Iggy Pop – Free 7.1.2020 Cnuk  Iggy Pop toho má dost. Iggy chce být volný. A přesně tak také působí jeho novinka „Free“. Po enormním úspěchu předchozí desky „Post Pop Depression“, na které spolupracoval s Joshem Hommem, Deanem Fertitou a Mattem Heldersem, se rozhodl nijak nenavazovat a namísto toho přišel se zcela odlišnou hudbou. Dle vlastních slov prý za touto ráznou změnou stojí jeho únava z neustálého koncertování a propagování nové placky. „Post Pop Depression“ byla skutečně velká, uspěla jak v žebříčcích, tak u kritiků. Spojení Pop–Homme zafungovalo na výbornou a do jisté míry připomínalo onu dávnou chemii mezi Iggym a Davidem Bowiem, i když ve zcela odlišném stylu. Garážovým riffům a rockovým tempům je ale konec. „Free“ si z rockového teritoria bere totiž jen to nejnutnější. Iggy se tu nechal obklopit mladými hudebníky jako Noveller ... Mayhem – Daemon 6.1.2020 Sicmaggot  Oukej, nechoďme kolem horké kaše a řekněme si to na rovinu – tahle recenze je úplně zbytečná. Mayhem jsou titáni black metalu a jejich věhlas dalece přesahuje hranice žánru. Jejich počínání a každé nové album jsou tím pádem ostře sledované. O celkově šesté řadovce „Daemon“ to platí jakbysmet. Mluvilo se o ní prakticky všude, kde to bylo jen trochu relevantní, a snad každý časák nebo stránka, které mají nějakou spojitost s metalem, si o tuhle desku otřely hubu. Jinými slovy, všichni už „Daemon“ dávno slyšeli, vědí, jak to zní, a mají na album svůj vlastní názor. Já, vy i milion dalších šulínů, z nichž mnozí ani pořádně nemají ánung, co to je ten blek metl, ale stejně to slyšeli a mají na to erudovaný názor, ... Pseudocommando – A Home Beneath the Floorboards 4.1.2020 H.  Poslouchání harsh noisu je jako lízání análu. Rozhodně to není záležitost pro každého, spíš jen pro vymezený okruh labužníků, ale kdo objeví kouzlo téhle praktiky (ať už sexuální či hudební), ten na ni nedá dopustit a povznese se na vyšší stupeň bytí. Což jinými slovy znamená, že pokud si neužíváte rejdění jazykem po řitním věnci (a asi to platí pro lízače i vylizované), asi jen těžko doceníte hudební krásu a jemnou ekvilibristiku romantické kolekce skladeb jako „A Home Beneath the Floorboards“. Anebo tak něco. Vynecháme tentokrát předehru a půjdeme rovnou lízat prdel diskutovat o desce. „A Home Beneath the Floorboards“ je vysoce extrémní deska, již rozhodně nepobere hned tak někdo. Dokonce bych si dovolil říct, že od téhle zhůvěřilosti utečou i mnozí z těch, kdo jsou zvyklí poslouchat ... Botanist – Ecosystem 3.1.2020 H.  Můj vztah k Botanist bych nazval jako hodně rozporuplný. V zásadě se mi hodně líbí koncept kapely, a to v obojím smyslu, v jakém lze tento pojem chápat. Za prvé tu je jejich tématické zaměření na svět rostlin. Přestože nejsem botanik a na biologii jsem si na střední z ústního zkoušení pravidelně odnášel pětky jak král, přijde mi to jako hodně zajímavý lyrický rámec, na poměry extrémního metalu dokonce i docela originální, což se cení vždycky. Oním druhým konceptem jsem měl na mysli přesně tu věc, jaká většinu lidí na Botanist zaujme jako jedna z prvních, ne-li rovnou jako ta úplně první. Samozřejmě tím narážím na netradiční nástrojové obsazení. Botanist pocitově hrají black metal, rytmika a v jisté míře i vokál tomu odpovídají, ale zároveň jej tak trochu nehrají.
