Na Virrasztók jsem svého času narazil, když tato formace z jihomaďarského Pécse vydala v roce 2009 svůj dlouhohrající debut “Az emlékezés órája”… a v podstatě ihned mě kapela zaujala jak vysoce kvalitní hudební produkcí, tak i obrovskou originalitou svého zvuku, který jsem nikde jinde předtím a vlastně ani potom (nepočítám-li následující počiny samotných Virrasztók) neslyšel. Maďaři okamžitě vystřelili mezi skupiny, jejichž tvorbu jsem hodlal i nadále sledovat, a “Az emlékezés órája” jsem zařadil mezi své oblíbené desky – a zcela právem, protože dnes už s odstupem mohu říct, že ten počin zkoušku časem přežil, když si jej dodnes s chutí pouštím.
Na pokračování debutu jsem se těšil strašně moc, a když “Memento Mori!” konečně přišlo, nejednalo se sice o vyložené zklamání, ale zanedlouho se ukázalo, že ten počin nebyl zdaleka tak dobrý. Nyní vyšla třetí velká deska “A halál színei” a výsledek je opět stejný jako v případě “Memento Mori!”, což říkám vlastně docela nerad, protože jsou mi Virrasztók stále velice sympatičtí už jen tím nezaměnitelným soundem, a i nadále jim fandím, přestože opravdu skvělé je vlastně jen jedno album ze tří.
“Memento Mori!” i “A halál színei” mají ten samý problém. Sice stále drží onen originální a nezaměnitelný zvuk Virrasztók, což je samozřejmě super, ale není to už tak silné skladatelsky – tedy, z obecného hlediska ano, ale s kontextem aktuální písně jen zdálky koukají na záda skvostům, jaké Virrasztók napsali pro “Az emlékezés órája” – a to i přesto, že na novince se pár povedených kusů objeví, například “Kivándorlás” nebo “A félhold árnyékában”. Mimoto by ještě “A halál színei” určitě prospělo výrazné zkrácení klidně i o 20 minut, protože pár songů (hlavně v druhé polovině) je dost nevýrazných, a kdyby jich nebylo, také by to pomohlo dojem z alba o dost vylepšit.
Přesto všechno Virrasztók rozhodně stojí za pozornost – už jen díky svému neotřelému stylu, který kombinuje maďarský folklór, extravaganci a psychedelii. Mým favoritem však stále suverénně zůstává debut…
Země: Maďarsko Žánr: symphonic / gothic metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Intro
02. Fallen Angel
03. Enemy of Yourself
04. Serenade of Memories
05. Lost in Falling
06. Shattered
07. My Eternal Land
08. Leave It Behind
09. This Is the End
Symfonický metal má doby svého největšího boomu asi už nenávratně za sebou a v poslední době to dokonce vypadá, že už ani tak houfně nevznikají nejrůznější nové žánrové kapely, které sice nepřinášejí zhola nic nového, nicméně se i tak snaží s větším či menším úspěchem ukousnout svůj kus z koláče popularity. Ať už ale moje pozorování odráží realitu či nikoli, sem tam se nějaké to nové jméno objeví a maďarská kapela Sorronia je toho takřka ukázkovým příkladem. Muzikanti jsou to mladí, soudě podle formálních náležitostí jejich debutu “Words of Silence” to myslí docela vážně, takže je na místě vynést rozsudek nad materiálem, se kterým se snaží zaujmout.
Asi to není úplně košer způsob, jak začínat vlastní recenzi, ale nic lepšího mě nenapadá, takže… pokud jste už někdy slyšeli nějaký female-fronted symfonický metal klasického střihu, tak vás Sorronia nepřekvapí vůbec ničím. Je to zkrátka miliontá první variace na nespočetněkrát slyšené postupy a záleží jen a pouze na posluchači respektive na jeho vkusu a toleranci, jak se k tomu postaví. Album “Words of Silence” je vážně jedno velké žánrové klišé. Nepřináší zhola nic nového a místy je docela slyšet, u jakých zavedenějších kapel se Sorronia inspirovali. Jednou vykoukne pasáž, kterou jako by napsal Mark Jansen (ovšem po hodně vydatné pařbě a navíc z donucení), jindy je tu zase melodika nápadně podobná pozdějším Within Temtation… Jenže věřte nebo ne, ona to přeci jen není bohapustá vykrádačka, a i když je místy zdroj inspirace dost zřejmý, album zdaleka nezní jako slepenec několika cizích desek. Nechci tvrdit, že Sorronia disponují těžko zaměnitelným skladatelským jazykem, protože tak to skutečně není a hudba je to navýsost ordinérní, nicméně jistý zárodek něčeho, co by se dalo označit za autorský rukopis, by se tu přeci jen našel. Skrývá se v celkem konzistentní instrumentální práci, která je hlavním důvodem, proč “Words of Silence” rovnou nesestřelit. I přes minimum invence je totiž jasně znát, že muzikantům zručnost rozhodně nechybí a dokonce od svých vzorů pochytili způsob, jak napsat skladby, které netlučou do uší a mají jistou, byť nikterak závratnou úroveň. Potěšující je rozhodně skutečnost, že si album svou nepříliš oslnivou, ale pořád jakž takž dostatečnou skladatelskou úroveň drží po celou dobu a navíc se musí nechat, že pánové občas dokonce potěší ucho nějakým celkem pěkným obratem. Nad instrumentální stránkou věci tedy můžeme celkem bez výčitek přimhouřit oko. Že to nepřináší zhola nic nového v tomto případě totiž ještě neznamená, že je to úplně špatné.
Kde to ale skřípe o poznání víc, to je pole vokální. Je mi docela líto většiny sestavy, protože naznačovat zpěvačce, která navíc kapelu před dvěma lety zakládala, že vlastně moc neumí zpívat, je asi docela prekérka… jenže když ono to vážně nejde přeslechnout. Dotyčná sice disponuje polohou, ve které jí to intonuje správně, její hlas tam zní vážně dobře a je příjemné ho poslouchat, jenže kdykoli zamíří výš nebo níž, pak už je to opravdu na pováženou. Variabilní a vesměs civilní zpěv (tedy žádné rádoby operní árie), který zde byl zřejmým záměrem, je disciplína dost náročná a já vážně nechápu, kde milá pěnice bere přesvědčení, že je se svým současným hlasovým potenciálem schopna utáhnout symphonic metalovou desku. Bohové, vždyť perfektní vokál je takřka žánrové dogma a navíc je ještě tak na ráně! Jak už jsem zmínil o trochu výš, když se zpěvačka drží ve své komfortní zóně, není si nač stěžovat a občas se vytasí s opravdu hezkou vokální linkou, ale vzato širší optikou, vokál je prostě neuspokojivý a desce víc než co jiného škodí.
A co dál? Dál nic, vážení. Moc víc se toho o “Words of Silence” totiž napsat nedá a hlavně to ani není třeba, takže zbývá resumé. Po instrumentální stránce je to bez nápadu byť s určitou řemeslnou zručností stvořená deska, která tu a tam nabídne moment, který není vyloženě k zahození. Nic víc, nic míň. Pod hranici čistokrevného průměru ale debut Sorronia míří díky značně rozporuplnému příspěvku zpěvačky, neboť takový výkon podle mého skromného názoru na vážně míněném albu nemá co dělat. A tím jsem vlastně odpověděl i na nerudovskou otázku, která se u takového počinu vyloženě nabízí. Materiál prezentovaný na “Words of Silence” určitě není kdovíjaká žumpa a na lokální scéně případně na koncertech pro pár desítek lidí může sklízet zasloužený úspěch. Jestli si ale muzikanti myslí, že s něčím takovým udělají díru do světa, tak potom je tu něco špatně a polemiky nad soudností jsou docela na místě. Ocenit “Words of Silence” totiž může jedině fanatický konzument veškerého symfonického metalu, co ho na světě je. Ostatní s deskou vážně nemusí ztrácet drahocenný čas, bylo by to zbytečné.
Další názory:
Pořádně se na “Words of Silence” podívejte – a uvidíte zcela nádherný příklad desky, která je absolutně zbytečná. Jasně, Sorronia jsou debutující kapela, takže člověk tak nějak příliš velké zázraky neočekává, což ale neznamená, že by neměl mít vůbec žádné nároky, zvlášť s ohledem na to, že maďarská partička evidentně dělá všechno proto, aby se prezentovala na úrovni, což se jí vlastně do jisté míry i daří, ale… no, jak se to vezme. Photoshopový obal i fotky, všechno vyleštěné, vypulírované a bezpohlavní – všechno včetně samotné hudby i celkového zvuku “Words of Silence”. Celé je to strašně zaměnitelné, neosobní a neškodné. Není to vyložený průser, ale celé počínání Sorronia trpí až obtěžující neoriginalitou a absolutně nulovou snahou o jakoukoliv inovaci, “Words of Silence” je ukázkový extrakt všech nejprovařenějších klišé symfonického metalu. Dobře, je pěkné, že evidentně hrát docela umí, ale na to upřímně sere pes, když je ta muzika úplně prázdná a nijaká. Ke cti Sorronia však slouží přinejmenším to, že poslech alba alespoň neotravuje, což se mnohdy stává, ale jenom si tak pluje okolo, až si skoro ani nevšimnete, že něco hraje; že má “Words of Silence” jen půl hodiny, takže brzo skončí; a že si Sorronia odpustili obligátní slaďáky, z nichž se člověku zvedá pajšl. Ale jak sami uznáte, ani jedno z toho není kdovíjaká pochvala. Jestli to slečnu a její čtyři kolegy baví, proč ne, nic proti tomu nemám, ale pro posluchače se “Words of Silence” rovná ztrátě času; všechno, co se zde nachází, jste už stokrát slyšeli jinde a v lepším provedení. Sorry, ale ne moc dobře provedenou nevím kolikátou kopírku známějších skupin prostě nemá cenu poslouchat, zvlášť když Sorronia nedokážou přijít s čímkoliv aspoň trochu zábavným nebo svěžím, žádná pořádně chytlavá melodie, vůbec nic. Další nahrávka, u níž už teď vím, že si ji nikdy v životě nepustím znovu, a až ji smažu z harddisku, už si na ni ani nikdy nevzpomenu. H.
