“Anomal”, debutová fošna trutnovské sebranky Not Fragile (hrající metalcore, ale někde jsem si přečetl, že se jedná spíše o “bordel-core”, a tento výraz mi po zkušenostech s novou deskou přijde ani ne tak docela trefný, ba přímo charakterizující), vyšla ve skutečnosti už někdy během loňského března, ale do mého přehrávače a recenzichtivých uší se dostala až po celém dlouhém roce. Vyplatilo se neznat a počkat?
Jak jsem výše zmínil, veškerý materiál na “Anomal” by se dal jednoduše popsat frází “bordel-core”, a to z jednoho prostého důvodu – lze na něm nalézt téměř všechna představitelná i nepředstavitelná metalová klišé posledních dvaceti let. Dočkáme se přehuštěných kytarových linek stejně jako pomalejších pasáží. Nu-metalové dunivé basy stejně jako rychlých thrashových riffů. Agresivní vokál sympatické Moniky doplňuje rachotivé bicí a většina skladeb se nese ve středním tempu. Tohle všechno zní na papíře v pořádku a možná i nadšeně, ale opak je opět bohužel pravdou. Největší slabinou “Anomal” je totiž (krom technického provedení, ale o tom níže) fakt, že postrádá jakoukoliv vlastní tvář a jednotlivé písně jsou na něm nasázeny tak trochu bez ladu a skladu. Při poslechu si zkrátka připadáte, jako byste tohle vše už několikrát zažili a mnohdy také v o dost lepším a záživnějším provedení. Jednotlivé skladby jsou totiž prosté deriváty všeho možného, co se vám kdy na metalové muzice líbilo a vlastně i nelíbilo.
Deska zní hodně oldschoolově, což zajisté není vůbec na škodu, ale bohužel si nejsem jist, zda se jedná o záměr nebo prostě neprofesionální přístup při nahrávání ve studiu. Zvuk je totiž takový prazvláštně stíněný a ne moc čistý. Třeba kytarové nebo i bicí pasáže se zdají být hráčsky poměrně na úrovni, ale sráží je na kolena právě technické provedení, kdy je finální mix zvuku jakoby rozplizlý a nejasný. Vokální projev frontmanky po celou třicetiminutovou stopáž osciluje mezi ukřičeným screamem a tvrdým growlováním, ale dočkáme se i několika méně svižných pasáží. Moničin hlas se neposlouchá úplně špatně a ač není samozřejmě na nějaké ultra vysoké úrovni, jedná se o jeden z plusů, které se dají Not Fragile přičíst k dobru. Horší je to ale opět s angličtinou (na celém albu byste českého slova pohledali marně) a mám pocit, že asi v dohledné době nenarazím na žádnou tuzemskou kapelu, u které by mě absence správné výslovnosti neiritovala.
Samotné skladby nejsou kompozičně nějak zvlášť špatné, ale jedná se spíše o takový klasický průměr. Prostě vše, co už jste slyšeli desetkrát, ale pokaždé o něco lépe. Například hned úvodní “Disorder All Over” mi neuvěřitelně připomíná starou tvorbu Maxe Cavalery. Jak hudebně, tak i vokálně. Titulka “Anomal” mi hlavně v refrénu také něco připomíná, ale i přes usilovné přehrabování se pamětí se mi prostě nepodařilo zjistit co. Jako eponymní skladba ale nic moc. Malé bezvýznamné plus u mě kapela získává za intro ke skladbě “Kongo”, která se ještě poté příjemně rozjede ve velmi rychlém tempu a jedná se o vál, který bych si rád poslechl třeba i živě. “Individual Dual” provází příjemný refrén a “Signal to Noise” začíná ne úplně záživným intrem, které se mi hlavně kvůli zmiňované nic moc anglické výslovnosti prostě nepozdává. “Sunset” se zdá býti asi nejpovedenějším kouskem, který lze na “Anomal” najít. Povedenému úvodu vzápětí zdatně sekunduje parádní kytarová linka a i refrén stojí za to. Opět je mi píseň kompozičně šíleně povědomá, ale nevím, nevím… Každopádně jestli něco Not Fragile doopravdy sedí, jedná se o tento styl a právě o tento jeden song. “Good Idea” je pak taková standardní nakopávačka a konečná stanice s názvem “Stone Theatre” ukřičený mix prapodivných zvuků.
Not Fragile by si v první řadě měli ujasnit, kam chtějí svou hudbu směrovat a koho s ní vlastně plánují oslovit. “Anomal” mi přijde trochu jako ten pomyslný dort pejska a kočičky, ve kterém by si možná každý měl přijít na své, ale tento zcela mylný předpoklad nabourává jednoduchý fakt, že každý si na své přišel už někde jinde a poslouchat laciné kopie známé muziky není dnes už ani ten profláklý underground. Navrhoval bych postavit příští placku okolo stylu a kompozice písně “Sunset”, která, jak jsem řekl, sice není také kdovíjak originální, ale zasazením kapele sedí jako málokterá jiná. Je jasné, že na každém nově vydaném albu je potřeba zanechat spoustu práce, času a v neposlední řadě i sama sebe, leč je mi líto, “Anomal” je prostě špatné, neoriginální a bezduché.
Kvelertak platí aktuálně za jednu z největších severských nadějí na poli rockové hudby, která po vydání eponymního debutu vyletěla tak rychle do laufu, že druhá deska na sebe nenechala dlouho čekat. Rychle rostoucí popularitu lze samozřejmě přisuzovat hudbě, kterou tento sextet produkuje, ovšem řekněme si na rovinu, že svůj díl na tom má taky fakt, že kapela si po vydání svého debutu odnesla cenu za Objev roku a jako bonus vítězství v kategorii Nejlepší rocková kapela při udílení prestižních Spellemann Awards, což je taková norská obdoba slavnějších Grammy, a to už je natolik slušný marketingový poutač, který je schopný interpretovi zajistit širší povědomí napříč posluchačstvem rockové hudby. Ostatně, jak myslíte, že jsem se ke Kvelertak dostal kupříkladu já? Ale hlavní je hudba samotná, takže si pojďme Kvelertak představit z této stránky.
“Meir” za “Kvelertak” kvalitativně nijak výrazně nezaostává, což je pro mě strašně příjemné zjištění, a i když se lehce ubralo na agresivitě, pořád máme tu čest s originálním spojením neoriginálního rock ‘n’ rollu a HC punku, který mi ke kapele sedí víc než obecně proklamovaný severský black metal, ze kterého si toho Kverletak nijak moc nepobrali. Celé to pak zní jako norská kombinace Baroness a Converge, přičemž tyto kapely jsem nevybral náhodou, zvlášť když John Dyer Baizley z prvně jmenovaných kapele opět nakreslil skvělý obal a Kurt Ballou z Converge produkoval obě dosavadní alba. Jeho vliv je dost průhledný a mám takové podezření, že krom producentské stoličky seděl půlkou prdele taky na té skladatelské, protože ostřejší pasáže nejsou zas tak nepodobné jeho domovské kapele. Snažit se však Kvelertak nějak přesněji zaškatulkovat by se nemuselo úplně vyplatit, protože by se v tom člověk dost dobře zamotal, takže to ukončím tím, že své si najde milovník HC, punku, metalu a syrového rock ‘n’ rollu.
Vzhledem k tomu, na jakých hudebních polích se Kvelertak pohybují, mají jejich skladby jistou tendenci splývat dohromady v jeden celek, takže abychom mohli mluvit o povedeném albu, je potřeba, aby riffy nebyly na jedno brdo, refrény, či spíše vokální linky byly dostatečně zapamatovatelné, a to vše při zachování tahu na branku, bez kterého by to všechno sice znělo strašně dobře, nicméně nudně. A protože má těchto aspektů “Meir” vrchovatě, můžu mluvit o velice povedené desce. Necelý tucet skladeb je strašně vyrovnaný a slabých míst bych hledal s obtížemi, tak vypíchnu jenom takové ty milníky, které desku protkávají a které mě osobně sedly nejvíce. “Spring fra livet” si jako jedna z mála kytarově pohrává s black metalem, takže bzučivé riffy jsou v tomto případě výjimka, na kterou by si posluchač neměl zvykat. Erlend Hjelvik vyřvává norský text, seč mu síly stačí, a místy ho doplní i jeho kumpáni, kteří spolu vytvoří mocný sborový doprovod. Ústřední kytarový riff na mě dýchal dokonce stejný vzduch jako Foo Fighters, jejichž kytary sice nejsou z této party cítit na míle daleko, ale tu a tam se ke slovu určitě dostanou. Mým absolutním favoritem se stala mnohými opovrhovaná klipovka “Bruane brenn”, jíž je vyčítána jednoduchá struktura, stupidní riff a vlezlý refrén. Jasně, všechno to tam je, ale nemám nic proti tomu, zvlášť když jsem si v refrénu zavzpomínal na The Ramones. Účel reklamního poutače tenhle kousek zvládne na jedničku a i přes přímočařejší strukturu se nejedná o žádnou lacinou odrhovačku, která by po pár posleších začala lézt na nervy, takže za mě palec nahoru. HC krátké vypalovačky typu “Snilepisk” mě snad nikdy neomrzí, zvlášť když téhle pecce nechybí drive a bez jakékoli nepřirozenosti se v ní protkne východní melodií inspirované kytarové sólo a zběsilý závěr, za který by se neměli stydět ani Converge. Největší překvapení celého “Meir” se skrývá v samotném závěru, kdy přijde na řadu neortodoxní (na poměry kapely a její hudební směřování) devítiminutová “Tordenbrak”, která i navzdory rozmáchlé stopáži ani na moment nenudí a hardrocková rytmika s nervním vokálem Erlenda postupně přeroste až do stoner rockové druhé půlky, která vygraduje za zvuku kytarového kvílení.
Možná se vám zdát, že “Meir” není na první poslech nic zajímavého, ale buďte si jistí, že nudit se ani na chvíli nebudete. Jak už jsem zmínil, nejedná se o kdovíjak originální hudbu, nicméně spojení jednotlivých hudebních vlivů je natolik šikovné, že mi nedělá problém si nahrávku pustit i po nějakých dvaceti posleších a o nějakém náznaku nudy nemůže být řeč. Naživo to musí mít neuvěřitelné grády a vsadím se, že většina skladeb by skvěle fungovala jako koncertní tutovka, při které si fanoušci slušně zaskotačí. Co na tom, že debut byl o kousek lepší, když i “Meir” mě přesvědčilo o tom, že tato šestice umí a pomalu si ji začínám řadit mezi výše jmenované kapely, kde spolu s Mastodon a High on Fire zastávají pozici toho nejlepšího ve své váhové kategorii. S Kvelertak je třeba do budoucna počítat, protože rozdány jim byly jen ty nejsilnější karty, s nimiž si to mohou prohrát jedině sami.
Další názory:
Kvelertak se svým stejnojmenným debutem před třemi lety udělali na scéně dost slušný vítr, nicméně do jisté míry docela zaslouženě, protože jejich HC/punk/black byl opravdu něco jako svěží závan vzduchu. Přesto však, nemohu si pomoct, mě ta muzika nesebrala až tak moc jako všechny okolo, Jasně, rozhodně to bylo dobré, ale ne zas až tak moc… a podobně se to má i s pokračováním “Meir”, od něhož se toho asi dost očekávalo, ale v mých očích je ještě o chlup za debutem “Kvelertak”. Je to slušná muzika, příjemně to šlape, poslechnul jsem si to s chutí, ale zas až tak velký zázrak to není. Navíc mi vadí, že na “Meir” jsem nenašel žádnou opravdu kulervoucí pecku, která by mě chytla za prdel a nepustila, jako byla v případě “Kvelertak” nářezovka “Mjød”. Na novince mi jako nejzajímavější song přijde trochu netypická “Evig vandar”… zbytek – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale taky ne nějak výjimečný. H.
Kvelertak se opět prezentují albem, na kterém kombinují mnoho zdánlivě nesourodých vlivů. A je to koktejl zábavný a odsýpající. Takový HC rock ‘n’ roll se zajímavou instrumentací, chvílemi se otírající i o blackové vichřice, které jsou ale rázem pohlceny nějakým šlapavým riffem. Chytlavost se tomu vážně nedá upřít, ale musím se přiznat k tomu, že mi tu moc nesedí některé až příliš rozjuchané polohy, ale není jich zas tak tolik. Počin to vůbec není špatný, nicméně jsem si z toho na zadek nějak nesedl. Stick
Země: Švédsko Žánr: metal / pop / electro Datum vydání: 13.3.2013 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Afterlife
02. Invincible
03. The Nexus
04. Theory of Everything
05. Stardust
06. Burn with Me
07. Mechanical Illusion
08. Razorblade
09. Future on Hold
10. Electroheart
11. Transhuman
12. Infinity
Hodnocení:
Zajus – 2/10
H. – 2,5/10
Skvrn – 2,5/10
“‘Kruci!’, zvolal ředitel hudebního vydavatelství při pohledu na barevné grafy, které mu jeho podřízení prezentovali v Powerpointové prezentaci. Probodával promítací plátno ostrým pohledem, ovšem grafy jako by ho vyzývavě ignorovaly a zůstávaly stále stejné. Nepotřeboval velkého vzdělání, aby pochopil jejich sdělení: prodeje klesají. Hudba netáhne, a když, tak ne ta placená. Jenže dnes už propad nemůže vysvětlovat pirátstvím, ne podesáté v řadě. Zdrcený ředitel tak požádal kolegy, aby mu prezentovali své návrhy na řešení propadů. Jeden po druhém přicházeli vedoucí divizí se svými nápady a všichni odešli s nepořízenou. Pop – přesycený trh. Rock – v ústupu. Hip Hop – těžko zpeněžitelný. Z krize jednoduše nebylo cesty. Tu se v řiditelově hlavě zrodila myšlenka zcela geniální: metal! Metal roste, táhne nové lidi, má outsiderskou image. Jednoduše vše, co je potřeba k nalákání posluchačů. Přitom recept byl tak jednoduchý. Kytara je základ, tu přeci nelze vynechat. Metalovou kapelu bez kytary, to by nikdo nesežral. Basa taktéž, i když slyšet být nemusí. Bicí téměř strojové, nechceme přeci žádné avantgardní vylomeniny. Zpěvák s čistým vokálem – k nalákání dam. Zpěvačka s bujným poprsím – k nalákání pánů. Pro jistotu ještě jeden zpěvák, tentokrát křikloun se zcela standardním chrapotem – to aby to neznělo moc měkce. A diskotéka… hromada diskotéky…”
Příběh je to samozřejmě fiktivní, ovšem kdyby takto Amaranthe vznikli, vůbec bych se nedivil. Tvorba Amaranthe totiž není typický průser způsobený neschopností zúčastněných hudebníků, Amaranthe jen nejsou autentičtí. Nejsou kapelou, jsou produktem. Nerad bych, aby předchozí věty zanechaly dojem, že jsem jakkoliv zaměřený proti popové hudbě, tu si naopak v poslední době dokáži velmi užívat. Problém je, že stejně jako je dobrý a špatný melodický death metal, je i dobrý a špatný pop. Amaranthe bych bez zaváhání zařadil do kategorie špatné hudby v obou zmíněných žánrech.
