Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”.
D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, nýbrž převážně značně sympatický řev mírně připomínající nejlepší léta Alexi Laiha v Children of Bodom. Ostatně spojitostí s touto velice populární kapelou je zde dost i po hudební stránce. D.A.M. však mají o něco blíže k žánru zmíněnému na počátku předchozího odstavce.
Šestice skladeb se tak nese v duchu rychlého riffování, výrazných kláves, jejich častých sól, a ještě častějších sól kytarových. Ačkoli právě ta jsou vždy zlatým hřebem každé skladby, co se děje mezi nimi také není zcela zanedbatelné. Ostré vokály fungují dost dobře, klávesy vytvářejí sice velice slabou, ovšem alespoň nějakou atmosféru, a zmíněné riffování kapele také nejde vůbec špatně. Problémy nastanou, když se pokusíte najít jakékoli odlišnosti v šestici písní. V zásadě je zde klasický neduh podobných alb, kapela jede to samé stále dokola. Kdyby “Phantasmagoria” nebylo jen EP, asi bych chtěl slyšet víc nových nápadů. Jeho hrací doba dlouhá necelou půlhodinu je ostatně i tak hraniční a v blízkosti závěru by to už chtělo nějaké to ozvláštnění. I kvůli tomu tak D.A.M. skórují jen lehce nad průměr.
Země: Itálie Žánr: power / folk metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: AFM Records
Tracklist:
01. The Manifesto
02. King of the Elves
03. Elvenlegions
04. The Druid Ritual of Oak
05. Moonbeam Stone Circle
06. The Solitaire
07. Towards the Shores
08. Pagan Revolution
09. Grandier’s Funeral Pyre
10. Twiligth of Magic
11. Black Roses of the Wicked One
12. Witches Gather
Elvenking jsou pro mě kapelou, o kterou jsem tu a tam zakopl na metalových fórech jednak prostřednictvím videoklipů, jednak díky nadávání na snižující se laťku posledních počinů. Jak si však stojí tvorba Elvenking, to vpravdě netuším, neboť většinou jsem měl sám dost nové hudby k poslechu, a když už jsem hledal odpočinkový power metal, raději jsem sáhnul po Dragonland nebo Powerwolf. Nový počin italských fantasáků jsem tak pojmul jako první výraznější seznámení s kapelou a v případě úspěchu i pozvánku do zbytku diskografie.
“The Pagan Manifesto” mi však hned na úvod způsobilo mírný zásek srdce při pohledu na tracklist. Vážně si věří kapela natolik, aby dokázala nahrát power metalovou desku, co má přes hodinu, natož aby hned druhý song měl bez dvou minut rovnou čtvrthodinu? Osobně si stojím za tím, že hodinovou a delší desku zvládne málokdo a zejména delší kompozice jako takové jsou v (power) metalovém žánru docela oříšek. Bohužel to musím konstatovat i o Elvenking, protože třináctiminutový opus “King of the Elves”, který se u střízlivějších kapel mnohdy rovná třetině alba, působí ve vyváženosti alba slušný bordel.
Song sám o sobě je dost rozvláčný a v porovnání s následujícími skladbami poměrně nenápaditý. Obsahuje sice pár zvratů, ale díky nim “King of the Elves” na mě nepůsobí jako celek, ale spíše jako pár nesourodých částí pospojovaných nezáživnými, rádoby folkovými vyhrávkami. Ostatní skladby pak po takové masáži nutně působí jako svěží vánek a album s nimi konečně začíná chytat dech. “The Pagan Manifesto” se naštěstí po většinu své hrací plochy nesnaží působit kdovíjak vážně, takže pokud rozjezd alba byl výpravná nuda, se třetí “Elvenlegions”, která vyšla již dříve jako singl, začíná melodická jízda. Tu končí až velmi klidná, folková “Towards the Shores”, která v zásadě není špatná, ale klidně by mohla být o polovinu kratší. Druhá část alba se pak nese v duchu šlapavějších, rytmičtějších skladeb, což ale neznamená, že by v zásadě byla nějak horší.
Slušných momentů se najde v průřezu alba docela dost, nicméně je škoda, že to jsou z převážné většiny jen refrény a s nimi spojené nosné melodie, ve kterých tkví síla dobré poloviny skladeb. Nápaditý riff nebo jinou instrumentální krasotinu aby člověk pohledal. V tomto ohledu mi jako docela dobrá přijde čtvrtá “The Druid Ritual of Oak”, “Grandier’s Funeral Pyre” a závěrečná “Witches Gather”, většina alba je ale po instrumentální stránce nevýrazný power metal. Pokud však v něčem vidím opravdu výrazný problém, je to postupná ztráta pozornosti, která díky nemastnému, neslanému začátku začíná přicházet poměrně záhy. Právě čistě folkový předěl “Towards the Shores” v tomto ohledu působí jako uspavač hadů, sebevíc je skladba jako taková příjemná na poslech. Druhá půlka už prostě nedokáže zdaleka upoutat moji pozornost tolik, co ta první a v podstatě končí s parádní “Grandier’s Funeral Pyre” a od desáté skladby dál spíše pomalu skomírá.
Je to docela škoda, protože třeba závěrečná devítiminutovka “Witches Gather” je rozhodně jednou z nejpovedenějších skladeb na albu (možná nejlepší vůbec) i při své délce výrazně převyšuje “King of the Elves”. Skvělý nástup, chytlavá střední část plynule přecházející ve středověké melodie se silnými sbory v pozadí. Jemná folková mezihra a parádní závěr. V kontextu celé desky ale spíše působí jako poslední (sic velmi povedený) výkřik do tmy a její silný potenciál je zabit dost nešťastným umístěním na chvostu.
Osobně jsem čekal, že Elvenking začlení do hudby více folkových melodií a nástrojů, když už se škatulkují kamsi k folk/power metalu. V melodiích se sice dost často objevují housle, mnohem častěji mi ale melodie připomínají spíš klasickou hudbu, než že by měla mnoho společného s folkem (čest výjimkám). Je to spíše formální výtka plynoucí z mírného překvapení, hádám ale, že to je způsobeno neznalostí předchozí tvorby. Kolem a kolem je “The Pagan Manifesto” dost rozporuplné album. Na jedné straně obsahuje řadu dobrých refrénů a melodií, dokonce i pár opravdu silných a zapamatovatelných momentů. Totéž se dá říci o skladbách. Na druhé straně je album podle mého názoru až příliš postaveno právě jen na silných melodiích a refrénech, což mi přijde poněkud málo. Produkce je na vysoké úrovni a jasné, čitelné nástroje (palec nahoru za výraznou baskytaru) album posunuje o úroveň výše, nicméně zejména úvod alba a absence výraznějších riffů a práce kytar obecně v mých očích nutně posouvá hodnocení směrem dolů.
Přehnaná stopáž je taky jen ke škodě a rádoby výpravný opus “King of the Elves” by se dal s naprostým přehledem vypustit ve prospěch zbytku alba. Silné skladby by posluchače nakoply od samého počátku a nikoliv až poté, co je čtvrthodiny uspáván rozplizlou nudou. Že by navíc vynikl povedený závěr alba, snad ani nemusím zmiňovat. “The Pagan Manifesto” je tak díky všem svým neduhům vlastně jen lehce nadprůměrné album, jehož ambice mohly při nějaké čtyřicetiminutové stopáži mířit mnohem výše.
Někdy po začátku nového tisíciletí se (s největší pravděpodobností především díky mocnému nástupu Nightwish) na metalové scéně rozmohl obrovský trend symfonických a gotických (gotických samozřejmě v uvozovkách) kapel, v jejichž čele vždy a bez výjimky stojí nějaká hezky vypadající slečinka, k jejíž povinné výbavě patří vyjma rádoby operního vokálu také nějaké ty sexy hadříky, ideálně pořádně upnutý korzet. Korzety jsou totiž přece nejlepší…
Problém je, že drtivá většina těchto skupin je mezi vzájemně rozeznatelná jen podle toho, jestli je ona zpěvačka bruneta, blondýna nebo zrzka (ti zbylí vocasi tam jsou jen na ozdobu a většinou moc nikoho nezajímají). Hudebně (občas se na to docela zapomíná, ale hudba by u hudební kapely fakt měla být to hlavní) je to ovšem všechno na jedno brdo a žádný velký rozdíl v tom až na pár výjimečných případů není. A přesně do téhle sorty naprosto a totálně zaměnitelných symphonic metalových formací patří rovněž Diabulus in Musica ze Španělska.