Lugubrum Trio / Urfaust – Bradobroeders 2.1.2020 H.  Urfaust dlouhodobě patří k mým nejoblíbenějším kapelám, z toho už jsem se zde ostatně několikrát zpovídal, takže by pro pravidelného čtenáře asi nemělo jít o nějaké překvapení. Dokonce se jedná o jednu z kapel, od nichž si objednávám většinu nahrávek hned s prvním dnem spuštění předobjednávek, a takových mnoho není (bez nadsázky bych je spočítal na prstech jedné ruky). Vesměs vynechávám živáky, které Urfaust za poslední tři roky vydali hned tři, ale jinak si jejich placky kupuju pravidelně a rád. Splitko „Bradobroeders“ na tom nebylo jinak… U limitovaných vydání se často stává, že se vyprodají okamžitě, ale zrovna u Urfaust – alespoň tedy u těch nahrávek, které mě zajímaly, poněvadž některá ta zmiňovaná live alba vyšla v dost omezených nákladech – jsem tenhle problém nikdy nepocítil.
Vaeok – Vaeok 30.12.2019 Metacyclosynchrotron  Na závěr roku se mi nakupilo vícero nahrávek, které vyžadují bližší představení, ale čert tomu chtěl, abych prostor věnoval EP nové kapely, které vyjde na začátku ledna. Důvod je velice jednoduchý. Za ten měsíc a půl, co mám „Vaeok“ k dispozici, jsem ho slyšel opravdu mnohokrát, zdejší melodie jen těžko vyháním z hlavy a při poslechu hlavně cítím jakousi neurčitou tíhu, kterou si spojuji s black metalem opravdu vysokých kvalit. Vaeok bude pro většinu neznámý pojem, ale kořeny kapely se táhnou až nějakých dvacet let do minulosti, když v USA vznikli Tenebrous. Jejich dvě nahrávky, EP „Arias Toward the Black Sun“ (2005) a dlouhý debut „Opus Magnum“ (2009), asi upadly ve všeobecné zapomnění, ale i když nemám páru, kdy jsem full-length slyšel naposledy, pár silných riffů si z něj ... Pharmakon – Devour 28.12.2019 Sicmaggot  Vždycky mi přišlo, že Pharmakon si na své obaly dokázala vybrat znepokojivé výjevy. Určitě netvrdím, že jde o ten největší hnus, co jste kdy mohli na obálce nějakého alba spatřit, přesto si dovolím prohlásit, že ty obrazy v sobě měly něco zneklidňujícího a nebyly zrovna přátelské. Ať už to byl klín plný larev na „Abandon“, lekce z biologie na „Bestial Burden“ nebo ruční hrobeso na „Contact“, mělo to svou nervózní atmosféru. Proto mě docela překvapilo, že letošní čtvrtý počin „Devour“ přišel s poměrně cudným artworkem. V jiných ohledech však naštěstí Margaret Chardiet, jak zní občanské jméno téhle experimentální hudebnice z New York City, pokračuje v tradici nastolené předešlými nahrávkami.