Když před dvěma lety vyšel eponymní debut kapely, byl jsem jedním z obhájců jeho poněkud mdlých kvalit. Chytlavá (což je slovíčko, které zde uslyšíte ještě mnohokrát) kombinace rádiového popu, power metalu a melodického death metalu poměrně dobře fungovala a já doufal, že by s větší invencí a s odstraněním stokrát omletých klišé mohlo další album kapely představovat bezvadné propojení metalu, který je stále spíše undergroundovým žánrem, s komerčně přístupnější hudbou. Amaranthe si však vzali téměř to nejhorší z obou břehů.
Úvodní “Afterlife” patří mezi lepší skladby. Prvních několik sekund nápadně připomíná kupříkladu Children of Bodom, nebýt “diskotékových” kláves. Growl Andyho Solveströma střídá dvojhlas Jake E Berga a Elize Ryd a vše tak nějak hezky odsýpá až do zlomu na počátku třetí minuty, který nenápadně sahá do rejstříků dnes tak módního dubstepu. Do konce písně kapela stihne ještě zopakovat refrén a i na slušné sólo se dostane. To zní vlastně dobře, že? Tak kde je tedy problém? Problém je vně skladby samotné. Problémem jsou všechny ostatní písně, protože jsou vlastně úplně stejné. Jedna je více elektronická, zatímco jiná hraje na tvrdší notu. V jedné dominuje dokola opakovaný refrén, další klade priority na sloku mezi refrény. To je veškerá variace, ke které na albu dojde. Je jedno jestli si album pustíte od začátku, jestli od konce, nebo zda si zapnete náhodně přeskakování písní (které jinak dovede kdejaké lepší album snadno zničit), “The Nexus” bude znít stále stejně.
Na celé desce nalezneme jen dvě skladby, které vystupují z řady. První je “balada” “Burn with Me”. Sám nevím, co bych k ní řekl. Na jednu stranu by sama o sobě působila jako nudná a nezajímavá, ale svým pomalejším tempem a atypickou (pro kapelu) strukturou ční v polovině nahrávky jako příjemný ostrůvek záchrany, který poskytuje oddech od vlezlé elektroniky a zasekávaných riffů, jež znějí všechny naprosto stejně. Druhou v kontextu alba netradiční písní je “Electroheart”. Ta vyniká jak svým textem (“Restart Electroheart, Deja vu I fall apart, Five minutes falling back renewed”… WTF?), tak zcela neskrývanou taneční náladou. Pokud by z ní někdo odstranil kytary a bicí nahradil automatem, vlastně by to vůbec nebylo poznat. Je to jeden z mála momentů, kdy na mě hudba Amaranthe působí opravdu upřímně, tedy jako laciná zábava jako z diskotéky.
Když se podíváte na seznam členů kapely, najdete jména z relativně zajímavých a známých metalových kapel. Ze všech hudebníků nejvíce referencí nese bubeník Morten Løwe Sørensen. Zatímco jeho hra na pět let staré desce “In the Wake of Collisions” kapely The Arcane Order (kteří kvůli němu mimochodem již roky odkládají vydání nového alba, děkuji mnohokrát) byla úžasná, na “The Nexus” je, jak jsem zmínil v úvodu, nudná, předvídatelná a ještě jednou nudná. Problém není v hudebnících, problém je v úmyslu. Obvykle zde na Sicmaggotu recenzujeme alba stvořená fanoušky pro fanoušky, alba stvořená z lásky k hudbě. Amaranthe tvoří hudbu pro bezhlavou masu lidí, kterou marketér vybral jakožto snadno vytěžitelnou cílovou skupinu. Pochybuji že ke své hudbě má nějaký vztah i kapela samotná. V případně debutu jsem tento přístup toleroval a kapelu obhajoval, ovšem dnes již něco podobného opakovat nebudu. Dva body z deseti a ani sám nevím za co… to asi Elize Ryd a její dlouhé nohy.
Další názory:
Upřímně ani pořádně nevím, co na to napsat… a jestli si “The Nexus” vůbec zaslouží, abych o něm něco psal. Tohle album je opravdu dost špatné, nicméně z mého pohledu není tím důvodem fakt, že jde vlastně o úplně normální sladký pop, do něhož se občas čistě náhodou ozve kytara. Což o to, já mám pop rád, opravdu by mi to nevadilo; co mi vadí, je obrovská nuda, předvídatelnost, nezáživnost, celé album se tváří jako něco extra, ale ve skutečnosti je to jen prázdná slupka, takové pozlátko, pod nímž je jen tupá generická produkce a kvalita na bodu mrazu. Po celé délce nenarazíte na nic jen trochu zajímavého, a když Amaranthe nějaký ne úplně zlý nápad omylem dostanou, tak s ním neumí pracovat a za dvě vteřiny ho zase spolehlivě zazdí. Tahle kapela byla vyčpělá už na svém debutu, což je sice s podivem, ale i “The Nexus” to beze zbytku dokazuje. Ani pěkná zpěvačka to nezachrání… sorry, ale je tohle album je blbost… H.
Na trhu je nepřeberné množství kapel a vybrat si jen pár z nich je hrozně těžké. Naproti tomu je cesta ke slávě otevřená víc než kdy jindy – hodit video na YouTube a jen čekat, zda byl přesně zasažen terč v podobě vkusu konzumenta je nejpřímější cestou ke zviditelnění. Tímto způsobem na trh pronikli i trance metaloví Amaranthe, kteří se mohou pochlubit milióny uživatelů, jež si poslechly jejich singly. Musím uznale pokývnout hlavou, že debut, kombinující prvky taneční hudby a metalu, zkrátka něco nového přinesl a Švédové, těžící z vizáže ústřední postavy uskupení, vokalistky Elize, měli pevný základ pro vstup do branže. Pokud bylo první album ještě v únosné míře originální (problém Amaranthe není v tom, že kopírují někoho jiného, oni víceméně vykrádají “jen” sami sebe), tak se jeho následovník nachází ještě o několik levelů níže. I když je kapela vybavena třemi jakžtakž průměrnými zpěváky, nějakou vokální varibialitu prostě nečekejte. Zpěvačce Elize Ryd se vlastně divím, proč si nevybrala kariéru popové pěvkyně či dobře placené modelky. Další hlasy obstarává čistý zpěv Jakea E Berga a strojový growl Andyho Solveströma, který spolu se skromným počtem nevalných kytarových sól vlastně zajišťuje umístění v metalové škatulce. Abych nekritizoval jen tak pro nic za nic, prozradím, co mi na desce vadí nejvíc – neustále se opakující disko-prvky, vyskytující se jak na pozadí, tak i v popředí, mě někdy svou neoriginalitou přivádějí do šílenství. I kytarové melodie se často opakují, třeba titulní “The Nexus”, někdy až opravdu nápadně připomíná hit “Hunger” z debutu. Zkrátka a dobře, vypustit album s nulovým počtem nápadů a únavnou stereotypností není zrovna dobrý nápad. Skvrn
Datum: 23.3.2013 Místo: Plzeň, Pod Kopcem Účinkující: 1000 Bombs, Alter in Mind, Brutally Deceased, Debauchery, Isacaarum, Keep on Rotting, Kill! Kill! Kill!, Pandemia, War for War
Sedmý ročník plzeňského minifestiválku Deadly Storm in Božkov bych asi stejně jako řadu podobných akcí odsunul do kategorie koncertů, které mě ničím zajímavým neoslovují, kdyby mě tento přeci jen něčím neoslovil. Důvod byl prostý – první živé vystoupení znovuzrozeného Morbivodova projektu War for War, jehož poslední alba chovám ve značné oblibě. K tomu se postupem času přidala živá premiéra kapely 1000 Bombs, fungující v sestavě Trollech mínus již zmíněný Morbivod, a rovněž headliner, jehož se měli zhostit němečtí death’n’rolloví Deabauchery, které jsem pohříchu prošvihnul na loňském Basinfirefestu. Důvodů, proč zase jednou navštívit západočeskou metropoli, se tedy našel dostatek, takže v sobotu 23. března jsem se do Plzně skutečně vydal.
A jelikož ona sobota otevírala víkend, který jsem chtěl v Plzni a jejím okolí prožít spíše v uvolněném duchu, stejným způsobem jsem přistoupil i k sobotnímu programu a namísto zbytečné snahy chytit začátek festivalu a první vystupující Kill! Kill! Kill!, jejichž jméno pro mě bylo do té doby zcela neznámé, jsem se raději věnoval důležitějším starostem a do známé božkovské hospody Pod Kopcem jsem dorazil až v okamžiku, kdy jmenovaní thrasheři balili vybavení. Pro mě první kapelou odpoledne potažmo večera se tak stali death metaloví Keep on Rotting. Se znalostí jejich tvorby jsem na tom byl velmi obdobně jako v předchozím případě, s jediným rozdílem – na jejich adresu jsem slyšel už nějaký ten příznivý ohlas, takže jsem byl docela zvědavý, co se z toho vyklube. Pokud mě paměť nešálí, opravdu to špatné nebylo. Většinu setu jsem se docela bavil a kapela i její muzika na mě působily překvapivě profesionálním dojmem. Víc mi toho v paměti bohužel neutkvělo, ale i tak si mohu Keep on Rotting zařadit do složky se zajímavými kapelami, na které bych se mohl v budoucnu podívat trochu blíže.
O poznání více dojmů na mě zanechali následující Alter in Mind, v jejichž řadách působí mimo jiné Tomáš Kofroň alias Throllmas, známý především z blackmetalových Trollech. S Alter in Mind se představil na pozici zpěváka, a jeho výkon pro mě byl obdobným překvapením, stejně jako styl, v jakém se Alter in Mind pohybují. Moderní crossover silně koketující s nu metalovými vlivy jsem opravdu nečekal a Tomáš do tohoto schématu perfektně zapadl jak svým variabilním a sebejistým hlasovým projevem, tak opravdu velkou energií, s jakou na pódiu řádil. Právě energie a zatraceně chytlavé skladby byly nejvýraznějšími atributy tohoto vystoupení, a i když druhý jmenovaný v závěru trochu vyprchal, mohu bez výčitek prohlásit, že Alter in Mind předvedli první skvělé vystoupení, kterého jsem se toho dne dočkal.
Solidně nastavenou laťku dále pozvedli pražští oldschool death metalisté Brutally Deceased. Je sice pravda, že jejich inspirace titány zlaté éry švédského death metalu je více než patrná, nicméně na mě to vzhledem k mé trestuhodné neznalosti sladkých plodů tohoto období prostě zabírá. Brutally Deceased se v Plzni dostalo vynikajícího zvuku, takže jak se koncert vydaří, zůstalo jen na jejich bedrech, a pánové to vzali za ten správný konec. Všichni co jich jen na pódiu bylo, odvedli naprosto sehraný a profesionální výkon obohacený ohromnou spoustou energie a podle toho to vypadalo – prostě nemilosrdný nářez od začátku do konce a pro fanouška řízného death metalu, za kterého se při vší skromnosti považuji, to musel být opravdu dobrý zážitek. Pro mě rozhodně byl a Brutally Deceased si tímto pomalu přesouvám mezi jistoty domácí scény.
K těm jistotám bezesporu patří i grindoví úchyláci Isacaarum z Českých Budějovic a také oni odvedli velmi přesvědčivý výkon. Sice mě to napopáté nesebralo tolik jako napoprvé, ale Isacaarum zkrátka nelze upřít, že to naživo umí. I jim, ostatně jako snad všem kapelám programu, se podařilo solidně nazvučit, takže se hordě dorazivších fanoušků dostalo velmi sympatického hudebního podkladu k roztodivným tanečním kreacím, které bylo možno zahlédnou ve vířícím klubku lidí pod pódiem. A ano, i tentokrát došlo na poctivý blowjob v přímém přenosu. Co víc si přát.
První z očekávaných koncertních premiér večera se ujali pánové z thrashového projektu 1000 Bombs a vzali to ve velkém stylu. Plachta, stojany s prapory, všechno bylo. Suverénně největší pozornost ale poutalo vzezření samotných muzikantů, které zná většina lidí spíše s corpsepainty na obličeji. Tentokrát se však vyfikli takovým způsobem, že jsem nejen já, ale dost určitě i řada ostatních nestačili valit bulvy. Džísky a nábojové pásy by byly ještě v normě, ale pestrobarevné kšiltovky pánů Throllmase a Asury naprosto drtily. Jakkoli však pánové svou image vybavily řádnou dávkou stylizace (která byla tak precizní a koncetrovaná, že působila až úsměvně), samotná hudba moc srandiček nepřipustila. Ukázalo se totiž, že jde o pěkně ostrý oldschool thrash, který dovede jaksepatří rozproudit krev v žilách. A také se stalo. 1000 Bombs si i přes několik chybek vysloužili opravdu monstrózní odezvu publika (asi největší za celý večer) a já jsem si celkem jistý, že ať už se v budoucnu objeví na jakékoli soupisce, bude to vždy velmi živelné zpestření programu.
