Archiv štítku: alternative metal

Recenze

Spineshank – Anger Denial Acceptance

Napsat komentář
Spineshank - Anger Denial Acceptance
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 19.6.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. After the End
02. Nothing Left for Me
03. Anger Denial Acceptance
04. I Want You to Know
05. Murder Suicide
06. The Endless Disconnect
07. I Am Damage
08. Ploratio Morbus
09. Everything Everyone Everywhere Ends
10. The Reckoning
11. God Complex (Anger)
12. Motive Method Opportunity (Denial)
13. Exit Wounds (Acceptance)

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

Neuvěřitelných devět let je tomu, co vyšlo doposud poslední album amerických alternativních metalistů Spineshank. “Self-Destructive Pattern”, tak se tenkrát jmenovalo a na autora tohoto článku muselo počkat ještě další tři roky, než dostalo šanci ukázat se mu v plné síle. Neuvěřitelný náboj a tempo z něj čišely do všech stran a já si tehdy říkal, zda bude další placka také tak nadupaná. Tenkrát jsem samozřejmě netušil, že se Spineshank rozpadnou a po chvíli zase dají dohromady, že jim bude produkce dalšího alba trvat tak šíleně dlouho a že to nakonec nebude tak horké, jak jsme tehdy možná očekávali. Ale popořadě.

Jak bylo výše nastíněno, Spineshank se v roce 2008 skutečně rozpadli a nějakou chvíli to vypadalo, že se reunionu a logicky zároveň i dalšího alba už nikdy nedočkáme. Pak ale povolily ledy a bylo oznámeno znovuspolčení a práce na novém materiálu. Početná fanouškovská základna tehdy zaplesala, ve zdrženlivějších z nás však začal hlodat červík pochybnosti. Upřímně řečeno musím říci, že oprávněně. Výroba “Anger Denial Acceptance” trvala déle, než je zdrávo, a na výsledném mixu je to bohužel dost znát.

První fackou, která posluchače uhodí do tváře, je vážně minimalistická kvalita nahrávky. Vše zní jakoby zastřeně a z dálky, takže výsledný dojem evokuje koncertní pozici za zvukaři a ještě někde za sloupem. To by nemuselo zase tak vadit, horší je, že odposledka zvuk “zhrubnul” a není tak čistý. Netvrdím, že se jedná o vyložené mínus, ale z předchozích nahrávek jsem byl zvyklý na kvalitní a nezkreslený sound, kterého se mi tady satanžel nedostává. Z hlediska techničnosti se tady není absolutně o čem bavit, protože “Anger Denial Acceptance” je jako vystřižené z konfekčního metalcorového katalogu. Ani po několika posleších jsem nebyl schopen narazit na jakýkoliv vyloženě nový nebo zajímavý kytarový riff, vyhrávku nebo melodii, která by měla tu moc odrazit se od země a dostat danou písničku do vyššího stavu poslouchatelnosti a znovupřehratelnosti. Alespoň že Jonny Santos (frontman) se (hlasově, nikoliv proporčně, pašík jeden) nezměnil. Pořád dokáže křičet jako za mlada a s čistými vokály to také není tak zlé. Opět zde ale vyvstává problém jakési zastřenosti a navíc je zpěv oproti zbytku nástrojů poměrně zeslabený, takže mu místy není vůbec rozumět. Ne, že by stálo za to sledovat texty, protože v případě Spineshank hrají tyto spíše druhé housle.

Možná to tak nemusí zatím vypadat, ale “Anger Denial Acceptance” se od svých předchůdců liší více, než je zdrávo. Hodně se zhrublo (popsáno výše) a zároveň (ač to může znít paradoxně) zpomalilo. Ano, energie dávkovaná ve velkých porcích, na kterou jsme byli minule zvyklí, se vytratila neznámo kam a růžky vystrčí jen v několika vzácných momentech během pár (asi dvou) písní. Refrény, které byly vždy silnou zbraní Spineshank, jsou nyní zatlačeny do pozadí a plní spíše funkci jakési vaty, aby se neřeklo (naštěstí na pár výjimek).

Pokusím se vypíchnout alespoň několik zajímavých písní, protože popisovat všechny by bylo mrhání časem. Singlovka “Nothing Left for Me”, ke které se někde kolem povaluje i video, zahraje na melancholickou notu a jako jedna z mála disponuje alespoň trochu funkčním refrénem a chytlavou melodií. Pravděpodobně nejrychlejší kousek “Murder Suicide” sází na kytarový efekt a docela mu to i vychází. Najednou už jsme v polovině alba a přichází “The Endless Disconnect”, kterou považuji za jeho vrchol. Nejedná se skladatelsky o nic neočekávatelného nebo kulervoucího, ale alespoň trochu připomíná Spineshank z dob dávno minulých a navíc zaujme hned na první pokus. Závěr patří trojici písní “God Complex (Anger)”, “Motive Method Opportunity (Denial)” a “Exit Wounds (Acceptance)”, které na sebe vzájemně navazují a budí dojem komplexnější skladby plné přechodů a změn tempa. Poslední jmenovaná, “Exit Wounds (Acceptance)” je z nich nejdelší a nejzajímavější.

Očekávání byla velká, výsledek neuspokojující. “Anger Denial Acceptance” je tuctové album, které si pustíte pětkrát a už se k němu nevrátíte, protože nebudete mít žádný důvod. Po tak dlouhé odmlce by se snad dalo leccos odpustit, ale pokud budou Spineshank pokračovat příště v podobném duchu, budeme tady mluvit o dalším nevyužitém a promarněném potenciálu a zbytečném reunionu. Škoda.

Recenze

Marilyn Manson – Born Villain

Komentáře: 5
Marilyn Manson - Born Villain
Země: USA
Žánr: alternative metal / industrial rock
Datum vydání: 1.5.2012
Label: Cooking Vinyl / Hell, etc.

Tracklist:
01. Hey, Cruel World…
02. No Reflection
03. Pistol Whipped
04. Overneath the Path of Misery
05. Slo-Mo-Tion
06. The Gardener
07. The Flowers of Evil
08. Children of Cain
09. Disengaged
10. Lay Down Your Goddamn Arms
11. Murderers Are Getting Prettier Every Day
12. Born Villain
13. Breaking the Same Old Ground

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – 4/10

Průměrné hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Marilyn Manson je docela dost zajímavá postavička hudebního byznysu. Svého času si udělal velké jméno na tehdy šokující image a také velké porci kontroverze, která samotného Mansona i celou jeho kapelu obklopovala. A co bylo důležité – dokázal to propojit i s odpovídající muzikou, jež byla vždy správně úchylná. Právě tahle jakási groteskní, výstřední a ujetá atmosféra byla vždy tím nejzajímavějším na celém Marilynu Mansonovi – dýchala tím jeho hudba, prezentace, koncerty, všechno. Jenže časy se mění… zrovna v případě Mansona se chce dodat: bohužel. Po desce “The Golden Age of Grotesque”, kterou s odstupem času považuji za to nejlepší, co kdy Manson vydal, šla veškerá jeho hudba kamsi do kopru. Po turné na podporu alba se Marilyn Manson na chvíli odmlčel, a když se poté vrátil s “Eat Me, Drink Me”, najednou to byl úplně jiný Manson… a dle mého skromného názoru – o poznání horší.

