Jaye Jayle – Prisyn 18.8.2020 H.  Když jsem si v roce 2018 pouštěl desku „No Trail and Other Unholy Paths“, Jaye Jayle jsem neznal. Hodně rychle jsem ale zjistil, že se jedná o hudbu, kterou stojí za to poslouchat. Zejména skladba „No Trail (Path Two)“ je naprosto fenomenální a doteď si vzpomínám, jak automaticky naskočila husí kůže hned při prvním poslechu. Úvodní dvojsong sice nadcházející stopy chvíli převyšoval, ale zanedlouho se ukázalo, že ani v dalším průběhu album nijak neselhává. I další písničky jako „As Soon as Night“ nebo „Cemetery Rain“ jsou nádherné a rád si je čas od času připomenu. Stejně jako celé „No Trail and Other Unholy Paths“.
Blood Stronghold – Spectres of Bloodshed 17.8.2020 H.  Australské kapele Runespell jsme se zde již věnovali poměrně intenzivně. Ostatně není zas tolik skupin, které by tu měly zrecenzovanou kompletní diskografii včetně neřadových počinů (jasně, svou roli hraje fakt, že pod hlavičkou Runespell toho zas tak moc ještě nevyšlo). Myslím, že nám tedy neuškodí, když si zde konečně pořádně představíme také Nightwolfovu druhou kapelu Blood Stronghold. Pojmenování druhá kapela ovšem může být poněkud zavádějící, poněvadž Blood Stronghold ve skutečnosti vznikli dříve než Runespell, a i když na řadové desky jsou na tom oba projekty vyrovnaně, tedy oba mají tři dlouhohrající kusy, diskografie Blood Stronghold je díky delší činnosti bohatší na krátké nahrávky.
Maserati – Enter the Mirror 15.8.2020 H.  Americká psychedelická stálice Maserati sdílející jméno s italskou značkou luxusních aut si se svou novou deskou dala docela na čas. Minulé album „Rehumanizer“ vyšlo už před pěti roky, ale nejdelší pauza mezi dlouhohrajícími nahrávkami v historii Maserati nebyla jediným důvodem, proč se měl člověk na „Enter the Mirror“ těšit. Za prvé, Maserati jsou prostě super kapela. Nevím jak vás, ale mě to fest baví a podobnou muziku stojící na přísném rytmickém diktátu chovám ve velké oblibě. Maserati tuhle formuli umí jak páni a tepou psychedelický rock vytuněný o výraznou elektronickou složku ve vysoké kvalitě.
Panzerfaust – The Suns of Perdition II: Render Unto Eden 14.8.2020 Dantez  „Render Unto Eden“ je druhou částí tetralogie kanadských Panzerfaust, kteří se, dle insertu, v sérii zabývají „zhoubnými epizodami minulého století, na něž pohlížejí skrze zanesené filosofické čočky“. Spojení kapitol poskytne „chmurnou předzvěst o budoucnosti lidské rasy“. Panzerfaust své pesimistické proroctví sdělují black metalem, který navazuje na zvuk francouzské avantgardy a žánrové ortodoxie obecně. V kytarových motivech není těžké prokouknout inspiraci Deathspell Omega, Kanaďané se ale s experimentací krotí. Už při prvním riffu je sice jasné, odkud vítr vane, díky přímější kytarové práci ovšem Panzerfaust mají často rapidnější tah na bránu. Na novince rovněž zůstává vypiplaná práce se střídáním rytmiky, temp i vokálních poloh.
Deadlight Sanctuary – Thaumaturgical Rites of the Damned 12.8.2020 Metacyclosynchrotron  Deadlight Sanctuary mě zpočátku zaujali už svým názvem. Možná autor hledal jen hustodémonský název, ale já si vzpomněl na světlíky neboli deadlights. Fanoušci „It“, „Insomnia“ nebo „The Dark Tower“ od Stephena Kinga určitě ví, že každý, kdo je zahlédne, pravděpodobně zahyne v křečích zbaven příčetnosti. Zmínky o světlících nebo todesové temnotě v jeho knihách vždy dovedly rozdráždit mou představivost, a pokud byl nějaký hudebník zasažen podobným způsobem, určitě bych chtěl slyšet, jak by ono pohnutí zhudebnil (bez ohledu na žánr). Samozřejmě, že vydání skrze Sentient Ruin Laboratories a Iron Bonehead slibovalo hnusnou metalou temnotu. Každopádně i kdyby „Thamaturgical Rites of the Damned“ vydala kapela Kecske pénisz 88, určitě bych po nahrávce sáhl hned.
