Thrashový uragán jménem Onslaught si pro letošní rok připravil své šesté album příznačně nazvané “VI” a buďte si jistí, že to je pořádný nářez, což je ostatně asi tak jediné, co od nich lze očekávat. To ale neberte jako výtku, protože tahle parta to umí na jedničku. Přestože nikdy nepatřila mezi věhlasné stylotvůrce, ani největší hvězdy žánru, tak se jí dnes vyrovná jen málokdo.
Od té doby, co se v roce 2004 vrátili Onslaught na scénu, je z nich cítit, že mají chuť drtit vše, co jim stojí v cestě. Třetí ponávratové album “VI” navazuje na své předchůdce, takže se připravte na klasický thrash metal nejhrubšího zrna plný odkazu na zlatá osmdesátá léta. Celkem 45 minut, které rozsévají prostřednictvím novinky zkázu, jsou krásnou ukázkou toho, že i kapela, která třicátým rokem drhne stále totéž, to může dělat s grácií a souputníci jako Destruction by z nich mohli brát příklad. Jakkoli se z výše uvedeného může zdát, že Onslaught nemají čím překvapit, tak si po dvojici hurikánů v podobě “Chaos Is King” a “Fuel for My Fire” s parádním melodickým refrénem vyčkejte na delší “Children of the Sand”. Troška orientálních motivů napříč celou skladbou, skočný a jednoduchý riff ve slokách a jsme najednou úplně někde jinde. Je pravda, že tahle píseň vyloženě vyčnívá, ale to neznamená, že by zbytek zaostával. Jen se veze na staromilské vlně, která možná nepřekvapí, ale ruku na srdce – očekává od Onslaught někdo něco jiného? Radši vypalovačky typu “66’Fucking’6”, než pokusy o posun do vod neprobádaných.
Je úplně jasné, pro koho je tahle deska určena, a tomu je taky vše podřízeno. “VI” je nesmlouvavé, úderné a prdelnakopávající album, jímž by neměl pohrdnout žádný fanoušek stylu, protože v záplavě mladých a dravých kapel, které se snaží přebrat po starých bardech otěže, jsou Onslaught jasným důkazem, proč se to zatím nedaří. Dokud staré páky budou takhle nabroušené, tak k čertu s novou vlnou.
Země: Itálie Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 15.9.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. The Meatgrinder Theory
02. Debt Ritual
03. Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene
04. Moloch
05. Idiocracy
06. Acid Tears
07. Hari Seldon’s Speech
08. The Thin Line Between Hope and Ruin
09. Soldiers of a Lost War
10. New World Disorder
11. Reaching the Impossible
Parta makarónců fungujících pod jménem Ragestorm si nezvolila své jméno jako slepenec “hněvu” a “bouře”, jak zní překlad tohoto spojení, jen tak náhodou. Jejich debutové album “The Thin Line Between Hope and Ruin”, totiž přesně naplňuje představu, která se člověku s těmito slovy může hudebně asociovat. Pětice z italské Aosty se v uplynulých devíti letech, během nichž se počítá jejich aktivní historie, vyhrála prostřednictvím několika demosnímků a předloňského EP “The Meatgrinder Manifest” v masivní lokomotivu, která nejede na uhlí či páru, ale jejím hnacím palivem je našlapanost, energie a agrese.
Jakkoli je “The Thin Line Between Hope and Ruin” počin skrz naskrz prošpikovaný těmi nejobyčejnějšími rychlejšími rytmy, kytarovými riffy a vyřvávanými refrény, tak má jejich melodický death/thrash neuvěřitelnou schopnost strhnout posluchače na svou stranu. První poslech nenasvědčoval tomu, že bych se při psaní recenze mohl nad tvorbou Ragestorm nějakým způsobem rozplývat. Celkem obyčejný šlapavý death metal s melodickými příkrasami severské scény doplněný o příjemný, ovšem ničím vyčnívající vokál na pomezí řevu a chropotu, jsou sice věci, které k sobě pasují, ale takových kapel a samotných alb už tady bylo tolik, že časem začnou splývat v jednu kouli neurčita. Čím se tedy Ragestorm liší? Jejich hudba je velmi chytlavá, až bych je začal podezřívat, že si vzali pod ruky staré hitovky velkých kapel a přehráli je k obrazu svému. Co skladba, to hitovým potenciálem nacpaný flák, který šlape na vlně hrubých kytarových riffů, nakopávající rytmiky a v rámci stylu melodických refrénů, v nichž zpěvákovi Markemu vypomůže zbytek s energickými sbory nebo basák Kolla vytáhne svůj výše položený ječák, jako třeba ve vypalovačce “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene”. Jak říkám, nic světoborného, ale podané je to s takovým nasazením, že vám “The Thin Line Between Hope and Ruin” ani nepřijde tak dlouhé, jak ve skutečnosti je, což říká člověk, jemuž je nepřiměřená stopáž proti srsti dost často.
Abych tady jen neplácal do větru a nechválil každý tón desky, tak přiznám, že “The Thin Line Between Hope and Ruin” má občas i nějakou tu mouchu. Hned úvod prvního velkého alba Ragestorm žádný posluchačský zážitek neslibuje, protože “The Meatgrinder Theory” je z velké části celkem obyčejnou death metalovou hrnbou ve středním tempu, již zdobí šlapavý riff, ale dokud se v poslední minutě nespustí pořádná smršť, působí obyčejně a vlastně i nezáživně. Totéž platí i o průměrné “Idiocracy”, která v kontextu zbylých písní snadno zapadne. Ragestorm totiž sluší hlavně rychlé momenty, ve kterých mají pořádnou sílu. Za všechny rychlejší skladby nemůžu opomenout už zmíněnou palbu “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene” s nezapamatovatelným titulem. Zrychlení At the Gates v pořádné formě – přesně tak tenhle úder mezi oči zní. Charakteristické chrastivé riffy samozřejmě dávají vzpomenout na další řádku severských kapel, ale vliv At the Gates v těch thrashovějších a Hypocrisy v melodičtějších pasážích nelze přeslechnout. Zejména dvojice “Moloch” a “Soldiers of a Lost War” jako by vypadla z palice Petera Tägtgrena. “Moloch” díky své chytlavé struktuře, kterou od Tägtgrenova vlivu odtahuje snad jen sborová vyřvávačka v refrénu, a druhá jmenovaná díky melodickým kytarám, kterých je v ní opravdu hodně, což není na škodu. Jako jistá forma odpočinku po nátlakové titulce, již krom nejdelší stopáže vytahuje z řady ještě akustická pasáž z konce třetí minuty, určitě neurazí. Druhá polovina této písně je na poměry té první mírně experiemntálnější a jemně se přechází od hymnických death metalových momentů k pomalému kytarovému konci, takže proč ne, protože to nepůsobí jako snaha o umělé natažení stopáže.
Když už tady padlo slovo experiment, tak nelze nezmínit podivnou “Hari Seldon’s Speech”, kterou prostě nechápu. Jedná o elektronický kousek, jenž totálně vyčnívá a v němž místo vokálu převezme otěže nasamplovaný (asi) projev. Kdyby se zůstalo u takové formy, kdy se o onu elektroniku starají industriální zvuky v pozadí a klávesy, jako v první polovině a celá skladba se přesunula na poslední místo tracklistu, tak není co řešit, vezmu ji jakou běžné outro, ale od druhé minuty začne industriální disko jak vyšité a z toho, jak “Hari Seldon’s Speech” popisuji, je zřejmé, že tímto se mi borci fakt netrefili do vkusu a mít tu možnost, klidně ji úplně vypustím. Nicméně, protože v závěru alba číhá ještě dvojice konzervativně stavěných “New World Disorder” a “Reaching the Impossible”, jež jsou “pouze” plné kytarových riffů a melodií, tak je důvod, proč zmíněnou krávovinu přečkat.
Seversky chladný death metal se zámořskými thrashovými rytmi ze slunné Itálie? V provedení Ragestorm nic neuvěřitelného. Nalijme si čistého vína, přestože už to v recenzi padlo, tak “The Thin Line Between Hope and Ruin” není žádná óda na objevnost, ale svým zemitým, přesto však vzdušně chytlavým přístupem k death metalovému žánru, se jedná o tak pohodový materiál, že nelze kapelu odsuzovat za nezáživnost nebo dokonce nudnost svého debutového alba. Nakonec jsem tak místo desky, z níž smrdí průměr na všechny strany a která po chvíli zmízí pod nánosem prachu, obdržel od Ragestorm desku, kterou si určitě budu pamatovat, a proto vyšší hodnocení.
Nemůžu jinak, než takhle zkraje recenze počinu “Proč věštírny mlčí” české bandy Thorax uvést kapelu parafrází názvu slavného seriálu a přestavit je jako “mladí a nezkušení”. Takhle to vypadá, i když, jak už to tak bývá, pravda je nakonec někde jinde. Vznik pražských Thorax se totiž oficiálně datuje k roku 2012, takže se samozřejmě nabízí asociace s nezkušenou kapelou plnou skladatelské naivity a průhlednosti. Kapela však vznikla jako spojení pětičlenného komanda, jehož členové již za sebou mají zkušenosti ze svých předešlých působišť, takže se mě záhy zmocnila naděje, že bych od jejich debutového alba mohl dostat porci slušného heavy metalu, ke kterému svádí ne zrovna povedený obal.
