Schoolyards nemají na krku ještě ani rok života a už přispěchali na trh se svou kůží v podobě prvního EP jménem “Stubborn”. Francouzská pětice tedy vyložených zkušeností moc nabídnout nemůže, ale jak je tomu zvykem, její členové nabírali zkušenosti ve svých předešlých a současných působištích. V případě Schoolyards je v tomto ohledu nejzajímavější dvojice kytaristů Tony Garcia a B3N (civilně Ben Bedrun). Proč? Není to tak dávno, co jsem zde sepisoval recenzi skvělého alba “Ashes of Joy” francouzských progresivních metalistů Memories of a Dead Man a schválně, jestli uhádnete, která dvojice tam hrála na kytary? Je to tak jednoduché, že odpověď ani nemusím prozrazovat a všichni víte, kam tím mířím, no ne?
Co už ale úplně jasné není, je, zda se borci vytáhli se stejně namakaným materiálem i pod hlavičkou svého bočního projektu Schoolyards, a rovněž se nabízí otázka, co vlastně hrají. Nebudu se dlouho zdržovat se srovnáváním s kapelou, kterou beztak neznáte, to se nebojte, ale jen pro pořádek se sluší říct, že Schoolyards jsou mnohem přímočařejší a jednodušší záležitostí, která sází na energičnost vlastního materiálu, takže pokud má někdo choutky po trošce progrese, tak rovnou říkám, že se bude jednat pouze o tužby a nenaplněná přání. Schoolyards se během své krátké kariéry našli v melodickém metalcoru a post-hardcoru, který má poměrně blízko k jednodušší verzi takových The Dillinger Escape Plan. Tuto asociaci pochopíte minimálně díky zabarvení vokálu zpěváka Joea, jenž zní v agresivnějších pózách celkem jako Greg Puciato. Hudebně to sice není tak zběsilé jako výše uvedená parta, ale kdo si dokáže představit jejich přístupnější a melodičtější songy říznuté metalcorem, tak může odtušit vyznění “Stubborn”
Se čtyřmi skladbami, z nichž každá trvá něco mezi třemi až čtyřmi minutami, se toho moc vymyslet nedá, takže pokud kapela nechce, aby její krátkohrající počin zapadnul v hromadě jí podobných, tak by v ideálním případě měla být ona čtveřice písní od podlahy řízná a chytlavá, aby hned první poslech bylo jasné, zda borci umí, nebo ne. A to se Schoolyards docela povedlo. “Stubborn” sice není žádná novátorská práce a posluchač, který je v daném stylovém zaměření zběhlejší než já, si asi bude tlouct do hlavy, že to je naprosto tuctová záležitost, ale čtyři songy, které pětice nadrtila, jsou z mého pohledu téměř všechny úplně v pohodě a bez vyšších ambicí splňuje očekávání od přímočaré hudby, jakou “Stubborn” bezesporu je.
Jednotlivé vály by se daly jednoduše shrnout jako směsice moderních riffů, sem tam nějakých melodických vyhrávek a vokálních linek, kdy se přechází od neurvalejších slok k chytlavým refrénů, které ale nejsou zase tak vlezlé, protože o vyloženě melodickém vokálu po vzoru metalcorových part si nechte zdát. Špetku hardcorových ingrediencí v podobě sborových vokálů a občasných rytmických zasekávaček netřeba zmiňovat. Asi nejvíce tomuto popisu odpovídá úvodní dvojice “Stubborn” a ultra-chytlavá “Can’t Turn Back”. Ty zároveň vidím kvalitativně o něco výš než následující dvě položky, jimž energičnost nechybí, ale třeba temnější “Fear” je až zbytečně utahaná. Jako takovému momentu oživení jí samozřejmě nelze zazlívat to, že se rozhodla vystoupit ze stínu úderných prvních dvou kusů, ale kdyby alespoň nepůsobila tak plytce a bez života. Závěrečná “Troops of Doom” není coverem brazilské Sepultury, jak by název mohl napovídat, ale díky tempu, které nikam nespěchá, a houpavému kytarovému riffu bych se nebál pasovat ji do pozice skladby s nejvíce hardcore náladou. Jak už jsem říkal, kvalit prvních dvou kusů nedosahuje, ale díky velmi jednoduché struktuře, která je narušena poklidnou pasáží v druhé polovině, se rychle dostává pod kůži. A to je vlastně charakteristické pro celé EP.
Jediné, čeho se obávám, je trvanlivost “Stubborn”, která nebude kdovíjak dlouhá, ale jako taková předzvěst věcí příštích, která má chvilkově zasytit fanoušky kapely, to Schoolyards udělali docela dobře, protože jejich prvotní EP je lehce poslouchatelné, a pokud nečekáte nic vyloženě velkého, tak i zábavné. A tak jsem k “Stubborn” přistupoval. Jako ke krátkodobé záležitosti, která mě na chvíli slušně namlsá, a když už nic, tak mě možná mě donutí oprášit alba kapel, z nichž čerpá. A to se taky stalo, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost, ačkoli vyšší známku vytasit prostě nemůžu.
Země: Česká republika / Rusko Žánr: post-hardcore / post-metal Datum vydání: 14.3.2014 Label: Skin & Bones Records / Monotonstudio / Naše Desky / SAVRVS Brothers / Holy Goat Records / Negation Records / Eastrain Records / Terror Night / Gorgona Records
Na Drom jsem svého času narazil čirou náhodou na koncertě v jednom libereckém klubu, kam jsem vlastně šel kvůli úplně jiné kapele, ale už tehdy, aniž bych o nich předtím vůbec slyšel, mě takřka okamžitě zaujali tím, s jakou intenzitou a uvěřitelností tu svou muziku předávali nepříliš početnému hloučku lidí. To bylo v době, kdy bylo akorát venku první album. “I”, jak se tohle první album jmenuje, a o rok mladší “Hectop” jsem si pak sehnal a oběma dal poslech už hezky v domácím prostředí, ačkoliv musím říct, že jsem vlastně s ani jednou z obou desek nestrávil tolik času, jak by si možná zasloužily. Oproti tomu Moro Moro Land, druhý účastník aktuálně vydaného splitu, pro mě byli až doposud velkou neznámou…
Nosič otvírá příspěvek právě Drom s dvojicí kompozic “Věčný hlad” a “Kopí v zádech zabodlé”. Obě skladby víceméně hravě naplňují standard, jaký Drom sami sobě nastolili na předcházejících počinech, tak pokud se vám Liberečtí na “Hectop” nebo “I” líbili, zcela jistě vás jejich muzika osloví i zde. To znamená, že je to kvalita a že je to v tom cítit, že Drom zjevně mají jasnou představu o tom, co a jak chtějí hrát, což je samozřejmě jenom dobře. Na druhou stranu s tím mám obdobný problém jako s řadovkami a prostě to pro mě není tak trvanlivé, jak by asi mělo. Možná to bude tím, že mi zde trochu chybí nějaké opravdu vrcholné nebo působivé momenty, jaké špičky podobných žánrů ve svých písních vybudovat umí, což je trochu škoda, protože jinak mají Drom potenciál obrovský. Ale možná to bude chyba jen u mě.
Moro Moro Land mě zaujali o malinko více. Jejich dva songy “Endless Parade” a “Speak” se nesou ve více či méně podobném žánrovém duchu jako Drom, ale jsou hutnější a přímočařejší, zároveň jsou i výrazně kratší a tím pádem i jakoby intenzivnější. Především právě díky tomuhle to u mě Moro Moro Land o malinký chlup vyhráli, ačkoliv jinak se jedná o solidní nahrávku jako celek.
Druhý pohled (Atreides):
Liberečtí Drom mají na kontě dvě řadovky a jedno splitko s Naiadou. Zatím naposledy se ozvali předloni v srpnu, když pustili do světa svojí druhou desku “Hectop”, která vzbudila nemalý zájem. Osobitá, atmosférická směska post-hardcoru, emocoru a já nevím jakého ještě coru si svoje posluchače našla a jistě nejsem sám, kdo vyhlížel nový materiál. Ten se nakonec dostavil v podobě dvou skladeb na splitku s ruskými Moro Moro Land, kteří se ubírají podobnými cestami.
