Archiv štítku: CZE

Česká republika

Rozhovory

Bloody Lair

Napsat komentář
Bloody Lair - Behind the Gates of Terror
Země: Česká republika
Žánr: black metal

Otázky: H.
Odpovědi: Lord Obst
Počet otázek: 18

Odkazy:
facebook / bandzone

Zdravím Bloody Lair! Na začátek rozhovoru bych se rád trochu pohrabal ve vaší historii. Kdesi jsem se dočetl, že kapela ve své úplně původní inkarnaci začala ještě bez tebe a hrála heavy metal, což je trochu jiná káva oproti tomu, co jste jako Bloody Lair začali hrát později. Jsou tyhle informace správné? Mohl bys nám to trochu přiblížit, jak vypadaly takové ty úplné začátky Bloody Lair, jak ses ke skupině dostal ty atp.?

Hello Maniacs!!!!!!!

Na začátek se představím. Jmenuji se Lukáš /Lord Obst/ kytarista a jsem zakladajícím a nejstarším členem Bloody Lair.

Samozřejmě máš správnou informaci. Chodili jsme spolu všichni na stejnou střední školu leteckých mechaniků v Aero Vodochody. Bohužel hudebně jsme začali spolupracovat až po maturitě. Vůbec jsme nevěděli jeden o druhém, že se ten a ten zajíma o hudbu atd. Došlo-li by k ke společnému hraní ještě na škole mohlo to být všechno v mnohém lepší… Ale takový je život. Prvotní impuls k založení kapely přišel v r. 2005, kdy jsem potkal bývalého spolužáka Aleše v mém prvním zaměstnání v ČSA. Aleš se stal naším druhým kytaristou. Musím říct, že byl dobrým kytaristou ve smyslu všemožných coverů slavných těles jako Metallica, Children of Bodom, Iron Maiden…Vymyslet něco svého či doplnit tvorbu už pro něj byl problém… Spolu se mnou nastoupil náš první basák, kterému jsme dle vizáže říkali Ještěr… chudák už ani nevím jeho jméno… Kozlík?… Tak ten neuměl hrát vůbec  na basu. No a bicích se chopil Michal – později známý jako Lord Ghrom. Koupil si základní sestavu  s jedním činelem a začal se učit hrát na bicí ve svých 21 letech a při tělesné výšce přes dva metry. Lord Ghrom ušel ze všech mých spoluhráčů  nejdelší cestu ve smyslu zkvalitnění hráčských schopností… Ještě dnes mám v živé paměti, jak jsme mu s Alešem jeli někam na Milevsko pro tu jeho zkurvenou bicí sadu mojí Škodou 105L, u které se mi neustále zasekával startér… No KULT… Mlátit kladivem do startéru uprostřed temných lesů… Kdo vypnul motor, zemřel… Všechno bylo tenkrát na hovno.

No a zkrátka tihle tři bratři v triku se pokoušeli o kapelu, ve smylu pobrnkávání coverů atd. Kapela se měla jmenovat snad Manflower??? Já v té době ucítil možnost je všechny angažovat k mému prospěchu. Trpěl jsem chorobnou touhou mít vlastní metalovou kapelu. Bohužel lidi jsem k tomu nemohl najít. Bydlel jsem v Kladně, později ve Slaném, a až na výjimky v těchto městech vládla spíše punk scéna. Od 17 let jsem si doma hrál na basu a pak na el. kytaru a přehrával si s věží  mé oblíbené fláky tak dlouho, až jsem to hrál skoro bez chyby s CD. Mezitím jsem si také vymýšlel vlastní skladby, které jsem později použil v ranné tvorbě Bloody Lair. Všechno jsem si nahrával na kazeťák. V té době se mi do ruky dostala alba Maniac Butcher – „Lučan-antikrist“, „Invaze“, „Epitaph“ a to mě hrozně vzalo. Pak jsem se dostal náhodně na koncert Agmen a Krvavá práce – snad konec roku 2004 a byl jsem naprosto zdrcen. Okamžitě jsem s tím běžel  za klukama a začal tvrdě prosazovat svojí linii. Začali jsme zkoušet nejdříve v Kladně v garáži. Listopad 2005 – jaro 2006. V té době jsem v kapele pro oživení i zpíval. Bylo to docela zábavné…

Pak mě ale chlapci začali nějak srát, že hráli na hovno a já se dozvěděl, že souběžně koketují s dalším zpěvákem Edou… To byl pozdější Necronuss. Na více jak půlrok jsem se s nimi přestal stýkat. Navíc  jsem v té době potkal  kluky, se kterými jsem později založil thrash-death Apophis. Tahle kapela měla veliký potenciál. Hrál jsem v ní 2006-2009. V Apophis jsem se sice metalově realizoval, ale stále mi chyběla ta srdcovka black metal. A tak jsem se nějak dal do kupy s Necronussem, který v té době točil pivo a mlátil lidi v Kladenské metalové hospodě Metro (R.I.P) a oslovili jsme moje ex-spoluhráče, kterým to beze mne stejně nešlo. Takže od září 2006 se začalo tvrdě zkoušet v Praze ve zkušebnách na Žižkově… Já chtěl podpořit českou BM scénu a Necronuss tomu všemu  dával korunu… Miloval Mayhem… Tyto ranné začátky vyústily v první koncert 17.3.2007 v Kladně v klubu Metro po boku kapel Agmen a Unclean. Byl to tehdy neskutečný masakr…

No a pak už to jelo… Na oplátku nás Unclean pozvali na akci Nečistý trůn do Děčína, kde jsme hráli po boku Infernal Imperatora, Zlo, Unclean a Obscurum… Pamatuji s, že tehdy hořela bible, plály svíce, popel z nebožtíků létal vzduchem  a tekla krev z drůbeže… Byl z toho problém… V průběhu času opustili naše řady Aleš a Ještěr, už je to sralo a založili si vlastní kapelu. V letech 2007-2009 jsme pak hráli v tříčlenné sestavě Lord Obst / Lord Ghrom / Necronuss. Vzpomínám na to jako na ta nejlepší léta…

Bloody Lair

Docela mě překvapilo, když jsem zjistil, že se prý na nějakou krátkou dobu v  začátcích u Bloody Lair objevila i píšťala – je to pravda? Jak jste na tenhle nápad, že by šel zapojit právě tenhle nástroj, přišli? A proč jste pak od toho upustili?

Ano,to byl nápad Necronusse… Asi inspirován Kejklířem  Žitem z toho chtěl dělat muzikál Krysař… Občas to tam někde sedlo… Ten flétnista byl jednou na zkoušce… Mě to nijak nenadchnulo…Údajně s námi měl odehrát náš první koncert… Což jsem nepostřehnul… Prý stál vedle mě… Pak už jsem ho nikdy neviděl…

Po internetu koluje koncertní demosnímek s příznačným názvem „Live!“ a na některých stránkách (např. Metal Archives nebo Spirit of Metal) je dokonce veden jako součást oficiální diskografie. Já jsem ale vždycky myslel, že to je bootleg… že to kdosi natočil na koncertě a pak hodil online a že vy jako kapela s pořízením a vydáním toho záznamu nemáte nic společného. Jak to tedy je? Je tahle nahrávka oficiální, anebo neoficiální?

Demosnímek „Live!“ skutečně pořídil náš skalní fanda v té době – Jericho. Samozřejmě je to neoficiální nahrávka. Koukal jsem, že to má i obal. Moc rád bych to vlastnil. Je to rarita. No a jestli se to dostalo až takhle daleko je to jedině dobře.

Vaše první deska „Vzestup zla“ vyšla v roce 2009 v dost omezeném nákladu sta kusů. Zatímco druhé album „Total Mayhem“ se ještě v nějakých distrech sehnat dá, debut už nikde ke koupi není. Neuvažujete o jeho reedici? Případně alespoň v digitální formě?

Určitě o re-edici uvažujeme. Teď máme vlivem nové desky veliký ohlas v zemích Jižní Ameriky, Malajsie a Austrálie, kam se prodala a s labely vyměnila většina našich nových CD. V jednání je re-edice „Total Mayhem“ na MC/CD.Zkusím se jich zeptat i zda by měli zájem o naší prvotinu.

Jestli se nemýlím, tak z období „Vzestupu zla“ existují i nějaké songy, které na debutu ani později nebyly zaznamenány, je to tak? Neplánujete, že byste je někdy zpětně zase vytáhli na světlo? Kolik takových šuplíkových písniček (nejen z éry „Vzestupu zla“, ale případně i z dalších let) máte?

Nemýlíš se. Jsi všímavý. Jsou to songy „Batalion smrti“, „Černý les“ a z těch nových skladba „Bloody Lair“. Rozmýšlím, zda skladby dát na EP nebo je zakomponovat na novou desku. Druhá věc je, že by nebylo od věci něco z toho hrát na živo.

Bloody Lair - Behind the Gates of Terror

Já osobně jsem míval Bloody Lair zafixované se sestavou Lord Obst, Lord Ghrom a Necronuss… nejspíš z toho důvodu, že právě takhle jste hráli, když jsem na vás poprvé narazil, a právě v tomhle složení jsem vás viděl nejvíckrát živě. Nicméně, aktuálně už z téhle trojice v Bloody Lair hraješ jenom ty. Proč vlastně Ghrom a Necronuss kapelu opustili?

Lord Ghrom byl v kapele 2005-2013. Od začátku to byl veliký tahoun a nadšenec. Zařizoval stránky a profily kapely, komunikaci se zahraničím, organizoval koncerty a vedl veškerou kapelní agendu. Problém byla ovšem technika jeho hry. I přes nespornou snahu zlepšovat se už pomalu přestával plnit nároky, které jsem na něj kladl. A jak kdosi poznamenal – kapela je tak dobrá, jak dobrý je bubeník. Byl vším unavený. Tento styl hraní už mu moc nevyhovoval. Preferoval  jiný styl hudby. Po čase už ani neposlouchal metal a neměl zájem o scénu. Asi znechucení, vyhoření… Nevím… Každopádně jsem ho měl rád a jsem mu vděčný, že to se mnou vydržel tak dlouho. Bohužel byl to bubeník bez invence a bez techniky. A tak mi jednoho dne – v březnu 2013 – ve studiu, když měl nahrávat bicí na novou desku řekl, že na to nemá a ať si najdu někoho jiného… no a byl konec. Nevzpomínám na tu dobu rád. Poslední koncert s námi odehrál v lednu 2013 na soutěži metalových kapel v Matrixu v Praze. V prvním kole jsme tehdy byli druzí… Zcela logicky nás tenkrát rozsekal heavy metal Nobody Knows…

Necronuss působil v kapele v letech 2006-2010. Jako zpěvák miloval a žil black metal se vším všudy. Do kapely dal tu pravou esenci. Uměl udělat show. Byla to nesporně veliká osobnost a přínos – jakkoliv byl pro někoho kontroverzní… Pro skutek nešel daleko… Miloval alkohol. Co se týká zpěvu a profesionality bylo to sporné. Jindy špičkový zpěvák – jindy naprosto k nepoužití. Nepamatoval si texty, nástupy. Koncert občas katastrofa. Studio katastrofa. Jindy to byly naprosto nezemské infernální akce. A z těch lepších akcí a chvil se těžilo. Jako kamaráda jsem ho měl velice rád. Bohužel příšla doba, kdy kapele začal spíše škodit svým chováním. Ať už jestli někoho mlátil, vyhrožoval, psal nevhodné věci na internetu atd. Necronuss měl i dost problémů v soukromí… Já souběžně v letech 2009-2013 hrál na kytaru v Hellocaustor, Darkness of Hell a s malou epizodou v Maniac Butcher. To byl taky další důvod našich vzájemných konfliktů… Nakonec jsme horko těžko nahráli „Total Mayhem“ a vydali to v Portugalsku u War prod. Necronuss svůj poslední koncert v Bloody Lair odzpíval v listopadu 2009. V roce 2010 po vydání u War prod. jsem dal Necronussovi jeho podíl CD a rozloučili jsme se. Na jeden rok jsme byli bez zpěváka. Ke konci roku 2010 přichází Heretic.