Což o to, ten heavy metal, který se občas sklouzne na vlně thrash metalové agrese, tam je. A v míře vrchovaté. Ačkoli o drtivou část onoho melodična se stará především zpěvák Luboš “Rex”, takže na nějaké kytarové kudrlinky plné líbivých momentů, jakožto kontrast k drsnému podkladu rovnou zapomeňte. S tím očekáváním slušného hudebního zážitku už je to však slabší. Nepopírám, že hudebně se v řadách Thorax sešly zkušené a vyhrané individuality, kterým nedělá žádný problém přenést vlastní hudební nápady do praktické podoby, ale skladatelsky nepřináší “Proč věštírny mlčí” nic, co by tady už nebylo. I když to by se ještě dalo zkousnout, ale vlastní hudební náplň má nemalý problém, aby vůbec dokázala zaujmout, takže jsem při poslechu dvanácti skladbového alba měl co dělat, abych jej vůbec doposlouchal do konce. Teoreticky to není špatné, protože skladby frčí v rychlejším tempu na řízných kytarách, o některých refrénech se dá říct, že jsou vzletné, chytlavé a nápadité, ale momentů, kdy si řeknete, že tohle je super, nebo že tahle pasáž má grády, je strašně málo. A to je při dlouhé, skoro padesáti minutové stopáži vražedné.
Upřímně řečeno se mi moc nechce do popisování jednotlivých skladeb, protože bych ve většině případů skončil ve slepé uličce, v níž bych se nechal obklopit výrazy jako zoufalé a nudné. Začnu tedy tím lepším, co se na “Proč věštírny mlčí” vyskytuje, protože toho je míň. Za opravdu vydařené skladby považuji následující čtveřici v sestavě “Potopa”, “Beznaděj”, “Vox Mortis” a “Je to v nás”. “Potopa” potěší kombinací thrashem načichlého heavy metalu s klasickým hevíkovým zpěvem. Tomu nechybí variabilita, protože od zemitější polohy se zpěvák Rex dokáže vyšplhat až k uřvaným výškám. Ty by v některých skladbách mohl klidně vypustil, ale v “Potopě” díky agresivnějšímu hudebnímu základu zní docela na místě a utvrzují nádech celé skladby. V “Beznaději” se ubere z nastaveného rychlejšího tempa, ale to neznamená, že by to bylo špatně. Ústřední řízný riff, který v ostřejších pasážích zhutní, není špatný. Naopak bych řekl, že velmi povedený. Škoda krátkého kytarového sóla, jehož táhlá melodie mi velmi šmakuje a mohla být rozvedená na širší ploše. Vrcholem celé desky se pro mě stala “Vox Mortis”. Skladba možná sama o sobě působí dost jednoduchým dojmem, protože celá stojí na přímočarém riffu, ale je to slušná šlapavá hitovka, v níž se vokál posune do hlubší, agresivnější polohy, která Rexovi sluší a klidně by se do těchto vod mohl pouštět častěji.
Možná si říkáte, jaký že je rozdíl mezi skladbami, jež jsem se snažil vyzdvihnout jako povedené, a těmi, které bych opakovaně slyšel jen nerad. Možná to bude znít paradoxně, ale v podstatě žádný. Je pravda, že některé mají v sobě víc thrashových vlivů (“Předtuchy”, “Kletba”), některé zase dopadly víc jako klasický heavy metal (“MayDay”, “Smrťák” nebo titulka), ale o žádné z nich nemůžu říct, že by měly tu sílu, aby zaujaly. Výše uvedené skladby tak chápejte čistě jako můj subjektivní názor, kdy jsem si na podprůměrné desce dokázal najít nějaké záchytné body, které mi zpříjemnily jinak nezáživný poslech. Jako celek prostě album nefunguje a víc mi dávalo smysl jen jako soubor jednotlivých a samostatných písní, z nichž zaujme jen malý zlomek, ale i tak není problém si pustit slabou “Strach” vytrženou z kontextu, lepší než se k ní propracovat osmičkou obdobných kousků, z nichž nejeden trpí hudební impotencí, což je problém.
Já vám nevím, asi nemá smysl to dál protahovat, protože z výše uvedeného je evidentní, že se mi Thorax netrefili do noty a jejich prvotina propadla. “Proč věštírny mlčí” si určitě najde své posluchače, kteří budou nadšení, ale obecně vzato není ničím jiným než dalším z kupy bezejmenných a podprůměrných děl, pod kterými se země neotřese a na které se rychle zapomene. Mít album poloviční stopáž, tak bych možná mluvil jinak, a ještě před tím, než by mi tahle hudba začala lézt na nervy, by byl konec, ale takhle je to málo povedeného rozmělněno na strašně moc vaty. Bohužel.
Švédové Pest byli na své poslední desce “Rest in Morbid Darkness” z roku 2008 pěkně vzteklá bestie. Severské tehdy ještě duo (nyní již trio) tam předvedlo totálně kulervoucí špinavý agresivní a kurevsky nasraný black metal, který byl naprosto úžasným způsobem operlený doslova heavy metalovými sóly a vyhrávkami. Kombinace na první pohled možná trochu divná, ale když vezmete v potaz, že black metal (přinejmenším ten v podání Pest) i heavy metal jsou žánry ze staré školy, svou logiku to má, zvláště když to funguje tak náramně.
Na další pokračování se muselo čekat pět let a jak vidno, během těch pěti let nastalo víc změn než jen přijetí třetího regulérního člena. Na prvních počinech Pest předváděli agresivní raw black metal, na třetí řadovce “Rest in Morbid Darkness” jej, jak už bylo řečeno, nadupali heavy metalovými sóly, ale novinka “The Crowning Horror”… no, to už je s nadsázkou řečeno pomalu spíš heavy metal. Nebo lépe řečeno, pořád to je black/thrash metal jako noha, minimálně svým zvukem ano, ale když to člověk poslouchá, vyznívá to spíš jako rychlejší hard rock s ostřejším vokálem. Například taková “Devil’s Mark” je vyloženě rockový song a nebýt vokálu, rozhodně byste si netipnuli, že jde o tu samou kapelu, která kdysi nahrávala zla jako “Lífit es dauðafærð”. Docela paradoxně je ovšem “Devil’s Mark” asi nejlepším válem na “The Crowning Horror”.
Nechci ovšem tvrdit, že je “The Crowning Horror” sračka, v podstatě je to vlastně dobré album, suprově to šlape, v rychlejších písničkách to má švih a příjemně staroškolsky to řeže, ozdobou nahrávky jsou opět fantastická sóla, na něž mají Pest dar od samotného rohatého. Všechno bych to nadšením zbaštil… být to jiná kapela. Uznávám, že je to možná trochu nefér, vývoj skupin většinou jsem schopen nějakým způsobem přijmout, ale tady mi to nesedlo úplně na sto procent, jednoduše jsem od Pest chtěl a čekal odporný špinavý black metal, ne špinavý heavy metal s black metalovým zvukem…
Datum: 27.11.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Dark Tranquillity, Death Angel, Tristania, Dew-Scented, Adimiron, Extrema
Hudební událost, jejíž průběh se pokusím shrnout v následujících řádcích, byla svým způsobem jedinečná. Nejde ani tak o samotné obsazení, protože všechny vystupující kapely (snad s výjimkou dvojice Extrema a Adimiron, která celý večer otevírala) nejsou na českých pódiích nijak zvlášť ojedinělým úkazem. Kdepak… tím, co tento koncert vyčlenilo z řady dalších, byla skutečnost, že se v jeden večer na jednom pódiu sešla sestava složená hned ze dvou turné. Potemnělé duo Dark Tranquillity–Tristania doplnila thrashová sestava pod vedením slovutných Death Angel a já se přiznám, že mi to nebylo ani trochu po chuti. Nic proti samotným kapelám, ale dost jsem se obával, že dojde ke střetu dvou zcela odlišných nálad a výsledek tím nakonec utrpí. No, a když už jsem se tu vyznal ze svých obav, slušelo by se hned vzápětí zmínit, že se tyto obavy nakonec ukázaly jako liché. Vezměme to ale postupně…
Večer zahájili svým vystoupením italští Extrema, kteří se pokusili publikum rozehřát agresivním mixem progu, thrashe a kdovíčeho ještě. A vzato kolem a kolem to nebylo vůbec špatné. Mimořádně ostrý zvuk kytar sice občas trochu pohřbíval melodiku riffů, ale i tak to šlo poslouchat. Smeknout musím před nasazením, s jakým Extrema vyrukovali, protože svou slabou půlhodinku odehráli v takovém tempu, že by se z toho mohla poučit celá řada prvoligových kapel. Na druhou stranu to ale občas bylo trošinku přes čáru a neustálé hecování k circle pitu, když před pódiem postávalo tak padesát lidí, zafungovalo spíš opačně. Otvírák to ale byl příjemný, o tom žádná.
V pořadí druzí Adimiron si od publika vysloužili podstatně větší odezvu než Extrema, nicméně pořád bylo vidět, že je to malá a navíc nijak zázračná kapela. Jejich groove/thrashování sice poslouchat šlo, ale já osobně jsem v něm neshledal jediný důvod k setrvání, takže jsem taky nesetrval nijak dlouho a raději jsem šel sbírat síly potřebné k přežití zbytku večera, který se tou dobou pořád teprve rozjížděl.