Rusové už taky nějaký ten zářez na kontě mají, nicméně kolik jich přesně je a v jaké podobě, se mi dohledat nepodařilo. Čtenáři tak bude muset stačit ujištění, že tohle splitko není jejich naprostá prvotina. Obě kapely jsou na něm zastoupeny dvěma skladbami, ačkoliv ze stopáže čtyřiadvaceti minut si pro sebe Drom utrhli celé dvě třetiny, každou skladbou jednu. Do zbytku se potom nacpaly dvě kratší písně Moro Moro Land. A nutno podotknout, že ve všech případech se skutečně jedná o kvalitní materiál.
Drom k se své hutné atmosféře a zasněnosti přidali i notnou dávku temnoty a depresí. Struktura skladeb se podle mě až tak daleko neposunula, stejně tak jádro výraziva zůstává víceméně stejné. Ve dvou skladbách “Věčný hlad” a “Kopí v zádech zabodlé” najdete charakteristické znaky, přesto jsou hutnější a podstatně depresivnější. Obě skladby se pěkně doplňují: “Věčný hlad” je plný kvílících kytar a silných riffů, druhá skladba je naopak atmosféričtější a staví na postupné gradaci.
Druhou tváří splitka je právě těch osm minut patřících Moro Moro Land. Neméně depresivní, ale mnohem tvrdší a post-metalovější. V nejlepších momentech mi připomněli tvrdé pasáže Cult of Luna, až jsem si říkal, že je vážně škoda, že skladby jako by se bály rozmáchlejších kompozic, protože sílu na to Moro Moro Land rozhodně mají a nápady očividně taky – rozhodně nejde o nějakou kopírku. Takže ačkoliv splitka kdovíjak nemusím, tohle rozhodně není nějakým výkřikem do tmy, nýbrž uceleným, vyváženým a silným materiálem.
Země: Francie Žánr: post-hardcore Datum vydání: 14.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prelude (Solemn Requiem)
02. Aurora
03. Maelstrom Involution
04. Melancholia
05. Touched with Pensiveness
06. Wounded Knee
07. From Mud to Heaven
08. La Nausee
09. Draft of the Second
10. Going Out with the Whore’s Saliva
11. Erase My Eyes
12. The Swan’s March
Když se řekne francouzský moderní progresivní metal, tak mi v mžiku vyskočí na mysl pouhé dvě jména – Gojira a Hacride. Toť vše. Nyní můžu říct, že se má znalost této scény rozšířila o partu, která si říká Memories of a Dead Man a která letos vyrukovala s albem “Ashes of Joy”. Jen aby bylo jasno, tato jména nejsou hudebně naprosto identické a třeba tam, kde Gojira vykládá ten svůj těžkotonážní nářez groove metalem, tam sahají Memories of a Dead Man k melancholicky ambientním melodiím, jimž nechybí napětí, ale je to takové to tlumené napětí držené pod pokličkou. A jaké že “Ashes of Joy” je? Dobré. Dokonce velmi dobré. Vlastně tak dobré, že je možné, že si za pár let budeme o této čtveřici povídat jako o nové Gojiře, ale to už trošku předbíhám, takže si nejprve pojďme odbýt nezbytné úvodní kecy a představit si, o co vlastně jde.
Memories of a Dead Man vznikli v roce 2006 a doposud se stihli prezenovat dvojicí regulérních alb, která zahrnuje debut “Beyond the Legend” z roku 2009 a o tři roky mladší “V.I.T.R.I.O.L.”. Krom nich vydali pánové ještě dvě EP a sice “Memories of a Dead Man” vypuštěné do světa rok před debutovým albem a “Maze” z roku 2011. Nyní, dva roky po posledním počinu, se jejich diskografie rozrůstá o “Ashes of Joy”, a tak platí spíše za pracovitější sebranku, protože toho stihli už dost a jedním dechem nutno dodat, že to je na novince znát jak z kompozičního, tak instrumentálního hlediska. Samozřejmostí, nad níž už by se člověk ani neměl pozastavovat, je do detailu vybroušený zvuk, v němž vyniknou všechny dílčí motivy stejně jako nátlak jejich tvorby jakožto celku. Mě osobně mrzí nevýrazný a nepovedený obal, ale hlavní je vždycky hudba a tou dávají Memories of a Dead Man jasně najevo, že je nutno s nimi počítat.
Hudební kořeny “Ashes of Joy” jsou zasety v hloubi progresivně laděného post-hardcoru, kterému je dodávána s pravidelností až death metalová hrubost, jež je zase promyšleně negována uklidňujícími pasážemi. Ty tvoří z několika skladeb velmi rozmanité kompozice, které nejsou na jeden poslech a je potřeba se jimi prokousat postupně, což je případ všech tří kusů s hrací dobou nad sedm minut. Ty zbylé nejsou žádné prvoplánové vypalovačky, jež by ničily svou jednoduchostí, ale i když se Memories of a Dead Man rozhodnou vydat se přímočařejším směrem jako v “Going Out with the Whore’s Saliva”, tak je výsledek neméně zajímavý, a to navzdory jednoduchému riffu, který rozhodně není učebnicová práce na téma progresivní metal. Přesto však skladbě nechybí napětí a díky vkusnému refrénu, jenž je zrovna v tomto případě jeden z těch nejpřístupnějších, je z písně povedená hitovka, která odlehčuje nadupaný závěr alba.
Co při bližším pohledu na “Ashes of Joy” určitě zaujme, je dlouhá stopáž. 67 minut je v mnoha případech vražedných a i v případě tak povedeného alba si myslím, že zkrácení o pár minut v podobě vypuštění dvou slabších skladeb by přišlo vhod, ale zase si nemyslete, že by se to nedalo doposlouchat do konce. Album je to natolik rozmanité a různými zvraty napěchované, že na vyloženou nudu prostě není čas, takže od úvodního zatěžkaného intra se záhrobním vokálem “Prelude (Solemn Requiem)” až po závěrečnou náladotvornou “The Swan’s Man” mi do oka nepadly jen dvě písně, a sice nevýrazné “Erase My Eyes” a “Wounded Knee”. A ten zbytek? Ten je takřka dokonalou ukázkou toho, že i moderní metal se dělat velmi chytře.
Upustím tentokrát od klasického rozebírání jedné skladby za druhou, protože i kdybych se chtěl zaměřit jen na ty, co mi přijdou skvělé a tvoří kostru nahrávky, tak bych stejně odříkal téměř celý tracklist, což nemá význam, takže po pečlivém vybírání doporučím jen několik skladeb, které sice nijak nevyčnívají nad povedený zbytek, ale mně osobně přirostly k srdci nejvíc a před každým poslechem jsem se těšil hlavně na ně. Určitě nesmím opomenout nátlakovou jízdu “Maelstrom Involution”, která stojí hlavně na masivním kytarovém riffu a agresivním řevu zpěváka Pierra Duneaua, jenž si s radostí vystřihne hlubší death metalové polohy stejně jako hardcorový řev. Ten mu jde ze všeho nejlíp, takže se po většinu hrací doby usadil právě v této rovině. Na opačné straně barikády pak stojí “Dreaft of the Second”, jež je oproti zbytku desky až moc uklidněná, přestože i v ní je cítit všudypřítomné napětí a sloky připomínají progresivní mistry Tool, aby pak v refrénu explodovala kombinace ostrých a melodických doprovodných vokálů s dunivými kytarami.
Můj osobní top moment celé desky přichází s dvojicí “Melancholia” a hned následující “Touched with Pensiveness”. “Melancholia” je takovým středobodem nahrávky jak díky své desetiminutové hrací době, tak díky struktuře, která ji přímo předurčuje, aby ostatní skladby byly stavěny ke srovnání právě s ní, protože právě v ní je skrytá esence všeho nejlepšího, s čím se na “Ashes of Joy” můžete setkat. Od úvodního post-rock/ambientu se bez problému přechází k pomalému kytarovému riffu, který je pořádně heavy a jenž před sebe nepustí ani průraznou rytmiku. Někde v půli stopáže pak přichází její vrchol, v němž velí Jef Ertle zpoza bicí sestavy a post-rocková kvílivá kytara Bena Bedruna, po níž už skladba vlastně jen pomaličku doznívá v duchu svého úvodu. Ani vteřina není v této věci navíc. Vše dává smysl a vše je spojeno v jeden dokonalý celek s podmanivou atmosférou, v níž mi schází jen ta francouzská nezaměnitelná propojenost chaosu a melodie, ale od toho tady jsou jiné party. “Touched with Pensivenss” se dlouhou dobu zdá jako obyčejná kytarovka, která střídá klidné a metalové pasáže, mezi nimiž Pierre střídá zmučený vokál s tím civilním, jenž je spíše mluvené slovo, ale schovává se v ní jedno malé překvapení. Vrchol a ono překvapení v jednom přichází ke konci třetí minuty, kdy na scénu vchází hostující zpěvačka s operním vokálem, který je prostý jakýchkoli slov, a rozehrává dechberoucí atmosféru.
