 |
| Země: Německo Žánr: gothic rock Datum vydání: 9.8.2013 Label: NoCut Entertainment Tracklist: Hodnocení: 7,5/10 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Německá gotická scéna je velmi široká a pokrývá nespočet kapel kombinující všechny možné žánry, které však mají přes všechny odlišnosti jedno společné – poměrně jedinečnou temnou náturu, která oslovuje statisíce až miliony fanoušků napříč zeměkoulí. A přesně v tomto kosmopolitním duchu se nese i tvorba kapely Mono Inc., jejíž novinka “Nimmermehr” je předmětem dnešní recenze.
Mono Inc. se snaží zaujmout něčím, čemu se pro zjednodušení říká gothic rock, a v zásadě to není špatné označení. Výraz kapely poměrně zřetelně čerpá z jedinečného soundu, se kterým v osmdesátých letech přišli kultovní The Sisters of Mercy, ale na první poslech je jasné, že nejde o žádnou kopírku, ba naopak – příbuznost s The Sisters of Mercy bez předchozího upozornění vyjde najevo asi poměrně postupně, protože Mono Inc. ji sice neskrývají, ale zato na posluchačovu pozornost útočí hned z několika odlišných směrů. Podařilo se jim totiž něco, co jsem opravdu nečekal – namíchat rytmický gothic rock staré školy, hrubě elektronické industrialové samply a popovou zpěvnost. Zdá se vám to jako trochu šílená kombinace? Nebudu se hádat, protože to tak skutečně je, ale nějakým zázrakem to pohromadě funguje až překvapivě přirozeně.
Dost zajímavý je přístup, s jakým Mono Inc. poskládaly všechny tyhle kousky k sobě. Jejich vzájemný poměr je totiž věcí značně proměnlivou a prakticky každá skladba to má namíchané trochu jinak. Najdete tu skoro vše – od halekavé diskotéky po lascivně temné gotické hrátky se smrtí, od vážných kusů po s velkou nadsázkou vymýšlené srandičky, od industrialu z přelomu tisíciletí po osmdesátkový popík. To má sice určitý vliv na konzistenci alba, ale to i tak celkem drží při sobě a navíc z toho dost zásadním způsobem profituje. Skutečně totiž nehrozí, že by se člověk při poslechu nudil, protože i při zachování určitých jednotících prvků “Nimmermehr” střídá polohy s podobnou kadencí jako mladí milenci. Pestrosti nezůstala ušetřena ani jazyková stránka věci a němčina se s angličtinou dělí poměrně spravedlivým dílem. A čím déle “Nimmermehr” poslouchám a svým způsobem žasnu na tím, co všechno se do nějakých sedmačtyřiceti minut podařilo Mono Inc. vměstnat, tím více jsem přesvědčen, že spíše než klasické album je to spíše takový party playlist, na který se jen shodou okolností dostaly skladby od jediného interpreta.
Zjišťuji, že je docela složité posoudit, jestli je přitažlivost “Nimmermehr” dána jeho vlastními kvalitami, nebo čirou náhodou, protože ať se podívám na jakýkoli aspekt alba, nevidím nic, co by vyloženě vyčnívalo nad nějakou rozumně nastavenou laťku obecné hudební kvality. Ať je to vokál, kytary nebo třeba klávesy, všechno to dělá dojem, že už to bylo stokrát slyšeno a že to nepřináší zhola nic nového. Když se na to ale podíváte z trochu širší perspektivy, najednou to dává smysl a přese všechny možné i nemožné výhrady, které by šly na adresu “Nimmermehr” vznést, to zkrátka a jednoduše baví. A to je stejně důležité jako překvapivé, protože je to především ten faktor zábavy, který posluchače u “Nimmermehr” udrží. Samozřejmě, jsou tu opravdu slušné skladby, na které mohou být Mono Inc. právem hrdí, a třeba taková “Euthanasia” nebo vlastně celá střední část alba, se mi zasekla do paměti opravdu hluboko. Nebýt však oné hravosti, nadhledu a živočišné energie, které jsou albu vlastní, dost pochybuji, že by se těm dobrým skladbám podařilo utáhnout celou desku.
“Nimmermehr” je prostě zvláštní počin. Z objektivního hlediska znám stovky lepších desek, které by v přímém srovnání tuhle hříčku zadupaly do země. Přesto ale nemohu tvrdit, že bych si poslech “Nimmermehr” neužíval, protože to tak proti všem zvyklostem zkrátka je. Ty poslechy sice občas trochu hraničí s guilty pleasure, ale kdykoli už si začínám myslet, že je to přeci jen možná trochu pitomost, přijde na řadu těch několik skladeb, které se nebojím označit za skvělé, a můžu přemýšlet odznova. Ale čert to vem, “Nimmermehr” se mi zkrátka dostalo pod kůži a to zdaleka nemohu říct o každé desce, která mi projde rukama, takže ať už to bylo jakýmkoli způsobem, ukázal se být efektivním. A o tom to vlastně celé je…
Další názory:
Já tedy z Mono Inc. rozhodně nejsem tak nadšený jako kolega nade mnou. V tom úplném základě proti té muzice nic nemám, ale aby cokoliv cosi-gothic fungovalo, chce to opravdou čistou hlavu a nějaký odstup. Když tohle chybí, dopadá to jako v případě “Nimmermehr”, které jednoduše dojíždí na to, že je to kýč jako prase. A právě o tom to je, právě tohohle se podobná hudba musí vyvarovat a držet se při zemi. Ne, že by to nešlo, vzpomenout můžeme třeba na Blutengel, kteří se řešili i tady na Sicmaggot, byť je to úplně jiný žánr… ale oni s tím gotickým kýčem umí pracovat a přetavit jej do opravdu zajímavé a zábavné muziky, což je přesně ta věc, která Mono Inc. na novince chybí. Rozhodně to není úplný průser, to jsem zase slyšel i mnohem horší věci, “Nimmermehr” totiž skončilo někde tak na půl cesty. V některých skladbách vykouknou doopravdy hodně slibné motivy, na nichž by se dalo stavět, ale málokdy je Mono Inc. dokážou opravdu dotáhnout do konce, nebo alespoň nezazdít. Většinou se to daří v těch rychlejších skladbách. Příkladem budiž třeba hned úvodní “Heil, heile Segen”, která je úplně na pohodu, i přes trochu toho kýče až překvapivě chytlavá “Ich teile dich nicht” nebo trošku ostřejší (na poměry alba) “The Clock Ticks On” s pěkným ženským vokálem. Na druhé straně ovšem stojí jako příšernosti “A Better Way to Die” nebo titulní “Nimmermehr”. Zbylé songy jsou tak někde v půlce mezitím. Ono jako ve výsledku se to kromě dvou zmiňovaných kravin poslechnout dá v pohodě, ale nevidím k tomu důvod, když jsou i v tomhle oboru zajímavější jména. Jinak zrovna The Sisters of Mercy v tom na rozdíl od kolegy také neslyším…
H.