Aktuální počin “Argia” je už jejich třetí dlouhohrající nahrávkou, vydání jim zajistila relativně velká firma (což ostatně platilo i u minulých alb)… člověk by klidně mohl být tak naivní, že by očekával nějakou kvalitu a vlastní ksicht, ale bohužel. Diabulus in Musica hrají gothic metalové klišé jako čuně, je to nezáživná vyumělkovaná nuda, jež zní úplně stejně jako těch dalších sto podobných desek, které jste už slyšeli v minulosti. Nesmí chybět neškodné a nenápadité kytary, bombastické klávesy, zpěvačka vytažená nade všechno ostatní… co dál? Jo, dál vlastně ještě nesmí chybět pořádně procítěná balada a taky hodinová délka, protože jak to netrvá hodinu, tak to přece není pořádně epické!
Psát úvody do recenzí italských power/prog metalových kapel je už takové klišé, jako je většinou ta hudba samotná, že se tentokrát vyhnu širšímu omílání toho, jak je tato scéna uzavřená a jak se pomalu stává jednou z generických metalových odnoží své doby, protože drtivá většina kapel z apeninského poloostrova kuchtí dle receptů ze stejné kuchařky, čili je skoro nemožné přijít s něčím novým a neotřelým. Nicméně i tak jedním dechem dodávám (aby to zase neznělo tak, že všechno, co z Itálie vzejde, je pro mě už předem sračka), že i ten řemeslný standard se dá občas dělat s takovým zaujetím a hlavně velmi přirozeným způsobem, že je člověk dané kapele ochotný odpustit i tu slabou originalitu, čehož důkazem je pro mne Noveria se svým albem “Risen”.
Kdo to vlastně Noveria je, ptáte se? Jedni z mnoha. No vážně. Prostě další neznámá parta, která se vydala na zteč metalových pozic, a přestože je “Risen” jejím debutovým albem, tak nečekejte žádné amatéry, protože členové kapely mají za sebou účinkování v celé řadě italských part, jejichž jména jsou mi opět neznámá, ovšem jistí DGM, v nichž drtí basu a hraje na klávesy Andrea Arcangeli a Emanuele Casali (oba samozřejmě členové Noveria), údajně zas tak neznámí nejsou, takže je možné, že to je způsobené pouze mou hlubší neznalostí scény. Snažím se tím říct, že album je po technické a hráčské stránce jako naleštěný klenot a chvilku jsem měl podezření, že vzniklo ve Švédsku, protože kytary jsou nazvučené jako u severské melo-deathové party. Samozřejmě, že ne po celou dobu, protože ten power/prog metal à la Symphony X zde je, ale v opravdu přitvrzených chvílích tam ten zvuk slyšet je (začátek úvodní palby “Risen” zní skoro jako Arch Enemy).
Doposud jsem o Noveria mluvil jako o power/prog metalové partě, což na tuto pětici docela pasuje, to zase ne že ne, ale pro úplnost je třeba zmínit, že řada skladeb má v sobě skrytu až thrash metalovou dynamičnost, což je práce drtivých riffů kytaristy Francesca Matteie, a na druhou stranu jsou často slyšet takové ty italské neoklasické klávesy. Ty zase nedovolí smýšlet o kapele jako o něčem jó tvrdším, i když se v některých kusech dočkáme i doprovodného growlingu jako třeba ve “Waste”. Některé prostory kytarových sól navíc tu a tam vyplní klávesové umění už zmíněného Casaliho, takže dojde i na klasické kytaro-klávesové souboje, což je případ klipové “Downfall”, která je mimochodem jednou z nejlepších písní na albu a blýskne se v ní ještě zpěvák Frank Corigliano, jehož přirozený, přesto však vypjatý a melodický vokál v jednom, má slušnou sílu a dost dobře se poslouchá.
Snad jedinou výtkou, již k “Risen” mám, je, že jednotlivé písně znějí jako celek až příliš uniformě. V drtivé většině (s výjimkou “Fallen from Grace”) se totiž jede v jednom rychlejším tempu, díky němuž album dost slušně šlape, ale na druhou stranu jako by Noveria upozorňovala všechny posluchače, kteří mají rádi kontrasty, že tady se jich nedočkají. Ve prospěch “Risen” však hovoří příjemná stopáž, kdy se všech osm regulérních skladeb pohybuje v rozmezí od čtyř do šesti minut a není tak žádný se albem prokousat i pro méně zkušeného posluchače, protože vyložené progové krkolomnosti a kompoziční postupy nejsou tak úplně na místě.
Na závěr si samozřejmě nemůžu odpustit obligátní doporučení těch nejlepších válů, jež se na “Risen” nacházejí. Při jejich výčtu nemůžu (krom už zmíněné “Downfall”) opomenout na úvodní titulku, která se rozjíždí opravdu mocně a rychle spěje k vrcholu v podobě chytlavého refrénu. Příjemným překvapením je kytarově ostrá pasáž se sekanými riffy ve třetí minutě a se sborovými vokály, jež druhé dodají punc živelnosti. Hodně podobně je na tom skvělá “Paralysis”. Ta na úvod sází na kombinaci úderného kytarového riffu a futuristických klávesových ploch. Jakmile však spustí Emanuel, jenž se v této písni nebojí ani zemitějšího vokálního projevu (neplést s doprovodným growlingem kytaristy Francesca), tak je o jednom z vrcholů alba celkem jasno. Co mě naopak příliš nebaví, je “Ashes”, z níž čpí až příliš klasické power metalové školy včetně stratovariusovských kláves v refrénu a nebýt celkem slušných slok, tak bych na její hlavu neměl snad jediné pozitivum. Ale to je jedna věc z osmi, takže to nemůže zkazit velmi dobré dojmy, jež mi z “Risen” v hlavě utkvěly.
Jak jsem od Noveria očekával jen další rutinní album plné průhledných postupů, tak jsem jej sice dostal, ale navrch k tomu špetku thrash metalové údernosti a hlavně velmi dobré kompoziční schopnosti vytáhnout i z obyčejných kytarových úderných skladeb slušný hitový potenciál, jímž oplývá každá ze skladeb “Risen”, a i díky tomu se to album velmi příjemně poslouchá. Nakonec je pro mne Noveria vítané překvapení, které mi přichystalo pohodový posluchačských zážitek, u kterého si lze stejně dobře zanotovat vzletné vokální melodie, jako zaházet hlavou do rytmu tvrdých riffů.
Země: Švédsko Žánr: power metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Night Witches
02. No Bullets Fly
03. Smoking Snakes
04. Inmate 4859
05. To Hell and Back
06. The Ballad of Bull
07. Resist and Bite
08. Soldier of 3 Armies
09. Far from the Fame
10. Hearts of Iron
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Sabaton vydávají poslední dobou nový materiál s železnou pravidelností každý sudý rok a ani letos jsme nepřišli zkrátka. “Heroes” zastává v jejich diskografii pomyslné číslo sedm a otázkou zůstává, jestli by přeci jen nebylo lepší nechávat si mezi alby o maličko větší časové rozestupy. Ne proto, že by každá další deska byla o tolik horší, to ne. Ale přeci jen jsou Sabaton kapelou, která sází na stále stejné nebo velice podobné postupy (v čele s vokálem Joakima Brodéna), a ačkoliv mám tuhle smečku moc rád, musím se přiznat, že už toho začíná být i na mě trochu moc.
Klíčovým problémem je totiž ona zmíněná koncepční repetitivnost. Frontman je bezpochyby skvělý vokalista a poslouchat jeho projev se místy rovná extatickému zážitku. Naživo dokonce ještě o trochu více než z desek. Přeci jen ne každý zpěvák dokáže svým výkonem vykouzlit příjemné mrazení v zádech. Hloupé je, že ani od “Heroes” nelze čekat nic víc než onen zajetý standard, který si Sabaton drží. Ten není špatný, ale po šesti (minimálně vokálně) veskrze podobných deskách podepřených sice výborným, ale stále stejně polohovaným vokálem, už trochu upadá do letargie a utápí se v potocích vlastního ega. Zbytek kapely hobluje jako vždy na výbornou, ale už jim také jaksi dochází dech. Ne, že by se mi zpracování nových písní vyloženě hnusilo, naopak, ale už to prostě není ono. Ona romantická atmosféra války i oslavy a idealizace jejích hrdinů už se přeci jen pomalu ohrává. Všechno, co můžete na “Heroes” zaslechnout, už v minulosti jednoduše Sabaton nějakým způsobem použili.