Abych to nějak rozumně shrnul… “Ashes of Joy” je velmi chytrá a vyspělá deska, jíž k naprosté dokonalosti ještě něco chybí, ale je dost dobře možné, že ještě doroste a ke konci roku to nebude jen aspirant na titul překvapení roku, protože i když už jsem mu hezkých pár poslechů věnoval, tak mám stále pocit, že odhaluji nová zákoutí, která mi při předchozím poslechu zůstala skryta. Memories of a Dead Man si za “Ashes of Joy” zaslouží pochvalu a zároveň si tímto u mě tak trochu upletli bič, protože až budu příště přistupovat k novému albu, tak to bude s obrovskými očekáváními, poněvadž po takovém opusu to ani jinak nejde. Skvělá deska.
Další názory:
Ačkoliv Memories of a Dead Man papírově nehrají žánr, jemuž bych zrovna holdoval dnem i nocí, stačilo mi slyšet jenom pár vteřin hudby v upoutávce na “Ashes of Joy”, abych ihned věděl, že tohle album rozhodně chci slyšet. A nutno říct – musím se pochválit – že tentokrát jsem měl dobrý čuch, protože se určitě jedná o hodně parádní záležitost. Na desku jsem se tak těšil, až jsem si myslel, že mě sundá hned na první poslech, což se bohužel nestalo, takže jsem byl zpočátku lehce rozčarovaný, ale zanedlouho jsem zjistil, že si tu nahrávku vlastně pouštím každý den několikrát a strašně mě to baví. I když to nejspíš bude znít jako klišé, “Ashes of Joy” své kvality opravdu odhalí až s postupem času a se zvýšeným počtem poslechů, ale o to lepší to pak je. Souhlasím s kolegou v tom, že vrcholem alba je nejspíš dvojice songů v podobě mohutné “Melancholia” a “Touched with Pensivenss”, kde se blýskne zmiňovaná zpěvačka s naprosto úžasným vstupem. Osobně bych pak jako třetí vrchol vypíchnul ještě vypjatou “La Nausee”, ale jinak deska funguje i jako celek a je fakt hodně moc skvělá. H.
Pokud jste naši stránku neotevřeli poprvé v životě asi tak před pěti minutami, asi jste si už všimli, že jestli mám nějaký žánr vážně rád, je to black metal… ne nadarmo recenzuji drtivou většinu žánrových nahrávek, které se zde objeví. Ačkoliv samozřejmě poslouchám i spoustu jiných stylů a poslouchám je hodně rád, black metal pro mě už asi navždy zůstane číslem jedna, můžu jej ve všech jeho formách a bez nadsázky denně. Oproti tomu hardcore mi neříká v podstatě vůbec nic… aniž bych se chtěl dotknout jeho posluchačů, mně ty hardcorové kapely znějí všechny stejně, ale nic proti tomu, posluchačům hardcoru jistě zase přijde black metal jako vymaštěnost, takže je to v pohodě. Jenže mám setsakra rád, když se tyhle dvě věci dají dohromady…
Kapel, které tyto dva žánry kombinují, není úplně málo, zároveň jich však není ani úplně hodně a z obecného hlediska tvoří poměrně malý zlomek. Když se to ovšem povede spojit odpovídajícím způsobem, tak ze společné soulože chorobnosti black metalu a drajvu hardcoru vznikají pěkně agresivní a nasraní bastardi, kteří vás nakopou do prdele, flusnou vám do ksichtu a při odchodu na vás vystrčí řiť. Člověk si to ale i tak pustí znova, protože tenhle druh bordelu prostě funguje až nevídaně skvěle a dokáže tvořit působivou atmosféru i chuť někomu rozbít držku zároveň.
Přestože už jistě správně tušíte, kam jsem tímto úvodem mířil, začněme ještě jednou a z jiné strany… Pokud jste naši stránku neotevřeli poprvé v životě asi tak před pěti minutami, asi jste si už všimli, že v poslední době tvoří podstatnou část alb, která recenzujeme, počiny zaslané různými firmami a kapelami. Zpočátku pro nás byla každá takováhle nahrávka událost, ale jakmile už to začalo chodit po desítkách a člověk to může přehazovat vidlemi (žádná narážka na vidlácký power metal), tak prostě trochu otupíte a nějaká velká očekávání od jednotlivých desek nemáte. Stejně tak jsem je neměl ani ohledně začínající francouzské formace Mur, která v nedávné době vydala své stejnojmenné debutové minialbum…
“Mur” jsem do přehrávače vkládal pouze s vědomím, že by mělo jít o nějaký post-hardcore říznutý black metalem. V nějakou extrémní šlehu, která by se mohla rovnat největším peckám tohoto specifického subžánru, jsem však nedoufal… znáte to, začínající kapela a tak dále. Jenže… ona to šleha docela je. Na “Mur” se totiž plus mínus nachází vesměs vše, co mě na podobné stylové kombinaci vždycky bavilo, navíc i relativně s vlastním ksichtem, což je super. Až v tomto bodě, po několika posleších, jsem se konečně uráčil provést nějakou rešerši, při níž se ukázalo, že i když je Mur nové jméno, v sestavě figuruje například člověk, který prošel řadami Today Is the Day nebo Glorior Belli, tudíž se není co divit, že výsledek zní velice dospěle a netrpí nějakými dětskými nemocemi.
“Mur” obsahuje 24 minut materiálu, což je úplně v pohodě, přece jenom se jedná o EP… není to však úplně málo, je to vlastně úplně dost na to, aby se člověk nasytil. V rámci oněch 24 minut se toho totiž děje docela dost, a jak už tomu tak u podobných záležitostí bývá, jedná se o docela slušnou divočinu. Mur ovšem nebodují nějakou naprosto nezřízenou agresí jako třeba The Secret, ani extrémně dusivou a odpornou atmosférou jako Celeste, zde je ta divočina spíše v tom smyslu, kolik se tam toho děje. Místy bych se nebál to označit i za lehce avantgardnější přístup, který je právě tím důvodem, proč jsem výše blekotal cosi o relativně vlastním ksichtu. To vše jistě do určité míry souvisí také s tím, že víc než s klasickým hardcorem Mur ten black metal znásilňují post-hardcorem… anebo je to snad opačně a black metal przní post-hardcore? Možná, že by to odpovídalo spíš, ale je to vlastně šumák, protože hlavní je výsledek a ten je parádní.
Všechny songy jsou hodně členité a neustále se v nich něco děje, místo pro nudu není ani v nejmenším. Rychlé momenty mají odpovídající odpich, vlivy black metalu jsou patřičně chorobné, občasné zatěžkané riffy dají vzpomenout až na sludge, sem tam se objeví nějaké pomalejší bahno s atmosférou, tuhle nějaká rafinovaná melodie nebo vyhrávka, jinde zase syntezátor. Uřvaný vokál, který se na rozdíl od hudby nese v trochu usedlejším duchu (co do stylu, ne co do samotného projevu), je rovněž zcela adekvátní. Jednoduše řečeno, všechno je na tom správném místě, má to nápad, muzika má hlavu a patu, dává smysl a má prostě koule.
Za mě tím pádem rozhodně ano. Mur mě na své prvotině hodně zaujali a přišli s materiálem, jenž je až překvapivě silný, trvanlivý a kvalitní, baví mě a vlastně nemám, co bych mu vytknul. Je to pecka, v níž snoubí nasranost s inteligencí a animálnost s promyšleností, zůstává patřičně extrémní, ale stále se nejedná o rubanici bez mozku… a to jsou všechno věci, které mi plně vyhovují. Rozhodně palec nahoru a budu se těšit na případné pokračování.
