“Sweet Violence” je celkově čtvrtou řadovkou ElectricBreathing, nicméně vzhledem k tomu, že předchozí tři vyšly pouze v digitální podobě, je novinka prvním počinem kapely, jenž se objevuje na fyzickém nosiči. Nemám sebemenší tušení, jak to bylo na těch třech předcházejících albech, ale “Sweet Violence” je podle mě rozhodně matroš, který si to důstojné vydání na klasické placce zaslouží (byť se tak stalo v docela vražedné limitaci 50 kopií). Tohle je totiž “diskotéka” přesně podle mého gusta.
A co že to tedy Electric Breathing produkuje (jednočlenný projekt – jednotné číslo)? Jedná se o velice chytlavou a energickou muziku, kterou odborně nazýváme jako electronic body music. Když si tu placku pustím, tak to se mnou vysloveně šije a mám chuť skákat po pokoji jako magor. Zároveň s tím ale v žádném případě nejde o nějaký bezhlavý výplach, právě naopak. Hudba Electric Breathing je – tedy přinejmenším právě na “Sweet Violence” – na poměry svého žánru vlastně docela pestrá; zatímco u jiných kapel tvoří dost často nosnou linku písničky nějaký beat od začátku do konce, na nějž se nabalují další různé motivy, zde se objevují i songy s poměrně proměnlivou strukturou a haldou výtečných nápadů. To se plně ukáže už v úvodní “Blindfold”, která ovšem trochu paradoxně není na první poslech a začala mě bavit až postupem času. Naopak druhá “Suck It Dry” je kus, jenž vás nakopne hned při úplně prvním poslechu a jedná se o jednu z nejchytlavějších věcí na albu. Ty kecy o té haldě nápadů pak lze vztáhnout třeba na výtečnou “No Sense, No Solution, No Way Out”, zajímavou “Brain Reset”, “Devil’s Whore” s perfektním závěrem, “Lords Prayer” s jednou totálně kulervoucí pasáží (naštěstí se objevuje víckrát) nebo předposlední “Psycho in Me”.
Zpočátku se “Sweet Violence” tvářilo nenápadně, ale netrvalo dlouho a ta fošna mě neskutečně chytla a nemůžu se jí zbavit… když si ji zrovna rovnou necpu do uší, tak si minimálně prozpěvuji všechny památné momenty v hlavě. Hodně velké a příjemné překvapení.
Upřímně mohu říct, že německá parta, která sama sebe nazývá jako Eskimo Callboy, mi se svým druhým albem “We Are the Mess” dala docela zabrat. Debut “Bury Me in Vegas” z roku 2012 jsem neslyšel, tudíž jsem neměl nijak zvlášť velkou představu, jak to bude znít. A směska hudebních žánrů a vlivů, jaké Eskimo Callboy na novince míchají dohromady, zní občas docela prapodivně, což je právě ten důvod, proč verdikt nad albem, které jsem si původně stáhnul jen proto, abych měl v minirecenzích co zprcat, nakonec nebude zdaleka tak jednoznačný.
Intro “CSTRP” se po elektronickém rozjezdu zvrhne do parádního riffu následovaného moderními breakdowny, ale je to dobré. Nicméně se jedná o intro, nedělejme předčasné závěry. “CSTRP” se plynule překlene do titulního hitu “We Are the Mess”, jehož začátek je parádní, elektronikou podmáznutý core, jenž dá ihned vzpomenout třeba na The Browning, kteří by pravidelným čtenářům našeho plátku neměli být neznámí. Hned jsem si začal říkat, že jsem se asi zmýlil a že to vlastně začíná vypadat slibně… asi tak 15 vteřin, než tam Eskimo Callboy naperou největší metalcorové klišé v podobě čistě odzpívané gay vsuvky. Jindy začnou pražit zasekávačky, že by se za to nemusely stydět ani brutální deathcorové party… a pak zase zlom do melodického refrénu… a pak třeba další elektronický podmaz… támhle zase pasáž, která… no, ty vole, fakt jak starší Linkin Park. Jindy by se zase úplně bez problémů dala najít paralela s krajany z We Butter the Bread with Butter.
Dohromady to může vypadat jako pěkná splácanina, která by si zasloužila odstřel, když některé výborné momenty (nejlepší jsou většinou ty s elektronikou, ty se Eskimo Callboy dost povedly) následně zabíjejí vlezlými popěvky. Jenže jakkoliv jsem na první poslech kroutil palicí a říkal si, co to má jako kurva být, při těch dalších jsem si uvědomil, že mě to navzdory všem předpokladům vlastně dost baví a ani ty melo-refrény mi tu nijak nevadí, místy skoro i naopak. Jsem z toho jelen, ale pod 7 fakt jít nemůžu…
Země: Německo Žánr: pagan black metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Elemente
02. Die Sprache der Zwölf
03. Eisenwald
04. Zwischen den Ufern
05. Zersetzung
06. Grimmfrost
07. Gelobt und gejagt
08. Sie vergessen nicht
09. Rückzug
Když s tou kapelou nejste obeznámeni už z minulosti a předchozích alb, bývá německý black metal skoro vždy docela loterie. Není pochyb o tom, že se v této zemi v rámci tohoto žánru vyskytuje množství skvostů a vysoce kvalitních smeček, v žádném případě netvrdím opak, protože já sám mám tvorbu nejedné místní formace v obrovské oblibě. Na druhou stranu, nezřídka se stává, že je black metal z Německa těžký průměr (to ještě v tom šťastnějším případě) nebo rovnou totální hovadina (to když máte fakt pech), v nemalém procentu případů je na vině to, že ta která skupina ve své tvorbě uplatňuje pověstnou německou pohanskou kýčovitost. A vzhledem k tomu, že debut “Helwege” z roku 2010 jsem neslyšel, byla pro mě pětičlenná formace Hangatyr z Durynska a její druhá deska “Elemente” právě takovouhle sázkou do loterie…
Jak to teda dopadlo? Spadá “Elemente” do oné vzácnější sorty skvostů, nebo se jedná o ten druhý případ? Nebudeme nijak chodit kolem horké kaše, Hangatyr jsou ukázkovým příkladem toho druhého a o poznání méně pozitivnějšího scénáře. Jak bylo naznačeno v prvním odstavci, tento scénář může mít hned dvě verze, z nichž “Elemente” je naštěstí ještě ta o něco lepší a poslouchatelnější, což v překladu znamená, že se stále nejedná o nějaký extrémní provar, po jehož poslechu byste měli potřebu poslat dříve zkonzumované pochutiny zpět na světlo boží (čti: zvracet), ale jde o album, jež spadá tak nějak do průměru, maximálně hodně lehounkého nadprůměru, ale to už vážně jen o chlup. To z “Elemente” dělá nahrávku, kterou si určitě můžete poslechnout, nijak vás to neurazí a třeba jako kulisa k nějaké práci to může posloužit, protože když to vnímáte na půl ucha, tak se tou nohou do rytmu klidně poklepávat dá.
