Už je to nějakých pár let, co proběhl obrovský doom viking (a taky folk a pagan) metalu, který ovšem nezasáhl jen ty země, s nimiž měli Vikingové něco společného, ale takřka celý svět, díky čemuž pak začaly vznikat naprosto bizarní úkazy jako třeba viking metalové kapely z Brazílie nebo Austrálie. Do téhle sorty vtipných Vikingů spadají rovněž Icethrone, což jsou sice Italové jak noha, ale nic jim to nebrání v tom, aby opěvovali nordické mýty a svou druhou řadovku pojmenovali třeba “See You in Valhall”… uff, tak pojďme na věc.
Co si vybavíte, když se řekne spojení death metalu a Vikingů? Jasně, všichni asi hned z voleje vyplivneme populární Švédy Amon Amarth. Hoši z Icethrone jsou na tom evidentně docela podobně, protože podle všeho se svými známějšími kolegy nechali poměrně dost inspirovat. Možná to bude znít hnusně, ale asi tak polovina songů na “See You in Valhall” opravdu zní jako nepřiznané covery neexistujících songů Amon Amarth. Pokud byste si ale řekli, že vám to nevadí, protože jste jejich fanoušci a další podobnou skupinou nepohrdnete, tak se moc netěšte, protože Icethrone znějí spíš jako takoví Amon Amarth pro chudé.
Snad jediné, co italská parta přináší navíc, jsou občasné klávesy a naprosto výjimečně třeba i náznak folku (jako třeba na začátku “No Sacrifice No Glory”), ale v obou případech se jedná o věci natolik minoritního rázu, že celkový dojem ze “See You in Valhall” nijak zvlášť nezmění.
Abych byl ale zase férový, nejde tvrdit, že by Icethrone hráli vyloženě nějaká extrémní hovna, tak nějak se ten jejich počin pořád otočit dá, aniž by měl člověk nutkání se z toho vyblinkat. Jednoduše to není nic jiného než naprosto standardní album amatérské skupiny, jež svou kvalitou patří někam do céčkové ligy…
Ymir’s Blood je poměrně mladé uskupení z Finska, jež svůj vznik datuje do roku 2012. A právě v něm také tato trojice vydala své první demíčko pojmenované “Voluspa: Doom Cold as Stone”… pokud vám jeho název přijde nápadně podobný názvu letošního EP napsaného v nadpisu této minirecenze, přijde vám tak správně. Ve skutečnosti se totiž jedná o zcela totožný materiál, jenž akorát nyní vychází znovu, oficiálně, s novým přebalem a doplněn navíc jednou skladbou “Ritual for the Invocation of Thunder”. Původní podobu písniček na demosnímku jsem ovšem neslyšel, pročež nemohu soudit, jestli došlo k nějakým změnám ať už ve zvuku nebo rovnou v samotných kompozicích.
Pojďme už však na samotnou muziku. Jak známo, není viking metal jako viking metal. Pokud byste se těšili na chytlavé pivní halekačky třeba ve stylu Ensiferum a podobných kriplovin, které s opravdovým viking metalem nemají nic společného, nechte si zajít chuť… Ymir’s Blood totiž produkují syrovější viking metal v té původnější formě, čili pojetím, jež má blíž poslední desetiletce minulého tisíciletí než k těm debilním odrhovačkám, které jsou posledních cca deset let naprosto nelogicky vydávány za viking metal. A musím říct, že to je mně osobně obrovsky sympatické, takže už jen za tohle si Finové připisují kladné body.
Ve výsledku sice “Voluspa: Doom Cold as Stone” není žádný vyložený zázrak a jedná se spíše o standardní záležitost, nicméně se musí nechat, že se to velice příjemně poslouchá, Ymir’s Blood dokážou přijít s několika dost povedenými nápady a co je hlavní – jsou uvěřitelní. Není to zázrak, ale pořád je to prvotina, takže asi nikdo nečeká žádnou genialitu, stěžejní je to, že v tom rozhodně je potenciál do budoucna. První tři songy jsou staré dva roky, ale “Ritual for the Invocation of Thunder” bude předpokládám novější kus – a právě na něm je opravdu znát velký pokrok, díky němuž by se Ymir’s Blood klidně mohli stát velmi zajímavou kapelou.
Projekt Falkenbach vedený tajuplným Vratyasem Vakyasem je už tak trochu stálicí pagan metalové scény, a když předloni po několikaleté pauze pod jeho hlavičkou vyšlo album “Tiurida”, byl to velmi očekávaný návrat. S “Tiurida” pak vyšlo jasně najevo, že jestli jdou od Falkenbach očekávat nějaké změny výrazu, budou buď kosmetické nebo nejlépe žádné. Vratyas Vakyas si zkrátka našel svoji polohu (i když našel… krom debutu “…en their medh riki fara…”, který jsem neslyšel, a snad i ještě starších demáčů jde s menšími obměnami a trochou nadsázky pořád o dost podobnou muziku), ve které se cítí pohodlně a tak už to asi bude na věky věků. Jedním dechem je však třeba dodat, že ačkoli v případě Falkenbach nelze hovořit o žádném výraznějším vývoji, pořád jde o hudbu natolik kvalitní, že to vlastně ani nevadí. Ale nebylo by to pořádné nové album, kdyby v někom přeci jen nehlodal červík pochybnosti. Co kdyby… co kdyby se na “Asa” přeci jen urodilo něco nového?
A popravdě řečeno, zrovna tentokrát se to jevilo pravděpodobnějším než kdy dřív. Jak známo, vydání alba předcházel singl “Eweroun”, jehož titulní skladba nejen že byla (a pořád je) vážně výborná, ale zejména její silná akustická složka i nepatrně odlišná melodika napovídaly, že by se v podobném duchu mohl nést i zbytek řadovky, a to by byla i při zachování typického Vakyasova rukopisu na současné poměry Falkenbach docela zásadní změna. Vy, kdo čtete tuhle recenzi ještě předtím, než jste si “Asa” sami poslechli, se ale můžete zase pěkně uklidnit. “Eweroun” bylo sice pěkné lákadlo, ovšem samotná deska už jede v podstatně konvenčnějších kolejích, takže se žádné velké překvapení opravdu nekoná. Ve zkratce by se dalo říct, že je to prostě další deska Falkenbach se vším, co k tomu patří, a je to vlastně pravda. Přesto se ale “Asa” od svých předchůdců trochu liší. Ne moc, jen trochu… asi jako všechny ostatní desky Falkenbach navzájem.
Trochu o tom vypovídá už přebal desky respektive obě jeho varianty. Oproti černobílému a rytinu připomínajícímu ztvárnění základní verze “Tiurida” jsme totiž svědky návratu působivé krajinné scenerie, a to v obdobném duchu, v jakém se nesly přebaly tria desek “…magni blandinn ok megintiri…”, “Ok nefna tysvar ty” a “Heralding – The Fireblade”. Hudební analogie tohoto návratu spočívá v lehkém příklonu zpět k black metalovým kořenům Falkenbach, a to jak po hudební, tak po atmosférické stránce. U atmosféry to není tak znát, ale přesto mi připadá trochu vážnější, melancholičtější a v tom dobrém smyslu chladnější než dejme tomu “Heralding – The Fireblade” a “Tiurida” (ačkoli i tam se najdou výjimky). Slyšitelnější to je jak na konkrétních skladbách (třeba taková “Wulfarwijed” je docela solidní struhadlo), tak především na zvuku. Ten je sice technicky vyspělý a relativně dynamický, ale přesto má takovou lehounce špinavou auru, která je příjemným pomrknutím do minulosti. Nemůžu tvrdit, že je to horší nebo lepší, než celkem vypulírovaný zvuk “Tiurida”, ale je rozhodně fajn, že to nezní úplně stejně.
Těžko říct, jestli album stejně nebo podobně zapůsobí na každého. Nezpochybnitelná je naopak skutečnost, že ačkoli je “Asa” soudržné album, je zároveň docela pestré. Můžou za to jak jednotlivé skladby respektive, jejichž charaktery se tu více, tu méně liší, tak celá řada drobných detailů, které desku příjemně ozvláštňují. Ony detaily na povrch nevylezou okamžitě a je třeba album nechat, ať se trochu usadí, ale když se tak stane, “Asa” dovede opravdu potěšit, protože pak v různých momentech nečekaně ožívá. Na druhou stranu je také ale třeba dodat, že zase nejde o žádný velký zázrak od začátku do konce. Tu a tam se nějaká melodie nepovedla úplně tak, jak by bylo třeba, například celá “I nattens stilta” mě úplně neoslovila, a pořád platí, že se “Asa” nevydává nijak daleko mimo tvůrčí území svého skladatele. Album jako celek ovšem dává smysl, funguje více než dobře a hlavně baví. Hudba je to totiž pořád silně nadprůměrná a ve svém žánru pak vyčnívá ještě o něco víc.
Když jsem si “Asa” pustil poprvé, bylo to docela zklamání, ale nakonec se z něj vyklubala velice příjemná deska, která je bezpečně hodná pověsti svého tvůrce. Jistě, nejde o žádný kvalitativní ani stylový převrat, ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc mi připadá, že se “Asa” od svých předchůdců liší vlastně docela dost, aniž by jí to bylo ke škodě. Čím to je… pocitově bych tipnul snad trochu jinačí přístup ke kompozici, ale ruku do ohně za to nedám. Nevím, ale ono je to vlastně jedno. Důležité je, že Vratyas Vaykas přispěl do diskografie Falkenbach albem, které je prostě a jednoduše dobré.
