Archiv štítku: alternative metal

Recenze

Korn – The Paradigm Shift

Komentáře: 4
Korn - The Paradigm Shift
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 8.10.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Prey for Me
02. Love & Meth
03. What We Do
04. Spike in My Veins
05. Mass Hysteria
06. Paranoid and Aroused
07. Never Never
08. Punishment Time
09. Lullaby for a Sadist
10. Victimized
11. It’s All Wrong

Hodnocení:
nK_! – 7/10
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Američtí Korn mají za sebou poměrně bohatou kariéru, již korunuje celkem jedenáct desek, které kapela dokázala za dvacet let své existence úspěšně vyprodukovat. Velcí Korn, kterým se povedlo výborně nastartovanou kariéru totálně pohřbít pod brak několika minulých alb. Světoznámí Korn, kteří jsou schopni vyprodávat sportovní haly, ale posledních cirka deset let nevydali v podstatě nic pořádného. Zakladatelé celé jedné odnože moderního pojetí metalu přicházejí po dvou letech s novinkou nesoucí název “The Paradigm Shift” a dopředu předesílám, že se nejedná zase o tak brutální provar, jak možná leckdo po zveřejnění singlu “Never Never” předpokládal. Už bylo taky na čase.

Studiová tvorba Korn byla na vrcholu někdy před deseti lety v období vydání kultovní fošny “Take a Look in the Mirror”. Na onu desku vzpomínám s nostalgií a musím konstatovat, že od té doby mě Korn kvalitativně obcházeli výjimečně dlouhou oklikou. Konkrétně poslední dva železné hřeby do dubové rakve – “Korn III: Remember Who You Are” (jež slibovalo hodinky s vodotryskem a nakonec neuvěřitelně propadlo díky hromadě usopleného hnoje, kterou na sobě přineslo) a experimentální dubstepová “The Path of Totality” (kterou snad ani nebudu komentovat) – se rovnaly poměrně rozměrné tvůrčí tragédii a od aktuální “The Paradigm Shift” po nich snad nikdo už doopravdy nic neočekával.

Popravdě, aktuální placka není tak špatná. Zároveň ale není také jakkoliv zásadní. Od výše zmiňované “Take a Look in the Mirror” proběhl samozřejmě hodně zásadní transfer, ale kdybychom deset let poslouchali do puntíku to samé, brzy by se nás zmocnil pocit bezbřehé nudy. Posun a experimentování s různými prvky byl v případě Korn vždy zásadní tvůrčí prvek a popravdě mě docela mrzelo, že jim předchozí dva pokusy tak zle nevyšly. Holt se úplně netrefili každému do vkusu. A experimentovat sice ano, ale tak nějak v mezích a ne šílenými přeskoky do podružných hudbeních stylů. “The Paradigm Shift” zní asi tak o dvěstětřicettisíc procent lépe než oba minulé průsery a hlavně si vůbec na nic nehraje. Tam, kde “Korn III: Remember Who You Are” mazal med kolem huby s návratem ke kořenům, si novinka pečlivě vybírá to nejlepší, s čím Korn kdy přišli, a sází na víceméně prověřené postupy těch lepších let v historii kapely. Z “The Path of Totality” vyzobává některé elektronické pasáže, ale do svých kompozic je zasazuje velmi citlivě a jemně bez toho, aby výsledek upadl do předimenzovaného pekla, který předvedlo právě velmi protikladně přijaté “The Path of Totality”.

Základem je samozřejmě baskytara, kterou obsluhuje Reginald “Fieldy” Arvizu. Odjakživa dodávala hudbě Korn patřičnou šťávu (a také jim koneckonců pomohla dostat se tak daleko a oslovit tak široké spektrum posluchačstva) a nejinak je tomu i na “The Paradigm Shift”. Basa duní, kde může, a tvoří základní stavební kámen většiny nového materiálu. Velice pěkně se doplňuje s novými elektronickými pasážemi a dohromady tak tvoří velmi zajímavé (ale naštěstí ne přepíčené) schéma, kterého se celá deska drží. Po osmi letech se navrátivší kytarista Brian “Head” Welch neponechává nikoho na pochybách, že do strun hrabat umí setsakra důrazně. Společně s druhým kytaristou Jamesem “Munkym” Shafferem se postarali o zábavné a velice razantní melodie a riffy, které ústřední basovou linku doplňují více než důstojně. Ve skutečnosti mi přijde, že Head prostě nakráčel do studia, utrousil něco o “podbízivých sračkách” a povedlo se mu Korn vykopnout alespoň zhruba tam, kde se nacházeli kdysi.

Broušený diamant a srdce skupiny – frontman Jonathan Davis se už několik let pohybuje na hranici životního výkonu a na “The Paradigm Shift” střídá jak svůj železně zakalený chraplák, tak oblíbený a krajně nezaměnitelný čistý vokál, který pro mnohé tvoří samotnou kostru hudby, kterou Korn vytvářejí. Novinka prošla pod rukama známého producenta Dona Gilmora (např. Hollywood Undead), který se očividně snažil vrátit kapelu zpět do doby největších úspěchů a vznikla tak deska, která je sice průměrnou obdobou původní Kornovské tvorby, ale za posledních deset let se jedná o to nejzábavnější, pod co se kapela podepsala a vypustila do světa.

Dovolím si vypíchnout několik nejzajímavějších a nejpromyšlenějších skladeb. Otvíračka “Prey for Me” udává hnedka od začátku rychlé tempo a za doprovodu Jonathanových nejklasičtějších hlasových poloh není pochyb, že se jedná o hitovku přesně padnoucí do vkusu těch, kteří Korn poslouchali na samém úsvitu kariéry. Doprovodný vokál také špička (holt Head se po sólovém projektu Love and Death už docela vyzná). “Spike in My Veins” se nebojí experimentovat s elektro elementy a na rozdíl od minulé fošny se jí to výborně daří. Společně s basovými party působí song velmi novátorsky a zábavně. “Mass Hysteria” – trochu baladická a trochu temná. Základem opět baskytara, tentokrát hodně od podlahy. Pomalejší odsyp a výborný refrén. O rozporuplné “Never Never” pořád nevím, co bych si měl vlastně myslet. Skrillexovské pazvuky (ano, přesně ty šílenosti z předchozí desky), patetický text a hodně uchcané pomocné vokály. Na druhou stranu má tahle písnička po několika posleších vážně sílu, takže k jejímu ohodnocení si nechám pro jisotu ještě čas na rozmyšlenou. “Victimized” se vyplatí poslechnout už jen kvůli fajnovému refrénu a “It’s All Wrong” dává vzpomenout na časy, kdy se Korn opírali do všeho a všude jen proto, že bylo potřeba na to pěkně zanadávat.

“The Paradigm Shift” mě velice příjemně překvapilo. V rámci celé Korn diskografie se pořád jedná o veskrze průměrný počin, ale na poměry posledních několika let máme co dočinění s parádní deskou, která není sice moc inovativní, ale snaží se poučit z chyb svých předchůdců, vzít si z nich to nejlepší (to málo) a postavit kdysi výbornou skupinu opět na nohy. Daří se jí to, a pokud budeme mít štěstí, příště se konečně po tak dlouhé době dostaneme do křížku s albem, které budeme hrdě vystavovat na poličkách vedle svých hi-fi věží či gramofonů. Sedm.

Další názory:

Ale jo, je to v pohodě. Já jsem nikdy nebyl příliš velký fanoušek Heada, což je do jisté míry vlastně dáno i tím, že jsem ani nikdy nebyl nějaký fanatik do Korn, takže jsem fakt nebrečel, když odešel, nicméně i navzdory tomu, že s některými alby po jeho odchodu nemám problém (konkrétně “See You on the Other Side” a dubstepový experiment “The Path of Totality”), je neoddiskutovatelným faktem, že bez Heada v sestavě Korn opravdu šli hudebně dolů. Možná i právě proto mi jako nejlepší bez něj přijdou ty desky, na nichž kapela někam uhnula a nesnažila se znít “klasicky”, což byl případ jalové dvojice “Untitled” a “Korn III: Remember Who You Are”. Ale ten návrat… bude to určitě znít jako klišé, ale “The Paradigm Shift” vážně působí, jako kdyby Head dokázal Korn opět nalít krev do žil. Novinka má totiž přesně to, co dvě výše zmiňované nahrávky postrádaly – drive. “The Paradigm Shift” rozhodně není nějaké opusální veledílo, z něhož byste si sedli na prdel, ale je to album, které prostě baví, má dost dobré písničky a jako celek příjemně funguje. Dokonce i ten dost nešťastně zvolený první singl “Never Never” v kontextu zbylých songů působí lépe. Takhle řečeno to možná vypadá, že to vlastně není nic extra, nicméně právě tohle – desku, která by opravdu bavila a šlapala – Korn po nějakých deseti letech plácání se mezi experimenty a nudou potřebovali jako sůl. A pěkné na tom je zejména to, že se tak děje, aniž by skupina vyloženě popřela to, co za těch posledních deset roků zkusila, viz vkusně zakomponované elektronické vsuvky. Nějak přehnaná očekávání jsem do “The Paradigm Shift” nevkládal, ale nakonec se z toho vyklubalo dost příjemné překvapení…
H.