Osobně si nemyslím, že bych byl zrovna ten typ člověka, který za žádnou nedokáže skousnout vývoj nějaké kapely, právě naopak spíše preferuji, když hudebník nestojí na místě, ale je nutné, aby jakákoliv změna proběhla s citem. A to Manson v minulosti uměl – žádné z jeho prvních pěti alb není stejné, měnila se nejen jeho hudba, ale i jeho image (která, co si budeme povídat, byla zrovna u něj vždy stejně důležitá jako samotná muzika), vždy však v rámci mezí a stylu, se zachováním ducha toho, o čem Mansonova hudba byla. Ale právě tohle s “Eat Me, Drink Me” skončilo – a jak se zdá, nadobro. Onu zmiňovanou prezentaci zas až tak neprožívám, tudíž to bych ještě přežil, avšak ta největší změna proběhla právě po hudební stránce. Zmizela ta hezky úchylná pitvorná atmosféra, zmizelo vše, co dělalo Mansona Mansonem. Jako nepovedený experiment by se to dalo vzít, ale ani následující “The High End of Low” z roku 2009 situaci nevylepšilo, naopak šlo snad o ještě větší žumpu, která už byla na hranici poslouchatelnosti. Drtivé kritiky a výrazné propady v prodejnosti obou nahrávek daly jasně najevo i samotnému panu principálovi, že tady je asi něco špatně…

“Born Villain” na mě již od počátku působilo jako takový pokus o návrat k minulosti, k tomu, co dřív fungovalo. Alespoň opětovné angažování baskytaristy Twiggyho Ramireze, který s Mansonem prožil jeho nejslavnější období (aktuálně se ovšem chopil kytary), nebo horlivé přirovnávání nového materiálu ke starším věcem jako “Mechanical Animals” nebo “Portrait of an American Family” tomu výrazně nasvědčovalo. Nevím proč, ale z nějakého důvodu mne přepadl (jak se ukázalo, hodně naivní) pocit, že tentokrát by to po dvou průserových nahrávkách mohlo opět klapnout. Singlovky “No Reflection” a “Born Villain” sice žádné extrémní zázraky nebyly, ale už jen to, že šlo minimálně v případě “No Reflection” o relativně poslouchatelný song, bylo při vzpomínce na “Eat Me, Drink Me” a “The High End of Low” pozitivní. Rovněž videoklipy slibovaly, že by album mohlo být solidní – už žádné rádoby pokusy o pseudoumění, ale opětovná snaha o to, aby vše vypadalo pokud možno co nejúchylněji – přesně tak, jak to od Mansona máme rádi. Odpovídá tomu ale i konečný výsledek “Born Villain”?

Bohužel nutno říct, že ne, neodpovídá. Na rozdíl od předchozích dvou alb je sice na “Born Villain” chvílemi znát snaha odrazit od toho kvalitativního marastu, v němž excelovalo zejména “The High End of Low”, avšak naneštěstí se opravdu jedná jen o snahu. To sice stačilo na to, aby “Born Villain” bylo méně na vyzvracení než jeho dva předchůdci, nicméně ani to nepomohlo k tomu, aby se Manson dostal alespoň na průměrné hodnocení. Ale nedá se svítit, kde nic není, nedá se nic brát, a kde nejsou dobré songy, tam se nedá chválit. A na “Born Villain” dobré songy opravdu nejsou…

Úvodní “Hey, Cruel World…” ještě není špatná, dokonce by se o ní opravdu dalo říct, že svým zvukem připomíná některé starší věci, stejně tak jako druhá “No Reflection”. Posluchač si nejspíš v této chvíli řekne, že tak zlé to nakonec není, začátek alba ujde a teď se to rozjede. Jenže ono se to jaksi nestane. Následujících několik skladeb jsou v podstatě bláboly o ničem, jakési šmidlání bez jakéhokoliv nosného nápadu či náznaku něčeho kvalitnějšího. To, co se zpočátku zdálo jen jako slibný a poslouchatelný úvod, navnazující na mnohem víc, se nakonec ukáže být tím nejlepším, co “Born Villain” nabízí. A vzhledem k tomu, že ani to není kdovíjaká sláva…

Mohu vám říct zcela upřímně, že prokousat se celou deskou až do jejího závěru, se rovná vpravdě heroickému výkonu, neboť nuda a špatná kvalita útočí ze všech stran, nicméně jsem tuto strastiplnou cestu dobrovolně několikrát podstoupil. Přesto jsem však na “Born Villain” nedokázal najít nic, co by stálo alespoň za nějakou zmínku. Kromě dvou výše zmiňovaných písniček, které se dají poslouchat, už na desce není jediný song, o němž by si člověk mohl říct “oukej, tak tohle je dobrý”, vše je to takové bez příchuti, nevýrazné, o ničem. Mohl by tu vyjmenovat celý tracklist, ale bylo by to dobré jen k procvičení negativních přívlastků – hrůza, děs, nuda, hovadina a tak dále. Nemá to cenu. Dvě poslouchatelné písničky na úplný začátek a pak už jen jedno více jak padesátiminutové hudební placebo, muzikální vakuum, prostě nic…

Uznávám, že na “Born Villain” je pozitivní jedna věc – je o malinko lepší než “The High End of Low”. Ale to není myšleno zrovna jako kdovíjaká pochvala. Novinka je asi tak na stejné úrovni jako “Eat Me, Drink Me”, což znamená na nikterak valné úrovni. Pokud se “Born Villain” mohlo zpočátku zdát když ne jako slušné album, tak alespoň jako případný odrazový můstek k lepším časům v hudebním táboře Marilyna Mansona, realita výsledné nahrávky nakonec ukázala, že bylo toto zdání poněkud mylné. Pokud ještě před několika měsíci existoval někdo, kdo nad Mansonem doposud nezlomil hůl, nyní už je myslím bez pochyby, že by měl začít lámat. Některá starší alba mám opravdu rád, ale to, co Marilyn Manson hraje v současné době, se s prominutím dá poslouchat jen velice těžko. Jak se zdá, Manson a jeho kumpáni už hudebně zjevně dojeli na konečnou stanici a na posledních třech albech jdou jen ze setrvačnosti hlavou proti zdi. Pokud někdy dostanu pádný protiargument v podobě dobré desky, moc rád vezmu svá slova zpátky, ale do té doby – ne, děkuji.

Další názory:

Nechce se mi věřit, že člověk, který má na svědomí takový klenot jako “Holy Wood (in the Shadow of the Valley of Death)”, dokáže mezi lidi vypustit takovou ohavnost jako “Born Villain” (o předchozím “The High End of Low” snad ani nemluvě). Na novince je špatně snad úplně všechno. Nemá cenu hledat nejhorší nebo nejpovedenější song, protože do té druhé kategorie bych toho s výjimkou dvou, tří skladeb opravdu moc nezařadil. Písně nefungují samostatně, nemají žádnou atmosféru, zajímavé nápady a celkově působí dost utahaně a nudně. V žádném případě ze mě nemluví nějaká zaujatost, jak by se možná mohlo zdát, mám toho chlápka rád, protože svými staršími alby vlil do rockové hudby novou krev a zasloužil se o její posun, za což ho budu obdivovat po zbytek života, ale “Born Villain” je špatné až běda. Do úplného konce jsem jej na jeden zátah zvládl doposlouchat pouze dvakrát. Co se na novince opravdu povedlo je závěrečný bonusový cover folkové “You’re So Vain” Carlyho Simona, ale to je hudebně asi všechno. Do jisté (dost velké) míry z úcty k jménu: 4/10.
Kaša

Recenze

Shinedown – Amaryllis

Napsat komentář
Shinedown - Amaryllis
Země: USA
Žánr: hard rock / alternative metal
Datum vydání: 26.3.2012
Label: Roadrunner Records / Atlantic Records

Tracklist:
01. Adrenaline
02. Bully
03. Amaryllis
04. Unity
05. Enemies
06. I’m Not Alright
07. Nowhere Kids
08. Miracle
09. I’ll Follow You
10. For My Sake
11. My Name (Wearing Me Out)
12. Through the Ghost

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pro Američany Shinedown mám slabost. Jejich čtyři roky staré album “The Sound of Madness” mě i přes svou neoddiskutovatelnou jednoduchost bavilo po mnoho poslechů. Na novinku “Amaryllis” jsem tak byl vcelku zvědavý, i když svá očekávání jsem raději krotil. Starší alba Shinedown mě totiž nezaujala ani v nejmenším a já tak váhal, zda “The Sound of Madness” nebyl jen záblesk zábavy v moři nudy. Po třech týdnech od vydání a dvojciferném množství poslechů však mohu s klidem prohlásit, že moje očekávání mohla být klidně i vyšší. “Amaryllis” totiž pokračuje ve stopách svého předchůdce nejen hudebně, ale také kvalitativně.

Tím jsem řekl v podstatě vše, co jste potřebovali slyšet, ovšem jako správný recenzent tuto informaci musím natáhnout alespoň do délky eurounijní vyhlášky o zkaženém zelí. Navíc jsou mezi vámi jistě i tací, kteří “The Sound of Madness” neslyšeli. Zvláště pro ně jsou tak psány následující řádky. Shinedown hrají alternativní rock (někdo je řadí do škatulky post-grunge, jako by na tom záleželo), v rámci něhož se ovšem přiklánějí k “mainstreamové” linii a vše, co vytvoří, tak splňuje základní kritéria líbivosti. I přesto je však jejich tvorba osobitá a kvalitní. Jinými slovy, není to běžný rádiový produkt stvořený k zaujetí mas posluchačů a přesto přesně takový efekt tvorba Shinedown má.

