Jsou překvapení příjemná a pak jsou překvapení nepříjemná. A ačkoliv jsem v některých ohledech trochu nenormální, zrovna v tomhle na tom jsem asi jako kdokoliv jiný – nepříjemná překvapení nesnáším a ta příjemná mám naopak tuze rád.
V hudbě mívají podobná příjemná překvapení na svědomí především málo známé, vlastně až skoro neznámé projekty – to dá docela rozum, protože u těch známých interpretů alespoň rámcově tušíte, co byste měli očekávat, i když třeba nějakou předchozí tvorbu neznáte. Ale u něčeho, o čem jste nikdy dříve neslyšeli a s prvním poslechem jdete do neznáma… když se pak v těch několika výjimečných případech ukáže, že je ono neznámo skutečně skvělé, je to přesně to potěšující překvapení, o němž tu mluvím.
„Who is Cape noire? The question isn‘t who it is, but rather what it is.“
Mám-li správné informace (nebo spíš správný odhad), Cape noire je projekt, který má na svědomí jakási holka z Paříže – netuším už ale, jestli je to slečna nebo paní. Ani nevím, jestli je pohledná nebo ne, protože na všech fotkách (včetně koncertních) je přesně dle názvu svého hudebního alter ega zahalená do černého pláště s kapucí a není jí vidět do obličeje. Rozhodně ale dokážu říct, jaká je muzika, kterou naše milá zakuklenkyně stvořila na svém debutovém EP „Ad nauseam“ – ta muzika je skvělá.
Není úplně jednoduché zařadit Cape noire do nějakého žánrového šuplíčku, ale když na to přijde, asi mi nikdo hlavu neutrhne, když „Ad nauseam“ vágně pojmenuji jako takovou mírně experimentálnější elektroniku. Určitě zde najdete trochu trip-hopu, nějaký ten ambient, darkwave a někdy téměř až EBM beaty – to vše navíc zastřešeno velmi povedeným (čistým – nějaký řev se neobjeví ani náznakem) vokálem. Takřka celé „Ad nauseam“ je vlastně vystavěno ze tří základních kamenů – klávesy/klavír, elektronika a právě onen zpěv. Nástrojové obsazení tedy možná bohaté není, ale dojem, jaký se s ním podaří vytvořit, chudý není ani náhodou.
Dalo by se říct, že se Cape noire pohybuje v takových dvou základních polohách – jakési klidnější, možná trochu atmosféričtější (což nemusí nutně znamenat, že se takové písničky táhnou pomalu jak sopel) a pak v té trochu živelnější, s nadsázkou řečeno až tanečnější. První zmiňovanou zastupuje kupříkladu hned první skladba „Fire“, jež byla možná trochu neuváženě vybrána jako videoklip, protože mi nepřijde, že by „Ad nauseam“ reprezentovala opravdu věrohodně. Čímž však neříkám, že to je špatný track, protože to rozhodně není – „Fire“ je nejspíš nejvíc trip-hopovou písní minialba a především v refrénu nabývá možná až popových kontur.
Do stejné – tedy té klidnější – kategorie bych však zařadil i třeba závěrečnou „Avalanche“, byť v reálu zní tahle skladba poměrně odlišně oproti „Fire“. Je totiž mnohem hutnější, temnější a v porovnání se zbytkem „Ad nauseam“ pomalá – nikoliv však nudná, protože i kdybychom pominuli instrumentální stránku (která je v tomto případě možná minimalističtější, ale bohatě to vyvažuje silnou atmosférou), minimálně procítěný zpěv (refrén!) z toho dělá stále vysoce poutavou záležitost. A nakonec třetí a poslední poklidnější věcí je krátké klavírní intermezzo s extrémně zábavným názvem „That Day She Woke Up and Threw a Pound of Her Best Shit at My Face“, jež působí (a možná je tak i zamýšleno?) trochu jako intro k vrcholné skladbě „Three Feathers“. Ale o té až v dalším odstavci…
Když jsem onu druhou kategorii písní pracovně nazval „živelnější“, neberte to úplně doslova, protože to neznamená, že by zbylé tři songy solily tvrdou elektroniku ve stylu aggrotechových sbíječek. Naopak třeba „Fifteen“ se rozjíždí v pomalém klavírním duchu a vlastně v něm pokračuje i v průběhu slok – pouze ve vzletném refrénu se skvělým beatem se Cape noire konečně „rozhýbe“. Naopak „Bam Bam“ volí jiný přístup – přibližně do půlky postupně narůstá nabalováním dalších elektronických smyček, aby se pak zlomila a nakonec z tišší pasáže skočila do ještě vypjatějšího finále s nejspíše tou nejagresivnější elektronikou na „Ad nauseam“.
Probrali jsme prozatím pět písniček ze šesti a o všech pěti jsem ochoten tvrdit, že jsou vážně dobré. Jak už jsem ale neuváženě prozradil výše, nejvyšší vrchol „Ad nauseam“ se nachází v té poslední, byť na samotné nahrávce není poslední, ale předposlední. „Three Feathers“ bych opětovně zařadil do naší kategorie číslo dva a její recept je vlastně podobný jako u „Fifteen“ – pomalejší, atmosférčitější sloky, které vybuchují do rychlejšího refrénu. Nicméně je to především právě ten refrén, proč jsem si „Three Feathers“ oblíbil nejvíce – v něm se totiž nachází tak mocně návykový beat, že by mě to stálo fakt hodně přemáhání, abych se do něj nezamiloval. A možná bych to ani nezvládnul, protože jakmile to v kombinaci se zpěvem nastoupí, nemůžu si pomoct – je to vážně bomba.
Když tak o tom přemýšlím, vlastně vůbec nevím, co je ta osoba stojící za Cape noire zač – nemám tušení, jestli je to zkušenější hudebnice a Cape noire je jen její nový projekt, nebo jestli je „Ad nauseam“ debut v doslovném významu. Pokud je to ovšem ta druhá možnost, tak beze srandy klobouk dolů, protože je to vážně skvělá muzika, jež vydrží na hodně poslechů a která mě osobně baví strašně moc. A to je přesně to příjemné překvapení, o němž jsme se bavili na začátku článku.
Bočnímu projektu Mariusze Dudy z řad polských progresivců Riverside jsem nikdy nevěnoval zvýšenou pozornost a nebýt několika nadšených ohlasů, které se ke mně v souvislosti s jejich čtvrtou řadovkou “Walking on a Flashlight Beam” dostaly, tak by se na tom zřejmě nic moc nezměnilo, protože ambientně orientovanou hudbu nevyhledávám. O to víc jsem byl překvapen, jak hluboko ve mně Lunatic Soul zasekli drápky.
Nemůžu srovnávat novinku s předešlými alby, nicméně chválím, jak se Dudovi podařilo spojit progresivně rockové prvky, které jsou v minoritním postavení, se syntezátory a elektronikou. Osobně jsem se před prvním poslechem bál nezáživných hudebních ploch, nicméně uznávám, že jsem se mýlil a Lunatic Soul dokázali z minima vytěžit maximum. Hudba takto jednoduchá a velmi minimalistická může na posluchače útočit hlavně skvělou atmosférou, což je případ “Walking on a Flashlight Beam”. Oproti Riverside jsou Lunatic Soul značně temnější a méně veselí. Nic na tom nemění ani fakt, že prostor pro hřejivý vokál Mariusze není k mému vlastnímu potěšení zrovna malý a podtrhuje tak jinak nepředstavitelnou barvitost nahrávky.
Těžko hodnotit album rozdělené na jednotlivé skladby, protože jeho síla tkví v celkovém dojmu, jež ve vás dokáže zanechat. Možná i díky tomu je mi paradoxně nejdál šestá položka “Treehouse”, která oproti zbylým kusům sází na jednoduchou písničkovou strukturu a vůbec má poměrně blízko k Riverside, ale při pohledu z větší vzdálenosti mi na album nějak nesedí a přijde mi navíc. Každopádně je pro mne “Walking on a Flashlight Beam” důkazem, jak moc jsem byl se svými očekávání ohledně Lunatic Soul vedle, protože jejich čtvrtá řadovka je hodně silné album.
To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu podobně laděného black metalu.
Do této sorty novějších vlivných black metalových uskupení však do jisté míry patří i zámořští ekologové Wolves in the Throne Room, kteří ze své farmy ve státě Washington začali do světa pouštět specifický druh black metalu, jemuž se později začalo říkat cascadian black metal a na nějž postupně více či méně úspěšně začaly navazovat další kapely a projekty. Wolves in the Throne Room však byli první a to jim už nikdo neodpáře, stejně jako jim už nikdo nevezme, že všechny čtyři jejich dosavadní desky jsou velice skvělé záležitosti. Obzvláště druhá “Two Hunters” (která k jejich tvorbě přivedla mne osobně) a třetí “Black Cascade” (což byl zase shodou náhod jeden z prvních vinylů, které jsem si koupil) jsou skutečné majstrštyky, jimž ani několik let na křížku neubralo nic z jejich uhrančivosti a monumentální síly.
Letos tomu byly již tři roky, co se objevilo doposud poslední album “Celestial Lineage”, takže se dalo čekat, že do dalšího počinu by to nemělo trvat zas tak dlouho. Překvapení se nekoná a v létě skutečně vyšla další nahrávka s názvem “Celestite”, která byla dopředu ohlášena jako pokus o experiment. Wolves in the Throne Room se totiž v rámci této desky vydali na (z jejich pohledu) doposud neprobádané pole čistého ambientu a soft elektroniky, kde black metalové kytary, zvukovou stěnu bicích a skřehotu vystřídal syntezátor a značně uvolněnější tempo.