Vypadá to, že fanoušky tolik vítaný návrat druhého kytaristy Briana “Heada” Welche se pro Korn stal stejně důležitým krokem, jako kdyby je někdo pokropil živou vodou, protože novinku “The Paradigm Shift” považuji za jejich nejsilnější album od dob “Take a Look in the Mirror”. Všechna alba, která po tomto temném monolitu následovala, sice stále ve větší (“Korn III: Remember Who You Are”) či menší (“Untitled”) míře nesla všechny charakteristické znaky kapely jako hutné kytary a dunivou basu, nicméně skladatelsky tu přece jenom něco scházelo. Naštěstí je to “něco” zpět v řadách kapely a já jsem překvapený, jak dobře jedenáctá řadovka Korn ve výsledku dopadla. Dokonce jsem dokázal skousnout i singl “Never Never”, jenž jsem po prvním poslechu nemilosrdně odepsal. Nese v sobě stopové množství dubstepového přešlapu z minula, a aby toho nebylo málo, tak doprovodné vokály v refrénu zní pěkně přihřátě, ale s přibývajícími poslechy mi na albu zapadá a co víc, líbí se mi. Samozřejmě se mi Korn nejvíce zavděčili hutnými hitovkami jako úvodní “Prey for Me”, “Victimized” či “What We Do”, jejíž refrén nemá chybu a klidně by se ztratil na kultovních albech z přelomu tisíciletí, kdy Korn doslova vládli světu. Jonathan Davis se navzdory donedávna klesající kvalitě studiových alb nebezpečně zlepšuje a jeho nezaměnitelný vokál celé desce nemilosrdně vévodí, i když za mě by se mohl častěji pustit do kontrastnějších poloh jako třeba v druhé “Love & Meth”. Když tak “The Paradigm Shift” poslouchám, tak jediná skladba, které mi vyloženě nesedla a nebavím se u ní, je utahaná “Lullaby for a Sadist”, která se snaží působit velice křehce a v několika momentech bych jí to i věřil, ale celkově na mne dělá dojem nudného rádiového cajdáku, ze kterého se časem vyklube jeden ze singlů. Ale nač kydat na Korn hnůj, když po deseti letech dokázali konečně přijít s deskou, která se nemusí bát nést na svém přebalu toto legendární jméno? Velmi příjemné překvapení a velmi povedená deska.
Kaša

Tématické články

Hentai Corporation – premiéra klipu „Equilibristic Brides“

1 komentář
Hentai Corporation
Datum: 1.10.2013
Místo: Praha, Rock Café

První pohled (H.):

Na alternativnější rockové scéně patří Hentai Corporation k tomu nejzajímavějšímu, co naše malá zemička nabízí, až by se skoro chtělo říct, že mají všechno, co by podobná skupina měla mít. Jejich muzika je zábavná, parádně praštěná a šílená, zároveň ovšem inteligentní, plná nápadů a otevřená, je svým způsobem nezaměnitelná a jednoznačně má vlastní ksicht. Jako by jen tohle svým způsobem nestačilo, Hentai Corporation navíc přidávají velmi osobité vystupování a estetiku, kulervoucí živé koncerty a navrch nejen nepřeslechnutelného, ale i nepřehlédnutelného excentrického frontmana, který je doslova prototypem rockové hvězdy. Ostatně i díky onomu koncertování si již Hentai Corpoartion stihli udělat relativně slušné jméno. A když nakonec vezmeme v potaz, že například právě originalita je něco, na co nedosáhnou i mnohem zavedenější a známější formace, je docela husarský kousek, že tohle všechno si Hentai Corporation vybudovali bez jediné desky na kontě… ale to se již brzy změní, neboť právě první velké album je aktuálně v přípravě a 23. prosince by měl proběhnout jeho křest.

Dnes se ovšem nebudeme věnovat ani albu, dokonce ani koncertu ne, nýbrž čemusi docela jinému, byť – což už jste nejspíše pochopili – to stále bude mít co dočinění s Hentai Corporation. Kapela totiž v první říjnový den uspořádala premiéru svého nového videoklipu ke skladbě “Equilibristic Brides” a právě o tom si trochu popovídáme…

Začátek byl ohlášen na šestou hodinu večerní, ale nebylo žádné velké překvapení, že program začal až o nějakých pár hodinek později, tudíž jsme s kolegou udělali přesně to, co samozřejmě musí udělat každý jen trochu vychovaný hudební publicista kamkoliv přijde – šli chlastat. Naštěstí jsme ten den ovšem byli vybaveni pozoruhodnou dávkou odpovědnosti, což v našem případě ne vždy bývá zvykem, a nevylili jsme se do bezvědomí ještě před začátkem. Ten přišel až ve chvíli, kdy se přitrousil slušný počet lidu a klub se zaplnil.

Přesuňme se ale konečně k tomu hlavnímu, což přišlo ve chvíli, kdy kdosi zavelel, aby se všichni přítomní zvedli od baru a dostavili se do promítacího sálu. Program začal s vědomostní soutěží “Who Wants to Be a Mediální mrdka?”, která – jak už její název napovídá – byla svojskou variací na soutěž “Chcete být milionářem?” určenou přítomným novinářům. Nutno dodat, že jsme se jí s kolegou nezúčastnili, protože jsme od přírody příliš stydliví na to, abychom měli koule se přihlásit jako první, nehledě na fakt, že se pojetí soutěže neslučovalo s naším morálním kodexem, neboť jsme samozřejmě zarytí abstinenti (hrálo se o panáky). Těžko říct, kolik “mediálních mrdek” bylo přítomno, nepřihlásila se však ani jediná, tudíž došlo k vylosování tří náhodných šťastlivců z publika, kteří následně dostali sérii pěti úchylných otázek přesně v duchu výše zmiňované estetiky Hentai Corporation, přičemž za každou správně zodpovězenou otázku dostal soutěžící panáka tvrdého. Všichni tři soutěžící také měli k dispozici svého bobra – a jak se záhy ukázalo, právě bobr – samozřejmě společně s alkoholem – byl jedním ze dvou hlavních elementů večera.

Moderování soutěže a všeho okolo si vzali na starost dva členové Hentai Corporation, klávesák František Koucký a zpěvák Radek Škarohlíd, takže o velké množství kund, kurev, prdelí, mrdek a dalších názorných ukázek vytříbeného intelektuálního slovníku samozřejmě nebyla nouze. Někdy průběžně došlo k bouchnutí většího množství šampusů, které byly následně vyslány do davu ke konzumaci, a přistoupilo se k promítání klipu.

Ačkoliv právě klip “Equilibristic Brides” bylo to hlavní, o čem tento večer měl být, myslím si, že vcelku paradoxně by nebylo úplně vhodné tu dopodrobna popisovat, co všechno se tam dělo a co bylo jeho náplní – jednoduše proto, že by vám to zkazilo překvapení a video by pak na první zhlédnutí zdaleka nebylo tak vtipné, jak ve skutečnosti je. Takže tedy jenom ve zkratce obecně… kolega Ježura hned po vypadnutí ze sálu blekotal cosi o klipu roku, ale on se nechá snadno unést, nicméně je pravda, že to bylo vážně super… tedy, svým způsobem. Především to bylo plně hentaiovské, přesně v duchu téhle kapely, což mluví samo za sebe. Jediné, co mohu prozradit, je to, že videoklip byl především o zvířátkách… byl zde jeden jelen, hodně bobrů a, ehm, hodně ptáků.

Pro velký úspěch se klip promítal dvakrát, přičemž v závěru druhého kola byl doplněn o taneční kreace několika protagonistů ve videu, a zbytek večera se pak už nesl ve znamení volné zábavy a velkého množství alkoholu. A nutno dodat, že minimálně v tomto ohledu byli Hentai Corporation připraveni dokonale, jelikož se postarali o to, aby nikdo z přítomných neměl žízeň. Stručně řečeno – několik desítek litrů šampaňského a Jägermeistera. Z toho si jistě asi dokážete představit, co se dělo dál…

Druhý pohled (Ježura):

Co si tak může hudební pisálek představit, že ho čeká, když mu na stole přistane pozvánka na premiéru klipu Hentai Corporation? Všechno možné a záleží to na spoustě proměnných, jako třeba jestli kapelu zná, jestli je to zakřiknutý trouba bez smyslu pro humor, nebo jestli se právě probírá z opičky. Já už po pravdě ani nevím, co jsem si představil, že mě čeká, ovšem v jednom jsem měl jasno – pokud se Hentai Corporation zcela nezpronevěří své jedinečné estetice, o které byla řeč výše, bude to vážně pamětihodná událost. A Hentai Corporation se své estetice opravdu nezpronevěřili ani náznakem…

Jakkoli si můžete podobné akce představit jako suché tiskové konference, kde se sejde tak dvacítka novinářů, kteří kapele po promítání klipu položí pár neškodných otázek, pak si všichni přiťuknou sklenkou šampaňského a tím to zhasne, tak v tomto případě na něco takového můžete v klidu zapomenout. Celá premiéra klipu “Equilibristic Brides” byla pojata jako jedna velká party, kde se krom neurčitého počtu “novinářských krys” sešli hlavně přátelé a známí kapely, doplněni o nezanedbatelný počet naprosto civilních příznivců toho, s čím Hentai Corporation sbírají čím dál tím větší úspěch. Z toho vyplývá jediné – od té doby, co se prostory Rock Café začaly plnit, narůstal přítomným – kapelu nevyjímaje – obsah alkoholu v krvi křivkou přinejmenším rovnoměrnou a i ti, kteří se třeba rozhodli abstinovat, jen sotva přehlédli naprosto neformální nádech celého večera. Povznesená nálada byla všudypřítomná a co jsem si stihl všimnout, většina přítomných se podle všeho dost solidně bavila. A koho třeba nelákalo očekávání tajuplnými náznaky přislíbených událostí, ten si mohl ukrátit dlouhou chvíli studiem geniálně oplzlých malůvek, známých jako “Martyho frky”, jejichž výstavka se ten večer (a možná i další, kdo ví) ve foyer klubu odehrávala. Těžko hledat trefnější vizuální doprovod…

Tohle všechno bylo fajn, ale byla to pořád jenom předehra k tomu, co se mělo semlít po osmé hodině, kdy se otevřely dveře kinosálu, kterým klub disponuje, a celý dav se v očekávání pořádných šíleností nahrnul dovnitř. A za přípravu večera musí před kapelou smeknout snad každý, kdo není úplný suchar. Soutěž “Who Wants to Be a Mediální mrdka?”, respektive nabízené odpovědi suverénně odbouraly podstatnou část obecenstva a fakt, že se místo nás novinářů (tímto se kapele zpětně omlouvám, jsme prostě srabi) do křesel posadili “náhodně” vybraní kamarádi muzikantů, tomu všemu jen přidal na přitažlivosti. Výše jmenované duo moderátorů si takhle totiž absolutně nebralo servítky (ačkoli bych se vlastně ani nedivil, kdyby i při dodržení původního scénáře padaly podobně třeskuté hlášky) a celá scéna tak ještě získala na přitažlivosti. Dlužno dodat, že všechny ty hovna, mrdky, kurvy, šukání kozlů a verbální perzekuce Michala Davida, Miloše Zemana a Richarda Krajča sice známe prakticky výhradně v podání těžko uvěřitelného šoumena Radka Škarohlída, nicméně klávesák František Koucký si tentokrát dal také záležet a svými komentáři posílal publikum do kolen obdobně často jako jeho kolega.