Další názory:
Občas se mi zdá, že v hodnoceních jsem relativně často za toho kazišuka, který ničí redakční průměr, anebo naopak ten, kdo hodnotí výš než ostatní, ale tentokrát půjdu s davem a stejně jako kolega nade mnou i kolegové pode mnou udělím velmi pěkných 7,5 bodu. Ne, že by byla “Asa” nějakým extrémním zázrakem, ve své podstatě je to vlastně “jenom” docela příjemná deska… ale opravdu hodně příjemná. A navíc je přesně tohle to, co chci od Falkenbach slyšet a v co doufám, když si album tohoto projektu cpu do přehrávače. A navíc je ještě novinka a poznání záživnější než předchozí “Tiurida”, které jsem sice v dobové recenzi také dal slušných 7 bodů, ale s odstupem času bych šel aspoň o bod níže, jelikož se ta nahrávka hodně rychle oposlouchala a dnes už si na ni téměř nevzpomenu, kdežto u “Asa” cítím, že jde o počin, který si milerád pustím i za čas. Samozřejmě, v tvorbě Falkenbach se v žádném případě nejedná o nějaký převrat, Vratyas Vakyas více či méně pouze pracuje s tím, co už řekl v minulosti, jenže to pořád funguje a navíc je i přesto na “Asa” cítit oproti “Tiurida” alespoň lehký posun v tom, že je novinka o něco málo black metalovější… tedy, v rámci mezí, jelikož do čistého black metalu to má jistě stále hodně daleko, přesto se zde objeví několik pěkně ostřejších výjezdů jako ve “Wulfarweijd” nebo “Bronzen Embrace”, což album velice hezky oživuje. Dále se mi stejně jako ostatním strašně líbí “Eweroun”, ale rozhodně nepohrdnu ani takovou “Ufirstanan folk”, “I nattens stilta” nebo “Mijn laezt wourd”. Upřímně říkám, že po minulé nahrávce jsem to čekal spíš nudnější než zábavnější, ale v tomto ohledu mě “Asa” velmi příjemně překvapilo. Za mě určitě líbí. H.
Po dvou letech tu máme opět nové album Falkenbach. Popravdě, když jsem předloni zjistil, že se s novou desku “Tiurida” Vratyas vrací k tvorbě, moc jsem na to tehdy nedal a nechal si desku proplout mezi prsty, ani ne tak proto, že tou dobou už nebyl folk metal na špici zájmu, ale spíš že jsem už ani moc nevsázel na to, že by mohlo jít o něco nového a bombastického, co by mě posadilo na prdel. Když ale oznámil letošní novinku, bylo jasné, že “Tiurida” není jen výstřelem do prázdna a Vratyas bere návrat Falkenbachu na vážnou notu, pročež jsem se rozhodl, že dám novému albu šanci, abych uzřel, co se za tu dobu změnilo a co zůstalo při starém. A krom toho i proto, že z viking metalové scény letos žádná pořádná deska ještě nevzešla. Nepřekvapivě jde stále o klasický Falkenbach. Postupy, zvuk, atmosféra – změnilo se máloco. Velmi mě ale potěšila rozmanitost novinky. Album obsahuje široké spektrum skladeb, jež se pohybuje od blackových vypalovaček jako “Bronzen Embrace” přes středně tempé klasiky typu “I nattens stilta” až k folkovým oslavám stylu ve stylu legendárního “Hávamál”, jenž má v tomto případě podobu v závěrečné písni “Ufirstanan folk”. “Asa” se poslouchá opravdu sama a jejích čtyřicet minut vám proteče ušima snad až nebezpečně rychle. Pokud bych měl vyzdvihnout pár nejoblíbenějších kusů, sáhnu asi po singlovce “Eweroun” a již zmíněné “Ufirstanan folk”, vyložně špatná však není žádná skladba. Vratyasovi se prostě povedla kvalitativně vyvážená a materiálem pestrá deska, která sice dle očekávání nepřináší nic nového, v dnešní záplavě sračkoidního folk metalu však potěší každého, kdo si pod pojmem folk metal představí něco víc než klávesovou smršť a sud medoviny. Atreides
Desky Falkenbach nikdy nepatřily ke komplikovaným záležitostem, přesto si člověka dokážou obmotat kolem prstu na až překvapivě dlouhou dobu. Hudba, kterou komponuje jediná tvář projektu, Vratyas Vaykas, je vždy snadno rozpoznatelná, nikdy příliš neodbočí o zažitých Falkenbachovských tradic a přesto je vždy servírována tak trochu jinak. Nevím, jaký recept na to ten chlápek má, ale vždycky to fungovalo a funguje to i nyní na “Asa”. Folkověji laděné skladby střídají ty blackové, kterých je na novince požehnaně. Na tomhle projektu mě nejvíce bavily ty hitovky s čistým zpěvem hlavního aktéra, tudíž ani tady nepřekvapí, že jsem si nejvíc trio “Vaer stjernar vaerdan”, “Mijn laezt wourd” a “Ufirstanan folk”. Já myslím, že není třeba natahovat, revoluce se očekávaně nekoná, Vratyas Vaykas vydal další kvalitní porci skladeb, které rychle utečou a posluchačovy uši ušetří složitých matematických postupů. Kvůli tomu mi Falkenbach vždy imponoval a konstatuji, že “Asa” řadím do nadprůměru jeho diskografie. Skvrn
Ereb Altor, kteří jsou formálně vlastně jen vedlejším projektem několika členů doom metalových Isole (ačkoliv třeba já osobně mám radši hudbu Ereb Altor než Isole), se nikdy netajili tím, že prvotním podnětem ke vzniku téhle kapely bylo vzdát hold nesmrtelnému odkazu legendárních titánů Bathory. Pánové tak ale nechtěli učinit hraním coverů, nýbrž svou vlastní tvorbou, jež se ponese v duchu vikinského období Bathory. Stalo se a výsledkem byly dvě desky “By Honour” (2008) a “The End” (2010), z nichž zejména ta první jmenovaná je opravdu hodně povedená a osobně ji považuji za jeden z nejlepších tributů Bathory.
Následně si ovšem Ereb Altor sami (a zcela správně) uvědomili, že na tom nelze stavět donekonečna a se třetí deskou “Gastrike” se v loňském roce pohnuli spíše do black metalovějších vod, přestože onen viking metal zde byl stále patrný. Nicméně se ukázalo, že i v této poloze to Švédům slušelo a rozhodně to má smysl. Aktuální novinka “Fire Meets Ice” mi přijde, jako by se snažila propojit obě dosavadní tváře Ereb Altor. Rozhodně mi připadá o poznání méně agresivní a méně black metalová než “Gastrike”, jako by se svým vyzněním otáčela zpátky za odkazem Bathory, přesto tak nečiní natolik znatelným způsobem, jako tomu bylo na prvních dvou nahrávkách.
Přesto se ten duch Bathory – nebo lépe řečeno viking metalových desek z období raných 90. let – prolíná takřka celým “Fire Meets Ice” a u mnohých riffů si na Quorthonovu tvorbu nelze nevzpomenout, byť to zde samozřejmě není ani zdaleka v tak geniální podobě. Jen tu a tam vykouknou trochu black metalovější růžky, ale jak vidno, vůbec to není na škodu.
Pokud jste na tom stejně jako já a stále vás mrzí, že Bathory už je jen minulost, pak právě alba jako “Fire Meets Ice” jsou přesně pro vás a rozhodně byste si tento počin a muziku Ereb Altor obecně neměli nechat uniknout. Stejně tak je “Fire Meets Ice” deska jak dělaná pro ty, kteří mají po krk trendového viking metalu a chtějí hudbu, jíž lze věřit nos mezi očima.
Země: Polsko Žánr: pagan / viking / black metal Datum vydání: červen 2013 Label: No Colours Records
Tracklist:
01. Possessed by Steel
02. Thunderbolts of the Gods
03. Chamber of Wicked Tears
04. Wolf of the North
05. Red Polaris
06. When Hammer Shines (Outro)
Graveland zcela jistě patří k nejkultovnějším black metalovým formacím z Polska, zároveň ovšem i nejkontroverznějším, především díky ústřední a už dávno vlastně jediné postavě projektu, Robovi Darkenovi, jehož některé názory jsou diplomaticky řečeno poněkud nekonvenční. Nicméně tohle rozhodně nemá být účelem článku, protože hlavní náplní naší stránky je hudba a tu Darken dělat bezesporu umí… nebo snad uměl?
Graveland kdysi dávno před nějakými 20 lety začali jako hodně syrový black metal a téměř celá 90. léta jeli v tomto duchu. Na konci 90. let se Rob Darken osamostatnil a z vícečlenné kapely se stal jednočlenný projekt. Tehdy také, v roce 1998, vzniká přelomový klenot “Immortal Pride”, s nímž se zvuk Graveland posouvá do rozvážnější, epičtější a ne tak agresivní roviny; minimálně více jak dvacetiminutový fantastický opus “Sons of Fire and Steel / Outro (Servants of War)” je skladba, kterou z hlavy nedostanu, dokud nechcípnu, a kterou považuji za absolutní vrchol toho, co Rob Darken kdy stvořil. Zároveň s tím je “Immortal Pride” album, jež začalo mé nejoblíbenější období Graveland, trvající až do roku 2005 a desky “Fire Chariot of Destruction”, během něhož vznikly další skvosty jako třeba “Memory and Destiny” (2002) nebo “Dawn of Iron Blades” (2004). Postupně se ovšem začal projevovat obrovský neduh této podoby Graveland, a sice že si jednotlivé nahrávky začaly být čím dál tím více podobné. Hudební forma, do níž Darken plynule přešel na “Immortal Pride” a definitivně pak na následujícím “Creed of Iron” (2000), je z mého osobního pohledu úžasná a mému vkusu neskutečně sedí. I proto to pro mě fungovalo tak dlouhou dobu, vlastně šest dlouhohrajících desek, mezi nimiž jsou rozdíly jen kosmetické. Jenže všechno se začne časem zajídat… po kuřecích řízcích se také můžu umlátit, ale kdybych je měl jíst každý den, zanedlouho bych je asi začal nesnášet, a stejně tak to začalo skřípat i u Graveland s albem “Will Stronger Than Death” z roku 2007, byť zde to ještě bylo v přijatelné míře a ten počin se mi ještě líbí. Nicméně začalo být cítit, že by tvorba Graveland už nutně potřebovala nějakou vzpruhu, impuls, posun trošičku jinam. To se ovšem nestalo a výsledkem bylo ta asi nejméně záživná nahrávka za celou historii Graveland, “Spears of Heaven” (2009).
