Archiv štítku: alternative metal

Recenze

Drowning Pool – Resilience

Napsat komentář
Drowning Pool - Resilience
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Anytime Anyplace
02. Die for Nothing
03. One Finger and a Fist
04. Digging These Holes
05. Saturday Night
06. Low Crawl
07. Life of Misery
08. Broken Again
09. Understand
10. Bleed with You
11. Skip to the End

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Čas vážně šíleně letí. Loni v létě tomu bylo již deset let, co Dave Williams, úplně první z plejády vokalistů v řadách Drowning Pool, opustil tento svět. Bylo mu tenkrát akorát 30 a zemřel kvůli srdečnímu onemocnění. Hodně velká škoda a tenkrát obrovská tragédie. Bohužel je ale údělem nadaných lidí (mezi které Dave bezesporu patřil) umírat často brzy a zbytečně. Vždycky mě zajímalo, jakým směrem by se hudba této smolné formace ubírala, kdyby byl Dave pořád živ. Hnedka první album, “Sinner”, zajistilo kapele nehynoucí slávu a podle některých škarohlídů byla laťka již od začátku posazena tak vysoko, že jednoduše předběhla svou dobu a Drowning Pool bez původního zpěváka nemají absolutně žádnou šanci ji někdy překonat.

Osobně k podobným rýpalům patřím také a každé další album Drowning Pool vyhlíží s mírným skepticismem a u “Resilience” toto platilo dvojnásobně. Především proto, že pátá studiovka se opět neobešla bez už klasické změny na postu frontmana. Ve skutečnosti jediným zpěválistou, který v Drowning Pool vydržel více než jednu fošnu (jmenovitě “Full Circle” a “Drowning Pool”), jest Ryan McCombs, který se ale v roce 2011 trhnul a rozšířil řady kolegů Soil, u kterých krákal již dříve. Před ním, v době kolem desky “Desensitized”, stával za mikrofonem jistý Jason Jones, který se ale po komerčním neúspěchu alba rozhodl Drowning Pool opustit. Současným tahounem bandu se stal mladíček Jason Moreno, jehož jméno asi téměř nikomu nic nepřipomene.

Předchozím angažná se pro Jasona stala partička The Suicide Hook, která pro mě i přes nesporně romantický a přitažlivý název zůstává neznámou. V nejbližší době nemám prostředky pro změnu tohoto stavu, takže kdyby se některý ze čtenářů uvolil a do komentářů napsal případnou zkušenost, budeme v redakci jedině rádi. Každopádně Jasonův hlasový projev není vůbec špatný a dnes, měsíc po vydání “Resilience”, můžu celkem objektivně prohlásit, že stylem kapele sedl jako ta pomyslná prdel na plechový hrnec a jeho silnou stránkou se ukazují být melodické a čisté pasáže, na kterých se Drowning Pool vždycky dokázali až klukovsky vyřádit. Celkem sílu mají i tvrdší momenty a chraplák, leč zde byl podle mého o něco lepší zpěvák předchozí.

Nejpřitažlivější jsou však na novém albu kytarové pasáže a dovolím si prohlásit, že v ohraničené konkurenční oblasti se momentálně jedná o jedny z nejlepších, jaké dokáže scéna nabídnout. Přeci jen instrumentální část kapely je celých sedmnáct let neměnná a chlapci už přesně ví, jak do těch strun hrábnout. Místy zní kytara podtržená dunivou basovou linkou vážně noblesně a správně “přísně” a bez ní by byly skladby jen poloviční. Klobouček. Oproti minulé desce, která byla skrznaskrz nudná, jednoduchá a suchopárná, se vrací i nějaké to skladatelské umění a po chvíli útlumu tedy konečně dostáváme plnohodnotného nástupce placky “Full Circle”. Většina nového materiálu je zábavnou směsicí chytře aranžovaných skladeb, jejichž hlavním tahákem jsou refrénové části a které navíc zdobí prvotřídní technické zpracování. Ve skutečnosti mám z “Resilience” hlavně ten pocit, jako by Drowning Pool vzali všechny zajímavé nápady poslední dekády, naházeli je do kotle a s nejvyšším zaujetím se rozhodli uklohnit konečně o něco více než lehce nadprůměrnou desku. Škoda, že se tvůrčí proces zasekl někde v devíti desetinách a na finálním mixu najdeme několik zásadních přeslapů. Především v podobě dvou songů “One Finger and a Fist” a “Saturday Night”.

Na plnou hubu prohlašuji, že tyto dvě “písně” nejsou ničím jiným než jen pouhopouhou pozérskou výplní a plytkým pokusem Drowning Pool o následování přiblblých moderních trendů. První zmiňovaná předkládá prvoplánové násilí, zřejmě za účelem ukázky vlastní tvrdosti, což se jí ale absolutně nedaří a stává se tak spíše parodií sebe sama. Nehledě na název připomínající titulek jako vystřižený z nejhoršího druhu německého fekál kanálního porna. Zpěvný refrén nic nezachraňuje a skupině tahle košile ani trochu nesedí. Je jasné, že podobné počiny je třeba hodnotit trochu s nadhledem, ale macho metalové kapely, na které letěly nevyzrálé puberťačky, už jsou poněkud pasé. “Saturday Night” je výsměch sám o sobě a jako takový by tenhle epos měl fungovat coby párty (!) song. Mé modlitby zřejmě přišly všechny vniveč a nakonec přeci jen přišel den, kdy se jedna z oblíbenějších skupin potupila a dokázala se ztrapnit něčím, co se textově ocitá někde na úrovni tvorby Justina Biebera. Jen pro silné povahy a jedince trpící některými obskurními formami masochismu.

Nebýt tohoto usmoleného hnoje, jsem z “Resilience” nadšen jako z ničeho jiného v posledních několika měsících. Úvodní vypalovačka “Anytime Anyplace” navnadí a jestli o něčem v poslední době můžu s ledovým klidem prohlásit, že jest kulervoucí, je dokonalá “Life of Misery”. Refrén “Understand” nebo “Bleed with You” je radost poslouchat. Potěší i pomalá vzpomínka na Dava Williamse v podobě “In Memory of…”, super refrén v “Digging These Holes” nebo hard rocková dávačka “Blindfold”.

Zprvu jsem myslel, že je “Resilience” pouze dalším jarním zákuskem, o který se jen otřete a za měsíc si ani nevzpomenete. Ostatně po minulém průs… počinu, eponymně pojmenovaném “Drowning Pool”, by se ani nebylo moc čemu divit. Důkladný poslech mě však přesvědčil o opaku a až na zmíněné citelné šlápnutí do mušího nebe nemám vlastně co vytýkat. Nový hlas se osvědčil a doufám, že v nejbližších letech se dalších změn v sestavě už nemusíme bát a Drowning Pool se konečně dočkají klidnějšího a skutečně úspěšného období. “Sinner” leč zůstává nepřekonán. Možná příště? Nakročeno mají chlapci vskutku rázně.

Recenze

Rob Zombie – Venomous Rat Regeneration Vendor

Napsat komentář
Rob Zombie - Venomous Rat Regeneration Vendor
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music Enterprises

Tracklist:
01. Teenage Nosferatu Pussy
02. Dead City Radio and the New Gods of Supertown
03. Revelation Revolution
04. Theme for the Rat Vendor
05. Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga
06. Rock and Roll (in a Black Hole)
07. Behold, the Pretty Filthy Creatures!
08. White Trash Freaks
09. We’re an American Band [Grand Funk Railroad cover]
10. Lucifer Rising
11. The Girl Who Loved the Monsters
12. Trade in Your Guns for a Coffin

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože se to někomu, kdo ví, jaký mám vkus a jakou hudbu většinou poslouchám, může zdát dost divné, muziku Roba Zombieho jsem měl vždycky rád. Nějaký konkrétní hluboký důvod v tom není, jednoduše mě ta jeho jetá prezentace, kulervoucí hitovky a poněkud groteskní atmosféra na pomezí hororu a pokleslé zábavy pro úchyláky vždycky bavily. Ve zkratce řečeno, ten chlápek má prostě styl, muziku dělat umí a dohromady je z toho po čertech zábavná záležitost. To je sice celé, nicméně je toho dostatek na to, aby se Zombie probojoval mezi mé oblíbené hudebníky, na jejichž nové desky se dost těším a s obrovskou chutí si je poslechnu. Možná je jen škoda, že si s nimi pokaždé dává tak na čas (i když tři roky, které uběhly od předchozího počinu, nejsou zas až tak extrémní díra, jako tomu bylo dřív), což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Zombie s kapelou má ve zvyku dost masivně koncertovat (bohužel hlavně v Americe), a také tím, že Rob už dávno není jen muzikant, ale také filmař. Upřímně se přiznám, že osobně bych dal přednost tomu, aby bylo víc hudby a méně filmů, protože s výjimkou výborných prvních dvou bijáků “House of 1000 Corpses” a “The Devil’s Rejects” (v češtině jako “Dům 1000 mrtvol”, resp. “Vyvrženci pekla”) mě jeho počiny ze stříbrného plátna příliš neberou a třeba takový “Halloween” mi přišel dost slabý.