Jenže, povězme si to upřímně – alb, o nichž se dá říct něco podobného, v dnešní době vycházejí v podstatě desítky denně. Proč si v tomhle neskutečně obrovském objemu, jenž dalece přesahuje možnosti jednotlivce, zaslouží vaši pozornost právě Hangatyr? Abych řekl pravdu… nevím. Během všech těch poslechů, které jsem ve společnosti “Elemente” absolvoval, jsem tak nějak neobjevil důvod, proč by si právě tihle Němci měli místo v přehrávači fanouška kvalitní hudby zasloužit. Není vlastně důvod, proč si je nepustit, ale ani tu není nic, co by naopak mělo hovořit v jejich prospěch – jednoduše proto, že existuje spousta a spousta hudby, která si to zaslouží mnohonásobně více.
A zde bych mohl recenzi s naprosto klidným srdcem skončit, protože víc toho o “Elemente” vlastně ani nepotřebujete vědět. Nijak zvlášť vás od poslechu Hangatyr neodrazuju, zároveň vám jej však ani nemohu doporučit. Jak již bylo řečeno, pokud zrovna potřebujete nepříliš náročnou kulisu a nemáte nic po ruce, proč ne, tímhle nic moc nezkazíte, ale tím životnost “Elemente” hasne. Jelikož jsem ale dobrák od kosti (fakt!), zkusme být na chvíli optimisté a najít něco, co je na téhle nahrávce vyloženě dobré a chvályhodné.
Vezměme to však trochu zeširoka. Explicitně to ještě nepadlo, ale black metal, jakým se prezentují právě Hangatyr, je poměrně dost laděný do pohanské estetiky a atmosféry. Chápete zcela správně, že jedna z věcí, jež mi na “Elemente” vadí, je právě to, že kapela tu a tam sklouzává k čemusi, co připomíná onu tolik nechvalně proslulou germánskou halekačku. Jednou z těch chvályhodných záležitostí je to, že ve výsledku není “Elemente” ani náhodou tak hrozné, jak by to při podobné konstelaci mohlo být. Naopak se dá říct, že pár minimálně slušných obratů se Hangatyr povedlo dát dohromady, čehož může být důkazem… no, vlastně víc songů. Dejme tomu, že třeba pár momentů v “Grimmfrost”, aby tu zaznělo něco konkrétního.
Jenže těch pár minimálně slušných záblesků je všechno zajímavé, s čím Hangatyr zvládnou přijít. Všechno mezitím není žádná hrůza, ale je to takové o ničem. Atmosféru to nemá, tah na bránu to nemá, ksicht to nemá, charisma to nemá… na originalitu se ani neptejte, protože to bych si myslel, že jste až doteď neposlouchali. Jestli naopak něco “Elemente” má, tak je to jednotvárnost, nevýraznost či obyčejnost. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych od každého alba očekával stylotvorný skvost s nezaměnitelným soundem, na takové požadavky jsem rezignoval dávno předtím, než jsem o nich vůbec začal přemýšlet, ale aspoň nějaký elementární základ, aspoň náznak “něčeho” v hudbě pořád slyšet chci. A tady nic takového není.
Co si budeme povídat, ortel je už nyní myslím docela zřejmý – už jen proto, že jsem jej vlastně již řekl hned několikrát, akorát pokaždé lehce jinými slovy. Abychom si ale úplně rozuměli, tak to zopakujme ještě jednou i pro ty pomalejší, jsou-li mezi vámi tací… “Elemente” je (pagan) black metalové album, jehož poslech vám nijak neublíží, ale zároveň ani není šance, že byste si z něj mohli něco odnést. Nakolik tohle je nebo není při současné přeplněnosti scény důvod si to shánět, to nechť si už každý rozhodne sám za sebe. Co se týče mě, já sám zase sebe říkám ne, byť nemůžu tvrdit, že by mě hudba Hangatyr vyloženě obtěžovala. Jednoduše… mám lepší věcí na poslech.
Země: Německo Žánr: metalcore Datum vydání: 24.1.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. King
02. Chaos – Creation
03. Wolves and Rats
04. nebeL
05. I Am Ghost
06. Devil’s Night
07. yOUR Song
08. Cries and Whispers
09. Good Man
10. I Am Rebellion
11. Who We Are
12. My Vertigo
13. Falling Downwards [bonus]
Naši západní sousedé obvykle do tvrděrockového oceánu kapel přispívají spíše thrash nebo power metalovými smečkami, leč essenští Caliban si již sedmnáctým rokem jedou ten svůj typicky německy vypilovaný metalcore. Opravdu vypilovaný? Může kapela, která má za sebou již osm řadových desek, ještě dnes v provařeném žánru vůbec něčím překvapit? Vzala si z dílny mistra Williama Shakespeara krom inspirace ve vlastním názvu i jeho pověstnou genialitu? A stojí vůbec za to ten metalcore ještě pořád poslouchat? Nu, uvidíme.