Víte, když jsem začal přemýšlet, zda si výtvor “Ghosts in the Weirdest Places” z kuchyně The Butcher’s Rodeo vzít pod svá recenzenstká křídla, tak jakmile jsem zjistil, že se jedná o post-hardcorovou partu z Francie, od čehož jsem si tak nějak naivně sliboval promítnutí nezaměnitelné francouzské atmosféry do post-hardcorového nářezu, bylo víceméně rozhodnuto. Nebudu z toho dělat kovbojku, takže hned takhle z kraje řeknu, že výsledek je sice nakonec někde jinde, než byla má očekávání, a o francouzské atmosféře si můžete nechat zdát, ale jedním dechem dodávám, že to není ke škodě věci a rozhodně nemůžu říct, že bych svého rozhodnutí litoval. No, ale to už trochu předbíhám, tak s kým máme v tomto případě to do činění?
The Butcher’s Rodeo je francouzská grupa, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Tehdy začala pětice ve složení Vince, Kwet, Thomas, Tonio a Benoit drtit mathcorem načichlý hardcore, kde se technickými ekvlibristikami a kytarovými kejklemi nešetří a výsledkem jejich snažení bylo debutové EP s podivným názvem “Like a Hobo on a Bison”, na nějž nyní mladí dravci navazují svým druhým EP “Ghosts in the Weirdest Places”, i když mluvit v tomto případě o řadovém albu nemusí být úplně od věci, stejně jako je možno jej považovat za krátkohrající počin. Sedmiskladbová kompilace o hrací délce necelé půlhodiny svou délkou přesahuje leckteré řadové zářezy v diskografiích. No a protože se jedná o počin zdárně poskládaný a hlavně vyrovnaný, tak lze klidně přehlížet některé začátečnické neduhy, kdy občasná skladatelská naivita v podobě vyloženého šroubování melodických refrénů do skladby (“Blind Army” je v tomto ohledu nejprůhlednější) je zřejmá. Ne snad že by ty refrény byly vyloženě blbé, to ne, ale mám prostě dojem, že místo toho, aby se s nimi zacházelo jen tak zlehka a hlavně tam, kde to sedí skladbě jako celku (“The Curse”), tak se z toho stává pravidlo, které se musí dodržovat z nějakého mne neznámého důvodu, protože osobně si radši dám nářez ve stylu “Spoiler”, který působí mnohem soudržněji než už zmíněná “Blind Army”, což je ostatně asi tak jediná skladaba, která mi i přes nářezový závěr nesedla.
V případě The Butcher’s Rodeo se ani nelze vyhnout srovnání s kapelami typu The Dillinger Escape Plan. Právě pozdní tvorbě těchto veličin se Francouzi dost přibližují. Je fakt, že nejsou tak zběsilí jako zámořská parta a stejně tak nejsou jejich melodické momenty tak vlezlé, jako to Puciato občas umí, ale jako takový most mezi oběma světy funguje “Ghost in the Weirdest Places” docela dobře. Kytary mají svůj sound, jenž je pro tento styl typický, takže spíš než hluboce podladěné riffy zde vládnou výše posazené kytarové hradby z několika ploch, kdy se přechází od těch riffů až k melodickým vyhrávkám, takže vše v pořádku a přesně tak, jak si fanoušek žánru žádá. Zpěvák Vince umí s přehledem skočit od agresivního řevu až k oněm melodickým pasážím, což není v dnešní době nic ohromujícího, protože tohle už se tak nějak žádá jako povinnost, ale zrovna jeho vokál se mi zamlouvá a hlavně v čistých polohách se velmi dobře poslouchá. To, že to ne vždy funguje na jedničku z pohledu skladby jako celku, je něco jiného.
Přestože jsou jednotlivé písně tvořeny dle neměnného vzoru a vyloženě se od něj The Butcher’s Rodeo odchýlí snad jen v jediném případě, je – i vzhledem k přímočarosti celého EP, která je podtrhována velmi příjemnou stopáži – toto negováno hlavně obrovským tahem na branku. Je jen škoda, že se po celou dobu nepodařilo udržet laťku, kterou nastaví dvojblok v podobě úvodní vlezlé “The Curse” a klipovky “Eye of the Storm”. Ne snad, že by ten zbytek zaostával, ale po této peckoidní dvojici už se frčí “jen” na úrovni žánrového nadstandardu, což ale na druhou stranu stačí. Hlavně úvodní “The Curse”, v níž je k dokonalosti doveden mix ostrých a melodických pasáží, je hitovka jako prase, která nepůsobí tak podbízivě, jak se v teoretické rovině nejspíš zdá. Jasně vymezený prostor pro refrény a sloky nedává šanci pro progresivní orgie, ale čert to vem, když má drajvu, že by jiní mohli závidět. To “Eye of the Storm” už zastupuje klasickou post-hardcorovou formulku se sekanými kytarami, přesnými bicími a hlavně nasraným Vincem, jenž následně z rukávu vytáhne eso v podobě skvělého refrénu. Hodně se jí podobá i následná “The Mutiny”, které ale chybí intenzita předchozí vypalovačky a sází spíš na vzdušnou metalovou agresi. Nicméně závěr za zvuků kytarové vyhrávky a vypjatého přednesu Vince má pořádnou sílu.
Onu skladbu, která se odlišuje od jinak neměnného vzorce, dle kterého se písně tvoří, představuje už zmíněná “Spoiler”, jež toho sice moc nepobrala co do stopáže, kdy zlehka přesáhne dvouminutou hranici, ale na intenzitě se jí žádná jiná písnička nevyrovná. Hlavně drtička, která na chvíli vystrčí nůžky zhruba po půl minutě, zabíjí. S přivřenýma očima lehce vyčnívá ještě závěrečná “Hold the Morning”, ale ta jen ze strany množství melodií, kterými se v jejím případě nešeřilo, a to jak vokálně, tak kytarově. Zejména kytarová melodie, co podtrhuje už tak silný refrén, nemá chybu. Poslední minutka už je pak věnována akustické kytaře, která tlumí silový závěr, jenž právě utichl, a dává posluchači chvilku na vytrávení. Kdo se bez problémů doposlouchal až k tomuto bodu, tak se může dost dobře dostat do stavu, kterým jsem zhruba první týden trpěl já, takže tohle EP otočí klidně i dvakrát, třikrát za sebou, což vzhledem k jeho délce není nic vražedného.
Nebudu lhát, když prohlásím, že mě The Butcher’s Rodeo docela mile překvapili. Přestože není “Ghosts in the Weirdest Places” plnohodnotný počin, na němž by kapela mohla naplno předvést, co v ní je, můžu říct, že tato forma kratšího záseku, jenž je na vteřinu tak akorát vybalancovaný mezi “až moc krátký” a “zbytečně dlouhý”, mě vážně baví. Na finální verdikt nad kapelou jako takovou bych si přeci jen počkal na případný debut, ale soudě pouze na základě tohoto EP jsem spokojený. Pokud pominu to, že není z alba cítit regionální nádech, tak jak jsem si přál, a orientace směrem americkému post-hardcoru je koneckonců v naprostém pořádku, tak jsem dostal přesně to, co jsem očekával. Skladby jsou dobře napsané, baví a hlavně nemám po množství poslechů, které mě už minuly, pocit, že by “Ghosts in the Weirdest Places”bylo EP, k němuž se už v budoucnu rozhodně nevrátím, což je mnohem víc, než běžně od promáče neznámé kapely očekávám.
Upřímně mohu říct, že německá parta, která sama sebe nazývá jako Eskimo Callboy, mi se svým druhým albem “We Are the Mess” dala docela zabrat. Debut “Bury Me in Vegas” z roku 2012 jsem neslyšel, tudíž jsem neměl nijak zvlášť velkou představu, jak to bude znít. A směska hudebních žánrů a vlivů, jaké Eskimo Callboy na novince míchají dohromady, zní občas docela prapodivně, což je právě ten důvod, proč verdikt nad albem, které jsem si původně stáhnul jen proto, abych měl v minirecenzích co zprcat, nakonec nebude zdaleka tak jednoznačný.