To už jsme ovšem odbočili trochu jinam, než kam by měl článek směřovat, jelikož se dnes máme věnovat nové desce, která má asi nejvíc cool název z celé Zombieho diskografie – “Venomous Rat Regeneration Vendor”. Ačkoliv zpočátku jsem se na novinku dost těšil, těsně před vydáním mě nadšení začalo poměrně opouštět, k čemuž byly hned dva důvody. Tím prvním byla vzpomínka na předcházející počin “Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool”, kterou při vší úctě považuji za jednoznačně tu nejhorší ze všech sólovek, jaké Zombie doposud vydal. Což o to, pár songů bylo opravdu dobrých, především z první poloviny, jmenovitě “Jesus Frankenstein”, “Sick Bubblegum”, “What?”, “Mars Needs Women” a “Werewolf, Baby”, ale druhá půle již byla s výjimkou povedené “Burn” jenom nepříliš povedená vata, která víc nudila, než bavila, což na žádném z předchozích alb nebývalo. Vcelku logicky tedy panovaly pochybnosti, zdali se Zombiemu podaří na “Venomous Rat Regeneration Vendor” laťku zvednout na úroveň, jakou bych si já představoval. Oním druhým důvodem, proč jsem novince tak moc nevěřil, pak byl singl “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který sice není vyloženě špatný a pár solidních momentů má, ale jako singl mi přišel poměrně nevýrazný – a za předpokladu, že jako singly, které budou desku propagovat, bychom měli vybírat ty nejlepší pecky, “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” moc nadějí nedávalo…

Finální výsledek “Venomous Rat Regeneration Vendor” ovšem jasně ukázal, že jakékoliv pochybnosti nebyly v tomto případě na místě, jelikož hned první poslech je hravě rozprášil. Přesně, jak už to tak bývá – zatímco na “Hellbilly Deluxe 2” jsem se opravdu hodně těšil a nakonec se z toho vyklubalo zklamání, k “Venomous Rat Regeneration Vendor” jsem zpočátku přistupoval střízlivě, jenže deska mi lidově řečeno nakopala prdel. První tři Zombieho sólovky začínaly zajímavými intry (obzvláště “Sinners, Inc.” z “The Sinister Urge” a “Sawdust in the Blood” z “Educated Horses” jsou vyloženě skvělé), novinku podobně jako na “Hellbilly Deluxe 2” odpaluje rovnou regulérní song “Teenage Nosferatu Pussy” a nutno říct, že jde o otvírák jak hovado, možná hned jeden z nejlepších kusů na albu. Song takřka ihned chytne pod krkem a od prvních vteřin do posluchače láduje přesně to, co od Roba Zombieho máme rádi – našlapaná kytarová práce (John 5 bylo to nejlepší, co mohlo Zombieho kapelu potkat), chytlavá rytmika, která vše žene patřičně kupředu, samozřejmě nezaměnitelný vokál vrchního principála, kulervoucí refrén, který se vám hned na první dobrou nacpe do hlavy, odkud už jej nevypáčíte ani heverem, a navrch zmiňovaná groteskní atmosféra, která tomu celému nasazuje korunu.

Následuje již zmiňovaný a trochu rozporuplný singlový kousek “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale na celém “Venomous Rat Regeneration Vendor” patří k těm nejslabším (nebo lépe řečeno k těm nejméně dobrým) kouskům. Refrén se určitě povedl, ale sloky jsou takové nic moc, stále se ale nejedná o nic, co by člověka nutilo písničku přeskočit. A rozhodně se také sluší dodat, že v rámci desky jako celku mi song vadí o dost méně než v samostatné podobě jakožto singl. Tak či onak, náladu okamžitě vylepší hned následující “Revelation Revolution”, která se zpočátku tváří trochu nenápadně, ale má sílu jak dobytek a některé momenty v ní by se v klidu uživily třeba i na “The Sinister Urge”, které – i když asi půjdu trochu proti proudu, když to neprohlašuju o kultovním “Hellbilly Deluxe” – je asi mojí nejoblíbenější Zombieho fošnou.

Když jsme výše o hovořili o výborných intrech, která Zombie vždycky uměl, na novince tento kousek zastupuje na čtvrté pozici “Theme for the Rat Vendor” se značně orientální náladou, přesto se však do celku v pohodě hodí a jedná se o skvělé ozvláštnění, po němž přijde další pecka “Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga”, jejíž jméno si v životě nedokážu zapamatovat. Nicméně se v ní opět ukazuje nepochybná síla Zombieho muziky – nejedná se o žádnou velkou vědu, song nabízí vcelku jednoduchý riff i přímočarou rytmiku, ale celé to neuvěřitelně šlape a hlavně baví, aby písnička posléze vybouchla do řízného refrénu. Poměrně netradiční na Zombieho poměry je “Rock and Roll (in a Black Hole)”, ale i podobná ozvláštnění patřila k tomu, co třeba na “Hellbilly Deluxe 2” citelně chybělo, zvlášť když třeba “Educated Horses” i “The Sinister Urge” s nimi pracovat dokázaly. “Rock and Roll (in a Black Hole)” staví na (téměř) nekytarových a trochu elektronicky znějících pasážích s trochu plíživějším vyzněním, které jednou v polovině a jednou na konci songu vybuchne do metalového nářezu, jenž je na v kontextu zbylých songů dost rychlý. Nohu na plynu má kapela i v následující “Behold, the Pretty Filthy Creatures!”, ale i v takové fofrovačce si kapela bez problémů drží svůj ksicht.

U zbylých songů by to již mohlo vypadat, že Rob Zombie s kapelou už v nich nepřicházejí s ničím novým, což je co do struktury nebo překvapení jistě pravda, ani náhodou to však neznamená, že by závěr “Venomous Rat Regeneration Vendor” nějak nudil, protože i tady se najdou výborné songy. Zajímavá je jistě “We’re an American Band”, čili cover od Grand Funk Railroad, v němž mě sice moc nebaví kytarové sólování, ale refrén je hodně fajn a ke zbytku alba sedne jak nic, ale i třeba další trochu rockovější zářez “Trade in Your Guns for a Coffin” na úplný konec. Nejlepším songem ze závěru desky je dle mého názoru ovšem jednoznačně skvělá “The Girl Who Loved the Monsters”, která je sice ve své podstatě klasickou “zombieovkou”, ale moc dobrou. Poslední dvě písničky, které jsme doposud nezmínili, “White Trash Freaks” a “Lucifer Rising”, už nic extra nového opravdu nepřinášejí, ale jsou úplně v pohodě a výborný dojem z “Venomous Rat Regeneration Vendor” ani v nejmenším nekazí.

Celkově se mi “Venomous Rat Regeneration Vendor” opravdu líbí. Zombieho diskografie je poměrně vyrovnaná a směrem nahoru z ní podle mě vystupuje pouze “The Sinister Urge” (směrem dolů zase “Hellbilly Deluxe 2”), kterou se pokořit nepodařilo, nemám však sebemenší problém zařadit novinku po bok “Hellbilly Deluxe” a “Educated Horses”, což je, myslím, velmi solidní výsledek a jak již bylo naznačeno výše, vlastně lepší výsledek, než jsem očekával. Když nic jiného, Rob Zombie si u mě opět napravil reputaci po slabším “Hellbilly Deluxe 2”, a to se také počítá. Celkově jsem s výsledkem “Venomous Rat Regeneration Vendor” více než spokojen.

Další názory:

Předchozí album “Hellbily Deluxe 2” nezastihlo Roba Zombieho a jeho doprovodnou kapelu zrovna v působivé formě, díky čemuž pokračování kultovního debutu zůstalo daleko za očekáváním a několik skvělých skladeb bylo trestuhodně pohřbeno pod hromadou vycpávky. Právě z tohoto důvodu jsem k novince přistupoval s očekáváním o poznání střízlivějším a musím říct, že “Venomous Rat Regeneration Vendor” je rozhodně krokem vpřed, protože těch slabších skladeb na něm není naštěstí mnoho. Pokud od Roba Zombieho nečekáte žádné velké umění, ale chytlavé tutovky, tak by vám novinka neměla přivodit žádné problémy a měli byste se skvěle bavit. Mě odjakživa bavily kratší a rychlejší fláky tohohle milovníka hororu, takže je celkem jasné, že jsem šel do kolen z kousků jako “Behold, the Pretty Filthy Creatures!” a “Trade in Your Guns for a Coffin”, které si svoji úderností a chytlavostí nic nezadají se staršími skladbami. Spousta písní má silný hitový potenciál, který spolu s nezaměnitelným zvukem, jejž si Rob Zombie za ta léta vypracoval, funguje znamenitě a jsem toho názoru, že právě toto album mělo vyjít pod hlavičkou “Hellbilly Deluxe”, protože svou kvalitou by si tento legendární titul zasloužilo mnohem víc než minulý zářez.
Kaša

Recenze

Sevendust – Black Out the Sun

1 komentář
Sevendust - Black Out the Sun
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 26.3.2013
Label: Asylum Records

Tracklist:
01. Memory
02. Faithless
03. Till Death
04. Mountain
05. Cold as War
06. Black Out the Sun
07. Nobody Wants It
08. Dead Roses
09. Decay
10. Dark AM
11. Picture Perfect
12. Got a Feeling
13. Murder Bar

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Atlantská partička Sevendust se na vlně moderně-alternativního metalu pohybuje už úctyhodných devatenáct let a letos si na své konto připsala již deváté řadové album v podobě novinky “Black Out the Sun”, které slibovalo návrat k původním kořenům kapely a o něco tvrdší a temnější sound. Osobně nejsem (zatím) žádným velkým či přehnaným fanouškem ani svérázným znalcem poměrů uskupení, ale podle toho, co jsem zatím slyšel, se “Black Out the Sun” může řadit k tomu lepšímu, co Sevendust za dobu své existence vydali. Album momentálně považuji za takovou příjemnou jednohubku k večernímu relaxu, přičemž musím ale zdůraznit, že se jedná o jednu z těch velice chutných a ne úplně pitomých. Proč, co a jak se hned dozvíte o pár desítek nebo stovek slabik níže.

