Máme tu opět Skindred, kteří se po (pro mě poměrně nevydařeném EP) vrací s plnohodnou deskou. Na posledním EP “Shark Bites and Dog Fights” mi prostě něco chybělo, jako by to bylo nedodělané. O to víc jsem se trošku bál tohoto dalšího alba. Nakonec to ale vše dopadlo dobře, Skindred jsou zpět ve formě a “Union Black” musí bavit. Poslední nevydařený kousek jsem jim tedy s radostí odpustil.
Přeskočíme-li stejnojmenné intro, čeká nás tu skvělá otvíračka se jménem “Warning”. Skindred na každém albu mají jednu výbornou pecku, která výrazně převyšuje zbytek alba. V minulosti to třeba byl “Ratrace”, “Nobody” anebo např. na posledním EP song se stejným názvem “Shark Bites and Dog Fights”. Není divu, že takováto píseň má vždy videoklip. “Warning” je prostě hitovka k pohledání, má všechno, co prostě dobrý song musí mít. Rychlý nářez na úvod vystřídá taková ta typická pomalejší skindredovská “Cut Dem”. Riff už je ale trošku povědomý, jaký byl třeba dříve. I vývoj songu je dost podobný jako v minulosti.
Následující “Doom Riff” se velice zajímavě přelévá z pomalejších reggae částí do tvrdších a nakonec tam naskočí velmi chytlavý refrén, který se bude skvělě vyzpívávat na koncertech. Jak znám Benjiho, určitě už to plánuje a provádí. Celkově je tento prvek na desce dost častý. Další “Living a Lie” je velice podobná. Máte-li Skindred rádi kvůli reggae, dočkáte se až na páté “Guntalk”. Bob Marley by měl radost. Další, kterou musím zmínit, je osmá “Get It Now”. Zde se pracuje s druhými vokály, na které nejsme u Skindred moc zvyklí. Začínají vlastně hned od začátku, takže se nelekejte jiného hlasu. Nicméně je to velice zajímavě provedené, právě tohle dělá “Get It Now” jeden z mých velmi oblíbených kousků. Exceluje to hlavně v refrénu. V předposlední “Death to All Spies” potěší Skindred fanoušky dubstepu, tedy i mě. Určité časti jsou typické pro dubstep. Jistě zajímavé zpestření.
Reggae rockeři Skindred se po nepovedém EP “Shark Bites and Dog Fights” opět dostávají do skvělé pohody. “Union Black” je velmi kvalitní deskou, která jen podtrhuje kvalitu kapely. Nemám pocit jako na už zmíněném EP, že tomu něco víc chybí. Skindred sází na osvědčené metody a přidávájí i nové prvky, na které jsme dosud nebyli zvyklí. Musím říci, že mě Skindred velice potěšili, a kdybych mohl, určitě bych na na ně zašel na první verzi letošního Prague City Festivalu.
Podruhé v krátké době je tu recenze na další českou kapelu, tentokrát se však ze západu posouváme více (o hodně více) na východ do Opavy. Insane ale působí na scéně o mnoho déle, debut vydali už v roce 1996 a od té doby vyšlo dalších šest desek i s aktuální “Preserve to Diverse”. Toto album vyšlo jako příloha metalového časopisu Pařát, a protože Pařát špatné přílohy nedává, bylo by hříchem nezkusit i Insane. Rozhodně se zde nachází kvalitní materiál, který nešetří nápady a nabízí kvalitní poslech. Jen další důkaz pro lidi, kteří tvrdí, že se na naší scéně vyskytují jen kopírky, že nemají pravdu.
Hudba na tomto počinu se dá zařadit jen velice těžce. Je tu velká nálož basovky, riffy jsou trošku modernějšího rázu, ale není to přímo core hudba. Insane propojili kombinaci klasického thrash metalu s moderní hudbou. Ve výsledku to je zhruba něco, čím se prezentují Fear Factory či jiné podobné kapely. Míchají se tu čisté vokály s pořadným growlem, ale více bych se zaměřil právě na čistý vokál. Ten je velice zajímavý, takový hlas a styl zpěvu jsem snad ještě pořádně neslyšel. Ze začátku mě poměrně otravoval, teď se mi ale velice zamlouvá. Co se týče jednotlivých songů, nedají se moc popisovat. Všechny jsou podobného rázu, to však ale neznamená, že je album po celý čas stejné. Poslech mě po celou dobu poměrně baví a není nějaké výrazně slabší místo. Album se zezačátku nakopne a chvíli klidu vám nabídne až úplně na konci. Líbí se mi, že si kapela na nic nehraje a nezařadila tam žádný slaďák pro něžné pohlaví. Nářez od začátku až do konce.
Insane předvedli poměrně slušný materiál, který rozhodně stojí za to vyzkoušet. Pokud máte chuť poslechnout si nekompromisní metal z naší země, jsou Insane správnou volbou. Jejich hudba si na nic nehraje a nesnaží se předvádět něco, co rozhodně není. Už jen za tento přístup si to zaslouží. V pomyslném souboji se Shogun Tokugawa u mě ale prohrávají, za to u kolegy H. vítězí právě oni. To už je ale však věc názorů.
