Oranssi Pazuzu – Mestarin kynsi 25.5.2020 Sicmaggot  Psát o tom, jak jsou Oranssi Pazuzu výjimečná skupina, by asi bylo zbytečné. Na tohle téma už se za ty roky popsaly stohy papíru, ať už toho pomyslného digitálního anebo toho skutečného. Ostatně i my zde na Sicmaggot, jsme k tomu přispěli a konkrétně já osobně jsem tu téhle finské formaci vždycky věnoval dost prostoru. Ostatně, „Muukalainen puhuu“ bylo prvním albem vůbec, jemuž se u nás na stránkách dostalo nejvyšší možné známky 10/10. To byly ty časy, kdy jsme ještě lpěli na číselném hodnocení nahrávek. A nešlo o poslední desítku, která tu na adresu Oranssi Pazuzu přistála. I nyní si ale nemyslím, že by šlo o přestřelená čísla, protože Finové přinesli něco zvláštního, pulzujícího a svébytného. To si ocenění vždy zaslouží. Stejně tak by asi bylo zbytečné se rozepisovat o tom, jak ... Succubus Seducers – Hellig esoterisk dekadens 24.5.2020 Metacyclosynchrotron  V recenzi The Third Eye Rapists jsem sliboval, že něco napíšu o demu Succubus Seducers (nebo ϟuccubus ϟeducers, chcete-li), tak tady to máte. V obou zmíněných kapelách jako hlavní persona působí P. Psilocin, tentokrát po boku bubeníka, který si říká D. Delirium. Ten ovšem drhnul basu na prvním demu The Third Eye Rapists a řval na pozadí perfektního EP „Deathtrip Transcendence“. Není bez zajímavosti, že tu dále hostují Master Motorsåg z Bestial Mockery / Tehom, Alex AIDS, původní bubeník The Third Eye Rapists / Morbid Insulter, a jakýsi C.A.. Tipuju, že tu někde hulákají, ale upřímně teda nevím kde.
Dark Fortress – Spectres from the Old World 23.5.2020 H.  Dark Fortress jsem vždycky považoval za to lepší, ne-li rovnou to nejlepší, co se dá najít v rámci „mainstreamového“ black metalu. Nikdy jsem sice kapelu neřadil ke svým skutečným oblíbencům, ale její tvorba se mi zdála sympatická a měl jsem k ní docela respekt. Což nemohu tvrdit o mnoha skupinách, které se věnují melodičtějším formám black metalu stravitelných i mimo okruh žánrových fanatiků. Dané vytyčení okruhu posluchačů Dark Fortress nepochybně splňují, neboť již téměř patnáct let patří do stáje německých Century Media Records, v jejichž portfoliu undergroundový black metal typicky nenalezneme. Dark Fortress si se svou letošní novinkou „Spectres from the Old World“ připsali na konto osmý dlouhohrající počin.
tētēma – Necroscape 22.5.2020 Cnuk  Že Mikeu Pattonovi občas jebe v palici, je obecně známo. Díky komerčnímu úspěchu desky „The Real Thing“ z roku 1989 od Faith No More se mu daří studiově realizovat kdejakou hovadinu. Začalo to představením Mr. Bungle širší veřejnosti. Jeho tehdejší školskou kapelu se podařilo dostat až do žebříčků. Následovaly spolupráce s Johnem Zornem, u jehož vydavatelství Tzadik Records vyšlo také první Pattonovo sólové album. Tím je „Adult Themes for Voice“, z určitého pohledu vrchol Pattonovi kariéry. Právě tady ukázal, že je schopen nahrát a vydat naprosto cokoliv. V tomto případě soubor vyjetých nahrávek oscilujících mezi škrábáním, pískáním a křičením. Patton se jednoduše kopal do prdele během turné Faith No More, a tak po hotelových pokojích stvořil právě toto. Jen stěží pomyslet, na čem pracuje právě teď, v období krize a ... Armnatt – Dense Fog 20.5.2020 H.  Ztrouchnivělý a zaprášený raw black metal chlemtající inspiraci z pravěké studnice žánru je v posledních letech na vzestupu. Těch kapel a projektů lze najít mraky a mnohé z nich se chápou dávno představených postupů s obdivuhodnou vervou a nasazením, díky nimž jejich přístup dává smysl, ačkoliv na první poslech a pro necvičené ucho to může vypadat jen jako další revival něčeho, co kdysi bylo a co už dávno odvál čas. Portugalští Armnatt nepochybně patří k formacím, které uctívají blackmetalovou primitivnost a stavějí na primordiálním soundu. Tady se ani nikdo nesnaží předstírat, že by snad mělo jít o umění, neboť důraz je kladen výhradně na barbarství, nespoutanost a pudy.