“Black Out the Sun”, které si členové Sevendust produkovali vesměs sami, zní místy pěkně atmosféricky, a to hlavně díky prostému faktu, že se kapela jednoduše nebojí si sem tam trochu žánrově zaexperimentovat, ale zároveň si dokáže udržet svou typicky melodickou tvář. Pro názornou ukázku skloubení obou zmíněných složek si vybereme reprezentativní vzorek – tak třeba taková klipovka “Decay”, jejíž videoztvárnění se tu poflakuje někde kolem a která místy vyznívá pěkně temně a pochmurně. Hodně pomalý a tajuplný rozjezd, který následně střídá riff, jejž měla kapela vymyšlen už v dobách nahrávání alba “Cold Day Memory”, ale rozhodla se jej použít až na nové desce. “Decay” přesně ukazuje, jak kluci ze Sevendust umí precizně zkombinovat všechny nástroje do kvalitní ústřední melodie, kterou vokál frontmana Lajona Witherspoona dokáže nakopnout téměř k dokonalosti. Bicí s milisekundovou přesností kopírují hlavní kytarovou linku a vytváří tak dojem naprosté harmonie a takové synchronizace, o které by si většina jiných kapela mohla nechat leda tak zdát.

U Lajonova hlasového projevu se ještě na moment, s dovolením, zastavíme. Bez něj by prostě Sevendust nebyl nikdy Sevendustem a nová deska tomuto tvrzení dává opět za pravdu. Pan Witherspoon dokáže přecházet mezi klasicky řvavým vokálem alt-metalových odrhovaček, které mezi novým materiálem samozřejmě také lze najít, a čistým pomalejším projevem bez mrknutí oka a s palcem pravé nohy v levé nosní dírce. Klobouček dolů. Na “Black Out the Sun” se mi také velice líbí projev dvorního kytaristy Clinta Loweryho, který Lajonovi místy zdatně sekunduje v podobě upozaděných a podpůrných vokálů. Rozebírat zde ještě jeho hráčské umění na nejběžnější strunný nástroj by bylo jako vození hlíny na hřbitov, takže toho se dovolím zdržet.

Tak, dostáváme se k oddílu, na který se stejně všichni nejvíce třesete a zbytek krom finálního hodnocení přecházíte bez povšimnutí (a kdo ne, má u mě pivo). Nuže, “Memory” funguje jen jako takové kratší intro v podobě akustické kytary, jež je podkreslena na albu mnohem hojněji se vyskytující kytarou elektrickou. “Memory” plynule navazuje na “Faithless”, která by se dala nejjedodušeji popsat jako “pro Sevendust typická”. Nechybí obligátní harsh vokál, rychlá kytalová melodie a výrazné bicí. “Till Death” brnkne už od začátku na trochu rychlejší a zběsilejší notu, která je v některých momentech střídána zpomalením a kytarovým sólem. “Mountain” je střednětempá skladba klasického střihu, ve které dominuje hlavně Lajonův vokál a v závěrečné části opět zabijácké sólo. Pomalejší “Cold as War” se mi opravdu hodně líbí, a to především v refrénových částech, které jsou jednoduše skvělé a výborně naaranžované. Textově i kompozičně se společně vedle výše zmíněné “Decay” staví na pomyslný vrchol alba.

Druhou půli otevírá titulka “Black Out the Sun”, jejíž hlavní tahák spočívá v podobě primární kytarové linky, jež je náležitě zhutnělá a podepřená vedlejší melodií i dunivou basou. Neurazí, ale raději si pustím jiné písničky. “Nobody Wants It” je taková “popíkovka” spoléhající na našláplý refrén a profláklé téma. “Dead Roses” úslužně předskakuje hitovce “Decay” a exceluje především v refrénu. O “Decay” jsme toho již napsali dostatek, takže přeskakujeme a dostáváme se k “Dark AM”, která sází hlavně na kytarovou melodiku a celkově jednoduše uchopitelný koncept. To ale samozřejmě neznamená, že by byla jakkoliv špatná – právě naopak. “Picture Perfect” kombinuje razantně kytarový úvod s impozantním frontmanovým rozsahem. Navazuje “Got a Feeling”, která je opravdu velmi pomalá a kterou od začátku zpívá Clint Lowery s Lajonovou podporou v refrénech. Parádička. Uzavírající “Murder Bar” jde až na dřeň, kombinuje poctivou melodiku s podporou hutných kytar a zpěvným a skočným refrénem. Ideální koncertní kus.

A jsme na konci. Ani to zase tak nebolelo, no ne? “Black Out the Sun” rozhodně není špatné album. Vůbec ne. Ale také není kdovíjak objevné nebo překvapující. Nabízí úžasnou technickou stránku a hromadu slušných písniček, mezi kterými lze najít opravdu nadupané kusy, ale hodnotově je spíše lehce nad průměrem. Fanoušek nebude zklamán a nový posluchač nebude uražen. Toť konečný verdikt.

Recenze

Love and Death – Between Here & Lost

1 komentář
Love and Death - Between Here & Lost
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.1.2013
Label: Tooth & Nail Records

Tracklist:
01. The Abandoning
02. Whip It [Devo cover]
03. Watching the Bottom Fall
04. By the Way
05. Meltdown
06. My Disaster
07. I W8 4 U
08. Fading Away
09. Paralyzed
10. Chemicals
11. Bruises

Hodnocení:
nK_! – 7,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Love and Death? To je jako název nějaké rockové nebo metalové kapely? Nějakého bláznivého školního projektu nemajícího dlouhodobějších vyhlídek? Nebo popových cajdáků, kterých denně slyšíme z komerčních rádií triliony? Pravověrní vyznavači hudby slovutných KoRn a jim podobných smeček pravděpodobně již dávno tuší, ale ostatní necháme ještě malou chviličku tápat.

Říká vám něco jméno Brian Welch? Nic moc, říkáte… Tak jeho přezdívka Head? Přihořívá? Bývalý kytarista (až do roku 2005) zmiňovaných KoRn? No vidíte, že jsme se k něčemu dobrali! Head vzal po odchodu z KoRn osud do vlastních (nebo božích?) rukou a vydal se hledat štěstí, stejně jako mnoho jiných hudebníků před ním i po něm, na sólovou dráhu. V roce 2008 vydal samostatnou desku a odtud již pomalu, ale jistě jeho kroky směřovaly k úplně novému projektu – uskupení Love and Death. Právě recenzujeme jejich úplně první počin s názvem “Between Here & Lost”, který oficiálně vychází dnes (22. 1. 2013) a vy, naši milí čtenáři, tak patříte k těm úplně prvním, kteří mohou z první ruky přičichnout k čerstvě upečené a ještě voňavé desce.

Na začátek si neodpustím ještě jednou se vrátit k názvu kapely – proč právě Love and Death? Co to má znamenat a vyjadřovat? Zní to divně, klišoidně a děsivě zároveň a nejsem si jistý, proč se Head uchýlil právě k takovému označení. Nějaká zvláštní pohnutka z nitra hudebníka posedlého Bohem a religionistikou? Snaží se nám autor něco naznačit? Doufám, že více se dozvíme z některého z budoucích rozhovorů, kterých bude v nejbližší době jistě dostatek. Jsem vážně zvědav, protože odpovědi jsem se na internetu nikde nedobral.

Navzdory názvu ale Headova hudba válí až překvapivě dobře a upřímně se musím přiznat, že jsem od nahrávky předem neočekával absolutně nic. Vlastně jsem se o její existenci dozvěděl necelý měsíc před vydáním, a tak jsem ani pořádně nevěděl, do čeho jdu. V té době byl uveřejněn jeden singl a video, kteréžto nahrávky samy o sobě nemusely v žádném případě reflektovat výslednou celkovou kvalitu finálního materiálu. Vem ale čert, co jsem si myslel před měsícem, právě “Between Here & Lost” poslouchám a dopředu říkám, že takhle překvapen z něčeho dříve neznámého jsem už dlouho nebyl. Kapela šlape jako hodinky a místy se dokonce nabízí i srovnání se samotnými KoRn (ale v dobrém – žádné kopírování či snaha o jakousi nápodobu), ze kterých si Head bere hlavně úderné kytarové linie a výraznou basovou část. Bicí v žádném případě nezaostávají a kvalitně doplňují hudbu v rychlých a tvrdých pasážích stejně dobře jako v těch pomalejších a melancholičtějších. S vokálem Briana Welche jsem měl ze začátku trošičku problém, protože mi v některých polohách úplně neseděl a místy jsem měl pocit, že by snad měl za mikrofonem stát i někdo jiný. Po několika posleších jsem si ale zvykl a s odstupem musím říci, že bych nakonec snad ani neměnil. Jeho osobitý styl zpěvu spolehlivě zapadá do zbytku kompozice.