Podobný hudební minimalismus má šanci fungovat jen za jediného předpokladu, jímž je atmosféra. Pokud se tu podaří vytvořit, mohou být nahrávky tohoto druhu skutečným posluchačským zážitkem, pokud však autor v tomto ohledu selže, pak jsou takové desky až smutně prázdné a na místě zážitku bývá jen nudné vakuum monotónního zvuku bez špetky zábavnosti. “Celestite” tím pádem vzbuzovalo docela očekávání, protože zrovna tvorba atmosféry nebyla Wolves in the Throne Room nikdy cizí – ono co si budeme povídat, veškerá předchozí tvorba skupiny stojí jedině na atmosféře, protože když se nad tím člověk zamyslí, jejich nahrávky samy o sobě také nejsou zas tak extrémně složité a jsou to vesměs monotónní záležitosti. Avšak vzhledem k tomu, že se kolem nich vznáší jistá specifická aura, fungují přímo bravurně. Stejně tak se již na starších deskách vyskytovaly i nemetalové momenty, které byly mnohdy fenomenální… třeba z toho, co Wolves in the Throne Room předvádějí v rituální první půli skladby “Cleansing” z “Two Hunters”, dodnes mrazí v zádech při každém poslechu.
Tím vším jsem chtěl říct především to, že jsem před poslechem “Celestite” nijak nepochyboval o tom, že jsou Wolves in the Throne Room schopni stvořit ambientní nahrávku, jež bude skvělá. A vlastně si to myslím stále, ačkoliv samotné “Celestite” zůstalo lehounce za očekáváním. Je velice pozitivní, že album i přes svou experimentálnost (v rámci tvorby skupiny) nepůsobí dojmem, že by snad k Wolves in the Throne Room nepatřilo. Z tohoto úhlu pohledu si Američané dokázali udržet jistou část výše zmiňované aury, díky čemuž “Celestite” vážně působí “wolvesinthethroneroomovsky”. Přesto všechno však zážitek z poslechu není tak silný a ta atmosféra není tak hypnotická, jako tomu bývalo na black metalových počinech skupiny. Tím neříkám, že je novinka špatná, jen že dřívější desky byly ještě lepší.
“Celestite” se poslouchá velice hezky, o tom není sporu. Já mám podobný minimalistický ambient dost rád, takže mám k takovým věcem vztah, čili to v tom možná hraje roli, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám sebemenší problém si ten počin poslechnout. Dokonce bych se ani nebál tvrdit, že (a to navzdory očekávání) má nahrávka i své vrcholné momenty, které si člověk zapamatuje. Jedním z takových je jistě výtečně finále “Initiation at Neudeg Alm” nebo skvělá pasáž ve čtvrtině “Celestite Mirror”. Tím však nechci ani náznakem vzbudit podezření, že by šlo o snadno stravitelnou nahrávku, protože je tomu přesně naopak. Využijete-li “Celestite” jen jako podklad k nějaké činnosti, fungovat bude, ale pouze jako příjemná relaxační kulisa bez nároku na to, aby vám předala něco hlubšího… a když se tu a tam zaposloucháte, přijde vám to docela prázdné.
Říkám to proto, že zpočátku jsem naprosto netakticky postupoval právě tímto způsobem a z nahrávky si odnesl dojem, že až takový minimalismus u Wolves in the Throne Room nefunguje. Abyste totiž “Celestite” skutečně docenili, musíte zvolit zcela opačný přístup, a sice vypnout… sebe i vše okolo, zahodit telefon, zhasnout světla, v úplné tmě si lehnout na záda a naslouchat. Nebo lépe řečeno se spíš nechat unášet náladou… teprve pak “Celestite” začne dávat opravdový smysl a vy zjistíte, že ta deska je na tom úplně stejně jako její obálka – zdánlivě triviální, ve skutečnosti však má svou hloubku.
Zpočátku mě “Celestite” příliš nesebralo, ale jakmile jsem té nahrávce dal prostor, nakonec si mě získala na svou stranu. Zůstává ovšem otázkou, kolik lidí je schopno a ochotno věnovat novince podobné úsilí a čas, jako jsem to udělal já. Zvlášť ve světle faktu, že black metalová alba Wolves in the Throne Room jsou přece jen ještě silnější, za čímž si (bohužel?) musím stát, ačkoliv se počáteční rozčarování nakonec zkorigovalo do spokojenosti. I přesto však mají i ambientní Wolves in the Throne Room jisté kouzlo a nepostrádají smysl. Pokud by se tedy ústřední duo bratrů Weaverových někdy v budoucnu rozhodlo na “Celestite” navázat dalším ambientním počinem, já osobně se jeho poslechu rozhodně bránit nebudu.
Další názory:
Řeknu vám, že když jsem zachytil první informace o nových Wolves in the Throne Room, dvakrát odvařený jsem z toho tedy nebyl. Ne, že by mi ambientní muzika vadila, to vůbec, spíš jsem se však obával s tím, jak se američtí ekologové svého nelehkého úkolu zhostí. Jestli byli Wolves in the Throne Room na všech dosavadních deskách především o intenzitě, “Celestite” je pravým opakem, jež vyjadřuje emoce, které black metal ve své podstatě nedokáže pojmout. Křehká, zadumaná a především minimalistická, taková ta muzika je. Jenomže něco tomu schází, nějaké vyloženě povedené momenty, které tu navzdory lepším podmínkám ke gradaci po většinu doby schází. Desce se nedá upřít, že moc příjemně plyne a jako doprovod k náročnější činnosti je taková muzika jako stvořená, nicméně tuším, že jen jako podmaz svůj nový počin bratři Weaverové nevytvářeli. Žádný průser to rozhodně není a silně negativní hlasy nechápu, ale že bych se na další ambientní Wolves in the Throne Room vyloženě těšil, to ne. Snad jen kdyby syntezátorová poloha Američanů doznala radikálních obměn. Skvrn
Na světě jsou obyčejné kapely a pak Kapely. Není snad nutné říkat, že těchto Kapel s velkým K je naprosté minimum, ale jsou takové a tento statut si zaslouží díky tomu, že je jejich hudba nějakým způsobem výlučná, citelně se vymyká normálu a je mnohonásobně hlubší. Jakkoliv to může znít jako to nejblbější klišé, jejich tvorba jednoduše naplňuje význam slova “umění”, což se v žádném případě nedá tvrdit o každém, kdo vydává nějakou hudbu. Nejsou to skupiny, které by se líbily každému, to rozhodně není podmínkou, ale jsou to záležitosti, jejichž muziku nelze jen tak přejít bez pozastavení. A přesně do tohoto ranku spadají rovněž kosmičtí bohové Darkspace ze Švýcarska.
Skupin, které se do své hudby snaží nějakým způsobem přenést atmosféru vesmíru, je poměrně dost napříč všemi žánry od krautrocku až po black metal. Ačkoliv jich mám spoustu rád, podobné záležitosti mě skutečně baví a fandím jim, snad nikdo ještě nedokázal zhudebnit nekonečnost kosmu (podle mého skromného názoru) tak přesvědčivým a věrným způsobem jako právě Darkspace. Sice se po jejich nástupu na scénu vyrojily formace, které se unikátní formuli Švýcarů pokusily zopakovat, nicméně originál je jen jeden a stále zůstává nepřekonán.
A čím že jsou Darkspace tak zvláštní? Jejich pojetí vesmíru není žádná psychedelie, není to jízda na ocasu komety skrze hvězdné mlhoviny ani průzkum rozličných planet a hvězd, nejsou to žádné nadpozemské melodie. Hudba Darkspace je obrovská a neprostupná černá díra. Je to chladná nátlaková zvuková stěna, ve které není místo pro nic pozitivního, jen nekonečná pohlcující masa, přičemž je úplně jedno, jestli k tomuto pocitu Darkspace využívají kytarovou hradbu nebo ambientní pasáže, protože výsledek je stejný – stejně silný.
Na druhou stranu je ovšem nutné říct, že Darkspace rozhodně nejsou skupinou pro každého, spíše je to hudba určená jen úzkému okruhu “vyvolených”. Nepochybuji o tom, že většině lidí to přijde jako prachsprostý bordel bez hlavy a paty, jako samoúčelný extrém. K tomu, abyste si Darkspace užili, však nesmíte trvat na tom, že hudba musí obsahovat melodii a zapamatovatelný refrén. Kladete-li naopak důraz na to, aby měla muzika atmosféru, pak jste na správné adrese, protože právě o tom Darkspace jsou a vždy byli a jsou v tom naprostí mistři. Jakmile se dostanete do bodu, kdy vám jejich hudba začne dávat smysl, tak už není cesta zpátky, protože existují jen dva druhy lidí – ti, kteří Darkspace neposlouchají, a ti, pro něž je toto švýcarské trio geniální. Jestli existuje někdo mezi tím, ať se mi přihlásí, rád se s ním seznámím, protože jsem nepotkal člověka, jenž by prohlásil, že je to jenom oukej nebo že je to průměr… buď neposlouchám, anebo je to dokonalost.
Před vydáním nové a celkově čtvrté desky “Dark Space III I” se Darkspace odmlčeli na dlouhých šest let, během nichž se objevil pouze znovunahraný demosnímek “Dark Space -I” (původně 2002). Osobně jsem na novinku čekal opravdu netrpělivě, protože se nijak netajím tím, že tito Švýcaři patří mezi mé nejvíc srdcové záležitosti (vzpomínáte na to o té genialitě, ne?), měl-li bych však pronést další klišovitou frázi, pak se čekání rozhodně vyplatilo, neboť “Dark Space III I” je opětovně neskutečně silný a působivý počin – přesně tak, jak je u Darkspace dobrým zvykem.