První skutečně dobré vystoupení předvedli Němci Dew-Scented, kteří se v našich zeměpisných šířkách objevují celkem často. Já jsem s nimi měl tu čest sice zatím jen jednou, ale už tehdy mě dost bavili a nejinak tomu bylo i tentokrát. Dew-Scented už přes dvacet let sazí na naprosto poctivý thrash death bez zbytečných příkras a jsou dokonalou ukázkou toho, že když se to dělá od srdce, má to hodně co do sebe. Všechno šlapalo jak mělo, muzikanti působili naprosto přirozeně a všemu nenuceným způsobem kraloval neskutečně sympatický zpěvák Leif Jensen, na kterém by člověk nenašel ani špetku povýšenosti. Tohle vystoupení mělo odpich, drive a vlastně všechno, co si jen člověk může od kapely formátu Dew-Scented přát. Lidé kapelu za odvedený výkon na oplátku odměnili vynikající odezvou a mě nenapadá nic, co by téhle půlhodinové seanci vytkl. Prostě moc fajn koncert a Dew-Scented naživo můžu směle doporučit.
Tristania je kapela, kterou mám upřímně rád, a přiznám se, že to byla právě její účast na téhle události, která mě nakonec přiměla vysázet příslušný obnos a dopravit své velectěné pozadí až do Futura. Krom toho ale chystané vystoupení jitřilo mou zvědavost ještě dvěma způsoby – zaprvé jsem byl zvědavý, jak to kapele šlape naživo po vydání výtečně novinky “Darkest White”, a také mě zajímalo, jestli se nebude opakovat ostudná blamáž z podzimu 2011, kdy na vystoupení Tristanie v rámci festivalu Out of the Dark zůstalo v sále jen pár vlažných fans, což jinak dost dobrý koncert vlastně zabilo. Tehdy jsem si sliboval, že až se Tristania u nás objeví příště, budu se toho reparátu účastnit, a teď jsem jedině rád, že jsem své slovo dodržel, protože tentokrát to byla vážně pecka ve všech směrech. Tak předně lidi – těch byla hromada, a že tam nejsou jen tak na okrasu, dali jasně najevo, už když kapela nastoupila na pódium. A od té doby, co ztichlo trochu zvláštní varhanní intro, se strhnul nářez, jaký jsem tak úplně nečekal. Většina setlistu byla postavená na nové desce, která je sama o sobě dost tvrdá, ale naživo to vyznělo ještě o kus drsněji – a bylo to boží! Chvíli sice trvalo, než se srovnal zvuk (zpočátku trochu zanikaly čisté vokály a kytara Anderse Høyvika), ale i když to nakonec stejně žádný velký zvukový zázrak nebyl, pořád to byla paráda. S celkovou agresivní náturou vystoupení parádně zafungovala jemnější složka hudby Tristanie a nálada se tak dostavila prakticky stejná jako z desky, jen v energičtějším a ostřejším balení, které tomu vůbec neuškodilo, spíš naopak. A celý ten ostrý sound kupodivu neuškodil ani starším skladbám (“Beyond the Veil”, “Libre”, “Year of the Rat”), které v originále znějí docela odlišně… Hudebně to byl prostě parádní nářez, který na začátku strhnul a do konce z nastavené laťky neslevil. Tahle energie se přenesla na diváky, kteří dva roky starý trapas odčinili více než dostatečně, a od diváků zase brali energii zpět sami muzikanti a bylo to na nich jasně vidět. Žádné otrávené ksichty, ale naopak jeden úsměv za druhým, vzorná komunikace s publikem, perfektní hráčské i pěvecké výkony… Čekal jsem, že Tristania předvede dobrý koncert, ale rozhodně jsem nečekal, že bude takhle výborný. Celou dobu jsem pařil jako blázen a na konci jsem odcházel na pivo opravdu nadšený, což je pro kapelu ta nejlepší vizitka. Jestli ještě pořád existují nějací pochybovači, kteří nad současnou podobou Tristanie ohrnují nos, tohle byl jasný důkaz, že jsou úplně mimo, protože si sotva dovedu představit lepší potvrzení pohody a formy, v jaké se kapela v současnosti nachází.
Jak už jsem psal někde nahoře, když na soupisku přibyly všechny ty thrashovky, vůbec mě to nepotěšilo. I tak jsem ale vzal za vděk možností vidět v klubu Death Angel, protože i přesto, že nemám k thrashi nijak závratný vztah, tahle kapela je jednou z těch výjimek, které potvrzují pravidlo. No, a milí Amíci mě v nadstandardním smýšlení o nich jedině utvrdili, protože koncert, jaký v Praze předvedli, se nedá označit jinak než jako skvostný. Byla to vážně luxusní palba od začátku do konce, které nechyběla čitelnost, chytlavost, nápaditost a chytrost, tedy atributy, které tvorbu Death Angel v mých očích vysílají vysoko nad ostatní žánrové spolky. Samozřejmostí bylo naprosto strhující nasazení muzikantů, kteří jsou svými živými vystoupeními proslulí, a ačkoli ve Futuru není pódium kdovíjak velké, Death Angel jeho rozměry dovedly využít do krajnosti a celá hodina, kterou dostali k dobru, by se dala prohlásit za učebnicový příklad thrashového vystoupení se vším všudy. Výborný dojem opět zanechal ohromný sympaťák Mark Osegueda, jenž tak už asi definitivně zakotvil mezi vybranou společností nejlepších frontmanů, jaké jsem kdy viděl, a navíc se vydařil zvuk, takže na vystoupení Death Angel neulpělo jediné smítko nedotaženosti. Tohle bylo prostě naprosto luxusní vystoupení, jímž Death Angel opět dokázali, že se nějaká velká thrashová čtyřka může jít bodnout. Je sice pravda, že jsem si Tristanii užil o něco víc, ale tomuhle stejně nešlo absolutně co vytknout a bylo to objektivně nejlepší vystoupení večera. Smekám a příště na shledanou!
Dark Tranquillity jsem v nedávné minulosti viděl hned dvakrát, v obou případech se mi líbili a navíc jsem v posledních měsících přišel na chuť i jejich studiovým nahrávkám, takže jsem příležitost vidět je v klubu dlouho považoval za lákavou. Po vynikajících výkonech Tristanie a Death Angel to s tou lákavostí ale začalo jít docela z kopce, protože jsem si upřímně nedovedl představit, že se jim Dark Tranquillity alespoň vyrovnají. A nevím, nakolik to bylo tímhle malováním čerta na zeď, ale výsledek skutečně nebyl nijak zázračný, i když si nejsem jistý, do jaké míry z toho vinit samotnou kapelu… Dost podivný mi přišel zvuk, ve kterém kytary vynikaly podstatně míň, než by se mi líbilo (což teoreticky mohl být záměr), a také dost zásadně kolísala hlasitost vokálu (což záměr rozhodně nebyl). Ať už ale záměr nebo ne, obojí bylo docela nepříjemné. Docela fatální problém spočíval ve velkém zpoždění (končilo se dlouho po avizované půlnoci) a alespoň z mého úhlu pohledu také v extrémní délce vystoupení. 18 skladeb, to byla vážně silná káva a v závěru mě udržovala při životě jen očekávání největších hitů, které ještě nezazněly. Poutavost samotné hudební produkce pak byla kolísavá. Já osobně jsem se bavil v podstatě jen u profláklejších pecek a větší část setu jsem si postupně uvědomoval, že je to sice docela dobré, ale že mě to vlastně moc nebere. Místy jsem si ale hlavou hodil dost ochotně, tak nevím… Nebylo to špatné, ale žádný zázrak to taky nebyl a na předcházející dvě vystoupení večera se Dark Tranquillity zkrátka nechytali. Mikael Stanne je sice pořád stejný sympaťák, oba kytaristé i tentokrát házeli správně zachmuřené pohledy a “A Bolt of Blazing Gold” provedená jako duet s Mariangelou Demurtas (Tristania) byla vážně super, ale zkrátka to úplně nestačilo.
I přes trochu rozpačitý závěr mě ale vůbec nemrzí, že jsem do tohoto koncertu zainvestoval, protože výkony, jaké předvedli Tristania a Death Angel, rozhodně patřily do první ligy a já doufám, že se tu obě kapely v dohledné době ukáží znovu. Zároveň se omlouvám pořadatelům za moje chmurné předpovědi ohledně spojení obou turné. Krom toho, že se muzika navzájem opravdu netloukla, se navíc podařilo naplánovat časový harmonogram tak citlivě, aby všechny důležité dostaly dostatek prostoru, v což jsem při tak nabitém programu (šest kapel) až do poslední chvíle opravdu nedoufal. Sečteno podtrženo šlo o vskutku vydařenou kulturní událost, jejíž účasti mohl sotva kdo litovat. Já nelituji ani náznakem!