Ols – Widma 18.5.2020 H.  V recenzích na začínající formace se často používá několik klišé průpovídek. Někdy mohou být myšleny upřímně a autor si skutečně danou věc myslí, ale jindy se mi zdá, že jde spíš jen o obligátní plkání blbostí, bez nichž to zdánlivě nejde. Nemůžu ovšem tvrdit, že bych sám nebyl vinen jejich občasným použitím, obzvlášť v počátcích své pisálkovské kvazi-kariéry. Čím jsem starší, tím spíš se snažím se klišé vyhnout, není-li takové prohlášení skutečně na místě. Jistě si dokážete představit, o čem hovořím. Všechny ty prázdné floskule jako „na poměry začínajících skupin“, „vzhledem k podmínkám“ anebo vůbec nejdebilnější: „cítím v tom potenciál do budoucna“.
The Third Eye Rapists – Deathtrip Transcendence / Magicians of the Holocaust 17.5.2020 Metacyclosynchrotron  Na kompilačku by se mi normálně slovy plýtvat nechtělo, ale The Third Eye Rapists uctívám natolik, že nemohu zazdít asi poslední příležitost je u nás řádně představit. Končí snad Švédové svou činnost? To není úplně jasné, do budoucna nejsou vyloučeny například živá vystoupení, ale kapela uzavřela trilogii krátkých nahrávek a tím i svůj tvůrčí smysl. Znásilnění třetího oka, tři nahrávky, kapiš? Každopádně pokud byste rádi další dávku, není nutné skákat pod vlak, protože je venku první demo spřízněných Succubus Seducers. Ale o těch jindy. Hned s první demo nahrávkou „Hets mot allt“ duo A. AIDS & P. Psilocin, v návaznosti na předchozí kapelu Morbid Insulter, konkrétně a definitivně položilo základy svého vyznění.
Regarde les hommes tomber – Ascension 16.5.2020 H.  S francouzskými Regarde les hommes tomber jsem se poprvé setkal na jejich bezejmenném debutu a od té doby poslušně poslouchám každé jejich album. Ne snad, že by to byl až takový problém, když letos přicházejí teprve se svou třetí deskou, protože mezi aktuálním „Ascension“ a předešlým „Exile“ si dali docela luxusní pauzu pěti let. Přesto nemůžu tvrdit, že by mi tahle formace nějak zásadně přirostla k srdci… Pokusím se to trochu vysvětlit. První placku bych zařadil k docela fajn nahrávkám. Měla svou atmosféru, skvělý biblický přebal a pár výborných momentů. Regarde les hommes tomber uměli přiložit pod kotel a udělat dost intenzivní pasáž.
Tulus – Old Old Death 14.5.2020 H.  Tulus je skupina, k níž chovám respekt, ale nijak zvlášť jsem ji nikdy neposlouchal. Staré věci z minulého tisíciletí jsou sice těžce ok a za občasné protočení asi stojí, ale myslím si, že Norsko devadesátých let dalo světu i lepší desky, jejichž pečlivému uctívání se věnuji radši. Jestli něco, tak jsem si o něco víc oblíbil spřízněné Khold, jejichž některá alba mám vcelku rád, zejména ta starší. Obě formace spolu vždy sdílely většinu sestavy a v určitých ohledech se jejich hudba i podobá, ale právě Khold si podle mě vydobyli větší ohlas. Nicméně zpátky k Tulus. Ti se před nějakými dvaceti lety odebrali k ledu, což byl právě impulz k založení Khold. Ale poté, co Khold v roce 2006 začali pauzírovat, dvě stěžejní postavy obou formací, tedy bubeník Sarke a ... Satan – Toutes ces horreurs 13.5.2020 H.  Můj přístup ke koncertům se v posledních letech dost proměnil. Zatímco kdysi jsem na ně chodil rád a obzvlášť poté, co jsem se svého času přestěhoval do Prahy, jsem si jich užíval dosytosti. Postupně ale můj zájem opadl a ne nutně kvůli tomu, že jsem se z Prahy zase odstěhoval. Úplně vždycky, nyní i v minulosti, když jsem koncertům holdoval víc, mě na akcích nepokrytě srala jedna věc – lidi. Samozřejmě chápu, že kapely i pořadatelé nezbytně potřebují, aby jim na to živé hraní někdo chodil, ale pro mě jako pro návštěvníka jednoznačně platí, že čím méně lidí okolo mě, tím lépe. Ne náhodou jsem si vždycky nejvíc užíval takové ty pořadatelské výbuchy, kdy přijde jen hrstka platících diváků, což sice asi organizátorům nadělalo nějaké vrásky, ale mě osobně to ... Head of the Demon – Deadly Black Doom 12.5.2020 Cnuk  „Deadly Black Doom“. Smrtící černá záhuba. Head of the Demon. Hlava démona. Víc metal už to snad ani nejde. O to víc možná překvapí, jak vlastně toto Švédské uskupení zní. Já se s Head of the Demon setkávám poprvé právě nyní. Sice už mají na kontě dvě řadovky a hlavní postavy, okolo kterých se to celé točí – Thomas a Konstantin –, vydali placky i s kapelami A Mind Confused a Kaamos, ale dosud jsem o jejich tvorbu nikdy nezavadil. S vydáváním desek Head of the Demon nikam nespěchají. Fungují od roku 2012, kdy také představili svoji eponymní prvotinu. Následovníka nazvaného „Sathanas Trismegistos“ vydali až po čtyřech letech a stejný odstup nyní dělí také aktuální novinku „Deadly Black Doom“, která vychází opět o Valpuržině noci.