A jaké tedy “Dark Space III I” ve skutečnosti je? No, popravdě řečeno už jsem to vlastně prozradil – sice jsem výše hovořil obecně o celé tvorbě Darkspace, nicméně vše, co padlo, lze bez jakékoliv újmy na korektnosti vztáhnout i na nejnovější opus. Dnes už hudba Švýcarů o překvapení není – překvapení to je, když to člověk slyší poprvé, protože tehdy si z toho vážně sednete na prdel, jak mocné to je – a snad každý, kdo zná předchozí desky Darkspace, musel již dopředu vědět, co od “Dark Space III I” očekávat. Jenže ono to vůbec nevadí! Tedy, alespoň mně ne, protože tohle je jedna z těch skupin, jejíž tvorba pro mě představuje takřka dokonalou hudební formu, a i když vím, že se formálně “opakují” (uvozovky zcela záměrné), budu jim tohle žrát do konce života, protože ta pohlcující v síla v tom stále je a byla by ohromná škoda se jí zbavovat v honbě za umělým progresem.
Stejně jako “Dark Space II”, i “Dark Space III I” obsahuje pouhé tři sáhodlouhé kompozice. Ono ani na “Dark Space I” a “Dark Space III”, které obě čítají sedm skladeb, se nenacházejí žádná tintítka, ale na novince zašli Švýcaři v délce jednotlivých kusů zatím nejdále. Úvodní monstrum “Dark 4.18” totiž nemá daleko k půlhodině a “Dark 4.19” a “Dark 4.20” se svorně zastavily jen těsně před hranicí 19. minuty. Ve skutečnosti jsou však tohle poměrně podřadné věci, protože nanejvýš důležité je to, že se jedná opětovně o nesmírně hypnotickou záležitost. Veškeré charakteristické prvky tvorby Darkspace – ať už se jedná o onu monumentální kytarovou stěnu, mrazivé samply a ambientní momenty nebo působivé budování písní za pomoci dlouhých monotónních pasáží – tu jsou a jsou stále ve všech ohledech fenomenální. Všechny tři kompozice obsahují množství fantastických pasáží, a i když budu muset použít další recenzentské klišé, nedovolím si vyzdvihnout ani jednu z nich (ať už skladbu nebo pasáž), jelikož by to znamenalo snížení významu těch ostatních, čehož bych se rozhodně nechtěl dopustit. Stejně jako všechny předchozí počiny Darkspace je totiž i “Dark Space III I” uhrančivé v celé své délce a právě jako nedělitelný celek je nutné jej brát.
Je “Dark Space III I” dokonalá deska? Podle mého názoru zcela určitě. Zaslouží si tedy 10? Jakkoliv to může znít divně, nejspíš ne a je to z toho důvodu, že “Dark Space III” bylo ještě “dokonalejší”… “Dark Space III” byl absolutní strop, víc už to prostě nejde. Jenže i zbytek diskografie Darkspace včetně dema je stále na úrovni, proti níž je drtivá většina metalové scény úplné a bezvýznamné hovno – “Dark Space III I” nevyjímaje.
Vlastně ne, lhal jsem. “Dark Space III I” si 10 zaslouží. Je totiž skutečně dokonalé. Opět.
Darkspace jsou stále tím monumentálním tělesem, jakým jsou od počátku své existence. Chladnou umělou inteligencí, která dokáže reprodukovat sama sebe v charakteristické podobě. Počet nově objevených vesmírných těles je stejný jako v případě “Dark Space II”, pouze z vašeho času uskousnou o deset minut navíc. Mimo jiné se citelně prodloužila odmlka vzhledem ke zvětšující se vzdálenosti od sluneční soustavy. Nicméně čekání na signál stálo za to – tři opusy jsou tři hladové červí díry. Vcucnou vás, propasírují komprimovaným vesmírem a vyhodí změněného v docela jiné galaxii. Prvá z nich, nesoucí označení “Dark 4.18”, pak nabízí nejimpozantnější zážitek. Třetí “Dark 4.20” pak nejděsivější a nejtemnější. Pokud by někdy vesmír manifestoval vaše špatné svědomí, dost možná by vypadalo právě takhle. Prostřední cesta je v jistém ohledu mixem obou. Že nové vesmírné objevy Darkspace působí v porovnání s nálezy předchozích výprav dost podobně, je fakt, na který si očividně budeme muset zvyknout. Nikomu však nemůžu vyčítat, pokud mu aktuální data přijdou s výsledky “Dark Space III” trochu pod očekáváním, i když jsem osobně s “Dark Space III I” velmi spokojen, neboť mi víc sedí právě forma menšího počtu rozsáhlejších těles. Atreides
Existují věci, které, ať to děláte sebelíp, slovy prostě nevystihnete. Člověk musí ono nepopsatelné na vlastní kůži prvně okusit a až poté začne být v rámci možností v obraze. Darkspace, švýcarský space black metalový kolos, je právě jednou z těchto zapeklitostí. Na takovouhle muziku slovník jednoduše nepostačuje. Vezmu-li to alespoň z hlediska pozemské hantýrky, tak nová dávka hudby Darkspace pokračuje ve zvuku nastoleným “Darkspace III” až na to, že “Darkspace III I” pracuje s ještě většími celky, které poté ústí do nepopsatelných vyvrcholení. Snad ani není třeba zmiňovat, jaké pasáže mám na mysli, jelikož v tomto případě je to na výsost jasné. Je mi vlastně záhadou, proč Darkspace ještě nepřišli s jednoskladbovým formátem, který by k jejich hudbě padl jak ušitý na míru. To ostatně potvrzuje variování pasáží, jež jsou k zaslechnutí někde v polovině “Dark 4.18” a poté až po nějaké půl hodině na konci “Dark 4.20”. Věc je to poměrně nenápadná, ale když ji člověk objeví, tak mu teprve začne docházet, jak je to celé ohromně promyšlené, kdy každý tón má svůj nemalý význam vedoucí ke zničujícímu armaggedonu. Tady prostě není co řešit, snad jen zhasněte všechna světla a nechte se unášet. Skvrn
Nedělám si iluze o tom, že by měl někdo podrobnou představu o tom, co všechno jsme na Sicmaggot už recenzovali… tu mám snad jenom já a i tak se v tom už sám začínám trochu ztrácet, kolik toho bylo. Rád ale připomenu, že v květnu loňského roku se tu objevila recenze na debutovou desku italského projektu Progenie terrestre pura, které jsem udělil – dodnes myslím, že zaslouženě – 9 bodů, což je známka opravdu vysoká. Italské duo na “U.M.A.” předvedlo fantastický space black metal, od něhož jsem se nějakou chvíli skutečně nemohl odtrhnout…
Uběhl takřka rok a půl a Progenie terrestre pura přichází s dalším počinem – nejedná se ovšem o druhou desku, ale “jen” o digitální EP. To ale neznamená, že by snad šlo o nějaký méněcennější počin, který by si nezasloužil pozornost, jelikož je tomu přesně naopak. Italové totiž potvrdili, že fantastický debut rozhodně nebyla náhoda a že dar tvořit úžasnou hudbu skutečně mají. A ještě víc je to znatelné díky tomu, že “Asteroidi”, jak se ono EP jmenuje, se vydalo úplně jiným směrem než “U.M.A.” – jelikož Progenie terrestre pura dočista opustili metal a vydali se na pole čistého IDM/ambientu. A opětovně je to fantazie, která má dostatečnou sílu na to, aby posluchače přenesla do vzdálených galaxií.
“Asteroidi” obsahuje jen dvě skladby, jejichž hrací doba dosahuje 25 minut, ale upřímně bych si dal líbit ještě mnohem delší porci, protože toto je hudba, která mě vskutku oslovuje a ohromně mě baví. Obě kompozice obepíná fantastická atmosféra (s níž plně koresponduje i grafická stránka), ale Progenie terrestre pura nestaví jen na ní a dokážou přijít i s úžasnými konkrétními momenty, jako jsou kupříkladu naprosto dechberoucí melodie v polovině “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)”.
“Asteroidi” je vedeno jako experimentální EP, tudíž předpokládám, že na další desce se Italové vrátí k black metalu. Na rovinu však říkám, že bych byl jedině rád, kdyby někdy vydali i dlouhohrající album ve stylu “Asteroidi”, protože je to nádherná muzika.
Druhý pohled (Atreides):
Ke space blackové tváři Progenie terrestre pura, kterou představili na svém loňském debutu, jsem se ještě nedostal. Zato se mi dostalo do pracek jedno velmi příjemné EP, pod nímž jsou rovněž podepsaní a na kterém vsází na docela jinou hudbu. Dvě skladby, které novinka “Asteroidi” obsahuje, se točí kolem vesmírného ambientu řízlého lehkou příchutí IDM, a pokud vás kdy žánr sci-fi alespoň trochu zajímal, tak je tenhle počin v podstatě povinností.
Spíš než tradiční nahrávku mi “Asteroidi” ponejvíc připomíná soundtrack bloudění (virtuálním) vesmírem, a když se během těch 25 minut stihnete ponořit dost hluboko, odmění vás obrazy vzdálených kosmických těles plujících vesmírem, fantasticky kolorovaných mlhovina dalších krás, co jich vesmír nabízí. První, delší titulní skladba je hodně poklidná a trochu víc se rozjede až ve druhé polovině. Během čtvrt hodiny se však stačí rozvinout ve velmi příjemný kus hudby. Nikam něspěchá, a pokud si ji chcete skutečně vychutnat, prostě jí budete muset dát trochu čas – nicméně parádní táhlé melodie za to vážně stojí.