To všechno byla náramná prdel, vážně jsem se chechtal skoro nonstop. Dokonalou korunu tomu ale nasadil ústřední bod večera – promítání zbrusu nového klipu. Po vzoru kolegy to nebudu moc rozvádět (ostatně vlastní názor si můžete udělat sami, stačí pustit video na konci článku), ale rozhodně nemluvím jen za sebe, když popíšu emoce v sále jako mix šoku, ohromné srandy a nefalšovaného uznání. Hentai Corporation se totiž podařilo natočit video, které si zachovává všechny pro kapelu typické znaky, ale přitom se vyhnout čiré zhovadilosti. Máte rádi, co Hentai Corporation hrají a jak vystupují? Se vším všudy? Potom vás klip k “Equilibristic Brides” rozhodně rozseká podobně, jako rozsekal mě, a troufám si tvrdit, že i valnou většinu premiéře přítomného obecenstva. H. má sice pravdu v tom, že se nechám snadno unést, ovšem ať o tom přemýšlím sebevíc, prostě mě nenapadá jediný další letošní videoklip, který by na mě zapůsobil tak silně jako právě tenhle, takže ty řeči o klipu roku možná nebyly úplně zcestné. Uvidíme za dva a půl měsíce…

Jak vypadala závěrečná fáze večera, to už dostatečně nastínil kolega, takže já se pokusím uzavřít trochu jinak. Hentai Corporation se podařilo nejen představit svůj nový klip způsobem, který nemá daleko k virální kampani (která teď už asi samovolně následuje), ale dostat na svou stranu snad všechny, kteří se premiéry zúčastnili. Ono to sice vypadá, jako bych se nechal prachsprostě uplatit trochou alkoholu zdarma, ale ačkoli to bylo velice příjemné, největší dojem na mě zkrátka udělal způsob, s jakým kapela celou akci pojala. Žádná stupidní přetvářka ani hraní si na primadony, prostě rock’n’roll v tom správně pošahaném, oplzlém ale nezaměnitelném hentaiovském stylu. Velký respekt za to a jestli se křest řadové prvotiny Hentai Corporation ponese v obdobném duchu, 23. prosince u toho rozhodně nebudu chybět!

Recenze

Soil – Whole

1 komentář
Soil - Whole
Země: USA
Žánr: alternative metal / hard rock
Datum vydání: 20.8.2013
Label: Pavement Music /

Tracklist:
01. Loaded Gun
02. The Hate Song
03. Ugly
04. Way Gone
05. Psychopath
06. Shine On
07. Wake Up
08. Amalgamation
09. My Time
10. Little Liar
11. One Love

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ryan McCombs si před téměř deseti lety solidně rozházel fanoušky své do té doby domovské formace Soil, když oznámil, že z kapely odchází a připojuje se k žánrově podobným Drowning Pool. Jak jsme se za ta léta přesvědčili, jednalo se o dvojnásobný přešlap, protože poslední dvě desky Soil, na kterých se McCombs nepodílel, dost propadly a nejinak tomu bylo i u fošen Drowning Pool, kde jsme byli zkrátka všichni zvyklí na něco docela jiného, než tam svého času Ryan předváděl. Naštěstí došlo v roce 2011 ke spásnému uvědomění, potulný frontman McCombs se vrátil do Soil (k Drowning Pool nastoupil do služby mladičký, leč schopný Jasen Morero) a dva roky na to vychází dnes recenzované album “Whole”. Návrat ztraceného syna a naštěstí taktéž ke kořenům.

Američtí Soil nejsou v našich končinách zase až tolik známí (a mám pocit, že tu snad ani nikdy koncertně nevystupovali), ale za svou šestnáctiletou kariéru stihli natočit slušných šest hard rockových/alternativně metalových alb a předností jejich tvorby je právě hlas zkušeného Ryana McCombse. Dále kapela vždy sázela na úderné hard rockové melodie a riffy podepřené dunivou basou. Taková americká klasika. Desky “True Self” a “Picture Perfect”, starší sestřičky novinky “Whole”, tohle vše bohužel dost postrádaly a jejich kvalita tak neuvěřitelně utrpěla. Některá uskupení se bez svých dvorních a zavedených frontmanů prostě obejít nedokážou, ať si kdo chce co chce tvrdí.

Z nového materiálu čiší letité zkušenosti a maximální sehranost současné sestavy. Album staví především na chytlavých rockových melodiích a dobře provedených a zábavných refrénech, kteréžto jsou součástí téměř každé písně. Zvukově, produkční hodnotou i textově se novinka dá přirovnat k fošně “Scars” z roku 2001. Jedná se o chytrý a po řadě neúspěchů i snadno předvídatelný a očekávatelný krok, protože “Scars” byla ve své době mimořádně našlapaná placka a jako taková se setkala s obrovským úspěchem, a to hlavně na americkém kontinentě. Na “Whole” McCombs řádí jako zamlada, v čemž mu při podpůrných vokálech vydatně sekundují i kytarista Adam Zadel (výborné příjmení) a basák Tim King. Za škopky sedí Will Hunt, kterého si někteří z vás možná pamatují coby jednoho z bubeníků slovutných Black Label Society.

Co je ale na té osmatřicet minut dlouhé stopáži zdaleka nejzábavnější – otextování písní. Soil si se svými skladbami uměli vždycky výborně vyhrát, a i když se samozřejmě nejedná o nic extra komplikovaného nebo snad jakkoliv edukativního či poučného nebo zamyšleníhodného, při recenzování jsem se bavil od začátku do konce. Texty mají v rámci žánru opravdu hlavu a patu, z ničeho si neberou servítky, místy se rozněžní, pěkně gradují a člověk se sem tam doopravdy pousměje nad tím, co inovativního se dá v rámci hard rockové vyčichlé zábavy a zaprášených textařů ještě vymyslet. Za mě jasný palec nahoru a nejsilnější kus jedenáctiskladbové skládačky zvané “Whole”. Doporučuji při poslechu dávat opravdu pozor a soustředit se i na detaily, abyste nepřišli o nic zásadního.

Album rozjíždí skladba “Loaded Gun” a už od prvních tónů do nás začíná sypat střednětempý hard rock říznutý těžkou kytarovou linkou. I krátkého zasólování se mlsuchtivý posluchač dočká. McCombs nasazuje svůj unikátní chraplák a první necelé tři minuty “Whole” příjemně utíkají. “The Hate Song” – textově jednoznačně nejvíce nejlepší song celé desky. Výborný refrén začíná slovy “You are so beautiful… so I wrote you this lovely little hate song…”. Super. Vysoko posazené laťky dosahuje i píseň následující – “Ugly”. Pomalejší rozjezd střídá refrén ve středním tempu a celá píseň graduje ve sborových vokálech. “Way Gone” jest klasickou rockovou koncertní vypalovačkou a krom celkem zajímavé kytarové linky nic moc nového nenabízí. “Psychopath” se místy dost rozjede a kytarová onanie bere konce až těsně před refrénem, kde opratě rychlosti přebírá opět McCombs. Solidní nášleh. Klipovka a singl “Shine On” je praktickou ukázkou toho, co dnes Soil mohou fanouškům nabídnout, poněvadž jako taková funguje coby shrnující výcuc všech možných i nemožných technik a poloh, které je možné na “Whole” najít. Druhou půli desky načíná “Wake Up”, která baví a dobře odsýpá opět hlavně po kytarové stránce. “Amalgamation” je song klasického Soil střihu s parádním refrénem připomínajícím prastarou “Breaking Me Down” ze zmiňované desky “Scars”. Tady se nedá nic pohanit, ale za drobnou repetitivnost ani pochválit. “My Time” si ani nevšimnete a “Little Liar” dokazuje, že i Soil dokáží zahrát na melancholickou notu. To samé “One Love”, která funguje jako závěrečná baladická na dobrou noc.

Soil se po mnoha letech a návratu dlouho ztraceného frontmana vzpamatovali a vydali konečně poslouchatelné a veskrze zábavné album. “Whole” není dokonalé, není nejlepší a ve srovnání se zmiňovanými Drowning Pool a jejich novinkou “Resilience” (také z letošního roku) vyklízí pole a vzdává se, ale po celou dobu poslechu jsem se nenudil a coby příjemná oddechovka funguje opravdu dobře. Pěkných šest a půl bodu s vyhlídkou na případné polepšení.

Recenze

Walkways – Safe in Sound

Napsat komentář
Walkways - Safe in Sound
Země: Izrael
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 4.5.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Intro
02. Blood into Water
03. All Lies
04. Endless I
05. Towards the Light
06. Thoughts
07. Luminary Kid
08. Sweet Medicine
09. Out
10. Pause
11. Action
12. Skin Deep
13. Staring Through Closed Blinds

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Walkways

Nevím jak vy, ale když já vidím spojení metal a Izrael, okamžitě si vybavím dvojici Orphaned Land a Melechesh, případně, pokud bych nechtěl být tak specifický, mám zažitou představu o tvrdě metalové kapele, která se nestydí za svůj východně orientální původ a co víc, dává to ve své tvorbě hezky na odiv, protože nejen výše uvedené party s tímto přístupem slaví pěkný úspěch. To ovšem není případ Walkways, kteří, jak už asi tušíte, pochází právě z Izraele a do nichž by to člověk ani po bližším zkoumání neřekl. Nemíním tady kapele vyčítat, že na svém debutu “Safe in Sound” se rozhodla jít jinou cestou, jen jsem byl při pohledu do bookletu alba překvapen, z jakých končin že to pochází.

Ono když se to tak vezme, tak by se ani pestré folklórní prvky do hudby Walkways nehodily. Nedokážu si úplně živě představit, že by se v alternativním metalu plném podladěných kornovských riffů ve spojení s katatoniovskou melancholikou v klidnějších pasážích najednou zjevil sitár nebo něco podobného. Zpěvák Ray Yerushalmi, kytaristé Bar Caspi a Yoni Menner se spolu s basákem Avihaiem Levym a bubeníkem Prielem Horeshem pouští na svém debutu do hudebního spojení mezi moderním, skoro až nu-metalovým projevem, který velmi často doplňují pomalejšími pasážemi. Byl jsem příjemně překvapen, že výsledek nezní zas tak roztříštěně, jak bych od takhle mladé skupiny, jež má za sebou jedno EP, čekal. Agresivní momenty mají hezky ostré hrany a klidnější polohy nezní utahaně a unyle. Zpěvák Ray se na ploše celého alba představuje jako velmi variabilní vokalista, protože od hlubokého řevu je schopný se během chvilky dostat do přirozeně chraplavého výrazu, který je velmi podobný Jonathanu Davisovi, až k vyloženě melodickým polohám. Je fakt, že v těch nejlíbivějších momentech, kdy se nebojí závratných výšek, mi jeho hlas moc neladil, ale čistě objektivně mu co do rozsahu nelze nic vytknout a určitě představuje jedno z největších lákadel Walkways.