Upřímně, “Ghost Empire” je naprosto tuctová fošna. Doopravdy. Není na ní téměř nic, pro co by stálo ji vytáhnout z regálu v hudebninách a chlubit se kamarádům, že posloucháte tvrdou německou hudbu. Radši jim pusťte nějaký poctivý pornofilm honosící se stejnými přívlastky, budou jistě neskonale šťastnější a vás to v době všemocného internetu nevyjde ani moc draho. Ale teď vážně – první deskou Caliban, kterou jsem měl tu čest slyšet celou, byla právě dnes recenzovaná “Ghost Empire” a kdovíjak odvařený z ní tedy nejsem. Na kapelu takového jména (tihle chlapíci mi nikdy nepřišli úplně neznámí) jsem čekal o něco více, než jsem ve skutečnosti dostal. Když se jedná o devátou řadovku, neznamená to, že měla by znít genericky a nudně. Naopak by měla nabídnout osvěžující vítr, který vymete hluchá místa předchozí tvorby a snaží se vlastní žánr nějakým způsobem inovovat. Caliban mají však na tvorbu metalové hudby trochu jiný názor.
Kapela se snaží seč může, o tom žádná. Nebudete ochuzeni o nic z toho, co se vám na metalcoru vždy tak líbilo. Bohužel nedostanete ani nic víc. Frotman Andreas Dörner řve na plné pecky (umí to i docela melodicky), Denis Schmidth mu za kytarou zdatně vypomáhá, další kytara a basa hoblují na maximální obrátky, bicí zní, jako by nemělo být zítra… a to je tak všechno. Po několika posleších “Ghost Empire” jsem nabyl dojmu, že se na této desce nenachází jediný song, který by stál za hlubší prozkoumání. Po několika dalších pokusech vyšlo najevo, že některé písně sice za pořádné naposlouchání stojí, ale pořád se nejedná o nic výjimečného. Prostě už jsem to všechno slyšel jinde a navíc stokrát lépe. Zvukově na tom novinka také není nijak extra výživně, sound se sem tam potýká se zbytečným přehulováním nástrojů, takže všechno zní strašně jednolitě a zároveň nesouměrně.
Jak bude “Ghost Empire” působit na jiné posluchače, nevím, ale osobně mám pocit, jako bych skoro hodinu života vzal, zalepil do obálky, tu spálil na popel a ten následně naházel po malých lopatičkách do řeky. Na celé téměř šedesátiminutové stopáži se nacházejí zhruba tři nebo čtyři písničky (zmíněné níže), které bych byl ochoten si pustit znovu a jen tak. Při zevrubném poslechu, kdy hudbě nevěnujete plnou pozornost, skoro nevíte, jestli už předchozí skladba dozněla, nebo se prostě jen změnila melodie a jede se dál. Nemohu posoudit starší materiál Caliban, ale jestli zněl podobně jako tohleto, tak tedy potěš koště, protože horší variantu metalcoru už jsem dlouho neslyšel. Skladby by měly být hodně úderné a zároveň snadno rozeznatelné, což se tady neděje. Ale jo, rozeznám třeba “nebeL”, kde se zpívá německy, a mimochodem to zní přímo monumentálně hrozivým způsobem. Možná je ale problém ve mně a prostě jsem “Ghost Empire” nepochopil? Nejsem si jist.
Kdybych měl nějakou písničku vypíchnout, musel bych hodně dlouho pátrat, která by skutečně stála za zmínku. Možná “Wolves and Rats” nezněla špatně. A taková “Devil’s Night” mě zaujala čistým vokálem v refrénu, ale pořád se nejedná o nic kdovíjak světoborného, protože mi to celé přijde jako vykrádačka ostatních podobně žánrově zaměřených kapel. “yOUR Song” naopak příjemně odsýpá, zábavně graduje a celkově se moc dobře poslouchá a nějak takhle bych si celé album představoval… ehm. “Good Man” také ujde, a ačkoliv mi “My Rebellion” evokuje všechno možné, jen ne originalitu, také se to dá. Nakonec vypíchnu ještě bonusovku jménem “Falling Downwards”, na které si zazpíval sám “velký” Matt Heafy přispěchavší na skok od kolegů Trivium, které moc nemám rád, ale to je na jiný článek.
Už chápete, proč ta čtyřka? Skalní fanoušci snad budou potěšeni, ale já osobně nepociťuji při poslechu této muziky žádné emoce. Snad kromě toho, že bych si místy nudou nejraději uřízl levý spodní palec, namočil jej do sklenice s medem a strčil si jej do pravého ucha. Pak bych si uřízl pravý spodní palec… No, není to úplně nejhorší matroš, jaký jsem v posledních letech slyšel, ale také to není žádné terno. Uznávám, že podobně znějící metalcore spousta lidí žere, ale pro mě to není, opravdu ne.
