Země: Velká Británie / Maďarsko Žánr: chamber music / ambient / minimal Datum vydání: 2.5.2016 Label: GS Productions
Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir
Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.
Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.
Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.
Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.
Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.
Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.
Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.
Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.
V podstatě čtyři roky bylo ticho po pěšině a snad s výjimkou luxusních vinylových reedic desek „Tűnő idő tárlat“ (2004), „Róka hasa rádió“ (2009) a „Rengeteg“ (2011) pod firmou Blood Music na jaře 2013 se okolo této skupiny takřka nic nedělo. Projekt Thy Catafalque nekoncertuje, není o něm slyšet pořád a na každém rohu… Thy Catafalque prostě jen existuje, aby čas od času jakoby mimochodem vydal další hodinu fenomenální hudby a zase se stáhl. A je to právě letošní rok, kdy se Tamás Kátai, zdánlivě nenápadný hudebník maďarského původu, jehož je Thy Catafalque osobním projektem, opětovně zjevil s další deskou „Sgùrr“…
Thy Catafalque je pro mě osobně o trochu víc než jen další kapela v řadě. Poslední tři desky (právě ty výše zmiňované) jsou čistá esence dokonalosti a není na nich jediná vteřinka špatně. S nadpozemskou kvalitou té hudby nijak neotřásl ani moment, kdy dříve dvoučlenné Thy Catafalque opustil János Juhász a Tamás Kátai v sestavě osiřel; ani s ní nepohnulo Kátaiovo přesídlení z rodného Maďarska do Skotska – Thy Catafalque je stále monument, jehož každé album s naprostou samozřejmostí nabízí tak úžasné momenty, že o tom všichni okolo mohou leda tak snít. A zcela záměrně jsem použil přítomný čas, jelikož „Sgùrr“, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, ani o píď neslevuje z extrémně vysoké úrovně svých předchůdců. Přátele, seznamte se s jednou z nejlepších a zároveň nejkrásnějších nahrávek, které v roce 2015 vyšly…
Možná to zní až příliš dokonale, skoro jako z pohádky, ale skutečně je to tak. Sám nechápu, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to se mění v hudební zlato. Ukažte mi nějakého dalšího muzikanta, jenž zvládne čtyřikrát za sebou vydat desku, jíž nelze vytknout zhola nic a která si zaslouží to nejvyšší možné hodnocení, jaké lze udělit (sice už číselně nehodnotíme, ale buďte si jistí, že tohle by byla naprosto čistokrevná 10/10). A přitom jsou ta alba jiná a nedochází k neustálému opakování jedné a té samé věci… jistě, je tu znát nezaměnitelný rukopis a je cítit, že všechna stvořil tentýž člověk, zároveň je ale každé trochu jiné, nezaměnitelné a má svou vlastní atmosféru. A ostatně i tohle je jeden z důvodů, proč je tak těžké Thy Catafalque nemilovat.
„Sgùrr“ – a vlastně Thy Catafalque obecně – exceluje mimo jiné v naprosto nádherných melodiích, jichž je zde přehršel a v každé jedné skladbě. Naprosto fantastické jsou jako vždy klávesové linky; přece jen je cítit, že Tamás je klávesista a právě tento nástroj byl ve spoustě dalších skupin jeho zaměstnáním. Nicméně to neznamená, že by zbylé instrumenty byly jakkoliv ošizeny, jelikož i kytary jsou úžasné a nabízejí obrovské množství excelentních nápadů, stejně jako třeba výtečné vokály (opět lze kromě hlavního protagonisty slyšet i některé hosty – kupříkladu Zoltána Kónyu, s nímž Kátai kdysi hrával ve skupině Gire, po níž kromě několika demosnímků zůstala jedna deska) nebo hostující housle. Dokonce i ty bicí, které u Thy Catafalque neobstarává živý člověk, ale bicí automat, jsou naprogramovány výtečně a nabízejí množství odzbrojujících pasáží.
Je už takovou tradicí Thy Catafalque, že se na desce objevuje nějaká dlouhá, více jak čtvrthodinová a naprosto fantastická kompozice. Nechci tak úplně říkat, že se jedná o vrcholy těch nahrávek, neboť i v těch kratších věcech je to bez sebemenšího poklesu kvality, nicméně právě tyto rozhodně patří k ozdobám Thy Catafalque, protože prostě u tak fantastických skladeb jako „Neath Waters (Minden vízbe mártott test)“ (z „Tűnő idő tárlat“) či „Molekuláris gépezetek“ (z „Róka hasa rádió“) prostě nejde nesbírat čelist po zemi. Na „Sgùrr“ dal Tamás dohromady dvě takto dlouhé písně – „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ a „Sgùrr eilde mòr“. A věřte tomu nebo ne, obě jsou opětovně fenomenální a nabízejí neuvěřitelnou koncentraci pasáží někde na pokraji posluchačské extáze, dechberoucí gradace, překrásné melodie, spoustu výborných detailů, jemných nuancí. Dejme si jeden příklad za všechny – když se třeba v „Sgùrr eilde mòr“ krátce po 10:40 ozvou monumentální klávesové aranže, tak to je přesně jeden z těch momentů, proč je Thy Catafalque tak výjimečná skupina, protože to je prostě tak dokonalé, že to snad ani nejde pořádně říct.
Nicméně, „Sgùrr“ nestojí jen na těchto dvou kolosech, neboť Tamás Kátai předvádí čirou hudební nádheru i v těch kratších písničkách. Ať už je to třeba „Alföldi kozmosz“, která je i navzdory absenci metalových kytar rychlá a dynamická, půvabná „A hajnal kék kapuja“ s pohlcující atmosférou anebo třeba „Keringő“, jež od minimalističtějšího ambientního počátku skvostně vygraduje do regulérní epičnosti. Na druhou stranu, Kátai stále dokáže vytvořit i výborné kytarové kousky, čehož jsou důkazem „Élő lény“, jež nabízí možná až nečekaně splašenou rytmiku a opět porci znamenitých kláves, či „Jura“, v níž se zase objeví nefalšovaný black metal. Nedá se tvrdit, že by se Tamás k tomuto žánru prostřednictvím „Jura“ vracel, jelikož black metal byl v jeho tvorbě vždy v náznacích cítit (stačí vzpomenout třeba agresivní „Minden test fű“ z předchozího „Rengeteg“), ale je nutno zdůraznit, že i tyto chvíle nepůsobí nikterak násilně, mají na těch deskách svoje pevné místo a v rámci celku dávají smysl. A především – i tyto jsou stále doslova natřískané skvělými hudebními myšlenkami.
