli. V neposlední řadě mě moc neoslovila ani vizuální stránka. Smrtka, co sere hvězdičky, mi přijde spíš vtipná. Videoklip k „Luciferian Rays“ jen potvrzuje, že metalové kapely by videoklipy radši točit neměly.

Většina nedostatků se ovšem začala projevovat až za nějakou chvíli. Prvních pár poslechů mě bavilo víc, než bych si v předstihu dovolil hádat, což vlastně beru jako úspěch. Z dlouhodobého hlediska se však o ničem výjimečném nebavíme, protože je evidentní, že „Black Mass for a Mass Grave“ za korunními díly Inquisition stále zaostává výrazně. Nevidím tedy smysl se k téhle nahrávce vracet i v budoucnu, což z ní dělá jedno z mnoha alb, která jsou vcelku ok, ale brzy na ně sedne prach a člověk si ani nevzpomene. Ve finále tedy spíš průměrná věc.


Druhý pohled (Dantez):

S názorem výše se do určité míry ztotožňuji, „Black Mass for a Mass Grave“ ale nevnímám jako nejlepší desku od doby „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“. Novinka na rozdíl od předešlých zavání kapelní krizí a ztrátou sebereflexe – délkou, obalem, klipem (nad posledními vteřinami videa k „Luciferian Rays“ kroutím hlavou doteď) a hlavně nabubřelým, rádoby-ambiciózním songwritingem.

„Obscure Verses for the Multiverse“„Bloodshed Across the Empyrean Altar Beyond the Celestial Zenith“ možná nedosahovaly kvalit „Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm“, zachovávaly však kompaktnost a zajetý, v nastavených limitech se stále rozvíjející kapelní zvuk, což bohatě stačilo – i v těchto mantinelech byla kapela jasně rozpoznatelná.

Inquisition na „Black Mass for a Mass Grave“ sice stále znějí jako Inquisition. Představováním nových, zbytečných prvků si ale podkopávají nohy. Problém celé desky představí už první „Spirit of the Black Star“ – silný riff i precizní bicí přislíbí kapelní standard, po refrénu ale ověřené pohřbí křiklavá a nepochopitelně hlasitá vybrnkávačka. Stejný problém má téměř každá skladba. A když track Inkvizice nedojebe přepáleným paskvilem, potopí ji sladkým vyzněním („Necromancy Through a Buried Cosmos“) nebo Dagonovou snahou o melodičtější posazení vokálů.

Při poslechu „Black Mass for a Mass Grave“ je sice jasné, že hudbu psal někdo, kdo umí hrát i skládat. O to hůře působí výsledek. Melodické nástavby, přepálená cingrlátka nebo snaha o povznesené, skoro až pozitivní ladění hudby totiž překrývají potenciál, který ležel hlavně v údernosti.


Blood Magic – Medieval Dark Arts

Blood Magic - Medieval Dark Arts

Země: USA
Žánr: raw black metal
Datum vydání: 6.11.2020
Label: Spiritual Disease

Hrací doba: 34:20

Odkazy:

Blood Magic je tak archetypální název pro metalovou kapelu, až mě fakt překvapuje, že s ním přišly zatím jen dvě formace, přičemž ani jedna z nich nezanechala žádnou výraznější stopu. Alespoň zatím. Tou první je dle metalových archívů nějaká noname zapomenutá thrashovka z USA. Tou druhou budiž rawblackmetalová smečka z téže země, která se nyní prezentuje prvním demosnímkem „Medieval Dark Arts“ (kdo si taky vzpomněl na „Dark Medieval Times“?).

Archetypální nicméně není jen jméno kapely a již zmíněný titul úvodního dema – samozřejmě vyšlého jen na audiokazetě v nákladu padesáti kusů. Podívejme se na názvy songů: „War Horn Blasts in Blood Moon Light“, „Funeral Winds Across Citadel Walls“, „Secret Paths to Sorcery“, „Village Burns on Castle Siege“ nebo „Vampyric Treaty on Burning Ash“. To myslím mluví samo za sebe.

K tomu nezapomeňte připočítat také zrnitý xeroxový obal a už by vám měl pomalu vznikat hrubý obrázek toho, o čem muzika Blood Magic bude. Musím nicméně říct, že právě tohle prašivé zpátečnictví a evidentní nádech středověku v kombinaci s blackmetalovou špínou byl tím, co mě na poslech „Medieval Dark Arts“ nalákalo.

Demosnímek naštěstí nabízí více jak půl hodiny materiálu, takže má posluchač dost času na to, aby si o nahrávce vytvořil nějaký relevantní obrázek. O raw black metal se nepochybně jedná, ale vzhledem k zrnitosti kazetového obalu bych si dokázal představit ještě větší prasárnu. Na „Medieval Dark Arts“ lze všechno slyšet vlastně docela jasně. Zastřenost tomu samozřejmě neschází, ale člověk nemusí luštit riffy ve zvukovém svrabu. Alespoň se dá v pohodě soustředit na skladatelskou stránku.

„Medieval Dark Arts“ bych označil jako slušné. Nahrávka mi přijde poměrně ucházející a místy se jí skutečně daří tvořit vcelku sympatickou ztrouchnivělou atmosféru s trochou středověkého patosu, což samozřejmě beru jako klad, protože přesně tohle jsem si od „Blood Magic“ sliboval. Nálada občas skutečně vzdáleně připomene zmiňované „Dark Medieval Times“ od Satyricon, ale během poslechu jsem vzpomněl i na některé songy Satanic Warmaster a najít lze i návaznosti na různé wampyric smečky. Překvapivě dobře fungují kytarová intermezza šikovně balancující na hraně kýče, aniž by tu hranu kdykoliv překročily, takže cajk.

Nemá nicméně cenu se tvářit, že „Medieval Dark Arts“ nabízí něco zvláštního. Blood Magic nepředvádějí nic víc než neoriginální variaci na již dávno slyšené bez sebemenšího vlastního vkladu, plus také nemohu opomenout, že se na demu nechají nalézt i vyloženě průměrné až mírně podprůměrné momenty. I navzdory objektivním nedostatkům je mi ovšem zatuchlost „Medieval Dark Arts“ sympatická a vlastně jsem si to demo poslechnul s chutí. Z toho namyšleně soudím, že by to teoreticky mohlo stát za zkoušku i vám.