Země: Německo Žánr: thrash metal Datum vydání: 26.4.2013 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. My Final Bullet
02. S.O.D.O.M.
03. Epitome of Torture
04. Stigmatized
05. Cannibal
06. Shoot Today – Kill Tomorrow
07. Invocating the Demons
08. Katjuscha
09. Into the Skies of War
10. Tracing the Victim
Zůstat po dobu třicetileté kariéry v popředí zájmu fanoušků není zrovna jednoduchý úkol. Legendární Sodom, kteří tohoto milníku dosáhli před dvěma lety, by o tom mohli vyprávět své vlastní historky. S každým dalším albem to mají těžší, a i když stále mají zástupy pravověrných, tak ne všem je ten jejich thrash metal po chuti i po tolika deskách a tolika letech. Mně, ačkoli se považuji za milovníka thrash metalu, šla ještě před několika lety poslední alba německé trojice strašně proti srsti, protože ať se na mě nikdo nezlobí, ale je to klasická řezničina bez nápadu. Nevím, co se ve mně zlomilo, že minulé “In War and Pieces” mě neskutečně chytlo, ale můžu říct, že “Epitome of Torture” za ním nijak výrazně nepokulhává, přestože je to zase jen klasická řezničina.
Stejně jako Lemmy a jeho Mötorhead už nikdy nevybočí ze svého stylu, tak i Sodom už nikdy nevydají jiné album než to, které bude až po okraj nacpáno militantním thrash metalem se smrští kytar, kulometnou salvou bicích a drnčivé baskytary, kterou v prackách dřímá Thomas “Angelripper” Such, jenž cedí mezi zuby své nenávistné texty. Je potom hodně individuální, do jaké míry se s tím fanoušek dokáže srovnat, ale když budu mluvit za sebe, tak už jsem dospěl do takového stádia, že jsem rezignoval na jakákoli očekávání a smířil jsem se s tím, že jiní už Sodom prostě nebudou. “Epitome of Torture” není možná nijak výjimečný počin v bohaté diskografii zástupce velké trojky německého thrashe, ale zatímco za posledními počiny Kreator zaostává o koňskou délku, tak nedávné zářezy na pažbě velmi blízkých Destruction strčí do kapsy. V čem je rozdíl? Zatímco Destruction se vrací ke kořenům, ale jejich albům chybí ta správná atmosféra, tak od Sodom očekávejte oldschool toho nejhrubšího zrna s moderním zvukovým kabátkem. A že se to dobře poslouchá? To je třešnička na dortu.
K samotnému “Epitome of Torture” jen krátce, protože nemá cenu se snažit rozebrat a detailně popsat něco, co je průhledné jako sklo, takže jen vypíchnu pár nejsilnějších songů. Po krátké vybrnkávané pasáži startuje nesmlouvavá “My Final Bullet” a už jsme doma. Drtivá rytmika a přímočaré špinavé riffy nedají ani na moment vydechnout. Refrén úvodního fláku je velmi jednoduchý a bez zbytečného přehánění bych řekl, že až punkově úderný, takže se vám zaryje do hlavy jako ostrý hřebík. Totéž platí i o následující “S.O.D.O.M.”, ve které kytarista Bernemann vystřihl povedené sólo a stupidní refrén, ve kterém se hláskuje Sodom, má prostě koule. Skladba titulní je v porovnání se sousedními skladbami tak trochu moment na odpočinek, protože se nenese v úplně nejrychlejším tempu a v refrénu se zvolní ještě víc. Přímočará struktura a úderný refrén ji předurčují k vizuálnímu ztvárnění. To taková “Stigmatized” je vypuštěná bestie, kterou by někdo měl zkrotit. Asi nejtvrdší skladba novinky je až nebezpečně upřímná a nenajdete v ní žádné kudrlinky, které by ji brzdily. Oproti ní stojí na poměry kapely ne úplně typické “Cannibal” se sekaným riffem či závěrečná “Tracing the Victim”, v níž není vše podřízeno bezhlavé brutalitě, ale díky kytarovým výplním a vyhrávkám či chytlavé stavbě vokální linky bych si ji dokázal představit na albech Kreator, škoda jen, že je ukončena tak nějak z ničeho nic a bez upozornění.
Necelých 40 minut uteče jako voda a já mám chuť si “Epitome of Torture” pustit znovu, přičemž nemůžu říct, že bych chtěl, aby bylo delší, protože to albu jen uškodilo. Takhle na vás vlítne thrashová rubanice s válečným nábojem a po dobu deseti skladeb vás vezme na historickou vyjížďku těmi nejklasičtějšími postupy německých thrasherů. Deska, která hned po prvních tónech jasně křičí, že je určena pro milovníky staromilského thrash metalu, a tak jsem k ní taky přistupoval. Pokud nebudete mít přehnaná očekávání, zda si Angelripper a jeho parta tentokrát náhodou nepřichystala moment překvapení, tak byste měli být spokojeni minimálně do takové míry jako já.
Další názory:
Mně se to docela líbí. Jasně, není to žádný extrémní zázrak nebo úplně překvapivá deska, ale tak něco podobného by od kapely jako Sodom mohl už dnes čekat asi jen blázen. Starého psa novým kouskům nenaučíš a Sodom to dobře vědí, takže se drží více či méně jen drží svého thrash metalového kopyta, což jim ovšem jde i po těch letech stále parádně. Když si tohle člověk uvědomí, dostane v případě “Epitome of Torture” další moc povedený thrashový projektil z té nejlepší německé oceli. Sodom si s přehledem pořád udržují svůj charakteristický ksicht, dostatečnou kvalitu a také důstojnost, což se rozhodně nedá tvrdit o všech skupinách, které hrají stejně dlouho. Já osobně jsem s deskou spokojen. Nejlepší songy dle mého osobního názoru – titulní “Epitome of Torture”, zajímavá “Cannibal”, šlapavá “In the Skies of War” a závěrečný majstrštyk “Tracing the Victim”. H.
Novinka Sodom u mě vzbuzuje podobné pocity jako poslední Destruction. Řemeslně dobře odvedená práce, zvukově vymazlený počin nepostrádající agresi a typický rukopis. Přitom ale deska plyne bez nějakých výraznějších momentů a ke konci už i mírně nudí. Německá thrashová scéna vždy platila za silnou velmoc, dnes však dech neztrácí (studiově) snad jen souputníci Kreator, kteří svou poslední deskou “Phantom Antichrist” nakopali prdel všemu kolem. Noví Sodom teda dobrý, ale unešen z toho taky vyloženě nejsem. Stick
Německá dvojice Imperium Dekadenz je zárukou kvalitní black metalové muziky již od svého debutu “…und die Welt ward kalt und leer”. Svou vysokou laťku si drží po celou dobu své existence a rozhodně své věrné nezklamou ani na novém “Meadows of Nostalgia”. Od minulého alba “Procella vadens”, které bylo prvním počinem vydaným pod labelem Season of Mist, uběhly tři roky a k žádnému výraznému stylovému přerodu nedošlo. Black metalové kořeny jsou zde zarostlé velmi silně a album je opět silně prodchnuto mlhou melancholie, která byla obecně výrazným aspektem muziky Imperium Dekadenz vždy. Jen ji do své tvorby vtahují víc a víc a také s ní dokáží čím dál lépe pracovat.
Na výbornou Imperium Dekadenz zvládli zvuk, který je masivní a epický. Album vtáhne do sebe, otevře dveře zádumčivým intrem “Durch das Tor…”, provede vás až na konec a pak vás vyplivne zpátky do reálného světa. I přes to, že rozhodně nejde o pozitivně naladěnou nahrávku, přes veškerý ten smutek a depresi tam jaksi svítí jakési skryté světlo naděje, kterou jako by nám chtěli říct, že nic není ztraceno. Skladby jsou relativně dlouhé, ale velmi výrazné melodie či momenty vám začnou v paměti utkvívat hned od prvního poslechu. První nádherná pasáž nás čeká již ve druhé “Brigobannis” někdy okolo druhé minuty. To je přesně to, co na muzice Imperium Dekadenz žeru – jejich schopnost použít silný motiv a vyždímat jej na maximum tak, že ve vás zanechá otisk, na který už nezapomenete a rádi se k němu vracíte znovu a znovu. Gradace motivů i skladeb je jejich hlavní zbraní. Jen si poslechněte epickou “Striga”, přes temný úvod skladba roste a bobtná, až exploduje v dalším excelentním melodickém poryvu, doplněném Horazovým výborným projevem. Nechybí občasná ozvláštnění, viz ženský sbor v překrásné “Ave danuvi”.
Imperium Dekadenz dělají hudbu, která nemusí být klasickému fandovi black metalu po chuti, protože se tu příliš nesetkáte se severskými vichry blastbeatů. Na některé tu může být až příliš mnoho melodií a málo agrese, ale po tomto se musíte porozhlédnout prostě jinde. Kytary si ale black metalový punc samozřejmě drží, jen rytmika, která to vše pohání, mění celkový výraz, jaký by skladby měly. Když už jsem zmiňoval bicí, ty jsou mimochodem také suprově majestátně nazvučené a Vespasianova hra je zábavná a přesně zapadá do konstrukcí, které jsou duem tvořeny. Horazův vokál se blíží někam směrem k depresivním black metalovým konturám, jeho projev je tu opravdu procítený, ale naštěstí nejde o přehnané skřehotání, ale poctivý brutální vokál se silným prožitkem.
Pro příznivce atmosférických melancholických blackových záležitostí jsou Imperium Dekadenz a jejich “Meadows of Nostalgia” povinností. Ve správné náladě a rozpoložení dokáže výrazně s emocemi zamávat. Doufejme, že nepoleví a budou přináše barvité desky pro trýzněné duše ještě dlouhou dobu. Mým zbožným přáním jen je, aby někoho napadlo přivézt je zahrát naživo do naší zemičky, abych se mohl přesvědčit, zda jsou schopni nálady z desek prezentovat i naživo.
Další názory:
Osobně mě na první poslech překvapilo, že oproti “Procella vadens”, která byla hodně melancholická, působí “Meadows of Nostalgia” i přes svůj název malinko agresivněji – ovšem jen v rámci mezí tvorby Imperium Dekadenz. Přesto si novinka stále udržuje vše, co je pro tuto kapelu typické, a činí tak natolik působivě, že bych se nebál prohlásit, že je “Meadows of Nostalgia” asi tou nejlepší deskou, jakou Imperium Dekadenz doposud vydali, což je vzhledem k tomu, že i předcházející alba byla rozhodně velmi dobrá, opravdu velký kompliment. Jestli třeba “Procella vadens” ještě mělo pár mušek, na novince je Imperium Dekadenz všechny vychytali, díky čemuž je “Meadows of Nostalgia” nahrávkou s opravdu hlubokou a uhrančivou atmosférou. Pokud bych měl vyzdvihnout konkrétní skladby, rozhodně by to byla skvělá “Ave danuvi” s netypickými sbory, které přinášejí velice zajímavé ozvláštnění a s atmosférou zbytku alba se rozhodně nijak nemlátí, skvěle vystavěná “Der Unweg” a také neméně dobrá “Striga”. Celkově ještě lepší, než jsem očekával, a to jsem rozhodně neočekával málo. H.