Dodenbezweerder – Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels 11.5.2020 H.  Dodenbezweerder je docela nové jméno, které se vylouplo na nizozemské blackmetalové scéně. Kapela vznikla teprve v loňském roce, kdy také začala do světa pouštět krátké počiny. Výsledkem jejich snažení byly dva rehearsal záznamy, jedno minialbum a jeden demosnímek. Letošek pak konečně přinesl plnohodnotný debut „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ (zkuste to říct třikrát rychle za sebou… vlastně si to zkuste alespoň zapamatovat!). Hned zkraje mohu prozradit, že „Vrees de toorn van de wezens verscholen achter majestueuze vleugels“ by mělo zaujmout ty vás, kdo si libujete v ohavném black metalu, protože ten Dodenbezweerder rozhodně nabízejí, a to v uspokojivé kvalitě.
Runespell / Forest Mysticism – Wandering Forlorn 10.5.2020 H.  Australský projekt Runespell se za období jednoho demosnímku a tří dlouhohrajících desek zařadil k mým oblíbencům. Netvrdím, že jde o srdcovku, ale ten výpravný syrový black metal na mě prostě funguje a baví mě. Mimo jiné jej vnímám jako kvalitní alternativu třeba za takové Graveland, jejichž poslední tvorba mi přijde docela jalová. Pořád bych však řekl, že asi nejde o kapelu, od níž bych musel slyšet a vlastnit úplně všechno. Což je trochu paradoxní, protože doposud poslušně poslouchám každou novou nahrávku a všechny jsem si také koupil. Stejný osud pravděpodobně nemine ani nové splitko „Wandering Forlorn“, na němž se s Runespell setkává taktéž australský projekt Forest Mysticism, s jehož tvorbou jsem se dosud neseznámil. Ale nakonec – i k objevování nových jmen mohou split alba posloužit.
Bythos – The Womb of Zero 9.5.2020 Sicmaggot  Tohle pojmenování bývá zpravidla určeno projektům z poněkud mainstreamovějších sfér, ale s trochou nadsázky bychom mohli Bythos označit jako all-star projekt finského black metalu. Tahle tříčlenná formace se zařadila k početné rodince kapel personálně napojených na jména jako Behexen nebo Horna, z právě jejichž řad se sestava Bythos rekrutuje. Vokálu se ujal Hoath Torog, zde známý jako M.S., jenž jinak své hlasivky týrá v Behexen, jejichž je zakládajícím členem, a ještě pár let nazpátek vřískal také u Sargeist. Kytaru a baskytaru si vzal na starost Infection, zde jako M.L., který je kytaristou Horna a Ajattara a také se nachází v koncertní sestavě Behexen. Posledním do party je bubeník L.R. známý z Horna nebo Trollheims Grott.
Whoredom Rife / Taake – Pakt 7.5.2020 H.  Taake mám docela rád. Muzika tohoto, nebojím se říct dnes již kultovního norského projektu se mi vždycky líbila. První tři řadovky jsou jednoduše skvosty, které se můžou postavit na roveň největším albům blackmetalové historie. Následující desky se už sice ranou trilogii nedotahují, ale pořád mi přijdou dobré a osobně mě baví. Na druhé straně bych ale netvrdil, že Taake patří k vyloženým srdcovkám. Je to super kapela, občas si její muziku pustím s obrovskou chutí, ale v pomyslném žebříčku oblíbenosti u mě nepatří na nejvyšší příčky, v důsledku čehož si vystačím s dlouhohrajícími alby. Ta poslouchám docela poctivě (snad jedině na „Stridens hus“ jsem ve své době moc času nenechal, ale ne nutně kvůli kvalitě samotného počinu), neřadové nahrávky však většinou nechávám bez povšimnutí.