O žádné ze skladeb na “Safe in Sound” se nedá říct, že by byla jednostranně zaměřené na tvrdší či naopak art rockovější strunu, což z celé desky činí variabilní a překvapivými momenty osvěžený výtvor, který na druhou stranu nezní nepřístupně a progresivně, aby s ním měli problém i méně nároční posluchači. Právě v tomto vidím největší sílu Walkways. Chcete něco na oddech a hudbu mít spíš jako kulisu? Máte náladu na album, na které se můžete v klidu soustředit? Ač to není úplně běžné, oboje “Safe in Sound” splňuje bez problémů. Osobně mi k srdci přirostly víc písně, ve kterých se tlačí na pilu, takže po zbytečném intru “Intro” je můj první záchytný bod “All Lies”, která hned na úvod vystrčí růžky krátkým, nicméně intenzivním metalovým riffem s dvoukopákovou salvou bicích. Bohužel následuje asi nejslabší song celého alba, a sice nezáživná a průměrná “Endless I”, která se v naprosto odlišné, skoro-akustické verzi objevila na singlu “Skyfall”. Ten krom výše zmíněné “Endless I” obsahuje hlavně nudnou předělávku bondovského hitu Adele. Následující dvojice “Towards the Light” a “Thoughts” mi z celého alba učarovaly nejvíc. První svou hard rockovou jistotou s progresivně metalovým nádechem, zatímco druhá hladkými přechody mezi metalickými pasážemi a melodickým kornovským refrénem, s čímž ostatně nemá problém většina skladeb a neměl jsem z desky dojem násilného slepování různých kousků puzzle dohromady.

Úplně zbytečné mi na takto moderně pojatém albu s americkým kytarovým soundem přišla dvojice meziher “Luminary Kid” a hlavně smyčcová “Pause”, kdy tu první bych ještě jako kytarovou instrumentálku s mluveným slovem dokázal pochopit, tak “Pause” se i přes dvouminutovou délku stala momentem navíc, který pouze oddaluje skvělou vypalovačku “Actions”. Ta asi nejvíc svým jednoduchým vyzněním zapadá do zámořské nu-metalové škatulky, ale žádné rapové vokály a samply ve stylu Limp Bizkit a starých Linkin Park nečekejte. Je škoda, že obdobných písní se na novice nesešlo víc, protože by deska získala akčnější zevnějšek.

Netvrdím, že “Safe in Sound” je bezchybná deska, na jakou člověk narazí jednou za dlouhou dobu, ale jako kratší oddychovka mi posloužila velice dobře, vlastně líp, než bych čekal. Úplně živě si většinu skladeb dokážu představit v rockovém rádiu. Skvělý zvuk, který mixoval Jens Borgen a v němž vyniknou jak tvrdě kytarové pasáže, tak melancholické chvilky, a bezchybné instrumentální výkony jsou už dnes standard, který nepřekvapí, ale i tak klobouk dolů za technicky vychytané spojení různých nálad. Původně jsem měl v plánu ocenit Walkways 6 body, ale pořád si myslím, že je jejich debut zajímavějším počinem, než s jakým vyrukovala spousta podobně orientovaných kapel, takže bodík navrch za snahu.

Recenze

Five Finger Death Punch – The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1

Komentáře: 9
Five Finger Death Punch - The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 30.7.2013
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. Lift Me Up
02. Watch You Bleed
03. You
04. Wrong Side of Heaven
05. Burn MF
06. I.M.Sin
07. Anywhere But Here
08. Dot Your Eyes
09. M.I.N.E (End This Way)
10. Mama Said Knock You Out
11. Diary of a Deadman
12. I.M.Sin [feat. Max Cavalera]
13. Anywhere But Here [feat. Maria Brink]
14. Dot Your Eyes [feat. Jamey Jasta]

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 3,5/10
Ježura – 4/10

Průměrné hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Předpokládám, že neexistuje návštěvník našeho webu, který by neznal americké moderně-alternativní metalisty Five Finger Death Punch. V případě, že by se doopravdy někdo takový přeci jen našel, dovolím si hned v úvodu malé seznámení. Five Finger Death Punch fungují již osmým rokem a za tu dobu se jim podařilo dostat na světlo světa již čtyři alba, přičemž na to čtvrté, aktuální, naváží ještě druhou částí někdy na podzim tohoto roku. Obecně nevím, jestli je dobrý nápad vydávat dvojalba nebo desky na pokračování s minimální časovou prodlevou, protože se mi obvykle stává, že mě zaujme (když už) pouze jedna část. Ale nevadí, tohle budeme moci zhodnotit až na konci roku. Takže směle do novinky, která úspěšně aspiruje na cenu za nejdelší název rockové desky letoška – “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” (Rob Zombie se letos držel dost při zemi).

Nebudu zbytečně chodit kolem horké gulášovky a prozradím, že se mi nová deska velice zamlouvá. Ostatně Five Finger Death Punch je již delší dobu jedna z mých oblíbených kapel a na každé další album se těším jako na druhé Vánoce. Ne, že bych automaticky hodnotil vše, co Five Finger Death Punch vydají, vysokou známkou pouze z čiré oblíbenosti, ale obvykle tak trochu očekávám, že budou nové písničky kvalitativně opět na výši a prakticky vždy se mi tato predikce potvrzuje. Přeci jen kapela, která vydává jednu lepší fošnu než druhou, by si měla dlouhodobě držet nastavenu nějakou laťku, kterou dokáže příště znovu překročit nebo alespoň udržet, a to se Five Finger Death Punch zatím pokaždé podařilo (a jsem upřímně zvědav, jak dlouho jim to dokáže vydržet).

Technicky jako obvykle není co vytýkat, veškerý nový materiál je na vysoké úrovni jak z hlediska muzikantského majstrštyku, textů (samozřejmě v rámci kapely a žánru), mixu a skladby jednotlivých songů i vokálního projevu frontmana Ivana Moodyho. Hudba Five Finger Death Punch není zajisté nijak extra náročná nebo snad (nedejsatan) umělecká, ale co dělají, dělají pořádně – výborně baví. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” se poslouchá prakticky samo, je snadno uchopitelné a ani po měsíci intenzivního náslechu mě zatím neomrzelo, což bohužel nelze říci o všem, na co se během roku těším. Pro porovnání – minulý počin, “American Capitalist” jsem dva roky nazpět hodnotil solidní devítkou, protože se podle mého jednalo o výjimečně dobré album. Myslím, že tehdy jsem se trefil, protože do dneška nemám problém ho dokola sjíždět a užívat si jej. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” považuji za desku na velmi podobné úrovni, což přiblížím o několik řádků níže v podrobném popisu skladeb. Doufám, že mi vydrží taktéž tak dlouho jako její předchůdce. Předpoklady k tomu zajisté má.

Zajímavostí a předností nové desky je fakt, že si Five Finger Death Punch přizvali ku spolupráci spousty známých zpěváků z ještě známějších uskupení. Několik písní je čistě v režii kapely a (zřejmě coby bonus) navíc se dají na konci playlistu nalézt s obohaceným vokálním projevem jednotlivých hostů. Třeba hned úvodní song zdobí hlas mistra nad mistry – velkého Roba Halforda z Judas Priest. Dalšími hosty se pro první část dvojalba stali Max Cavalera (Soulfly), Maria Brink (In This Moment) a Jamey Jasta (Hatebreed). Pěkné, zajímavá obměna, jen tak dál.

Jak bylo již zmíněno, úvod obstarává Rob Halford v “Lift Me Up”, která se zároveň stala i prvním singlem. Ven se dostala už v květnu a posluchače nadchla, což dokládají přehledy a žebříčky jednotlivých US rádiových stanic. Ohromuje především nekompromisní kytarovou linkou a refrénem, který je s Halfordovou pomocí prostě vynikající. “Watch You Bleed” brnkne z počátku na pomalejší notu, ale hned v zápětí přichází dunivý riff umocněný palebnou silou bicích a opět suprový refrén (ty Five Finger Death Punch prostě umí). “You” – úderná a naštvaná rychlovka se řadí mezi nejrychlejší a nejagresivnější nové kousky. Živě určitě bomba. Hned čtvrtý song, “Wrong Side of Heaven”, se řadí k tomu úplně nejlepšímu, co kapela kdy vyprodukovala. Jakoby tlumené pomalejší intro, melancholický úvod a megalomanský refrén, který mi bude hlavou znít ještě hodně dlouho. Musím uznat, že tento song mě chytil hned na první poslech a kolikrát si pouštím jen tento. Excelentní.

Brutálně rychlý násyp “Burn MF” musí živě také bourat stadiony. Nejedná se o jakkoliv složitý song, přesto má šťávu a pořádnou sílu. “I.M.Sin” – střednětempá Five Finger Death Punch klasika. S Maxem ještě o chlup lepší. Další pomyslný vrchol – “Anywhere But Here” – si posluchače získává výbornou gradací, převážně v přechodech mezi refrény. Super text a výborné bicí, verze s Mariou z In This Moment je navíc zpívána coby duet. Parádička. “Dot Your Eyes” rozseká vše, co potká, a ještě to pro jistotu zadupe do země. Zní hodně hardcorově a to je zřejmě důvod, proč si upravenou verzi střihl sám HC pán největší – Jamey Jasta. “M.I.N.E (End This Way)” – povinná “ukolébavka” potýkajícími se s podobnými tématy co na předchozích deskách. Avšak vůbec není špatná, poslouchá se dobře a zaujme především nosná kytarová melodie během refrénu. “Mama Said Knock You Out” je cover původně od LL Cool J a jako taková mi do konceptu desky moc nesedí. Trochu krok vedle, ale předělávka povedená. “Diary of a Deadman” desku pomyslně uzavírá a tvoří jakousi zpověď (ostatně název sám o sobě již napoví).

Jednoduše nemám “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” skoro co vytknout. Obsah je variabilní, zajímavý a ani vteřinu nenudí. Kapela jede na plné obrátky a je znát, že zažívá zatím nejlepší období své kariéry. Ať si říká kdo chce co chce, pod devět prostě jít nemůžu. V hloubi duše se modlím ke všem démonům, aby podobně dopadla i druhá část!