Země: Maďarsko Žánr: melodic black metal Datum vydání: 25.1.2013 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Fear of Wonders
02. Swordbearer
03. Flaming Pride and Inexorable Defiance
04. Walk on Pagan Ways
05. Archai Pale Visions
06. Throne of Crows
07. Moonlight Wanderer
08. Equinox
09. The Spiral Path
10. Fiery Golden Dawn
11. Towards the Golden Halls
Před nějakým časem jsem byl pověřen hodnocením předchozího počinu této maďarské kapely. Že ten čas ale letí! Minulému albu s názvem “March for Glory and Revenge” byly v říjnu už tři roky. Nebudu zabíhat do detailů, protože zmíněná recenze nevyšla zde na Sicmaggot, přesto mi dovolte zde odcitovat alespoň svou tehdejší nosnou myšlenku – že je totiž pětičlenná parta Bornholm cosi jako “Moonsorrow východu”. Finské velikány viking folk metalu snad představovat nemusím, leda bych se znovu odkázal na svou jinou (ještě starší) myšlenku, že “když hrají Moonsorrow, tak se Valhalla otřásá v základech”. Nejspíš jsem se tehdy nechal unést víc, než co by si album bývalo zasloužilo, ale rozhodně jsem byl nadšen, tudíž není divu, že jsem podobně nadšeně skočil po možnosti recenzovat také novinku.
Jak šel čas, tak došlo v kapele hned ke dvěma změnám. Ta první méně významná (baskytaristi prominou) nastala na pozici oné “divné kytary se čtyřmi strunami”, která by sice každému chyběla, ale nikdo si jí obvykle moc nevšímá. S basou tedy muziku už netvrdí István “Saterion” Kosovics, ale Gyula “Hjules” Havancsák. K podstatnější rošádě došlo na postu zpěváka, kde chlapíka se zvučně seversky znějící přezdívkou Thorgor nahradil poněkud méně vznešeně znějící (nikoliv co se vokálního výkonu týká) Renfield. Popravdě asi bych si to sám od sebe neuvědomil, nebýt toho, že jsem se podíval na lineup. Buďto znějí oba dva tak podobně, anebo spíš jsem stará nepozorná hluchota. Vyberte si. Je pravdou, že u Thorgora jsem kdysi žehral na výrazný přízvuk v jeho angličtině, což mi tentokrát tolik nepřišlo.
Abychom dokončili výčet sestavy, tak kytarové duo Astaroth a Vozargh, doplněné bicmenem Dávidem Juhászem, zůstalo nezměněno. Astaroth je pak jediný člen, který pamatuje vznik v roce 2000, zbytek se kolem něj relativně často mění. Jména vám zřejmě nebudou nic moc říkat, žádný z nich žádnou zvlášť velkou díru do hudebního světa zatím neudělal. Přinejmenším ne coby muzikant – Astaroth a Hjules se totiž zároveň věnují coverartům, přičemž první si zapsal zářez například v podobě obalu pro “Carolus Rex” od Sabaton a druhý má v bohatém portfoliu jména jako Annihilator, Elevenking, Grave Digger či Stratovarius.
Toto má ale být hudební recenze a nikoliv věstník přátel grafiky, tudíž jaká je zde muzikální náplň? Zmítal jsem se na pochybách, zda si stát za tvrzením, že jde o “východní” Moonsorrow. V mnohých chvílích zmíněné srovnání poněkud kulhá na obě nohy. Myslím, že je to zejména v úrovni kláves – na rozdíl od finských protějšků nemají Bornholm ve svém středu “profesionálního” klávesáka a možná to hraje roli. Ne, že by bylo jejich podání špatné, ale tak majestátní jako v případě severského vzoru ty klávesy prostě většinu času nejsou. Nicméně jsou na druhou stranu pasáže, kde to zase Moonsorrow připomíná velice velmi – například song “Equinox” a zejména závěrečná část od ccca 3:30 s akustičtějšími pasážemi. A pak je tu zpěvákův vokál, který je místy přímo fantastický. Kytarové jádro kapely se činí též a ani k bicím nemám zvláštní výhrady.
Kombinací všech prvků, které Bornholm mohou nabídnout a předvést, dosahuje podle mého jejich tvroba vrcholu ve skladbě “The Spiral Path”, kterou bych opravdu na roveň nordickým králům Moonsorrow neváhal postavit. Zajímavý je naproti tomu druhý song “Swordbearer”. Specifické použití sborového zpěvu v něm mi totiž ihned evokovalo styl Ensiferum. Prvně mi to nedošlo, ale bližší pohled na název songu naznačuje zajímavé souvislosti…
Abych pořád jen nechválil, tak musím přiznat, že spousta skladeb, hlavně z první poloviny alba, mi víceméně splývá dohromady, tutíž se dá říct, že jde sice o technicky kvalitní, avšak poměrně nevýraznou tvorbu. To nahrazuje druhá část – jak už zmíněné songy, tak (téměř) závěrečná “Fiery Golden Dawn” s krásným klávesovým intrem, výrazným ústředním riffem a recitovanými psasážemi textu, ze kterých přímo sálá epičnost a majestát. Dojem potrhuje následující nádherná atmosférická instrumentálka “Towards the Golden Halls”, která mě vždycky nutí začít si pískat ještě nějaký kontrapart, kterým bych doplnil úžasnou atmosféru okamžiku. Perfektní outro, kterým končí běžná verze alba. Bonus nabízí ještě dva tracky, z nichž druhý je “Valhalla”, cover od Bathory, jež je bezpochyby jedním z výrazných vzorů maďarské kapely. Ostudu rozhodně neudělali.
Bez dvou minut a dvou vteřin hodina viking folk metalové hudby se poslouchá dobře. Občas sice trošičku sklouzáváme k průměrnosti, ale pořád je to kvalita a příjemný poslech. Nesáhnu tentokrát tak (a zřejmě taky poněkud nesmyslně) vysoko, jako když jsem hodnotil “March for Glory and Revenge”, ale “Inexorable Defiance” je určitě důstojným nástupcem, v mnohém snad i lepším. Rozhodně je možné udělat si čárku za kvalitní viking metal a kvalitního reprezentanta maďarské metalové scény, která má světu co nabídnout.
Další názory:
Ono to samo o sobě není vyloženě zlé, přesto má “Inexorable Defiance” jednu obrovskou slabinu, a sice že spíš než jako vlastní svébytná deska zní, jako kdyby Bornholm prostě posbírali jeden kousek od všech svých oblíbených kapel a všechno pak splácali na jednu hromadu – a ejhle, opus je na světě. Bohužel, není. Dá se to poslechnout, je to relativně příjemná nahrávka, která ovšem nenabízí ani inovativní přístup, ani alespoň zábavné podání již slyšeného. Člověk si to pustí, v pohodě to i doposlouchá, ale nic extra mu to nedá, a až kotouček s “Inexorable Defiance” v drážkách dohraje, půjde posluchač zase o dům dál hledat nějaký trochu kvalitnější melodický black metal. Tohle je jenom průměr s ambicí – a takových alb dnes vycházejí desítky, ne-li stovky. H.