Zdá se mi, že co se rozpadlo tohle původní jádro, tak sestava Bloody Lair docela rotuje… víceméně jediná stálice jsi ty, plus poslední roky ještě Heretic na vokálu. Jak vypadá současná soupiska kapely? Máte aktuálně takové složení, aby s tím šlo koncertovat? Koukal jsem, že jste před pár dny na Facebooku hlásili přijetí nového bubeníka…

Pro úplnou  představu bývalých spoluhráčů:
2008 Doom basa live
2008-2013 Danny kytara, basa live, Zkušebna u Rokycan
2010 Vlad Blasphemer basa live, plus nahrál basu na „Total Mayhem“, základ bicích nových skladeb a zkušebna v Žatci
Vlad Necromaniac bicí + Onslaughter bass live 2013
2014 Lord Enthermontth kytara live

Co se týká současné sestavy,tak jsem dal do kupy tyto lidi:

Významná posila je Karol druhá kytara, Azmodan 5-strunná basa a největší přínos je příchod bubeníka Skulla, ten má za sebou Krabathor 1996-2003 – o lepší sestavě se mi ani nesnilo.

Současná sestava:
Heretic (ex Darkness of Hell) – Zpěv
Lord Obst (ex Apophis, Hellocaustor, Darkness of Hell) – Kytara
Karol – Kytara
Azmodan – (ex Eledhell, ex Pergamen) – Basa
Skull (ex Krabathor, ex Martyr, ex Bad Face) – Bicí

Kapela je ve výcviku a ve fázi tvorby nového materiálu. Plán je, aby v lednu 2016 byla kapela připravená na live akce. Přišlo pozvání na turné do Itálie a Brazílie.

Bloody Lair - Behind the Gates of Terror

Mezi vaší letošní deskou „Behind the Gates of Terror“ a předchozím „Total Mayhem“ uběhlo pět roků. Proč to trvalo tak dlouho, než třetí album vyšlo? Hádám, že se na tom asi nějak podílela právě ta proměnlivá sestava, je to tak? Kdy přesně začal materiál vznikat? V bookletu se píše, že nahrávání a mastering probíhaly v období mezi říjnem 2013 a červnem 2014, takže to vlastně trvalo tři čtvrtě roku, než vyšla kazeta, a víc jak rok, než se objevila CD verze – proč tahle prodleva?

Pět let uteklo jako voda. První rána byl odchod Necronusse. Ztratil se rok. Nehrálo se živě, nebyla nová tvorba. Rok zdržení v životě kapely je hodně. Když se to zase rozjelo, tak odešel bubeník i kytarista. Předtím bylo málo času na zkoušení. Všichni se potýkáme jako každý s problémy života. Práce, rodina. Já navíc hrál v Hellocaustor, kdy jsme hodně koncertovali. Bloody Lair byla upozaděna. Dále mám složité povolání a dvouletého synka. A času na hraní je a bylo málo. A když není sestava, odchází i motivace. Naštěstí jsem nechtěl Bloody Lair nechat zemřít a pustil jsem se do studia. Stálo mě to hodně úsilí. Co se týká tvé otázky na časový rozsah pořízení poslední nahrávky, tak v říjnu 2013 se začalo nahrávat. V únoru 2014 byla hotová hudba. Od března do června jsem se dohadoval ohledně finálního zvuku  a masteringu. Dlouho se řešil vydavatel a jak udělat finální grafiku. První se ozval Black Bunkker z Německa a udělali profi kazety s obalem, který navrhnul Heretic. CD se udělalo samonákladem a s obalem, který jsem navrhnul já. Grafiku obstaral Lord Morbivod z Trollech.

Vzhledem k tomu, že „Behind the Gates of Terror“ tedy vlastně bylo dokončeno již v červnu 2014, asi má smysl se už zeptat – jak to vypadá s dalším, čtvrtým albem? Bude další deska trvat zase pět, anebo bude tentokrát ten rozestup kratší?

Na „Behind…“ jsou opravdu staré věci z let 2011-2012, které jsem chtěl zachovat. Samozřejmě mám nové nápady. Mou prioritou je nyní postavit kapelu a sestavit playlist na live akce pro podporu posledních tří desek. Další věc je nová tvorba. Chtěl bych jít do studia na konci roku 2016. O vydání nové desky jsme jednali nedávno s někým v Argentině a Brazílii.

Bloody Lair

Mimochodem, nemáte v plánu také nějaké neřadové počiny (ať už třeba EP, splitko, živé album nebo cokoliv dalšího)? Anebo se hodláte soustředit jen na dlouhohrající desky?

Já bych rád stihnul všechno. Bohužel čas je teď naším největším nepřítelem. Chtěl bych živé album, ale to zase musí být čas a solidní zvukař.

Proč vlastně mají MC a CD edice „Behind the Gates of Terror“ odlišné obaly?

MC obal dělal Heretic na konci roku 2014. V červenci vyšlo samonákladem CD na kterém jsem chtěl mít jinou grafiku. Stejná grafika jako na CD bude i na vinylové edici.

Na „Behind the Gates of Terror“ mě takřka okamžitě zaujala jedna věc, a sice že booklet a zpracování CDčka jsou na mnohem vyšší úrovni než u prvních dvou alb. Booklety „Vzestupu zla“ i „Total Mayhem“ jsou hodně úsporné; u „Total Mayhem“ dokonce nejsou přítomny ani žádné informace o nahrávání nebo cokoliv jiného. Byl to tenkrát záměr to udělat minimalisticky, anebo šlo spíš o náklady? Mimochodem, jsou někde k dispozici texty prvních dvou alb, když nejsou ani v bookletech?

Minimalistické obaly prvních dvou alb byl skutečně záměr. Já tam toho chtěl více. Necronuss nechtěl nic. Lord Ghrom dělal grafiku. U posledního alba mi bylo jasné – a nemýlil jsem se – že to půjde zejména do zahraničí a bude prorážet tu hlavní vlnu povědomí o Bloody Lair ve světě. Takže prozíravě jsem tam dal všechno, co jsem mohl. Překlad mi udělal kolega Australan – tak aby to mělo v angličtině smysl. Byl to velice důležitý krok. Texty jsem schopný na vyžádání dodat. Nikde jinde se snad sehnat nedají.

Musím se přiznat, že mě na „Total Mayhem“ a „Behind the Gates of Terror“ trochu „dráždí“ jedna věc. Texty jsou v češtině, což mi přijde jako dobrá volba, ale proč jsou názvy alb i všech písniček anglicky? Že jsou třeba v bookletu poslední fošny překlady textů do angličtiny, to chápu a proti tomu nic, ale proč se ty songy jmenují anglicky, když mají české texty?

Z jednoho prostého důvodu. Už v době, kdy nám vydali „Total Mayhem“  u War prods v Portugalsku a Darkness of Hell – „Under the Flag of Hate“ v Mexiku u AL prods, mě bylo jasné, že bude o naší hudbu zájem více v zahraničí, než v Čechách. A protože jsme češi, odmítáme zpívat anglicky. Ale těm zahraničním fanouškům tímto alespoň dám trochu představu o čem se zpívá. Tak alespoň název skladby je v angličtině.

Než dospějeme ke konci, měl bych ještě pár dotazů, které jsou tak trochu mimo koncept předcházejících otázek. První věc – co pro vás (tebe?) znamená film „Spalovač mrtvol“? Úryvky z něj jste použili již několikrát – proč to? Hodláte ještě někdy použít nějakou další pasáž ze snímku? Dojde někdy i citace jiných filmů? Co takhle natočit nějakou skladbu či snad dokonce rovnou celou desku inspirovanou „Spalovačem mrtvol“?

„Spalovač mrtvol“ jsem do nedávna nebyl schopný dokoukat do konce. Teď jsem na něm závislý… V první řadě mám z tohoto filmu opravdu kulturní zážitek. Je tam celá plejáda výborných herců, byť jen v krátkých šotech a malých roličkách. Obdivuji Rudolfa Hrušínského celkově jako herce a člověka. V tomto filmu je naprosto úžasný. Taktéž režiserká práce Juraje Herze je bezkonkurenční. Film je dosti sugestivně ztvárněn. V neposlední řadě dějové zasazení do protektorátní doby atd. je velice zajímavé. O temných dojmech a ponurosti tohoto díla ani nemluvě. No a když to vezmeme z veselejší stránky, dialogy a zejména monology jsou naprosto kultovní záležitostí. Pan Kopfrkingl je prostě náš otec… Samozřejmě dají se z tohoto filmu využít další úryvky, ale ty už jdou do humoru, nebo i extrému a s tím se musí opatrně pracovat… a já potřebuji něco mezi tím… Samozřejmě jako zdroj dalšího materiálu chi využít i film „Kladivo na čarodějnice“… protože tam je toho taky dost k pobavení a zároveň z toho mrazí a přesně cítíte tu strašnou dobu… A Kemr, Lohniský a spol… KULT

Bloody Lair prezentují takovou tu agresivnější a čistokrevnou formu black metalu. Jak se ale díváte ostatní druhy žánru, které se té původní formě stylu hodně vzdálily? Ať už je to třeba klávesový black metal anebo různé experimentální, progresivní či avantgardní odnože – co si o tom myslíte? Líbí se vám i takový black metal, anebo vás to neoslovuje, ale respektujete, že to existuje? Anebo snad vyznáváte takové to legendární heslo Maniac Butcher, „No keyboards, no female vocals, only pure black metal“, a takovéhle věci za pořádný black metal ani nepovažujete?

No tak Maniac Butcher to řekli jasně a já mám stejný názor. Je to světová kapela. Nebýt Maniac Butcher není Bloody Lair. Samozřejmě všechno má svůj vývoj. Já osobně teď v poslední době  už moc black metal neposlouchám. Teď mám období a jedu poslední desku Gorgoroth a Marduk, byl jsem i na koncertech a pro mě osobně je to perfektní, co ty chlapi dokážou… Jestliže se vzdálily některé kapely stylu tak už to není black metal. Člověk znalý věci ví, že black metal je jenom jeden. Já osobně tyto kapely nevyhledávám. Na druhou stranu ať si každý dělá co chce, a jestli to má své fans, tak pro ně je to jenom dobře. Je pár vyjímek. Kdysi jsem obdivoval pražáky Rites of Undeath, byl to black-death s klávesy a to se mi moc líbilo. Pak se po nich slehla zem… Já moderním progresivním metalistou asi nebudu nikdy… Čím jsem starší tak nacházím klid v heavy metalu a i v tom českém… Je mi jasné, že Bloody Lair není asi úplně čistý raw black metal, je tam hodně death/thrash prvků. Není tam nic převratného, ale je to přímočará věc s jasným názorem a když se bude pracovat na hudební kvalitě, myslím, že potenciál do budoucna to má. Jsem přesvědčen, že z tohoto směru neuhneme dokud budeme fungovat.

Bloody Lair

Ty i Heretic jste spolu dříve hrávali také ve smečce Darkness of Hell. Ta v roce 2012 vydala desku „Under the Flag of Hate“ a pak se po ní slehla zem. Proč byla činnost ukončena? Myslíš, že někdy dojde ke vzkříšení Darkness of Hell, anebo je tenhle projekt dočista mrtvý?