Další názory:
Nijak se netajím tím, že moderní metal není zrovna můj šálek čaje, ale, jak se říkává, čest výjimkám, mezi něž patří i domácí Insane. I když ono to možná bude dáno tím, že Insane ve své podstatě moderní metal nehrají, nýbrž stavějí na kořenech starého dobrého thrash metalu, který postupným vývojem vypilovali do současné podoby, jež s různými těmi core-metaly má některé společné výrazivo, ale… líbí se mi prostě víc. Škatulky však ponechme stranou, Insane na “Preverse to Diverse” předvádějí promyšlený metal s výborným drajvem a tahem na bránu, nahrávka pádí vpřed, nabízí riffové masáže okořeněné chytlavými, ale nevtíravými melodiemi a hlavně všudypřítomnou zábavou pro posluchače. Už jen fakt, že si rozený black metalista jako já dokáže mezi neustálým poslouchám nových Aborym a Deathspell Omega najít čas i na album jako “Preserve to Diverse”, dokazuje jeho kvality. H.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 28.9.2010 Label: Megaforce Records
Tracklist:
01. Come On
02. Inspiration
03. Slaughterhouse Road
04. I’ll Be Here
05. Burn the Bridge
06. Holes in the Void
07. Harvest the Garden
08. The Harm You Do
09. Your Demise
10. The Feel
11. Darker Days
12. Do I Know You?
Kdesi za horami špíny a řekami toxického odpadu se rozprostírá starobylý les. V tom lese stojí polorozpadlá chaloupka. Nikdo už si ani nepamatuje, kdo ji postavil, tak je stará. Před necelými sedmnácti lety se do ní nastěhovala banda oškliváků porostlých houbami a řekla si – půjdeme dělat hudbu a změníme svět!
Rok se s dalšími třemi sešel a světlo podzimního světa spatřilo další (v pořadí již sedmé) řadové album amerických Mushroomhead. Nebudu se tvářit jako věrný fanoušek a rovnou na sebe prozradím, že jejich předchozí produkci jsem téměř úplně přešel a neznám z ní po paměti ani půl sloky. Nedokázala si prostě udržet moji pozornost déle než deset minut. Stává se, hlavně u americké alt-metalové (nerad používám výraz nu-metal) produkce. O to více jsem byl překvapen, když jsem se jen ze zvědavosti sobě vlastní odvážil pustit si poslední a nejnovější „Houbovou hlavu“. A hle – nestačím věřit vlastním uším. Nečekejte prosím porovnání s předchozími alby, spíše jemné srovnání v rámci žánru.
Bubáci (nebo houbáci?) z Clevelandu v Ohiu si za dobu svojí existence vybudovali slušné renomé na pomyslném metalovém piedestalu slávy. Charakteristickým znakem jejich produkce je enormní počet členů (momentálně celých osm kusů), hromada fanoušků, ještě větší kopec odpůrců a v neposlední řadě donekonečna omílané srovnávání s krajany Slipknot. Faktem je, že obě kapely fungují na bázi „anonymní“ projekce, vyznačující se předně tím, že každý jeden z hudebníků má připraven kostým a masku určitého (obvykle velmi společensky nepřijatelného nebo šíleného) motivu, se kterým objíždí koncertní štace. V případě Mushroomhead je vysvětlení jednoduché – jednotliví členové se chtěli nějakým způsobem odlišit od působení ve svých dalších projektech. Jen poznámka na okraj – až mi po stodevadesátéšesté bude někdo tvrdit, že Mushroomhead kopírují již zmíněné Slipknot, nechť prosím porovná roky založení obou uskupení. Děkuji.
Nyní již k hodnocení samotného alba. Mé první krůčky po dvojitých vokálech, podladěných kytarách a téměř nerozeznatelných klávesách byly vskutku rozporuplné. Po prvním poslechu jsem měl sto chutí otevřít krabici s nápisem „propadliště dějin“ a celého materiálu se obligátně a bez zbytečných svědků zbavit. Dal jsem však desce ještě jednu šanci a myslím si, že jsem byl bohatě odměněn. To, co se zpočátku jevilo jen jako ničím neobvyklá a nudná směsice běžných riffů, se postupně proměnilo ve velmi zajímavou kolekci několika výborných songů. Bylo by slušné říct si na rovinu, že nelze čekat převratnou hudební extázi nebo nedejčert přelomovou desku, která změní na dlouhá léta vnímání kritiků. Ne. Mushroomhead si na nic nehrají a podle toho, co jsem pochytil z jiných článků, si jedou ve svých zajetých kolejích. Hlubokých, ale pro mě momentálně rozhodně ne nudných. Ale ani perfektních.