Přejděme obecnosti a raději se podívejme na zoubek jednotlivým písním. Úvodní “The Abandoning” dobře vtáhne přímo doprostřed děje a hned naznačí, na co se můžeme zbývajících více než 40 minut těšit. Rychlejší pasáže střídá střednětempý refrén a Head se teprve rozezpívává. Následuje první a jediný cover alba – “Whip It”, původně od amerických Devo (o kterých nevím zhola nic). Nabízí asi tak vše, co byste od kvalitně zahrané předělávky čekali. Důraz je kladen především na kytarové party. “Watching the Bottom Fall” se stylově trochu podobá úvodní “The Abandoning”, ale disponuje silným refrénem a především energickou kytarou. Před chvílí jsem mluvil o pomalejších a melancholičtějších částech – ano, i takové se na “Between Here & Lost” vyskytují. A to hned v následující skladbě s názvem “By the Way”, kterou osobně považuji za jeden z vrcholů nahrávky. Začátek v podobě zkresleného a pomalého kytarového brnkání plynule přecházející ve velice melodický refrén, který opravdu stojí za to zažít. “Meltdown” je z o trochu rychlejšího soudku ve stylu KoRn, kde vokál místy připomíná samotného Jonathana Davise. Ne, že by se mu Head potřeboval vyrovnávat, ale chvilkami cítím určitou podobnost.

Polovina alba a přichází “My Distaster”, která svou kompozicí silně připomíná starší tvorbu KoRn, obzvláště skladbu “Counting on Me” z kultovky “Take a Look in the Mirror”. Název “I W8 4 U” zní dost přitepleně (nebo emo, vyberte si), ale jedná se o asi nejtvrdší materiál nové desky, minimálně co se týče hlasového projevu. Basovka také stojí za to, dodává songu parádní grády. “Fading Away” hraje opět na klidnější notu a zaujaly mě v ní hlavně pasáže zpívané “přes megafon” a silné kytarové linie. Jedna z nej skladeb. “Paralyzed” je prvním singlem (natočen i klip), který se na scéně objevil a upřímně řečeno se mi až na refrén ani moc nelíbí. Následující “Chemicals” dokonce patřila ta čest stát se druhou klipovkou (video se válí někde okolo). Rychlý rozjezd vystřídá poměrně pomalé tempo prakticky bez výrazného doprovodu kytary, která se pořádně projeví až po prvním opakování refrénu. Poslední “Bruises” zakončuje dobře, ale nikterak zvláště zapamatováníhodně.

Jak jsem už výše pravděpodobně zmínil, “Between Here & Lost” se mi líbí. Brianu Welchovi se podařilo skloubit dohromady energicky a moderně znějící nu-metal s pomalejšímí a nebál bych se říci až hard rockovými prvky. Na vážný poslech i odreagování paráda. Hodnotím lepší sedmičkou a myslím, že pokud bude Head pokračovat v nastoleném tempu i příště, nebudu váhat sáhnout po vyšších číslech.

Druhý pohled (H.):

Nic moc jsem od tohoto alba nečekal, nicméně výsledek mne docela příjemně překvapil, protože “Between Here & Lost” je deska úplně v pohodě. Není to nějaký extrémní zázrak, ale muzika hezky ubíhá a nenudí; u moderně metalových žánrů se mi často stává, že mě některé písničky vyloženě otravují, ale na “Between Here & Lost” se nic takového neděje a není zde jediný song, u něhož bych měl potřebu začít sypat vulgarismy, spíš naopak. Samozřejmě, že některé jsem si oblíbil více, ale to je zase jiná věc. Každopádně z těch dle mého názoru nejpovedenějších bych rozhodně zmínil “By the Way” s pěkným houpavým riffem, “My Disaster” s velmi dobrým refrénem a hlavně na poměry zbytku alba poněkud tvrdší “I W8 4 U”, jejíž název sice na první pohled vypadá trochu idiotsky, ale výborný refrén patří jednoznačně mezi ty nejpamětihodnější momenty “Between Here & Lost”.

Vzhledem k tomu, kdo za kapelou Love and Death stojí, tedy Brian “Head” Welch, se snad ani nedá vyhnout srovnání s jeho bývalým působištěm, takže abych dostál očekávanému klišé – na staré nahrávky KoRn, na nichž Head svého času hrál, tento počin nemá, avšak novější tvorbu KoRn deska s přehledem nakopává do řiti – s čestnou výjimkou diskotékového “The Path of Totality”, které je ovšem trochu (trochu dost) o něčem jiném. Celkově se mi “Between Here & Lost” líbí a nemám proti němu křivé slovo, akorát název samotné kapely si mohli pánové místo lehce debilního Love and Death vybrat jiný…

Recenze

Deftones – Koi No Yokan

Napsat komentář
Deftones - Koi No Yokan
Země: USA
Žánr: alternative / post-metal
Datum vydání: 12.11.2012
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Swerve City
02. Romantic Dreams
03. Leathers
04. Poltergeist
05. Entombed
06. Graphic Nature
07. Tempest
08. Gauze
09. Rosemary
10. Goon Squad
11. What Happened to You?

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nemyslím si, že budu úplně vedle, když prohlásím, že Deftones zažívají v posledních letech vrchol své kariéry. I přes nepříjemnou autonehodu baskytaristy Chi Chenga jsou jejich poslední dvě studiová alba tím (skoro) nejlepším, s čím tahle parta kolem China Morena přišla. Proč skoro? Jasně, už nikdy nevznikne další “White Pony”, které má takřka kultovní status, a kdybych měl vyhlásit titul nejlepší nu-metalové album všech dob, tak sáhnu právě po “Bílém poníkovi” této pětice z Kalifornie, ale to nemění nic na skutečnosti, že se Deftones stále vyvíjí a rostou. Je fakt, že mluvit v jejich případě o nu-metalové škatulce, by mohlo být hanlivé, ale jsem toho názoru, že jsou to právě tito borci, kteří spolu s KoRn odstartovali celou tu mánii a svým osobitým přístupem k moderní metalové tvorbě si už navždy vyslouží místo na samém výsluní scény.

Před vydáním předchozího “Diamond Eyes” to s kapelou vypadalo všelijak. Měli za sebou slabé album “Saturday Night Wrist” a před sebou plánované vydání nového materiálu pod hlavičkou “Eros”, ke kterému nakonec z důvodu zranění Chenga nedošlo. Skupina se soustředila na pomoc kamarádovi a nakonec s pomocí baskytaristy Sergia Vegy vzniklo před dvěma lety velice kvalitní a překvapivé “Diamond Eyes”, na kterém se Deftones nadechli k dalšímu působení a ukázali, že jsou ještě schopni překvapit. Jednalo se o jejich nejmelodičtější album kariéry, a přestože milovníci podladěných kytar Stephena Carpentera nezůstali nijak ošizeni, tak celému albu vévodila vzletná atmosféra, kterou umocňoval nezaměnitelný zpěvák Chino Moreno. Už se tolik netlačilo na pilu, jako na starších albech, ale to třeba mě osobně vůbec nevadilo. A to, co Deftones dokázali na minulém albu, s přehledem zopakovali a potvrdili na “Koi No Yokan”, jehož název by se dal zjednodušeně přeložit jako “předtucha lásky”.

V jistém ohledu je tedy novinka sázkou na jistotu, protože po nadšeně přijatém předchůdci bylo zbytečné čekat nějakou citelnější změnu, takže Deftones spíše jen rozvíjí postupy a zasněnou zvukovou atmosféru minulého počinu. “Koi No Yokan” tak nějak volně plyne a sází hlavně na melancholii a celkovou zastřenost projevu. Jako by hráli přikryti jemným hedvábným šátkem. Od minula dostal o něco víc prostoru Sergio Vega, jehož nástroj je konečně jasně patrný a můžeme si tak vychutnat jeho spolupráci s bubeníkem Abem Cunninghamem. Aby nedošlo k nějaké mýlce, tak i na letošním albu umí Carpenter pořádně hrábnout do strun, což dokazuje hned úvodní kraťoučká “Swerve City”, které vévodí jeho hypnotický, hopsavý kytarový riff, a i když se nad celou kompozicí vznáší Chino se svým melodickým, táhlým vokálem, jenž celou skladbu zjemňuje, tak je vše hezky vybalancováno ve prospěch celku. Docela překvapivě na mne působil ústřední riff osmé “Gauze”, u kterého si nemůžu pomoct, ale já tam prostě slyším Meshuggah. Dalšími, veskrze agresivními písněmi, které by při troše dobré vůle zapadly i na starší počiny, jsou “Goon Squad” a “Poltergeist”, ve kterých jako v jedněch z mála vládne hlavně kytarová hradba.