Následně pro Graveland nastala přestávka… ne úplně tvůrčí, protože vyšlo několik neřadových počinů, z nichž nejvýraznější je EP “Cold Winter Blades” z roku 2010 s novými skladbami, mimoto Darken také konečně realizoval novou desku “Ales Stenar” svého druhého projektu Lord Wind, s nímž se pohybuje v nemetalových vodách ambientní, neofolkové a středověké hudby. Přestávka mezi velkými deskami Graveland však byla doposud nejdelší v celé historii kapely… jenže právě ta přestávka, výtečné “Ales Stenar” a také vzrůstající záliba ve využívání houslí (nejdříve právě na “Ales Stenar”, následně ještě na “Pamięć i przeznaczenie”, neboli přetočené a polsky přezpívané verzi “Memory and Destiny”) dávaly naději, že by s novinkou “Thunderbolts of the Gods” mohla konečně přijít ta vzpruha, kterou by diskografie Graveland potřebovala jako sůl…
Stalo se? Inu… bohužel nikoliv. Hned první poslech veškeré podobné naděje pohřbil, protože Darken na “Thunderbolts of the Gods” opět předvádí to, co jsme již od něj slyšeli mnohokrát a při vší úctě k novému albu i v lepším provedení. Z toho důvodu pro mě byla deska zpočátku poměrně velkým zklamáním, avšak opakované poslechy nakonec ukázaly, že zas až takový průser to není a minimálně “Spears of Heaven” novinka přebíjí celkem bez větších problémů. I tak se však nemohu zbavit dojmu, že jsem prostě čekal víc, že je “Thunderbolts of the Gods” dalším počinem, bez nějž by se diskografie Graveland klidně obešla, a že kdyby tohle album nebylo, vlastně by se nic moc nestalo, neboť vše podstatné a vše, co je zde ke slyšení, už Darken řekl v letech 1998-2005 – a o dost lépe.
Pro ty z vás, kteří se s tvorbou Graveland doposud nesetkali, by však možná stálo za to objasnit, oč tu tedy běží. Obecně bývá současná tvorba Graveland označována jako pagan / black / viking metal, což je vlastně docela trefné. Samotný tvůrce ji pak označuje jako epic pagan metal, což vlastně také není úplně od věci. V překladu se jedná o black metal ve středním tempu s dominantní pohanskou atmosférou a relativně epickým vyzněním. Ale je to spíše taková minimalističtější epičnost, nečekejte vůbec nic bombastického, ve skutečnosti je zvuk Graveland stále ještě hodně špinavý a neurvalý – sice ani zdaleka ne tolik, jako tomu bylo v první raw black metalové éře, ale v porovnání s většinou okolní produkce stále dost. Hudba Graveland, jak již bylo řečeno, se v podstatě z drtivé většiny nese ve středním tempu a stojí zejména na riffech, nečekejte žádný velký příval melodií nebo dokonce kytarových onanií. O většinu oné epičtější atmosféry se starají hlavně nordické chóry, které do své hudby Darken zakomponoval už dávno a od té doby jsou ke slyšení s železnou pravidelností na každém počinu.
A přesně takhle vlastně zní i “Thunderbolts of the Gods” – proto bylo výše řečeno, že ta nahrávka nepřináší vůbec nic nového. Ono popravdě řečeno, některé písně jsou na desce vlastně docela příjemné, jmenovitě hlavně titulní “Thunderbolts of the Gods” nebo rozmáchlejší “Red Polaris”. Vlastně i “Chamber of Wicked Tears” a “Wolf of the North” přinášejí dost povedené momenty a obě mají hodně dobrý rozjezd. Ve skutečnosti samo o sobě a bez kontextu další tvorby to album není vůbec marné, naopak se jedná o docela slušnou nahrávku, ale když člověk ten kontext zná, tak… slyšeli jsme už prostě lepší. Poslouchat se to dá a vlastně se mi to i docela líbí, ale nic to nemění na faktu, že Rob Darken s Graveland už před dlouhou dobou upadl do ne úplně sympatického tvůrčího stereotypu a že cokoliv z období 1998-2005 je často i mnohonásobně kvalitnější, zábavnější a působivější. “Thundebolts of the Gods” je pro mě hodně slabá 6,5, která na 6 neklesla částečně i díky tomu, v jaké oblibě chovám starší desky a Graveland obecně…
Země: Švédsko Žánr: viking / folk / black metal Datum vydání: 26.6.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Arise
02. Legions of the North
03. Eternity Awaits
04. Helvegr
05. Hordes of Hel
06. Tor hjälpe
07. Vigverk
08. Sons of War
09. Echoes from the Past
10. Fallen
11. Forged in Fire
12. Raadh
Představte si, že jste kapelou fungující na viking metalové scéně dobře osmnáct let, přičemž za tu dobu nastřádáte na své konto šest vysoce hodnocených řadovek a vývoj začínající u řízného black metalu a končící až u vyzrálé směsky melodického blacku s folkem, jenž navrch vlastní v rámci žánru těžko zaměnitelnou tvář. A teď si představte, že to celé vezmete, překroutíte na ruby, vykradete a jedním velmi nepovedeným albem pošlete do kytek.
Přesně to se Månegarm povedlo v případě sedmého dlouhohrajícího alba nesoucího název “Legions of the North”. Už když krátce po vydání předchozího alba “Nattväsen” kapelu opustil jeden ze zakládajících členů kapely, basák Pierre Wilhelmsson, říkal jsem si, že je něco tak nějak špatně. Obzvlášť, když okolnosti jeho odchodu jsou značně nejasné, podle všeho byl prostě vyhozen a navrch za jeho osobu kapela ani nenašla náhradu, instrumentu se prostě chopil zpěvák Erik Grawsiö.
Po dobrovolném odchodu houslisty Janneho Liljeqvista, podle všeho z důvodu ztráty zápalu a motivace, už bylo další směřování kapely opravdu na pováženou. Oznámení nového alba, jehož název i všechny texty jsou výhradně v angličtině (o texty ve švédštině se nestaral nikdo jiný než Pierre), pro mě byl díky změně jazyka tak trochu rozčarováním a další přiživení nedůvěry v konečný výsledek. Bohůmžel, kapela moje obavy vyplnila na výbornou.
Kýčovité, rádoby atmosférické intro by se ještě překousnout dalo, ale už následující titulka “Legions of the North” je i přes slušné tempo naprostá nuda – a to pořád není tou nejhorší skladbou, jakou na albu najdete. Naprostá většina skladeb nefunguje, ať už vinou naprostého nedostatku nosných nápadů, nebo proto, že většinu těch, které jakž takž fungují, jste už slyšeli na předchozích třech albech. Co třech, dokonce jen dvou, protože veškerý posun, který se udál na poslední fošně “Nattväsen”, vzal za své a současní Månegarm nedělají nic jiného, než že prachsprostě vykrádají “Vredens Tid” a “Vargstenen”. Horko těžko bych hledal pasáž nebo alespoň riff či melodii, která by mi utkvěla v hlavě. “Legions of the North” je jakási zkriplovatělá, beztvará hmota, která vleze jedním uchem tam a kvapíkem tím druhým vyskáče ven, protože vaše hlava má až příliš dobře naposlouchanou předchozí tvorbu, před kterou novinka nemůže zdaleka obstát. Album je navíc vystříháno všech folkových prvků, zbývá jakýs takýs feeling, který je však blíž spíše tuctovkám typu Ensiferum než předešlým počinům. Jediná vzpomínka na folkové prvky je kratičká fidlovačka “Helvegr” a jen o ždibec delší vydrnkávačka “Vigverk”. Abych nekřivdil, neměl bych zapomenout ani na závěr “Echoes from the Past” a na poslední akustickou baladu “Raadh”, která je díky přítomnosti ženského zpěvu snad nejlepším kusem na albu.
Z “Legions of the North” je na sto honů cítit, jak moc personální změny kapele ublížily. Ať už je to angličtina, která v kontrastu s předchozí tvorbou, jež je výhradně ve švédštině, působí jako pěst na ucho, ať už je to skladatelská bezpohlavnost a neschopnost nebo ať už je to již zmíněná absence naprosté většiny folkových prvků a citlivosti, s jakou předchozí sestava míchala v pomyslném rituálním kotli svůj jedinečný zvuk a gezicht. To všechno jsou věci, kterými mě novinka neskutečně otravuje a které ji činí nedoposlouchatelnou, obzvlášť první půl hodina je jedna velká, nesmyslná spatlanina. A zbytek z celkových čtyřiapadesáti minut na tom není o moc líp.
Sečteno a podtrženo, tohle album by možná bylo za šest z deseti, kdyby to byla debutovka nějaké začínající kapely. Ale protože “Legions of the North” je již sedmým řadovým albem kapely, která v minulosti předvedla v minulosti mnohem lepší výkony, tohle hodnocení si Månegarm rozhodně za rámeček nedají.
Další názory:
Říkám to opravdu nerad, ale tohle je prostě obrovské zklamání. Månegarm vždy platili za velmi dobrou kapelu, jejich muzika měla nesporné kvality a dost mě bavila. Předchozí deska “Nattväsen” Švédy zastihla ve velice dobré formě a některé songy z ní bych se nebál označit za doslova perfektní, třeba hned klipovou pecku “Vetrarmergin”. Nebyl tedy sebemenší důvod se na “Legions of the North” netěšit a neočekávat další přinejmenším povedenou nahrávku, hned s prvním poslechem však přišla hodně nepříjemná sprcha. Formálně je na novince všechno v pořádku a Månegarm objektivě opět umně míchají vikinský black metal s mírnou příměsí folku, nicméně to tentokrát z nějakého jen těžko vysvětlitelného důvodu prostě nefunguje, nic to s člověkem nedělá, nijak to nepůsobí. Poslouchal jsem to myslím dostkrát, ale vždycky to jen tak prosviští kolem, nic mi to neřekne, nezapamatuji si žádný motiv, vůbec nic. Nejpozději po prvním intermezzu “Helvegr” prostě ztratím pojem o tom, co to vlastně hraje, a proberu se až na konci… i když tak daleko se vlastně mnohdy ani nedostanu, protože jsem nejednou to album střihnul už někde v polovině, jelikož mě to strašně nebavilo. V tom hraje roli i dost přestřelená délka. Ačkoliv bych to od Månegarm nečekal, tohle prostě není nic jiného než sotva průměr, který si vyšší známku nezaslouží. Velká škoda. H.
Stockholmská viking metalová formace Thyrfing pro mě vždy byla vždy kapelou, jejíž starší tvorbě jsem i přes poctivě odkroucená léta prostě nedokázal přijít na chuť, a to ani v době, kdy pagan metalová škatule tvořila většinu mého playlistu – snad kvůli tomu, že mi staršími počiny v mnohém až přespříliš připomínaly mé žánrové oblíbence Moonsorrow. Tvorba šestice seveřanů mne poprvé výrazněji oslovila až s objevem posledního počinu “Hels vite“, na kterém kapela došla do polohy mě poměrně příjemné, především díky změnám oproti předchozím albům. O tom, zda se Thyrfing povedlo nastolený standard zachovat i na aktuálním albu “De ödeslösa“, bych se rád rozepsal níže.