Intro “CSTRP” se po elektronickém rozjezdu zvrhne do parádního riffu následovaného moderními breakdowny, ale je to dobré. Nicméně se jedná o intro, nedělejme předčasné závěry. “CSTRP” se plynule překlene do titulního hitu “We Are the Mess”, jehož začátek je parádní, elektronikou podmáznutý core, jenž dá ihned vzpomenout třeba na The Browning, kteří by pravidelným čtenářům našeho plátku neměli být neznámí. Hned jsem si začal říkat, že jsem se asi zmýlil a že to vlastně začíná vypadat slibně… asi tak 15 vteřin, než tam Eskimo Callboy naperou největší metalcorové klišé v podobě čistě odzpívané gay vsuvky. Jindy začnou pražit zasekávačky, že by se za to nemusely stydět ani brutální deathcorové party… a pak zase zlom do melodického refrénu… a pak třeba další elektronický podmaz… támhle zase pasáž, která… no, ty vole, fakt jak starší Linkin Park. Jindy by se zase úplně bez problémů dala najít paralela s krajany z We Butter the Bread with Butter.
Dohromady to může vypadat jako pěkná splácanina, která by si zasloužila odstřel, když některé výborné momenty (nejlepší jsou většinou ty s elektronikou, ty se Eskimo Callboy dost povedly) následně zabíjejí vlezlými popěvky. Jenže jakkoliv jsem na první poslech kroutil palicí a říkal si, co to má jako kurva být, při těch dalších jsem si uvědomil, že mě to navzdory všem předpokladům vlastně dost baví a ani ty melo-refrény mi tu nijak nevadí, místy skoro i naopak. Jsem z toho jelen, ale pod 7 fakt jít nemůžu…
Celeste hrají muziku, u níž si dost dobře dokážu představit, že to někomu těžce nesedne, zvlášť když se s ní Francouzi vytasí v takové podobě, jaká je přítomna právě na nejnovějším opusu “Animale(s)”, tedy rovnou s dvojalbem. Ale co si budeme povídat, přesně takhle to má být, protože tohle asi ani nemá být hudba, která je určena pro každého. Co se týče mě osobně, vzhledem k mé zálibě v jakékoliv hudební “špatnosti” mě právě takovéhle záležitosti jako Celeste oslovují.
Kdyby někdo řekl, že Celeste hrají black metal, asi jen těžko by šlo oponovat, že to není pravda, ale až takhle jednoduché to není, protože zde je tento žánr silně ovlivněn dalšími styly jako hardcore nebo sludge… a to do takové míry, až bych klidně řekl, že Celeste hrají právě tohle, akorát s black metalovým soundem. Ať je tomu ale jak chce, hlavní je jiná věc – ta muzika zní v podstatě přesně tak, jak se jmenuje nová deska “Animale(s)”, tedy animálně. Nenechte se zmást poklidnou obálkou, protože ve skutečnosti je náplní obou disků špinavá a surová masa zvuku, která je ovšem ve své hypnotické atmosféře a zničujícím soundu neskutečně silná a působivá.
U dvojalb se mi dost často stává, že mi jeden disk přijde slabší a byl bych radši, kdyby ta kapela nápady zahustila do jednoho celku. To však není případ “Animale(s)”, kde mě obě části baví naprosto stejně, obě jsou excelentní a mají ohromnou hloubku. Vrcholem obou jsou pro mě asi instrumentální kousky na čtvrté pozici, tedy “(X)” a “(Y)”, které na rozdíl od zbylého materiálu trochu zvolní v agresi a nabídnou fantastické ozvláštnění v okolním marastu. Tím ale netvrdím, že by to okolo bylo slabší – Celeste jsou na “Animale(s)” kurevsky silní po celou hrací dobu, a i když je ta nahrávka poměrně jednolitá, nenajde se jediný moment, který by mě nebavil.
“Animale(s)” je podle mě naprosto skvělá a působivá deska, ale abyste ji viděli stejně, musíte mít pro podobnou hudbu pochopení a musí vám to sednout, jinak jste asi bez šance. Jak moc je to ale specifické, tak je to i výborné.
Druhý pohled (Atreides):
Nejrůznějších bordelů jsem už letos slyšel docela požehnaně, málokterým jsem se ale prokousával tak úporně jako posledním počinem Celeste v podobě “Animale(s)”. Náser v podobě nekompromisní směsice sludge a black metalu dával mým uším zabrat zatraceně dlouho, než jsem si jej dokázal oblíbit. Nedal mi zadarmo vůbec nic, ani jednu blbou minutu z celkových sedmdesáti. Můžu ale říct, že o to víc se mi novinka dostala pod kůži, a když budu tvrdit, že jde o jednu z nejsilnějších desek loňského roku, rozhodně lhát nebudu. Přímé vstřikování sludgového bordelu a black metalového zvuku do spalovací komory funguje na výbornou.
Hradba zvuku, kterou na vás tahle mlátička vypouští, vám v první polovině dvojalba rozčísne lebku a natrhne koule a v té druhé vás ladně zaválí do země, čímž dílo dokoná. Jsem si vědom toho, že podobně jako spousta jiného hnusu, sludge nebo dronu tahle hudba někomu neřekne vůbec nic s tím, že to je absolutní píčovina, která jede hodinu deset jedno a to samé. “Animale(s)” je zkrátka bestiální záležitostí jak zákon káže a je to tak dobře. Protože kdyby Celeste byť jen trochu polevili, ani omylem bych jim nesežral celé tohle dvojalbum i s navijákem od začátku až do konce s tím, že větší brajgl umím nadělat u sebe doma a nepotřebuji k tomu poslouchat nemastný-neslaný manuál roztáhnutý do sedmdesáti minut. Jenže tak to naštěstí není.
Popravdě ani nevím, kterou z dvanácti skladeb bych vypíchnul, ono je to poněkud obtížné vzhledem k tomu, že spojení skladba-název v případě “Animale(s)” tak docela nefunguje, jenže to je to poslední, oč tu běží. Každá píseň je sama o sobě vytržena z kontextu, z celku, který je homogenní a celistvý, přičemž každá jeho část sama o sobě nemůže ani zdaleka poskytnout to, co celé album: výplach na hranici meditace a hloubku působící závratě.
Post-hardcore, sludge, doom, ambient, metal, uhrančivá atmosféra, obrovská síla – to všechno a ještě mnohem víc jsou Neurosis. Tihle Američané bezesporu patří mezi těch nemnoho skupin, jejichž počínání lze s klidným srdcem označit jako unikátní a výjimečné. A jako takoví jsou sami o sobě vždy obrovským lákadlem, má-li dojít k jejich klubovému koncertu, ať už s jejich živou produkcí člověk v minulosti tu čest měl, nebo ne. Nicméně jak se ukázalo v případě pražského vystoupení, očekávání může být ještě vyšší, přivezou-li s sebou Neurosis tak lákavý support, jakým jsou Terra Tenebrosa. Mluvit o tom, jak moc zásadní a jak moc fenomenální jsou Neurosis, by asi bylo nošením dříví do lesa, avšak co se týče Terra Tenebrosa… já osobně tyhle Švédy považuji za jednu z nejzajímavějších formací avantgardního black metalu posledních let a obě jejich desky – tedy “The Tunnels” i “The Purging” – chovám v obrovské oblibě, jelikož i jejich muzika je svým způsobem hodně ojedinělá a ne úplně tradiční, navíc taktéž velmi působivá, což jsou přesně věci, které já osobně v hudbě vyhledávám. Tím pádem pro mě osobně – a věřím, že jsem zcela jistě nebyl sám – nebyla Terra Tenebrosa pouhopouhým supportem na ozdobu, ale další důvod, proč své kroky 1. července nasměrovat do pražské Lucerny. Pojďme na to…
Lucerna Music Bar rozhodně zdaleka není ten nejmenší klub, ale jako místo konání byl zvolen naprosto střízlivě. V dnešní době přesycené koncerty, obzvláště v přežrané Praze, si člověk návštěvností jistý být ani u zdánlivé sázky na jistotu, avšak Neurosis prostor dokázat naplnili, což bylo člověku jasné hned při příchodu přesně na osmou hodinu, na níž plakáty hlásaly začátek akce, kdy se řada u vchodu táhla až ven do ulice. Zaplněno tedy bylo naprosto důstojně a soudě dle reakcí publika v pozdější fázi večera, kdy už na pódiu stáli a hráli Neurosis, všichni z přítomných si byli vědomi, na co a proč jdou.