Pro řadu přítomných přišel vrchol večera vzápětí. War for War, vystupující ve stejné sestavě jako Stíny plamenů, se svým příznivcům rozhodli vytáhnout s ukázkami jak aktuální, tak té nejstarší tvorby, a výsledkem byl poměrně zajímavý mix starého ostrého válečného black metalu s o poznání sofistikovanější a industrialem silně načichlou hudbou let nedávno minulých. K dokonalé diverzitě setlistu chyběla snad jen hlasitě leč marně žádaná diskotéka “Technologie těžby”… Po stránce živé produkce nelze koncertu nic vytknout, jednalo se o velmi důstojné uvedení tohoto důlního tělesa na pódia a stejně jako v jiných případech se i zde promítl zjevný perfekcionismus, se kterým Morbivod k obdobným jedinečným akcím přistupuje. Navíc jak už je u páně Morbivodových vystoupení zvykem, posluchačstvo nezůstalo ochuzeno ani o špetku svérázného humoru. Zamrzela tedy snad jen délka setu, který bohužel skončil přesně v okamžiku, kdy se z dobrého koncertu začal stávat koncert skvělý. I tak se ale War for War první živý výstup velmi solidně vydařil a jestli pánové do budoucna nacvičí ještě další skladby, blýská se na velmi působivé zážitky.
Německým Debauchery se jakožto jediné zahraniční kapele dostalo nejlukrativnějšího hracího času a od prvních okamžiků bylo zřejmé, že jej nehodlají jen tak promrhat. Od okamžiku, kdy jsem vstoupil do sálu, se z reproduktorů linul opět slušně nazvučený a se zjevným entusiasmem hraný řízný death’n’roll a trojici, která jej produkovala, byla radost sledovat. V tomto naprosto exceloval pán za bicí soupravou, jeho hra pro diváky si zaslouží velkou poklonu. Když už je tu řeč o divácích, jejich počet v sále tou dobou již poněkud prořídl a vytáhnout z nich nějakou rozumnou odezvu byla docela fuška. Sympatickému frontmanovi Thomasovi Gurrathovi se to ale nakonec docela podařilo a ve výsledku šlo o velice příjemné vystoupení. Proto mě trochu zamrzelo, že jsem minimálně jeho poslední třetinu obětoval na oltář pohodlného odvozu směr nocleh. Předsevzetí pro příště – set Debauchery musím alespoň jednou vidět celý.
Program večera uzavírali death metaloví Pandemia, ale jak vyplývá z předchozího odstavce, tou dobou už jsem se pomalu chystal na kutě, takže komentářem k jejich vystoupení bohužel neposloužím. Namísto toho bych se ale chtěl podělit o pár obecných postřehů. Příjemným překvapením byla alespoň z mého pohledu velmi solidní účast, jakou jsem obzvláště po vyslechnutí zkazek o loňském ročníku rozhodně nečekal. Další pozitivum se pak skrývá za vydařeným zvukem, který je v božkovské hospodě Pod Kopcem už tak nějak tradicí, protože i poslední dva ročníky Phantoms of Pilsen, které se konaly na stejném místě a kterých jsem byl účasten, byly po zvukové stránce (a nejen po ní, ale to už odbíhám) nesmírně vydařené. A konečně, pro příchozí – mě nevyjímaje – velmi lákavým aspektem celého večera byla soutěž o vstupenky na festivaly Metalgate Czech Death Fest, Basinfirefest a dokonce i Brutal Assault. Jako ne úplně dotažená se naopak projevila organizace a řada vystoupení nabrala skluz. Nešlo však o nic zásadního a na sympatických dojmech, které na mě sedmé Deadly Storm in Božkov zanechalo, to nemůže nic změnit. Celá akce se tedy dá shrnout prohlášením o obstojném množství solidní muziky za nepříliš bolestnou částku, a pokud se obdobnou konstelaci vstupních okolností podaří zopakovat i napřesrok, můj kalendář by se mohl rozrůst o další zajímavou akci.
Letošní, v pořadí již osmý ročník zimní variace festivalu Masters of Rock sliboval velké věci. Přesně s tímto výhledem jsem ke své premiérové účasti na této akci přistupoval. Oproti předchozím ročníkům ubylo melodického heavy metalu a přibylo death/black metalu, takže na své si letos přišli zejména fanoušci opravdu těžkého kovu. A že jich bylo požehnaně. Nevím, jak tomu bylo na předešlých ročnících, ovšem při příchodu do areálu Zimního stadionu Luďka Čajky ve Zlíně jsem byl překvapen hojnou účastí v takhle brzkou hodinu, ale to trošku předbíhám. Jisté přitvrzení jsem kvitoval s povděkem, protože, ač je to otázka osobního vkusu, osobně už jsem “vyrostl” z dob, kdy mými největšími oblíbenci byli Edguy a Helloween, jejichž koncertů jsem si na letních Masters of Rock užil v minulosti až dost, takže v tomto ohledu ze mě vyzařovala spokojenost.
Vybaven dobrou náladou jsem se vydal s druhou polovičkou potomstva svých rodičů směrem na Zlín. Bohužel jsem jaksi nezaregistroval zařazení poslední akvizice letošní soupisky, italských symfonických black metalistů Darkend. Takže i kdybych přišel do areálu, jak jsem plánoval, bylo by to maximálně na poslední dvě, tři skladby. Proč však mluvím o plánu v podmiňovacím způsobu? Vinou špatné časové organizace a především díky mé nemožné orientaci ve Zlíně spojenou s problémovým nalezením parkovacího místa jsem se k prostorám útočiště hokejistů PSG Zlín dostal až před půl druhou, tedy v době, kdy svůj set končili heavy metaloví Battle Beast, u kterých jsem zaregistroval na dálku poslední dvě skladby a upřímně nelituji, že jsem si je nechal ujít, protože průměrný hrdinský heavy metal je to poslední, čím bych si chtěl kazit dojem. Jak už asi tušíte, Fueled by Fire, jejichž hrací čas byl vymezen na dobu před Battle Beast, jsem prošvihl také, což už mě mrzí, protože jejich oldschool thrash bych naživo viděl rád, ale nedá se svítit.
Po Battle Beast se pódia chopili God Seed, tedy parta bývalých členů z řad legendárních Gorgoroth, přesněji řečeno Gaahla a King ov Hella. Prostor pod pódiem ještě nebyl ani z poloviny plný a člověk měl šanci se prodrat pod pódium bez větších obtíží, což je na druhou stranu škoda, protože ač jsem v nedávné recenzi na debutové “I Begin” chválou šetřil, jejich show byla parádní a zasloužila by si větší zájem. Skvělá atmosféra a čitelný zvuk mě na black metalovou kapelu mile překvapily. Gaahl se s tím nemazal, žádné proslovy, žádné rozpleskávání publika, jeho až kamenná tvář, ve které bylo vidět naprosté soustředění a zaujetí, mohla působit arogantně, jako by ho to ani nebavilo, ale já jsem si jejich vystoupení užil. Potěšila mě má oblíbená “Sign of an Open Eye” od Gorgoroth, která zazněla hned úvod a dále atmosférická “Alt liv” z nového alba. Nejsem znalec tvorby Gorgoroth, jejichž skladby hrály ve vystoupení God Seed nemalou roli, ale v závěru jsem zaregistroval ještě “Prosperity and Beauty”. Působivá show, z jejíž atmosféry mrazilo.
Rotting Christ odehráli dobrý koncert, který si lidi pod pódiem hezky užívali. Sakis Tolis to s publikem umí a celá kapela byla ve skvělé formě. Hlavně bubeník Themis Tolis to celé táhl dopředu a dost možná bych ho označil za nejlepšího bijce večera, což je vzhledem ke konkurenci celkem překvapení. Zamrzelo mě, že se nehrálo více z novějších alb, která mám naposlouchána o dost víc než starší materiál. Když už se dostalo na pecky z “Aealo” nebo “Theogonia”, tak to stálo za to a mám pocit, že i zbytek publika reagoval na “Eon Aeanos” či závěrečnou “Noctis Era” z posledního alba mnohem přívětivěji, než na klasickou “The Sign of Evil Existence”, která doslova zabíjela. Místy zněli Rotting Christ ještě lépe než z desky a osobně bych si dokázal představit, že by dostali krapet víc času než 45 minut, které utekly jako voda. Zvukař se vytáhl a všechny nástroje byly dobře vyvážené a čitelné, kytary řezaly, Sakis byl slyšet přesně tak, jak by měl, což je pro skočný black metal, jak jej Rotting Christ produkují, podstatná záležitost. Palec nahoru.
Pokud jsem doposud na zvuk pěl samou chválu, tak nevím, co se stalo, ale Nile měli bohužel přesně opačný problém. Parta kolem Karla Sanderse spustila a z jejich setu, na který jsem se těšil, se rázem stal největší opruz dne. Kytary byly přehulené až běda, jakmile se Sanders pustil do vod sólových kytarových vyhrávek, stal se poslech doslova utrpením. Nevím jak dole pod pódiem, protože jejich set jsem sledoval z tribuny po pravé straně pódia, ale nepříjemný dopad jejich hudebního projevu jsem zaznamenal na více tvářích lidí okolo a upřímně řečeno, do toho risku, že bych to šel zkusit dolů na hlavní plochu, se mi fakt nechtělo. Hrálo se především z posledních alb a i přes nepříjemnou zvukovou stěnu kytar se mi líbila “Kafir!” nebo jeden ze tří zástupců posledního studiového alba “At the Gate of Sethu”, “Enduring the Eternal Molestation of Flame”. Nechci Nile nějak hanit, protože věřím, že jsou schopni svůj technický death metal s egyptským nádechem přenést i živě na pódia, ale na letošním Masters of Rock je dokonale zařízl zvukař, který by zasloužil pověsit za koule do průvanu.
Po Nile jsem využil času pro občerstvení a provětrání se, takže jsem zmeškal začátek koncertu následujících death metalových veteránů Morbid Angel, které jsem naživo ještě neviděl a na které jsem byl zvědavý. Jejich rozporuplně přijatá poslední řadovka “Illud Divinum Insanus” sice netvořila páteř setlistu, ale když už se dostalo na “Existo Vulgoré” či “Nevermore”, tak v žádném případě nedošlo k nějakému polevení nebo pokažení atmosféry. Vedle klasik “Immortal Rites” či “Maze of Torment” z opusu “Altars of Madness” se vyjímaly úplně v pohodě. Oba kytaristé předváděli skvělou práci, hlavně Trey Azagthoth si vystoupení vyloženě užíval a předkládal jeden riff za druhým. Občas to protkal kytarovými sóly, která byla díky dobrému zvuku rozpoznatelná, přičemž celé to zpoza bicí soupravy jistil Tim Yeung, jehož bylo díky jeho malému vzrůstu sotva vidět. Ale dával o sobě vědět a s bicími party Petea Sandovala se vypořádal dost dobře. Hlavní hvězdou Morbid Angel je samozřejmě basák/zpěvák David Vincent, jehož řev měl neskutečné koule a po celou dobu předváděl, jak má vypadat frontman, bavil publikum mezi skladbami a v jejich průběhu vybízel k řádné zpětné vazbě. Diváci samozřejmě opláceli divokým běsněním v kotli. Zazněly všechny důležité skladby, takže do nás Morbid Angel navalili “Rapture”, “World of Shit (The Promised Land)” a zhruba po hodině to zabalili a zanechali za sebou skvělý dojem. Tahle si představuji prvotřídní death metalové vystoupení.
Přesně v osm večer přišel čas na jednu z hlavních hvězd večer, britské hororové Cradle of Filth. Bylo vidět, že spousta fanoušků přijela hlavně na partu kolem Daniho Filtha, ať už dle oblečení, kdy se trika s výjevy této kapely množily jako houby po dešti, tak dle zaplněnosti stadiónu. Dole pod pódiem to slušně vřelo a postranní tribuny se změnily z poloobsazených v skoro plné. Cradle of Filth přijeli se svým aktuálním a povedeným albem “The Manticore and Other Horrors”. Dodám ještě, že doposud probíhalo vše podle plánu, takže nedocházelo k žádným prodlevám a symfoničtí metalisté tak mohli odstartovat svůj set intrem “Tiffauges”, jež plynule přešlo v úvodní “Tragic Kingdom” – obě z alba “Godspeed on the Devil’s Thunder”, a publikum šílelo. Daniho ječák sice budil úsměv na tváři, ale kapela jela na plný plyn. Kytara Paula Allendera mi přišlo trošku upozaděná, ale po chvíli se to spravilo. Následoval zástupce alba “Midian”, “Cthulhu Dawn”, ve které bubeník Marthus předváděl to nejlepší ze svého arzenálu.
Někdy v tuto chvíli jsem začal na pódiu hledat klávesačku a doprovodnou zpěvačku Caroline Campbell, kterou jsem zahlédl při nástupu kapely, a pak kamsi zmizela. Že něco není v pořádku, potvrdil Dani, který se na výzvu Paula při ohlašování další skladby odmlčel a nevím, jestli kvůli nepřítomnosti Caroline na pódiu museli po krátké rozmluvě poupravit set, nicméně spustili “Funeral in Carpathia”, která měla neskutečné grády a bez kláves zněla o poznání agresivněji. Dani pobíhal, hecoval, skákal a hodně si oblíbil výstupek, na který když vyskočil, byl osvícen zespoda, a když do toho spustila kouřová erupce, vypadalo to celkem působivě. Bohužel se problémy Caroline v zákulisí ukázaly natolik vážné, že jsme se od anglické legendy dočkali ještě jedné skladby, po níž se Dani krátce omluvil, že to byl poslední kousek a všichni zmizeli v zákulisí. Bedňáci začali schovávat mikrofony a po chvíli se na pódiu objevil český rodák Marthus, který se za celou kapelu omluvil a oznámil, že Caroline omdlela a její stav nedovolí kapele pokračovat, protože je důležitou součástí show. Někteří diváci to vzali s nelibostí, ale nakonec uznali, že zdraví je přednější a podpořili kapelu a její sličnou klávesačku potleskem do zákulisí.