Úvodní píseň alba “Mot helgrind” začíná krátkým klávesovým intrem, je tedy jasné, že jeden z typických prvků hudby Thyrfing rozhodně nezmizel. Příjemné uvítání připravil i zvuk, který se na první poslech kvalitativně posunul opět o něco dále, je uhlazenější, čistší a čitelnější než v případě svého předchůdce, za což vděčí především práci JenseBogrena, přesto však neztrácí na ostrosti, správné míře dravosti, i typický sound kapely zůstal zachován v plném rozsahu. Netřeba snad podotýkat, že deska působí čistě profesionálním dojmem a technicky je zahrána na výbornou, hráči se do svých instrumentů rozhodně nebojí opřít. Kytary pánů Lindgrena a Hernborga se tak hladce zařezávají do uší pod správným úhlem a neméně se to daří i agresivnímu vokálu JenseRydéna, jenž je čas od času prokládán či doplňován čistým zpěvem ze stejného hrdla. I basové linky Joakima “Jocke” Kristenssona, kterého minulý rok za škopky vystřídal DennisEkdahl, lze často zaregistrovat, jak si brumlají své melodie tu více, tu méně, přesto však pod vrstvami ostatních nástrojů a až na povrch se téměř nedostanou.
Věrnost vikinským kořenům novinka rozhodně rozhodně nezapře a během poslechu nám je neustále připomíná jak akustickými pasážemi, tak chladným vyzněním kláves v podání PeteraLöfa, které mají na výsledné severské atmosféře nemalý podíl. Vikinský feeling tak stále přetrvává v míře nemalé, byť možná přecijen o něco menší než na předchozím počinu. To nic nemění na tom, že Thyrfing se rozhodli vsadit spíše na jistotu a žádné skladatelské přemety se ani zdaleka nekonají. To je na jednu stranu dobře, kapela rozhodně ví, co dělá, a uvědomuje si své silné stránky a dokáže se žánrovým výrazivem pracovat na výbornou. Na stranu druhou je možná škoda, že se na “De ödeslösa” od pagan metalové škatule přecijen nevzdálili o něco více na úkor progresivních prvků. Ty se na albu vyskytují spíše sporadicky a většinou fungují především coby koření běžného výrazu kapely. To sice albu dává zajímavý nádech, přesto si myslím, že by sneslo větší podíl inovativních prvků, aniž by se museli Thyrfing pouštět na tenký led neznáma nebo dokonce dávat všanc svůj rukopis. To ovšem nic nemění na tom, že album obsahuje pár skvělých a slušnou řádku dobrých momentů a riffů, které zalichotí posluchačovým uším.
V tomto ohledu je nejvýraznější pátá skladba “Kamp“, obzvláště pak úvod, v němž je akustická kytara naprosto skvěle skloubena s pro Thyrfing atypickými bicími a čistým zpěvem. Zbytek skladby se pak již nese ve víceméně tradičním duchu a sic ústřední riff doplněný o harfové vyhrávky je podle mého názoru nejsilnějším na albu, rozhodně bych se nezlobil, kdyby se celá skladba nesla v úvodním duchu. Zbylých sedm skladeb už mírně zaostává, a ač například úvodní “Mot helgrind” nebo “Relik” jsou opravdu parádní, kvalit prve jmenované nemají šanci dosáhnout. Největší slabinou alba je paradoxně (a nepřekvapivě) lpění na pagan metalové škatuli. Přestože jsem prve napsal, že pánové umí s nosnými prvky žánru pracovat po stránce řemeslné na vysoké úrovni, kapele dělá problém vymyslet cokoliv, nosný riff, melodii, natožpak skladbu, která by mě dostala do kolen. Namísto toho se jí daří přicházet s dalšími a dalšími variacemi na vyčerpaný žánr, které ve většině případů fungují podle velice podobného mustru, ve kterém nechybí growl, zkreslené kytary hrající rozmáchlé, pomalejší riffy, rytmy nesoucí se ve středním tempu, občasné akustické vložky a klávesový podmaz. Přitom nejsilnější je projev kapely právě tam, kde se ubere na klávesách a prostor jim vyhrazený se předá kytarovým vyhrávkám, které pak působí jako osvěžující vánek. Zamrzí i monotónost Jensova growlu, který se sice příjemně poslouchá, ale dříve či později začne trochu nudit. Je škoda, že Jens více neužívá čistého zpěvu, jeho unikátní barvu hlasu si těžko zpletete s kýmkoliv jiným a album by hned získalo zajímavější nádech, pokud by se na něm objevila skladba odzpívaná jen a pouze čistými vokály.
To by zhruba byly hlavní důvody, proč na nahrávce postrádám více inovativních prvků, které by ji popostrčily někam dál z jinak mrtvých vod žánru, obzvláště když Thyrfing v případě intra “Kamp” ukázali, že mají i na víc, než jen užívání “konvenčního” výraziva. Přecijen, po osmnácti letech na pohanské scéně bych očekával trochu znatelnější vývoj. V kontrastu s tím potom může příznivě vyznívat kratší hrací doba alba. Poslech osmi skladeb vám zabere jen něco málo přes pětačtyřicet minut, každá skladba má pak v průměru kolem šesti minut. To se může zdát ve srovnání s jinými kapelami z žánru na pohanský epos docela málo, ale pro mě je tento fakt příjemným kladem a je jen dobře, že se kapela nepouští do rozmáchlejších kompozic, které by už pravděpdobně neměla jak a čím smysluplně vyplnit. Teď si nejspíš říkáte, že ten Atreides o tom ví kulový, vždyť je to přece dobré album a on jen zbytečně ryje a kritizuje a tak dále. Nenechte se zmást, “De ödeslösa” je rozhodně sázkou na jistotu, a pokud hledáte kvalitní pagan metalovou nahrávku, která je stále o několik tříd výše než většina scény, určitě nepochybíte. Nicméně kapelu, která je na scéně veteránem, je také třeba jako veterána posuzovat a v tomto ohledu mi zde stále něco chybí – co, to jsem snad dostatečně podrobně popsal výše. Thyrfing přesto ukázali, že své řemeslo stále umí a jejich sedmé řadové album je kusem poctivě odvedené práce. Bohužel, pro mne ale není ani ničím víc, myslím ale, že fanoušci kapely nemají důvod být s novinkou nespokojeni.
Další názory:
Kolega v recenzi má jistě pravdu, že Thyrfing se o nějaké ozvláštňování svého žánru příliš nesnaží, ale na druhou stranu, vzhledem k tomu, jaké nebetyčné kraviny jsou dnes kolikrát považovány za viking metal (Ensiferum a další hopsající vocasové by mohli vyprávět), si já osobně s chutí vychutnám nahrávku, která ctí kořeny a daří se jí to dobře – přesně takové “De ödeslösa” je. Thyrfing k budování oné vikinské atmosféry používají spíše black metalový aparát, místy si pro lepší efekt vypomůžou klávesovým podkladem za kytarovou hradbou, ale ve výsledku na mě ta deska funguje. Samozřejmě, nejedná se o nic, z čeho by si člověk úžasem sednul na prdel, přesto jde o pořádný kus příjemně poctivé muziky, která si na nic nehraje. Mně se to líbí. H.
Thyrfing se v rámci pagan metalu řadí, řekněme, k těm vážnějším a sdílí stejnou škatulku viking/blacku s uznávanými Moonsorrow. Na scéně se pohybují již přes deset let, ale jelikož je folk metalová scéna mediálně popoháněna pompéznějšími a rozjuchanějšími kapelami, Švédům se v otázce popularity na světlé zítřky příliš neblýská. A tento stav zřemě zůstane neměnný i po vydání “De ödeslösa”. Na albu oproti předchůdcům ubyly některé folkové prvky a přibyly naopak blackové. Při užívání temně laděného growlu s občasným “blackovým zavytím” Jense Rydéna, který dominuje po celé minutáži, se občas dostavuje pocit rutiny. Že Jens umí zapojit i čistý vokál, naznačil ve skladbě “Kamp”, a u něj mi sedne mnohem lépe než třeba vokál na novém albu konkurentů Wolfchant. Klávesové navozování ledové atmosféry mi v případě Thyrfing nevadí a mrazivé prostředí jim věřím možná i kvůli tomu, že se tak neděje přes celé délky skladeb. Tempo je občas až nepříjemně uspávavé, o to příjemnější je poslouchat nějakou změnu, jako například úvod předposlední “Vindöga”. Sečteno a podtrženo, “De ödeslösa” neznamená nic jiného než jen lehoulince nadprůměrné viking metalové album s blackovými prvky a další zářez na pažbě Thyrfing. Skvrn
Země: Finsko Žánr: folk / viking metal Datum vydání: 24.8.2012 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Symbols
02. In My Sword I Trust
03. Unsung Heroes
04. Burning Leaves
05. Celestial Bond
06. Retribution Shall Be Mine
07. Star Queen (Celestial Bond Part II)
08. Pohjola
09. Last Breath
10. Passion, Proof, Power
Finové Ensiferum patří bezesporu k těm nejpopulárnějším zástupcům viking metalu (jakkoli je to v tomhle případě dost zcestné, ale většinový názor bohužel mluví jasně) a jako takoví se pochopitelně jednoho krásného dne dostali i do mého zorného pole. A já, toho času mladý a naivní metalista, jsem tělem i duší propadl jejich melodice, heroické atmosféře a cool pohanskému odéru, který z jejich hudby dýchal. Jenže to bylo nějaké tři roky zpátky a od té doby se mnohé změnilo. Tak třeba si již opravdu nemyslím, že poslední tvorba (představovaná především deskou “From Afar”) představuje jakkoli hodnotný materiál (odmyslím-li si skladbu “Smoking Ruins”, ke které nemám výhrad ani nyní). I po tomto prozření jsem si však přes veškeré objektivní a opodstatněné výhrady k tvorbě Ensiferum uchoval jakousi slabost, která mi donedávna bránila nad nimi zlomit hůl jako nad ztraceným případem a dokonalou ukázkou, jak se to dělat nemá. Ovšem jestli tohle platilo nějaký měsíc nazpět, teď je vše jinak. V mezičase jsem si totiž několikrát prohnal ušima aktuální novinku “Unsung Heroes”, a ta moje smýšlení stran kapely nesměrovala na cestu, ze které asi není návratu.