Další názory:

Asi to nebude žádné překvapení pro nikoho, kdo nás chvíli sleduje nebo kdo dokonce pamatuje recenze na minulá alba Five Finger Death Punch, ale tady prostě musím s kolegou nade mnou extrémně nesouhlasit, protože dává hodnocení, které by mělo být určeno pro nahrávky, jež jsou už něčím opravdu výjimečné a neotřelé, tupému mainstreamovému výplachu pro americké puberťáky. Nic jiného totiž “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1” a Five Finger Death Punch obecně nenabízí. Ne, že bych proti kapele měl něco osobního, to vůbec ne, a i když mi předchozí alba přišla dobrá akorát tak na vyzvracení, pokud by mě novinka bavila, neměl bych sebemenší problém ji pochválit, jenže to nestalo a ani se moc nedalo čekat, že by se to stalo, protože Five Finger Death Punch s tím, co hrají, slaví hlavně v zámoří ohromné úspěchy (pro mě naprosto nepochopitelně), takže se není čemu divit, že recept nemění a už čtvrté album znějí úplně stejně. Hlavně co nejvíc jednoduše, triviální riffy, rytmika bez nápadu, primitivní nápěvy, aby se ani náznakem nemohlo stát, že to někdo nepochopí nebo že by nad tím někdo nedejbože mohl přemýšlet. Five Finger Death Punch jasně útočí na první signální a ani se nesnaží se tvářit, že by v jejich hudbě mělo být něco být, je to jenom hloupá kravinka pro rádia a ta kapela se ještě tváří, že je to její největší přednost. A právě podobná bezduchost je něco, co mi v hudbě strašně vadí – a Five Finger Death Punch to na svých albech metají plnými hrstmi. Jeden song jako druhý a všechny stejně nudné. Jestli to nK_! poslouchal intenzivně měsíc v kuse, tak zaslouží metál, protože já jsem měl problém to vůbec doposlechnout poprvé, i podruhé, i potřetí, i počtvrté… no, a dál už jsem to radši nezkoušel, protože s každým dalším poslechem mě ta muzika iritovala čím dál tím víc. A ne, není to tím, že se podobné věci prostě takhle hrají a jenom já to nedokážu ocenit, protože jednoduchý a chytlavý metal určený primárně jako zábava se vážně dá zahrát i tak, aby to bylo zajímavé a mělo to nějaký smysl, což mimo jiné dokazuje třeba kolegou zmiňovaný Rob Zombie, jehož letošní novinka je asi tak o sto levelů lepší než blbosti typu “The Wrong Side of Heaven and the Righterous Side of Hell Volume 1”. Five Finger Death Punch jsou Ameriku to samé, co jsou Sabaton pro Evropu nebo Dymytry pro Českou republiku – průměrná až podprůměrná hudební zvrhlost, která slaví obrovské úspěchy u většiny lidí, ale člověk, který nehledá hudbu, k jejímuž docenění je potřeba totální absence mozkových buněk, nad tím jen nechápavě kroutí hlavou. Ačkoliv vím, že tímhle s největší pravděpodobností – podobně jako u recenzí na minulé desky – schytám v diskuzi pár nadávek do debilů, říct to musím – tohle album je z mého pohledu prostě odpad. Tečka.
H.

Abych pravdu řekl, naprosto nechápu, kde se ta popularita Five Finger Death Punch bere, protože hudbou to zcela určitě být nemůže. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je prvním počinem kapely, s nímž jsem měl tu pochybnou čest, a rozhodně bych se nezlobil, kdyby byl i tím posledním, protože jedenáctka skladeb, které tahle deska obsahuje, nenabízí absolutně nic, čím by náročnější hudební fanoušek mohl vzít zavděk. Je to jednapadesát minut zvukově precizní nudy par excellence. Jako ano, kytaristé hrát umí a jejich riffy jsou více či méně chytlavé, ale je to přesně ten druh chytlavosti, ze kterého smrdí kalkul na sto honů. Nejinak je na tom vokál Ivana Moodyho, který sice odvadí objektivně slušnou práci, ale v praxi to není nic jiného než jen další z řady zpívajících drsoňů, kteří umí i romantickou polohu. Říkal tu někdo Nickelback? Je mi z toho šoufl úplně stejně. “The Wrong Side of Heaven and the Righteous Side of Hell Volume 1” je album, které při pozorném poslechu nenabízí nic jiného než pořád tu samou odrhovačku, jenom zahranou na několik způsobů s tím, že se občas ubere tempo nebo změní poloha vokálu. Je to přesně ten typ hudby, která když hraje delší dobu v hospodě, nejdřív si klepete do rytmu, ale po pár skladbách už si začnete říkat, co to vlastně posloucháte za blbost, a pokud jste trochu ráznější povahy, nakonec začnete hledat kabely, které by se daly vyškubnout ze zdi, aby byl konečně pokoj. Úplná hudební žumpa to sice – buďme fér – není, ale když už náhodou sama muzika neirituje enormní stupiditou, nebohého posluchače dodělá ta do očí bijící arogance, s jakou je na zlatém podnosu servírováno hovno. Raději knihu…
Ježura

Reporty

Aerodrome Festival 2013

Komentáře: 7
Aerodrome Festival 2013
Datum: 14.8.2013
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Flogging Molly, NOFX, System of a Down

Dne 14. srpna se v pražských Holešovicích uskutečnil první ročník Aerodrome Festivalu, který ve svém line-upu obsahoval pouze čtyři kapely, mezi nimiž však vyčnívalo jedno velké jméno, a to System of a Down, jedna z nejoblíbenějších kapel současné scény. Alba typu “Toxicity” nebo “Mezmerize” jsou mezi lidmi ceněná zlatem a není tedy divu, že veškerou pozornost přitahovali jen a pouze oni. Společně s nimi vystoupili metalcoroví Killswitch Engage, celtic punkoví Flogging Molly a punkoví NOFX. System of a Down vystoupili v Česku po dlouhých 15 letech, naposledy tu v roce 1998 dělali předkapelu legendě Slayer, v té době však Tankian a spol. nebyli ještě tak známí, a tudíž jsme se jejich plnohodnotné show dočkali až teprve letos. O akci byl velký zájem, není divu, když se kluci dali opět dohromady teprve nedávno, což je jeden z faktů, který vzbouzel pocit, že se jedná o něco výjimečného a možná už neopakovatelného. Co kdyby kapela opět přerušila svou činnost a nebyla šance je znovu vidět? Takovou příležitost si nemohl snad žádný fanoušek nechat utéct, a tak se sešlo krásných 17 000 nadšenců. Jak tedy festival probíhal?

Jelikož mě z celého akce zajímal pouze headliner, rozhodl jsem se první dvě předkapely vynechat. Z těch tří, co byly na výběr, bych se sice rád podíval na Killswitch Engage, ale protože vystupovali jako první a “protrpět” v areálu další dvě kapely mě moc nelakálo, dorazil jsem zhruba hodinu a půl před vrcholem večera a tím pádem se mohl podívat na punkery z NOFX. Punk mě nikdy nezaujal, a tak jsem to tedy bral jako nutné zlo, ale vystoupení nakonec tak špatné nebylo. Bohužel mě ale spíš bavily části mezi písněmi, NOFX nepředvedli nějak oslnivou hudbu, ale povídaní mezi mě opravdu bavilo. Bral jsem to tedy spíše jako stand-up comedian show s přestavkámi na průměrnou hudbu. Hláška “This song is about kids, because we love kids, it’s called ‘Fuck the Kids’“ mě baví doteď, dalších tisíce narážek na černochy (ne však rasistické), utahování si z lidí u pódia, z Avenged Sevenfold a homosexuálů, určení naší nové státní vlajky a mnoho dalšího. Z hudebního hlediska mi toho v hlavě moc neutkvělo, z hlášek však většina. Jednalo se o klasický punk, který mi přijde furt stejný a nudný (a jelikož je toto metalová stránka, veřím, že se mnou většina bude zde souhlasit), některé songy byly hodně do reggae, ale že bych po koncertě musel sehnat nějaký jejich materiál a naposlouchat ho, to ne.

Setlist System of a Down:
01. Aerials
02. Suite-Pee
03. Prison-Song
04. I-E-A-I-A-I-O
05. Soldier Side – Intro
06. B.Y.O.B.
07. Deer Dance
08. Radio / Video
09. Hypnotize
10. Needles
11. DDevil
12. Lost in Hollywood
13. X
14. Suggestions
15. Psycho
16. Chop Suey!
17. Lonely Day
18. Question!
19. Spiders
20. Cigaro
21. Toxicity
22. Sugar

Když se ale měl blížit čas System of a Down (plánovaný start byl 20:30) a ve 20:25 nás NOFX pořád otravovali nějakými kecy, tak už i publikum začlo reagovat negativně. Start headlinera se tedy neobešel bez zdržení, když se však kolem deváté spustila otevírací “Aerials”, propuklo obrovské nadšení. Lidé byli na System of a Down natěšení, není divu. Show byla plynulá, Tankian ani Malakian se do proslovů jako jejich předchůdci nepouštěli, šlo hlavně o hudbu a tu mají zvládnutou perfektně. Kapela je ve formě, Tankian předvádí neskutečnou podívánou, kdy dokáže během chvíle změnit z pořádného řevu (před koncertem bych neřekl, že takový klidný člověk něco podobného dokáže) do klidného zpěvu. Serj je pro mě obrovská osobnost, která má velmi osobitý styl. Nepotřebuji u něj vidět nějaké bláznivé poskakování, sice zpívá v metalové kapele, ale vyžaduji od něj tu noblesnost, kterou je proslulý. Na jeho tanečky na místě se skvělě dívá a po většinu času svou noblesu právě dodržuje, když ale chce, dokáže se pořádně rozjet. Jeho kolega na kytaře působí podobně, o největší pohyb se tedy stará baskytarista Odadjian.