Houbaři recyklují, kde se dá, ale přesto nějakým záhadným způsobem úplně nenudí a nutí si některé zvláště vypečené kousky pouštět do zemdlení pořád a pořád dokola (blíže se zmiňuji níže). Vlastně se až sám divím, jak může být vpravdě typická směska amerického alternativního metalu návyková. Nic, co bychom jinde neslyšeli, ale přesto je tam něco… něco. Možná letité zkušenosti s tříděním odpadu, možná výborné skladatelské schopnosti, které dokáží jednotlivé zdánlivě ničím zajímavé party spíchnout dohromady takovým způsobem, že se stávají funkčními v rámci celku. Zajímavé a překvapivé.
Kdybych si měl vybrat, za svého favorita rozhodně vyhlásím písničku s pořadovým číslem dvě. „Inspiration“ mi rozhodně inspiraci dodala, a to nejen k psaní tohoto článku. Rychlejší ukřičené pasáže střídají podstatně střídmější části a od začátku do konce se dobře poslouchá. Další výborná věc se skrývá pod číslem 6 a jmenuje se „Holes in the Void“, na kterou si Mushroomhead pozvali dokonce hosta – Joe Altiera (kdybyste mě mučili, nevzpomenu si, o koho jde). Jedná se o pomalejší a na první poslech i rozvláčnou skladbu, která však dokáže uchvátit přesvědčivými vokály a celkově funkční kompozicí. V podobném duchu se nesou i „Do I Know You?“ a „The Feel“, které připomenou pomalejší tvorbu úhlavních nepřátel Slipknot. Bod k dobru, takové písničky mám rád. Oproti těmto mě ale titulní „Come On“, ke které byl natočen klip (a jedná se tak o první singl nové desky), až tolik neoslovila. Krom naprosto standardního refrénu nemá podle mého názoru co nabídnout. Podobných je i několik dalších kousků, jmenovitě „Slaughterhouse Road“, „Darker Days“ nebo „Harvest the Garden“. Poslouchají se dobře, ale celkově nejde o nic zapamatováníhodného. Na koncertech se však může jednat o slušné vypalovačky. Další zajímavé skladby pouze zkratkovitě: „I’ll Be Here“ nebo „Burn the Bridge“ rozhodně neurazí.
Jak jste jistě z celkového ladění recenze poznali, deska se mi líbila. Nejde sice o nic ultra světoborného, ale rozhodně se dobře poslouchá a v žádném případě nenudí. Dávám nadprůměrných sedm a jdu si ještě jednou pustit „Krásné příběhy pro ošklivé děti“. Nevylučuji, že během několika dalších poslechů se výsledné hodnocení vyhoupne ještě o stupínek výše.
Druhý pohled (Seda):
Hezké příběhy pro ošklivé děti? Tak to je album přesně pro mě. Ale teď vážně. Mushroomhead jsem nikdy vlastně pořádně neslyšel, a tak jsem si prožil debut právě s tímto albem. Nakonec na mě vypadla poměrně slušná deska, která na určité chvíle určitě zabaví. Solidní nu-metal, který nemůže urazit. Líbí se mi zejména začátek, ke konci už moje pozornost trošku upadala. Osobně bych ale přitvrdil zpěv, nějaký pěkný řev by se tam určitě vyjímal. Takhle to tedy bude slušná šestka.
Vždycky jsem Stone Sour bral jen jako kapelu, kam si Corey Taylor chodí odpočinout od tvrdší hudby a emotivně se vyřádit. Některé jeho balady jsou ale opravdu povedené, namátkou jmenuju “Bother” nebo “Through Glass”. Ve Stone Sour mi to nevadí, když už to ale tahá do Slipknot(“Snuff” mluví za vše…), tak to moc příjemné není. Všechny svoje emotivní výlevy by se měl držet právě zde a mít možnost vychutnat si zpěv i v jiné formě než jen řvaní.
Po krátkém intru “Audio Secrecy” už se deska plně rozjede. Stejně jako na “Come What(ever) May” je to hned pořádný, nekompromisní hardrock. “Mission Statement” je velmi podobná jako “30/30-150”. Tvrdší zpěv, který se perfektně chvílemi mění do čistého, zabijácký riff a rychlé bicí. Výborně uvítání do desky, a když to záhy potvrdí další “Digital (Did You Tell)”, tak je zatím “Audio Secrecy” výbornou prací. Kytarové riffy se opravdu povedly, James Root tu odvedl skvělou práci. Nejtvrdší část by byla za námi, takže pokud chcete od Stone Sour jen hardrock, tak už to vypněte (smích). Je tu totiž už pomalejší “Say You’ll Haunt Me”, do balady ještě ale nespadá, refrén je totiž rychlejší než zbytek písně a chvílemi je tu “tvrdší” verze Coreyho. Refrén je zároveň velice chytlavý, prostě to, co vám hned uvízne v hlavě. Skoro stejná je i další “Dying”, většinu času se jedná o pomalou táborovku, během chvíle se ale promění v něco opačného. V “Dying” se mi velice líbí kytarové sólo, které bych tam po dosavadním vývoji nečekal.