A přitom to ze začátku nevypadalo vyloženě zle. Na Metalfestu představená novinka “Burning Leaves” se mi vcelku pozdávala jak v živém, tak v později zveřejněném studiovém provedení a ani klipovka “In My Sword I Trust” mi nezpůsobila akutní zažívací potíže, takže i přes nikterak závratné dojmy jsem nečekal vyložený klystýr. Trochu to začalo skřípat u třetí zveřejněné skladby, kterou se stala titulka “Unsung Heroes”. Tady už zablikalo varovné světýlko a já se zoufale snažil dobrat něčeho, čím by ta skladba dovedla zaujmout. Marně. Ale pořád to nebylo vyloženě špatné, takže naděje na vcelku poslouchatelnou desku zůstávaly. Jenže potom se mi dostalo album do ruky v celé své hodinové délce, a já děkoval vyšším silám, že mi nedovolily poobědvat včas, protože v opačném případě by příslušná pochutina velmi rychle opustila vyhřáté místečko v mém žaludku. Ano, tak strašné to bylo (a vlastně pořád je). Popravdě, už dlouho jsem neměl tu čest s albem, které by mě nutilo střídavě k smíchu nebo k pláči. Ale pěkně popořadě, protože alespoň férovou a řádně odůvodněnou popravu si deska zaslouží.
Album otevírá minimalistické a atmosféru rádoby navozující intro “Symbols”, které je ovšem v praxi pitomé až hrůza. Ale tak dejme tomu, i nepovedené intro je v celkovém kontextu dost nepodstatné a mnohem důležitější jsou plnokrevné položky tracklistu, kterých se tu urodil počet bohatě dostačující. Jak je na tom následující trojlístek, který sestává z předem zveřejněných skladeb, je zřejmé, když už jsem to naznačil v předchozím odstavci, ale jen pro pořádek – s výjimkou dost plytké, ale stále poslouchatelné titulky jde o průměrný materiál, který nijak nenadchne, ale ani vyloženě neurazí. Energický otvírák “In My Sword I Trust” určitě najde v živém provedení své publikum a “Burning Leaves”, která je mimochodem asi nejlepším počinem z novinky, přes všechny svoje zřetelné zápory pořád platí za vcelku obstojnou skladbu (pochopitelně dokud si člověk neposlechne něco opravdu dobrého, protože pak i “Burning Leaves” dost radikálně ztratí na atraktivitě).
Jenže počínaje skladbou číslo pět je to strmý pád na dno žumpy, jakého jsem nebyl svědkem opravdu hodně dlouho. Extrémní klišé střídá ještě větší klišé, nástrojové linky se nedají označit za nic jiného, než přehlídku skladatelské neschopnosti, a když dost otravně působí i vokál a celé to zní, jako kdyby to byla nějaká předprodukční verze, je to vážně o zdraví. Opravdu jsem se snažil nevynášet rychlé soudy, které se mi draly na jazyk po prvním poslechu a když jsem zapojil na plné obrátky svoji slabost pro Ensiferum, o které jsem mluvil v úvodu, nepřišlo mi to vyloženě až tak zlé, ale kdepak. Zdravý rozum a střízlivý úsudek dostaly za pravdu v okamžiku, kdy jsem se i při mimoděčném poklepávání do rytmu a pohvizdování melodií přistihl, že mě to nejen že opravdu nebaví, ale vyloženě otravuje a působí mizernou náladu. A že by mi poslech muziky navozoval takové stavy, to jsem zažil popravdě jen jednou a opravdu jsem nečekal, že se takového hudebního zločinu dočkám i od kapely, která je schopná vyprodat kluby napříč Evropou…
Ale abych byl fér, musím uznat, že ne úplně každá nota na “Unsung Heroes” likviduje mozkové buňky. Když nepočítám ucházející počáteční trojici, i v těch vyloženě příšerných skladbách se občas nějakým zázrakem najde moment, který není úplně zlý. Líbí se mi zpěv hostující Laury Dziadulewicz v jinak dost děsivé baladě “Celestial Bond”, stejně tak se mi líbí několikavteřinový úsek sborového zpěvu ve zcela otřesné příšernosti “Pohjola” a jedna slušná pasáž se najde dokonce i v závěrečné sedmnáctiminutové ultrazhovadilosti “Passion, Proof, Power” (ta je mimochodem tak strašně moc špatná, že člověk neví, jestli se má smát, plakat, nebo se jít oběsit). To je ale všechno a ať už náhodně vyberete jakoukoli pasáž z více než hodinové stopáže, je tu extrémní pravděpodobnost, že to bez varování probudí váš dávivý reflex.
Mohl bych psát dál a postupně tu zdrbat všechno, co si zdrbat zaslouží, ale přijde mi, že je škoda na takový počin plýtvat časem a prostorem. Abych pravdu řekl, rok 2012 mi ještě neposlal v ústrety žádné album, které by bylo tak moc špatné jako “Unsung Heroes”. Ano, jsou horší alba, to každopádně, ale nejsou zase o tolik horší, a už vůbec jich není tolik, aby to pro Ensiferum stačilo třeba jen jako útěcha. To co stvořili, je z podstatné části čistá hrůza, z výrazně menší části bohapustý průměr, ani jedna ze skladeb se nedá považovat za jakkoli zřetelně dobrou a pár hezkých momentů, které dohromady nesloží ani minutu, si dovolím do hodnocení nezahrnovat, protože o celku nevypovídají zhola nic. Album “Unsung Heroes” nechci už v životě slyšet a Ensiferum se u mě jeho zásluhou degradovali do pozice naprosto zbytečné kapely, která nemá absolutně co říct. Než další takhle špatnou desku, to bych byl radši, kdyby to rovnou zabalili a dál nedeformovali představy mládeže o náplni pojmu viking metal. Ještěže se toho nedožil Quorthon…
Druhý pohled (jméno):
“Unsung Heroes” je bez přehánění absolutní odpad. Svého času jsem v dobové recenzi dal předchozímu albu “From Afar” 4/10, postupem času, když jsem se k albu později opět zkusil vrátit, jsem ještě litoval, že jsem nedal o bod až bod a půl méně. Po poslechu “Unsung Heroes” jsem tomu ovšem rád, protože kdybych dal “From Afar” třeba 2,5/10, v případě novinky bych musel jít snad do mínusu. Možná, že ještě první polovina nahrávky by teoreticky strávit šla, aniž by z toho člověk chytil vydatný průjem, a možná na těch 4-5 bodů by to i bylo, pokud bych měl zrovna náladu nemít žádný mozek, ale druhá půle (a nutno říct, že je to ta větší půle) “Unsung Heroes”, kterou načíná cukrkandlová kýčovitá rádoby balada “Celestial Bond”, je už s prominutím humus nejhrubšího zrna, přehlídka maximální hudební tuposti a jedna velká kopa hoven, která je dobrá možná jen jako soundtrack ke zvracení. Všemu nasazuje korunu sedmnáctiminutové (!!!) utrpení “Passion, Proof, Power”, které dle mého názoru patří mezi ten typ skladeb (ehm, docela nadnesené označení), za jejichž nahrání by se mělo nemilosrdně kastrovat. “Unsung Heroes” nabízí vše, co je na současném viking metalu (sem si dosaďte hodně velké uvozovky) tak špatně. Možná tak jako návod na to, jak se hudba nemá dělat, je tenhle majstrštyk dobrý, ale k ničemu dalšímu, protože na něm nenajdete nic jiného než tuny patosu, póz, kýče a trapnosti. Vskutku smrtící kombinace. Nikdy víc! H.