V repertoáru měli System of a Down připraveno 22 songů a nechyběly největší klasiky a očekávané písničky typu “Toxicity”, “Chop Suey”, “B.Y.O.B.” a podobně. Jednalo se o výběr toho nejlepšího ze všech alb, co kapela za svou kariéru vyprodukovala. Pokud jste System of a Down kvůli nějaké písničce poslouchat začali a dostali se k nim přes ní, určitě tam nechyběla. Je však škoda, že se neprodukuje žádný nový materiál. Diskuze ohledně nové desky sice probíhají, jsou to však jen spekulace a podle posledních informací, vše zdržuje právě Tankian. Pokud by se na vystoupení aspoň nějaká novinka předvedla, dostalo by se to na úplně jiný level. Kapela momentálně žije z toho, co kdysi vyrobila. Není to však kritika, jejich materiál je i po takové době perfektní a velmi dobře poslouchatelný, návštěva tomu jest důkazem. Nicméně nějaké oživení je do budoucna určitě potřeba, není to aktuální problém, ale pokud za dva, tři roky stále nic nového nepřijde, mohli by upadnout do stereotypu, snad se tedy nečeho dočkáme. Na druhou stranu si zase samotní interpreti koncert poměrně užívali, a proto bylo překvapení, že se nedostalo na přídavek. Spousta lidí tento jev příkládala tomu, že se nestíhalo včas skončit, ale po nastudování setlistů z jejich evropského turné se přídavek neodehrál nikde. Je to samozřejmě škoda, atmosféra byla po celý čas koncertu vynikající a byla by dvojnásobně kvalitní, pokud by kluci opět z backstage vylezli. Tento fakt však již nezměníme a sám nemám odhady, proč se přídavky nekonají, zůstane to tedy tajemstvím kapely. Toto je možná jediná kaňka na jinak výborném večeru.

System of a Down zkrátka přivezli to, co se od nich očekávalo. Byla to výborná show, která za návštěvu stála. Vidět Tankiana na pódiu s touto kapelou patřil k jednom z mých snů a jsem rád, že 14. srpna 2013 se nejen mně splnil. Aerodrome Festival byl povedený a dle všeho se chystá i příští ročník, pokud přijede opět nějaká podobně veliká kapela anebo znovu samotní System of a Down, jenom dobře. Podobně velké akce potřebuje jak samotná Praha, tak celá Česká republika.

Recenze

Palms – Palms

Napsat komentář
Palms - Palms
Země: USA
Žánr: post-rock / post-metal / alternative metal
Datum vydání: 25.6.2013
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Future Warrior
02. Patagonia
03. Mission Sunset
04. Short Wave Radio
05. Tropics
06. Antarctic Handshake

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je jich jako hub po dešti, ale máme tady další seskupení, které je titulováno označením superskupina. Vlastně proč ne, protože zrovna tohle spojení vypadá na papíře sakra dobře. Ono se říká, že papír snese všechno, takže pouze fakt, že by něco mělo znít velmi zajímavě jen kvůli zúčastněným osobnostem, ještě automaticky neznamená, že tomu tak ve skutečnosti bude. A o co nebo spíš o koho, tedy v případě Palms jde? Zpěvák alternativně metalových Deftones, Chino Moreno, je jedním z nejvýraznějších zpěváků na scéně, a když se provalilo, že spojil své síly s Jeffem Caxidem, Aaronem Harrisem a Bryantem Cliffordem Meyerem, tedy třemi pětinami od roku 2010 neaktivních post-metalistů Isis, znělo to zatraceně zajímavě. Jestli to tak nakonec na stejnojmenném debutu dopadlo? To se pokusím objasnit na dalších řádcích.

Přestože jsem nikdy nebyl zaníceným fanouškem Isis a vlastně ani post-metalu jako takového, uznávám jejich postavení, které si tvrdou prací vydobyli, a pokud budu upřímný, tak minimálně dvojici alb “Panopticon” a “In the Absence of Truth” mám rád a čas od času si je pustím, ale musím na to mít tu správnou náladu. Nicméně, konec kapely v roce 2010 je velká škoda, protože Isis byli jedněmi z průkopníků žánru. To s Deftones je to jiné. Kapelu sleduji od vydání přelomového “White Pony” a od té doby se stali mými oblíbenci. Loni přišli s velmi kvalitní deskou “Koi No Yokan”, která není nikterak zásadní, ale ve výčtu alb roku 2012 bych ji s přehledem zařadil mezi Top10 svého osobního žebříčku. Samozřejmě se dalo čekat, že Palms budou mít o něco blíž k Isis než k Deftones, což by mi samo o sobě nevadilo, protože na další Deftones v obměněné sestavě není nikdo zvědavý, ale zamrzelo mě, že se debutový počin “Palms” nezařadil co do kvality ke zmíněným dvěma albům z diskografie Isis, protože takto se jedná o nadprůměrnou desku, to ano, ale že bych z toho spadl na zadek? To zase ne.

Neříkám, že skladby jsou špatné, to mě nechápejte špatně, jsou dobré, album se hezky poslouchá, jsou tam rozhodně zajímavé momenty, ale v některých skladbách mi chybí moment překvapení, nějaký zvrat či slušně nastolená gradace. Tyto předpoklady v mých očích plně splňuje přesně polovina písní, jmenovitě jde o “Future Warrior“, “Mission Sunset” a závěrečnou “Antarctic Handshake”. Oproti zbylým třem kouskům jsou mi bližší a celkově je považuji za zajímavější. Třeba “Future Warrior” se jako jediná pohybuje na domácím hřišti Deftones, jen sofistikovanějším způsobem, proti čemuž nelze nic namítat, protože je to skvěle vygradovaná píseň. S délkou kompozic pohybující se od šesti do deseti minut je patrné, že se nejedná o žádné přímočaré pecky, ale typicky atmosféricky post-rock/metalové kousky, které příjemně volně plynou a až na pár momentů, kdy se přitvrdí hudebně i vokálně, přináší “Palms” v podstatě odpočinkovou a oddechovou muziku se zastřenou atmosférou, jež mi technicky připomíná poslední řadovku Deftones.

Zvukově se jedná o jedno z nejlepších alb, které jsem v daném žánru slyšel a místy až hypnotická atmosféra se i v křišťálově lesklém, přesto kytarově lehce neurčitém, zvuku mísí s táhlými pasážemi, jako by o nic nešlo. Nejdál v tomto zachází “Mission Sunset”, která jako všechny ostatní písně začíná vcelku minimalisticky. Po chvíli se slova ujme zvonivá kytara a charismatický Chino, pod jehož taktovkou skladba spěje ke svému prvnímu vrcholu v páté minutě, poté však přichází další zklidnění a začíná se takřka nanovo. Ono se možná nejedná na poměry žánru o nic světoborného, ale nelze tomu upřít atmosféru. Samozřejmě, že hudebníci jsou skvěle sehraní, bodejť by ne, když spolu káru Isis táhli přes deset let. Na závěr ještě zmíním “Tropics”, které mě z těch slabších písní dokázala, alespoň částečně, zaujmout velmi jednoduchou, skoro až pop-rockovou strukturou.

Chvíli jsem si myslel, že prostě jenom nemám tu správnou náladu, a proto se do “Palms” nemůžu dostat, ale poslouchám jej už nějaký pátek a pořád se mi nedaří do něj naplno proniknout a ocenit všechny jeho klady. Možná potřebuji jen víc času, kdo ví. I tak můžu říct, že je mi velmi sympatické, že Palms nezní úplně jako Isis pouze s tím rozdílem, že zpívá Chino, ale hned na prvním albu si tak trochu definovali svůj post rock/metalový ksicht. Správně tušíte, že Palms v mých očích prozatím nevyužili onen potenciál, který v sobě měli. Nicméně, budu rád, pokud se nebude jednat o jednorázový pokus zúčastněných osob něco spáchat, protože třeba se v budoucnu dočkám něčeho, co mi bude víc po chuti. Pokud si chcete oddechnout a relaxovat, tak v tom případě by vás tato deska mohla zajímat.

Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl příliš velkým fanouškem ani Isis, ani Deftones, ale do jisté míry to bude jistě dáno tím, že jsem až doposud ani jedné kapele neráčil věnovat nějakou větší pozornost. Debut projektu Palms mě ovšem baví opravdu dost. Jde o příjemnou relaxační muziku s trochu zasněnou atmosférou, celý počin působí sympaticky provzdušněně, lehce a přirozeně, místy až trochu ospale, ale v tom dobrém slova smyslu. I díky tomu mě album vždycky ohromně bavilo, když jsem si jej pouštěl hned po ránu, ještě v takovém tom polospánku, kdy už člověk nespí, ale ještě není úplně vzhůru, protože přesně k tomu se “Palms” hodí a funguje tam naprosto skvěle. Celková nálada nahrávky mi připadá úplně stejná, jak ji vyobrazuje sice jednoduchá, ale moc pěkná obálka, což se mi také velmi líbí. Za mě určitě palec nahoru po všech stránkách.
H.

Reporty

Stone Sour, Karnivool

Napsat komentář
Stone Sour
Datum: 20.6.2013
Místo: Praha, Lucerna
Účinkující: Stone Sour, Karnivool

K pražské Lucerně se nám tentokrát podařilo dorazit včas a hnedka na úvod jsme byli přivítáni zhruba padesátimetrovou frontou, která v několika následujících desítkách minut nabyla na délce a velikosti ještě asi dvojnásobně. Po otevření sálu naštěstí vše odsýpalo rychle a přes hodně povrchní osobní kontrolu jsme se během chvilky dostali těsně před pódium, kde následovalo circa třičtvrtěhodinové čekání na předkapelu, o které jsem do poslední chvíle absolutně netušil, že existuje.

Jednalo se o australské progresivní rockery Karnivool a musím říci, že mě snad nikdy žádný předskokan nezaujal více než tento čtvrteční večer oni. Výborný zvuk, poctivá show a parádní hlasové výkony zpěváka Iana Kennyho mě přesvědčily o tom, že dokonce může existovat předprogram, který stojí za to si vystát a ne se jen znuděně rozhlížet po okolostojících děvčatech. Podle toho, co jsem potom doma zjišťoval, je sama kapela docela známá a oblíbená, a tak se i trochu stydím, že jsem o ní nezaslechl dříve.

Chvilková přestavba pódia a už na scénu přichází toužebně očekávaní Stone Sour. Nemá smysl obcházet horkou kaši a rovnou se přiznám, že se jednalo o jedno z nejlepších vystoupení, kterých jsem kdy měl tu čest zúčastnit se. Energie šířená kapelou se rozlévala na všechny strany a téměř vyprodaná Lucerna oplácela nazpět stejnou měrou. Byl jsem až překvapen, jak čeští fanoušci dokonale znají většinu textů a jsou ochotni s kapelou vše přezpívávat, neúnavně skákat a vesele tančit. Nutno podotknout, že jsem v tom nebyl sám a frontman Corey Taylor nestačil valit oči. Zaznělo mnoho klasických kousků typu “Made of Scars”, “Get Inside”, “Hell & Consequences” či “30-30/150” a spoustu prostoru dostaly i novější věci z aktuálního dvojalba. Takový úvod v podobě “Gone Sovereign” a těsně následující “Absolute Zero” měl vážně šťávu a publikum správně navnadil. Dostalo se i na cover verzi písně “Children of the Grave” od veleznámých Black Sabbath, ale jednalo se snad o jedinou věc, u které se fanoušci tvářili nejistě a příliš se neúčastnili. Holt klasika, no.