Nová deska Němců Imperium Dekadenz zvukově navazuje svou uhrančivou atmosférou na předchozí počin “Procella vadens”. Nezasvěcení, nečekejte nějaké zvrácené black metalové bezhlavosti plné skřeků a jiných jim podobných výlevů, ale ponurou, nicméně nikterak depresivní, melancholickým cítěním oplývající cestu. Většina skladeb je vystavena na výborně nazvučených kytarách, kterým se rozhodně nedá upřít syrovost a chlad. Do toho bicí, jež sice nemají již typicky kbelíkový zvuk, ale to rozhodně není na škodu. A do třetice musím také chválit, vokál, ač zvláštně zastrčený, výborně zapadá do celkové nálady a tvoří kompaktní celek se vším zmíněným dohromady. Nechtěl bych konkretizovat, ve kterých momentech se tak vyžívám, protože album se dobře poslouchá jako jedna postupně se vyvíjející skladba. Ale aby byla má kritika objektivní a nepřekypovala jen klady, dovolím si také trochu rýpnout. Do začátku čtvrté skladby víceméně nemám co vytknout, jenže poté přijde jakési ozvláštnění v podobě zařazení sborů do “Ave danuvi”, které mi zkrátka nesednou, avšak to může být jen a pouze můj problém, protože dílensky této písni opět není co vytknout. Následuje instrumentálka “Memoria”, která působí jako balzám pro uši a pak konečně “Aura silvae”, která se stala tou mou nejoblíbenější (a vidíte – už jsem opět od kritiky zdrhnul k vychvalování). Leckdo by mohl “Meadows of Nostalgia” vytknout až přílišnou stejnorodost, ovšem dokud mne album baví, nemohu sdílet jeho pocity v negativním slova smyslu. Atmosféra zvítězila nad agresí, mlha nad krví a nezbývá než konstatovat, že Imperium Dekadenz vydali výborné album. “Meadows of Nostalgia” je strhující expedicí skrze temné lesy, skaliska a jak název napovídá, i přes louky plné nostalgie. Skvrn
Země: Německo Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Spectres
02. The Watchmaker’s Dream
03. Black Orchid
04. Where Clock Hands Freeze
05. Sleepwalking
06. Savior in the Clockwork
07. Invoke the Machine
08. What’s Left on Me
09. Dweller in a Dream
10. The Great Mystery
Tak nám vyšla nová Avantasia. Projekt, který měl pravděpodobně skončit už někdy před deseti lety (dobře, před pěti), vedený veleznámým Tobiasem Sammetem (Edguy). První dvě alba, která jsou stará právě něco málo přes jednu dekádu, vzbudila tenkrát v mořích power metalových fanoušků tak trochu pozdvižení, když dodala svěží vítr do plachet jejich tehdy drobet vyčpělému stylu. Spousta zajímavých tváří na pozicích zpívajících hostů, výborné kompozice a zajímavé texty skupinu rychle zviditelnily v očích posluchačů i kritiky.
Poté se Avantasia na několik let zcela odmlčela a v roce 2008 přišla s velkou slávou se třetím albem “The Scarecrow”, kterému se dostalo veskrze pozitivního přijetí, ale už tehdy někteří zlí jazykové tvrdili, že k žádnému comebacku vůbec nemělo docházet. Potud zatím téměř vše v naprostém pořádku. Samotný “Strašák” nebyl podle mého názoru vůbec špatný a vlastně jej na svém žebříčku oblíbenosti v rámci kapely řadím na nejvyšší příčku. O dva roky později vycházejí ve stejný den hned dvě nové kulaté placičky pojmenované “The Wicked Symphony” a “Angel of Babylon”. Už zde bylo poměrně jasné, že se projekt ocitá trochu na tenkém ledě a nápadně se začíná podobat Tobiho domovskému projektu Edguy, který před třemi lety také zrovna nezářil a trpěl trochu uměleckým útlumem (což se mu vlastně docela úspěšně daří držet dodnes).
“The Mystery of Time” je, pokud tedy umím dobře počítat, již šestým zásekem v historii velké Avantasie a zcela subjektivně musím hned zde v úvodu zmínit, že mě nijak zvlášť nenadchl. Jasně, všechno je opět zabaleno do zářivého pozlátka v podobě mysticky vyznívajícího obalu, hromadou úžasných hostů a trochu patetickou velkolepostí, kterou je Tobias v poslední době hodně poznamenám (zda je to dobře, nechť posoudí jiní), ale podle mě tomu tak trochu chybí duše a nějaká jasná celistvost, kterou jednoznačně nabourává klipovka “Sleepwalking”, umístěná nadmíru strategicky přesně doprostřed tracklistu. Ona píseň není úplně špatná (nemá k tomu ale ani moc daleko a pokud jste spíše na rychlejší a dynamičtější pojetí metalu, tomuhle se raději vyhněte obloukem), ale do celkové koncepce alba absolutně nezapadá. Prostě tvoří takový nepřirozený předěl a působí tak neuvěřitelně nepatřičně. Další věc, která mi hodně vadí, je, že i po nějakých deseti důkladných posleších nové fošny si zpětně nejsem schopen vybavit cokoliv zajímavého nebo výrazně inovativního, což se mi u starších předchůdců (až na kombo z roku 2010) nestávalo. A nějaký vyložený wow moment? Vůbec nic, takže nevím, zda je chyba čistě na mé straně, či je něco shnihlého u našich západních sousedů.
Z hlediska instrumentálního a samotné kvality nahrávky však není vůbec co vytknout. Tradičně je zvuk perfektní a všemu je dobře rozumět. Jen mi občas přišlo, že kytara Saschy Paetha trochu zaniká pod náporem ostatních zvukových elementů. Místy jsou aranže formované opravdu epicky a vytváří tedy dojem monumentálního díla, ale po pěti studiovkách už se asi nedá mluvit o něčem výjimečném. Tobi se snaží, ale už jsme jej slyšeli i v lepší formě. Na tomto místě se sluší vypíchnout i několik významných hostů, které si principál Sammet do svého cirkusu dovolil pozval. Většinou se jedná o pololegendární ikony kovové hudby: Biff Byford (Saxon), Michael Kiske (Helloween), Bob Catley (Magnum) nebo třeba Joe Lynn Turner (ex-Rainbow).
Když už jsme tracklist nakousli pomaličkou “Sleepwalking”, můžeme se vrhnout i na zbytek skladeb. Úvod obstarává “Spectres”, která se může pyšnit celkem nezáživnou ústřední melodií a plní tak pouze roli nezajímavého předskokana (ne, že by byl zbytek o tolik lepší). Následující “The Watchmaker’s Dream” (a vlastně i čtvrtá “Where Clock Hands Freeze”) se zdá býti o něco lepším kouskem, ale něco podobného jsme slyšeli už nesčetněkrát. “Black Orchid” je jednou ze dvou skladeb na “The Mystery of Time”, které za něco stojí a z velké části za to může spoluúčast pana Biffa Byforda z anglických Saxon. Přelomovou “Sleepwalking” jsme již zmínili, následuje “Savior in the Clockwork”, desetiminutový kolos s vynikajícím kytarovým sólem v druhé půli. “Invoke the Machine” a “What’s Left on Me” jsou spíše podprůměrnou snahou o kopírování sebe sama. “Dweller in a Dream” není špatná a jestli se mi na nové desce opravdu něco líbilo, je to poslední kousek – “The Great Mystery”. Sice dlouhé, ale poměrně příjemné.
Nevím, mám z “The Mystery of Time” rozporuplné pocity. Na jednu stranu technická dokonalost, na stranu druhou nezáživný power metal střihu Edguy posledních let. Čiročirý průměr a hodně slabý derivát předchozích desek. Místy jsem se musel nutit, abych u poslechu vydržel a nepustil si raději něco zábavnějšího. Avantasia je opravdu projektem, který měl skončit v dobách své největší slávy.
Další názory:
Jestli se dala Avantasia v období prvních alb považovat za projekt, který měl – v rámci svého žánru – smysl co do té hudební stránky věci, nyní tomu tak rozhodně není a z kapely se stala dojná kráva, která úspěšně tahá penízky z kapes melodií-chtivých posluchačů. “The Mystery of Time” je jednoduše produkt, hudba, která se neposlouchá, ale jen konzumuje. Ono jako poslouchat se to dá, to samozřejmě netvrdím, že by se nedalo, album člověka vesměs neurazí (pokud to tedy někdo nebere tak, že to uráží jeho inteligenci a hudební apetit), nicméně zůstává otázkou, zdali vůbec existuje nějaký důvod si to pustit, když se jedná jen o vyleštěnou sterilní nudu bez sebemenšího náznaku čehokoliv, co by vás aspoň trochu zvedlo ze židle, nebo naopak zarazilo do křesla, že byste se pohnout nemohli – nic takového tam není. Label se sice dlouhodobě snaží okolo kapely vytvořit jakýsi pocit, že se jedná o cosi výjimečného, ale jsou to jen kecy, jelikož Avantasia tak, jak se prezentuje na “The Mystery of Time”, je jen obyčejná power metalová odrhovačka. Z mého pohledu je podobné album prostě ztráta času. Jediný trochu světlý bod vidím v “Black Orchid”, ale že by to byl nějaký skvost, to se taky tvrdit nedá… H.