Tři roky trvalo Ensiferum, než dali dohromady nové album. Očekávání byla tradičně nemalá a o to větší šok jsem hned po prvním poslechu “Unsung Heroes” zažil. Po skvělých albech jako “Iron”, “Victory Song” a do jisté míry i předchozím “From Afar”, které nebylo úplně špatné, přišli Ensiferum na svět s tragédií jménem “Unsung Heroes”. Jako by se snažili přitáhnout co nejvíce fanoušků, ale vsadil bych podepsanou hokejovou kartičku Jardy Jágra, kterou jako oko v hlavě opatruji od šesté třídy, že dopad to bude mít opačný, tedy opovržení ze strany i těch nejskalnějších příznivců. Jako by Ensiferum vzali ty nejhorší nápady, které se jim za léta naskládaly v šuplíku, pro jistotu z nich odstranili všechen náboj a drive, kterými minulé desky nestrádaly, přidali velké množství cukrkandlového hávu, zabalili to do klasického vizuálního kabátku, vylisovali a poslali do světa. Od první regulérní skladby “In My Sword I Trust” až po nudný závěr, o který se stará naprostá zhovadilost “Passion, Proof, Power”, jsou skladby načichlé heavy/power metalovými sbory víc než kdy v minulosti a z kdysi autentické a uvěřitelné kapely, která sice hrála povedené divadýlko, máme najednou sebranku, která se neštítí té podbízivější formy viking metalu, na kterou jsem alergický. Ono už jenom nazývat dnešní Ensiferum škatulkou viking/folk metal je vážně urážkou žánru. Za mě jednoznačný propadák, kterému se nehodlám věnovat nějak podrobněji a vynakládat jakékoli úsilí, protože mnou “Unsung Heroes” proplulo stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven. Kaša
Asi jen tak nezapomenu na dva roky starou scénu, kdy se sál plný rádoby-folkmetalistů vyprázdnil vmžiku po skončení vystoupení Ensiferum, protože něco tak trapného a ubohého jako Twilight of the Gods (pozn.: Bathory tribut v hvězdné sestavě) už jejich vikinské duše saturované vystoupením božských Ensiferum nemůže obohatit… Přesto jsem byl stále ochoten Ensiferum uznávat coby podařený folkově laděný power metal, který se dá velmi dobře poslouchat. Dokonce i poslední album “From Afar” se mi narozdíl od mnoha jiných líbilo velmi – nenáročné, leč chytlavé a s tím správným drajvem, aby to člověka jednoduše bavilo, když nechce u poslechu moc přemýšlet. Bohužel na novém albu “Unsung Heroes” zůstal povedený pouze cover-art, dost možná nejhezčí ze všech dosavadních. Hudebně se parta z Ensiferum zřejmě pokusila o změnu. Někteří kovaní fanoušci to kvitují – prý je to takové “víc zadumané, víc folkovější”… Jenže tímhle pokusem bohužel pro ně dokonale zazdili to, co z nich dělalo sice relativně primitivní, ale poslouchatelnou kapelu, a v plné nahotě předvedli, jak hudebně prázdní ve skutečnosti jsou. Jsem přesvědčen, že totéž by se stalo třeba Sabaton, kdyby přestali hrát tu hudbu, kterou hrají teď a za kterou jim sázím devítky, a začali si hrát na progresivní intoše. Podobně jsou na tom takoví Alestorm, které taky poslouchám rád. Tak doufám, že je to nenapadne, a “Unsung Heroes” musím spláchnout hluboko do záchodu a doufat, že Ensiferum dojde, že stvořili sračku, a že by se měli příště zas vrátit k tomu, co jim jde. Ellrohir
Země: Švédsko Žánr: melodic death / viking metal Datum vydání: 31.7.2012 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Onset of Ragnarok
02. The Nine Worlds Burn
03. The Dispossessed
04. Gap of Ginnungs
05. Bound to Reunite
06. Nordvegr
07. Up on the Mountain
08. Plague-Riddden Rebirth
09. Harvest (The End)
10. …to North
Osobně sám sebe z nějakého těžko vysvětlitelného důvodu považuji za dosti otevřeného člověka, minimálně co se hudby týče, nicméně zcela bezesporu existují i žánry, u nichž jsem poměrně striktní ve způsobu, jak k nim přistupovat. Mezi takové patří i viking metal, folk metal a pagan metal, popřípadě jejich kombinace. Nemohu si pomoct, ale k té hudební formě, jaká je dnes v očích většiny lidí považována za tyto styly, cítím opravdu až averzi. Jsem si vědom toho, že to rozhodně není poprvé, co tu něco takového prohlašuji, naopak už s tím možná začínám být poněkud otravný, nemohu si však pomoct, prostě je to tak. Ne, že bych tyto žánry neměl rád obecně, naopak je mám velice rád, ale řekněme, že v té původní podobě (která ovšem nemusí znamenat absenci originality, i zde jde – stejně jako v jakémkoliv jiném žánru – je ještě prostor vymyslet něco nového), nikoliv v té současné. K mladým kapelám, jež se těmito škatulkami zaštiťují, tedy chovám již předem jakousi nedůvěru. Občas se stane, že mě přece jenom nějaké mladší uskupení překvapí a dostane se mezi mé oblíbence, neříkám, že ne, je ale holý fakt, že většinou odcházím z poslechu zklamán…
Švédové King of Asgard toho mají s nějakým folkem či paganem společného máloco, tyto žánry byly zmíněny pouze proto, že o nich výše řečené v obecné rovině platí také, samotný předmět našeho dnešního povídání hraje čistokrevný viking metal. A vzhledem k tomu, že jsou King of Asgard na scéně teprve od roku 2008, asi vás nepřekvapí, že i na ně jsem se zpočátku díval skrz prsty, přestože ani jeden ze čtyř členů není žádné mladé ucho a počet skupin, v nichž zanechali svou stopu, a počet let, které jsou hudebně aktivní, zcela jasně svědčí o tom, že se nejedná o nějaké cucáky. Jsou to tedy právě oni, kdo patří mezi tu hrstku kapel, které mne překvapily? Inu, budeme-li se bavit o dlouhohrajícím debutu “Fi’mbulvintr”, ne tak docela. Je pravda, že zrovna jejich počin patřil jistě k těm slušnějším a poslouchatelnějším, přesto nemohu tvrdit, že ve mně zanechal nějaký hlubší dojem…
Nutno hned na začátek uznat, že “…to North” je na tom o něco lépe. Sice ne zas tak o moc, ale pořád lépe. Předně si musíme povědět, jak King of Asgard vlastně hrají. Povětšinou je jejich tvorba srovnávána s o poznání slavnějšími krajany Amon Amarth, důkazem čehož budiž třeba hodnocení mého kolegy, já osobně se však musím přiznat, že nechápu, odkud se toto srovnání vzalo. I když pominu technický fakt, že Amon Amarth ani nehrají viking metal, ale jen melodic death metal s vikinskou tématikou textů, nevidím mezi oběma skupinami nějakou bližší podobnost v hudební rovině. Snad jen vokál zpěváka a kytarista Karla Beckmanna je místy podobně zabarven jako growling Johana Hegga, tím však cokoliv společného končí, tolik typické melodie Amon Amarth, které považuji za stěžejní složku jejich hudby, v muzice King of Asgard prostě neslyším, a to ani například v takové “Bound to Reunite”, možná nejmelodičtějším kusu “…to North”. Riffy King of Asgard mi připomínají spíše Einherjer, ale najdou se i jiné vlivy, například v takové “Gap of Ginnungs” slyším ozvěny famózního, bohužel však pouze jednorázového a dnes již téměř zapomenutého viking/folk metalového projektu Storm z Norska, naproti tomu “Up on the Mountain” zase obsahuje zcela jasné odkazy na Bathory. Amon Amarth ale nikde…
Základ, z jakého při své tvorbě vycházet, tedy King of Asgard mají kvalitní, neboť všechny tři zmiňované skupiny/projekty patří ve svém oboru k naprosté špičce, jak se jim ho ale podařilo přetavit do vlastní tvorby? Není žádným tajemstvím, že můžete stokrát kopírovat Slayer, ale stejnak vám ten thrash metal nemusí fungovat, stejně tak můžete bez problémů vycházet z výtečného viking metal a přesto vaše muzika nebude stát za nic. Co se King of Asgard týče, ani na jednu z oněch tří kapel ani zdaleka nemají. Viking metal v jejich podání je solidní záležitostí, která není špatná, nejedná se ovšem o nic světoborného. Vcelku příjemně se to poslouchá a některé songy opravdu baví (zejména již zmiňované “Gap of Ginnungs” a “Up on the Mountatin”, špatné ale nejsou třeba ani zemitější “The Dispossessed” nebo hymnická “Nordvegr”), nicméně z obecnějšího hlediska druhé album King of Asgard nenabízí nic víc – je to jen slušný a nepříliš náročný poslech, který i na chvíli pobaví, tím to ovšem hasne.
Další názory:
Matně se pamatuju, že kolem debutového alba švédských King of Asgard bylo chvíli docela halo, všem přišlo hrozně úžasné a já moc nevěděl proč. Nevím, nakolik jsou fanoušci nadšeni z nové desky, ale já jsem na tom pořád podobně – nepřijde mi nijak extra úžasná. Hudebně to má být něco podobného jako Amon Amarth, aspoň to spousta lidí říká, a je to určitě kvalitně odehrané a odzpívané. Ovšem má to jeden problém – mě osobně to vůbec nevtahuje, jako bych to tak nějak hochům nevěřil… Poslední album Amon Amarth není hodnocené nijak závratně, ale tam ta “vikinská” atmosféra funguje poměrně dobře. Z alba “…to North” mě výrazněji zaujala asi akorát klipovka “The Nine Worlds Burn”, jinak mě to dá se říct ani moc nebavilo. Je to vcelku poctivě provedená práce, ale nedokázala si mě získat. Ellrohir
Datum: 14.4.2012 Místo: Lichtenfels, Stadthalle (Německo) Účinkující: Absu, Dark Fortress, Dordeduh, Einherjer, Fejd, Impiety, Mael Mórdha, Moonsorrow, Nachtmystium, Skyclad, Sycronomica, Thurs, Wolfchant, XIV Dark Centuries
H.: O zahájení druhého dne Ragnarök Festivalu se postarali norští Thurs, kterým se však jako první kapele nějak přehnaného ohlasu nedostalo. Přesto Norové svou půlhodinku nevypustili a v době oběda předvedli set, který se povedlo překonat až za další čtyři hodiny a pět kapel. Obzvláště baskytarista Dargoth Raatne pařil a prožíval muziku se vší vervou. Podle toho, jak Thurs zahráli, i podle kvality své muziky, by si zasloužili rozhodně důstojnější čas.
H.: Německá Sycronomica se sice na první pohled tvářila strašně zle, efektně “hořící” barely na začátku jejich koncertu dokonce budily dojem, že se alespoň bude na co dívat, ale nakonec z toho vylezl přinejmenším průměr jak co do výkonu, tak co muziky, která navíc ještě tak páchla kýčem, až to pěkné nebylo. Upřímně řečeno, Sycronomica byla naprosto krystalickou ukázkou toho, jak si dobrý melodický black metal nepředstavuji. Dle mého názoru jedna z nejhorších věcí, jaké byly na Ragnaröku k vidění a ke slyšení, z druhého dne asi úplně nejhorší…
H.: Naopak velkým překvapením se stali Impiety až z dalekého Singapuru, kteří zahoblovali kulervoucí black/thrash/death ze staré (té nejstarší) školy. Moc originality sice pánové nepobrali, ale živě jim to fungovalo parádně. O nějakou pomalejší pasáž v jejich muzice člověk nezakopne, byla to neskutečná dřevní rubanice, avšak i taková muzika má svým způsobem své kouzlo, zvláště pak v živém provedení, jež bylo v případě Impiety obzvláště výživné. Zpěvák a baskytarista Shyaithan své hlasivky ani své krční svalstvo nešetřil ani v nejmenším, díky čemuž to byl právě on, kdo na sebe ze singapurského tria strhával největší díl pozornosti. Celkově velice dobré, jen o chlup za Thurs.