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Horizon
02. The Turning of the Gears
03. One Dimension
04. Hunter-Seeker
05. Black Sun, Black Moon
06. Scars Remain
07. Dying Light
08. Iron City
09. Leviathan
10. Off With Their Heads!
11. Towers of the Serpent
Kalifornská pětice Warbringer se v jádru neliší od tlupy thrash metalových kapel, které se v polovině minulé dekády vyrojily, aby vzdávaly úctu svým vzorům a pokusily se přinést do stojatých vod scény nějakou tu mladou krev. Svými dosavadními třemi alby se ale Warbringer okamžitě vyšvihli mezi nejvýraznější představitele této nové vlny amerického thrashe, aniž by jejich tvorba byla doposud nějak závratně originální, když stejně jako ostatní vlastně jen kopírují to, co už tady nejednou bylo. Nabízí se tedy otázka, čím si takovou pozornost zasloužili. Novinka “IV: Empires Collapse” je jasným důkazem, že ačkoli se Warbringer stále úspěšně vezou na vlně klasických žánrových postupů, dokáží je podat energicky, a přesto při tom působit v rámci mezí epicky a originálně, čímž se jim daří vložit do své tvorby i kapku té vlastní přidané hodnoty, což je přesně tak, jak to má být.
Ono se toho v základu od minula moc nezměnilo, protože “Worlds Torn Asunder” či ještě starší alba jsou prakticky totéž v bleděmodrém, takže staromódní thrash metal, ale zdá se, že s tím, jak Warbringer stárnou (hodilo by se spíš, že zrají), komponují do svých skladeb čím dál víc melodických kytar a sólových výstupů na úkor tvrdě agresivních riffů, kterými sice neurazí, ale rovněž ani neoslní, protože takhle dnes hraje kdekdo. Aby to ale nevypadalo, že otočili kormidlo hudebního směřování o 180°, tak nutno dodat, že všechny ty melodické vyhrávky, sóla a uvolněné pasáže jsou pouze kořením na již hotovém pokrmu, takže spíš jen upravují jeho výslednou chuť. Rozhodně nemůže padnout řeč na téma nějakého vyměknutí, protože energický základ zůstal na svém neměnném místě, což je samozřejmě v pořádku. Protože mají Warbringer už počátku paradoxně blíž k evropské odnoži thrash metalu než k té americké, tak se se okamžitě nabízí srovnání s Kreator, či třeba technickými Coroner, jejichž vlivy jsou nepřeslechnutelné, ovšem lhal bych, kdybych řekl, že tam neslyším i Slayer či sbory Anthrax.
Pokud bych byl nucen jen na jedné písni ukázat, kde že se dnešní Warbringer nacházejí, tak bych vybral přímočarou “One Dimension”, v které lze najít takřka vše, co tahle parta na novince přináší. Od důrazného úvodu bez špetky slitování, kterému dominuje sekaný riff, přes sborové halekání v zapamatovatelném refrénu, až po vzdušný riff, který načíná druhou polovinu skladby a spolu se sólovou kytarou ji vede k samotnému závěru. Variabilní skladba, ale přesto nepůsobí roztěkaně. Docela mě mrzí, že klasicky nezbylo místo na baskytaru, kterou nově drtí jistý Ben Mottsman, jenž se ke kapele připojil spolu s parťákem ze svých bývalých působišť, kytaristou Jeffem Pottsem, v průběhu loňského roku a jedná se tak o jejich premiéru. V tvrdém jádru zakládajících členů tak už zůstala pouze dvojice John Laux a zpěvák John Kevill, který zraje jako víno a ten jeho hrubý řev ve výšších polohách ve stylu Milleho z Kreator a Alexiho z Children of Bodom má větší sílu než kdy dřív. Velmi se mi líbí jeho zpěv v “The Turning of the Gears”, která zaujme ještě první slokou, v níž se pánové obešli takřka bez kytar a zpívá se tak pouze za doprovodu bicích a baskytary, což jako ozvláštnění jinak běžné rychlovky není špatný nápad, ale pojďme dál.
Z ryze thrashových skladeb, které si na nic nehrají a jež samozřejmě převládají, dopadly nejlépe úvodní flák “Horizon” a exodusovským frázováním přeplněná “Hunter-Seeker”. Obě velmi agresivní a rychlé skladby mi svou náladou spadají spíš na debut “War Without End”, ale neznamená to, že by na novinku nepatřily. Za zmínku na závěr stojí dvojice skladeb “Leviathan” a “Off With Their Heads!”, které nepřipustí, abyste se s blížicím koncem začali nudit. První se rozjíždí velmi pomalu v takřka doomovém tempu, kterému vévodí přesný škrkající riff, aby se po třech minutách spustilo pravé běsnění, které budiž předzvěstí nadcházející šlupce mezi oči jménem “Off With Their Heads!”. Nic složitého, ale pekelné tempo a hlavně kvílivé kytarové sólo z ní činí velmi atraktivní vál, který takhle ke konci určitě bodne.
Pokud první dvě alba byla pravověrný a čistokrevné retro thrash, tak “Worlds Torn Asunder” a hlavně čtvrtá řadovka “IV: Empires Collapse” jsou ukázkou toho, že se dá kopírovat i originálně a s vlastním ksichtem, který tak zoufale potřebují i další. Jsou to sice pořád jen náznaky, které probleskují mezi urputným nářezem, z něhož se už z principu polevit nedá, ale pokud to takhle půjde dál, tak se možná v blízké budoucnosti dočkáme desky, která se dokáže na dostřel přiblížit klasikám, jež vyjmenovávat nebudu, protože je všichni znáte. V okruhu podobných mladých kapel mě nenapadá letošní deska, která by se “IV: Empires Collapse” rovnala, takže přiznávám, že Warbringer si mě získali na svou stranu a já jim dávám poctivou osmičku.
Další názory:
Stejně jako u Toxic Holocaust, i tady se s Kašou v celkovém názoru relativně shodnu. Koho otravuje současný trend oživování thrash metalové divokosti, odsoudí tuhle kapelku společně s dalšími do věčných lovišť. Pokud tak opravdu někdo učiní, nemá představu, jak velkou dělá chybu. I přestože lze slyšet, z čeho Američani vychází, nechybí na současném albu koření svojského přístupu a celkové barevnosti materiálu. Jestli “Worlds Torn Asunder” symbolizovala old school řezničinu v pravém smyslu slova, můžete být s poslechem novinky dosti překvapeni. Je tu totiž množství ostrých riffů, ale ještě větší množství melodických výjezdů a vyhrávek a chytlavých refrénů. Rozhodně to však nechápejte tak, že by Warbringer nějak vyměkli. Jen prostě zrají (jak trefně podotýká Kaša), a to definitivně správným směrem. Warbringer by s aktuálním albem mohli prorazit mezi největší špičku a vystoupit tak na nejvyšší příčky. Jestli budou pokračovat a současnou formu pilovat dál, máme tu jednu z největších nadějí thrash metalového žánru. Za největší hitovku považuju klipovku “Black Sun, Black Moon”. Stick
Země: USA Žánr: thrash metal / crossover Datum vydání: 25.10.2013 Label: Relapse Records
Tracklist:
01. Awaken the Serpent
02. Silence
03. Rat Eater
04. Salvation Is Waiting
05. Out of the Fire
06. Acid Fuzz
07. Deny the Truth
08. Mkultra
09. I Serve…
10. International Conspiracy
11. Chemistry of Consciousness
Toxic Holocaust se vrací s železnou pravidelností dvou až tří letého odstupu mezi svými řadovými alby, aby do posluchačstva nasypali ten svůj energický, přímočarý thrash metal plný crossoveru a HC punku. Přestože tahle parta kdysi vznikla vlastně jako one-man projekt dnešního lídra Joela Grinda, jenž na prvních třech albech obstaral vše sám, působí nyní jako plnohodnotná kapela o třech členech. “Chemistry of Consciousness” je již druhým albem, na němž se sestava rozrostla o basáka Philthyho Gnaasta a bubeníka Nikkiho Rage, ale výsledný zvuk se od první trojice alb vlastně nijak výrazně neliší, takže krom toho, že Toxic Holocaust i z repráků působí přeci jen víc jako kapela, tak se za ta léta prakticky nic nezměnilo.
A tím myslím především skladatelský přístup Joela k tvorbě jeho hudebního dítka. Toxic Holocaust patří mezi kapely, jež hned na prvním albu našly svůj sound, který je definoval a nemusely si tak projít nějakými úpravami či hledáními svého vlastního ksichtu. Protože se formulka jejich alb takřka nezměnila a stále dokola svým posluchačům tahle parta servíruje půl hodinovou porci přímočarého thrash metalu s prvky HC scény amerického New Yorku, tak se zákonitě začíná nabízet otázka, jestli už to trochu nenudí. Pravda, není to už taková pecka, jako bylo svého času “Hell on Earth”, jež už zřejmě navždy zůstane majstrštykem, kterému se kapela nejspíš nepřiblíží, ale nedá se povědět, že by zrovna “Chemistry of Consciousness” bylo nudné a naprosto zbytečné album. Jen už popáté přináší to samé a v jeho neprospěch hraje fakt, že v předchozích případech byl výsledek o něco lepší a novinka tak pouze prohlubuje bezradnost Joela, jenž s každým dalším albem slevuje z vysokého standardu, který zavedl na prvních dvou albech.
Když už nic, tak Toxic Holocaust neztratili ani kus ze svého přístupu, kdy máte při poslechu pocit, že stojíte ve stejné místnosti, kde kapela zrovna nahrává, za což může skvělá produkce a finální mix Kurta Balloua z Converge. Ten dokáže výslednému kotoučku přidat něco málo na obrátkách a dokázal to již v minulosti nejen na albech své domoviny. Oproti předchozímu “Conjure and Command” je “Chemistry of Consciousness” o maličko živější, což je samozřejmě dobře a ruku v ruce s jednoduchostí, která Toxic Holocaust zdobí od počátku kariéry, tady máme zaděláno na slušně šlapající thrashový uragán, jenž sice nezabaví na dlouhé týdny intenzivního poslechu, ale jako krátkodobá zábava nemá deska prakticky chybu.