Il vuoto / Uncle Grasha’s Flying Circus – withoutbreathing 11.8.2020 H.  Na „withoutbreathing“ to není poprvé, co spolupracují český avantgardní umělec Willhelm Grasslich a italský muzikant Matteo Gruppi. Druhý jmenovaný má na kontě několik projektů, mezi nimiž vyjma dnes relevantního Il vuoto najdeme i jména jako Chiral nebo |||. Právě mezi ||| a Uncle Grasha’s Flying Circus, stěžejním projektem Willhelma, už v minulosti vyšlo bezejmenné splitko. Zmiňovaná nahrávka se objevila v roce 2017 a dopadla tak nějak napůl. Strana Uncle Grasha’s Flying Circus byla výtečná, zatímco počínání ||| mi přišlo jako těžká nuda. Když jsem si ale nyní svou dobovou recenzi přečetl, nejvíc mě překvapila jedna věc – už tehdy jsem tvrdil, že se obě skupiny k sobě zas tolik nehodí.
Ayr – The Dark 9.8.2020 H.  Ayr je blackmetalová kapela ze Spojených států amerických, v jejíchž řadách nenajdeme žádné známější muzikanty. Za zmínku snad stojí jen účast borce z Worsen, jehož doplňuje ještě člen koncertní sestavy též skupiny. Historie se Ayr začala psát před nějakou dekádou, kdy formace postupně vydala tři minialba „Circling“, „Eternal Sustain“ a „Nothing Left to Give“. Poté se však na několik rozpadla. I bez nápovědy vám nejspíš došlo, že tohle rozpadnutí netrvalo věčně, protože jinak bychom tu dnes o Ayr asi nepsali. Kapela se opět dala dohromady a připravila svou dlouhohrající prvotinu, jejíž nahrávání prý probíhalo průběžně celých pět let, a to i v období nečinnosti (neptejte se, taky mi to přijde divné).
Herxheim – Incised Arrival 7.8.2020 H.  Zámořské duo Howls of Ebb jsem svého času označil za jednu z nejzajímavějších a nejzvláštnějších deathmetalových formací posledních let. A vlastně si za tím pořád stojím, ačkoliv „poslední léta“ se v mezičase staly trochu zavádějícím pojmem a asi by se hodilo to časové období zkorigovat na dobu, kdy byli Howls of Ebb aktivní. Kapela to totiž v roce 2017 zabalila a v jejím případě to obzvlášť zamrzelo. Howls of Ebb sice po sobě nezanechali velké množství nahrávek, ale všechny jejich počiny jsou výrazné a zELeVthaND / RoTn’kbLisK si na nich vypracovali zvláštní, neotřelý a jasně rozpoznatelný sound, jehož prostřednictvím na deathmetalový žánr nahlíželi svěžím způsobem. Takových skupin je vždycky škoda.
Paysage d’hiver – Im Wald 6.8.2020 Sicmaggot  Paysage d’hiver patří na blackmetalový Olymp, alespoň ten ambientně laděný. Kapela k dokonalosti kultivuje rovnici předestřenou Burzum. Wintherr sebral fundamenty z „Hvis lyset tar oss“ a přetavil je do kompaktnějšího celku, jehož prvky dohromady fungují lépe než u Varga. Paysage d’hiver balancují zvukovou surovost s ambientní opojností. Elektrická kytara prolínající se se zvuky vichru a praskajícího sněhu vytváří atmosféru, u které by zamrzl i samotný Blashyrkh. Vše doplňuje rafinovaná práce s vokály, syntezátory i smyčci a flétnami – vždy bez inklinací ke směšnosti či patetičnosti. Demo „Paysage d’hiver“ z roku 1999 je ukázkovým blackmetalovým eposem, který dokonale kloubí řezavý lo-fi zvuk a hutnou atmosféru s citem pro evokativní riffy a aranže.
Akolyth – Akolyth 5.8.2020 H.  Nikdy jsem neměl problém v recenzích plýtvat prostorem na zdánlivě nepodstatnou omáčku. Možná proto, že mi zpravidla úplně nepodstatná nepřijde (nakonec proč bych ji psal, kdybych si myslel, že nemá význam, že jo). Naopak mám tyhle kecičky okolo kapely poměrně rád, protože často pomohou uvést do kontextu a leckdy i předestřít, o čem by mohlo být vlastní album. Obzvlášť užitečné u menších jmen, které nezná každý druhý posluchač jako svoje boty. Na druhou stranu tu ale s oblibou píšeme o toxických plivancích undergroundové scény. Mnohé tyhle skryté formace nejsou skryté jen svým věhlasem, ale také minimem informací o nich známých.