Další názory:
S kolegou, který se skrývá pod nevyskloňovatelnou přezdívkou nK_!, se většinou co se muziky týče neshodnu, vlastně to většinou vidíme přesně opačně, ale v případě “Ghost Empire” mu musím dát za pravdu. To, co na své novince předvádějí Caliban, je opravdu hodně blbé. Předcházející placka “I Am Nemesis” sice ani zdaleka nebyla nějaký zázrak, pamatuji si ovšem, že pár songů tam šlapalo dost slušně a minimálně její rozjezd v podobě prvních pár kousků mě docela bavil. Ačkoliv “Ghost Empire” více či méně pokračuje v úplně tom samém, co Caliban hráli jak na minulém albu, tak i na všech předchozích, tentokrát je to fakt obrovská nuda. Na tomhle počinu totiž německá parta předvádí sumarizaci toho největšího, nejobehranějšího a nejnudnějšího klišé metalcorového žánru, který byl vyčerpaný už v době svého největšího boomu pár roků zpátky. Samozřejmě nikdo kapele ani v nejmenším neupírá, že všichni její členové evidentně umí hrát hodně dobře (v případě Andrease Dörnera zpívat), ale k čemu jim to je, když na těch kytarách tvoří naprosto generické a předvídatelné riffování. Dále samozřejmě nesmějí chybět ani násilné přechody mezi tím rádoby tvrďáckým nářezem a pasážemi s čistým zpěvem… jednoduše to celé zní jak opsané z učebnice “Jak zahrát co nejtuctovější metalcore, lekce 1”. Světlé body: “Good Man”, “Wolves and Rats”, pár momentů v “Chaos – Creation” a s přivřenýma očima možná ještě “yOUR Song”. H.
Přiznám, že po slabých albech v podobě “Say Hello to Tragedy” a hlavně “I Am Nemesis” jsem nečekal od Caliban nic než standardní porci nové muziky, kterou si jednou poslechnu, zanadávám, že je to je další z mnoha relativně zbytečných kapel, a bude, ale z mně neznámého důvodu mě “Ghost Empire” docela baví. Sice by si zasloužilo zredukovat stopáž o dva, tři slabé kousky (“nebeL”, “I Am Rebellion”), ale že bych při poslechu vyloženě trpěl, to se v tomto případě říct nedá. Řada skladeb mě docela baví, a to některé tak, že dost (“Chaos – Creation”, “Good Man”), takže jo, proč nepřiznat, že jsem z “Ghost Empire” příjemně překvapený. Stylový neduh v podobě šroubování melodických vokálů i tam, kde se to moc nehodí, jako v případě plytké “nebeL”, tam sice pořád je, ale pokud jsem to vydržel já, tak styloví zapálenci s tím nebudou mít nejmenší problém, takže věřím, že cílová skupina, pro niž Caliban tvoří, bude na větvi. Já jsem jen příjemně překvapený, protože očekávání byla nulová, nicméně ve výsledku je lepší šestka tak akorát. Kaša
Endstille jsou kapelou, která se už na té scéně také pohybuje nějaký ten pátek a alba ze své kuchyně střílí jak Baťa cvičky ze své továrny. Zpočátku každý rok, od roku 2005 pak s železnou pravidelností dvou let, takže si na to vlastně už každý fanda mohl zvyknout, že každý lichý letopočet vyjde nová placka těchto Němců, kteří svým zalíbením ve válce vždy budili jisté kontroverze, přestože se od samotné politiky již nejednou distancovali.
Díky zmiňované vysoké kadenci alb a nepříliš velké (vlastně docela minimální) progresi mezi jednotlivými nahrávkami se postupem času začaly vcelku logicky ozývat hlasy o tom, že už to není tak úplně ono, že se Endstille opakují nebo že dokonce i vykrádají svou předcházející tvorbu. Snad poprvé jsem podobné stížnosti zaznamenal snad s vydáním “Verführer” v roce 2009, ale upřímně jsem to zas tolik nechápal… sice se nedá polemizovat o tom, že by to neustále nebylo “to samé”, ale ty desky pořád zabíjely a bavily. Parta okolo fousatého kytaristy Larse Wachtfelse to ovšem evidentně nijak extrémně neřeší a neustále si drhne ten svůj válečný agresivní black metal. Endstille jsem měl nějakým způsobem vždycky dost rád a ta jejich muzika se mi líbila, díky čemuž jsem byl možná trochu tolerantnější k tomu, že jsou si jednotlivé desky podobné skoro jak vejce vejci, nicméně s příchodem novinky “Kapitulation 2013” jsem snad vůbec poprvé zjistil, že tentokrát už to nesebralo ani mě.
O tom, jaká je hudební náplň “Kapitulation 2013”, se snad příliš nemá cenu bavit, protože i novinka disponuje totožným arzenálem, jako tomu bylo i na předcházejících nahrávkách. Pokud by se mezi vámi našli tací, kteří ty předcházející nahrávky nemají v malíku a nemají tedy úplně jasnou představu o tom, co na nich Endstille páchali, můžete si to představit vlastně docela jednoduše. Jak praví samotná kapela, je to “nejhnusnější agresivní black metal s kadencí MG42 a palebnou silou lodního dělostřelectva”. To je popis vesměs dost přesný, jelikož Endstille opravdu vždy pálili black metal ve velkých rychlostech, s ničím se moc nemazali a hráli svou muziku ve vysokých obrátkách. Proč ne, oni vždycky patřili k těm skupinám, které tuhle agresi uměly nahrát tak, aby to pořád mělo nějakou myšlenku a výsledek na velice dobré úrovni. Možná ne té nejvyšší, protože úplná špička black metalu Endstille nikdy nebyli, to si zase nalhávat nebudeme, ale byly to parádní fošny, které člověka dokázaly zabavit.