Druhá, desetiminutová skladba “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)” se rovněž rozjíždí pomaleji a není až tolik melodická, i když nosná melodie, která se celou skladbou táhne jako ohon komety a tu a tam vystupuje na povrch, je parádní. Jako celek pak trochu klidnější, vrstevnatější. Narozdíl od předchozí rytmičtější skladby jí doplňuje řada drobných ruchů, šum přístrojů imaginárních sond a další mnozí efektové.
Je mi skoro trochu smutno z toho, že takhle parádní kus hudby není rozvinut ve větším formátu a upřímně doufám, že tohle ípko nebude jediný ambientní počin, který kdy Progenie terrestre pura stvoří. Poslouchá se totiž náramně – stačí se rozvalit do gauče, pustit si “Asteroidi”, relaxovat a nechat se unášet skrze červí díry do jiných dimenzí. Příště už plnohodnotnou desku, prosím.
Třetí pohled (Skvrn):
Vesmírná mašina Progenie terrestre pura se mi ze začátku vyhýbala, ovšem nakonec si i mě uhrančivý debut “U.M.A.” přeci jen našel. Dávka moderně pojatého space black metalu mi dobře posloužila během čekání na mnohem neopracovanější (avšak rozhodně ne méně výborné) těleso Darkspace. A i ve společnosti takového velikána se Italové rozhodně neztratili. Neuplynul ani rok od debutového alba a hle, Progenie terrestre pura dostali náladu na experimentování. I když těžko soudit, zda kombinace IDM a space ambientu je o tolik experimentálnější než již tak novátorské splynutí space ambientu s black metalem. Netřeba se zabývat hloupostmi, pojďme rovnou na věc.
Ačkoliv žánrová obměna může leckomu připadat razantní, ve skutečnosti ona (nejspíš) krátkodobá výhybka prvotinu solidně doplňuje. A to jak atmosféricky, tak i kvalitativně. “Asteroidi” je již z žánrové podstaty mnohem klidnější, uvolněnější a od posluchače vyžaduje ještě soustředěnější poslech, přesto zachovává vesmírnou vizi nastolenou debutem. Člověku se tak prostřednictvím EP naskytne prostor pro zklidnění a prozkoumání vesmírných zákoutí, do jejichž tajů je poslechem “Asteroidi” pokaždé ponořen. A věřte mi, že jakmile si “Asteroidi” pustíte, do jeho konce ho zkrátka a dobře nevypnete. Celé to bezvadně plyne, posluchač netrpí opakováním nudných pasáží a neustále má co objevovat. Zároveň se již v prvních posleších začnou zjevovat až nečekaně chytlavé pasáže, které jsou bezesporu jednou z hlavních devíz ípka.
Něco přes 25 minut uběhne doslova a do písmene rychlostí světla a člověk i díky tomu dokáže “Asteroidi” vyposlechnout hned několikrát za sebou. Mě osobně takováhle muzika baví, ale na druhou stranu si přeji, aby Italové na vesmírné pojetí black metalu nerezignovali a dále díky jeho prostředkům vesmír rozpitvávali. Nevylučuji však, že svůj názor v budoucnu změním a další ambientní Progenie terrestre pura s ještě většími očekáváními uvítám. Zatím však black metal vede…
Země: Kanada Žánr: ambient / electronic Datum vydání: 30.9.2014 Label: Columbia Records
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Když americký režisér David Fincher oznámil, že hudbu k jeho novému filmu “Gone Girl” (v našich kinech uváděn jako “Zmizelá”) bude opět dělat dvojice Trent Reznor a Atticus Ross, nebylo to žádné překvapení. Předchozí spolupráce této trojice dopadly výborně, a nečekal jsem tak, že by se s příchodem “Gone Girl” jakožto filmu a samozřejmě hudebního soundtracku mělo něco změnit. A vlastně nezměnilo.
Trent Reznor a Atticus Ross zdánlivě navazují na svou předchozí spolupráci, ačkoli v případě “Gone Girl (Soundtrack from the Motion Picture)” je jejich hudba snad ještě temnější a neklidnější, než tomu bylo u “Sociální sítě” a “Mužů, kteří nenávidí ženy”. Samozřejmě to jde ruku v ruce s temnou atmosférou detektivní psychologické hry s divákem s až mysteriózním nádechem, která provází takřka celý film, takže žádné veselé elektronické hrátky se nekonají. Celkem 90 minut muziky by se dalo shrnout jako kombinace mezi elektronickými sonickými skladbami, jak je Reznor umí dovést až do dokonalosti (“Technically, Missing”), a ambientními plochami (“At Risk” a spousta dalších).
Neříkám, že je vyložená hračka překousnout hodinu a půl takové hudby a za sebe říkám, že nebýt součástí mnou očekávaného filmu, jen těžko bych něco takového chtěl podstupovat, ale to neznamená, že by se soundtrack ke “Gone Girl” nedal vydržet. Skladby (pokud je tak u takových soundtracků můžeme skladbami nazývat) náhodnému posluchači zřejmě moc nedají, nicméně v kombinaci s filmem samotným dostávají nový rozměr. Vím, o čem mluvím, protože teprve po jeho zhlédnutí se mi hudební momenty začaly drát na mysl v kombinaci se scénami, které Reznor a Ross hudebně podkreslili svým jedinečným způsobem.
Mluvit o vrcholech a průserech alba je v tomto případě naprosto scestné, takže to vynechám, nicméně pokud bych měl vyhlásit vítěze mezi všemi třemi spoluprácemi, jež za sebou tato trojice má, tak sáhnu jednoznačně zde, i když to může být tím, že samotný film je mi ze všech tří nejblíže. Vždyť víte, jak tenká ta hranice mezi zalíbením v soundtracku a filmu je…
Bělorusové Door into Emptiness svého času hrávali takový poměrně nudný black metal, v němž ovšem dřímal hodně velký potenciál. Většina takových mladých kapel s potenciálem však onen potenciál nakonec zužitkovat nedokáže, částečně možná i proto, že je dnes trendem, aby skupiny hned od začátku všichni plácali po ramenou jen za to, že umí hrát na kytaru, a v recenzích jim všichni dávají osmičky. Je to smutné, ale je to tak, protože když vám všichni budou vykládat, že jste geniální, postupně si to taky začnete myslet, že jste asi fakt dobří, a nebude sebemenší vůle se nikam posouvat. Nicméně Door into Emptiness by klidně mohli být jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo, protože oni svůj potenciál zužitkovat opravdu dokázali. Bylo to znát již na předchozí desce “Radio Ja” z ledna letošního roku a na nejnovějším “Znaki rabizny płyni lipenia” to dokonale potvrdili.
Na to, že jsou Door into Emptiness v podstatě neznámou skupinou, je sleduji vlastně docela dlouho (z pohledu délky doby jejich fungování), vždy jsem jim ovšem věřil, že to v nich je a že mají na to, aby tvořili skvělé věci. Ne, že bych se chtěl chlubit, že jsem to tenkrát říkal, ale fakt jsem to říkal a jsem upřímně rád, že to takhle nakonec dopadlo – ani ne proto, abych mohl machrovat, že jsem měl pravdu, ale především proto, že tím pádem tu máme další výtečnou hudbu k poslechu.
Vraťme se však ještě na chvilinku k vývoji hudební tváře skupiny. Jak již padlo, Door into Emptiness začínali na black metalu, postupem času však v jejich tvorbě rostl podíl experimentu. A právě v těchto momentech, kdy Bělorusové opustili vody black metalu a vrhli se hrátek s lehkou elektronikou, jejich potenciál promlouval naplno. Podle všeho si to asi uvědomili i oni sami, takže postupně právě tato tvář začala v jejich hudbě zabírat čím dál tím více místa. Nicméně to bylo až lednové “Radio Ja”, celkově třetí album kapely, na němž Door into Emptiness dali elektronice opravdu velký prostor, takže zde black metal a experiment stály už jako rovnocenní soupeři.
Ačkoliv bylo “Radio Ja” skvělé a minimálně jedna skladba – jmenovitě nepřekonatelná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” – téměř geniální, stále jsem doufal, že toto ještě není vrchol, že Door into Emptiness mají ještě na víc a že to v budoucnu dokážou deskou, jež se naplno vrhne do kombinace trip-hopu, ambientu a experimentu. Rozhodně jsem ovšem nečekal, že ta budoucnost přijde takhle rychle, za pouhopouhý půlrok. Nicméně to v žádném případě nevadí. Co se totiž hudebního směřování a kvality hudby týče, “Znaki rabizny płyni lipenia” je přesně tím, co jsem od Door into Emptiness chtěl slyšet.
Jak jste si již jistě domysleli, v překladu to znamená, že je v případě “Znaki rabizny płyni lipenia” už takřka bezpředmětné mluvit o black metalu nebo vlastně jakémkoliv jiném metalu. Hlavní slovo má elektronika… “Znaki rabizny płyni lipenia” je už prostě čistě trip-hop/ambientní deska. Kytara se sice tu a tam stále ozve, ale jde pouze o několik málo momentů a i v těch se jedná spíš jen o doplněk k neutuchající elektronické složce. A je to jenom dobře, protože Door into Emptiness s touto nahrávkou do puntíku potvrdili to, o čem jsem byl přesvědčen už nejpozději na “Radio Ja”, a sice že právě experiment jim sluší (a také jde) nejlépe.
