Archiv štítku: CZE

Česká republika

Recenze

Thorax – Proč věštírny mlčí

Napsat komentář
Thorax - Proč věštírny mlčí
Země: Česká republika
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 17.5.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. MayDay
02. Potopa
03. Beznaděj
04. Předtuchy
05. Je to v nás
06. Proč věštírny mlčí
07. Smrťák
08. Zpovědník pekla
09. Strach
10. Vox Mortis
11. Metuzalém
12. Kletba

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Thorax

Nemůžu jinak, než takhle zkraje recenze počinu “Proč věštírny mlčí” české bandy Thorax uvést kapelu parafrází názvu slavného seriálu a přestavit je jako “mladí a nezkušení”. Takhle to vypadá, i když, jak už to tak bývá, pravda je nakonec někde jinde. Vznik pražských Thorax se totiž oficiálně datuje k roku 2012, takže se samozřejmě nabízí asociace s nezkušenou kapelou plnou skladatelské naivity a průhlednosti. Kapela však vznikla jako spojení pětičlenného komanda, jehož členové již za sebou mají zkušenosti ze svých předešlých působišť, takže se mě záhy zmocnila naděje, že bych od jejich debutového alba mohl dostat porci slušného heavy metalu, ke kterému svádí ne zrovna povedený obal.

Což o to, ten heavy metal, který se občas sklouzne na vlně thrash metalové agrese, tam je. A v míře vrchovaté. Ačkoli o drtivou část onoho melodična se stará především zpěvák Luboš “Rex”, takže na nějaké kytarové kudrlinky plné líbivých momentů, jakožto kontrast k drsnému podkladu rovnou zapomeňte. S tím očekáváním slušného hudebního zážitku už je to však slabší. Nepopírám, že hudebně se v řadách Thorax sešly zkušené a vyhrané individuality, kterým nedělá žádný problém přenést vlastní hudební nápady do praktické podoby, ale skladatelsky nepřináší “Proč věštírny mlčí” nic, co by tady už nebylo. I když to by se ještě dalo zkousnout, ale vlastní hudební náplň má nemalý problém, aby vůbec dokázala zaujmout, takže jsem při poslechu dvanácti skladbového alba měl co dělat, abych jej vůbec doposlouchal do konce. Teoreticky to není špatné, protože skladby frčí v rychlejším tempu na řízných kytarách, o některých refrénech se dá říct, že jsou vzletné, chytlavé a nápadité, ale momentů, kdy si řeknete, že tohle je super, nebo že tahle pasáž má grády, je strašně málo. A to je při dlouhé, skoro padesáti minutové stopáži vražedné.

Upřímně řečeno se mi moc nechce do popisování jednotlivých skladeb, protože bych ve většině případů skončil ve slepé uličce, v níž bych se nechal obklopit výrazy jako zoufalé a nudné. Začnu tedy tím lepším, co se na “Proč věštírny mlčí” vyskytuje, protože toho je míň. Za opravdu vydařené skladby považuji následující čtveřici v sestavě “Potopa”, “Beznaděj”, “Vox Mortis” a “Je to v nás”. “Potopa” potěší kombinací thrashem načichlého heavy metalu s klasickým hevíkovým zpěvem. Tomu nechybí variabilita, protože od zemitější polohy se zpěvák Rex dokáže vyšplhat až k uřvaným výškám. Ty by v některých skladbách mohl klidně vypustil, ale v “Potopě” díky agresivnějšímu hudebnímu základu zní docela na místě a utvrzují nádech celé skladby. V “Beznaději” se ubere z nastaveného rychlejšího tempa, ale to neznamená, že by to bylo špatně. Ústřední řízný riff, který v ostřejších pasážích zhutní, není špatný. Naopak bych řekl, že velmi povedený. Škoda krátkého kytarového sóla, jehož táhlá melodie mi velmi šmakuje a mohla být rozvedená na širší ploše. Vrcholem celé desky se pro mě stala “Vox Mortis”. Skladba možná sama o sobě působí dost jednoduchým dojmem, protože celá stojí na přímočarém riffu, ale je to slušná šlapavá hitovka, v níž se vokál posune do hlubší, agresivnější polohy, která Rexovi sluší a klidně by se do těchto vod mohl pouštět častěji.

Možná si říkáte, jaký že je rozdíl mezi skladbami, jež jsem se snažil vyzdvihnout jako povedené, a těmi, které bych opakovaně slyšel jen nerad. Možná to bude znít paradoxně, ale v podstatě žádný. Je pravda, že některé mají v sobě víc thrashových vlivů (“Předtuchy”, “Kletba”), některé zase dopadly víc jako klasický heavy metal (“MayDay”, “Smrťák” nebo titulka), ale o žádné z nich nemůžu říct, že by měly tu sílu, aby zaujaly. Výše uvedené skladby tak chápejte čistě jako můj subjektivní názor, kdy jsem si na podprůměrné desce dokázal najít nějaké záchytné body, které mi zpříjemnily jinak nezáživný poslech. Jako celek prostě album nefunguje a víc mi dávalo smysl jen jako soubor jednotlivých a samostatných písní, z nichž zaujme jen malý zlomek, ale i tak není problém si pustit slabou “Strach” vytrženou z kontextu, lepší než se k ní propracovat osmičkou obdobných kousků, z nichž nejeden trpí hudební impotencí, což je problém.

Já vám nevím, asi nemá smysl to dál protahovat, protože z výše uvedeného je evidentní, že se mi Thorax netrefili do noty a jejich prvotina propadla. “Proč věštírny mlčí” si určitě najde své posluchače, kteří budou nadšení, ale obecně vzato není ničím jiným než dalším z kupy bezejmenných a podprůměrných děl, pod kterými se země neotřese a na které se rychle zapomene. Mít album poloviční stopáž, tak bych možná mluvil jinak, a ještě před tím, než by mi tahle hudba začala lézt na nervy, by byl konec, ale takhle je to málo povedeného rozmělněno na strašně moc vaty. Bohužel.

Recenze

Asgard – Eleonora: Odhalení jinotaje

Napsat komentář
Asgard - Eleonora: Odhalení jinotaje
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Zrození
02. Eleonora
03. Život honory
04. Chřadnutí
05. Uléhám k spánku věčnému
06. V okamžiku smrti
07. Pitva
08. Pátý květen
09. Tělo v rakev
10. Epilog

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Asgard by se s trochou nadsázky vlastně dali označit i za legendární skupinu, byť legendární ve značně lokálním (doslova městském) měřítku… ale to není myšleno nijak hanlivě. Dokážu si živě představit, že když zpěvák Míra Horejsek přijde v Brně do hospody, řekne zkušenější kolega metalovému mlíčňákovi, který je poprvé na pivu v rockové knajpě, něco jako: “Čum, vole, to je Míra Horejsek z Asgard, Míra je kult!” Co do širšího věhlasu po hudební stránce je to však už trochu diskutabilnější…

Rádoby vtipné intro se smyšlenou historkou z města, ve kterém jsem snad ani nikdy nebyl, pokud si správně pamatuji, je nutné brát s nadsázkou, mělo to sloužit pouze jako takový kostrbatý úvod, když pořádně nevíte, jak začít, když chcete pořád zůstat diplomatičtí, ale zároveň říct, co si myslíte. Samozřejmě proti Asgard osobně nic nemám a nikdy jsem neměl, k tomu není sebemenší důvod, ale vždy mi přišli jako skupina, která onu takzvanou legendárnost těží spíš z toho, že prostě jenom hraje dlouho, nikoliv na základě kvalitních nahrávek. Samozřejmě netvrdím, že se do role nějakého kultu pánové stylizují sami a záměrně, ale nic to nemění na tom, že se tak o nich dost často mluví, přestože toho za více jak čtvrt století vyprodukovali v podstatě minimum a ještě navíc se to málo pohybovalo maximálně v takovém pohodovém průměru, který neurazí, ale zároveň není ničím, co bych měl subjektivně potřebu poslouchat.