Haxandraok – Ki Si Kil Ud Da Kar Ra 27.12.2019 H.  U kapely jako Haxandraok se úvody recenze vymýšlejí docela jednoduše, a to si člověk ani nemusí dělat infantilní humory z názvu jejich debutové desky „Ki Si Kil Ud Da Kar Ra“. Ten sice působí jako cvičení ze slabik v první třídě základní školy (oukej, stejně jsem si ten vtípek nemohl odpustit), ale mnohem přínosnější bude si představit sestavu, poněvadž za Haxandraok stojí dva zkušení borci. Vokály a kytaru má na starosti řecký muzikant Saevus Helcath, v jehož portfoliu najdeme jména jako Devathorn, Acherontas nebo Shibalba; v minulosti se ukázal třeba i v Dødsferd, což je další poměrně známé jméno místní scény. Zpoza bicích mu kryje záda polský bubeník Marcel Szumowski, jenž se objevil kupříkladu v Besatt, ale našinec si jej jistě bude především díky jeho epizodě u Inferno, s nimiž ... Stellar Master Elite – Hologram Temple 26.12.2019 H.  Němci Stellar Master Elite mě až do nynějška docela míjeli. Vím, že jsem svého času jednu jejich desku zkoušel poslouchat, ale už si ani nemapatuju, jestli to byla „II: Destructive Interference Generator“ z roku 2013, nebo „III: Eternalism – The Psychospherical Chapter“ z roku 2015. Matně si vzpomínám jen na to, že jednalo o ambiciózní black metal, k němuž jsem si však nedokázal úplně najít cestu a z hlavy mi pokaždé rychle vyprchal. Na druhou stranu, zas tolik vůle a píle jsem tomu nevěnoval, takže jsem si Stellar Master Elite do paměti uložil jako kapelu, která by mohla mít potenciál mě zaujmout, ale jen pokud budu mít dostatečnou trpělivost. Další roky jsem neměl potřebu dávat Stellar Master Elite druhou šanci, takže obligátní prokletí podobných ... Miscarriage – Imminent Horror 24.12.2019 H.  Už je tomu téměř rok, co deska „Imminent Horror“ vyšla, a dokonce už nyní jistě víme, že formace Miscarriage zběsile pracuje na svém dalším řadovém počinu. Přesto si myslím, že v tomhle případě stojí za to se ohlédnout a tenhle brajgl si zde představit. Ne kvůli tomu, že bych snad chtěl pěstovat image stránky, která zrecenzuje jakoukoliv sonickou prasárnu, na jakou jen narazí, ale čistě kvůli tomu, že se jedná o hodně zajímavou záležitost, která by v našich recenzích neměla chybět. Švédsko-americké duo Miscarriage týrá sluchovody všech náhodných kolemjdoucích už pár let, ale až doposud se tak dělo v obskurních sférách výhradně digitálních vydání. Podobných bandcampových alb se objevuje ne stovky, ale rovnou tisíce a nikdo z nás není schopen je nějak zevrubněji sledovat.
Sordide – Hier déjà mort 23.12.2019 H.  Určitě jste už někdy slyšeli takové to ohrané klišé, že třetí album s konečnou platností rozhoduje o životaschopnosti té či oné skupiny. Sám jsem to sice v průběhu let už několikrát v recenzi jako berličku použil, ale jinak si myslím, že je to docela píčovina. Obecně. Nicméně zrovna u francouzských Sordide jsem měl tak trochu pocit, že to bude právě třetí dlouhohrající počin, jenž konečně rozsekne, jakým způsobem bych měl na kapelu nahlížet. To máte totiž tak… debutový počin „La France a peur“ z roku 2014 se mi líbil, dokonce bych i řekl, že poměrně dost. Když si tu nahrávku dneska pustím, nemám dojem, že by se jednalo jen o nadhodnocenou vzpomínku zastřenou nějakou nostalgií nebo tak něco.