Někdy po polovině hrací doby vytáhl Corey ze zákulisí akustickou kytaru a přišel blok pomalejších songů, ze kterých měla valná část zúčastněných strach, protože dle jejich názoru se podobné “oplodňováky” do setlistu nehodí a raději by celé představení v rychlejším tempu. Za sebe mohu říci, že jsem po té asi hodinové skákanici v pouštním hicu celkem ocenil, že se zpomalilo a všichni si mohli alespoň na chvilku vydechnout. Navíc takovou “Bother” zpíval úplně celý sál takovým způsobem, až to Coreymu vehnalo do očí slzy. On se obecně zpěvák celý koncert tvářil nadmíru spokojeně a bylo vidět, že tak silnou odezvu z naší neznámé zemičky asi nečekal. Vůbec poprvé mám pocit, že kapela z Česka odjížděla nadšena a doufám, že ji to také donutí se brzy vrátit.

Setlist Warpaint:
01. Gone Sovereign
02. Absolute Zero
03. Mission Statement
04. Made of Scars
05. Do Me a Favor
06. RU486
07. Children of the Grave [Black Sabbath cover]
08. Say You’ll Haunt Me
09. Nutshell [Alice in Chains cover]
10. Bother
11. Through Glass
12. The Travelers, Pt. 2
13. Last of the Real
– – – – –
14. Hell & Consequences
15. Get Inside
16. 30/30-150

Výkon kapely si také zaslouží pozitivní reakci, o tom vůbec žádná. Kytarista Josh Rand se ukázal v ležérní bílé košili s černým motýlkem a naprosto punkovou červenou kytarou s černými puntíky. “Beruška” úžasně kontrastovala s ostatními členy uskupení, kteří samozřejmě všichni vypadají jako správní vyvrhelové, a pokud nejsou od shora dolů potetovaní, tak alespoň pořádně zarostlí a hlavou mávající. Coreyho triko s nápisem Turbonegro bylo také za palec nahoru. Krom hlavního kytaristy, Jima Roota, který se občas tvářil velmi znuděně, si Stone Sour celý set maximálně užívali a bylo vidět, že hrají především pro lidi a pro radost. Nějakou dobu po konci představení (to už jsme byli na cestě k domovu) bylo prý možné se s každým z hudebníků vyfotografovat, pokecat si a nechat cokoliv podepsat. Vše bez problémů a hrozně v pohodě. Která větší kapela tohle dokáže nabídnout?

Nakonec nutných pár slov k prostorám, organizaci a spoluúčastníkům. Téměř nevětraná Lucerna dokáže během takového rockového koncertu vytvořit doslova peklo na zemi. Pot stříkal do všech stran a těsně po skončení produkce jsem byl nucen si vyždímat triko, jinak bych si při cestě zpět metrem koledoval o slušný zápal plic. Místy jsem se cítil, jako bych skočil do kotle vařící vody a neměl se z něj jak dostat. Naštěstí jsou však organizátoři zkušení harcovníci a do předních řad dodávali v pravidelných intervalech čerstvou vodu pro případ, že by se někdo chtěl osvěžit či vzkřísit nějakého padlého spolubojovníka. Na tom by nebylo vůbec nic špatného, nebýt idiotů, kteří kelímky převraceli nebo vylévali za sebe. Maximální sobeckost a totální ignorance, víc se o tom říci nedá. Čtvrtek v Lucerně byl zajímavý také tím, že jsem pil své asi nejvíc funny pivo v životě. Čtyřicet korun za lahvovou desítku přelitou do plastového kelímku už je vážně bestiální zvrhlost.

Recenze

Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2

Napsat komentář
Stone Sour - House of Gold & Bones - Part 2
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Red City
02. Black John
03. Sadist
04. Peckinpah
05. Stalemate
06. Gravesend
07. ’82
08. The Uncanny Valley
09. Blue Smoke
10. Do Me a Favor
11. The Conflagration
12. The House of Gold & Bones

Hodnocení:
nK_! – 5/10
H. – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stone Sour je v poslední době jedna z mých nejoblíbenějších a nejposlouchanějších kapel, a tak jsem se na novou fošnu přirozeně těšil jako moucha na chutný koláčový drobek. Klasické žvásty o přelomovém dílu a nejzásadnějším opusu kariéry přecházím už obvykle bez zájmu, ale očekával jsem podobnou nálož solidních pecek jako na předchozí části “House of Gold & Bones”, leč po několika prvních posleších jsem byl drobátko vyveden z rovnováhy a začal si říkat, co to krucinál Corey a jeho parta vypustili do světa za podivnost? Více dále…

Dychtivější z vás si už dole všimli konečného hodnocení a někteří z těch nejdychtivějších už jistě mě a můj vkus stačili pěkně pohanit a proklít až do šestého kolena. Takovým nechme flamovací fóra, já se pokusím svůj verdikt opodstatnit. Nejjednodušší vysvětlení je na snadě: “House of Gold & Bones – Part 2” prostě podle mého názoru není nijak zvlášť dobrá deska. Nenajdete na ní nic moc nového nebo vyloženě uhrančivého a čím dál tím více si začínám říkat, že si kapela na svá bedra naložila přeci jen až moc těžké závaží, když se rozhodla vydat třiadvacetisongové album rozdělené do dvou částí šest měsíců po sobě. Ano, bavíme se pořád o velkých a uznávaných Stone Sour a ne o nějakých neznámých Pepících z Chrochtálkova.

Nejprve trocha průvodních informací. Koncepční dvojalbum “House of Gold & Bones” mapuje osobní příběhy mladého hocha, který stojí před několika důležitými životními rozhodnutími. Přirozeně není v textech vše podstatné okamžitě vysvětleno, ale velká část příběhu a hlavně jeho rozuzlení závisí převážně na představivosti posluchačstva. Tam, kde bylo první album útočné a rychlé, měla být druhá část melancholická a zamyšlená, což se ostatně povedlo dodržet. Horší je, že takhle se obě části dají charakterizovat jako to pomyslné nebe a kožené dudy. Rozumím tomu, když se chce kapela předvést a zlým kritikům ukázat, že dokáže brnknout také na epičtější, pomalejší a “umělečtější” strunu. Rozumím také tomu, že se kapela potřebuje nějakým způsobem vyvíjet a posouvat někam dál. Takto je to ale podle mě špatně.

Největším problémem “House of Gold & Bones – Part 2” je ten, že se docela nesnadno poslouchá. Ne, že by bylo tak rozmanité a plné složité muziky, ale jednoduše proto, že neobsahuje téměř žádné zapamatovatelné nebo alespoň trochu zajímavé songy. Až na čestné výjimky v podobě asi tří písní (viz dále) se posluchač nemá skoro ničeho chytit a padesátiminutová stopáž prostě proběhne reproduktory a nezanechá po sobě jakýkoliv dojem. Pro účely recenze jsem se “House of Gold & Bones – Part 2” snažil naposlouchat opravdu poctivě a ani po těch cirka patnácti kompletních průchodech nemůžu říci, že by se mi moc věcí z nového materiálu líbilo natolik, abych si jej chtěl celý pustit někdy příště jenom tak znovu. To je obrovská škoda, protože z první části před půl rokem jsem měl přesně opačný pocit a doteď ji pravidelně sjíždím každý měsíc několikrát dokola.

Po technické stránce nemůžu klasicky vytýkat absolutně nic. Super zvuk, super aranže, super podané výkony jednotlivých hráčů. Všechno je, jak má být, jenom tomu všemu dohromady prostě většinou chybí jakákoliv šťáva. Co je platné, že Stone Sour dokáží z kytar vyloudit podmanivé a chytlavé tóny, když tady alespoň v první polovině stopáže tvoří poměrně nudný a zdánlivě nekonečný slepenec zvuků? Z celého alba si vybavuji pouze jedno kytarové sólo ve skladbě “Stalemate”, a to se ani nejednalo o žádné extra terno. Písně jsou sice většinou hezky vygradované a dobře napsané, ale pořád repetitivní a nudné. Stone Sour stojí a padá na výkonu frontmana Coreyho Taylora, spojovaného především se světoznámými Slipknot. Ani na “House of Gold & Bones – Part 2” nezklamal a jeho hlas je pro celou desku stěžejní a je vidět, že si své označení tahouna formace zaslouží. Bez něj by Stone Sour byli totiž jen poloviční.

Většina materiálu na “House of Gold & Bones – Part 2”, jak jsme již ostatně řekli, jsou pomalejší kousky, což by samo o sobě určitě nevadilo, ale když jsou od sebe písně takřka k nerozeznání, je něco sakra blbě. Sem tam se vynoří i nějaká rychlejší pasáž, ale většinou se nejedná o nic světoborného. První polovina alba uteče a ani nevíte, že jste poslouchali více jak jednu písničku, protože se všechny slévají dohromady. Až kus číslo osm, “The Uncanny Valley”, není špatná a exceluje hlavně v refrénech. “Do Me a Favor” disponuje zábavnou melodikou a “The Conflagration” je podle mě recept na obstojnou baladu, jejíž rockové tempo a gradace Stone Sour opravdu sluší. Závěrečná “The House of Gold & Bones” je pak asi nejlepší částí alba – rychlá a dynamická se zpěvným refrénem, který se zajisté bude rozléhat koncertními halami po celém světě. Jsem zvědav, jak bude nový materiál vypadat za měsíc živě v Praze.

Co naplat, “House of Gold & Bones – Part 2” mě narozdíl od svého předchůdce nijak zvlášť nezaujalo. Technická stránka je na klasicky dobré úrovni, ale nějak extra vydřen z ní nejsem. Až na několik málo chytlavých a celkem vydařených songů může deska nabídnout jen poměrně generické skladby, které jsou si navíc podobné jako vejce vejci. Vydat jedno album s patnácti pečlivě vybranými kousky by byl podle mě mnohem lepší tah. Nebo zůstat pouze u části číslo jedna a na nějaké baladické album se rovnou vykašlat. Věřím, že obrovské množství fanoušků se mnou bude polemizovat a sám oceňuji snahu o vytržení se ze škatulky, ale tudy pro mě cesta nevede, tudy ne. Pět bodů z nostalgie.