Že by novinka “Eleonora: Odhalení jinotaje”, která je celkově třetím dlouhohrajícím albem Asgard, vnesla do tvorby kapely nějaký čerstvý vítr a přinesla nějakou stylovou proměnu, se asi moc čekat nedalo a ani se tak nestalo, což a priori není negativem. Negativem už ale je to, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” i přes nepříliš velký progres se svými dvěma předchůdci prohrává – a to v kontextu toho, že ani první dvě alba nebyla vyloženými opusy, které by člověka posadily na zadní kapsy kalhot, nevěští nic moc dobrého. Pokud bych si vyloženě musel vybrat, kterou nahrávku do přehrávače vrazit, bez většího přemýšlení bych volil “Zlověstné časy”, a kdybych nemohl zvolit “Zlověstné časy”, radši bych si pustil “Kletbu krále Stacha”. Čímž jsem vlastně nepřímo řekl, že “Eleonora: Odhalení jinotaje” je podle mě doposud nejslabší řadovkou Asgard…

…což je vlastně docela paradox, protože po formální stránce je “Eleonora: Odhalení jinotaje” ze všech tří desek nejrozmanitější a vlastně obsahuje nejvíc nápadů, které by se daly označit za zajímavé. To se týká především kytarových melodií, jaké lze slyšet v některých pasážích songů jako “V okamžiku smrti”, “Život honory” nebo v povedeném sólu “Chřadnutí”, což je jeden z absolutně nejlepších momentů celé desky. Nahrávku ovšem dost potápí hned několik skutečností, z nichž nejvíc na ráně jsou ty dvě nejmarkantnější – vokál a zvuk.

Při vší úctě k Mírovi, jeho zpěv je stran samotných Asgard asi největší slabinou desky. Pokud není vokál vyloženě zatažený zpátky, aby působil jako další nástroj (což zde není), pak si myslím, že by to měl být právě zpěv, co dodá hudbě charisma a nějaký ksicht. A to platí i o black metalu, protože i v tomhle žánru jsou bezesporu vokalisté, kteří když svým vřískotem pročísnou muziku, hned celkový dojem posouvají výš. Avšak Míra svým zpěvem mnohdy instrumentální stránku vyloženě táhne dolů. Když se v písničce “Pátý květen” ozve hostující BigBoss z Root, jehož přítomnost na deskách Asgard je už takovým evergreenem, je to skok doslova do jiné ligy. A vzhledem k tomu, že rytmická sekce v podání baskytaristy Paramby a hostujícího bubeníka Herr Millera z Debustrol také nepředvádí vyložené zázraky (byť zde je to na rozdíl od vokálu “v normě”… ačkoliv si myslím, že kdyby desku opravdu natřískal původně zamýšlený Tom Corn z Cult of Fire, Maniac Butcher a Lykathea Aflame, jehož bicí dokážou doslova vraždit, také by to hned bylo úplně o něčem jiném), je jasné, že hlavní hvězdou nahrávky je kytarista Pačess. Ani ne tak co do riffů, které jsou také spíše průměrnější, ale především co do již zmiňovaných melodií, jež patří suverénně k tomu nejlepšímu, co dokáže “Eleonora: Odhalení jinotaje” nabídnout.

Druhým už jmenovaným aspektem, jenž celý výsledek táhne ke dnu, je zvuk, který se podle mě příliš nepovedl. Dovolím si tvrdit, že nějakou soudnost mám, takže od Asgard rozhodně neočekávám nějakou našlapanou a naleštěnou moderní produkci, ale i ten oldschoolový sound jde přece udělat tak, aby to mělo nějaké koule. “Eleonora: Odhalení jinotaje” nezní nějak syrově nebo mrazivě (což by oboje bylo nejen v pořádku, ale dokonce by to bylo super), nezní ani staře (což by mi v žádném případě taky nevadilo, já mám oldschool vážně zcela upřímně rád)… zní zastarale. A to už je problém. I v black metalovém undergroundu jsou více jak 20 let staré desky, které znějí současněji než Asgard v roce 2013. Především mě vyloženě iritují strašně blbě nazvučené bicí, což se projevuje zejména v rychlejších pasážích. A to je všechno docela s podivem, protože třeba i “Zlověstné časy” zněly o poznání lépe, sice pořád oldschoolově, ale byla to taková ta špinavost, která je záměrem a má svůj smysl, kdežto “Eleonora: Odhalení jinotaje” ne.

Tím ovšem výčet toho, co se na albu ne úplně povedlo, bohužel stále není kompletní, byť následující záležitosti už nejsou tak vyloženě fatální jako ty zmíněné v předchozích dvou odstavcích. Mezi ty patří dost odstrašující intro a outro “Zrození” a “Epilog”, především mluvený přednes je naprosto otřesný a upřímně říkám, že i nějakých těch 47 vteřin “Epilogu” mám problém doposlouchat. Na dobrém dojmu nepřidá ani docela dost chyb v bookletu od malého písmena po tečce a někdy trochu (dost) prapodivné interpunkce přes špatně ji/jí až po vyložené perly jako “slybují” (tohle jsem si fakt nevymyslel!). Jasně, můžete říct, že tohle už jsou vlastně prkotiny a že už člověk jen hledá další záminky k odstřelu alba, což do jisté míry pravda být i může, ale nic to nemění na tom, že i takovéhle věci rozhodně spíš zklamou, než potěší.

Asgard

Úplně totálním a extrémním průserem “Eleonora: Odhalení jinotaje” zase není a poslech se tomu věnovat dá, zase bych lhal, kdybych tvrdil, že neznám i mnohem, mnohem horší věci, ale to pořád nic nemění na tom, že ta deska je hodně slabá. Asgard na své třetí fošně jednoduše znějí strašně naivně. To a i další neduhy by se odpustit dalo, pokud by se jednalo o debut vydaný někdy před 20+ roky, tedy v prvních letech fungování Asgard, ale jako nové album čtvrt století fungující formace to prostě neprojde. A pokud bychom nahrávku srovnali se současnou domácí black metalovou špičkou (a že takové srovnání by Asgard jakožto skupina, již mnozí považují za kultovní nebo legendární, ustát měli!), jakou v letošním roce reprezentují například “Omniabsence Filled by His Greatness” od Inferno, “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” od Cult of Fire nebo třeba “Všehorovnost je porážkou převyšujících” od Triumph, Genus, vychází z toho “Eleonora: Odhalení jinotaje” bohužel jako nepříliš povedený vtip. Jasně, pořád jsou mi Asgard mnohem sympatičtější než třeba takoví (stylově i věkově ne úplně vzdálení) Törr, kteří vyloženě těží jen z toho, že tu byli mezi prvními, a jejich poslední album stálo s prominutím za vyližprdel, protože Asgard se ta muzika dá aspoň trochu věřit, ale ani to naneštěstí příběh o Eleonoře Amálii von Schwarzenberg z podprůměru nevytáhne…

Recenze

Kreyson – Návrat krále

Komentáře: 2
Kreyson - Návrat krále
Země: Česká repulika
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 12.10.2013
Label: Petarda Production A.S.

Tracklist:
01. Návrat krále 1
02. Archanděl Michael
03. Stoupáš
04. My jo, a vy?
05. Ztrácím
06. Kde se touláš
07. Možná
08. Otevři oči
09. Dávej, dej
10. Tvá zář
11. Návrat krále 2

Hodnocení:
Kaša – 5/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandzone

Kolem “Návratu krále” tuzemské metalové legendy Kreyson se toho v posledních týdnech napsalo a vyřklo tolik, že mi přijde celkem zbytečné snažit se uvést čtenáře do děje, protože jen letmo musela událost v podobě pátého velkého alba Křížkovy party zasáhnout snad úplně každého příznivce kytarové hudby v našich zemích. Nicméně, musím počítat i s tím, že ne každý dění kolem kapely, o níž se dá úplně bez problémů říct, že ji jedni milují se stejnou vervou, jako druzí nenávidí, sleduje do takové míry, aby věděl o čem je řeč, takže začneme klasicky pěkně zeširoka pohledem do nedávné historie.