Skladby na “Amaryllis” lze snadno rozřadit do tří kategorií a přesně v tomto smyslu se album pokusím zhodnotit. Prvotně jsou zde nejjemnější balady. Právě ty měly lví podíl na úspěchu “The Sound of Madness”, a dalo se tak očekávat, že si na nich Shinedown dají zvláště záležet. Patří mezi ně například titulní skladba, postavená na souhře smyčců, akustické kytary a samozřejmě sympatického hlasu zpěváka. Mnohem více jsem si však oblíbil hned následující “Unity”. Její pomalá gradace, sugestivní text a nesmírně melodický refrén si vyloženě říkají o úspěch v hudebních hitparádách. Velkou pochvalu si zde zaslouží bubeník Barry Kerch, jehož vypjatá hra ještě více prohlubuje emotivní vyznění celé kompozice. Stejně tak skvěle vyznívá i “For My Sake” s nepopsatelně nádherným refrénem. Některé z dalších balad ovšem nevycházejí tak dobře jako ty zmíněné. Například “Miracle” balancuje na hraně kýčovitosti a před pádem do propasti ji zachraňuje zejména skutečnost, že je i tak radost ji poslouchat. To samé platí pro ještě pomalejší, pianem podpořenou píseň “I’ll Follow You”. Ta navíc oplývá povedeným sólem a vkusně zapracovanými smyčci. Nešťastně pak dopadla závěrečná “Through the Ghost”, jejíž nálada i rytmus jako by vůbec nezapadaly do kontextu alba. Oceňuji, že se zde Shinedown pokusili o něco nového, nejsem však vůbec přesvědčen, že se to povedlo.

Druhou skupinou jsou ty nejrychlejší skladby, mnohdy až s metalovým nádechem. Jejich přítomnost je pro mě největším potěšením a právě kvůli nim jsem se k albu tak často vracel. Snadno sem zapadne úvodní “Adrenaline”, v níž vás hned na první poslech zaujme rychlé tempo bicích a skvělé kytarové sólo. Její jednoduchý text a chytlavost vyloženě vyzývá k tomu, abyste si v jejím rytmu prověřili své pěvecké (ne)schopnosti. Kupříkladu při jízdě autem, o níž její text ostatně pojednává. Za vrchol alba pak považuji píseň “Nowhere Kids”, která má téměř punkový nádech. Brent Smith v její sloce střílí slova rychlostí Hyrdeho z kapely Stam1na a v refrénu nechybí nic z typické podmanivé melodičnosti Shinedown. Ústřední riff navíc jistě zalichotí každému příznivci tvrdší hudby. Tato rebelská stránka Shinedown je mi asi nejvíce sympatická a rozhodně by mi nevadilo, kdyby podobného materiálu bylo na albu více. “My Name (Wearing Me Out)” pak kombinuje epičnost “Unity” s rychlým tempem “Adrenaline” a výsledkem je asi nejtemnější skladba alba.

Dvě třetiny “Amaryllis” tak máme za sebou a skladby které zbývají zapadají nepřekvapivě někam mezi dvě zmíněné škatulky, nám zbývají. Patří sem v podstatě jen dvě písně (“Bully” a “Enemies”) a k nim vám povím snad jen to, že se povedly. “Bully” si v přiloženém videu ostatně můžete poslechnout sami. Zcela mimo kategorie však patří šestá “I’m Not Alright”, a proto bych jí rád věnoval pár slov. Její začátek je totiž jak vystřižený z nějaké pohádky. Upřímně řečeno jsem tak trošku čekal, že na mě odněkud vyběhne všech sedm trpaslíků. Celá píseň se pak odehrává v pochodovém tempu s masivním využitím smyčců a trumpet. Dostává tím tak trochu folkový nádech, což byla napoprvé docela rána. Doporučuji jí však dát čas, po několika posleších se z ní totiž vyklubala jasná hitovka a pro mě jedna z nejoblíbenějších písní alba.

Celkové hodnocení alba tak nebude těžké. Až na pár výjimek je “Amaryllis” kolekcí kvalitních skladeb, které neztratily nic z chytlavosti předchozího alba a přesto nevyznívají hloupě či naivně, jak to u podobné hudby obvykle bývá. Rád bych dal osm bodů, ovšem skutečnost, že se kapela od předchozího alba moc neposunula, mi v tom brání. Na tak “mainstreamovou” hudbu, jakou Shinedown tvoří, je ovšem i sedm a půl bodu vysoké číslo. Kéž by tak dobře zněla všechna “rádiová” tvorba.

Recenze

The Unguided – Hell Frost

Komentáře: 2
The Unguided - Hell Frost
Země: Švédsko
Žánr: alternative / melodic death metal
Datum vydání: 30.11.2011
Label: Despotz Records

Tracklist:
01. Inherit the Earth
02. Phoenix Down
03. Betrayer of the Code
04. My Own Death
05. Serenade of Guilt
06. Collapse My Dream
07. Green Eyed Demon
08. Iceheart Fragment
09. Pathfinder
10. Where the Frost Rose Withers
11. The Miracle of Mind [Spark! cover]

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hned na začátek se přiznám, že nejsem žádný skalní fanda moderních melodických death metalových kapel, kterých se po úspěších Soilwork a In Flames vyrojilo v každém větším městě desítky. The Unguided jsou personálně výrazně spjati se Sonic Syndicate (účinkují zde čtyři bývalí i současní členové Sonic Syndicate, proto se jim nelze v této recenzi vyhnout) První tři alba Sonic Syndicate, zejména pak to první “Eden Fire”, patří v rámci stylu k tomu povedenějšímu, přestože se jedná v podstatě o vykrádačku výše zmíněných Soilwork.

Na posledním albu se Sonic Syndicate rozhodli stylově uhnout od melodického death metalu a získat více fanoušků tím, že se jejich hudba přiblížila více k popu. Právě toto byla příčina odchodu zakladatele The Unguided, Richarda Sjunnessona, který má na starosti agresivní vokály. A právě z tohoto důvodu jsem se na debutové album The Unguided dost těšil. Byl jsem zvědavý, jestli se podaří Richardovi navázat na to lepší ze Sonic Syndicate, když navíc ve svých prohlášeních ohlašoval nejlepší album (jasně, tvrdí to každý), na kterém se kdy podílel; nečekal jsem jeho nejlepší album, ale věřil jsem, že se bude chtít před svými ex-kumpány vytáhnout, že jim ukáže, že “We Rule the Night” není ten správný model. Nakonec to dopadlo tak na půl, Sjunnesson se podle mého bohužel snaží až příliš kopírovat songy Sonic Syndicate.

První zklamání přišlo hned při pohledu na obal desky. Stejně jako u Sonic Syndicate je hlavním motivem a počítám, že i budoucím “maskotem”, něco okřídleného. Jen s tím rozdílem, že se nejedná o vážku, ale o nějakého borce s mečem. Kdyby se místo toho kapela radši snažila přijít s něčím originálním a pokusila se vymanit ze stínu Sonic Syndicate bylo by to šťastnějším krokem. Jak už to tak u takovýchto kapel bývá, album je opatřeno vynikajícím moderně znějícím zvukem, takže po téhle stránce žádné výtky nemám, ale hlavní je obsah, takže dál.

Hudebně jsem neočekával žádnou převratnou revoluci a taky se mi žádné nedostalo. Víceméně se pokračuje přesně tam, kde se na “Love and Other Disasters” se Sonic Syndicate skončilo. Rozepisovat se o jednotlivých písních nemá smysl, protože všechny jedou “překvapivě” podle následujícího mustru: tvrdší sloky střídají dostatečně melodické refrény, ke konci kraťoučké melodické sólo, vše je tak akorát podbarveno klávesami a samply, prostě nic co byste už jednou neslyšeli. Jenže na tomhle albu mi přijde, že jsem všechno slyšel už několikrát.

Pokud bych měl vypíchnout opravdu povedené písně, tak u mě jasně vyhrála “Phoenix Down”, která sice ničím nepřekvapí, ale za svůj povedený refrén, který jsem nemohl dlouho dostat z hlavy, ji řadím nejvýše. Hodně se podle mě povedla dvojice “Collapse My Dream” a “Pathfinder”. V poslední jmenované si dokonce zahostoval Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přestože jeho přínos není takový, jaký by si zasloužil. V této dvojici skladeb se povedlo dosáhnout toho, že skladby správně odsýpají, nenudí a přichází se zajímavými melodickými nápady. Tedy dosahují úrovně prvních dvou desek bývalého působiště dvojice zpěváků The Unguided. Na limitované edici “Hell Frost” se nachází taky předělávka jistých Spark! – “Miracle of Mind”. Originál jsem bohužel nikdy neslyšel a nemůžu tak srovnávat, ani brát skladbu jako cover, ale jedná se o povedený kousek a doporučuji jej k poslechu.