Ačkoliv se na “Kapitulation 2013” pokračuje v neměnném duchu a podle stejného receptu, najednou si nemůžu pomoct, ale už mě to nebaví v takové míře jako v minulosti. Upřímně nedokážu posoudit, zdali je to tím, že by si Endstille na této fošně vybrali trochu slabší skladatelskou chvilku, nebo je chyba na mé straně (ať už by to bylo menší proměnou vkusu, jenž je přece o kousek dál než třeba před dvěma lety v době vydání “Infektion 1813”, nebo “jen” únavou z toho, že všechno, co na “Kapitulation 2013” zazní, jsem už v nějaké míře slyšel na minulých plackách), ale výsledek je jasný – jedna z těch méně záživných záležitostí od Endstille. A přitom zrovna na “Kapitulation 2013” se nějaký tvůrčí impuls doslova nabízel, jelikož jde o vůbec první počin kapely od debutu “Operation Wintersturm” z roku 2002, na němž se Endstille představují v pěti lidech a se dvěma kytaristy. Avšak nestalo se.
Ne, že by “Kapitulation 2013” neobsahovalo pár dost solidních štychů. Obecně mi přijde silnější druhá polovina, ale třeba i v té první se rozhodně povedla třetí “Reich an Jugend”. Líbí se mi i “Monotonus 2013”, která je pro mě asi nejsilnějším kusem novinky, poměrně zajímavá “Stalin Note”, relativně pestřejší “KDF 511” nebo další kus do série “Endstille (Abschied)”. Naopak začátek desky, na němž zjevně stojí propagace, tedy videoklipová “Aborted” a “The Refined Nation”, kterou Endstille hráli už v předstihu živě, patří k tomu slabšímu na “Kapitulation 2013”, byť poslouchat se to samozřejmě dá bez problémů, o tom žádná. Poměrně zbytečná mi ovšem přijde i ani ne dvouminutová sypačka “Sick Heil” (maximálně tak zábavný název, ale jinak…) a úplně jako pěst na oko na mě působí cover zběsilé vykopávky “Blasphemer” od německých thrash metalistů Sodom… zvlášť když jej Endstille nacpou přesně doprostřed nahrávky. Možná by desce pomohla nějaká vsuvka v podobě netypické skladby, jako byla na “Infektion 1813” burzumovská jedenáctiminutovka “Endstille (Völkerschlächter)”, která sice byla umístěna na samém závěru, ale dokázala dojem z alba posunout směrem nahoru. “Blasphemer” však v tomto ohledu prostě nefunguje.
Ačkoliv to takhle může zatím znít všelijak, ve finále má “Kapitulation 2013” do nějakého průseru podle mě přece jenom dost daleko, což už ale mohlo vyplynout i z toho, že jsem mezi povedenými songy pořád jmenoval podstatnou část alba. Opravdu je to tak, “Kapitulation 2013” je pořád relativně slušná záležitost, která se dá párkrát bez problémů otočit, ale na kreditu jí dost ubírá to, že nepřichází s ničím novým, víceméně jen opakuje to, co Endstille předvedli již v minulosti, a hlavně že už v diskografii téhle kapely bylo i lépe. Nedělám si iluze – kdo předchozí tvorbu kapely nezná a k black metalu má kladný vztah, tomu se to líbit jistě bude; kdo má desky Endstille naposlouchané, tak ten si “Kapitulation 2013” ani nemusí pouštět, aby naprosto přesně věděl, jak to album zní. Už začíná být znát, že to jde díky neustálému opakování mírně dolů, na “Kapitulation 2013” to je ještě pořád víceméně v pohodě, ale do budoucna by Endstille opravdu už potřebovali nějakou aspoň kosmetickou změnu, protože příště a přespříště to tímhle stylem nemusí být už ani za tu slabší 6,5/10, kterou nyní dostává “Kapitulation 2013”.
Další názory:
Vzhledem k tomu, že se moje znalost Endstille omezuje na ne víc než pět protočení starších desek “Dominanz” a “Navigator” plus jedno nesmírně povedené živé vystoupení, jehož jsem byl svědkem, měl bych teoreticky spadat do té sorty lidí, kterým by se podle H. měla novinka “Kapitulation 2013” naprosto obyčejně líbit, protože je to pro ně vlastně něco nového. Jenže vy už jste se stejně asi podívali na známku, kterou uděluji, a teď se divíte, proč hodnotím stejně jako kolega výše… Ono je to tím, že i když jsem co se Endstille týče pořád nováček, deska jako celek mě stejně nijak zvlášť neuchvátila a hlavně necítím nijak zásadní potřebu se k ní vracet, což se u opravdu dobrých alb tak nějak předpokládá. Samozřejmě platí, že jsou tu velmi slušné songy (proti výběru v recenzi přidám ještě úvodní “Aborted”, která mě na poměry desky oslovuje skutečně dost) a není jich málo, ale celé dohromady to působí tak trochu nemastně neslaně a člověk se musí docela snažit, aby v tom kvalitu, která tam je, objevil. Neříkám, že se to poslouchá špatně, že by to neumělo pěkně podrtit nebo že by tomu chyběla atmosféra – ta je naopak dost příjemné, pokud tedy tenhle přívlastek vůbec jde svázat s chladnou odlidštěností války, jakou Endstille dovedou velice věrně zprostředkovat; celé “Kapitulation 2013” je vlastně dost pohodová nahrávka a objektivně by to z mého pohledu zasloužilo tak sedmičku. Subjektivně ale musím sáhnout k o půl bodu nižší známce, protože ať se snažím sebevíc, do té sedmičky tomu prostě malý kousíček chybí. Ježura
Nebudu vás nijak lakovat… Coronatus mi odjakživa přišli jako fakt debilní kapela. Nicméně cokoliv nového, co pod svým jménem vypustí do světa, mi dává za pravdu, že je můj názor zcela oprávněný. Tohle je skupina, u níž mi smysl existence vážně uniká, protože jejich muzika je tak špatná, že z ní zvrací i zarytí příznivci žánru, přesto jim desky dlouhodobě vydává hodně solidní a zavedená firma Massacre Records a nějakým způsobem pořád hrají (a asi i nějaké publikum mají, jinak by nekoncertovali a netočili co dva roky album), přestože si tak nějak neumím představit, že by někdo vážně chtěl takovouhle sračku dobrovolně poslouchat.. Ale asi i takoví jsou mezi námi…
Řeknu to teď sice obecně o celých Coronatus, ale bezezbytku to bude platit i o novém opusu “Recreatio carminis” – je to a vždycky to byl totálně nudný a odporný kýč, úplně nijaký a bezpohlavní rádoby symphonic/gothic metal plný klišé, který ve skutečnosti nemá s nějakou opravdovou gotikou společného zhola nic. Kytary a rytmika jsou tak plytké a hodné, že mi pomalu přijde skoro jako urážka to vůbec nazývat metalem, ale ono je to vlastně úplně jedno, protože tam jsou stejně hlavní hned tři (!!!) zpěvačky, které jsou ovšem natolik osobité, že je na “Recreatio carminis” mezi sebou ani nerozeznáte a zní to, jako kdyby to zpívala jen jedna holka.