O novém albu Kreyson se šušká už pěkně dlouhou dobu. Pokud mě paměť nešálí, tak první “zaručené” zprávy se objevily už v roce 2010, tedy čtyři roky poté, co se kapela po více než dekádě mlčení vrátila zpět na scénu. Trvalo to další tři roky, nicméně kýžená novinka je po osmnácti letech od předešlého “Zákonu džungle” zde a já se jí tak s chutí můžu podívat na zoubek. No, s tou chutí to sice tak žhavé není, protože vynesu trošku zákulisních informací a prozradím, že o tohle album v naší redakci bitka v žádném případě nebyla, ale přehlížet jedno z nejočekávanějších tuzemských rockových alb není úplně ideální stav, tudíž jsem se rozhodl vzít toto břímě na sebe. Názory veřejnosti jsou diametrálně odlišné, takže zatímco řada fanoušků mluví o geniální desce a vysoká hodnocení lítají vzduchem jako kelímky od piva na letním fesťáku, druhá skupina se neštítí výroků o absolutní žumpě a dnu české rockové tvorby. Tak rozporuplný “Návrat krále” je. Já sám nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem se ve svých očekáváních jen utvrdil, ovšem časem se z desky stal takový ten průměr, kterého v našich končinách bylo a bude vždycky dost, což není úplně nejlepší vizitka, ale ruku na srdce, má snad “Návrat krále” potenciál na víc?

Nenechte se zmást reklamními řečmi o tom, že se nahrávalo ve studiu dvorního kytaristy Kinga Diamonda, tedy Andyho LaRocquea, který album rovněž produkoval a mixoval. Ne, že by znělo ploše nebo nějakým způsobem technicky zanedbaně, o tom žádná. Kytary jsou dle potřeby pěkně hutné nebo naopak příjemně melodické a bicí zní plně a živě, takže žádné prázdné bouchání se nekoná. Potěší i hezky čitelná basa, jejíž vytažení do popředí má smysl. Nad tím vším ční Křížek, jenž už má svá nejlepší léta za sebou, ovšem dokud se nesnaží šplhat do neuvěřitelných výšek, které tahají za uši, tak je jeho zpěv úplně v pohodě. I tak se nejedná o zvuk, kterého by se u nás v relativně obyčejných podmínkách nedalo dosáhnout, protože zas taková světová třída to tedy není. Zprasený obal Marka Wilkinsona snad ani nemohl být myšlen vážně, a když, tak maximálně jako negativní reklama, z uměleckého hlediska je to totiž ohavnost první třídy. Když už jsme u té vizuální stránky, tak bych neměl opomenout klip k singlové “Stoupáš”, jehož námět sice nestojí za nic, ale říkám si, že je to pořád lepší, než čtyři minuty záběrů na mocně hrající kapelu někde ve sklepě.

Pojďme ale k samotné hudbě. Celkem devítka nových skladeb, nepočítáme-li úvodní a závěrečné intro / outro “Návrat krále 1 a 2”, trpí klasickým neduhem heavy metalové nahrávky, kdy se celkem pravidelně přechází od písní našlapaných, jimž neschází chytlavá přímočarost, ke slabým kusům, jejichž přítomnost jen kazí výsledný dojem z alba jako celku. Za mě jsou to hlavně balady “Ztrácím” a “Dávej, dej”. Zatímco tu první bych díky pěkné melodii v refrénu byl ochoten vzít na milost, tak ta druhá už je pouze přeslazený patos s otřesným textem. Ty jsou ostatně asi nejhorším aspektem celého “Návratu krále”. To, co před čtvrt stoletím fungovalo jako své době poplatná zpověď, už dnes působí spíš úsměvně. Kolega trefně zmínil “My jo, a vy?”, jejíž text je přehlídkou lyrické hlouposti a shazuje tak slušný hudební podklad postavený na kontrastu šlapavých kytar a příjemné vokální linky, která se v pasáži “Krásné je žít, stoupat k novým zítřkům, a svý plány mít” dotkne bratrských Damiens. Zbytečně působí ještě “Možná”, jíž chybí nosný nápad, který by z ní udělal víc než typickou zábavovku na jeden poslech.

Samozřejmě jsou zde i lepší kousky. Zmíněná klipovka “Stoupáš”, která byla uvolněna jako taková ta první ochutnávka by měla posluchače dobře navnadit, což je od prvního singlu celkem očekávatelné. V mém případě se tomu tak nestalo, takže diplomaticky bych ji oznámkoval jako podprůměr, ale jak jsem se k ní začal při poslechu celé desky vracet, tak jsem jí přišel na chuť. Ostrý riff, který ji vede, lze v různých variacích slyšet u desítek dalších kapel, ale funguje pořád dobře. Kytarové harmonie, které “Stoupáš” v náběhu refrénu zbarvují do melodična, ji posunují trošku jiným směrem a díky tomuto momentu a melodickému refrénu lehce vyčnívá nad zbytkem. On vlastně úvod aktuální řadovky není špatný, protože “Archanděl Michael” je hned na začátku vytasené eso z rukávu. Od úvodního kytarového motivu, který se pak ještě v refrénu zopakuje, přes hbitý riff má skladba silný nádech tradičního heavy metalu s epickým refrénem. Několik poloh, jež se v rámci této písně vystřídají, se spolu neperou a má to tah na branku. Škoda, že se na nahrávce neobjevilo víc takových heavy metalových hymen jako právě “Archanděl Michael”, “Otevři oči” a “Kde se touláš” se zběsilou thrashovou pasáží, jež doprovází kytarové sólo. Tu vlastně kazí jen ty Křížkovy nechutné výšky, které si mohl odpustit, ale jako celek nic hrůzného.

Přestože jsem po prvním poslechu byl rozhodnutý novinku Kreyson roztrhat úplně na kusy, stalo se s přibývajícími poslechy něco, co by se možná dalo charakterizovat jako zvyknutí si, i když nebudu lhát, pokud řeknu, že některé momenty či dokonce celé skladby mě baví. Netvrdím, že se najednou z Kreyson stali mí velcí oblíbenci a že se k “Návratu krále” budu pravidelně vracet i po sepsání této recenze, to nejspíš nebudu, ale tak špatné, jak jsem čekal, to není. Nostalgické album, kterým fanoušci kapely nepohrdnou, nebo ještě trefněji klasický tuzemský bigbít pro odžískované borce, kteří si při koncertu mocně zahrozí a rozdají několik těch paroháčů, avšak z uměleckého hlediska nic, nad čím bych žasl, a protože “Návrat krále” obsahuje téměř půl stopáže vaty, tak je výsledné hodnocení takové, jako je celé album. Průměrné.