Jako první ovšem nastoupila samozřejmě Terra Tenebrosa – čtyři bezejmenní zahalení instrumentalisté vypadali spíše jako mumie, pouze zpěvák The Cuckoo měl na sobě svou typickou masku. Přesto se ani náznakem nejednalo o nějaké laciné divadlo, protože show Terra Tenebrosa – dá-li se to tak tedy vůbec nazvat – byla veskrze minimalistická, v podstatě postavena pouze na několika úsporných gestech vokalisty. Členem, který na sebe strhával největší pozornost, byl paradoxně bubeník, jenž se hraní zhostil s obdivuhodnou vervou a podle všeho si dal onoho večera za cíl svůj nástroj roztřískat na kousky, což se mu sice nakonec nepovedlo, ale daleko od toho nebyl. Zbytek dojmu z pódiové prezentace pak dodělaly husté proudy mlhy a někdy až epileptická světla, jenže dojem, který zanechával v mlze zahalený obrys masky The Cuckoo oproti šíleně blikajícímu světlu, byl natolik uhrančivý, že to kapele stačilo na to, aby mohla uhranout. Zatímco u většiny skupin, které na pódiu nosí masky, to spíše odvádí pozornost od samotné hudby (a někdy je ta hudební produkce natolik slabá, že to může být vlastně i záměr – nějaké příklady zná jistě každý z nás), u Terra Tenebrosa naopak ona anonymita skrytá pod beztvarými tvářemi dávala plně vyniknout samotné hudbě.
Jestli jsem se něčeho ohledně vystoupení Terra Tenebrosa obával, pak to byl zvuk, protože hudba téhle skupiny je zejména v těch rychlých momentech poměrně chaotická a díky nepovedenému soundu by se snadno mohla slít v nicneříkající hlukovou kouli. To se naštěstí nestalo a snad až na mírně zatopený vokál, což však mohlo být dost dobře dáno i mojí pozicí, nebylo zvuku co vytýkat, tudíž Švédům nestálo nic v cestě k tomu, aby předvedli excelentní koncert, v němž některé skladby naprosto zabíjely, obzvláště “Black Pearl in a Crystalline Shell” byla v živém podání neskutečná. Jedinou chybou vystoupení Terra Tenebrosa tak bylo pouze půl hodinové trvání – takových 20 minut navrch bych s radostí snesl, zvlášť když vystupovaly jen dvě skupiny. Nedá se však nic dělat, na řadu přicházej mocní Neurosis…
Neurosis na svých koncertech po dlouhé roky využívali projekci, ale to se v nedávné době změnilo, protože – snad ve snaze ohlodat svá vystoupení až na dřeň – od ní kapela upustila. Prezentace Neurosis byla v porovnání Terra Tenebrosa diametrálně odlišná – přestože ani o Švédech se v žádném případě nedalo tvrdit, že by předváděli divadélko, s porovnání s Neurosis to mohlo na první pohled působit jako velká show. Američané však nepotřebovali, žádné plachty, žádnou projekci, rekvizity, dokonce v podstatě ani světla, protože v mnoha momentech vystoupení bylo v sále plně rozsvíceno, jednoduše nic – jen kapela a její hudba. Jestli to stačilo, ptáte se? Naprosto bohatě a ještě víc.
Jak Neurosis ukázali, jejich těžkotonážní muzika nemá sebemenší potřebu se za cokoliv schovávat, aby byl zážitek z koncertu nesmírně působivý. A přitom recept byl zdánlivě jednoduchý – ačkoliv pro jeho zdánlivou jednoduchost jej málokdo dokáže na koncertech aplikovat a takřka nikdo to nedokáže v takové míře jako Neurosis. Stačilo jim jen hrát, nic víc, ale ani nic míň. Jenže když se nástrojů chopí skupina jako Neurosis, je to naprosto jiná liga, než když to zkusí kdokoliv jiný. Neuvěřitelné nasazení, absolutní oddanost své hudbě, na všech pěti členech bylo vidět, jak každý jeden tón, každý riff, každý úder bicích prožívají s maximální vervou, jak byl každý pohyb procítěný. To je něco, co se vidí málokdy, v takové míře snad nikde jinde. Opravdu nemám ve zvyku se uchylovat podobným na první pohled klišovitým přirovnáním, ale u Neurosis prostě nejde říct jiného, než že z každé vteřiny jejich vystoupení bylo cítit, jak svou hudbou žijí a dýchají. To je něco, co vám v rozhovorech bude tvrdit každá druhá kapela, ale téměř u nikoho tomu tak opravdu je… Neurosis o tom nekecají, protože to nemají zapotřebí, za Neurosis dostatečně výmluvně hovoří jejich koncerty a jejich výkon v naprosto maximálním nasazení. Mnoho kompozic skupiny postupně narůstá a graduje až do ohlušujících závěrů – a právě v nich se ono nasazení ukazovalo nejzřetelněji, jelikož odevzdanější výkon už asi předvést nešlo. A také po každém takovém závěru byli Neurosis odměněni hromovým potleskem. Jak je ovšem u těchto Američanů zvykem, nedocházelo k žádné komunikaci mezi jednotlivými skladbami, žádné vítání fanoušků nebo laciné děkovačky – sugestivní výkon byl totiž nejenže dostatečným, ale i mnohem větším poděkováním všem, kteří cestu na jejich vystoupení vážili.
Setlist Neurosis:
01. My Heart for Deliverance
02. At the End of the Road
03. Times of Grace
04. Distill (Watching the Swarm)
05. At the Well
06. The Tide
07. We All Rage in Gold
08. Bleeding the Pigs
09. Locust Star
Fantastický, až v podstatě křišťálový byl rovněž zvuk. I díky tomu hudba Neurosis – sama o sobě už dost uhrančivá – naplno vynikla, ať už v meditativnějších pasážích, nebo v těch agresivnějších. Každé hrábnutí do strun působilo na 100 %, každý riff neskutečně drtil – a tak těžké riffy jako Neurosis neumí snad nikdo jiný na světě. Avšak i přesto, že je hudba skupiny i přes svou zatěžkanost až introvertní záležitostí, živě fungovala fantasticky v případě jakékoliv skladby, kterou Neurosis předvedli. Nicméně i tak bych si dovolil – aniž bych chtěl jakkoliv snižovat dojem z ostatních písní – vyzdvihnout uhrančivou “Bleeding the Pigs”, jež zněla živě jak z jiného světa, drtivou “Distill (Watching the Swarm)” a nakonec “At the Well”, jejíž mocný závěr byl neskutečně zničující.
Večer nabídl dva diametrálně odlišné koncerty, které však byly v obou případech obrovsky intenzivní a fungovaly spolu víc, než by se mohlo zdát. Ať už šlo ale o hypnotické Terra Tenebrosa nebo syrový nářez od Neurosis, pokaždé to byl dostatečně silný zážitek na to, abych neměl sebemenší problém s tím prohlásit to za excelentní večer. I když je to asi to největší klišé, jaké lze v závěru reportu napsat, zde nelze jinak – kdo chtěl jet a nejel, může jenom litovat.
Na úplný závěr ještě poznámky o samotném průběhu. Velmi si cením toho, že u vstupu visela nepřehlédnutelná cedule, že se jedná nekuřácký koncert a že tomu tak opravdu bylo, a upřímně by se mi velmi líbilo, kdyby to tak bylo všude. Jistě se najdou lidé, hlavně asi ti, kteří jsou kuřáci, co se mnou nebudou souhlasit, ale třeba mně osobně to moc radost nedělá a zejména v malých klubech je pak vždycky nedýchatelno, takže mi situace na koncertě Neurosis maximálně vyhovovala. Další zajímavou věcí (v tom dobrém slova smyslu) bylo všude rozvěšené přání kapely, aby se fotografové necpali dopředu a nechali první řadu fanouškům – i z toho je poznat, že ačkoliv Neurosis během samotného vystoupení nijak nekomunikují, svých příznivců si váží.
Druhý pohled (Atreides):
Když jsem se domáknul, že v Praze mají hrát Neurosis, říkal jsem si, že nejde nejít a nepochybně půjde o ultimátní zážitek. Když ale oznámili i support v podobě Terra Tenebrosa (ačkoliv mluvit o supportu je v tomto případě maličko zcestné), říkal jsem si, že z toho bude koncert roku. A pokud vystoupení tohoto dua už nic nepřekoná, nejspíš tomu tak i zůstane. Vystoupení Černé země se obešlo bez jakýchkoliv velkolepých efektů, jejich minimalistická produkce byla velkolepá sama o sobě. Střídmost vystupování byla ve spojení s našlápnutým avantgardně-industriálním black metalem a minimalistickým, mírně obskurním divadlem, dokonalým kombem. Sic bylo vystoupení poměrně krátké, o to bylo intenzivnější, k čemuž kapela přispěla tím, že vybrala jen ty nejenergičtější kousky z obou alb, a obzvláště závěrečná titulka poslední desky “The Purging” byla pekelnost neskutečná. Pohlcující a neopakovatelné.