Kêres – Ice, Vapor and Crooked Arrows 22.12.2019 H.  „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je jedno z těch alb, která mě na první poslech velmi zaujala a těšil jsem se na jejich další, hlubší a podrobnější průzkum. Ten nicméně ukázal starou známou pravdu, že výborný první dojem ještě nezaručuje skutečně výbornou nahrávku. S dalšími poslechy totiž síla „Ice, Vapor and Crooked Arrows“ povážlivě slábla, až zeslábla snad až nelichotivě… Nejprve nicméně několik slov k samotnému interpretovi. Finská formace Kêres pro mě osobně do nynějška nebyla známým pojmem, ale podle všeho jde tentokrát o moji ignoraci. Kapela funguje už patnáct let a nahrávek má na svém kontě požehnaně. Dlouhohrajících desek sice moc není („Ice, Vapor and Crooked Arrows“ je teprve čtvrtá řadovka), ale těch neřadovek je tam hromada a speciálně se Kêres zaměřuje na demosnímky, jichž se během ... Swans – leaving meaning. 20.12.2019 Dantez  Krátce po vydání desky „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ asi málokdo čekal, že by resurekce Swans dávala sebevětší smysl. „The Great Annihalator“ a „Soundtracks for the Blind“ se jevily jako ideální epilog pro jeden z nejunikátnějších hudebních projektů vůbec. Na tehdy finálních deskách se snoubily jednotlivé hudební prvky do charakteristické jednoty. Původní primitivitu prodchla neofolkovo-avantgardní instrumentace společně s všeobecně bizarními, ale pro Swans specificky „hezkými“ muzikálními nápady. Vše dohromady nabídlo unikátní hudební jízdu, která labutí tvorbu dodnes primárně definuje. Návratová „My Father Will Guide Me Up a Rope to the Sky“ ukázala, že Swans stále umí, ale k potenciálu dvou zmíněných desek se nepřiblížila. To se změnilo o dva roky později.
Nameless Void – Nameless Void 19.12.2019 H.  Nameless Void je docela nová formace, kterou tvoří SN (instrumentální stránka věci) a RM (vokály). Ačkoliv jsem to nikde nenašel explicitně napsané, jsem si docela jistý, že borci pocházejí z Itálie. Stejně tak jsem si docela jistý, že název jejich kapely nebude mít žádnou přímou spojitost s lídrem Negative Plane, jenž si říká úplně stejně. Každopádně, Nameless Void letos vysrali do světa svou debutovou bezejmennou nahrávku. Jedná se o půlhodinový materiál, který skupinu představuje jako chladně industriální blackmetalový binec. Samozřejmostí je zastřený misantropický sound, z něhož nejvýrazněji vystupují klávesy a ambientní zvuky, možná i trochu vokál. Zbytek se slévá do neforemné černé díry, ale to bych za zápor nutně nepovažoval.
Lindy-Fay Hella – Seafarer 18.12.2019 H.  „Seafarer“ je nepochybně deska, jíž se dostalo a ještě nejspíš dostane dost pozornosti. A člověk nemusí být zrovna génius a mistr dedukce, který by zastínil i dítě Columba a Sherlocka Holmese (radši se neptejte, kdo z nich by to měl porodit), aby přišel na to, proč tomu tak je… Popularita folkové hudby a severského folku především šla v posledních letech strmě nahoru. Čelním a pravděpodobně nejpopulárnějším představitelem téhle vlny je norská Wardruna. Ta je v současné době schopna vyprodávat i velké sály (ostatně i několik narvaných koncertů v České republice toho může být důkazem) a dalo by se říct, že díky účasti na seriálovém hitu „Vikings“ prorazila i do mainstreamu.
Non opus dei – Głód 17.12.2019 H.  Myslím a možná i doufám, že kapelu jako Non opus dei není nutné nijak obšírně představovat. Sice se nejedná o skutečné veterány v tom smyslu, že by fungovali už někdy od osmdesátých let, přesto si myslím, že se tahle aktuálně čtyřčlenná parta zařadila ke stálicím polské scény. Za více jak dvacet let fungování Non opus dei nastřádali celkem osm řadových nahrávek, a to včetně letošní novinky „Głód“, na nichž drží vesměs konzistentní kvalitu (tedy alespoň na těch, co jsem slyšel, protože ne všechny staré věci znám a podrobně mám zmapovanou spíš novější tvorbu). Každopádně solidní vizitka. Svou předešlou desku Non opus dei vydali už před čtyřmi lety. „Diabeł“ byla skvělá fošna a s odstupem času bych snad řekl, že pro mě znamená vrchol dosavadního snažení kapely.