Těžko v případě Toxic Holocaust přistupovat k nějakému obsáhlejšímu rozboru jednotlivých skladeb, protože vězte, že jsou jedna jako druhá a s jejich rozeznáním budete mít problém i po vícero posleších, protože jakmile spustí úvodní “Awaken the Serpent”, tak se z pelášivého tempa ubere na intenzitě jen výjimečně. Onou výjimkou budiž “Rat Eater”, jež je celá lehce zpomalená (oproti zbytku určitě) a sází na chytlavou strukturu, která sice nedopadá tak agresivně jako třeba v kraťoučkém úvodním fláku, ale z celého “Chemistry of Consciousness” vychází jako vítěz a z mého pohledu jako nejzajímavější kus. Hodně se mi líbí “Salvation Is Waiting” s bzučivým riffem v refrénu. Skladba jako taková si pak nic nezadá s fláky z raných alb. “Deny Truth” vás uzemní svou agresivitou, která má podobnou sílu a tlak jako třeba zmínění Converge, k jejichž tvorbě mají Toxic Holocaust díky různým HC, punk či crust vlivům blíž, než by se na první pohled mohlo zdát. Takovýchto drtících šlupek jen více, protože aniž bych chtěl rýpat, že zbytek je jen slabý odvárek, tak “Deny Truth” je jako ráno pěstí. “I Serve…” patří k nejlepším kusům druhé poloviny. Hudebně sice nic překvapivého, ovšem Joelova pěvecká link a skvělý text to všechno vyvažují. No co vám budu povídat, jedenáct skladeb je pryč, než byste stihli říct švec, a pokud nehledáte nic zamyšlení hodného, tak byste neměli váhat ani vteřinu.
Přestože jsem se slovům chvály poměrně vyhýbal, nechápejte můj pohled na “Chemistry of Consciousness” jako vyloženě negativní. Šlape to, chvíli to i baví, ale pro někoho, kdo má naposlouchané předešlé počiny, na nichž zaznělo prakticky totéž, jen měly skladby jiné názvy a vyznívalo to v konečném důsledku o něco líp, nemá novinka větší smysl, protože vždy radši sáhnu po “Hell on Earth” než po novince. Pokud s touhle kapelou ještě nemáte zkušenosti, tak proč ne, s chutí do toho, nemůžete být zklamáni. Pro ostatní mám nepřekvapivou zprávu, že Toxic Holocaust nepřekvapili, a pokud jste slyšeli některý z předešlých čtyř záseků, tak jste už slyšeli drtivou většinu toho pátého.
Další názory:
Jak píše kolega, Toxic Holocaust už na prvním albu našli svůj sound a kompoziční příštup, který se jim zrovna dvakrát měnit nechce. I když tento úvodní výrok zavání tím, že v podstatě jejich novinku označuje za stejnou jako všechny předtím, není potřeba si pod tím hned představovat, že by šlo o nějakou nudu. Jak kolega podotýká v recenzi, zpočátku nasazená vysoká laťka pozvolna klesá, ale přesto nejde o průser. Slabá půlhodinka nášupu docela stačí k tomu, aby si člověk trochu podupal nohou a dal trochu popustit agresi, která se v něm za den nahromadí. Na druhou stranu je fakt, že mi “Chemistry of Consciousness” nemá moc co nabídnout a po pěti posleších můžu album s klidným svědomím odložit a vrátit se k osvědčenějším čí nakoplejším záležitostem. Řekl bych, že je to povinnost vyloženě pro staromilce a milovníky žánru. Není to špatné, ale nic, co by mělo udělat díru do dnešního přetlakovaného metalového světa. Stick
Země: Brazílie Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Trauma of War
02. The Vatican
03. Impending Doom
04. Manipulation of Tragedy
05. Tsunami
06. The Bliss of Ignorants
07. Grief
08. The Age of the Atheist
09. Obsessed
10. Da Lama ao Caos [Chico Science & Nação Zumbi cover]
Tak se nám vylíhla již třináctá deska světoznámé a nesmrtelné Sepultury. Sedmé s novodobým frontmanem Derrickem Greenem, který nahradil původního zpěváka a jednoho ze zakladatelů Maxe Cavaleru. Ten to teď už nějaký ten rok valí ve své další kapele jménem Soulfly a o kvalitě či nekvalitě jejich posledního opusu (který mimochodem vyšel zhruba měsíc zpátky, takže tvoří jakousi přímou konkurenci nové Sepultuře… je také zajímavé, že obě kapely jsou nyní upsány pod labelem Nuclear Blast, takže mi přijde poměrně těžko pochopitelný vstup na trh v tak krátkém časovém rozmezí) se můžete sami přesvědčit v naší nedávné recenzi.
Derrick Green – mnohými zatracován a jinými naopak neskonale veleben – vzal opratě Sepultury pevně do svých rukou a po sérií nepříliš povedených slepenců typu “Nation” nebo “Roorback” se mu povedlo kapelu konečně koncepčně ustálit a v roce 2006 vychází první z velkých “příběhových” alb s názvem “Dante XXI”, které se pohrabalo v klasice z největších – “Božské komedii”Danta Alighieriho. Následující (leč ne moc kladně přijaté) “A-Lex” se zaobírá tematikou důkladně rozebranou ve filmu “Mechanický pomeranč”, který natočil bezpochyby jeden z nejgeniálnějších a nejnadanějších režisérů – Stanley Kubrick. Zatím poslední počin, který se naopak soustředil na téma samotného času, nesl název “Kairos”. “Kairos” totiž v překladu znamená “bůh příhodného času”. Pomalu se dostáváme do současnosti, kdy vychází “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” a s ním i náš článek. Novinka bere inspiraci z prastarého německého snímku “Metropolis”, který pojednává o fiktivní dystopické společnosti budoucnosti (film lze dokonce najít na seznamu památek UNESCO). Osobně si myslím, že tematické složení posledních několika alb má něco do sebe a hlavně je každé úplně jiné než to předchozí. Což sice v obecném srovnání možná nepůsobí moc celistvě, ale jednotlivé desky jsou určitě lepší a o sto procent úspěšnější než to, co Sepultura předváděla těsně po období neslavných “Roots”.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je pravděpodobně o něco lepší nežli předchozí “Kairos”. Také zcela určitě o mnoho lepší než cokoliv dalšího, co Sepultura v posledních dvaceti letech vydala. Otázkou však zůstává, zda je možné jej srovnat s pravěkou tvorbou kdysi před čtvrt stoletím, kdy před sebou Sepultura tlačila káru s velkou cedulí a nápisem thrash/death metal. Nebudu se pokoušet a ani si netroufám soudit, zda může být novinka lepší než cokoliv z té doby. To by si měl každý přebrat sám a ujasnit si vlastní priority. Sepultura tehdy a Sepultura dnes jsou dvě naprosto odlišné kapely, přesto budu tak smělý, vyjádřím vlastní názor a řeknu, že “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je nejlepší deskou od “Chaos A.D.” vydané v roce 1993.
Není zase tolik rychlá nebo zbytečně agresivní, ale nabízí správně temný zvuk podpořený dobře zvoleným tempem, které kapele maximálně sedí. Kytarový dělník Andreas Kisser předvádí své umění dotažené na maximum a jeho kytary jsou tím nejlepším a nejpropracovanějším, co jsme si mohli v posledních několika měsících poslechnout. Vypiplané riffy, úvodní pasáže gradující do velkolepých melodií, “spojovačky” mezi jednotlivými (a často odlišnými) částmi songů – to všechno je zahrané a zmixované na jedničku s hvězdičkou. Basovka veterána (poslední ze zakládajících členů Sepultury) Paula Xista tomu všemu dodává dojem jakési monumentální hutnosti, která exceluje především v pomalejších, ale o to drsnějších pasážích. Derrick Green do mikrofonu hučí jako o život a baví nejvíce od dob “Dante XXI”. Kisser mu zdatně sekunduje a metalový svět je tak opět bohatší o jedno dílo, které není nazpíváno genericky, ale razí si vlastní, ale o to tvrdší cestu. Nováček v řadách Sepultury, dvaadvacetiletý Eloy Casagrande, se poprvé usadil za známější bicí soupravu a do kapely tak vnesl mladou krev s novou energií, kterou zaprášené uskupení místy potřebovalo jako sůl. Srovnání s Igorem Cavalerou není na místě, ale mladíček se snaží a jeho party jsou zahrané precizně a s dávkou zkušeností, kterou by mu leckterý starší bubeník mohl bez problému závidět.
“The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” produkoval Ross Robinson, ne neznámé jméno na poli tvrděrockové muziky. Má za sebou spolupráci s takovými jmény, jako jsou KoRn, Fear Factory nebo například Slipknot, a upřímně – jeho vliv je na novém materiálu Sepultury hodně znát. Ne, že by třeba “Kairos” (produkce Roy Z) bylo v tomhle ohledu o moc horší, ale Robinsonovi se povedlo překřížit desetiletí a vrátit legendu na výsluní tím, že se sice postaral o to, aby zněla old schoolově, ale zároveň ji nenechal utopit se v minulosti a nezapomněl, že žijeme v jednadvacátém století. Takhle by měla vypadat postupná resurekce značky, která na tom sice není úplně špatně, ale má už také své lepší dny za sebou.