Kreyson

Další názory:

S trochou nadsázky bychom mohli říct, že “Návrat krále” je vlastně domácí obdoba “Chinese Democracy”… také spoustu roků od posledního alba (v tomto případě 18), nějaký ten pátek slibované, ale pořád odkládané… a navíc stejně jako u Guns n’ Roses, i v případě Kreyson se rozhodně nejedná o nahrávku, na niž by se vyplatilo čekat takhle dlouhou dobu. Abychom měli jasno, upřímně se přiznám, že jsem nikdy nebyl a už asi ani nikdy nebudu zrovna příznivec Kreyson ani Ládi Křížka, ve skutečnosti mám tvorbu téhle kapely dost na háku a nikdy mě moc nebavila. K poslechu “Návratu krále” jsem přistupoval s tím, že to bude fest špatné, ale ve výsledku to není taková hrůza, jak jsem čekal, sem tam dokonce vykoukne i nějaký vlastně dost dobrý nápad. Takový je třeba v songu “Archanděl Michael” v pasáži, která začíná slovy “Archanděl Michael moc pánů posílá do pekel”, hodně se povedl i refrén jinak kýčovité balady “Ztrácím”, docela v pohodě jsou i nějaké motivy v “Kde se touláš”. Nicméně i v těchto písničkách se jedná jen o pasáže, ne celé skladby… a zbylé songy jsou pak buď průměrný materiál nebo rovnou špatnost, což je případ hlavně ultra-sračkovité patetické balady “Dávej, dej”, která je s prominutím k zblití. Korunu tomu nasazuje extrémně komický obal (doteď nevěřím, že to prostě není prdel, vždyť je to totální hnus!), dost stupidní texty (například refrén “My jo, a vy?” je fakt perla… tomu se chlámu jak blázen při každém poslechu) a nakonec i samotný Křížek, který už na ty výšky při vší úctě prostě nemá, a když se o ně i tak pokouší, tak to dost brutálně tahá uši. Přesto všechno říkám, že bych si to dokázal představit ještě horší a také jsem to mnohem horší čekal.
H.

Recenze

Inferno – Omniabsence Filled by His Greatness

1 komentář
Inferno - Omniabsence Filled by His Greatness
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 29.9.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Pervasion…
02. The Firstborn from Murk
03. The Funeral of Existence
04. Revelations Through the Void
05. The Vertical Fissure of the Most Distant End
06. Metastasis of Realistic Visions

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Pokud bychom se bavili o nejdůležitějších black metalových kapelách z České republiky, asi jen těžko by v tomto výčtu mohli chybět také Inferno, kteří už dlouhé roky patří k tomu nejvýraznějšímu, co domácí čistokrevná podoba žánru nabízí. Přesto se musím přiznat, že dřívější tvorba skupiny mě i přes nepopiratelné kvality nikdy nijak výrazněji nebrala, a přestože i takové “Uctívání temné zuřivosti” rozhodně má něco do sebe, bylo to až Inferno z roku 2009, s nímž mě Inferno konečně dostali. Jako by se formace po příchodu kytaristy Ska-Gula, jenž se ujal i skladatelských otěží, začala namísto čisté agrese soustředit více na atmosféru a propracovanost kompozic. Snad i díky tomu vnímám “Black Devotion” s odstupem času jako přelomovou nahrávku v historii Inferno.

V kontextu aktuální novinky “Omniabsence Filled by His Greatness” ovšem “Black Devotion” působí jen jako takový začátek, spíš jako by se Inferno v roce 2009 jen otočili směrem, kterým chtějí jít, ale až s nejnovější deskou ten krok (ne-li přímo skok) udělali. “Omniabsence Filled by His Greatness” totiž nezní jako nic z toho, co Inferno vydali předtím… tedy, samozřejmě se stále jedná o black metal, dokonce bych se ani v nejmenším nezdráhal mluvit o stále čistokrevném black metalu, nicméně ten rozdíl ve zvuku, celkovém přístupu a do jisté míry i atmosféře je dost markantní.

Jestli se Inferno na “Black Devotion” pokusili svou hudbu trochu zkomplikovat a posunout dál, právě na “Omniabsence Filled by His Greatness” tuto snahu dotáhli do úplného konce a dostali se do pozice, kdy už by bylo v podstatě zavádějící mluvit o pouhých písničkách, protože jako mnohem výstižnější slovo se nabízí “kompozice”. Patrné je to už jen při pohledu na seznam skladeb, který čítá jedno intro a jen pět regulérních kusů, jejichž průměrná délka však přesahuje hranici devíti minut. Důležité je ovšem to, že je takováto stopáž opravdu opodstatněná a Inferno jsou bez problému schopni ji smysluplně naplnit tak, aby muzika nejenže nenudila, ale naopak ještě bavila a člověk si řekl, že přesně takhle to má být, že tomu ta délka padne jak ulitá. Například taková “The Firstborn from Murk” přesahuje 11 minut, což už je slušná porce hudby, ale stejně mi nepřijde, že by tam bylo cokoliv navíc nebo že by té písni prospělo nějaké prostříhání…

Hlavním znakem “Omniabsence Filled by His Greatness” je zcela jistě mnohovrstevnatost, především co se kytarové práce týče. Samozřejmě, deska je rozhodně kvalitní jako celek a všichni členové Inferno odvádějí parádní výkony… řev Adramelecha je klasicky výtečný, byť je jeho vokál poměrně zapuštěný do celku a působí skoro jako další nástroj, Sarapisovi a jeho hře na bicí nejde vytknout zhola nic, mnohdy muziku vysloveně žene kupředu, avšak tou hlavní hvězdou nahrávky pro mě zůstává Ska-Gul, jenž neobstaral pouze elektrickou kytaru, ale i tu basovou (ačkoliv na té se objevují i dva hosté). Je to totiž právě kytarová práce, co z “Omniabsence Filled by His Greatness” činí záležitost vysoko nad běžným žánrovým standardem. Deska je propletena hodně silnými nápady, rafinovanými melodiemi a “skrytými” motivy. To poslední souvisí s onou před chvílí zmiňovanou přítomností mnoha vrstev, které mají za následek to, že i po velkém množství poslechů je v té hudbě stále co objevovat a je možné nacházet nové a nové detaily. Zároveň s tím je ale “Omniabsence Filled by His Greatness” možná až paradoxně přístupná, což není myšleno v jakkoliv negativním smyslu… jednoduše jde o to, že sice i po spoustě poslechů lze najít nějaké to překvapení, ale nepotřebujete trávit hodiny a hodiny, než se konečně rozhodnete, zdali se vám to líbí nebo ne, jelikož v podstatě hned při první protočení fošny vám bude jasné, že před sebou máte výbornou desku, a už hned napoprvé vás to bude bavit.

Intro “Pervasion…” není sice vyložený trhák, ale dokáže na následující tři čtvrtě hodinu příjemně navnadit. Hned od počátku budí asi největší pozornost skladby “The Firstborn from Murk” a “The Funeral of Existence”, jednak proto, že na desce stojí na prvních pozicích, jednak proto, že je Inferno prezentují i živě. Nicméně zbylé kusy za první dvěma nezaostávají ani v nejmenším, a abych řekl pravdu, vlastně jsem si právě v tom “zbytku” našel svůj osobní vrchol “Omniabsence Filled by His Greatness”, kterým se stal úplně závěrečný opus “Metastasis of Realistic Visions”, ale nutno dodat, že úroveň celé nahrávky je natolik vyrovnaná, že vrcholem by vlastně mohla být kterákoliv z pěti kompozic, a je jen na každém, která jemu osobně zachutná nejvíce. Vyzdvihovat však nějaké konkrétní momenty ať už v téhle písni nebo v jakékoliv jiné moc cenu nemá, a to kvůli tomu, o čem se mluvilo už v předcházejícím odstavci – v každém kusu je toho totiž tak obrovské množství, že to jednoduše ani vyjmenovat nejde, a jakkoliv to může znít jako recenzentské klišé, zde se opravdu vyplatí, když si to člověk poslechne sám. S nadsázkou by se až dalo říct, že jeden každý song na “Omniabsence Filled by His Greatness” obsahuje tolik nápadů, že by to průměrné black metalové kapele stačilo na celou diskografii.

“Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která si v letošním roce na poli tuzemského black metalu jen stěží hledá konkurenci… netvrdím, že nemá vůbec žádnou, ale těch počinů, které by se s ní mohly srovnávat a vyjít ze souboje se ctí, je minimum. Tak či onak se ovšem jedná o album, které je hodné kapely, jež patří mezi nejvyšší žánrovou elitu naší země, a zároveň s tím je také “Omniabsence Filled by His Greatness” dle mého skromného názoru suverénně tím nejlepším, co kdy Inferno až do této chvíle vydali. Povinnost pro každého fanouška black metalu… a zdaleka nejen domácího fanouška…

Inferno

Druhý pohled (Ježura):

Před pár lety to byli právě Inferno, kdo mě přesvědčil, že i současná česká black metalová scéna může směle konkurovat zavedeným světovým spolkům, a ačkoli nejsem žádný blackový fanatik, deska “Black Devotion” od té doby okupuje své místečko v mojí sbírce. Navnaděn jejími kvalitami a spoustou slibných indicií jsem tedy od “Omniabsence Filled by His Greatness” čekal další krok vpřed a potvrzení statutu Inferno jakožto jedné z nejlepších žánrových kapel z naší domoviny. A dá se říct, že Inferno tyhle moje tužby naplnili v podstatě beze zbytku. Novinka je jednoznačně vynikající dílo, které sází na atmosférické a okultní pojetí žánru, aniž by však popíralo jeho prastaré základy. Nesmírně důležitou roli zde hraje velmi atypický zvuk z dílny kultovního studia Necromorbus. Napoprvé mi to přišlo trochu divné, ale omyl – zvuk je zde opravdu fenomenální. Sází na ohromný vnitřní prostor, který jako by byl naplněn převalující se mlhou, z níž při pozorném poslechu vyplouvají na povrch vynikající melodie, aby za chvíli v té mlze zase zmizely.

Tento dojem dále pomáhá budovat parádní Adramelechův vokál, který je stejně jako kytary obohacen lehkou ozvěnou a jeho doznívání je vážně lahůdková záležitost. Už už se nabízí shrnutí, že “Omniabsence Filled by His Greatness” posluchače uvrhne do transu, ve kterém se bude moci celých osmačtyčicet minut opájet mocnou atmosférou a táhlými melodiemi, a ona je to do jisté míry pravda, jenže to bych zapomněl na další důležitou stránku věci. Inferno zde totiž stejnou měrou jako okultno a temnou rozmáchlost tahají z rukávu i poměrně chaotickou kytarovou práci, která desku přeci jen posouvá blíž k agresivnějším a posluchačsky mnohem náročnějším black metalovým polohám. A jakkoli nemám problém uznat, že jde o vážně výtečný materiál bez slabších míst, tyhle chaotické riffy zkrátka asi nejsou úplně pro mě, dojem z celku mi trochu rozmělňují a bojím se, že v tom asi nebudu sám, protože tohle opravdu není hudba pro každého (což samozřejmě není výtka, jen konstatování faktu). Přesto mě ale “Omniabsence Filled by His Greatness” pořád ponouká k tomu, abych si ji pouštěl znovu a znovu a v jejích temných vodách objevoval další skryté obraty, které mě posadí na zadní partie. A navíc – čím déle ji poslouchám, tím více tam takových momentů nacházím, a třeba takový úvod jedenáctiminutového opusu “The Firstborn from Murk” je opravdu skvostný.

Je mi tedy trochu zatěžko hodnotit. “Omniabsence Filled by His Greatness” je deska, která má objektivně a s přehledem na 8,5/10, jenže ten můj vlezlý subjektivní pohled na věc mě nutí alespoň půlbod srazit, protože mě to nakonec přeci jen nebaví až tak moc, jak by papírově mělo. Vězte ale, že Inferno nahráli vážně vynikající desku, která i v mých věčně nespokojených očích docílila toho, co jsem si od ní sliboval – potvrdila a navíc ještě posílila status Inferno jako jedné z top českých black metalových kapel, a to – jak už dávno vím – není vůbec málo.
Ježura

Minirecenze

██████ – Demo

Napsat komentář
██████ - Demo
Země: Česká republika
Žánr: post-black metal
Datum vydání: 15.1.2013
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Skvrn – 7,5/10Průměrné hodnocení: 8/10Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Jak asi může vypadat muzika kapely s tak prapodivným jménem jako ██████… tedy vlastně bez názvu, jen nečitelný útvar, jemuž se někdy z technických důvodů říká prostě nic. Ve skutečnosti může jít o opravdu výtečnou záležitost… vlastně ani ne může jít, ale opravdu jde, jak dokazuje letos vydaný demosnímek s názvem stejně prostým, jako je název samotné skupiny, čili v podstatě žádným.

Vezměme to ale od začátku. Ačkoliv se v podstatě jedná o post-black metal, svým vyzněním má demo ██████ relativně daleko k hudbě, kterou si pod tímto pojmem já osobně představím – a to i přesto, že se to zde formálně nachází. Mám tím na mysli – mimo jiné – třeba střídání klidnějších pasáží, které tvoří takové ty typické zvukomalebné plochy, díky nimž jsou všechny ty post-záležitosti tak zajímavé, s black metalovými výbuchy… a zejména obrovský důraz na atmosféru. ██████ jsou ovšem špinavější, uřvanější, neučesanější, neurvalejší. Pokud si pod post-black metalem představíte spíše něco na způsob britských Fen, tak ██████ mají svým vyzněním i myšlenkově a filozoficky mnohem blíže k záležitostem, jakou je například další podobně podzemní domácí projekt Marnost, jemuž se už na Sicmaggot dostalo relativně slušné pozornosti. V překladu to vlastně znamená, že se jedná o black metal silně ovlivněný HC/punk scénou; black metal, který nehrají black metalisté, ale spíš hodně alternativní lidé právě ze scény HC/punku.

Ve výsledku je to ale jedno, protože mnohem důležitější je totiž jiná věc, a sice to, že má demosnímek ██████ obrovskou sílu a nádherně hutnou a uhrančivou atmosféru, která se táhne celým počinem a z oněch 25 minut činí opravdu excelentní zážitek. Silné jsou sice všechny čtyři kusy bez jediné výjimky a vlastně by bylo dost hloupé vyzdvihovat jeden konkrétní z tak soudržného celku, přesto musím zmínit fantastickou “III”, která mě dostane při každém poslechu.

Záležitosti jako ██████ jasně dokazují, že se tu u nás pořád dělá výtečná muzika – stačí mít jen otevřené oči a sledovat i demosnímky.

Druhý pohled (Skvrn):

Plzeňští ██████ hýří pozoruhodnostmi, kam se jen podíváte. Začněme u toho do očí bijícího shluku znaků vyplňující kolonku interpreta. Výborný nápad se však nemá rád v lásce s internetem, která se na takový černý obdélník tváří poněkud nedůvěřivě. Tak podivnému názvu letos nemůže konkurovat ani krkolomně nazvaná deska Duobeticus Homunukulus. Obal je impozantní záležitostí, která se s jistotou stane jedním z hlavních aspirantů na artwork roku. (Mimochodem, jak se takový přebal vyráběl, můžete zhlédnout zde.) Zatím opravdu interesantní záležitost, navíc z našich luhů a hájů, a co samotná hudba?

Ano, termín post-black metal na hudbu ██████ pasuje patrně nejpřesněji, hlavně hutností zahuhlaného zvuku a běsnící atmosférou je tohle demo černému kovu velice blízko. Kapela těží ze souhry různě se prolínajících tří kytar, které a tu a tam utíkají od hutnosti black metalu k post-rockovým náladám, které však za nedlouho vždy odbočí vstříc blacku. Zpěv je zřejmě nejzajímavější složkou dokazující, že hudebníci ██████ zdaleka netvoří jen v black metalových vodách. EP svěže plyne a i já si nedovolím nevyzdvihnout třetí skladbu, v tomto případě pojmenovanou jednoduše “III”. Tohle demo je jako blesk z čistého nebe, nedá se mu prakticky nic vytknout, ale přesto mi tam něco chybí. Možná nějaký větší úlet, delší akustické vložky nebo nějaké ozvláštňující intermezzo, nevím.