Darkness of Hell nebyla moje kapela. Tam jsem přišel jako poslední na žádost Vlada Blasphemera, který jim od roku 2009 bubnoval a viděl v tom veliký potenciál v té době. Kapelu si založili asi 16-17 letý kamarádi, kteří byli po mém soudu dost schopní Jasper – kytara / Heretic – zpěv. Ta hudba měla něco do sebe. Já tam začal hrát na basu. Hrozně mě to bavilo. Jestli to bylo tím, že to byla kapela ze Žatce, nebo že v ní hráli démoni, Darkness of Hell mělo lesk. Byl to oldschool jak prase a perfektní. Odehráli jsme jen asi 5 koncertů. V roce 2010 se nahrála deska „Under the Flag of Hate“. A na můj popud to okamžitě vydali v Mexiku u American Line Productions v r. 2011. A to ještě čekali půl roku, než jim pošleme grafiku. Věc nevídaná… No ale to už se to celý začalo v roce 2012 hroutit z důvodu nezájmu vůdčí postavy – kytaristy Jaspera. Prostě na to začal srát. Blasphemer měl taky svoje nálady, Heretic prohlásil taky pár kravin a já je pak všechny zkoušel dávat dohromady, protože o tu kapelu byl zájem a veliké ohlasy na CD. Oni už spolu prostě nekomunikovali. Nakonec to šlo celý do hajzlu. Naštestí vyšla alespoň deska. Já tu kapelu nemám vůbec právo nějak křísit či něco podobného. To je vůle zakladatelů. Tý kapely mi bude do smrti líto.

Poslední otázka bude trochu jedovatá… v minulosti bylo jméno Bloody Lair mnohde dáváno do souvislosti s NSBM. Jestli si dobře vzpomínám, tak vám byl kdysi právě z tohohle důvodu zrušen původní profil na Bandzone, taky jste byli zmiňováni v jednom článku na webu Antifa, a dokonce i na Last.fm vám tam visí tag „nsbm“. Ať nechodíme kolem horké kaše… mají nebo měli Bloody Lair někdy něco společného s NS – ano, nebo ne (a proč)?

Od 13 let poslouchám Landu a Orlík. Sehnal jsem si oba vinyly a nedávno v Bontonu obě original CD. Mám i MC a živáky. Myslím, že v jejich tvorbě měli, mají a budou mít pravdu. Mám kompletní diskografii.

Na mnoha koncertech jsme hráli se Sekhmet, kteří nám moc pomáhali v začátcích, s Moravskou zimou, Ecce Mors – ty hráli normální metalové koncerty, pak jsme hráli se Silva Nigra, Inferno, Sator Marte. Ze zahraničí Kroda, Sunwheel, Kataxu, Absurd, Nargaroth atd atd. A všechny tyto kapely mají své medailonky na Antifa.cz. Tedy NSBM.

V začátcích tvorby jsme samozřejmě pod dojmem z Marduk /kteří v tom jedou mimojiné pořád a perfektně/ měli motiv tvorby válku na východní frontě. Tankovou válku atd. Tanky v erbu a v logu. Všude němečtí vojáci – symbol smrti – war metal…

Na koncerty chodili skinheads a Necronuss je zdravil…

NSBM? Já si nevzpomínám, že by někde v textech bylo něco ve smyslu nacionalismu, národa, vlasti, německého národního socialismu, českého fašismu, antisemitismu či rasismu. Nejsem si vědom žádného „ismu“ vyjma satanizmu v textech a ty si píše Heretic.

Bloody Lair

Asi všichni víme, jaký jsme národ a jaká jsme sebezničující lidská rasa celkově. O národních sebevraždách vyspělých euroatlantických  národů snad nemá smysl diskutovat. A já určitě nemám v úmyslu se těmito tématy zabývat.

Takže, já ani nevím co Antifa vlastně je a kam směřuje. Každopádně na jakýsi vyfabulovaný článek, či udání do klubu, kde se má hrát, či smazání profilu na Bandzone atd jaksi lidé reagují. Od listopadu 89 uběhlo 25 let, ale jak vidno tak udavačství a všechen ten hnus nevymizel.

Abychom to zakončili trochu veselejším tématem, tak nám na závěr řekni nějaký vtip :) Díky za rozhovor a ať se daří!

PŘÍŠTÍ ROK HRAJEME NA WACKEN OPEN AIR 2016.

Recenze

Cruadalach – Rebel Against Me

Komentáře: 2
Cruadalach - Rebel Against Me
Země: Česká republika
Žánr: folk metal / hardcore / world music
Datum vydání: 17.1.2015
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Revolt Without a Name
02. Shiva World Dance Party
03. Stuff that Matters
04. Earth Café
05. Rebel Agaist Me
06. Wolves at the Gate
07. Life Worshipping Bastards
08. Satyros
09. Karma to Burn
10. The Astralnaut
11. Ziemie niczyje

Hrací doba: 40:26

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Co si budeme povídat, nějaké zásadní numero folk metalových kapel se na domácí scéně nepohybuje a ty, které stojí za řeč, bych spočítal asi tak na prstech jedné ruky, které chybí pár prstů. Z těch aktivních mě vlastně napadají jen dvě jména — Silent Stream of Godless Elegy a, tušíte správně, pražská úderka Cruadalach. Osmičlenné komando vydalo před čtyřmi roky plnohodnotný debut „Lead – Not Follow“ a v poslední době je o něm opět slyšet. Jestli je to spíš díky názorové přestřelce s nejmenovaným zinem nebo v poslední době nijak neskrývanému aktivismu členů kapely mi je upřímně volné, protože pro mě je stěžejní především jejich druhá dlouhohrající deska nazvaná „Rebel Against Me“, která vznikla díky crowdfundingové kampani na portálu Startovač. Nakolik je takový přístup košer / fér / nefér / úplně na piču, tu hodnotit nebudu, hlavně díky tomu, že sám nemám v argumentech pro a proti tak docela jasno. Nicméně deska je na světě už nějakou tu dobu a je nejvyšší čas se podívat, jak se jí prořezaly první zuby.

Když jsem nakousl folk metal, pár věcí by bylo asi vhodné hned zpočátku uvést na pravou míru, protože když to vezmu kolem a kolem, metalu jako takového v hudbě Cruadalach moc nezůstalo. Více či méně podle očekávání se kapela přiklonila k energičtější kytarové hudbě a spíš než kov opředený tradičními melodiemi nyní drhne hardcore kořeněný širokou paletou folkových nástrojů. Vlivy nejrůznějších kultur, které se v písních prolínají, dají spíše než na folk vzpomenout na barvitou world music, což je vzhledem k pojetí, kterým Cruadalach uchopili svoji současnou tvorbu, nejspíše mnohem trefnější přívlastek. Kapela rozhodně nestojí na místě a progrese je patrná snad ve všech směrech. Na první poslech je nejvíce znát Radalfův výrazný posun k lepšímu, většina poloh mu prostě sedne a snad se mi nestalo, že by mě nějaký jeho part vyloženě tahal za uši. Spíš mám dojem, že je v čistých vokálech občas zbytečně nevýrazný, což ale vynahrazuje osobitou barvou hlasu. Radalf na to ovšem tentokrát není sám – sem tam si zařve i druhý kytarista Pigboss a v několika případech se připojí i trojice holek z Percival Shuttenbach, z jejichž projevu mě mrazí – a nejinak je tomu i tentokrát.

Z dlouhodobého hlediska je ovšem nejvýraznější změna v kompozici skladeb. Když jsem zhruba rok, dva zpátky někde četl cosi o tom, že na rozdíl od předchozí desky v současnosti kapela skládá docela jinak, měl jsem za to, že to jsou jen charakteristické silácké kecy, nicméně opak je pravdou. „Rebel Against Me“ je oproti svému předchůdci počin mnohem vyzrálejší, barvitější a vyváženější. Rytmická dvojice Lazar–Datel žene kupředu dvojici kytar i slušný arzenál folkových nástrojů, přičemž ani jedna složka není nazbyt. Většina riffů má něco do sebe, nejsou vyloženě jednotvárné ani repetetivní, čemuž pomáhá zapojení dvou kytar. U mě ovšem vede Lazarova basa, která má pár skvělých pasáží (hlavně v titulní písni), případně si příjemně brumlá v pozadí a její nazvučení posouvá desku zase o něco výše. O melodie se většinou stará dvojice houslí a arzenál dechových nástrojů v obsazení Honey – Eliška – Petra, kytary se je ovšem snaží maximálně reflektovat a sem tam přispějí melodičtější troškou do mlýna. Jako celek působí písně kompaktně, pestré přechody mezi tvrdými riffovačkami a melodičtějšími pasážemi zní skvěle.

Potud všechno v pořádku. Jediná věc, která podle mě desku zásadně shazuje, je produkce. Nástroje sice jsou slyšet všechny, hlavně ty melodické jsou po většinu času krásně čitelné – nicméně i tak by to mohlo být mnohem lepší. Když jsou v jeden okamžik slyšet všechny instrumenty, zvuk se ve výškách začíná slévat (a pochybuji o tom, že by chyba byla na straně mého reprodukčního zařízení) a zejména kytary nejsou kdovíjak srozumitelné, především díky jejich nepříliš výraznému zvuku. Takhle že zní nařvaný folk / hardcore? Tohle že je ten rebel stojící proti mně? Vážně? Kruci prdel, vždyť pasáže, které by jinak trhaly hlavy i s páteří díky nevýrazné produkci sotva šimrají na varlatech. Jediné, co skutečně stojí za řeč, je již zmiňovaná baskytara. Jakkoliv se kapela snaží, seč může, nejlépe paradoxně vycházejí pasáže, kde se toho tolik neděje, slovo mají čistě melodické party a jednotlivé nástroje tak na pár chvil dostanou hloubku, jakou si zaslouží. Samozřejmě, mohlo to dopadnout i mnohem hůř, nicméně také mnohem lépe a současný polovičatý stav ve výsledku předkládá nejvypjatější pasáže tak podivně prázdné a bez šťávy, že by se chtělo říct, že kapela skutečně hraje tužku, i když to zdaleka není pravda. To pro mě z „Rebela“ chtě nechtě opět činí spíš seznam položek pro koncertní setlist než desku, již bych si s chutí pustil doma, protože právě živě vynikne skutečná síla, kterou skladby skrývají.

 

Co na tom, že Cruadalach umí zahrát nařachané pecky v čele s „Shiva World Dance Party“ nebo titulní „Rebel Against Me“ stejně jako klidnější „Earth Café“ či takřka epickou „The Astralnaut“, když hudebně zkrátka nevyniknou tak, jak by mohly. Naštěstí většina písní je dobrá sama o sobě a vyložené vaty se na 40 minutách najde menšina – jmenovitě hlavně nevýrazná „Satyros“ nebo „Karma to Burn“. Nijak zvlášť mě nechytla ani závěrečná instrumentálka „Ziemie niczyje“, která je sice fešná, ale svým akustickým hávem mi do zbytku alba příliš nezapadá a spíš mě ruší. Nutno ale přiznat, že svojí procítěností a lehkým patosem naopak dobře doplňuje poselství desky, které se motá kolem lidských hodnot, odporu k válce a konzumu, zaobírá se ekologickými tématy a láskou k životu takovému, jaký je. Možná trochu škoda, že vzhledem k názvům písní jako „Shiva World Dance Party“, „Karma to Burn“ nebo „Earth Café“ Cruadalach nehrají nějaký zhulený stoner rock, neb tematicky by to sedlo jak prdel na hrnec, hehe.

Shrnuto podtrženo, „Rebel Against Me“ rozhodně není marný počin. Působí na mě mnohem lepším dojmem než předchozí „Lead – Not Follow“, nepůsobí tak přeplácaně a nebýt slévajícího se zvuku, v němž se vytrácí to nejpodstatnější z alba, baví mě ještě mnohem víc. Mám ale dojem, že Cruadalach jsou přesně tou kapelou, jejíž písně si vždycky nejvíc užijete živě, přičemž v tomto ohledu funguje „Rebel“ možná i lépe než nejstarší a nejosvědčenější odrhovačky z počátků kapely, což nějaké roztrpčené dojmy z alba do jisté míry kompenzuje.