Po dvou hardrockovějších kouscích “Let’s Be Honest” a “Unfinished” se dostáváme ke zmiňovaným baladám. “Hesitate” je první pomalejší a vážnější, z balad od Stone Sour se mi vždycky líbí jen některé. Zde je to hlavně “Miracles”, ale nepředbíhejme. Hned po “Hesitate” je tu “Nylon 6/6”, abyste se úplně nevybrečeli, vložili autoři mezi dvě měkkčí jednu rychlejší. A teď tu “Miracles”, pro mě nejlepší song na desce. Řadí se k velikánům mezi rockovými baladami jako “Bother” a “Through Glass”, nevím, čím to je, ale pro mě je velice chytlavá. Další pomalejší “Pieces” už se mi zas tolik nelíbí, ale refrén je opět velice chytlavý. Refrény jsou tu celkově velmi silná věc, každá z těchto písní by mohla být často hraným hitem v rádiích. Dále už to není nějak podstatné, průběžně se střídá tvrdší s měkkčí a není to nic důležitého. Zmíním ale předposlední “Anna”, která určitě patří mezi mé top5 z “Audio Secrecy”. Střídá se pomalé s rychlým, a kdyby se vyměnil Corey s Kurtem Cobainem, mohla by to být i zajímává píseň od Nirvany.
“Audio Secrecy” je podlě me poměrně podařené dílo. Pár songů bych ale vyházel, mezi “Miracles” a “Anna” je to celkem hluché místo, které mi docela vadí. Chybí mi tu ale více nářezů, po úvodních dvou tam skoro žádný není. V tom bylo “Come What(ever) May” mnohem lepší. Stone Sour vydávají desky pramálo, když už ale, tak stojí za to.
Tento chlapík má za sebou úžasnou minulost v legendárních System of a Down. Díky této kapele se dostal hodně vysoko a těžko říct, kdyby se od začátku soustředil pouze na sólovou dráhu, zda by takhle daleko došel. Na druhou stranu tím ale dnes i trošku trpí. Serjovi se dostává neustálých žádostí o reunion System of a Down. Obě jeho desky jsou neustále srovnávány, zda je to lepší či horší než dřívější System of a Down. Tím jeho práce na sólových deskách trošku trpí.
A tak si před poslechem musíte říct, jak to vůbec chcete vzít. Pokud se na Tankiana podíváte jako sólového autora, vyjde vám z toho naprosto skvělá a originální hudba. Když to ale vemete na druhou stranu a budete ho stále brát jako hlavní postavu v System of a Down a jeho sólo kariéru berete jako chybu, tak se vám to moc líbit nebude. Je to totiž už úplně něco jiného.
Na debutu “Elect the Dead”Serj měl ještě náznaky ze své minulosti. Je podstatně tvrdší než momentální “Imperfect Harmonies”. Na první desce sice byly náznaky, ale aby nenaštval své příznivce, vždy tam pořádný kytarový riff radši přidal. Zde se jich moc nedočkáte, tvrdší kousky jsou tu v podstatě jen dva, první “Disowned Inc.” a desátá “Left of Center”. V ostatních písních Serj hodně experimentuje. Otázkou je, zda je to dobře, nebo ne. Touto deskou může získat úplně novou vrstvu fanoušků, příznivci starší éry System of a Down už ale moc nadšení nebudou. Již dříve Serj velmi rád spolupracoval s orchestrem – ten si můžete skvěle užít v pomalé piánové baladě “Yes, It’s Genocide”. Je tu zmixováno hodně různých stylů, řekl bych, že Tankian se snaží objevit něco úplně nového. A pokud je to jeho záměr, tak se mu to povedlo náramně. Je to určitě nejoriginálnější hudba, kterou jsem za poslední dobu slyšel. Už se to ani nedá brát jako metal či jako něco rockového. Nebýt jeho minulosti, težko bychom to mohli recenzovat na tomto blogu. Jsou tu prvky jazzu, elektronické hudby, rocku, balad. Je to zkrátka opravdu hodně experimentální. Stále mi tam ale nějaká ta tvrdší pecka chybí, první dvě jmenované “Disowned Inc.” a “Left of Center” k tomu sice mají hodně blízko, ale stále to není ono. Chybí něco, jako byly třeba “Empty Walls” nebo “The Unthinking Majority” z debutu.
Budu se už jen opakovat. Serj Tankian se hodně oddálil od své minulosti. Když tento fakt přijmete, čeká vás velice zajímavá hudba. Mně osobně se to velice líbí, protože je to něco nového. Navíc, jeho vokál sem perfektně sedí. Serj si vytvořil něco, co je přesně pro něj. V System of a Down byl pouze zpěvákem, dnes už je to někdo. Má styl, své osobité kouzlo. Už si ho ani v jeho dřívější kapele nedokážu představit. Kam až svou hudbu dotáhne příště?