Byl jsem zvědavý, jak se k vzniklé situaci postaví pořadatelé a hlavně Kreator, kteří měli začínat až před desátou, ale nakonec nám zkrátili čekání, začali trošku dřív a s prvními tóny svého intra “Personal Jesus” v podání Johnnyho Cashe si připravili půdu pro rozpoutání pravého pekla. Pokud na Cradle of Filth bylo plno, tak na Kreator bylo narváno. Jak dole pod pódiem, tak na tribunách po všech stranách bylo lidí jak much. V průběhu intra zmapovala kapela krátkým filmem, jenž byl promítán na plachtu kryjící pódium, svou dlouhou kariéru. Plynule se přešlo na úvodní intro posledního studiového alba “Phantom Antichrist”, jež se přelilo ve skladbu titulní a dole pod pódiem se řádilo skutečně naplno. Skvělý zvuk je u hlavní hvězdy samozřejmostí, takže Milleovi bylo rozumět a kytarové vyhrávky, které si předával s druhým kytaristou Sami Yli-Sirniöem, byly technicky dokonalé. Kreator tasili z rukávu jednu koncertní tutovku za druhou, takže přišla řada na “Enemy of God”, “Hordes of Chaos (A Necrologue for Elite)”, “Extreme Aggression”, “Violent Revolution” či “Pleasure to Kill”. V posledně jmenované se roztočil mocný circle pit, ve kterém bych nechtěl v tu chvíli pobíhat. Mille je šoumen každým coulem, diváci mu zobali z ruky, a i když je fakt, že si mohl některé kejkle, jako nekonečné vyžadování zpětné vazby od diváků vepředu, vzadu, po stranách, a to celé střídavě několikrát dokola, odpustit, tak udržoval publikum v provozní teplotě. Na řadu přišla i wall of death, při které se jedna strana kotle snažila zničit tu druhou. Logicky se při výběru setlistu nejčastěji tahalo z desky aktuální, která si vysloužila nadšené přijetí fanoušků a i kritik, pokud jsem dobře napočítal, zaznělo celkem pět skladeb, mimo jiné má oblíbená “From Flood into Here” a “United in Hate”. Pódiová prezentace byla rovněž laděna do barev povedeného artworku Wese Benscotera. Z nezbytných klasik do nás Mille se svou partou nasázel “Flag of Hate” a obligátního zběsilého “Tormentora” na úplný závěr.
O nejlepším koncertu večera jsem měl v tu chvíli jednoznačně rozhodnuto a napravit to nemohla ani následující Sonata Arctica, kterou jsem se rozhodl vypustit. Dramaturgicky mi do celého večera absolutně nezapadala a vzhledem ke klesající kvalitě jejích studiových alb nebyla mým favoritem dne, takže do toho sportu, že na ni budu čekat, se mi opravdu nechtělo. Celodenní únava si vybrala svou daň a byla silnější než vůle vidět kapelu, kterou jsem vlastně ani vidět nechtěl. Věřím, že na ni přijela spousta lidí, kteří nejspíš museli při poslechu ostatních kapel mírně trpět, a melodický power/speed v podání seveřanů musel po celodenní porci extrémního metalu hladit na duši, nicméně v době, kdy to Sonata odpálila, jsem již byl na cestě domů, takže se všem fanouškům omlouvám, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Teď trošku k pořadatelské stránce. Osobně jsem nezaregistroval žádný výraznější problém. Tlačenice v útrobách stadionu po skončení každého setu se dala očekávat, ale v jednu chvíli (po skončení show Morbid Angel) jsem se opravdu bál o své zdraví, a i když nejsem žádný drobek, tak jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách a neskončil na zemi. Možná by pomohlo pro příště přemístit stánek s pivem jinam, protože právě v tomto místě, kde se střetával dav žíznivých s davem toužícím po čerstvém vzduchu, nastávaly asi největší problémy. Když už jsem u toho piva, tak jsem ochutnal pouze 10° Gambrinus za 30,- Kč, který sice není žádná hitparáda, ale v danou chvíli přišel vhod. V pozdějších hodinách potěšil svařák v jednom z mnoha stánků, které se staraly o plné žaludky nenasytných metalistů. Výběr byl tradiční a dostatečně široký, takže si vybral snad každý. Jen můj bramborák v úpravě “medium rare” považuji za krok vedle a příště budu obezřetnější, protože syrové bramborové těsto není zrovna vybraná pochoutka. Opět nemůžu porovnávat s předešlými ročníky, ale hned při příchodu mě zarazila všudypřítomná vlhkost na zemi, která nepřekvapila jenom mě, ale dle zhlédnutých (a v několika případech opravdu nebezpečných) držkopádů i několik dalších jedinců, kteří měli problémy se stabilitou na schodech a tribunách i ve stavu střízlivém. Odbavování při vstupu bylo vcelku plynulé, a to jak na začátku, při prvním vstupu, tak i v pokročilých hodinách, a až na jeden případ, kdy dotyčný jedinec nemohl najít lístek, jsem nezaznamenal žádné výrazné záseky.
Celkově hodnotím Zimní Masters of Rock 2012 velice pozitivně. Opravdu nabitá sestava silných jmen, která byla dost vyrovnaná, mě bavila jak v odpoledních, tak pozdně večerních hodinách. Překvapením večera pro mě byli norští black metalisté God Seed, kdežto kartu “zklamání dne” si vybrali techničtí Nile, jež doplatili na špatný zvuk. Škoda nevydařeného koncertu Cradle of Filth, kteří měli i po těch několika málo skladbách našlápnuto k povedenému vystoupení, jež mohlo patřit k vrcholům večera. Na “kdyby” se ale nehraje, takže snad budou hvězdy pro příště v lepší konstelaci a umožní kapele fanouškům vynahradit sobotní večer.
Matně si vzpomínám, že putovní podnik jménem Into Darkness Tour byl jedním z prvních klubových koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnil. Od té doby uplynulo několik let a letos jedno z dalších jeho pokračování opět upoutalo moji pozornost. Horní místa sestavy totiž okupovali nejen elektro metaloví PainPetera Tägtgrena, které na Masters of Rock totálně zazdil zvukař, a možnost reparátu byla poměrně lákavá, ale hlavně skvělí Portugalci Moonspell, které jsem sice už viděl dvakrát, jenže regulérní set s novými skladbami z desky “Alpha Noir”, který odehráli pro změnu na Brutal Assaultu, rovněž zabil nemožný zvuk, a když touha konečně vidět Moonspell v klubu přemluvila i nepříliš spolupracující peněženku, bylo o náplni sváteční soboty 17. listopadu 2012 rozhodnuto.
Ve zlínském Masters of Rock Café to byla moje premiéra (není se čemu divit, na poměry chudého studenta je Zlín z Prahy opravdu příliš daleko), a tak jsem první minuty přítomnosti věnoval hlavně sbírání dojmů z místa konání. Abych pravdu řekl, dojmy jsem si odnesl kapku rozporuplné. Vcelku moderní budova MoR Café je poměrně malá, jak jsem v pozdějších fázích večera zjistil, tak také dost špatně větraná, projít ze sálu do foyer nebo zcela mimo budovu je při větší návštěvnosti (co se Into Darkness Tour týče, návštěvnost se dost určitě přiblížila limitu) úkol opravdu náročný na trpělivost, a naprostým výsměchem jsou ceny piva (29 Kč za poměrně odporný Gambrinus a 39 Kč za Plzeň, kterou jsem nezkoušel, se i v obecně dražší Praze vidí jen zcela výjimečně). Co je ale nejdůležitější, Masters of Rock Café naprosto postrádá atmosféru, která v klubech hraje dost důležitou roli. Je to zkrátka prostor bez charakteru a tuto domněnku mi potvrdili i někteří ostřílení místní, takže to asi nebude jen výplod choré mysli zhýčkaného Pražáka…
Teď již ale k samotné hudbě. Večer otevřeli mně zcela neznámí Řekové Scar of the Sun, a podle velmi sympatických bicích v úvodu to chvíli vypadalo na docela zajímavé vystoupení. Bohužel, tyto naděje vzaly záhy za své, protože Scar of the Sun přišli se zcela průměrným a nezapamatovatelným metálkem, který mi neříkal absolutně nic. Uznávám, dvě skladby (jména po mně nechtějte) jakž takž poslouchat šly, ale dobré byly leda tak v kontextu ostatní prezentované tvorby Scar of the Sun, a navíc mě absolutně nepřesvědčil výkon zpěváka, který nedovedl efektivně intonovat a místy mi přišel dost mimo. Ke konci se jeho výkon sice trochu zlepšil, ale pořád to nestačilo na nic jiného, než můj potlesk za to, že konečně přestali.
To následující Lake of Tears na mě nechali úplně opačný dojem. Podle jména jsem tipoval nějaký naprosto unylý gothic doom nebo něco na ten způsob, jenže tihle pánové na to jdou úplně jinak. Jejich potemnělý rock metal mě chytl od první skladby a jak čas plynul, musel jsem přiznat, že se mi to vážně dost líbí. Kapela i její hudba působily tak nějak nenuceně, ale možná i proto neuvěřitelně charismaticky a celou dobu jsem z toho měl takový dojem, že hrají ve stylu: “Jsme staří mazáci, nejsme velcí ani známí, ale víme, že hrajeme dobře, tak sledujte jak se to dělá.” A vážně to fungovalo. Stejného názoru zřejmě došlo tou dobou již celkem početné publikum a Lake of Tears se tak dočkali na předkapelu naprosto odzbrojující odezvy, kterou soudě podle výrazů nečekali ani oni sami. Dobře tři čtvrtiny setu se hrálo ve stylu co song, to hit, a i když mě posledních pár skladeb nebavilo až tak jako ty předchozí, tak jsem odcházel doplnit tekutiny naprosto spokojen a pevně přesvědčen, že se téhle kapele podívám na zoubek určitě trochu blíže.
První kapelou večera, která pro mě nebyla velkou neznámou, byli Finové Swallow the Sun, s jejichž poměrně melodickou formou doom metalu jsem se poprvé seznámil před několika měsíci na Brutal Assaultu. A stejně jako tam, i ve Zlíně zanechali Swallow the Sun solidní dojem. Jejich výstup byl perfektně sehraný, žádný z muzikantů si nehrál jen tak pro sebe a všichni působili velmi profesionálním dojmem. Moje zraky se opět nejvíce věnovali klávesákovi a jeho výrazu, který kombinoval naprosto extrémní zkormoucenost s nějakými opravdu zlými záměry, a potom poněkud depresivnímu zpěvákovi a jeho skvělému tričku Type O Negative s Rasputinem přes celý hrudník. Zajímavé ale je, že stejně jako posledně mě i tentokrát set Swallow the Sun bavil přibližně do poloviny (a to opravdu hodně), ale pak jsem se skoro až do konce dost nudil, a netuším, jestli je to obdobně vybraným setem nebo samotnou hudbou. Věřím však, že když jsem byl s koncertem i přes slabší druhou část spokojený já, fanoušek kapely musel být vyloženě nadšen, protože Swallow the Sun rozhodně nic neodflákli a předvedli velmi solidní výkon.
Poté, co dohráli Swallow the Sun, jsem měl za sebou jeden mizerný a dva velice slušné koncerty, ale ten opravdu skvělý měl teprve přijít. A přes všechny obavy, které mě jímaly během zvučení, za něj byli zodpovědní Moonspell, kteří jako by vzali moji rozpačitou vzpomínku na Brutal Assault a udělali to znovu a mnohem lépe. Dokonale mě uzemnili hned fenomenálním úvodem v režii skladeb “Axis Mundi” a “Alpha Noir” z novinky, neboť tyhle přímočaré pecky dostaly v živém provedení naprosto drtivý a nakopávací charakter. Průbojné bicí zatloukaly fanoušky do podlahy, masivní kytary byly nezastavitelné jak přílivová vlna a nad tím vším zcela strhujícím způsobem hřímala z řetězu utržená bestie v těle Fernanda Ribeira, jemuž na hlavě nasazená řecká helma ještě přidávala na majestátu. Moonspell zahájili set v opravdu velkém stylu a po celou jim vyhrazenou hodinu neslevili ani o kousek. Všichni muzikanti odváděli skvělou práci, ale i tak jim kraloval neuvěřitelně charismatický a fantasticky zpívající Fernando, který jel celou dobu na 110%, i když z něj v tropickém podnebí, které v klubu panovalo, odkapával pot po litrech. Koncert Moonspell byl zkrátka strhujícím zážitkem, který mi dokázal, že nadšené ohlasy na klubová vystoupení Moonspell nepatří k těm vycucaným z prstu. Jednu výhradu si ale přeci neodpustím. Přijde mi totiž trochu škoda, že Moonspell poslední dobou hrají akorát novinky a pak klasické pecky z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, což s povědomím o všech těch skvostných skladbách z “Night Eternal”, “Antidote” nebo dalších poněkud zamrzí. Doufám tedy, že až se s Moonspell setkám příště, stane se tak v podmínkách, které nabídnou dostatek prostoru k přehrání maličko pestřejšího setu. Pokud se tak stane a vše ostatní se vydaří stejně skvěle jako ve Zlíně, bude to naprosto nezapomenutelná událost.
Můj hlavní tahák tedy naplnil očekávání do něj vkládaná měrou vrchovatou a vidina další výpravy do parní lázně za účelem zhlédnutí koncertu Pain mi najednou nepřišla moc lákavá. Nic lepšího jsem ale na práci stejně neměl, a tak jsem se vydal zjistit, jak parta okolo šílence Petera Tägtgrena obstojí ve srovnání s formálně výborným, ale zvukově naprosto zabitým vystoupením z Masters of Rock, které shodou okolností celý večer hrálo na obrazovkách v předsálí (vskutku brilantní nápad pouštět z DVD živák kapely, která za pár hodin zahraje vedle… inu, prodávat se musí). Jakkoli se celý večer dodržoval program prakticky na minutu přesně (až na to, že se končilo vždy o pět minut dříve), Pain začali s desetiminutovou sekerou. Čekání se však vyplatilo, protože se pánové ani v tom šíleném horku (dokonce i mistr Tägtgren prohlásil, že v evropském klubu ještě nezažili větší vedro, takže si to vážně nevymýšlím) nijak nešetřili a o něco řidšímu publiku, než jaké měli Moonspell, naservírovali velice solidní koncert, hodný kapely takového jména. Peter vypadal s očními linkami a ve svěrací kazajce opravdu vyšinutě, stejně jako ostatní hrál pěkně naplno a na pódium byl díky tomu všemu velmi příjemný pohled – zkrátka profíci každým coulem. Jelikož však Pain prakticky neposlouchám, tak jsem se bavil spíš skladbu od skladby, přičemž hlavní vliv na to měla hitovost a chytlavost příslušného díla. Opět ale platí to, co jsem říkal o Swallow the Sun, tedy že pro fanouška to musel být opravdu hodnotný zážitek. Koneckonců hitovky “Dirty Woman”, “The Great Pretender” nebo “Shut Your Mouth” spolehlivě rozhýbaly nejen všechny přítomné, ale dokonce i mojí tělesnou schránku, takže to rozhodně mělo hodně co do sebe. Pain tedy odvedli navýsost poctivý a profesionální výkon, za který jim patří poklona už jen kvůli tomu nelidskému podnebí, které mezi stěnami sálu Masters of Rock Café panovalo (na závěr v režii “Shut Your Mouth” se Peter dokonce vysvlékl ze svěrací kazajky a já dost dobře nechápu, že to v ní vydržel tak dlouho), a i když skvostné Moonspell rozhodně nepřekonali, post headlinera obhájili i přes to, že se jejich skočná muzika k tvorbě ostatních kapel nijak zvlášť nehodila.