Jediná věc, která mě trochu mrzí, je snad jen to, že se na “Znaki rabizny płyni lipenia” nenachází žádná opravdu dechberoucí kompozice, jakou byla již jmenovaná “Zimovym dniom, stojačy la vakna, ja atrymaŭ padarunak” na “Radio Ja”. To ovšem neznamená, že by nebylo co poslouchat, protože i zde se nachází pár z obecného hlediska neskutečně silných skladeb. Pro mě osobně se tyto nacházejí zejména ve středu nahrávku v podobě “Bukiet”, “Vakacyji” a “Ra-to”, přičemž zejména ta druhá jmenovaná je naprosto excelentní. Taková “Kamiennaja pieśnia” je však taktéž úžasná jako máloco jiného.
Kompletní příklon k elektronice má však ještě dvě nesporné výhody. Tou první je mnohem větší soudržnost a vyrovnanost (aniž by se snad hudba stala jednotvárnou záležitostí). I toto je sice důležité, ona druhá výhoda je ale ještě mnohem důležitější – díky (konečně) jednolité hudební formě už zde není nic, co by mohlo rušit nádhernou snovou atmosféru. A vzhledem k tomu, že právě ta je tou největší devízou současných Door into Emptiness, asi nikoho nepřekvapí, když nyní prohlásím, že je “Znaki rabizny płyni lipenia” tím nejlepším, co Bělorusové doposud natočili.
S výslednou podobou desky jsem maximálně spokojen. Door into Emptiness mi dali přesně to, co jsem od nich chtěl slyšet a v co jsem doufal. A hlavně byla očekávání splněna nejen co do hudební formy, ale především co do jejích kvalit. Jsem přesvědčen, že toto byl pro Bělorusi nejlepší možný krok, a upřímně doufám, že v tomto duchu budou ve své tvorbě pokračovat i nadále. I kdyby se totiž už třeba nikam nehnuli, alba jako “Znaki rabizny płyni lipenia” jim sežeru vždycky a s obrovskou radostí.
Další názory:
Nemá cenu dopodrobna opakovat to, co H. obsáhle vylíčil nade mnou. Z nevalného black metalu, který Door into Emptiness drhli ještě před pár lety, se vyklubal nesmírně zajímavý experiment. Zpočátku jsem nebyl ochoten skousnout, že kapela na black metal úplně rezignovala a jeho stopy připomíná snad jen občasný křik. Když jsem se však s absencí black metalu dostatečně vyrovnal, začaly na mě postupem času vyskakovat fantastické nápady. Až na žánrový odklon však zůstalo výrazivo kapely víceméně stejné – pořád jde o hodně minimalistickou, tichou a intimní muziku. Třeba minulé “Radio Ja”, na kterém ještě byla znát black metalová minulost kapely, mi bylo nepatrně bližší. Souhlasím sice s tím, že nepůsobilo tak celistvě jako “Znaki rabizny płyni lupenka”, ale právě ona kombinace black metal/elektronika pro mě byla krapítek zajímavější než čistě ambientní deska. Dokud však nápady budou, jakože zatím jsou, budu Door into Emptiness zachovávat neustálou přízeň, byť by se to vyvinulo k žánrům, které jsem doposud nevyhledával. A to je myslím úžasná vizitka. Skvrn
Excentrický kanadský multiinstrumentalista Devin Townsend toho během své kariéry, která čítá všeho všudy více než dvacítku alb, dokázal tolik, že vlastně už nemá komu co dokazovat a může si točit alba, která jemu samotnému činí radost bez ohledu na to, co od něj fanoušci očekávají. Přesně takhle chápu jeho výlety mimo rock/metalové vody, které před lety nakousla dvojice alb “Devlab” a “The Hummer” vydané jako jeho sólovky a v nedávné době pak “Ghost”, neboli čtvrtá část z řady alb vydaných pod hlavičkou Devin Townsend Project, které bylo víc relaxační ambient a new age než cokoli jiného. Přestože se řadím mezi obrovské fanoušky Townsendovy tvorby, tak tohle jsou alba, jimž jsem prostě nikdy nepřišel na chuť, protože mi podobná hudba nic neříká, takže jsem při oznámení projektu Casualties of Cool, jehož hudební základy měly tvořit i zbytky z “Ghost”, nepropadl takovému nadšení, jako by se dělo v případě “klasického” Devinova počinu. Ovšem je tady jedno veliké ALE…
…Ché Aimee Dorval. Zpěvačka, jejíž jméno metalovému fanouškovi asi příliš neřekne, která ovšem zas tak úplně neznámá není. Spojení jejího podmanivého hlasu s Devinovým charakterickým zpěvem není čistě náhodné, ale mohli jsme ji slyšet už na albu “Ki”, jež bylo prvním počinem Devin Townsend Project. Zatímco na “Ki” se Ché jen tak mihla a dotvářela atmosféru v několika málo písních, tak na “Casualties of Cool”, což je eponymní album stejnojmenného projektu, už je bezesporu hlavní hvězdou, jíž Devin zdatně sekunduje a není pochyb o tom, že chtěl dát naplno vyniknout jejímu krásnému hlasu, protože on sám si vokálních linek užije v míře menší než jeho kolegyně. A to je svým způsobem naprosto v pořádku, protože aniž bych mu chtěl nějak křivdit, tak v opačném případě bychom na stole měli mnohem méně zajímavý počin a to říkám jako fanoušek takřka všeho, čeho se Townsend dotkl.
Casualties of Cool fungují hudebně na symbióze progresivní rocku, country, ambientu a různých new age prvků, což je výčet velmi podivný a papírově dohromady stěží funkce-schopný, ovšem je tomu právě naopak. Album má až na několik výjimek velmi soudržnou atmosféru, které škodí vražedných 70 minut hrací doby (a to nemluvím o bonusovém disku), ale pro posluchače, který je otevřen novým věcem, by neměl být vyloženě problém album doposlouchat na jeden zátah. Nebo jinak, já s tím problém neměl. “Casualties of Cool” se jen těžko připodobňuje ke starším počinům Devina Townsenda, ačkoli by se mohlo zdát, že se jedná o takovou směsici akusticky natlakovaného “Ki” s “Ghost”, tak je konečná práce zcela někde jinde, než s čím doposud tento hudební génius přišel. Samotný výsledek totiž zní jako country rock Johnnyho Cashe říznutý progresivním rockem a ambientem. Že to zní divně? Taky že jo.
Mně osobně se nejvíc líbí klasičtější (na poměry alba jako celku) písně, které v sobě mají country náladu a jsou tak nějak písničkovější. O kterých kusech že to mluvím? Příkladně “Forgive Me”, “Daddy” nebo hned následující “Mountaintop”. Právě v nich se mi cesta, kterou se Devin a Ché vydali, zdá nejzajímavější. Jasně, je to subjektivní názor a leckdo si může najít zalíbení v experimentálních věcech jako flétnové “Pure”, rytmické “Pier” nebo “Hejda”, což není óda na našeho hokejistu, ale experiment s indiánskými rytmy, ovšem já je asi nikdy nepochopím. O “Pier”, která zní jako něco, co by vydávaly dřevěné hodiny, platí totéž. Když už se vydat experimentálnějšími vodami, tak se radši nechám unášet na vlnách “The Field”, “Flight” nebo “The Bridge”, kdy posledně jmenovaná asi jako jediná vzdáleně navodí atmosféru Townsendovského metalu plného vrstvených vokálů. Sice se jedná pouze o krátké záblesky, ale tato jinak velmi poklidná skladba, v nichž pěvecké otěže Ché přenechá Devinovi, i díky tomu dostává trochu napětí, které podtrhuje nevýraznou gradaci, jež naplno propukne v závěru. Vrcholem “Casualties of Cool” je pro mne v předstihu uvolněná “Forgive Me” s éterickou náladou a melodickým spojením Devina a Ché, jimž to spolu vokálně velmi sluší.
Nechtějte po mně podrobnou charakteristiku jednotlivých písní, protože to vlastně ani není možné. “Casualties of Cool” je dost svojské a neuchopitelné album, že jej musí každý poodkrýt na svou vlastní pěst. Upřímně nedoporučuji poslech na jeden zátah včetně bonusového disku, který přináší další hodinu hudby, což z něj činí takřka nestravitelný počin a díky němu tak “Casualties of Cool” navazuje na minulé “Epicloud” (pokud budeme obě chápat jako Devinova alba). I ono obsahovalo bonusový disk plný materiálu, na nejž nezbylo místo. Stejně jako tehdy, i zde platí, že ne všechny skladby jsou natolik dobré, aby si zasloužily své místo na prvním albu, ale zase bych našel písničky, které mi na regulérním cd chybí, a sice “Drained” nebo podmanivá “Perspective”, ale to už bych si musel vyloženě vymýšlet jako rozmazlené děcko, kterému není nic dobré.
“Casualties of Cool” je pro mne takový první krůček k pochopení i odlehčenějších alb Devina Townsenda, protože když si vezmu všechny zde vyjmenované počiny, tak tento, který splodil s Ché Aimee Dorval, je pro mne tím nejzajímavějším a určitě tím nejlepším. Dokážu se přenést i přes velmi dlouhou hrací dobu, ale na můj vkus by “Casualties of Cool” slušelo o něco méně experimentů ve stylu “Mend”, “Pier” a “Hejda”, které mi byly spíš na obtíž a narušovaly tak celkový dojem příjemné country-prog rockové desky, kterou bych si rád užíval od začátku do konce. Vím, že jako fanoušek Townsendových alb bych už měl být zvyklý na hodně a jistou míru tolerantnosti v sobě chovám, ale s nohama pevně na zemi říkám, že výsledek mohl být ještě o fous lepší.