Veškerá tahle zcela jistě lákavá produkce se na vás vyvalí hned po začátku “Recreatio carminis”. Při prvním regulérním songu “Towards Horizon” si říkáte, že je to hovadské, ale jakmile se spustí nějaká pecka v němčině, tak je to ještě debilnější. Jediný trochu poslouchatelný kus je “Elisa (Seven Swans)”, protože je to mezihra bez kapely… s hodně velkým sebezapřením se dá snést ještě “The Monk”, která je sice pořád stejně blbá, ale z nějakého záhadného důvodu je to asi tak o level méně otravná (ale i tak pořád hodně). Zbytek je ovšem hnůj jak svině, a když už si myslíte, že horší to být nemůže, Coronatus vám tam vpálí naprosto totální žumpovitou vyjebanost “So tanzt!”. Blééé…
Země: Německo Žánr: gothic metal Datum vydání: 6.12.2013 Label: Massacre Records
Tracklist:
01. Zwischen Menschen
02. Die Augen zu
03. Am Meer
04. Heimweh
05. Ein Nachruf
06. Himmelfahrt
07. Falsches Herz
08. Liebes Lied
09. Glück im Unglück
10. Wenn es am schönsten ist
11. Sanctum Imperium [bonus]
Možná někomu z vás utkvělo v paměti, o jakých jménech jsem spekuloval v prosincovém eintopfu. Vedle vítězné Panychidy se mým textem mihli rovněž Poláci Behemoth a také jistí Ewigheim patřící k početnému zástupu německých gothic metalových kapel. Už tehdy jsem vysvětloval, že Ewigheim prakticky neznám a jejich novinka “Nachruf” jitří moji zvědavost zejména proto, že se v řadách kapely angažuje dvojice Tobias Schönemann a Markus Stock, tedy ústřední duo mých oblíbených The Vision Bleak. S přihlédnutím ke kvalitativní úrovni tvorby The Vision Bleak to znamenalo jediné – naději, že se Ewigheim zařadí do nepočetné společnosti německých gothic metalových kapel, které nehrají kraviny. A jelikož je to radost pokaždé, když se na takovou světlou výjimku podaří narazit, teď si trochu popovídáme o tom, s čím že to jdou Ewigheim na trh.
Co se na desce “Nachruf” urodilo, jsem na jednu stranu tak nějak čekal, na druhou stranu ale ne až tak docela. Tím očekávaným je pojetí gothic metalu, s jakým Ewigheim nakládají. Jedná se o klasický střednětempý materiál, který staví na potemnělých melodiích, elektroniku ne zcela náhodou evokující rytmice a výrazném pěvcově vokálu. Ano, to je dost přesná charakteristika ne zcela nevýznamné části německé žánrové scény, a proto přichází na řadu mé druhé očekávání. Jak už jsem naznačil, právě od Ewigheim jsem si sliboval, že by mohli i v rámci relativně zprofanovaného žánru přinést opravdovou kvalitu a ukázat, že to jde. Jenže jak už zde padlo, nakonec to až taková sláva není.
A přitom vlastně ani nevím, proč to nijak zvlášť slavně nedopadlo, protože ať se na to koukám z jakéhokoli úhlu, vidím v “Nachruf” velkou spoustu materiálu, ze kterého šla vystavět alespoň v rámci žánru opravdu působivá nahrávka. Nechybí pěkné, ale ne kýčovité melodie, kytaristé se umí vytasit se solidními linkami i riffy, posluchačův jemnocit nijak neurážejí ani bicí a nade vším kraluje brilantní výkon Tobiase Schönemanna. Zejména jeho vokál vyloženě hladí, a i když náhodou ne úplně, tak nesnese výtky – jakkoli je podstatně civilnější, jemnější a méně zlověstný než v rámci The Vision Bleak, kde pan Schönemann předvádí nemalé pěvecké eskapády. A to není zdaleka všechno – klávesy jsou zde příjemně decentní, když se lehce připomene elektronika, neruší to (až občas pochybuji, jestli je to vážně elektronika), občasný příspěvek klavíru je také mimořádně svěží… Prostě samé vybrané ingredience, z nichž by měla dobrá muzika vzniknout tak nějak skoro sama od sebe.