Technicky obecně “Heroes” neurazí a z produkčního hlediska jde o spíše lehce nadprůměrnou placku. Běžný posluchač se může těšit na plejádu všelijakých heavy a power metalových riffů a technik, které jsou dobré, ale vesměs ne moc hluboké. Nechybí dojemné vyhrávky a monstrózní refrény, na které Sabaton koneckonců sázeli vždycky. Vždyť co by jinak zpěvák dělal, kdyby na koncertech nemohl zaujatě povzbuzovat davy a teatrálně poskakovat do rytmu nosných melodií, kterých jsou právě refrény plné. Smutné je, že krom několika atmosférických pasáží si na nic jiného krom refrénů nevzpomenete. Celkem se mi líbí úvod “No Bullets Fly” a průvodní vojenská melodie “To Hell and Back”, ale to je tak všechno.
Otextování si zaslouží vlastní odstavec, protože je jako obvykle na vysoké úrovni. Jestli se totiž Sabaton mohou pochlubit něčím pro ně vyloženě typickým, jde o silné texty. Nevzpomínám si na píseň, která by podle slov byla vyloženě blbá nebo vycpávková. Každý song má svůj vlastní příběh a pointu, což kapele přidává na atmosféričnosti. Oproti minulé desce “Carolus Rex”, která mapovala život za třicetileté války a zabývala se osudem švédského krále Karla VII., se “Heroes” veze na jiné vlně. Bere si na paškál válečné hrdiny různých zemí a především tedy ty, o kterých se obecně moc neví. Velké plus za píseň “Far from the Fame”, která pojednává o československém letci RAF Karlu Janouškovi. Klobouček.
Když jsme u “Carolus Rex”, musím se přiznat, že tuhle fošnu fakt žeru. Společně se všeobecně “hejtovanou” “Coat of Arms” jde o mé nejoblíbenější placky Sabaton a myslím si, že sama kapela už je asi nikdy nepřekoná. Rozhodně ne s tím, co předvádí na “Heroes”. Největší síla předchozích dvou alb totiž vycházela z toho, že i přes podobnou koncepci měl každý jeden song sám o sobě co nabídnout. Výborný refrén, slušný nástup nebo zajímavé téma – to byly jejich přednosti. “Heroes” na to jde od lesa a snaží se posluchačům naservírovat něco podobného, ale výsledek je nějaký nedomrlý a rozpačitý. Jako by kapela nevěděla, čeho se chytit a držet tak, aby vytvořila další dobré album. Prostě se v tom lese ztratila. Ne, že by “Heroes” bylo kdovíjak špatné, to ne, ale po skoro deseti posleších pořád nemám pocit, že bych si nějakou píseň vyloženě oblíbil nebo zapamatoval. To považuji za hodně velký nedostatek, protože hudební matroš je jen tak dobrý, jak moc se dokáže zarýt pod kůži. Celé “Heroes” je posluchačsky příjemné, ale nic moc si z něj zkrátka neodnesete.
Kapela jména, jaké si vytvořili právě Sabaton, by se měla stále vyvíjet, aby zůstala pro fanoušky atraktivní, což se ale neděje. Postupně začínám věřit zvěstem, že Sabaton fungují jen jako velká nafouknutá bublina, která sází na to, že si k ní domů na čaj nikdy nikdo nepřinese žádný ostrý předmět. Protože jakmile prohlédnete postupy těchto Švédů, dojde vám, že jsou sice zábavní (a živě extrémně) a textově ojedinělí, ale to je tak všechno. “Heroes” neví, na kterou barikádu zaútočit, a nabízí prakticky to samé, co kterákoliv předchozí deska. Dávám šestku spíše s vědomím, že mohlo být hůře. Hardcore fanoušci nechť si připočítají ještě tři bodíky navíc, protože ti stejně sežerou svým oblíbencům úplně všechno.
Druhý pohled (Jméno):
Sabaton jsou na své novince přesně takoví, jací byli vždycky a jaké je vlastně jejich fanoušci pořád chtějí… Takže když někdo není fanoušek, což je přesně můj případ, je opětovně bez šance pochopit obrovskou popularitu těchto Švédů, která je naprosto neúměrná kvalitě jejich hudby, protože ať si kdo chce říká co chce, vážně nejde o nic jiného než obyčejnou power metalovou halekačku. Beru, že Sabaton nemají být žádné velké umění (byť jejich hardcore příznivci ustavičně tvrdí opak), ale jenom triviální chytlavý power metal fungující na první signální, stejně tak uznávám, že na starších albech kapela opravdu dokázala sem tam přijít s docela slušnou hitovkou, ale třeba minulé “Carolus Rex” nefungovalo ani v tomhle a byla to prostě brutální nuda. “Heroes” je oproti svému předchůdci o něco lepší a pár songů se strávit dá, což platí o “Night Witches”, “Inmate 4859”, relativně zajímavé “To Hell and Back” a “Resist and Bite”… a vlastně ještě nemám problém ani s “No Bullets Fly”. Zbytek (patosem nasáklá “Smoking Snakes” a poslední tři nezáživné songy) jsou už dost o ničem. Specíální zmínku si ovšem zaslouží ještě “The Ballad of Bull”, což je naprosto extrémní mega píčovina. Jednak je to docela solidní vykrádačka balad z “Kings of Metal” od Manowar, ale hlavně je to absolutně neposlouchatelný kýč, který snad ani nemůže být myšlen vážně… upřímně jsem docela dlouho neslyšel takhle sračkový song. Celkově slabší 5,5 (s přivřenýma očima). H.
Tak tu máme další album Sabaton. V obměněné sestavě je to vůbec první autorský počin kapely, která se jeho prostřednictvím po odbočce do 17. století vrací zpět na pole 2. světové války… Jaké to je? Úplně stejné jako dřív. Sabaton nadále sází na charismatický vokál Joakima Brodéna a chytlavé melodie, čímž se snaží zamaskovat faktickou impotenci své muziky, a jde vlastně jen o to, jak se jim to daří – a to je opět kámen úrazu. Z deseti skladeb totiž opravdu solidně fungují pouze tři – “Night Witches” (i když nevím proč, když je tak primitivní, až to mlátí dveřma), “To Hell and Back” (která má fajn ústřední motiv a taky by z ní byl skvělý remix) a “Resist and Bite” (která už je ale trochu na hraně). Zbytek je až na dva kusy nuda, ze které občas vykoukne slušný a občas zase dost příšerný moment, ale dohromady to není nic hodného pozornosti. A pak jsou tu ty dvě sr… tedy, chci špatné skladby. “Inmate 4859” je vážně retardovaný tematicky zpřízněný pokus o “Final Solution 2”, který nefunguje ani ve snu, a “The Ballad of Bull”… Víte, já mám pro balady celkem pochopení, ale takovouhle žumpu jsem fakt dlouho neslyšel. To je prostě dno. Sečteno, podtrženo dovedou části “Heroes” solidně zabavit a zbytek člověk vybavený skip tlačítkem nějak překlepe, ale v jádru je to pořád milionkrát obehraná a z vlastního i cizího repertoáru vykradená krávovina útočící na nejnižší úrovně smyslu pro muziku. Už to začíná být vážně docela trapné… Ježura
Sabaton sice nikdy nepatřili mezi mé vyložené srdcovky, ale přesto mě jednou za čas popadne taková podivná nálada, kdy si jejich alba dokážu úplně bez problému užít, abych pak za pár týdnů stěží skousnul jakoukoli jejich desku, protože v jádru je ten jejich “epický” power metal totální průměr bez špetky invence. Asi jako když vyšlo “Carolus Rex”, které mi v té době připadalo vážně super a líbilo se mi, tak třeba dnes, kdy jsem si jej jen ze zvědavosti chtěl pustit, jsem jej jen stěží doposlouchal. “Heroes” mě nebaví tak moc jako svého času předchůdce, ale přesto jsem schopný jej bez újmy přelouskat a několik písní si s chutí prozpěvovat. V tomhle ohledu jasně vede “Far from the Fame”, která mě zprvu bavila snad jen díky Brodénově výslovnosti “Karel Janoušek” v refrénu, ale po chvíli jsem si na ni zvyknul, až jsem jí nakonec přišel na chuť. “Heroes” je napěchováno vším, co mají fanoušci Sabaton rádi, ale přesto se nemůžu zbavit pocitu, že v minulosti to bylo o něco lepší, protože “Night Witches”, “To Hell and Back” nebo “Smoking Snakes” mi strašně připomínají některé ze starších skladeb (názvy po mně nechtějte, protože mi dohromady docela splývají). V rámci stylu obecně si “Heroes” hodím do škatulky průměr a v kontextu diskografie Sabaton také, takže aniž by ze mě mluvila nějaká zaujatost vůči téhle (pro mě nepochopitelně) velmi populární partě, tak mi z alba nevychází nic víc než průměr, kterým Sabaton neurazí, ale ani nepřekvapí. Kaša