Další názory:
Musím říct, že jsem s Casualties of Cool nějakou dobu dost bojoval… tedy, ne, že by se mi ta hudba nelíbila, právě naopak, ta se mi v zásadě líbí opravdu dost. Je to velice příjemné, odpočinkové, ale pořád dost chytré, má to myšlenku a z obecného hlediska je to vlastně hodně super. Některé skladby jsou vyloženě skvělé, jmenovitě hlavně “Mountaintop”, “The Code”, “Moon” nebo “Ether”. Na druhou jsou zde i písničky, jež mě zase takřka nezaujaly, což se týká zejména utahané a příliš dlouhé “The Bridge”, nijaké “Deathscope” nebo zbytečností typu “Pure” či “Hejda”. No, a pak je tu ještě opravdu dost neukočírovaná délka, s níž to Devin Townsend aChé Aimee Dorval při veškeré úctě dost přehnali. Poté, co jsem s “Casualties of Cool” strávil nějakou dobu, jsem si uvědomil, že první polovinu nahrávky vlastně znám takřka dokonale, zatímco tu druhou skoro vůbec, jelikož jsem desku někde po půl hodině vždy utnul s pocitem, že jsem zcela nasycen a víc slyšet nepotřebuji. Tyto dva neduhy (některé slabší kusy a přestřelená stopáž) mě nutí k tomu, že musím dát “pouze” 6,5 bodu, což je vlastně škoda, protože ve svém jádru je Casualties of Cool skvělá hudba s množstvím potenciálu a ty vrcholné písně by samy o sobě zasloužily mnohonásobně lepší hodnocení. Bohužel, méně je někdy více a příliš velké oči občas škodí… a to i v případě tak talentovaných muzikantů jako Devin Townsend… H.
Přestože mám Devina rád a některá jeho alba považuji za nesmírně hodnotná, k jeho novému počinu Casualties of Cool jsem byl zpočátku velice skeptický. Jeho výlety do nemetalových oblastí totiž nedopadají vždy dobře, a tak jsem se bál, aby z “Casualties of Cool” nevyrostl další “Ghost”. V jisté rovině byla moje obava správná, byť neoprávněná. “Casualties of Cool” je přesně tím relaxačním, nesmírně pohodovým albem, jaké Devin v době vydání “Ghost” sliboval, byť s několika velkými rozdíly. “Casualties of Cool” je totiž navíc chytré, zábavné a chytlavé. Od první skladby předvádí Devin bezvadnou jízdu. Bohužel právě první skladby jsou také ty nejlepší. Od pohodového “Mountaintop” přes krásný “Flight” až po floydovsky laděný “Moon” jen těžko hledám chyby. I mimo začátek se nacházejí velice silné skladby jako “Ether” či “Forgive Me”, bohužel jsou tu však i mnohem slabší kousky. Indiánské písně “Hejda” a “Pure” jdou úplně mimo mě, experimentálnější “Deathscope” moc nezapadá do zbytku alba a z nejdelší skladby alba “The Bridge”, mě zaujalo jen několik málo momentů. Nevyjmenovaný zbytek pak svou kvalitou kolísá kolem lehkého nadprůměru a není tak ničím, co by mě zvedlo ze židle. Recenzenti Townsendovi často doporučovali alba zkracovat a já ho do teď téměř vždy bránil, jenže “Casualties of Cool” by bylo mnohem víc cool i casual, kdyby nešlo o hodinu a čtvrt dlouhé monstrum. Nadbytek materiálu zde bohužel táhne desku dolů, a já nemohu jít výše než na sedmý stupínek. Zajus
Země: Francie / Norsko Žánr: ambient Datum vydání: 2.6.2014 Label: Byelobog Productions
Tracklist:
01. God from the Machine
02. The Portal
03. Heill Óðinn
04. Lady in the Lake
05. The Coming of Ettins
06. The Reckoning of Man
07. Heil Freyja
08. The Ways of Yore
09. Ek fellr (I Am Falling)
10. Hall of the Fallen
11. Autumn Leaves
12. Emptiness
13. To Hel and Back Again
Nezačít recenzi na nahrávku Varga Vikernese jmenováním tím, jakými že kontroverznostmi se tenhle chlapík proslavil, by bylo celkem zvláštní. Ani já si nedovolím rebelovat a přispěji svou troškou do mlýna. Pominu-li teď Vargovy přinejmenším sporné názory, ani hudební složka nemá k té rozporuplnosti daleko a především jeho tvorba po návratu z vězení je hodně diskutovaným tématem. Někteří odsuzovali hudbu Burzum za přílišný amatérismus ještě před Vargovým nástupem do vězení, víc a víc kritiky však přicházelo až postupem let po Vikernesově propuštění.
Zatímco první dvě desky “Belus” a “Fallen” byly přijaty veskrze kladně, u “Umskiptar”, jakožto doposud poslední metalové nahrávce Burzum, byla odezva chladnější. To se však ještě nemohlo rovnat rozhořčení, které způsobilo vydání “Sôl austan, Mâni vestan”, desky, která alespoň dle žánrového zařazení měla následovat ambientní nahrávky “Dauði Baldrs” a “Hliðskjálf”, nahrávaných během pobytu v chládku. I já jsem, stejně jako většina fanoušků tvorby Burzum, neskákal nadšením, přesto jsem byl před vydáním “Sôl austan, Mâni vestan” vydáním docela natěšen… a ve finále následně zklamán. Na ujasněnou – “Hliðskjálf” pokládám hned po kultovních počinech “Hvis lyset tar oss” a “Filosofem” za to nejlepší, co z dílny Burzum kdy vyšlo, a proto byla má očekávání vysoko. A i když si “Sôl austan, Mâni vestan” v některých momentech zachovávalo několik charakteristických rysů položených právě na “Hliðskjálf”, nemohl jsem si pomoct – i přes nezaměnitelný rukopis Burzum to byla docela nuda. Není tedy s podivem, že očekávání spojená s vydáním letošního “The Ways of Yore”, klesla na “Burzumovské minimum”.
Co se týče celkového pojetí skladatelského i zvukového, “The Ways of Yore” osciluje na pomezí loňského předchůdce a již zmiňovaných patnáct let starých “vězeňských” nahrávek. Zatímco svým minimalistickým přístupem má blíže “Sôl austan, Mâni vestan”, soundem kláves se přibližuje ke starým ambientním nahrávkám. A zrovna tenhle kompromis mi docela vyhovuje. Loňskému albu se sice nedala upřít zajímavost, ale na mě to bylo až moc relaxační, až moc uklidňující a na můj vkus se tam toho zajímavého odehrávalo fakt málo. To letoší novinka se v tomhle ohledu značně pochlapila. Takřka ve všech ohledech je rozmanitější a přesto si zachovává celistvost. Rozmanitější samozřejmě v kontextu Vargovy ambientní tvorby, protože tyhle nahrávky nikdy nebyly o nějakých divokých klávesových mixech, ale o minimalismu a skromném budování (neskromné) atmosféry. Na “The Ways of Yore” se všechny skladby pevně drží svého útlého klávesového tématu, který se v rámci písně rozvíjí. Řekl jsem rozmanitější – onu rozmanitost chápejte tak, že jednotlivé skladby se mezi sebou liší víc než na loňském předchůdci, ve skutečnosti však o nic vyloženě pestrého nejde.
Když už jsem u té (ne)pestrosti, největším progresem prošly vokály. Většinou se Vargův hlas omezil na bestiální black metalový řev, v pozdějších nahrávkách hlavně na šepot a mluvené slovo, což je především případ “Umskiptar”. Na novince se dostává do popředí zejména klasické mluvené slovo. A zrovna před touhle složkou hudby musím jedině smeknout – měl bych-li jmenovat jediný atribut současné tvorby Burzum, vybral bych tuto hlasovou polohu. Záměrně neříkám obecně vokál, protože ve vokální složce vězí i největší slabina desky. Můj hudební sluch totiž ohromně trpí v oslavných ódách “Heill Óðinn” a “Ek fellr (I Am Falling)”, kde dojde na čistý vokál. Kolikrát jsem čítával narážky na Vikernesův instrumentální i zvukový amatérismus a nebyl s to se s těmito názory ztotožnit. Nyní to je poprvé, kdy je onen způsob “udělej si sám” na škodu. Rozhodně nejsem zastáncem přeprodukovaných shitů připravených bořit prodejní hitparády, ovšem tady si Varg ukousnul příliš velké sousto. Se vším respektem na onen zpěv v současné formě prostě nemá a bez jakékoli studiové záplaty to zní hrozně.
Dvě písně zabité touto slabinou je nakonec finální počet a zbytek je naštěstí v pohodě. Představa, že by byly všechny skladby “obdařeny” těmito vokály, je už teď přinejmenším za uši tahající. Zbytek skladeb se vyznačuje buď ryze instrumentálním charakterem, nebo vzpomínaným mluveným slovem, které katapultovalo dvojici skladeb “The Coming of Ettins”, “The Reckoning of Man” mezi to nejlepší z “The Ways of Yore”, u té druhé bych se nebál říct, že jde o jednu z nejlepších věcí “post-arestální” tvorby Burzum. Jednoduché klávesové téma, mluvené slovo, a to celé dokola sedm minut. Opravdu jde na tomto jednoduchém principu vystavět výbornou skladbu? Ano. Poslechněte, je to síla. Hlavně za tmy.
Zbytek alba se nese v podobném duchu, ale taková jiskra (jak typické toto slovo pro Vargovo konání), kterou jsem našel na dvou jmenovaných skladbách, se ne a ne objevit. A to platí i pro dva závěrečné songy “Emptiness” a “To Hel and Back”, přetvořené písně z “Hvis lyset tar oss” a “Fallen”. Docela jsem se těšil, až uvidím, jak se s tím Varg popral, ale svým předlohám se nové verze veskrze vůbec nepodobají. Ony pověstné chrastivé kytary a šlapání bicího automatu čistě ambientní formou prostě nahradit nejde.