Občas to skoro až vypadá, jako kdyby Tamás Kátai těmi nápady takřka plýtval, protože jen v rámci jedné té dlouhé skladby toho bez váhání nabídne tolik, že to jiní nejsou schopni dát dohromady napříč celou deskou, natožpak v takovéhle kvalitě. To ale nemyslím nijak špatně, právě naopak, protože přesně tohle jsou pro posluchače největší žně. A navíc – tenhle člověk si to evidentně může dovolit a vychází mu to… a ne poprvé.
Může se to celé zdát zbytečně přehnané, nadnesené, jen jako onanistická recenze v nějakém chvilkovém opojení, ale věřte tomu, že není. Tenhle chlapík je dobře skrytý a pohříchu nedoceněný génius dneška. Nenechte se zmást tím, že metal obecně vzato asi není tím neumělečtějším hudebním žánrem, jelikož Thy Catafalque je jasným důkazem toho, že metalové riffy a umělecky hodnotná hudba se nevylučují. Výjimečná skupina.
Druhý pohled (Skvrn):
Zatímco minulé nahrávky Thy Catafalque jsem včetně „Rengeteg“ doposlouchával zpětně (a to i s určitou dávkou nekritičnosti), novince se už takového štěstí nedostalo. „Sgùrr“ muselo přijmout diametrálně odlišnou roli a s ní spjatý úkol: Plnohodnotně navázat na geniální minulost, tedy volně přeloženo trhnout roční top pětku, a upevnit tak status Thy Catafalque, coby tělesa řazeného k těm mým nejoblíbenějším. Nebudu vás napínat, povedlo se. Pravdou však je, že cesta to byla nadmíru trnitá.
Ačkoliv starší práce z pera Tamáse Kátaie nelze pokládat za lehce stravitelné, ve srovnání se „Sgùrr“ se do nich pronikalo ještě poměrně slušně. Možná to zkresluje onen zmiňovaný nekritický přístup… ale ne, byl to letos vážně těžký boj. Přitom na papíře se tváří novinka docela přístupně. Jako celek nepůsobí tak pestře a skladby jsou si podobnější – dodržována je obdobná forma, ubylo vokálního bohatství, elektroniky. Deska navíc disponuje neskutečnou dynamičností, což by mělo přístupnosti taktéž pouze pomoci. Avšak ani to u mě nestačilo. Převážila totiž komplikovanost skladatelských přemetů, gradací a variací, kterých je více než dřív. Klesl počet vyjadřovacích prostředků, přibylo skladatelských fines a já to po náročném posluchačském vydání nakonec převelice oceňuji. Přesně toto je směr, kterým se měl můj jmenovec (ano, oba jsme „ti nevěřící“, byť maďarština a čeština nám říká rozdílně) vydat, a je jen dobře, že tak i učinil. Nevadí, že užitými hmatatelnými prostředky novinka působí jako cesta zpět. O tom totiž „Sgùrr“ vůbec není.
Skvělou zprávou je, že i dřevnější blackové sypání Kátaiovi sluší a on přitom nezapomíná na sebe a na zvuk Thy Catafalque. Skvělou zprávou je, že ačkoliv „Sgùrr“ beru za jeden ucelený monolit, nedochází mu dech a i druhá polovina má co nabídnout – a mimochodem já ji ještě raději než tu první. Nicméně úplně nejlepší (tedy nejskvělejší, ať je to jednotné, hehe) zprávou je, že „Sgùrr“ neustále roste, neklesá a už teď mohu říct, že vytyčený úkol splnilo. Top pětka bude.
Třetí pohled (Onotius):
Nová deska maďarského projektu Thy Catafalque opět potvrzuje, že jakkoliv je Tamás Kátai v obecném měřítku přehlíženým umělcem, je schopen vytvořit naprosto jedinečnou strhující desku, jež si hromadou konkurence vytírá pozadí. Oproti předchůdcům různorodější pojetí dělá z novinky zase něco trochu jiného, než čím bylo čtyři roky staré „Rengeteg“, avšak kvalitativně si rozhodně „Sgùrr“ se starší tvorbou v ničem nezadá. Jistě, subjektivně je mi o špetku blíže ta temnější metalová tvář Thy Catafalque, avšak „Sgùrr“ zase působí svobodněji a progresivněji, což je věc, jíž si na muzice velmi vážím.
Novinka působí celistvě a člověk má při poslechu pocit, jako by poslouchal fascinující pohlcující příběh. Se vším, co k takovému dobrému vyprávění patří. Jsou zde zvraty, je tu gradace, epizodické děje i epilog. Některé pasáže se opakují, jiné modifikují, mnohé hypnoticky až psychedelicky vrcholí. A v posluchači zůstává pocit, že mu nahrávka něco přinesla. Postupný vývoj „děje“ zde reprezentuje postupně přitvrzování, jež od prvních, lehce Pink Floyd evokujících tónů postupně vygraduje až v kreativní 16minutovou black metalovou jízdu „Sgùrr eilde mòr“ v druhé polovině desky. Je libo akustiká alternativa se zajímavými houslemi a klasicky mrštnou rytmikou? „Alföldi kozmosz“ jistě přijde k chuti. Avantgardě metalový opus „Oldódó formák a halál titokzatos birodalmában“ je velmi propracovaná patnáctiminutovka navazující tam, kde minulá deska skončila, místy zde však slyším výraznější atmosferické elektronické prvky a různé povedené kořenící doplňky, než tomu bývalo zvykem. Recitace uprostřed sice trochu nabourává celistvost skladby, avšak po ní následují nejvíce pohlcující postupy. Je libo přímočařejší hitovka ve stylu „Trilobita“ z předchůdce? Ne sice tolik chytlavá, zato neskutečně pohlcující „Élő lény“ jistě potěší.
„Sgùrr“ je jednou z desek, o nichž sice můžete napsat stohy papíru, ale nikdy dokonale necharakterizujete celkové vyznění, nezachytíte, co se s člověkem při poslechu desky děje. Zde každá nuance hraje roli a každý další poslech je další objevitelskou cestou. Takže malé doporučení: „Hybaj desku pustit!“ U mě velká spokojenost – skvostná deska na mnoho poslechů. Chce to trpělivost, ale vyplatí se.