Recenze

Kryštof – Srdcebeat

Komentáře: 7
Kryštof - Srdcebeat
Země: Česká republika
Žánr: pop rock
Datum vydání: 1.6.2015
Label: Universal Music

Tracklist:
01. Každé ráno
02. Srdcebeat
03. Tak pojď hledat břeh
04. Přiznání
05. Otázky
06. Vysněnokrajina
07. Toužím
08. Mou vinou
09. Invaze
10. Ty a já

Hrací doba: 41:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Barvitě a světově. Heslo, s nímž Richard Krajčo nastupoval v čele své sedmičlenné kapely Kryštof do studia, aby zvěčnili své sedmé studiové album „Srdcebeat“, jehož úkolem není nic jiného, než předčit skvěle přijatý „Inzerát“, je z výsledku znát. O předchozím albu by se dalo říct, že svým způsobem završilo éru, kterou na dosavadních albech utvářel typický Krajčův poprockový rukopis. „Srdcebeat“ je totiž pro Kryštof z určitého pohledu novým začátkem, respektive krokem do ne úplně probádaných území a jejich snaha otevřít se širšímu publiku (pokud je to v rámci našich končin vůbec možné) je z nového alba znatelná daleko víc, než tomu bylo na dosavadních počinech.

Kdo by to byl řekl, že kapela, která začala svou kariéru v 90. letech v Havířově a která prorazila před takřka 15 lety prostřednictvím otřesné „Lolity“, se postupem času stane na jednu stranu zřejmě tím úplně nejukázkovějším případem prázdnoty české mainstreamové hudby, avšak na druhou stranu asi nejlepším úkazem toho, že ten český rádiový pop rock se dá s jistou dávkou rezervy i u nás udělat na takřka světové úrovni.

Odhodím nyní averzi, již chovám k této kapele, protože jejich hudba mi prostě nikdy nepřišla ničím natolik zajímavá, abych se jí musel ve vlastním volném čase nějak obšírněji věnovat, ale soudě na základě nového alba bych se nebál přirovnat Kryštof až někam k britským uplakánkům Coldplay. Křiklavě barvitá nahrávka „Mylo Xyloto“ a poslední „Ghost Stories“ jako by stály Krajčovi modelem a nemůžu se zbavit pocitu, že právě do pozice Coldplay se Kryštof svou novinkou snaží tak trochu stylizovat.

Jestli to vypadá, že přirovnání v předchozím odstavci myslím jako pochvalu, tak opak je pravdou. Novinka je mi svou sluníčkovou náladou a snahou o vměstnání až tanečních rytmů do vcelku obyčejných odrhovaček se stupidními texty proti srsti. Pokud si tak „Srdcebeat“ postavím proti „Inzerátu“, tak dostává novinka slušně nařezáno, protože aniž by výtvor z roku 2012 byl mou srdcovkou, tak se mi líbil ten vývoj kupředu a třeba jen zapojení zahraničního producenta prospělo tvorbě Krajča a spol. ve všech ohledech a některé melodie díky košatým aranžím získaly zajímavý rozměr.

V tomto ohledu „Srdcebeat“ logicky pokračuje tam, kde úspěšný „Inzerát“ skončil. Myšleno tedy v rovině technického zpracování, protože novinku na rozdíl od prvních alb zdobí opravdu povedený zvuk. Oproti minulejšku znatelné upozadění kytar a zapojení většího množství syntezátorů ovšem podtrhuje už tak lacinou hudební náplň. Což o to, nic proti vývoji, ale ať se na mě nikdo nezlobí, že se mi nelíbí na ploše čtyř minut poslouchat pořád dokola jednoduchý beat a syntezátorovou melodii doprovázenou do nekonečna omílaným lyrickým výplodem „…můj srdcebeat jen pro tebe nechám znít…“. Sorry, ale to opravdu ne. Kryštof ty první singlové věci a titulní skladby nikdy moc neuměli a titulní píseň sedmé řadovky je toho zářným důkazem.

Ona takřka celá nahrávka je plytká a násilně líbivá, že opravdu nevím, co tím chtěl autor říci. Tedy, tuším, ale výsledek tohoto záměru je takový prdelně naivní, že opravdu povedených momentů se na „Srdcebeatu“ dávkovalo pomálu. Úvodní „Každé ráno“ je spolu s třetí „Tak pojď hledat břeh“ nejzajímavější asi v množství zapojených synthpopových aranží. Prvně jmenovaná je pomalejší a atmosférou velmi vlažná záležitost, jež mě ani střídáním poklidnějších slok s klenutým refrénem nezaujala. Bezduchý text to nijak nezachrání. To „Tak pojď hledat břeh“ je skočnější, rytmicky velmi výrazná písnička, na níž mě potěšil lehce bluesový kytarový „riff“ ve slokách, ovšem text, který víc než co jiné připomíná využívání programu na generování náhodných slov, tento moment solidně zabíjí.

Nejhloupější písní, již jsem při poslechu opravdu nemohl vystát, je „Vysněnokrajina“ s debilním textem. Já samozřejmě chápu, že cílem bylo vytvořit skoro až taneční píseň s ve všech ohledech pozitivní atmosférou, ale výsledek je k zblití. Dvojice „Otázky“ a „Mou vinou“ spolu s baladickou „Toužím“ jsou takové nenápadné songy, že kdyby měl „Srdcebeat“ víc položek na finálním seznamu skladeb, tak velmi snadno zapadnou. Při počtu deseti kusů se to říct nedá, ale pořád se nejedná o písně, u nichž bych byl odvařený. Na „Mou vinou“ se mi líbí příjemně zvonivá kytara a věřím, že tohle bude jeden z příštích hitůvek kapely, protože zpěvná vokální melodie bez textu v samém úvodu, jež mi připomíná zmíněné Coldplay a která se bude na koncertech halekat ve velkém, je rozhodně jedním z nejsnáze zapamatovatelných motivů nahrávky.

Kryštof

Výčtem skladeb se pomalu a jistě přesouvám k tomu opravdu pozitivnímu, co lze na „Srdcebeat“ najít. Upřímně přiznávám, že mě překvapila závěrečná „Ty a já“, která se spolu s „Přiznáním“ a „Invazí“ stala asi nejposlouchatelnější písní alba, což je věta, jež by mě při prvním vyslechnutí závěrečné balady z rádiového éteru v životě nenapadla. Melancholická nálada, piáno a letmé smyčcové aranže v pozadí spolu s klasicky neměnným Krajčovým výrazivem není na první poslech žádná výhra, ale slušný text a opravdu povedená atmosféra dělají z této písně můj personální vrchol „Srdcebeatu“. „Přiznání“ je jediná píseň, kde k sobě Krajčo pustil nějakého vokálního hosta, jímž se stala talentovaná zpěvačka Lenny, jež v pro ní netypické češtině a se svým charakteristickým nakřáplým hlasem nechala Krajča daleko za sebou. Povedený duet. Je sice zachraňován charismatem hostující zpěvačky, ale proč ne.

Nejzajímavější kompozice se skrývá v závěru desky a nese název „Invaze“. Rytmicky opět výrazná věc v takřka tanečním rytmu s velkým množstvím dechových nástrojů je správně bláznivá a energická. Navíc, letmý nádech ska nálady v refrénu je překvapením, které se Kryštofům opravdu povedlo, až je škoda, že takových momentů není na desce více.

Víte, už dlouho se mi recenze nepsala tak těžko. Tohle je vlastně její druhá verze, protože ta první vypadala spíš než alespoň vzdáleně seriózní text jako snůška nenávistných hesel směrem ke kapele a jejímu frontmanovi v tom stylu, že album jako takové je prostě sračka jen proto, že jsou to Kryštof. A přestože se předchozí text značně změnil, tak si i nadále stojím za tím, že „Srdcebeat“ je špatné album, kterému chybí ucelenost a jasná myšlenka.

Takhle je to prostě a jednoduše za profesionálním obalem skrytý blábol, jenž těch několik povedených momentů nemůže zachránit. Samotnou formou, jakou se Kryštof na novince vydali, mají možná nakročeno k tomu, aby si jich všiml nějaký zahraniční vizionář a ukecal je třeba i do té angličtiny, jež by vzhledem k lyrickému střevu zpěváka, kytaristy a hlavní persóny nemusela být krokem špatným směrem, ovšem jestli je tato snaha otevřenosti širším masám správná, to si doplňte sami. Já osobně si myslím, že forma, kterou předvedli Kryštof na „Inzerátu“, kde byly kytary stále ještě jedním z hlavních instrumentů a povedlo se jim složit několik velmi dobrých hitů bez takového množství lacině diskotékových nálad, jim slušela více.

Recenze

Bloody Lair – Behind the Gates of Terror

Napsat komentář
Bloody Lair - Behind the Gates of Terror
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: léto 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Opus odium
02. Era of Wrath
03. Satan’s Legions
04. Voice of Blood
05. Infernal Blasphemy
06. Chains of Pain
07. Behind the Gates of Terror
08. Malleus maleficarum
09. Journey into Damnation
10. Outro

Hrací doba: 41:40

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Bloody Lair

Bloody Lair brázdí českým black metalovým podzemím už nějaký ten pátek. Občas jsou vidět trochu víc (vzpomínám si, že jeden čas bylo jejich logo na plakátu pomalu každé druhé black metalové akce), občas třeba na pár měsíců zmizí z očí (dost často třeba kvůli rotující sestavě, jejíž jedinou stálicí od úplných začátků je kytarista Lord Obst), nicméně obecně vzato stále fungují a tu a tam své fungování stvrdí i vydáním řadové placky…

Až do letošního roku měli Bloody Lair ony řadové počiny na kontě dva. Debut „Vzestup zla“ spatřil světlo světa v roce 2009 ve velmi omezeném nákladu (tuším, že nějakých sto kousků, jestli si dobře vzpomínám) a o rok později na něj navázala druhá fošna s názvem „Total Mayhem“. Poté se Bloody Lair co do studiové tvorby odmlčeli na celých pět let, aby ono mlčení konečně prolomili v letošním roce s třetím dlouhohrajícím počinem „Behind the Gates of Terror“. Ten vyšel nejprve na jaře na kazetě u německého labelu Black Bunker Productions v limitaci 100 kopií, kterou před nedávnem doplnila taktéž CD verze (500 kopií) ve vlastním nákladu skupiny. Tak pojďme na věc…

Stylově samozřejmě Bloody Lair neuhnuli vůbec nijak (nepočítáme-li o malinko čitelnější zvuk), což bylo ostatně vcelku naivní očekávat vzhledem k tomu, jakou formou black metalu se zrovna tahle skupina prezentuje. Bloody Lair vždy vyznávali pravověrný black metal bez jakýchkoliv stylových odboček, bez jakýchkoliv ozvláštňujících či netradičních prvků a bohužel i bez jakékoliv když už ne originality, tak aspoň nějaké osobitosti. Na nedostatečnou míru pravověrnosti se v případě Bloody Lair žehrat skutečně nedá, protože tahle formace je věrna ortodoxnímu pojetí žánru tak moc, že o moc víc už to nejde, ale i s tímhle přístupem se ten black metal stále dá hrát neotřele nebo přinejmenším zajímavě. Tohle však naneštěstí případ Bloody Lair není a právě to je jednou z největších – nebo lépe řečeno ta úplně největší – bolístek jejich hudby.

Jistě, já samozřejmě chápu, že není cílem Bloody Lair jakkoliv posouvat hranice svého stylu, to beru. Ale jak jsem řekl, i žánrově konzervativní a usedlou muziku lze pojmout zajímavě… když nic jiného, tak v black metalu klidně můžete znít jako kopírka libovolné stylové veličiny a bude mi to šuplík, když to bude mít onen pověstný feeling a atmosféru. Nicméně zrovna u Bloody Lair něco takového necítím ani náznakem – pravověrné to dozajista je, ale to je asi tak všechno. Jinak jde o sice poslouchatelnou, avšak zaměnitelnou hoblovačku, která nepředvádí nic, co byste už v minulosti neslyšeli stokrát. Obyčejnou hudební stránkou počínaje, nechtěně úsměvnými klišé texty konče. Novinka „Behind the Gates of Terror“ na tom všem samozřejmě nemění zhola nic.