Into Darkness Tour 2012 tak dopadla velice sympatickým výsledkem. Večer zcela bez debat ovládli Moonspell. Pain, Swallow the Sun a Lake of Tears byli sice o něco slabší, ale pořád velmi dobří, což pro mě bylo hlavně v případě Lake of Tears velikým překvapením, a proto se u mě spolu s Pain dělí o pomyslné druhé místo. Scar of the Sun byli sice velmi nedobří, ale tak zase není každý den posvícení a alespoň díky tomu lépe vynikly kvality ostatních zúčastněných spolků. Všem pěti kapelám navíc vyšel opravdu vynikající zvuk, což je v Masters of Rock Café údajně pravidlem, takže alespoň v tomto směru mu musím přiznat důležité body. Co dodat, Into Darkness Tour 2012 se opravdu vydařila a jestli si i do budoucna udrží obdobně kvalitní sestavu, mohlo by jít o velice lákavý podnik pro široké spektrum posluchačů.
Dymytry jsou kapela, která budí značně rozporuplné ohlasy. Někteří se nebojí prohlašovat jejich čerstvou novinku “Neonacris” za nejlepší rockové album, které kdy v České republice vyšlo, jiní jim nadávají do hudebních primitivností a nazývají je metalem pro vidláky. I v naší redakci vzbudilo jejich nové album dosti protichůdné názory od nadšení až po opovržení – tím spíš však bylo zajímavější domluvit si s Dymytry i rozhovor a vytvořit pár všetečných otázek, na které se jal odpovídat zpěvák a frontman Protheus…
Zdravíme Dymytry! Tématem číslo jedna našeho rozhovoru bude samozřejmě vaše nová deska “Neonarcis”. Myslím, že se asi nemá cenu ptát na to, jak jste s nahrávkou spokojeni vy sami, protože předpokládám, že kdybyste spokojeni nebyli, album byste mezi lidi nevypouštěli. Nicméně by mohlo být zajímavé, kdybyste nám řekli, v čem je podle vás největší rozdíl mezi novinkou a debutem “Neser!”. Vnímáte ze svého pohledu obě alba nějak odlišně, nebo si ve vašich očích stojí stejně? Mně osobně se zdá, že stylově jste nikam neuhnuli, ale po kompoziční stránce je “Neonarcis” mnohem jistější… rozmanitější a soudržnější zároveň…
Desku “Neonarcis” jsme dělali stejně poctivě, jako “Neser!”, nikdy bychom mezi naši milovanou Dymytry rodinu nevypustili nic, za čím bychom si na 150% nestáli. Samozřejmě by měl být znát určitý posun, je to přeci jenom nějaký ten pátek, co jsme dělali na “Neser!” a bylo by dost divné, kdyby se kapela muzikantsky a autorsky nijak nehnula z místa. Za tu dobu jsme taky odehráli kupu koncertů, které nám ukázaly, co se fanouškům líbí a co moc ne.
Kdy jste vlastně písničky pro “Neonarcis” začali skládat? Věnovali jste se novým nápadům hned po vydání “Neser!”, nebo jste si dali chvíli skladatelskou pauzu a věnovali se čistě koncertování? Jak dlouho celý kompoziční proces pro “Neonarcis” trval? Přistupovali jste k němu už od začátku s nějakým jasným záměrem, jak by měl výsledek vypadat (třeba že byste se podívali na “Neser!” a například si řekli “oukej, tohle a tohle bychom rádi vylepšili, tohle je super, tak v tom budeme pokračovat”), nebo jste songy jen tak nechali volně plynout a co z toho vyleze, to z toho vyleze?
Necháváme to volně plynout. Autorsky se kapela podílí v podstatě rovnoprávně, texty píšu až na jednu výjimku já (Protheus). Někdy vznikne nápad okamžitě, někdy je to dlouhodobý proces. Každá pecka má svoji historii, svůj původ a důvod.
Když už jsme u toho, dovolil bych si menší odbočku od “Neonarcis” právě k vašemu skladatelskému procesu… jakým způsobem u Dymytry vznikne nová písnička? Jen tak společně jamujete, dokud se nevyloupnou nějaké dobré riffy? Nebo snad každý pracuje samostatně na vlastních nápadech a pak si je mezi sebou představujete, kritizujete, následně různě spojujete a kombinujete? Prostě popište, jak to vypadá v kuchyni Dymytry :)
Ze společných jamů vzniká v Dymytry jenom minimum písní. Většinou má někdo nápad, který rozvine podle sebe, pak ho na zkoušce ukáže ostatním, upraví se do podoby písně a nakonec na něj napíšu text podle toho, jaké emoce ve mě poslech té věci vzbuzuje.
Na tohle téma ještě jedna otázečka – funguje to u vás tak, že každý song musíte všichni jednomyslně odhlasovat a dokud se tak nestane, písnička na albu neskončí; nebo je v kapele – co se skládání týče – nějaký lídr, který v případě nutnosti rozhodne, co se použije a co ne?
Jsme velmi liberální a demokratická kapela. Každý chce mít to svoje dítě na desce a hrát ho naživo a za ty noci strávený v dodávce místo aby seděl na rybách na to má právo. Čili naopak, pokud se někomu nějaká píseň nelíbí, musí sehnat souhlas celé kapely, aby jí mohl s repertoáru vyhodit.
Tím se oklikou pomalu vracíme k “Neonarcis”. Na něm mi přijde, že největší sílu na albu mají ve většině skladeb refrény. Věnovali jste jim během skládání nějakou speciální pozornost? Občas se říká, že právě silný refrén dělá opravdu dobrou píseň – řídili jste se nějakým podobným heslem? Většina refrénů na “Neonarcis” totiž vážně dokáže svůj song posunout o dost výše…
Refrén je to, co si lidi zpívají, když jdou po koncertě domů. Refrénům jsme věnovali opravdu hodně pozornosti.
Zdá se mi, že reakce na “Neonarcis” jsou v podstatě dvojí – buď naprosto nadšené, nebo ty z opačného konce spektra, které album posílají do pekel. Na ty první se moc nemá cenu ptát, protože je jasné, že ty vám asi budou dělat radost, příjemně pošimrají ego a tak (smích). Ale co ty špatné ohlasy? Sledujete to nějak? Když třeba někdo v nějaké recenzi desku odstřelí, naštve vás to, nebo nad tím spíš mávnete rukou a řeknete si, že se to prostě nemůže líbit všem, tak není co řešit? Když se třeba objeví nějaká konstruktivní kritika, kde sice recenzent dá horší hodnocení, ale nějak inteligentně popíše, co mu vadí, zamyslíte se třeba nad jeho myšlenkami (samozřejmě za předpokladu, že se vám článek dostane do rukou)? Nebo máte všechny recenzenty tam, kde sluníčko nesvítí, a hrajete to čistě podle sebe? Přece jenom, spousta recenzentů má v oblibě radši nějakou náročnější muziku, kdežto vy – a to nemyslím ve zlém – hrajete spíš jednodušší a chytlavé věci…
Kritika a kritikové jsou národ sám pro sebe. V dnešní době neomezené demokracie ve smyslu možnosti plivání kohokoliv na cokoliv, je to ještě markantnější. Kritik je opravdu málokdy sám činný a úspěšný muzikant, nebo obecně umělec. Činný a úspěšný umělec totiž nemá čas rozebírat dílo někoho jiného a hlavně to nemá zapotřebí. Z toho plyne, že kritik je většinou neuznaný a neúspěšný umělec a logicky nemůže vystát nikoho, kdo má jen o kousek víc úspěchu než on sám. Tím jsem složitě řekl, že nás kritika naprosto nezajímá (smích). Jediné, co nás zajímá a co má opravdu váhu, je názor našich fanoušků, jenom pro ně to všechno děláme a jenom díky jejich přízni to má smysl.
V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna otázka. Hrajete hudebně vcelku pohodovou muziku, která člověka chytne takřka na první poslech, jak se ale sami díváte na nějakou opravdu náročnou hudbu. Čistě z pohledu lidí, kteří hrají docela přístupné písničky, co říkáte na ty poslechově těžké věci? Jen pro upřesnění, mířím hlavně na skutečně okrajové věci jako různé psychedelie, avantgarda, drone nebo noise… vidíte jako hudebníci v podobných extrémech nějaký smysl, nebo vám přijdou už přehnané? Jinak, co jednotliví členové Dymytry sami doma poslouchají, když sundají masky, hodí nohy na stůl a dostanou náladu na nějakou tu muziku?
I v tomhle ohledu jsme zcela liberální. Každý má právo si dělat umění, jaké se mu zlíbí a až lidi určí, jestli to má smysl, nebo ne. Pokud si někdo natře prdel namodro a bude běhat po Václaváku a dělat šmoulu, asi si o něm něco pomyslíme, ale pokud bude mít davy nadšených fanoušků, kteří se díky němu zasmějou a odpočinou si od tuny vlastních starostí, kdo může říct, že to není přínosné umění?
Poskočme trochu dál. Určitě se nedá vynechat záležitost okolo data vydání… pokud mne paměť nešálí, původně měl “Neonarcis” vyjít snad už koncem května, nicméně deska se do prodeje dostala až o nějaké tři měsíce později. Co přesně bylo důvodem takové prodlevy?
Důvodů je mnoho, problémy se studiem, změna zvukaře těsně před dokončením atd atd.. Bylo toho hodně, ale stálo to za to!
K “Neonarcis” jste udělali hned dva křty, jeden v Praze a druhý v Domažlicích. Praha je myslím vcelku jasná, ale proč jste se rozhodli udělat druhý křest ještě v Domažlicích? Člověk by z fleku tipnul, že pokud druhý křest, tak proběhne spíš v Brně, Ostravě nebo třeba Plzni, ale ne v Domažlicích… na druhou stranu, všiml jsem si, že se sem vracíte docela často… velká fanouškovská základna v oblasti? Dobré vztahy s majiteli klubu? Nebo snad obojí? Proč tedy padla volba právě na Domažlice?
Všechno tohle dohromady. Domažlický Death Magnetic je asi nejhezčí a nejpříjemnější klub, který jsme kdy navštívili. Majitelé se k nám chovají víc než dobře, fanoušci nás v Domažlicích nabíjejí maximální podporou. Takže rozhodnutí, kde udělat druhý křest bylo úplně jednoduché.
Právě v souvislosti s domažlickým křtem mě napadá ještě jedna záležitosti, a sice… jak se to vlastně u vás má s bubeníkem? Chápu to dobře, že vaším bubeníkem je Miloš Meier, ale když vzhledem ke své vytíženosti nemůže, zaskakuje za něj Eduard Štěpánek? Nebo byl tohle jen ojedinělý případ? Je pravda, že prozatím pokaždé když jsem vás viděl živě, seděl za bicími Miloš…
Miloš se rozhodl jít cestou profesionálního muzikanta dlouho předtím, než nastoupil do Dymytry. Živit se muzikou není žádná sranda, a proto musí hrát s více kapelama. My to samozřejmě respektujeme, protože s tím do Dymytry šel. Pokud má hraní s jinou kapelou, zastupuje ho Eda Štěpánek. Musím říct, že ho zastupuje víc než se ctí.
S novou deskou jste představili také novou, mírně inovovanou podobu svých dosavadních masek. Znamená to snad, že mohou fanoušci čekat nějakou obměnu masek po každé dlouhohrající nahrávce? Není žádné tajemství, že ty původní masky vám vyráběli v Národním divadle – platí to i o těch nových? Kdo je vlastně navrhuje? Jenom pro zajímavost, z čeho jsou vlastně vyrobeny?
Masky nám navrhoval a vyráběl tentýž maskér, co ty minulé. Z čeho jsou vyrobeny se budete muset zeptat jeho, já jsem jenom zpěvák (smích).
Když už jsme u toho, proč jste se vlastně rozhodli, že budete hrát právě v maskách? Byla to jen snaha se nějak odlišit od všech ostatních, nebo ty masky pro vás mají nějaký hlubší význam? Na druhou stranu, pamatuju si, že zpočátku vás spousta lidí právě díky nim označovala jako kopírku především Slipknot a dalších podobných omaskovaných kapel, u mnohých lidí jste v tom označení “čeští Slipknot” možná i zůstali, čili to vlastně může být odlišení a omezení zároveň (aneb všechno má své pro a proti, jak se říká). Předpokládám, že dneska už to není tak aktuální, ale když vám třeba dva, tři roky zpátky někdo podobné skupiny pořád předhazoval, asi jste se na to tvářili ne moc nadšeně, což? Když však vezmeme z druhé stránky, asi těžko může dnes hudebník hrát, aniž by byl ovlivněn jinými hudebníky. Jací interpreti ovlivnili vás?
Masky měly před Slipknot desítky kapel, vzpomeňme třeba Kiss. Chtěli jsme se prostě odlišit od stovek kapel, které u nás okupují každou volnou garáž. My hlavně chceme lidi bavit, muzika má přinášet uvolnění od stresu, zábavu, podívanou… masky v tomhle ohledu fungují super. Všichni v kapele posloucháme spoustu muziky, každý má tu svou milovanou kapelu, svůj vzor. Právě ta různorodost vkusu členů Dymytry umožňuje vlastní barevnou tvorbu.
Kdo s tím nápadem, že byste ony masky mohli nosit, přišel jako první? Jak se vám v nich vlastně hraje? Když je třeba akce v nějakém menším klubu se špatnou nebo žádnou klimatizací, tak to musí být docela peklo, ne? Nebyla by třeba v souvislosti s nošením masek nějaká vtipná historka (smích)?