Maeotis se na první pohled tváří jako úplně nová skupina, ve skutečnosti však podle všeho vznikli už v roce 2005. Akorát teda doposud vesměs nic nevydali a nebudeme-li počítat jeden demosnímek, pak je letošní EP “Avarok gyűrűje” jejich prvním pořádným počinem. Že by se zde však angažovali nějací nezkušení párci, to se tvrdit nedá, protože všichni členové Maeotis už něco nahráno mají a jeden z nich působil kupříkladu v Neokhrome, které jsme tu již kdysi recenzovali.
Jak vidno už z hlavičky, v rámci Maeotis se tenhle kvartet z Debrecínu vrhnul na tvorbu pohansky laděného metalu. Jakkoliv to ale může znít hnusně, hned na začátek můžu prohlásit, že by se vůbec nic nestalo, kdyby si tuto snahu odpustili. Pagan metal v jejich podání – tedy alespoň v tom, jak jej prezentují na minialbu “Avarok gyűrűje” – není vůbec nic světoborného. Dokonce to není ani nic, co by si zasloužilo hodnotit alespoň průměrně, jelikož z celého 23minutového počinu jednoznačně převládají negativní pocity.
Řeknu to na rovinu – osobně skutečně nemám rád, když někdo dojde k přesvědčení, že folková potažmo pohanská atmosféra se nejlépe tvoří za pomocí kýčovitých kytarových vyhrávek, protože mi to prostě přijde fakt špatné. Maeotis si bohužel zvolili právě tento přístup. Je pravda, že tohle trylkování netvoří 100 % hrací doby, ale projev Maďarů obecně mi přijde dost laciný, naivní a do jisté míry určitě i amatérský – a to jak po skladatelské, tak i technické stránce. Jediné světlé momenty se nacházejí ve zvolněních a případně i s nástupem čistého zpěvu, který na rozdíl od growlingu blbý není, nicméně takových pasáží je na “Avarok gyűrűje” docela málo. Jako příklad může posloužit třeba písnička “Maeotis”, jejíž uvolněný rozjezd se mi opravdu líbí, ale hned po 50 vteřinách se zvrhne do další tupé agro hoblovačky, což slibný začátek spolehlivě zabije.
Maeotis na mě popravdě řečeno příliš velký dojem neudělali, a jestli mělo “Avarok gyűrűje” navnadit na další aktivity, já osobně se cítím víc odrazen než navnaděn.
Když jsem k hodnocení dostal novou krátkohrající desku “Anima Sola” od maďarské mlátičky The Last Charge, pustil jsem si klip k songu “Order Through Chaos”. Fajn, tohle jsou týpci z té drsnější části hardcorové scény. Masky přes obličej a v klipu demonstrace a hořící auta (bůhví kde, tyhle šílenosti se snad v Maďarsku v ulicích nedějou…!), do toho nekompromisní beatdown pěkně od podlahy. Tento klip při poslechu trochu ovlivnil můj úsudek, nějak jsem se nemohl při těch maskách a brutálním zvuku ubránit představě legendárního jakože-mexického death/grindu Brujeria.
EPčko má snad 14 minut dohromady a pánové se vskutku činili, nacpat do té slabé čtvrthodinky snad všechno zlo, které v v sobě od vydání poslední desky nashromáždili. Zvuk alba mě příliš nenadchnul, “chlupaté”, hutné a uřvané kytary se už dneska nenosí, stejně jako většina dnešní scény jsem zmlsán moderní křišťálovou djentovou a metalcorovou produkcí, ale v tomhle případě se to asi dá odpustit, protože bych se klidně vsadil, že deska vznikala nějakým DIY postupem, jak už na hardcore scéně bývá často zvykem.
Když se přenesu přes ten zvuk, tak by se The Last Charge skladbou riffů dali možná přirovnat k mým oblíbencům Emmure, ovšem bez rapu, na mikrofonu spíš s někým, kdo připomíná Juana Bruja z již zmíněných Brujeria. A obojí mám dost rád, takže tuhle maďarskou smečku v žádném případě nemůžu nějak shodit, nicméně kapely se dneska množí geometrickou řadou a hardcore, kde je jenom názor a drhnutí kytar, dneska těžko může vybočit z průměru. Nejvtipnější na tom je, že jsem po zhlédnutí klipu nabyl dojmu, že jde o nekompromisní levičácké SXE bojovníky za práva zvířat nebo tak něco, pak jsem ale viděl klip ke staršímu tracku, kde kapela poskakuje na střeše paneláku v uniformních metalcorových outfitech, a skoro jsem se lekl, že jsem zrecenzoval špatnou kapelu. To je ale už jiná pohádka…
Kapel z Maďarska je požehnaně, ale upřímně se mi nestává často, abych zakopl o uskupení z tamních končin a řekl si, že to je solidní kus muziky, který mě baví a má něco do sebe. Když dojde na folk, tak jediným jménem, které mi přijde na mysl, jsou mystičtí The Moon and the Nightspirit, kteří se na scéně pohybují už slušných pár let a za tu dobu si vydobyli velmi odpovídající renomé. Aby ne, když v rámci žánru platí za záruku kvality. Ačkoliv opravdu dobře znám jen předchozí, tři roky starou desku “Mohalepte” a předchozí alba mi v paměti tolik neutkvěla, od novinky “Holdrejtek” jsem očekával především udržení laťky a velmi specifického nádechu magična, kterým se může maďarské duo pyšnit.
Stejně jako na předchozích albech se kapela drží rodné maďarštiny – ačkoliv to v zásadě není nic tak důležitého a věci, které chtějí vyjádřit, byste vyčetli spíš z názvu (které beztak můžou vzhledem k užitému jazyku znamenat prakticky cokoliv) a samotné hudby než z textů, protože Ágnes Tóth svoje hlasivky zrovna dvakrát nepředře a její éterický zpěv mnohdy zní spíš coby další melodická linka, neboť samotný text je jeho samotnou povahou mírně zatlačen do pozadí. Občas je k zaslechnutí i Mihály Szabó, ten už ale skutečně jen jako doplněk, Ágnesin protiklad a zdůraznění hloubky skladeb. To ale k The Moon and the Nightspirit tak nějak patří, stejně jako lehkost, s jakou nakládají se skladbami. Zůstávají úchvatné melodie ztvárněné tradičními nástroji (a přijde mi, že jich pár ubylo a není jich tolik, co dřív), které zpočátku působí dost nenápadně, po několika posleších ale zůstanou pevně ve vaší paměti a jen tak je už nevyženete. Jednotlivé linky totiž dvojice splétá dohromady a vytváří z nich obrazce, jež mi svým charakterem nejvíc připomínají keltské uzly. Jednoduché stavební prvky tvořící celistvé dílo, které ke svému konci plyne naprosto samovolně.