Přiznám se bez mučení, ještě před nějakými třemi lety jsem Brodénovi a spol. žral úplně všechno (kromě obalů – fujky). Už v té době ve mně však hlodalo, že kapela nevyrostla na kvalitě své tvorby, ale na záhadném kouzlu, které zbláznilo desítky tisíc fanoušků. Když tak přemýšlím nad tou atraktivitou, fanoušci to Sabaton žerou nejspíš kvůli tomu, že se kapela textovým zaměřením prezentuje inteligentněji a masový fanoušek si říká, že se něčemu intelektuálně přiučil. No, nevím, o nějaké intelektuální stránce bych ohledně Sabaton radši pomlčel, raději se budu věnovat hudbě. Sabaton vždycky platili za ty, kteří uměli složit chytlavou, žel dost primitivní skladbu. Na “Heroes” je jich klasicky naprostá většina a je to vlastně škoda, protože člověka výrazně neupoutá jedna dvě melodie, které by čněly svou chytlavostí nad ostatní. Když však na těch 37 minut kompletně vypnete mozek a přistoupíte na hru Sabaton, přeci jen si musíte říct, že na té muzice něco je. Zaujal hlavně nadupaný úplný úvod v podobě energického dua “Night Witches” a “No Bullet Fly”, jenž mě fakt hodně baví. Některé skladby však těžko vystojím i s “vypnutím”, například baladickou “The Bullet of Bull”, nechutně vlezlý refrén “To Hell and Back” a asi největší slátaninu “Smoking Snakes”, ve které slyším nespočet starších písní Sabaton. Zbytek je takový Sabatonovský průměr, v celkovém kontextu jednoduché hudby, dle mého ucha, mírný nadprůměr. Prostě Sabaton. Skvrn
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 18.4.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Sabre & Torch
02. Space Police
03. Defenders of the Crown
04. Love Tyger
05. The Realms of Baba Yaga
06. Rock Me Amadeus [Falco cover]
07. Do Me Like a Caveman
08. Shadow Eaters
09. Alone in Myself
10. The Eternal Wayfarer
Němci Edguy jsou jednou z těch kapel, které prostě znáte, ať chcete nebo ne – a dokonce k tomu nepotřebujete slyšet byť jediné jejich album. Říkáte si, že jsem si tím nějak moc jistý? No, on je to totiž tak trochu můj případ, a “Space Police – Defenders of the Crown” je skutečně první album Edguy, se kterým mám tu čest trochu důkladněji. Zvěsti o tom, jak dříve skvělá kapela nabrala kurz do kytek (míněno co do kvality tvorby, neboť o popularitě to opravdu neplatí), ale samozřejmě dolehly i k mým uším, takže jsem byl dost zvědavý, jak u mě “Space Police – Defenders of the Crown” pochodí, protože rozhodně nepatřím k těm, kteří by špatnému power metalu dali něco zadarmo. Prakticky nulová očekávání ale znamenají, že album může vlastně jenom příjemně překvapit, a to nakonec není až tak špatná startovní pozice…
Řeknu vám na rovinu, očekával jsem fakt pekelnou blbost, protože artwork desky i její jméno ani náhodou nenaznačovaly, že by mohlo jít o něco třeba jen poslouchatelného. Nakonec se ale k mému překvapení ukázalo, že “Space Police – Defenders of the Crown” (kdo to vymyslel, by zasloužil pověsit za koule do průvanu – kdo se s tím má pořád vypisovat?) nejen že není úplná sračka, ale že to nakonec i celkem jde.
Takže zázrak? To zase ne, milánkové. Fakt, že album není špatné, ještě zdaleka neznamená, že je to zároveň album dobré. Je ale pravda, že když jsem si novinku pouštěl poprvé, vyloženě mě konsternovalo zjištění, že mě ta muzika dost baví. A ono se není čemu divit, protože rozjezd má “Space Police – Defenders of the Crown” vážně zdařilý. Desku otevírá nečekaně nabroušený a možná dokonce thrash metalem nepatrně načichlý riff s předstihem vypuštěné skladby “Sabre & Torch” a agresivní pojetí celé písničky – vokál Tobiase Sammeta nevyjímaje – mu ku prospěchu všech velmi zdatně sekunduje. V závěsu následující skoro titulka “Space Police” nečekaně dobrý dojem jedině potvrzuje a její refrén se nebojím označit za vyloženě výtečný. Trojka “Defenders of the Crown” nasazenou laťku i přes menší úbytek přitažlivosti ještě celkem v pohodě drží a pokračovat to alespoň takhle dál, dost určitě máme co do činění s hodně solidní power metalovou deskou. Pokud vám však v minulé větě neunikl onen podmiňovací způsob, asi už je vám jasné, že se nic takového nekoná…
S koncem “Defenders of the Crown” totiž přichází propad jako kráva a následující “Love Tyger” je naprosto stupidní halekačka, která jako by vypadla z repertoáru nějaké trapné osmdesátkové glamovky. Jasně, jsem si vědom toho, že jsou Edguy srandisti, ale tohle není vtipné a už vůbec ne dobré – je to leda tak smutné a ve své nekonečné obehranosti příšerně otravné. Pokud mi někdo vysvětlí, proč zrovna na tenhle kentus Edguy natočili klip, dostane bludišťáka.
Je fakt, že snad s výjimkou “Alone in Myself”, což je absolutně zbytečná, patetická a nudná balada a nakonec asi úplně nejhorší skladba na “Space Police – Defenders of the Crown”, už na desce vyložený odpad není. Žádná sláva se ale pořád nekoná. “The Realms of Baba Yaga” je vlastně docela dobrá a rozhodně má své momenty, ale pořád žádný trhák. “Do Me Like a Caveman” funguje podobně jako “Love Tyger” a je jen o něco méně blbá. Cover Falcovy pecky “Rock Me Amadeus” není špatný, ale jak se ještě dočtete níže, jako obsah základní verze alba prostě nedává smysl a narušuje její plynulost. “Shadow Eaters” je taková trochu o ničem a “The Eternal Wayfarer”… oukej, ta je solidní a i přes skoro devítiminutovou délku album zavírá důstojně.
Já vím, psát recenzi stylem “tahle skladba je taková a tahle zase maková” není úplně nejlepší metoda, ale pokud jste to přelouskali až sem, asi je vám jasné, že to zrovna v tomhle případě nijak zvlášť nevadí. Technicky jsou na tom Edguy samozřejmě skvěle, Tobimu to zpívá pěkně a je prostě znát, že tohle album nahrála zkušená kapela, která úplnou žumpu se vším všudy nesloží. Samotná kvalita materiálu je ale natolik pestrá (to jsou paradoxy – tohle slovíčko většinou používám jako kompliment…), že je to vážně písnička od písničky. Mám-li to dát do nějakého vzájemného poměru, máme tu tři opravdu dobré songy, dva slušné, tři divnosti, které nejsou vyloženě k zblití, ale různých důvodů to prostě není ono, a pak dvoučlenný odpad, který by posloužil mnohem lépe, kdyby na desce nezabíral místo. Nejsem žádný statistik, ale od oka vzato mi z toho vychází sice jen lehký, ale pořád nadprůměr – a úplně stejně na mě deska působí pocitově. Poslouchat se to rozhodně dá a hned několikrát se ukazuje, že Edguy pořád umí napsat dobrou skladbu, ale dohromady to prostě není dost dobré na to, abych mohl chválit. Ale lepší než drátem do oka je to rozhodně…
Další názory:
Na mě novinka působí tak, že na ní Edguy pouze předvádějí svůj standard posledních pár let – jestli je to dobře nebo špatně, to ať si samozřejmě rozhodne každý sám za sebe, ale pro mě osobně je to trochu málo. Opětovně se ve své podstatě nejedná o nic jiného než dávku metal/rockového klišé zabaleného v novém líbivém kabátku. Až by se s nadsázkou dalo říct, že úspěch Edguy plyne z toho, že Tobias Sammet má fakt poctivě naposlouchaná všechna klasická hard rocková a heavy metalová alba a jeho fanoušci ne, takže pro ně může znovu objevovat již dávno objevenou Ameriku… ale abych byl férový, je pravda, že na “Space Police – Defenders of the Crown” to není až zas tak okaté jako posledně na “Age of the Joker”. Pár slušných songů se zde urodilo, jmenovitě jde podle mě o “Space Police”, “Defenders of the Crown” (oba mají fakt povedené refrény, kvůli nimž není problém přečkat i nijak zvláštní sloky), možná trochu nečekaně závěrečnou devítiminutovku “The Eternal Wayfarer”, což je další song, v němž měl Sammet zrovna trochu silnější chvilku, a vlastně mě docela baví i “Rock Me Amadeus”, i když zde, ruku na srdce, je to dané spíš nadčasovým originálem od Falca, ne tím, že by ta verze Edguy byla tak bombastická. Na druhou stranu, ten zbytek je buď řemeslný standard (“Sabre & Torch”), průměr (“The Realms of Baba Yaga”, “Shadow Eaters”) nebo rovnou sračka (“Love Tyger”, “Do Me Like a Caveman”, “Alone in Myself”). H.