Pokud jsem napsal, že black metal v podání Terra Tenebrosa byl pohlcující, pak sám nevím, jakými superlativy bych měl vyzdvihnout vystoupení amerických Neurosis. Jejich set vám ale přiblížím z trochu jiného konce: byl našlapaný, nařvaný, kulervoucí, a to vše přinejmenším ve třetí mocnině, ale byl také civilní, svým způsobem neskutečně skromný, přestože vás kombinace sludge a doomu bez okolků zašlapala hluboko do země, aniž by ji to jakkoliv trápilo. Oproti předchozímu vystoupení hráli Neurosis o poznání déle, zhruba hodinu a půl, a nakonec toho bylo tak akorát. Nevím, jestli bych snesl přídavek, ale nejspíš bych protestoval, kdyby byl set o nějaký ten song, dva kratší. Neurosis z vás prostě dokáží vysát veškerou energii do posledního kouska a k tomu vyhmátnout ten pravý moment, ve kterém vás pak o samotě zanechají v euforicky-neurotických stavech někde na nejzažší periferii vaší mysli. Stejně jako Terra Tenebrosa se i Neurosis obešli zcela beze slov, jediným kontaktem s publikem byla mimika, gesta a neskutečné hudební nasazení, které bylo po právu opláceno bouřlivým aplausem. Nakonec bych chtěl vyzdvihnout i organizaci vystoupení, ačkoliv se nástroje měnily mnohokrát, ke zbytečným prostojům nedocházelo a dramaturgii setu hodnotím na výbornou. Kolem a kolem dokola, těžko vybrat zlatý hřeb večera, protože jím byl celý koncert obou kapel, bez výjimky. Na tenhle zážitek budu ještě setsakra dlouho vzpomínat.
Země: Velká Británie Žánr: metalcore / post-hardcore Datum vydání: 1.4.2013 Label: RCA Records / Epitaph Records
Tracklist:
01. Can You Feel My Heart
02. The House of Wolves
03. Empire (Let Them Sing)
04. Sleepwalking
05. Go to Hell, for Heavens Sake
06. Shadow Moses
07. And the Snakes Start to Sing
08. Seen It All Before
09. Antivist
10. Crooked Young
11. Hospital for Souls
Britští mladící Bring Me the Horizon, kteří si celkem rychle dokázali vytvořit početnou skupinu svých příznivců, mě na svých dosavadních třech studiových albech nepřesvědčili o svých kvalitách, protože upřímně řečeno, nestály za nic. Průměrný deathcore se screamovým vokálem není nic, po čem bych ve svých myšlenkách tajně toužil. Ať se na tuhle kapelu budu dívat z jakéhokoli úhlu pohledu, nikdy se nezbavím dojmu, že se vynořili ve správnou chvíli a prostě se svezli na módní vlně s těmi vlivnějšími a lepšími, což ostatně platí pro zástupy dalších, takže v tomto ohledu nejsou ničím výjimečným. Nicméně, pětice ze Sheffieldu si pro mě nachystala celkem milé překvapení, protože “Sempiternal” se nejenom tváří jako nejvyzrálejší počin kapely, ale především jím opravdu je.
Pro mne vůbec první a bez jakýchkoli utrpení poslouchatelné album kapely se od svých předchůdců liší. Skladatelské postupy se možná zas tak výrazně nezměnily, ovšem jako celek zní album dost melodicky, což není vůbec na škodu při zvážení faktu, že prim stále hrají hutné kytary, kterým se ale pěkně rozostřily hrany a nejednou se ani tak neriffuje, ale Lee Malia, který zůstal na pozici kytaristy osamocen, staví post-hardcorové hradby, přes které jen tak něco nepronikne. Kytary splývají v jeden celek s rytmikou, jež umí být rockově přesná a občas se samozřejmě utrhne z řetězů k nějakým těm brejkům a zběsilým pasážím, které k této kapele patří. Vůbec poprvé se kapela ve studiu prezentuje s plnohodnotným klávesistou v sestavě, čímž sice nedostala do vínku epičnost a výpravnost, ale spousta ze skladeb se díky podbarvení Jordana Fishe posunuly do trošku jiných sfér, přičemž nejlepším důkazem by mohla být úvodní “Can You Feel My Heart”, která sice působí jako plnohodnotná skladba, ale mně přijde spíš jako sofistikovanější intro, protože teprve s “The House of Wolves” přichází Bring Me the Horizon neurvalí a agresivní, tedy přesně takoví, jak je všichni znají. Nutno dodat, že ti zmínění “všichni” by se měli připravit na skutečnost, že Britové jsou na “Sempiternal” poněkud jiní. Pro někoho horší, pro někoho lepší, ale určitě jiní.
Víte, jak mi celé album zní? Jako by se začali brát vážně a ten svůj doposud prvoplánový nářez bez výraznějšího momentu překvapení prohnali strojkem, který z toho najednou udělal příjemnou desku, která neurazí. Už při pohledu na obal, který se od předchozích nevkusných krávovin liší na míle daleko, to vypadá, že se tady něco děje. Skladbám najednou nechybí takové to nepopsatelné “něco”, které dokáže oddělit zrno od plev. Jsou agresivní, jsou melodické a přesto tak nějak dohromady semknuté, takže se jen bezhlavě nestřídají tvrdé riffy s melodickými nápěvy ve stylu Trivium a jim podobných. Abych tady ale jen uměle nežvanil a nevytvářel dojem, že se z Bring Me the Horizon stala inteligentní sebranka s promyšlenou tvorbou, tak zůstaňme jednou nohou na zemi s vědomím, že se stále nejedná o nic omračujícího, ovšem výsledek ve mně budí po mnoha posleších veskrze pozitivní dojmy. Nejpříjemnějšími se pro mne staly momenty zastoupené melodičtějšími písněmi, kde k těm nejzdařilejším patří “Sleepwalking” či “Go to Hell, for Heavens Sake”. Ani jedna z nich není taková ta klasická vypalovačka, nicméně nesklouzávají do vod unylého cajdáku, jenž vůbec nešlape, jako se to (ne)povedlo s “And the Snakes Start to Sing”, v níž míra nevkusu překročila hranici únosnosti a je to vlastně jediná skladba, která mi lezla vyloženě na nervy. Naštěstí má člověk dost času spravit si chuť houpavou “Shadow Moses”, jejíž ústřední riff parafrázuje postupy Fear Factory, aby se v refrénu sklouzlo do melodického nápěvu se sborovými vokály, na nichž je postavena ještě úderná “Antivist”. Množství různých efektů, klávesových ploch a zvuků otevřelo kapele nové pole působnosti a já jsem po poslechu “Sempiternal” nabyl dojmu, že toho využili naplno.
Takhle povedené album jsem opravdu nečekal. Fanoušci kapely možná nebudou sdílet mé nadšení ze směřování, kterým se Bring Me the Horizon vydali, ale řekl bych, že vývoj, který kapela za poslední tři roky prodělala, by neměl způsobit nějak výraznou vlnu nevole, protože hlavní je kvalita a ta novince nechybí. Pro mě se díky tomuto albu stala parta kolem křiklouna Olivera Sykese nadějí, ke které se už nemusím otáčet zády zhnusen z toho, co to zase nahrála za zhovadilost, ale upřímně jsem zvědavý na blízkou budoucnost, která teprve ukáže, jak to myslí vážně a zda se nejedná o obyčejnou náhodu, což by byla docela škoda. Nejlepší album kapely, to bez pochyby.