Já (smích). Ale realizaci měl na starost kompletně Dymo [kytarista – pozn. redakce] (jako ostatně skoro všechno). V kraťasech a tričku by se nám samozřejmě hrálo líp, ale jak se říká, pro fanoušky není žádná oběť dost veliká.
Pojďme se nyní podívat na pár konkrétních skladeb z “Neonarcis”. Hned na první poslech z alba hodně vyčnívá pomalá “Pod Nuselákem”. Chtěli jste už od začátku dát na album nějakou podobnou baladu, nebo jste ji na placku umístili z jiného důvodu (a případně z kterého)? Co se týče textu… Nuselský most v Praze je známý právě tím, že z něj sem tam nějaký sebevrah skočí… tipoval bych, že doslova osobní zkušenost s tím asi mít nebudete, když prozatím všichni žijete (smích), ale má text písničky základ v nějaké reálné události?
Tohle necháme na představivosti fanoušků. Je fajn mít kolem sebe určitý nádech záhady.
Další zajímavý kousek je určitě “Síť pro sociály”, který se věnuje aktuálně velmi ožehavému tématu sociálních sítí. Používáte sociální sítě vy sami osobně? Pokud ano, přiznejte se, kolik hodin denně prosedí jednotliví členové Dymytry u Facebooku (smích). V textu se na tyto stránky nedíváte příliš pozitivně, na druhou stranu na svém vlastním profilu kapely na Facebooku vyvíjíte docela slušnou aktivitu, není to trochu paradox? Samozřejmě vím, že tam nemáte statusy o vykakání, jak se v písničce s nadsázkou zpívá, ale i tak…
Sítě pro sociály jsou nutný zlo. Dneska to bez nich nejde. Bohužel si většina lidí neuvědomuje zhoubný vliv na společnost. Dřív se lidi víc znali, povídali si, chodili společně na různý akce, do hospody a tak. A dneska mladý lidi? – Seděj celej den v práci u kompu pak seděj celej večer doma u kompu a ťukaj kraviny do chatu s lidma, který ani pořádně neznaj. Kvůli těmhle sítím se ztrácí pospolitost mezi lidma. Pak se někde náhodou sejdou a koukaj jako vrány, protože si neumí říct nic z očí do očí. Já osobně fejsbuk nemám a i kdybych měl být poslední člověk na planetě, co ho nemá, tak ho mít prostě nebudu.
Naopak “Rédijó” je taková hříčka. Chtěli jste si nahrát také nějakou podobnou vážně-nevážnou chytlavou oddechovku, která je hlavně o zábavě? Nebo snad vy sami “Rédijó” jako oddechovou písničku nevnímáte?
“Rédijó” vznikla na základě inspirace filmem “Rádio” [s největší pravděpodobností jde o snímek z roku 2003, v hlavních rolích Cuba Gooding Jr. a Ed Harris], který je hodně hořký a spíš docela smutný. Moje původní myšlenka byla hodně černohumorná, nakonec z toho vyšel spíš takovej tingltángl pro radost a pobavení. Oproti filmu “Rádio” máme o dost jednodušší pointu (smích).
Jak již její název napovídá, skladba “Dymytry” je o Dymytry, čili přímo o vás… tedy, alespoň mi to tak přijde. Už na “Neser!” se objevila jedna podobná věc ze života kapely, a sice “Protekční synek”, kde jste si stříleli z toho, že vám neustále někdo předhazoval údajnou protekci kvůli tomu, že otcem jednoho ze členů je kytarista slavného Arakainu. Hodláte mít na každé nahrávce nějakou písničku sami o sobě? Udělat takhle po částech něco jako “hudební deníček Dymytry” (smích)?
Tímhle způsobem my nepřemýšlíme, respektive já nepřemýšlím. Píšu texty podle toho, co mě zrovna zaujme. Text “Dymytry” vznikl po velmi vydařeném koncertě. Při sledování všeho toho cvrkotu kolem stavění pódia a vůbec kolem koncertu jsem si řekl, že celou tu mašinérii mám moc rád a neumím si představit bez toho být. Všichni v kapele to máme stejně.
Dost lidí, mě nevyjímaje, asi překvapilo, že jste si jako první singl z “Neonarcis” a zároveň jako song pro první videoklip zvolili skladbu “Ocelová parta”. Člověk by čekal, že spíše padne volba na nějakou věc, jež byla uvolněna předem k poslechu a kterou jste také hrávali na koncertech již před vydáním, hlavně tedy “Síť pro sociály” nebo “Rédijó”. Proč jste si tedy vybrali “Ocelovou partu”? Kdy by se onen videoklip mohl objevit? I na “Neser!” se singlovka, “Strážná věž”, nacházela až na konci desky – to je už ale asi náhoda, že?
Videoklip je zatím ve hvězdách. Stále jsme se v kapele neshodli, zda v dnešní době má vůbec smysl točit videoklipy. Stojí to dost peněz, pokud to má k něčemu vypadat, a pak to dvakrát zahrajou na Óčku a šoupneš to na jutub a hotovo. Já osobně jsem zastánce spíš takových homevideí ze života kapely, různý srandy z tour a tak. Vyjde to o dost levnějc a ohlas od lidí to má úplně stejný, nebo o dost větší.
Nyní bych se rád zeptal na koncerty. Docela by mě zajímala jedna věc – poslední pár let máte v podstatě permanentně narvaný diář a pořád někde koncertujete… uživí vás Dymytry, nebo ne? Ptám se, protože mi nepřijde, že byste mohli stíhat chodit při takové koncertní zátěži hákovat do rachoty (smích). Mimochodem, máte vůbec spočítané, kolik jste těch koncertů celkově odehráli? Pokud ano, na jaké cifře aktuálně jste?
Vychází to tak na 70 koncertů ročně. Díky našemu manažerovi Pepemu opravdu hrajeme v podstatě každý víkend. Metalová muzika málokoho uživí, my o tom samozřejmě všichni sníme. V každým případě zaplať Pánbůh za ty dary.
V České republice sice koncertuje takřka neustále a myslím, že se dá říct, že máte velice slušnou návštěvnost, kterou by vám mnozí mohli závidět, ale co zahraničí? Všichni vědí, že jste se objevili na slavném Wacken Open Air, kde jste vystoupili teprve jako druhá česká kapela v historii, přičemž ta první, Krabathor v roce 1998, zde hrála tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje (smích). Myslíte, že jste měli v Německu úspěch? Jaká to pro vás byla zkušenost? Hráli jste vůbec někde v zahraničí kromě Wackenu? Hodláte třeba do budoucna zkusit v zahraničí více prorazit, nebo jste spokojeni tady u nás v naší malé zemičce? Sice je pravda, že české texty by pro vás na jednu stranu asi byly handicap, ale na tu druhou by mohly být i výhodou, protože si všímám, že spoustě lidem se líbí, když mohou poslouchat něco jiného než standardní angličtinu…
V zahraničí nemáme šanci bez Angličtiny. Fenomén ve stylu Rammstein je opravdu jenom jeden. Nic mi není tak odporné, jako mizerná čengliš s ještě mizernějšími texty z gůgl translejtru, což nám 98% anglicky zpívajících českých kapel předvádí. Jsme Češi, tak budem radši poctivě hrát pro naše lidi, než se bláhově cpát s naprosto nekonkurenceschopným produktem do zahraničí. Jedině, kdybychom někde na cestách poznali super rodilého textaře, který by nám napsal texty, co maj hlavu a patu a naučil mě je slovo od slova vyslovovat, pak by to asi dávalo smysl.
Pomalu se blížíme k závěru, takže bych si dovolil trochu odbočit od linie předcházejících dotazů k jedné jedovaté otázečce – co vy a alkohol? Napijete se rádi? Razíte filozofii, že před vystoupením ani kapku a když nějaký alkohol, tak až potom, nebo si jedno, dvě pivka klidně dáte i před koncertem? Co nějaké další neřesti – sex, drogy a rock ‘n’ roll, nebo jste mimo pódium slušně vychovaní hudebníci (smích)?
Napijeme se rádi, rádi si zalaškujeme a pomazlíme se s krásnými slečnami, máme rádi rychlá auta. Prostě normální rockeři (smích)
A nyní tedy hurá na poslední otázku, jež bude trochu věštecká… s Dymytry jste již nyní dosáhli takového úspěchu, jakého většina domácích rockových kapel nedosáhne za celou svou kariéru. Jaké ale máte ambice do budoucna? Kde byste rádi svou kapelu viděli třeba za pět, deset let? Anebo ještě jinak – jaké jsou vaše další cíle? Díky za rozhovor a ať vám vaše předpovědi vyjdou!
Chceme hrát a hrát a hrát a bavit lidi. Pokud naše muzika pobaví 100 lidí, kteří na tu hodinku a půl zapomenou na tu hrůzu, lobby, podvody, daně a tisíc dalších věcí, co se na nás všechny hrnou ze všech stran, bude to pro nás velká radost. A pokud to bude 10 000 lidí, bude ta radost úměrná tomu počtu.
Datum: 28.9.2012 Místo: Domažlice, Death Magnetic Účinkující: Dymytry
Svatováclavský večer jsme měli již dlouho dopředu v plánu strávit v Domažlicích, neb se měl konat křest dlouho očekávané desky “Neonarcis”, kterou jsme na tomto webu hodnotili zhruba před dvěma týdny. Koncert byl domluven v klubu Death Magnetic, který je takovou novodobou mekkou rockové scény v okolí Klatov a Domažlic. Musím se přiznat, že jsem měl možnost navštívit Death Magnetic vůbec poprvé, a co na nás v zapadlé uličce naproti autobusovému nádraží čekalo, mi doslova vyrazilo dech.
Z několika různých zdrojů jsem samozřejmě slyšel, že se jedná o prvotřídní místečko, ale skutečnost předčila veškerá očekávání. Prostory klubu jsou umně zdobeny černým nábytkem (židle majestnátně nesoucí vyrytý nápis “Death Magnetic”, stoly s logy a názvy různých známějších rockových interpretů nebo stylové dřevěné “rakve” přitlučené ke stropu), podsvětlenými plakáty na zdech a rozhodně úchvatnou výstavkou různých hudebních trofejí v čele s pohybujícím se maskotem kapely Iron Maiden – zombie Eddiem. Jako vynikající nápad se ukázala kovová podlaha, která neklouzala ani po nemalé dávce rozlitého zlatého moku. Potěšila fantasticky ochotná obsluha u baru a celkově výborná organizace ze strany pořadatele. A musím se rozplynout ještě nad jednou věcí, kteroužto jsou záchody tak čisté, že by byl i Daniel Landa v sedmém nebi. Je vidět, že Death Magnetic si své renomé jen a jen zaslouží.
Po obhlédnutí prostor jsme se jali zkoumat merchandise stánek, ve kterém jsme z fleku nechali přes pět stovek a s napětím vyhlíželi nastávající velkou show. Čekání se nakonec protáhlo až někdy k půl desáté, kdy koncert konečně začal. Později jsme se dozvěděli, že Dymytry čekali na svého dvorního bicmana Miloše Meiera, který v tu dobu zápasil se svou soupravou na jiném místě. Leč nedalo se nic dělat, času nebylo na zbyt a jeho místo zastoupil náhradní bubeník Eduard Štěpánek, který nakonec odehrál skoro celý koncert a Miloš jej stačil vystřídat pouze v závěrečné “Smysl už nehledám”.
Setlist Dymytry:
01. Lunapark
02. Síť pro sociály
03. Kapitán Heroin
04. Dost
05. Rédijo
06. Dejte mi pít
[křest alba “Neonarcis”]
07. Dymytry
08. Média
09. Harpyje
10. Pod Nuselákem
[drum solo]
11. Jsem nadšenej
12. Benzín
13. Ocelová parta
14. Arabia
15. Strážná věž
16. Smysl už nehledám
Úvodní skladba setu “Lunapark” nenechala nikoho na pochybách, že tohle bude velká noc. Už od prvních riffů potěšilo naprosto dokonalé a precizní nazvučení, které pomohlo nastavit laťku atmosféry proklatě vysoko. Absolutně nezáleželo na tom, kde člověk stál – všude byl zvuk perfektně čitelný. Jednotliví členové kapely se setsakramentsky snažili, aby výsledek stál za to, a sypali do nás jednu pecku za druhou. Rozepisovat se o hudební úrovni a schopnostech hráčů nemá smysl, protože se jedná o profesionály každým coulem.
Maximálně potěšili “Kapitán Heroin” a “Arabia” z prvního demáče a jsem velice rád, že Dymytry znám už od jejich prvopočátků, protože co jsem se tak rozhlížel, málokdo se na staré věci chytal (škoda že prastará verze původního trička se zrovna otáčela doma v pračce). Ještě bych uvítal třeba “Black”, ale chápu, že se nikdy nelze úplně zavděčit každému. Z nového Neonarcise zaznělo pochopitelně velké procento skladeb v čele se “Síť pro sociály”, “Média”, “Rédijo” (které bych živě čekal mnohem rychlejší), rodinnou “Dymytry” nebo melancholickou (a zcela nečekaně velmi podnítivou a procítěnou) “Pod Nuselákem”. Až na čtyři kousky jsme z novinky slyšeli všechno. Zaznělo i bubenické sólo již zmiňovaného Eduarda Štěpánka, kterému jsem zpočátku nevěnoval valnou pozornost, ale po několika vteřinách si mě Eduard podmanil svým neotřele agresivním stylem a mně nezbývalo nic jiného, než uznale pokývávat hlavou do rytmu.
Samotného křestu se krom kapely zúčastnili i čtyři majitelé klubu, proneslo se několik děkovných slov a všichni si na zdraví nové desky přihnuli z lahve něčeho, co jsem z dálky (stáli jsme cca deset metrů od pódia a po letech intenzivního vypalování monitorem již můj zrak není co kdysi) identifikoval jako nějakou whisky. A asi stála za to, protože se všichni po napití usmívali (smích). Během koncertu jsme měli ještě možnost shlédnout domácí video o životě Dymytry a hlavně jsme se z něj dozvěděli, proč trvala výroba nového CD tak dlouho. Před několika posledními písněmi se kapela vzdálila do zákulisí a vrátila se zpět v nové verzi svých proslavených masek. Myslím, že určitě nevypadají špatně (nějlepší je určitě ta Protheova), ale obecně se mi více líbily ty staré.