Na debutovém „Vzestupu zla“ Bloody Lair dokázali album ozvláštnit alespoň jednou hymnou „Yperit“ ve středním tempu, již dodnes považuji za to nejlepší, co kdy kapela napsala (ani na tom novinka nic nemění); na druhé „Total Mayhem“ zase podobnou roli zastávala „Damnation“ a v menší míře i „At the Door of Totally Destruction“ a „Eternal Hate“, jež obě obsahovaly – na poměry skupiny – trochu výraznější melodiku. Na „Behind the Gates of Terror“ ovšem chybí i tohle, díky čemuž je novinka ještě monotónnější a méně záživná.

Úvodní „Opus odium“ začne citací z geniálního filmu „Spalovač mrtvol“: „Nic není v životě jisté – jenom smrt!“ (což ostatně není první využití tohoto snímku – viz „At the Door of Totally Destruction“ z minulého alba). Poté už započne výše nastíněný model black metalu, jenž pokračuje bez jakýchkoliv výkyvů až k finálnímu outru s dalším úryvkem ze „Spalovače mrtvol“. Jediné, co mohu na „Behind the Gates of Terror“ opravdu pochválit, jsou kytarová sóla, která jsou většinou povedená (přinejmenším tedy na poměry desky) a nabízejí ty nejzábavnější momenty – taková „Infernal Blasphemy“ nebo „Chains of Pain“ budiž důkazem.

Bloody Lair - Behind the Gates of Terror

Neříkám, že se Bloody Lair nedají poslouchat. „Behind the Gates of Terror“ je sice zcela obyčejný průměr bez vlastního ksichtu, ale stále se dá bez větších obtíží strávit. Co si budeme povídat, v tomhle pojetí black metalu na našem území existují i mnohonásobně horší kapely (z fleku mě okamžitě napadnou třeba Degoryen, kteří jsou komplet jeden nepovedený vtip), ale to samozřejmě není argument, který by šel přičíst k dobru, je to jen takové konstatování. „Behind the Gates of Terror“ se poslouchat sice dá, ale nevidím jeden jediný důvod, proč by to měl kdokoliv dělat. Je to placka, jež uspokojí leda tak ten druh metalistů, kteří na koncertech řvou „hobluj, píčo!“ a k orgasmu jim stačí jen to, že tam je elektrická kytara. Pokud k takovým nepatříte, pak s touhle deskou nemá cenu ztrácet čas… zvlášť když je to asi nejslabší položka v obecně nijak zvlášť silné diskografii Bloody Lair.

Recenze

Pothead – Jointification

Napsat komentář
Pothead - Jointification
Země: Česká republika
Žánr: grindcore
Datum vydání: březen 2015
Label: Nice to Eat You Records

Tracklist:
01. The Pothead Show Part I.
02. Ganjaleptic Cannabisation of Jointless Weediectomy
03. Massive Weedcake Regurgitation
04. Pothead Family
05. Smokin’ Break
06. Suffocated by the Too Huge Bong Hit
07. Cannabis Caviar
08. Grinded, Rolled & Smoked Out
09. I’ll Make You High
10. Died After Smoking 100 Grams of Weed
11. Vomiting After Oversmoking
12. Jointification
13. Drastical Decomposition of Last Year Harvest
14. Afterweed Brain Deformation
15. Congenital Weedaddiction
16. Breath Like Rotten Weed
17. Weedbeat
18. Joint Against Humanity
19. Stoned to Death
20. Intravenous Consumation of Liquified Ganja
21. The Crackling Sound of Burning Cannabis During Smoking a Joint
22. The Pothead Show Part II.
23. Weed Bisquit (Eatin’)

Hrací doba: 37:25

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Pothead

Pražští grindeři Pothead za sebou mají nějakých osm let činnosti a rovněž takovou tu klasickou neřadovou řádku demáčů a splitek, ale k první řadové fošně to dopracovali až letos prostřednictvím „Jointification“, které vyšlo na jaře. A jak už jen názvy kapely i placky napovídají, moc straight edge poslech to nebude…

Veškerá prezentace a samozřejmě i muzika Pothead doslova přetéká „travní“ tématikou a zhuleneckým humorem. To je asi to nejdůležitější, co Pothead alespoň nějakým způsobem odlišuje od žánrových standardů, které se v případě grindcoru přece jen většinou nesou v gore a/nebo fekálním pojetí (budeme-li se tedy jen o té „sranda“ odnoži grindu, kam spadají i Pothead). Druhým takovým vizuálním poznávacím Pothead znamením pak je jakási stylizace do maskované gangsta „hip-hopové“ crew, takže ve finále je to celé takové sympaticky praštěné grindové ganja ghetto.

Nicméně, v obou případech to jsou takové „vnější“ znaky Pothead, jelikož vnitřně je to pořád především guturální grind a právě v tomhle duchu se nese drtivá většina hrací doby „Jointification“ a také drtivá většina z přítomných 23 tracků. Je to povětšinou šlapavá goregrindová jízda, již sice tu a tam ozvláštní i death metalová těžkopádnost, ale to se děje spíš výjimečně a především – na celkovém rázu nahrávky to nic moc nemění.

Podání  Pothead má ovšem vcelku daleko do nějakého zázraku. Co se týče čistě téhle hudební polohy (jež – jak už padlo – představuje tu největší část toho, co je na „Jointification“ ke slyšení), nejedná se o vůbec nic výjimečného nebo snad dokonce originálního. Jeden song jako druhý, všechno krátké vypalovačky s pekelně hlubokým hrdelním vokálem, jimž do úrovně domácí žánrové špičky přece jenom něco schází. Samozřejmě, nemám sebemenších pochyb o tom, že na koncertech to je určitě prdel a obzvláště v případě, kdy má člověk něco upito, musí jet zábava v plném proudu, avšak na domácí poslech to moc stavěné není. I když… ono to tak je možná správně, protože grind obecně je spíš živá hudba…

Mimoto se na „Jointification“ nachází ještě nezanedbatelné množství inter a meziher, jejichž náplní jsou průpovídky s povětšinou zhuleneckou případně hip-hopovou tématikou. Mezi takové patří třeba „The Pothead Show Part I.“, „Smokin’ Break“ nebo „The Pothead Show Part II.“ a díky úvodním hláškám částečně i „Pothead Family“ a „Drastical Decomposition of Last Year Harvest“. Úplně výjimečně se pak objevuje ještě jeden prvek, a to když do toho grindu prosáknou trochu elektronické spodky – a musím říct, že právě tady je „Jointification“ pro mě osobně nejzábavnější. Bohužel se něco takového ve větší míře nachází jen v 15. kousku „Congenital Weedaddiction“ a zčásti v úvodní části „Stoned to Death“. Samozřejmě, ani v tomhle případě se nejedná o nějaké objevování Ameriky, protože míchanice grindcoru a tvrdé elektroniky už tu dávno byly, ale stále mi to zní svěžeji než obyčejný a nijak zvlášť kulervoucí grind.

Nicméně, nechápejte mě špatně, protože „Jointification“ rozhodně není nějaký průser nebo vyloženě špatné album. I přesto, že k obsahu jen těžko nelze nemít jisté výhrady (pokud se tedy člověk neřadí k nekritickým příznivcům stylu), nakonec je to pořád úplně pohodová placka, jejíž poslech mi žádné velké problémy nedělal, a to i navzdory ne úplně nejnižší hrací době (jasně, stopáž 37 minut má sice daleko do ambiciózních hodinových opusů, ale oproti všem těm dvacetiminutovkám, které jsou v grindu úplně běžnou záležitostí, tam ten rozdíl přece jen cítit je). A ačkoliv vážně nevěřím tomu, že bych se někdy v budoucnu chtěl k „Jointification“ vracet, nakonec proti tomu albu nic nemám, a jestli patříte k fandům grindu, klidně do toho můžete bez obav jít.

Reporty

Vanessa, Schwarzprior

Komentáře: 2
Vanessa
Datum: 1.10.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Schwarzprior, Vanessa

Na začátek letošního roku měla domácí EBM legenda Vanessa původně naplánované halové turné po České republice, které však nakonec bylo kvůli nízkému prodeji lístků v předprodejích zrušeno. Zbyl jen jediný koncert, a to v Praze ve Fóru Karlín. Přesně půl roku nato se Vanessa do hlavního města vrátila, tentokrát ale do klubového prostředí Rock Café. A když se navíc role předskokana ujali ostravští bejci Schwarzprior, jejichž loňský debut „IDDQD“ na naší elektronické scéně udělal (zcela právem) docela vítr, nebylo co řešit a program na první říjnový den byl jasný. Evidentně jsem to tak neviděl sám, protože zájem byl velký a už těsně před koncertem jsem kdesi zachytil zprávu, že na vstupu nebude ani 50 lístků pro ty, kteří si je nepořídili předem. Klub byl tedy dle očekávání narvaný a pořádný EBM kravál mohl začít…

Jako první se slova samozřejmě ujímá ostravská trojice a hned od začátku je laťka sakra vysoko. Jak na pódiu, tak i pod ním, protože Schwarzprior už jméno mají, takže prázdná plocha rozhodně nebyla. Edgar Schwarz a eRP do lidí prali hypnotické rytmy, zpěvák Tomkopf předváděl svoje typické robotické pohyby a samozřejmě i maniakální vokál a vše dokonávala naprosto monumentálně zfetovaná videoprojekce. Někdy těsně před půlkou vystoupení sice Schwarzprior zbrzdily technické problémy s vypadlým zvukem, díky čemuž se nějakých pár minut nic nedělo a jen se přepojovaly kabely, ale naštěstí se nakonec všechno povedlo opět uvést do provozu a Ostraváci mohli pokračovat ve svojí elektronické krasojízdě.

Skladba setlistu nijak překvapivá nebyla, jelikož Schwarzprior mají doposud na kontě jen jednu dlouhohrající fošnu, již zmiňované „IDDQD“, ale to mně osobně nijak nevadilo. Set začal s peckou „Radio Dark Side“, pokračoval s „Frau Dust“ a i nadále zněly další mocné šlehy z debutu, který byl přehrán skoro celý. Nechyběly tedy kusy jako „Situace Star Wars“, titulní „IDDQD“, syrová „Železem rty“, „Smrt láska chcaní“, „Potěšen z masa“, „Móda manýry extravagance“ a finální genialita (možná můj nejoblíbenější track Schwarzprior) „Vidět vodu ze dna“, s níž celé vystoupení skončilo. Možná, že bylo ještě „Disko“, ale to už si takhle s odstupem nevybavím s jistotou.

Každopádně, Schwarzprior zahráli i několik kusů, které jsem vůbec neznal, takže hádám, že šlo o nějaké nové věci (tuším, že byly tři?), a nutno uznat, že všechny zněly parádně a nesly se přesně v duchu kapely, charakteristickou svojskou textovou stránku nevyjímaje. Jeden track byl třeba zpočátku trochu rozvážnější, posléze naléhavý, aby nakonec vyvrcholil v uhrančivém finále, zatímco druhý byl naopak asi tou nejvíc taneční peckou, jakou Schwarzprior mají. Tak či onak, snad to do další placky nebude trvat zas tak dlouho…

Po menší přestávce už nastupují domácí EBM králové Vanessa… bicí, dvoje synťáky, ikonický Samir Hauser na vokálu a… dvě kytary! Jako host se ke kapele připojil Edgar Schwarz ze Schwarzprior na druhou kytaru, jenž ostatně s Vanessou nevystupoval poprvé, protože už třeba na jaře na několika koncertech zaskakoval za Tuzexe, když se kryly termíny Vanessy s Tuzexovou druhou skupinou Smrtislav.