Další názory:
Víceméně musím jen souhlasit s kolegou. Opravdu je mi sympatický směr, jakým se Bring Me the Horizon aktuálně ubírají – zvlášť ve světle faktu, že ve svých začátcích produkovali naprosto nudný trendový metalcore, s nímž se jen svezli na tehdy módní vlně. Možná si uvědomili, že to, co fungovalo před pěti nebo šesti lety, tedy že cokoliv jen trochu metalcorového slavilo enormní úspěch, už dnes nefunguje, tudíž by se nad svou tvorbou měli zamyslet, jestli chtějí kapelu udržet; možná se jenom vyvinuli, nicméně ať je jakákoliv možnost správná, rozhodně je to dobře, že se Bring Me the Horizon takto proměnili – ani ne tak stylově, jako spíš pojetím a přístupem. Už na předcházejícím “There Is a Hell, Believe Me I’ve Seen It. There Is a Heaven, Let’s Keep It a Secret.” byla v jistých momentech cítit snaha se někam pohnout, ale až “Sempiternal” tuto snahu dotahuje k nějakému znatelnému výsledku, díky čemuž jednoznačně dávám kolegovi za pravdu v tom, že jde o doposud nejpovedenější počin Bring Me the Horizon. Skupině určitě pomohly klávesy, které sice nehrajou nějakou úplně zásadní roli, muziku však ve spodních vrstvách zajímavě podbarvují, ale i čistě po skladatelské stránce měla kapela silnější chvilku a dobré nápady. Za mě palec nahoru. H.
Tracklist:
01. The One
02. I: The Weapon
03. Vicarious Redemption
04. The Sweep
05. Synchronicity
06. Mute Departure
07. Disharmonia
08. In Awe Of
09. Passing Through
Je tomu již devět let, kdy si švédský septet Cult of Luna doslova podmanil metalový svět. Album “Salvation” z roku 2004 přineslo geniální mix post-rockové emoční zasněnosti a tvrdě metalových pasáží, které dohromady vytvořily jedno z předních děl žánru, u kterých bych neváhal a bez mrknutí oka jej zařadil mezi nejzásadnější alba chytrého metalu uplynulé dekády. Z tohoto úspěchu se samozřejmě nedá těžit věčně, takže i když už další počiny nebyly tak překvapivé a jejich dopad nebyl natolik zásadní, pořád jsem z posledních dvou alb cítil jistou snahu o vývoj hudebního výraziva, který si tato početná parta vytvořila. To, že další alba stála ve stínu svého slavnějšího předchůdce, není nikterak překvapivé, takže o to víc jsem se na nové album těšil a byl jsem zvědavý, zda z tohoto stínu dokáží vystoupit. Na novinku “Vertikal” se čekalo na poměry této party docela dlouho. Pět let je doposud nejdelší pauza v historii kapely, takže jsem očekával, že se to někde podepíše a kvalitativně se vrátíme o oněch devět let zpět.
Ač se tak neděje a “Salvation” zůstává i nadále jako nepřekonaný opus, tak předchozí počiny “Somewhere Along the Highway” a “Eternal Kingdom”, ze kterých minimálně druhé jmenované považuji za slabší, strčí novinka hravě do kapsy. Přestože obsahuje všechny dříve slyšené a za klasicky považovatelné postupy, je na “Vertikal” patrný posun směrem od post-rockových pasáží, které doposud tvořily neodlučitelnou součást předchozích alb. Ty byly nahrazeny spíše ambientními plochami a náladami, které mají něco do sebe a na novinku byly zakomponovány s takovou grácií, jako by to byla dlouholetá praxe. Jak už je u Cult of Luna zvykem, nikam se nespěchá a i v ostřejších výjezdech se pohybujeme v tempu pozvolném. Nezasvěcenému posluchači by se mohlo na první poslech zdát, že album tak nějak neplyne a i přes změny nálad frčí na stejném rychlostním stupni, čímž může působit relativně utahaně a nezáživně. S tímto názorem jsem se už párkrát setkal a tady musím rozhodně oponovat, protože propracovanost kompozic (alespoň mé maličkosti) dává zapomenout na čas a celých 70 minut jsem si i po vícero posleších dokázal “Vertikal” s chutí užívat.
Nepopsatelné intro “The One” není potřeba řešit, takže to, na co posluchač čeká, přichází až s nadcházející “I: The Weapon”. Žádné postupné stavění nálad a příprava pro velké finále se nekoná, ale začne se pěkně hardcorově zostra. Samozřejmě dojde i na jemnější pasáže, které odlehčí atmosféru, ale jejich opakováním a zapojením kláves dostává “I: The Weapon” až industriální háv, který kapele nezvykle sluší, a vůbec bych se nebál nechat tento vliv vplynout do jejich tvorby na příštím albu větší prostor. Při pohledu na tracklist zaujme “Vicarious Redemption” s téměř dvaceti minutovou stopáží. Zařazení takové skladby na počátek alba je docela ambiciózní kousek, zvláště při jejím minimalistickém pojetí, protože pokud jsem mluvil o ambientních náladách, tak úvodních deset minut z této kompozice je nádhernou ukázkou, že i tato poloha není Cult of Luna úplně cizí. Způsob, jakým si dokázali s jednoduchým motivem vyhrát a roztáhnout jej na plochu regulérní post-metalové skladby, je chvályhodný a výsledkem je velice podmanivá atmosférická skladba se strojově chladným závěrem. Jsem toho názoru, že “Vicarious Redemption” by se daleko víc vyjímala v samotném závěru “Vertikal”, hlavně díky postupné gradaci by to bylo skvělé zakončení za celou deskou, ovšem kapela to dramaturgicky viděla jinak, takže nezbývá, než se s tím smířit.
I když jsem to zpočátku netušil (a kdyby mi to neporadila Wikipedia, tak bych si toho ani nevšiml), tak “Vertikal” je albem koncepčním, které čerpá inspiraci z prastarého filmu “Metropolis” z roku 1927. Film jsem bohužel neviděl, ale vzhledem k tomu, že se údajně jedná o futuristické sci-fi, tak některé momenty dostaly najednou větší smysl a chladná atmosféra, která některými pasážemi prostupuje víc než kdy v minulosti, získaly své opodstatnění. Nejdál v tomto ohledu zachází dvojice skladeb “Synchronicity” a “Mute Departure”, z nichž druhá jmenovaná mi díky své nervní atmosféře připadá skoro jako soudtrack ke klaustrofobii. Jeden z největších vrcholů celého “Vertikal” se nenápadně ukrývá v podobě melancholické “In Awe Of”, na které mne zaujala přesná rytmika ve spojení s post-rockovou zvonivou kytarou.
Netvrdím, že jsem úplně v šoku z faktu, že Cult of Luna natočili takhle povedenou desku, protože to, že umí, je známá věc, ale “Vertikal” mě dost příjemně překvapilo. Přechod k ambientnějším plochám potěšil a kapela se v této kůži cítí velice jistě. I přes početnou sestavu jsou skladby sestaveny minimalisticky a přehledně při zachování jisté dávky komplexnosti. Jedná se o těžko popsatelný mix, který je zapotřebí slyšet na vlastní uši. Novinka je do budoucna docela výzvou, protože překonat ji nebude vůbec snadné a vzhledem k tomu, že se kapela v této pozici neocitá poprvé, tak by se pro příště mohla poučit a nepřispěchat s dalšími alby hned v zápětí, jako tomu bylo po “Salvation”, protože “Vertikal” je důkazem, že dlouhá pauze těmto Švédům jenom pomohla. V letošním roce je novinka z pera Cult of Luna zatím tím nejsilnějším albem, které jsem slyšel a díky němuž to styloví souputníci nebudou mít zas tak snadné.
Další názory:
Popravdě, od Cult of Luna bych fakt nějaké zklamání nečekal. Při zachování tradičních poznávacích znaků své tvorby se neustále posouvají dál. Od hardcorem načichlých ploch z dob debutu se dávno přesunuli na kolbiště výpravných suit s minimalistickými motivy, které však svou silou smetávají vše živé z povrchu. Na desce “Vertikal” posílil vliv instrumentálních pasáží, evokujících explozivnější post-rockové záležitosti, čili žádné sladké melodie. Přidala se taky koketérie s industriálem, která umocňuje apokalyptickou atmosféru. Deska byla údajně inspirována filmem “Metropolis”, nicméně si to umím představit jako soundtrack k jakékoliv formě apokalypsy. Nejlíp té pomalé, té, které se lidstvo oddává od nepaměti. Není třeba vyjmenovávat jednotlivé skladby, tohle album je mohutný hudební příběh, který se musí poslouchat od začátku do konce. Stick