Většina písní se pohybuje na hranici kytarové tvrdosti a melancholické uvolněnosti a je nutno zdůraznit, že tato poloha skupině nesmírně sluší. “Romantic Dreams” či singlová “Leathers” jsou toho jasným důkazem a v obou zmíněných se dočkáme jak kytarových riffů, které už by se v souvislosti s Deftones měly označovat jako charakteristické, tak příměsi trošky elektroniky a Chinova vokálem, který se zaměřil hlavně na melodičtější polohu svého hlasu a vzhledem k celkové atmosféře je jasné, že ho neuslyšíme vřískat a řvát tak často jako na prvních albech z konce minulého století. V souvislosti s “Koi No Yokan” bych vyzdvihl dvě skladby, dva vrcholy, které nad ostatními ční a vymezují pole působnosti pro ostatní kousky na albu. Tím jedním je zřejmě nejmelodičtější skladba desky “Entombed”, ve které se konečně pořádně projeví Frank Delgado, který obstarává klávesy. Svou náladou jsem si při ní vzpomněl na “Beauty School” z “Diamond Eyes” a pokud bych vyzdvihl jedinou položku, která dokonale charakterizuje výslednou atmosféru celé desky, tak bych zvolil právě “Entombed”. Pro někoho překvapivé, protože se zde nijak přehnaně neriffuje, ale na druhou stranu je tato poloha pro Deftones v současnosti asi nejpříznačnější a nejpohodlnější. Druhým vrcholem je rozmáchlejší “Tempest”, která graduje velice nenásilným způsobem a zatímco o její nenápadný rozjezd se stará hlavně Chino a klávesy, tak v průběhu se jedná o klasickou hutnou skladbu, která na koncertech rozhýbe každého.

Celkově vzato Deftones opět nahráli znamenitou desku a svůj nezaměnitelný styl posunuli opět o kousek (i když v tomto případě opravdu o maličký) dál. Obrovské uznání si zaslouží producent Nick Raskulinecz, který odvedl parádní práci a jenž se stavá jednou hvězd na producentské scéně, protože takřka vše, čeho se dotkne, se mění ve zlato. Pětice ze Sacramenta se umí stále prodat a jako by jí vůbec nevadilo, že nu-metal je už pěkných pár let “out”. Přestože “Koi No Yokan” prezentuje klidnější polohu, tak nejde o žádný výlet do popových vod, nýbrž o sofistikovanější pokus zvýraznění celkové atmosféry na úkor jednotlivých prvků. V tomto ohledu došla novinka ze všech sedmi studiových alb Deftones nejdál a je dost dobře možné, že to ještě není konečná zastávka…

Minirecenze

Ill Niño – Epidemia

1 komentář
Ill Niño - Epidemia
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Victory Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Chceme být tvrdší! Jo, to je ono, včera nám nechtěli nalejt, protože jsme se tvářili jako slečinky. Jasně, vyhodíme všechny ty solidní texty a místo nich tam narveme jenom klišé. Cože? Jo no jo, ty naše latinský prvky… myslíte, že je ještě vůbec někdo chce? Máte pravdu, taky bych řekl, že o ně nikdo nestojí. Tak víte co? Uděláme z toho jenom další průměrnou řezanici, která neví, kam by se natáhla…” – zápis z porady Ill Niño při produkci desky “Epidemia”.

A zatímco metaloví Ill Niño ve své době představovali také jistou formu epidemie, ještě teplá deska s cejchem “Epidemia” nepůsobí v davech fanoušků hysterické reakce ani tak z důvodu spokojenosti, jako spíše z důvodu naprosté průměrnosti. Skutečně, natolik charakterističtí a divocí zástupci Latinské Ameriky momentálně nenabízí nic ze své exotické unikátnosti. Mají to v sobě, očividně v jejich žilách stále proudí ta nespoutaná a cizokrajná a nu-metalem ředěná krev. Jen se zdá, že ji prodávají ve špatné krevní bance.

Kombinace temných a tvrdých vlivů plošně zasáhla celou desku, a zatímco některým songům dokonale svědčí, převážná část nebyla tímto zásahem poznamenána úplně adekvátně. A tak se může “Epidemia” směle usadit na trůnu instrumentálně nejsilnější a dosud nejtemnější desky kapely. Kompromisem za získání takového statusu je pak propad do vod průměrnosti, kterou těsně nad hladinu vyzdvihuje jen několik málo relativně zábavných písní.

“Death Wants More” není nijak originální, její tempo, refrén a jednoduchost ovšem stojí v zástupu těch zapamatovatelných částí desky. Veškeré vály postačí na nenáročný poslech, právě diverzita písní je na tak zoufalé úrovni, že se až divíte, jak se kapela dostala k takovému výsledku. Deska postrádá náboj, i když je postavená na tempu větším než rychlém. Postrádá i jakýkoliv pamětihodný moment, který by vás převezl až na druhou stranu řeky přímo k Ill Niño.

I přesto ovšem narazíte na několik experimentů, které vede za ruku song “La Epidemia”, deathcorem napuštěná řezanice, ve které si vedlejší roli střihnul Frankie Palmeri, zpěvák zdivočelé smečky Emmure. Střídání hlubokých growlů a prasečího kvičení funguje, na koncerty je jako dělaná. Obecně se dá říci, že všechna ta tvrdost měla Ill Niño poslat novým kariérním směrem. Všech těch latinských prvků ovšem ubylo, a ačkoliv se v průběhu poslechu setkáte s akustickými kytarami a rytmy Latinské Ameriky, těm nejslavnějším dobám plným slávy již dávno odzvonilo.

Recenze

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1

1 komentář
Stone Sour - House of Gold & Bones - Part 1
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 22.10.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. A Rumor of Skin
04. The Travelers, Pt. 1
05. Tired
06. RU486
07. My Name Is Allen
08. Taciturn
09. Influence of a Drowsy God
10. The Travelers, Pt. 2
11. Last of the Real

Hodnocení:
Maggot – 9/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdo by čekal, že se pro ten pravý, hořkostí nasáklý příběh budeme muset vydat do Iowy, do neméně hořké domoviny Corey Taylora, charakteru s (opět) neslavně hořkým dětstvím. On a jeho pětičlenná hard rocková smečka Stone Sour na konci října vypustili do výběhu s hlodavci hladovou kočku jménem “House of Gold & Bones – Part 1”, první část konceptuálně naladěné desky, jež má potenciál ohýbat hudební průmysl. Pokud hledáte takřka perfektní zvukový projev osobnosti blízké géniovi, noví Stone Sour vás o svých kvalitách přesvědčí mírou vrchovatou.

A tak se sluší “House of Gold & Bones” sjet hezky postupně, možná až lineárně. Píseň po písni, slovo po slovu. Pokud nemáte srdce z kamene a mozek absolutně odkrvený, ať už z jakékoliv příčiny, s plynutím desky by se vám měl v mysli odehrávat strastiplný příběh člověka, jenž by vám měl být z určitého pohledu blízký. Na základech této premisy deska vznikla, Taylor a spol. měli jasnou vizi, která v praxi funguje na výbornou a není žádný tajemstvím, že Corey, jakožto autor lyriky, vychází ze svého nejhlubšího nitra a zkušeností.

Což z nové image Stone Sour nedělá vyměklou pozérskou břečku. Pokud “House of Gold & Bones” něčím vyzařuje, je to právě nepopsatelně originální a precizní aura vyspělé kapely, kterou nelze popsat konvenčními slovy. Písně “Gone Sovereign” a “Absolute Zero” otevírají celé představení více než přesvědčivě, a zatímco první jmenovaná jde přímo k jádru pudla, “Absolute Zero” útočí jedním z nejchytlavějších refrénů poslední doby. Ostatně, téma “neutrálního člověka” je stále na pořadu dne.

Zbylá část desky jasně odkazuje na sílu Taylorova vyčištěného i silně zrnitého hlasu, mezi jehož tóny přeskakuje stejně precizně, jako řezník bourá prasata. Dlouho před vydáním desky se ovšem mluvilo o tom, že bude tento počin odkazovat i na klasiky typu Alice in Chains, což se v aktuální realitě mohutně projevuje zejména na instrumentální podobě desky, speciálně tedy na kytarách. Ne vždy budete mít pocit, že se do určité pasáže hodí, o to více si přítomnost pisklavých a ostrých riffů užijete v moment, kdy jim bezvýhradně podlehnete.

Stone Sour se vynikajícím způsobem podařilo pospojovat normálně neslučitelné hard rockové až metalové vály s baladami, které vám při hlubším poslechu vženou slzy do očí. Ve všech případech a za doprovodu všech těch rozdílů ovšem platí, že vše, od vokálů, přes kytary až po bicí, je nahráno s chirurgickou precizností a sterilní čistotou dámských toalet. Příkladem budiž (můj osobní vítěz) například song “Tired”, jehož příběhové pozadí dokonale vychází ze života každého z nás – strach z dospívání, strasti běžného života a zříkání se zodpovědnosti. Doprovod v podobě smyčcového orchestru jen vyzdvihuje harmonické až orgastické pocity při poslechu písně.

Abychom jen nehráli na tu ladnou strunu, Stone Sour mají na skladě i několik šlapavých… “RU486” je perfektním příkladem rychlé a nekompromisní skladby s potenciálem pohřbívat zaživa a ještě tančit na hrobech. Doprovázená silně egoistickou “My Name Is Allen” tvoří dokonalý pár na páteční bály v doprovodu vybrané společnosti.