Disturbed, kapela, která rok od roku získává na síle a stává se stále populárnější. Poslední výtvor “Indestructible” slavil veliký prodejní úspěch, a když tohle všechno podpoříte velikým turné, je úspěch zajištěný. Disturbed také navštívili Prahu po poměrně dlouhé době a dodnes je to jeden z nejlepších koncertů, na kterých jsem kdy byl, a pokud se někdy vrátí, určitě zajdu znova.
Předchozí desky Disturbed mým uším velice “chutnají”. Taková “Ten Thousand Fists” je u mě vysoce kladně hodnocená, protože co song, to pecka. A nejen tento počin, trojlístek “Ten Thousand Fists”, “Believe” a “The Sickness” patří k tomu lepšímu, ne-li nejlepšímu, co nu-metal může nabídnout. Poslední “Indestructible” je také stále kvalitní, ale sedí o stupínek níže, než tato trojice.
Už od počátku kariéry si drží kapela poměrně stejný zvuk, ani “Asylum” v tom není výjimkou. Tentokrát to zde ale moc nefunguje. Poprvé tu je intro, skoro tříminutové “Remnants”. Nejsem moc velkým fanouškem těchto vstupů do desek, pokud to není zrovna genialita. Tohle jsou jen však pomalejší kytarové riffy doprovázené bicím a nejsilnější stránka Disturbed, Draimanův zpěv, tam není. Další na řadě je pak “Asylum”, ke které byl před vydaním vytvořen klip. Tento singl mě na album velice navnadil, těšil jsem se na něj a říkal si, že pokud to bude znít stejně jako právě “Asylum”, máme se na co těšit. Bohužel přišlo mírné zklamání, protože kvalit této písně už žádná nedosahuje. Pokud čekáte desku plnou hitů, tak zde moc nepochodíte. Třetí v pořadí je “The Infection”, ve které vás čeká poměrně chytlavý refrén. Jestliže tu žádná z písní nedosahuje kvalit “Asylum” tak se aspoň musí nějaká přibližit. Ani těch tu moc není, nejblíže má ale určitě pátá “Another Way to Die”. Nejdřívě me sice odrazoval pomalejší úvod, ten se ale po chvíli změní ve velice dobrý poslech. A potom? Už jen průměrné až podprůměrné songy, nic, co by mě zvedlo ze židle. Nezachrání to ani speciální cover od U2, “Ishfwilf”; tento název je zkratkou písně “I Still Haven’t Found What I Am Looking For”. Jedná se zkrátka o tvrdší verzi tohoto slavného singlu.
Na “Asylum” jsem se těšil, jsem ale mírně zklamaný. Songy jsou hodně slabé, desku si poslechnete jednou, dvakrát a pak vrátíte do šuplíku a už nemáte důvod ji opět vyndat. Určitě ne kvůli dvěma lepším kusům “Asylum” a “Another Way to Die”. Disturbed zřejmě dochází šťáva, když jsem si po několikátém poslechu pustil něco staršího, byla z toho cítit úplně jiná energie, které na tomhle prostě chybí. Celkově hodně podprůměrné album.
Další názory:
Když Disturbed svého času v roce 2000 vydali debut “The Sickness”, bylo to jako blesk z čistého nebe. Tehdy to scénou zahýbalo a prodej alba se na začínající kapelu vyšplhal do astronomických výšin. O deset let později už nejsou Disturbed překvapivým talentem, ale dávno zaběhlá mašina, která pravidelně sází nové desky a stejně tak pravidelně si vede dobře v prodejnosti i na koncertech. Jenže zatímco v dobách prvních alb se mi líbili a působili svěže, o deset let později už mě nepokrytě nudí. Ano, vítězný recept se sice podle některých měnit nemá, ale stá variace na jednu formulku v podání Disturbed se mně osobně už dávno zajedla. Prodeje jsou sice opět velice pěkné a spousta lidí jim to bez uzardění zblajzne, já osobně už to však mít nemusím. Pár světlých momentů (“Sacrifice”) tu bídu nezachrání. Sorry, ale tohle je pro moje rozmazlené uši nudný a šedivý průměr… H.
Debutové album Drowning Pool, “Sinner” obsahuje velice kvalitní materiál. Vyskytuje se na ní třeba přeznámá pecka “Bodies”, která se objevila již v několika možných soundtracích, a to ve hrách nebo filmech. Po tomto albu to vypadalo na slibnou budoucnost, ale zpěvák Dave Williams na turné kapely v autobuse zkolaboval a zemřel na zástavu srdce. Po jeho smrti Drowning Pool však neskončili a po přijetí Jasona Jonese nahráli placku “Desensitized”, té se ovšem nedostalo takového úspěchu jako předešlé práci, a tak byl Jason Jones nahrazen nynějším RyanemMcCombsem – ano, je to ten McCombs ze Soil.
Po smrti Williamse se kapela stále trošku hledá. “Sinner” je typickým nu-metalovým albem, v “Desentizised” se ale žánr posunul opět trošku jinam a s příchodem McCombse se to usadilo na hard rocku, který je praktikován i na této nahrávce.