Patříte-li mezi ty, kteří si stojí za tím, že Burzum nenahrál od roku 1993 kloudnou desku, “The Ways of Yore” vás asi nepotěší a koneckonců byste asi ani nedočetli až sem. Ti, kteří jsou toho názoru, že Varg ze sebe dostává to nejlepší až na ambientních počinech (ano, i takové jsem potkal), budou nepochybně nadšeni. A já? Já stojím někde uprostřed. Osobně mě baví “The Ways of Yore” o dost víc než jeho předchůdce, leč na nějaké posluchačské orgie to teda není. Rozhodně se nedá říct, že by mi byla nová tvorba Burzum proti srsti, ale že bych ani nedokázal dospat, jak si zase pustím “The Ways of Yore”, to zrovna taky ne. S čistým štítem však můžu prohlásit, že album je to dobře poslouchatelné, dá sjet několikrát za sebou, ovšem na nějaké vyloženě soustředěné poslechy to prostě není – jde o velice uklidňující, meditativní záležitost, hodící se spíš k jiné činnosti. A když už si budu vybírat nějakou relaxační muziku, přiznávám se, “The Ways of Yore” to nebude.
Další názory:
I přes značnou dávku kontroverze byl Burzum vždy projektem, jehož muziku jsem bez výhrad a takřka nekriticky miloval. Dnes již dávno klasické desky z první poloviny 90. let, ambientní počiny z konce 90. let a vlastně i první dvě nahrávky po Vargově propuštění na svobodu jsou a už asi navždy budou věci, na něž nedám dopustit. V posledních letech se ovšem tato neotřesitelná pozice otřásla a něco se změnilo… a rozhodně to není tím, že bych se já svým vkusem posunul do míst, kde by mě Burzum nezajímal. Ačkoliv bych si ještě tak tři roky zpátky ani nepomyslel, že něco takového někdy řeknu, tak jestli to takhle půjde dál, novým albům Burzum už nejspíš úplně přestanu věnovat pozornost. Po velmi nepovedeném “Umskiptar” a sice pěkně poslouchatelném, ale veskrze nijakém ambientu na “Sôl austan, Mâni vestan” je tu další ambient… který je opětovně veskrze nijaký. “The Ways of Yore” se sice hezky poslouchá, ale tím to tak končí, protože na rozdíl od staré (a to i té ambientní) tvorby Burzum nenabízí nic extra výjimečného. Je to jen taková klávesová relaxace, jež funguje jako pohodový podklad k usínání, ale na víc jednoduše nemá. Buďme upřímní… kdyby na obalu “The Ways of Yore” nebyl nápis Burzum, nahrávka by jen prošuměla bez nějakého většího zájmu, což by vlastně +/- odpovídalo tomu, jak dobrá je. Jak říkám, poslouchat se to dá, ale není to vůbec nic zvláštního a tu slabší šestku možná dávám spíš z úcty ke jménu… H.
Potom, co Varg Vikernes skončil s black metalem a začal se věnovat pouze a výhradně ambientu, ztratil v očích mnoha “trve” fans svojí atraktivitu, ne však tak v mých. Osobnost Varga Vikernese mě už spoustu let z různých důvodů fascinuje, a tak jsem se postupně stal pravidelným čtenářem jeho webu, blogu i knih, které píše. Z mého pohledu se mi vlastně líbí veškerá jeho tvorba, protože Varg dělá všechno, co stvoří, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, přičemž vychází ze svých pocitů a tak mi to přijde správně, to na hudebnících nejvíc oceňuju. “The Way of Yore” se jako ambientní album těžko hodnotí, primární poslech není účelem téhle hudby. Místy to zní jako soundtrack k lokacím z “World of Warcraft”, to mě baví. Mantra “Heill Óðinn” je mimochodem earworm, kterého jsem z hlavy nemohl dostat tak týden. Pokud se člověk ponoří do Vargových myšlenek a pocitů, zákonitě mu, stejně jako ostatní Vargovy počiny, musí “The Way of Yore” dávat smysl. S takovou nelze než hodnotit album pozitivně, ale na druhou stranu férově, ne, že by Varg vytvořil nějakou super převratnou pecku, je to prostě fajn záležitost. Thy Mirra
Rosický zámek přivítal industriální festival Hradby samoty již podruhé. Když se dark ambientní tóny rozléhaly prostorami zámku před dvěma lety poprvé, nebyl jsem u toho – na rozdíl od loňského ročníku, jenž se odehrál na hradě Veveří, kam mě dotáhlo především zvučné jméno neofolku, :Of the Wand and the Moon:. I letošní ročník pro mě nachystal podobného osobního headlinera, po desetileté nečinnosti se z komatu probral polský dark ambientní skvost Sui Generis Umbra a jedním ze dvou vystoupení, která uskupení pro letošní rok ohlásilo, poctilo právě i Hradby samoty. Vyjma Sui Generis Umbra se pak objevil i slušný zástup dalších zvučných jmen: In Slaughter Natives, Lamia Vox, nebo Svartsinn.
Do Rosic naše výprava dorazila někdy po čtvrté odpolední a po krátké, zato však nutné prohlídce merche (kde jsem ukořistil aktuální CD Oranssi Pazuzu a Falkenbach) rozbalila ležení v přilehlém kempu. Po obhlídce okolí následovalo seznámení s programem a občerstvení v zámecké hospodě. Ta se ukázala být v porovnání s loňskem velmi dobře vybavena, minimálně já jsem za celou dobu nenarazil na jedinou frontu na pivo. Což byla změna sice příjemná, nicméně zbytečná, neboť čepovaný Vyškov se dal pít jen s notnou dávkou sebezapření a mnohem lepší volbou bylo opuštění areálu a návštěva nějakého blízkého napajedla. Naproti tomu mi kuchyně několikrát dobře posloužila dobrým jídlem, který sice byl typicky hospodský (klobása, hermelín, guláš), to ale na chutnosti a rychlosti obsluhy nijak neubralo.
Pátek:
Ale k hudbě. Festival měl otevřít polský dark ambientní projekt Abandoned Asylum a já se ještě notnou chvíli před jeho začátkem přesunul do Divadla, hlavní stage letošních Hradeb samoty. Musím se přiznat, že některé mé požadavky, které na tento atmosférický žánr kladu, splnil na výbornou. Táhlé, ponuré zvukové stěny mě poměrně spolehlivě unesly kamsi mimo realitu. Konkrétní kontury hudby mi sice v hlavě nezůstaly (ono jich stejně moc nebylo), jako spíše výsledný dojem, který zůstává veskrze kladný. Jediné, co bych vytkl, je umístění v programu, neboť něco takového bych si klidně dal na samý závěr dne a nikoliv na rozjezd. V jeden moment jsem se přistihl, že mě hudba Łukasze Czajky téměř dokázala odeslat až do říše snů a to rozhodně není stav, který na úvod festivalu vyhledávám.
Další uskupení Paprsky inženýra Garina bylo pravým opakem. Zprvu jsem vůbec netušil, oč má jít, nicméně vše se ukázalo během tahání nástrojů na pódium. Vedle bicích a šestistrunky tu byly rezavé sudy, trubky a další hromady šrotu a nástroje jako kladiva nebo bruska. “Zvučení” způsobilo v programu zhruba hodinovou sekeru, výsledek ale rozhodně nebyl marný. Zběsilý industrial založený na hluku mučeného kovu byl něčím skutečně ojedinělým, především i díky tomu, že celé vystoupení nebylo jen o hudbě, ale o celém dění na pódiu, které svým způsobem nemělo kdovíjak daleko k performanci. Po Paprscíchinženýra Garina jsem se rozhodl ve jménu další regenerace vynechat slovenský projekt Phragments, nicméně se neočekávaně protáhl a z následujících Italů Bad Sector jsem viděl sotva konec.
Zato následující vystoupení jsem si rozhodně ujít nenechal – došlo totiž na uhrančivou eLL, Maciela a nově i Joannu, která se k Sui Generis Umbra připojila se svým cellem teprve nedávno. Očekávání byla nemalá, vystoupení polského uskupení je však pohřbilo hluboko pod sebou. K tříčlenné sestavě přibyla pro potřeby koncertu slečna sekundující Macielovi u kláves, bubeník a tanečnice. Celý set navíc Sui Generis Umbra pojali velkolepě a musím říct, že tohle byl návrat na pódia ve velkém stylu. Set začal skladbou “No Sun” z první desky “Ater” a v podobném, silně dark ambientním a atmosférickém duchu se nesla celá první polovina vystoupení. Změna přišla s “Heta Rae” z posledního, deset let starého alba “Amok”, a spolu s ní i madam psychedelie. Následovala směsice neskutečná směsice nenávisti a perverzu, přímý útok na nejniternější lidské pudy a touhy. “Psychomania” s neskutečným závěrem, volně se přelévajícím do “Virtuoso of Perversity”.
Když kladiva temné elektroniky udeřily nejhlasitěji, z deklamující eLL se stal černý přízrak, zmítající se v křečích zběsilých rytmů. Silné deklamace střídal šílený šepot a ještě šílenější jekot. Skladbám hodně přidal živý buben, vystoupení zase bílá, přízračná víla, která se doplňovala s eLL oděnou v rudý šat. Jediné, co mě mrzí je, že jsem ani jednou pořádně neslyšel cello, od kterého jsem si sliboval, že skladby posune ještě o kus dál oproti albu. Sui Generis Umbra nicméně pokračovali novou skladbou (a příslibem nové desky) a celý set uzavřeli “Ritus “Sacer Militaris”, během níž eLL pochodovala na pódiu s rudou vlajkou ozdobenou jednoduchým logem kapely. Pro mě vrchol festivalu.