Za nejslabší písně naopak považuji dvojici střednětempých skladeb “Serenade of Guilt” a “Iceheart Fragment”. Tyhle skladby bych z alba vypustil, čímž by se o něco zkrátila stopáž a album by alespoň působilo údernějším, přímočařejším dojmem, což by nemuselo být úplně na škodu. Ale jen na těchto dvou skladbách špatné stránky alba nestojí. Ostatní písně jsou takové nijaké, bez zajímavějšího nápadu. Přesně ty kousky, které kapela nahraje, aby se přehoupla přes vytyčenou stopáž, jenže tady ty skladby tvoří větší polovinu alba.

The Unguided můžu s klidným srdcem prohlásit za obyčejný klon Sonic Syndicate a nikoho tím neurazím. Fanoušci Sonic Syndicate, kteří byli již zmiňovaným albem “We Rule the Night” zklamaní, budou nejspíš nadšení, ovšem já hodnotím album celkově jako podprůměrné, v kontextu diskografie Sonic Syndicate bych ho umístil hluboce pod kvalitativní úroveň prvních tří alb. Album nenabízí žádný posluchačský zážitek, je schopné obstát maximálně jako kulisa do auta. Rozhodoval jsem se mezi 5/10 a 6/10, nakonec jsem se rozhodl pro vyšší skóre, přičemž ten 6. bod je za refrén “Phoenix Down” :-)

Recenze

Korn – The Path of Totality

Komentáře: 10
Korn - The Path of Totality
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal / dubstep / electro
Datum vydání: 6.12.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Chaos Live in Everything (feat. Skrillex)
02. Kill Mercy Within (feat. Noisia)
03. My Wall (feat. Excision and Downlink)
04. Narcissistic Cannibal (feat. Skrillex)
05. Illuminati (feat. Excision and Downlink)
06. Burn the Obedient (feat. Noisia)
07. Sanctuary (feat. Downlink and J Devil)
08. Let’s Go (feat. Noisia)
09. Get Up! (feat. Skrillex)
10. Way Too Far (feat. 12th Planet, Flinch, and Downlink)
11. Bleeding Out (feat. Feed Me)
12. Fuels the Comedy (feat. Kill the Noise) [bonus]
13. Tension (feat. Excision, Datsik and Downlink) [bonus]

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Míchání elektroniky s metalem je dnes tak časté, že je až překvapivé, s jakou jistotou tvrdili před vydáním “The Path of Totality” členové Korn, že stvořili něco nového a unikátního. Faktem však je, že ať už jde o tvoření nového zvuku (který získal světovou oblibu pod název nu-metal) na prvním albu či experimentování s hip-hopem na albech dalších, Korn se nikdy nebránili novinkám. “The Path of Totality” mělo původně být jen krátké EP, na němž by kapela předvedla své síly ve spojení s producentem, který slyší na jméno Skrillex. Jeho psaní však Korn bavilo natolik, že se rozhodli naverbovat další tvůrce elektronické hudby a poskládat s nimi plnohodnotné album (technicky vzato se žánr, se kterým Korn na tomto albu svou hudbu spojují, jmenuje dubstep… vzhledem k nevzdělanosti autora v této oblasti však zůstaňme u obecnějšího pojmu elektronická hudba). Jak to tedy dopadlo?

“The Path of Totality” je album značně nevyvážené. Chvílemi se zdá, jako by Korn nahráli některé skladby klasickým způsobem, jenže následně zjistili, že nejsou moc zábavné. A tak přes ně přetáhli závoj elektroniky s úmyslem učinit je zajímavější. Asi jako když starou a opotřebovanou pohovku necháte nově potáhnout, abyste vytvořili dojem novosti a kvality. A ač to může znít dost neuvěřitelně, ono to funguje. Třeba hned první skladba “Chaos Lives in Everything” je ukázkový příklad. Dokážu si ji snadno představit čistě v metalové podobě. Jenže bavila by mě? Těžko. V té samé skladbě mě zpěvák Jonathan Davis navíc překvapil growlingem, který své místo v hudbě Korn ztratil již před mnoha lety a na “The Path of Totality” se později objevil ještě několikrát. A já si tak po první skladbě říkal – ale ano, vždyť to může fungovat.

I druhá skladba alba, “Kill Mercy Within”, si drží vysoký standard. Jenže po ní se album zvrtne. “My Wall” je neskutečně utahaná, “Illuminati” je zábavná až ke konci a to jen na chvíli, v “Sanctuary” elektronický podklad spíše ruší, než aby skladbu doplňoval, a “Let’s Go” je zbytečně repetitivní. Z první poloviny tak (mimo zmíněné úvodní skladby) vystupuje snad jen singl “Narcissistic Cannibal” a téměř taneční kousek “Burn the Obedient”. To není zrovna nejlepší skóre a já měl v tuto chvíli chuť Korn zavrhnout. Vše však naštěstí zachránila druhá polovina alba. “Get Up!” byla do světa vypuštěna již dlouho před samotným albem a i po jeho vydání zůstává tím nejlepším, co Korn v roce 2011 stvořili. Elektronika v ní doslova šílí a já jen lituji, že takto dobře nezní celé album. Poslední dvě skladby si pak drží důstojnou úroveň a závěr alba je tak výrazně lepší než jeho rozplizlý střed. V “Bleeding Out” dokonce na chvíli zazní Jonathanovy zapomenuté dudy.

Korn ovšem stvořili ještě dvě skladby, které jsou ve srovnání s ostatními mnohem odvážnější. Jestliže “The Path of Totality” chvílemi zní jako běžné album Korn převlečené do tanečního oděvu, tyto dvě skladby opravdu vystupují z řady a ukazují, čeho je kapela schopna, když popustí uzdu fantazii. Bohužel se právě tyto dvě písně nenacházejí na běžné verzi alba a k jejich poslechu si musíte zakoupit edici speciální. První z nich je “Fuels the Comedy”, v níž Jonathan Davis předvádí jakýsi “gangsta rap” a následně z něj ladně vklouzne do refrénu, který je chytlavější a nakažlivější než kterýkoliv jiný na běžné edici. A přesto je “Fuels the Comedy” ještě značně usedlá v porovnání s “Tension”. Ta totiž zní jako Lady Gaga na kokainu, snažící se napodobit styl Marilyna Mansona a vytvořit přitom co nejtemnější atmosféru. Skladby z limitované edice tak rozhodně zaslouží pozornost.

Jak “The Path of Totality” zní není jednoduché popsat. Kytary mají typický zvuk Korn, jsou naladěné opravdu hluboko, jsou však protažené počítačem takže mnohdy je těžké rozlišit, kde končí kytara a kde začíná čistá elektronika. Bicí znějí (opět) elektronicky a chvílemi zcela počítačově. A baskytara? S tou si Fieldy tentokrát moc neužil. Je slyšet jen občas nejspíše jen proto, aby kapela nenaštvala své fanoušky. Album by se bez ní jednoduše obešlo.

V prosincovém eintopfu jsem na adresu “The Path of Totality” pronesl následující slova: “…vyjde jen necelý rok a půl po svém předchůdci. I z toho se tak lze vyvozovat, že novinka vznikla čistě z umělecké potřeby vyjádřit se a ne z nutnosti ‘něco’ vydat. A to je základní předpoklad pro vznik skvělého alba.” Za svými slovy si stále stojím, bohužel však musím přiznat, že se můj předpoklad nenaplnil. “The Path of Totality” jako deska neobstála, jednotlivé písně z ní jsou však dobré až výborné. Kdyby Korn nepřešli z původního konceptu vydat album jen jako EP, vůbec bych se nezlobil. Stačilo by jen vyházet slabší skladby, odstranit baskytaru (protože když už se objeví, tak zní spíše rušivě) a zvážit, s jakými producenty spolupracovat (protože ruku v ruce s kvalitou skladeb jdou i jména jejich producentů – zde je vidět jak moc se na jejich tvorbě podepsali), a “The Path of Totality” by bylo skvělé. V délce, ve které nám ho kapela prezentuje, je jen dobré. A to by dnes již legendárním Korn nemělo stačit.