Jen zběžně přejedu nejzajímavější kousky. Úvod obstarávající “Trauma of War” do vás hned na začátku poslechu bez skrupulí napere jeden z největších nářezů, který lze mezi novými songy najít. Hnedka je cítit dosti oldschoolový rezonující zvuk. Následuje impozantně provedená “The Vatican”. Začíná dech beroucím chrámovým chorálem v pozadí s bitím zvonů a po psychedelickém přeskoku do samotné písničky nastupuje jedna z nejlépe kompozičně vystavěných skladeb, kde není nouze o zábavné melodie a chytlavé mezihry. Dále mám v oblibě “Tsunami” s její super kytarovou částí, dlouhý a pomalý “Grief” nebo cover (v těch si Sepultura v poslední době zvlášť libuje) “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi. Etnické prvky, bubínky a zvuk typický pro Sepulturu osmdesátých let. Bomba, paráda, luxus. Takhle kdyby vypadalo celé album, není co řešit a sahám po desítce.
Tak, máme to za sebou. “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” je bezpochyby tím nejlepším, co si můžete od současné Sepultury poslechnout. Atmosféra, zábavnost, mix a produkce – tohle vše stačí k tomu, aby na vás z obalu vykouklo povedené album, kterých se v poslední době na přesyceném trhu už tolik nevyskytuje. Prvotní tvorba zůstala nepřekonána, ale ruku na srdce – kdo něco takového ještě dnes očekává? Jsem maximálně spokojen a vyšší hodnocení nedávám pouze z obavy, že se jedná o výjimku mezi ne-zas-tak dobrými alby a že příště budeme mít co dočinění třeba s druhým “Nation”. Ale snad ne.
Další názory:
Klidně to řeknu hned na rovinu, aby bylo jasné, že můj názor není úplně relevantní, ale Sepultura je už dávno kapela, která mě moc nezajímá. Ne, že bych proti téhle legendě něco měl, určitě má můj respekt, zároveň ani nejsem nějaký ortodoxní fanoušek Cavalerova klanu, takže rozhodně nebrečím kvůli tomu, že už tam není ani jeden ze svého času ústřední bratrské dvojice není, jednoduše jen nemám sebemenší potřebu tuhle skupinu poslouchat. Abych řekl úplnou pravdu, tak poslední deska Sepultury, kterou jsem slyšel, byla “Nation”, což už je dobrých dvanáct roků. Co se novinky “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” týče, neměl jsem v plánu na daném stavu věcí něco měnit, nicméně hodně slušná hodnocení obou kolegů mě nakonec přesvědčila, abych dal brazilské veličině opět šanci, a tak se také stalo. Ta muzika je úplně v pohodě, nemůžu říct, že bych proti ní cokoliv měl, album jsem si poslechnul a neměl jsem s ním problém, ale na druhou stranu to není nic, co bych prostě chtěl poslouchat. Jednoduše mě to nebavilo natolik, abych se na další více jak hodinové kolečko brazilského metalu nějak zvlášť těšil, spíš jsem si to pouštěl tak nějak z “povinnosti”, abych si kvůli hodnocení dokázal utvořit nějaký názor. Když to řeknu jinak… právě teď mi tu “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” hraje, jenže jakmile dopíšu tenhle odstavec, tak to album smažu a už nikdy se k němu nevrátím. Uznávám, že kvalita tam zcela nepochybně je a že je tohle hodnocení hodně subjektivní a možná svým způsobem i trochu nespravedlivé, ale z mého osobního úhlu pohledu bohužel nemůžu dát víc. H.
V nedávném říjnovém eintopfu jsem vyřkl předpověď, že Cavalerovic partička nakope s novinkou “Savages” sepulturovskému “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” zadek, a nyní zpětně musím uznat, jak šeredně jsem se mýlil. Vůbec poprvé mě aktuální Sepultura kolem Derricka Greena a Andrease Kissera baví víc než formace jejich bývalého frontmana. Sepultura nemusela nic změnit, pořád hraje ten svůj agresivní groove/thrash, ovšem tentokrát se jí povedlo jednotlivé skladby vyšperkovat do takového stavu, že se dá hovořit o po všech stránkách povedeném zářezu. “The Mediator Between the Head and Hands Must Be the Heart” má neuvěřitelnou sílu a to, co dříve působilo jako bezzubý pokus o brutalitu (poslední slabota jménem “Kairos”), má hlavu a patu. V žádném případě nemůže být řeč o nejlepším počinu Sepultury v rámci její bohaté historie, ale pokud si vezmu alba s Derrickem Greenem, tak nemá novinka konkurenci. Těžkotonážní úvod v podobě “Trauma of War” a “The Vatican” má takový dopad, že mi chvíli trvalo, než jsem jej rozdýchal. Velmi zajímavá je pomalá “Grief”, která umožňuje v půlce alba na chvíli si odpočinout. Závěrečný cover “Da Lama ao Caos” od Chico Science & Nação Zumbi zase vzdáleně dává vzpomenout na “Roots” a kupodivu to nepůsobí jako laciný pokus o oprášení “zašlé” slávy. Novic za bubenickou stoličkou se uvedl velmi dobře a rozmetal tak pochyby o tom, proč si kapela vybrala takového mladíčka, když vzhledem ke svému statusu mohla sáhnout po nějakém větším jménu. Nemá smysl chodit okolo horké kaše. Nové album se Sepultuře prostě povedlo, a pokud se příště ukáže, že to není jen náhoda, tak jsem ochotný vzít Kissera a jeho partu na milost, protože po těch letech, co jsem na ně kvůli jednomu horšímu albu za druhým házel špínu, si novinkou vysloužili mou pozornost. Kaša
Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 15.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Left for Dead
02. Son of the Morning
03. Fallen
04. The Dream Calls for Blood
05. Succubus
06. Execution / Don’t Save Me
07. Caster of Shame
08. Detonate
09. Empty
10. Territorial Instinct / Bloodlust
11. Heaven and Hell [Black Sabbath cover]
S každým novým albem thrashových Death Angel se sám sebe s železnou pravidelností ptám, jak je to možné, že tahle sebranka, která vzešla z té nejslavnější thrashové školy oblasti Bay Area, se nedokázala nikdy vyšvihnout mezi skutečnou stylovou smetánku a vždy tak nějak zůstávala ve stínu za souputníky jako Overkill, Testament či Exodus (o Velké čtyřce ani nemluvě). Trojice alb z konce osmdesátých let patří mezi skutečné klenoty, a přestože zrovna “Act III” je všeobecně považováno za mírný kvalitativní sešup směrem dolů, tak bych se nebál jej označit jako nejlepší desku party s filipínskými kořeny, na němž se ukázala jako vyhraná, progresivními momenty políbená kapela, jež se nebála překročit neúprosné stylové hranice thrash metalu a vydala se do vod, které jsou mi velice sympatické. Následná dlouhá pauza kapele její status nijak nenarušila, ba naopak považuji (teď už) čtveřici návratových alb za skvělou ukázku toho, jak se skupina, která už to měla de facto za sebou, dokázala vzedmout ke skvělé formě a pomalu ale jistě se stává stálicí scény, jejíž alba jsou už předem zárukou osvědčené kvality.
“The Dream Calls for Blood” nedělá za dosavadním vývojem tlustou čáru, nicméně hezky pokračuje v trendu, který započala alba předešlá. Opět se zdá, že se kapela trošku více uvrtala v klasickém neurvalém thrash metalu a rezignovala na melodické výlety, které k ní vždy tak nějak patřily, ale neznamená to automaticky, že by Death Angel naservírovali klasickou cirkulárku, ve které se ani na moment nesleví z nastaveného tempa. Album je to hezky přímočaře energické a skvěle šlape, ale co je hlavní – baví. Nebyl by to Rob Cavestany a Mark Osegueda, kteří platí za hlavní lídry, aby si pro své fanoušky nepřichystali hrstku momentů, díky nimž si člověk řekne, že tuhle nebo tamtu píseň musí slyšet znovu a znovu. Právě v tomto tkví skutečná síla aktuální tvorba Death Angel. Je to agresivní, ale má to v sobě zakořeněny chytré momenty, díky kterým se k albu bez problému můžete vrátit i s odstupem času a užít si ho. Co upoutá na první pohled, je velmi povedený obal, který svým stylem navazuje na předchozí album “Relentless Retribution”, ovšem oproti krvavě rudé tady máme tentokrát noční modro-šeď, ovšem v hudbě jako takové se toto nikterak nepromítlo a hudební náplň má nejblíž k minulému počinu. Osegueda štěká, seč mu síly stačí, přičemž zbylá čtveřice Cavestany, Aguilar, Sisson a Carrol zní jako dobře namazaný stroj, jemuž se výrobní vady vyhnuly velkým obloukem.