Potemnělá “Influence of a Drowsy God” je pak přesným protikladem takové “The Travelers” (přítomná v ostrém i akustickém provedení) a náznakem toho, jakým směrem se může myšlení člověka jako jedince během zlomku vteřiny stočit. “House of Gold & Bones” není jen hudební album, je to audiovizuální majstrštyk. Proč zrovna vizuální? S troškou představivosti si na jeho základech vytvoříte příběh stejně temný jako prosluněný nadějí, což ostatně vyzdvihuje i komiks, který příští rok vyjde po boku druhé části. Pokud vám tedy někdo řekne, že Stone Sour vytvořili nudnou, nebo nedejbože špatnou desku, máte bezvýhradní právo jej udeřit nejbližším tupým předmětem.

Další názory:

Sice nemůžu tvrdit, že by “House of Gold & Bones – Part 1” bylo špatné, přesto ani náhodou nesdílím tak obrovské nadšení jako kolega nade mnou, dokonce ani takové jako kolega pode mnou. V žádném případě v nahrávce nevidím nic výjimečného nebo převratného, je to jen vcelku pohodová rocková deska, která se dobře poslouchá, nic víc, nic míň. I tak je ovšem rozhodně lepší než předcházející “Audio Secrecy”, z něhož si sice už moc nepamatuju, jelikož nejsem takový masochista, abych to měl potřebu znovu poslouchat, ale vím dost jistě, že mě album opravdu hodně nudilo a že bylo na můj vkus plné teplých cajdáků. Těm se sice v pár případech nevyhlo ani “House of Gold & Bones – Part 1” – ostatně je to v tomhle žánru asi taková povinnost – nicméně zde nejsou až tak moc otravné, aby je člověk nepřežil (vlastně kromě “Taciturn”, kterou jsem při poslechu nemilosrdně přeskakoval – to je hnůj). Zbytek songů už má ale docela solidní odpich a poslouchá se úplně v pohodě, byť to není nic, z čeho bych si sednul na zadní kapsy kalhot. Pokud bychom se měli bavit o nějakých vrcholech, asi bych volil úvodní dvojici “Gone Sovereign” a “Absolute Zero”, dále pak “RU486” a nakonec “Last of the Real”.
H.

S každým dalším albem zní ostřílení mazáci ze Stone Sour vyzráleji a vyzráleji. První díl koncepčního dvojalba “House of Gold & Bones” je toho jasným důkazem. Po povedeném, leč trošku rozmělněném “Audio Secrecy” je novinka trefou do černého. Nemůžu sice potvrdit velkohubá prohlášení Coreyho Taylora, který nové album popsal jako srážku “Dirt” od Alice in Chains a “The Wall” od Pink Floyd, ale borci se rozhodně nemají za co stydět. Skladby na “House of Gold & Bones – Part 1” jsou téměř dokonalým spojením hutnějších metalových pasáží s melodickými rockovými momenty. Parta kolem pěvce maskovaných Slipknot dokazuje, že i mainstreamový metal se dá dělat chytře a bez nějaké vlezlosti. Úvodní singlovou “Gone Sovereign” dokonce považuji za nejlepší skladbu kapely vůbec. Teď nemluvím jen o zmíněné skladbě, ale o albu jako celku – vývoj od minula je znatelný jak v rovině skladatelské, tak v Coreyho hlasu, který doslova zraje jako dobré víno. Ať si kdo chce říká co chce, ale má našlápnuto k tomu, aby se stal jedním z nejvýraznějších vokalistů své doby (pokud jim už není). Při poslechu jsem se neskutečně bavil a těžko bych hledal slabší momenty. Uvidíme, jak dopadne pokračování, které je v plánu na příští rok, ale pokud pětice dokáže, že druhý díl nebude pouze kolekcí zbytků a nedodělků, tak se máme opravdu na co těšit.
Kaša

Recenze

Papa Roach – The Connection

Napsat komentář
Papa Roach - The Connection
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / hard rock
Datum vydání: 2.10.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. Intro
02. Still Swingin’
03. Where Did the Angels Go
04. Silence Is the Enemy
05. Before I Die
06. Wish You Never Met Me
07. Give Back My Life
08. Breathe You In
09. Leader of the Broken Hearts
10. Not That Beautiful
11. Walking Dead
12. Won’t Let Up
13. As Far as I Remember

Hodnocení:
nK_! – 5/10
Kaša – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Papa Roach mají za sebou poměrně hvězdnou kariéru, která ale v mých očích s posledními dvěma alby (včetně toho nejnovějšího, dnes recenzovaného) nemile upadá. “Metamorphosis” před třemi lety nabídlo celkově rychlejší a snad i o něco robustnější materiál, ale celkově se zase tak dobře neposlouchalo. Základní premisou novinky “The Connection” mělo být pospojování všech možných i nemožných stylů, kterými Papa Roach za téměř dvacet let své existence prošli. Nejsem si jist, zda výsledek úplně splňuje prvotní představu, ale to si povíme dále.

Abych řekl pravdu, nejvíce jsem si užíval období druhé řadovky “Infest”, která vyšla před dvanácti (čas letí jako blázen) lety. Její neopakovatelnou a dnes už takřka “oldschool” atmosféru se kapele později už nepovedlo napodobit, a tak se postupně ze zručně odvedeného nu-metalu pomalu posunovala směrem ke škatulce s výraznou cedulí alternativní rock. Toto období vyvrcholilo v roce 2006, kdy vyšlo album “The Paramour Sessions” (tenkrát ještě pod labelem Geffen), které s původními Papa Roach nemělo skoro nic společného, ale bylo nahráno tak precizně a obsahovalo tolik kvalitních skladeb, že přerod nepůsobil moc okatě a ve skutečnosti se jednalo o jednu z nejlepších nahrávek tehdy již velmi uznávané kapely. O (odvážím se říci) takovém neurčitém propadáku (můj názor) v podobě “Metamorphosis” jsme se již zmínili na začátku, a tak se můžeme plynule přesunout k horké novince “The Connection”.

Asi se nikdy nepoučím, ale celkem jsem věřil marketingovým tahákům v podobě různých vyjádření kapely nebo vydavatele. Už po stoosmdesátéšesté jsem se přesvědčil, že bych neměl nová alba svých oblíbených skupin sledovat od zrodu a nechat se krmit vnadivou kampaní, ale prostě k nim přijít jako k něčemu zcela neznámému a neočekávat absolutně nic. Potom bych si možná nové Papa Roach užil více.

Hudebně asi není nic moc co vytknout – kapela šlape jako hodinky a frontman Jacoby Shaddix pěje stále stejně chytlavě a dovolil bych si říci, že v posledních několika letech se jeho vystupování v rámci žánru dostalo až na pomyslný vrchol. To je ale asi tak vše, co by se dalo vyzdvihnout, protože “The Connection” až na pár kvalitních výjimek zní neuvěřitelně jednotvárně a na skoro třičtvrtěhodinové stopáži nedokáže překvapit téměř ničím a místy dokonce nudí. Skalní fanoušek si pozvdechne, nováček nenalezne jediný důvod k tomu, aby si po tomhle zařadil Papa Roach mezi své oblíbené hudebníky. Ve velkém procentu nového materiálu by se dalo mluvit o opakování a vykrádání sebe sama, což jsme již slyšel stokrát a není tedy důvod “dopřávat” si to stejné po stoprvní. Na následujících řádcích se pokusím vypíchnout to nejzajímavější, co může “The Connection” nabídnout.

V zásadě se dá celkem pozitivně mluvit o první třetině alba, již uvádí ale naopak věru zbytečné “Intro”, které fajnšmekři přece automaticky přeskakují. Nestává se zase tak často, aby se úplně první singl nové desky dal označit za její nejlepší část, ale Papa Roach se to nyní nějak povedlo, a tak musím “Still Swingin'” vyhlásit nejposlouchatelnějším kouskem na “The Connection”. Není zase tak rychlá a reflektuje vývoj kapely za posledních dejme tomu šest let, ale celkově neurazí a píseň samotná dokáže místy i mile překvapit hlavně v refrénech. Jedna z nejlepších písniček Papa Roach poslední doby. “Where Did the Angels Go” zaujme hlavně kytarovou částí a naštvaným vokálem, který se střídá s čistými pasážemi a dohromady tak tvoří takovou Papa Roach klasiku. “Silence Is the Enemy” nabízí slušně svižný rozjezd a obligátní “whou-ou” mezi jednotlivými opakováními titulu v refrénu. Přesuneme se (celkem rychle, což?) k závěru alba a ještě poměrně povedené “Walking Dead”, již otevírá příjemné kytarové vybrnkávání a navazující vokál, který výborně buduje napětí a ve chvíli, kdy graduje, se plynule přesune do refrénu. Paráda. Jako poslední bych rád představil závěrečnou “As I Remember”, která vlastně není ani ničím moc zvláštní, jen se pěkně poslouchá a dovedl bych si ji představit jako dobrého společníka při procházce setmělým městem za pozdního podzimu.