Drowning Pool otevírá “Let the Sing Begin”, která patří k těm tvrdším na albu, stejně jako její následovník “Feel Like I Do”. Tento song se objevil s videoklipem už dlouho před vydáním, jako singl mě velice zaujal a dokonce si myslím, že je stejně tak kvalitní jako kultovka “Bodies”. Říkal jsem si, že když bude zbytek alba v podobném duchu jako “Feel Like I Do”, může se jednat o lepší výtvor jak “Sinner”. Realita mě ale trošku zklamala, protože druhá půlka “Drowning Pool” je poměrně slabá. Po “Feel Like I Do” následuje pomalejší “Turn So Cold”, poslouchá se ale velice dobře. Pro mě je znamení dobré písničky, když si z ničeho nic začnu prozpěvovat daný refrén. Tento song, společně s dalším “Regret”, to přesně dokázal. Další dva songy, “Over My Head” a “All About Me” se stále dobře poslouchají. Konkrétně v druhé jmenované jsou slyšet takové ty klasické “kytary”, jaké jsou u Drowning Pool zvykem. Po této šestce se to ale zlomí a následují pouze podprůměrné skladby, které spíše opakují stále opakované zvuky. Zřejmě kapele došel materiál a nápady.
Mé nejočekávanější album v eintopfu za měsíc duben mě v nečem potěšilo, ale také i zklamalo. První půlka je skvělá, druhá ale pokulhává. Jsou tu skvělé hard rockové pecky jako “Feel Like I Do” nebo “Over My Head”, jsou tu ale i stokrát ohrané riffy jako například v “Children of the Gun”. Myslím, že když bude skupina pokračovat v podobném duchu a trochu přidá do tvrdšího zpěvu, mohlo by nás čekat příští skvělé album. V tomto případě je to ale pouze na šest bodů.
Skindred, neboli synomum k reggae rocku. Tato parta ze Spojeného království je v podstatě zakladatelem a definovatelem tohoto žánru. Svými třemi deskami se výrazně zapsali do historie hudby a 27. února poprvé navštívili Českou republiku…
Předkapely byly oznámeny dvě, Forever Never ze Spojeného království a poté skupina zpěvačky Marya Roxx, která pochází z Estonska a má na svědomí i členství ve formaci Vanilla Ninja. Marya Roxx nakonec vůbec nevystoupila, přesto měla na místě svůj stánek s věcmi a dokonce i obdarovávala lidmi podpisy. Dobrý tah – vůbec nezahrát, ale autogramiádu udělat. Když jsem si stánek prohlížel a prodavačka mi vnucovala její kartičku a podpis, který jsem odmítl, tak divně koukala. Po celé akci venku jsem ještě slyšel tyto věty, které celou událost skvělě popisují: “Já jsem přišel na Skindredy a jsem podepsanej od tý ženský. Ja na ní celou dobu koukal jako na nějakou čurinu a ona je to ta zpěvačka.”
Forever Never předvedli celkem solidní show. Kapela hraje něco mezi metalcorem a nu-metalem. Když hráli svoje tvrdší písně, tak mě to bavilo, když na řadu přišly ale pomalejší slaďáky, tak to zas tak dobré nebylo. Kapela ale působí sympaticky, zpěvák svým vzhledem i tělem připomíná známého Jacka Blacka. Jediné, co se mi na nich nelíbilo, je baskytarista, který má emo účes a celkově vypadal jak emák. Kdyby ho vyměnili, hned by to vypadalo líp. Nejvíce mě na nich zaujalo vystoupení bubeníka, který celou kapelu táhnul. Dvojšlapku i hru rukama ovládá dokonale.
Setlist Skindred:
01. Stand for Something
02. Ratrace
03. You Can’t Stop It
04. Pressure
05. Bassline Sample
06. Bruises
07. Rude Boy for Life
08. Selecta
09. Destroy the Dancefloor
10. Set It Off
11. Reggae Song
12. Roots Rock Riot
13. Invicible
14. Nobody
Po Forever Never už se začíná upravovat pódium pro hlavní tahák večera. Je vytažena veliká plachta, která je v podstatě zvetšená verze posledního obalu EP “Sharks Bites and Dog Fights”. Po chvíli už vylézá skupina a začíná poslední hit kapely, “Stand for Something”. Příchod Benjiho Webba je oceněn velkým potleskem, tenhle chlap je skvělý showman. Po celý večer diváky bavil svými tanečky a proslovy. Neustále si žádal podporu diváků a skvěle s nimi držel kontakt. Po tomto songu se na nic dlouho nečeká a hned přichází další hit – “Ratrace”. Skindred mají v oblibě songy zastavit, chvíli čekat, popřípadě žádat diváky o pořádný řev a pak v songu zase pokračovat. Jak jsem již říkal, během songů Benji stále udržuje kontakt s obecenstvem, zkrátka umí udělat výbornou show. Když diváky požádá o pořádný řev, otočí se na pravou stranu a všem lidem vynadá, proč to nedělali pořádně. Když se druhá strana se přídá ke křiku, okamžitě odpoví: “Shut the fuck up!” Třetí song je rovněž z posledního EP, “You Can’t Stop It”. Kapela opět u konce song pozastaví a dokončí ho o takových 20 sekund později. Další na řadě je “Pressure” a show šlape, jak má, a nejsou tu žádně větší výkyvy.