Nepřekvapivá. Copak se na novou Avantasii dá říct něco jiného, když hned po prvním poslechu na mě nepůsobila jinak, než jako odvar předešlých alb? Tobias Sammet by se na to měl na pár roků vykašlat a načerpat novou tvůrčí sílu, protože dokud se bude snažit přijít každý rok střídavě s alby Edguy a Avantasie, tak to logicky nemůže vést nikam jinam, než že se zakope v průměru power metalové tvorby, ke které má už nějaký ten rok nebezpečně blízko. Navíc se mu obě působiště začínají stylově prolínat, až mezi nimi zůstane rozdíl pouze v množství hostů, který je na novince celkem pestrý. “The Mystery of Time” se oproti minulejšku posunulo k lepšímu snad jen v technické oblasti, protože zvuk je tak precizní, že už to snad ani víc nejde. Škoda nevyužitého potenciálu živého orchestru, který byl použit. Ten by si zasloužil daleko rozmáchlejší plochy, ve kterých by naplno vynikl. Jedním z několika světlých bodů pro mě byl Michael Kiske, který v klasické speedové “Where Clock Hands Freeze” samozřejmě nezklamal. Úvodní “Spectres” taky není špatná a spletenec kytar a orchestru se v této skladbě povedl na výbornou. Kupodivu se mi zalíbila i “Invoke the Machine”, která jakožto ochutnávka vůbec nešlapala a nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších písní desky. Na vrcholu se pak utábořila “Savior in the Clockwork” se skvělou vokální linkou všech zúčastněných zpěváků, u které mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, které jsem se obával, což už se ale nedá říct o poslední skladbě, protože utahanou titulku si Sammet mohl klidně odpustit. Nudnější věc z rukávu totiž už dlouho nevysypal. Když si vezmu poslední tři desky Avantasie, tak dohromady by z nich byla jedna nadupaná, skvělá deska. Ale takhle? Škoda další nevyužité šance, takže za mě jen pět bodů, přičemž jeden bodík dávám navrch za nádherný obal Rodneyho Matthewse. Kaša
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Phantoms of Pilsen 5 pomalu směřující ke svému vrcholu a na pódiu hraje kapela, kterou jsem předtím vůbec neznal, ale která si mě za slabou tři čtvrtě hodinku stihla omotat okolo prstu jako málokdo. Je asi bezpředmětné dodávat, že tou kapelou byli Agrypnie, ale že od nich od té doby očekávám nic než vytříbenou kvalitu, to už je možná trochu relevantnější informace. No a co se na podzim roku 2011 blýskli EP “Asche” jsem tak žil v napjatém očekávání, s čím se tito Němci vytasí na standardním formátu, tedy ještě pořád žhavé novince “Aetas cineris”, která spatřila světlo světa na konci února.
V samém začátku by se asi slušelo zmínit, že Agrypnie svým fanouškům s novou deskou nepřipravili žádný šok. “Aetas cineris” se nese přesně v tom duchu atmosférického black metalu, se kterým kapela sklízela vavříny již dříve, a pokud zde lze hovořit o nějakých změnách či vývoji, rozhodně to není nic, co by bylo patrné po prvním protočení. A ač jsem příznivcem byť i radikálního vývoje, tentokrát jsem zkrátka rád, že se Agrypnie do žádných stylových veletočů nepouštěli a spíše se věnovali pilování toho, co jim tak jde. Zabijácké bicí, těžké riffy, podmanivé melodie a rozmáchlá atmosféra dokonale korespondující se jménem kapely (“agrypnie” je cizí výraz pro “nespavost”) jsou zde přítomny, a to v perfektně vycizelované podobě, ze které dýchá jak skladatelský um autorů, tak jejich nezaměnitelný výraz. A je to právě originalita, tedy komodita v současné době vyvažovaná zlatem, která celým Agrypnie potažmo “Aetas cineris” tolik pomáhá k vynikajícímu výsledku, na který to deska dotáhla. V jejích členitějších pasážích člověk nestačí zírat, jak chytře a s jakou lehkostí splétají Agrypnie výborné melodie s velmi hutným, ale přesto nijak násilným nebo přetechnizovaným riffováním, a to vše zpravidla podkládají nemilosrdnými a nesmírně nápaditými bicími party. Naproti tomu v klidných zákoutích alba zaslouží poklonu schopnost udržet pozornost i u zdánlivě jednotvárné kompozice – tím spíše v případě, kdy by její délka v jiných rukou vystačila na dvě až tři vypalovačky. Někde mezi tím se pak nachází asi nejčitelnější odkaz na black metalový základ v podobě těžkých, táhlých a majestátních kytarových a bicích vichřic, u kterých není žádný problém duchem odcestovat někam jinam, těžko říct kam. No a pak je tu spousta pasáží, kde se to všechno různě míchá a prolíná a skrz co na sebe ty různé polohy naprosto organicky navazují…
“Aetas cineris” je velice dlouhá deska. Stopáž delší než hodina a čtvrt je však překvapivě stravitelná a přiznám se, že dokud jsem si tenhle údaj nezjistil, určitě bych tolik netipoval. To je ale ostatně další důvod, proč je “Aetas cineris” tak dobré album. Agrypnie totiž nenechají posluchače, aby se začal nudit. Napříč albem se sice vyskytují pasáže, které by šly nesprávně interpretovat jako nudné, ale jejich kouzlo spočívá mimo jiné v tom, že když člověk desku poslouchá jen tak letmo, tyhle části asi nějak podvědomě odfiltruje, takže nejsou na závadu, a když věnuje poslechu dostatek zasloužené pozornosti, najednou zjistí, že tam vlastně žádné nudné pasáže nejsou. Na povrch totiž začnou vyplouvat různé dříve přehlížené detaily, nenápadné aranžérské vychytávky nebo rovnou celé instrumentální linky, které dosud unikaly pozornosti. Právě proto může fungovat osm minut a deset vteřin dlouhá skladba “Kosmos [Alpha]” (což je mimochodem nejkratší skladba alba), ve které se na první pohled neděje prakticky nic a kterou by někdo jiný omezil na maximálně dvouminutové atmosférické intermezzo. S výjimkou zmíněné “Kosmos [Alpha]” pak v drtivé většině případů platí, že skladby poutají pozornost zvídavého posluchače i svojí strukturou, která je všechno jen ne jednotvárná, a sledování jejího vývoje je velmi poutavým zážitkem.
Vynikající skladatelská práce je jedna věc, ale docílit toho, aby dobře napsaný materiál stejně dobře zněl, to je věc další. Bohudík, “Aetas cineris” není odfláklá ani v tomto ohledu. Pečlivá produkce má totiž za následek, že kytary znějí tak akorát hrubě a sytě, jak je zapotřebí, bicí jsou sice průbojné a úderné, ale ne zbytečně ostré, a relativní ostrost a autentičnost naopak svědčí několika příspěvkům akustické kytary, která celek velmi příjemně ozvláštňuje, aniž by však narušovala jeho náladu. Výsledek pak dělá dojem, že se hudba šíří do velkého prostoru a postupně se ztrácí či doznívá, ovšem bez ozvěn, které by asi nadělaly pěknou paseku. Dost určitě tomu pomáhá velmi jemný klávesový podmaz a pochopitelně také naléhavý vokál Torstena Hirsche, který je koneckonců jedním z poznávacích znaků zvuku kapely předvedeným zde ve zcela hvězdné podobě.
Čekání na novou desku Agrypnie tedy rozhodně stálo za to. S “Aetas cineris” totiž přišlo album, které dokonale vystihuje esenci všeho, co dělá Agrypnie tak dobrou kapelou. Je to album, které se může chlubit jedinečnou a takřka strhující atmosférou a které se ve společnosti toho nejlepšího, co v rámci žánru za poslední dobu vzniklo, nemusí ani trochu stydět. Na úplnou genialitu Agrypnie sice ani jeho prostřednictvím zatím nedosáhli, ale to nic nemění na faktu, že se za jménem “Aetas cineris” skrývá opravdu velké dílo hodné obdivu všech, kteří holdují inteligentní hudbě.
Další názory:
Agrypnie patří do té sorty kapel, které jsou mi velice sympatické – přestože jsou na první pohled trochu nenápadné až schované a navenek se nemusí tvářit jako něco výjimečného, ve skutečnosti jejich muzika svým způsobem výjimečná opravdu je, když se do ní člověk náležitě ponoří. Přesně to splňuje i nová deska “Aetas Cineris”, která možná bude na první pohled pro laika vypadat jako další black metalové album do počtu, nicméně pod pokličkou riffů a melodií se ukrývá neuvěřitelně hluboká atmosféra, která člověka spolkne a nepustí. I přes téměř 80 minut hrací doby “Aetas cineris” v žádném případě nenudí, spíše naopak nabízí jeden fantastický moment za druhým, přesto se snad o žádném z nich nedá tvrdit, že by nějak převyšoval ty ostatní. Agrypnie jednoduše umí jako málokdo a další fantastická deska do jejich diskografie je toho jen důkazem… H.
V podstatě moderně znějící melodický black. Pravověrní by to asi nepřekousli, ale mě tohle teda baví. Riffy jsou hutné, melodie netuctové a skladby jsou složeny tak, že i přes jejich zdánlivě stereotypní vyznění a šťavnatou stopáž není čas se nudit. Nápadité melodické linky, jejich variace a změny temp, tohle vše tu najdete, korunované atmosférou. Jelikož skladby jako takové zas tolik vydechnout nedají, dokonce se najde opodstatněné využití pro ambientní plochu “Kosmos [Alpha]”, která i přes svou délku vůbec nehraje roli nějaké vycpávky, spíš jako samostatného předělu. Navíc oceňuji ne úplně žánrový pěvecký projev, který se pojevuje spíš v mezích agresivního štěkotu, než aby se hnal do nějakých skřehotavých výšin. Tenhle počin je skutečně kvalitní, i když mi pořád schází něco, co by mě k němu absolutně připoutalo, ovšem musím přiznat, že roste s každým poslechem. Předchozí věci jsem bohužel ještě neslyšel, ale budu se jim muset podívat na zoubek. Agrypnie je totiž kapela, která by se neměla nechat zapadnout. Stick
Nejsem si úplně jistý, jestli jsem na stránkách Sicmaggot už někdy o německých Wolfchant psal, ale pokud ano, určitě jsem se nezapomněl zmínit o tom, že jakkoli většinu německého pagan metalu opravdu nemám rád, po letmé zkušenosti s Wolfchant jsem je zařadil spíše na tu snesitelnější stranu těch nedobrých kapel podobného ražení. Spolu s jejich novým albem “Embraced by Fire” se mi tak naskytla vítaná možnost nakouknout té jejich muzice pod pokličku, protože dohromady jeden zhlédnutý živák sice může leccos napovědět, ale jen sotva poskytne dostatek podkladů pro vynášení erudovaného verdiktu.
Jak už je možná patrné z úvodu, rozhodně nejsem znalcem starších alb Wolfchant, takže sotva mohu posoudit, nakolik deska “Embraced by Fire” pokračuje v jejich šlépějích, nicméně jedná se o materiál velmi snadno zpracovatelný a ve své podstatě zcela prostý. Wolfchant zde prezentují svižný metal, k jehož druhu se většinou (a ani tento případ není výjimkou) váží přívlastky jako pohanský, epický a řada dalších, které rozmanitými výrazy opisují stále jedno a to samé. Jde o klávesami nahoněnou hoblovačku, která spoléhá na to, že potenciální posluchačstvo zabere na souznění growlingu a epických melodií, přičemž úroveň výsledku se odvíjí od toho, jestli tomu tak je, a pokud ano, tak do jaké míry, se podařilo kýžený materiál zpracovat vkusně. Že se tato zásadní věc většinou krutě nedaří, s tím můžou zástupy Němců a ostatního nadšeného pohanstva sice nesouhlasit, ale je to fakt, takže o to cennější jsou ty nemnohé výjimky, které velmi plodná scéna čas od času odhalí. Ale jestli si myslíte, že právě novinka Wolfchant tvoří zářnou výjimku jasně a vysoko čnící nad bahno mrzkého podprůměru, tak se můžete zase uklidnit, protože nic takového tu v žádném případě netvrdím.
