Datum: 5.9.2020 Místo: Praha, Palác Akropolis Účinkující: Cult of Fire, Malokarpatan

Současné dění ve světě je asi každému moc dobře známé. Zapříčinilo to spoustu různých věcí a jednou z nich je také fakt, že my jakožto vášniví návštěvníci koncertů nemáme moc na co chodit. To je hlavním důvodem, proč jsem letos byl zatím jen na dvou akcích, přičemž ta poslední byla už v březnu. Teda nepočítám-li třeba situace, kdy v létě na náměstí přihlédnu vystoupení místní kapely. Kolikrát to navíc jsou fakt bizarnosti, třeba znojemský revival Katapultu je v tomto ranku asi nepřekonatelný strop – doporučuju.

Koncert Cult of Fire a Malokarpatan v rámci jejich společného evropského turné je jednoznačně největším letošním koncertem, který jsem navštívil, a nemyslím si, že to do konce roku něco změní. Atraktivní turné o devatenácti zastávkách bylo zrušeno, avšak zůstala alespoň Praha a štace Palác Akropolis. Vzhledem k poslednímu dění v Praze a tradičně nečekaným výpadům naší vlády jsem si ale do poslední chvíle nebyl úplně jistý, jestli nepadne i ta Praha. To se nakonec nestalo, a to zejména díky členům Cult of Fire, kteří se poté, co byl kytarista Opat uvalen hygienou do karantény, statečně rozhodli odehrát vystoupení jenom ve třech.

Cult of Fire a Malokarpatan pojí nejenom žánrová příbuznost a sklízení ohlasu v zahraničí, ale také to, že mají obě formace venku nové desky. „Moksha / Nirvana“ ani „Krupinské ohne“ nepatří k mým nejoblíbenějším nahrávkám obou kapel, ale to mi nikterak neubíralo na touze tenhle koncert vidět, a to zejména kvůli Cult of Fire, s nimiž jsem doposud neměl naživo tu čest. Navíc jak známo, i nový materiál může být naživo daleko zajímavější.

Malokarpatan začali podle očekávání otvírákem „V brezových hájech poblíž Babinej zjavoval sa nám podsvetný velmož“ a bylo to super. Bathoryovsky epický nádech seděl na úvod výborně a těch třináct minut na mě působilo daleko lépe než na desce. Progresivní ladění „Krupinských ohňov“ spolehlivě zapadlo, akustické vyhrávky nerušily, zkrátka takhle nějak jsem si představoval onu optimistickou variantu. Samozřejmě došlo i na již osvědčené hity z předchozího alba „Nordkarpatenland“. Právě u nich jsem si ale uvědomil, že mě tyhle pecky i tak baví více. Nové skladby možná mají lepší atmosféru a jsou propracovanější, ale ty riffy, jimiž je protkáno „Nordkarpatenland“, kurva nenahradíš! Hlavním poznatkem je ovšem to, že když se tyhle dvě podoby Malokarpatan promíchají a od každého máte trochu, tak je to dost fajn.

Bohužel došlo i na zklamání. Tím byl úplný závěr koncertu, kdy přišla řada na titulní opus „Krupinské ohne poštyrikráte teho roku vzplanuli“. Já se na to vyloženě těšil, ta grotesknost mohla v živém provedení vyniknout naplno, však tohle je koncertní tutovka, ale nestalo se. Malokraptan s sebou samozřejmě Paľo Drapáka nevozí, takže dnes snad už legendární halekání „Krupinské ohne, štyrikrát vzplanuli!“ bylo jenom pouštěno zezadu a upřímně to bylo dost o ničem. I publikum bylo překvapivě chladné, přitom v tento moment bych čekal spíše přesný opak. Necrocockovy líbezné zpěvy v „V hustej hore na stračích nohách striga chalupu svoju ukrýva“ byly také jenom pouštěné, ale tam to tolik nebilo do uší, když se nejedná o očekávaný vrchol skladby.

Povšechně mě však Malokarpatan bavili. Koncerty mají zmáknuté a hlavně jim nechybí charisma. Basák Peter připíjel číší vína, HV si kromě své špacírky uzmul rovnou celou flašku, Aldaron pevně držel svůj postoj někoho mezi Quorthonem a Zakkem Wyldem a nechyběla ani džíska s Titanicem na chrbátu druhého kytaristy Ase. Bubeníka Miroslava jsem si skoro nevšiml, ale to už je asi jejich úděl, ostatně o tom více u kapely následující. Rovněž krásný obal „Krupinských ohnov“ vypadal na zadní plachtě moc pěkně, stejně jako menší boční proprietky. Ale o této disciplíně se zaslouží zmínit také především až s druhým, hlavním chodem.