Každopádně, Vanessa v šesti vraždila a koncert uháněl hned od začátku ve vysokém tempu. Narvaný klub Samirovi zobal z ruky a kotel jel na plné obrátky po celou dobu. Místy to byl díky dvěma kytarám sice skoro až metal, ale to mi vůbec nevadilo – hlavně, že to mělo koule! Žádné velké prasárny se tentokrát neděly a jako zpestření show se jen v několika válech objevila tanečnice a v jednom momentě i házení živých červů do publika (po jejichž rozšlapaných zbytcích jsem pak klouzal až do konce koncertu, heh), takže na poměry Vanessy vlastně docela normálka, nicméně i když bylo vystoupení hlavně o muzice (přece jen – ta je pořád tím hlavním), nebyl sebemenší prostor pro nudu.

Podobně jako u Schwarzprior, ani setlist Vanessy nebyl nijak překvapivý, protože zazněl vcelku očekávatelný průřez tvorbou z nové i staré éry, přičemž právě ta současná měla o něco málo navrch. Z poslední řadovky „Antidotum“ tedy padly pecky jako „Dobře organizovaná tlupa“, „Smutný pán“, „Holky z gymplu“, vypalovačka „Fuck B.“ (která zabíjí i na albu, natožpak živě!) nebo „Krev teenagerů“, zatímco z předchozí „Ave Agony“ nechyběl „Fízl na speedu“, „Spolkni ďábla“, „Zrcadla“ nebo „Ahoj, chcípni“. No, a ze starých věcí se objevily namátkou „Jedu do pekla“, „Mikronaut“ (ten ovšem v nové verzi), „Buď Jidáš“ nebo „Flashback“.

Po hodinové metalově-EBM masáži se Vanessa odebrala do zákulisí, ale všem bylo jasné, že konec ještě není, takže po chvíli přišel nástup zpátky, Samir zavelel „ještě jednu a spát“ a přišel „Bisociál“. Nakonec se ale Vanessa vrátila ještě jednou na druhý přídavek, jímž se stal další kultovní a definitivně poslední vál „Kolumbie“. Při jeho začátku bylo mimochodem hezky poznat, že se Hauser v zákulisí něčím trochu „upravoval“, ale tak zrovna u něj by pomalu víc překvapilo, kdyby to tak nebylo.

No nic, dál už není moc co řešit – koncert byl prostě super, což snad bylo jasné už z řádků výše. A myslím tím jak koncert Vanessy, tak i koncert Schwarzprior, protože já jsem užil obě kapely

Recenze

Daniel Landa – Žito

Komentáře: 3
Daniel Landa - Žito
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 12.9.2015
Label: Landa production s.r.o.

Tracklist:
01. Bývali Čechové
02. Modrá obálka
03. Šmouha
04. Neklidné nebe
05. Král Karel
06. To je válka
07. Česká krajina
08. Uruz
09. Lagu
10. Raidó
11. Kejklířovo díkůvzdání
12. Not

Hrací doba: 38:26

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Daniel Landa je svým způsobem docela svérázná postavička českého hudebního rybníčku. Ať už si ale o něm jako o člověku myslíte cokoliv – ať už mu všechen ten jeho patriotismus a lehce trapnou agitaci žerete, anebo jste zarytě přesvědčeni, že to je prašivej nácek – jedna věc se mu nechat musí. Asi jen těžko lze totiž zpochybňovat, že hudební talent Landa má, což podle mě prokázal zejména v počátcích své sólové dráhy. Po rozpadu Orlíku Landa vydal hned několik velmi dobrých desek – vlastně vše, co vypustil v 90. letech, je i zpětně po tolika letech stále výborné.

Postupem času však jeho tvorba začala dle mého názoru diplomaticky řečeno citelně upadat. „9mm argumentů“ z roku 2002 ještě bylo solidní nahrávkou, ale potom už je každá další deska slabší a slabší. Navíc se Landa začal hodně otravně a trochu násilně stylizovat do role čehosi na způsob národního buditele, aby nakonec vše dovršil vypatlaným projevem na Českém slavíku 2012, kde oznámil ukončení své hudební kariéry a transformaci do kouzelníka Žita 44 (wtf?).

Nicméně s tím koncem to asi nebylo tak žhavé, jelikož už loni Landa odjel turné a na letošek naplánoval (asi po vzoru Kabátu) Velekoncert (proběhl 12. září), což byla jedna ze sedmi kejklí (wtf?), které si jako Žito připravil ke splnění. A k této příležitosti si jen tak mimochodem také nachystal nové cédéčko, které pojmenoval… inu, „Žito“.

Popravdě řečeno, mně všechny tyhle kejkle a „žitování“ připadají jako brutální vymaštěnost. Podle Wikipedie to kdosi nazval „krizí identity“ (což je asi formální výraz pro to, že někomu dočista jebe), ale to moje pojmenování je trochu více trefné. A navíc – i když si všechny tyhle kraviny okolo odmyslím, citelně se mi vzdálilo i směřování samotné muziky, pročež jsem měl vydání novinky těžce na salámu. Nakonec jsem sice „Žitu“ („Žitovi“?) dal šanci, ale upřímně řečeno – mohl jsem si to s klidným srdcem odpustit, protože deska Landu rozhodně nevrací mezi hudebně zajímavé interprety… spíš jen prodlužuje nechtěně směšnou křeč, již autor zažívá už dlouhé roky.

Povídání o vlastním albu začnu trochu netradičně, a sice texty, protože právě ty jsou největším kamenem úrazu nahrávky. Nemůžu si pomoct, ale drtivá většina z nich na mě působí buď kýčovitě (zejména ty jakoby „vlastenecké“ kusy… „Neklidné nebe“, „Král Karel“), klišovitě („To je válka!“) anebo regulérně trapně („Modrá obálka“ – wtf?!). Právě místy trochu dementní pojetí lyrické stránky zcela nádherně ilustruje, že Landova soudnost si vzala dovolenou před hodně dlouhou dobou a zpátky do práce se jí evidentně pořád nechce.

Zejména první půle desky mi připadá dočista debilní. Hudebně je to povětšinou utahané a nezáživné… podobná „baladicky epická“ poloha Landovi slušela v době, kdy ještě nějakou soudnost měl a hlavně „jen“ jako ozvláštnění alb, avšak stavět na tom v podstatě většinu nahrávky evidentně nebyl dobrý nápad, což navíc ještě zdůrazňují výše zmiňované nablblé texty. A aby toho nebylo málo, nefungují ani písničky v typickém Landově stylu známém z minulosti. Z první půlky se dá snést maximálně tak „Šmouha“ (byť i ta má tedy hodně daleko do nějakého zázraku), ale zato taková „Modrá obálka“ je přetěžká nuda s vysloveně imbecilním textem. Při vší úctě – když to poslouchám, tak se pomalu stydím za autora, a zároveň nechápu, jak tohle někdo může myslet vážně, protože zrovna tenhle text je naprosto ultimátní přešlap.

Jako první slušnější věc se zpočátku tváří „To je válka!“, kterou napsal Vašek Noid Bárta, což ve mně příliš důvěry nevzbuzovalo, protože když si vzpomenu na některé jeho sólové klenoty, tak mám chuť si ublinknout. Song není žádný zázrak, ale trochu ostřejší (bráno s rezervou) háv po předcházejících zíváčkách působí svěže – ale jen do doby, než se dostaví brutálně nepovedený refrén, který to celé splachuje do záchodu. Ani nemluvě o tom, že opět je lepší neřešit text, protože tohle téma už snad víc generickým způsobem pojmout nešlo.

Druhá půle počinu je naštěstí o něco poslouchatelnější. Landa se začne pokoušet o jakousi řekněme temnější polohu a je to rozhodně příjemnější nuda na začátku. „Česká krajina“ je vcelku na pohodu, ačkoliv nějaká vyložená pecka to také není a v Landově repertoáru patří spíš k průměru… jednoduše kus, který by měl být tak na B straně singlu, nikoliv na dlouhohrající nahrávce. Nejlepšími skladbami na desce jsou dva „runové“ kousky „Uruz“ a „Raidó“… a to jsem si u dříve vypuštěného klipu k „Uruz“ říkal, že jestli tohle bude jedna ze slabších věcí, tak se to album bude dát poslouchat. A nakonec je z toho s asi nejtemnější „Raidó“ vrchol. Tu „temnotu“ však také berte s rezervou, jelikož obecně to je pořád stravitelná pohodička, do okultního black metalu to má fakt daleko…

Nicméně, ani druhá polovina „Žito“ není bezchybná. Třetí „runová“ písnička „Lagu“ je slabší a nepříliš výrazná, ale když nic jiného, alespoň to člověka nijak neobtěžuje. Špatný je až úplný závěr v podobě odrhovačky „Kejklířovo díkůvzdání“ a absolutně nicneříkající „Not“.

Asi je zřejmé, že celková bilance nebude zrovna pozitivní. Jsou tu dva solidní kusy („Uruz“, „Raidó“), ačkoliv ani ty nejsou nic  dechberoucího, několik s přivřenýma očima a s výhradami ještě stravitelných („Česká krajina“, „Šmouha“, „Lagu“) a zbytek je prostě slabota i po přivření očí a všech tělesných otvorů. Všechny ty kecy okolo jsem sice Landovi nikdy nijak zvlášť nežral, ale stará tvorba mě po hudební stránce i s odstupem dodnes baví a líbí se mi. V současné době už však Landa (nebo Žito nebo Žito 44 nebo jak že si to chce říkat) předvádí nezáživný čajíček a slabý dojem z muziky ještě korunuje tím, že se chová a prezentuje jako píčus…

Druhý pohled (Kaša):

Přestože album „Žito“ vznikalo v tichosti a vyšlo takřka bez oficiální propagační kampaně, lepší promo by si Landa ani nemohl přát. Přeci jen na sebe v posledních letech svou mediální sebevraždou prostřednictvím vystupování pod jménem Žito 44 strhl tolik pozornosti, že i člověk, který jeho tvorbu nijak nesleduje, musel zaregistrovat, že se kolem něj v posledních měsících něco děje. A letos toho bylo vcelku dost, takže ve výsledku bylo Žito Tour následované pražským Velekoncertem jen takovou předzvěstí novinkového studiového alba „Žito“.

Otázkou je, jestli se čekání na nástupce velmi slabého „Nigreda“ z roku 2009 vyplatilo. Jak už to tak bývá, odpověď není tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na jednu stranu uznávám, že se mi novinka líbí mnohem více než zmíněné „Nigredo“, které bylo v celé své délce děsný průser, ale myslím si, že výsledek je daleko, opravdu daleko za očekáváními a hlavně za kvalitami starší tvorby, která by se dnes už dala považovat za klasickou. Přiznám se, že by mi ani nevadilo to množství na odiv se vystavujícího vlastenectví a agitace, které z nových textů, jež k údernosti starší tvorby mají hodně daleko, cítím, ale k mé vlastní spokojenosti by se muselo na „Žitovi“ dít něco opravdu záživného.

Pominu-li poklidnou „Lagu“, nabuzenou „Uruz“ a obstojnou hitovku „Šmouha“, které již byly vypuštěny v minulosti a které se mi líbí hodně, tak je novinka taková nijaká. Jedinými povedenými písněmi, které si vypuštěním alba odbyly svou premiéru a které se mi rovněž zalíbily, jsou duet „To je válka!“ a temná „Raidó“. Tím by můj výčet pomalu a jistě končil. Ten zbytek je na někde na pomezí hloupého kazatelství jako třeba v „Bývali Čechové“, „České krajině“ a „Králi Karlovi“, nebo dojíždí na stupidní text, což je případ „Modré obálky“, která je hudebně v pohodě, ale těžkopádný text ji vyloženě zabíjí, až z ní učinil asi nejotravnější věc na celé desce.

Z instrumentálního hlediska není desce co vytknout, protože ve společnosti Vartecký, Antl, Meier a Mařík se dá těžko něco zkazit a dokonce ani vokál Dana Landy mi nijak zvlášť nevadí, ale když ze mě opadla prvotní spokojenost způsobená dlouhou pauzou, tak je „Žito“ albem, které nemá zas tak moc co nabídnout a které budu mít zaškatulkované jako promarněnou šanci na triumfální návrat. Škoda… a to jsem Žitovi, pardon, Danovi fandil.