Cénotaphe – Monte verità 6.5.2020 H.  Na jméno Cénotaphe pravidelně narážím už nějakou dobu, přestože francouzské duo aktuálně vydalo teprve svou první dlouhohrající desku, jež nese název „Monte verità“. Obaly jejich starších neřadových nahrávek „Horizons“, „Empyrée“ a splitu se Circle of Ouroborus totiž na člověka čumí prakticky v každém větším německém blackmetalovém distru. Tedy alespoň v těch, odkud pravidelně objednávám jako Amor Fati nebo Iron Bonehead. Musím říct, že první ukázka z „Monte verità“ (tuším, že šlo o skladbu „Aux cieux antérieurs“, ale nejsem si jistý) mě nijak zvlášť nezaujala. Přesto jsem se rozhodl dát Cénotaphe šanci, abych zjistil, jestli to teda za něco stojí, když na skupinu narážím tak často…
Black Curse – Endless Wound 5.5.2020 Sicmaggot  Dobře si pamatuji, jak mi demo amerických Black Curse hned po prvním poslechu ustřelilo prdel. „Endless Wound“ (demo sdílí jméno s debutem) totiž lechtá onen pověstný sladký bod každého, kdo si hoví v nejzanesenějším hudebním kanálu. Daří se mu to, protože si půjčuje elementy z těch nejzhnisanějších metalových útrob a pojí je do jednoho nestabilního, tlejícího, ale funkčního šlemu. O tom, že Black Curse nevyrábí chaotickou mrdku bez hlavy a paty, není pochyb již poté, co jeden odhalí soupisku kapely. Celý projekt je vlastně takovým milostným dopisem členů Blood Incantation, Primitive Man, Spectral Voice a Vasaeleth adresovaný dřevnímu / zčernalému metalu smrti.
Lamp of Murmuur – The Burning Spears of Crimson Agony 4.5.2020 Dantez  Nedávno jsem zaznamenal britský label Death Kvlt Productions, který se soustředí na vydávání černé metalové primitivity. Mezi zvučnější jména, která label neperiodicky hostí, patří třeba Autokrator. Většinu prostoru však věnuje novějším projektům, které si striktně hoví v lo-fi zvuku a black metalu druhé vlny. Vedle kvalitních projektů jako Sadisme nebo Mal du siécle sem patří i Lamp of Murmuur. Washingtonský one-man-band pracuje se dvěma polohami – s black metalem navazujícím zejména na americkou zetlelost. V druhém případě jsou to ambientní plochy, které si půjčují temné aspekty z temného dungeon synthu.
Protijed – Stres 3.5.2020 Cnuk  Kolika kapelami prošel Banán, netuším, ale vím, že když už jsem si nějakou poslechl, tak to stálo za to. I ostatní členové Protijedu, Honza, Marián a Šaman, za sebou mají několik známých jmen české scény, ať už v hardcoru nebo třeba elektronice. On to na tom českém rybníčku není zas takový problém, provázanosti lze najít na každém kroku. S Protijedem se šlo poprvé setkat před třemi lety, kdy digitálně vydali čtyřpísňové eponymní épéčeko. A tyto čtyři skladby nyní tvoří druhou půlku jejich dlouhohrající prvotiny „Stres“. Protijed se od kapel jako Balaclava, I Am Pentagon nebo Kovadlina liší tím, že do svého hardcoru přimíchává také dost z metalu, nicméně nazývat to metalcorem by už asi bylo zavádějící.
Thorns Inside – EP 2018/2019 30.4.2020 H.  Thorns Inside je začínající blackmetalový projekt z Rýmařova. Dle nejlepších žánrových tradicí se samozřejmě jedná o jednočlennou záležitost, za níž stojí mladý muzikant Kryštof Janoušek. Formace dle informací na jejích internetových portálech vznikla již v roce 2018 a na sklonku loňského roku zavěsila na internet svou první nahrávku. Minialbum s všeříkajícím názvem „EP 2018/2019“ (ačkoliv na obalu je uvedeno „Demo 2018/2019“, tak si asi vyberte, co vám líbí víc) nabízí bezmála 35 minut hudby rozdělených do pěti stop. Ípko na první pohled nevzbuzuje nějaká zásadní očekávání, protože sám autor často upozorňuje, že se jedná o „do it yourself“ počin, a přinejmenším na obalu je tato skutečnost dost znát.
|