Další názory:

To, co mělo být původně jen experimentálním EPčkem, se nakonec rozrostlo na celou experimentální desku “The Path of Totality”, která koketuje se žánry jako dubstep, D’n’B a podobnými tuc-tuc styly. Kecy o tom, že se jedná o nějaký zločin proti ortodoxnosti metalu, však v tomto případě nejsou na místě, neboť Korn jsou přece už sami o sobě nu-metaloví zaprodanci (smích), přesto bych našel něco, na co by se dalo postěžovat. Paradoxně to ale není přítomnost veškerých těch diskoték, nýbrž fakt, že jich tam je ještě málo. Upřímně řečeno, s tím, jak bylo album prezentováno, jsem čekal ještě větší divočinu, což už je ale nejspíš můj problém. Jinak se ovšem jedná o velice solidní věc, která se poslouchá dost dobře. Kromě toho, pokud se mezi metalovým publikem ještě v roce 2011 (skoro už vlastně 2012) stále najde někdo, kdo neustále zastává dogmata typu “elektronická muzika = sračka”, alespoň má další důkaz, že ony ty diskotéky také mohou mít dosti solidní koule. Až si občas říkám, že ty nejslabší pasáže “The Path of Totality” jsou ty, kde hrajou pouze samotní Korn. Celkově však nemohu tvrdit, že by se mi počin nelíbil… vlastně mě vzhledem k faktu, že je to dle mého názoru to nejlepší, co Korn za poslední roky vydali, napadá taková kacířská myšlenka, co kdyby to nebyl experiment, ale nový směr? Já bych byl pro, protože věřím, že by s tím Korn dokázali v budoucnu vymyslet ještě lepší věci než sedmičku v podobě “The Path of Totality”…
H.

Recenze

Five Finger Death Punch – American Capitalist

Komentáře: 26
Five Finger Death Punch - American Capitalist
Země: USA
Žánr: groove / alternative metal
Datum vydání: 11.10.2011
Label: Prospect Park

Tracklist:
01. American Capitalist
02. Under and Over It
03. The Pride
04. Coming Down
05. Menace
06. Generation Dead
07. Back for More
08. Remember Everything
09. Wicked Ways
10. If I Fall
11. 100 Ways to Hate

Hodnocení:
nK_! – 9/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Když jsem si před několika lety náhodně pustil CD s názvem “The Way of the Fist” od pro mě tehdy zcela neznámé americké sebranky Five Finger Death Punch (schválně to zkuste napsat dvacetkrát za sebou) byl jsem zcela pohlcen dynamičností a maximální chytlavostí jednotlivých skladeb a nedokázal jsem několik měsíců poslouchat nekriticky nic jiného (podobného žánru samozřejmě). Tak našlapanou desku jsem již dlouho neměl tu čest prohnat ušními bubínky, a proto jsem netrpělivě očekával také nejnovější materiál v podobě recenzovaného “Amerického kapitalisty”.

Je jasné, že kapel hrajících podobný styl hudby (alternativní nebo chcete-li moderní metal) je jako máku na polích, ale Five Finger Death Punch mají své jedinečné kouzlo. Je to snad naprosto podmanivými hlasovými výkony zpěváka Ivana Moodyho, excelentně zvládnutými aranžemi, chytlavými kytarovými linkami nebo nejednotvárným a promyšleným škopkováním? Nevím a ani nejsem schopen říci, která část celkového vyznění z výše zmiňovaných mi na Five Finger Death Punch učarovává nejvíce. Měl jsem trochu strach z nedávné výměny baskytaristy, ale nyní musím říci, že rozdíl není absolutně znát a to je samozřejmě jedině dobře.

Zdá se býti celkem těžké hodnotit následovníka výborného “The Way of the Fist” a o něco málo slabšího nástupce “War Is the Answer”. Povede se navázat na minulé úspěchy? Neupadl textař do tvůrčí krize? S velikou úlevou a zároveň nemalou radostí oznamuji, že se povedlo a nikdo nikam neupadl (i když občas při poslechu padám v mrákotách do kolen já). Five Finger Death Punch nepolevují ani se svou třetí deskou a sypou do nás od začátku do konce kvalitní a řádně vzteklou dávku americké agrese. Z nahrávky čiší nekonečnými proudy nadšení pro věc a nebál bych se říci, že v mém osobním žebřícku se aktuální album řadí těsně ze debut a směle mu dýchá na záda. Ale konec zbytečných keců, jsme tady přece od toho, abychom rozebrali album od A do Z, takže rychle do toho!

Začneme obligátně titulkou “American Capitalist”, která představuje pěkný násyp hnedka na začátek. A rovnou přichází přesně to, co mám na Five Finger Death Punch nejraději – naprosto dokonale připravená kytarová linka a neúprosný vokál, který exceluje především v refrénu. Paráda, taková klasika. Následuje podobně rychlá “Under and Over It” která je rovněž poměrně “obyčejnou” (dá-li se něco z téhle desky nazvat obyčejným) rubačkou. Na řadu přichází první ze dvou absolutních vrcholů alba – “The Pride”. Naprosto kulervoucí začátek v podobě uhrančivého kytarového riffu vzápětí střídá text nemilosrdně kritizující vše, co na tom drahém émerickém snu tak nemáme rádi. Za plnou desítku. V případě “Coming Down” se jedná o povinnou pomalejší vsuvku, bez které se dnešní moderní kapely prostě neobejdou. Vracíme se k rychlejšímu náklepu, “Menace” jede v pořádném tempu a je pěkně našlapaná, hlavně zase v refrénu (já už nevím, má cenu to vůbec zmiňovat, když se evidentně jedná o samozřejmost?).

Druhou půli otevírá dle mého nejsilnější skladba nové desky – “Generation Dead”. Začneme basovým intrem, melancholickou náladu navodí pomalejší vokál s podporou v pozadí a korunu králi všech skladeb nasadí neuvěřitelný refrén, při kterém běhá mráz po zádech. Naprostý luxus, dal bych hned jedenáct z deseti, kdyby to jen trochu šlo. “Back for More” je asi nejzajímavěji poskládaná skladba. Kytaristé si nemálo vyhráli. Tenhle vál zmiňuji také proto, že je kamarádova nejoblíbenější, takže zdravím, Radku, jseš slavnej :-) “Remember Everything” je takový klasický slaďáček, ale kupodivu nezní vůbec špatně, možná jen maličko klišovitě. “Wicked Ways” a “I’ll Fall” jen přelétnu, musím jít také někdy spát. Zastavím se ještě u poslední “100 Ways to Hate” začínající nápaditou skladbou kytary a bicích, ve které se posléze střídají pomalejší i rychlé pasáže a celkově se jedná o důstojné zakončení té namaxované čtyřicetiminutové jízdy.

“It’s the world I’ve grown to know / Unforgiving and so cold / Take it away / Take it away / I don’t want it
It’s a life I’m forced to live / I’ve got nothing more to give / Take it away / Take it away / I don’t want it anymore”
(Generation Dead)

Sečteno a podtrženo, vzato kolem a kolem, “American Capitalist” je prostě výborná deska, kterých moc nevychází. Mám-li srovnávat, je o maličko (ale fakt málo) horší nežli debutová “The Way of the Fist” a o něco lepší než “War Is the Answer”. Alespoň podle mého názoru. A jestli mohu poprosit, komentáři redakčního škarohlída a zatvrzelého odpůrce současné moderní scény Houskofucka se raději vyhněte, nechcete-li si zkazit chuť názorem tvrdého blackmetalisty (smích).

Druhý pohled (H.):

Five Finger Death Punch jsou pro mě zosobněním všeho, co je na současném metalu špatně – tuctová a nezáživná hudba zažívá obrovský úspěch a všichni na ni pějí chvály. Proč, ptám se, vždyť na tom moderním metalu tohoto typu není nic dobrého, nebo alespoň přinejmenším já to tam nejsem schopen vidět či slyšet. Ne, že bych byl proti Five Finger Death Punch a priori zaujatý a k poslechu “American Capitalist” už předem přistupoval s tím, že to těžce strhám, právě naopak bych byl rád, kdyby mne kapela přesvědčila, že přece jenom za něco stojí, ale kde nic není, nedá se nic chválit.

A přitom ten začátek alba ještě není nijak špatný. Titulku “American Capitalist” bych možná dokázal označit i za vcelku dobrou. Mnou tolik proklínaný čistý vokál (melodické refrény – mor současného metalu!) je zde dobře zakomponovaný a hlavně nevtíravý. Druhá “Under and Over It” je na tom v tomto ohledu už hůře, ale díky docela slušné kytarové práci bych ještě stále byl ochoten přivřít oči a nechat to “projít do dalšího kola”. I následující “The Pride” se zajímavým “Hey hey hey yaa” (byť zrovna inteligentní verš to není, hehe) není špatná.