Velmi podobně se to pak má se samotným albem, které je tentokráte tvořeno devítkou skladeb. Nevím, jestli se The Moon and the Nightspirit drží nějakého konceptu, ale “Holdrejtek” drží pohromadě jak hudebně, tak svojí atmosférou. Stejně jako z předchozí desky nemám pocit, že by šlo o “písničkový” počin, protože každá skladba má určitý náboj a náladu, která ovšem neporušuje náladu celku a naopak do něj zapadá, ačkoliv bych se asi nezlobil, kdyby hudební motivy byly trochu různorodější. Každopádně mám ale z desky dojem, že nese nějaké směřování a cíl, kterého se snaží dobrat, který se snaží posluchači předat. Stejně tak je možné, že myšlenkově je co skladba, to jiná ves a já se tu se svými kecy šeredně pletu, ale protože maďarštině rozumím asi tolik co astrofyzice, nezbývá než se nechávat unášet samotnou hudbou a texty písní neřešit. O což se člověk nemusí kdovíjak snažit, protože The Moon and the Nightspirit podávají svojí hudbu naprosto přirozeně a nekonfliktně.
Velký díl na tom má i atmosféra, se kterou dokáže kapela pracovat takovým způsobem, že by se leckterá parta mohla učit. Stejně jako v případě “Mohalepte” jim k docílení kýženého výsledku stačí pár vhodně zvolených tónů. Z tajuplné a dost vypjaté “Mikrokozmosz pt 1” se mi za nočních poslechů sem tam ježily chlupy na zátylku a to jen díky kombu houslí a vydrnkávané melodie. Šestá “Tavaszhozó” je zase neskutečně živá, závěrečná titulka pak asi nejkouzelnější skladbou za poslední dobu. Pohanská mystika kapele tolik vlastní se opět proplétá celým albem, tentokráte na tesknější, melancholičtější a subtilnější notu. “Holdrejtek” není tak bujará deska jako její předchůdce, spíš věrným nočním společníkem. Specifická směska čerpající z maďarského a slovanského folku, středověké hudby a snad i orientu velmi dobře funguje i tentokrát, myslím si ale, že v rámci možností mohli být The Moon and the Nightspirit o něco intenzivnější a rozmanitější. “Holdrejtek” má na délku sice nějakých 45 minut, pokud se ale netrefí do nálady, může být jako celek působit nebezpečně jednotvárně. V opačném případě ale odmění výborným zážitkem, a jakkoliv dvojice v zásadě nepřišla s ničím pro svou tvorbu převratným (což od nich snad nikdo neočekával), potvrdila svoje standardy i místo na scéně, takže nemůžu být nespokojen.
Od maďarských Gravecrusher jsem čekal další nezajímavý death metal, který zní úplně stejně jako všechny ostatní podobné kapely okolo, ale když jsem si jejich letošní EP “Morbid Black Oath” pustil, byl jsem hodně příjemně překvapen – tedy, zezačátku.
“Morbid Black Oath” se totiž rozjede ve vražedném tempu a prvních několik songů je i přes nulovou originalitu fakt zábavných. Úvodní “Triumph of the Undead” vás okamžitě naladí na správnou vlnu šlapavým nájezdem baskytary a bicích, který by se možná hodil spíš někam do tupa tupa porno grindu, ale poté už přijde smršť povedených riffů. Ty jsou skvěle chytlavé, ale pořád oldschoolové, celá muzika šlape přímo ďábelsky a člověk se u toho vážně baví až nečekaně. Ve stejném duchu pokračují i další tři songy, v nichž se nachází další várka nebezpečně chytlavé riffové masáže (“Necromantic Perversion”, “Worship the Impaler”), ale třeba i sem tam povedené zpomalení nebo výtečné sólo (obé v “Morbid Black Oath”).
Problém je s posledními třemi tracky, jež k “Morbid Black Oath” vlastně ani úplně nepatří, jelikož jde o demosnímek “Mutilation Ritual” z roku 2012, který sem byl připlácnut jako bonus. Nechápu proč, protože ty písničky k těm předešlým jednak nesedí zvukově, jednak jsou i po kompoziční stránce na znatelně nižší úrovni, a tudíž vcelku logicky i méně zábavné. Přijde mi to jako dost kontraproduktivní natahování stopáže, bez čehož bych se rozhodně obešel, jelikož bych si s mnohem větší radostí užil čtyři dobré pecky na ploše 15 minut, než abych dostal 25 minut muziky, z nichž dvě pětiny jsou nic moc.
Pozitivní na tom je pouze to, že je alespoň vidět, že se Gravecrusher během těch dvou let evidentně vyhráli a nový materiál je o poznání kvalitnější. Jestli v tomto trendu budou pokračovat, mohly by být další počiny docela zajímavé.
Odhalení toho, co maďarská smečka Coffinborn hraje, není zrovna nadlidský úkol. Stačí se podívat jen na jejich obal a jejich logo a máte zcela jasno – bingo, oldschool jako prase. To sice není nějak zvlášť obsáhlá definice, nicméně je v případě Coffinborn poměrně dostačující, protože nejen z prezentace, ale i ze samotné muziky smrdí stará škola na sto honů. Coffinborn jednoduše řečeno drhnou špinavý death metal a z téhle škatulky se nehnou ani o píď – jakoukoliv snahu o nějaké posuny čehokoliv nebo snahu o originalitu z toho maďarského tria jednoduše nevytáhnete…
No, a upřímně řečeno, více toho o Coffinborn vlastně není moc co napsat. Sestavou se nemá cenu zaobírat… sice tahle trojka už nějaké zkušenosti má (nejvíc působišť má za sebou zpěvák/kytarista Disguster), ale v podstatě to jsou jen nepříliš známé sebranky z maďarského undergroundu, takže by to nikomu nic neřeklo. Diskografii taky nemá cenu rozebírat, protože EP “Beneath the Cemetery” je prvním počinem, jaký kdy kapela vydala. A co se týče samotného minialba, to už vlastně bylo dostatečně popsáno v prvním odstavci – na “Beneath the Cemetery” najdete čtyři fláky o celkové délce dvaceti minut, přičemž každá jedna minuta z těchto dvaceti je vyplněna oldschool death metalem jak noha.