Zůstanu tedy spíš při zemi a hodnotím trochu níž než nadšený kolega nademnou. Faktem zůstává, že stále hodnotím kvalitní čtyřskladbové EP, a to při konečném zúčtování pominout nemůžu, i když necelá půlhodinka uplyne jako nic. Pokud ██████ nastavenou laťku udrží a vydají dlouhohrající desku srovnatelných nebo lepších kvalit, jsem připraven hodnotit ještě výše. Jsem si jist, že toto nebylo zdaleka naposled, kdy o ██████ slyšíme, naopak jsem nabyl přesvědčení, že tahle kapela má před sebou víc než zajímavou budoucnost.

Reporty

XIII. století, Skeletal Family

Napsat komentář
XIII. století, Skeletal Family
Datum: 9.11.2013
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: XIII. století, Skeletal Family

Gothic rocková stálice XIII. století je v domácím gotickém podhoubí dobře známá a za legendu platí i v zahraničí, především v sousedním Polsku. Ani tento rok kapela neporušila tradici pražských podzimních koncertů, jen s tím rozdílem, že místo konání se přesunulo z kbelského kulturáku do žižkovského Paláce Akropolis. A stejně jako každý rok s sebou přivezla velmi zajímavý doprovod – minule padla volba na rakouské Whispers in the Shadow, tentokráte byli čestnými hosty slavní Britové Skeletal Family.

Začátek stanovený na půl sedmou mi přišel příliš brzy vzhledem k tomu, že v předchozím místě konání se sice dveře otevíraly zhruba na osmou, hrát se ale začínalo nejdříve o půl deváté s tím, že času je dost. Jenže to jsem si neuvědomil, že Akropolis se nachází v docela husté zástavbě, kde o desáté začíná noční klid, takže se bude začínat v čas, aby obě kapely stačily odehrát hodinový set. Nutno ale podotknout, že i když jsem přišel do klubu zhruba o čtvrt hodiny později, zase o tolik jsem nepřišel. Skeletal Family už byli dávno na podiu a pouštěli do lidí svůj oldschoolový, temný rock. Podle všeho všem členům kapely, snad vyjma baskytaristy, bylo dobře přes padesát, ale stále měli dost energie na rozdávání a elán jim rozhodně nechyběl. Nejvíce pozornosti poutala jednoznačně zpěvačka Anna-Marie Hurst – mírně výstřední čarodějnice s malovaným černým pruhem “à la Zorro” neustále pobíhala po pódiu, houpala se do rytmu, povzbuzovala publikum a do toho stíhala zpívat. Pravda, zpěv ve výškách možná nevybírala s tak ladnou obratností, jak by člověk očekával, ale to se dá prominout vzhledem k věku i tomu, kolik toho má Anna-Marie nazpíváno. Důležitější bylo, že do vystoupení dala kus sebe, bavilo ji to a stále houstnoucí publikum to zřejmě bralo zhruba stejně jako já. Slušně rozjeté vystoupení ale odrovnal vyloženě zprasený zvuk. Takhle nevyvážené nazvučení jsem dlouho neviděl, ačkoliv to nemusí být jen vina zvukaře, nýbrž celého prostoru, který nevypadal, že by byl hudebním akcím nakloněn vhodnou akustikou. Tak nebo onak, jednou výšky trhaly uši, podruhé zanikaly v base a bicích, tu zase nebyl slyšet zpěv vůbec, což pro moje rozjitřené smysly byla novodobá forma tortury. Rozhodl jsem se tedy poslední třetinu vystoupení strávit u baru, který mě mizerným prazdrojem také příliš nepotěšil, ale když nic jiného, tak alespoň zklidnil a mohl jsem zbytek večera dožít relativně bez problémů. Výsledek byl ale i tak poněkud trpký.

Po zhruba půlhodinové pauze se za zvuků intra “Gotiky” odhrnula opona a na pódiu se zjevili XIII. století. Svůj set netradičně otevřeli úvodní písní “Kabaret Voltaire” z poslední řadovky “Dogma”. A netradičních změn bylo onoho večera víc. Ansámbl bratří Štěpánů toho večera na mě působil nezvykle unaveně – hlavně vůdčí postava Petra Štěpána vypadala mnohem unaveněji než v předchozích letech, ačkoliv na poměry většiny kapel “Třináctky” stále hýří energií a síly měly na rozdávání. Oproti předchozím vystoupením ve Kbelích tahal za uši zvuk, i když už nebyl tak zprzněný jako v případě Skeletal Family, kteří to odnesli, jak nejhůře mohli. Největší změnou byl ale jednoznačně setlist. Zůstaly sice fláky jako “Elizabeth” nebo “Justina”, stejně jako novější tvorba zastoupená písněmi “Prokletí domu slunečnic”, “Iglau” nebo “Fénix”, na úkor některých hitovek však dali XIII. století prostor ne tak často hraným písním, které já osobně mám třeba raději než písně vypuštěné. Místo “Nosferatu Is Dead” se tak publikum dočkalo “Nevěsty temnot”, místo “Bela Lugosi’s Dead” přišla “Mystery Ana” a otravný cover “Knockin’ on Heaven’s Door” byl k mé neskutečné potěše vypuštěn bez náhrady. Set byl v duchu předchozího koncertu opět zakončen “Karnevalem” od Olympicu (který je podle mě mnohem lepší než originál), obecenstvo si však vykřičelo ještě jeden přídavek, ale po “Fatherland” byl už opravdu konec. Slušně nabitá Akropole mohla zůstat ještě na afterparty v podání DJe Cyberpagana (taky jméno za všechny prachy), anebo jako v mém případě vypadnout na čerstvý žižkovský vzduch a odebrat se po vlastní trase do dalších klubů, hospod nebo zkrátka a dobře domů.

Škoda tedy zvoleného zvuku, a snad i zvoleného místa. Lepší dostupnost byla tvrdě vykoupena děsným ozvučením, mizerným výběrem na baru a vůbec celkovou atmosférou místa, která je v Akropolis prostě … divná. Kbelský kulturák mi přišel lépe zařízen a v neposlední řadě i lépe klimatizován, nehledě na to, že nebyl nijak limitován desátou večerní – sám nevím, co ke změně vedlo, ale rozhodně ji nijak nekvituji. Kapely zahrály dobře, o tom žádná, přesto byl celý večer podivně hořkosladký. Nevím, jestli za to mohlo moje aktuální rozpoložení nebo okolnosti, které jinak velmi dobrá vystoupení dokázaly bez problémů zazdít. Petr Štěpán a jeho XIII. století opět jednou ukázali, že umí naplnit klub, ale přijde mi, že oproti předchozím koncertům tomu sobotnímu prostě něco chybělo.

Minirecenze

Marnost – Die Hamletmaschine

Napsat komentář
Marnost - Die Hamletmaschine
Země: Česká republika
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 14.4.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / bandcamp

“Die Hamletmaschine” je čtvrtým počinem projektu Marnost a stejně jako ve všech třech předcházejících případech, i tentokrát se jedná o záležitost velice zajímavou a také kvalitní. Skoro by se už pomalu dalo začít mluvit o tom, že co z dílny Marnost vzejde, je zárukou výborného posluchačského zážitku. A to i přesto, že “Die Hamletmaschine” je oproti předcházejícím nahrávkám docela rozdíl a Marnost zde zvolili lehce odlišný přístup.

Tento odlišný přístup bude do velké míry dán také okolnostmi vzniku. Jak je u Marnosti zvykem, znovu jde jen o jednu skladbu delšího rázu, tentokrát ovšem kompozice vznikla jako součást krátkého tanečního filmu “Hamletophelia”, který adaptuje hru “Die Hamletmaschine” (nebo v češtině “Hamlet stroj”) německého dramatika Heinera Müllera.