Zmínil jsem pět skladeb z celkových dvanácti (intro nepočítaje) a k tomu se ještě ve většině případů nejedná o tak ojedinělé a výjimečné kousky, aby se dalo mluvit o nějaké revoluci. Většina vyniká chytlavými refrény a funkční kompozicí, to je ale dnes už téměř standard a na nějakou přehnanou euforii již nestačí. Říkám to nerad (a v případě Papa Roach o poznání méně), ale “The Connection” se u mě nesetkalo s kdovíjak pozitivní odezvou a jsem nucen jej ohodnotit jen lehce nadprůměrnou známkou v podobě kulaťoučké pětky. Jak jinak klasifikovat všemi směry průměrné a jednotvárné album?

Další názory:

Papa Roach už sice nejsou na výsluní jako před deseti lety, kdy stáli v čele nu-metalového pelotonu, ale jejich pozdější tvorba, která se těmto kořenům čím dál více vzdaluje, je pořád dostatečně zajímavá pro fanoušky moderního rock n’ rollu. Začátky sice byly těžké, protože přerodové album “Getting Away with Murder” působilo, jako by si kapela nebyla pořádně jistá, kam se vlastně posunout. Od té doby vydali kalifornští Papa Roach další dvě alba, na kterých se již stihli vyprofilovat a ustálit se i kvalitativně. “The Connection” mohlo být třetím povedeným kouskem do party, protože papírově na to mělo, bohužel má novinka jeden obrovský nedostatek. Nevyrovnanost jednotlivých skladeb, protože z celkového počtu dvanácti skladeb se dá dobrá polovina označit popiskem tříminutová nuda. Chybí tomu trošku více kreativity, v důsledku čehož jsem i po několika posleších měl problém identifikovat jednotlivé písně, které působí až příliš jednolitě a rozeznat je při souvislém poslechu pro mě bylo těžké. Takže vedle sebe stojí povedené vypalovačky jako “Still Swingin'” a “Silence Is the Enemy” proti nudným patetickým “Wish You Never Met Me” či “Leader of the Broken Hearts”. Sice to není nejhorší album jejich kariéry, ale ani nic, co by se hodilo na nejvyšší příčku výkladní skříně. Když to zprůměruju, tak se nacházím přesně ve středu naší hodnotící stupnice, což mi ve výsledku přijde jako férové ohodnocení.
Kaša

Recenze

Hellyeah – Band of Brothers

Napsat komentář
Hellyeah - Band of Brothers
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 17.7.2012
Label: Eleven Seven Music

Tracklist:
01. War in Me
02. Band of Brothers
03. Rage/Burn
04. Drink Drank Drunk
05. Bigger God
06. Between You and Nowhere
07. Call It Like I See It
08. WHy Doest It Always
09. WM Free
10. Dig Myself a Hole
11. What It Takes to Be Me

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hellyeah byli původně zamýšleni jakožto vedlejší projekt členů Mudvayne a Nothingface, konkrétně zpěváka Chada Graye a kytaristy Toma Maxwella, kteří při společném turné v roce 2000 začali uvažovat o hudební budoucnosti. Tedy klasická bokovka, ve které by se zúčastnění trošku vyblbli. Na dlouhou dobu byl tento projekt, tehdy spíš ještě myšlenka, uložen k ledu a vše začalo získávat konkrétní tvar až v roce 2006. Ústřední dvojice do svých řad zrekrutovala kytaristu Mudvayne, Grega Tribbeta, baskytaristu Jerryho Montanu, kterého zanedlouho vystřídal Bob Zilla z Damageplan, a konečně bývalého bubeníka Pantery a Damageplan, Vinnieho Paula, který byl v té době na hudebním odpočinku po vraždě svého bratra, kytaristy Dimebaga Darrella.

Někdy v tuto chvíli se kapela dostala do širšího povědomí metalové obce, a přestože byla od svých začátků považována spíše za nositele odkazu Pantery než za svébytné hudební těleso, vypracovala si svůj (dnes již) charakteristický zvuk, který má sice k Panteře blízko, ale nejedná se o žádnou lacinou kopii, jak by se mohlo na první poslech zdát. “Band of Brothers” je v pořadí třetím albem v diskografii Hellyeah, a pokud bychom měli vycházet z fráze, že třetí album je zásadní v historii kapely, tak novinka je svým způsobem “pouze” dalším albem party, která ve své tvorbě šikovně kombinuje panterovské riffy s troškou jižanského nádechu a nezaměnitelným vokálem Chada Graye.

S každým dalším albem jako by Hellyeah pouze brousili svůj sound a celkové vyznění takovým způsobem, že – ať už je to úmysl či důsledek přirozeného vývoje – se postupně přibližuje legendárním texaským kovbojům. Debutové “Hellyeah” bylo ve své podstatě hodně povedené metalové album a osobně se k němu i po letech rád vracím. Naproti tomu “Stampede”, které vyšlo před dvěma lety, na tom bylo o něco hůře, protože dost trpělo nevyrovnaností jednotlivých kompozic, kdy skvělé písně byly až často střídány těmi slabšími. Pokud bych měl někam zařadit novinku “Band of Brothers”, bylo by to přesně mezi předchozí alba. Sice nedosahuje kvalit prvního počinu, ale “Stampede” strčí hravě do kapsy. Jediné, v čem za svými předchůdci v mých očích trošku zaostává, je absence nosného hitu ve stylu “You Wouldn’t Know” z debutu a “Hell of a Time” z předchozí desky. Tuto funkci by na “Band of Brothers” měla obstarat singlová titulní skladba, ale osobně bych ji označil jako jednu z méně povedených. O produkci se vůbec poprvé postaral Jeremy Parker, a i když mu sekundoval Vinnie Paul, v jehož domácím studiu byla deska nahrána, je to na výsledném zvuku sakra znát. Je mnohem hutnější, metalovější a intenzivnější než kdy v minulosti. Zpočátku jsem měl docela problém s nahallovanými bicími, které zní trochu jako z Panterovského “Far Beyond Driven”, ale nejenže jsem si časem zvykl, dokonce jsem si jejich zvuk oblíbil.

Důkazem proklamovaného přitvrzení a příblížení se Panteře budiž hned úvodní palba “War in Me”. Masivní kytarový riff, agresivní zpěv/řev Chada Graye a bicí Vinnieho Paula táhnou tuhle skladbu po celou její stopáž a nebál bych se jí označit za nejlepší položku alba. Takovou vypalovačku jsem hned na úvod nečekal a ze všech nejvíc mě překvapil Chad, který má sice natolik charakteristický vokál, že z Mudvayne škatulky se už nikdy nevymaní, ale je slyšet, že se se svým vokálem snaží pracovat a občas sklouzne do surového řevu, za který by se ani Phil Anselmo v nejlepších letech stydět nemusel.

Následuje zmíněný singl “Band of Brothers”, který mě příliš nezaujal a ke kterému vznikl klasický videoklip plný siláckých póz a ohně, prostě ve stylu texaského metalu. Skvělá je “Rage/Burn”, která odstartuje v thrashovém stylu a postupně se z ní díky změnám tempa a nálad vyklubala jedna z top písní na albu. Následující “Drink Drank Drunk” působí dost vycpávkovým dojmem, pro kapelu už pomalu poznávací znamení ve formě textu o chlastu ji nevytrhne a později jsem se jí při posleších nemilosrdně vyhýbal. To “Bigger God”, to je jiné kafe, i když se jedná o melodičtější skladbu na “Band of Brothers”, nezní prvoplánově a skvělý pěvecký výkon ji zdobí jako třešnička na dortu.

Pomalu se dostáváme k druhé polovině, kterou otvírá “Between You and Nowhere”, což je typická country/jižanská rocková balada, která na desce má své místo a v jejím středu působí jako ideální moment pro odpočinek. “Call It Like I See It” je průměrná skladba, která snadno zapadne a dimebagovské kytarové kvílení působí šroubovaně a nepřirozeně. Po slabší skladbě přichází opět ta povedenější, nyní v podobě “Why Does It Always”, která vyčnívá výraznou rockovou rytmikou a melodickým refrénem, který ve spojení se zdravě metalovými slokami funguje dost dobře. Závěr alba má na starosti nezáživná rychlovka “WM Freedom” a povedená skočná melodická “Dig Myself a Hole”. Energická “What It Takes to Be Me” tlačí na pilu takovým způsobem, že jsem měl pocit, že chvílemi poslouchám úplně jinou kapelu. I když na mě některé skladby působí tuctovým dojmem, tak si dokážu představit, že na koncertě to musí fungovat skvěle a osobně doufám, že někdy budu mít tu čest osobně kapelu vidět živě, ovšem protože se Hellyeah netěší v Evropě (bohužel) takové popularitě, jako je tomu za velkou louží, tak předpokládám, že se jen tak nedočkám.

Jak jsem již v úvodu vyzradil, “Band of Brothers” sice není placka natolik povedená, aby dokázala konkurovat skvělému debutu, ale předchozí desku překonává na celé čáře. Výsledný dojem je bohužel opět srážen několika slabými skladbami, které nedovolí, aby album znělo dostatečně kompaktně. “Band of Brothers” je tady pro všechny příznivce domovských, ať už současných či bývalých, kapel zúčastněných borců a moderního amerického metalu jako takového. V záplavě množství žánrově spřízněných kapel se Hellyeah určitě neztratí a rozhodně to není jen kvůli zvučné sestavě. Věřím, že mezi fanoušky zavládne všeobecná spokojenost a mě nezbývá než v konečném verdiktu přisoudit “Bratrstvu” hodnocení lehce nadprůměrné.