Země: Maďarsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 27.10.2012 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Aurea
02. Stellar Outcast
03. Starborn
04. Crystallized
05. Closer to the Sun
06. Rise Above the Ridge
07. Cosmic Grave
08. Through the Surface
09. Cold Ashes and Vanished Time
Maďarská metalová scéna nepatří k těm rozsáhlým a vlivným, nicméně je dobře známým faktem, že se dovede blýsknout formacemi, z jejichž tvorby už popadaly čelisti nejednomu hudebnímu fajnšmekrovi. Předmětem dnešní recenze je však album kapely, která zatím sice nepronikla do povědomí veřejnosti, ovšem se svým novým albem míří velmi vysoko. Kapela si říká Neokhrome, deska, která je předmětem této recenze, dostala název “Perihelion” a jestli lze věřit zkazkám o tom, že se předchozí dvě desky z dílny Neokhrome nesly na vlnách death/black metalu, posluchač bude asi velmi překvapený, co za materiál se na “Perihelion” urodilo…
Nemám zapotřebí tajit, že jsem byl překvapený úplně stejně, protože než mi s nabídkou recenze přišel odkaz na tří a čtvrt minutový teaser k albu, jméno Neokhrome mi neříkalo zhola nic. Právě onen teaser mě však přesvědčil o tom, že by možná nebylo marné dát téhle desce šanci, poněvadž se mi namísto očekávaného death/blacku dostalo ukázek hudby, která by se dala zařadit někam mezi atmosférický a progresivní black metal, přičemž z těch nemnoha minut sálal opravdu značný potenciál. A po několikanásobném protočení alba mohu prohlásit, že tady po death metalu opravdu není ani památky a black zde nabírá všelijaké, jen ne klasické podoby. “Perihelion” v sobě snoubí kosmické atmosférično s progresivně post blackovým soundem norské školy a lehkým odérem metalové avantgardy. A sound norské školy zde nezmiňuji jen tak pro ilustraci. Jak tak desku poslouchám, uvědomuji si, že se milí Maďaři u svých severských kolegů (a dost určitě také vzorů) znatelně inspirovali. Napříč “Perihelion” se nachází opravdu značný počet míst, ze kterých zřetelně slyším nějakou konkrétní kapelu. Jednou jsou to Borknagar, jindy Enslaved, tuhle se sáhlo po Emperor, támhle zase po Solefald a pokud mě smysly nešálí, došlo i na jemnou reminiscenci pozdních Arcturus. Jestli si říkáte, že je to výběr toho nejlepšího, co v podobné brandži norská scéna nabízí, máte naprostou pravdu. Logika by potom napovídala, že když pomineme jistý nedostatek originality, tak takové album přece nemůže dopadnout špatně. Jenže logika bohužel v tomto světě moc neplatí, takže červení už asi tuší. Ano, “Perihelion” není zdaleka taková sláva, jak by to mohlo vypadat na první pohled.
Zásadní a vlastně jediný opravdový problém, se kterým se deska potýká, je skutečnost, že Neokhrome sice vsadili na takové skladatelské obraty, ze kterých se dá složit vynikající hudba, jenže samotné provedení už výrazně pokulhává. Celé to působí tak, jako by se kapela cílevědomě snažila složit co nejlepší desku, jenže se nezadařilo. Některé melodie jsou divné, občas to k sobě nepasuje, občas to působí, jak by to tam bylo jen proto, aby to dělalo dojem umění a jindy to zkrátka nudí. Popravdě mě z “Perihelion” nenapadá jediná skladba, kterou bych si troufl označit za vyloženě dobrou. Na druhou stranu je však potřeba uznat, že na albu není ani žádná vyloženě špatná, ani zdaleka to není neposlouchatelný klystýr a přes všechny vytýkané zápory nečiní poslech sebemenší problém. A co je důležité, při ne zcela dokonale soustředěném poslechu zmiňované zápory tak nějak zaniknou a posluchači naopak ulpí v uších ty pasáže, které “Perihelion” tahají nad průměr. Občas se totiž opravdu zadařilo, a i když bych si dovedl představit mnohem vydatnější muzikální laskominy, právě tyhle solidní momenty mi nakonec k jakémus takémus štěstí stačí.
Vyjma nejisté kompoziční stránky je pak vše v nejlepším pořádku. Neokhrome jsou zjevně zruční hráči, což je z desky poznat bez nejmenších problémů, jejich úsilí se podařilo i obstojně nazvučit a vše korunuje tandem vokálů, z nichž obzvláště ten čistý mě opravdu potěšil. A když o tom tak přemýšlím, navzdory všem zmiňovaným nedostatkům, které toto úsilí značně podkopávají, se nakonec dostavila i vcelku obstojná vesmírná atmosféra, jejímž prostřednictvím některé skladby vyloženě ožívají a fungují tam, kde se to jiným nedaří. K takovým bych zařadil nejspíš závěrečnou dvojici “Through the Surface” a “Cold Ashes of Vanished Time” a snad i čtyřku “Crystallized”, kde se klady sešly asi v největší míře.
“Perihelion” je deskou, která se snaží vypadat jako něco, čím není, ale navzdory všemu je to vcelku sympatický počin, před kterým dám sice přednost dlouhé řadě dalších alb, ale ve své podstatě je pořád nad průměrem. Navíc – a to je důležité – na mě působí dojmem, že pokud se jeho tvůrci do budoucna poučí z vlastních chyb, mohli by dát vzniknout albu, které na kýžené mety dosáhne, a potom rád vysázím na stůl mnohem vyšší známku a třeba i nějakou tu korunu.
Země: Maďarsko Žánr: folk metal Datum vydání: 28.9.2012 Label: Nail Records
Tracklist:
01. Intro (Felcsíki lassú csárdás)
02. A dudás
03. Tündérkert
04. Napom, fényes napom
05. Napisten hava
06. Julianus útja
07. Puszta föld
08. Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)
09. Hírhozó
10. Borivók éneke
11. A juhászlegény balladája
12. Outro (Gyimesi)
Maďarsko. Země ležící docela blízko od nás, ale přesto se mi zdá skoro až nedosažitelně daleko. Vzbuzuje ve mně představu úplně jinýho světa. Ani nevím proč, možná za to může jejich jazyk, nebo je to jen hloupá utkvělá představa… Každopádně když se řekne “Maďarsko”, tak se mi vybaví asi hlavně jezero Balaton, typická stepní pusta a maďarská paprika a klobásy. Ještě bych si tak vzpomněl na žlutá maďarská družstva v soutěžích Her bez hranic a na závody F1 na Hungaroringu, odkud jsem v roce 1998 sledoval svůj první přenos. Když dojde na hudbu, tak to máme Omega, pak podle jména Ektomorf a Thy Catafalque, můj letošní objev Taranis, no a pak už Dalriadu, folk metalovou partičku ze Šoproně.
První setkání s nimi byl pro mě naprostý šok – v dobrém slova smyslu. Tuším, že mě na ně nenápadně navedl kdosi na nějakém fóru, ale každopádně to byl jeden z těch náhodných objevů, které prostě stojí za to. Začínal jsem tehdy albem “Kikelet” z roku 2007, kterým Dalriada otevírala svou kariéru pod novým názvem. Dříve se jmenovali Echoes of Dalriada a vydali dvě alba, která, jak musím pohříchu přiznat, neznám. “Kikelet” bych bez váhání zařadil mezi vůbec nejlepší folk metalová alba vůbec. Ta hudba je nějakým způsobem čarovná a naprosto fantastická, a zejména začátek, gradující ve třetí skladbě “Vándor-fohász”, kdy se na člověka valí nápad za nápadem a jeden uchvacující hudební moment za druhým, dělá z tohoto alba skvost a ohromný zážitek.
Samozřejmě jsem se okamžitě stal nadšeným fanouškem. Jenže bohužel musím s odstupem několika let a nesčetných poslechů této i dalších desek konstatovat, že pseudo-debut “Kikelet” je v diskografii značky Dalriada zdaleka nejvýš a že s každým dalším zářezem klesá celkový dojem. Ano, pořád je to stejný styl a postupy, pořád se v tracklistech skrývají pecky (například “Zách Klára” z “Arany – Album” s naprosto ďábelsky dokonalým sólem na housle), pořád je to docela dobré, ale už to prostě není tak dobré. Nu, nebudu vás napínat, ani podzminí novinka “Napisten hava” není ve výsledku tak dobrá.
Troufnu si tvrdit, že vím, čím to je. Dalriada totiž pomalu ale jistě nastupuje na cestu stát se druhými Korpiklaani, se kterými sdílejí jisté elementární podobnosti – Finsko je stejně jako Maďarsko ugrofinská země, obě kapely nadšeně využívají housle, obě kapely vydávají (krom pauzy v roce 2010) jedno album ročně, oběma dochází (nebo už možná došel) tvůrčí dech. K tomu všemu ještě zpěvák Jonne Järvelä dokonce krátce hostoval na albu “Ígéret”… Přestože se Korpiklaani s letošní plackou “Manala” snad přeci jen podařilo vybřednout z nelichotivé pozice jakési parodie na sebe sama, dá se s úspěchem tvrdit, že kdo slyšel jedno jejich album, zná celou jejich tvorbu, protože každá další deska je jenom nějakou míchačkou prohnaná předchozí. Po důkladném rozmyšlení a zvážení tvrdím, že přesně totéž se nyní děje Dalriadě. Přišly úspěchy, popularita, jezdí se na koncerty a festivaly, fanoušci chtějí nové album a my je přece nemůžeme zklamat…
Přitom se však kamsi vytratila upřímnost hudebního sdělení a podmanivá síla jejich tvorby, která tkví často v jednoduchosti namísto vyumělkované okázalosti. Před chvílí opěvovaný vynikající “Kikelet” zvládli nahrát s klasickými nástroji, klávesami a hostujícími houslemi, reprezentujícími folkovou složku. Booklet “Napisten hava” uvádí krom kytar, bicích a kláves dále dvoje housle, dvě flétny, violu, cello, basu (tu velkou se smyčcem), akustickou kytaru, dudy a kobzu, což není hanlivá zkratka pro naší někdejší missku, nýbrž původem ukrajinský strunný nástroj zhruba zvící loutny. Na zvládnutí toho všeho si šest stálých členů kapely přizvalo hned čtyři hostující hudebníky. Slušný výčet, nicméně projevilo se to na výsledku tak, abych se z toho lidově řečeno posadil na zadek? Ani náhodou, vážení přátelé. Chybí energie, nedostává se nápadů. Je to pořád Dalriada se vším všudy, ale to “pořád” má jak pozitivní, tak negativní příchuť.