Co se hudební stránky týče, oproti předcházející tvorbě se mi zdá, že je “Die Hamletmaschine” členitější, možná i promyšlenější a víc se tam toho děje ve smyslu počtu různých motivů a vývoje kompozice, jako by bylo “Die Hamletmaschine” méně postavené na improvizaci. První část se nese v jakémsi kytarovém vazbení, které spíš než do black metalu spadá do hájemství drone. Poté Marnost zvolní a nabídnou několik minut dlouhou, doslova až melancholickou pasáž, která je pro mě asi vrcholným momentem “Die Hamletmaschine”, a to nejen proto, že Marnost doposud něco podobného neudělali. Zní to totiž vyloženě skvěle, zejména rytmika je v této části excelentní a i díky charakteristickému syrovému zvuku zní výsledek výtečně. Závěrečná část se pak nese v duchu black metalu, který je asi nejblíže tomu, co Marnost dělali dříve, jedná se ale o pasáž hodně dobře vygradovanou a i v jejím rámci kapela dokáže kapela nabídnout hodně příjemných detailů, například sice docela jednoduchou, ale maximálně funkční melodii v pozadí v úplném finále “Die Hamletmaschine”.

“Pukající svět” v mých očích zůstává stále nepokořen, protože je v něm to kouzlo prvního setkání, ale i tak je “Die Hamletmaschine” jednoduše úžasná věc.

Recenze

Škwor – Sliby & lži

Komentáře: 13
Škwor - Sliby & lži
Země: Česká republika
Žánr: hard rock
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Supraphon

Tracklist:
01. Ráno
02. Poslouchej
03. Rabujem
04. Popel popelu
05. Vlci v koutě
06. Rychle žít
07. Hlídej ten ráj
08. Vidím svět prázdnej
09. Já lhal
10. My nejsme zlí
11. Nech si zdát
12. To jsem já
13. Sliby a lži
14. Síla starejch vín

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3,25/10

Odkazy:
web / facebook

Škwor budí v posledních letech v naší malé kotlince nemalý poprask a zároveň i rozporuplné reakce rockově-metalového posluchačstva. Jedni je milují za to, že se jim původně jako jedné z mála kapel u nás podařilo zpopularizovat poměrně undergroundový žánr, který byl do určité doby přístupný jen zarytým zasvěcencům. Druzí je za to nenávidí a to hlavně z důvodu, že ona popularizace proběhla na úrovni více než masové, a tak se z nejprve poměrně tvrdé a zajímavé kapely vyklubala obyčejná a uchcípaná komerční mašinka, jež v posledních letech vydává samé prvoplánově podbízivé desky, které jí davy fanoušků samozřejmě žerou i s navijákem.

Na tom by tedy nebylo nic špatného – ono se to totiž s mozkem řazeným na neutrál docela poslouchat dá, jenom se prostě nejedná o nic světoborného nebo nedejsatan nového či inovativního. Dnes je v módě nad hudbou nepřemýšlet a mnoho lidí si prostě rádo jde “někam zapařit”, na což se Škwor evidentně snaží zaměřit a svou současnou produkci tak cílí převážně do méně náročného publika, které je z podobné hudby samozřejmě neskonale nadšené. Takhle to možná vypadá, že mám něco proti nenáročné zábavové muzice a preferuji spíše hodnotnější hudební zážitek. Avšak kdo četl některou z mých dřívějších recenzí, velice dobře ví, že jsem naopak schopen ocenit zábavový prvek jakéhokoliv materiálu a nejsem z těch, kteří se v dnešním světě brakových popkultur snaží ze všeho za každou cenu vydolovat nějaké to umění.

Tenhle přístup se pak zákonitě musí odrazit na oné umělecké (nebo chcete-li, dosaďte si raději výraz “hlubší”) hodnotě materiálu, který Škwor vypouští do světa. Aby bylo jasno, osobně proti téhle kapele absolutně nic nemám a naživo na ni vždy rád kouknu. Z řadovek mám rád téměř vše do roku 2005, ale od té doby pořád čekám na něco trochu jiného než jen opakování stále stejných témat a akordů do jednoho jediného kolečka. Ano, je to přesně tak, jak každý z vás zajisté čekal – “Sliby & lži” jsou naprosto a do puntíku shodné jako předchozí “Drsnej kraj”, předpředchozí “5” a předpředpředchozí “Loutky”. Pouze s tím rozdílem, že novinka je zábavově a koncepčně o něco lepší než “Drsnej kraj”, o trochu méně vidlácká než “5” a potenciálními hity naplněná podobně jako “Loutky”.

Tak, teď bychom měli mít jasno, o čem přesně se tady teď bavíme. Hudební provedení je zcela a bez diskuze totožné s tím, co Škwor předvádějí posledních deset let a informovaný posluchač si může být jist, že během průletu deskou “Sliby & lži” bude mít opět pocit té samé bezmocné repetitivnosti, která se opakuje poslední čtyři nebo pět desek. Stále podobné riffy a melodie, pořád identická gradace a styl jednotlivých píní, texty zase o stejných ptákovinách, vokál opět v jedné lajně s minimálním výkyvem nebo vybočením od zavedeného mustru. Ale zase proč ne, když to baví stále víc a víc lidůch, že? To je totiž zajímavý závěr několikaletého pozorování fungování Škworu – čím více generických a zcela shodných songů napíší a následně párkrát živě zahrají, tím více na ně chodí lidí a tím větší haly a prostory je management nucen bookovat. Hrozně zajímavé a zajímalo by mě, jak by se na podobný jev tvářil některý ze současných předních sociologů.

Okej, je to pořád stejné, ale musím přiznat, že některé písničky je už po druhém poslechu hodně těžké pustit z hlavy, čímž se dostáváme k další nepopiratelné a nepochopitelné vlastnosti tvorby Škworu. Všechno je to tak blbé a ohrané, až je to prostě vážně zábavné a textově místy dokonce více než pravdivé. Horší ale je, že už i tento fakt, to neustálé dobrovolné a svým způsobem i uvěřitelné a zábavné zabředávání do nekonečně vábících sítí stále opakovaného, začíná na “Slibech & lžích” trochu pokulhávat, a to právě v případě toho jediného, co se alespoň trochu obměňuje – textů. Jediný důvod, proč jsem si některé novější počiny Škworu sem tam pustil, bylo samozřejmě dobré otextování. Opět nic vyloženě maniakálně bombového, ale spousta písní (ne tedy moc) má bezpochyby svůj jedinečný slovní ráz, výborně se jim daří vystihnout realitu a obecně nemám problém si je dokola pouštět a prozpěvovat celý půlden. Už i tady to ale bohužel zavání těžkou recyklací, a to nejen tematickou, ale i z hlediska podobných nebo dokonce kompletně totožných používaných výrazů. To je samej “toulavej pes” a “pálící oči” a já nevím už co všechno. Nehledě na minimalistickou slovní zásobu, se kterou “Sliby & lži” pracují. Tímhle stylem se za pár let dočkáme alb, která budou nejen hudebně, ale i textově naprosto (ale fakt naprosto) shodná s tím, co Škwor momentálně vydávají. A určitě je potom bude poslouchat ještě víc lidí. Hehe.

Z těch pár nových písniček, které vyloženě stojí za poslech a alespoň trochu vybočují z řady sobě podobných kusů, bych vypíchl úvodní “Ráno” s výborným textem a umístěním doprovodných vokálů; uplakanou, ale zároveň trefnou “Já lhal”; zřejmě zpěvákovou autobiografickou “To jsem já” a povinnou baladu v podobě “Síla starejch vín”, která mě baví asi prostě jen proto, že se fajn poslouchá. Na druhou stranu se zmíním o “Rabujem”, u které pravidelně mívám nepříjemný pocit nebetyčné trapnosti právě, protože z textu musí být každému normálnímu člověku na zvracení. Senochup Čech vyrazil do města. Ach.