Jestli hledáte nějakou originalitu, u Coffinborn nepochodíte ani omylem, protože na něco takového Maďaři zcela zjevně rezignovali. Je ovšem otázkou, zdali “Beneath the Cemetery” bude stát za poslech někomu, kdo má podobný death metal rád. Odpověď je sice trochu váhavější, ale pořád kladná, protože Coffinborn to jde od ruky a zatuchlé death metalové kobky svých vzorů mají evidentně prozkoumané zodpovědně. Nejedná se o žádný zázrak, ale najdou se i vyloženě povedené momenty (u mě vede “Putrid Stench of Death” s patřičně mrtvolným rozjezdem) a jako celek se to poslouchá dost příjemně (i díky oné přívětivé délce).
“Lime Veins Bleed Rust” je dozajista zajímavé album. Sice vlastně dost divné, ale pořád zajímavé. A to dokonce takovým způsobem, že si stále ještě nejsem stoprocentně jistý, co přesně si o něm myslím – navzdory tomu, že jsem tomuhle počinu věnoval docela nadstandardní počet poslechů, o dost víc, než kolikrát v průměru desky na recenze poslouchám, a to se to vážně snažím neflákat. Maximálně jsem si tak stačil ujasnit, že se mi “Lime Veins Bleed Rust” líbí, ale ještě jsem se tak úplně nerozhodl jak moc…
Jsem si vědom toho, že to byl pro většinu z vás nejspíš dost zmatený úvod, tak to pojďme zkusit ještě jednou a nudněji, zato však srozumitelněji – historickým okénkem. Karst vznikli v roce 2005 v severomaďarském městě Miskolc (nebo také hezky česky Miškovec) pod názvem Nebulosus Fatum. Vydali jeden demosnímek a EP a po čtyřech letech fungování se přejmenovali na Karst – a v roce 2011 to dopracovali k dlouhohrajícímu debutu “Cleaning a Cave”. Poté jako velká voda utekla další tři léta a najednou tu byl květen 2014, jenž hlavní hrdiny našeho minipříběhu zastihl v době vydání jejich druhé desky, jíž je – světe div se – právě “Lime Veins Bleed Rust”.
Výše jsem řekl, že “Lime Veins Bleed Rust” je vlastně divnou nahrávkou – to platí a platí to vlastně po všech stránkách, nosič, na němž počin vychází, nevyjímaje. Karst se totiž o vydání postarali sami a své dílko do světa vypustili pouze na audiokazetě v limitaci jednoho sta kousků. Za pár let se to asi na eBay za tisíce dolarů prodávat nebude, ale i tak je to docela hezká raritka do sbírky, když na to přijde, protože… kdo všechno o sobě může tvrdit, že má doma stokusovou kazetu od progresivní black metalové smečky z Maďarska?
I když… ono to pojmenování progresivní black metal není zas až tak jednoznačné. Sice je to svým způsobem správně, ale… třeba samotní Karst sami sebe nazývají extrémním rockem, což je vlastně také správně a po poslechu “Lime Veins Bleed Rust” se proti tomuto označení nedá vlastně nic moc namítnout. Ve skutečnosti však výsledek zní jako něco, co si můžete představit jako srážku dvou právě vyřčených škatulek. Kdybyste tomu ovšem říkali třeba progresivní black’n’roll, tak by se taky nic moc nestalo a do jisté míry byste měli pravdu.
Tak či onak, samotnou hudbu si můžete představit jako black metal s rockovým feelingem, avšak s kytarami naladěnými na hraní rock’n’rollu, nikoliv black metalu. Čistě black metalový je ovšem zpěv a zčásti vlastně i bicí, které mnohdy dokážou velice zodpovědně “zasypat”, čemuž napomáhá i fakt, že hlavně v rychlejších momentech znějí dost plechově a undergroundově. Je to všechno? Ne, není – za zmínku jistě stojí velmi pěkně slyšitelná baskytara, tu a tam pocit, že si Karst občas poslechnou třeba i jazz (byť s ním jejich hudba nic společného přímo nemá). Navrch pak nezapomeňte přidat pár velice podařených “vtípků”, jako je třeba velice překvapivá, nicméně skvělá flétna v páté “Norák és lidércek”.
Nevím, jak to máte nastavené, ale já bych si to po tomhle popisu už asi běžel shánět, protože bych to prostě chtěl slyšet. Jestli takové nutkání máte, klidně běžte, protože ať v téhle recenzi padne ještě cokoliv, za slyšení “Lime Veins Bleed Rust” rozhodně stojí. Možná se vám to album líbit nebude, ale zkoušku si ta deska bezesporu zaslouží. Jenže jakkoliv to všechno může znít strašně slibně, nakonec to není tak žhavé.
Karst jsou velice zajímají, mají vlastní ksicht a podle všeho mají i vlastní hudební vizi, kterou se řídí (možná i nevědomky). To je všechno super a cením si toho. Když jsem se pustil do poslechu, “Lime Veins Bleed Rust” mě takřka okamžitě zaujalo a začalo mě bavit. 50 minut uteklo jak nic a já si odnesl pocit, že jsem slyšel vážně dobrou nahrávku. Problém je ovšem v tom, že “Lime Veins Bleed Rust” funguje nejlépe právě tímhle způsobem, když jakoby jen jezdíte po povrchu a necháváte na sebe působit celkovou náladu materiálu. Tímhle způsobem není problém si hudbu Karst doslova užívat.
Háček je v tom, že tohle je přesně ten typ muziky, kdy vám něco takového nestačí a velice rychle se pokusíte se do desky trochu zahloubat, proniknout dál, objevovat, hledat a najít v tom ono pověstné “cosi”, co odděluje výjimečná alba od těch “jen” dobrých a co doufáte, že tam bude. Ale ono to tam jaksi… no, není. Jakmile se pokusíte dostat hlouběji a začnete “Lime Veins Bleed Rust” vnímat podrobněji, deska pomalu začne ztrácet dech.