“Embraced by Fire” totiž nad žánrový průměr sice vyčnívá, ale jen velmi nenápadně. Dokonce tak moc nenápadně, že mě při pohled na hodnocení obou kolegů jímá přesvědčení, že jsem možná něco důležitého přeslechl, když chci hodnotit výše než oni. Třeba se tak skutečně stalo, ale věřte mi, že jsem se to snažil najít opravdu poctivě, a když jsem nic nenašel, asi se toho již těžko doberu. Potom ale mohu mít naprosto čisté svědomí, když tvrdím, že Wolfchant nahráli desku, která si sice rozhodně nemůže dělat ambice na umění a v životě bych se ji neodvážil zahrnout do množiny dobré (tudíž vysoce nadprůměrné) hudby, ale když člověk vypne mozek (zajímavé jak je u nás toto slovní spojení v podobných recenzích frekventované), nejenže podstatná část necelé tři čtvrtě hodinky onen mozek nepoškodí, ale sem tam se dokonce objeví místo, u kterého se dotyčný nemusí stydět, když se přistihne u toho, že se mu to i celkem líbí.
Snad všechny takové momenty, které jsem na “Embraced by Fire” napočítal, se kryjí se vzletnými melodickými refrény a několika přechody, které jsou dílem dvojice pěvců Nortwina a Lokhiho, tedy asi nejvýraznějšího trademarku kapely, pokud se tedy dá o něčem takovém v případě Wolfchant hovořit. Pochopitelně nejde o žádné strhující árie a mám-li být upřímný, ani jeden ze jmenovaných pánů není kdovíjak nadaným zpěvákem. Wolfchant si to ale zařídili tak šikovně, že to prostě nějak funguje a jde to bez problémů poslouchat. Na svižnou a agresivní sloku, která sama o sobě za moc nestojí, nalepíme nějakou tu jednoduchou pěknou melodii, zazpíváme to čistě, pak zase něco zahoblujeme, někam mezi to vyhrávku a bum – skladba je na světě. A ono to nějak funguje, protože pánové koneckonců celkem hrát umí, jakž takž jim to i zpívá, jeden nebo dva obstojné nápady se jim na desku také podařilo protlačit a neschopnost napsat skladbu, kterou by stálo za to brát vážně a ne jen jako kulisu, obratně maskují tím, co jim jde – napsat skladbu, která je sice v jádru naprosto primitivní, ale podaná tak, že to většinou nevadí a občas to dokonce trochu pobaví.
Abych ale dostál své pověsti nemilosrdného kata podobných produktů, neodpustím si kopanec do rádoby epického, zbytečně dlouhého a naprosto stupidního klávesového intra, ze kterého je mi opravdu trošku na nic, a nic moc pozitivního nelze říct vlastně ani o cca polovině regulérních skladeb, které Wolfchant na desku umístili. Na druhou stranu je ale potřeba uznat, že pánové konečně dostali rozum a od hodinových eposů přešli na slabou čtvrt hodinku. Zatímco hodinové dílo z jejich kuchyně bych asi jen sotva vydržel doposlouchat v kuse, 43 minut a pár vteřin navrch, na které narostla stopáž “Embraced by Fire”, se dá skousnout bez větších problémů, ušima to profičí jako by nic a co je nejdůležitější – výplň prostoru mezi těma ušima tím nijak zvlášť neutrpí a občas… Ale to už tu opakuji poněkolikáté, takže snad jen poslední poznámka – prostá aritmetika praví, že 5,5 je na desetibodové škále sice nejtěsnějším rozdílem, ale pořád nad průměrem, a velmi těsně nad žánrový průměr dle mého skromného názoru patří i deska “Embraced by Fire”. Je to deska, kterou můžete bez mrknutí oka ignorovat, a o nic tak nepřijdete, ale když už se s ní pustíte do křížku, neudělá z vás slintajícího lobotomika, jako se to daří dlouhé řadě dalších a nezřídkakdy i řádově zavedenějších kapel…
Další názory:
Upřímně jsem od “Embraced by Fire” nečekal vůbec žádné zázraky a také jsem je nedostal. Wolfchant předvádějí naprosto obyčejnou pohanskou halekačku made in Deutschland, která v ničem nepřekvapí, neznechutí, prostě nic, jen si tak prohučí kolem a člověk na ni pět minut po jejím konci dočista zapomene… možná naštěstí. Rozhodně to není úplně neposlouchatelné, to by ostatně “Embraced by Fire” ode mě dostalo mnohem nižší hodnocení, lidi, kteří podobné věci takříkajíc žerou, to možná uspokojí (což nic proti tomu, já jsem taky v žánrech, které opravdu žeru, trochu shovívavější), ale z mého pohledu je tahle předvídatelná tři čtvrtě hodinka plná kýče a patosu albem zcela zbytečným. Přišel jsem, slyšel jsem, nepoblil jsem se, ale odcházím zase jinam a k téhle desce se už nikdy nevrátím. H.
Na začátek hned oznamuji, že nepatřím k zastáncům názoru, že současná folk metalová scéna trpí přesycením, vyčerpáním studny nápadů a nové kapely žánru nemají co nabídnout. Problém vidím v tom, že spousta tzv. pohanských skupin (i když se s pohanstvím minuly asi jako buřt z marketu s masem) tvoří jakousi průměrovou šeď. A právě sem bych zařadil německé vlky Wolfchant. Naši sousedé na “Embraced by Fire” předvádějí klasický melodický metal doplněný všudypřítomnými klávesami. Představení vokalistů bych zařadil do pytle s nášivkou podprůměr, kdy mi čistý zpěv v některých momentech dokonce i vadí. I když je kombinování growlu a čistého hlasu dnes “in”, jen pár vyvolených dokáže tento prvek přetvořit v dokonalost. Všechny skladby jsou vytvořeny triviálním způsobem a nemají toho po kompoziční stránce moc co dát. Na závěr si neodpustím zmínku o přebálce, kterou vždy zkoumám a nechávám se jejím prostřednictvím informovat, co to vlastně uslyším. V tomto případě dopadla hudba přesně dle očekávání získaného z artworku a dá se vystihnout spojením impotence představivosti. Skvrn
Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, což evidentně neplatí pro společné turné Helloween a Gamma Ray s titulem Hellish Rock, které se po úspěšném prvním dílu z let 2007 a 2008 dočkalo pokračování s přízviskem Part II. Obrovská fanouškovská základna obou kapel nemohla nechat nikoho na pochybách, že se turné dotkne taky našich končin, takže se v pátek 22. března dočkali fanoušci v Praze a o den později pak ve Zlíně. Kdysi takřka znepřátelené kapely, jejichž ústřední postavy spolu v začátcích kariéry sdílely jedno pódium, se umoudřily a zjistily, že spolu jim to jde (sype) nejlíp, takže se v rámci tohoto turné vydali podporovat své aktuální počiny, i když v případě Gamma Ray mám to podezření, že jejich letošní EP vzniklo jen proto, aby měli důvod zase vyrazit na túru, ale toť můj názor.
Brány promrzlého stadionu se otevřely o trošku později, než bylo plánováno, a roli klasického rozehřívače obecenstva obstarala záhy brazilská parta Shadowside, o které jsem do té doby vůbec neslyšel a ani jsem si nijak nezjišťoval, o co jde, takže jsem byl zvědavý, s čím mě čtveřice překvapí. Hned v průběhu první skladby jsem měl jasno, že tohle nebude nic pro mě, takže jsem se v klidu přesunul na tribunu a promrzlý usrkával pivo. Celkem průměrný heavy metal s tvrdším hudebním podkladem, který se místy pohyboval na hranici thrash metalu, mě nebavil, a když k tomu připočtu mizerný zvuk, tak jediné, co stálo za řeč, byl projev zpěvačky Dani Nolden, která měla správně řízný rockový vokál, jenž mi připomněl drsnější verzi Doro Pesch. Jediný vyloženě pamětihodný moment, který jsem si z jejich půlhodinového vystoupení odnesl, byla živelná předělávka klasiky “Ace of Spades” starých bardů Motörhead, která nebyla špatná a na kterou taky publikum patřičně zareagovalo. Ovšem kvůli Shadowshide jsem se do Zlína netáhl, takže na ně nebudu kydat hnůj.
Gamma Ray už mě ovšem zajímali, takže o to víc mě zklamal hned zezačátku špatný zvuk, který jim byl toho večera nadělen. Neuvěřitelně přehulené kytary mnohdy Kaie Hansena zastínily, až jsem se musel vydat v průběhu “The Spirit” k ostrůvku vyhrazeném pro zvukaře zjistit, jestli mám v uších nasráno já nebo on, ale i v jeho blízkosti nebyl zvuk žádná hitparáda, takže bych to tipl na něj. Špatná akustika zimáku výsledku taky nepřidala, ale po pár písních jsem si zvykl. Gamma Ray se u nás poprvé představili bez letitého bubeníka Dana Zimmermana a šlapalo jim to slušně, takže Michael Ehré nebude jako náhrada žádné ořezávátko. Nutno říct, že výkonu Hansenovců nechybělo nasazení, ale dle mého názoru měli nevhodně zvolený setlist, o čemž svědčily i vlažné reakce publika. Nevím, jestli byli všichni promrzlí, ale očekával jsem z řad diváků vřelejší přijetí. Osobně si umím představit větší šlágry než zmíněnou “The Spirit”, “Empathy” či “Rise”. Došlo i na dvě skladby z nového EP “Master of Confusion”, a sice na titulku plus “Empire of the Undead”. Celkem zbytečné EP jsem dosud neslyšel a na základě těchto písní to rozhodně nehodlám měnit, protože mě nepřesvědčily o ničem jiném, než že se Hansen začíná na nových počinech skladatelsky utápět v čím dál větším průměru. Z dalších skladeb, které zazněly, zmíním ještě úvodní pecku “Anywhere in the Galaxy”, hymnu “To the Metal” a klasický přídavek “Send Me a Sign”, jasně největší odezvu však měla “nečekaně” “Future World” z prvního dílu “Strážce sedmi klíčů”. Vystoupení Gamma Ray ve mně nechalo pocity spíše negativní.