Nakonec probíhalo společné focení, na které jsme ale jaksi nestihli dorazit včas, a korunu celému večeru nasadila černošská striptérka, kterou nějací maníci zaplatili svému kamarádovi k narozeninám a která nás po příchodu na hořejší bar popravdě drobet překvapila. Mile. Světové chování kapely, fanoušků i majitelů klubu vytvořilo ten večer nepřekonatelnou atmosféru, na kterou budu já i moji souputníci dlouho vzpomínat. Maximální spokojenost.
Pražská kapela Dymytry brázdí českou rockovou scénu již nějakou tu středu a nedávno vypustila do chřtánů hladových fanoušků nový materiál v podobě druhé řadové desky jménem “Neonarcis”. Je mi naprosto jasné, že po zhlédnutí závěrečného hodnocení se tento text stane terčem nezřízené kritiky všech, kteří budou tvrdit, že Dymytry vlastně nic objevného nehrají a nezaslouží si tak velkou porci popularity, které se jim v posledních letech dostává. Jistě budou padat slova jako “patetismus”, “tuctovost” a “Škwor” nebo “Kabát”. Uvědomte si ale prosím jednu věc – co dělají, dělají zatraceně dobře – baví…
Baví svým dynamickým vystoupením, obludnými maskami přímo od maskérů Národního divadla nebo pořádnou náloží poctivého rocku, který v kontextu s “velkými” umělci samozřejmě vůbec ničím nevyniká, ale poslouchá se dobře a úplně nejlépe právě naživo. A není to náhodou na tomhle průmyslu nejdůležitější? Někde jsem zaslechl zajímavý názor člověka, který navštívil jeden z nespočtu koncertů Dymytry a stěžoval si, že při zvučení nástrojů metali kytaristé jedno sólo za druhým a při koncertě samotném nešlo o nic jiného než několik jednoduchých riffů poskládaných za sebou. Ptám se ale – je opravdu potřeba mít vždy a všude vše vyumělkované a vyzdobené až na půdu něčím novým a nikdy neslyšeným, když obvyklý posluchač prahne prostě jen po dobře odvedené práci a písních, které se v první řadě snadno pamatují a dobře poslouchají? U kterých prostě zapomene na drama všedního života a které jej nenutí zbytečně přemýšlet? A nemyslím si, že by tohle byla pouze doména nějakých “vesnických balíků”, jak často slyším. Přesně tohle totiž podle mého názoru Dymytry výborně vystihli a ať si říká kdo chce co chce, daří se jim takto oslovovat stále početnější fanouškovskou základnu.
Když už jsme u toho zvuku, mohli bychom se pustit do rozboru samotného “Neonarcis” a nechat předsudky na chvíli stranou. Oproti minulému počinu “Neser”, který vyšel zhruba před dvěma roky, cítím jednoznačnou změnu jak v hudební, tak textové stránce. Album zní méně agresivně a je celkově více vyvážené než jeho předchůdce. Tam, kde “Neser” táhlo na bránu rychlými a hrubými riffy, se “Neonarcis” snaží spíše o chytlavé a podbízivé melodie, které ve výsledku vzbuzují dojem větší ucelenosti. Jak již bylo zmíněno výše – z instrumentálního hlediska se nejedná o nic převratného, ale muzika sama o sobě má dostatečný odpich a dobře rozvržené tempo, takže zde nelze mluvit o nějakém mínusu. Texty se snaží reflektovat problémy dnešního světa a musím uznat, že některé pasáže mi hlavou létají jako supi nad čerstvou mršinou – ne a ne se jich zbavit. Zpěv samotný v podání mistra Prothea je na velmi dobré úrovni, s čímž se dalo samozřejmě už od minule počítat.
Album otevírá stylovka “Lunapark” osazená perfektním refrénem, ale nejlepší částí jest zajisté part se vzdáleným “hlasem”. “Média” je píseň jednoduše o tom, že nic není, jak se zdá. Jasná koncertní hitovka. Nejlepší kousek v podobě “Sítě pro sociály” podle mého dokonale vystihuje dnešní celosvětový fenomén všech těch Facebooků a Twitterů (ne že bych jinak neměl vrabce rád), který podstatnou část populace kompletně izoluje od zbytku “zdravého” světa. “Skoč” se nese v duchu prvního alba – naštvaná a agresivní. Nejvíce propíraná a určitě nejkontroverznější část desky “Rédijo” asi většina lidí nepochopila, protože se nejedná o nic víc než pouhou schopnost kapely nebrat se tak úplně vážně a přijít s něčím, co se totálně vymyká zbytku tvorby. Nebo ne? Kdo ví. Každopádně za growl na konci jednoznačně palec nahoru. Titulka “Neonarcis” zaujme hlavně originálně řešeným refrénem a chytlavou kytarovou linkou těsně za ním. “Stáváš se potravou” a “Ocelová parta” považuji za nejslabší články, o kterých ani nemá cenu se moc rozepisovat. Balada “Pod Nuselákem” zdánlivě do konceptu desky vůbec nezapadá, opak je ale pravdou – zkuste se schválně poctivě zaposlouchat do teskné melodie a smutného textu. Nemyslím si, že by se jednalo o pouhou lacinou vycpávku určenou k tomu, aby srdce tvrdého metalisty alespoň na chvíli zjihlo. Kontrastně působí následující “Jsem nadšenej”, kterou dostatečně vystihuje už její název. “Dymytry” nám přesně poví, jak se pánové z kapely dívají na plnící se sály a co při tom pociťují. V dlouhatánské “Harpyji” se až na několik hluchých místeček jistě najde nejedna silná osobnost. A v závěru jménem “Hanglická” nám Dymytry ukáží, že “zpívat anglicky umí každej”.
Je těžké hodnotit nový materiál kapely, která se může pyšnit nejen početným zástupem přívrženců, ale i stejně velkou hromadou těch, kteří ji zatracují. Zavděčit se ale nikomu úplně nelze a recenze je pořád přeci jen útvar čistě subjektivní. Dymytry nehrají kdovíjak komplexní metal nebo rock (jako spíše chytlavý bigbít), ale ze zajímavosti jim to v žádném případě neubírá. “Neonarcis” poslouchám více než měsíc pořád a pořád dokola a stále mě nepřestává bavit. To je podle mě nejdůležitější aspekt současné scény, a proto uděluji tak vysokou známku.
Druhý pohled (H.):
Musím říct, že se v podstatě mohu jen podepsat pod to, co pode mnou napsal kolega Kaša. Stále rostoucí popularita Dymytry je opravdu trochu na hlavu, ačkoliv na jednu stranu ji chápu – Dymytry prostě nabízejí něco nenáročného, chytlavého a pro průměrného posluchače na první poslech líbivého. Že to má do opravdu dobré hudby daleko, to už je druhá věc, která většinu lidí netrápí a těch několik z nás, kteří si potrpí na kvalitu, na tom nic nezmění. Já to vím a stejně tak vím i to, že mě za to bude spousta lidí zase nesnášet, přesto nemohu “Neonarcis” hodnotit kladně. Dymytry opravdu předvádějí pouhopouhou variaci na kapely typu Kabát, Harlej, ABBand nebo Škwor, jen v malinko modernějším hávu – a někdy až příliš doslova, protože třeba taková “Média” opravdu zní jak prachsprostá kopírka nějaké sólovky Aleše Brichty. Oukej, tak je to prostě nenáročný bigbít, proti tomu ještě nic nemám, ale i to se musí alespoň trochu umět… tam, kde třeba Kabát svého času exceloval tunami humoru (byť ne zrovna inteligentního, ale dost zábavného na to, abych se jejich kultovním klipům z devadesátek řezal dodnes), Dymytry nenabízejí nic lepšího než svoje rádoby prďácké masky, které na mě působí naprosto samoúčelně.
“Neonarcis” je v podstatě to samé jako debut “Neser”, který nabízel pár slušných a chytlavých hitovek a spoustu nudné vaty okolo, jediný rozdíl je v tom, že “Neonarcis” je ještě o třídu horší – těch dobrých songů je méně a nejsou tak dobré, té nudné vaty je víc a je ještě nudnější. Hudebně je to s prominutím primitvnost, na čemž nic nezmění ani fakt, že pánové zjevně hrát umí, jediný, kdo album alespoň trochu drží nad vodou, je zpěvák Protheus. Jenže ani těch jeho pár povedených linek toho moc nezmění na pachuti po podrůměrném výsledku. Nechci “Neonarcis” nějak záměrně potápět, ale nemám jinou možnost, klidně mohu prozradit, že původně jsem chtěl hodnotit výše, ale bohužel – čím déle jsem desku poslouchal, abych našel něco, co bych mohl vyloženě pochválit, tím více je to pro mě nudnější a nudnější a nudnější a…
Za světlé momenty považuji možná tak “Síť pro sociály”, která s přimhouřením obou očí jako jediná obstojí celá, dobrý refrén titulní “Neonarcis”, refrén “Ocelové party”, jednu pasáž v “Harpyje” (dvakrát sloka, která začíná “Je krásná a rozverná”), ale tím to končí. Oproti tomu ale postavte odpornosti jako zhovadilost “Rédijó” nebo patetickou uchcávačku “Pod Nuselákem”, plus zbytek, který je přinejlepším průměrný, ale mnohdy spíše podprůměrný, a pochopíte, proč dávám jenom čtyři body.
Třetí pohled (Kaša):
Nechápu ten humbuk, který se po vydání debutového alba “Neser” kolem Dymytry objevil. Nakolik se o to zasloužila povedená hudba a nakolik snaha odlišit se tím, že na sebe navlíkli (mimochodem, dost stupidní) masky, nechám na každém z vás. Já sám jsem toho názoru, že image v tomto případě vítězí nad obsahem, protože hudebně nejsou Dymytry nic víc než obyčejný bigbít, který sice nastavuje trošku modernější tvář, díky čemuž se od většiny scény dokáží mírně odtrhnout, ale snaží se tvářit až příliš světácky, i když se ve své podstatě jedná jen o další variaci Kabátu či Škworu, nic víc. Nazývat to jako nový hudební styl psy-core tomu bohužel nepomůže.
Co mě na “Neser” bavilo, byla údernost některých textů a pár refrénů, což jsou ohledy, ve kterých “Neonarcis” za “Neser” zaostává o několik tříd. Především texty obsahují řadu klišé a hluchých momentů. Hudebně se mi několik skladeb docela i zalíbilo, třeba úvodní vypalovačka “Lunapark”, šlapavá “Síť pro sociály” nebo titulní chytlavá brichtovská “Neonarcis”. Ale když se mezi takovéto povedenější skladby poskládají hovadiny typu “Skoč”, “Pod Nuselákem”, podbízivá “Média” a především monstrhovadina “Rédijo”, tak si nemůžu pomoct, ale “Neonarcis” není nic víc než podprůměrná deska. Věřím, že mnoho lidí bude opět mluvit o konečně pořádné rockové desce, která rozčísne stojaté vody české scény, ale já pořád neslyším nic víc než podprůměrné album, které je sice zaobaleno ve slušivém kabátku, ale ta hrstka opravdu povedených momentů ho nezachrání.
Účinkující (obsažení v reportu): Aborted, Agnostic Front, Ahumado Granujo, At the Gates, Be’lakor, Finntroll, Godflesh, Gods Tower, Immolation, Immortal, Kylesa, Moonspell, Six Feet Under, Sólstafir, Virus
Spolu se sobotním rozbřeskem se festival překlopil do své závěrečné fáze a tentokrát mě reportérská zodpovědnost namíchaná s vůlí alespoň jeden den kouknout na více než polovinu vystupujících kapel vyhnala na otvírák dne, domácí grindové humoristy Ahumado Granujo. Sice jsem vystoupení neviděl úplně od začátku a nějakou dobu mě to vůbec nebavilo, ale pak asi trochu polevila apokalyptická nasranost, kterou jsem z blíže nespecifikovaných důvodů trpěl od nějaké čtvrté ranní, a najednou to začalo fungovat. Skočný grind na probuzení zafungoval solidně, u několika frontmanových hlášek jsem se solidně prohnul smíchy a vzato kolem a kolem, co víc si přát po pěti hodinách nekvalitního spánku.
Program sepsaný ve festivalové brožurce sliboval, že další přijde na řadu kapela, která při uzávěrce tisku těchto materiálů ještě nebyla potvrzená, takže jsem byl celkem zvědavý, co se z toho vyklube. Nevyklubalo se z toho však nic a po protaženém setu Ahumado Granujo přišli na řadu běloruští pohané Gods Tower, a to v termínu, který jim dle programu náležel. Těch pár poznámek, které směřovaly na jejich adresu a které se ke mně předem donesly, nehovořilo o ničem, co by bylo hodné pozornosti, ale ono to nakonec nebylo úplně špatné. Místy to bylo dokonce dobré a kapela svoji úlohu náplně rané fáze sobotního programu splnila na výbornou. Jen škoda, že to pánům trochu kazil zpěvák, jehož hlasový potenciál na mě působil dojmem, jako by milý pěvec v kapele hodně narychlo zaskakoval, protože nikdo lepší zrovna nebyl po ruce.
Dvojici Ingrowing a Skarhead (ano, Ingrowing si zopákli středeční vystoupení a mně se nechce věřit, že by v českých luzích a hájích nebyla k nalezení jiná kapela, která by volné místo na programu ochotně zaplácla) jsem vynechal, a třetí kapelou programu se tak pro mě stali mladí Australané Be’lakor, které mnozí prohlašují za budoucí lídry v žánru melodického death metalu. A mladí mužové neudělali ostudu. I přesto, že měli čas na pouhé čtyři skladby totiž zvládli odehrát hodně podařený koncert s několika opravdu skvostnými momenty. Pravdou ale zůstává, že po výborné zkušenosti, jakou mám s jejich studiovou tvorbou, jsem čekal maličko víc. Nezbývá tedy než doufat, že až se pánové trochu otrkají i co se týče živého vystupování, budu moci opravdu smeknout, protože tady jisté rezervy určitě zůstávají.