Některé skladby jsou zde skvělé a bez větších problémů obstojí i při podrobnější analýze. Hned úvodní “Halogató” člověka okamžitě dostane výtečnou a neskutečně návykovou a chytlavou kytarovou linkou, která je vlastně tak dobrá, že se do “Lime Veins Bleed Rust” klidně můžete předčasně zamilovat už teď. Druhá “Szagodakvusz” už však ukazuje, že ne ve všech případech jsou Karst stoprocentní. Především v rychlých (dejme tomu, že black metalových) momentech jsou Maďaři možná až příliš chaotičtí a neuspořádání, jako kdyby se mezi sebou jednotliví instrumentalisté nedokázali úplně dohodnout. Jakmile však kapela zvolní a svou muziku zjednoduší, ihned je to zábavnější – a to i v rámci samotné “Szagodakvusz”. V neposlední řadě pak tahle písnička ukáže ještě jednu věc, a sice že jsou Karst schopní přijít i s výbornými nápady, z nichž pak plynou výborné momenty – důkazem budiž pomalá pasáž začínají cca ve 3:20, jež o půl minuty později vygraduje do nádherného kytarového motivu.
Velice dobře funguje třeba ještě “Fajkísérlet (Prelude to Halomra)” nebo již jmenovaná “Norák és lidércek”, kterou jen ta samotná flétna skoro automaticky pasuje do role jedné z nezajímavějších písniček. Velmi se mi líbí ještě “Kistérségi”, jež dokáže přijít s podobně silnou kytarou jako úvodní “Halogató”. Další parádní kus se nachází ještě v závěru “Lime Veins Bleed Rust” – “Van egy malom”. Právě tohle všechno jsou skladby, které desku drží nad vodou a právě ony jsou tím důvodem, proč album jako celek nakonec funguje – protože na sebe dokážou strhnout pozornost a “schovat” ty slabší kolegyně.
Když ale začnete s podrobnějším posloucháním a budete se snažit vnímat i detaily, zjistíte, že jsou tu i songy, bez nichž by se “Lime Veins Bleed Rust” klidně obešlo. Mezi takové patří třeba nepříliš záživná fofrovačka “Eszmélve” nebo téměř osmiminutová “Halomra”, jež si svou délku (na rozdíl třeba od jen o něco málo kratší “Norák és lidércek”) nezaslouží. Abychom už měli výčet kompletní, zbývá nám ještě dvojice “Savós” a “Footprints of Harrison Crabfeathers”, které obě mají blíže spíš ke druhé pomyslné kategorii, ale jsou o něco málo lepší.
Při pohledu na tracklist to tedy vypadá, že své největší trumfy Karst vysázejí v první půli a po “Kistérségi” už toho s výjimkou závěrečného vzepětí “Van egy malom” nemají moc co nabídnout. Jenže ani to není až tak úplně jednoznačné, protože i ty slabší kusy sem tam nějaký osvěžující nápad obsahují (například posledních pár vteřin “Footprints of Harrison Crabfeathers”). A hlavně “Lime Veins Bleed Rust” pořád zvládne fungovat jako celek a už jenom díky svému neotřelému soundu vás u reproduktorů či sluchátek dokáže udržet až do samotného konce.
Jak tedy vypadá finální resumé? Karst jsou sice trochu divná, ale dozajista velice zajímavá skupina, v níž dřímá obrovský potenciál. Docela by však Maďarům prospělo, kdyby omezili ostřejší výjezdy a spíš se soustředili na to, v čem jsou nejsilnější, což jsou momenty, kdy se pustí do rockovějších vod. I v co do formy jednodušších momentech dokážou být obsahově netriviální, což jim sluší – a hlavně to posluchače baví. V těch rychlejších pasážích se sice nedá tvrdit, že by to nemělo hlavu a patu, přesto v této podobě Karst zaostávájí.
V celkovém součtu však na mě tato maďarská pětice udělala velice pozitivní dojem a rozhodně se zařadila mezi skupiny, jejichž další kroky jsem ochoten sledovat a jejichž další desku si pustím s chutí a s velkou zvědavostí. Kdyby se totiž podařilo vystříhat ten balast, klidně se může zrodit fantastický počin. Nicméně jak už jsem kdesi výše zmínil, za poslech to bez jakýchkoliv debat stojí už nyní, takže s chutí do toho…
Další názory:
Black metal v podání Karst je docela zajímavou záležitostí, která však ve výsledku působí dosti rozporuplným dojmem. Na jednu stranu má “Lime Veins Bleed Rust” v rukávu množství hodně pěkných chvil a nápadů, na stranu druhou jsou tyto nápady obvykle obklopeny méně kvalitním materiálem. Ty nejlepší okamžiky z mého pohledu nastávají, když se Karst poddají progresivnějším vlnám či zvolní tempo. Hezkým příkladem je “Szagodakvusz”, která několikrát mění tvar a povedená je díky tomu v celém svém rozsahu (i když oddychový závěr s mírným dotykem elektroniky si užívám nejvíc). V podstatě to samé platí pro “Norák és lidércek”. Tu výrazně prosvětlí flétna, jež se klene mezi dvěma black metalovými vrcholy na obou koncích písně. Když se však kapela drží jednoduššího black’n’rollového schématu, funguje to spíše méně než více. Úvodní “Halogató” je velice zábavná, stejně jako obdobná “Kistérségi”. Jiné písně kolem mě naopak spíše proplují, aniž by mě čímkoli zaujaly. Možná rozhodující roli pak hraje hodně ostrý vokál ještě více zdůrazňující pocit, že posloucháte spíše jakýsi do extrému dotažený rock’n’roll. Musím však přidat bod za výborně zvonivou basu, která sice mnohdy nehraje nic výtečného, ale už to, že je takto pěkně slyšet, mě značně potěšilo. Jako celek je tedy “Lime Veins Bleed Rust” nad průměrem, ale ne o moc. Zajus
Země: Maďarsko Žánr: black metal Datum vydání: 18.3.2014 Label: Murderous Production
Hodnocení: 7/10
Odkazy: –
Maďarská black metalová smečka Heldentod už se v černěkovovém podzemí nějakých pár roků pohybuje a pár neřadových nosičů na kontě má (povětšinou split alba, ale nechybí ani kazetový živák ze severočeského Žatce). Svůj regulérní dlouhohrající debut s názvem “Virradat” ovšem čtveřice z Budapešti vydává až nyní a shodou náhod pod značkou českého labelu Murderous Production.
Hrací doba “Virradat” se jen lehce přehoupla přes půlhodinku času, ale na to, co Heldentod produkují za muziku, je to úplně dostatečné. Až na výjimky, jimiž jsou “Vértől pirosló ősi kard” a “Mors Triumphalis”, totiž hrají poměrně přímočarý black metal, kde o bicí salvy není nouze. Na druhou stranu se však rozhodně nedá tvrdit, že by Heldentod hráli bezhlavě, protože se rozhodně nebojí do své muziky naroubovat změny tempa, melodie a některé dost dobré nápady (a to ve všech čtyřech písničkách), díky čemuž je “Virradat” ve výsledku vlastně dost čitelná a na poměry undergroundového black metalu rovněž relativně stravitelná, na čemž má lví podíl také velmi solidní sound nahrávky.