H.: Další dávka německého pagan metalu byla na programu v podobě XIV Dark Centuries. Dokud jsem znal jen jejich jméno, ale ne muziku, považoval jsem je za to kvalitnější z německé pohanské scény, ale čím déle uběhlo času od chvíle, kdy jsem se konečně do jejich tvorby pustil, tím více jsem přesvědčen, že jsem se mýlil, na čemž nic nezměnilo ani koncertní vystoupení. Je pravda, že to pořád bylo o třídu výš než včerejší Varg, ale to upřímně za až zas tak velkou pochvalu nepovažuji (to je jako kdybyste prohlásili, že je lepší šlápnout do bahna než do hovna, což sice pravda je, ale moc velká výhra není ani jedno, takže asi tak). Zejména v rychlejších písničkách, kterých byla v setu většina, to znělo (a také vypadalo) jako takový ten nepříliš sympatický kolovrátek, ale na druhou stranu, pomalejší hymničtější songy působily o poznání lépe. Německé publikum ovšem moje problémy nemělo a XIV Dark Centuries odměňovalo bouřlivým potleskem. I když v tomto případě možná opravdu bude chyba na mé straně, jelikož i kolega Ježura tvrdil, že se mu to celkem líbilo, ale to už vám řekne sám…
Ježura: Tak si říkám, jak je možné, že sobotu začínám hodnocením XIV Dark Centuries, když jsme po areálu s H. pobíhali oba, a to od jeho otevření. Thurs mě evidentně nijak zvlášť nezaujali, když si z jejich vystoupení nepamatuji zhola nic. Sycronomica mě znechutila natolik, že jsem odběhl do místního metalmarketu a na stejném místě jsem strávil přes polovinu setu i následujících Singapurců Impiety. Když jsem se vrátil zpátky na tribunu, docela jsem zalitoval, protože to těch pár zbývajících minut vypadalo jako poctivé a sympatické zlo. Škoda, někdy příště. Ale teď už k proklamovaným Durynčanům. XIV Dark Centuries jsem onehdá recenzoval jejich novinku “Gizit Dar Faida”, takže jsem trochu tušil, co můžu čekat. A dokud se hrálo z novinky, přišlo mi to obdobně slušné jako z desky. Žádný velký zázrak, ale mozek mi rozhodně nechtěl opustit dutinu lebeční všemi otvory najednou, což je pro německý pagan metal docela solidní pochvala. Bohužel, z novinky toho nezaznělo příliš a starší tvorba mě z pódia neřekla prakticky nic. Sice to pořád nebyl úplný průser, ale doma bych si to rozhodně nepustil. XIV Dark Centuries mě však přese všechny zápory utvrdili v domnění, že patří k tomu lepšímu, co mává německou vlajkou a hraje to pagan metal…
H.: Na další Wolfchant padl černý Petr v podobě skupiny, která bude v zájmu zachování sil vynechána. Jednak mne osobně odpuzoval fakt, že mělo jít o další německý pagan metal, jednak byla potřeba načerpat trochu energie před zbytkem programu, jenž sliboval opravdu zajímavá jména a zážitky, což se nakonec i vyplnilo. Jen pro úplnost mohu ještě dodat, že jsem z Wolfchant přece jenom zhlédl poslední skladbu a kromě toho, že se na pódiu proháněli hned dva zpěváci, to nakonec znělo dost slušně, až mě štve, že jsem radši nezaříznul XIV Dark Centuries.
Ježura: Tady nemám co dodat, neboť jsem Wolfchant obětoval na oltář nasycení sebe sama a z jejich vystoupení jsem slyšel leda posledních pár minut. A to co H. přišlo dost slušné, jsem zařadil do škatulky “ne úplně na blití, ale poněkud prvoplánové”. A ani dva osvalení pěvci tomu moc nepomohli…
H.: Dark Fortress byli první (a vlastně i poslední) německou kapelou na letošním Ragnaröku, která zahrála opravdu dobře. U prvního songu to sice značně haprovalo a už už se schylovalo ke zklamání, když vtom se skupina s druhým válem “The Silver Gate” rozjela a vystřihla parádní set, v jehož rámci zazněly třeba (pokud mne chatrná paměť nešálí) “CataWomb”, “To Harvest the Artefacts of Mockery”, “Ylem” nebo závěrečná drtička “Baphomet”, která se ukázala být koncertní tutovkou. Vtipná mi však v případ Dark Fortress přišla světelná show, u níž bych se vážně nedivil, kdyby někomu způsobila epileptický záchvat – například u “The Silver Gate” (tj. téměř sedm minut) to blikalo bez přestávky celou dobu. Jen škoda, že v některých momentech byla utopena sólová kytara, což například citelně pohřbilo třeba refrén (opět ji můžeme dát za příklad) “The Silver Gate”. Samotný přednes Dark Fortress byl však více než skvělý.
Ježura: Spolu s Dark Fortress započala série vystoupení, jejichž tvorbu jsem znal buď velmi povrchně nebo vůbec, ale sliboval jsem si od nich přinejmenším slušný zážitek. A hned Dark Fortress předvedli, že jsem se netěšil zbytečně. Nemohu srovnávat se studiovou tvorbou nebo jinými koncerty, ale ten na Ragnaröku mě dostal řádným způsobem. Nehorázně našláplý death/black na mě zafungoval dokonale a nemít skřípnutý nějaký prokletý sval mezi lopatkami, mlátil bych hlavou ještě mnohem více. Závěrečná bomba “Baphomet”, kterou si někteří přítomní vyřvali, pak celý set uzavřela vskutku fenomenálním způsobem.
H.: První opravdu velký zážitek soboty přišel se švédskými folkaři Fejd, kteří pro mne osobně byli jedním z taháků Ragnaröku, ale že to bude až takhle dobré, to jsem nečekal. Ústřední bratrské duo Patrik a Niklas Rimmerforsovi strčili svým řáděním do kapsy členy kdejaké metalové kapely, aneb prý že se headbanging nedá provozovat s housličkami nebo balalajkou. Do jisté míry mne i překvapilo, že Fejd zvládli svou muziku živě reprodukovat natolik věrně, navíc člověka potěšilo, že se neschovávali za nasamplované pozadí, ale že vše opravdu odehráli. Občas to sice vypadalo, že Patrik těch svých sto nástrojů nestihne střídat, ale stihl, nechyběl ani jeho (resp. jejich) skvělý vokál, a to místy včetně lahůdkových vícehlasů. Celkově mi přišlo docela zajímavé, že živě hudba Fejd (a výtečný zvuk tomu opravdu napomohl) zároveň folkověji, že ony folklórní nástroje vynikly ještě více, a zároveň i rockověji díky dunící rytmice. Každopádně, naprosto skvělá show, které se právem dostalo fantastického přijetí od publika.
Ježura: Vážení, tomu, co předvedli Fejd, říkám nářez a je úplně jedno, že se na něm nepodílely elektrické kytary! Pětice mužů předvedla takovou show, že ještě teď stěží chápu, čeho jsem to byl vlastně svědkem. Špičková práce s nástroji a naprosto dechberoucí vokál bez jediného falešného tónu, to byly hlavní příčiny šílenství, které se mezi lidmi strhlo. Ještě jsem neviděl, aby na prakticky čistě folkovou kapelu lidé řádili tak jako na Fejd a stejně tak se mi ještě nepoštěstilo být svědkem tak aktivní pódiové prezentace, která svou energií, jak už správně podotkl H., zesměšňovala kdejakou našlapanou metalovou formaci. Jak lidé, tak muzikanti odvedli špičkový výkon a bylo to snad vůbec poprvé, co se na Ragnaröku přidávalo nad rámec vyhrazeného času. Klobouk dolů…
H.: Člověk se ani nestačil vzpamatovat a vedle už se chystal další skvělý koncert, tentokráte v podání Irů Mael Mórdha, na něž jsem byl hodně zvědavý. A modře pomalovaní pánové předvedli opravdu strhující výkon, zejména zpěvák Roibéard Ó Bogail, jenž ukázal, jak se má chovat správný frontman. Sympatické vystupování, bezchybná interakce s publikem a v neposlední řadě samozřejmě naprosto dechberoucí vokál. Pódium charakteristické irské atmosféře jejich hudby neuškodilo ani v nejmenším, možná právě naopak. V téhle ostrovní zemi ten přemýšlivý folk holt prostě umí. Mael Mórdha beze zbytku ukázali, proč jsou mnohými vedle Primordial a Cruachan považováni za nejlepší žánrovou skupinu své domoviny. A vrchol setu? Pro mě výtečná “The Serpent and the Black Lake”!
Ježura: Irsko je zemí, kde se hrdá krev předků bouří i v současnosti, a proto není divu, že se i zde daří hudbě, která vypráví o dobách minulých. O Mael Mórdha jsem doposud slyšel leda tak z nadšených proslovů jednoho známého, ale naše první živé setkání mě ujistilo, že ten člověk nelhal. Z koncertu Mael Mórdha jsem si odnesl podobný dojem jako z toho, který odehráli jejich krajané Primordial na loňském Metalfestu. Bylo to sugestivní, charismatické, nesmírně uvěřitelné a ve všech ohledech úžasné. Nevím, jak to ti Irové dělají, ale jejich muzika na mě prostě platí a Mael Mórdha dokázali, že ani oni nejsou výjimkou. Už se těším, až mi vyrazí dech nějaká irská kapela – zatím je to totiž čisté skóre.
H.: Oproti tomu legendární Skyclad jsem nikdy příliš neposlouchal, přesto jsem rád, že jsem měl konečně možnost tyto praotce folk metalu vidět. A musím uznat, že ani oni nezůstali nikomu nic dlužni a zahráli po čertech povedený energický set. Při pohledu na ně by to do nich člověk neřekl, ale i tak do toho všichni vložili všechno a z jejich přednesu přímo sálalo nadšení. Když to hudebníky opravdu baví, někde se to vždy odrazí, což Skyclad potvrdili. Tři čtvrtě hodinky v jejich doprovodu bylo pryč dřív, než se člověk stačil vzpamatovat – a právě to je jedna z věcí, podle nichž poznáte výborný koncert.
Ježura: Skyclad patřili k tomu nevelkému počtu interpretů, od nichž jsem už pár songů slyšel, ovšem o znalosti tvorby se hovořit rozhodně nedalo a koncert měl tedy posloužit jako jakýsi test, zdali se mám pokoušet probírat se jejich diskografií. A Skyclad mě naprosto rozsekali. Sice nepřišli s žádným tvrdým metalem ani přespříliš rozjímavou náladou, ovšem jejich energické skladby plné typicky ostrovních melodií zafungovaly skvěle. Vše jen umocnilo civilní a veskrze sympatické vystupování všech muzikantů, na kterých bylo vyloženě vidět, že si show užívají. A jestli jsem se předem bál, jak na Skyclad zareaguje publikum, Němci mě nadmíru potěšili, protože předvedli odezvu jak se sluší a patří. Dokonce se několikrát strhl i menší mosh pit, což jsem tedy vážně nečekal. Zazněly jak aktuální, tak starší skladby z éry Martina Walkyiera, a všechny zněly skvěle. Závěr patřil hitu “Inequality Street” a moje spokojenost atakovala mety nejvyšší. Dal bych si to s chutí ještě jednou. A potom znovu…
H.: Pokud srovnáme vystoupení Absu na Ragnaröku s loňským Brutal Assaultem, v Lichtenfelsu to bylo minimálně o dvě třídy výše. Důstojný hrací čas, délka setu, tma, podpora světel a hlavně – kapela v ten večer ve skvělé formě. Baskytarista Ezezu a kytarista Vis Crom již nepůsobili tak staticky, zvláště Ezezu dělal, jak se říká, pořádnou show, přesto na sebe největší díl pozornosti stále strhával zpěvák a bubeník v jedné osobě, Proscriptor McGovern, který si samozřejmě opět nenechal ujít příležitost předvést svůj legendární ječák, z něhož praskají ušní bubínky (Ježura potvrdí – on je neznal, pročež si málem cvrnknul do textilu, jak se toho lekl (smích)). Snad jediná nevýhoda německého setu byla, že mlha byla místy tak hustá, že za ní Proscriptor nebyl téměř vidět a člověk si tak nemohl vychutnat jeho šílenou práci s bicími, na níž je muzika Absu do velké míry postavena. Kromě toho mi přišlo, že si Proscriptor čím dál tím víc vokálních linek začíná dělit s Ezezem, přesto – výtečná záležitost.