Cult of Fire mají koncerty propracované, to je známá věc. K příležitosti vydání novinky „Moksha / Nirvana“ si přichystali kompletně nový vizuál, který se nebáli už předem prostřednictvím videa představit. Na první pohled jsem si říkal, dobré, velkolepé, ale ti obrovští hadi vypadají docela levně. Co mě zaujalo nejvíc byla pozice, v níž hrají kytaristé, tedy v tureckém sedu. To je na metalovou kapelu vskutku originální. Očekával jsem, že na vlastní oči a se všemi dalšími efekty to bude ještě lepší, a taky že jo. Bylo to působivé. Díky práci světel a kouřů se podařilo vytvořit hned několik různých pohledů na celou scénu, což dokázalo vzbudit dojem, jako když se s každou skladbou kulisy trochu mění. Zprvu nenápadné himalájské modlitební praporky pověšené jakoby z vrcholu chrámu na zadní plachtě vedly světlo do prostoru k hadům, a díky různému nasvícení dokázaly dělat divy. Samotné zlatavé kobry pak díky horší viditelnosti a mlžení scény nepůsobily tak plasticky. Zkříženými kosami tvořený pěvecký pultík a zahalené kostýmy už jsou s Cult of Fire spjaty dlouhodobě. Dohromady to tedy celé vypadalo velice poutavě.

Zprvu jsem si ani neuvědomil, že pod sezením kytaristů je vlastně prázdný prostor. To byl také zajímavý prvek. Jak už jsem ale zmínil, kytarista byl bohužel jenom jeden – Infernal Vlad. Na Opatově místě seděl kdosi, a jeho úkolem bylo hodinu a půl porůznu měnit pozici svých rukou. Opatova kytara byla pouze pouštěna ze záznamu. To je prostě škoda, ale i tak jsem rád, že ze Cult of Fire rozhodli koncert odehrát. Rovněž jsem předeslal, že bubeníky jsem tento večer zrovna neviděl a u Toma Coronera to tuplem platilo. Nepomohla ani jeho mohutná čepice. Z mé pozice jsem ho měl po celou dobu schovaného za Devilishem, který se odhodlal maximálně ke dvěma úkrokům dozadu a pokynutím rukou, ovšem dané geometrické rozpoložení Kult Ohně prostě neporušil. Umění Corna jsem však měl možnost slyšet, a to mi ke spokojenosti stačilo.

Cult of Fire se logicky orientovali zejména na novou tvorbu, byť začali „Závětí světu“. Dalo by se říci, že já jsem měl po první skladbě splněno, ale byl jsem samozřejmě zvědav, jak se vyvrbí novinky, které mě studiově moc neoslovily. A podle očekávání to bylo lepší. Úvodní riff „(ne)Čistého“ nebo melodie v „Mokša“ měly dobrou atmosféru, a to samé se dá říci i o písních z „Nirvany“. Třeba závěrečné zaříkávání v „Buddha 1“ patřilo k vrcholům celého vystoupení. Hlavním plusem bylo, že jsem tu minimálně rozuměl textům, a tím pádem mě nerušily tak jako v případě obou studiových nahrávek. I když bych si rozhodně dokázal představit lepší složení skladeb, ani tenhle výběr s minimem mých oblíbených mě nakonec nenudil. Naopak mi to bylo i sympatické, a to od obou kapel. Prostě když máš turné k novému albu, tak to hraj.

Přestože obě vystoupení hodnotím kladně, v případě Malokarpatan to mělo navrch ještě ten efekt, že se mi znovu chce do poslechů „Krupinských ohňov“. O dvojdesce Cult of Fire tohle říci nemohu. Přitom paradoxně právě u nich jsem nezažil žádné zklamání na rozdíl od Malokarpatan. Výsledek je ale prostě takový. I když konkurence nebyla veliká, ani se nejedná o nejlepší z těch pouhých, teď už tří koncertů, které jsem si letos dal, protože ten punk, co jsem zažil v hostinci U Šulců v Záboří, jen tak něco nepřekoná hehe.

Koncert skončil zatáhnutím opony a z kadidlem provoněného sálu se mohlo konečně na čerstvý vzduch, což byla díky rouškovému nařízení lákavá změna. Fakt to nebylo nic příjemného a byl jsem rád, že to vlastně celé trvalo jenom nějaké tři hodiny, protože déle by to bylo už na hranici snesitelnosti. Všichni víme, jaký vzduch se dokáže v naplněném uzavřeném prostoru vytvořit, no a teď si k tomu přičtěte to, že máte ještě něco naraženého na rypáku. Odejít se vydýchat ven o přestávce po skončení Malokarpatan byla pro mnohé povinnost, po skončení Cult of Fire pak do jisté míry vysvobození. Jak ostatně vtipně poznamenali Cult of Fire na svém Facebooku, alespoň víme, jak se koncert co koncert cítí oni.