Headlineři Helloween konečně pochopili, že hrát donekonečna stále stejné odrhovačky se mnohým fanouškům začíná zajídat, a kostru sobotního vystoupení tak tvořily skladby z jejich poslední studiové desky “Straight Out of Hell”, která nijak výrazně nevybočuje z průměru posledních alb německých nestorů, nicméně mě mile překvapilo, jak dobře skladby z této desky fungovaly naživo. “Wanna Be God” jakožto intro z pásky před úvodní “Nabataea” působila daleko líp než z desky, kde jsem pro ni nenašel význam. Oproti Gamma Ray se malinko zlepšil zvuk, ale někdy po “Straight Out of Hell” se kupodivu začal opět horšit, jako by si zvukař pohrával s pultíkem jak se mu zachtělo a za přehulenými kytarami se ostatní ztráceli. Navíc jsem měl občas pocit, že Sascha Gerstner a Weiki nejsou úplně sehraní, protože kytary byly místy mimo. Andi Deris a jeho živé výkony už se stávají legendární, ale tentokrát měl dobrý večer a i ve výškách se cítil mnohem jistěji, než je jeho dobrým zvykem, a dokonce se vykašlal na delší projevy, takže jejich set slušně odsýpal. S výběrem skladeb jsem s výjimkou cajdáku “Hold Me in Your Arms” neměl žádný problém, došlo dokonce i na mou oblíbenou “If I Could Fly”, na kterou se lidi kolem mě moc netvářili, ale já ji mám rád. Vrcholy pak přišly s “Live Now!”, ve které si Andi hezky rozezpíval publikum, aby mu pomohlo s refrénem, melodickou “Waiting for the Thunder”, “Steel Tormentor” a klasickou “I’m Alive” či “Dr. Stein”. Že bubeník Dani Löble není žádný Mike Portnoy, není novinka, a jeho sólo na mě působilo zbytečně a natahovaně, jinak však předváděl dobrý výkon. Šlo se do finále a pro druhý přídavek se k Helloween přidal Kai Hansen a společně tak předvedli průřez skladbami “Halloween”, “How Many Tears” a “Heavy Metal (Is the Law)”, ve kterých si milovníci starých časů přišli na své. Na úplný závěr zazněla ještě povinná “I Want Out”, ve které se ke Kaiovi přidali jeho strunoví kumpáni z Gamma Ray a lidé byli i přes krutou zimu ve varu. Nebýt špatného zvuku, který celý večer doprovázel, a špatně poskládaného setlistu Gamma Ray, jenž mi prostě nesedl, tak se jednalo o povedený večer.
Země: Německo Žánr: melodic death metal Datum vydání: 1.3.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. The Deafening
02. Ours Is the Storm
03. Decolonize the Mind
04. Through Treacherous Flames
05. Ascend to Chaos
06. Walk with Fire
07. My Night Is Starless
08. Black Tomb
09. Between Us and Annihilation
10. Slaying the Wolf Within
11. Back to the Soul
12. Guardian of Ashes
Melodický death metal nikdy nepatřil k mým hlavnímu bodům zájmu. Faktem je, že mám slabost pro určité severské spolky (Dark Tranquillity, staré In Flames, Insomnium), ale i tam jsem časem přestal nacházet uspokojení. Po německých kapelách tohoto druhu jsem nikdy nesahal, tato země je co se týče většiny metalových žánrů lehce přefabrikovaná a na kvalitní kapelu připadají tři špatné. Když jsem se tedy pouštěl do rozboru nového alba německé kapely Neaera pojmenovaného “Ours Is the Storm”, byl jsem zvědavý, jestli mě vůbce nějaká bouře smete. Je to totiž jejich šestá deska v rozmezí osmi let. V začátcích měli docela slušnou kadenci co rok, to album. Někdy v době třetí desky došlo k žánrovému zlomu a od té doby jsou Neaera někde na hranici průměru a výborné kapely. Jak je tomu tedy v případě novinkového zářezu?
Album “Ours Is the Storm” produkoval Alexander Dietz ze spřízněných Heaven Shall Burn, mix měl na starosti známý Tue Madsen, který se dostal hodně do povědomí lidí svými produkcemi moderních deathových kapel z Dánska. Zvuk je vlastně dle očekávání moderní a vyšperkovaný, ale na mě nějaký umělý. Přes snahu o nasraný projev jako by se někde ztratily ty pověstné koule. Snaha o razantní nástup je tedy zmařena, přestože hráčsky se jedná o celkem brutální výjezd. Bohužel zpěvák Benjamin Hilleke má ten nejtuctovější growl, jaký bychom si mohli přát, takže další mínusový faktor. Jeho ječák mi na prvních albech přišel o dost zajímavější než growling, potažmo výraz, jaký má teď. Kapela už taky nehraje mix melodického deathu a metalcoru, spíš tlačí na tu deathovou strunu. Někdo možná řekne, že dnes mají spíše svoji tvář než na prvních albech, ale mně to prostě tehdy přišlo nápaditější.
Tady se totiž přes všechnu snahu nic neděje. Riffy si nějak neříkají o to, abych si je zapamatoval, stejně tak kytarové melodie. Samozřejmě jsou zde výjimky, ale třeba taková “Ascend to Chaos” mohla být mnohem lépe zaranžovaná, tak jak je, totiž zapadá mezi zbytek vaty a uřvaného nic. Opravdu podupávat nohou jsem si začal až u předposlední “Back to the Soul”, která je slušně šlapajícím kouskem, a opravdu mě zajímá, co bude následovat. I když jsem říkal, že toho metalcoru už ubylo, přesto se Neaera corovým postupům nevyhýbají. Breakdowny v refrénu titulní skladby nebo riffostrojařina v poslední “Guardian of Ashes” docela jasně mluví corovou řečí. U posledně jmenované jde nejspíš o pokračování předchozí skladby, jinak si nedokážu vysvětlit naprosto stejnou kytarovou riffáž. Ale je dost možné, že jsou si skladby jen dosti podobné, jak tomu je po celý čas desky. Naprosto schází nějaký bod, který by mě vytrhl z letargie a absolutní nudy. Vzhledem k tomu, že skladby mají v průměru něco kolem tří a půl minut, čekal bych nějakou palbu, která mě zvedne ze židle. Naopak, já si už po minutě a půl pokládám otázku, kdy se vůbec něco začne dít.
Nejsem a nikdy jsem nebyl vyložený odpůrce žánru. Když má kapela co nabídnout, tak po tom se zájmem sáhnu. Ale Neaera v současné podobě nemá ani pořádně ujasněný koncept své tvorby. Chtějí být zatraceně drsní, ale přitom melodičtí a přitom moderní. Zdánlivě se jim to daří, ale nezabránili roztříštěnosti materiálu, kdy slušné pasáže nemají ani šanci vyniknout, protože jsou zazděny jinou tuctovější pasáží. Refrénům chybí výraznost, ani po několika posleších si vyloženě žádnou melodii nedovedu vybavit. Není to vyložená sračka, poslouchat se to dá, je to kvalitně zahrané, ale když tuhle desku minete, taky se vůbec nic nestane. Dnes už nestačí na svoje nástroje drhnout jako mistr.
Druhý pohled (H.):
Je pravda, že to není žádný velký zázrak, přesto bych to neviděl zas až tak černě jako kolega, určitě to dle mého názoru nepatří úplně do podprůměru. Neaera sice ani náhodou nepřichází s čímkoliv, co by se alespoň náznakem dalo považovat za invenční přístup, ale musí se kapele nechat, že “Ours Is the Storm” docela příjemně ubíhá, a pokud člověk potřebuje nějakou muziku, při níž si může v klidu klepat nohou do rytmu při práci, proč ne. Jak se do toho ale opravdu zaposloucháte, tak to vážně nic objevného není, celé album nevybočuje z jedné jediné polohy, kterou jste již navíc zcela jistě slyšeli minimálně stokrát. Zvuk je naleštěný jak psí kulky, samá chemie… pánové sice hrát opravdu umí, ale to jednoduše nestačí, jelikož o tom hudba z mého osobního pohledu není.
Ačkoliv bych měl být papírově člověk, který takovou záležitost odstřelí do propadliště dějin, tak ve výsledku to neposlouchatelná věc rozhodně není. Asi v tom hraje roli i fakt, že jsem to nejspíš zdaleka neslyšel tolikrát jako kolega, tudíž mi to možná ještě nezačalo tak lézt krkem, ale pár poslechů jsem tomu věnoval v pohodě a neubylo mě. Desce, potažmo i samotné skupině tak na kreditu ubírá především fakt, že je to jednoduše ukrutně zaměnitelné, kapel, jež hrajou podobně, jsou stále obrovské spousty a Neaera – i přes desetileté působení a nyní již šest řadovek – jsou stále jen jedněmi z mnoha. Komu ovšem podobné modernější řezanice chutnají, ten jistě zklamán nebude a hodnotil by výše než já.
Země: Německo Žánr: pop / darkwave Datum vydání: 15.2.2013 Label: Out of Line Music
Tracklist:
01. A New Dawn to Rise
02. You Walk Away
03. Kinder dieser Stadt
04. All These Lies
05. Tears Might Dry
06. Uns gehört die Nacht
07. Die Zeit
08. When I Feel You
09. Willst du?
10. Nie mehr
11. Save Our Souls
12. Deine Welt
13. Lebensrichter
14. Monument
Občas je to až s podivem, do jakých směrů se může ubírat hudební vkus jednoho konkrétního člověka. V 15, 16 letech jste ortodoxní, až to bolí, pentagramy nosíte pomalu i na trenýrkách, řetězy a hřeby jste ověšení jak vánoční stromeček a cokoliv, co je jen o trochu měkčí než Gorgoroth, považujete za komerční žumpu; uplyne pár let, trenky máte o číslo větší, ale už bez pentagramů a ještě navíc posloucháte věci, které by vám dříve nestály ani za odplivnutí… a aby toho nebylo málo, ještě s nimi budete prudit na metalovém webu, k němuž jste se v oněch 16 přidali s úmyslem šířit jméno Gorgoroth…
Není tomu ještě tak dávno, kdy bych se asi zasmál, pokud by mi někdo řekl, že budu poslouchat muziku jako Blutengel, ale aniž bych přestal mít po hudební stránce rád mít Gorgoroth (snad netřeba říkat, kdo byl tím borcem z prvního odstavce), začala se mi neskutečně líbit i podobná hudba, jakou tvoří třeba právě tato formace okolo německého hudebníka Chrise Pohla (můžete ho znát třeba i z Terminal Choice, dále se například podílel jedním remixem na počinu “Illud Divinum Insanus – The Remixes” od Morbid Angel). Jeden z redakčních kolegů Blutengel zajímavě vystihl slovy “to je ta muzika pro špekatý gotičky v korzetech”, a ačkoliv by se mohlo zdát, že má pravdu, ve skutečnosti Blutengel nejsou zdaleka tak triviální, jak to může na první pohled vypadat. Ano, jde o poměrně lehce stravitelnou a vstřebatelnou elektronickou hudbu, která po tematické a vizuální stránce čerpá z gotické subkultury, ale zdaleka ne primitivní. V tomto případě se tu hraje na upíry, což je sice klišé, až by jeden brečel, ale na druhou stranu – kolik metalových kapel o sobě může tvrdit, že jejich muzika klišé není? Zatímco jedni mají draky a kožená kaťata, druzí mají upíry a korzety, zas tak velký rozdíl v tom není… Vlastně tedy je, protože na kočky napasované v rajcovních korzetech (slečny, které zpívají v Blutengel, mají do špekatých ošklivek opravdu daleko) je z mého pohledu mnohem příjemnější pohled než na pupkaté fotry v zapařených kožených hadrech (smích).