Ten Tobias je vážně nepoučitelný. Já mu neberu, že musí platit účty a od doby, co se z Edguy staly hvězdy, si zvykl na vyšší životní standard, ale přece kvůli tomu nemusí zvyšovat kadenci svých autorských počinů bez ohledu na to, jestli to vyjde pod hlavičkou Edguy nebo Avantasia, protože výsledek je beztak skoro stejný. Jen pro tu Avantasii se snaží schovat si majestátnější refrény. “Space Police – Defenders of the Crown” je ve všech ohledech tak nepřekvapivé a průhledné, že jsem si jeho poslech mohl klidně odpustit. Neříkám, že se to nedá poslouchat nebo že je album zdraví škodlivé, ale z mého pohledu je to úplně to samé, co Edguy přinesli na posledních dvou albech, jen s tím rozdílem, že se jednotlivé skladby jmenují jinak a tentokrát není na finálním kotoučku tolika vaty (“Tinnitus Sanctus” budiž odstrašujícím příkladem). Taková “Space Police”, “The Realms of Baba Yaga” nebo “Shadow Eaters” koneckonců nejsou vůbec marné a skvěle se u nich bavím, nicméně tím můj osobní výčet vyložených kladů končí. Většina zbylých písní je klasický Edguyovský kolovrátek, který se mi už řadu let zajídá. Kdo dostal nápad přehrát do naprosto stupidní a kýčovité podoby “Rock Me Amadeus” od Falca (no beztak Tobi, kdo jiný), by zasloužil pověsit za koule do průvanu. Jako bonus klidně, ale sakra, necpěte takovou píčovinu na desku. Troška soudnosti by holt neuškodila, protože Edguy už se dávno stali otroky hudební mašinérie a desky musí vydávat ať se děje, co se děje, a zdá se mi, že na kvalitu se moc nehledí, protože i když Tobi ohlásil další “nejlepší” album kariéry, tak já si radši opráším v poličce “Mandrake” nebo “Hellfire Club”, protože tehdy to oproti vyloženě průměrnému “Space Police – Defenders of the Crown” ještě za něco stálo. Kaša
Sláva! Po osmi letech natočili Edguy slušné album. Ve skutečnosti velice slušné. Po “Tinnitus Sanctus” a “Age of the Joker” jsem měl o tyhle německé maníky docela strach, protože jsem nevěřil, že by se jim skutečně mohlo podařit vyhrabat se ještě z bahna průměrného patosu. A hle, najednou to jde. Nevím, co přesně se na “Space Police – Defenders of the Crown” stalo, ale jisté je jedno – tahle deska je setsakramentsky zábavná a nestačím se divit, kolik je na ní svěžích a zajímavých nápadů. Kytary na některých místech luxusně válí (třeba hned v úvodu prvního songu “Sabre & Torch”), kompozice skladeb je na dobré úrovni, refrény většinou skvělé, texty úsměvné a vokál Tobiho Sammeta jako by nebyl z téhle planety. Produkce parádní. Zdá se to neuvěřitelné, ale kapela, které už nikdo nevěřil, se opět vytáhla a svou jedenáctou řadovkou dokazuje, že rozhodně ještě nepatří do starého železa. Doporučuji: “Sabre & Torch”, “Defenders of the Crown” a “Rock Me Amadeus” (Falco cover). nK_!
Je to sice tristní neznalost, ale pokud mě paměť nešálí, tak jsem doposud neslyšel byť jen jedinou desku německý power metalistů Brainstorm, kteří se díky své tvrdé práci dokázali vypracovat mezi přední představitele tohoto stylu ve své zemi, ačkoli nedosáhli velikosti Blind Guardian, Helloween nebo Rage. Jubilejní novinka “Firesoul” tak ve mně vzbuzovala neurčitá očekávání, kdy jsem vlastně pořádně nevěděl, co čekat, ačkoli jakousi teoretickou znalost tvorby Brainstorm samozřejmě mám.
“Firesoul” mě ihned zaujalo ostře kytarovým zvukem, kdy se nesahá po vzoru zbytku power metalové scény zbytečně po klávesách a orchestrálních aranžích kdykoli se kapela rozhodne navodit atmosféru něčeho rádoby většího, ale Brainstorm sází na živelný a hutný sound, z něhož si dokážu úplně jasně představit, jak dobře a silově budou jednotlivé skladby znít v živém provedení.
Celkem desítka písní má svou hlavní devízu v kombinaci masivních kytarových riffů a skvělého vokálu Andyho B. Francka, jenž nezní ani ve vyšších polohách jako obyčejný power/speed metalový eunuch a jeho hlas úplně fantasticky zapadá jak do ostřejší jízdy ve stylu “Shadowseeker”, stejně jako do pomalejší “Recall the Real”, která mě překvapila skvělou stavbou a postupně nastavenou gradací, jež umocňuje pocit, že se v ní stále něco zajímavého děje. A ono se děje. A nejen v “Recall the Real”. Většina písní šlape na přechodu mezi rychlejším až střednětempým rychlostním stupni a díky absenci zbytečných výplní ve formě balad a vyloženě vatovitých skladeb je “Firesoul” velmi příjemným počinem, který musí prostřednictvím hitovek “Firesoul” nebo “The Chosen” zahřát u srdíčka každého příznivce řízného power heavy metalu.
No co vám budu povídat, když už beztak máte “Firesoul” naposlouchané líp než já, protože nejste banda ignorantů, která by takovou legendu přehlížela takhle dlouhou dobu, takže si musím nasypat popel na hlavu a začít ve volných chvílích objevovat taje dřívějších studiových zářezů.
Země: Finsko Žánr: power metal Datum vydání: 26.3.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. The Wolves Die Young
02. Running Lights
03. Take One Breath
04. Cloud Factory
05. Blood
06. What Did You Do in the War, Dad?
07. Half a Marathon Man
08. X Marks the Spot
09. Love
10. Larger Than Life
Sonata Arctica patří (nebo aspoň patřili) mezi největší esa finského melodického metalu se vším, co s tím souvisí. Předloňská deska “Stones Grow Her Name” však nechala mnohé z dosavadních příznivců stát s nevěřícným výrazem na tváři, protože z dřívější naléhavosti nezbylo skoro nic a tah na bránu vystřídala retardovaná sluníčkovost, tedy celkem spolehlivý zabiják kvalitní muziky. Stručně řečeno to album nebylo dobré a léta mu na kvalitách nikterak nepřidala. Do té doby suverénní postavení kapely tedy začalo vykazovat povážlivé trhliny a na letošní novinku “Pariah’s Child” se zákonitě upíraly nejedny oči, v nichž se zračila jasná otázka – dodají Sonata Arctica po přešlapu jménem “Stones Grow Her Name” opět kvalitní desku, nebo jen urychlí svůj pohyb po šikmé ploše?
Protože jste se stejně nejdřív koukli na hodnocení, nemá smysl si tu hrát na nějaké napínání a můžu bez dalších okolků prohlásit, že bohužel došlo na tu horší variantu. A ono se to tak trochu dalo čekat, protože celá deska začala smrdět v okamžiku, kdy začala kapela žvanit o tom návratu k power metalovým kořenům a starému logu. Pochopitelně se nestal zázrak a “Pariah’s Child” není ani náznakem druhá “Reckoning Night”, jenže navzdory všem prohlášením to není ani tak power metal jako spíš taková bezzubá směska všech možných poloh, jakými si kapela za patnáct let své existence prošla plus něco, co je nové jen kvůli tomu, že to ještě nevyšlo s nálepkou Sonata Arctica.