Další názory:

Upřímně mě dost překvapuje, že jsem to zrovna já, kdo v redakci dává Stone Sour nejvyšší hodnocení… svět už asi není, co býval. V téhle kapele jsem osobně nikdy neviděl nic výjimečného a starší alba mě popravdě řečeno nudila opravdu mocně. Na “House of Gold & Bones – Part 1” jsem zaznamenal mírné zlepšení, ale je to až “House of Gold & Bones – Part 2”, o níž můžu jako o první desce Stone Sour vůbec prohlásit, že mě docela baví. Kapela se někam pohnula, songy znějí zajímavě a jsou v nich dost solidní nápady, kompozičně mi jednotlivé kousky přijdou rozmanitější a ne tak triviální, jako tomu bylo dříve. Vyloženě osvěžujícím dojmem působí několik pasáží s řevem, které fungují jako ono pověstné koření. Vyloženě nějaké cajdáky, jak tomu říká kolega pode mnou, tam až na jednu výjimku, která patří mezi těch pár skladeb, bez nichž bych se obešel, neslyším. Ty songy, které bych si klidně odpustil, jsou celkem čtyři a docela paradoxně jsou to právě ty čtyři, které kolega nade mnou v recenzi zmiňuje jako jediné dobré, čili “The Uncanny Valley”, “Do Me a Favor”, “The Conflagration” a “The House of Gold & Bones”. Celkem logicky mě díky tomu nebaví závěr, kde se všechny čtyři nacházejí naskládané za sebou (s krátkou výplní “Blue Smoke”, což také není nějaký majstrštyk), ale ten zbytek až do písničky “’82” mě až překvapivě dost chytnul. Nic světoborného to není, ale těch pár poslechů jsem schroupal s pro mě nečekanou chutí, za což dám Američanům s klidným srdcem slabší sedmičku.
H.

Z druhého dílu koncepčních alb Stone Sour pod hlavičkou “House of Gold & Bones” nejsem tak odvařený, jak jsem byl loni z první části. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se do desky dostal, což bohužel není známka toho, že by se jednalo o kdovíjak komplikovanou desku, jen mě prostě skladby na ní obsažené nechytly hned na první poslech, jako tomu u této kapely bylo doposud. Největší slabinou jsou cajdáky, které jsou sice postaveny na Coreyho charismatickém vokálu, ale tentokrát mi výsledný dojem spíš kazily. “The House of Gold & Bones” není možná nic víc než konvenční rocková deska, která staví na šlapavých písních s chytlavými refrény, tak akorát tvrdými kytarami a občas nějakým tím řevem, ale nemůžu na druhou stranu říct, že by mě to nebavilo. “Black John”, “Peckinpah” či skladba titulní mě baví a těch několik nudných kousků desku nestahuje do sfér neposlouchatelného alba. Celkově si myslím, že si Stone Sour vzali o maličko větší sousto, než jsou schopni požvýkat, a výsledek tak mohl být v případě redukce několika nadbytečných a mému uchu nelahodících písní lepší, ale tak už to v takových případech bývá.
Kaša

Recenze

PTSD – A Sense of Decay

Napsat komentář
PTSD - A Sense of Decay
Země: Itálie
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 20.5.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Event Horizon
02. A Reason to Die
03. Parasomnia
04. Staring the Stormwall
05. Suicide Attitude
06. A Sense of Decay
07. Breathless
08. Solar Matter Loss
09. By a Thread
10. Heavy on My Heart [Anastacia cover]
11. …If?
12. Event Horizon [Forgotten Sunrise remix]

Hodnocení:
Kaša – 7/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italové PTSD sice datují svůj vznik k roku 2005, ovšem jejich albový příděl není doposud nikterak bohatý, takže po debutu “Burepolom” z roku 2008 se nyní rozhodli rozrazit dveře metalové společnosti albem “A Sense of Decay”. Na první pohled nenápadná formace se pro potřeby vzniku novinky obklopila celkem zajímavými jmény, o nichž ještě bude řeč, takže takové to úvodní nezbytné tlachání, kterým jsme si měli jen tak zběžně tuhle partu představit, zakončím objasněním významu názvu PTSD, což je zkratka pro anglický výraz posttraumatické stresové poruchy.

Stejně jako podivný název, s jehož rozluštěním bych bez nápovědy oficiálních materiálů vydavatelství měl problémy, je celkem obtížné zařadit a uchopit PTSD po hudební stránce. Ne snad, že by se jednalo o natolik svéhlavý a originální mix různých stylů a struktur, ale střídání kytarových pasáží s téměř art rockovými melodiemi nemusí sednout úplně každému a přiznám, že mi trvalo několik poslechů, než jsem těmto někdy až křečovitým změnám přišel na chuť. Nicméně, pořád zastávám názor, že občas jsou tyto změny prováděny stylem lámání přes koleno a napadá mě paralela s Flying Colors, kteří jsou sice stylo trošku jinde, ale kteří na svém loňském debutu předvedli, že to jde a nemusí se vůbec tlačit na pilu. Za všechny mě hned v první moment napadne jinak slušně rozjetá “Suicide Attitude”, které na mě zapůsobila jako poslepovaná z několika různých písní a změny nálad, které bych normálně kvitoval, mi zrovna v tomto případě nešly pod nos. Technická stránka nahrávky je naprosto bezchybná, pro takovéto desky, kde hrají výraznou roli melodie, je důležitý hezky čitelný zvuk, který měl v případě “A Sense of Decay” na starosti producent Jim Caruana, jenž spolupracoval třeba s Beyoncé, a zvláště barvitý, zvonivý zvuk kytary v jejích klidnějších momentech se mi strašně líbí.

Největším lákadlem PTSD pro mě je působení Marca Minnemanna, který usedl na bubenickou stoličku a jenž mě svou hrou na letošní sólovce Stevena Wilsona naprosto uchvátil. Na “A Sense of Decay” nemá na první poslech nijak výrazný prostor a hraje spolu s ostatními členy, nejen vedle nich, jak jsem očekával. Občas se najdou momenty, kde jeho nástroj hraje prim a svými finesami odstartuje hned několik písní, ale není jich mnoho a hlavní tak zůstavají kytary. Naštěstí se kytaristé i přes dotyk progresivního metalu nenechali unést někam k Dream Theater, ale vše je drženo hezky na uzdě v rámci mezí posluchačsky přístupného rock/metalu. Na závěr bych měl představit ještě zpěváka Henryho Guye, který má příjemné zabarvení vokálu, takže i když se v rámci doprovodných vokálů, či několika vypjatějších momentů, pustí do vyšších poloh, je stále poslouchatelný. Dvanáct skladeb, které se pohybují na pomezí metalu, alternativy a rockové progrese, hezky šlape a je jedno, jestli se zaposloucháte do energičtějších skladeb “Parasomnia”, “Breathless” či “By a Thread”, nebo do přístupnějších záseků. Tato zmíněná trojice uhání v trošku rychlejším tempu než zbytek desky a taky mě baví ze všech nejvíc, zvlášť “Breathless”, ve které se jako v jedné z mále vokálně zabrousí i do trošku tvrdších poloh. Oproti nim stojí na druhé straně pomyslné barikády uklidňující “Staring the Stormwall”, elektronická “Solar Matter Loss” a závěrečná “…If?”, jež v sobě nosí progrockové vibrace. Dramaturgicky jsou tyto skladby poskládány přes sebe, takže těžko hodnotit, zda je lepší první, či druhá půle desky, protože máte pocit, že se pořád něco děje. Při pohledu na tracklist je nejpoutavější položka číslo jednáct, takže nemůžu nezmínit překvapivou předělávku “Heavy on My Heart” Anastacie. Ne, že bych měl něco proti rockovým coverům popových originálů, ale tenhle nepatří do kategorie těch povedených, takže za mě palec dolů.

Fanoušci takových Evergrey by si mohli v PTSD najít jisté zalíbení, přestože se nejedná o nikterak blízké spojení, tak můžeme v jejich tvorbě najít jisté spojující motivy, z nichž ty nepřeslechnutelné jsou výrazné bicí a příjemné kytarové riffy. Doteky progresivního metalu, rocku, trošky elektroniky a nakonec i té alternativy nezní možná nikterak výživně, ale není to špatné. Chytlavá deska, jako je “A Sense of Decay”, svádí k tomu, že se jedná o prvoplánově zaměřenou tvorbu, ale určitá trvanlivost jí nechybí a zajímavé momenty jsem si dokázal najít i po čase, takže nakonec proč vlastně ne. Milé překvapení, u něhož jsem dlouho váhal mezi 6,5 a 7 body, ale nakonec zaokrouhlím nahoru, protože se to dobře poslouchá.

Další názory:

Od poslechu jsem neočekával zhola nic, ale na první ochutnávky mě “A Sense of Decay” až překvapivě chytlo a bavilo. Samozřejmě, PTSD rozhodně neprodukují něco vyloženě složitého, a přestože to má několik poměrně zajímavých momentů, celkový výsledek je docela pohodový a nenáročný poslech. Až sem všechno v pohodě. S přibývajícím počtem přehrání mě ovšem docela rychle začala opouštět chuť si “A Sense of Decay” pouštět. Není to špatná muzika a určitě to má po většinu desky něco do sebe, jen mi přijde, že se to možná až příliš rychle vyčerpá, což je docela škoda. Ve finále ovšem kladné dojmy přece jen převažují, takže jsem ochoten trochu přivřít či a dát tomu slabším 7 bodů, i když je to docela o fous – kdybych měl na poslouchání ještě týden, možná už by to šlo o něco níž. Jinak k tomu nemám moc co dodat, jelikož kolega nade mnou vše vystihl docela přesně a v podstatě ve všem s ním souhlasím, takže si jen na závěr rovněž rýpnu do coveru uchcávačky “Heavy on My Heart”, který je v originále skousnutelný jen díky zajímavému hlasu hlavní protagonistky, což tu – logicky – chybí, takže se song smrsknul na těžkou nudu. Když už chce někdo mermomocí předělávat zrovna tuhle zpěvačku, tak si dovolím tvrdit, že Anastacia má na kontě i mnohem lepší písničky, které by navíc k vlastnímu projevu PTSD mohly sednout lépe než zrovna “Heavy on My Heart”.
H.