Z výše uvedeného to zatím vypadá, že nové album za moc nestojí. To by přeci jen nebyla úplně pravda, poslouchat se to rozhodně dá, zejména pokud jste Dalriadu dosud neslyšeli, takže nevíte, co všechno už předvedli v minulosti. Zmínil jsem jistou podobnost s Korpiklaani, ale křvidil bych Dalriadě, kdybych jejich hudbu postavil té finské humpa-humpě na roveň. Tím zas nechci nutně shazovat lesní lid ze Země tisíce jezer, ale tvorba Dalriady prostě vždycky byla mnohem víc variabliní a tak nějak propracovanější, nebo si to aspoň myslím. A hodně na dojmu přidává též vokální výkon zpěvačky Laury Binder. Maďarským textům sice nerozumím ani slovo, ale důležité pro mě je, jak to působí. Mimochodem nevím, kde se vzala v některých kruzích rozšířená myšlenka, že mezinárodně může prorazit jen anglicky zpívající kapela, protože když tomu člověk nerozumí, tak se mu to nechce poslouchat…
Album samotné po obligátním minutovém intru v podobě lidové odrhovačky (opravuji: čardáše) začíná pomalými tóny čehosi, co se nápadně podobá melodii “Pásli ovce valaši” (nebo to v nich aspoň slyším od chvíle, co mě na to kdosi navedl), a pak už pokračuje relativně pestrý mix. Lauřin hlas se střídá o prim nejčastěji s houslovými a flétnovými pasážemi. Sem tam dojde i na sóla kytarová, ovšem celkově jsou tradiční metalové nástroje vytlačeny na pouhý doprovod. Zazní i vokály mužské a dojde i na growl (který má, alespoň soudě dle klipu “Hajdútanc” z minulého roku, na svědomí též Laura). Přemýšlel jsem, jestli mi třeba zrovna tyhle dva prvky nevadí, ale na “Kikelet” jsou mužské hlasy taky a i ten growling se tam nejméně jednou objevuje…
Celkově je zde prezentovaná folková hudba v maďarském stylu velmi zajímavým zpestřením toho, na co býváme zvyklí. Nepřipomíná to ani hudbu keltskou, ani vikinskou, natož slovanskou. Nejsou v tom slyšet ani motivy středověké či renesanční hudby. Je to prostě něco jiného, zvláštního, zajímavého… To platilo u předchozích alb a platí to bezezbytku stále. Kapela se na druhou stranu pokouší i o jakýsi experiment, když se jedenáctá “A juhászlegény balladája” vymyká běžnému schématu jejich folk metalové písně a namísto toho připomíná hudebně spíš heavy či (podle intra) power metal. Ovšem ani to všechno nebylo dost, aby dostatečně uspokojilo mého přísného recenzentského ducha a vyneslo “Napisten hava” do výšin metalového nebe. Výsledný dojem všech slibných ingrediencí je zkrátka poněkud průměrný, zejména v porovnání s předchozí tvorbou.
Ptáte-li se na nejlepší a nejzajímavější skladby, tak je to zejména třetí “Tündérkert” a osmý song s epicky dlouhým názvem “Hunyadi és kapisztrán Nándorfehérvári diadaláról (Saltarello)”. Zrovna těmto dvěma se daří nejlépe navazovat na odkaz prvního alba, a proto jsem si jich taky všiml a proto je tu vyzdvihuji. Zbyteku alba se však nepodařilo tuto dvojici následovat a vymanit se z sice vcelku kvalitní, ale pořád průměrnosti. Jak už jsem jednou naznačil, je-li pro vás maďarská Dalriada novinkou, může vás “Napisten hava” oslovit více, než se to podařilo u mě, pro kterého je album lepším průměrem, což reflektuji výslednou známkou sedm. Dalriada má ale na víc.
Další názory:
Dalriada patří mezi ten druh kapel, které ve svých začátcích byly opravdu dobré, ale ve své pozdější tvorbě, jak jen to říct, už tak dobré zdaleka nejsou. Přesto netvrdím, že by se “Napisten hava” nedalo poslouchat, naopak je velmi potěšující fakt, že je novinka o hodně lepší než předcházející “Ígéret”, které má titul nejhoršího alba skupiny bez sebemenších problémů v kapse. Na “Napisten hava” rozhodně cítím zlepšení a do jisté míry i chuť Dalriady otočit se ke starším deskám, jež byly výrazně lepší, a i když tato snaha není ve finálním výsledku dovedena úplně do konce, vidím v tom krok správným směrem. Jako by se Dalriada na “Ígéret” snažila z nějakého důvodu (ať už vědomě nebo nevědomě) vklouznout do uniformního folk metalového mustru, který je stále tak populární, ale zjistila, že tudy cesta nevede, a pomalu se snažila vrátit k tomu, co jí šlo nejlépe. Snaze by určitě napomohlo i upřednostnění kvality nad kvantitou, protože nové album opravdu nemusí být každý rok, přesto všechno musím říct, že jsem s “Napisten hava” po slabém “Ígéret” docela příjemně překvapen. Že by v tom měl prsty přechod od většího německého labelu zpátky pod původní malou maďarskou firmu? Ani bych se nedivil… H.
Země: Maďarsko Žánr: groove metal Datum vydání: 31.8.2012 Label: AFM Records
Tracklist:
01. War Is My Way
02. Unscarred
03. The Cross
04. Cut It Out
05. Black Flag
06. Private Hell
07. 12 Angels
08. Enemy
09. Fuck Your God
10. Never Surrender
11. Sick Love
12. Feel Like This
13. Kill I
14. The Pretender [Foo Fighters cover]
Zástupci maďarské metalové školy Ektomorf si z koláče slávy ukousli relativně pozdě. Oproti jiným kapelám, jejichž prvotiny jsou protlačovány na trh jako revoluční počiny, trvalo partě kolem Zoltána Farkase pět alb, než si dokázala získat pozornost metalových fanoušků. Teprve na albu “Destroy” z roku 2004 si totiž Ektomorf dokázali ujasnit, co vlastně chtějí hrát a na jakou cílovou skupinu se zaměří. Nemluvě o tom, že si jich všimli hledači talentů z Nuclear Blast, kteří jejich kariéru pořádně nakopli. Jejich tvorba, která by se dala škatulkovat jako thrash/groove metal, nepostrádá nic, co je v tomto stylu nutné. Skočné kytarové riffy, podladěné kytary, úderná tempa bicích, přímočaré a lehce zapamatovatelné refrény jsou všechno atributy, které už dokázaly proslavit nejednu stálici současné scény, tak v čem je vlastně problém? Originalita a kvalita.
Právě tyto aspekty hudby, se kterou se Ektomorf pravidelně přihlašují o pozornost, rozdělují scénu na dva velké tábory. Jedni jsou nadšení, zatímco ti druzí si radši pustí originál. Musím říct, že kdysi, v období mezi alby “Destroy” a “Outcast”, tedy někdy v půlce minulé dekády, jsem s tím neměl problém a zvláště “Destroy” jsem poslouchal docela často. Že v té době byli Ektomorf považování za prachsprostou kopii nejúspěšnějšího období fungování brazilské Sepultury a Soulfly, které si Max Cavalera po svém odchodu ze Sepultury založil, není žádná novinka, ale tehdy mi to prostě zas tak nevadilo. Zoltán Farkas a jeho spoluhráči už tohoto přirovnávání měli nejspíš dost a tak se snažili na pozdějších albech trošku oprostit od vlivů zmíněných kapel a přidat do své tvorby trošku moderního thrash metalu, ovšem bohužel pro ně, ani tohle nefunguje tak, jak by asi chtěli. Od kopírování Soulfly se tak Ektomorf na “Black Flag” posunuli spíše ke kopírování raných alb Machine Head.
Nenechte se zmást, kvalitní zvuk a hráčské výkony sice můžou vyvolat dojem, že Ektomorf jsou něco víc, ale při bližším poslechu “Black Flag” – a vlastně i posledních šesti alb – má každý posluchač, který už někdy slyšel klasiky žánru, pocit, že to někdy už slyšel. A co hůř, nikoli v podobné, obměněné verzi s podobností čistě náhodnou. Zoltán se svou barvou hlasu na “Black Flag” trošku vzdálil projevu Maxe Cavalery a v některých polohách zní úplně jako Rob Flynn z Machine Head, a i když je jeho výraz barvitější a nenese se pouze v jedné nudné rovině, jako tomu bylo na většině dosavadních studiových alb, tak i tento fakt nemusí vždy stačit. Ektomorf můžou do nekonečna tvrdit, že hudba, kterou produkují, vzniká zcela spontánně a nezávisle od svých vzorů, ale já jim to prostě při poslechu novinky nevěřím, a co víc, šíleně jsem se nudil.