Třetí pohled (nK_!):

Po sérii prohlášení o ukončení hudební kariéry a zaměření se na Žitovské kejkle by od Daniela Landy ještě před rokem málokdo čekal nové řadové album. S tím průlomem v podobě Žita to ale nakonec není tak horké, takže po úspěšném loňském miniturné a zářijovém megakoncertě přišel čas i na desku. Jaký je nástupce šest let starého „Nigreda“?

Upřímně, velice rozporuplný. Od prvních tónů předělané lidovky „Bývali Čechové“ až po závěrečnou píseň „Not“ se na bezmála 40minutové stopáži Daniel Landa nemůže rozhodnout, co vlastně chce svou novinkou sdělit.

Daniel Landa - Žito

Část „Žita“ tvoří motivační písně inspirované starými germánskými runami. Bezpečným poznávacím znakem všech těchto songů je neustálé opakování jejich názvů před, během i po refrénech. Tato šablonovitost ne vždy prospívá a některé pasáže jsou mezi sebou snadno zaměnitelné. Někdy je také těžké přesně určit, co konkrétně se autor snaží danou písní říci, ale věřím, že většině Landových fanoušků to bude upřímně jedno, protože budou stejně bezhlavě opakovat vše, co jim kontroverzní zpěvák naservíruje.

Některé písně, včetně zmíněné úvodní předělávky, míří cíleně na českou národní hrdost, jejíž propagaci se Daniel Landa v poslední době aktivně věnuje. „Neklidné nebe“ a „Král Karel“ pojednávají o některých význačných panovnících naší historie. Na ně navazuje „Česká krajina“. Přesně tyhle kusy Landovi na novince nejvíce sedí a patrně se jedná o to nejlepší, co může „Žito“ posluchačům nabídnout.

Zbylý čas vyplňují typické „Landovky“. Například „Modrá obálka“ funguje jako výsměch všem dobrým písním, které zpěvák v minulosti složil. Velmi naivní, stokrát ohraný a kostrbatě se rýmující text bez hlubšího smyslu. Takhle vypadá současná tvorba jednoho z našich nejznámějších umělců? „Šmouha“ by měla navazovat na starší „Touhu“, ale místo toho ji sprostě vykrádá a oba songy jsou od sebe těžko rozeznatelné. „To je válka!“ v kooperaci s Noidem ale není špatná a „corová“ podoba jí velice sluší. „Kejklířovo díkuvzdání“ ze všeho nejvíce připomíná „Jen ať to sype“ z minulé desky.

Daniel Landa se při nahrávání „Žita“ obklopil plejádou vynikajících muzikantů, hudební výsledek tomu však neodpovídá. Odmyslíme-li si většinově nezajímavé texty, zbudou nám sice poměrně dobře naaranžované písně, ale ve výsledku většina z nich postrádá jakéhokoliv ducha. Ve srovnání s předchozí promyšlenou tvorbou velké zklamání.

Nenechte se mýlit, sám se považuji za velkého a dlouholetého fanouška Daniela Landy. Podle mého názoru ale měl svou hudební kariéru opravdu nechat spát a vyvarovat se skládání nového materiálu. „Žito“ nemá hudebně ani myšlenkově co říci, a jak se mi minulé „Nigredo“ svým nevšedním vyzněním líbilo, novinka mě nechává zcela chladným. Navíc pořád nevím, zda má fungovat jako agitace za “správné češství”, výlet do historie nebo poselství určené k motivování mas. Promiň, Dane, ale tohle fakt neberu.

Reporty

Kalle, Květy

Napsat komentář
Kalle
Datum: 5.9.2015
Místo: Brandýs nad Orlicí, u pomníku J. A. Komenského
Účinkující: Kalle, Květy

Ani dva týdny neuběhly od doby, kdy jsem tu rozohněně popsal koncertní hnití východních Čech. Chce-li člověk zastihnout nějaké atraktivnější jméno, musí pryč. Praha, Brno, Ostrava, vše kolem 150 kilometrů. U zahraničních spolků logické, u těch domácích – mladých, dravých a jméno si budujících – spíše zarážející. Aspoň je tu ten Brutal. A pár kilometrů odtud i wroclavský Asymmetry, byť za humny. Poslední týdny však nabídly příjemnou změnu. Zatímco Please the Trees ještě chytli doznívající srpnové slunko, Kalle již dorazili v doprovodu frišnějšího září.

A stejně jako prvních jmenovaných se i Kalle ujala jedna z místních multižánrových akcí – „Komenského“ Brandýské mámení, což je událost nejen multižánrová, ale nebál bych se použít i ono – zkreslené a politikou zdeformované – slovo multikulturní. Ne uprchlíci, ne Konvičkovo gestapo, ne. Brandýs nad Orlicí v prvé řadě kulturně žil. Skácelovými verši, výstavami, hudbou. Nežil tak prvně, mámí se tu již od roku 2002. Každoročně tu ožívá celé město, části programu se odehrávají na náměstí, sokolovně či u pomníku J. A. Komenského, jemuž se stal Brandýs na několik perných let útočištěm. Středobodem letošního dvoudenního programu byl právě zmiňovaný pomník. A není divu, letos tu stojí již výročním 150. rokem, tudíž nebylo ani moc co řešit.

Přiznávám, že jsem zahálel a naprosté většiny dvoudenního programu se nezúčastnil. Cíleně jsem přijel až na samotný konec, kdy celou akci přijely uzavřít nejprve roztodivné Květy a poté již zmínění Kalle. Nemám to daleko, a proto vyrážím na kole. Devět už bylo, tudíž venku tma jak v pytli. Začátek skvělý, nefunguje světlo. Nedá se svítit, probíhá oprava a čas běží. Nakonec vyjíždím s polosvítící mrchou, která dvakrát přesvědčivě nepůsobí. Ve městě se ještě držím kraje, poslední domy však znamenají pohlcení absolutní tmou. Nakonec pomáhá ta mobilní věc, která prokazuje proklamovanou chytrost v nejlepší možnou chvíli. Žádná hitparáda z toho displeje nejde, ale což, mám to i s názornou ukázkou šerosleposti. Naštěstí v nepříliš pokročilém stádiu a na místo tak ve zdraví, i když se zpožděním, dorážím.

Prostor hlediště je řešen poměrně netradičně. Dá se jak stát, tak i sedět. Zhruba desetimetrový prostor ke stání pak střídají pečlivě vyrovnané lavičky, které však v tuto pokročilou hodinu zejí prázdnotou. Nejenže je zima, ale právě také vystupují energické Květy, jejichž koncert jsem měl v plánu navštívit v plné délce. Bohužel se vzhledem k výše zmíněným peripetiím nezadařilo a kapelu zastihuji až kolem poloviny setu. Navzdory krátkému 20minutovému poslechu překvapivě nezůstává jen u letmého seznámení a i já, jakožto pozdně příchozí, pronikám hloub. Objevuji těžce definovatelnou alternativně vzhlížející směsici na pomezí folku a rocku zarámovanou lehce bizarní poetikou. Květy i přes všudypřítomnou tmu, jak bývá zvykem, nezachází a sympatický počet příznivců svým neméně sympatickým počínáním naproti tomu rozjasňují. Poklidné pasáže střídají až překvapivě tvrdé kousky, které nenechávají chladnými i ty největší ignoranty. Rozpaky přišly až nakonec, ve chvíli, kdy kapela byla již na odchodu. Místní pořadatel totiž nevydržel a milé Květy nepříliš vybíravě zahnal zpět na pódium. No co měla kapela dělat, odehrála ještě nějakou dvojici songů a byl konec. Ano, možná jsem viděl lepší koncerty, ale Květy zkrátka nenudily. A to ani v momentech hudebního ticha a především závěrečné „děkuji za vaše… (pohlédnutí na místní podnapilou chásku) vyjadřování“ vážně potěšilo.

Na Kalle jsem se tak vydal s výbornou náladou. Ano, skutečně jsem musel kousek popojít, neb vystoupení Táborských hostil zhruba 70 metrů vzdálený sklípek. Malé pódium, ušlapaná hlína a skromné nasvícení. Zkrátka skvělá volba, vhodnější prostor lze pro Kalle najít jen stěží. Pár minut do začátku, doběhnout pro zapomenutou kytaru, pro kelímkové zlato a může se hrát. Hned na úvod tápám. Že by nový přírůstek? Nevím. Z obstojně naposlouchaného a – jen tak mimochodem – výborného „Live from the Room“ to každopádně nebylo. Moc rád tak vítám následující jistotu. „My Lost Child“ je stejně jako z desky skvělá i naživo – stačí úvodní tóny, perfektní zpěv a mráz po mně běhá ve velkém. Zní i další dílky z loňské studiovky, namátkou třeba „Fat Wizard“, „By All Accounts“ či „Fixed in the Morning“, jen má oblíbená „Ten Hours“ nikde. Nakonec však slavím, a to dvojnásob – na „deset hodin“ se přídavkuje. Co dodat? Ať se hrálo intimně či ještě intimněji, Kalle ukázali, že za nedostatky musím na jinou adresu. Vyzdvihnout zaslouží hlavně pěvecký výkon Veroniky, která jen stvrdila, že tehdy s Nod Nod na Štvanici to vážně nebyla náhoda. Menší slabinou byl ve finále snad jen zvuk. Chápu, že zvukař nechtěl přítomné v tak malém prostoru sluchově odbourat, ale přece jen, mohlo se hrát hlasitěji. Všemu je konec, vstřebávám. Následuje ještě rychlá sháňka po vinylu Nod Nod (hurá – byl) a uháním domů. Spokojen.

Reporty

Please the Trees, Tichonov

Komentáře: 2
Please the Trees
Datum: 27.8.2015
Místo: Vysoké Mýto, Náměstí Přemysla Otakara II.
Účinkující: Please the Trees, Tichonov

Víte, na našem maloměstě – Choceň se to jmenuje a nějakých upocených 9000 obyvatel to má – není kulturní situace nejlepší. Zúžíme-li teď okruh „kultura“ na její hudební odnož, situace je ještě žalostnější. Před časy tu v jedné z hospod pravidelně probíhal festival zaměřený na tvrdou muziku a během posledního ročníku se tu ukázali i Tortharry, nicméně to už je minulost. V současné době mimo akcí vyvíjených místní ZUŠ stojí za zmínku ještě charitativní Afrika Fest a kulturní postrach zvaný pivní slavnosti. Znáte to, akce pro celou rodinu. Pivo a skákací hrad v hlavní roli. Pivo, protože pivo. Skákací hrad, protože zdejší dítka nemusí koukat, co udělal s jejich tatínky ten zlý pán za pípou. Vše se navíc odehrává uprostřed přírodní rezervace, což už snad ani nezasluhuje komentáře. Uznávám, že druhý den po konání akce byl z místa konání zase park a nikoli koláž z kelímků, plechovek a zvratek. Na druhou stranu pršelo. A místní Tichá Orlice, to je mocná čarodějka. Jo, a ta muzika? No co, letos tomu „hedlajnoval“ nějaký agrorockový ansámbl ze sousední vesnice, což místní zajisté přijali s nadšením. Už se totiž nemusel platit nějaký ten David Koller jako dřív a stejně jako loni se i letos kulturovalo zadarmo.

I v okolních městech není situace hvězdná a absence bližšího velkého města (myšleno kulturně žijícího, nikoli živořícího jako Pardubice) je znát, nicméně konec letošního léta se jeví velmi sympaticky. První událostí pozdně letní úrody byl vysokomýtský Týden hudby, který bych se vzhledem k jeho 11leté minulosti nebál označit za tradiční. Zastávku si zde v letech minulých naplánovali například (dnes již pro takovou akci těžce dostupní) Dva, Lenka Dusilová, Zrní, Vladimir 518 či žánrově spříznění Prago Union. Kolem a kolem tedy jména na místní poměry výborná. Vše navíc díky solidní podpoře města – ano, tady to má opravdu smysl – zadarmo. Celý týden, nebo chcete-li Týden, je navíc žánrově pestrý, a i když třeba milovníci tvrdší hudby mohou pro její absenci protestovat, je jasné, že ne každý je zvědav na večerní bugr na náměstí. Mimochodem na tom největším čtvercovém v našich luzích a hájích, to jen pro ujasnění, Mýtských jest totiž velkou pýchou.