Po “Pressure” je tu “Bassline Sample”, který nám Benji pustil a chtěl po nás, abychom si zatancovali. Byl to v podstatě takový drum’n’bass zvuk. Dále je tu trojice “Bruises”, “Rude Boy for Life” a “Selecta”. Po této trojici Skindred zahrají “Destroy the Dancefloor”, u které se očekává největší odezva a podpora. Benji nám po tomto songu poděkuje a odejde. Co by to bylo za kapelu bez přídavku, Benji se během této pauzy stihl převléct a na hlavě si své dredy dal nahoru a zavázal gumičkou, kterou stejně potom sundal. Benji si sedne, pustí nám reggae a kouká. Po reggae songu je tu moje oblíbená “Roots Rock Riot”, dle mého je to nejtvrdší a nejrychlejší song v arzenálu Skindred. Posledními dvěma songy jsou “Invincible” a “Nobody”. Na konci se klasicky rozhazují trsátka a paličky. Trsátka jsem si nakonec přinesl domů dvě a k tomu originální setlist.
Skindred předvedli dobrou show, byla plná energie. Benji Webbe je zkrátka skvělý frontman, který celou tu kapelu táhne. Bez něj by to nebyli Skindred. Doufejme v brzký návrat těchto skino-dredařů!
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 2.2.2010 Label: Roadrunner Records / Loud & Proud
Tracklist:
01. Jesus Frankenstein
02. Sick Bubble-Gum
03. What?
04. Mars Needs Women
05. Werewolf, Baby!
06. Virgin Witch
07. Death and Destiny Inside the Dream Factory
08. Burn
09. Cease to Exist
10. Werewolf Women of the SS
11. The Man Who Laughs
Hodnocení: 6/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
Seda – 6/10
Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je?
Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly Deluxe 2“ se tohle tak trochu (a u Roba poprvé v kariéře) nepovedlo. Není to žádný průser, o tom žádná, ale přece jenom v kontextu Zombieho předchozí tvorby, musím novince přiklepnout ze všech (teď již čtyř) sólovek tu poslední pozici. Svému staršímu bráchovi z devadesátého osmého nesahá nový „Hellbilly Deluxe“ ani po pytlík.
A začátek desky je přitom přímo famózní. Tomu říkám nástup. Vůbec poprvé je rozbita forma, kdy placku otevírá hororově laděné intro. To je totiž zakomponované rovnou do prvního songu „Jesus Frankenstein“. Vůbec to však nevadí. Tato hned první pecka je totiž absolutní bomba do držky, kulervoucí jízda s tahem na bránu, že konkurence může blednout závistí. A ten refrén, no to je mrda, co vám budu povídat. Podobně našlapaně hustá je i videoklipová dvojka „Sick Bubble-Gum“, třetí singlová „What?“ a také čtvrtá „Mars Needs Women“. Jenže to je asi tak skoro všechno…
S následujícími songy už to taková sláva není. Ne, že by byly všechny vyložené špatné, světlé momenty by se našly, jenže proti úvodní vražedné čtyřce jde laťka o poznání dolů, přičemž klesá spíše pozvolně až k té nejméně povedené písni, což je u mě „Death and Destiny Inside the Dream Factory“, která prostě není nic jiného než vata, sorry. I třeba taková dost proklamovaná „Werewolf Women of the SS“ mě nechává docela chladným.
Z letargie vytrhává až osmá „Burn“, která se také relativně povedla, a z druhé poloviny alba je to zřejmě jediný song, jenž se nemusí bát srovnání s první písničkami. Jen to kytarové sólo, či co to mělo být, mi tam nesedí. Králem druhé půlky „Hellbilly Deluxe“ se tak stává závěrečná „The Man Who Laughs“, na níž jsou zajímavé u Zombieho dosud neviděné (ehm, neslyšené) smyčce. Jen škoda, že ji rozbíjí hodně nudné a nepovedené sólo na bicí, které se rovná čtyřem zazděným minutám.
Jak jsem již někde výše prozradil, není to nějaký extrémní průser. To ne. Pokud jste si Robovu muziku někdy v minulosti oblíbili, jděte bez obav i do novinky. Stejně jako její předchůdci, i ona totiž svému autorovi poskytuje hned několik koncertních tutovek, jen jich protentokrát není tolik. Počin je to lehce kvalitativně nevyrovnaný, první polovina zabijácká, druhá už je o dost horší. Pořád je to sice dobré, ale už to prostě není “tak dobré”.