Některé skladby jsou v pohodě (čímž nechci říct, že by vybočovaly ze zaběhnutého standardu). Třeba úvodní “War Is My Way” s bubenickou vložkou na úvodu šlape docela dobře, přestože ústřední riff a tempo jako by vypadlo z “Dadivian” od Machine Head, ale takhle bych mohl pokračovat do nekonečna. Krom první skladby mne zaujaly ještě orientálně odstartovaná “Cut It Out”, úderná “Fuck Your God” a houpavá “Sick Love”, ale ten zbytek je prostě nuda. Všechny skladby se pohybují kolem hranice tří minut a přijde mi, že spíš než kvůli zachování údernosti, je to proto, že Ektomorf prostě neví, jak s písní po takové době naložit, protože na jednom ústředním riffu se toho moc vymyslet nedá. Že není Zoltán žádným brilantním textařem a jeho lyrika je na úrovni pokročilého středoškoláka, je vcelku známá věc, ale přiznejme si, že tohle je asi jediná oblast, ve které se své brazilské modle celkem hravě vyrovnaná. Co mě však neskutečně pobavilo, je závěrečná předělávka Foo Fighters, “The Pretender”. Kdo by si myslel, že větší hovadinu než poslední album “The Acoustic” (název možná mluví za vše, ale představte si průměrné metalové skladby obyčejně zahrané na akustické kytary bez jakékoli invence a výsledek je ještě mnohem horší), kterým bych nepodložil ani stůl v hospodě, tak se šeredně mýlil. Pominu fakt, že Foo Fighters mám opravdu rád, ale tohle nemohli borci myslet vážně, jinak si to vysvětlit neumím, protože Grohlova rocková verze má neskutečně větší koule. Celkem padesát minut se dost táhlo a doposlouchat “Black Flag” do konce se po několik posleších stalo úkolem nadlidským, protože nemá co nabídnout.
Jak bych “Black Flag” zhodnotil? Už jsem si říkal, že ze mne žádná pochvala nevzejde, ale řekl bych, že i když tvorba Ektomorf působí ve studiové formě jako nuda, tak to určitě musí fungovat parádně při živých vystoupeních. Dokážu si představit obrovský kotel, který žere každý tón a skvěle se při tom baví. Můžeme se tady bavit o mé zaujatosti/nezaujatosti k hudbě Ektomorf, ale faktem je, že podprůměrná hudba bude podprůměrnou, i kdyby zněla alespoň trošku původně. Z tohoto důvodu nemůžu sáhnout po vyšší než podprůměrné známce.
Země: Maďarsko Žánr: black metal Datum vydání: 23.1.2012 Label: Candlelight Records
Tracklist:
01. The Eternal Quest
02. Ballad of the Shipwrecked
03. Great Cosmic Disorder
04. A Lost Cause
05. The New Era of Darkness
06. There’s No Shadow Without Light
07. Entering the Seventh Gate
Hodnocení:
H. – 8,5/10
Ježura – 9/10
Beztak – 8,5/10
Celých pět roků to trvalo, než se nejznámější a zároveň jedni z nejuznávanějších vývozců metalu z Maďarska odhodlali navázat na předchozí opus “The Arcane Odyssey” z roku 2007. Ať to ale trvá jakkoliv dlouho, u Sear Bliss si vždy můžete být jistí, že se čekat vyplatí. Kam až má paměť sahá, nikdy mne tahle formace nedokázala zklamat – ať už to byly starší věci, které ještě koketovaly s black metalem tradičnějšího ražení, avšak se silnou atmosférou a nepříliš obvyklými přesahy “jinam”, nebo ta novější tvorba majestátního, epického a melodického black metalu, vždy se mi jejich pojetí velmi zamlouvalo – jistě v tom svou roli hrálo bezesporu i velmi netradičné (dokonce přímo osobité, originální a nevídané) využití žesťových nástrojů jako trubky nebo pozoun.
Když jsem však viděl poprvé artwork novinky “Eternal Recurrence”, která je v celkovém součtu sedmou dlouhohrající deskou Sear Bliss, přece jen ve mně malý červíček pochybností hlodat začal, to přiznávám bez mučení. Od Sear Bliss jsme vždy byli zvyklí na výpravné malované obálky, které přímo korespondovaly s epičností samotné hudby. Znamená tedy na poměry kapely velmi minimalistický přebal “Eternal Recurrence” nějakou změnu ve zvuku Sear Bliss? Do jisté míry vlastně ano, z druhého úhlu pohledu však nikoliv. Že to zní divně? Inu, co se dá dělat…
Na jednu stranu je projev skupiny na “Eternal Recurrence” opravdu trochu více při zemi, což je myšleno tak, že už se nejedná o tak do šíře rozmáchlou odysseu, jakou nabízely předchozí dvě desky “Glory and Perdition” a “The Arcane Odyssey”. “Eternal Recurrence” je opravdu v jistých ohledech minimalističtější, zářným příkladem budiž třeba plíživá námořnická “Ballad of the Shipwrecked”. Na druhou stranu ovšem platí, že si Sear Bliss stále dokázali udržet atributy, které na předcházejících nahrávkách platily za určující – a nemám tím na mysli pouze to, že se na některých místech alba vyskytují i opravdu epické momenty, jako tomu je kupříkladu v “Great Cosmic Disorder”. Týká se to i obecnější roviny, jako že si Sear Bliss pořád velice umně hrají s poutavou atmosférou (to byla vždy jedna z jejich největších devíz), že tahají za nitky (struny) přesně tím způsobem, aby byl posluchač stále očarován. Zcela zjevně se ukazuje známá poučka, že když někdo umí, tak prostě umí.
Pokud bychom se měli bavit o konkrétních skladbách, bez sebemenších problémů bych mohl toto téma sfouknout pohodlnou, ale trochu zbabělou a na čtenáře podlou recenzentskou berličkou typu “co song, to pecka – nemá ani cenu o tom mluvit, poslechněte si to všechno”. Jenže v případě “Eternal Recurrence” – a to mohu s potěšením zkonstatovat (s potěšením z poslechu!) – tomu tak doopravdy je a platí to zde do posledního puntíku. V každé kompozici do jedné najdete bez přehánění skvostné momenty – a nutno honem dodat, že se s jejich hledáním ani nemusíte příliš obtěžovat, neboť v některých kusech je Sear Bliss sypou z rukávu na požádání – ať už to jsou třeba dokreslující kláves v pozadí nebo mohutné příspěvky zmiňovaných žesťových instrumentů, které když promluví, je to opravdová nádhera; někdy to může být sice úžasné fungující sólo (to je případ “There’s No Shadow Without Light” – slast pro uši, takřka dokonalý moment!), tuhle zase nádherná basová linka (a že těch tam je!), jindy zase excelují vokály – především ty čistě odzpívané mají velmi zvláštní nádech. Jak vidno, kdybych měl zmínit všechno, četli byste to do zítřka, což by dozajista nebylo příliš zábavné ani pro vás, ani pro mne. Dovolil bych si tedy zmínit jen několik konkrétních skladeb jako celek, které mi k srdci přirostly nejvíce, s tím, že i zbytek (sem dávám velký vykřičník!) jsou úžasné věci…
Když tak o tom přemýšlím, vlastně bych chtěl ještě jednou zpětně vyzdvihnout ty písně, jejichž názvy už jsem v průběhu předchozího textu letmo zmínil. “Ballad of the Shipwrecked” začíná (a končí) za zvuku šplouchání vln a vrzání ráhnoví v klidnějším tempu, které působí dojmem klidu před bouří. Brzy nato se rozjede mohutná kytarová stěna vystihující šíři oceánů (ačkoliv – nutno zmínit – v rámci mezí, Sear Bliss přece jen nejsou Ahab), o silnou atmosféru není nouze, Sear Bliss v této skladbě plují hudebními vodami spíše pomalu a rozvážně, ovšem působivě. Excelentní kus včetně excelentního sóla.
“Great Cosmic Disorder” se stala postupem času možná mou nejoblíbenější skladbou “Eternal Recurrence”. Ačkoliv nálada se oproti předcházející “Ballad of the Shipwrecked” posouvá z moře spíše do astronomických poloh (neřekl bych přímo kosmických, to by zas bylo zavádějící – však poslechněte sami), ale co je na tom nejlepší posluchač ani nemrkne, nijak to neruší a vše hezky drží pohromadě (jestli ono to třeba nebude tím, že mořeplavci se na širém moři orientovali podle hvězd, ale to už nejspíš hledám asociace, které tam vůbec nejsou). Skladba je však opravdu nádherná a plná nepopsatelných momentů. Hrají v ní kromě skvělých kytar velkou roli také klávesy v pozadí, opět nechybí výtečné, i když bohužel krátké sólo (ta se na “Eternal Recurrence” nebývale vyvedla), ale také naprosto infarktová část okolo čtvrté minuty, která je neskutečně dechberoucí.
Přeskočím další dva výtečné kousky “A Lost Cause” a “The New Era of Darkness” a zmíním ještě “There’s No Shadow Without Light”. I zde jedná o další krásnou věc, u níž mám jen jediný problém – že mi už pomalu začíná docházet zásoba superlativ. Ale ne, vážně, jedná se o opět velmi působivou skladbu (což by ostatně šlo vlastně prohlásit o všech přítomných), akorát ke mně osobně promlouvá o trochu více. Zase se jedná o trochu pomalejší kousek s několika vzletnými momenty, sem tam vykoukne zvonivá baskytara a třešničkou na dortu je již zmiňované geniální kytarové sólo, jež je jednou z nejlepších pasáží na celém “Eternal Recurrence”.