To jsme ovšem poněkud odbočili, protože hodnocení vzhledu muzikantů a fanoušků rozhodně není cílem tohoto článku, víceméně mi je to ve své podstatě i jedno, protože dokud se jedná o hudební kapelu, zajímá mne především hudba. Blutengel jsem nedávno viděl označené nádhernou škatulkou “upírský pop”, která je sice možná značně neformální, samotnou podstatu té hudby však vystihuje naprosto přesně. V jádru se totiž opravdu jedná o popovou hudbu, jež by se z fleku neztratila v komerčním rádiu; navíc je pak opatřena již zmiňovaným gotickým nádechem. Ačkoliv to bude většině z vás připadat spíše odpudivě (sám uznávám, že takhle napsané to vábně vážně nezní), hudba Blutengel je vlastně opravdu hodně dobrá. Žádná ironie, žádný humor – zcela vážně. Nemůžu sice tvrdit, že jsem na jejich tvorbu nějaké velký odborník a že jsem slyšel všechno, ani nemůžu tvrdit, že všechno z toho, co jsem slyšel, mě opravdu dostalo (například předcházející album “Tränenherz” mě až na excelentní hitovku “Reich mir die Hand” nezaujalo prakticky vůbec), ale novinka “Monument” je beze srandy naprosto skvělá.
Co mi na většině popové hudby (nazývejme věci pravými jmény) nejvíce vadí, je fakt, že zde nevycházejí desky – album zde znamená kombinaci několika dobrých singlů a tuny vaty. Právě z tohoto pohledu se mi “Monument” tolik líbí – slabá místa zde prakticky nejsou. Zatímco u jiné popové desky bych jako vrcholy mohl s klidným srdcem vybrat pár hitovek a zbytku se vůbec nezmiňovat, zde je výtečná hitovka v podstatě každá skladba. Písničky, které jako singly opravdu vyšly, jsou až zavádějící, protože “Monument” ne tak úplně vystihují a vlastně ani zdaleka nejsou těmi nejlepšími kusy, přestože se mi také velmi líbí. I když se nebojím nazvat popem celé album, o “You Walk Away” to platí minimálně dvojnásob, protože to je rádiovka jak vyšitá, přesto velmi příjemný song, jemuž jsem paradoxně přišel na chuť až časem, ač by to vlastně mělo být naopak. První singl “Save Our Souls” je trochu jednotvárnější a na rozdíl od jiných nenabízí tolik nápadů, přesto minimálně sloka je vážně povedená. Pokud nepočítám sice ne špatné, ale také nijak excelentní intro a outro “A New Dawn to Rise”, resp. “Monument”, které staví na v podstatě stejném motivu (jen s tím rozdílem, že “Monument” jej vzhledem k naditější délce mnohem více rozvíjí), pak je pro mě asi nejslabším místem nahrávky balada “Die Zeit” – přesto ani zde se nejedná o skladbu, kterou bych musel přeskočit. Na rozdíl od zbylých regulérních písní (tj. ne intro a outro) snad jako jediná neobstojí i samostatně, v rámci desky s ní ovšem problém nemám. Ač se tak na první pohled možná trochu tváří, zdaleka není tak patetická, jak by člověk od gothic/popové skupiny čekal, a v některých momentech vlastně docela příjemně graduje. A ten zbytek? To je, vážení, jízda té nejvyšší možné kvality!
Možná to bude znít jako nepříliš objevná recenzentská berlička, ale opravdu nejde sáhnout vedle a co song, to výtečná záležitost – až to člověka opravdu překvapuje, a to i když se na “Monument” jako já vážně těšil. Fantastická je například “All These Lies”, již jsem si zamiloval hned na první poslech. Chytlavý beat, skvělá sloka a naprosto úžasná předehra k refrénu, začínající slovy “Everybody’s looking for a new sensation, everybody’s seeking for more attention”, je prostě bomba a jednoznačně jeden z vrcholů “Monument”. Sice bych si odpustil jeden několikavteřinový předěl v dubstepovém duchu, ale jinak je tenhle song jasnou ukázkou toho, proč mě tohle album tak dostalo. Mezi klidnějšími vyniká třeba “When I Feel You”, z níž náznakem dýchají Depeche Mode, nebo “Nie mehr”, která patří mezi ty, jež se popu vzdalují asi nejvíce; velmi rád mám také “Kinder dieser Stadt” s velmi příjemnou atmosférou (ano, atmosférou) a moc pěknými klávesami.
Naopak z těch poměrně říznějších nejde nezmínit “Lebensrichter”, jež album těsně před jeho závěrem opět nakopne po oddechovější “Deine Welt”, a hlavně “Willst du?”, která v některých momentech (asi nejagresivnější pasáž desky) zní jako Rammstein bez kytary, kromě toho navíc obsahuje fantastický refrén, jenž je dalším vrcholem celého “Monument” – pokud se tedy nějaké vrcholy na takhle kvalitní a vyrovnané nahrávce vůbec dají určovat. Někde na pomezí obou skupin pak stojí ještě “Uns gehört die Nacht”, jež však není o nic méně skvělá než ten zbytek.
Velkou pochvalu si zaslouží instrumentální stránka, která rozhodně není primitivním podkladem pro zpěv, ale obsahuje opravdové nápady a obsahuje jich vážně hodně, čili i z toho pohledu jde o velmi zábavný počin. Superlativy bych v žádném případě nešetřil ani v případě vokálů, protože v tomto ohledu nelze “Monument” vytknout zhola nic – zpěv Chrise Pohla je velmi povedený, variabilní, má velmi dobrou intonaci a nebojím se říct, že je i charismatický. Něco podobného platí i o všech slečnách, které se starají o vedlejší zpěvy (hlavní slovo přebírají spíše výjimečně), ale i tak jim nemám co vytýkat, spíše naopak – jen chválit.
Nemohu si pomoct, ale “Monument” je z mého pohledu prostě perfektní deska, přesně takhle si představuji, že by mělo znít naprosto skvělé popové album. Vlastně když tak o tom přemýšlím, tak mě napadá jen jedna jediná letošní nahrávka, kterou považuji za lepší než “Monument”… i když na počet poslechů by to i tak asi vyhráli Blutengel. Tuhle desku poslouchám už v podstatě měsíc v kuse téměř každý den, některé dny jsem ji poslouchal i čtyřikrát, a přesto mě stále neskutečně baví. Koupě je pro mne jednoduše povinná a upřímně se moc těším, až tu fošnu dám do police mezi alba Blut aus Nord a Burzum – Varg Vikernes z toho asi radost mít nebude, ale když je něco takhle výtečné, nedá se jednoduše svítit.
Další názory:
Německý projekt Blutengel jsem do nedávna vnímal tak trochu jako guilty pleasure muziku, která občas příjemně překvapí, ale jinak je to na mě trochu moc předvídatelný popík. Ať už ale byly moje dojmy správně nebo ne, novinka “Monument” za tím udělala tlustou čáru, protože tentokrát už není pochyb o tom, že jde od začátku do konce o opravdu hodně dobrý materiál. Chrisovi Pohlovi se podařilo v jedinečném poměru namíchat temnotu, industrialovou mechaničnost a popovou líbivost a výsledek balancuje přesně na pomezí závažného a odlehčeného. Poslouchá se to samo, ale přitom je to dostatečně podmanivé, aby to po pár minutách neomrzelo. U mě si deska “Monument” vysloužila jasně vztyčený palec a mohu ji směle doporučit všem, kteří se vyloženě neštítí elektronické hudby. Ježura
Vinohradský klub HooDoo se v pátek osmého března stal dějištěm koncertu, který již dlouhé měsíce předem budil v zasvěcených kruzích spontánní výbuchy nadšení. Po několika letech se totiž pražskému publiku měli představit islandští Sólstafir, kteří před slabým třičtvrtěrokem naprosto uhranuli návštěvníky Brutal Assaultu, takže již někdy od podzimu byl internet plný prohlášení, že na Sólstafir se jde stůj co stůj. Tím však nastala poněkud paradoxní situace, neboť jak nejvyšší místo lineupu, tak grafiku plakátu okupovala německá post-rock/metalová cháska Long Distance Calling, která na toto turné vyrazila v rámci propagace své nové desky “The Flood Inside”. Paradoxní proto, že co jsem stihl postřehnout, řada účastníků – mě nevyjímají – se se jménem Long Distance Calling setkala vůbec poprvé…
Po rozkoukání v prostorách klubu a ochutnávky z velice zajímavé nabídky vícestupňových piv v polozapuštěném přízemí podniku však nezbylo na rozjímání o těžkém údělu headlinera, kterého půlka lidí pořádně nezná, mnoho času, protože se hodinové ručičky povážlivě přiblížily osmé večerní a schylovalo se tedy k začátku hudební produkce. Role otvíráku večera se zhostili norští hardrockeři Audrey Horne, na jejichž adresu jsem slyšel samé pěkně věci, takže jsem se náramně těšil, jak se kapela, ve které to mimo jiné drhne kytarista Ice Dale (vlastním jménem Arve Isdal) z proslulých Enslaved, předvede. Nástup na pódium proběhl bez velkých proslovů ze strany kapely, stejně jako za doprovodu jen nevalného potlesku publika, a Audrey Horne spustili. Prvním songem večera se stala ještě novotou vonící klipovka “Redemption Blues” a už od prvních minut bylo zřejmé, že Audrey Horne si tenhle večer hodlají náramně užít. Přiznám se, že jsem neviděl moc hardrockových koncertů, ale i tak si troufám tvrdit, že tenhle naplnil snad všechna očekávání, která do něj mohli přítomní fanoušci vkládat. Oba kytaristé svými postoji působili jako pravé rockové hvězdy, potetovaný zpěvák Toschie od samého začátku komunikoval s publikem jako málokdo a překvapivě hodně pozornosti na sebe strhával i basák Espen Lien, jehož grimasy sice mohly někomu připadat trochu přehnané, ale když si to člověk dal dohromady se způsobem, jakým se mazlil s basou, a přidal k tomu vše ostatní, co se na pódiu dělo, nešlo než rezignovat na škarohlídství a nechat se bavit. Soudě podle odezvy to lidé pochopili velice brzy a Audrey Horne se tak dočkali rámusu, jaký jsem u předkapely dlouho neviděl. Jestli se ale přítomní celou dobu dobře bavili, skutečné nadšení nastalo u dvou závěrečných skladeb, během kterých se Toschie vypravil daleko mezi lidi a odzpíval je tam prakticky celé. To bylo opravdu nečekané a neuvěřitelně sympatické. A stejně nečekaný byl i samotný závěr setu Audrey Horne. Jak Toschie uvedl, Praha byla jejich poslední zastávkou na turné, takže si přichystali drobnou specialitku. Tou nebylo nic menšího než megahit “Ace of Spades” z dílny kultovních Motörhead, ke kterému si Audrey Horne pozvali na pódium kompletní Sólstafir, jejichž frontman Aðalbjörn Tryggvason se svým typicky špinavým hlasem zhostil vokálu. Vážení, tomu říkám finále, jak se patří, a jakkoli nemám nic proti Sahg, jsem děsně rád, že Audrey Horne nevystřídali o zastávku dříve…