Následující 777 Babalon sice byli dobří a rovněž odvedli parádní výkon, pořád se ale pohybovali ve stínu Sui Generis Umbra a lidé se z jejich setu pozvolna vytráceli. To ale mohlo být způsobeno více než hodinovým zpožděním, díky kterému Slováci začali hrát někdy kolem půl třetí, tedy v době, kdy už dávno měli skončit. Nicméně jsem rád, že jsem vytrval a zůstal, ačkoliv tělo už si žádalo odložení do spacáku: hutný dark ambient se na pódiu setkal s noisem, black metalovou kytarou a blastbeaty. Celá směsice měla vážně sílu, a to i přesto, že jsem ji pozoroval ze zadní části Divadla, kde bylo v jednom z výklenků několik míst k sezení. 777 Babalon ve mně zanechali velmi dobrý dojem a rozhodně se s tímhle jménem nesetkávám naposledy. Po skončení jejich setu následovala už jen cesta do stanu a vydatný spánek.
Sobota:
Probuzení, mírná kocovina a stále nedostatek spánku. Na Hradby samoty jsem přijel s notným deficitem, který se díky zpoždění programu ještě podařilo prohloubit, a proto jsem většinu dne suverénně prospal s tím, že do začátku programu je času dost. A vyplatilo se – ze sobotního programu jsem stihl mnohem víc položek, než jsem původně očekával, že by se mi mohlo podařit. Sic to zčásti opět bylo díky několika zádrhelům v programu. Stejně jako první den jsem se i v sobotu zdržoval především v prostoře Divadla a do stage umístěné v atomovém krytu téměř nezavítal. Možná je to škoda, nicméně si myslím, že hlavní scéna nabízela více než zajímavý a pestrý program, a pokud člověk zůstal jen u ní, rozhodně neprohloupil.
Sobotní večer začalo české duo Blahosklonnost a shovívavost. Instalace pódiové scény opět přinesla, stejně jako v případě Paprsků inženýra Garina předchozí den, zpoždění, ačkoliv tentokráte pouze půlhodinové. Nicméně i tentokrát se vyplatilo počkat, co tahle dvojice přinese. Na pódiu se objevil obrácený kyberkříž poskládaný ze starého hardwaru a hromady drátů, hlavní protagonista se pak zaopatřil maskou posetou knoflíky, kterými upravoval produkovaný bordel, v přímém kontrastu s ním fungovala pohledná slečna, která prznila své elektrické cello. Tomu všemu vévodila úchylná videoprojekce poskládaná z jakéhosi japonského filmu. Čtyřicetiminutová vlna hluku a drsného ambientu byla výborná a večer skvěle otevřela.
Naproti tomu další jméno v programu jsem nadšeně vyhlížel a kladl na něj nemalá očekávání. Ruská kráska vystupující pod jménem Lamia Vox přivezla do Rosic svůj okultní ambient, a ačkoliv celou dobu byla schovaná za pultem, odkud ovládala svoji hudbu a těšila publikum zpěvem, její set díky tomu na uhrančivosti nijak neutrpěl. Sibiřští šamani se střetli s nitrem lidské mysli a elektronikou, a pokud je Lamiina hudba z alba především zádumčivá, v živém podání zatraceně ožila a dostala ten správný rituální nádech. Naproti tomu norský one man projekt Svartsinn sice měl nepopiratelné kvality, ale tolik jako dvě předchozí vystoupení mě neoslovil. Nebylo to špatné, ale pokud Lamia byla celou dobu zakleta do světel notebooku a hudebních hraček, pro Svartsinn to platilo dvojnásob. J. R. Pettersen sice předvedl pěkný ambient, oproti Lamia Vox a Blahosklonnosti a shovívavosti poněkud zaostával. V jiném kontextu by možná vynikl víc, ale takhle jen “docela dobrý”.
Po Svartsinn jsem se tedy rozhodl navštívit bunkr, neboť jsem zjistil, že nejen hlavní stage zpoždění provází. Atomový kryt se rovněž potýkal s časovou dilatací a díky tomu jsem tak tak stihl začátek Hlukové sekce, která tak budiž jediným setem, který jsem v krytu zhlédl od začátku do konce. Set téhle hlukové kolaborace nelze komentovat jinak než parafrází popisku kapely: Noise, noise, noise! Tohle bylo po zatěžkaném, pomalém ambientu přesně to, co jsem potřeboval a bylo to kurva povznášející. Nevím, co víc dodat, snad jen, že přesně v duchu tradice “v nejlepším se má skončit” se tomuhle ukrutnému bordelu podařilo v naprosté extázi vyhodit pojistky dobrých pět, deset minut před koncem setu. Snad to jen dokládá, jak kulervoucí to bylo.
Díky krátkému občerstvení, během kterého jsem se trochu oklepal z Hlukové sekce, jsem dorazil do Divadla zhruba deset minut po začátku The Devil & the Universe. Na tenhle dark wave/ambient z dílny ikony rakouské scény, Ashleyho Dayoura, který je světu známý spíše díky goth rockové kapele Whispers in the Shadow, jsem měl políčeno už delší dobu a tak mě trochu zamrzelo, že jsem přišel o něco později, než jsem chtěl. K mému překvapení postrádalo duo typické kozí masky a hudba to byla zatraceně živelná. Dvoje perkuse, samply, klávesy a baskytara skýtaly v režii Ashleyho a jeho spoluhráče Stefana Elsbachera pěkně našlápý a energický set. Hrálo se z obou desek, debutové “:Imprint Daath:” i loňské “:Evoking Eterninty:” a rituál podmázlý velmi podařenou projekcí přímo vybízel k tanci. The Devil & the Universe mě tak velmi příjemně potěšili a vystoupení v rámci Hradeb samoty mi bylo příjemným odčiněním za promeškaný koncert z loňského listopadu.
Po vydařeném rituálu přišli In Slaughter Natives. Mě, coby nepolíbeného jejich tvorbou, naprosto s přehledem rozštípali svým martial industrialem na kaši. Hrubé deklamace, pochodové rytmy a temné dunění zarývající se hluboko pod šedou kůru mozkouvou. Sakra, to aby se člověk skoro styděl, že něco tak skvělého neznal dřív, než to slyšel prvně. Věřím, že bych si jejich set pak užil ještě o něco víc, protože už takhle to bylo skvělé a pro mě parádní zakončení večera. Ačkoliv bych možná délku setu uvítal trochu kratší, rozhodně na mě udělali stejně dobrý dojem, jako předchozí dvě vystoupení. Jeden z vrcholů už tak vydařeného večera.
Už už jsem byl rozhodnut, že po In Slaughter Natives se odeberu na kutě, neboť po dosti vyčerpávajícím programu jsem byl utahaný jako pes, tu jsem ale z prostor Divadla zaslechl něco, co znělo, jako když člověk mučí psa. Když jsem krátce nahlédl, zjistil jsem, že zvučí poslední kapela večera, My Live Evil, což vypadalo zhruba tak, že na pódiu stáli dva muzikanti (?) se saxofony, náhodně do nich foukali a ještě náhodněji mačkali jejich klapky, to vše přes samplovanou vážnou hudbu. Ačkoliv podobnou avantgardu bych jindy neskonale uvítal, protože to bylo fakt divné (sice ne tolik jako Asuna, ale pořád dost na to, aby to přitáhlo moji pozornost), usoudil jsem, že něco takového bych už asi nedal a raději se do stanu skutečně odebral. To jsem však netušil, že i v kempu bude slyšitelnost tohohle sboru chorých slůňat pořád velmi dobrá a tu půlhodinku hodnou blázince si vyslechnu sakumprásk celou. Co tak říkali moji kolegové, v průběhu vystoupení to bylo ještě o něco šílenější, nejen díky slečně s proklatě zařízlými pysky v legínách. Pokud na tuhle zběsilost ještě někdy v životě narazím, upřímně doufám, že v trochu lepší kondici, protože tohle je přesně věc, kterou bych někdy rád zažil na vlastní kůži.
Ale k festivalu. Z pátých Hradeb samoty jsem si odvezl veskrze pozitivní dojmy. Ačkoliv hlavním tahákem pro mou maličkost byla především Sui Generis Umbra (na Castle Party do Polska, kde se odehraje jejich druhé vystoupení, se mi vážně příliš táhnout nechtělo), rozhodně nelituji. Oproti loňsku mi line-up sedl podstatně víc a přišlo mi, že hlavní scéna byla podstatně pestřejší a barevnější (jakkoliv duší stále černá), co do výčtu žánrů, ale i co do performancí, projekcí a vůbec pódiové prezentace kapel. Upřímně mě mrzí, že jsem si nenašel více času, který bych strávil na druhé stagi, ale jak jsem již jednou zmínil, i ta hlavní nabízela dost skvělé hudby, která za to stála i v těch mně neznámých případech. Co mi ale na Hradbách samoty bylo sympatické ze všeho nejvíc, to byla téměř rodinná atmosféra. Sice bych uvítal o něco větší počet návštěvníků, letošní ročník na druhou stranu nabídl ještě komornější prostředí než loňské Veveří. Možná právě výběrem prostoru. Tak či onak, i přes pár neduhů se páté Hradby samoty rozhodně vyvedly a nezbývá než se těšit na příští ročník.