Nemyslím si, že by bylo potřeba dále “Eternal Recurrence” rozebírat, protože co jsem chtěl říct, to jsem řekl. Kromě toho předchozí řádky snad hovoří jasně o tom, jak si deska u mne stojí. Proto bych jen na závěr dodal trochu troufalé prohlášení, že až do dnešního dne (10. února okolo poledne), kdy tuto recenzi dopisuji, podle mě letos nevyšla lepší nahrávka než “Eternal Recurrence” (pro škarohlídy – nové Master’s Hammer jsem zatím neslyšel ;-)), což je myslím více než velká pochvala, neboť se rozhodně nedá tvrdit, že by se nic zajímavého neobjevilo. Snad za jediný nedostatek považuji to, že na tak úžasnou věc a pět let čekání je to až příliš krátké…
Další názory:
Říct mi někdo před půl rokem, že touhle dobou budu na větvi z maďarské metalové scény, asi bych se mu vysmál. Jenže po famózní novince Thy Catafalque se mi dostalo do spárů i novotou vonící album “Eternal Recurrence” z dílny mnohem známějších blackařů Sear Bliss a já můžu zase hledat pod nábytkem upadlou čelist. Nemám prostor tu rozebírat samotnou podstatu, tak jenom v krátkosti. Naprosto mě dostala plíživá, a přesto kosmicky nezměrná atmosféra celého alba. Jako když se díváte na jasnou noční oblohu přes dokonale klidné moře. Úchvatné! Do toho minimalistické, avšak důmyslné melodie čistých vokálů a potom žestě. Čtete dobře. Žestě. Do celkové kompozice jsou totiž zapracovány tak vkusně a efektivně, že nenacházím slov. Extáze! Kdo neslyšel, nepochopí. Ani já jsem nechápal, dokud jsem tento klenot neobjevil. Výsledné hodnocení je proto možná maličko poplatné absenci předchozí zkušenosti s tvorbou Sear Bliss, ale i kdyby – nic to nemění na faktu, že “Eternal Recurrence” neobsahuje slabší skladbu a na svých sedmatřiceti minutách rozehrává mystický koncert nepříliš vzdálený dokonalosti… Ježura
Skrz kapelu Sear Bliss k nám zlověstně promlouvá samotné peklo. Temnota propletená jejich hudbou nahání hrůzu. Člověka naprosto obklopí a vtáhne do soustředěného poslechu. Takové pocity mám ze svého vůbec prvního setkání se Sear Bliss. Kapela si hraje s úchvatnými melodiemi, které jsou schopny přejít v děsivý black metalový náklep. Písně jsou navíc ozvláštněny nezvyklými nástroji jako například trubkami. Velice mne zaujaly vokály. Ty se střídají od opravdu tvrdého po čistě zpívaný, který mnohdy zní velice působivě. Takže celkově vzato mne album “Eternal Recurrence” opravdu nadchlo a je jisté, že v budoucnu budu věnovat svou pozornost kapele Sear Bliss mnohem více, než jsem tak činil doposud. Beztak
Země: Maďarsko Žánr: black metal Datum vydání: 1.1.2012 Label: Paragon Records
Tracklist:
01. Hideg tűz
02. A múltunk hatalmával (Heavy Marching version)
03. A mámor lovasai
04. Még az élet előtt
05. Maradok (Early Nightfall version)
06. Doktor Ox teóriája
07. Emlékszem
08. Álom (Restless Slumber version)
09. A szél súlya
10. Cold Fire
Lidé, kteří podzemní black metalovou scénu sledují podrobněji, už jméno maďarských Aetherius Obscuritas jistě zaregistrovali již s počinem “Víziók” (2007), maximálně pak s albem “Black Medicine / Fekete orvosság” (2009), ale z pohledu širší metalové obce se však jedná o skupinu spíše méně známou. Přesto ne nekvalitní či dokonce zbytečnou, vlastně právě naopak. Aetherius Obscuritas jsou jednou z těch formací, které sice možná nejsou na výsluní přízně většiny fanoušků, nejsou v popředí zájmu, neobjevují se na obálkách metalových magazínů ani na soupiskách velkých festivalů, ale místo toho odvádějí tu tolik potřebou a nepříliš viditelnou černou práci v pozadí a svou činností udržují při životě tolik potřebné undergroundové podhoubí, bez něhož by se dle mého názoru scéna neobešla. A kromě toho je také muzika Aetherius Obscuritas jen tak mimochodem i dobrá, což je samozřejmě to nejdůležitější.
V návaznosti na to, co jsem řekl výše, lze asi vcelku logicky odvodit, v jakých kvalitativních hodnotách se budou Aetherius Obscuritas pohybovat. Nejedná o žádnou extrémní pumelici, která by bortila ušní bubínky všem široko daleko, žádné geniální dílo, ale velice slušný a kvalitní nadprůměr, který člověka zabaví. Stylově se Aetherius Obscuritas pohybují v mezích více či méně syrovějšího black metalu, ale ty tam jsou časy, kdy kapela disponovala pověstným bzučivým zvukem, neboť už “Black Medicine / Fekete orvosság” přineslo výrazné zlepšení produkce, a nutno říct, že aktuální novinka “Ventus”, kterážto je již šestým dlouhohrajícím zářezem na pažbě těchto Maďarů, v tomto trendu pokračuje.
Mírným zklamáním na “Ventus” je z mého pohledu fakt, že hned trojice skladeb z celkového počtu deseti kousků jsou znovunahrané starší věci, o čemž jsem přesvědčen, že by na řadové desce přece jen být nemělo. U začínající skupiny, která na svůj debut předělá nějaký kousek z demo éry, bych to samozřejmě pochopil, ale Aetherius Obscuritas za sebou přece jen mají už deset roků a několik alb. Pokud někdo předchozí nahrávky nezná, asi mu to vadit nebude, jestli si toho vůbec všimne, jelikož i ty starší písničky mezi ty nové songy bez problému sednou, což je dáno tím, že Aetherius Obscuritas drtí vesměs pořád to svoje, nepočítáme-li již zmiňovanou mírnou změnu produkce. Je ale pravda, že všechny ty tři songy jsem neznal ani já a původní verzi “Álom”, která se původně objevil na demu “Sötét prófécia” (2004), jsem si pro potřeby recenze musel zpětně dosehnat, abych měl přehled. Jen pro pořádek, těmi znovu nahranými vály jsou kromě “Álom” ještě “A múltunk hatalmával” původně z alba “Layae bölcsõje” (2006) a “Maradok” z velkého debutu “Az éjszaka császára” (2004). Z těchto tří u mne vede jednoznačně “A múltunk hatalmával” s několika opravdu skvělými momenty, ale i “Maradok” je výborná. Kromě toho je tam ještě jedna z těch nových písní dvakrát – v maďarské (“Hideg tűz”) a anglické (“Cold Fire”) verzi. Takže nových skladeb je tedy vlastně jen pouhých šest.
Výhodou Aetherius Obscuritas bylo vždy to, že jejich desky jsou kvalitativně velmi vyrovnané a konzistentní, žádné písničky nevyčnívají nad ostatní, což budí dojem vyrovnaného celku. S tím se pojí i to, že v každé skladbě do jedné najdeme velice podařené momenty, jež člověku zůstanou v paměti a které zároveň zajišťují to, aby se jednotlivé položky tracklistu neslévaly mezi sebou do jedné velké koule. Někdy je to třeba velice chytlavá pasáž, u níž má člověk chuť si pořádně zamlátit palicí, jinde je to zajímavá melodie, někdy překvapí i kytarové sólo, byť třeba krátké (to je případ “Doktor Ox teóriája”, jež dle mého patří k vrcholům celého “Ventus”), sem tam vykouknou i letmé dotyky kláves, ale to už opravdu spíše minimálně.
Aniž bych si jakkoliv protiřečil s tvrzením o vyrovnanosti alba, přece jenom mám nějaké ty osobní vrcholy. Kromě již zmiňované “Doktor Ox teóriája” jsou to naprosto paradoxně ty znovu nahrané “A múltunk hatalmával” a “Maradok” (tady už bych si možná mohl trochu protiřečit, ale čert to vem, tyhle songy se Arkhorrlovi vážně povedly), ale za zmínku jistě stojí i úvodní “Hideg tűz” nebo předposlední “A szél súlya”.