Přestávka utekla akorát tak rychle, že člověk stihl využít služeb toalet a koupit další pivo a na řadu přišli neoficiální headlineři večera – Sólstafir. Že se dohady o tom, kdo z téhle sestavy přitáhne nejvíce lidí, od pravdy prakticky nelišily, se ukázalo být zjevným v tom okamžiku, kdy došlo k pokusu o procpání se do předních řad. Ne, že by to nešlo, ale bez značného nepohodlí a nevraživých pohledů ostatních by se to asi nepodařilo, takže jsme se s kolegou Prdovousem raději upíchli v dostatečné vzdálenosti od pódia a čekali, co Sólstafir v klubových podmínkách vykouzlí. Zadumaní a zarostlí kovbojové spustili v rytmu “Ljós í Stormi”, tedy úvodní skladby aktuální desky “Svartir Sandar” a mě do uší praštil značně nevyvážený zvuk, ve kterém se nějak ztrácely kytary a celé to znělo poněkud nepatřičně. Naštěstí se však zvukař činil a v závěru skladby už šlo zvuku vytknout jen máloco. Od momentu, kdy se zvuk začal rovnat do správných kolejí, pak začala sílit ta jedinečná atmosféra, kterou Sólstafir umí jako nikdo na světě, a koncert byl s každým momentem lepší a lepší. Setlist byl sice až na jednu výjimku (“Þín Orð” byla nahrazena “Svartir Sandar”) totožný s tím z Brutal Assaultu, ale i tak si všichni do sytosti užívali brilantní muziku, kterou Sólstafir zaplněnému sálu servírovali. A nejen užívali, oni to dávali dost nepřeslechnutelně najevo! Jásot fanoušků byl po každé skladbě opravdu neuvěřitelně bouřlivý a dokonce se strhl i v ten moment, kdy Guðmundur Óli Pálmason poprvé poklepal do bicích při začátku skvostné klipovky “Fjara”… Celý ten rámus se neobešel bez řady komplimentů z úst frontmana, a jak to občas nevyznívá upřímně, tady jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že všechna ta slova díků myslí Aðalbjörn vážně a že mluví za celou kapelu. Když Sólstafir po vyhrazené třičtvrtěhodince opustili fanoušky neodbytně žádající víc, na další pivo jsem odcházel opravdu spokojený a dá se říct, že dokonce nadšený. Vystoupení z Brutal Assaultu sice zůstalo nepokořeno, ale do podzemního klubu se paprsky k západu se chýlícího Slunce dostávají jen těžko, takže se moje hodnocení i tak blíží absolutnímu tak, jak jen to okolnosti dovolily. Navíc jsem přesvědčen a doufám, že až se k nám Sólstafir vrátí, bude to na pozici headlinera, naservírují příchozím minimálně dvojnásobnou porci muziky a napraví tak asi jedinou výtku, kterou lze v této souvislosti na jejich adresu vyřknout…
O tom, že Sólstafir předvedli opravdu výborné vystoupení, svědčí i skutečnost, že jsme se s kolegou vypravili o patro výše v klidu dovychutnat stále doznívající atmosféru, naplnit žaludek a doplnit tekutiny a vůbec nás netrápilo, že se to asi protáhne výrazně do setu Long Distance Calling, kteří měli večer uzavírat. Jak ale později vyšlo najevo, headliner večera dostal přidělenou plnou hodinu a půl, takže jsme se i přes spíše odpuzující doporučení, že se jedná o “takovou fajn post-věc”, nakonec zašli podívat, co že to Long Distance Calling produkují. Já jsem v zadní části sálu setrval přibližně dvě skladby a dojmy, které jsem si z toho odnesl, jsou takové smíšené. Na jednu stranu bylo vcelku jasně poznat, že je to dobrá hudba. Rovněž samotní muzikanti na pódiu nestáli jak sloupy a troufám si tvrdit, že vzhledem k hudbě se projevovali velice intenzivně a dobře se na to koukalo. Ale co naplat, přes všechny tyto klady mě to vůbec ale vůbec nebavilo, takže než abych v sále setrvával dál, šel jsem radši nasávat atmosféru okolo stánku s merchandisem, kde se různě střídali členové Sólstafir a Audrey Horne a ochotně debatovali s procházejícími fanoušky. A jelikož tím pro mě celý koncert skončil, uzavřu tím i report. Večer ve společnosti Sólstafir a Audrey Horne se nesmírně vydařil. Zatímco první naplnili velká očekávání do nich vkládaná, druzí nesmírně příjemně překvapili, a oběma za to patří velký dík. A co se Long Distance Calling týče, v jejich případě si závěrečné hodnocení odpustím. Proč, to je snad dostatečně jasné z článku samého…
Druhý pohled (Atreides):
Mé vůbec první setkání se Sólstafir (áno, významný to milník historie první poloviny 21. století, alespoň pro mou maličkost) se odehrálo v pražském klubu HooDoo. Pln kulturních zážitků už ze středečního koncertu veterána tuzemské hip-hopové scény, Prago Union, jsem se s vidinou posledního koncertu na další přinejmenším měsíc dostavil do vinohradského klubu přesně na ohlášené otevření klubu, tedy na sedmou večerní. Už v tu dobu se kolem vchodu a přilehlé hospodě pohybovalo zhruba na padesátku fanoušků a z oblečení těch, kteří už byli uvnitř klubu, nebo lačně lemtali pivní speciály o patro výše, bylo vcelku jasné, na koho se dneska jde. Ne, avizování headlineři Long Distance Calling, o kterých jsem v souvislosti s koncertem slyšel prvně v životě, to rozhodně nebyli.
Poté, co jsem si proseděl dobrých čtyřicet minut o samotě, během kterých jsem neměl na práci nic lepšího než usrkávání jihoměstské jedenáctky, která je mimochodem skutečně excelentní, a obhlížení příchozího osazenstva klubu, které se začínalo před pódiem slušně houfovat (zde se konečně ráčil objevit jistý Ježura, který už dle všeho dobrou půlhodinu usrkával pivo o patro výše). Nicméně zbylých dvacet minut do začátku uteklo během značně neformální konverzace na nepublikovatelné téma snad až nebezpečně rychle a přesně s úderem osmé se na pódium vyhoupli první předskokani Audrey Horne. Kapela v čele s frontmanem Toschiem rázně napochodovala na pódium a se strohým uvítáním “Hello, we are Audrey Horne!” spustili první pecku, “Redemption Blues” ze současného alba “Youngblood”. Podobně jako v případě Long Distance Calling jsem se o existenci této pětice hardrockerů z norského Bergenu dozvěděl až díky tomuto koncertu a věci mně neznámé dopředu nenaposlouchával, což zpětně hodnotím v případě Audrey Horne jako nebetyčný nedostatek ve vzdělání. Jejich třičtvrtěhodinovému setu totiž nechybělo vůbec nic a kapela do publika pumpovala jednu energickou pecku za druhou. Velmi mě potěšilo i nazvučení, které bylo téměř bezchybné a právě i kvalitní, šťavnatý zvuk dal koncertu správný říz. Rovněž projev zpěváka Toschieho byl po všech stránkách skvělý, obzvláště jeho nevídaně vřelá komunikace s publikem, která od prvního “high five” vyvrcholila odzpíváním posledních několika písní v publiku. Nezaostával ani zbytek kapely, basák Espen ve zpěvu zdatně sekundoval a strhával na sebe nemálo pozornosti a rovněž oba kytaristé si užívali koncert na maximum, přičemž jejich vystupování nepostrádalo sebejistotu ani nadhled vlastní rockovým hvězdám. A jak eskalovala atmosféra, eskalovala i odezva diváků, která byla stále mohutnější a vyvrcholila u závěrečného fláku “Ace of Spades”, jež ten večer plnil úlohu drobného dárku na rozloučenou nejen publiku, ale i kapelám, neb pražská zastávka byla pro Audrey Horne zároveň i zastávkou poslední. Aby toho nebylo málo, kapela si pro tu příležitost pozvala kompletní Sólstafir a mikrofonu se chopil sám frontman Aðalbjörn, aby známou pecku od Motörhead odzpíval svým nezaměnitelným hlasem. Výsledek byl bez příkras strhující a rozhodně šlo jeden z vrcholů večera. Po zaznění posledních tónů a řádné děkovačce kapela odešla do zákulisí a já si, rozjitřen a potěšen poctivou porcí poctivého hardrocku, šel doplnit tekutiny.
Po krátké pauze jsme se s Ježurou snažili vrátit na původní pozici, jež se během koncertu Audrey Horne nacházela kdesi ve čtvrté, páté řadě, abychom měli na následující Sólstafir jakože slušný výhled a nemuseli se krčit za kdekterou vikinskou máničkou. Marně. Během této krátké pauzy se chopili příležitosti skalní i méně skalní fanoušci skupiny a spolu s několika obligátními fotografíny úspěšně vyplnili sál zhruba ze tří čtvrtin. Dá se proto považovat za úspěch, že se nám bez kyselých obličejů zleva či zprava podařilo dostat zhruba do poloviny publika. Na rozdíl od většiny lidí, která na koncertu byla a více či méně vzrušeně štěbetala o tom, zda vystoupení v klubu překoná dojem z loňského Brutal Assaultu, já jsem s živým vystoupením Sólstafir do té doby zkušenosti neměl a nevěda co čekat, jsem se rozhodl nečekat vůbec nic a nechat se překvapit. A že bylo čím překvapovat. Nutno říci, že první překvapení bylo spíše nemilé, neb dobrou první polovinu úvodní písně “Ljós í Stormi” byl zvuk kytar zastřen a upozaděn za výrazné bicí i basu. Naštěstí zvukař nelenil a během zbytku koncertu už byl zvuk dobrý, leč takové kvality jako v případě předchozího vystoupení už bohužel nedosáhl. Po “Ljós í Stormi”, která kromě setlistu otevírá i poslední album Sólstafir, “Svartir Sandar”, následovala titulní skladba tohoto alba a mně nezbylo než naprosto ignorovat dění na jevišti i v publiku a za lehkého podupávání nohou konečně zavřít oči a nechat pracovat představivost naplno. Fantaskní výjevy byly přerušeny jen potleskem a ještě bouřlivějším jásotem publika, když bubeník Guðmundur metličkami rozezněl první tóny snad nejznámnější písně této islandské čtveřice, kterou není žádná jiná než zasněná “Fjara”. Procházku po pláži z tónů lemovanou občasným příbojem slov jsem si s radostí vychutnal a občas sám zabrouzdal do bezpečných mělčin mě známých slabik, abych si je pod těch pár vousů, co mám, pobrukoval. Zážitek neskutečný, kritika nemístná, ohlas publika ohlušující. Možná až příliš, když uvážím předchozí zasněnou atmosféru, leč rozhodně plně zasloužený. Jediné, co mne trochu mrzí, je fakt, že poslední toho večera hraná skladba, “Goddess of the Ages”, byla opravdu skladbou poslední a nedostalo se nám žádného přídavku, byť by nejspíše byl v podobně klidném duchu (ač pocity hudbou Sólstafir vyvolané mají v mém případě klidu daleko, sebemírnější píseň si vymyslíte). Na druhou stranu předpokládám, že Sólstafir mají výběr skladeb pečlivě zvážen a setlist sestaven tak, aby v omezeném hracím čase dosáhl určitého výsledku a unikátní atmosféry, jejíž tvorbu, udržení a gradaci během koncertu ovládají tito islandští kovbojové vskutku mistrně. A proto je snad možná i dobře, že i po dlouhých žádostech všech přítomných se pánové vrátili na pódium už jen se slovy díků a skromnou poklonou a výsledek svého snažení nechali takový, jaký byl – omračující.