Země: USA Žánr: alternative metal Datum vydání: 21.12.2009 Label: Epic Records
Tracklist:
01. Beautiful and Strange
02. 1000 Mile Journey
03. Scream with Me
04. Closer
05. Heard It All Before
06. I Can’t Wait
07. Beyond the Pale
08. All Talk
09. Out to Pasture
10. Burn the Bridge
11. Dead Inside
Hodnocení: 7/10
Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
H. – 4/10
Speedy – 8/10
„Hlavně ať zase nevykradou sami sebe.“ Tuto větu jsem si před vydáním neustále opakoval a doufal, že nedojde ke zklamání jako u „The New Game“.
Mudvayne se se svým debutovým albem „L.D. 50“ zapsali výrazně do historie nu-metalu. Písně jako „Death Blooms“ nebo „Dig“ se i na dalších několik let budou přednášet ve školách jako typický nu-metalový song. První album v sobě skrývalo neuvěřitelnou agresivitu, zejména ve vokálu Chada Graye a výborné hře na basu Ryana Martinie, který na svůj nástroj nehraje klasicky, ale používá slap techniku. Pro ty, kteří nevědí, to je takové to plácání do strun (smích). Když navíc byli všichni zahaleni v maskách, vypadalo vše důvěryhodněji. Později ale své masky a make-up odložili a od třetího alba “Lost and Found” zněl materiál pořád stejně. Právě “The New Game” to odneslo nejhůř, pomalu se vytratila celá nasranost i slap technika na basu – věci, které jsem na Mudvayne měl nejradši. Proč? Po posledním albu se kapela asi sebrala a měla vážný pohovor, vše se snaží odčinit v novém stejnojmenném albu „Mudvayne“ – a poměrně úspěšně.
Kapela těsně po vydání alba přišla s prohlášením, že jej nehodlá nijak podporovat. Žádné koncerty, žádné promo. Prostě nic. Tedy aspoň ne v nejbližší době, skupina chce nějak chvíli počkat a sledovat, jak se to s novým albem vyvine. Zřejmě se chce vyvarovat podobnému průšvihu jako s „The New Game“, kterému se dostalo podpory až příliš. Když se ale album lidem nelíbílo, bylo to vše docela zbytečné, a to se nesmí znovu stát.
Vše načíná písnička s názvem „Beautiful and Strange“. Po zhruba minutovém intru se začne hrát. Tato píseň byla navíc z celého alba první zveřejněná a nezamlouvala se mi moc ani tenkrát. Prostě pokračovatel alba posledního. Druhý song už to ale naprosto vynahrazuje, „1000 Mile Journey“, to je prostě ono! Je to to, co mi na minulých albech chybělo, takhle nějak znělo „L.D. 50“. Hlasitá slap basa, agresivní vokály, doplněné o rychlé bubny. V tomto stylu se nese většina songů – a to je dobrá zpráva. Mudvayne vždy měli sklon k nahrávání pomalých odrhovaček, dělo se to u nich pořád a zřejmě bude, tato deska není výjimkou. Třetí „Scream with Me“ se mi něčím neuvěřitelně líbí a řadím ji k nejlepším pomalejším songům od skupiny. Možná by se dostala i vůbec do top písní celé historie. Výborná práce, celý song ladí, jak má. Zřejmě nepropracovanější věc na celé desce, dočkal se také videoklipu.
Další speciální věc na tomto albu jsou dlouhá intra u tří písní. U první „Beautiful and Strange“ už to víme, dále se to děje u páté „Heard It All Before“ a „Beyond the Pale“. Moc nechápu význam těchto začátků, jsou to nahrané zvuky, které se minutu opakují a jen zdržují od písně, která stejně pak zní úplně jinak. Hoši si to mohli odpustit, mně se to tam tedy moc nezamlouvá. Co se týče „Heard It All Before“, tak je to opět výborná píseň; Mudvayne, jak je známe. Dále už vás opět čekají jen kvalitní songy s jejich klasickým zvukem. Například „I Can’t Wait“ se v určitých chvílích ztišuje a je slyšet pouze kytara, vzápětí se ale opět celá rozjede a je slyšet v plné parádě. Tato píseň je asi navíc nejlíp nazpívaná z celého alba. Poslední je „Dead Inside“, která je celá akustická a taková táboráková, zkrátka rozloučení.
Mudvayne se otřepali a nahráli konečně dobré album. Vrátily se jejich přednosti a mínusy se snažili omezit. Výborný posun vpřed; když vezmeme v potaz, že poslední album bylo právě „The New Game“, tak je posun až neuvěřitelný. Bylo také oceněno v našem vánočním eintopfu, kde jej do výběru na páté místo zařadil Corey(8). Já jsem Mudvayne nejdříve na stejné místo dal také, pak jsem ale musel tuto desku vyndat, protože Enter Shikari předvedli o něco lepší práci. Nicméně je toto album hodně kvalitní a kluci by mohli ohlásit už nějaké turné a Českou republiku nevynechat.