Ježura: Pokud správně počítám, do nástupu Absu jsem absolvoval čtyři brilantní koncerty v řadě, a proto jsem potřeboval trochu vydechnout. Thrash/black není mojí výsostnou parketou, a tak jsem většinu setu strávil zevlingem okolo merchandisu, doplňováním tekutin i živin, a dalšími rozličnými kratochvílemi. Samotnému koncertu jsem tak věnoval odhadem čtvrthodinu, během které jsem stihl zaregistrovat dvě věci – první byl Proscriptorův legendární ječák (a H. nepřehání, vážně jsem se leknul jako blázen) a tou druhou pak skutečnost, že Absu vážně umí. Já jsem to sice zcela docenit nedokázal, ale fanoušci museli být v extázi, protože tohle byla vážně síla.
H.: Do kolen mne dostali Einherjer, kteří předvedli, jak se má správně hrát viking metal! Společně s následujícími Moonsorrow dostali od pořadatelů nejdelší čas na festivalu a dokázali jej zužitkovat do poslední vteřiny. Nechyběla hutná atmosféra, opět proudy mlhy, které ovšem zrovna v tomto případě byly spíše k dobru, ani perfektně zvolený setlist, v němž se kromě povinných kultovek jako “Dragons of the North”, “Far Far North” nebo “Ironbound” dostalo i na méně známé kusy jako “Crimson Rain” nebo “Wyrd of the Dead”. Einherjer zahráli ukázku ze všech pěti desek, přičemž z té poslední “Norrøn” nejvíce potěšila “Varden brenne”, v níž se naplno projevilo další obrovské plus vystoupení Einherjer – naprosto geniálně provedené vokály. Z čistých chórů doslova mrazilo v zádech, stejně ale i z krkavčího křiku Frode Glesnese, jenž měl ten večer v hrdle naladěno opravdu neskutečně a své linky odzpíval snad ještě lépe než na deskách. Pro mě třetí nejlepší vystoupení Ragnaröku po A Forest of Stars a Nachtmystium, kteří jsou ještě před námi.
Ježura: Dobře třetinu setu Einherjer jsem strávil buď na podpisovce Skyclad nebo pokecem se zbytkem výpravy a věřte nebo ne, teď si za to celkem nadávám. Když jsem totiž nakonec dal na neustálé vynášení Einherjer do nebes od H., nelitoval jsem ani vteřinu. Tohle je prosím viking metal, jak se patří, a nejsou k tomu potřeba žádné trapné pózy, dřevěné meče nebo plastové rohaté helmy. Když Einherjer hráli, Quorthonův duch byl nablízku a atmosféra se dala krájet. Nic konkrétního ze mě sice nedostanete (proč taky, když už to udělal H., který je stran Einherjer poněkud erudovanější), ale přísahám, že tohle byl koncert jak víno, na který jen tak nezapomenu.
H.: Na Moonsorrow, asi největší kapele festivalu, mi přijde velice zajímavé dvě věci. První – technici to zase jednou hodně přehnali s umělou mlhou, a to do té míry, že mi trvalo skoro celý první song, než jsem zjistil, na jaké straně pódia jsou umístěny klávesy… na druhou stranu je ovšem nutné uznat, že hustá mlha společně s modrým nasvícením značně podpořily atmosféru, s níž se pojí věc druhá – Moonsorrow se rozhodli kompletně přehrát svou poslední desku “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”. To má jistě svá pro i proti… na albu jsou pouze dlouhé skladby, díky čemuž se koncert slil v jednu velkou mohutnou stěnu zvuku bez záchytných bodů. Na druhou stranu, stejně jako na samotné nahrávce, i v živém provedení skladby excelovaly zejména v celkové atmosféře, tudíž z vystoupení Moonsorrow zbyl jen jeden celistvý zážitek bez bližších detailů, avšak nutno říct, že ten jediný pocit je naprosto jednoznačný – bylo to super. Rozhodně bych byl pro to, aby kapely hrály na koncertech celá alba od začátku do konce častěji.
Ježura: Od posledního Brutal Assaultu, kde mě Moonsorrow nikterak nenadchli, uplynulo už docela dost vody a já jsem se mezitím stihl docela obstojně seznámit s jejich studiovou tvorbou, takže jsem čekal, že si to u mě vylepší. A věřte nebo ne, přesně to se stalo! Zamlžené pódium a všudypřítomná tma totiž Moonsorrow vysloveně svědčí. Jenže i v té tmě a mlze bylo jasně vidět, že se pánové do muziky řádně opírají, v čemž vyloženě exceloval kytarista Mitja Harvilahti. Pro obecenstvo Ragnaröku si Moonsorrow přichystali specialitku v podobě přehrání celého alba “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa” a za sebe musím říct, že to byl vynikající tah. Vystoupení totiž přejalo charakter desky, plynulo stejně jako cesta ústřední postavy alba a já si to celé mimořádně užíval. Když dozněla poslední skladba, která jediná nepocházela z “Varjoina kuljemme kuolleiden maassa”, a Moonsorrow vyklidili pódium, byl jsem nadšen.
H.: Famózní jízda pokračuje s americkými feťáky Nachtmystium. A jak jsem již naznačil výše, opět se jednalo o dechberoucí zážitek. Tuto formaci dalece předchází její pověst něčeho nevídaného a soudě čistě dle vystoupení v Lichtenfelsu, Nachtmystium své pověsti dostáli a ještě ji předčili. V živém provedení byla jejich muzika oproti studiové podobě značně jiná, mnohem extrémnější, surovější, doslova až destruktivní psychedelická masa zvuku. Výkon hudebníků – neuvěřitelný. Pokud by mi někdo řekl, že si těsně před koncertem v backstage pánové šlehli nějakého speedu, rozhodně bych tomu věřil, protože hráli na pokraji transu. Blake Judd byl jediný, kdo se na festivalu se svým projevem dokázal srovnat s démonickým projevem zpěváka A Forest of Stars, ale i jej samotného zastínil klávesák Sanford Parker, u něhož byly vulgární posunky směrem k publiku ještě nejblíže konvenčnímu chování. Postupem času se koncert dostal do podoby, kdy se ona zmiňovaná destruktivnost opravdu zhmotnila, a vystoupení se zvrhlo do čisté anarchie, při níž létalo nástrojové obsazení vzduchem, do lidí, tříštilo se o zem. A do toho neustále zničující hudební produkce… například mohutný refrén “Assassins” a jeho slova “We feel nothing and are nothing”, která vystihují celé Nachtmystium, zní doteď v uších…
Ježura: Už si ani pořádně nepamatuji proč, ale k vystoupení Nachtmystium jsem se přimotal víceméně náhodou, protože jediný pokus, který jsem někdy v uplynulém roce učinil s jejich tvorbou, dopadl prachbídně. Jenže když jsem se tam tak postavil a začal se věnovat muzice, došlo mi, že jsem svědkem něčeho geniálního. Jak jsem později zjistil, proti víceméně poklidným studiovým nahrávkám působí živě prezentovaná hudba Nachtmystium jako drtivý kopanec okovanou botou do obličeje. A tak jsem tam stál a nechal do sebe kopat, protože to bylo něco vážně fenomenálního. Dost určitě zfetovaní muzikanti působili, jako by dělali doprovod apokalypse a nezůstali nic dlužni heslu “po nás potopa”. O převážnou část pozornosti se dělili klávesák Sanford Parker a kytarista a zpěvák v jedné osobě, Blake Judd. Ten s kytarou vyloženě šílel a působil dojmem, jako by ho motivovalo samo peklo. Pana Parkera však dost určitě motivovala nějaká světská substance, protože jeho pódiové excesy nabraly vyloženě destruktivní charakter. Když se k těmhle dvěma přidal přiběhnuvší člověk, kterého jsme později identifikovali jako zpěváka Agrypnie, šílenství dostoupilo vrcholu. Tihle tři se začali všemožně hecovat, pošťuchovat a vzápětí létaly vzduchem stojany na mikrofony, mikrofony samotné a konečně také totálně sjetý Sanford Parker, který si neodpustil několik výletů na ruce publika. Normálně bych asi řekl – hovada. Ne však v tomhle případě, protože v kombinaci s tou šílenou, geniální, šíleně geniální a geniálně šílenou muzikou šlo o naprosto uhrančivou podívanou, která mě naprosto odrovnala. Pro mě se stali Nachtmystium naprostým vrcholem celého festivalu. Never stop the madness!
H.: Definitivní tečku za Ragnarökem učinili rumunští Dordeduh alias současné působiště dvou někdejších tahounů Negură Bunget. Musím se přiznat, že v této chvíli už mnou značně cloumala únava, tudíž jsem většinu setu jen prostál se zavřenýma očima, poslouchal a pohupoval se rytmu, místo na vnímání bližších detailů už mi jaksi nezbylo. Samozřejmě nechyběly tradiční nástroje (resp. pro metal netradiční), atmosféra byla hutná, ale víc ze mě nedostanete. Ovšem i tak považuji vystoupení za Dordeduh, jen jsem si ho užil trochu jiným způsobem, než je nevěřícné zírání s otevřenou hubou jako v případě Nachtmystium.
Ježura: Program se nachýlil ke konci a i v tomto případě to bylo moje první setkání s kapelou. I tentokrát to dopadlo velmi dobře a Dordeduh se u mě zapsali zdobným písmem. Bližší charakteristiku, než “působivé vystoupení” po mně však nechtějte, neboť po tom nepříčetném divadle, které předvedli Nachtmystium, jsem ani nepotřeboval být unavený, abych set Dordeduh strávil ve stavu ne nepodobnému meditaci. Jako tečka za celým festivalem však Dordeduh zafungovali skvěle a já se pomalu začínám těšit na šestý ročník Phantoms of Pilsen, kde se opět shledáme…