Recenze

Serj Tankian – Harakiri

Napsat komentář
Serj Tankian - Harakiri
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 10.7.2012
Label: Reprise Records / Serjical Strike Records

Tracklist:
01. Cornucopia
02. Figure It Out
03. Ching Chime
04. Butterfly
05. Harakiri
06. Occupied Tears
07. Deafening Silence
08. Forget Me Knot
09. Reality TV
10. Uneducated Democracy
11. Weave On

Hodnocení:
Zajus – 4/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jméno Serje Tankiana bude jistě známé většině z vás. Bývalý (a zdá se, že snad i současný) frontman System of a Down se po rozpadu své domovské kapely z hudební scény ani zdaleka nestáhl. Jeho první sólové album “Elect the Dead” se ještě drželo tvrdě rockových vod a možná i díky tomu šlo o počin fanoušky velmi dobře přijatý. Dva roky staré “Imperfect Harmonies”, stavící na alternativně-symfonickém rocku již sklidilo spíše kritiku, ovšem to Tankianovi nezabránilo v přípravě opravdu velkolepého projektu. “Harakiri”, jež je předmětem dnešní recenze, je totiž pouze první ze čtyř alb, která by měla následovat v blízké budoucnosti. Jen stručně zmiňme, že půjde o jazzové album “Jazz-In-Christ”, orchestrální “Orca” a elektronické “Fuktronic”. Co nás však zajímá, je “Harakiri”. Jak dopadlo na dlouhou dobu poslední kytarové album kdysi božského Tankiana?

Kdo slyšel již zmíněné “Elect the Dead” si představu o novém materiálu udělá velmi snadno. Ačkoliv autor mluví o snaze vytvořit unikátní materiál například tím, že jeho skládání probíhalo na iPadu, již od první písně vše pokračuje v zajetých kolejích. Album otevírá “Cornucopia”, která je jako jedna z mála skladeb opravdu dobrá v celé své délce. Ať už jde o refrén, nevtíravou sloku či pomalejší sekci téměř v samotném závěru, “Cornucopia” se jednoduše povedla. “Figure It Out” pobaví přinejmenším rychlým náklepem po každém refrénu, celkově povedenou rytmikou a skvělou instrumentální vložkou v druhé třetině. Na druhou stranu samotný refrén je vyloženě utahaný, což jinak povedenou píseň v podstatě kazí. Šílenost jménem “Ching Chime” jsem nedokázal strávit ani po měsíci poslouchání alba. Serjovo podivné rapování postrádá jakýkoliv náboj, ještě že alespoň následující refrén patří mezi ty nejlepší na desce. “Butterfly” patří k intenzivnějším písním a poprvé zde ucítíme náznaky jisté atmosféry, jenže opět jen v refrénu. Ty Serjovi jednoduše jdou, ovšem ostatní části skladeb se jim povětšinou nedokážou vyrovnat.

Výjimkou potvrzující pravidlo budiž hned následující “Harakri”, titulní a jistě nejmelodičtější skladba alba. Její začátek působí ještě poněkud ubrečeným dojmem, ovšem mohutný refrén dá na jakýkoliv sentiment zapomenout. Když se pak ke konci písně ten samý refrén vzedme do ještě intenzivnějších vod, mohu poprvé Serje pochválit za kvalitní píseň. “Occupied Tears” je jaksi nijaká a nebýt (vždyť již víte sami) dobrého refrénu, patřila by jednoduše do koše, spolu s následující trojicí písní. Těm totiž ani refrén nepomůže vyhrabat se z šedivé průměrnosti. “Deafening Silence” je podbarvena jakýmsi beatboxem, což chválím už jen proto, že jde o netradiční krok, zatímco “Reality TV” místy připomíná zlaté časy System of a Down. Nic to nemění na skutečnosti, že tyto skladby nemohou v podstatě nic jiného nabídnout. Album naštěstí ke konci ještě vytahuje závěrečná dvojice rychlých punkovek “Uneducated Democracy” a “Weave On”, bohužel jinak pošramocenou reputaci Serjovi již zachránit nemůžou.

Problém je, že album je téměř jednostranně zaměřeno na Serjův hlas a chytlavé melodie. To samo o sobě nemusí být špatné, ostatně již zmíněné “Elect the Dead” si s touto kombinací poměrně důstojně vystačilo. Zabijákem “Harakiri” je však kvalita samotných skladeb. Až na několik výjimek si u mě většina písní prošla nejdříve krátkým obdobím nadšení, kdy jsem mohl album protočit klidně dvakrát za sebou, aby po ne mnoha posleších spadla do nefalšované nudy. Jisté výjimky se samozřejmě najdou, ovšem pokud prohlásím, že životnost “Harakiri” končí po deseti posleších, nebudu daleko od pravdy. Problém tkví v Tankianovi samotném. Za dob System of a Down se svým hlasem předváděl všelijaké šílenosti, křičel, šeptal, skuhral (a navíc ho doplňoval blázen Daron Malakian), jenže od chvíle kdy se pustil do sólové kariéry zní stále stejně. Navíc, a omlouvám se za vyloženě neodborný výraz, mi přijde, že čím dál více “mečí”. Jeho hlas mi jednoduše začal lézt na nervy a ve svém okolí zdaleka nejsem sám. Jenže Serjův zpěv je vlastně jediné, co je na “Harakiri” důležité. Kytara s baskytarou nejsou nijak zajímavé, obě jednoduše plní roli řadového nástroje. Jedině bicí znějí zajímavě a věrně. Zbytek instrumentální složky je solidně odvedená práce bez jakéhokoliv nadšení pro věc.

Dalším problémem jsou texty. Serj Tankian vystupuje jako aktivista v mnoha tématech, a tak není překvapením, že texty jsou jeho prostorem k vyjádření, jenže některé jeho myšlenky jsou přinejmenším podivné. Ve “Figure It Out” viní z problémů společnosti ředitele velkých společností, “Harakiri” pojednává o sebevraždách zvířat a “Reality TV” reaguje na televizní reality show textem tak hloupým, že by ho snad svedl napsat i průměrný účastník kritizovaných pořadů. Navíc se v písních mísí poměrně vážně míněné myšlenky se zcela záměrnými nesmysly, a jak má pak takové sdělení umělce posluchač brát vážně?

V dobách jejich největší slávy jsem System of a Down poslouchal denně, a když se kvalita jejich hudby po famózním “Toxicity” začala pomalu sunout směrem dolů, měl jsem za to, že na vině je stále menší a menší Tankianův vliv. Nyní se však musím Malakianovi pomyslně omluvit, protože v porovnání se současnou sólovou tvorbou arménského zpěváka vypadá i to nejslabší z Malakianovy tvorby jako dílo hudebního génia. A tak na závěr poněkud protimluvné recenze zbývá jen vyslovit ortel, což nebude vůbec jednoduché. Pokud bych měl hodnotit po prvních pěti posleších, nebál bych se sáhnout i na osmičku, jenže dnes se těším, až “Harakiri” založím někam hluboko do regálu mezi průměrná alba, kde se na něm bude akorát tak hromadit prach. Otázka na závěr pro všechny z vás tak zní: poslechli byste si “Harakiri”, kdyby nebyl jeho autorem slavný hudebník? Odpovědět si již musíte sami, ovšem za mě je to jednoznačné ne, i kdybych předem moc dobře věděl, co od alba mohu očekávat.

Další názory:

Musím se přiznat, že sólová tvorba Serje Tankiana mi k srdci nikdy příliš nepřirostla. Přijde mi, že Tankian je mnohem lepší zpěvák než skladatel a chybí mu nějaký opravdu silný autor, jako byl Daron Malakian v System of a Down, protože celou desku čistě jen na svém nezaměnitelném hlasu prostě neutáhne. Na prvním “Elect the Dead” to ještě tolik znát nebylo a výsledek byl v pohodě, ale “Imperfect Harmonies” a “Harakiri” už tohle potvrzují bezezbytku. Ne, že by se na “Harakiri” nenašlo pár podařených momentů, ale vždy je to třeba jenom jeden, dva motivy či linky na skladbu, většinou – jak již zmínil kolega v recenzi – se jedná o refrény, zbytek je však takový hluchý, případně mi rovnou neleze do uší. V hodnocení sice budu o něco shovívavější než kolega, zas tak černě bych “Harakiri” neviděl, přesto se rozhodně nejedná o nahrávku, bez jejíhož poslechu bych se neobešel. Čistě z posluchačského hlediska bych dal v tomto případě přednost tomu, aby se pánové ze System of a Down znovu pokusili dát dohromady to, co opravdu fungovalo – spojení Malakianových nápadů, Tankianova hlasu, šílených basových kreací a nápadité rytmiky. Serjova tvorba na vlastní pěst totiž značně pokulhává, byť je “Harakiri” o něco lepší než “Imperfect Harmony”. A jestli už další desky opravdu dělat nechtějí, tak dám radši přednost Scars on Broadway, jejichž stejnojmenný debut před čtyřmi lety jasně ukázal, kdo byl v System of a Down tím hlavním tahounem a tvůrcem skvělých songů…
H.