“Sliby a lži” jsou na poměry Škwor poměrně vydařené album. Skalní fanoušci a běžné rockové posluchačstvo jej zajisté přijme s maximálním nadšením, my ostatní budeme muset přivřít všechna očiska, zatnout zuby a prostě to opět překousnout. Hudebně nic objevného, textově místy zábavné a stoprocentně chytlavé, ale to je tak všechno. S vypětím všech sil nedávám méně než čtyři, ale příště už prostě tohleto nemůže projít…

Další názory:

Škwor byli kdysi dávno kapelou, která mi nevadila, vlastně naopak mi přišla relativně v pohodě. Ne, to není vtip, v době první desky “Vyhlašuju boj” (nepočítáme-li “Mayday” pod lehce jiným názvem) se to trochu poslouchat dalo, ačkoliv to samozřejmě nějaký velký zázrak nebyl ani tehdy. “Vyvolenej” už byl v jistých momentech dost na hraně, ale také to ještě šlo, aniž by z toho člověk utrpěl újmu na psychice, což už se nedá tvrdit o žádném z následujících alb, s nimiž se Škwor čím dál tím hlouběji potápějí do bahna stupidního agro rocku s blbými texty, které jsou plné prázdných frází asi ze života nebo tak něco. Škwor ve své současné podobě byli vyčpělí už několik desek zpátky, přesto to táhnou pořád dál v úplně stejné podobě – a vzhledem k tomu, že tato hudební podoba byla skoro na ublinknutí už před více jak pěti lety, je asi jasné, jak tomu bude nyní. Ano, “Sliby & lži” už je záležitost na hranici poslouchatelnosti. Jen těžko lze o takovém albu psát a vyvarovat se slov jako primitivnost, jelikož pro to, co Škwor předvádějí, je to takřka dokonalý popis. Svým způsobem je až obdivuhodné, jak nudná ta kapela dokáže být i v rámci jednoho songu, když se jich drtivá většina nedohrabe ani na hranici tří minut. Pokud chcete vidět nádherný příklad toho, jak vypadá hudební impotence, rozhodně si to pusťte jako exemplární ukázku, jinak ale od “Slibů & lží” dejte ruce pryč, protože takovou přehlídku hudební tuposti je docela umění ustát.
H.

Minirecenze

Dying Behind – Surprise from Inside

Napsat komentář
Dying Behind - Surprise from Inside
Země: Česká republika
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.10.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Dying Behind

Pražští Dying Behind existují zhruba tři roky a drhnou hrubý thrash metal s minimálními žánrovými přesahy. V trojčlenném obsazení kytara/zpěv-basa-bicí byla nahrána debutová deska “Surprise from Inside”, jež bude 18. října pokřtěna koncertem v pražském klubu Exit-Us. Album bude k dostání na klasickém CD, ale je možné si jej také volně poslechnout na Bandzonovém profilu kapely (a dle chuti si jej odtud také kompletně stáhnout). Co tedy debutové album Dying Behind přináší?

Na disku se nachází osm (respektive sedm, předposlední “Bloodred Ocean Waves” je ani ne minutová instrumentálka) skladeb, všechny jsou aktuální původní tvorba. Tedy s výjimkou závěrečné “Everything Is Over”, která pochází z loňského dema. Thrashing ozývající se z drážek alba je načichlý především moderní podobou žánru, okořeněnou o metalcorové vlivy. Hned první “Breathless” odpálí ve vysokooktanovém tempu a hrubozrnné riffování je doprovázeno agresivním vokálem, podporujícím celkový nátlak. Je to však asi jediný případ rychlejší palby v celkové kolekci. Vokály se občas pokusí i o nějaký čistší refrén, který je zazpívaný tak někde na hraně (připomíná to trochu styl Peavyho Wagnera z Rage). Jinak se jede většinou ve středním tempu. V riffových sekanicích se ovšem občas najde místo pro melodii, jak je tomu například v heavy metalem nasáklé “Die Here”, která ale svým charakterem do celkového vyznění desky příliš nezapadne. Jak deska postupuje, zjišťujete, že se na ní nachází dostatek relativně chytlavých skladeb, které ale zní dosti nepůvodně. Riffy jsou nasázené s jistotou podle učebnice, ale jde už o několikáté vydání toho samého. To mě jako posluchače tak úplně neoslovuje. Nemluvě o nepříliš originální lyrické stránce. Celkově není zvuku příliš co vytknout, šťavnaté kytary i bicí, jen basa by mohla být o něco výraznější.

Tím nechci říct, že by to bylo vyloženě špatné. Kapela se snaží a jako nástřel to slouží dosti dobře a naživo to má určitě šanci nerozhodné přesvědčit. Když si ale vzpomenu třeba na debut jiných Pražáků Spreading Dread a jejich “…Sanatorium…”, které mělo sílu uragánu, pořád mi tu chybí něco navíc, co by mě nutilo desku otáčet stále dokola. Schopná banda, která nezklame věrné fanoušky stylu či kamarády. Pro lidi, kteří však chtějí hudbu poslouchat hodně do hloubky, je to na pár protočení a zas o dům dál. Když na sobě budou makat, možná že se dostanou někam výš, záleží na tom, co od muziky chtějí. Pokud to dělají vyloženě pro svou radost, tak mají tedy mou plnou podporu.

Minirecenze

WWW – Atomová včela

Napsat komentář
WWW - Atomová včela
Země: Česká republika
Žánr: alternative hip-hop
Datum vydání: 27.5.2013
Label: Bigg Boss

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
bandzone

Ačkoliv Sicmaggot je blog zaměřený především na hudbu rockovou a metalovou, sem tam není na škodu odbočit a zabrouzdat i mimo vody těchto žánrů – a přesně to je i případ WWW. Jednu z vlajkových lodí tuzemské experimentální scény snad ani není třeba představovat, proto raději přejdu k tomu, jaká “Atomová včela” vlastně je.

Některé věci pochopitelně zůstaly stejné. Existenciální lyrika Lubomíra Typlta je pořád stále stejně a brilantní a neuchopitelná, je tedy na posluchači, jaké obrazy na základě rýmů namaluje. Ani Ondřej Anděra ze svého projevu nijak neslevil a kombinace těchto dvou prvků je stále důležitou částí hudby WWW. Oproti předchozím počinům dostala větší prostor zpěvačka Milesa Zrnić, jejíž chladný, odosobněný hlas dává skladbám místy až nelidský nádech. Až sem je poměrně jasno, ovšem jakmile se přehoupneme k instrumentálnímu výrazivu, pořád jsem v případě “Atomové včely” rozpačitý. Industriální beaty sice nepolevily v tempu, ovšem polevily v náročnosti. Nebojím se tvrdit, že WWW namísto do psychiatrické léčebny míří na taneční parket, takže je asi jasné, že materiál byl značně zjednodušen. A já doteď schopen říct, jestli je to dobře nebo špatně. Zaručeně je to něco jiného, ve výsledku ona přístupnost nabízí velmi pohodový zážitek. Jenže abych byl upřímný, tak jsem od WWW čekal mnohé, ale rozhodně ne něco, co bych nazval pohodovým zážitkem.

Mnohem rozpačitější dojem mám ale z celkového charakteru desky. Skladby jsou sesbírány za delší časové období, třeba taková “Pikola” vyšla už na singlu nějaký ten pátek zpátky, skladby jako “Orel” nebo “Stín” pak na loňském živáku “Live!”. A když k tomu přičtu na poměry WWW nemastné neslané instrumentálky jako “Opera v Sydney”, síla desky, která tentokráte tkví především v kombinaci silných textů a chytlavých beatů, se ještě o něco více rozmělní a ve výsledku ubírá na atraktivitě. I přesto je “Atomová včela” pořád dost silná, aby zůstala nadprůměrným albem. Jen by mohli jejího následovníka vykrmit uranem přeci jen vydatněji.