Tsalal / Tetragrammacide – Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal 3.8.2020 H.  Tetragrammacide a Tsalal na společné nahrávce – to je prakticky dream team pro každého fandu zkurveně prasáckého black / noise bordelu. Když jsem se o vydání desetipalce „Pact of Eschatological Islamic Spiritual Ordeal“ dozvěděl, upřímně mi tahle zpráva udělala radost a na výsledek jsem se těšil. Než se dostaneme k vlastnímu splitu, pokusím se vysvětlit důvody, proč se mi tahle kombinace zdá tak lákavá. Tsalal považuji za neprávem přehlíženou záležitost. Bezejmenný debut, který vyšel původně na audiokazetě v roce 2012 a později pod názvem „ללַצָ“ také na vinylu, je fakt maso.
Cult of Fire – Moksha / Nirvana 2.8.2020 Metacyclosynchrotron  O věhlasu Cult of Fire nemá smysl dlouze psát, všichni víme, co pánové v poslední dekádě dokázali, a faktem jest, že bez kvalitních nahrávek by ten úspěch možný nebyl. „Triumvirát“ si v mých očích udržel pozici jedné z nejlepších blackmetalových nahrávek, co u nás kdy vyšly, a druhé „मृत्यु का तापसी अनुध्यान“ lze stále považovat za silné album. Čas se sice na něm dle mého názoru nehezky podepsal, ale chvíle, kdy se mi při poslechu vařila krev a vstávaly chlupy na těle, si pamatuji stále dobře. V následujících letech kvalita materiálu z pera Infernal Vlada poněkud kolísala, ale posluchač se i tak dočkal několika silných skladeb, a to jak v rámci Cult of Fire a Death Karma, tak i jinde. Namátkou bych třeba zmínil song „Sfúknutý plameň“ ze splitka „Grave of Fire, Seal ... Forndom – Faþir 31.7.2020 H.  Švédský muzikant H. L. H. Swärd vystupující pod hlavičkou projektu Forndom dokázal zaujmout již na svém debutovém minialbu „Flykt“ z roku 2015 a svůj talent potvrdil i na o rok mladší dlouhohrající nahrávce „Dauðra dura“. Poté se Forndom na chvíli odmlčel a vlastně to není úplně špatně. Přijde mi rozumnější si dát na chvíli oddech, radši nechat nový materiál uzrát a poté přijít s deskou, která svým předchůdcům nedělá ostudu… Nehledě na to, že Forndom v mezičase úplně nezahálel. H. L. H. Swärd své původně jen studiové dítko přenesl i na koncertní pódia.
Fortress of the Olden Days – Verlassenheit 29.7.2020 H.  Stulpert, STLPRT nebo také Entheogen je borec, s jehož jménem už jsme se letos v našich recenzích setkali hned dvakrát. Frajer má totiž rozjetých vícero projektů a prakticky všechny stojí za poslech, přinejmenším tedy dle mého skromného názoru, a právě to byl důvod, proč jsem se rozhodl zde jeho muziku představit. Konkrétně jsme si už povídali o bezejmenném demosnímku A Binding Spirit a ípku „A Nocturnal Emanation“ od Zalmoxis. V obou případech se jednalo o výtečný materiál hodný vaší pozornosti. Pokud jste tedy příslušné recenzi minuli (anebo jste je neminuli, ale na poslech jste se vysrali), mohu i zpětně doporučit, abyste se na obě nahrávky podívali a zkusili jim dát nějaký poslech.
Revenge – Strike.Smother.Dehumanize 28.7.2020 Sicmaggot  Když jsem v 15 slyšel „War Cult Supremacy“ od Conqueror, tak mi unikalo, čím je ten rambajz vlastně zajímavý, jenže jak můj vkus postupně rostl, začínal jsem přicházet na chuť nejen složitější muzice, ale i primitivním škaredým chlívům. Poté, co mě zlomila prvotina Archgoat, byla cesta otevřená, abych Conqueror zpětně docenil, ale dříve přišla Odplata. Poměrně dobře si pamatuji, jak se mé rozpaky z tehdy čerstvé nahrávky „Infiltration.Downfall.Death“ postupně měnily v zájem a po zhlédnutí setu Revenge v rámci tour s Arkhon Infaustus a Angelcorpse jsem se stal už tuplovaným fanouškem. Bordel, námrd, případně demence a pičovina jsou samozřejmě označení, která hudbu Revenge vystihují.