Závěr večera, jak už naznačil kolega o odstavec výše, jsme zprvu strávili u piva a nakládaného hermelínu a na set Long Distance Calling, o kterých jsem věděl nanejvýše to, že jde o jakýsi post-rock, jsme nijak nespěchali. Naopak, já jsem si plnými doušky vychutnával vynikající pivo a doznívající atmosféru, kterou jsem si odnesl z vystoupení Sólstafir a která ve mě zůstala ještě dlouho do druhého dne. Zhruba po půl hodině přemlouvání jsme se nakonec zvedli se šli podívat (ať už ze zvědavosti nebo ze slušnosti), co to kluci na pódiu vlastně hrají za hudbu. A neznělo to věru zle. Zvuk už byl po půl hodině hraní na dobré úrovni (hádám, že práce zvukaře byla opět stejně kvalitní jako u předchozích Sólstafir) a hlouček lidí, který pod pódiem zbyl, se evidentně bavil poměrně slušně. Nemůžu nic ani říct na účet kapely, která evidentně dávala do hraní maximum a koncert si užívala naplno. Nemám výtek ani proti pódiové prezentaci, protože kapela nezaujala pozici tvrdých y, kterou jsem od “takové fajn post-rockové věci” očekával. Jenže… jenže. Přes nesporné kvality kapely mě produkovaná hudba nebavila ani trochu – těžko říct, jestli to bylo tím, že to byl post-rock, nebo tím, že to byl post-rock bez trochy noisového koření, které bych u takové hudby bezesporu uvítal. Tak nebo onak, nakonec jsme nevydrželi déle než dvě skladby, načež jsme se rozhodli odebrat k pultům s merchem, kde se v hojné míře vyskytovali členové dvou předchozích kapel, aby prohodili pár slov s fanoušky. Nakonec jsme se vydali každý po své vlastní přímce k domovům, a to by bylo k zážitkům z pátečního koncertu vše. Závěrem bych rád řekl, že páteční zastávka TheFlood Inside Tour byla opravdu vydařená, ba přímo epésní a s čistým srdcem tvrdím, že i mým nejlepším koncertem za hodně dlouhou dobu. Ať už díky skvělým výkonům Sólstafir, jejichž živé vystoupení bylo vskutku uchvacující, či Audrey Horne, kteří mě velice mile překvapili a zajistili si tak místo v mé hudební knihovně, ale také díky skvělé organizaci celé akce, výbornému nazvučení a v neposlední řadě i díky vhodně zvoleným prostorám. Snad jen v případě Long Distance Calling zůstanu bez hodnocení, z podobných důvodů jako kolega výše. Nu, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Prostě šlus, robátka.
Země: Německo Žánr: avantgarde / post-metal Datum vydání: 15.4.2013 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Embers
02. Lights of Highways
03. Expectations
04. Kollision
05. Beyond Silence
06. Soil
07. Odem
08. Until It All Begins
09. Tiefer Fall [bonus]
10. Torn
Němci Todtgelichter patří přesně k tomu typu kapel, které jsou sice na první pohled možná malinko nenápadné a které ani zdaleka nepatří k těm, o jejichž existenci by byla spravena celá široká obec fanoušků metalu, přesto dokážou nabízet velice kvalitní, zajímavou a do jisté míry možná vlastně i originální hudbu, jež potěší všechny milovníky chytrých produkcí. Přestože Todtgelichter bývají označováni škatulkou avantgardního black metalu a obecně jsou stále řazeni mezi black metalové skupiny (já sám to tak automaticky také beru), je to poněkud diskutabilní, jestli stále ještě opravdu black metal, protože do jisté míry je tento žánr spíše záležitostí, již si Todtgelichter s sebou táhnou z dob své minulosti. Podobně jako na předchozím “Angst” z roku 2010, i na “Apnoe” se black metal nachází spíše v podobě stopového prvku, který tu a tam probleskne, někdy trochu matně, jindy poněkud zřetelněji, přesto však v porovnání s prvními dvěma deskami spíše minimálně – a na “Apnoe” je to ještě mnohem znatelnější než v případě “Angst”. V současnosti bych se už Todtgelichter v žádném případě nebál označit “pouze” jako avantgarde metal. Toliko k těm prokletým škatulkám, aby jim bylo učiněno zadost.
Když jsme ovšem právě zbourali definici hudby Todtgelichter jakožto avantgardního black metalu, objevil se nám tu jeden velký a poměrně zásadní otazník – co tedy Todtgelichter, potažmo “Apnoe” nabízejí? Zde – nutno předem upozornit – to až tak jednoznačné nebude. Když tak o tom přemýšlím, osobně bych to bez problémů popsal čistě jako velice inteligentní hudbu a bylo by to z mého pohledu plně dostačující, nicméně pro čtenáře, který se třeba s Todtgelichter setkává poprvé, to asi bude přespříliš abstraktní. Pokud se oklikou vrátíme k oné spojitosti s black metalem, na “Apnoe” se tento žánr, jak již bylo řečeno, vyskytuje spíše sporadicky v podobě občasného extrémního vokálu nebo třeba agresivnější hudby v rámci jedno konkrétní pasáže, z té podstatnější části se už však skupina posunula k chytře stavěným kompozicím (čímž rozhodně nechci tvrdit, že by dřívější podoba její hudby měla být hloupá, to vůbec ne), v nichž rozhodně není nouze o lahůdkové kytarové melodie nebo úžasné nápady – možná, že to zní až příliš obyčejně na to, aby bylo záhodno častovat hudbu Todtgelichter přídomky jako avantgardní, nicméně po případném poslechu mi jistě dáte za pravdu, že se jedná o záležitost natolik vzdálenou střednímu proudu metalové produkce, že je ona avantgardnost plně na místě, byť jí v tomto případě není dosaženo nespoutaným experimentováním, plejádou nástrojů nebo žánrovými koktejly, ale čistě onou neustále omílanou inteligencí.
Sluší se ovšem zmínit, že “Apnoe” v tomto trendu odklonu od black metalu není v historii Todtgelichter průkopníkem, neboť s relativně podobným modelem přišlo již “Angst”, avšak novinka minule naznačený styl ještě posouvá ještě mnohem dál, black metal v hudbě Todtgelichter vytlačuje na samý okraj a spíše dává prostor hudbě, která by formálně měla spadat spíše do různých post-věcí. Stejně tak jako se black metal téměř vytratil ze samotné instrumentální složky, podobným vývojem prošel i vokál, protože na “Apnoe” se můžete – s výjimkou oněch několika málo momentů – těšit zejména na čistý zpěv, mužský i ženský. Obrovský prostor tentokrát dostala zpěvačka Marta, jejíž příspěvek zabírá minimálně polovinu vokálních linek, čili více než kdykoliv v minulosti. Co se týče mužského vokálu, toho se ujal nováček v sestavě, Tobias, který se své role rozhodně zhostil se ctí a určitě zpívá velice dobře.
Ohledně konkrétních skladeb je také z čeho vybírat, hned první “Embers”, která je zároveň nejdelší položkou desky, je vystavěna velmi zajímavě a nabízí nejednu opravdu pěknou pasáž, viz třeba její skvělý závěr. Ještě výživnější je z mého pohledu ovšem druhá “Lights of Highways”, jež je především v sólu ve třech čtvrtinách takřka úžasná. V rámci alba je jistě i zajímavá poněkud netradiční mezihra “Kollision”, která však celkové vyznění “Apnoe” nijak neboří. Skvělá je pak bezesporu i “Soil”, jejíž začátek se nese v poklidnějším duchu, ale skladba postupně graduje a nabírá na síle. V kontextu zbytku pak překvapí až nečekaně hitový, německy zpívaný bonus “Tiefer Fall”, který člověk po prvním poslechu této ne úplně lehce vstřebatelné desky zůstane v hlavě asi jako jediný, než se ostatní kompozice trochu poodkryjí.
Osobně jsem se na “Apnoe” velice těšil, přičemž výsledek má očekávání naplnil do té míry, že bych se desku nebál označit za to nejlepší, co Todtgelichter doposud vytvořili. Proti směru, jakým se kapela vydala, rozhodně nic nemám, ačkoliv se jedná o pořádný progres v porovnání třeba se “Schemen”, na němž jsem se s Todtgelichter setkal poprvé. Jestli však na “Angst” bylo ještě pár drobností, které mi tak úplně neseděly, na “Apnoe” se je podařilo definitivně odbourat a stvořit tak nahrávku, jež je velice zajímavá a kvalitní – mírně řečeno. Osobně mě poslech velmi, velmi baví, což v součtu s veškerými ostatními klady dává známku opravdu vysokou, z mého pohledu ale plně zaslouženou…
Další názory:
Tahle kapela kdysi vydávala spíš depresivně black metalové desky. Po této hudební fázi už v kapele nenajdete ani stopu. Od posledního alba “Angst” ještě ubylo agresivních pasáží, a celá deska se pohybuje někde na pomezí melancholického rock/metalu s občasnými post-metalovými pasážemi. Většinu hrací dobu nahrávky se daří držet solidní atmosféru i takové to napínavé pnutí, ale ke konci už poněkud ztrácí dech. Většinu času slyšíme čisté vokály (ať už mužské či ženské), které většinou zní dost slušně. Především svým způsobem osudová “Soil” je zlatým hřebem alba po všech stránkách. Někdy mi ale ženský vokál tak úplně nejde pod nos. Hřebíčkem do rakve je německy zpívaná “Tiefer Fall”, jež jako by na desku vůbec nepatřila. Ti, co mají rádi tu starou tvorbu Todtgelichter, od tohoto alba nejspíš dají ihned ruce pryč, pro ostatní to bude dobré zpestření, ale nějak nemám pocit, že by se u toho dalo zakotvit natrvalo. Stick