Před koncem recenze zbývá rozřešit ještě jednu ne zrovna nedůležitou otázku – komu je vlastně “Ventus” určeno? Inu, jak to jen říct… fanouškům black metalu přece, to dá rozum. Lidé, kteří černému kovu obvykle neholdují, asi při dostání chuti na tento žánr sáhnou spíše po nějakém známějším a osvědčenějším jménu (minimálně z toho důvodu, že se k Aetherius Obscuritas jen těžko dostanou sami od sebe bez cizího přičinění), ale kdyby jim čistě náhodou padl sluch na tyto Maďary (resp. spíše Maďara, neboť Arkhorrl je vlastně jediný stálý člen, zbylí hudebníci jsou oficiálně pouze koncertní výpomoc), rozhodně není vyloučeno, že by zde nebyla šance, že by se jim to nelíbilo. Jak již totiž bylo řečeno, současní Aetherius Obscuritas už produkují takovou muziku, že by s ní neměl mít problém ani ne-black metalový smrtelník. Ona méně podzemní produkce a výrazná melodika tomu jen nahrávají. Osobně bych za normálních okolností dal takovému materiálu známku 7 nebo dokonce 7,5, avšak díky zádrhelu se třemi přehranými věcmi a jedné duplicitě musím snížit na 6,5 bodů…
Další názory:
O Aetherius Obscuritas jsem dosud neslyšel, a tak jsem pobídku k poslechu od redakčního kolegy a zkušeného black metalisty bral s obezřetností. Faktem je, že mě na Aetherius Obscuritas zaujal už původ, jelikož v poslední době čím dál více holduji maďarským hudebníkům. Minimálně prvních několik poslechů mě “Ventus” vcelku bavil, byť si ode mě nikdy nevyžádal stoprocentní koncentraci. Problém nastal ve snaze vybavit si nějaké záchytné momenty alba, něco, co by mi uvízlo v hlavě. Jednoduše jsem jen tušil, že to byl nějaký black metal s lehce garážovou produkcí. Dokonce jsem si ani nevšiml, že album otevírá a uzavírá v podstatě ta samá skladba. Ta ostatně patří spolu s druhou “A múltunk hatalmával” k tomu nejlepšímu, co se na “Ventus” nachází. Zbytek alba není rozhodně špatný, a pokud holdujete black metalu a nevíte kam sáhnout, pak vám Aetherius Obscuritas rád doporučím. Pokud byste ovšem chtěli poznávat, proč je černý kov mnohými považován za nejlepší metalový žánr, jistě najdete i lepší alba. Zajus
Není náhodou, že předmět mé dnešní recenze pochází z Maďarska. V poslední době zjišťuji, že v této zemi vzniká značné množství kvalitní hudby a já tak při svých toulkách internetem za neznámými kapelami vždy zpozorním, když narazím na tvorbu maďarských hudebníků. Na Taranis jsem narazil úplnou náhodou a po zjištění, že recenze, která o albu pojednávala, je (překvapivě) maďarsky, jsem se chystal okno prohlížeče zavřít. Nakonec jsem však recenzi jen zběžně prolétl a můj zrak utkvěl na několika zmínkách o Thy Catafalque, jediných známých slovech v záplavě nesmyslného jazyka. Vydal jsem se tedy zkoumat, co jsou neznámí Taranis zač, a narazil na zajímavé informace. Taranis totiž není kapela, nýbrž sólový projekt jistého Attily Bakose. Ten se mimo hudby několika vlastních kapel podílel také na nahrávání posledních dvou alb již zmíněných Thy Catafalque (které máme zde v redakci Sicmaggotu ve velké oblibě), a to jako autor všech čistých zpěvů. Rozhodl jsem se tedy zkoumat dál.
Taranis, tehdy ještě ve dvoučlenné sestavě, nahráli první demo v roce 2000. Hned po něm se kapela rozpadla. Attila Bakos však ještě v témže roce napsal skladby pro připravované debutové album. Tyto skladby čekaly dlouhých jedenáct let, než byly nahrány a posléze vydány pod názvem “Kingdom”. Dohromady jde o pouhé čtyři kompozice v celkové délce zlehka přesahující čtyřicet minut, skladby samotné jsou tak poměrně dlouhé. Ač není jejich žánrové zařazení zcela jednoduché, největším vlivem je zde jistě symfonický black metal spolu s epickým power metalem. Zásadní roli na “Kingdom” hrají klávesy, které vytváří atmosféru a mnohdy jsou mnohem důležitější než kytary. I ty ovšem svůj prostor dostanou (zejména v tvrdších momentech) a Bakos se zde ukáže jako autor velmi chytlavých riffů. Album také nezapře vlivy folkové hudby, až na výjimky (například píšťaly v závěrečné “Origin”) je to ovšem spíše v nenápadných náznacích a používání tradičních folkových nástrojů se zde nekoná.
Tím prvním, co vás na “Kingdom” přirozeně musí zaujmout, jsou vokály. Stejně jako o vše ostatní na albu se o ně staral Bakos sám. Vybaven znalostí hudby Thy Catafalque jsem si myslel, že mě nemohou ničím překvapit, jenže opak byl pravdou. Jeho čistý zpěv je fantastický, Bakos si zde užívá tvůrčí volnosti a pouští se do mnoha poloh, v nichž jsem ho nikdy neslyšel. Skvělý je zejména jeho téměř operní zpěv, který využívá například na konci první skladby “Storm”. Jenže tím jeho repertoár nekončí. Ukazuje se totiž, že je schopen i skvělého growlingu a všelijakých black metalových skřeků. Po vokální stránce je tak “Kingdom” zatím nejlepší letošní album a už jen proto si zaslouží pozornost. Texty jsou kompletně v angličtině a ve své podstatě jde o velmi jednoduché (co se formy týče) rýmovačky. To jim ovšem neubírá na kvalitě, a tak je můžu doporučit k hlubšímu nastudování.
Již od úvodních poslechů je znát, že Attila Bakos je muž na svém místě a tvorbu “Kingdom” měl plně pod kontrolou. Album zní jednotně, svůj zvuk nezapře v žádné ze skladeb a vy tak dobře víte, co posloucháte. Zároveň je však dostatečně rozmanité, aby nenudilo, a jednotlivé skladby dost kvalitní, aby zaujaly samy o sobě bez nutnosti pouštět si celé album. O produkci se staral autor sám a ani v tomto ohledu mu nelze nic vyčítat. Jedním z nejkrásnějších uměleckých prvků je kontrast a právě na něm je “Kingdom” postavené. V každé ze čtyř skladeb nalezneme jak tvrdé metalové momenty, tak i progresivnější části, které mohou být epické a intenzivní, stejně jako uklidňující a melancholické. Největší zásluhu na kvalitách alba má samozřejmě fakt, že je skvěle napsané. Bez výborných vokálů by ovšem nemohlo fungovat. Vzhledem k tomu, že se Attila Bakos rozhodl plně věnovat sólové kariéře na úkor svého působení v Thy Catafalque, věřím, že se Taranis brzy ohlásí s novým materiálem. Nezapomínejme, že “Kingdom” vzniklo před jedenácti lety v době, kdy Bakos s tvořením hudby teprve začínal. Spolu s nově získanými zkušenostmi by tak Attila mohl stvořit skutečný klenot. Tentokrát ode mě dostane “jen” 8,5 bodu.
Další názory:
Stačilo mi, aby kolega jenom zmínil souvislost s maďarským klenotem Thy Catafalque, a o minutu později už jsem “Kingdom” intenzivně sháněl. Taranis sice na hudební genialitu Tamáse Kátaie nemá ani zdaleka, ale to nevadí, ono by to vlastně bylo i nefér oba projekty porovnávat, neboť Attila Bakos, který se na posledních dvou deskách Thy Catafalque podílel jako hostující vokalista, tvoří s Taranis přece jenom diametrálně odlišnou hudbu. “Kingdom” se nese spíše ve vodách melodického black metalu s epickou atmosférou. Na ploše čtyř delších skladeb Attila rozehrává napínavou hru s mnoha zvraty, vypomáhá si rozmanitostí temp a nálad, vkusnými a nevtíravými klávesovými plochami a v neposlední řadě také výtečným vokálním projevem (což ale znalci “Rengeteg” a “Róka hasa rádió” jistě budou brát jako samozřejmost). “Kingdom” balancuje na hraně mezi klasickým black metalem (v některých momentech nechybí rychlé sypačky a charakteristický řev) a jeho symfonickou odnoží (všudypřítomné klávesy), ale v konečném důsledku není ani jedno a to je jeho výhodou. Abych to zestručnil, výsledkem je velice příjemná deska, která člověka s ubíhajícím časem baví stále víc. Řekněme, že se jedná o velice povedený materiál, v němž si to své najdou příznivci třeba takových Summoning nebo Falkenbach. H.