High Command – Beyond the Wall of Desolation 16.12.2019 Cnuk  Metalový žánr obecně se rád vyžívá ve svých zlatých časech, a není tak divu, že se spousta kapel snaží toto kouzlo dávného oživovat i o třicet let později. V posledních letech si můžeme všímat především v oblastech Texasu a Vriginie nárůstu obliby tzv. crossover thrashe, tedy klasického thrash metalu míchaného s hardcore punkem. Tato fúze zažívala nejplodnější časy právě v osmdesátých letech, kdy podobně jako i jiné styly začala s další dekádou uvadat. Později se však objevilo několik odžískovaných nadšenců v čele s Municipal Waste, kteří se rozhodli zašlou slávu oprášit, a nutno uznat, že právě jim se to povedlo se vším všudy, jelikož mnohým říkají možná víc než klasici C.O.C., Cryptic Slaughter nebo D.R.I. Abych se ale konečně dostal k High Command. Ti trochu paradoxně nepochází ani z jednoho ze zmiňovaných míst, ale dají se celkem přesně ... 6th Circle – The Third Estate 15.12.2019 H.  Nějaké nové a dobré EBM se mi v poslední době příliš nedaří objevovat (tipy klidně uvítám), ačkoliv přiznávám, že je to dáno primárně tím, že se o to ani moc nesnažím. Když se tedy na redakčním emailu objevilo EBMko od Sentient Ruin Laboratories, vlítnul jsem na něj jak náckové do krytu. Říkává se sice, že darovanému koni se na zuby čumět nemá, ale i když jsem za debutovou placku 6th Circle nezaplatil ani halíř (cent), na chrup jsem se tomu podíval a nyní se vás pokusím seznámit se závěry svého bádání… 6th Circle je projektem Matta Auxiera, jenž má těch kapel na triku víc, přičemž některé z nich jsou i rockové. Se 6th Circle doposud vydal jen kazetová ípka „Pacified“ a „Conjuring“ (obě pocházejí z roku 2018), která jsem, jak asi nepřímo vyplynulo z dosavadních řádků, neslyšel.
Kosmokrator – Through Ruin… Behold 12.12.2019 H.  Belgičané Kosmokrator toho doposud moc nevydali a aktuálně mají venku dlouhohrající debut „Through Ruin… Behold“, přesto si myslím, že jejich jméno nebude neznámé spoustě posluchačů extrémního metalu. Ať už díky tomu, že Kosmokrator již od prvního demosnímku „To the Svmmit“ vydávají pod značkou prominentní firmy Ván Records, anebo čistě kvůli tomu, že jejich produkce má vysokou kvalitu. To Belgičané prokázali již na zmiňovaném „To the Svmmit“, byť tehdy šlo o poněkud hrubější a syrovější formu, než jakou se začali prezentovat později. Ten posun kapela poprvé představila na půlhodinovém minialbu „First Step Towards Supremacy“ a i v tomhle případě se jednalo o skvělou nahrávku.
Arnaut Pavle – Arnaut Pavle 10.12.2019 Cnuk  Demáčům osobně moc času nevěnuji, ale na ten, jaký v roce 2013 vydali finští Arnaut Pavle, se jen tak nezapomíná. To mě ještě nenapadlo, že na následovníka, tedy konečně nějakou studiovou nahrávku, se bude muset čekat dalších pět let. Dali si načas, ale eponymní debut „Arnaut Pavle“ přeci jenom vyšel. Nevím, co za tou dlouhou dobou stálo, ale z hudebního hlediska jako by žádný čas neuplynul. Jestliže má demo sloužit jako ukázka věcí následujících, tak „Arnaut Pavle“ to splňuje do posledního dílku. Jméno Arnaut Pavle, pravda, nezní zrovna finsky. Jedná se o skutečnou historickou postavu, konkrétně srbského bojovníka, tzv. hajduka, kteří bojovali před tři sta lety s Osmany. Tím zajímavým ale je, že se po své smrti měl stát upírem.
|