Aby Death Angel nenechali nikoho na pochybách, tak novinku odstartovali tím nejrazantnějším způsobem, jaký si lze představit. “Left for Dead” je sice v úvodu a závěru ohraničena krátkou vybrnkávanou melodií, ale ta působí, jako by se k ní zatoulala zcela odjinud, protože po chvíli se spustí riffořežba nejklasičtějšího rázu. V refrénu se dostanou na řadu i sborové vokály, které přinesou něco málo z HC intenzity. Kapela s nimi nekoketuje poprvé, takže to není žádný šok, ale protože s touto ingrediencí Death Angel šetří, tak je její vyznění výraznější, než kdyby se ke sborům uchylovali bez ustání. Nemyslím si, že je nezbytné vyzdvihovat jednotlivé personální výkony, ale za zmínku stojí určitě Mark Osegueda, který opět dokazuje, jak skvělým a variabilním vokalistou je. Nejpatrnější je to zřejmě hned v druhé “Son of the Morning”, kterou odpálí jeho halfordovský vřískot, ve slokách klasická vyřvávačka a nakonec skončí u melodického refrénu, prostě paráda. Už tak rychlou píseň ještě zrychlují kytarová sóla, z nichž hned to v první minutě je parádní. Z dalších skladeb jich stojí za zmínku hned několik, ale nemůžu vynechat “The Dream Calls for Blood”, se skvělým nosným kytarovým riffem a vokální melodií, jež v půlce skladby sklouzne do velmi melodických poloh. “Empty” zase potěší klasickým vyzněním a kytarovou harmonií, jež doplňuje hlavní riff, což je postup, který by se v souvislosti s tvorbou Death Angel dal označit za charakteristický. Při prvním poslechu úvodu “Execution / Don’t Save Me” jsem očekával baladu, ovšem po krátkém akustickém úvodu se skladba přerodí v přímočarou thrashovou jízdu se zasekávanou kytarou. Příjemnám osvěžením je pětka “Succubus”, která oproti zbytku desky čouhá upozaděním thrashové zběsilosti, již vystřídal nezvyklý houpavý kytarový riff. Totéž by se dalo říct ještě o závěrečné “Territorial Instinct / Bloodlust”, která i díky své délce a celkově progresivnějšímu vyznění obdržela roli nejepičtější skladby celého “The Dream Calls for Blood”. Nevím, jestli je to tím, že mi na novince chybí nosný hit ve stylu “Sonic Beatdown” nebo “Truce” z alb předešlých, ale oproti minulejšku působí přece jen o něco vyrovnanější a semknutější, což je samozřejmě dobře.
Sice jsem v úvodu nadnesl, že se aktuální, v pořadí již sedmé, album noří opět o něco víc do thrash metalové zběsilosti na úkor melodických a progresivních prvků, ale nechápejte to tak, že by se kapela vrátila o nějakých dvacet let zpět. Aniž by Death Angel popírali svou nedávnou minulost, kterou utvářeli posledními třemi návratovými alby, rozhodli se pouze přidat na agresivitě. “The Dream Calls for Blood” je energické, přímočaré a přesto zamyšlení-hodné album, bez kterého by se žádný fanoušek thrash metalu neměl obejít, protože takhle kvalitních žánrových zástupců tady letos moc nebylo, takže pokud ještě váháte, zda do toho jít, tak nevězte hlavu a rázně kupředu.
P. S. Ten bonusový cover Sabbathovské“Heaven and Hell” nemá chybu a kloubouk dolů především před Oseguedem, že se s Diovým nesmrtelným vokálem dokázal poprat statečně a aniž by skončil s totálně rozkopaným zadkem, protože to se povede jen málokomu.
Další názory:
Nijak se netajím tím, že Death Angel vždycky patřili mezi mé nejoblíbenější thrash metalové kapely. Právě oni totiž dlouhodobě předvádějí thrash metal přesně v té podobě, v jaké ho já chci slyšet – sice výtečně zahraný, energický a agresivní nářez, avšak podaný s inteligencí a rafinovaností. Tohle Death Angel uměli vždycky a dokazují to i na svojí novince “The Dream Calls for Blood”, jakkoliv se jedná o album, které je ze všech čtyř dosavadních desek po návratu kapely na scénu asi to nejpřímočařejší. Přiznám se, že na “The Dream Calls for Blood” malinko postrádám takové ty “wow” songy, jež člověka opravdu překvapí nějakým hodně neobvyklým momentem, jako byl třeba flamenco závěr v “Claws in So Deep” na minulém “Relentless Retribution” nebo rocková skoro-balada “The Devil Incarnate” na první comebackové nahrávce “The Art of Dying”. Nicméně i přesto je “The Dream Calls for Blood” výtečné thrash metalové album se spoustou vyloženě skvělých skladeb s obrovským množstvím parádních riffů. “Son of the Morning”, titulní “The Dream Calls for Blood”, “Succubus”, “Caster of Shame”, “Detonate”… všechno skvělé písničky… a ty, které jsem nejmenoval, vlastně taky. Třešničkou na dortu je pak klasicky naprosto excelentní Mark Osegueda, jehož vokál je myslím hodně nedoceněný, protože drtivou většinu ostatních thrash metalových zpěváků strčí s naprostým přehledem do kapsy a ani se u toho nezapotí. Je pravda, že z té nové éry zůstává mojí nejoblíbenější fošnou stále “Killing Season”, ale i tak to té skupině baštím s obrovskou chutí. Jediné, co se mi ne úplně zamlouvá, je opět vlčí obálka, která mě moc nebrala už na “Relentless Retribution”. Upřímně bych radši ocenil, kdyby Death Angel pokračovali s přebaly ve stylu “Killing Season”… H.
Death Angel patří již k thrashovým stálicím, přestože slávou nikdy nevystoupili ze stínu jiných velkých thrashových jmen. Již od divokého debutu “The Ultra-Violence” z osmdesátého sedmého bylo jasné, že je potřeba s touto smečkou počítat. Jaká škoda, že to pak zabalili po albu “Act III” a na dlouhou dobu nastalo ticho po po pěšině. Moje první setkání s nimi proběhlo až o čtrnáct let později s albem “The Art of Dying”, nicméně od té doby pro ně mám slabost. Jejich thrash, jak jej podávají v novém miléniu, totiž nepostrádá tah na branku, chytlavost, dravost a zároveň melodičnost. S následující “Killing Season” přidali i trochu progrese, což někteří ocenili, někteří odsoudili. Před třemi lety přišli s víceméně klasicky laděnou “Relentless Retribution”, která přesto držela laťku stále nastavenou velmi vysoko. Novinka “The Dream Calls for Blood” přináší znovu porci thrash metalu, jak jej vidí Death Angel. Opět dostatečně syrové, avšak nápadité a nakopnuté. Určitě od některých hlav zazní názor, že se zbytečně drží klasiky. Mně to u této smečky však nijak nevadí a novinka mě baví stejně jako alba předchozí. Jednoduše od Death Angel nečekám nic než kvalitní thrash a pokaždé ho také dostanu. Stick
Země: Brazílie / USA Žánr: thrash / groove metal Datum vydání: 30.9.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Bloodshed
02. Cannibal Holocaust
03. Fallen
04. Ayatollah of Rock ‘n’ Rolla
05. Master of Savagery
06. Spiral
07. This Is Violence
08. K.C.S.
09. El Comegente
10. Soulfliktion
Že se hudební svět každé dva roky dočká nového alba Soulfly, které bude pravděpodobně znít naprosto stejně jako to předchozí, je stejně očekávatelné, jako že Max Cavalera nezačne nikdy psát hluboké a filozofické texty. Jestli jste v posledních zhruba deseti letech slyšeli byť jen jednu jedinou píseň z dílny těchto Amíků, kteří kdysi do své hudby hojně přidávali nejrůznější tribal prvky a nástroje, už máte předem téměř jasnou představu o tom, co vlastně můžete od nových desek očekávat. Je na tom “Savages” stejně?
Soulfly víceméně úspěšně fungují již šestnáct let, kdy frontman Max Cavalera opustil svou tehdy domácí Sepulturu a založil vlastní projekt. Prvních několik alb se mi velmi líbilo a nejraději mám asi prastaré “Primitive”, které není sice jakkoliv kultovním nebo ultimátně nabušeným a historii měnícím dílem, ale ve své době si nehrálo vůbec na nic a jako takové prostě a jednoduše výborně bavilo. Desky “3” a “Prophecy” byly ještě celkem dobré a daly se poměrně v pohodě poslouchat, ale s “Dark Ages” před nějakými osmi lety se podle mého pokazilo, co mohlo. Cavalera nebyl nikdy extra dobrý skladatel, ale obrovský úpadek v podobě jednoduchých rytmů, opakujících se textů a bezbřehé nudy byl právě na tomto albu hodně zřetelný. Od té doby Soufly prakticky nemusím, protože vše potřebné bylo řečeno už před nějakou tou dekádou a momentálně pro mě jejich muzika nemá skoro žádnou váhu ani význam. Každou novou desku si pustím, důkladně poslechnu a pravidelně po pár neúspěšných pokusech na ní najít cokoliv zajímavého či snad inovativního a zábavného ji odložím. Loňské “Enslaved” se svým materiálem přiklonilo k hutnějším death metalovým riffům (pozor, alespoň nějaká změna!), ale ani to mě nepřesvědčilo o tom, že by Soulfly neměli být už dávno za zenitem. Svým způsobem se totiž jedná o stále stejně zbytečný projekt.