Nadával jsem na to u minulé desky a nadávat na to budu i tentokrát – současná tvář kapely se dá celkem výstižně popsat nelichotivým pojmem happy metal. Sice v podání made by Sonata Arctica je to pořád o něco menší kentus než blitky z dílny německých Freedom Call, ale i tak je to docela síla. To je samé ťuťu ňuňu, dětičky, obláčky, hry na piráty a podobné píčoviny a člověk se nestačí divit, kde ty loňské sněhy jsou. Je to naivní jak stehno, a i když má u nějakého takového výtvoru náhodou něco do sebe text, muzika to překlopí do nechutného kýče. Nevím, kde se to podělalo. Zvonivé klávesy k Sonatě patří odjakživa, ale jak je vidět na dřívějších počinech, jde to přece udělat i tak, aby z toho člověku nehrozila cukrovka.
Hlavní náplň třiapadesátiminutového alba tvoří takové mdlé a bezzubé cosi, na čem je sice znát rukopis a melodické výrazivo kapely a co z čistě objektivního pohledu určitý smysl dává, ale obstojné nápady bych spočítal na prstech jedné ruky a zbytek je vážně brutální vata a nebo rovnou hrůza, ze které vstávají chlupy úplně všude. Pro fanouška, jímž jsem kdysi býval, je tedy docela utrpení sledovat, jak se napříč albem vynoří několik nestydím se říct dobrých momentů, jež odkazují na slavnější období v historii kapely, jen proto, aby do jednoho vyzněly naprázdno a zanikly v záplavě okolního průměru až podprůměru – v lepším případě.
A buďme taky jednou konkrétní… Těmi obstojnými momenty mám na mysli něco málo v “Take One Breath”, úvod “Blood”, který jako by se chtěl rozjet v něco rozmáchlého (ale nerozjede se), sloku “X Marks the Spot” (jíž zabíjí refrén a zejména nehorázně dementní kecy okolo) nebo začátek/konec “Larger Than Life”, o níž platí to samé, co o “Blood”. Na opačné straně kvalitativního spektra rozhodně stojí ultra špatné duo “Running Lights” a “Love” plus řada dalších nedobrých pasáží a někde mezi tím je ono mdlé bezzubé cosi, o kterém se nedá říct, že by to byla vyloženě sračka, ale také v tom není absolutně nic hodného pozornosti. Říkáte si, že jsou Sonata Arctica už dost zkušení na to, aby nenahráli vyložený odpad? To je ten čistě objektivní úhel pohledu, o němž jsem se zmínil výše, ale co je platné, že muzikanti umějí hrát, když nejsou schopni dát dohromady větší než stopové množství nápadů, a co je platné, že Tony zpívá pořád dobře a dokonce si střihne jednu novou polohu, když je to celé tak… meh.
O mnohých metalových deskách se říká, že jsou tak neškodné, že by mohly hrát na Evropě 2 a nikomu by to nepřišlo divné. Sonata Arctica to bohužel dotáhli do fáze, kdy by jejich muzika mohla hrát dětem ve školce – tak strašně hodné a nezajímavé to je. Když se dívám na dvojky, které si “Pariah’s Child” odnáší od kolegů, chápu důvody, jež je vedly k takovému ortelu, protože pro řadu lidí je takováhle muzika opravdu neposlouchatelná navzdory tomu, že v tom jistá řemeslná zručnost a profesionalita je. Stejně tak pochopím, když se někdo bude ohánět sedmičkou, protože pokud jsem desku při vypnutém mozku zvládl bez větších problémů poslechnout možná desetkrát, člověk, jenž nemá moc naposloucháno, s tím tuplem nebude mít problém. Jenže sedmičku si to nezaslouží ani omylem a dvojka mi zase přijde jako známka pro někoho, kdo sotva ví, jak se drží kytara, takže to nakonec píchnu někam mezi. A horší to není jen proto, že ve mně asi ještě přežívají zbytky slabosti, kterou jsem pro Sonatu Arcticu kdysi míval. Škoda, bývali chlapci skutečně dobří…
Další názory:
Venku už začíná být docela hezky a tepleji, takže si člověk s radostí otevře v pokoji okno, aby potěšil kolemjdoucí na ulici trochou toho black metalu… když jsem ovšem poslouchal novinku Sonata Arctica, tak jsem okno vždycky musel zavřít, protože “Pariah’s Child” je taková ukrutná sračka, že bych se fakt styděl, kdyby někdo slyšel, že to mám puštěné. Klidně se přiznám, že Sonatu Arcticu a její úspěch jsem nikdy dost dobře nepochopil, protože jak její power metalová alba, tak i to rádoby progresivní obdoby mi vždycky přišlo jako prachsprostá kravina, ale “Pariah’s Child” je ještě mnohonásobně horší a dno nastavené předchozím blábolem “Stones Grow Her Name” posouvá ještě níže. Jakmile se poprvé rozezněly sluníčkové klávesy v úvodní “The Wolves Die Young”, tak mi bylo jasné, že tohle bude peklo, a opravdu jsem se nemýlil, protože i ve zbytku albu se najdou fakt krutě špatné věci jako “Running Lights”, “Cloud Factory”, “X Marks the Spot”, afektovaná “Half a Marathon Man”, ultrapatetické hovno “Love” nebo… no, vlastně v podstatě celé album. Sorry, ale tohle je pro mě vážně úplně neposlouchatelná záležitost a absolutní hnus… H.
Původně jsem neměl v plánu “Pariah’s Child” vůbec poslouchat, protože “Stones Grow Her Name” bylo v téměř celé své hrací době jeden velký klystýr, ale nakonec mi to nedalo a z mé vlastní zvědavosti jsem se k poslechu novinky přeci jen odhodlal. Bohužel jsem se pouze utvrdil v tom, že Sonata Arctica už je umělecky dávno mrtvá a nemá v zásobě nic, čím by dokázala překvapit. Což o to, překvapení bych vlastně ani nečekal, ale sakra, ať ten jejich happy power metal aspoň baví. “Pariah’s Child” je pro mne nové hudební dno této party, protože ať se snažím jak jen to jde, tak na tomto albu vidím snad jen jedinou skladbu, jež by stála vyloženě za řeč, a mám tím na mysli rockovou “Half a Marathon Man”, kde se kapela zdánlivě odvrátila od své klasické pózy, která dosahuje vrcholu nechutnosti v “Blood” a “X Marks the Spot”. Poprvé jsem měl dokonce dojem, že “Half a Marathon Man” se mi do přehrávače zatoulala jen tak omylem. Nic omračujícího to sice není, ale proč ne. Ten zbytek už pak nestojí ani za starou bačkoru, takže nemá smysl házet špínu na něco, co mi vyloženě leze na nervy. Jen z úcty k jménu a dřívější práci v podobě “Reckoning Night” se zdráhám jít bodově ještě níž, ale jednoduše řečeno je “Pariah’s Child” neposlouchatelný hnůj. Kaša
Upřímně, dlouho jsem neslyšel album, které by bylo tak hloupoučké. Promiňte, musel jsem tak začít, protože to, co přináší Sonata Arctica na nové desce, je pro mě prostě odporné. Sladké, neškodné, ale hlavně prázdné a bez nápadu, vlastně ani to ne. Slova, která se mi při poslechu “Pariah’s Child” honí v hlavě, jsou za hranicí slušnosti a publikovatelnosti. Zatímco při úvodních “The Wolves Die Young” a “Running Lights” s šíleně přeslazenými klávesami jsem se ještě jen chytal za hlavu, postupem v tracklistu to bylo ještě horší. Třeba “Cloud Factory” je fakt totální humus, naprosto patetická píseň, spojující sonátovský zvuk, koledu, vytleskávačku a já nevím co ještě. Další skladby už jen kombinují výše jmenované ingredience. Jestli to bylo dlouho pořád tak na tři z desíti, po písni “Love”, ultranezajímavé, srdceryvné baladě, jsou tři body přespříliš. A aby oko nezůstalo suché, Sonata Arctica si pro nás připravila i neméně srdceryvný videoklip (viz zde – pozor, životu nebezpečné). S tímhle mám už hodně velký problém… I když power metal nemusím, starší počiny Sonata Arctica bez problémů vyposlechnu a i minulé “Stones Grow Her Name” mi nepřišlo tak hloupé jako letošní novinka. “Pariah’s Child” je prostě odpad a nic na tom nezmění ani ten pejsek na obalu. Skvrn
Země: Německo Žánr: power / speed metal Datum vydání: 28.3.2014 Label: earMUSIC
Tracklist:
01. Avalon
02. Hellbent
03. Pale Rider
04. Born to Fly
05. Master of Confusion
06. Empire of the Undead
07. Time for Deliverance
08. Demonseed
09. Seven
10. I Will Return
Situace, v níž se již hezkých pár let, přesněji řečeno od roku 2001 a alba “No World Order”, Gamma Ray nachází, by se dala nazvat jako slepá ulička. Tato power metalová čtveřice předvedla to nejlepší ze svého umění v 90. letech a v aktuálním miléniu jako by se pouze snažila uhájit dříve získané pozice, a to tím způsobem, že se hlavní mozek Kai Hansen soustředí hlavně na to, jak dát dohromady album, které bude těžit ze zlatých let minulých, ale nebude to na něm příliš patrné, takže se snaží tvářit, jak jdou jeho Gamma Ray stále kupředu, ale opak budiž pravdou. Přesně tenhle dojem totiž mám z posledních čtyř studiových desek a novinka “Empire of the Undead” není žádnou výjimkou, protože hned po prvním poslechu jsem tušil, že tady něco smrdí…
Nebudu z toho dělat detektivku, takže můžu klidně říct, že ten závan jde především od kvality samotného alba, které mě jen utvrzuje v tom, že Gamma Ray se s přibývajícími alby stávají čím dál víc předvídatelnější, a přestože se snaží krmit své fanoušky tvrzením, že “Empire of the Undead” bude (nečekaně) nejtvrdším albem v diskografii, tak já se vlastně ničeho nového nedočkal, protože věřím, že kdybych měl jejich diskografii o něco víc zmáknutou, tak bych ke každé písni dokázal z fleku najít nějaký starší ekvivalent, z něhož se při loňském tvůrčím dýchánku ve zkušebně Gamma Ray (ne)patrně čerpalo. No dobře, tohle ale není v recenzi hlavní, takže to shrnu tím, že “Empire of the Undead” v žádném případě (opět nečekaně) nepřekvapilo.