Země: Maďarsko Žánr: avantgarde metal Datum vydání: 11.11.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Fekete mezők
02. Kel keleti szél
03. Trilobita
04. Kő koppan
05. Vashegyek
06. Holdkomp
07. Kék ingem lobogó
08. Az eső, az eső, az eső
09. Tar gallyak végül
10. Minden test fű
Co se vám vybaví, když se řekne Maďarsko? Drtivé většině asi světoznámé kulinářské speciality, milovníkům architektury překrásná renesanční budova Budapešťského parlamentu a politologům třeba tahanice se Slovenskem nebo problémy s extrémní pravicí. Že by se jednalo hudební velmoc, o tom rozhodně nemůže být řeč. Když pominu rockery Omega, kteří dali světu kultovní a mnohými převzatý song “Gyöngyhajú lány”, máme tu ještě Sear Bliss, folkaře Dalriada, ale dál ticho po pěšině. Anebo ne? Jak se to vezme. Thy Catafaque je projekt rodilého Maďara Tamáse Kátaie, který však v současnosti žije a tvoří ve skotském Edinburghu. Mám však za to, že každý Maďar, který to má v hlavě v pořádku, by neměl o národnostním ukotvení Thy Catafalque pochybovat, protože kdyby tak učinil, distancoval by se od hudebního tělesa, které na svém aktuálním počinu předvádí divy vpravdě nevídané…
Ale pěkně popořadě. Kdo by čekal, že se za starosvětsky a vznešeně znějícím jménem Thy Catafalque skrývá nějaký nově vzniknuvší pokusný projekt, ten je na omylu. Kapela (dá-li se tak toto těleso nazývat) funguje už více než dvanáct let a na kontě má pět řadových desek, z nichž si každá jedna vysloužila pochvalné reakce fanoušků i kritiky. Na rozdíl od předchozích je však “Rengeteg” plodem skladatelského umu a instrumentální zručnosti jen a pouze Tamáse Kátaie, který veškerou hudbu jak složil, tak i nahrál. Potom je to právě on, kdo si zaslouží vynést na Olymp, nebo alespoň k jeho branám, neboť jak přiblížím na následujících řádcích, “Rengeteg” je vskutku mimořádné dílo…
Proč? Z mnoha důvodů. Tak třeba naprostá originalita. I když by se album dalo přibližně zařadit někam do vod avantgardy a post-blacku, na první poslech je jasné, že nevzniklo v Norsku, kde se obdobným stylům daří velmi dobře. Ta originalita je tak zjevná, že je dokonce možné, že bych i bez jakéhokoli vědomí o původu Thy Catafalque po nějaké době snad dovedl odhadnout, ze které země pochází. Nejednou jsem se totiž přistihl, že celková melodika a nálada alba mi to Maďarsko prostě nějak připomínají. Je to tak, ať už to zní sebevíc směšně – obzvláště s přihlédnutím ke skutečnosti, že je album nazpíváno kompletně v maďarštině. A to je další plus. Čím dál tím více totiž oceňuji nahrávky, jejichž tvůrci přistoupí k použití rodného jazyka. Pokud je totiž sama hudba dobrá, neanglické texty dodají celku na přitažlivosti. Thy Catafalque pak budiž zářným příkladem, jak skvěle to může dopadnout. A když už tu opěvuji originalitu alba, nemohu nezmínit kytaru a klávesy. Jejich zvuk v kombinaci s občas použitým lehce ambientním samplem působí dokonale odlišně od všeho, co jsem doposud slyšel, a to si troufám tvrdit, že jsem toho neslyšel málo. Přidejte skvělý Tamásův vokál, jehož barva rovněž vykazuje notnou dávku svébytnosti, a máte album, v němž se snoubí všechny předpoklady pro fenomenální úspěch a dost možná i status legendy.
Ale i když předpoklady slibují zázraky, ne vždy na ně dojde. V případě “Rengeteg” se však není třeba obávat, protože tady se všechny dobré fragmenty poskládaly ve zcela fenomenální celek. Vezměte si obsah předchozího odstavce a pak si zkuste představit, že se všechno v něm obsažené promítlo do deseti skladeb, z nichž nejsou dvě stejné. Jste z toho trochu zmatení? Pak vězte, že “Rengeteg” není klasické album, na kterém je k nalezení nějaká ta vypalovačka, balada a epické finále. Asi nejbližší realitě bude, když album přirovnám k příběhu, který je vyprávěn samotnou hudbou a její postupnou proměnou. Jak to vypadá v praxi? První skladba “Fekete mezők” působí jako jakési intro z vypravěčovy současnosti. Následuje razantní změna a vlastní příběh se začíná odvíjet na necelých osmi minutách, které náleží skladbám “Kel keleti szél” a “Trilobita” – až bych řekl v optimistickém duchu. Vrcholem optimismu je skladba číslo čtyři – lyrická, něžná a fantasii jitřící “Kő koppan”.
Dále však ona radost čím dál tím více ustupuje jakési plíživé temnotě. Následující skladby tak představují gradující ticho před bouří, které vrcholí v okamžiku, kdy se do pochodového rytmu “Holdkomp” ozve hlas, který poznají ruští pamětníci druhé světové války. Takto zněl z rádií rozkaz k mobilizaci a naprosto stejným dojmem působí celá skladba. Vzápětí upadá ona pochmurnost a je nahrazena jakýmsi odhodláním, optimismem vojáka, jdoucího na frontu s přesvědčením, že zvítězí a přežije. Následuje však vystřízlivění a jakýsi symbolický pád do kómatu nebo podobného snového stavu vědomí. A finále? Black metal. Ve dvou závěrečných skladbách je přítomna jak temná, tak světlá strana emočního spektra a příběh končí. Jak? Nevím. A vlastně ani nevím, jestli tam nějaký příběh je. Ale i kdyby nebyl, já nejenže ho vidím, já ho vnímám snad všemi smysly. Vedle hudby samotné je pro mě pak asi tím hlavním, co dělá “Rengeteg” tak výjimečným albem…
Myslím, že kdybych chtěl, najdu ještě mnoho komplimentů, které bych mohl Tamásovi Kátaiovi za tak fenomenální dílo složit. Ve světle přecházejících řádků se to však jeví jako bezpředmětné. Kdo se nechá touto recenzí přemluvit k poslechu, ten dříve či později propadne, a kdo ne, toho by ani další ujištění asi nepřesvědčila. Jedno je však jisté. “Rengeteg” je naprosto fenomenální deska, v níž nachází “Róka hasa rádió”, tedy předchozí počin Thy Catafalque, důstojného nástupce. Pokud jste jen trochu ochotni naslouchat neortodoxní a skutečně jedinečné hudbě, “Rengeteg” je pro vás jasná povinnost. Povinnost, která se dost možná stane posedlostí…
Další názory:
Jsou věci, o nichž se prostě nediskutuje – slunce je žluté, tráva je zelená a Maďaři (resp. Maďar) Thy Catafalque po excelentním “Róka hasa rádió” stvořili další famózní klenot. “Rengeteg” je vskutku nádherná věc, opravdu, deska úžasná, že by toho člověk o ní chtěl napsat tolik, že ani neví, kde začít – možná to bude tím, že je to nahrávka, o níž by člověk mluvit ani neměl, spíš by ji měl oslavovat neustálým poslechem každý den, včera, dnes i zítra, pořád, dokola, znovu a ještě jednou až donekonečna. Alespoň já to tak praktikuji – snad už měsíc “Rengeteg” poslouchám doslova každý den, vlastně i několikrát denně, sice jsem to nepočítal, ale věřím, že minimálně takovou padesátku (ale spíš o dost víc, nechci ovšem zbytečně přehánět) poslechů jsem tomu již dal – a přesto nemám dost a chci ty unikátní skladby slyšet znovu a znovu. Nestává se mi to často, ale u nejnovějšího výtvoru Thy Catafalque se mi nedostává slov, věřím však, že mé nejvyšší možné hodnocení bude dostatečně výmluvné samo za sebe. Kdo tvrdí, že v roce 2011 už nevzniká výjimečná hudba, ten by se měl uráčit poslechnout si “Rengeteg”! H.
Thy Catafalque jsem si oblíbil s jejich třetím albem “Tűnő idő tárlat”, bylo to však až následující “Róka hasa rádió”, kterým si mě tato maďarská kapela omotala kolem prstu. Thy Catafalque oplývají opravdu originálním zvukem, který jsem zatím neslyšel u žádné jiné kapely. Jejich hudba zní velmi zasněně, v některých pasážích skoro relaxačně. Vždy vám však alespoň náznakem dává najevo, že pod elektronickou slupkou tepe kytarové srdce, které může kdykoliv převzít řízení. Ty jemnější, elektronické pasáže, se mi však na hudbě Thy Catafalque líbily nejvíce. Obě předchozí alba oplývala silnou dvacetiminutovou skladbou, v jejímž středu dřímal opravdový elektronický klenot. Nejdelší skladbou na “Rengenteg” je “jen” čtrnáctiminutová “Vashegyek” a už to mě naplnilo nejistotou, přestože k ní nebyl nejmenší důvod. A bohužel musím prohlásit, že ona nejistota byla zčásti oprávněná. Sebevíc se ovšem snažím pochopit proč, tím víc zjišťuji, že vlastně nevím. Vše je, jak má být, Thy Catafalque stále hrají naprosto unikátní hudbu a navíc znějí o zase o kus vyspěleji. Autor veškeré hudby, nedoceněný génius Tamás Kátai, na “Rengenteg” posunul svou tvorbu opět o něco dále. Elektronické a kytarové části jsou lépe propojené a častěji než kdy dřív se spíše překrývají, než aby se střídaly. Jenže já se do něj jednoduše nemohu dostat a při poslechu se na něj nejsem schopen soustředit tak, jak to šlo s minulými alby. Ty si mou pozornost jednoduše vynutily, aniž bych chtěl. Nenechte se zmást, “Rentgenteg” je pořád jedním z nejlepších alb roku a hudba na něm dosahuje úrovně, na jakou se 99,99 % kapel nikdy nevyšplhá. Jenže já čekal víc. Zajus