A ono se to, byť asi ne samo od sebe, docela daří, neboť na “Nachruf” je k nalezení dost materiálu, který se nezdráhám označit za obstojný nebo rovnou dobrý. Ať už jde o melancholické kusy jako “Zwischen Menschen” (škoda té mrzké délky), “Am Meer” nebo “Liebes Lied”, vyloženě energickou a chytlavou hitovku “Glück im Unglück” nebo něco mezi tím; je to sice celkem jednoduché ale ve své jednoduchosti působivé a hlavně ozdobené různými drobnými detaily, které tomu dost přidávají na lesku. Tyhle skladby více méně naplňují moje představy o tom, jak má solidní gothic metal podobného ražení znít, takže o to více zamrzí, že snad polovina materiálu tu více tu méně sklouzává k povážlivě triviálním gothic hoblovačkám, které jsem z gustem odstřelil už v nejedné recenzi, protože tyhle typicky germánské umca umca gothic metaly na druhou těžkou dobu jsou prostě pitomé až hrůza. Jako jo, pořád to není žádná velká žumpa, pod průměr (tedy na tu vyloženě pitomou úroveň) se to dostane jen několikrát a ne na dlouho a i v těch slabších kusech se dají najít obstojné obraty, ale celkově vzato to vážně není nic moc. A přitom se to tváří, jako by nechybělo mnoho a mohlo to být o dost lepší. Ty slabší kusy jsou totiž tak strašně jednoduchoučké, že by jim pomohlo prakticky jakékoli ozvláštnění, jakýkoli výraznější moment, jakékoli překvapení. Takhle nějaká třetina desky vyloženě křičí a žadoní, aby se na ní ještě zapracovalo, protože v současném stavu to zní, jako by se kapela prostě přestala snažit, několik nápadů poskládala a zaretušovala tak, aby to nějak dávalo smysl, a prohlásila je za skladby.
I když je pro mě “Nachruf” docela zklamání, pořád se dá hovořit o poslouchatelné nahrávce. Vyloženě stupidní materiál se zde vyskytuje jen v minimálním množství, ten průměrný jakž takž poslouchat jde a dejme tomu polovina alba už se dá bez uzardění prohlásit za obstojnou, místy dokonce dost dobrou muziku. Slušné a slabší skladby jsou navíc poskládány tak šikovně, že nikdy nedojde k tomu, aby deska delší dobu nudila nebo obtěžovala, takže jako celek jde poslouchat vlastně docela v pohodě s tím, že si člověk sice občas říká, co to na něj Ewigheim zkouší za výmysly, ale zanedlouho zase musí upřímně uznat, že když se pánové snaží, tak jsou schopni vyprodukovat opravdu konkurenceschopný, nevtíravě působivý a poměrně inteligentní materiál. Je to docela škoda, protože osekat “Nachruf” o to slabší, mohlo by z toho být parádní EP a moje hodnocení by se pohybovalo dobře o bod výše. Takhle je to bohužel jen nadprůměr (a to si řekněme na rovinu – přese všechny výtky “Nachruf” skutečně nad žánrový i obecný průměr patří), ale i to je lepší, než hromada žánrové konkurence, takže vlastně proč ne. Nemusí pršet, stačí když kape a tohle kapání je nakonec celkem přívětivé.
Další názory:
Více či méně mohu z obecného hlediska souhlasit s tím, co řekl kolega v recenzi výše. “Nachruf” je vesměs taková příjemná pohodovka, která se vlastně moc hezky poslouchá, klepete si u ní nohou do rytmu, a když si to pustíte jako podklad k nějaké práci, tak vám to díky sympatické chytlavosti (ne ovšem laciné vtíravosti) půjde pěkně od ruky. Na druhou stranu se ovšem ani nedá tvrdit, že by Ewigheim nahráli nějaký opravdový zázrak – nic jiného než onu příjemnou pohodovku jsem totiž na “Nachruf” prostě nenašel. Na pár otočení funguje dobře, člověk se nenudí, osobně se mi to poměrně líbilo, ale jakmile vás album po těch pár posleších omrzí, tak už se k němu nejspíš nikdy nevrátíte a za měsíc už ani nebudete vědět, že jste něco podobného někdy poslouchali. Nemám tušení, s jakým záměrem Ewigheim tvořili, nicméně přesně takhle to na mě působí. Nedá se té nahrávce ovšem upřít, že se na ní nachází několik docela solidních hitovek jako “Die Augen zu”, “Heimweh”, “Ein Nachruf”, “Falsches Herz” nebo “Glück im Unglück”. Naopak mě moc nebaví pomalejší kousky (včetně těch, jež kolega vyzdvihuje), což je případ především “Am Meer”, “Liebes Lied” či obzvláště nepovedené “Wenn es am schönsten ist”. Ten zbytek mezi tím je neurážející. H.
We Butter the Bread with Butter je kapela, u níž mě vždycky fascinoval hodně sympaticky šílený název, ale jaksi jsem tak nějak neměl náladu na to, abych se vyhecoval k ozkoušení samotné hudební produkce. Ledy byly konečně prolomeny se srpnovou novinkou “Goldkinder”, čemuž možná trochu napomohlo i docela zábavné vystoupení v Josefově na Brutal Assaultu, nicméně musím říct, že i přes jisté nepopiratelné kvality alba má očekávání nebyla úplně splněna.
A jaká ta očekávání byla? Jednoduše jsem doufal, že až “Goldkinder” proženu přehrávačem, vyvalí se na mě po čertech zábavný metalcore poháněný prímovou elektronikou, nečekal jsem nějakou přehlídku hudební inteligence, ale chtěl jsem slyšet muziku, která bude mít kule, tah na bránu a bude mě bavit. Formálně jsem to vlastně i dostal, tedy minimálně co do té žánrové podoby, jelikož s tou zábavností to až tolik žhavé není. Ne, že by mě “Goldkinder” úplně nudilo, když si to člověk pustí jako neobtěžující podklad k nějaké práci, tak to relativně funguje, moc to sice nevnímám, ale podvědomě si u toho podupávám nohou. Když jsem ovšem z toho alba chtěl vyrazit byť i jen o kousíček víc než jen kulisu, jíž pořádně ani nevěnujete pozornost, tak se ukázalo, že na to už “Goldkinder” bohužel nemá.