Když se podíváme na ty dvě výše zmiňované výjimky, tak “Vértől pirosló ősi kard” je pouze nemetalovým intrem, v němž hrají hlavní roli zvuky válečné vřavy. Oproti tomu “Mors Triumphalis” je už mnohem zajímavější… Heldentod to trochu začnou naznačovat už v některých momentech předposlední “Az acél igazsága” (například skvělá pasáž hned na začátku čtvrté minuty), ale až v závěrečné skladbě poměrně změní výrazivo a posunou svou hudbu do mnohem epičtější podoby a skvělé atmosféry. Dost čitelná baskytara se mi líbí na celé desce, ale právě až v “Mors Triumphalis” dělá doslova divy a posouvá song o hodně kupředu. I díky tomu je právě tohle vrchol celého “Virradat”.
Země: Maďarsko Žánr: groove metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. You Can’t Control Me
02. Ten Plagues
03. Face Your Fear
04. Escape
05. Who the Fuck Are You
06. Numb and Sick
07. Lost and Destroyed
08. Souls of Fire
09. I Hate You
10. Watch Me
11. Mass Ignorance
12. Save Me
13. Whisper
14. Collapsed Bridge
Status, v němž se aktuálně nachází maďarská úderka Ektomorf, by se dal svým způsobem označit za klasický. Téměř neměnný cyklus ohraničený jedním studiovým albem a jedním turné značí v případě této party jedno jediné, a sice že se skoro-pravidelným dvouletým odstupem tady máme v pořadí už deváté studiové album čtveřice, jejíž vznik by se trochu škarohlídsky dal připsat personálnímu rozkolu v řadách legendární Sepultury. Jakoby se parta kolem frontmana Zoltána Farkase nechtěla smířit s tím, že model, jímž Sepultura bořila hranice mezi groove/thrashem a etnickými prvky, je pryč, a začali tak drhnout vlastní verzi, která se jen tak mimochodem dosti výrazně podobá té, jíž v řadách brazilských velikánů razila bývalá ikona Max Cavalera. Nakolik je tento přístup v pohodě a nakolik se díky tomu dají považovat Ektomorf za relativně zbytečnou partu, která okatě kopíruje to, s čím před nějakými osmnácti lety jiní slavili úspěch, nechám na každém z vás, nicméně faktem zůstává, že s každým přibývajícím albem se jejich tvorba stává méně a méně překvapivá, což samozřejmě není úplně ideální stav.
Aktuální novinka “Retribution” není “překvapivě” žádné překvapení, takže se jedná o několikrát ohranou písničku, jíž každý, kdo už slyšel alespoň jedno z předchozích alb, zná velmi podrobně. Sám osobně jsem sice nikdy nepřišel do styku s prvními čtyřmi deskami, takže nemůžu hodnotit v rámci celé dosavadní diskografie, ovšem od přelomového “Destroy” se Ektomorf nedaří udržet si vyrovnanou kvalitativní linii a povedené desky (“Destroy” či “Outcast”) střídají ty slabší, mezi něž bych zařadil hlavně “What Doesn’t Kill Me…” a minulé “Black Flag”, takže jsem si nebyl úplně jistý, jak že novinka dopadne, ale spíše jsem se klonil k dalšímu kvalitativnímu propadu. Není totiž úplná náhoda, že s tím, jak se hudba Ektomorf vrací – obrazně řečeno – ke svým kořenům, což znamená vypuštění neotřelých etnických prvků a lidových nástrojů a postupné stáčení kormidla k celkem průměrným metalovým peckám, to jde s onou záživností jednotlivých desek tak nějak k šípku. Vrcholem všeho tak byla právě minulá řadovka, která byla tuctová až běda a doposlouchat ji do konce víckrát než jednou, byl pro mne úkol téměř nadlidský. “Retribution” sice nijak nepopírá vývoj z let nedávných, takže všechny poznávací prvky zůstaly hezky zachovány, ale uznávám, že tentokrát mě výsledek baví mnohem víc než minule. Pravda, čtrnáct skladeb je poměrně dost a dokážu si představit, že by album o nějakých deset minut a čtyři songy kratší vyznělo mnohem lépe, ale že by se to nedalo vydržet, to zase ne, to bych Zoltánově partě křivdil.
Pojďme ale pomalu k “Retribution” jako takovému, protože těch keců kolem už bylo dost. Ektomorf jdou opět pěkně tvrdě na věc, takže jednotlivé skladby o délce mezi dvěma až třemi minutami stojí na jednom riffu, při němž se naživo budou lámat kosti, a protože jsou refrény písní tvořeny jasně řvanými názvy skladeb, dá se většina z nich označit za hitové kousky, kterým nechybí tah na branku. Příkladně úvod “Retribution” v podobě “You Can’t Control Me” a “Face Your Fear” je úderný až běda. Skoro bych řekl až zničující. A co naplat, že prvně jmenovaná jako by vypadla z oka starším kolegyním “I Choke” z “Outcast” a “Show Your Fist” z “Instinct”. Ale budiž, výsledkem je skočná pecka, která baví. Hodně se povedla “Escape” s poměrně jednoduchou stavbou, kde se však ve vypjatých, přesto umírněnějších slokách uchyluje k něčemu, co zní jako KoRn. Upřímně jsem byl až překvapený, jak pozitivní dojmy ve mně nechaly i ty přímočařejší kousky, jimiž jsem v minulých letech tak trochu opovrhoval, protože místo přímočarých by se daly leckdy označit za triviální. Ale i v tomto ranku jsem si dokázal najít pomyslné želízka v ohni. Co jiného lze čekat od skladeb s názvy “Who the Fuck Are You” a “Mass Ignorance”? Už vzhledem k jejich kratší stopáži je to jasné, takže výsledkem jsou rychlé, hodně přímočaré věci, z nichž hlavně ta druhá má obrovský tah na branku a zdobí ji drtivý riff, který se na chvíli zlomí v jednoduchou škrkačku. Tyhle dvě mě fakt baví.
