 |
| Země: USA / Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: F.D.A. Rekotz Tracklist: Hodnocení: 7,5/10
|
Kolem alb Master nikdy nebyl takový ten mediální humbuk, který je pro spoustu jiných, nejen death metalových kapel typický. Nebo alespoň já žádnou výraznou masáž nezaznamenal, což platí i v případě novinky “The Witchhunt”. Nejspíš i tohle je jedním z důvodů, proč alba Master vždy tak nějak plula kolem mne. Samozřejmě vím, co kapela hraje, sem tam si od nich i něco pustím (i když radši sáhnu po klasických starších počinech), ale nemůžu říct, že bych se samou nedočkavostí třepal na každý jejich nový počin. Protože jsem naposledy pořádně slyšel “The Spirit of the West” z roku 2004, což už je nějaký ten pátek, tak se vydání “The Witchhunt” ukázalo jako ta správná chvíle, abych oprášil starší počiny, pustil si těch pár, co jsem v minulých letech úspěšně zazdil, a hlavně se podíval pořádně na zoubek novince s pořadovým číslem jedenáct.
Představovat hlavní persónu těchto amerických nestorů, jejichž útočištěm se již dávno staly naše končiny, je zbytečné jako nosit dříví do lesa, protože Paul Speckmann je natolik výrazný, že už jen svou působností v domácí legendě Krabathor se zapsal do povědomí tuzemské metalové veřejnosti, ale nelze předpokládat, že všichni mají death metal v takové oblibě, takže se to prostě musí. Spolu s ním tvoří současnou podobu Master Aleš Nejezchleba a Zdeněk Pradlovský, kteří Paula doprovázejí již pěknou řádku let. Souhra tohoto tria je bezchybná, a když si k tomu připočtete průrazný a velmi přirozený zvuk, kdy nikdo z nich nemá navrch, ale na své si přijdou jak milovníci chrastivých riffů, tak drtící baskytary, tak máte automaticky půl práce hotovo a na dobrou desku je zaděláno. Vždycky mne u takhle šlapavého a přímočarého death metalu napadne asociace s Motörhead, jen v hutnějším a špinavějším pojetí. Tuhle partu nevybírám náhodně, protože jejich vliv je v některých rychlejších skladbách (“God of Thunder“) cítit stejně výrazně jako kytarové prvky thrashových legend Slayer.
“The Witchhunt” je skrz naskrz ve všech ohledech typické death metalové album americké školy. Při pohledu na obal, texty, vlastní hudební náplň až po zvuk je vše tak klasické, že by se hodilo říct konzervativní. Ovšem nechápejte to jako výtku. Dokud jsou všechny potřebné faktory poskládány dohromady jako jeden celek bez nějakých nedokonalostí a všechno šlape tak, jak má, nemám výhrad. Dokonce ani ke stopáži, která se zastavila těsně za padesátiminutovou hranici, protože těžko bych hledal slabších skladeb, které by narušovaly vyrovnanost “The Witchhunter”. Vážně, jedenáct pecek a je jedno, jestli se jedná o přímočaré death metalové palby s thrashovým nádechem (kytarové sólo se slayerovským nástupem tomu napomůže taky) jako “Another Suicide” nebo zatěžkaná a střednětempá hitovka “Waiting to Die”, kterých by klidně mohlo být víc. Jádrem nahrávky jsou právě ony rychlejší songy, ve kterých celou káru kupředu tlačí bubeník Zdeněk Pradlovský, čímž nechci ostatním upírat jejich zásluhy, ale jeho účelná a přesná hra se mi velice zamlouvá. Paul Speckmann už bude navždy znít stejně a patří mezi tu hrstku death metalových vokalistů, kterého je velmi zatěžko si splést a nepotřebuje k tomu chropot à la Chris Barnes, nýbrž mu stačí zemitý řev, který působí mnohem civilněji. Jak už jsem řekl, těžce se hledají nějaké vyložené vrcholy nebo naopak hluchá místa, protože jednotlivé písně jsou velmi vyrovnané. Mně osobně se velmi zamlouvá titulní rychlovka “The Witchhunt”, obdobně stavěná “God of Thunder” s velmi chytlavým refrénem a “Manipulated to Exterminate”, která se promění od úvodního chytlavého riffu doprovázeného Paulovým mluveným slovem přes štvanou death metalovou řežbu až ke klidnějšímu závěru, kdy skladba odeznívá ve stylu instrumentálního outra. To, že jsem řadu skladeb opomněl, neznačí jejich nezajímavost, ale nemá smysl v každé hledat zajímavý motiv, protože bych nakonec stejně musel vyjmenovat všech jedenáct kousků, jež se na “The Witchhunt” dostaly.
Pravda, není to sice nic nového pod sluncem, ale koho to zajímá, když to parádně šlape. I přes jistou dávku neoriginality, která pramení jak z historie kapely samotné, tak z hudebních vlivů, které kdysi utvářely mysl mladého Speckmanna, se jedná o uvěřitelné a hlavně na nic si nehrající album. Deska takhle úderná, chytlavá a přesto trvanlivá si rozhodně nezaslouží, aby byla házena do stejného pytle s kdejakým průměrem, kterým je scéna v současné době plná. Jak už jsem zmínil, “The Witchhunt” ctí klasické postupy, sází na průbojný zvuk a po kompoziční stránce se taktéž nejedná o žádné novátorství a i navzdory tomu nepůsobí na první pohled vyloženě oldschoolově, i když ten feeling tam cítit je. Jako pozvánka pro mladší fanoušky do starých časů představují noví Master ideální počin a stejně tak by neměli váhat posluchači znalí, kteří si rádi zabrnkají na nostalgickou strunu.