Nyní už k aktuálním dnům a realitě letošního ročníku. Davy měl zabavit především Michal Hrůza, což se povedlo a dle hlasů místních se tu mělo onoho památného dne sejít na tři tisíce hrůzomilů. Pro mě byl z celého pětidenního týdne nejzajímavější čtvrtek, který skrze Tichonov a Please the Trees patřil (stále ještě) mladé nezávislé scéně, a jenž byl jako jediný okořeněn i mou ctěnou návštěvou.

Roli prvního vystupujícího přijali již zmínění Tichonov, na Bandzone se skrývající pod všeříkající škatulkou alternative-indie. Vyklubat se z toho tedy mohlo úplně všechno. Z „úplně všechna“ nakonec vylezl relativně příjemný oddych na pomezí indie popu a rocku. Jednotlivé skladby nepůsobily nikterak komplikovaně, a i když mě výrazněji nezaujaly, poslech to byl příjemný. Tichonov to solidně hrálo, dvojici vokalistů pro změnu zpívalo a nezklamal ani čitelný zvuk. Koncert ovšem zásadně ovlivnilo publikum. Že čtvrteční podpódiová realita nebude řádově tisícová, bylo zřejmé. Avšak na obraz složený z kapely a nějaké dvacítky zbloudilých jedinců se dívalo smutně. A byť se dítka brázdící na tříkolkách místní plochu neplánovaně starala o alespoň pocitovou výplň prostoru, nestačilo to. Samotní Tichonov se ale s výrazně ztíženými podmínkami vyrovnali s nadhledem a ctí. Zda to vše bylo nakonec smutné/veselé, zamlklé/sdílné či dobré/špatné, nevím. Ono takové oboustranné trápení – byť navenek obalené úsměvy – dost dobře hodnotit nelze. Nakonec jsem ani já do konce nevydržel a po nějakých dvou třetinách setu odešel. Místní putyka však nebyla špatnou volbou a nakonec poodhalila i některá šokující federální tajemství: Češi jsou v EU již od roku 2001 a Slováci platí čtyři vypité kousky za cenu tří. Ku nelibosti obsluhující, jež na čtyřčlennou partu sesílá hromy i blesky. A že tedy divo bijú.

Návrat na místo činu jsem naplánoval na půl devátou večerní, jež znamenala jediné – nástup Please the Trees. Po zkušenosti s Tichonov nebylo záhodno očekávat mnoho. O to příjemnější bylo již z dálky sledovat početné publikum, s tím Tichonovským co do počtu jen stěží srovnatelné. Přiznám se, že větší studiové zkušenosti s Please the Trees nemám a pár věnovaných náslechů před koncertem bylo veskrze informativních. Ne však výrazně nápomocných při samotném koncertě, neb tomu, co se onoho večera začalo valit z repráků, já říkávám překvapení. Please the Trees jsem si z oněch poslechů zafixoval jako přístupný indie rock, zhruba ve stylu, kterým se naživo prezentovali právě Tichonov. Jenže studiovou přístupnost živě vystřídala nečekaná komplexnost a touha provázat veškeré motivy do jediného hodinového celku. Skladby přechází bez jakéhokoliv přerušení jedna v druhou, gradace střídá gradaci a ke stavu pohlcení stačí jen pár minut. Takovéhle Please the Trees jsem chtěl vidět. Nevím, co se hraje za skladby, netuším, jak velkou část setu tvoří songy z nového alba. V tu chvíli na tom nesejde, bavím se skvěle. Z intenzity se slevuje až ke konci. To jsou už Please the Trees pryč, zatímco publikum chce víc. Nášup i přes narušení plynoucí plochy úspěšně vytleskán, minuta dává minutu a já začínám pozvolna bilancovat.

Srovnávat koncerty Tichonov a Please the Trees nemá valný smysl. První jmenované enormně oslabily prořídlé řady a do jakýchkoliv soudů bych se pouštěl jen velmi nerad. V případě Please the Trees je rozsudek jasný. Usvědčeni ze skvělé koncertní fazóny a vinni za mé překvapení, že i v našich východočeských končinách se mohu dočkat prvotřídního koncertu.

Recenze

Gutalax – Shit Happens

Napsat komentář
Gutalax - Shit Happens
Země: Česká republika
Žánr: goregrind
Datum vydání: 13.7.2015
Label: Rotten Roll Rex

Tracklist:
01. Dick Dip
02. Vylízání hnědky stokilový štětky
03. Toi Toi Story
04. Fart Fart Away
05. Cock Corn
06. Nature Mature
07. Smoked Ass with Diarrheal Sauce
08. Shit Demon
09. Dildo Pytlík Lord of the Brown Ring Dildo Baggins
10. Šoustačka zezadu s papouškem kakadu
11. Hot Dick
12. Rectal Orakle
13. Brothers in Ass
14. Vytáhli mi z čokooka metrového streptokoka
15. Hairytails
16. Shit ‘Em All

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Jihočeská parta fekálistů Gutalax svého času vletěla na grindovou scénu s rychlostí průjmu a hodně rychle se dostala do podvědomí příznivců žánru, u nichž si získala dost solidní oblibu. Vlastně se v tomto případě není moc co divit, jelikož se do toho Gutalax pustili s opravdovou vervou a ve formě, jaká je pro fandy grindu hodně lákává. Považte sami – striktně nahnědlá image, v jejímž rámci jsou exkrementy alfou i omegou, prudce taneční muzika, hojná koncertní činnost a také trochu zodpovědnější přístup ke kapele, než tomu u grindcorových smeček většinou bývá. Že si tedy Gutalax vcelku brzy na domácím grindovém rybníčku (a vlastně nejen domácím, protože výjezdy do zahraničí u nich nejsou zas tak výjimečné) udělali jméno, to myslím není zas tak překvapující.

Nicméně, svou povedenou prvotinu „Shit Beast“ kapela vydala již v roce 2011. K vyprdnutí jejího nástupce se Gutalax odhodlali až letos, tedy po čtyřech letech, což je docela solidní odstup na to, o jakou muziku se jedná a že ta alba nedosahují ani půlhodinové stopáže. Než si ovšem povíme, zdali to čekání stálo za to, slušelo by se zmínit, že Gutalax s novinkou, jejíž název zní „Shit Happens“, přesedlali od domácích Bizarre Leprous Production k zahraničnímu labelu v podobě německých Rotten Roll Rex, což je v těchto žánrech poměrně zavedené jméno (ačkoliv Bizarre Leprous samozřejmě taky, ale přece jen mi to přijde jako zajímavost).

Popravdě řečeno, ona by ta recenze na „Shit Happens“ vlastně šla sfouknout hodně rychle – stačilo by totiž říct jen to, že novinka jede v nemlich stejném duchu a pojetí jako „Shit Beast“. I kdybyste songy z obou nahrávek náhodně promíchali, rozdíl by poznat v podstatě nešel. Říct něco takového z obecného hlediska není tak úplně pochvala, ale vzhledem k tomu, co Gutalax produkují, rozhodně nešlo čekat nic jiného.

Když to však obrátíme na druhou stranu, tímhle bylo nepřímo řečeno také to, že se „Shit Happens“ svému předchůdci v pohodě vyrovná… aby také ne, když Gutalax vůbec nic nevymýšleli a dál jedou svojí neodolatelně chytlavou chrochtací tancovačku. Zrovna v tomhle případě ta podobnost s předchůdcem nijak zvlášť neškodí, protože co si budeme povídat, Gutalax není tak úplně seriózní kapela a ve svojí tvorbě nerozebírá metafyzicky-filozofická témata – je to jednoduše regulérní prdel a přesně tímhle způsobem funguje i „Shit Happens“. Sice je to nepříliš složité, avšak po čertech zábavné.

Dejme tomu, že tu jsou i tací, kteří „Shit Beast“ neslyšeli, takže stále ještě tápou, o čem že to tedy „Shit Happens“ má být. Ono to sice již vlastně nepřímo zaznělo, ale jednoduše by se to dalo říct tak, že se jedná o taneční grind s kvíkavým vokálem, kde vládnou kraťoučké, zato však nebezpečně skočné pecky… kdyby to nebyli Gutalax, tak bych řekl, že je to deska ve stylu „žádné sraní s mladou paní“, ale vzhledem k oné nahnědlé tématice je zrovna tady toho sraní naopak hodně. Nějaká progrese je na bodu mrazu, ale nadhled a zábava jsou naopak na maximálních hodnotách. A samozřejmě nezapomeňte na zástup nahláškovaných samplů s patřičně hovnovitým zaměřením.

Podobně jako na debutu, i „Shit Happens“ má dvě (a stejné) hlavní hvězdy. Tou první je rytmická sekce ve složení Kebab na baskytaře a Mr.Free za bicími. Právě tihle dva hoši jsou tím hlavním důvodem, proč je muzika Gutalax tak návykově chytlavá. Odjakživa se říká, že je to právě baskytara, která kapele rozskáče celý stadion, a i když Gutalax na stadionech zrovna nehrají, potvrzují tohle rčení do puntíku, protože při poslechu se člověku roztancují končetiny skoro samy. A šlapavé bicí linky dílo zkázy jen dokonají.

Druhou hlavní hvězdou pak z mého pohledu je vokalista Maty, jehož prasečí kvíkání je prostě roztomilé až běda. Vždycky jsem měl pro tyhle grindové chlívky trochu slabost a zrovna tady je to fakt paráda, jelikož tomuhle se již zpěv říkat prostě nedá – to je už čistokrevné chrochtání. Jenže je to prostě brutálně zábavné a do hudby Gutalax padne úplně stejným způsobem jako prdel na záchodovou mísu.

„Shit Happens“ je zcela jistě nepřekvapivá nahrávka. Jedná se však o případ, kdy něco takového vůbec nevadí. I navzdory tomu je to totiž povedená záležitost – komu se líbil debut, ten novinkou nemůže být v žádném případě zklamán.

Druhý pohled (nK_!):

Křemžská grind ‘n’ rollová sebranka Gutalax vytlačila po dlouhých čtyřech letech další řadovku. „Shit Happens“ se má se čile k světu a svým rodičům ostudu rozhodně nedělá. Je plná zvráceností, exkrementů a všelikých jiných skopičin. Naštěstí jen v tom dobrém slova smyslu.

Kdo čekal, že Gutalax vyperou zahnědlé kostýmy a začnou plodit ten nejčistší progresivní rock, spadl v mládí pravděpodobně z višně přímo na kaďák a měl by si nechat naordinovat pořádný klystýr. Novinka zní vlastně skoro stejně jako její starší bratříček „Shit Beast“. Tedy tvrdě, zároveň melodicky a neuvěřitelně chytlavě.

Na „Shit Happens“ a jeho třicetiminutové stopáži nechybí pořádná dávka nadsázky, brutálního vokálního chrochtu a v neposlední řadě také pořádně skočného hudebního doprovodu. Na tuhle muziku se v první řadě výborně paří, a pokud budete mít někdy možnost vidět Gutalax živě (což dnes není žádný problém), rozhodně doporučuji neváhat, popadnout balík toaleťáku a směle vyrazit.

Při domácím poslechu dokáže nový materiál také slušně zabavit. Nejde samozřejmě o žádné kulturní terno – spíše příjemný nenáročný poslech – ale o to více mám ze „Shit Happens“ radost. Tahle deska je svým pojetím dělaná na míru relaxační a uvolněné atmosféře. A lepší názvy písniček jinde určitě nenajdete! Spokojenost.