Zajímavostí je, že novinka je vůbec prvním počinem s Michaelem Ehrém, jenž na bubenické stoličce nahradil dlouholetou jistotu Dana Zimmermana, který kapelu před dvěma roky po téměř patnácti letech opustil. Pokud čekáte nějakou změnu ve výsledném soundu, tak si zrovna jednu flákněte za troufalost, protože krom toho, že není Ehré tak odvážný a drží se víc zpátky, se vlastně vůbec nic nezměnilo, takže výsledných deset skladeb je charakteristickou prací Kaie Hansena, jenž se svého heavy/power metalu jen tak bez boje nevzdá. A není se mu co divit. Vždyť to, co dělá, mu evidentně přináší úspěch a fanoušci budou zajisté chrochtat blahem, ale nabízí se otázka, jestli je ještě nad čím, a na to se nyní pojďme podívat.
K mému překvapení se nazačíná zas tak špatně, jak jsem od “Avalon”, od níž mě odrazovala předlouhá stopáž, očekával. Hodně jsem se obával, co že za prázdný pokus o epickou věc vlastně čekat. Oproti tomu je “Avalon” dobře vygradovaná a ústřední motiv v podobě rockově jednoduchého riffu ji slušně posunuje ke zdárnému konci. Zpočátku jsem sice měl problém překousnout průhledné sbory v hymnickém refrénu, ale po nějaké době jsem si i na ně navykl, a pokud výsledek srovnám třeba s poslední Avantasií, k níž má tahle věc už ze své epičtější podstaty relativně blízko, tak strčil KaiTobbiho hravě do kapsy. Jak už bylo řečeno, tak Kai Hansen ohlašoval v souvislosti s “Empire of the Undead” tvrdší “thrashy sound”, což se tak úplně nekoná, protože podobná kritéria snese snad jen titulní “Empire of the Undead”, za jejíž úvodní riff Lars Ulrich z Metallicy požene Hansena k soudu a vytluče z něj vše do posledního eura, a druhá “Hellbent”, jejíž refrén je dalším z řady důkazů toho, že členové Gamma Ray mají staré dobré Judas Priest z období “Painkiller” naposlouchané sakra dobře. Z obou skladeb se mi vyloženě líbí snad jen titulka, která je oproti jinak sterilnímu a tradičnímu materiálu slušným odvazem a hlavně nečekaným oživením.
Špatná není ani na “Master of Confusion”, u níž bych to nečekal, protože pokud si dobře pamatuju, tak tato píseň (vlastně i spolu s “Empire of the Undead”) mě při posledním živém setkání s Gamma Ray krutě nebavila. Ona sice není kdoví co, protože působí jako směska “I Want Out” od Helloween a “Heaven or Hell” z “No World Order”, přičemž od té první si bere kytarové melodické veselí a celkovou stavbu, kdy hlavně ve slokách je ta vykrádačka až příliš okatá, kdežto druhá jmenovaná promluví z chytlavého refrénu, kterému vládne nezaměnitelný Hansen. Ale když už nic, tak máme v jejím případě co dočinění se slušnou hitovkou, jež v sobě nese všechna stylová poznávací znamení. Bohužel je album jako jízda na horské dráze a s každou další skladbou může přijít vrchol stejně jako hluboký pád, což je případ dvojice “Pale Rider” a “Born to Fly”. “Pale Rider” je utahaná heavy metalová hymna, která na malou chvíli zabaví orientální kytarovou vyhrávkou po skončení refrénu a vlastně ani vokální linka není špatná, ale jako celek žádná sláva. To následující “Born to Fly” je vypalovačka jak se patří a myslím, že ani na lepších albech jako “Power Plant” by se neztratila.
V závěru už se zase střílí do prázdna, takže krom řádně hutné “Demonseed” to od “Time for Deliverance” nestojí pořádně za řeč. Posledně jmenovaná je plytká balada, kterým asi nikdy nepřijdu na chuť. “Seven” je zase klasická odrhovačka, kterou od “Master of Confusion” nebo ještě lepší “Born to Fly” odlišuje fakt, že krom kytarového sóla jsem si z ní ani po několikera posleších nic nezapamatoval. No, a závěrečná “I Will Return” je vyloženou reminiscencí na “Keeper of the Seven Keys”, jen s rozdílem moderního zvuku, ovšem zatímco tam, kde “Strážce” působil nadčasově, je “I Will Return” přešlapováním na místě a zbytečným natahováním stopáže. Radši pokusy o agresivní atak ve stylu písně titulní než power metalové průhlednosti jako “I Will Return”, jíž ani přítomný tah na branku nezachrání, protože v ní Kaiovi nevěřím ani dobrý den a celá působí strašně uměle. Konec novinky je vyloženě její nejslabší částí, protože zatímco se první polovina dá přečkat úplně bez problémů, tak ta druhá už dost výrazně drhne.
“Empire of the Undead” je vlastně klasický případ novinkového alba velké kapely, jíž už evidentně dochází dech. Na jednu stranu je to nahráno v tom nejlepším studiu, instrumentální výkony jsou v naprostém pořádku, ale s kvalitou a vyrovnaností materiálu je to horší než u leckteré neznámé party lokálního významu. Prostou matematikou jsem si spočítal, že Gamma Ray si pro mě připravili pět pohodových songů a pět obyčejných podprůměrných vycpávek, kterých jsem od nich zejména na posledních albech slyšel celé kopy, takže se snad nebude nikdo divit, že nadšeností zrovna neoplývám. Neříkám, že jsem to nečekal ještě horší, protože “To the Metal!” a “Land of the Free II” byly neposlouchatelné bláboly, kde těch slušných momentů bylo ještě daleko míň, ale na druhou stranu není “Empire of the Undead” žádná hitparáda. Průměrné album od kdysi skvělé kapely.