Některé songy vlastně šlapou docela parádně a dalo by se říct, že právě v nich We Butter the Bread with Butter dokážou onu představu zábavnosti naplnit, což je případ třeba “Meine Brille”, “Viva Mariposa” nebo “Fall”. Jiné kusy jsou ale na druhou stranu vyloženě otravné, viz třeba “Super heiß ins Trommelfell (S.H.I.T.)” a hlavně fakt hodně blbá “Krieg aus Gold”, která je jednoznačně nejhorší písničkou alba. Pak je tam taky dost songů mezi tím, že to není fail, ale do nějaké pecky to má taky dost daleko. Ve výsledku se z toho sice poskládala deska, která se rozhodně dá poslouchat, člověka neurazí, pořád je lehce nad průměrem a vlastně dokáže na několik málo poslechů i trochu zabavit, ale po těch pár posleších se z toho stane docela nuda. Škoda, určitě je tam potenciál i na víc…
Deadlock mi vždycky přišli jako taková divná kapela… i když, to není úplně to správné slovo… spíš špatná kapela. V době, kdy byl tento model na vrcholu a trendovou záležitostí, začali produkovat tu nejtuctovější kombinaci melodického death metalu a metalcoru, akorát typické melodicky odzpívané refrény nahradili ženským vokálem a do toho (a to se jim zase musí nechat) sem zkusili nějaký menší experiment… což na první pohled vypadá možná solidně a bylo by to samozřejmě i chvályhodné, kdyby ta kombinace v jejich podání nezněla tak debilně a ty rádoby experimenty nevyznívaly ještě hovadštěji než dočista tuctový základ. Člověk by řekl, že s tímhle Deadlock dojedou hned, jak ten trend trochu pomine, ale oni nějakým způsobem pořád fungují dál a vydávají další nudná alba…
Hned na začátku úvodní “The Great Pretender” se spustí moderní sekanice přesně v tom nejobehranějším stylu, jaký letěl pár roků zpátky, do toho se následně v nudném zvolnění zapojí zpěvačka Sabine Scherer, a posluchač hned ví, že to bude zase podobný majstrštyk jako předchozí počiny. V riffových chvílích, kdy do mikrofonu huláká John Gahlert, jsou sice Deadlock tuctoví, ale pořád se to nějak s přimhouřenýma očima dá, ale jakmile nastoupí Sabine, jejíž hlásek je tak sladký, až z toho bolí zuby, a začne to nefalšovaně zavánět podbízivým popem, tak je to šavli. Nic proti popu, já ho mám rád, ale buď chci (klidně i rádiový) pop, který si na nic nehraje, nebo metal, dohromady se tyhle dvě věci tlučou a až na naprosté a ojedinělé výjimky, mezi něž Deadlock nepatří ani náhodou, to prostě nefunguje a zní to debilně.
Takhle Deadlock jedou většinu alba… v tom lepším případě to nevnímám, v tom horším mě to otravuje. První skladba, která vytrhne z letargie, je až “The Final Storm”, protože ta se dá ještě společně s coverem “Smalltown Boy” jako jediná označit jako trochu zábavná, k čemuž dopomáhají epičtější klávesy a ne tak otravná Sabine. Třetím poslouchatelným kousek je bonusový remix “Dead City Sleepers”, jenž si s původní verzí songu těžce vytírá prdel (hlavně závěr).
O německou kapelku Johnny Deathshadow pravděpodobně nikdo z našich čtenářů nikdy ani šosem nezavadil, takže si dám tu práci a v prvním odstavci se ujmu té cti a pokusím se tyhle pomalované chlapíky trochu představit. Tihle pánové podobní smrťákům pocházejí z Hamburgu a hrají tzv. deathrock. Dejte dohromady Wednesdaye 13 s Alice Cooperem, jemně opepřete třeba za pomoci Misfits, uberte trochu na hororové avantgardě, přidejte o málo více melodiky a jste doma.
Popravdě, Johnny Deathshadow vypadají dobře, vyjadřují se dobře, proma dodávají v dobré kvalitě a i jejich hudba zní dobře. Jenže v čem je háček? Ještě ze školních škamen si pamatuji, že dobře znamenalo za tři a nejinak je tomu i u těchto rádoby-styl-osvěžujících panáčků, kteří sice vše odvádějí řemeslně úchvatně, ale pořád tak nějak na průměrné úrovni. Technicky je vše v naprostém pořádku, zde není krom časem se dostavujícímu pocitu hráčské repetitivnosti co vytýkat.
“Blood & Bones” sestává z přesně pěti běžně-dlouhých songů, z nichž nejlepší je podle mého názoru “Night of the Living Death” s podbízivým refrénem a “We Are the Night”, která prostě dobře odsýpá a nehraje si na nic zvláštního. Úvod obstarávající “From Hell” navozuje příjemně atmosféru a líbí se mi na ní kytarová linka a přechod do refrénu. Ostatní (dvě) písně jsou většinou tak trochu obměny těch zmíněných a vlastně jsem si “Blood & Bones” musel pustit vícekrát, abych jednotlivé songy rozeznal od sebe.
Aby bylo jasno, tvorba Johnny Deathshadow a jmenovitě jejich právě recenzované první EP se mi líbí. To je ale tak všechno. Jedná se o takový pohodička rock střižený trochou toho potřebného bubákovství v podobě namaskovaných členů kapely (aby byli všude poznat), který si pustíte sem tam z nudy třeba v autě. Bohužel nic víc a ani nic míň. Na skutečné závěry bude potřeba si počkat až na první plnohodnotné album, ale už teď je jasné, že pokud Johnny Deathshadow nepřijdou s něčím opravdu průlomovým a unikátním, jsou předem odsouzeni k zapomnění v černošedém bahně průměru.