Produkce “Savages” se ujal Terry Date, který v minulosti produkoval fošny kapelám s tak zvučnými jmény jako Pantera, Deftones, Slipknot nebo Limp Bizkit a se Soulfly spolupracoval už po čtvrté (předtím na albech “3”, “Prophecy” a “Dark Ages”). Pro nahrávání novinky Soulfly opět trochu obměnili sestavu a na bubenickou sesli usadil svoje pozadí Zyon Cavalera, Maxův syn. Jestli je dobrou náhradou za zřejmě must-odejivšího Davida Kinkadea, nemohu tak úplně posoudit, protože mi jednoduše oba zní úplně stejně. Zyon je možná silnější v pomalejších částech alba a na těch rychlejších mu maličko dochází dech a energie v paličkách, ale při zběžném poslechu není jakýkoliv rozdíl poznat. Na “Savages” se, jak je to v poslední době zvykem a módou, podílela řada zajímavých vokalistických hostů. Ve skutečnosti je materiál obsahující i jiný než Maxův chraplák skoro ten nejlepší, jaký může “Savages” nabídnout. Přeci jen hlasový projev například takového Mitche Harrise z Napalm Death (který hostuje ve skladbě “K.C.S.”) je nezaměnitelný a dodává hudbě Soulfly úplně nový a mnohem drsnější dojem.
Tohle všechno ale absolutně nic nemění na tom, že je “Savages” pořád a stále stejná nuda, jako byly poslední čtyři desky, jen s tím rozdílem, že death metalové prvky nastíněné a s takovou slávou představené minule na “Enslaved” jsou zde ještě trochu prohloubeny a naroubovány, kam to jen jde, ale jako takové nejsou zase tak zajímavé a rozhodně ne inovativní. Jestli se dá na hudbě současných Soulfly najít něco vyloženě pozitivního, jedná se určitě o hráčské umění hlavního kytaristy Marca Rizza, který s kapelou spolupracuje už od dob “Prophecy” a jehož kytarový rukopis je natolik zajímavý, zábavný a plný neočekávaných zvratů, že zvedává všech několik posledních záležitostí Soulfly do alespoň průměrných výšek. Téměř v každé skladbě je možné najít hromady nejrůznějších rytmických zvratů, vyhrávek nebo alespoň výborných a přesně sednoucích riffů, které snad jako jediné se ne úplně opakují. Alespoň něco. Basa také nezní úplně marně, i když tvoří jen jakýsi nosný podklad pro hlavní kytarovou linku. Až potud vše celkem v pohodě, tak proč taková obecná nespokojenost? Zní to smutně a drsně, ale jeden z prvků, který by potřeboval primárně obměnit, je mistr Max Cavalera, jehož zpátečnický přístup hudbu Soulfly spíše zazdívá nežli táhne dopředu. Skoro dvacet let úplně stejný hlasový projev, nudné a generické riffování, žádný zájem na nových nebo obměňujících postupech. Když jsem se onehdy bavil s panem šéfredaktorem H., shodli jsme se na tom, že Max nebyl v životě schopen složit dohromady více jak tři rozdílné akordy, což se potvrzuje i na “Savages”. A to nemluvím o stále stejných a opakujících se textech. Přeci jen vyřvávat v refrénu dokola název písničky už není tak cool jako kdysi.
Jestli stojí za to vypíchnout nějakou konkrétní písničku, která mě vážně zaujala, vybral bych asi již výše zmíněné “K.C.S.”, ve které účinkuje coby host Mitch Harris. Nejen díky jeho vokálu, ale i díky koncové dlouhé bubenické vyhrávce a finišujícím abstraktním ethno rytmům se “K.C.S.” dá oproti zbytku nazvat alespoň trochu výjimečnou a zajímavou. “El Comegente” nabízí výborný rozjezd a instrumentálně se u ní bavíme o jednom z kvalitativně nejlepších momentů na “Savages”. Úvod v podobě “Bloodshed” se mi z nějakého zvráceného důvodu také líbí, ale to asi dělá poměrně originální intro, kdy se začínají pomalu rozjíždět bicí za doprovodu vzdálených sirén.
Zkrátka a dobře – “Savages” je dalším naprosto průměrným počinem kapely, která má nejlepší léta většinu své kariéry za sebou. Nebýt mága Marca Rizza, nemělo by dnes vlastně smysl Soulfly poslouchat, protože sám Max by takhle těžkou káru v žádném případě neutáhl. Možná celý článek vyzněl ve výsledku tak, že Maxe Cavaleru bytostně nesnáším a jeho hudbu poslouchám jen proto, že jsem bohapustý masochista a prostě miluji pocit hudebního sebetrýznění. Není tomu tak. Ve skutečnosti jsem zrovna starou Sepulturu a původní Soulfly jednu dobu vážně žral a majstr frontman pro mě tehdy byl něco jako bůh. Je mi to líto, ale musím konstatovat, že časy se prostě mění a hudba, kterou Soulfly v poslední době produkují, mi prostě nic neříká a momentálně ji i považuji za zhola zbytečnou. A nakonec – obal “Savages” je snad ten nejhorší, se kterým se skupina kdy na veřejnosti pochlubila (a to jsem si minule a předminule myslel, že právě tady hůř už být nemůže).
Další názory:
Soulfly jsou již pěkných pár let až nepříjemně předvídatelní, průhlední a tudíž i docela nudní – tedy alespoň z mého pohledu, protože mě alba, u nichž už v předstihu přesně vím, jak budou znít, až na velmi ojedinělé výjimky prostě nebaví. Jasně, minulé “Enslaved” svým způsobem lehounce překvapilo tím, že mě až nečekaně chytlo, ale zanedlouho i z něj všechno vyprchalo a od doby, kdy jsem na něj psal hodnocení, jsem si to už snad ani jednou nepustil. Ale aspoň v době toho vydání mě to trochu bavilo, kdežto novinka “Savages” se navrací do kolejí předchozích desek, které šlapaly možná tak na první poslech, ale už s tím druhým se člověk malinko začínal nudou dloubat v nose (a posléze kdo ví, kde všude jinde ještě… těch tělesných otvorů je trochu víc a ta nuda byla občas dost velká). “Savages” je na tom podobně. Sem tam sice nabídne docela obstojnou pasáž nebo solidní nápad, ale jako celek to album moc dobře nefunguje a hodně rychle přestává bavit – opravdu už tak s druhým, maximálně třetím poslechem, což se bohužel rozchází s mojí představou o kvalitní nahrávce, neboť mám takovou drzost, abych po opravdu dobré desce požadoval zábavu i po dvojciferném počtu poslechů. V čem je ale u Soulfly problém? Je to přesně to, co už zmiňoval kolega nade mnou – samotný vůdce a ikona kapely. Max Cavalera se totiž s nadsázkou řečeno opravdu kdysi dávno naučil jeden riff a od té doby jej jenom recykluje. Pokud mu to ještě někdo žere, nemám s tím problém, ale já to prostě už slyšet nepotřebuji… H.
Po loňském počinu “Enslaved”, kterým se Soulfly nadechli po dvou slabších albech k pomyslným lepším zítřkům, jsem samozřejmě od “Savages” očekával minimálně vyrovnání nastavené laťky. Nicméně, sláva se nekoná a tam, kde minulý počin působil svěže a zapojení většího množství death metalových vlivů partě kolem Maxe Cavalery svědčilo, působí novinka jako krok zpátky. V jádru se jedná stále o ten stejný cavalerovský metal, kterého se Max drží od “Dark Ages”, nicméně ne vždy to dopadne dobře. “Savages” je pro mne podobně jako “Conquer” kolekce ne špatných, ale ani skvělých písní, které působí v řadě případů nudně, což určitě nebyl záměr. Za všechny musím zmínit odrhovačku “Cannibal Holocaust” s klasickým refrénem čítající vyřvávání názvu skladby. Ale že Maxova lyrika album od alba upadá, není nic nového, za to ho odsuzovat nebudu. Zaslouží však pověsit za koule do průvanu za to, že za bubenickou stoličku posadil svého syna Zyona. Není úplně marný, to zase ne, a kdyby mi nikdo neřekl, že tam bouchá Maxův dvacetiletý synek, tak to nepoznám, ale jeho hra je prostě nudná a místo toho, aby skladby někam tlačil dopředu, tak je svým projevem brzdí. A může za to hlavně fakt, že se jen zřídka odpoutá od klasického “bum-bác” rytmu. Dokud se jede v střednětempém rytmu, jako třeba v úvodní “Bloodshed” nebo skvělé “El Comegente”, tak je to pořádku, ale když se má zrychlit jako v “Master of Savagery”, tak to najednou nejde. Za co však patří Soulfly uznání, je výběr hostů, který tentokrát dopadl skvěle a hlavně díky Neilu Fallonovi z Clutch a Mitchu Harrisovi z Napalm Death vyčnívá “Ayatollah of Rock ‘N’ Rolla”, respektive “K.C.S.”, nad zbytkem desky. V konečném zúčtování přiznám, že nemám problém si “Savages” pustit a doposlouchat jej do konce. Možná, že se k němu i v budoucnu dobrovolně vrátím, protože mám pro Maxe slabost, ale jeho devátý počin pod hlavičkou Soulfly určitě nepatří k těm nejzdařilejším, spíš bych jej viděl někde ke konci diskografie, bohužel. Kaša