Ale pak už to přijde. “Coming Down” je typický losamericanos-niklbekhadr-chcesemiblejt uchcávačka, až to hezké není. A od té doby už to jde jenom z kopce, a to hodně prudkého. Žádný zajímavý song, dokonce ani žádný alespoň trochu poslouchatelný, všechno bez výraznějšího nápadu a podle jednoho mustru, neustále dokola. Dva slušné kusy na začátku (první a třetí) to opravdu nezachrání. Jediné, co mi na Five Finger Death Punch přijde opravdu zajímavé, je jejich nový baskytarista, který vypadá jak plešatý dvojník Varga Vikernese. A to je s prominutím trochu málo…

Recenze

Evanescence – Evanescence

Komentáře: 4
Evanescence - Evanescence
Země: USA
Žánr: alternative / gothic metal
Datum vydání: 7.10.2011
Label: Wind-up Records

Tracklist:
01. What You Want
02. Made of Stone
03. The Change
04. My Heart Is Broken
05. The Other Side
06. Erase This
07. Lost in Paradise
08. Sick
09. End of the Dream
10. Oceans
11. Never Go Back
12. Swimming Home

Hodnocení:
Ježura – 5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Abych vás hned ze začátku uvedl na pravou míru – recenzi Evanescence jsem vzal z jedné poloviny s vědomím, že to bude sranda a v případě průseru se vůbec nemusím ostýchat bezskrupulní kritiky. Ta druhá polovina však stavěla na skutečnosti, že se mi celkem zalíbila vypuštěná klipovka “What You Want”, pročež ve mně začalo klíčit troufalé podezření, že by to nemusel být zase takový fail. Od té doby však uplynulo mnoho vody, takže se pokusím trochu osvětlit stanovisko, které jsem ohledně eponymní desky zaujal…

I když se mnou mnozí nebudou souhlasit, považuji Evanescence za určitý fenomén současné hudební scény (poslední slabiky zanikají ve vlně nadšeného jekotu krutopřísně temných a emočně výrazných pubertálních slečen, hledajících identitu). Rozhodně to však není proto, že bych byl skálopevně přesvědčen o jejich tvůrčímu přínosu světové hudební scéně nebo snad potenciálu jejich tvorby přetrvat staletí a potvrdit tak svoji nadčasovost (ty samé fanynky nyní rozhořčeně pokřikují, některé stěží zadržují bezmocné slzy vzteku a od několika radikálních dokonce přilétá shnilé ovoce a zelenina). Ne, to rozhodně ne, to bych si musel nafackovat. Co je však nezpochybnitelné – jsou populární potažmo vlivní v okruhu svých posluchačů, což z kapely činí faktor, se kterým by se mělo počítat.

Enormní popularita Evanescence staví z menší části na vesměs obstojném a tehdy originálním debutu, z větší pak na schopnosti zapůsobit mixem rádoby temné romantiky zapůsobit na srdce a duše zástupu teenagerů, lačnících po něčem trochu jiném. Toto rozložení ostatně potvrdilo přijetí vyloženě průserového alba no.2, nesoucího název “The Open Door”, od jehož vydání uplynulo dlouhých pět let. Nadcházející datum vydání novinky tak skýtalo mnohá očekávání. Ze strany hudebně protřelejších pak především velmi opatrnou naději na tvůrčí a především kvalitativní posun, bez kterých by bylo pětileté čekání dokonale ztraceným časem. Nebudu to protahovat a řeknu narovinu, že minimálně v případě tvůrčího posunu jsme zůstali všichni na ocet. Ať si pustíte kteroukoli pasáž alba, do několika vteřin je jasné, kdo že se pod tohle podepsal, a i když si nebudu hrát na znalce tvorby Evanescence, i hluchý by poznal, že se od dob “Fallen” ve zvuku kapely změnilo jen naprosté minimum. To ovšem ještě neznamená, že Evanescence nemohli stvořit sice nikterak progresivní, přesto však dobrou desku. Jak ale záhy vyjde najevo, další bádání vrátí posluchačovy naděje když ne na samotnou zem, tak přinejlepším dost nízko nad ni…

Ale pěkně popořadě… Když jsem si “Evanescence” poslechl poprvé, byl jsem nadmíru spokojený a nechápal jsem, proč z toho má H. takovou prču. Při druhém poslechu už začalo leccos skřípat, ale teprve další odhalily pravou podstatu věci. I přes klasicky chytlavé refrény, které bych se nebál označit za největší plus celého počinu, nehledě na velmi obstojný vokální výkon frontwoman Amy Lee a navzdory všem možným zvukovým pozlátkům je album v jádru nehorázně plytké a bez nápadu. Popravdě, dlouho jsem neslyšel desku, která by mě po instrumentální stránce tak nudila. Člověk nezavadí snad o žádný zapamatováníhodný riff, sólo nebo cokoli jiného. Jediným prvkem, který dovede jednotlivé skladby alespoň trochu odlišit, je právě vokál, který album vytahuje nikterak vysoko nad hladinu žumpy. Bez něj ale jednotlivé skladby dokonale splývají a posluchač je má při ne zcela soustředěném poslechu značný problém rozlišit. Snaha přidat na různorodosti laborováním s poměrem klasického kytarového podkladu a intimních pasáží vychází prakticky na prázdno. Důkazem budiž fakt, že za celou dobu, co “Evanescence” poslouchám, jsem bez větší námahy pojmenovat pouhopouhé tři skladby, což je z celkového počtu dvanácti kusů zatraceně málo. Z tohoto nicotného počtu však pouhé dvě tvoří minimum dobrých skladeb, které jsou na albu k nalezení. Řeč je to u úvodní klipovce “What You Want”, kterou si člověk prostě nesplete a jejíž rockový náboj působí obzvlášť v kontextu zbytku alba jako živá voda. O srovnatelnou poctu se zasloužila hned následující “Made of Stone”, ale za živého boha vám neřeknu čím. Asi se mi prostě líbí její těžká atmosféra v kombinací s výborným refrénem. Naproti tomu závěrečná “Swimming Home” mě už párkrát donutila utnout přehrávání předčasně. Stěží si dovedu představit otřesnější utahaný popík bez špetky charismatu, nehledě na jednu krátkou poslouchatelnou pasáž v závěrečné třetině skladby…

Rozebíral bych dál, jenže ono není moc co, takže si to shrneme. Dvanáctipoložkové album sestává ze dvou velmi slušných skladeb (je až ironické, že obsadily první dvě místa i v setlistu), devíti dokonale zaměnitelných skladeb, které od naprosté mizérie většinou zachraňuje chytlavý, leč nikterak originální refrén nebo jiná vokální pasáž a vše korunuje rádoby dojemná zhůvěřilost ve stylu těch nejhorších cajdáků, co jich je na MTV k nalezení. To je vážení na můj vkus a na všechno to haló okolo kapely zatraceně málo. Není to tak dávno, co jsem v recenzi zmiňoval, že třetí album většinou potvrdí kvality nebo naopak odhalí bezzubost kapely. Tady na má slova došlo, bohužel jde rozhodně o druhý případ. Veškeré uměle živené naděje tak odkládám někam daleko a s veškerou odpovědností prohlašuji, že s výjimkou debutu a několika jednotlivin nenabízí Evanescence nic, co by stálo za pozornost. Nezbývá mi než doufat, že se většina jejich současných posluchačů posune dál a za lepším. Koneckonců tohle je asi největší zásluha, kterou lze Evanescence připsat…

Další názory:

Pořád mám v živé paměti, že když Evanescence svého času vydali první album, strhla se okolo nich obrovská mánie, přesto to však šlo kupodivu poslouchat (alespoň některé písničky). Následující “The Open Door” už byl s prominutím nechutný fujtajbl, z něhož se člověku zvedal pajšl, tudíž není divu, že do novinky “Evanescence” jsem vkládal očekávání menší než žádná. Uznávám, že pilotní singl “What You Want” byl až překvapivě slušný (ne, na zadek jsem si z toho vážně nesednul, ale šlo to), což onen despekt trochu zchladilo, ale jak hned první ochutnání “Evanescence” ukázalo, byl ten despekt nakonec poprávu očekávaný. Je to album plné rádoby rockových (čti: pop s kytarou) songů, které jsou absolutně nezajímavé a obyčejné, takový průplach pro rádia. Sice neurážející, ale nijaké, nic to člověku neřiká, nic to s ním nedělá, jen to tak prolítne kolem a nic – to je podle mě sakra málo. A to málo písniček, které by se daly vzít na milost, se oposlouchají hned na druhý, maximálně třetí poslech. Pokud se někdo vyžívá v tuctovém mainstreamu, prosím, vaše věc, já se radši půjdu věnovat nějaké dobré hudbě…
H.