Krom doposud vyjmenovaných písní, které jsou standardním, leč povedeným, produktem maďarské čtveřice, se na “Retribution” nachází i nějaká ta vata. Není ji sice tak moc jako na některých předchozích albech, ale s klidným srdcem bych vypustil “I Hate You”, což není nic jiného než předělávka od Verbal Abuse, a když ji srovnám se slavnější verzí od Slayer, tak Ektomorf dostávají pěkně na prdel. Nezaujala ani “NumbandSick” s hostujícím Christianem Machadem z Ill Niño, která se zprvu zdála jako takový první záchytný bod po pětici vypalovaček, ale jeho vlezle přiteplený výstup mi leze spíš na nervy. Zbytečná “NumbandSick” je následována další slabotou jménem “Lost and Destroyed”, v níž se akustickým úvodem dává vzpomenout na neřadový počin “The Acoustic”, a přestože je cítit snaha kapely posunout se někam jinam střídáním klidných pasáží a ostrých refrénů, tak Zoltánův vokál zní nejsilněji v jeho klasické nasrané poloze. Když už se vydávat podobným směrem, tak radši formou “Whisper”, kde jsou jemnější momenty taky pořádně neklidné a člověk jen čeká, kdy vybuchnou v peckoidní pasáž. No, a protože jsem se o akustické části v “Lost & Destroyed” nevyjádřil dvakrát lichotivě, tak snad pochopíte, že závěrečná balada “Collapsed Bridge”, která je totální krok vedle, mě v žádném případě neuspokojí. Takže pro příště takhle radši ani ne.
Hodnotit “Retribution”, potažmo celé Ektomorf není jednoduchý úkol. Proti sobě se tady perou obrovská PRO a PROTI. Oproti minulejšku jsou skladby povedenější, vyrovnanější, dokázaly mne zabavit a řadu z nich jsem si po nějaké době dokonce začal “notovat” a poklepávat si při jejich poslechu do rytmu, takže svým způsobem super. To vše je však dehonestováno strašnou kolovrátkovostí, kdy máte u každé, a teď nepřeháním, opravdu u každé skladby pocit, že jste ji už v minulosti slyšeli a celé je to podrhováno vědomím, že to je “pouze” kopie. Kdybych chtěl být svině, tak věřte, že tomu nasolím čtyři body jako minule a vůbec by to nebylo mimo mísu, nicméně protože mě z nějakého důvodu “Retribution” baví, tak musím sáhnout o nějaký ten bodík výš. A to by ještě nemuselo být konečné hodnocení, protože nebýt vyloženě zprasených skladeb v podobě výše jmenované čtveřice, tak jsem snad i nadšený. Sice to chvilku trvalo, ale jo, baví mě to. Stárnu a slevuju ze svých nároků, nebo se mi Ektomorf po dlouhé době trefili do noty, anebo jsou na novince opravdu o stupeň lepší než minule? Vážně nevím…
Další názory:
Není to žádné překvapení, že nové album Ektomorf není žádné překvapení. Jakmile člověk od téhle kapely slyšel jednu desku, zná všechny – a to asi i včetně těch, které Zoltán Farkas se svými kumpány ještě ani nesložil a nenatočil. Jasně, je to trochu nadnesené, ale co si má člověk myslet, když Ektomorf s “Retribution” už podeváté vydávají v podstatě jednu a tu samou věc. Občas mi přijde, jako by kdysi složili jeden song a ten pořád dokola a neúnavně recyklují… a to ani nezmiňuji to, že je ten jeden song ještě obšleh Soulfly a Sepultury. Ono ne že by “Retribution” byla vyloženě debilní nahrávka, která by se nedala poslouchat, sama o sobě a bez jakéhokoliv kontextu by to možná nebyl vůbec špatný výplach, protože to docela slušně šlape, ale nejde se tvářit, že tam ten kontext není, prostě nejde. Ze všech těchto důvodů se pro mě Ektomorf už dávno stali naprosto zbytečnou kapelou – jednoduše proto, že když u každého alba už předem víte, jak bude znít, aniž byste ho slyšeli, tak je to prostě špatně. A když se Ektomorf přece jenom hecnou a pokusí se vymanit ze škatulky “kopírka Soulfly/Sepultury“, tak to bohužel také není ono, jelikož to buď připomíná zase jiné skupiny (třeba “Escape” mi strašně evokuje KoRn, stejně tak “I Hate You” nebo “Watch Me” se mi zdají značně nepůvodní) nebo to zní blbě (začátek “Lost and Destroyed”, extrémně otravný zpěvák Ill Niño v “Numb and Sick”). Jediným opravdovým světlým bodem na nahrávce je pro mě “Souls of Fire”. Jinak je to taková průměrná a už dávno ohraná nuda… H.
“Escape! Escape! It’s me! Gipsy!” Chápu, že Ektomorf se v začátcích chytili konceptu “Roots”, potažmo Soulfly a postavili si na tom solidní základ svého soundu. Naopak nechápu, proč se jej křečovitě drží i ve chvíli, kdy Soulfly jdou totálně do kytek. Soulfly na posledních deskách zahazují etno prvky a hrajou “thrashcore až na dřeň”, tak Ektomorf musí zřejmě taky. Chtěl jsem si pustit novou desku na YouTube a v zamyšlení jsem zadal “Ektomorf – Redemption”… Come on! Pojmenovat jednu desku “Redemption” a další “Retribution”? Vtírá se představa, že Zoli našel v opuštěné továrně na zemi jednu vytrženou stránku z maďarsko-anglického slovníku a na tom postavil svůj kompletní lyrický projev. Co mě naopak na Ektomorf vždycky fascinovalo, byla schopnost vydávat desky s těmi nejohyzdnějšími obaly, co vůbec člověk může vymyslet, zde si tedy pánové hrdě zachovali svůj standard. To, že cover desky vypadá jako kombinace obálek alb “Destroy” a “Outcast”, je jenom taková drobnost. Ani mi nevadí, že “Escape” zní jako KoRn a že přihřátý vokál zpěváka z IllNiño je přihřátý, alespoň to není pořád takový kolovrátek. Ne že bych při poslechu “Retribution” nějak trpěl, je to celkem fajn HCčko, ale vyřvávat název písničky do groovy riffu, to dělá Cavalera od roku 1991 a už to začíná být lehoučce ohrané. Přijde mi, že Sepultura se aspoň snaží přijít s něčím zajímavým, naopak Maxovi a Zoltánovi bych po každé další desce s čím dál větší chutí doporučil, aby se už chytli za ruce a šli do háje. Thy Mirra