Na trochu ostřejší strunu zabrnkali belgičtí death metaloví řezníci Aborted. Přiznám bez mučení, že spíš než jejich vystoupení jsem věnoval pozornost spíše třídění dojmů z uplynulých dní festivalu, ale když už jsem zvedl hlavu od poznámek, viděl a slyšel jsem poctivou rubačku, jak se na daný žánr sluší a patří. Tedy, opravdu slušné to bylo jen tehdy, když to zrovna šlo poslouchat, protože Aborted se mohli chlubit lecčím, jen ne stabilním a dobrým zvukem. Nicméně dojem zanechali pozitivní, a to se počítá.
Poslední pauza dne mě připravila o koncerty The Safety Fire, Textures a Norma Jean, a další kapelou dne se tak pro mě stali až islandští Sólstafir, tedy jeden z největších taháků, které si pro mě sedmnáctý ročník Brutal Assaultu přichystal. A čtveřice svérázných seveřanů mi záhy dokázala, že jsem do nich své naděje nevložil nadarmo. Jejich čtyřicetiminutový set sice vydal na pouhé čtyři skladby, ale na nadpozemský zážitek to bohatě stačilo. Sólstafir se totiž podařilo převést fantastickou atmosféru studiových nahrávek do živé podoby, čímž se jim otevřel prostor k naprostému triumfu. A oni triumfovali na každý pád. Vystoupení se sice obešlo bez velkých proslovů, ale o to větší prostor se dostalo emocím, vyjadřovaným samotnou hudbou. Islandští kovbojové předvedli nejlepší vystoupení, které mi letošní Brutal Assault nabídl a které se bez debat zařadilo k těm nemnoha, které dovedou zastavit čas. Nezapomenutelné!
Stále ještě omámem z vystoupení Sólstafir jsem se odebral na tribunu, kde jsem pomalu střízlivěl v doprovodu americké formace Kylesa. Docela lituji, že Kylesa dostala čas právě po Sólstafir, protože hrát kdykoli jindy, byl bych si jejich koncert opravdu náramně užil. Ať se na to totiž dívám z jakékoli strany, byl vážně hodně dobrý. I takhle jsem ale byl s to ocenit drive a energii, kterými vystoupení Kylesa oplývalo. Někdy příště těmhle lidem určitě věnuji víc pozornosti, protože když nic jiného, na Brutal Assaultu podnítili moji pozornost.
S folk metalisty Finntroll jsem měl tu čest už několikrát, takže když hráli, k pódiu jsem se připloužil víceméně z nudy a snad také abych se utvrdil v dojmu, že od téhle kapely mě baví jenom něco – jak z desky, tak živě. A vskutku – skladby, které mě bavily, jsem si užil náramně, ty ostatní jsem nějak přečkal, a i když jsem odcházel předčasně, musel jsem uznat, že Finntroll prostě umí a vyloženého zklamání se od nich asi nedočkám. Pánové navíc přidali lákadlo na příští album v podobě nové skladby (jméno po mně nechtějte), která nezněla vůbec špatně, takže pro Finntroll body plus.
Jestli se mi Finntroll líbili tak nějak napůl, následující Immolation mě solidně odrovnali. Tenhle americký death metalový klenot totiž ukázal, jak že vypadá parádní death metalová show se vším všudy. Byl to nářez jako kráva, co song – to naprostá vyhlazovačka, Robert Vigna hrál jak šílený a s kytarou předváděl neuvěřitelně působivé kreace, frontman Ross Dolan působil vyloženě majestátně… K dokonalosti tomu chyběl jen o něco čistší zvuk, ale i tak jsem byl vrcholně spokojený a na říjnovém turné, které Immolation pojedou po boku Marduk, určitě nebudu chybět.
Že mě Immolation potěší, to jsem čekal. Že mě ale potěší Six Feet Under, to jsem opravdu nečekal a bylo to překvapení nadmíru příjemné. Ve srovnání s Immolation sice šlo o znatelně prostší muziku, ale jak známo – v jednoduchosti je síla, a to se zde potvrdilo v plné šíři. Chris Barnes si sice neodpustil rýpnutí ohledně kauzy Randyho Blytha, ale jinak z hlasivek vypouštěl samé vydařené zvuky. Obzvláště ty vyšší tóny, které se napříč skladbami občas vyskytly, zněly vyloženě skvěle a já neměl sebemenší důvod nebavit se.
Další na řadu přišli staří hardcoroví mazáci Agnostic Front a ani ti nezklamali. Jakkoli hardcore nevyznávám, tak Agnostic Front předvedli, že v jejich podání má tahle muzika hodně co do sebe, a jejich koncert jsem si užil rozhodně víc, než bych byl dříve schopen připustit. Inu, když je někdo legendou, většinou to není jen tak pro nic za nic a Agnostic Front jsou toho důkazem.
Od následujících praotců melodického death metalu, švédských At the Gates, jsem čekal přinejmenším slušnou zábavu a přesně takové jsem se i dočkal. Sice nemohu říct, že bych byl nějak extra nadšený, ale pánové tomu naložili opravdu poctivě, místy jsem se bavil nadmíru dobře a většinu setu jsem jen tak mimochodem pohazoval hlavou, což taky o něčem svědčí (a nemám tím zrovna na mysli rozličné stařecké choroby).
Nominální vrchol večera nadešel v okamžiku, kdy na pódium nastoupila kapela, která již dvaadvacet let úspěšně bojuje s globálním oteplováním a ještě k tomu stíhá hrát špičkový black metal. Immortal se na Brutal Assault vrátili po třech letech a odehráli správně kvlt koncert se vším, co k němu patří. Chybělo snad jedině plivání ohně. Podívaná to tedy byla náramná. Škoda jen že po zvukové stránce o ideálu moc hovořit nešlo. Mohlo to však být o dost horší, takže důvodů ke stížnostem vlastně moc není. Tedy vlastně něco by se přeci našlo. Jak jsem se později dozvěděl, Abbath hrál dost slušně pod vlivem, což se projevilo na několika pokažených sólech, anglických proslovech, kterým šlo rozumět jen s obtížemi, a především poněkud teatrální zastavení kultovky “Call of the Wintermoon” v polovině kvůli tomu, že na vedlejší stagi zvučili Moonspell. Až na tyhle detaily, které na místě nevyzněly až tak negativně, jak tu popisuji, jsem byl spokojen a hlavně – viděl jsem Immortal a neskončil jsem s omrzlinami!
Již zmínění Moonspell představovali dalšího z černých koní, na které mě Brutal Assault nalákal, a po loňských Masters of Rock, kdy Portugalci hráli výhradně z desek “Wolfheart” a “Irreligious”, jsem se těšil na set, který pokryje spíše pozdější tvorbu. A začátek, který se nesl v rytmu nových skladeb z alba “Alpha Noir”, tomu více než nasvědčoval. Dále se však hrálo opět z “Wolfheart” a “Irreligious” a na buben tak přišly jak “Night Eternal”, tak další desky. Na druhou stranu to ale ani tak nevadilo, protože až se starším materiálem šlo hovořit o povedeném koncertu, byť bych tuhle skutečnost opravdu nekladl za vinu nedostatečné přitažlivosti nových skladeb. Všechny tři totiž naprosto odepsal neuvěřitelně doprasený zvuk, kdy přes bicí palbu nebylo slyšet skoro nic, obzvláště pak kytary. Co se ale zvuk dostal do normy, to, co z koncertu Moonspell zbývalo, jsem si užil náramně a nezbývá mi tedy než doufat, že na listopadové Into Darkness Tour dostanou tihle sympaťáci více prostoru a hlavně odpovídající podmínky pro předvedení svojí muziky.
Na industrialisty Godflesh jsem byl relativně zvědavý, neboť jsem na ně slyšel samé pozitivní reference, jenže i tady se projevila nedostatečná předfestivalová příprava a Godflesh mě nejen že nebavili, ale vyloženě otravovali. Svůj podíl viny na tom nese určitě dost přepálená hlasitost, která prakticky vylučovala nezávazný poslech ve stylu “uvidíme, co z toho vyleze”, ale v jednu ráno jsem na dost možná dobrou, ale jinak zcela mimo mě jdoucí muziku, už opravdu neměl náladu.
A neuchvátila mě ani norská avantgarda v podání Virus, od kterých jsem si sliboval hodně. Jejich muzika je opravdu zvláštní a popravdě se ani nedivím, že mi nějaká půlhodinka bez předchozí přípravy nestačila k naladění na stejnou vlnu. Z vystoupení mi tedy zůstal dost podivný dojem, nicméně Virus si vysloužili můj zájem, takže se v dohledné době určitě pokusím přijít na chuť alespoň jejich studiovým nahrávkám. A tenhle podivný dojem jsem si s sebou odnesl do stanu, protože ve dvě ráno se mi opravdu nechtělo znovu rozhýbávat unavené údy do rytmů thrashujících Sodom, kteří z mně neznámých důvodů nemohli vystoupit podle plánu v podvečer. Festival tak pro mě skončil poněkud rozpačitě, nicméně člověk nemůže mít všechno a skvělé zážitky z ostatních uběhnuvších dní tento závěr bohatě vyvážily. Nebyl tedy sebemenší důvod k nespokojenosti a spíš než chmurné myšlenky moji mysl obývaly spekulace, jaké hudební skvosty nám Shindy a spol. připraví příště…
Zhodnocení:
Co se nehudební stránky týče, sedmnáctý ročník Brutal Assaultu s sebou přinesl mnohé změny. Asi nejvýraznější bylo již zmiňované povýšení středeční warm up party na plnohodnotný den, což – a klidně to zopakuji – považuji za mimořádně zdařilý nápad. Neméně pozitivní byla výměna dodavatele piva, kdy se od nepitelného patoku s nálepkou Gambrinus přešlo na budějovický Budvar, který sice předem nebudil důvěru o nic větší než jeho předchůdce, ovšem v reálu se jednalo o vcelku pitelné pivo, jehož dvanáctistupňová varianta byla už vyloženě chutná. Jedinou nevýhodou stran piva tak byl ústup od točeného černého Kozla, což si nedovedu vysvětlit jinak než jako jednu z podmínek, na základě kterých se Budvar ujal zásobování festivalu vlastním produktem.
Nabídka stravování musela i letos uspokojit naprostou většinu přítomných, protože výběr byl opravdu široký. Jediným problémem tak zůstaly hodně nadsazené festivalové ceny, které ekonomicky smýšlející jedince motivovaly spíše vyrazit do města, kde se člověk za stejnou cenou najedl dvakrát tolik (ať žije restaurace na Rybníčku!). Nicméně i když konkrétní nešťastník nechtěl vážit zdravotní procházku do civilizace, dovedl v nepřeberném množství stánků vybrat takový, který by jeho gastronomické chutě uspokojil.
Hodně diskutovaným problém byly opět fronty na kontrolu vstupenek, kterým se festival bohužel nevyhnul ani letos. Hlavní problém však tentokrát nevidím ani tak v podcenění kapacity kontrolních bodů, ale spíše nedostatečné informovanosti přítomných o pravidlech kontroly a rozmístění okének k tomu určených. Pro příště bych pořadatelům doporučil toto vyjasnit dostatečně předem a dostatečně názorně, neboť mít po ruce nějakou mapku, dost určitě bych s lístkem z kamenného předprodeje nečekal v monstrózní frontě, když za rohem zelo další kontrolní okénko prázdnotou.
Další věcí, ke které bych se chtěl vyjádřit, se týká dramaturgie. Je mi jasné, že se nelze zavděčit každému, ale zatím snad na každém ročníku Brutal Assaultu, který jsem doposud navštívil, se mi zdálo, že některý subžánr co se týče zastoupení jasně dominuje nad ostatními. Letos se to týkalo především death metalu a jemu příbuzných, a i když se jednalo ve většině případů u mimořádně kvalitní spolky, trochu větší pestrost soupisky bych ocenil spíše.
Trochu rozmrzelý jsem byl i z enormního množství oznámených kapel, které se zákonitě promítlo do hracích časů snad všech, krom headlinerů. Sice chápu, že na co nejširším počtu lákavých jmen reputace festivalu z velké části závisí, ale pro příště bych rozhodně ocenil spíše menší počet kvalitních kapel s hracími časy důstojnými jejich hudby. A ještě jedna dramaturgická poznámka – trochu mi uchází, proč grindový masakr Pig Destroyer musel uzavírat páteční program, když by taková hudba mnohem lépe zafungovala někdy odpoledne, kdy má ještě každý dost sil na kotlení. Poslední noční vystoupení by určitě více slušelo nějakému doomu nebo blacku, o tom myslím není sporu…
Zavedení klubové stage je nápad zajímavý a do jisté míry určitě chvályhodný. Problém však vzniká v okamžiku, kdy se takto kryjí dvě kapely, které měl člověk v plánu vidět. Další problém klubové stage pak spočíval v nízko umístěném pódiu, na které nebylo ze zadních částí haly vůbec vidět, což byla vada na kráse, která mě iritovala v obou případech, kdy jsem na Budvar stage zavítal. Nejsem si tedy úplně jistý, jestli bych tuto instituci uvítal i příště, obzvláště pak v nezměněné podobě.
Za co však zaslouží pořadatelé vekou pochvalu, to je obměna nehudebního vyžití v rámci areálu. Bohudík zmizel obludný stánek Monster a místo něj dostali šanci jiné, ne tak do očí bijící atrakce. Rovněž vybavení chillout stanu Xboxem, nafukovacími lehátky a dalšími drobnostmi patří k těm opravdu dobrým nápadům.
Ani letošnímu ročníku se bohužel nevyhnuly rošády v sestavě i programu. Informovanost o přesunech vystoupení však musím zhodnotit jako obstojnou, a když už k nějaké změně došlo, dozvěděl jsem se to včas. Teď nezbývá než doufat, že si Shindy nenechá utéct příležitost přivézt odpadnuvší Fields of the Nephilim na příští ročník, protože skutečnost, že v sobotu 11. srpna zvládli vystoupit v Německu, tak úplně nesvědčí o neschopnosti některého člena kapely vycestovat z Anglie.
Jaký tedy sedmnáctý ročník Brutal Assaultu byl? Skvělý. Sice jsem si z něj nepřivezl tolik nadpozemských zážitků, jako se mi podařilo loni, ovšem Shindy a jeho kolegové opět dokázali, kdo je v České republice naprostou pořadatelskou špičkou, a teď nezbývá jen doufat, že příští rok oslaví Brutal Assault plnoletost nějakou skutečně fenomenální sestavou. Tak snad za rok nashledanou!