Recenze

Mastodon – The Hunter

1 komentář
Mastodon - The Hunter
Země: USA
Žánr: progressive / alternative / sludge / stoner metal
Datum vydání: 27.9.2014
Label: Reprise Records

Tracklist:
01. Black Tongue
02. Curl of the Burl
03. Blasteroid
04. Stargasm
05. Octopus Has No Friends
06. All the Heavy Lifting
07. The Hunter
08. Dry Bone Valley
09. Thickening
10. Creature Lives
11. Spectrelight
12. Bedazzled Fingernails
13. The Sparrow

Hodnocení:
Earthworm – 7,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mastodon se před dvěma lety vyznamenali svým albem “Crack the Skye”, ve kterém jako správně experimentální kapela zkusili opět jiné postupy a po brutálnějším “Blood Mountain” to dopadlo mnohem odlehčeněji a prog rockověji. Každý by tak nějak čekal pokračovatele ve stopách úspěšné poslední desky, jenže Mastodon to vzali zase z trochu jiného konce. Dá se říct, že “The Hunter” kombinuje stoner metal (u něhož kapela začínala) s lehkostí a vesmírnou atmosférou posledních desek. Jak jinak než úspěšně.

Už od začátku kariéry byla pro kapelu typická koncepční alba. To se ale novinky netýká a místo nějaké epické ujetosti tu máme 13 samostatných skladeb, přesto ale celý počin vyznívá jednotně a komplexně. Možná za to může právě absence konceptu, ale změnami prošly i délky songů – nejdelší, se kterou se na “The Hunter” setkáte má pět a půl minuty. Deska je tedy jednodušší, dost písničková a nakonec i nejpřístupnější, jakou Mastodon vydali.

Málokdy se stává, že když je na CD hodně skladeb, tak všechny jsou dobré. To se týká i “The Hunter”. Ačkoliv Mastodon znovu dokázali vysolit milión nápadů a riffů, s čímž by si leckterá kapela vystačila na víc desek, rozhodně si neoblíbíte všechny songy. Určitě tomu neprospívá ani jakási žánrová kolísavost – a tím nemluvím o samozřejmém střídání rychlejších skladeb a pomalejších atmosféričtějších záležitostí. Od metalové vypalovačky se náhle přeskočí na bluesové riffy nebo vesmírně meditační song a ihned po něm následuje nějaká psychedelická šílenost. Vše samozřejmě v rámci typického Mastodonského soundu.

Asi největší magořiny jsou “Octopus Has No Friends” (ne, vážně, takhle se ten song jmenuje) s kytarami, ze kterých mi jde hlava kolem, a “Creature Lives”. Už jenom to minutové intro nacpané syntetizérovými ujetostmi, celou dobu doprovázené ďábelským smíchem, je tak trochu padlé na hlavu. Nakonec se song vyvine v pomalou, ale docela chytlavou věc. Tu mimochodem zpívá celou bubeník Brann Dailor. Naopak moje nejoblíbenější části jsou “All the Heavy Lifting” s lehce klišovitým refrénem (“Just close your eyes and pretend that everything’s fine”) nebo klipová “Curl of the Burl”, již si prostě nejde nezamilovat.

Když už jsem nakousl ten klišovitý text, musím vás hned ujistit, že i přesto že klukům schází koncept, tak zpívají o bizarnostech a úchylárnách. “I killed a man ’cause he killed my goat, I put my hands around his throat” mluví za vše. A to je ještě relativně normální, ale nedávno jsem se někde dočetl, že jedna skladba je o sexu ve stavu beztíže.

Jen tak z formality okomentuji výkon chlapů – perfektní jako obvykle. Bicí jsou jako klasicky silným tahounem, ale ostatní nástroje vůbec nezaostávají a běžní smrtelníci stále nechápou, jak se ty věci dají zahrát. Vokály se od minula určitě zlepšily, a to u všech, co si otevírají hubu na špacír (takže u všech). Hlavně u Branna je to dost znát, jeho příspěvek ze začátku skladby “Oblivion” mi nikdy moc neseděl, zato na “Creature Lives” se poslouchá celkem pěkně. A ještě jedna perlička: asi aby Mastodon dokázali jak experimentální jsou, jako producenta nabrali Mikea Elizonda. To je chlápek, co pomáhal už třeba Maroon 5, ale také rapperům The Game nebo 50 Cent. Těm také pomohl napsat alba, ke kterým se raději nebudu vyjadřovat.

No, co k tomu říct. Nemůžu tvrdit, že by kapela navázala na geniální “Crack the Skye”, že by šlo o nějakou velkou pecku nebo že by to snad byla nedejbože deska roku, jak jsem už z některých stran také zaslechl. Každopádně to je příjemné album, od Mastodon dobrý tah a tak trochu i kompromis pro rozpolcenou fanouškovskou základnu. Další experiment, co vyšel.

Další názory:

Mastodon mě svého času dosti míjeli, ale když jsem se před dvěma lety konečně donutil k tomu, abych si jejich muziku pořádně poslechl, tehdy aktuální “Crack the Skye” mě naprosto dostalo do kolen tím, jak moc vyzrálý, propracovaný, progresivní a vizionářský počin to byl. Není tedy divu, že na dnes aktuální “The Hunter” už jsem se velice těšil. Jeho forma je první pohled o poznání písničkovější, samotné skladatelské postupy jednodušší a ne tak složité, pryč jsou sáhodlouhé eposy typu “The Czar” i mimoňské ujetosti jako “Oblivion”. Podobnost se svým předchůdcem tedy není moc velká. V jedné z pravidelných diskuzí o nových albech kolega Earthworm prohlásil, že “The Hunter” je spíš jako deska “Blood Mountain”, v čemž má vlastně pravdu, jen mi “The Hunter” přijde ještě více zemitější a špinavější, místy jako by jejich hudba zajížděla až do hájemství stoner metalu (např. “Curl of the Burl”). Ale abych se dopracoval k nějakému finálnímu tvrzení… “The Hunter” je stále patřičně Mastodontovsky jeté a velice dobré, ačkoliv “Crack the Skye” se mi líbilo více.
H.

Recenze

In Flames – Sounds of a Playground Fading

1 komentář
In Flames - Sounds of a Playground Fading
Země: Švédsko
Žánr: alternative rock / metal / melodic death metal
Datum vydání: 15.6.2011
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Sounds of a Playground Fading
02. Deliver Us
03. All for Me
04. The Puzzle
05. Fear Is the Weakness
06. Where the Dead Ships Dwell
07. The Attic
08. Darker Times
09. Ropes
10. Enter Tragedy
11. Jester’s Door
12. A New Dawn
13. Liberation

Hodnocení:
nK_! – 8,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jak jde čas, hudba a styl se u některých kapel mění, a když si dlouholetý posluchač a fanoušek troufne porovnávat tvorbu starší s nejnovějším materiálem, je občas notně překvapen, jak se za určitou dobu dokáže jeho oblíbená parta muzikantů prokousat z krabičky definující jeden žánr úplně mimo vyhraněné trasy moderní hudby. A tímhle případem jsou momentálně i In Flames.

Nechápejte mě špatně, výše zmíněné mi absolutně nevadí. Nemám tedy rád, když death metalová monstra začnou zničehonic drtit zamilovaný popík, to fakt ne, ale zrovna v případě In Flames jde hudebně o přerod pozvolný a dlouhodobý, čímž se dal možná tak trochu očekávat. Dávno jsou pryč ty časy, kdy Švédi kouleli tenkrát tolik oslavovaný melodický death metal. Už předchozí deska naznačovala, že kapela má zájem ubírat se směrem k možná širšímu publiku zavedením ještě melodičtějších pasáží a zmírněním kdysi tak urputného vokálu. In Flames dnes frčí spíše na vlnách modernějšího heavy metalu nebo jak se s oblibou označuje – modern metalu (osobně tento termín nemám moc rád, ale pro potřeby recenze vystihuje vše potřebné).