Kły – Wyrzyny 27.7.2020 H.  Debutová deska „Szczerzenie“ polského projektu Kły před dvěma lety nachystala příjemné překvapení. Tehdy jsem se s touhle formací setkal poprvé a došel jsem k názoru, že se jedná o skvělou záležitost, kterou nebude radno opomíjet. Už zpětně dostudovaný demosnímek „Taran-Gai“ věštil, že se v Kły skrývá dost potenciálu, ale až první dlouhohrající počin tento potenciál rozvinul naplno a ukázal, že se v Polsku rýsuje další skupina, jejíž tvorbu se prostě vyplatí sledovat. Kły se totiž na „Szczerzenie“ podařilo něco, co mnohdy nezvládnou ani kapely s výrazně větším počtem počinů v diskografii. Poláci zvládli přijít se svébytným a neotřelým zvukem.
Sightless Pit – Grave of a Dog 25.7.2020 Sicmaggot  Budeme-li pod pojmem superkapely chápat spojení hvězdných hudebníků, ve světle jejichž spolupráce by se měla podlamovat kolena narvaným stadionům, pak tento pojem nezvládne naplnit ani jeden projekt na extrémní / undergroundové scéně. Ať by se mělo jednat o metal, industrial, gotiku nebo jakoukoliv podobnou obecnou škatulku. V těchto vodách lze s pojmem superkapela operovat snad jedině v tom případě, pokud si pod ním představíme kooperaci hudebníků různých již zavedených kapel, které si už v relativním měřítku svého oboru vydobyly nějaké renomé. Za takových okolností pak lze za superkapelu nepochybně považovat také americký projekt Sightless Pit, v němž se potkává trojice zajímavých muzikantů.
Secrets of the Moon – Black House 24.7.2020 H.  Němečtí Secrets of the Moon během své historie prodělali výraznou změnu zvuku. V jejich případě nicméně nikdy nešlo o překvapivé obraty o 180 stupňů, nýbrž postupný vývoj a přirozené posouvání svého zvuku. Od ortodoxněji laděných počátků v éře debutu „Stronghold of the Inviolables“ (2001) se nakonec dostali k progresivnějším tendencím organicky zakomponovaným do blackmetalového základu. Řekl bych, že v rámci tohoto přístupu Secrets of the Moon vystoupali na vrchol prostřednictvím desek „Privilegivm“ (2009) a „Seven Bells“ (2012), kteréžto také považuji za nejlepší díla celé diskografie skupiny.
V rukou osudu – Chronos 22.7.2020 H.  Domácí smečku V rukou osudu jsem dlouhodobě trochu ignoroval. O její existenci mám povědomí už delší dobu. Ostatně před x lety vydali i splitko s podobně laděnou bandou Blues for the Redsun, jejíž nahrávky poslouchám docela poctivě. Navíc členové V rukou osudu působí také v blackmetalových Lichens, s jejichž muzikou nějak obeznámen jsem. Přesto jediným počinem kapely, jejž jsem si doposud pustil, bylo právě zmiňované splitko s Blues for the Redsun. Navíc to už bylo dávno, tudíž si z něj pamatuju akorát tak prd. Na koncerty potom obecně vzato dost kašlu, takže ani živě jsem s touhle cháskou nepotkal. Na druhou stranu, zas až taková ostuda to snad není, protože když nic jiného, „Chronos“ je pořád dlouhohrající debut a zkusit nějakou kapelu poprvé pořádně poslouchat na řadové prvotině není ... Wake – Devouring Ruin 21.7.2020 Cnuk  Jsou kapely, které se drží svého mustru, seč jim síly stačí. Mají svůj zajetý styl, jejž nehodlají nikterak obměňovat a t,aké mají svoje fanoušky, kteří tak už dopředu moc dobře vědí, co lze od případné novoty očekávat. Pak jsou tu ale také skupiny, u nichž lze vnímat nějaký vývoj. Tento vývoj může ve vzácnějších případech nakonec vyústit v úplnou výměnu žánrů. A to je případ kanadských Wake. Ti se totiž s novou řadovkou „Devouring Ruin“ značně odvrátili od svých původních kořenů. Wake existují už jedenáct let a studiové nahrávky vypouštěli ven hned od začátku svého fungování. „Leeches“, „False“, několik splitů, Wake se brzy etablovali ve spolehlivé grindcorové těleso.
|