Další názory:
Nemůžu tvrdit, že by mi Gamma Ray někdy vadili, a i když se poslední roky jen točí v kruhu, neměl jsem problém si jejich nahrávky párkrát poslechnout, ačkoliv si stejně jako kolega myslím, že poslední opravdu dobrou deskou bylo “No World Order” z roku 2001 a ten pozdější zbytek je vždycky jen tak na několik málo protočení v době vydání a tím to hasne. Tak nějak podobně je na tom i “Empire of the Undead”… když to hraje, přijde mi to oukej, nijak mě to neotravuje, sem tam si podupu nohou do rytmu, ale že by mě to album vyloženě oslovovalo a měl jsem chuť jej poslouchat i potom, co dopíšu tenhle odstavec, to při vší úctě tvrdit vážně nemůžu. Začátek je hodně slibný, protože dlouhá “Avalon” patří snad k tomu nejlepšímu, co Hansenova parta za poslední dekádu vyplodila, a kdyby se celá nahrávka nesla v tomto epickém duchu a vysoké kvalitě, okamžitě bych šel s hodnocením o notný kus nahoru. To se ovšem bohužel neděje, takže z dalších songů mě pořádně zaujala jenom ostřejší titulka “Empire of the Undead” a dvojice “Demonseed” a “Seven”. Ostatní písničky jsou v pohodě, ale žádný zázrak se nekoná – s jedinou výjimkou v podobě balady “Time for Deliverance”, což je sračka jako svině. Album se dá poslouchat, netvrdím, že ne, ale to je asi tak všechno, protože až na “Avalon” tu nic vyloženě zajímavého není… H.
Země: Německo Žánr: a capella power metal Datum vydání: 7.2.2014 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Dawn of the Brave
02. Fight for Your Live
03. To the Mountains
04. Badaboom
05. The Final Countdown [Europe cover]
06. Steel Breaker
07. The Awakening
08. The Other Ones
09. Holding Out for a Hero [Bonnie Tyler cover]
10. Unholy
11. My Utopia
12. Into the West [Lord of the Rings OST cover]
13. Paranoid [Black Sabbath cover]
Po tříleté odmlce vychází německé power a cappella bandě Van Canto již pátá řadová deska nesoucí název “Dawn of the Brave”. Očekávání byla nemalá, ale po ne moc silné “Break the Silence” z roku 2011 také poměrně střízlivá. Povedlo se těmto průkopníkům nových žánrů natočit desku, která by mohla mít ambice prorazit díru do hudebního světa? Minimálně těmi skvělými covery ano.
Někdo by se mohl zeptat, co znamená výraz “power a cappella”. Vysvětlím jednoduše právě na příkladu Van Canto. Na celé 51minutové stopáži “Dawn of the Brave” (a na jakékoliv jiné libovolně zvolené desce z jejich diskografie) z tradičních nástrojů neuslyšíte zhola nic, pouze bicí. Zbytek obstarávají hlasové dispozice jednotlivých členů kapely. Někdo jde výš a imituje kytarové riffování, jiný níž a supluje basu apod. V sestavě figurují i “hlavní” zpěváci obstarávající vokály tak, jak je známe odjinud. Jak to může fungovat? Báječně! Pokud jste nikdy s podobným stylem neměli tu čest, směle doporučuji alespoň vyzkoušet. Minimálně za jeden poslech to určitě stojí.
Trošičku problém je, že čím více máte pak Van Canto naposlouchané, tím méně se jednotlivé hlasové polohy v různých písních od sebe liší. Jednoduše jsou některé (i nové) songy sem tam podobné určitým starším. Někdy to trochu vadí, většinou však ne. Vášnivou specialitou Van Canto je coverování známých rockových a metalových kapel, mezi které v minulosti patřila například Metallica, Blind Guardian nebo Alice Cooper. Mezi novým materiálem najdeme předělávky od Europe, Bonnie Tyler, Black Sabbath a dokonce se dočkáme i upravené písně ze soundtracku k filmu “Lord of the Rings” (u nás uváděno jako “Pán prstenů”). Musím zcela subjektivně dodat, že jeden kus je lepší než druhý, i když zrovna pro takové Black Sabbath mám trochu slabost (taky kdo ne?).
Kapelu jako Van Canto je potřeba na rozdíl od běžných uskupení zvučit řekl bych odlišně. Přeci jen ukočírovat tolik hlasů (5!), kdy každý potřebuje trochu něco jiného, nebude úplně jednoduché. Z tohoto hlediska je však “Dawn of the Brave” vyvedeno perfektně a zvuk je krásně čistý a ostrý. Škopky, které se ve většině písní také objevují, nezastírají nic důležitého a v podstatě jen drží tempo a rytmus. Frontman Sly se svým hlubokým projevem a výborně sekundující zpěvačka Inga Scharf dokážou společně zazpívat opravdu všechno a jejich projev je často až epický.
O úvod se stará eponymní “Dawn of the Brave”, které příjemně nabudí a navnadí na další materiál. První “full” skladba jménem “Fight for Your Live” pěkně odsýpá, ale trochu mi připomíná starší tvorbu kapely. V “To the Mountains” slyším zcela zřetelně i elektrickou kytaru, ale protože nikde není napsáno, že by se tam měla vyskytovat, jedná se nejspíše jen o další vokální jev. Prvním singlem a zároveň klipovkou se stala “Badaboom”, na které se mi líbí refrén, ale samotný název a jeho opakování mi zde prostě moc nesedí. Je to celé takové trochu přiblblé, bych řekl. První předělávkou na “Dawn of the Brave” jest “The Final Countdown” a schválně hádejte od koho, hehe! Samotný cover je výborně zahraný, jedna z nejlepších písniček, kterým se na novou desku povedlo dostat. Následující “Steel Breaker” parádně graduje a obzvláště v refrénu působí velmi dobře. Odlehčenější “The Awakening” zdobí především hlas skvělé Ingy Scharf.
Druhou půli načíná povinně pomalá “The Other Ones”, která je na rozdíl od jiných podobných uchcávek úžasně provedená. Připomíná mi trochu “Last Night of the Kings” z “Tribe of Force” (rok 2010), což není ale vůbec na škodu, právě naopak. Další úprava – “Holding Out for a Hero” původně od Bonnie Tyler. Taktéž bomba, nemám jí co vytknout. “Unholy” a “My Utopia” jsou takovými běžnějšími skladbami z produkce Van Canto. “My Utopia” má ale k tuctové klasice hodně daleko a vyniká nejvíce refrénem. “Into the West” ze soundtracku k “Pánovi prstenů” je velmi pomalá věcička a abych řekl pravdu, originál moc dobře neznám. Každopádně moc pěkné osvěžení. Na konec si k předělání Van Canto nechali samotné bohy heavy metalu – Black Sabbath a jejich “Paranoid”. Původní verze se mi líbí o něco více, ale tohle také není špatné.
Nu, co k tomu dodat. Oproti nemastnému neslanému “Break the Silence” je “Dawn of the Brave” opravdu na výši a Van Canto se jím dostávají do sedla (ne tedy že by měli nějakou konkurenci). Dle očekávání jsou nejlepší cover verze cizích umělců, ale několik skladeb původní tvorby taktéž stojí za to. Jsem také zvědav, jak to vše bude znít živě, ale s tím Van Canto nikdy problémy neměli. Pěkná sedmička.
Další názory:
Ve své podstatě, v tom úplně nejzákladnějším jádru je ten koncept a cappella metalové skupiny vlastně dobrý, zajímavý a neotřelý. To je věc, která se Van Canto musí nechat, o tom žádná. Jenže aby to opravdu zajímavé a kvalitní i v samotném finále, musela by výsledná podoba muziky Van Canto vypadat trochu jinak, než jak tomu je ve skutečnosti. Veškeré výhody a netradičnost, které by mohla poskytovat ona “nástrojová” neotřelost, totiž Van Canto vcelku úspěšně splachují do hajzlu tím, že – a to i navzdory právě řečenému – se jedná o naprosto nudné a blbé (power) metalové klišé, jenom jej “hrají hubou” místo na kytary… což je vlastně možná ještě otravnější. Jedinými trochu zkousnutelnými položkami “Dawn of the Brave” jsou refrén “My Utopia” a s přivřenýma očima možná ještě některé momenty “To the Mountains”, ale naproti nim stojí naprosté příšernosti jako “Steel Breaker”, “The Other Ones” nebo patetická “Into the West” (i když u ní to možná bude i originálem, který je snad tím nejhorším, co soundtrack “Pána prstenů” nabízí). Jestli se někomu “Dawn of the Brave” (potažmo celí Van Canto) líbí, nic proti tomu nemám, ať si to každý užije, ale z mého pohledu se jedná téměř o neposlouchatelnou záležitost… H.