Opět musím říci, že mi to vůbec nevadí, hlavně s přihlédnutím k tomu, že se “Sounds of a Playground Fading” výborně poslouchá a svým způsobem funguje jako příjemný kontrast ke starší tvorbě, kterou mám rovněž (až na výjimky) velice v oblibě. Společně takto tvoří jeden z potenciálně nejnašlápnuťějších koncertních výběrů, jaký si dokážete představit, protože aktuální materiál bych se nebál označit za značně “hitotvorný”. O tomto faktu jsme už vlastně měli možnost přesvědčit se na vlastní sluchovody. In Flames na letošní české zastávce Sonisphere ukázali, jak se má hýbat s davem. Z nového materiálu zazněly dvě skladby – klipová “Deliver Us“, jejíž pohyblivé obrázky se válí někde kolem tohoto textu, a “Where the Dead Ships Dwell“. Obě písničky vynikají silnými refrény, parádně seskládaným pojetím jednotlivých nástrojů a celkově výbornou celistvostí a provázaností. Jedna radost poslouchat. Doufám, že někdy živě uvidím pecky “Ropes” a “Liberation“, které by na žádném koncertě jen tak nezapadly.

Když jsme se bavili o technickém provedení, neodpustím si maličkou poznámku, že jsem měl poněkud obavy o to, co s novým albem udělá odchod zakládajícího Jespera Strömblada. Nakonec musím říci, že jsem se obával zcela zbytečně, protože nevědět, že jedna z klíčových postav donedávna ještě současných In Flames na aktuální nahrávce chybí, vůbec bych si ničeho nevšiml. Za to opravdu palec nahoru. Možná že by se dalo říci, že jeho odchod jen uspíšil transformaci celého uskupení k rockovějšímu pojetí a tím by se dal nazvat oním symbolickým “svěžím větrem do plachet”. Celé album vyniká opravdu chytlavými melodickými linkami, kterými jsou jednotlivé skladby doslova protkané. Tu zajímavý a neočekávaný riff, támhle osvěžující obrat o stoosmdesát stupňů a náhlé zrychlení, které táhne dopředu i typický hlasový projev Anderse Fridéna. Ten nyní zpívá většinu svých partů čistě nebo jen lehce zastřeným vokálem. Dojde i na klasický death metalový tvrdý growling, ale opravdu jen v ojedinělých případech. A opět se divím, že mi to vůbec nevadí.

In Flames se zkrátka nebojí trochu experimentovat s žánrovým zasazením a na rozdíl od jiných kapel jim to perfektně vychází. Z celé desky čiší maximální nasazení a zájem o svou hudbu, který dokazuje, že kapelu prostě baví hrát pořád něco nového a vyvíjet se. Už teď se těším na podzim, kdy se na ně pojedu podívat do Prahy a užiju si atmosféru klubového koncertu. Reportáž vás určitě nemine.

Další názory:

Poslední album In Flames, které se mi líbilo, bylo “Come Clarity“. Od té doby, zdá se mi, šli Švédové hodně dolů. Sice je novinka “Sounds of a Playground Fading” určitě lepší než minulé extrémně nepovedené “A Sense of Purpose“, ale stále to se mnou nic nedělá. Možná tak jako kulisa k nějaké práci to, řekněme, alespoň nějak funguje, ale když chci podklad beze smyslu, můžu poslouchat i vrčení ledničky, jestli mi rozumíte. “Sounds of a Playground Fading” není vyložený průser, to ne, ale prostě mi současní In Flames už nic neříkají. Je to takové suché, bez chuti, jen mi to tu tak hraje a nijak to neprožívám, pomalu ani nevnímám. Že bych si to někdy znovu pustil, o tom opravdu hodně pochybuji. Za mě slabší 6.
H.

Minirecenze

Otep – Atavist

Komentáře: 3
Otep - Atavist
Země: USA
Žánr: alternative / nu-metal
Datum vydání: 26.4.2011
Label: Victory Records

Hodnocení:
Seda – 6/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Musím se přiznat hned na začátku, o Otep toho moc nevím, moc jsem toho od nich neslyšel a recenzovaná “Atavist” je mojí první ochutnávkou, kterou tato parta nabízí. Nevím, jestli to má cenu zmiňovat, ale pro případ, že se s nimi někdo dostal do kontaktu poprvé, mohl bych něco o Otep říct. Nejdůležitější by bylo zmínit zřejmě vokály. Ač to na první pohled (poslech) nevypadá, zpěvu se ujímá žena. Funguje to např. jako v Arch Enemy s Angelou Gossow. Některé její screamy a growly jsou opravdu povedené a někdy byste si ani neřekli, že to vychází z něžného pohlaví.

Očekávání od desky nebyla skoro žádná, když se jednalo o premiéru s nimi. Nicméně ale musím říct, že mě to také nijak extra nezaujalo. Dočkal jsem se průměrné desky, která je na poslech chvílemi příjemná, ale nejedná se o nic, co by mě nutilo poslouchat to více a častěji.

Dokud hrály převážně tvrdší a rychlejší písně, byl jsem spokojen. Pomalejší balady, které přeruší slušné rozjeté tempo, prostě nemám rád. Konkrétně to zpomalí třeba pátá “Skin of the Master”, ta se ale po minutě poměrně rozjede a hezky se to střídá. Následující “We Dream Like Lions” už je klidná po celou dobu a to je to, co se mi prostě u takových kapel nelíbí. Na “Atavist” se vyskytují i jakési “proslovy”, které jsem takto sám nazval. Poprvé se to vyskytne u osmé “Baby’s Breath”. Text jsem nevnímal, ani si ho nepřečet. Nevím, o co se jedná, a ani mě to nezajímá. Přijde mi to zbytečné a nudné. Dále to pokračuje v předposlední “Bible Belt”. Výsledek je pro mě stejný jako v “Baby’s Breath” – tedy přeskočení na další song.

Podíváme-li se na zoubek mým oblíbenějším, tvrdším kouskům, tak tu kvalita docela je. Rozjezd je slušný a Otep nabízíejí hezky poslouchatelný modernější metal. Má nejoblíbenější je “Remember to Forget”. Nemohu se zbavit pocitu, že otvírací riff by se hodil někam do black metalového songu (H. mě asi bude hnát (smích)). Dobré jsou i předchozí “Atom to Adam”, nebo “Drunk on the Blood of Saints”. Celkově se mi více líbí první půlka, z té druhé můžu akorát vyzdvihnout “Fists Fall”.

Otep se svým “Atavist” dle mého předvedli průměr. Chvílemi je to dobré, chvílemi ne. Líbí se mi změny zpěvu zpěvačky, když jsem poustěl poprvé, nejdříve jsem myslel, že tam figurují dva zpěváci. Spletl jsem se, za toto určitě palec nahoru. Nicméně se “Atavist” už v budoucnu moc věnovat nebudu. Mě to prostě tolik nezaujalo. Čistý průměr.

Další názory:

Seda si zase jednou sedí na uších. “Atavist” je vážně dobrá věc – a to říkám jako někdo, kdo povětšinou všechny ty moderní a alternativní metaly nijak extra nežere. První polovina alba jede jako buldozer a v každém songu se najdou velice povedené a snadno zapamatovatelné pasáže; nudit se rozhodně nebudete, čemuž kromě dostatečných změn ve struktuře napomáhá i proměnlivý projev zpěvačky Otep Shamaya (nevědět nic o kapele a slyšet “Atavist” jako první, tak bych ten řev na ženskou vážně netipnul) a výborné basové linky. Obzvláště bych vyzdvihnul “Remember to Forget” se skvělým refrénem. V závěru “Atavist” se kapela pustí do mírných experimentů, což je na jednu stranu chválihodné, na druhou stranu však a) jejich muzika baví i sama o sobě; b) v některých případech se jim to tak úplně nepovedlo. Zatímco taková “Stay” a brutálně zprzněný cover “Not to Touch the Earth” od The Doors jsou hodně dobré, říkanky “Baby’s Breath” a “Bible Belt” už ne (i když tam jde především o text, moc mi to nesedí). Podobně ani balada “We Dream Like Lions” mi do celkového vyznění “Atavist” příliš nesedí. Právě tyto tři písničky mi celý dojem srážejí a jenom kvůli nim jsem přemýšlel o trochu slabším hodnocení. Když ale tyhle tři kousky při poslechu přeskočím, zbytek mě opravdu baví, díky čemuž jsem se nakonec rozhodl přivřít oči a těch 7,5 dát.
H.